Povídky M&M - 54.část - Avalon, part 3

[Aiwendill]

Mackenzie:

Právě jsem dočetla poslední díl a jedním slovem - ÚŽASNÉ!!! Už se nemůžu dočkat na pokračování

Párátko: děkujeme a vítej

Mooony:

Vše nejlepší k narozeninám

Díky

Velice se omlouvám, jsem to nějak zakřikla s tím volným časem povídka bude snad příští týden, už na ní pracuji, ale příští týden mám dovolenou, tak bych ji mohla trochu více opravit

[Aiwendill]

len aby...

Aiwendill: vydrž, prťka, vydrž ... taky držím

Dámy a pánové!!! Povídka je na světě...užijte si ji a další díl bude snad příští týden, ale nic neslibuju, protože jsem na dovči v Alpách a těžko říct, jestli chytím WIFI.

Rodinná záležitost, part 1

Na Atlantis bylo jedno z krásných slunečných rán, takové, které doslova oslepovalo. Za okny ležela bílá pokrývka, která obalila celé město od nejvyšší věže po nejnižší molo. Od sněhové deky se slunce odráželo a každý kousek sněhu se třpytil jinou barvou. Venku to vonělo vlhkem a zimou. Byla neděle, hodně lidí si vzalo volno. Stejně jako tým majora Lorna a tým kapitána Ryana. Oba týmy momentálně stály naproti sobě na jednom z mol a koukaly na sebe.
"Takže se hraje o vlajku," vykřikla Ginny. "Kdo první obsadí území druhého týmu a uloví jejich vlajku, vyhrál. Pokud to bude moc rychlé, hraje se na tři vítězné. Všechno jasné?" Stála na okraji mola zabalená v šále a čepici s bambulkou. Na rukou měla rukavice s žabkami a koukla na oba velící týmu. U svého týmu byla jako náhradník. Carson jí vřele doporučil být pořád opatrnější a ránu po zranění moc nenamáhat, i když byla už skoro zhojená. Místo ní do útočného týmu přibrali Chucka. Hlavně slečna Reedová vypadala mírně zmateně a jako by se tu objevila nedopatřením. A víc couvala, protože major Lorne s Lincolnem jí slíbili, že jí její dnešní raní probuzení oplatí. Sníh v posteli dokázal jednoho naštvat.
"Tak hrajte!" usmála se kapitánka a odešla si sednout za Carsonem, který dělal náhradníka dalšímu týmu, na lavičku. První koule, která vyletěla, trefila majora Lorna přímo mezi oči. Spadl na zem a rychle se odkutálel za val, který si každý tým dopředu během pěti minut připravil.
Zpoza valu, kde se nacházel Evan, se ozvalo: "Která mrcha? Já ji zabiju! Mám to až na břichu!!!!"
A jako odpovědí bylo hlasitě: "Neboj, Reedová! Já tě budu chránit!" Přece se George dobrovolně nepřizná. Dalším zvukem bylo jenom zděšené vykviknutí Liv. Co?! Ona za nic nemohla!!! Ta se pak běžela schovat za jejich val a odmítala jen vykouknout. Koule lítaly sem a tam. Ze zasněženého mola se stalo bojiště plné koulí.
Netrvalo dlouho a ozvalo se vítězoslavné: "Mááááám ji! Chaha!!! Au...."
"Tak 1:0!" křikla Ginny. "Chvilka pauza na čaj!" usmála se. Mezitím totiž s Carsonem nachystali termohrnky s čajem. Tuhle pauzu si někteří vybrali k vyřešení menších osobních sporů pod příslibem, že až skončí celá hra... někteří budou potřebovat teplou vanu.
"A tohle pro tebe, kapitáne," broukla Ginny a podala svému muži termohrnek. "Oblíbený."
Kapitán do toho hrníčku koukl, začuchal a napil se. Vypadal naprosto spokojený. Jeho žena na něho jenom trošku mrkla a usmála se. Neměl se ale usmívat, protože se k němu všichni nahrnuli a okukovali, co dostal a pak mu to vypili.
"Tak jo, konec pauzy! Zpátky do boje!" křikl Carson.
"Vystřídejte mě prosím," zabručela potichu Liv na kapitánku, "major Lorne mě chce pohřbít pod sněhem." Sama vypadala jako mokrá sněhová koule. Pomsta byla částečně vykonána.
"Ok," usmála se Guinevra Smithová.
"Tak porada," křikl Ryan a sehnal tým k sobě. "Chucku, jdete do pole. Za valem vás vystřídá kapitánka, která bude dělat zásobovače koulí. Tylor a já budeme jako předtím," rozdělil úkoly.
"No jo, budu dělat šaška, ať si na mě ty koule vystřílí," zasalutoval George.
"Přesně tak!" křikl Will a všichni se rozmístili na pozice. Tentokrát se však změnili pozice Lornova týmu, zřejmě zvolil jinou taktiku. Ginny poctivě chystala koule a čekala na správnou příležitost, kdy vyběhnout, proběhnout a čapnout vlajku, to byla Ryanova taktika. Jenže to nikdo z nich netušil, že to Lincoln vezme nenápadně stejnou cestou jako Olivie. Kapitánka si toho ale všimla dřív, než vyběhla a rozběhla se přímo proti muži. Skočila po něm a srazila ho k zemi. Sedla si na něho.
"Ee...ani náhodou!" Začala mu strkat za límec sníh. Ozval se děsivý jekot, který ale skončil jekotem o několik tónů výše. Kapitán Smithová si o chvíli později musela vyklepávat sníh, jak z kalhot, tak z pod trička Ale i tak byla rozhodnutá Lincolna nepustit k vlajce. Ani nápad. Strhlo se to sice v menší osobní bitku, ale byl zaměstnaný. Nakonec k vlajce proklouznul Lorne.
"STOP! 1:1!" křikl Carson.
Tentokrát ale musela Liv vystřídat opět Ginny, protože Carson nakázal, aby se vrátila. Hodil přes ni deku a dal jí do ruky čaj. Nepáral se s ní skoro dva týdny, aby jí zachránil život, a ona mu pak umrzla. Další kolo vyhrál Lorne a další opět Ryan. Tentokrát šlo o vše. Poslední vítězný. Na poslední kolo se přidala i Ginny s Carsonem. Šlo o hodně. Ten tým, který vyhraje, musí druhý jeden den obsluhovat. Bitva se rozpoutala šílená a za chvilku koule lítaly na všechny strany. V jednu chvíli zároveň vyběhli oba náhradníci - Ginny i Carson - na druhou stranu. Carson k týmu Ryana a kapitánka k týmu Lorna. Nikdo si jich ani nevšiml, jak byl zabrán do bitvy.
Z obou stran se najednou ozvalo: "MÁM!!!"
"No tak ještě jednou," houkl Lorne, "jedeme na tři vítězné! Ale tentokrát bez přestávky."
"Dala bych remízu," zadrkotala zuby Ginny. Byla zmrzlá jak preclík.
"No, ale to mi pak nikdo nebude sloučit," povzdychl si Lincoln a hodil jednu kouli po kapitánovi Smithové a druhou po seržantu a do obou se trefil přímo do obličeje. Obě vypískly. Pak koulovačka pokračovala neřízeně dál. Ginny se chtěla pomstít, stejně jako Reedová. Kapitánka se rozhodla Lincolna vyválet ve sněhu. A nemusela ani prosit Reedoviou protože za chvíli byl Lincoln shozen a vyspán sněhem. Měl ho všude. Úplně všude.
"No tak, holky, nechte ho," broukl Lorne. To neměl říkat, další, na koho se zaměřili, byl on a nepomohlo ani to, když jim vyhrožoval, že je dá do hlášení. Carson raději ani nepípal. Jediný, kdo se odvážil pípnout, byl George se svými dvěma metry. Obě hezky zklidnil a zajistil, aby chudáky z druhého týmu nechaly být. Což se sice ani jedné nelíbilo, ale na druhou stranu byla pomsta hotová.
"A já jdu dovnitř," knikla Ginny promrzle.
"To asi všichni," zhodnotil to Carosn. "A povinně!"
Sesbírali si věci a vydali se zpátky do města. Všichni zamířili k sobě, aby se co nejrychleji usušili a zahřáli. Will se nacpal ke kapitánce do pokoje.
"Koupel?" navrhla.
"No... mohli bychom..." a přerušilo ho zaklepání. "Jdu napustit vodu a ty ho vykopej," dal jí pusu na nos.
"Ano?" otevřela dveře.
"Nechala jste si tam šálu," broukl Chuck a podal jí ji.
"Dík," usmála se na něho a pak šla přímo do koupelny. Teplááá vodáááááá! Konečně! Naložili se oba do vany a Ginny se opřela o Willa. "Teplo," vydechla.
"To jo, paní Ryanová," šeptl jí do ucha.
"Tohle se pěkně poslouchá."
"A ještě líp vyslovuje," dal jí pusu na tvář. Zavřela spokojeně očka. Tohle bylo blaho. Rochnili se tam asi hodinu, než byli skoro rozmočení. Vylezli, oblíkli se a Will slíbil, že za hodinu donese večeři. Ještě ale než odešel, tak se ozvalo další zaklepání. Ginny na něho tázavě koukla a přitáhla si župan těsněji. Will jen pokrčil rukama a odešel. A tím pustil příchozího dovnitř. Kapitánce spadla brada.
"Ahoj," řekl příchozí. Byl dokonale opálený a musel zhubnout.
"Ty vole, co tu děláš?" vydechla.
"Vrátil jsem se. Docela se mi po Atlantis stýskalo."
"Miku," skočila mu kolem krku a dala mu pusu na tvář.
Objal ji. "Jak ses měla?"
"A tak..." pokrčila rameny a ukázala mu zbytky rány.
"Slyšel jsem," přikývl.
"No," broukla.
"A dál?" pousmál se. "Paní."
"Jo," vydechla. "Chtěla jsem, abys tam byl. Škoda, že jsi nemohl přijet."
"Alespoň jsem na tebe myslel. A jak vidím, jsi spokojená."
"Jsem," přikývla. "A jsem ráda, že jsi zpátky. Měla jsem o tebe strach."
"Já vím, četl jsem v mailech," rozesmál se. "Ale jsem v pořádku.“
"Koukám. Sluší ti to. Akorát bys měl trošku přibrat. Jsi moc vychrtlý."
"Znáš africké speciality, tady zase přiberu, neboj." Znova se jenom pousmála. Byl šťastná jak blecha, že byl zpátky. "Stavím se ještě večer, hodím si věci do pokoje a půjdu třeba mrknout na ošetřovnu."
"Určitě. A...za Reedovou?"
Trochu zrůžověl. "No... nechce se mi."
"Tak nechoď," broukla.
"Asi budu muset nebo se pak se mnou nebude bavit."
"Asi," souhlasila.
"Ještě uvidím, stalo se tu něco zásadního, co jsem tu nebyl?"
"Hmmmm....kromě toho, že jsem málem umřela..." přemýšlela. "Reedová sem tam mívá schůzky s nějakým doktorem."
"Jo, o tom jsem už slyšel," broukl, "i o tom, že pracuje na nějakém wraithském překladači. Asi se za ní budu muset podívat, už jen kvůli tomu doktorovi."
"Žárlíš?"
"No... možná... trochu... ano!"
"Ale ale...svobodomyslný doktor mám-rád-volné-vztahy Calahan žárlí," uchechtla se.
"Nech toho," nafoukl se. "Navíc vím, o kterého doktora jde, a vím, že ten doktor ji má rád... a..."
"A?"
"A prostě... i když mi každý týden po celou tu dobu psala, tak mě asi vyrazí ze dveří."
"Zkus to," poplácala ho. Jen se pousmál. No, nevypadalo to nějak nadějně. "Do toho, tygře."
Jen zakroutil hlavou a povzdechl si. "Jsem rád zpátky!“
"Jsem ráda, že jsi zpátky," kývla. On taky a ani netušila jak moc. Jedno se tomuto městu muselo nechat, jakmile vás uchvátí do svých drápů, tak vás nepustí. Vydal se za Liv. Čím více se k ní blížil, tím víc zpomaloval, ale nakonec se k ní dostal. Zaklepal a po vyzvání vešel. Liv seděla na posteli v županu a něco psala na notebooku.
"Ahoj," broukl s úsměvem. Hlavně v klidu.
Usmála se. "Jsi zpátky!" vydechla a vyskočila. Okamžitě si ho běžela prohlédnut. "Zhubl si! Ale hlavně, že jsi v pořádku... jsi doufám?"
"Jsem," přikývl s úsměvem.
Oddechla si a stále na něj koukala jak na svatý obrázek. "Chyběl jsi mi," knikla.
"Ty mně taky," přiznal a dal jí pusu na tvář. Přišla k němu a pořádně ho objala. Přitiskl si ji k sobě.
"Dostal jsi všechno, co jsem posílala, i maily?" starala se.
"Všechno. Do jednoho," přikývl.
Oddechla si. "Bála jsem se o tebe!“
"Fakt? Jsem poctěn."
Jenom se pousmála. Pustila ho. "Dáš si něco, nebo běžíš dál?"
"Nemám nic moc v plánu," pokrčil rameny. To znamenalo co? Nechápala nic. Udělala by cokoliv. Stále nemohla uvěřit, že je zpět. "Zůstanu, jestli nevadí."
"Nevadí, vůbec," sedla si na postel a poklepala vedle sebe. "A nebo si vezmi židli, pokud chceš." Zaklapla notebook. "Povídej mi prosím." Usmál se a dal se do vyprávění. Skoro celou dobu ho poslouchala a nepřerušila. Když vyprávěl o hodně nechutných věcech, tvářila se lítostně.
"Je to tak každý den," broukl. "Člověk si zvykne."
"Já vím, je, ale i tak je strašné to slyšet, stejně jako to číst,“ povzdechla si. "Skoro se stydím, že jsem se tu měla dobře." Za chvilku poslouchal on, co se dělo a jak to na Atlantis vypadalo. Než dostal polibek. "Prostě si mi chyběl!" vysvětlovala Liv, když se odtáhla.
"Eheee," zavrněl a přitáhl si ji k sobě.
Rozesmála se a zavrtěla hlavou. "Musíš víc jíst! Strašně jsi zhubl."
"Já vím. Ty placky ti moc nepomůžou," pousmál se. "Těším se na oběd."
"Půjdeme?" starala se a přitiskla se k němu. Byla na něj stále naštvaná, že odešel, ale na druhou stranu byla ráda, že je tady. Jedno věděla jistě, pokud chce navázat tam, kde skončili, tak se bude muset snažit.
"Určitě," ukázal jí ke dveřím. Dámy první.
"Musím se převléct, nemůžu tu pobíhat v županu." Smála se a přešla ke skříni. Snažila se převléct tak, aby co nejméně viděl. Styděla se. Jizvy nezmizely a nějak se za ně stále styděla.
"Fajn," broukl a otočil se.
"Díky... nějak jsem si odvykla se před někým promenádovat nahá."
"Tak to chápu," uchechtl se.
Ušklíbla se a prošla kolem něj, zastavila se u dveří. "Upřímně, nevím, co čekáš, nebo co chceš," povzdechla si. "Pokud chceš zůstat jako kamarád, klidně. Pokud chce navázat tak, kde jsme skončili, budeš se muset snažit... Jen si chci věci vyjasnit teď. Abych věděla." Mike si povzdechl. Tahle otázka ho míjela celých deset minut. "Podívej, nevím, na čem jsem. Celou tu dobu tu na tebe čekám a pořád přemýšlím. Vždycky jsi mi říkal, že se nechceš vázat a jediné, na co celou to bodu myslím je to, že se vrátíš a řekneš to samé. Nechci se vázat..."
"Liv, přijel jsem před půl hodinou. Mám hlad a rád bych se vyspal na normální posteli. Můžeme tohle probrat jindy?"
Povzdechla si. "Samozřejmě, kdykoliv budeš chtít, promiň. Jdem jíst."
Od té doby vypadala spíše nějak smutně, ale celou dobu se s ním bavila, a když chtěl jít spát, tak mu popřála a sama se vydala na ošetřovnu. Slíbila jednomu doktoru, že se staví a proberou nějaké věci ohledně nadcházejících misí, na které on musel.

"Kapitáne, jste připravena vyrazit? Zdravá jako rybička. Dnešní misi nestojí nic v cestě," usmál se Carson další den ráno.
"Super, tak si jdu sbalit věci," seskočila kapitánka z postele a zatleskala.
"Ale dejte na sebe proboha pozor."
"Já bych ráda, ale říká se tomu nečekané okolnosti, doktore," pokrčila rameny, ale usmála se.
"Mpf!"
"Líp bych to neřekla. Dík, doktore, zatím!"
Jen zavrtěl hlavou a povzdechl si. Otočil se na svého kolegu, který si četl knihu.
"Já ji jednoho dne zabiju."
"Obdivuju tvůj optimismus, Carsone. Já bych je všechny zabil už dávno..." Tedy kromě Reedové, ale to dodal v duchu. Ginny se rozeběhla k bráně. Will jí mezitím sbalil věci a čekal i se zbytkem týmu tam. Všichni čekali, že s nimi půjde.
"Schopná v plném rozsahu," usmála se, hodila na sebe batoh a vzala si zbraň. "Můžeme vyrazit."
"To je dobře," přikývla Liv, "mám náhrad plné zuby." Mrkla na ni. Kapitánka se znova usmála a prošli. Na druhé straně je čekala krásná, ale malinká planetka. Ocitli se v jehličnatém lese.
"Jsou tu stopy," poznamenal George. "Asi šest lidí." Vydali se po stopách. Během sledování se Guinevra Smithová pomalu připletla s Olivii, která se ploužila kdesi vzadu.
"Copak kapitáne?"
"Nic...jenom..." šeptla a vrhla pohled na Willa.
"Jenom? Copak, jsou dost daleko..."
"Neuvažovala jste o tom, že byste si pořídila malého sviště?"
Rozesmála se. Docela upřímně. "Samozřejmě, a kolikrát... za pár dní mi bude 35 a jediné co mám je... hm... nic. Upřímně, madam, chtěla bych... a moc... jen mám asi smůlu."
"A proč neřeknete Mikovi?" uchechtla se.
Liv se na ni podívala dost utrápeně a povzdechla si. "V tomhle ohledu nemám ráda vtipy. Kdyby mi nezemřel Matt, tak jsem dávno vdaná a mít rodinu, kterou jsme vždy chtěla. Odmítám mít dítě, aby vyrůstalo jako já." Jenom přikývla. "Tohle Mike nechce. Chce pejska, co přiběhne na zavolání a vždy se mu vydá, jak má náladu," mluvila až moc vážně. "S tím, že nebudu mít nikdy rodinu jsem se už smířila...nemůžu mít všechno." Kapitánka se maličko zamračila. "Asi tak, když to shrneme, dítě chci, moc, ale..." pokrčila rameny. "Vy chcete, že?"
"Já? Ano, ale...kapitán chce pár let ještě počkat," zamračila se.
"Máte času, podívejte, máte Ryana, máte jistotu."
"Je mi 33. Nevím, nechci ho do ničeho nutit, ale poslední dobou..."
"Jednou to bude, nebojte. Ryan dítě chce, to vím. Jednou jsme se ho na to s Tylorem vyptávali...jen asi chce ještě počkat. Nevěšte hlavu..." Liv si připadala hrozně.
"Jo, jenom se bojím, že by mohlo být pozdě."
"Nebude," pousmála se, aby jí dodala jistoty. "Za dva roky ho prostě přepadnete a pak už bude pozdě na řešení," mrkla na ni. Ginny se jenom ušklíbla. Za dva roky už by mohlo být pozdě. Liv vedle ní dlouho šla a mlčela. "Vím, že jsme si nesedli a řekli si dost hloupých věcí," začala. "Ale až jednou to dítě budete mít, myslíte, že bych ho mohla vozit v kočárku?"
Ginny na ni koukla a pousmála se. "Jsem spíš pro klokánky." Ale když viděla zoufalý pohled své podřízené, tak přikývla. Neznala člověka, tedy kromě sebe, s kterým by to dítě bylo ve větším bezpečí. "Udělala bych cokoliv, aby Will souhlasil," šeptla.
"Jednou se s tím smíříte..." Poprvé si kapitánka všimla, že Liv se ani po té době nedokázala smířit se smrtí svého bývalého kolegy a přítele. "A jednou bude souhlasit a nebude pozdě. On si uvědomuje, že na to nemáte všechen čas světa."
"Kéž by," broukla. Pak už Liv nepromluvila.

"Vidíte to?" houkla kapitánka po pár kilometrech a ukázala mezi stromy.
"Co přesně?" staral se Ryan.
"Ty rozvaliny!"
Kapitán Ryan chvíli hleděl do dálky, než váhavě přikývl. Na dálku neviděl zrovna stoprocentně. Ginny se úplně rozzářila. Málem se tam rozeběhla, ale nakonec v ní převládl voják než vědec. Netrpělivě ale všechny popoháněla. Skoro běželi, aby jí stačili, přesto hlídali okolí. Došli na palouček s troskami. Než se je rozhodli prozkoumat, zajistili okolí. Mezitím Ginny skákala okolo rozvalin.
"Chm..." nafoukla se a dala si ruce v bok a koukala na jeden sloup.
"Co?"
"Není to antické."
"Wraithské těžko, nějaká teorie, madam?" starala se Liv.
"Nahuatl," broukla a mračila se na sloup. "Teda něco podobného. Možná stará verze."
"Na co?"
"Nahuatl, vy jste posledně neposlouchala?"
Zrůžověla, "hm... ne, pardon."
"Jazyk aztéků. Mluví jím asi milion a půl lidí v Mexiku."
"Ah-ha." ještě víc zrudla. "No... já raději Wraithy."
"Chm..." broukla znova kapitán. "Sedněte si, bude to chvilku trvat. Jo!" hodila po Liv foťák. "Zatím to můžete nafotit." Seržantka protočila očima a začala vše ledabyle fotit. Raději by našla něco jí bližšího. "Tak ať se to pak dá přečíst!" štěkla kapitánka. Raději to za ni vzal George. Uběhla asi hodina, kdy Will začal hrát s Georgem karty a Liv se opalovala. Kapitánka se zatím věnovala textu. Uplynulo dalších pár hodin.
"Slyšeli jste to?" sykl George a vstal.
"Co?" šeptl Ryan a byl na nohách kupodivu pomaleji, než Reedová, která si už s Georgem našla skrýše.
"Hlasy!" houkl Tylor. Ryan vzal kapitánku pod paži a odtáhl do křoví naproti.
"Ale...!"
"Šššt!" sykl a oba se sklonili. Čekali, co bude dál. Bylo to až děsivé. Z druhé strany, než přišli, se vynořilo šest lidí. Tylor, Ryan a Reedová se podívali se na kapitánku. Mezi lidmi byla i její matka.
Ta mlčela a dobře si uvědomovala situaci, snažila se myslet. "Musíme ji chytit," broukla nakonec.
"Souhlasím," šeptl Ryan a dal tiše pokyn do vysílačky.
"Vezmu si ty dva napravo, šéfe," broukl George. Další dva si vzal Will a další Olivie. Ginny si měla zajmout mámu.

Skupinka Aztéků vešla na palouček a koukala na sloupy. O něčem se bavili. Najednou se ozvaly 4 výstřely. Pak se ozvaly další a další. Nakonec byli všichni na zemi s tím rozdílem, že jedna osoba byla omráčená a další mrtvé. Střelci vyšli z úkrytu. Ten největší a nejsvalnatější popadl omráčenou osobu a hodil si ji přes rameno. Stejně nic nevážila, a když byla svázaná, tak co mohla? Pak se mlčky vydali k bráně.
Kapitánka se loudala vzadu. Moc příjemné jí to nebylo. Nikdo však neřekl ani slovo, ani po ní neházeli jakékoliv pohledy. Všichni v týmu měli na to dost taktu.
"Měli bychom jít nejdřív na stanoviště Alfa," ozvala se Ginny, když byli u brány.
"Jste si jistá?" staral se George.
"Co když má vysílač? Nebo něco takového?"
"Málem bych zapomněl," plácl se do čela George, který měl už nový. Kapitánka jenom přikývla a vytočila adresu. Postupovali tedy podle standardního protokolu, za který je více méně Bradsome pochválil. Jakmile prošli na stanoviště, ženu si přebrali vojáci a dali ji pod zámek. Zůstala u ní stráž. K ní se hned přihnal doktor a podle pokynů kapitána se jal hledat sledovací zařízení. Kapitán Smithová mezitím odešla. Kousíček za táborem byl rybník. Sedla si na břeh a koukala na vodu. K jejímu překvapení si k ní po půl hodině přisedla Reedová. Kapitánka se ani nepomohla.
"Nad čím přemýšlíte?" starala se pihatá seržantka.
"Nad ničím," broukla.
Olivie se mírně pousmála: „Je to vaše máma."
"Moje máma zemřela před dvaadvaceti lety při autonehodě," odvětila.
"Ať si to budete říkat, tak to pravda nebude..."
"Je to pravda, seržante. Tohle," mávla rukou směrem k táboru, "není moje máma. Možná vypadá jako ona, možná mluví jako ona, ale už to není ona."
"Ne, to asi ne... ale jednou poznáte, že ať už je to kdokoliv, stále pro vás je máma."
Kapitánka jí měla sto chutí říct, ať je zticha, ale mlčela. "Možná," odvětila nakonec.
"Nezáleží mi na tom, kdo je, důležité je, abyste vy zůstala s námi," řekla z ničeho nic Reedová. Když se tam Ginn otočila, seržant už dávno mířila k táboru. Někdy měla podivné řeči. Kapitánka zatřepala hlavou a zakoukala se zpátky na vodu. Voda ji více méně uklidňovala. Zakoukala se do dáli. Nad jezerem se tyčily hory se zasněženými vrcholy. Zavřela oči a na chvilku chtěla být někde tam nahoře. Když tak nad tím uvažovala, věci "tam nahoře" byly jednodušší. Člověk se musel soustředit na to, kam šlape. Nic jiného neexistovalo. Pleskla sebou na záda a zakňučela. Tady všechno vypadalo tak šíleně a složitě! Chvilku tam ještě seděla a pak se vrátila do tábora, kde jí Tylor oznámil, že její drahou matičku opět omráčili. Reedová měla dost jejích řečí, tak ji prostě střelila. Doktor byl rád, protože už našel ono sledovací zařízení a nemusel plýtvat sedativy. Kapitánka znova jenom přikývla. George se pořádně rozesmál a pak celou situaci dceři zajaté vylíčil: "Prý byste jí to dovolila... náš zajatec prý měl kecy o přirozené nadřazenosti, seržant... cituju... řekla, že ona je nadřazená, protože není ve vězení a sejmula ji..." Evidentně to byl místní nový humor.
Ginny se jenom ušklíbla. Pak jí podal ledovou láhev Coly. "Prý na to máte chuť."
"Rum byste do toho neměl?" otevřela si plechovku a pokynula mu.
"Ne, podle místního vládce máte rum zakázaný," smál se. Znova se ušklíbla. "Užijte si Colu, za hodinu se vracíme na Atlantis."
"Jasně," přikývla a sedla si na MALP. Pak už se jí nikdo nevěnoval a všichni tu pobíhali a hleděli sis své práce.
O pár minut později uslyšela za sebou kroky. „Je čistá," oznámil jí místní doktor. "Už by v sobě neměla nic mít."
"To je dobře, dám vědět Atlantis," přikývla kapitánka.
"Dejte na ni pozor, několikrát jsme museli vyměnit stráže."
Ginny se znova ušklíbla. "Nebojte."
"Zprávu pošlu s vámi, doufám, že doktor Beckett bude spokojený," mírně se pousmál a pak odběhl.
Kapitánka přikývla a čekala na zbytek týmu. Ti došli dříve, než čekala, hlavně Reedová, která se očividně domů těšila. Prošli bránou na Atlantis i s hostem. Na druhé straně je už čekali vojáci, kteří hosta doprovodili do cel. Tam ji zamknuli a ven postavili stráž. Pěkně pod zámkem a s kamerami. Kapitánka mezitím s nikým nepromluvila a šla k sobě. Chtěla být sama. Dokonce i Williama odehnala.

Mike zaklepal u Ginniného pokoje a čekal. Když byl vyzván, vešel.
"Ahoj," usmála se na něho kapitánka.
"Tak co mise?" staral se.
"Skvělé," uchechtla se. "Plno překladů a tak," zamávala mu tabletem před nosem.
"No, slyšel jsem," smál se.
"Nechceš dítě?" vypálila najednou.
"S tebou? No třeba. Nemáš na to náhodou manžela?"
"Ten jaksi chce počkat..." hlesla a sedla si.
"A ty nechceš čekat, chápu."
"Já...ano," přiznala. "Co nám chybí? Peníze nejsou problém, bydlet můžeme kdekoliv, Will tu může zůstat, pokud chce..."
"Nevím, kde je problém, zeptej se jeho," pousmál se.
"Chce ještě zůstat na Atlantis a v téhle práci. To je ten problém."
Jenom si povzdechl. "Hele, jedno vím, dítě se mnou nechceš."
"Byla doba, kdy ano," přiznala potichu.
"Ale ta už je pryč, Gin... a upřímně, kdybych mohl, neudělal bych to. Kvůli tobě i sobě."
Objala ho. "Jsem fakt ráda, že někdy jsi ten chytřejší ty," pousmála se.
Taky ji objal. "Někdy ano a obávám se, že bych ani nechtěl..." rozesmál se. "Jsi kamarádka."
"A s někým jiným?"
Sedl si vedle ní a vypadal, že nad tím přemýšlí. "Chtěl bych, jednou," pousmál se.
"Jednou kdy?" rozesmála se.
"Až to přijde. Kdyby to bylo teď, bránit se nebudu."
"A s kým, když jsi jak toulavý pes?"
"No tak nejaktuálnější je Liv."
Ginny raději mlčela. Po rozmluvě na planetě s Liv mu o tom nechtěla nic říkat. Zkoumavě ji pozoroval. "Uvědomuješ si, že mi lhát neumíš, že ano? Ani přede mnou nic skrývat?" uchechtl se.
"Jo," knikla.
"Takže, co mi nechceš říct?"
"S Liv jsme se bavily. Teda ona se mnou."
"Ano?" staral se.
"Ano," přikývla s úsměvem.
"A?" zkoušel to dál. Ženské jedny, než se vymáčknou.
Ginny se pustila do vyprávění. Mike skoro celou dobu mlčel. Rozhodně dostal prostor na přemýšlení. "Ale neříkej jí, že to máš ode mě. A pár dní se tomu tématu vyhýbej, prosím."
"Jo, neboj... jen... takhle jsem o tom nikdy neuvažoval."
Jenom pokrčila rameny. "Alespoň máš co k přemýšlení," smála se mu.
"No ani nemluv, parťačko," odfoukl si a prohrábl si vlasy rukou.
Pak vstal a usmál se. "Jdeme na večeři?"
"Už jsem byla. Potřebuju si o něčem podobném promluvit s Willem."
"Dobře, dobrou noc a drž se."
"Dobrou, tygře," usmála se.
Kývl a vydal se pryč. Ale jedno jí musel nechat. Dokázala mu do hlavy nasadit brouka. Mike se s Willem vystřídal ve dveřích. Kapitán počkal, až se dveře zavřou a dal Ginny pusu.
"Ahoj," usmála se.
"No nazdárek," políbil ji.
"Reedová se chce nechat zbouchnout," broukla Ginny.
"Cože?" rozesmál se. "Reedová? Ta?"
Přikývla. "Mám dojem, že jí se to podaří dřív než mně." Nechápala, co se to s ní dělo. Jako by poslední týden nedokázala myslet na nic jiného. Hormony.
"No ták, myslím, že ne."
"Jo?" koukla na něho.
"Reedová nikoho nemá, to zaprvé a já chci malé taky, ale ne teď."
"A kdy, Wille? Uvědomuješ si, že za dva roky může být pro mě pozdě?"
"Gin, nechci teď, doopravdy ne, zvlášť když je tu ohrožení od tvé šílené matky! Neříkám, že to nutně musí být za dva roky, jen ne teď."
"Nemyslela jsem teď hned, ale..." sedla si.
"Gin, určitě ano, nemusí to být za dva roky, ale ne teď, prvně vyřešme tohle, co se nám tu vyvrbilo a pak ano, ale nechci mít dítě v tuhle dobu, kdy nás cokoliv může zabít."
Jenom si odfoukla a dala mu pusu. "Dobře," upravila mu límeček na tričku. Dal jí pusu. Vyvázl. "Takže si mám za dva týdny zajít zas na injekci, hm?" políbila ho na krk.
"Ano," přikývl, "chci, ale dej tomu prosím čas."
"Fajn," políbila ho a sundala mu bundu. Pousmál se a políbil ji. Jemně ji položil na postel.

Uběhlo několik dní od Mikova rozhovoru s Ginny a on to nemohl pustit z hlavy. Dokonce se začal vyhýbat Liv. Ne, že by se jí bál, ale stále přemýšlel nad tím, co slyšel. Nakonec se rozhodl zajít za seržantem. Zaklepal u ní na dveře. Vyzvala ho dále. Vypadala, že se zrovna chystala do postele. Seděla u stolu a rozčesávala si vlasy.
"Neruším?" usmál se.
"Ne, pojď dál," usmála se a odložila hřeben. "Copak pro tebe můžu udělat?" starala se. Začala poklízet věci.
"No...nechceš do kina?"
"Teď?" starala se.
"Zítra?...Nevím," rozesmál se.
Pousmála se. "Klidně, stejně nemám co po práci dělat."
"Liv...přemýšlela jsi někdy o rodině?"
Zarazila se a podívala se na něj. Co se s ním dělo. "Ano, často."
"A přemýšlela si o tom, s kým bys ji chtěla?"
Sedla si na postel. "Kdysi jsem ji málem měla a od té doby, ano přemýšlela jsme i s kým bych ji chtěla, ale je to tak nereálné, že si užívám jen té představy."
"Jo tak," přikývl. No z toho mu vycházelo, že se zamilovala do někoho jiného.
Povzdechla si. "Miku, miluju tě," šeptla. "Ale..." promnula si obličej. "Ale vím, že ty nechceš ani vážný vztah. Sám jsi to říkal, chceš někoho, kdo přiběhne na zavolání...vrátil ses ani nevím, jestli mě vůbec chceš alespoň k tomuto, nevím nic."
"Řekl jsem, že nechci nic vážného. O tom druhém nepadla řeč. To tvrdíš ty."
"Ne, to z toho vyplívá. Nechceš vážný vztah, co teda chceš? Nic? Stačí mi říct, nejsem malá. Nechceš, přežiju to...nějak, ale přežiju."
"O to nejde. Ty si myslíš, že nemůžeš mít rodinu, i když nemáš vážný vztah?"
Všiml si, že se jí klepou ruce. "Nejde o to, jestli můžu, ale jestli to tak chci." Jenom zavrtěl hlavou. "Nechci, kdybych to tak chtěla, myslíš, že by byl problém si komukoliv říct, aby mě zbouchnul? Vím minimálně o třech lidech, co by to udělali." Ušklíbl se. Jenom si na chvíli složila hlavu do dlaní. "Nechci, aby moje případné dítě trpělo jako já. Chci, aby mělo mámu a tátu, kteří tu pro něj budou, protože vím, jaké to je chodit na hřbitov a nosit rodičům kytky. Je jedno jestli chybí jeden, nebo oba..." Vstala a přešla k oknu. Zahleděla se na oceán.
"A myslíš si, že to se nedá?"
Rozhodla se taky zaútočit. "A co tak najednou, že se staráš a ptáš?"
"Jenom tak. To nemůžu?"
"Můžeš, ale já o tom nechci mluvit," povzdechla si. "Protože tohle je pro mě hodně citlivé téma."
"Dobře," zabručel a v duchu dodal, že se nediví, že zatím žádné dítě nemá.
"A s kým bych ho asi tak podle tebe teda měla mít?" najednou vybouchla. Z ničeho nic. "Kdo by chtěl volný vztah a dítě?"
"No ty evidentně ne," prskl. A pak že ženské dokážou číst mezi řádky.
"Ne, nechci!" zakřičela. "Protože jediný člověk, který se mnou chtěl zasranou rodinu je mrtvý, chápeš to?! Víc jak rok!" křičela. "
"Fajn, Liv," broukl. "Tak dobrou noc," zamířil ke dveřím. "Jo a z odborného lékařského hlediska...měla bys dochodit tu terapii, kterou si nedodělala po Mattově smrti," s těmito slovy otevřel dveře.
Hlasitě vzlykla. Sedla na zem a objala si kolena. "Dobrou noc," hlesla mezi vzlyky.
"Miluju tě..." zaznělo hodně tiše a skoro to ani nebylo slyšet, ale bylo to rozhodně na právě odházejícího Mika. Zarazil se a otočil. Seděla na zemi, hlavu měla složenou na kolenou a rukama si pevně držela vlasy. Snažila se neplakat nahlas. Mike rozpačitě přešlápl. Nesnášel ženské. Vždycky když začaly dělat tohle, byl ztracený. Nejhorší na tom asi bylo to, jak se zavřely dveře. Liv si myslela, že odešel a tak sem tam hlasitě vzlykla. Vypadala, že se sem tam nemůže pořádně nadechnout. Nemohla to vydýchat, začalo toho být na ni hodně. V duchu zvažovala, že prostě z Atlantis odejde, někam daleko...
"No tak," broukl Mike a sedl si vedle ní.
"Dochodím tu terapii," hlesla, ale nepřestala.
"Dobře," pohladil ji.
"Ale nic to nezmění..." snažila si otřít slzy. "Nic."
"To nemůžeš vědět," zabručel. "Pomůže ti to se s Mattovou smrtí vyrovnat."
Položila si bradu na kolena a zírala do zdi. "Jenže..." povzdechla si, "to je jedno."
"Jenže co?"
"Nic... měla bych respektovat lékařské nařízení," co předtím řekl, bolelo.
"No to bys sakra měla."
"A jak by sis to představoval tu rodinu na volné noze?" Samozřejmě, že ho pochopila, ale tohle nechtěla.
"Staral bych se o vás - o tebe i to malé, o to strach mít nemusíš. Asi...nebylo by to o tolik odlišné."
"Štve mě, že se po půl roce vrátíš a nejsi schopný něco říct, cokoliv. Co chceš, jak to chceš... prostě nic. Pak se náhodou bavím s kapitánem a ty o pár dní později přijdeš s tímto... nevím, co si o tom myslet. Těžko se budeš starat o rodinu, která je na miliony kilometrů daleko."
"A proč miliony?"
"Když chceš, sbalíš se a odjedeš, do Somálska, nebo jiné díry světa a já tam s tebou nepojedu."
"A kdybych zůstal já s dítětem doma? Tebe můžou odvelet podobně, tak co?"
"Odešla bych... našla bych si práci, třeba servírka, uklízečka... cokoliv..."
Jenom se ušklíbl. "Tomu sama nevěříš."
Poprvé na něj pohlédla a měla v tváři odhodlání. "Odešla bych," řekla pevně.
"Neodešla, Liv, a ty to víš. Nemůžeš bez tohohle žít. Stejně jako já nemůžu žít bez misí. Ale ty jsou na rozdíl od tvých relativně bezpečné."
"Ne, Miku, odešla, věř mi, že ano. Mé důvody jsou jasné. Nemůžu bez toho žít, ale představa, že doma na mě bude čekat a já se nevrátím je horší, než cokoliv jiného." Mluvili o armádě, ne o tajných. Z těch by nikdy neodešla, na druhou stranu... kancelář je taky práce. Pokrčil rameny. "Miku, podívej, chci rodinu, je mi skoro třicet pět..." Pak se zarazila. Proč mu to vůbec říkala? Nebyli spolu mnohem víc jak půl roku. Pokud chtěla pusu, vynutila si ji. Těžko to mělo smysl.
"No a tak na co čekáš? Na prince na bílém koni? Přestaň být vybíravá."
"Nečekám prince, ani nejsem vybíravá... ale těžko tohle můžu po někom chtít. Ani po tobě ne. Krom toho... kdy že jsme spolu naposledy spali?"
"To už je druhá věc."
"NO právě," povzdechla si. Dala mu pusu a začala se škrábat ze sedu. "Jestli chceš, můžeš přespat."
"Mám noční, promiň," uložil ji do postele.
"Jo, jasně..."
"Stavím se zítra. Seženu film a popkorn," dal jí pusu na čelo.
Přikývla. "Dobrou."
"Dobrou noc," pousmál se a odešel. Liv s pocitem, že stejně druhý den nepřijde, usnula.

Kapitánka se ráno probudila a zamžourala do sluníčka. Přetočila se a přitulila se ke svému novému manželovi. Ten spokojeně zachrápal. Koukala do země a čekala, až se Will probudí. Nebylo zvykem, aby se budila dřív než on. Nakonec do něj sem tam šťouchla. Tak nějak se "sám" vzbudil.
"Bré ráno," broukla.
"Dobré ráno, paní Ryanová," zívl.
"Líbí se ti mi takhle říkat?" usmála se.
"Sem tam," pousmál se. "Ale jen když se mi chce.“ Dala mu pusu na tvář a lehla si na něho. "Copak?" smál se.
"Nic, jenom tě mám mooooc ráda," usmála se.
"To rád slyším," dal jí pusu.
"No nic, konec blbostí, musím pracovat." Pleskl ji po zadku a shodil. Šla se osprchovat. Pak ji William vystřídal. Oba se oblékli a vydali se na snídani. Kapitánka do sebe rychle naházela jídlo a šla k celám. Ještě před tím, než odešla, ji Will zastavil. "Večeř přijď v čas, uvařím," pousmál se. Když si na tohle vzpomněla, pro sebe se pousmála. Přede dveřmi cely se zastavila. Zhluboka se nadechla a vešla. Žena naproti ní spala. Kapitánka zůstala stát u dveří a pozorovala ji. Vypadala přesně jako z jejích vzpomínek. Opřela se o dveře. Po chvilce odešla. Zamířila o patro výš, kde byla pozorovací místnost. Rozhodla se podívat na pár dalších záznamů.

Lincoln se přihnal do jídelny. Byl vzteky bez sebe. Zamířil k velkému stolu, který byl spojený z několika menších.
"Kde je?" zaprskal. "Reedová... tě asi zabiju!" zadrkotal.
"Copak, netekla ráno teplá?" rozesmála se. Stejně jako zbytek stolu. Začali opět kanadské žertíky. Lincoln se jenom nafoukl.
"Neblbni a posaď se," smál se mu George. "Začalo nové kolo kanadských žertíků..."
"A kdo to zase vyprovokoval?" začal někdo z přísedících vojáků.
"Hádej, ten kdo minule," přidal do mlýna Lorne. "Reedová nám nedá pokoj. Ale naposledy pěkně ječela, když jsem jí tam nechal jednoho malého pavouka."
"Dobře jí tak," ozval se někdo.
"Právě jsi byl vybrán na další vtípek," rozesmála se seržantka. "Kromě toho pánové, vaše tyčinky patří mě."
"A to řekl kdo?" uchechtl se Lincoln.
"Hm... já?" a sebrala mu tyčinku.
"Slyšel jsem, že jsi zase začala chodit na terapie," začal George. Tohle věděli všichni u stolu.
"No... začala... ale jen tam chodím, nic víc. Slíbila jsem, že to dokončím."
"Takže tam lžete?" staral se Lorne. Liv se jenom pousmála.
"Ha! Viděl jste to, pane!?" ukázal na ni Lincoln, "bude magor!"
"Jo a všechny vás povraždím ve spánku," řekla vážně a pak se rozesmála. "Nebuď blázen. Hodná tetička Liv by neublížila ani mouše," pak vybraným jedincům ukradla tyčinky a vydala se pryč. "Terapie..."
"Seržante," zastavil ji major. "Potom se stavte za mnou, dneska u mě byl McKay a měl proslov, chtěl bych vědět více."
"McKay?" zamrkala Reedová. "Dobře." Pak s úsměvem odklusala.
"Myslíte, že bude v pohodě?" začal nějaký voják.
"Evidentně jen přestala řešit věci a vrátila se nám stará dobrá Reedová... doufám," broukl George.
"Tak rychle?" ozval se kdosi další.
"Prostě jí přeskočilo zase nazpátek," zamumlal Lincoln. Popravdě však o tom věděl více.
"Dobře pro nás," usmál se Lorne.
"Jo, zase po vás pojede," rýpl si někdo jiný.
Lorne jenom protočil oči. "Přiznejte se, pane, že vám to chybělo?"
"Trošku," připustil.
"To asi nám všem... ale pokud je zpět, bůh nám pomáhej. Studená sprcha bude na denním pořádku..." Pak se všichni rozesmáli, když uslyšeli Lincolnovo zakňučení.

Kapitán byla překvapená, když do pozorovací místnosti přišla Reedová.
"Jé, brý den, madam," řekla vesele.
"Dobrý," pousmála se kapitánka.
"Spí? Mám ji vzbudit?" pousmála se a podala jí jednu tyčinku. "Takhle je myslím Tylorova."
"Nechci, díky," broukla. "Myslím, že to jenom předstírá."
"Vážně?" koukla na ženu. "Mohla byste nám s ní pomoci? Vedu výslech, ale někdy si nevím rady. Dokáže být vemlouvavá. Bojím se, že jí něco prozradím..."
"Budu v místnosti. Ale mluvit s ní nebudu."
"Ne, to po vás nechci... potřebuju v hlavě někoho, kdo mi bude radit." přiznala a podala jí vysílačku. "Někdo kdo ví jak zareagovat a umí to se slovy."
"Jako...já?" zamrkala.
"No tak, madam," usmála se. Gin byla překvapená její změnou, "ve slovech jste lepší než já. Navíc to máte po matce. Chvíli ji budete poslouchat a pak se přistihnete, že říkáte ani co nechcete. Vy to taky umíte, ale jinak." Ginny se ušklíbla. Žena naproti ní to taky uměla. Líp, než kdokoliv jiný. Nakonec ale přikývla. Liv se usmála a šla dolů. Vzbudila zajatce a dala se s ní do řeči. Během chvilky Ginny pochopila, co tím Olivie myslela. Její matka byla vážně dobrá a několikrát zakročila, aby Liv neřekla něco, co neměla. Hlas někoho cizího ve vysílačce, kterou měla Olivie v uchu, jí pomohl se soustředit. Ginny si mezitím v hlavě skládala vlastní otázky. Které pak seržantka měla pokládat. Když se nad tím zamyslela, šlo jim to dobře, a když se Liv konečně dokázala soustředit, použila proti zajatkyni její vlastní trik.
"Vy jste Reedová, že?" zeptala se najednou uvězněná. "Máte to na vestě. Slyšela jsem o vás. Fascinují vás Wraithové, že?"
Gin z vrchnu viděla, že se Liv sekla a neví, co má dělat.
"Přiznejte se jí," broukla kapitánka.
"Ano, fascinují..." váhavě přikývla seržantka.
"Ještě nikdo nedostal označení: přítel. Čím jste si je získala?"
Liv se ušklíbla, avšak dobře jí nebylo. "Rituálními vraždami," šeptla. "Vytrhávám svým obětem srdce a oni mě uctívají."
"To oni nedělají," odvětila Marion v klidu. "Někoho mi připomínáte," naklonila hlavu na stranu.
"Ano a koho?" starala se. Začala si pobrukovat nějakou písničku.
"Pořád si nemůžu vzpomenout," pousmála se.
"Ženu, muže?" starala se a vstala. Obešla křeslo zezadu a opřela se o opěradlo. Snažila se působit lehce a nezúčastněně.
"Oba...ah...už vím," sladce se pousmála. "Vypadáte jako vaši rodiče."
"Běžte od tama," zavrčela Ginny. "Hned!"
"Moji..." hlesla Liv a podlomily se jí nohy. Chytla se pevněji opěradla křesla, ale ještě stála. "Moji rodiče jsou mrtví..." zasyčela nebezpečně mezi zuby.
"Opravdu?"
"Bezpečnostní tým do cel, rychle!" štěkla kapitánka do vysílačky.
"Jsou mrtví... oba..." trvala na svém, ale přesto se jí motala hlava. Musela lhát!
"Je hodně věcí, které ještě nevíte, seržante," usmála se Marion. Do cel vběhli dva vojáci a namířili zbraně. Reedová se mezitím nějak dostala ven. Kapitán Smithová to sledovala zvrchu se založenýma rukama. Marion si sedla a usmála se. Ona nic neudělala. Pak si šla zpět lehnout a předstírat spánek. Ginny ji ještě chvilku pozorovala, než k ní vešla sama.
"To bylo moc pěkné," broukla ode dveří černovláska.
"Co přesně?" starala se žena na lehátku.
"To s Reedovou," kývla hlavou ke dveřím.
"Ale je to pravda," řekla s klidem. Posadila se. "Nebyl to žádný protitah. Dobře byl, ale mě samotnou to překvapilo."
"O tom nepochybuju," maličko se ušklíbla. "Trošku mě zarazilo, že ses po mně neptala."
"Ale prosím tě, její rodiče znám, spíš mě překvapuje, že ji nechali na Zemi," pak ale mávla rukou. "Proč bych se po tobě ptala, vím, že bys přišla. Nevydržela bys."
"Trošku mě mrzí, že ses po mně nesháněla," podívala se na ni.
"Ty ses po mně sháněla?"
"Já tě chytila," připomněla jí. "Bolí to, víš. Pořád jsem tvoje dcera, jeden by řekl, že to pořád něco trošku znamená," pozorovala ji.
"Znamená," zašeptala a vstala. "Víc, než si myslíš." Přešla k židli a sedla si. "Chtěla bych vidět Jacka."
"Chtít můžeš, ale to je tak celé," odpověděla. "Táta se o tobě nikdy nedozví. Nikdy."
Marion si povzdechla. "Celé ty roky, jsi mi chyběla." Pak už nepromluvila ani slovo.
Kapitánka po chvilce odešla. Jakmile vyšla ze dveří, opřela se o stěnu a zhluboka se nadechla. Rychle zamrkala a protřela si obličej. Koukla na hodinky. Dvě pryč. Musela na tancování. Od té doby, co s Michellem - jedním fakt sexy, ale bohužel gay botanikem - uprosili Brandsoma, aby mohli založit taneční kroužek, tancovali 3x týdně. Ve vymýšlení choreografií se střídali a divila se, kolik se na Atlantis našlo super tanečníků. Michelle tančil hlavně street dance a všechny typy moderního tance - disco, zumbu pro ty, kteří chtěli. Ginny jednou týdně navíc měla hodiny latinského tance a standardu. Jinak ale s Michellem vymýšleli moderní choreografie. Ty hodiny pro ni byly naprostým relaxem. K Ginninému překvapení se na hodinách tance objevoval i William. Jednou se jí Taylor svěřil, že to kapitán dělá jen kvůli ní. I když ona měla podezření, že to dělá kvůli tomu, že její partner je Michelle a že některé prvky vyžadovaly určité snížení vzdálenosti mezi tanečníky. Ať to bylo jakkoliv, byl tam, vždy.
"Sakra, Žinnyyy!" prskl se svým francouzským přízvukem Michelle, když už to asi potřetí zkazila.
"Promiň," hlesla. "Nějak se dneska nemůžu soustředit:"
"Tak můžžeme dneska dát pauzu," zabručel. "Lepšššší ať jsi ve formě!"
"Ne, v klidu, pokračujte, sednu si a budu koukat," mávla rukou a praštila sebou na lavičku. Michelle a zbytek skupiny se do toho pustili znova.
"Jsi myšlenkami jinde," zašeptal její manžel a sedl si vedle ní.
"Trošku," připustila.
"Stalo se něco?"
"Tady ne," zavrtěla hlavou. "Za půl hodiny u mně v pokoji. Ještě...stavím se za Reedovou."
"A nebo mám plán, za pár hodin stejně bude večeře, co kdybys přišla ke mně. Řekneš mi to všechno u večeře, pak si dáme teplou koupel..."
"Tak jo," přikývla po chvilce a trošku se pousmála.
"Miluju tě," šeptl sotva slyšitelně a pak se vydal zase k tančící skupince. Znova se trošku pousmála a vyšla ze dveří. Vydala se za seržantkou. Našla ji u sebe v pokoji, jak diktuje nějaká slova do diktafonu a něco k tomu zapisuje. K tomu se doslova cpala čokoládou.
"Jak je vám?" zeptala se rovnou.
"Jak myslíte?" hlesla. "Nevím, zda je to pravda, nebo lež." Pokynula na kus postele a podala jí čokoládu.
"Nechci, díky," broukla. "Reedová, vážně si myslíte, že podle obličeje ví, že zná vaše rodiče? No tak. Jenom si s vámi hrála."
Liv nevypadala, že by tomu moc věřila. "Nevím, co si myslet, nic víc. Možná raději budu věřit tomu, že moji rodiče jsou mrtví, než aby mi na nějaké planetě vyřízli srdce z těla a obětovali je bohům." Vypadala zmateně. "Jen... doufám, že jsem zkusila lhát a trefila se."
"Nikdy jste své rodiče neviděla, že? Pokud je kdysi znala, tak těžko může po kdo ví jak dlouhé době poznat, na koho jste podobná."
"Pokud..." tady Olivie zbledla. "Pokud je nevídá denně..." oklepala se. "Nechme prosím tohle téma... ne... nerada se o svých rodičích bavím." Pak se usmála. "Vezměte to tak, že Vivian nad tím bude pořád přemýšlet, ale Olivie Reedová bude duchem tu a bude řešit Atlantis."
"Dobře, jak chcete," pokrčila rameny.
"Mám dovoleno za ní ještě jednou jít a vyptat se? Slibuji, že nebudu dělat žádné předčasné závěry a celý rozhovor zpřístupním jen vám." Bez jejího souhlasu by to neudělala, na druhou stranu by chtěla. Jen slyšet, nic víc. To by ji na dlouhou dobu uspokojilo.
"Nemyslím si, že je to úplně dobré." Ale nakonec kývla. Bude dobré vědět, o čem je schopná všem Marion lhát a jak si vymýšlí. Pak ještě chvílí s Liv rozmlouvala o tom, co dělá a rovnou byla požádaná, aby jí pomohla... Dnešní den byl pro obě až moc zvláštní.

"Hej, Gin, čekej!" křikl na kapitánku někdo.
Zastavila se a otočila. "Mám výsledky testů," zamával na ní papíry doktor Calahan. Čtyřmi rychlými kroky doběhl černovlásku a zářivě se usmál.
"Ano?" starala se. "Tak co?"
"Má v těle nějakou látku. A pod kůži na paži nějakou věc."
"Takže? Vyřízneme to?"
Mike se ušklíbl. "Myslel jsem si, že to řekneš." Chtěl to navrhnout sám, ale vyřešila to za něj.
Naklonil hlavu. "Zamíchám jí sedativa do pití. Zítra to uděláme."
"Děkuju," mrkla na něj.
"Není zač. Brandsome to už stejně schválil." Doktor jí kývl na rozloučenou a odběhl. Zřejmě sám měl na spěch, aby všechno stihl zařídit a mohl jít dříve spát.

"A co tam našel za látku?" zajímal se Will, když spolu večeřeli. Udělal její oblíbené lasagne.
"Nějakou dime..." nakoukla do zprávy. "Nevím, si to přečti," otočila k němu papíry.
"No, taky to jen přečtu, nic mi to neříká," podrbal se na hlavě.
"No je to prý podobné nějaké látce i na Zemi. Díky ní se dá manipulovat s lidmi. Ta věc, co má v paži, uvolňuje určité množství. Prý."
"Takže, když to vytáhneme, tak se jí to časem odplaví a bude normální?"
"No...taková je teorie," přikývla opatrně a trošku poposedla. Koukala do talíře.
"Copak?" staral se.
"Nic, je to celé...divné," maličko se pousmála. "Nechci mít zbytečné naděje, to je celé. Ještě víno?" dolila si a koukla na něho.
"Raději je neměj, pak je nemůžeš ztratit, ale vždycky tu bude naděje," nechal si dolít. "Nějak to dopadne, zkus se s tím tolik netrápit."
Prohrábla si vlasy. "Nevím...řekla, že jí na mně záleží. A to je na tom to nejhorší. Nejhorší je, Wille, že si jsem skoro jistá, že to nemyslela vážně."
"Ale kdysi nás pustila... Víš, já bych i věřil tomu, že jí stále na tobě záleží." Protřela si oči. Vstal a šel k ní. Klekl si a stáhl si ji do náruče. Přitiskla se k němu a opřela si hlavu o jeho rameno. Přesně tohle teď potřebovala. "Gin, ať je to tak, nebo onak," políbil ji na čelo. "Já tu s tebou budu vždy."
Dala mu pusu na tvář. "Máš skvělé lasagne."
"Děkuju," rozesmál se. Otřela si oči a usmála se. Šla sklidit nádobí. "Nech to, vydrží to," naskládal to na hromadu a pak ji odvedl do postele. Pustil film a nechal ji, aby se k němu přitulila. Lehla si na něho a zavřela oči. Poslouchala tlukot jeho srdce a frekvenci dechu. Za chviličku usnula.

Mike Calahan obědval, byl zažrán do čtení, když k němu přišla drobná psycholožka.
"Máte chvíli?"
"Kdykoliv," pousmál se.
"Chci vám poděkovat, že se o seržanta Reedovou tak staráte. Konečně začala zase chodit za mnou a podle všeho jste dokonalou oporou," rozplývala se. Doktor se jenom usmál. „Prý jste ji včera vzal na večeři..." tady ji přestal poslouchat. Cože? Vždyť ji neviděl několik dní! Od té doby, co se spolu pohádali a více méně usmířili, tak ji neviděl...
"Mívám i světlé chvilky," přikývl nakonec.
"Jsem za to ráda, lepší se... jen, budu potřebovat vaši pomoc. Proto jsem tu."
"Poslouchám."
"Něco mi tají, nejde o to, že by to bylo špatně, ale trápí ji to a pokud nepřekonáme tohle, pak to jinak nepůjde. Zkuste zjistit, jestli je to nebezpečné pro ni, nebo ne."
"Udělám, co budu moct," slíbil.
V duchu si udělal čárku, že si o tomhle bude muset s drahou slečnou promluvit. Co to zase kde vykládala? Znova se pousmál se doktorku.
"Děkuji, jste vážně poklad," poplácala ho po ruce a odběhla.
Mike dojedl a vydal se za seržantkou. Našel ji u sebe v pokoji, jak je do něčeho naprosto zažraná. Dokonce měla dva notebooky a nějaký diktafon.
"Ahoj, můžu?" zaklepal.
"Jo, jasně," usmála se, když si ho všimla.
"Slyšel jsem, že si vedeš dobře," broukl. "Od psycholožky..." naznačil.
Mírně se pousmála a nasadila výraz nevinnosti. Tímto se přiznala. Vždycky při nějakém průseru udělala tohle. "No... asi... povídala něco pěkného?"
"Lžeš jí."
Povzdechla si. "Ano, lžu, ale ty jsi mě nepráskl."
"Už to znova nedělej," zabručel. "Má ti to pomoct."
"A pomáhá, doopravdy... jen ji říkám to, co bych chtěla, aby bylo. Ve skutečnosti jsme nikde spolu nebyli, nespali a ani spolu nejsme. Tímto to vynahrazuju..."
Zamračil se. "Lžeš jí," zopakoval.
"A co ji mám říct? Že celé dny dělám na projektu, který není úplně veřejný? Že kapitánova matka mi tvrdí zajímavé věci? Nebo to, že ve volném čase nemám co dělat?"
"Ano, proto tam chodíš, Liv."
"Nechci s ní ani o jednom mluvit. To je vše, chci to ukončit a mít pokoj... navíc mi přidává věci, jako terapii mi napsala, že mám chodit do jednoho z těch kroužků, které se tu pořádají. Nechci tam chodit, ale musím."
"Nenecháš ji ti pomoct, Liv."
"Ne, nenechám," pousmála se. "Protože mi nic není," zazubila se. "Ale přestanu si o tobě vymýšlet, věřím, že ti to není příjemné."
Jenom si odfrkl. Jenom se usmívala a čekala, co z něj vypadne. Třeba by mohl zase navrhnout večeři.... nebo něco, ale pochybovala.
"Takže jsi mi přišel jenom vynadat?"
"V podstatě...ano. Neděláš, co máš. Nejsi tam pro to, že nemáš co dělat. Ale proto, aby ses dala dohromady."
"No, nic jiného jsem ani nečekala... ale já jsem naprosto v pořádku," zazubila se. "Kdokoliv ti to potvrdí... a s tím, že nemám co dělat, byla narážka jinam. Za ní dobrovolně nechodím, ale ve svém volném čase pracuji, abych se kromě hraní karet s Lornovým týmem zabavila. Dělala jsem to i předtím." Mike si povzdechl. Na tohle asi neměl. "Jen bych byla ráda, pokud mě tedy ještě vůbec máš rád, abychom někam spolu zašli..."
"Jo, třeba večeře, zítra" broukl trošku nepřítomně.
Liv najednou posmutněla. "Kašli na to... jdu něco vyřešit za McKayem." Doktor si šel zaběhat. Začínal pochybovat, že to bude fungovat. Liv šla za McKayem, kde zůstala dlouho. Vynechala večeři a rovnou šla na karty s Lornem.
"Dneska tu dlouho nebudu..." řekla hned na úvod.
"Rande?" staral se Lincoln.
"Ne... žádné rande, poručíku. Na něčem takovém jsem nebyla dlouho. Ale napadl mě další žertík, tady na majora."
"Poslouchám," uchechtl se Chris.
"Jen moje vlastní operace..." pak si povzdechla. "Chlapy, co mám dělat?"
"S čím?"
"S doktorem Calahanem... první člověk po Mattovi, kterému věřím a miluju ho... ale asi jsem ho ztratila."
"Pokud tě nechce, jeho mínus," pleskl ji po zádech Chris.
Jenom zavrtěla hlavou. "Vysnila jsem si něco, co není pravda... jen... nemůžete mi poradit, jak ho zkusit přilákat?"
"Netlač na něho. Ono pán je starý mládenec," uchechtl se znova Chris.
Liv se rozesmála. "Asi je...a víte co? Zkusím ještě jeden výpad a pokud ani to nepomůže tak na něj peču." Mezitím shrábla vyhrané peníze.
"To je naše Reedová," plácl do stolu Lorne a rozdal karty.

Později k večeru se Liv vytratila a vydala se k Mikovi do pokoje. Trochu to tam poupravila a čekala, až přijde ze služby. Přišel o půl hodiny později. Zarazil se hned ve dveří. V jeho pokoji svítili svíčky, na zemi na dece byly skleničky s vínem a Liv na něj čekala v nějaké košilce. Jen vstala, vzala skleničku a rovnou mu ji donesla.
"Díky," pousmál se.
"Jaký jsi měl den?" starala se a hned ho vedla, aby si k ní sedl.
"Dlouhý, ty?"
"Taky... a... říkala jsem si..." knikla a skoro ji neslyšel. "Že od té doby, co jsi odjel a já taky, tak se to všechno zbláznilo. Nechci tě ztratit, protože tě miluju," hlesla. Pak se usmála. "Vím, že tohle to nevynahradí, ale udělám cokoliv..." Naklonila se k němu. "Chci tě zpět," jemně ho políbila.
Vážený doktor Calahan byl totálně vyvedený z míry. Něco mu bezstarostně povídala a on pil víno. Dokonce někde vytáhla jídlo, které měl rád. Po dvou nebo třech skleničkách svoji odložila a jeho dala taktéž bokem.
"Mám odejít?" zašeptala. Nechtěla udělat nic špatně.
"Ehm...ne," polkl. Pousmála se a jemně ho políbila. Polibek jí vrátil a sjel jí rukama po zádech dolů. Povalila ho na zem a přestala si brát jakékoliv servítky. Mikovi to nevadilo. Naopak byl spíše překvapený. Skoro celou dob už nic nechápal, ale ne, že by se bránil. Spát šli až někdy pozdě v noci. Přesto se seržant odplížila někdy nad ránem. Takže se doktor vzbudil sám. Překvapen, zmaten... Všechno tu měl uklizeno a na stole našel lísteček, že mu odběhla do služby. Došel k názoru, že ještě musí některé své kroky promyslet.

mějte se

vynikající díl

no ale ze to trvalo.
dil fajn

njn, ono se asi budeš divit, ale máme i jiné zájmy a povinnosti než povídky

[Aiwendill]

Mackenzie: tvoja posledna replika v súvislosti s obsahom tejto kapitoly vyznieva, že sa podobne ako vaše postavy obe aktívne snažíte o zachovanie ľudského druhu.

ináč kapitola je 10/10.

no možná se snaží ale určitě bez udržení druhu.
ps: bylo tu několik překlepů jako obvykle ale bohužel z mobilu se to blbě opravuje takže je to na pučíkovi.

Aiwendill: za mě určitě ....