BSG: Bohemiorum - 12. díl - Ázád Hind (6.2.2016)

Ne nadarmo mám na úvodním postu psané, že je to alternativní časová linie, tudíž je možné úplně všechno. I to, aby byl Ludvík Svoboda generálem..

zajímavé počtení

[Aiwendill]

kedy bude ďalšia časť? Len tak čisto informačne...

Bu, bude, ale až za +-měsíc, musím nějak překlenout to, že se mi nějak nechtělo rozvádět boje a tak jsem tam napráskal trošku moc uranu. Taktéž inspiraci musím načerpat.. budu bezmála tři týdny offline od 28.6, tak jenom aby jste se tu nečertili.

Tak zároveň s omluvou za dvojpost hlásím i to, že jsem začal znova psát a to s porcí nápadů jako hrom.

Tak zde máte další díl, který je ale velmi krátký, sotva dvě stránky textu. Jde mi o rychlé zakončení série a vrhnout se na druhou, kterou už mám hodně promyšlenou.

Evropská válka

Králíky
Po dlouhých bojích byly zbytky Králické pevnostní linie prolomeny a nepřítel se začal valit ve velkém trhlinou v pásmu. Po dlouhých diskuzích ve velitelství bylo rozhodnuto o nasazení nových zbraní. Čtyři nukleární střely. Každá se sílou jedné a půl megatuny TNT. Každá na jedno centrum shromažďování nepřátelských armád.

CIC
„Připravte čtyři atomové střely ráže dva,“ nakázal admirál.
„Atomové střely připravené, ale musíte zadat váš autorizační kód,“ opáčil stroj.
Admirál Anders vyťukal jednotlivá čísla svého osobního kódu, zadal potvrzení a otočil klíčem přesně na tři západy. Otevřela se sila a jednotlivé střely vylétly. První takováto střela dopadla do bývalé pevnostní oblasti, nyní trhliny v liniích. Obrovský, mocně prozářený výbuch, zlikvidoval víc jak 80% sil skupiny armád Mitte. Další střely vyřídily skupiny německých armád Ost a Nord. Masívní ztráty přinutily velitele jednotlivých armád se stahovat z vnitrozemí Československa a upevnit se na původních hranicích, čehož využila část Československé armády a začala tlačit maďarská vojska pryč ze Slovenska, to už nebyl problém, protože maďarská vojska také utíkala po zvěstech o nových zbraní odplaty. Ludvík Krejčí se se svojí armádou také postaral o rychlé obsazení hlavního města Maďarska, Budapešti, pokud se tomu dá říkat obsazení. Hlavní město nebránila ani jedna divize, narazili na velké množství jednotek u měst Szeged a Pécs, a při úderu na tato města se maďarské jednotky houfně vzdávaly a ani nebojovaly. Později se zjistilo, že se vojenské jednotky Maďarského království vzbouřily proti představiteli trůnu a odmítaly bojovat. Po drobných bojůvkách se zbytky loajálních gard, kde jednotkám Československa pomáhaly i Maďarské pěší divize a zabezpečovaly hlavně města, jenž už nebyla loajální trůnu. Potom část jednotek Československa zůstala a tankové divize se přesunuly na hranici s Rakouskem, které po atomových úderech nebyly ani moc dobře chráněné kvůli přesunutým jednotkám. Zahájil se tak plán „Porýní“, jenž měl za cíl se probít až do nejprůmyslovější části Německa a tím ho tak odříznout od továrních kapacit. Bylo vysláno pouhých 25 divizí, z toho tři divize s T-25, dvě s tanky typu T-15 a pak divize obrněných aut Želva a jedna divize protileteckých tančíků Kulový Blesk. O leteckou podporu se měli starat tři Andělé, čtyři letky frontových stíhačů a nakonec poslední letka lehkých bombardérů. Celkový útok se setkával jenom s minimálním odporem a Vídeň nakonec byla obklíčena a za osm hodin dobyta. Jednotky se dál vlamovaly do vnitrozemí Německa a třetí vševojsková armáda pod velením Ludvíka Svobody dostala příkaz se prolomit do Polska a pokud možno obklíčit co nejvíc divizí a co nejrychleji dobýt Varšavu. Již během tažení se k armádě přidávaly jednotky bývalé Polské armády a partyzáni, jenž byli nápomocní se svojí rozsáhlou špionážní sítí a poskytovali tak informace o pohybu nepřítele, který byl skoro bez svého nejvyššího velení a celou situaci zachraňoval už jenom provizorní šťáb bez generálů, jenom plný plukovníků a i ten už situaci nezvládal. Vojska se kvapně stahovala zpět do své domoviny, která už se také ocitala v kleštích. Německá vojska dokázala účinný odpor zformovat až na linii měst Brémy-Lipsko-Drážďany, ale to už bylo příliš pozdě. Skupina armád Dolní Pomořansko pod velením Ludvíka Svobody prolomila obranu u Frankfurtu nad Odrou a ostrým úderem, opět podpořeným atomovou střelou, jenž zničila armády u Lübenu, se dostali až do předměstí Berlína. Z takové ztráty se Německá armáda už nedokázala pořádně vzpamatovat a začala do Berlína urychleně stahovat všechny jednotky, i ty z Drážďanského frontu. Hlavní město tisícileté Říše tak padlo během pár hodin, bráněné jenom jednotkami domobrany, jenž byly mnohdy vyzbrojeny jenom pistolemi, a to na cvičené vojáky armády republiky Československé nestačilo. Spíš se víc začala projevovat agresivita vojska, které střílelo po všem, co po nich hodilo byť jenom pírko.

Tempelhof
Na čerstvě dobytém letišti Tempelhof také začali přistávat frontoví stíhači, jenž na přistání doprovázeli Anděla, který měl pumovnicí přestavěnou na palivovou nádrž, jenž už byl skoro padesát hodin ve vzduchu a to už motory nezvládaly a vysadily. Nejbližším letištěm bylo právě toto čerstvě dobyté, i když to bylo poměrně velké riziko, kvůli blízkosti frontové linie.
Pamětník takzvané Evropské války, generálmajor Jaroslav Netušil, přestal s psaním. Věděl, že i kdyby se přetrhl, tak to stejně nenapíše tak, jak by si to představoval. Kopl do sebe štamprdli moravské slivovice a opět se nechal unášet proudem vzpomínek, zvláště té hrůzy v Hamburku.

Cítí všude pach spáleného masa, slyší i umírající civilisty a jak je vojáci Centroslávie, tehdy ještě Československé republiky, střílí do hlavy, jenom aby je ušetřili utrpení. Sám stál nad sotva desetiročním chlapcem, který měl utržené nohy, a ze stehen mu visely pouze cáry masa a z kostí mu tekl morek smíšený s krví. Naříkal, skoro se bolestí nemohl ani nadechnout. Držel mu pistoli u hlavy a váhal, jestli má ukončit tak mladý život anebo se ho pokusit zachránit. Zvolil první a vystřelil.

Leknutím se probral, na čelu měl studený pot a pořád se díval dopředu. Děla z té vesmírné lodě udělala z hlavního říšského města po pádu Berlína, přeplněného uprchlíky a jednotkami wehrmachtu, akorát tak rozvaliny. Nebylo co čistit, po takové zkáze už v posledních jednotkách nebyl ani kus morálky, bojovaly už jenom na dobré slovo. A po zničení dvanácti divizí v Brémské kapse už nebylo ani to slovo.

Pátého srpna roku 1944, přesně tři roky po skončení Evropské války
Vzhledem k velikosti Československa přestalo stačit federativní zřízení a pomalu se přecházelo na velmi centralistickou polovojenskou diktaturu. To také přinášelo problémy a od více-méně násilného převratu v Polsku a jeho následnému připojení k paktu „Střed“, kdy se stal součástí československých hranic, se musely veškeré vzpoury obyvatelstva řešit vojenskou cestou. Diplomatickým směrem to už nemělo význam po všech snahách. A právě ve Waršavě stálo potlačení nepokojů armádou život bezmála šesti tisíc civilistů, z toho polovina byla přejeta tanky a pár revolucionářů bylo dokonce upáleno plamenomety.

Daleko nad hranicí mezi vesmírem a Zemí
Admirál Anders se znaveně procházel Galacticou od své pracovny směrem ke kajutám, kde už vyspávala admirálka Thraceová. Nesnášel její tendence chrápat a pištět nosem, jakoby nestačilo, že si zdlábla půlku fazolové oficírsmenáže, jejíž strávené zbytky v podobě plynů teď těžce visely ve vzduchu. Ale neměl srdce na to jí to říci. Naneštěstí spala nahá v posteli, takže měl chuť vyzkoušet pár věcí, vytáhl svíčku a zapálil jí. Postavil ji před její zadek a čekal, co se bude dít. Dlouhou dobu nic, tak se rozhodl se zvednout a rukama promáčknout záda. Jak se do lesa volá, tak se z něj ozývá. Tohle v převedení na momentální situaci platilo taky. Jakmile jí promáčkl záda, tak začala upouštět znatelné množství metanového vzduchu a ze svíčky byl rázem plamenomet. Leknutím uskočil. Kara se probudila a nevěřícně se dívala na uhašenou svíčku a očazený vrch palandy. Anders už jenom těžce zakrýval svůj úsměv a po chvilce hraní v tváři vybouchl smíchem, zatímco Kara mu začala dávat co proto další náloží „čerstvého vzduchu“. A jelikož byla kajuta uzavřená, tak se z ní pomalu stávala plynová komora…

A předtím, než odstartuju druhou sérii, tak zveřejním upoutávku na ni a také časovou osu od prvopočátku kontaktu, až do roku 2100, odkud začne druhá série.

No udělat z československa, policejní stát, připojit k nám jiné země. Přiště se dozvíme, že se tady začali stavět koncentráky, ghetta.
Pro čechy to bylo až moc snadný.

Právě proto. Snadný, ale v následujících budou letech průsery, to vám garantuju.

[Aiwendill]

bude tu ešte nejaká nová časť tohto vskutku zaujímavého poviedkového cyklu?

Jo, bude... ale otázkou je spíš, kdy na to budu mít čas. Momentálně jsem se na to psaní vybodl a nenapsal to - má chyba, uznávám. Ale mám na starosti důležitější věci, než řešit volnočasovou aktivitu jako je psaní... možná něco přibude kolem vánoc, ale nic neslibuju a také chci, aby jste si nic od tohodleho postu neslibovali.

Tak se omlouvám za doublepost - v rovině uvažuju o kompletním restartu dílu "Evropská válka". Nicméně čas a práce mi nedovolí reboot dokončit k vánocům nebo k silvestru. Spíš s tím počítám až někdy v lednu nebo v únoru.

ok.

Přináším reboot devítky.

Evropská válka - Reboot dílu 9


Po dlouhých bojích byly zbytky Králické pevnostní linie prolomeny a nepřítel se začal valit ve velkém trhlinou v pásmu. Jakékoliv prodlužovací operace už byly pro tuhle chvíli nemyslitelné a spíš se jednotlivá velitelství snažila stáhnout co nejvíc vojáků zpět, aby nepadli do obklíčení a následně do zajetí. Trvalo jen pár minut, než se čerstvá zpráva dostala k admirálu Andersovi a reagoval na ni okamžitým příletem do Prahy. Ale na vykonání jakékoliv operace už bylo pozdě. Dle dostupných informací se nepřítel už vlomil do města Jablonné nad Orlicí, které bylo centrem frontových stíhačů a frontových bombardérů.


Jablonné nad Orlicí – Letiště „Sever-Střed“
Na místě byly tanky z Druhé divize středních tanků První tankové armády. Dalo se jich s bídou napočítat už jenom jedenáct, protože zbytek divize, která čítala dvacet tisíc lidí a dvě stovky tanků, byl v obklíčení. Těch jedenáct bylo to poslední, co se z Králického kotle stihlo dostat a ty nyní dostaly příkaz bránit letiště tak dlouho, dokud nevzlétne poslední letoun a jednotky ženistů nezničí sklady paliva a neodvezou všechny součástky k proudovým motorům a motory samotné, zbytek byl fuk, ale nesmělo padnout do rukou nepřítele eso v rukávu.
Mezitím posádky tanků postřelovaly tankovými kulomety široké okolí a nejeden voják také padl za oběť minometné četě, která měla poslední dva 81mm minomety a už jenom pár lidí na obsluhu, která byla čím tím dál víc náročnější pod houstnoucí palbou.

„Křoviska k bodu šedesát až šedesátosm, zachytil jsem tam podezřelý pohyb!,“ hlásil pozorovatel veliteli tankového uskupení a ten vydal příkaz k přesunu dvou tanků k udaným pozicím a následně mu došlo, jaká to byla chyba. Německé 88mm protitankové dělo prostřelilo věž jedné z dvou Té-dvacepětek, z posádky tanku přežili jenom řidič a střelec trupového kulometu. Řidič se snažil co nejrychleji sjet dolů, aby se vyhnul další střelbě, ale osmdesátosmička ho stihla zasáhnout do pásu a ten se následně roztrhl i s předním hnacím kolem.
„Kurva, hned ven!“ zavelel řidič a už zděšeně vybíhali ven, kde je stihli postřílet vojáci Třetí říše. Situace se neustále horšila, protože se na místě už objevily mechanizované jednotky od jednoduchých transportérů až po lehké tanky typu Pz.II s 20mm kanonem. Situace donutila posádku stále ještě evakuovaného letiště přejít na ruční minomety ráže 50mm a střílet s nimi přímo a ne balistickou křivkou, což dělalo boj složitějším, ale i na tuto situaci byli připraveni a konečně měli šanci zúročit zkušenosti nabrané na střelnicích.

Mezitím admirál přemýšlel nad touto opravdu nemilou situací a přemýšlel, jak ji napravit.
„Myslíš, že spodní motory budou schopné vydržet alespoň půl hodiny se vznášet?,“ zeptal se svého cylonského přítele.
„To nepůjde už jenom z principu. Motory Galacticy nejsou stavěné na udržení se v atmosféře. Loď je příliš těžká a není stavěna na gravitační podmínky Země, ty by nám nedovolily ani zpomalení během pádu dolů.“
„Mluvím o situaci, kdy tam nemusíme spadnout, ale obletět planetu několikrát tak, abychom se mohli dostat přímo k Berlínu za nižší rychlosti.“
„Pořád tu ale je otázka, jak dlouho to budeme schopní vydržet, protože to nevím ani já. Ledaže…“
„Ledaže…?,“ požadoval admirál dokončení věty.
„Je to šílený nápad, ale mohl by vyjít.“
„Tak sem s ním už.“
„Postavit loď na stojáka.“
„No… řekněme, že by to šlo. Nejdřív ale potřebujeme upevnit všechno, co by mohlo spadnout. Máte na to dvě hodiny!“
„Rozumím,“ se vydal do CIC informovat ostatní.

Mezitím admirál poslal zprávu dolů, ve které se tázal na stav situace a ubezpečil generály, že už chystají odplatu. Odpověď byla ve stylu popohnání, protože už moc času nezbývalo.

Jablonné nad Orlicí – letiště
Dokončení evakuace letiště bylo konečnou tečkou a všechny jednotky se začaly stahovat do města, kde už také byly povolány zálohy a vydány zbraně. Už se čekalo jenom na nepřítele. Radary ale zachytily letku bombardérů a byli proti nim vysláni lehcí frontoví stíhači z jednoho z letišť v Hradci Králové. Jak se ale dalo očekávat, letku bombardérů doprovázela velká skupina stíhačů, takže se nad Jablonnou rozpoutala zatím největší letecká bitva na území střední Evropy ve stavu třiceti frontových stíhačů proti šedesáti bombardérům a pětadvaceti stíhačkám. Prvotní střet dopadl hodně špatně, jelikož při vysoké rychlosti se srazily dvě Avie, jejichž piloti naprosto nevybrali zatáčku. Zbytek se stáhl okamžitě nahoru a byly zavolány další nouzové posily, včetně těžkých stíhačů z Prahy. Momentální situace jim nedávala na výběr a snažili se zničit nebo alespoň co nejvíc poškodit bombardéry, které směřovaly k Jablonné. Vpravdě nejsilnější zbraní bombardérů bylo jejich množství, a tomu odpovídala i jejich obrana. Kulky létaly všude a neobešlo se to bez kurvování velitele záchytky, jenž to dostal rovnou do křídla.

Vír boje
Střelba stále neutuchá, zem je nasáklá krví a vzduch pachutí spečeného masa a rozpáleného železa. Další dávka. Bombardér s hakenkrajcem se rozlomil vědví po zásahu z velkorážního kanonu. Těžké frontové stíhačky byly konečně tady. Exploze. Další bombardéry jdou k zemi. Nouzově vypouštějí pumy, které devastují krajinu české kotliny. Masívní detonace. Další to dostal rovnou do bombového nákladu a smetl se sebou ještě pět dalších, ovšem i s československou stíhačkou. Další lehká Avie se mihne kolem zbytku němců. Dvojitý nálet pokosil zbytek. Vzdušná bitva vyhrána, ale válka pořád ne. Na zemi probíhá zuřivý boj, který se snaží stíhačky mírnit střelbou do pancéřových vozidel. Ovšem němci nezapomínají. Flaky dávají dostatečnou odpověď na to, aby se postupně začali zúčastnivší piloti stahovat ke svým domovským letištím.

CIC
„Vstup do horní hranice atmosféry, ETA 25 sekund,“ referuje Architekt admirálu Andersovi. Třes obrazovek na můstku mu dává za pravdu.
„Vstupujeme, držte se!“ lodí projede sonický třesk a nyní letí rychlostí skoro třiceti machů v atmosféře, nechávajíc za sebou velice výrazný bílý ohon, který je vidět na stovky kilometrů daleko. Admirál Anders je viditelně vystrašený, a má proč. Kontrolky všude varovně blikaly z důvodu překročení maximální stanovené atmosférické rychlosti. Čtyřicet machů. Zvuk v atmosféře zpíval stejně jako meluzína v komíně. Trup nesnesitelně kvílí. Admirál má velké problémy se v křeslu udržet, i připnutými popruhy.
„Výška padesát kilometrů, ale furt letíme nad hranicí,“ doslova řval první robot bez paměťového omezení. Slovo dalo slovo. Loď zapíná aerodynamické brzdy, které původně sloužily jako úchyty v loděnicích. Rychlost klesá. Čtyřicet dva machů. Zvuk začíná být nepříjemně slyšet i na zemi.
„Čtyřicet kilometrů, druhý oblet Země, další pásmo třicet kilometrů ETA padesát pět vteřin,“ nesou se hlášení obří lodí. Trup je značně rozžhavený. Na druhé straně planety svítí jako hvězda a probouzí desítky milionů civilistů, kteří nechápou, o co jde.
„Rychlost?“
„Skoro dvacet.“
„Zapněte přední trysky.“

Vnitřek battlestaru sebou doslova škubl, imaginární tachometr by ukazoval rychlost pod deset machů. Admirál je rád, že nemá orgány na maděru. Na tohle by neměl ani kolotoč do pekla. A ani Peklo samotné.

Jablonné nad Orlicí
Útok už je skoro odvrácen. Stíhači udělali svůj kus práce a svého dílu dostála i milice posílená druhou Legií, která už jenom likvidovala jednotlivá ohniska odporu.
„Musíme dostat elektrárnu zpět pod svojí kontrolu,“ nastiňoval plán neznámý major, jenž chtěl dostat místní cenný zdroj elektřiny zpět do rukou Československa. Nejenom kvůli energii, ale také hrozilo, že ji odpálí a vytopí tak údolí. To nemohl dopustit.

Bitva o elektrárnu Těchonín
Ve zvlněném okolí se usadily poslední zbytky německé útočné armády i s posledními kousky své pancéřované vozby. Jako první zaútočily československé tanky na pozice vozby a díky přesné dalekonosné palbě vyřadily nepřátelské tanky ještě dřív, než by se staly pro pěchotu hrozbou.

Vír boje
Tanky najíždějí do nepřátelských pozic a rozsévají hrůzu a zmatek. Němci už nemají čím zničit tanky a tak prchají. Neustálé kulometné dávky likvidují jakékoliv pokusy o rozkazování. Němci se houfně vzdávají za pokřikování „Kamerad, kamerad!“. Jednomu řidiči se podařilo urvat páku od řízení a jeho tank tak nekontrolovatelně pokácel pás stromů. Posádka, notně obouchaná, musela převzít ruční kontrolu nad věží. Převodovka byla nárazem vyřazená, a tak nemohli ničím otáčet, ba dokonce se ani pohnout. Němci si všímají, že tank je pravděpodobně vyřazený a houfně se na něj sbíhají. Někdo nese kanystr. Polévají tank. Horký vzduch z motoru zapaluje hořlavou látku. Celý tank je v plamenech. Exploze. Tank byl zničen napadrť a věž odlétla o celých čtyřicet metrů. Malé vítězství ve velké bitvě. Další jednotky se na místo dostaly až příliš pozdě. Pár vojáků bylo rozzuřeno na nejvyšší míru a prořezávali němcům hrdla bajonetem. Zbývá poslední výspa, neprodyšně uzavřená i se svým velitelem. Pokouší se spáchat sebevraždu. Nedaří se. Jednotky je zajmou a přivolaní lékaři stihnou majorovi Güntherovi vypumpovat žaludek těsně předtím, než začal jed účinkovat. Zároveň přišly zprávy o zlikvidování poslední kapsy v elektrárně. Byla zabezpečena. Bitva skončila. Vojáci jsou šťastní za konec, ale ve tvářích se jim zračí zlost za napadení českých zemí.

Berlín
Galactica absolutně nezvládla předpokládaní manévr a s plnou parádou natvrdo rozryla předměstí Berlína a díky teplotě pláště se pak na místě začala tvořit ohnivá tornáda, jenž spalovala široké okolí a hnala plameny doprostřed srdce „věčné“ říše. Obyvatelé v panice houfně opouštěli město…

„Praho, máme problém…“

Probudil jsem se na prvního apríla...

No to je podle tebe leden nebo únor?
Vždyť je jaro
Ještě že nevolali Huston

zajímavé.
předpokládám, že se jí němci pokusí obsadit.