Děkuju,
Azanyrmuthe 
Dobré ráno je krásný pozdrav. Zdravila jsem tak vždycky v pět ráno v létě sluníčko, když jsem měla ložnici obrácenou k východu
Ano, je 28., přišla jsem z pracovního procesu a mám radost z bouřky
A taky mám radost, že sem můžu přidat další díl.
Bavte se
65. Nepřítel zůstal doma
8. V dešti
Erin se na lodi necítila dobře. Červené přítmí jitřilo její nervy a nedokázala se v něm soustředit. Vrátila do pokoje a usnula tam neklidným spánkem. Po probdělé noci ji únava přemohla i přes veškerou snahu zůstat vzhůru.
Andoriel se vydala na prohlídku lodi. Zak Aceovi a jí s náležitou hrdostí ukazoval každou drobnou změnu a tvářil se potěšeně, když si některé všimli sami. Ája se pro sebe ušklíbla nad tou podivností, že dokázala zachytit změnu ve výrazu tváře, zakryté neprůhlednou maskou.
Než došli zase zpátky k můstku, únavou se motala.
„Odpočiň si,“ řekl jí Ace. Sledoval, jak se opírá o zeď a víčka jí padají. Poděkovala Zakovi za doprovod a odešla do svého pokoje. Jenom skopla boty a usnula. Ani pořádně nezaznamenala, že na druhém konci široké postele leží Erin.
Probudila jsem z nepříjemného snu plného žlutých očí a vztažených rukou. Erin seděla u stolku a právě objevila připojení k lodní databázi. Moje převalování ji přinutilo se otočit.
„Jak dlouho tu ještě budeme?“ zeptala se.
„Dva dny. Slyšela jsi to taky. Čekáme na odvoz na Atlantis,“ protáhla jsem se. „A hlavně na to, aby naložili Jumper. Nechce se mi ho tu nechávat.“
„A nemohli bychom zatím někam jinam? Vím, že se ti tady líbí, ale já se asi za chvíli zblázním.“ Mrzutě se rozhlédla.
„Mohly bychom zpátky na planetu,“ zůstala jsem ležet a složila si ruce za hlavu. Všechny mé vzpomínky už Erin slyšela, tak jsem je hlavou nechala běžet v tichosti. „Ostatně, mám slíbenou dovolenou,“ usmála jsem se a konečně vstala.
„A taky překvapení,“ doplnila Erin.
„Když jsme u překvapení,“ řekla jsem a otočila se k zrcadlu, abych se pokusila rozčesat to, co mi ve spánku vzniklo na hlavě. „Co jsi vyčetla v těch jeskyních?“
Otázka zněla nevinně, ale Erin si s odpovědí dala na čas. Zvedla se a začala přecházet po místnosti.
„Těžko se to překládá do srozumitelné řeči,“ začala pomalu. „Bylo tam napadení Země, boj, útěk i návrat, znovuzrození, rituály. Všechno pomíchané a zabalené tak, aby se to dalo těžko pochopit.“
Stála jsem s hřebenem ve vlasech a přemýšlela o tom, co Erin řekla.
„Dobrá, napadení, boj a tak, tomu rozumím, ale jaký rituál?“ Položila jsem hřeben a otočila se k ní.
Odvedla mě k židli, posadila mě na ni a začala mi rozčesávat vlasy sama. Zašklebila jsem se. Od jiných to vždycky tahalo víc.
„Jako bys neznala rituály,“ povzdechla si. „Je to pořád dokola. Tanečky a opakování stejných slov až do úplného zblb -,“ zarazila se a pořádně zabrala u zvlášť odolného chomáče mých vlasů.
Vykřikla jsem ani ne tak bolestí jako rozladěním, že mi nechce říct víc o rituálech.
„Tak zlé to zase nebylo,“ zavrčela a vrátila mi hřeben. „Bylo by vhodné, kdybys nevypadala jako rusalka, co právě vylezla z rybníka.“
„Myslíš, že by se do mě v tom případě mohl zamilovat princ?“ smála jsem se.
„Princ? To by byl ten lepší případ,“ povzdechla si Erin a zavrtěla hlavou nad mým zvednutým obočím. Postavila se mezi dveře. Očividně byl čas k odchodu.
Nechtělo se mi z pokoje. Navíc mi náš rozhovor připomněl vzdálené a nepříliš radostné vzpomínky na jednoho prince. Dokonce měl i bílého koně. Za sebe jsem mohla říct, že mi byl kůň mnohem sympatičtější než celý princ. A o Proroctví jsem se zase nic nedozvěděla. Erin byla tajemná jako hrad v Karpatech a já bych s ní nejraději zaklepala, aby začala mluvit srozumitelně.
„Překvapení,“ zašeptala jsem si pro sebe a vyšla do chodby. „Kolem mě jsou samá překvapení. Už by se mi mohla začít odhalovat.“
„Pozor na to, co si přeješ,“ reagovala Erin na moji poslední větu.
Ace dával na můstku pokyny svým podřízeným. Testování lodi mělo probíhat ještě dalších patnáct hodin. Chtěl toho využít k operaci Zaka. Andoriel s Erin přišly se žádostí o přesun na planetu právě včas. Neměl pro ně uplatnění a představa, že by chodily po lodi a rušily posádku při práci, se mu příliš nezamlouvala. Cesta Šipkou na povrch a zpátky zabrala minimum času.
Laboratoř byla připravená, simulace proběhly úspěšně a Zak stál zdánlivě v klidu u křesla, kde bude operace provedena. Ace mu pokynul, aby se posadil, a stoupl si za něj.
„Začneme,“ řekl. Světlo v laboratoři zmizelo. Zůstal jen úzký paprsek, zaměřený na Zakovo temeno.
Slunce vystoupalo nad vršky stromů a začalo připalovat. Malý vodopád šuměl a kolébal všechno kolem do spánku. Erin se přetočila na záda a maličko pootevřela víčka. Hladina jezírka zářila jako tekuté stříbro. Obrátila hlavu a zadívala se na spodní konec louky. Andoriel se mezi prvními stromy každou chvíli sklonila a zase narovnala.
Erin znovu zavřela oči a užívala si sluneční záře.
„Až se probudíš, máš tu chvilkové potěšení,“ uslyšela Ájin hlas. Neobtěžovala se s nějakým pohybem. Všechno počká, ale slunce ne.
Slunce začaly dohánět černé mraky. Ještě pár sladkých horkých chvilek v jeho paprscích a pak se Erin běžela schovat pod nataženou nepromokavou plachtu. Veliké kapky prskaly v horkém písku okolo jezírka. Déšť zesílil a kolem plachty se začaly valit proudy vody. Byla natažená nad malou vyvýšeninou a voda ji obtékala, aniž by zasáhla do místa, které plachta skrývala.
„Dobrá volba,“ rozhlédla se Erin. Obě seděly s koleny pod bradou a ujídaly z misky plné lesních plodů podobných ostružinám.
„Tak jak je to tím rituálem?“ využila Andoriel příležitosti. Věděla, že Erin dobrovolně do deště neuteče.
„Nevím přesně,“ zahučela Erin a zamračila se. „Jestli jsem to správně pochopila, měla by ses ho dočkat v nejbližší době. Víc ti povědět nemůžu, protože sama nic víc nevím. Četla jsi to taky. Spousta nesmyslů, náznaků a překroucených významů.“
„Ty jsi věděla, jaký je Marcus bojovník?“ dotírala Ája dál.
„Tušila. V boji jsem ho nikdy předtím neviděla, ale jistých náznaků jsem si všimla. Věděla jsem, že se o sebe dokáže postarat. Byl úžasný, viď?“ usmála se.
Andoriel zvedla hlavu, aby se na ni lépe podívala. Nazvat vytrhávání ještě tlukoucích srdcí úžasnou věcí by ji asi nenapadlo. Pak si vzpomněla na Aceovu poznámku na toto téma a hlavu zase sklonila ke kolenům. Někdy ji rozčilovalo, když měl Wraith pravdu. A měl ji nepříjemně často.
„Přestalo pršet,“ ozvalo se z louky.
Otevřela jsem oči a zmateně se podívala kolem sebe. Přítmí pod zataženou oblohou mi ztěžovalo rozhled. Vystrčila jsem hlavu zpod plachty a na temeno mi dopadla velká kapka vody ze stromu. Čvachtavě jsem došla k vodopádu. V písku stál Ace s Wraithem, který si rukama přikrýval obličej.
„Zaku?“ Došla jsem k nim, vzala Wraitha za ruku a odtáhla mu ji z tváře. Spustil i druhou a zamrkal. Oči měl plné slz. Pozorně jsem se na něj zadívala a sáhla do kapsy.
„Zkus tohle,“ pomalu, tak aby viděl, co dělám, jsem mu na oči nasadila tmavé brýle. Ze rtů mu unikl úlevný povzdech.
„Je to lepší, děkuji.“ Trhl sebou, když uslyšel vlastní hlas.
„Vypadáš mnohem lépe.“ Erin stála za mnou a prohlížela si ho.
Ustoupila jsem, abych jí nebránila ve výhledu.
Erin nás všechny přejela pohledem. Sotva znatelně se zastavila na Aceovi a na mě a obrátila se k Zakovi.
„Pojď. Vyzkoušíme, jak postoupila regenerace a jaké jsou tvé nové rozlišovací schopnosti.“ Vykročila k lesu u vodopádu. Po pár krocích se otočila. Zak se podíval na svého velitele a následoval ji.
Ace je pozoroval, dokud nezmizeli mezi stromy.
„Odpočinula sis?“ obrátil se na mě. Po mém přikývnutí pokračoval: „Pamatuješ se na boj s Otagariho vojáky?“ Další moje přikývnutí. „A také na to, co jsem ti řekl potom, kdy všichni zjistili, jak Marcus dokáže bojovat?“
Usmála jsem se. „Řekl jsi, že jsme s Erin obě stejné.“
„Ano. A potom?“
„Že nevíme, s čím si zahráváme.“
Ace se zamračil. „Máš dobrou paměť, ale to není to, co mám na mysli.“
Rychle jsem si přehrála náš mlčenlivý rozhovor. „Řekl jsi, že…,“ zaraženě jsem se na něj podívala. „Nevěřím, že víš, co to znamená,“ potřásla jsem smutně hlavou.
„Věříš, že mohu nenávidět? Že se mohu bát?“
Zvedla jsem sklopenou hlavu a podívala se mu do očí. Byly vážné. Velmi vážné. Nadechla jsem se, ale nenašla slova k odpovědi.
„Nemáš mi co říct?“ Zvedl ruku, ale než se dotkla mojí tváře, zase ji spustil.
„Neupírám ti city,“ vypravila jsem ze sebe. Vlastní hlas mi zněl cize. Polkla jsem s odhodláním pokračovat. Následovalo další zalapání po dechu a další ticho. Zadívala jsem se na Ace s odhodláním pokračovat v rozhovoru telepaticky, když už se nedokážu vyslovit hlasitě. Marně. Wraith moje pokusy o telepatii odmítal. Chtěl slyšet nahlas, co se rozhodnu mu říct. Stál a čekal dlouhou dobu, než se otočil a odcházel loukou na dolní okraj lesa k Šipce, kterou před chvílí se Zakem přiletěli.
„Ace,“ zašeptala jsem. Koutkem oka jsem zahlédla Erin se Zakem. Zastavili se na kraji louky a sledovali nás.
Rozběhla jsem se travou a modlila se, abych nenarazila na zbloudilý kámen a nezakopla.
Ace jsem dohonila až mezi stromy. Chytila jsem ho za ramena, otočila k sobě a opřela jsem se o něj. Zastavil se. Ani jediným pohybem mi nevyšel vstříc. Visela jsem mu na límci kabátu a po běhu popadala dech.
„Počkej přece,“ vypravila jsem ze sebe. Zvedla jsem hlavu. Pod jeho přísným pohledem jsem o půl kroku couvla.
„Pět let je dlouhá doba,“ začala jsem trochu zdlouhavě. „A než jsem přiznala sama sobě -,“ zavrtěla jsem hlavou. „Ale všechno bylo tak jasné.“ Mluvila jsem nesouvisle a očima bloudila po stromech okolo. Myšlenky, které mi kroužily hlavou uprostřed mého pokoje na Aceově lodi, byly jedna věc. Vyslovit je bylo něco úplně jiného.
Zvedl ruce a uvolnil límec, kterým moje nervózní prsty kroutily až skoro k udušení, ale dlaně mi nepustil. Přitiskl si je k hrudi.
Lesem zahučel vítr. Další vlna deště dopadla na zem a roztřásla mě zimou.
Zvedla jsem oči od našich spojených rukou. Věděla jsem, co chce slyšet, a také jsem věděla, že když to neřeknu hned, už nikdy k tomu nebudu mít příležitost. Už jednou jsem ho nechala marně čekat na odpověď. Jak jsem se právě přesvědčila, čekal na ni pořád, ale dál už jeho trpělivost nesahala. Smutně jsem se usmála.
„Zjednodušil sis to. A mě v tom necháváš vykoupat,“ podívala jsem se k obloze. Déšť se z ní valil takovým proudem, že jsem si připadala jako pod vodopádem. „Miluju tě, “ řekla jsem prostě.
Hlasitý výdech nevyšel z Aceových rtů, ale z Erininých. V dešti došli se Zakem až k nám. Ace se po nich ohlédl a pokynul jim, aby se ještě přiblížili.
„Poslouchejte pozorně,“ řekl. Jeho ruce mi sevřely dlaně ještě víc a přesunuly je k jeho srdci. Pod prsty jsem ucítila prudké údery. Zadíval se mi do očí s naléhavostí, která mnou projela jako vlna horka. Cítila jsem, že tuto chvíli dlouho plánoval a čekal na vhodnou příležitost. Jeho hlas se rozlehl přes celou louku a tříštil se o každou kapku deště:
„Jsi tlukot mého srdce. Tolikrát jsi zachránila můj život, že teď patří tobě. Nemohu a nechci být bez tebe.“
Povolil stisk a na okamžik sklonil hlavu. Nechala jsem ruce tam, kde byly. Můj hlas nebyl tak silný jako jeho a přesto jsem ho slyšela vzdálenou ozvěnou:
„Jsi důvod pro každý můj nádech. Tolikrát jsi zachránil můj život, že teď patří tobě. Nemohu a nechci být bez tebe.“
Ruce mi sklouzly podél těla. I Wraithovy paže klesly. Opřela jsem se o něj celým tělem a zavřela oči. Sklonil hlavu, až se tváří a ústy dotkl mého temene. Erin s rituálem neměla pravdu. Žádné tanečky, žádné opakování frází až do úplného zblbnutí. Jednoduchá slova vyslovená nahlas a před svědky, která jsem dokázala unést jen s jediným tvorem ze dvou galaxií.
...to teda byl hepáč, co?
Brrr.
Nebojte, ještě před sebou máte poslední kratičký díl. Snad se to zlepší
Děkuju za všechny komentáře
Teď už nás čeká jenom něco jako
Závěr.
27.4.2014 20:27:40
Ale protože o hepáči jsem už věděla, měla jsem víc prostoru na sledování stylu a formulačních lahůdek. 
Aj keď predkovia Wraithov boli tiež len ľudia+chrobáci, takže čo vznikne? 
Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
