Povídky M&M - 54.část - Avalon, part 3

Na mě to vázne skoro pořád... to je taky důvod, proč jsem prozatím pozastavila svou tvou ve svém tématu... prostě 24hodin je málo

tak další díl

Třikrát zaklepej

„Nedovolil jsem, aby můj život ovládl strach před smrtí; a odměnou mi byl darován život.“

George Bernard Shaw

"Nesnáším ho!" prskla Ginny mezi dalším záchvatem kašle. "Pitomý poručík! Řekneš mu, aby k tomu močálu nelezl, a nejenže tam vleze, ale když spadne, stáhne tě s sebou!" Znova se rozkašlala. Byla zabalená v peřině a Will jí zrovna přinesl termosku s čajem.
"Pořádně ho příště nakopej," pohladil ji.
"Postavím ho ke zdi a nechám zastřelit!"
William zakroutil hlavou. Dal jí ruku na čelo a pak jí podal teploměr. "Až po mně, strč si to... třeba do pusy a zjistíme, jak na tom jsi.“ Ukázal na teploměr. „Mám pocit, že máš horečku."Jenom ho poslechla a víc se přikryla. Třásla se zimou. Dostala pusu na čelo. Will u ní seděl, dokud teploměr nezapípal. "Á, tak jste majitel 39, 5 C° horečky, kapitáne, jen tak dál, za chvíli vás budu muset chladit ledem."
Jenom něco zamručela a zavřela oči. "Zabiju ho, fakt že jo," kňoukla.
"Nebuď morbidní, krásko. Chceš ještě něco, nebo stačí čaj?"
"Stačí čaj, nemám hlad."
"Ale jíst něco musíš!"
"Nechci nic," zabručela.
Pohladil ji. "Broučku."
"Nemáš službu?" hlesla.
"Vzala to za mě seržant Reedová," pousmál se.
"Jo? Cos jí řekl?"
"Že jsi nemocná a beze mě si ani neutřeš nos," uchechtl se. "Ne, řekl jsem jí, že bude mít službu u brány i Lorne."
"Aha," maličko se pousmála.
"Stačilo ho jen zmínit v jedné větě a pak jí ještě uplatit dalšími věcmi, ale myslím, že se chytla rychle."
"To je dobře," kuckla.
"Neboj, budu se o tebe starat, dokud se neuzdravíš," pohladil ji.
"Miluju tě," zavrněla.
"Vím," políbil ji „a odpočiň si, ano?" podal jí čaj a donutil ji, aby půlku vypila. Skoro vůbec se ani nehádala, ale trvalo jí to dlouho vypít. Pak byla uložena a brzy usnula. Kapitán Ryan se věnoval čtení nějaké knihy.

Bylo skoro poledne, když kapitán Ryan dostal hlad a řekl si, že by nebylo špatné si zajít něco ulovit a zkontrolovat, jak to jde v řídící místnosti. Pomalu se šoural směrem k bráně.
"Jak to jde, seržante?" křikl a plácl ji silně zezadu po zádech. Dotazovaná vyděšeně vypískla a skoro přepadla přes balkón. Na ten výkřik se Lorne s mariňákama vyřítil z místnosti u brány, kde většinou pobývali, kdyby je bylo potřeba.
"V klidu, chlapi," broukl Will.
"Co se stalo?" staral se poručík Hower a koukal po kapitánovi.
"Vylekal jsem ji!" nafoukl se pyšně.
"Na co jste zase myslela, seržante, že jste se nechala vylekat?" smál se jí Lorne. "No nic pánové, kdo je na tahu?"
"Já," broukl další kapitán.
"Paráda, a seržante," zastavil se Lorne. "Příště zněte víc vyděšeně, teď to znělo trošičku jinak..." vyprskl smíchy.
"Tak vám děkuju kapitáne,“ zabručela smutně Olivia. Will se jenom uchechtl. "To není vtipný, co chcete?!" nafoukla se a prohlédla si ho. "Nemáte utírat někomu soplík?"
"To je moje věc," odvětil.
"Vyděsil jste mě a teď si ze mě budou dělat srandu! Jak tu mám být za drsňáka?" koukla na něj tak smutně, že se zastyděl a podal jí čokoládovou tyčinku
"Dík," broukla a zakousla se do ní.
"Ale vy za drsňáka být prostě nemůžete, seržante, vždyť jste malá, roztomilá..." povzdechl si. Mluvil s ní jako s malým dítětem. "Navíc drsňačky vypadají jinak a ne tak, že by je nejraději každý pohladil a dal jim cukrátko." Seržant se nafoukla. Zase. "Co kdybyste se šla zeptat majora, ten vám to potvrdí," pousmál se a poplácal ji. "Pěkný zbytek služby."
Najednou se otevřela brána.
"Chucku?!" štěkla seržantka. "Je vůbec někdo venku? Máte kód, cokoliv?"
"Máme spojenecký kód," přikývl.
"Bezpečnostní tým do prostoru brány," zavelela. "Měli by mít vysílačku, kromě kódu, zeptejte se, co chtějí."
"Tady Atlantis, co potřebujete?" broukl Chuck.
"Zaútočili na nás, máme raněné!"
To už za ní vybíhal major: "Seržante?"
"Spojenecký kód, prý jsou pod útokem a mají raněné," hlesla. Tohle by vážně raději nechala na majorovi. Major koukl na bránu a pak na Chucka.
"Pusťte je."
Chuck jen přikývl a sundal štít. Seržant seběhla dolů a zaplnila majorovo místo v bezpečnostním týmu. Dovnitř začalo procházet asi dvacet lidí. Vypadali celkem zuboženě.
"Sežeňte doktora!" křikl Lorne.
"Doktor, do prostoru brány!" křikl Chuck do vysílačky. Reedová dala zbraň bokem a šla jim pomoc. Za chvilku se přihnal zdravotnický tým. V tu chvíli se zranění zázračně vyléčili a vytáhli zbraně. Jeden dokonce chytl seržanta Reedovou pod krkem a namířil jí zbraní na hlavu. Nastalo hrobové ticho.
"Nikdo se ani nehne!" křikl jeden z příchozích.
"Nebo budeme střílet. Odložte zbraně!" štěkl jiný. Všichni radši poslechli.
"Fajn a teď zavolejte i ostatní," zazubil se muž, který byl stejně ramenatý a vysoký jako Tylor a velmi nešetrně držel pod krkem Reedovou. "Nebo se podíváme na mozek téhle slečny, co ty na to?"
Lorne jenom polkl a kývl na Chucka. "Prosím všechny, aby se shromáždili v místnosti s bránou..." začal hlásit.
"Nedělejte to!" křikla Liv a snažila se vykroutit ze sevření. "Přestaňte!" Muž ji praštil a ona spadla na zem. Jenom něco zakňučela. Snažila se vyhrabat na nohy. Za chvilku se začali scházet lidé, kteří netušili, o co jde.
"Co chcete?" hlesla Liv, když už jich tu bylo až moc. Pořád se vzpamatovávala z té rány.
"Tohle město! Je dokonalé. A konečně bude naše!"
"Proč?" nafoukla se a kopla mu do boty. Znova ji praštil. Nakopla ho a dostala další. Pak už jen ležela a kňučela.
"Jděte najít zbytek!" přikázal pravděpodobně jejich šéf. Přikývli a odešli pryč.
"Můžu se o ni postarat?" houkl Lorne a ukázal na Olivii, která ležela pořád rozpláclá tam, kde přistála.
"Klidně," zahučel druhý. Will, který dorazil před chvílí, jenom nervózně přešlápl. Major se k Liv přišoural a kontroloval, jestli ještě žije.
"Máte lízátko?" knikla.
"Ne," usmál se. "Sedněte si."
"Tak mi pomožte," houkla a pak mu padla kolem krku. Začala rychle šeptat. "Když odlákáme pozornost, mohl by někdo utéct."
„No a kdo to asi zvládne tak rychle?"
"Koukněte na Ryana," šeptla. "Pořád se rozhlíží."
"Vypadá, jak kdyby mu mělo umřít štěně, když ho nenakrmí," uchechtl se.
"To možná umře, zkusíte to?" Jenom kývl. Přistála mu facka. "Zbláznil jste se?!"
"No co no! Tak příště si na té zemi klidně ležte!!!"
Založila si ruce a koukla na něj. "Nemusíte se starat! Příště si ty svoje návrhy zkoušejte na nějakou doktorku!" štěkla.
"Co to tady je?!" přišel k nim voják se zbraní, péry kolem pasu a na čelence. "Sklapněte!"
"Máme sklapnout?!" vřískla jak malá holka. Tím přilákala už více pozornosti. "On mě tady ochmatává a já mám sklapnout?!"
"JO!" prskl a jednu jí vlepil.
"Ještě jednou na mě šáhni, ty hroudo hnoje, a nakopu tě!"
"Polib si!" štěkl Lorne a koukl kolem. Hledal Willa. Ale ten byl pryč. Oddechl si a nechal to. Uraženě se otočil zády. Reedová udělala to samé. Jenže jí na rozdíl od něj bylo blbě z toho, jak ji furt někdo bil.

Will se rozběhl chodbami a dával si pozor. Párkrát se jen tak tak vyhnul nezvaným hostům. Pak se rychle rozeběhl k Ginny do pokoje. Vrazil dovnitř a zamkl, ale ani to ji nevzbudilo. Spala jak dřevo. Šel ji vzbudit, bude ji potřebovat a pak najít ostatní.
"Co je?" knikla unaveně.
"Vstávej, někdo nás přepadl."
"Co? Tys přepadl mě," kňoukla.
"Všichni... skoro, jsou zavření v místnosti s bránou a míří na ně zbraněmi. Reedová byla za boxovací pytel a co nevidět se začne střílet."
"Kecáš," broukla, ale vyškrábala se do sedu.
"Ani v nejmenším, utekl jsem jen proto, že udělala scénu. Za kterou jí Lorne asi později zabije."
"Už jdu," zamručela a vrávoravě vstala. Will chvilku uvažoval, jestli mu k něčemu bude. Pomohl jí si stoupnout a pak ji nabalil do všeho možného. Jenom se začla třepat zimou.
"Musím jít taky?" knikla.
"Ginny, nevím kdo je všechno na svobodě, prosím. Pak budeš moc ležet tak dlouho, jak budeš chtít."
"Stavíme se na ošetřovnu, ano?" hlesla. "Musím najít něco, co mi pomůže aspoň udržet devítku. S ničím větším nepočítám."
"Dobře," vzal ji a pomalu jí pomohl ven. Po cestě se museli nejméně dvakrát schovat. "Čekej tu," zastavil před ošetřovnou. "Kouknu, jestli tu někdo je."
Přikývla a kecla si na zadek. Chvíli se nic nedělo, než se před ní zastavili nějaké boty.
"Heleme se, neflákáme se, vstáváme," zašeptal ten kdosi. Koukla nahoru. Stál tam Tylor ověšený zbraněmi od hlavy k patě.
"Na procházce?" ušklíbla se.
"Jop, slyšel jsem, že mi někdo bije do ženský v týmu, to můžu jen já!" nafoukl se a vytáhl ji na nohy. Ginny se jenom pousmála. "Co vy tady před ošetřovnou?"
„Čekám na kapitána, až mi sežene něco, po čem se můžu postavit."
"Aha," pousmál se. Nakoukl směr ošetřovna a vzal Ginny do náruče. Odnese ji tam.
"Je tu takový bordel!" prskal Will a hledal něco proti teplotě.
"Ještě hlasitěji a obtěžovat se s tím nebudete muset," zahučel za ním George.
"Co?" nechápal Ryan a pak mu došlo, že poručíka vůbec neviděl. A to je nepřehlédnutelný chlapík.
"Uslyší nás!"
"Ah... jasně," houkl a dál se zuřivě ve všem přehraboval.
"Potkal jsem Smithovou na chodbě, nechcete ji nechat radši tady?" zabručel.
"Chci jí dát nějaké prášky, které ji udrží na nohou! Potřebujeme dalšího." George si povzdechl a šel do druhé místnosti. Pak po něm hodil jeden balíček.
"Je to z naší výbavy. Prý to pomáhá.
"Dík," vydechl a začal to do Ginny cpát násilím.
"Umím pít sama!" zaprotestovala a zase se rozkašlala. Jenom se nafoukl a začal s Georgem rozebírat další postup.

"Takže, co mi řeknete o tomhle městě?" staral se hromotluk a koukal na dav sedících.
"Vy obsadíte město a nic o něm nevíte?" ušklíbl se Lorne.
"Víme, že tu kdysi žili Antikové, ale proslýchá se, že na to, abyste ho ovládli musíte mít něco v sobě... a že jste to pokořili..." zamračil se na něj. "Takže si vezmu tady slečnu," vytáhl na nohy Reedovou. "A popovídám si s ní." Výběr byl čistě náhodný, zvláště, když seržant byla drobná, malinká a působila jako vystrašené kuřátko.
"Popovídejte si se mnou," zabručel Lorne.
„Ne, myslím, že si raději budu povídat... nebo moment, budu si povídat s ní, zatímco vy mi budete odpovídat," nafoukl se šťastně a kývl na muže, aby ty dva drželi.
"No tak...!" zabručel Lorne.
"Takže, čím to můžeme ovládat?" staral se. Lorne mlčel. "Ne? Fajn!" zavrčel a jednu vrazil Reedové. Ta spadla na zem. Velitel kývl na nějakého dalšího, aby ji podržel. Přece ji nebude pořád zvedat.
"Pohne-li se někdo, zastřelte ho," houkl na stráže. Všichni jenom přikývli.
"Tak jak to ovládáte?!"
"Nijak, jsme dokonalí," prskla Olivie.
"To určitě! JAK?!" Muž to nechápal, u nich to nefungovalo. A fungovat to mělo. Když se Lorne neměl k odpovědi, tak se rozhodl, že bude mlátit do ženy. Lorne nakonec povolil a řekl jim, jak ovládají město.
"Nic...jim...neříkejte," hlesla Reedová. "Nic, víc."
"No ale vidíte, že to šlo," ušklíbl se muž.
"Takže další otázka je: Kde najdeme zbraně?"
"Tady zbraně nejsou."
"A vaše berete kde?" pozvedl obočí. "Nemáte tu jen čtyři, nebo ano?"
"Máme jich tu šest."
„Vážně?" napřáhl se k další ráně.
"Ano!"
Jen pozvedl obočí a praštil Liv, která se už jen tak držela na nohou.
"No tak, mluví pravdu!!!" vložil se do toho někdo další.
"Šest zbraní na pět set lidí?!" vykřikl zděšeně. "Musíte mě mít za idiota!"
"Je jich víc," hlesla Reedová, když se napřahoval k ráně. "Ukážu ti kde."
"No vidíš, tohle je rozumné."
"Můžu..." knikla.
"Co?!"
"Chci se jen rozloučit s manželem."
"Booože, tak pohni," protočil oči muž.
Jenom se pousmála a vrávoravě se dostala k Lornovi, který byl sám trošku zmatený. Manžel? Šiblo jí? Ale když padala, tak ji chytil.
"Bude jich tu méně, zavedu je do skladu s jídlem," zašeptala.
"Skvělý plán, aby vás tam zastřelili!"
"Ale vy budete mít čas udělat něco tady s těmi," zazubila se a dala mu pusu. "Jdeme?" zabručela.
"Pochoduj!" přikývl muž.
"Rychle to nepůjde, krasavče," hlesla a sotva se plazila. Bolela ji hlava a půlka obličeje.
"Hlavně běž!"
Pomalu se vydala pryč a doufala, že s ní půjde víc chlapů, aby zbytek měl čas něco vyvést. Doufala v zázrak, nebo v Ryana.

"Co uděláme?" broukl George a kopal špičkou boty do země.
"Měli bychom zjistit, kolik jich je," zahučela Ginny.
"To jo, pak se domluvíme co dál." přikývl a všichni se pomalu vydali k řídící místnosti. Skoro je ani nebylo slyšet. Jenom Smithová funěla. Horečka jí dávala zabrat. Dorazili právě ve chvíli, kdy se vůdce přepadové skupiny vyptával na zbraně. Potichoučku poslouchali.
"Hrablo ji?" šeptl Tylor, když sledoval, jak ji odváděli. "Vždyť ji zabijou."
„Aztékové,“ vydechla kapitánka a nevěřícně zírala. "Tylore, jděte ji zachránit," dodala Ginny za chvilku. "Ona je magor!"
"Provedu, vy dva byste se měli postarat o zbytek," zazubil se a pomalu se odplížil za skupinkou. Podle směru mířili do skladiště.
"Jak?" povzdechla si Ginny. "Granát?"
"Myslíš šokový?" staral se. Když přikývla, tak se usmál. "Našim budeme muset dát nějak vědět, ale podle mě to vojenské části dojde."
"V krizovém manuálu je něco o třech zaboucháních na dveře..." zahučela. „Otázka ale je, kolik lidí ho opravdu četlo.“ Přikývl na souhlas.
„To by mohlo vyjít.“
"A když ten granát hodíme, tak chvilku trvá, než bouchne...můžou si toho všimnout."
"Chvíli ho podrž a pak ho hoď," pokrčil rameny.
"Pravda," přikývla. Pousmál se a naznačil, že to vezme z druhé strany a udělá to samé co Ginny. Čím víc granátů, tím lepší.
"Musíme to zkoordinovat," broukl Will do vysílačky.
"Tak počítej."
"Tři...dva...jedna..." odpočítával. Odjistili granáty, třikrát zaklepali na dveře, pak je otevřeli a hodili na granáty. Všichni, kteří to zaslechli, a nebo pochopili, se připravili. Moc dobře věděli, co se bude dít. Granáty dopadly, kousíček se odkutálely a pak se zablesklo a ozvala se šílená rána.
"K ZEMI, VŠICHNI K ZEMI, NIKDO ANI HNOUT!" vběhli dovnitř, po cestě hodili zbraně, které měli vojákům. Nezvaní hosté nestačili skoro ani zareagovat. Ti, co byli místní, je rychle srazili k zemi. Ozvalo se několik výstřelů a hlavní šéf padl k zemi. Chvilku trvalo, než si někdo všiml, že bylo zraněno několik lidí z Atlantis a dva lidé postřelení. Jeden voják, který chránil doktora, a kapitán Smithová.
"Ginny, jsi...?" otočil se Will, kde ji čekal, ale nikde ji neviděl. Rychle se začal rozhlížet kolem. Ležela na zemi a držela se za břicho. Mezi prsty jí protékala krev.
"Potřebuju doktora!" zakřičel a cítil, jak se roztřásl.
"Jsem tady," křikl Carson a prodíral se davem. "Musí hned na ošetřovnu,“ vyhrkl potom, co si zranění zběžně prohlédl. "Potřebuju nosítka honem!" křikl ještě a sundal si bundu, kterou jí tlačil na ránu.
"Střelila jsem ho první," zašeptala a snažila se nadechnout. "Střelila."

pokračování příště

"Ginny, nevím kdo je všechno na svobodě, prosím. Pak budeš moc ležet tak dlouho, jak budeš chtít."
"Stavíme se na ošetřovnuě, ano?" hlesla.

co vic dodat
nejaka rychla prepadovka a zpet

pal píše:

"Ginny, nevím kdo je všechno na svobodě, prosím. Pak budeš moc ležet tak dlouho, jak budeš chtít."
"Stavíme se na ošetřovnuě, ano?" hlesla.

co vic dodat
nejaka rychla prepadovka a zpet

co se ti na té větě nelíbí?

vynikající díl

ani ti nevim
zajdeme na ošetřovnu
stavíme se na ošetřovně
tak to vydim ja

už jsme se tu jednou bavili o uvozovkách...ty postavy tak mluví, proto je to v uvozovkách a proto to nemusí být spisovně (nehledě na to, že mi to divné nepřijde )

[Aiwendill]

juuuuuuj, to bolo pekné...

nasratá a chorá Ginny, ktorú na nohách držia len injekcie a tabletky nakope prdel emzákom, ktorí chcú obsadiť jej milovanú Atlantídu...


teším sa na ďalšiu časť...

jo ja zapomel - ostrava

M&M: Pěkný díl, jen mám takový dotaz.

Co mělo být na konci?? - vypadá to, že tam něco chybí.

"Jsem tady," křikl Carson a prodíral se davem. "Musí hned na ošetřovnu,“ vyhrkl potom, co si zranění zběžně prohlédl. "Potřebuju nosítka honem!" křikl ještě a sundal si bundu, kterou jí tlačil na ránu.
"Střelila jsem ho první," zašeptala a snažila se n

Taky jsem zvědavý na Reedovou

Celkom pohodová časť, ale zakončenie .
Buď sa nevošlo, alebo: "Pokračování příště."

pokračování

Ano

"Střelila jsem ho první," zašeptala kapitánka Smithová a rozkašlala se. "Nechápu to...Vážně jsem ho střelila."
"Občas se to stane,“ zašeptal Ryan a držel ji za ruku. "Všechno bude dobré..." tedy v to doufal. Zdravotníci přibíhali s nosítky, ale to už skoro nevnímala. Oči se jí zavíraly.
Zbytek, pod velením majora a pod plukovníka se snažili zajistit ty, kteří utekli, a nebo odešli s Reedovou.
"Tylore!" křikl do vysílačky Will. "Jak jste na tom?"
"Míříme na ošetřovnu. Cíl zneškodněn."
"Dobře, sejdeme se tam."
"Je někdo raněný?"
„Jo...dva lidi...poručík Miller a...kapitán Smithová."

Tylor seděl na ošetřovně na židli a mračil se. Nelíbilo se mu nic. Ryan chodil po chodbě sem a tam a co chvilku vzhlédl. Byl nervózní. Za chvilku vyšel jeden z doktorů.
"Seržant Reedová je skoro v pořádku," pousmál se.
Tylor si viditelně oddechl, avšak pak se zarazil, "skoro?"
"No je maličko pomačkaná, ale bude v pohodě."
"Můžu jí jít seřvat?" nafoukl se šťastně poručík.
"Spí, tak za pár hodin," poplácal ho doktor.
"Tak si k ní jdu sednout," nafoukl se a odplul tam.
"A co kapitán?" staral se Ryan.
"Je u ní doktor Beckett. Já nic konkrétního nevím," odpověděl.
"Můžete se poptat? Prosím!" Doktor jenom přikývl a odešel.

Carson vyšel skoro až za hodinu. Pohlédl na netrpělivého kapitána a spustil: "Sedněte si, kapitáne," podrbal se nervózně na hlavě. Ryan poslechl a dál jej hypnotizoval pohledem. "Kulka uvízla mezi žebry, srdcem a aortou," řekl, jak nejemněji uměl. "Krvácení se nám zatím podařilo skoro zastavit, ale i tak krve ztratila hodně. A já nevím, jestli jsem dostatečně kvalifikovaný na to, abych tohle operoval. A pokud vím, nikdo s takovou specializací tady není a na Zemi nemá bezpečnostní prověrku. A pokud by někoho sehnali, kapitán nemá tolik času."
"Tak to udělejte," hlesl. "Tak jako tak umře, ne?"
"Pokud se to nevyndá, má pár hodin, možná den," přikývl.
"V tom případě nemusíte čekat!"
"Na tohle potřebuju souhlas někoho z rodiny...jejího otce nejspíš."
"Ten je v Argentině kvůli dobytku…zase," broukl Will.
"Koho jiného má?" hlesl. "Když to nebude podepsaná a nepovede se to, bude z toho průšvih," hlesl.
"Podepíšu to já," hlesl.
"Vy jste jenom její nadřízený, kapitáne, to neplatí, je mi líto," zavrtěl hlavou.
"Jste lékař a lékařské tajemství je pro vás svaté..." zabručel, jako by se chtěl ujistit. Když Carson kývl, tak si povzdechl se. "Jsem její manžel."
„CO?!" Zůstal na něj zírat. Co se tu sakra teď stalo?
"Vzali jsme se. Tři týdny zpátky, jak jsme měli oba dovolenou."
„Ehm...“ odkašlal si doktor, ale nakonec z něj vypadlo: „Gratuluji.“
"Není k čemu, kde to mám podepsat?" zahučel.
"Tady," podal mu desky. Ryan chvíli váhal, než se rozhodl, že ony papíry podepíše. Pak desky podal Carsonovi a složil si hlavu do dlaní. Čekalo jej pár perných hodin. "Jste nejlepší, ať přežije, prosím," zašeptal.
"Udělám, co budu moct," slíbil a odešel na sál. Will si jenom sedl na židli a čekal.
"Jak je na tom?" ozvalo se nad ním. Vzhlédl a stál tam Lorne.
"Ne moc dobře," povzdechl si. "Možná to nepřežije."
"Zvládne to, je to silná holka," snažil se jej povzbudit.
"To uvidíme," přikývl.
"Vy dva...jste si blízcí, že?"
"Ano," přikývl a koukl na něj.
"Zpočátku nevypadala, že by se k vám do týmu hodila..." zabručel po chvilce mlčení zamyšleně Lorne.
"Myslím, že ani nehodila, ale nějak jsme ji překousli."
"Jsem rád....byla jediná, která to neodmítla," uchechtl se.
"Cože?" vyjekl. "K nám nikdo nechtěl?"
"No...týmy, kde někdo umře, nejsou moc populární. Nabídka k vám do týmu byla dána asi třem vojákům, než jste dostal ty složky, abyste si vybral. Jakmile se dozvěděli, že by měli nahradit muže zabitého v akci, odmítli."
"Umřel jen jeden, zbytek žije a vede si velmi dobře," nafoukl se. Byl na sebe a na svoje lidi hrdý.
"No, málem vám při tom umřela i Reedová, když se pokoušela chytat Tylora s plnou polní."
"Pravda," přikývl.
"Kapitáne, můžu mít osobní dotaz?"
"Sem s ním."
"Jak moc jste si blízcí? Kolují drby."
"Drby jsou drby, pravda je pravda, pane," pousmál se.
"A pravda je?" pousmál se.
Nic neřekl a Lorne si to doplnil. "Dejte si pozor, kapitáne, ano?"
"Jistě, pane."
"Jak budete mít nové zprávy, dejte mi vědět." Přikývl a raději se vrátil k bezcílnému čekání.

Za ty hodiny mu ztvrdly záda, zadek, nohy, krk...připadalo mu to strašně dlouho. Hodiny se táhly neskutečně pomalu. I když tady se žádné zprávy rovnaly vcelku dobrým zprávám. Po několika hodinách vyšel doktor. Unavený a od krve. Vypadal jak z hororu. Carson si unaveně sundal rukavice a hodil je do biologického odpadu. Pak si rozvázal zástěru.
"Tak jak?!" Kapitán hned vyskočil na nohy a hnal se k němu.
"Je ve stabilizovaném, ale hodně vážném stavu, ale řekl bych, že z nejhoršího je snad venku," pousmál se.
Muselo být slyšet, jak Ryanovi spadl kámen ze srdce. "Můžu za ní?"
"Dneska už ne. Ta nemoc jí dala pořádně zabrat - je v umělém spánku a chceme ji tak nechat pár dní. Nevím určitě, jestli by to jinak zvládla."
"Aha..."
"Případná infekce a další nemoc by jí mohla ublížit. Budu ji ale hlídat."
"Dobře..." přikývl. "Díky moc."
"Nemáte zač," poplácal ho po rameni. "Jděte se ještě kouknout na svůj tým a pak jděte spát. Kdyby cokoliv, dám vám vědět."
"Díky moc..." přikývl.
"Nemáte zač a teď jděte."
"Já..." koukl směrem, kde by měla ležet, a nervózně přešlápl.
"Jděte za týmem a pak do postele, jasné? Za ní nesmíte."
"Jo...jasně," šeptl. "Dobrou noc." Carson jen kývl a vydal se do pokoje, kde ležela Smithová. Všechno zkontroloval, a když zjistil, že se nic nezměnilo, předal službu a šel si taky odpočinout.

Will šel zkontrolovat tým. Jistě, Liv měla o zábavu postaráno. Nakonec si šel, stejně jako doktor, odpočinout. Skoro ale nespal. Pořád se převaloval a koukal do stropu. Přemýšlel, jestli se někdy o někoho tak bál. Carson ho další den pustil jenom na pět minut a to ho ještě zababušil do sterilního pláště. Když Will vyšel zpátky na chodbu, nadával si, že tam vůbec šel. Ležela tam bílá jako stěna, všude pípaly přístroje, dýchal za ni přístroj a všude byly samé hadičky. Zdrceně se šoural chodbou.
"Kapitáne!" zavolal na něho někdo.
"Ano?" otočil se. Běžel k němu George.
"Liv vás chce vidět," broukl.
"Ale... dobře," povzdechl si. Moc dobře věděl, jak vypadala včera, a předpokládal, že modřiny v tváři dostali tu správnou barvu. George ho doprovodil do pokoje a zavřel za nima. Jak předpokládal, na posteli seděla seržantka plná modřin v oblečení a usmívala se.
"Včera jsme slyšeli rozhovor s doktorem," pousmála se. "Gratulujeme."
"Cože?" vyjekl.
"No..." uchechtl se George. "Ale klid, nikdo jiný tam nebyl. Jak je jí?"
Povzdechl si. "Asi ne moc dobře."
"A co říkal doktor?"
"Že se uvidí, ale měla by být z nejhoršího venku." Začal přecházet po pokoji.
"Bude v pohodě," pousmála se trošku Liv. "Určitě."
"Klid, pane, Carson je nelepší doktor, tak a teď nám povídejte, jak jste se vzali!" Ukázal na židli a sám si sedl k seržantce na postel.
"Pamatujete na tu dovolenou skoro tři týdny zpátky?" koukl na ně William.
"Jistě," přikývli oba.

O skoro dva měsíce dříve:
"Něco pro tebe mám," skočil Will k Ginny do postele jednoho rána. Měl v ruce nějakou obálku. Ta na něho rozespale koukla.
"Jdi pryč, mám po noční," kňourla.
"Ne, něco pro tebe mám," políbil ji.
"Ale já nic nechci, chci spáááát!" protáhla.
"Ne," posadil ji. Na obálce byla fotka nějakého moře, a to už zpozorněla.
"Co to je?" zeptala se pomalu.
"To ti neřeknu. Ale za týden jedem," dal jí pusu. "U generála jsem nám zařídil dovolenou. Nic proti neměl."
"Kam jedeme?"
"Neřeknu. Musíme ale odtud každý sám. Sejdeme se na letišti."
"Ale..."
Dal jí pusu a šťastně odplul.

"Tak kam letíme?" vypadala kapitánka jako malá holka, když se přesně za týden sešli na denverském letišti.
"Let číslo 364 v 16:30," broukl, dal jí pusu a ukázal na odletovou tabuli.
"MALEDIVY?!" vyjekla a skočila mu kolem krku.
"Vypadá to tak, že?" zazubil se a objal ji kolem pasu.
"Božeeee!!!" vlepila mu obrovskou pusu.
"Taky tě miluju," usmál se a vzal jí kufry. Nechali se odbavit a nastoupili do letadla. K překvapení Ginny to byla první třída. Pro ni to byl celkem standard, ale kvůli Willovi by snesla i tu turistickou. Věděla, že jeho konto mělo minimálně o dvě nuly míň než její. Jenže to nevěděla veškeré podrobnosti dovolené.

Na Maledivách je přivítalo sluníčko, azurové moře a vlastní portýr. Vzal jim kufry a vedl je k loďce. Na další ostrůvek dopluli asi za další hodinu. Všude byly palmy, bílé pláže, křišťálově čistá voda a domečky na kůlech v oceánu. Bungalov na vodě byl zařízený naprosto dokonale - krásná a hlavně velká postel, vlastní terasa s menším bazénkem s vířivkou a lehátky a schůdky přímo do vody...
"Kdybyste cokoliv potřebovali, volejte," oznámil muž a mírně se poklonil.
"Díky," pousmál se Will a zavřel dveře. Ginny mu skočila kolem krku. "Líbí?" staral se.
"Miluju tě!" políbila ho. "Tohle je...dokonalé...úžasné...pojď do vody!!!"
"Já to čekal," zazubil se, ale prvně šel vybalit.
"NE! Voda čeká!" trvala na svém a šťouchala ho k terase.
"Vem si plavky," uchechtl se. Jenom si povzdechla si a vyhodila půlku věcí z kufru, jenom aby plavky našla.
"Mám plavky," svlíkla se a rychle si je přehodila. "Pooojď!" Jenom se usmál, rozběhl se a skočil do vody. Skočila hned těsně za ním. Připlavala k němu a znova ho políbila. Polibek jí vrátil a pak si šel zaplavat. Čekala ho tam, kde ji nechal. Když se po dlouhém plavání vrátil, tak vypadal šťastný. Na Atlantis se plavat nedalo, kvůli ledovému oceánu a kapitán Ryan byl proslulý tím, že miloval plavání. Dokonce se i jednou vypravil na pevninu, aby objevil jezero na plavání. Po tom, co ho tam skoro sežrala nějaká ryba, moc už se k němu nehnal. Připlul k Ginny a objal si ji.
"Dokonalé!" usmál se.
"Ani nemluv."
"Pojď prozkoumat bar," tahal ji z vody. Byl na dovolené a chtěl si ji pořádně užít. Takže pár dní nic jiného nedělal, než plaval, jedl a házel svoji přítelkyni do vody a to pokud možno zrovna, když ležela už hodinu na sluníčku. Každý večer ji bral na úžasné večeře, ale nakonec si prosadila, že je budou platit napůl. Jednou večer tak seděli na pláži jenom sami dva, měli zapálené svíčky, bavili se a dojídali večeři. Ginny právě dostala jeden ze záchvatů smíchu.
"Ginny," začal z ničeho nic a vypadal hodně vážně.
"No?!" hýkla a snažila se uklidnit.
"Vezmeš si mě?" zeptal se potichu. A v tu chvíli se děsně rozesmála. Chvilku se ještě smála, než se na něho fakt podívala. On se nesmál.
"O můj bože, ty to myslíš vážně!" hlesla.
"Vezmeš si mě?" zopakoval a klekl si před ni. Chvilku na něho koukala.
"Jo...teda ANO! Rozhodně ano, ano, ano!!" vyjekla potom, co se vzpamatovala z toho šoku.
"Jsem rád, že ses dosmála," řekl mírně ledově, ale pak se usmál a podal jí krabičku s prstýnkem. Otevřela ji. Byl krásný, jednoduchý, s malými kamínky po kraji.
"Je dokonalý," hlesla.
"Já vím, vybíral jsem sám."
"Je perfektní," dala mu pusu a on jí prstýnek navlékl.
"Přemýšlel jsem," hlesl ještě. "Vezmeme se dneska."
"Co?" vydechla.
Usmál se. "Tvůj táta tu bude za pár hodin," odkašlal si. "Jen tak náhodou měl cestu kolem..."
"CO?! NE!" rozesmála se.
"Tak ne no," pokrčil rameny.
"Teda jo, ale...jak...kdy si to všechno stihl?!"
"Jsem dokonalý, úžasný..." pokrčil rameny. "A samochvála smrdí, vím."
Jenom se usmála. "Nemám ale šaty." Mávl rukou. On by si ji vzal klidně i nahou. "Ale já chci šaty!" usmála se. "Chci, abych se ti líbila."
"To nech na tátovi ano? A ano, plánoval jsem to."
"Ale...šaty?! Na tátovi?! NE!!!! Ani náhodou!!! On...ne! Víš, co mi udělal na maturitní ples?! Koupil mi šaty s kůzletem!!! On mi moje svatební šaty vybírat nebude! NE! Šaty si vyberu sama!" trvala na svém. "Kde je táta teď?"
"Nemám ponětí," pokrčil rameny. "Zavolej mu." Ginny vytáhla telefon. Za chvilku se vrátila naprosto spokojená.
„Doletí ráno. Udělá si mezipřistání v Dubaji a v hlavním městě prý mají nějaký takový obchůdek. Stavím se tam zítra ráno, vyberu si nějaké šaty a večer to bude dokonalé. Vezmeme se zítra večer?“
"Jistě, pokud budeš chtít."
"Chci," usmála se a políbila ho. Objal ji a přitiskl si ji k sobě. Bylo mu nádherně. Pravdou bylo, že se bál. Jednoho dne by mohl litovat dne, že se neodhodlal tohle udělat.
"Wille," hlesla po chvilce a sedla si do písku.
"Ano?" přisedl si k ní.
"Musím vědět pár věcí," pousmála se maličko.
"Jen se ptej," přikývl a natáhl se v písku.
"Chceš děti?" lehla si vedle něho.
"Jednou ano," přikývl. "Ale ne hned."
"Když se vezmeme tady, bude trvat tak půl roku, než se vyřídí papíry ve Státech - teda než tam vůbec dojdou. Do té doby můžeme být v klidu. Ale jakmile se to dozví..."
"Tak odejdem z Atlantis," pokrčil rameny.
"Ano, ale...to bys chtěl? Opustit práci? Co bys pak dělal?"
"Nechtěl, ale pokud bych musel," pokrčil rameny. "Něco by se našlo. Beru si tebe a ne práci."
"Já vím...ale když si bereš mě, tak...kdybychom museli z Atlantis," maličko se pousmála. "Nemusel bys do konce života už dělat vůbec nic."
"Z Atlantis nechci, ale všechno se dá nějak vyřešit. Tvůj otec je docela vlivný," naznačil, že na to myslel.
"To ano, je," pousmála se.
"Uvidíme, jak to bude potom. Žijeme v jiné galaxii, nikdy nevíš, co se může stát," pokrčil rameny. Možná by jej vyděsilo, kdyby věděl, co mu osud přichystá.
"Pravda," políbila ho. "Myslel jsi na všechno." Přikývl. Jistě, že myslel. "Miluju tě."
"Já tebe taky."
Šli spát až pozdě večer, a když se Will k Ginny začal tulit, s úsměvem mu oznámila, že před svatbou teda rozhodně ne. Nafoukl se a přetočil se na druhý bok a pomyslel si něco o ženských.

Další den ráno se loďkou vydala do hlavního města a vrátila se s obrovskou krabicí a celá nadšená. Po obědě se k ní nahnaly nějaké ženy, vyhnaly Willa a ji začaly česat a líčit. Kapitán Ryan všechno nesl velmi statečně. Pomalu se začalo stmívat a sluníčko zapadalo. Na pláži byl jeden stoleček, za ním muž a před ním Will se svým bratrem, Johnatanem Ryanem, kterého Ginnin táta taky přibral. Z dálky se blížil on i s dcerou. Kapitán vypadal nervózně a jeho bratr se bál, že by mohl každou chvíli utéct. Naštěstí ostrov měl asi tři kilometry na kilometr a půl, takže by ho našli snadno. Pamatoval si, jak už jednou byl ženatý a dobře to nedopadlo.
Ginny na sobě měla krásné bílé šaty. Jednoduché, s průstřihy na bocích a se zavazováním za krk. Vlasy měla rozpuštěné a měla v nich květinu stejnou, jako měla v ruce. Po pláži šla bosky. Vypadala dokonale... jenže to Kathrine tehdy taky...Jenom zatřepal hlavou. Proč myslel zrovna na svoji bývalku, která ho podváděla na každém kroku?! No, utopit ji může vždy a pak to svést na nehodu u moře. Došla až k němu a koukl na něho. Přemluvil se k úsměvu. Odříkali takové ty běžné fráze, než...
"Ginny Smithová, berete si Williama Ryana za svého právoplatného manžela...." Ginny se jenom pousmála.
"Ano," přikývla a koukla na Willa
"A vy, Williame Ryane, berete si Ginny Smithovou za svoji právoplatnou manželku..."
V tuhle chvíli si ženich pomyslel něco o tom, že kvůli tomuto ji sem asi táhl a házel po ní ten prstýnek. Kdyby nechtěl, tak se na to vykašle. Nakonec řekl jen "Ano."
"Prohlašuji vás za muže a ženu, můžete se políbit," pousmál se muž. Will opět polknul další poznámku a políbil tedy nevěstu. Ginny ho jenom objala a šťastně se k němu přitiskla. Udělal to samé a pak ji vzal do náručí a odnesl alespoň kus. Pak se vydali na večeři. Dostali naprostou dokonalou a připravenou jen pro tuto příležitost. Ginnin táta se činil. Celou noc skoro protančili a probavili se. Do postelí se dostali všichni značně unaveni až k ránu. Ginny se ze všeho nejvíc těšila na svatební noc, ale nějak ani jeden z nich neměl sílu. Dovolené měli ještě několik dní, takže se nemusela bát.


"Vzal jste ji na Maledivy a..." zašeptala závistivě Liv. "Wow."
"Jistě," povzdechl si. "Ale pokud zemře, nebudu litovat jediného dne," pousmál se.
"Přepokládám, že i s touhle myšlenkou jste si ji bral," zahučel Tylor. "A Reedová neslintej, ty budeš mít taky krásnou svatbu a vezmeš si mě."
"Ale...ale Maledivy...vždyť...ech jo," povzdechla si.
"Vezmu tě tam taky ano?" zabručel opět poručík už jen proto, aby se usmála.
"Slibuješ?!"
"Slibuju," přikývl. "Ale jen na dovolenou, ano?"
"No jasně!" přikývla rychle.
"No, tak to abych začal šetřit," zakňučel. "Vidíš, co pro tebe udělám? Jen aby ses usmála." Šťouchl do ní a v duchu se modlil, aby si našla konečně nějakého chlapa. Will na ně koukal a maličko se pousmál.
"Pane," houkl Tylor. "Půjdete nám jednou za svědka? Když už ji tam mám brát, tak si ji můžou rovnou i vzít."
"Jo, určitě," usmál se maličko. Pak s oba podívali na modrý obličej seržanta. "No, Reedová," pokračoval Ryan. "Ale teď na žádnou dovolenou nemůžete, leda byste jela na ComicCon jako Andorian." George se jenom rozesmál.
"Tak to nebylo fér, pane, nemám ten správný odstín modré," nafoukla se seržant, "ale když už jste na cestě pryč, tak byste sem mohl poslat někoho, kdo mi donese další polštář, večeři a něco sladkého na pití."
"Polštář, dobře, jídlo ano, ale dostanete jen vodu. Nechci vás pak vidět pořád v tělocvičně."
"Dobře, pane." Nakonec George a Olivie opět osaměli. Pokračovali v šachách.

Major Lorne zpracovával v hlavě poslední události a sepisoval hlášení. Nejvíce jej asi překvapil podplukovník, který do něj rýpal kvůli puse, kterou dostal od seržanta. Jednalo se spíše o utvrzení "obléhatelů" než o něco více. Jenže major byl typ člověka, co si na své pověsti velmi zakládal. Vydal se na ošetřovnu.
Neobtěžoval se s klepáním a namířil si to rovnou do pokoje, ve kterém ležela seržant. Jeho mírné naštvání skončilo ve chvíli, jakmile ji uviděl, přesto k tomu musel něco říct.
"Seržante," začal, aby na sebe upoutal pozornost.
"Ano?" koukla na něho.
"Podívejte," povzdechl si a přešlápl. "Oceňuji, jak jste se snažila všechny zachránit, ale myslím si, že by se podobná situace neměla znovu opakovat."
"Souhlasím, pane," broukla.
"Bože!" vmísil se do hovoru Tylor. "To je kvůli té puse? Vždyť vám zachránila zadek a ještě ji bili!"
"No to ano, ale..." zahučel Lorne.
"Víte co by ta to někteří chlapy tady dali?" Vypadal dokonce, že to myslel vážně. Což překvapilo nejen majora, ale i samotného seržanta.
"Jenže já nejsem někteří," poručíku. "Nepopral bych se kvůli tomu, nedal bych za to nic." V duchu však dodal, že on by za to zabíjel. "Jsem major, Reedová je seržant a i kdyby to mělo spasit lidstvo, jsou určitá pravidla, která se prostě nepřekračují. Pochopili oba?"
"Ano, pane," knikli. Přikývl a otočil se na podpatku. Raději rychle odešel a ani se neotočil. Všiml si, jak Olivie vypadala smutně a bál se, kdyby se otočil, tak by se tam nejspíš vrátil.
"No tak, v klidu," šťouchl do ní George.
"Ty se řadíš do které skupiny?" knikla.
"Do žádné, já tě přece beru na dovolenou, pamatuješ?" mrkl na ni, a jak čekal, trošičku se usmála. "Já mám zajištěné minimálně dva."
"Ano a za co?"
"Za dovolenou?"
"A ta druhá?"
"Budeš štěstím bez sebe, až tam budeme..." bral to jako hotovou věc. Nebylo by to poprvé, co od ní dostal pusu, když byla šťastná.
Jo táááák"!
"Pojď to dohrát, vyhrávám."
"To si jenom myslíš, nakopu tu královnu během dvou tahů...."

Kapitán Ryan se o několik dní později vydal opět za svou ženou. Moc dobře věděl, že doktor čekal na to, kdy se probere, jenže ona spala. Carson to přičítal vyčerpání. Chvíli vedle ní postával a nakonec jí pohladil po ruce.
"Mám o tebe strach," zašeptal jí do ucha a pak jí políbil na čelo. Naposledy ji pohladil. Narovnal se a odešel pryč. Tady dlouho být nemohl. Ještě se ode dveří otočil a koukl na ni. Pak jen potřásl hlavou a vyšel ven. Jakmile se dveře zavřely, kapitán prudce otevřela oči, zdál se jí zvláštní sen...

nemám slov

M&M: Pěkný nápad pro konání obřadu - to je vaše vysněné místo, kde chcete mít vlastní svatbu???

Teď jsen doufat, že to přežije. Už se moc těším na pokračování.

[Aiwendill]

M&M: Júúúj, to bolo pekné...

až sa mi srdiečko rozbúchalo pri pomyslení na tú romantiku...

som zvedavý, ako to bude ďalej pokračovať...