Povídky M&M - 54.část - Avalon, part 3

[Aiwendill]

aj tak dobre. Oproti tomu, čo sa tu v minulosti občas publikovalo (nebudem menovať konkrétne), je to priamo lahôdka na čítanie...

Mooony se přizná O:) nestíhala, nebyla na svém počítači od ponedělí ... tedy byla na cca 1hodinu... takže se k tomu nedostala... tento týden bych teoreticky měla mít více času... tedy mrknu na to, snad si mě nenajdete a nezbijete

snad si mě nenajdete a nezbijete

Veta na hlboké zamyslenie.

.......... ..........
Teraz.

Moc pěkný výstup. Jsem zvědav, zda i další "hory" budou překonávat podobně snadno

jakop: jo, příště se budou drápat na Praděd

jinak ted povídka vázne na mě ...mám dost věcí do školy, samé prezentace, seminárky, do toho Bakalářka - no nudím se doma

[Aiwendill]

nevieš si zorganizovať čas ľudí, ktorí by ti to spravili?

Aiwendill: s tím časem moc neprovokuj - od včerejška dělám nečekaný záskok, do toho na příští týden mám dvě prezentace a píšu bakalářku a myslím, že čas mám zorganizovaný dobře...a protentokrát lidi na překlad? hlásíš se dobrovolně?

[Aiwendill]

vot, pokiaľ to bude v ruskom alebo poľskom jazyku, tak nie je problém...

tak nakonec jsem si teda k tomu sedla a opravila...fakt jsem se k tomu dřív nedostala

Smetánka

"Ty odjíždíš?" vydechla Ginny a vyděšeně na něho koukala. Doktor Calahan přikývl. "Kam?"
"Somálsko."
„No tááák," zakňučela. "Ze všech zemí Afriky to musí být zrovna Somálsko?" protestovala.
"Jsem tam nejvíce potřeba," pokrčil rameny.
"Reedová o tom ví?"
"Ještě ne," broukl a sklopil pohled. "Nebude jí to vadit. Rychle si najde za mě náhradu."
"Mám prosbu," broukla.
"Jakou?" staral se.
"Podívej se mi do očí a řekni mi, že to není kvůli mně," hlesla.
"Je to kvůli nám. Kvůli mně, tvému příteli a...tobě."
"Miku," vydechla a sklonila hlavu.
"Chci si věci ujasnit a takhle to bude nejlepší."
"Jak dlouho?"
"Pár měsíců, nevím."
"Budeš opatrný, že jo?"
"Určitě," přikývl.
"Měl bys to říct Reedové."
"Co by mi měl říct?" ozvalo se za nimi. Možná tohle neměl Gin říkat na jednom z balkonů. Přece jenom ale šlo o místo, kde skoro nikdo nechodil. Skoro... Ginny na kamaráda vrhla významný pohled a odešla.
"Odjíždím," broukl a nedokázal se jí podívat do očí. Když Liv dlouho mlčela, tak na ni koukl. Jen na něj koukala.
"Něco jsem provedla?" hlesla a o krok couvla.
"Ne, proč? To není kvůli tobě."
"Tak proč? Začalo to být na tebe až moc vážné?" nechápala to. Musela něco udělat, jinak to nedávalo smysl.
"Ne, prostě mě potřebují. To je všechno."
Povzdechla si. "Jo jasně... potřebují tě," zase couvla. "Fajn... ale já ti lhát nebudu. Jeď si. Pokud se budeš chtít vrátit, tak už ne za mnou. Nedokážu to," promnula si obličej. "Už nemůžu. Lžeš mi! Nechceš nic vážného a já už tohle nezvládám. Je mi jasné, že si za celou dobu na mě ani nevzpomeneš. Bude se mi stýkat, budu se trápit, ale lepší takhle, než ve lži."
"Proč se pořád tak podceňuješ?" maličko zavrčel.
Jen zavrtěla hlavou. "Užij si to, doufám, že budeš opatrný."
."Není to tebou, jasné?"
Koukala na něj a nic neřekla. Pak se rychle otočila a šla pryč. Potřebovala pryč. Daleko. Někam kde bude sama. Chtěla věřit tomu, co říkal, ale nějak na to už neměla sílu. Mike zavrtěl hlavou a koukal na oceán.

Ginny seděla na obědě, četla si něco na tabletu a spokojeně žvýkala. Někdo si k ní přisedl.
Nakonec na sebe upozornil odkašláním.
"Ano?" kapitán zvedla oči.
Liv se usmála, ale bylo poznat, že to dělá jen proto, aby lidi měli pocit, že je ráda. "Jak jste to s Calahanem mohla vydržet?"
"Ou, tohle...já...se podřídila. Odjela jsem s ním na misi, lezla jsem s ním, jezdila na rafty, skákala s padákem, chodila 50 kilometrové víkendové přechody..."
"Děkuju," povzdechla si. "Já mu tohle obětovat nemůžu. Nemám na to ani povahu, finance a nic. Nemůžu odejít z Atlantis."
"Byla to sranda," pousmála se. "Ale Mike je...potřebuje přesně tohle. Mít pocit, že není omezovaný. Volnost, možnost, kdykoliv odejít a zase se vrátit."
"Teď se bude moc svobodně vrátit, ale ne ke mně," hlesla. Vypadalo to, že tohle ji doopravdy mrzí a bolí. Ginny přikývla. "To, že jste mi odpověděla, mi dává jistou odpověď na to, proč odjíždí," povzdechla si a vstala. "No, snad někdo bude chtít někdo moje jídlo."
"Potřebují ho, není v tom nic jiného," zabručela Ginny. „Vítejte v mém světě.“
Usmála se. "Jistě, určitě ho potřebují," zavrtěla nevěřícně hlavou. "Mýlíte se, kapitáne, já z vašeho světa právě odešla. Ukončila jsem to."
"Tak v tom případě jste lepší než já," broukla. "Víte, jaká je situace v Somálsku? Potřebují každou ruku."
"Nejsem lepší než vy," zavrtěla hlavou. "Jen už dál takhle nemůžu. Miluju ho, ale nemůžu být s někým, kdo si odejde, s někým, kdo nechce nic vážného a může kdykoliv odejít za jiným." Vstala. "Vím, jaká je situace v Somálsku, doufám, že bude opatrný."
"Chápu," přikývla.
"Nebudu tu věčně, ani já, ani vy. Jen jsem potřebovala něco, co mě o tom přesvědčí." Pokrčila rameny. "Raději budu sama, než žít ve strachu."
"Ve strachu o co?"
Zavrtěla hlavou. "Na tom nesejde," pousmála se. "Jdu se vyplakat někomu na rameno." Ginny znova kývla a mezitím se dál cpala. Liv vzala svůj oběd a šla ho vrátit. Pak se vydal na ošetřovnu za doktorem Samuelem Konllem. Bylo jednoduší vypovídat se mu, než se trápit. Doktora našla v posilovně. Počkala, až si jí všimne a pak ho poprosila, jestli se nemůžou projít. Hned souhlasil. Po chvilce mu všechno vyklopila. Od A snad až do Z. O tom, že Mike odjíždí a že to raději ukončila. Nakonec skončili na nějakém balkóně, kde se ji snažil uklidnit. Objal ji a hladil ji po zádech.
"Nevím, co mám dělat," knikla nešťastně.
"Nevím, co vám mám poradit."
"Musím se s tím smířit... nebude to jednoduché... ale s vámi to půjde lépe... zapomenout... jste veselý a vymýšlíte nějaké hovadiny..."
Muž naproti se jenom usmál. "Proč tu vůbec jste?" snažil se změnit téma.
Liv koukla z balkonu a pokrčila rameny. "Nic jiného nemám, ale vy si můžete odejít, kdy chcete, proč tu jste vy?"
"Výhled," usmál se.
"Ale no ták," šťouchla do něj a usmála se. Po dlouhé době se zase cítila dobře.
"No fakt," pousmál se.
"Je mi s tebou dobře," broukla.
Jenom se pousmál a zakoukal se znovu na oceán. Poplácala ho po rameni a povzdechla si. "Pěkný večer a děkuji za ucho, kterému jsem se mohla vypovídat."
"Kdykoliv, seržante," pousmál se a dal jí pusu na tvář na rozloučenou.
"Nechcete mi tykat?" zarazila se ještě.
"Můžu, jsem Sam."
"Olivie," podala mu tlapku.
"Těší mě."
"Nechceš jít někdy plavat? Večer? Samotnou mě to poslední dobou nebaví."
"Můžeme, plavu rád."
Oči se jí naprostým štěstím rozzářily. Konečně někdo, kdo by šel. Rovnou jej i ukecala na to, že by šli ve středu. Musela mu však slíbit, že mu pomůže s tréninkem, protože si jejich drahý velící vymyslel, že všichni doktoři musí pravidelně cvičit. Pak se rozloučili a každý si šli svým směrem.

Další den ráno seděla Liv, kapitánka a Ryan v zasedačce. Čekali na generála, který si je svolal. Liv seděla a sledovala svoje ruce. Na nikoho se ani nedívala.
"Dobré ráno. Ze Země právě přišly tyto obálky," každému poslal jednu.
"Co to je?"zahučel Ryan a ani to neotevřel.
"Pozvánky na charitativní ples amerického letectva," broukla Ginny. Tu obálku znala.
"To se jako budu muset obléct?" hlesl vyděšeně kapitán. "Učesat..."
"Oholit a navonět, mimochodem, měl byste se oholit," prohodil generál, který měl na rozdíl do něj hladkou tvář.
Ginny se zavrtěla. Jí se Will líbil takhle. "Generále, ale já mám takový menší problém," odkašlala si.
"Jaký?" staral se.
"Já už jednu pozvánku mám. Takže je otázka, jestli tam mám jít jako kapitán amerického letectva anebo jako...civil."
"Upřímně, kapitáne," začal generál. "Mě je to docela u..., co si vyberete, já tam nebudu. Otázkou je, co chcete reprezentovat. Atlantis, nebo váš život. Mimo to, pozvánky jsou dvě, aby dámy nešly samy."
"Svoji ráda prodám," zabručela. "Já...ale civilní přišla dřív, takže...asi má přednost."
"Mně je to jedno," pokrčil rameny. "Reedová, netvařte se jako boží umučení."
"Bude tam celkem pitelné víno a chlebíčky - ty nejlepší,“ pousmála se Ginny.
"Co to znamená Black tie?" broukla Liv.
"Formální oblečení," odpověděla jí Ginny. "Při téhle akci minimálně těsně nad kolena."
"Stačí uniforma... ne?"
"Vám určitě," přikývla kapitánka. Olivie si oddechla. Raději bude v uniformě, než aby hledala nějaké šaty. "Generále, je to tenhle pátek, potřebovala bych odejít z Atlantis hned ráno, pokud by to bylo možné," pokračovala dál Ginny.
Jen pozvedl obočí a čekal, co z ní vypadne za důvod. Nervózně poposedla. Nějak se jí nechtělo mluvit o tom, proč chce vystřelit dřív.
"Prosím, kapitáne."
"Soukromá záležitost?" knikla.
"Prosím," přikývl.
"Generále, nemám službu, mise plánovaná není, můžu si vzít volno, pokud to bude nutné."
"To prosím bylo na to, ať si děláte, co chcete...nemusíte se hned čertit."
"Ou...aha, díky," usmála se. Vypadalo to, že se jí ulevilo. Jen protočil očima a všechny je propustil.

Ginny ani nečekala na Willa a zamyšleně vyšla ven. Dohnal ji až o několik chodeb dál.
"Copak tak rychle utíká pryč?" staral se.
"Musím si naplánovat pátek," broukla. "Je toho hodně."
"Co tam prosím tebe máš?
Usmála se. "Zatím nic, ale v poště se mi hromadí prosby o rozhovory a focení," hlesla a zčervenala. "Nebudeš se mi teď smát, že ne?" knikla.
"Ne, proč bych měl?"
"Proto," koukla na něho. "Nevím, hodně lidem by to připadalo divné."
"Tak jsi populární no," pokrčil rameny. "Chceš vidět něco vtipného?"
"Co?" usmála se.
"Když jsme u focení," vzal ji za ruku a zatáhl ji k sobě do pokoje. Vytáhl nějaký módní časopis. "Tohle vyhrabal kdysi dávno Mat , bývalý člen, nevím, kde to sehnal, ale stojí to za to. Strana padesát." Nalistovala příslušnou stranu. A spadla jí brada. Na oné straně stála drobná hnědovláska ve svatebních šatech a měla naprosto zasněný výraz. Když Will otočil o pár stran dál, byla tam ta samá žena jen ve spodním prádle...
"Reedová? Cože?!" vydechla.
"Prý toho je víc, vydělávala si tak během studia, ale nikdy to nepotvrdila. Vyhrabal to až Matt. Navíc fotila převážně spodní prádlo, takže asi si dovedeš překvapit, jak ten časopis rychle proletěl SGC..."
"Jsem ráda, že moje nikdo neobjevil. Nestála bych o to, aby mě očumoval nějaký mamlas ve svojí noře," zabručela a hodila časopis na stůl.
"No to ne," rozesmál se. "Ale tohle je vtipné.. ta drsná Reedová a v těch svatebních šatech..." smál se jak malý.
"Je tam hodně mladá," pousmála se.
"Ale představ si ji teď v nich..." a smál se. "Neeeeeeee...tohle je k smíchu," utřel si slzy, "ty ne."
"Jsem polichocená," pousmála se. "A ty se nesměj jí," šťouchla do něho.
"Proč... vždyť je taká slaďoučká," uchechtl se. "Prostě vypadá nevinně, že by se za ní každý postavil a přitom je to taký terminátor."
Znova se pousmála. "Mimochodem...Mike odchází."
"Jo, slyšel jsem," přikývl.
"Hodím ho v pátek na letiště," dodala a maličko nervózně přešlápla.
"Dojeďte v pohodě," políbil ji. "A nespěchej nikam, ano?"
"Nebudu," pousmála se a dala mu pusu. "Musím si rozplánovat pátek a hlavně si vybrat, komu dám rozhovor a fotky."

Ve čtvrtek večer se u Liv ozvalo zaklepání.
"Dále," pozvala neznámého dál. Pokračovala v psaní hlášení.
"Ahoj," ozvalo se potichu ode dveří.
Vzhlédla a pousmála se. "Pojď dál. Dáš si něco?"
"Já...ne," hlesl Mike. "Přišel jsem se rozloučit. Ráno odjíždím."
"Aha," povzdechla si. "Dej na sebe pozor, ano?"
"Dám, neboj," pousmál se svým typickým bezstarostným úsměvem. "Ty taky," dodal.
Jenom se pousmála. "Sem tam, pokud budeš mít chvíli času, tak mi napiš, ano?" pousmála se.
"Určitě," pohladil ji a dal jí pusu na čelo. "Zatím, Liv," trošku se pousmál a zamířil ke dveřím. Neuměl se loučit.
"Miku, počkej," zastavila ho. "Budeš mi chybět." šeptla. "Neriskuj zbytečně pro někoho a vrať se v jednom kuse. Prosím."
"Budu se snažit," usmál se a rychle odešel.
Liv si povzdechla a sedla opět za počítač. "Sbohem, Miku..." řekla do prázdného pokoje.

Kapitánka s doktorem Calahanem jeli v tichosti na letiště. To byl její první dnešní úkol. Počkala, až se Mike odbaví a než začnou výzvy k nástupu do letadla.
"Vrať se v jednom kuse," hlesla a objala ho.
Objal ji taky. "Neboj... mál ale pocit, že čím častěji to říkám, tím víc to ztrácí na vážnosti."
"Jo," knikla a sklopila hlavu. Rychle si otřela slzy.
"Ty brečíš? Ježiš," hlesl a přešlápl.
"Promiň, ne, už ne," zamrkala a rychle se pousmála. "Měl bys jít, tygře. Dobře doleť a napiš, jak budeš v Paříži a potom v té díře, ano?"
"Budu psát... pořád..." zašeptal.
"Můžeš pro mě něco udělat?"
"Cokoliv."
Chvíli zaváhal, než vytáhl obálku z kapsy. "Dej tohle Reedové, prosím."
"Jasně," přikývla a obálku vzala. Pak ho znova objala.
"Ginny, uletí mi letadlo," broukl po chvilce.
"Jo. Já vím," pousmála se. "Taky už musím," poodstoupila. Dal jí pusu na tvář a rychle prošel. Nechtěl se délel loučit, navíc se bál, že by si obálku vzal zpět. Ginny čekala do doby, než uviděla letadlo odletět. Povzdechla si a spojila se s Daedalem. Od této chvíle začal její kolotoč.

Jaký to je pocit zdolat všechny nejvyšší hory světa?
Jaké jsou vaše další cíle?
Co dělá doktor Calahan?
Jak jste se seznámili?
Jaké to je na Atlantis?
Máte přítele?
Proč jste šla k letectvu?
Jaké máte koníčky?
Co na to říkala vaše rodina?
Nějak takhle strávila celý páteční den. Mezi to vtěsnala dvě focení a děkovala bohu za Daedalos, který ji přenášel z místa na místo. Byla hodina a půl před večeří, když seděla v hotelovém pokoji a kolem ní lítala kadeřnice, vizážistka a její asistent. Do toho se dovnitř přesně na čas nacpala poslední novinářka s fotografem.
"Je mi líto, ale fotky si budete muset stáhnout z archivu," broukla Ginny a trpělivě snášela česání. "Už fakt nemám čas." Novinářka se na ni podívala a koukla kolem.
"A co udělat fotky tohohle? Příprav a tak."
"Pokud chcete," pousmála se kapitánka. "A mezitím se klidně ptejte." Novinářka se ptala hlavně na nadcházející večer, na její zapojení, práci a podobné věci.
"Ginny, jsem dobrá, ale vypadáš tak utahaně, že nevím, jestli s tím svedu něco já," broukla mladá blondýnka a prohlížela si černovlásku.
"Clarice, no tak. Jsem vzhůru od pěti. Byla jsem v šesti státech. Mám za sebou sedm rozhovorů, jsme uprostřed osmého. Přidej k tomu 3 focení a budeš mít výsledek toho, proč vypadám, jak vypadám. Ale ty to dáš dokupy. Věřím ti," usmála se.
"Zvýraznila bych oči, rty maličko jenom namalovala...viděla bych to přirozeně..." přemýšlela dívka nahlas. Kapitánka mezitím odpovídala reportérce. Takže nikdo ani moc nevnímal, co dělala mladá blondýnka.

Před budovou, kde se celá akce měla konat, bylo plno novinářů a po schodech nahoru byl rozvinutý červený koberec, k němuž přijela zrovna dojela další limuzína. Kapitán vevnitř koukl na svoji podřízenou.
"No tak, bude to sranda, seržante," uchechtl se Ryan v parádní uniformě.
"Nebude," hlesla. A podívala se na sebe do zrcátka. "Vypadám hrozně!" Popravdě byla nenápadně namalovaná, ale rty měla výrazné. Vlasy vyčesané do složitějšího uzlu a slavnostní uniforma musela mít snad i vyleštěné knoflíčky.
"Máte na sobě uniformu, která vám sluší, no tak," poplácal ji.
Zakňučela a nasadila příjemný úsměv. Vystoupila a podržela dveře vyšší šarži. Pak se pod náporem blesků vydali do jámy lvové. Hned za nimi zastavilo další auto. Kapitán Ryan došel se seržantkou až ke dveřím budovy a jako džentleman jí podržel dveře dovnitř. Potom kouknul, kdo to přijel. Z auto vystoupila Ginny. Měla na sobě černé šaty těsně nad kolena a vlasy měla rozpuštěné kromě dvou pramínků zakroucených po bocích hlavy a spojených vzadu. Hm, asi ji budem muset pořádně okouknout vevnitř. Jeho povinnosti bohužel veleli jinde a on si bolestivě uvědomoval, že málem pustil dveře na Reedovou. Pochlapil se a v jednu chvíli stihl zastavit dveře, přitom nenápadně okukovat kapitánku, která se dvakrát trpělivě natočila fotografům, než zamířila po schodech nahoru, a zároveň pokračovat dovnitř. Tam už se mohl mírněji uvolnit. Ale jak sledoval Reedovou, ta vypadala jak vystrašená myš.
Ginny vyběhla po schodech a dohonila je v hale.
"Ahoj," vydechla. "Sluší vám to oběma," usmála se a z ramen si sundala šátek.
"Díky, vám více, kapitáne," pousmála se Liv. "Nechám vás o samotě."
Ginny se jenom usmála a koukla na Willa.
"Díky seržante," vyhnal ji Ryan. "Vypadáš dokonale," pochválil svou přítelkyni.
"Děkuju," pousmála se a vydala se směrem do sálu. Will ji následoval.
"Jsi k nakousnutí a sexy."
"To ráda slyším, kapitáne," usmála se. "Mám hlad."
"Za chvíli budeme mít večeři."
"Nejedla jsem od rána," knikla.
"Tak teď se nacpeš, je mi to jasné." Rozesmál se a vedl ji k jednomu ze stolů, kde seděl její táta, on, ona, Reedová a pár dalších. Stoly byly kus od sebe a tak, že uprostřed nich byl vytvořený malý taneční parket a všichni mohli vidět na pódium za parketem. Mezi ty další lidi patřila Mary Anne - kapitánčina nevlastní matka. A potom dva lidé, kteří vypadali jako manželé. Když oba kapitáni došli ke stolu, Jack se pozdravil nejdřív s Willem a potom se svojí dcerou, které dal pusu na tvář a objal ji.
"Vypadáš skvěle," usmál se. "Dovolte, abych vám představil čestnou návštěvu. Rodiče Liv,"
"Jsem Rick Walker a tohle je má žena Samantha Walkerová," políbil ji jemně na ruku.
"Moc mě těší," pousmála se Ginny.
"Mě taky," dodal kapitán a potom svojí přítelkyni přidržel židli a sedl si vedle ní. Ginny se natáhla po menu, co měl každý vytištěné před sebou.
"Ou...krevety na předkrm. To bude problém," zašklbila se a koukla na tátu.
"Nemusíš je," mávl rukou. "Mimochodem, kapitáne, kde je seržant?"
"Nevím, šla napřed," zarazil se a rozhlídl se a pak ji viděl u baru s nějakým generálem. "U baru a slouží vlasti."
Ginny se maličko zamračila. Za prvé: nebylo slušné pít hned ze začátku. Za druhé: nebylo slušné nebýt u stolu. A za třetí: nebylo slušné stát tak, jak stála seržantka. Ta vypadala, že se dobře baví, ale podle všeho stála až moc blízko generálovi, který právě něco důvěrně sděloval.
"Dámy a pánové! Dámy a pánové! Vítejte!" ozvalo se z maličkého podia. "Vítejte na slavnostním večeru Nadace USAF. Jsem rád, že jsme se tu dneska všichni sešli a dovolte mi, abych vás seznámil s programem dnešního večera..." Na chvíli se všichni odmlčeli a Liv došla ke stolu. "A nyní, dámy a pánové, vám přeji dobrou chuť." Mávl rukou a objevili se číšníci s předkrmy na podnosech.
"Slečna Smithová?" špitl nesměle jeden z číšníků u jejich stolu.
"Ano?" koukla na něho dotazovaná. Beze slova před ni položil trošku jinačí předkrm než před ostatní. "Děkuji," pousmála se na něho Ginny. Na rozdíl od zbytku neměla krevetový koktejl, ale vypadalo to na kuře. Nikdo se na nic neptal a všichni jedli, co jim bylo podstrčeno. Neslušná Reedová snědla jen tolik, kolik bonton dovoloval a takovým způsobem, že Ginny zírala. Byla dokonalá dáma a bez mrknutí oka udržovala u stolu konverzaci, která se očekávala. Za to Walkerovi trochu pokulhávali, ale nikdo se ani slovem nezmínil, ani je neopravil, což přijali. Celkově u stolu panovala mírná přátelská atmosféra.
"Liv toho moc nenamluví, popovídejte nám něco o sobě," pousmál se na rodiče Liv táta od Ginny. "Teda pokud vám to nebude vadit."
"Ne, vůbec nám to nevadí," pousmál se táta Liv, "upřímně, překvapilo by mě, kdyby o nás mluvila." Mírně se na svou dceru usmál a mrkl. "Jsem chirurg, ne moc dobrý a moje žena je účetní."
"Ne moc dobrý?" zamrkala Ginny. "To se měří podle čeho?"
"Nemám nejmenší ponětí, slečno, ale říká se to o mě."
"Otec je skromný, má devadesáti procentní úspěšnost a bere ty nejhorší případy."
"Já si myslím," pousmála se kapitánka.
"A právě protože bere ty méně populární případy, má takovou pověst," řekla mírně útočně.
"Olivie."
"Ale vždyť je to pravda. Asi je normální si neušpinit ruce a nechat někoho umřít, než se o to pokusit? Tohle mi nepřijde v pořádku a nikomu by nemělo."
"Nemohli byste se u jídla bavit o něčem jiném?" pronesla matka Liv.
"Obávám se, že povolání Olivie nebude dobrý tématem..." zkusil to Rick a byl spražen takovým pohledem, který všichni u stolu rozesmál.
"Smí se zeptat," začala Mary Anne, "proč se seržantka jmenuje jinak. Vím, že mi do toho nic není, ale je to docela do očí bijící..."
"Opravdu se na to ptáš?" broukla Ginny a vysloužila si solidní kopanec od táty pod stolem. Chtěl klid.
"To je v pořádku, Liv je adoptovaná," odpověděl pohotově pan Walker bez mrknutí oka. Víc nebylo potřeba říkat, přesto tady toho, jak Gin věděla, bylo více. Postupně se za hovoru propracovali až k dezertu, na kterém si pochutnali všichni a spokojeně se pak rozvalili v židli.
Po večeři následovala dražba různých věcí.
"Mám tady láhev skvělého červeného vína z roku 1977. Pochází z významné vinařské oblasti ve Francii.... Vyvolávací cena 1000 dolarů!" tak uvedl licitátor jednu z položek.
"Hm..." zabručel pan Smith a nenápadně zvedl ruku.
"1500 dolarů...2000...2500..."
"3000 dolarů," broukla Ginny.
"3000...4000...5000...5500..."
"Tati, s prominutím, neser mě," zavrčela, když zase přihodil.
"Ty takové nemáš ráda."
"Prokristovy rány. Máš dneska narozeniny. Chci to jako dárek!" prskla.
"Pane Smithe," upozornila na sebe Liv a naznačila, že mu chce něco pošeptat. Chvíli poslouchal a pak se ďábelsky usmál.
"6000!" křikl.
"10 000 dolarů!" prskla Ginny. Už ji to nebavilo. V sále to zašumělo. Její táta v klidu mlčel a prohlížel si nehty.
"10 000 poprvé, podruhé...prodáno!"
"Štveš mě," zavrčela na tátu.
"Právě jsi dala 10 litrů za flašku vína," zašeptal v hrůze Will.
"No...dala no," pokrčila rameny. "A proč, pane Ryane?" broukla.
"Protože můžeš?"
"Protože můžu, správně," usmála se.
"A teď mě budeš nenávidět," pousmál se její otec. Jako další dražba byla opět láhev, ale jednalo se o láhev cognacu z roku 1950 za 5000 dolarů. Povzdechla si a zavrtěla hlavou. "Podle mého zdroje je to ta největší kvalita," usmál se a přihlásil se. Ta flaška za to stojí.
Ginny se vražedným pohledem podívala na Liv a pak zpátky na licitátora.
"Sto tisíc," řekla přes celý sál. Cena se pohybovala někde okolo osmdesáti.
"Ne, tohle je moje!" nafoukl se Smith. "Sto deset!"
"Sto dvacet!"
"A máme tady druhý rodinný spor!"
"Sto dvacet pět!"
Ginny polkla. Jo, byla bohatá, ale její táta měl tolik peněz, že podle ní stejně přesnou částku nevěděl.
"Vzdávám se," povzdechla si. Aukce trvala asi ještě půl hodiny, než se uvolnil taneční parket a začala hrát hudba. Na ten se hned vydali různě vytvořené páry. Ginny si ulovila od procházejícího číšníka šampaňské a upila si.
"Jaké?" broukl Jack.
"O trochu lepší než minule," pokrčila rameny jeho dcera. Jen se oklepal a přemýšlel, jestli si raději nedá něco lepšího. Pak se rozhodl vyzvat k tanci svoji manželku. Stejně jako otec Liv, který koukal na tu svou. Oba páry se vydaly a Gin na chvíli osamotněla, než se k ní přidala Reedová.
"Bavíte se?"
"Jsem unavená, ale mám tu své povinnosti, které začnou, jakmile dopiju," broukla.
"Škoda," broukla. "Á můžu vám dělat společnost. Chci mít chvíli pokoj."
"Pokoj? Jak pokoj?"
"Klid a vy mi ho dáte, protože se mi nebudete snažit dostat pod sukni."
"Jo takhle," broukla.
"Navíc se chci zeptat, zda Mike odletěl v klidu? A stíhal..."
"Jo, samozřejmě," maličko se pousmála.
"To jsem ráda," přikývla a protáhla se.
"Něco mi pro vás dal," zalovila v psaníčku.
A podala jí obálku. Liv na ni překvapeně koukala a s poděkováním si obálku vzala. Skoro hned před ní ji otevřela a vytáhla papíry. Rozložila si je a dala se do čtení. Ginny ji nechala samotnou. Ta si ani nevšimla, že kapitán odešla pryč a hltala každý řádek. Skoro hned měla celý dopis přečtený a chvíli sledovala svoji sklenici, než celý dopis složila a schovala jej v kapse.

Kapitánce zazvonil telefon, tak si ho odskočila vzít někam vedle.
"Ano?"
"Ahoj," ozvalo se. "Jsem v Paříži."
"Miku! Já v D.C.," pousmála se.
"Na tom banketu, pamatuju si."
"Přišel jsi o skvělou večeři."
"Možná jindy," broukl.
"Je fajn tě slyšet."
"Jsem pryč pár hodin."
"Já vím."
"Jinak, něco zajímavého?"
"Ani nic moc. Ten dopis jsem Liv dala," broukla Ginny.
"Dobře, děkuju. Dám ti vědět, až dorazím na místo."
"Jo, dej, užij si to, doktore," usmála se. "Mám tě ráda."
"Já tebe taky, měj se."
"Dobrou noc," rozloučila se a vrátila se do sálu.Vypadalo to na zábavu v plném proudu. Hned ji odchytlo několik lidí a po pár minutách ji vysvobodil Will, který si ji odtáhl na parket. Konečně se s ním mohla chvíli "potulit".
"Jsem unavená," kňoukla mu do ucha.
"Tak můžeme odejít." zašeptal zpět.
"Nemůžeme, ještě ne. Bylo by to neslušné. Je tu pár lidí, se kterými musím mluvit."
"Když myslíš," pohladil ji nenápadně po zádech a otočil s ní. Pak se zarazil.
"Reedová?"
"Jdu se rozloučit," pousmála se. "Rozkaz."
"Nemůžete odejít před koncem, je to neslušné," broukla kapitánka.
"Musím, vojenská povinnost velí před slušností či neslušností," zasalutovala veliteli.
Odsalutoval ji zpátky. "Dobrou, seržante," rozloučila se Ginny.
"Vám, madam, taky, já dnes spát nejdu," mrkla na ni a pak se otočila. Kývla na onoho generála, se kterým se bavila na začátku, a oba odspěchali pryč. Liv zmizela a zábava šla dál. Ginny se během následujících hodin bavila s hodně lidmi. Zrovna se bavila s nějakým tmavovlasým mužem.
"Pane Castelo, můžu vás ujistit, že veškeré peníze naší organizace jdou tam, kam mají," pousmála se. "Sponzoři mají právo nahlédnout do účetnictví týkajícího se rozdělování peněz."
"Já vím, slečno, proto jsem se rozhodl darovat nějaké peníze právě vám."
"Toho si velmi cením," pousmála se na něho. "Dám vám vizitku a určitě se domluvíme," zahrabala v psaníčku. "Ups, chviličku, mám ještě v autě, hned budu zpátky," broukla. Když muž přikývl, odcupitala za tátou.
"Máš nějakou vizitku moji?!"
"Ne, proč?"
"Podařilo se mi ulovit Castela a nemám vizitku, běžím do auta!" vychrlila potichu a zase rychle zmizela.

"Potřebuju klíčky od toho Audi, prosím," usmála se na portýra.
"Mám jít s vámi, madam?"
"Ne, jenom mi řekněte, kde je zaparkované."
"Místo A7, madam. Hned za vchodem doprava."
"Moc děkuju. Hned vrátím," rozutíkala se po schodech do podzemní garáže a tam k autíčku, které hned našla. Otevřela kufr a vzala poslední vizitky, co měla v krabičce. Zavřela kufr a nadskočila leknutím. U kapoty stála nějaká blondýna.
"Nazdar."
"Kdo jste?" zamrkala kapitánka.
"Kathrine Ryanová," představila se neznámá.
"Ryanová? Willova žena?"
"Samozřejmě, kdo jiný," pousmála se.
"Nevím," pokrčila rameny. "Ale když už vás tady mám...proč ho nenecháte jít? Proč ten rozvod komplikujete?"
"Proč bych to dělala?" pokrčila rameny
"Nežijete spolu, papíry na rozvod se dávaly k soudu několikrát."
"Víte, o co přijdu, když ho nechám jít?" maličko zavrčela.
"O peníze?" ušklíbla se Ginny.
"A o společenské postavení!" Kapitánka měla chuť se rozesmát.
"A na kolik si toho společenského postavení ceníte? V dolarech?" Žena se vážně zamyslela. "No tak," pobídla ji kapitánka. "Určitě jste nad tím uvažovala. Kolik?
"Hodně," zazubila se. "Máte totiž o něj zájem."
"Je to kamarád a tohle ho celkem trápí. Chci, aby byl spokojený."
Rozesmála se. "Kamarád, jistě."
"Pracujeme spolu, takže ano." Jen se zubila a nakonec vypálila cenu.
"700 000 dolarů?" broukla Ginny a pousmála se. Protáhla se okolo ní. "Hezký den, paní Ryanová," vydala se zpátky k lidem. Cestou po schodech vytočila číslo.
"Jaspere, tady Gin," broukla.
"Ahoooj!" pozdravil ji na druhém konci.
"Čau, co děláš?"
"Hraju LoL."
"Jako vždy. Potřebuju laskavost."
"Jako vždy."
"Přesně - jako vždy, taky ti za to platím. Sežeň mi číslo Katherine Ryanové, je to Britka, bydlí v Londýně a je ženou kapitána Williama Ryana. A když už v tom budeš, dostaň prosím jejich rozvodové papíry. Budou na soudě v Londýně."
"Hračka," odfrkl si.
"Super, tak pak mi to prosím odmailuj, zbožňuju tě. Užij si večer!"
"Není problém, cokoliv."
"Tak zatím!" rozloučila se a položila telefon. Vmísila se zase do davu a hledala jednu konkrétní osobu.
"Davide, ahoj, potřebuju pomoc," čapla za paží podnikového právníka Smith Enterprice Holding a vlekla ho do soukromí.

Liv Reedová, neslušná slečna večera podle všech hodnocení, seděla v autě a dopínala si vestu. Vedle ní seděl její nevlastní otec a mračil se. Sám měl na košili vestu. Koukal na ni tak trochu nedůvěřivě.
"Ale no ták, potřebujeme tě na identifikaci. Dělal jsi v tom několik let."
"Dělal, Liv, to je rozdíl. Už ani nevím, jak držet zbraň..."
Na to se přítomný generál rozesmál a podíval se na další muže v autě, kteří se snažili nesmát. "Přes dvacet let jedné práce, ve které jste jeden z nejlepších... obávám se, pane Walkere," jeho jméno řekl ironicky, "že lžete." Oslovený přejel přítomné očima a mlčel. "Tím chci naznačit, že vás chceme zpět," hodil po něm zbraň generál. "Navíc dnes nebudete střílet vy, ale my. Tohle je váš nedodělaný případ. Byl jste na jeho začátku a budete i na konci..."

"Dámy a pánové, mockrát děkujeme za krásný večer a s radostí vám oznamujeme, že pro nadaci USAF se vybraly dva miliony dolarů. Děkujeme!" V sále se ozval hlasitý potlesk a jásot. "Ještě jednou děkujeme a přejeme dobrou noc," usmál se muž na podiu. Banket končil a všichni se rozjížděli domů.

Ginny zavřela dveře bytu a opřela se o ně. Usmála se na Willa.
"Bavil ses?"
"Docela i jo, nemám ale tyhle akce rád."
"Já tajy ne," broukla a šla se do koupelny odlíčit.
"Vypadalo to ale, že ses bavila a že si potkala i spoustu přátel," podotkl.
Ginny si odfrkla. "Nejsou to přátelé, jenom...bylo to v rámci byznysu. Nic víc, nic míň," houkla z koupelny.
"To zní jako nuda."
"Jenom nutnost," pousmála se. "Postel?"
"Jo, těším se do ní," protáhl se. "Jsem unavený."
"Já taky," přitáhla si ho za kravatu a políbila. Polibek jí vrátil. No když tedy myslela a má dost energie, tak jí vyhoví.

Katherine Ryanové přišla prostá sms.
"Dnes, 14:00, garáže v centru, třetí podlaží." Byla zvědavá, tak se tam vydala. Sice si sebou vzala zbraň, kdyby náhodou, ale vydala se tam.
"Dorazila jste přesně," ozvalo se ze tmy, odkud se vynořila Ginny a pousmála se.
"To ano, chodím vždy včas. Co chcete?"
"Willa a jeho svobodu," zabručela a dala před ní třikrát dva sepnuté papíry. "Mám pro vás návrh."
"Sem s ním," vzala si papíry a čekala.
"Dám vám milion dolarů, o kterém si myslíte, že vám vrátí vaše společenské postavení," na to blondýně zasvítily očka, "a vy podepíšete po pěti letech konečně rozvodové papíry. Will bude volný, vy budete mít svoje peníze, všichni budou spokojení. To se píše na té smlouvě, co máte v ruce. Jedna kopie vám, jedna mně a poslední právníkovi, který ji vytvořil."
"Nějaký háček?"
"Ne, přečtěte si tu smlouvu, uvidíte, že v tom nic není."
Poslechla, a když přečetla úplně vše, tak se podepsala. Gin se pousmála a podepsala to na druhém řádku. Pak vytáhla šekovou knížku a před ženu dala další papíry - rozvodové. Na šekovou knížku napsala částku milion dolarů a ukázala to Ryanové.
"Ten šek je krytý, nebojte," broukla, když si to blondýna prohlížela. "Podepište rozvod a je váš."
Chvíli váhala a nakonec se podepsala. "Pokud vám to William vrátí víc než mně, pak budete asi šťastná."
"Jak jsem vám řekla, nechci ho pro sebe. Chci, aby byl svobodný a vy mu nebránila. Toť vše."
Jenom se usmála. "Já to nikde vykládat nebudu."
"To nebudete, je to v té smlouvě." ujistila ji.
"Ani bych to neudělala. Proč? Mám peníze."
"Přesně tak," odtrhla šek a sebrala papíry. "Pěkný den," broukla a otevřela dveře auta.
"Vám taky," kývla a vydala se pryč. Ginny odjela domů a cestou se ještě zapomněla v obchodě s prádlem.

"Kdes byla tak dlouho?" staral se Will, když došla domů. Tam to krásně vonělo.
"Zapomněla jsem se," vytáhla z taštičky krajkové spodní prádlo.
"Ale..." zpozorněl.
Zaculila se jak malá holka. "Nejdřív jídlo, potom zbytek, mám hlad jak vlk," dala mu pusu. Zbožňovala tyhle chvíle, kdy mohli být jako ostatní páry.
"Nééééé." kníkl. "Prvně ty!" Objal ji a vysadil na botník.
"Jsi nedočkavý," dala mu zase jenom pusu. Zazubil se. On vždycky.

"Ne, Rone, nepanikař. O milion míň je správně....dobře, odfaxuj mi to," povzdechla si kapitánka a položila mobil. Nesnášela ranní hysterické telefonáty účetního. Za chviličku jí z faxu vyjel zůstatek a výpis z jejího účtu.
"Sakra..." projela si rukama vlasy. "Do prkenný vohrady." Sedla si na gauč a natáhla se znova pro mobil. Vytočila tátovo číslo.
"Ano? Copak chceš?" ozvalo se z druhé strany.
"Dobré ráno, potřebuju....no...tati, víš..." snad nikdy ho nežádala o peníze.
"No, copak?"
"Potřebuju půjčit peníze," knikla.
"Kolik?"
"Tak 100 dolarů?"
"Ginny?"
"Ano?"
"Co se stalo s tím milionem, se kterým ses chlubila. Sis koupila letadlo?"
"Ne, Willa," hlesla a nevšimla si, že jmenovaný ji delší dobu už pozoruje. Vyklopila tátovi celý včerejšek.
"Něco ti na účet pošlu."
"Potřebuju jenom tolik, aby odešly platby dětem do Kambodži, Somálska a Iránu a taky pro tu pandí organizaci a taky na plnou nádrž do auta," hlesla. Will si povzdechl. "Posláno," oznámil její otec.
Ginny otevřela účet. "TATI! Řekla jsem 100 dolarů, ne 1000!"
"Asi jsem omylem přidal jednu nulu," slyšela pobavení v jeho hlase.
"Děkuju."
"Měj se, holčičko."
"Pa, tati," položila to a promnula si čelo. Hned jí bylo trošku líp. 1352 dolarů - to byl zůstatek jejího účtu. Otočila se a zbledla, když ho tam viděla stát.
"Jak dlouho tam stojíš?"
"Všechno jsem slyšel."
"Vysvětlím ti to," knikla. "Hlavně se nezlob."
"Nezlobím, povídej."
Všecko mu pověděla. "Tu máš rozvodové papíry. Podepsané," podala mu to.
"Díky, nemusela jsi to dělat."
"Vždyť ses to snažil vyřešit tak dlouho," broukla. "Chtěla jsem ti pomoct."
"Já vím, ale za tolik peněz to nestálo," přišel k ní a políbil ji na čelo.
"Mně ano. Trápilo tě to."
"Mám tě rád, víš to, že jo?"
"Jenom rád?" zamrkala nevinně.
"Někdy je lepší upřímné mám tě rád, než falešné miluji tě... ale mám tě víc než rád."
"To mi asi musí stačit," trošku se pousmála a pohladila ho po tváři.
"Snesl bych ti modré z nebe a udělal cokoliv, jen abys byla šťastná... nikdy mi vyznání nešla, ale tohle je to, co cítím."
Spokojeně se k němu přitulila. Znělo to hezky a k miluju tě, to mělo kousek. Zavřela oči a užívala si, jak ji hladí ve vlasech. Netušila, jak dlouho tam takhle stáli, ale užívala si to do poslední minuty. Večer je čekal zase návrat do reality. Atlantis volala.

Měsíc. Nekonečný a dlouhý. Den se vlekl za dnem a on měl pocit, že to nikdy neskončí. Někdy ani netušil, zda je noc, nebo den. Sám a opuštěný v prachu, který jej pálil v nose a v očích. Nedalo se mu vyhnout, nedalo se jej zbavit. Pach krve se vznášel všude okolo. Ale i tak tady měl dojem, že dokáže pomoct a je tu užitečný. Vlastně to bylo jediné, co jej v tomhle zmatku drželo při zdravém rozumu a nějaké té síle. S mírným povzdechem hodil čistící tabletku do vody a doufal, že to pomůže. Přešel k rozviklanému stolu a zapálil petrolejku. Vytáhl notebook a chtěl se dát dopsaní lékařský zpráv, ale nakonec si spustil email. Otevřel si dvě okna a uvažoval, kterým začít. Nakonec se rozhodl.
"Ahoj Gin, ne že by se moc změnilo od chvíle, kdy jsi na podobné misi byla - postele pořád špatné, jídlo ujde, voda kalná - asi přesídlím do arabských zemí. Prý mají lepší podmínky. Potkal jsem pár starých známých a Pierre tě pozdravuje. Zatím jsem se stal málem kmotrem asi 12 dětí, jejichž rodiče mi děkovali, že se narodily vcelku a živé. Znáš to ; ). Co ty? Měj se hezky a dávej na sebe pozor. Mike.“ Ještě jednou si po sobě dopis přečetl, než jej odeslal. Cítil se unavený. Možná by ten druhý mohl nechat na další den. Natáhl se na lehátku a koukal do stropu. Přemýšlel, co do toho druhého napsat. Pak jej zaujala můra, která se vyřítila proti lampě a neustále narážela do skla. Měl pocit, že jej to uklidňuje. Oči se mu pomalu zavíraly. Cítil příjemné teplo v každé končetině, až nakonec usnul. O chvíli později i došel petrolej v lampě. Ta pomalu dohořela. Můra zaútočila na jediný zdroj světla. Kdyby uměla číst, mohla by vidět:
„Drahý Miku, doufám, že je to už lepší. Pokud mi pošleš nějakou adresu, myslím, že bych nějak zařídila, aby vám poslali alespoň něco z toho, co potřebujete. Tvůj popis zněl až moc krutě. Doufám, že se budeš držet i nadále. Tady... „
A monitor tiše zhasl. Můra ještě párkrát zatřepetala křídly, než vyletěla oknem do chladné noci...

další díl fakt nevím, kdy bude...ted to zas bude záležet na Mooony, ale příští týden bych měla mít volněji, takže by to mělo být zas opravené skoro hned, jak mi to pošle

[Aiwendill]

fňuk...

taká romantika...

kúpiť si chlapa...

ale tá aukcia ma dostala...

len tak ďalej...

Síce dosť "ukecané", ale dobré.


P.S.: Našiel som tam minimálne jeden preklep.

"Právě jsi dala 10 litrů za flašku vína," zašeptla v hrůze Will.

oj ty preklepy

Tento týden to vázne na mě omlouvám se, bude až příští...

[Aiwendill]

M&M: vy máte nejaký rozpis služieb, kedy to na ktorej viazne?

na mně to vázlo jenom minulý týden...jinak se to snažím opravit hned, jak mi to Mooony pošle