Povídky M&M - 54.část - Avalon, part 3

No...telenovela....on je problém, že povídka samotná mám cca 30 stran a když to rozdělíme, vznikne několik dílů. Některé jsou důležité, některé jsou telenovela a jiné jsou akční, nebo nudné. Někdy dořešujeme něco jiného, ale ve výsledku je to jeden díl. Je to takové složitější . Ale pokusíme se s tím něco udělat . Jinak, co se týče Williama... no, tak tady je to na dlouho, ale zřejmě asi bude mít hodně co skrývat

S tým súhlasím, že niečo skrýva , keďže jej vôbec nič nepovedal ani o človeku ktorý ju takmer zabil a nas.re sa, kď si prečíta zložku ku ktorej má prístup takmer každý.

Někdy se stačí zeptat a na druhou stranu se bojí, aby nepřišla na něco horšího

[Aiwendill]

Aiwendill si prečítal poslednú kapitolu tohto príbehu a teraz dôstojne mlčí a snaží sa prísť na dôvod, prečo jednotlivé postavy konali tak ako konali...

Aiwendill: a Aiwendill nám sdělí, co se mu honí hlavinkou?

[Aiwendill]

Ano ale az ked zisti, co mu na tejto casti nestimovalo. Nieco mu tam totiz nestimovalo a on neie presne co...

dobrá, tak my už ho nebudeme rušit, aby mohl v klidu přemýšlet

[Aiwendill]

Aiwendill zaujal pozu filozofa a premysla...

ty jako zas to moc nepřeháněj ...ono "Neustále myšlení ničí zdraví!"

[Aiwendill]

Stale premyslam. Sice som neprisiel na nic, co by malo akukolvek spojitost s tymto pribehom ale dostal som zopar skvelych napadov na ine pribehy (niekolko ludi z tohto fora ma asi zabije ked to nakoniec napisem...).

tak to je super - já jsem tu napjatá, co se ti nezdá, a ty si místo toho vymyslíš něco pro sebe - to jsou dneska lidi

[Aiwendill]

Hmmm, co nadelas...

Omlouvám se, další povídka vázne na mě... jsem na to úplně zapomněla

tak z dnešních posledních sil opravená povídka (předem říkám, že asi ne moc dobře - když já za to ale nemůžu - to máte tak, když domů dojedete z letiště o půl druhé v noci )
jinak nebojte, tohle je snad jedna z posledních kecacích...chtěla jsem ji úplně vyhodit, ale nakonec jsme ji zkrátily o 8 stran, protože některé věci tam prostě být musí - bude se na ně maličko navazovat - a můžete mezitím hádat, které to budou

tak pěkné počtení

Zabal si pár maličkostí

Generál Brandsome řešil docela důležitý problém. Nemohl se rozhodnout, zda má hledat Avalon, a nebo se raději soustředit na Wraithy. Nakonec se rozhodl pro Wraithy. Nějakou povídačkou nebude ztrácet čas. Planeta, kde tým kapitána Ryana našel onu skrytou místnost, jej velmi zajímala. Znova si pročítal hlášení. Pak došel k názoru, že si raději zavolá celý tým, hezky po jednom. Začal poručíkem Tylorem.
"Dobré ráno, poručíku, posaďte se," ukázal na židli před sebe.
"Dobré ráno, dík."
"Nechci, abyste to bral jako výslech, ale zajímají mě některé záležitosti ohledně vaší poslední mise. Můžete mi ji prosím popsat?"
"Poslední mise? To nás zajali Aztékové," broukl.
"Ano, ale chci ji popsat od začátku, rád mám ve věcech jasno. Nic víc, chcete něco na pití?"
"Ne, děkuju," zavrtěl hlavou a dal se do vyprávění. Generál jej skoro celou dobu poslouchal, sem tam mu skočil do vyprávění, ale jinak jej nepřerušoval. George se dostal až ke konci, jak proběhli bránou.
"Co si myslíte o tom, jak seržant Reedová otevřela tajný vchod?"
"Někam šáhla?"
"Ne, myslím, co si o tom myslíte... zda to byla náhoda, nebo ne..." Bože! Jak mohl existovat někdo tak zabedněný.
"Nevím. Nebyl jsem přímo u toho."
"Poručíku, máte někdy na něco svůj vlastní názor?"
"V důležitých věcech, pane," přikývl.
Generál na něj chvíli zíral naprosto nechápavě a pak zavrtěl hlavou. "Dobře a považujete za důležité to, že matka kapitána Smithové je tady?" zeptal se velmi opatrně.
"Jakože není mrtvá, jak si kapitánka myslela? To považuju za...zvláštní."
Generálovi začalo už viditelně cukat v oku. Nakonec si odkašlal. "Dobře, děkuju, pošlete sem kapitána Smithovou."
"Ano, pane!" George zasalutoval a vyšel ven.

Kapitánka došla za pár minut. Generál zopakoval to samé co u George, opět chtěl vidět celý příběh z pohledu kapitánky. Vše si zcela přebral a připadal jí jako dokonalý posluchač. Poslouchal ji pořádně. Nakonec se zeptal na to samé co George, co si myslí o otevření oné místnosti.
"Já se přiznám, že...už ani nevím, co se tam stalo," broukla potichu.
"Podle hlášení si seržantka Reedová počínala poněkud zvláštně. Chvíli jako by mluvila se zdí a pak zmáčkla několik... výstupků? Asi ano. Jen jestli vám to nepřipadá zvláštní? Podle všeho jste vy i ona měly v "hlavě" část wraithské databáze."
„Se vší úctou generále, tak jediné, co mi připadá zvláštní, je to, že moje matka, kterou jsem považovala za mrtvou celých 22 let, je naživu. A evidentně je královnou nějaké rasy. To mi připadá zvláštní. Ne to, že seržantka otevřela nějaké dveře."
"No, k tomu bych se dostal hned v další otázce," mírně se pousmál. "Chápu, že tohle vás rozrušilo a upřímně mě taky. Pokud je tam vaše matka, pak ví, kde je Země..."
"Rozrušilo?" trošku se uchechtla. "Nemyslím si, že by to bylo to správné slovo. Maličko mě rozrušilo, když se přeze mě převalila lavina, ale tohle? Tohle mě odrovnalo. Vyvolalo to ve mně takovou bouři pocitů dohromady, že jsem nevěděla, co vlastně cítím! A pořád nevím, jestli se mi to prostě jenom nezdálo, jestli to bylo skutečné. Takže to, jestli ví, kde je Země, je opět něco, co mě zrovna teď nezajímá."
"Mohlo by, protože na Zemi je váš otec, a pokud to ví a pokud je to vyspělá rasa, pak mi dovolte, abych vás upozornil na: Sbohem, Země..." Tohle byl jiný pohled na věc, který ji nenapadl.
"Táta," vydechla a zbledla. "On o ní nesmí vědět. Musíte...ta mise musí být zapečetěná. Nesmí se k ní nikdy dostat," zašeptala.
"Tím jsem chtěl naznačit, kapitáne, že se k ní možná nikdy nedostane, nikdo na Zemi, protože Země už nebude."
"Já vím, co jste chtěl naznačit," odvětila netrpělivě. "Ale to může nastat až v budoucnosti - vzdálené. Ale to, že si můj táta vyžádá hlášení z mých misí, se může stát každou minutou, protože ho noviny přestanou bavit, knížky v knihovně už přečetl a technika není zrovna jeho koníček. Moc vás prosím. Zapečeťte to."
"Nebojte, nehodlám se o tohle s nikým dělit, pošlu to na Zemi upravené. Nechci, aby kdokoli věděl, že tu máte matku a Země je ohrožená. Nechci, aby někdo věděl, že jedna z mích podřízených mluví plynule wraithsky a evidentně o nich ví více, než všichni lidé v Pegasu."
Ginny přikývla, ale koukala někam do prázdna za něho. Přemýšlela, co by to udělalo s jejím tátou.
"Kapitáne!"
"Ano? Promiňte," hlesla a rychle se pousmála.
"Co se děje?"
"Kromě toho, co je zřejmé?" odpověděla opět na otázku otázkou.
"Ano, kromě toho," staral se.
"Nic," zavrtěla hlavou.
"Jak chcete, najděte si někoho, komu věříte a dejte se do kupy, ano?"
„Budu se snažit, pane.“
„Dobře, pošlete mi sem doktora Calahana.“ Jen na ni kývl a počkal, až vejde doktor.
"Doktore," přikývl na pozdrav.
"Generále. Čemu vděčím za pozvánku?"
"Posaďte se a řekněte mi, co si myslíte o seržantu Reedové."
"Upřímně, pane?"
"Zcela upřímně."
"Je to kost!"
"Ehm...." odkašlal si. "Dokonalé... " nakonec to nevydržel a rozesmál se. Mike se jenom usmál. "Dobře a nepřipadá vám na ni něco zvláštní?" staral se dál.
Teď se rozesmál doktor. "Všechno."
"Dobře jinak, jsem tu snad jediný, komu připadá divné, že ačkoliv tvrdí, že z informací, co měla v hlavě od Wraithů neví nic, tak se obstojně vyzná v jejich technologii?"
"Generále, asi ano. Tady se děje tolik divných věcí, že tohle je maličkost."
"Nejsem si jistý, stejně jako maličkost není to, že kapitán má svou matku v téhle galaxii."

Kapitánka došla další den před dveře doktora Calahana. Chtěla zaklepat, ale zrovna se otevřely. Mike se jenom pousmál, když ji viděl.
"Chtěla jsem s tebou mluvit," hlesla a sklopila oči.
"To já s tebou taky. Začni," vybídl ji.
"Je mi to líto," šeptla. "To s Liv a s manželstvím a tak. Nevím, co mě to popadlo se takhle chovat."
"Na to je trochu pozdě," řekl trochu stroze.
"Miku," broukla a koukla na něho těma jejíma modrýma očima. Povzdechl si. Jo, dobře odpustil jí to. Tenhle pohled nesnášel.
"Je skoro začátek května," podotkl.
"Vím," odvětila opatrně. Podal jí obálku, co měl v ruce. Otevřela ji a vydechla. Rychle se na něho podívala a pak pohledem sjela zpátky do obálky a vytáhla dva kousky papíru.
"Lezecké povolení na K2," šeptla.
"Tvoje poslední zbývající osmitisícovka. Jdeš do toho?" Jenom na něho užasle zírala. "Nekoukej tak na mě. Slíbil jsem ti, že tě dostanu na vrchol všech. To taky udělám. Musíš tam být jako první Američanka," pousmál se.
"Jo, jo, jdu do toho!" rychle přikývla.
"Ještě zbývá pár formalit, ale začátkem června vyrazíme," pousmál se.
"Já...jo, dobře! To je všechno, co jsi chtěl?"
"Ne, do té doby musíme pokročit s tvým mini problémkem a začnem dneska."
"Ou, aha." Rozpačitě přešlápla.
"Pojď dovnitř..." Přikývla a vešla. Nechal ji, ať si sedne a nabídl jí pití a jídlo.
Nechtěla nic. "Takže?" odkašlala si. Byla nervózní.
"Myslím, že bys měla spíše povídat ty mě.!"
"O čem?" koukala na něho. "Čím začít?" pokrčila rameny.
"S tím, co se děje."
Poposedla. "Nemůžu spát, a když usnu, mívám noční můry a tak potom pro jistotu už skoro nespím."
"O čem se ti zdává?" staral se.
"O tom bytě, kde jsem byla, teď o Marion a pak o chodbách na Atlantis. Občas se v tom ztrácím."
"Povídej mi, co se ti zdálo naposledy...." vyzval ji.
"Včera se mi zdálo o Atlantis. Jdu nějakou chodbou, kde svítí jenom nouzové světla, a nikde nikdo není. A pak mě někdo chytne, přitlačí na zeď a praští. Spadnu a pak se až vzbudím v nějaké tmavé místnosti. Spoutaná. A ta postava mluví a něco chce, ale já jí nerozumím," odmlčela se. Mike ji pozorně sledoval a mlčel. "Nějak se mi podaří mu utéct, ale on mě dožene na jedné z chodeb. Spadnu, po chvilce se mi podaří vstát a znovu se rozutíkat, ale on mě shodí ze schodů. Nějakých dlouhých a já skončím až dole a nemůžu se pohnout. Stoupne si nade mě, vytáhne nůž a..." Vstala ze židle a sedla si ne zem. Opřela se o postel. Takhle jí bylo lépe. "Ten muž...ten muž vypadá podobně jak Hyde," hlesla. "Jako by byl tady. Na Atlantis. V tom snu."
"Gin, sem na Atlantis se nedostane, nemusíš se bát," řekl konejšivě.
"Jenže...vypadá to tak živě. Všechno kolem," složila si hlavu do dlaní. "Nejhorší je, když se ty sny prolínají."
"Jak prolínají?“
"Pomíchá se to. Všechno se vším. Chvilku jsem na Atlantis, chvilku na Zemi, pak v té pyramidě. Občas se vzbudím a jsem tak vyděšená, že se nemůžu skoro ani nadechnout a celá se třesu Rozpačitě přešlápla. Znova se trošku zavrtěla.
"Povídej, co tě trápí?"
"Mimo tohohle? Will."
"Povídej..." vybídl ji znova.
"Je to pořád to samé, to, o čem jsme se bavili minule. Jak se chová a tak. Mám ho ráda, ale přála bych si, aby to bylo jinak." Na chvíli se odmlčela a pak řekla: "Už se na mě nezlob, prosím tě. Kvůli tomu, co jsem provedla.“
"Já... ještě asi chvíli budu, ale pak přestanu."
Dala mu pusu na tvář. „Díky:"
"Ale bojím se, že Reedová ti neodpustí, ale o to ti nejde, co?"
"Přesně," usmála se. "Ne že bych ji neměla ráda. Ale nějak jsme si moc nesedly."
"Nedivím se..." zachichotal se.
"Proč?" usmála se.
"Je... jiná, někdy mě přijde, že je jako padesát dalších lidí a nikdy to není ona..." měl podivně zasněný pohled.
"Něco pro tebe, hm?"
"Je větší výzva než ty," uchechtl se. "A tys byla..."
"Jedinečná?" napověděla mu. "Úžasná? Nenahraditelná? Prostě já?" usmívala se.
Prohlédl si ji. "Jiná."
Jenom se znova usmála. Mike trošku naklonil hlavu na stranu. "Už to vypadá jako tvůj úsměv," poznamenal.
"Snažím se."
"To je dobře... ale myslím si, že jste si nesedli, protože jste si podobné, jen Liv se nikdy nesnažila, abyste si sedly."
"Možná," přikývla. "Znáš mě, nemám moc ráda konflikty. Chci vycházet s lidmi. I s Reedovou."
Mike pohlédl na hodiny a povzdechl si. "Gin, nezlob se, slíbil jsem, že se večer za ní stavím."
"Ou, ty mě vyhazuješ. To bolí," zamračila se a pak se usmála. "Jdu se naložit do vany. Kdy mám znova dojít?"
"Promiň, čeká na mě jiná žena, jsem vytížen," usmál se. "Klidně zítra."
"Dobře. Tak zítra. Dobrou, tygře," vydala se ke dveřím.
„Jdu s tebou," zastavil ji a popadl bundu. "Část cesty máme společnou."
Znova se trošku pousmála a otevřela dveře. "Až po vás, pane," pokynula mu s malým pukrlátkem. Něco zabrblala a vyšel. Po cestě si živě povídali o nějakých hloupostech, sám se připravoval na to, jak Liv oznámí, že jede s Ginny někam na hory. Ale tady chtěl. Na K2 nikdy nebyl a hodlal tam jet, ať to stojí, co to stojí. V zamyšlení došel před pokoj jeho "květinky" a rozmýšlel se, že zaklepe. Nakonec se rozhodl, že prostě vejde.
"Hoooj," broukl a rozhlédl se.
Nic nebylo na svém místě. Stůl byl převrácené, papíry se váleli všude možně. Postel byla někde u stěny, madrace kdo ví kde a uprostřed toho nepořádku seděla Liv na polštáři a četla si.
"Ehm...nějaké špatné povětrnostní podmínky?" zamrkal.
"Prosím?" zvedla hlavu a koukala nechápavě na něj. Kývl hlavou směrem k nepořádku.
Rozhlédla se. "Oh, hm... trošku jsem se pohádala s Lincolnem."
"O čem?"
Jenom se pousmála a složila knihu. "Ohledně jedné věci, co dělám."
"A neřekneš mi, co děláš?" usmál se. "A já ti řeknu, co budu dělat já."
"S McKayem dělám program, který by měl usnadnit práci s texty, tedy wraithština, něco jako slovník, fonetika a tak."
"Aha...a?"
"Na tom nezáleží," mávla rukou. "Jen jsme se pohádali, zítra budeme v pohodě. Co ty, kam jedeš?"
"Nooo...jedu na K2. Za měsíc - ještě není zařízených pár věcí."
"Jen... tak... jedeš na K2?" vypadala zaraženě.
"No..." pokrčil rameny. "Za měsíc začíná sezona. Není to jen tak. Povolení, co zatím mám, se vyřizovaly už od listopadu. Pákistánci jsou neskutečně pomalí v tomhle."
"A předpokládám, že sám nejedeš," založila si ruce.
"Ne, nejedu," trošku přešlápl. A je to tu.
"Paráda," zabručela a začala sbírat papíry.
Jenom si povzdechl. "Chceš pomoct."
"Ne, jen dneska bych ráda měla kde spát, tak to trochu porovnám..." Neptala se, s kým jede, bylo jí to jasné.

Kapitánka Smithová došla do pokoje. Otevřela si dveře, hodila bundu přes věšák a chtěla sebou plesknout na postel. Zarazila se ale, když uviděla, že je celá pokrytá růžemi. Zamrkala a rozhlídla se. Na stole měla jednu z největších čokolád. Překvapeně vydechla.
"Líbí?" ozvalo se zpoza rohu. Will vyšel a sledoval její užaslý výraz. "Botanická zahrada trošičku prořídla," pokrčil rameny. Usmála se a pevně ho objala.
"Ahoj," šeptla kousíček od jeho rtů a pak mu dala pusu.
Políbil ji a pohladil. "Říkal jsem si, že si toho botanici nevšimnou."
"Myslíš, že je nemají spočítané. Někdo mi říkal, že jim dokonce večer zpívají."
"Smutný co? Co s tím teď budou dělat?" uchechtl se a dal jí pusu na nos.
"Budou zpívat někomu jinému," pousmála se. "Sedni si, musím ti něco říct." Oddělala růže z postele, dala je do vázy a pak si sedla vedle něho.
"Ano? Povídej," pohladil ji a čekal.
"Asi za tři týdny jedu s Mikem na K2," koukla na něho.
"Prosím?" zakuckal se.
Jenom přikývla. "Už máme permity - lezecké povolení, šerpy...teoreticky i počasí. Je to moje poslední osmitisícovka. Musím tam být co nejdřív. Když to zvládnu, budu první Američanka, která jich vylezla všech čtrnáct," oči jí úplně svítily.
"To ano... mám radost," snažil se pousmát, "ale vadí mi, že tam jedeš s ním." Přiznal se, nemá co tajit, vadilo mu to... hodně.
Povzdechla si a pousmála se. "Nemáš jediný důvod žárlit. Ani jeden jediný. Krom toho - první dny jsi rád, že přejdeš základní tábor bez zadýchání, a když lezeš, jsi rád za jakýkoliv odpočinek, takže žádné...jiné aktivity nepřipadají v úvahu."
"To je jedno," nafoukl se. "Každý by žárlil, víš... já žárlím neskutečně a myslím si, že nejsem rád. Jste spolu... často."
"Je to kamarád, Wille. A jeden z mála lidí, kterým opravdu věřím. Když lezeš po horách a jsi s někým svázaný několika metrovým lanem, musíš mu věřit. O tom tohle je. Nic jiného. O důvěře."
"Ano, ale přesto žárlím," nafoukl se. "Je jedno, jaký je to kamarád, na tohle máš jiný pohled, než ostatní.... mně nevadí, že máš... kamaráda... ale vadí mi něco jiného. Já jen doufám, že jednou přijdeš na to co." dal jí pusu.
"Wille," povzdechla si. "Je to poslední hora, která mi chybí. Tohle je moje šance. Šance mít je všechny."
"Uvědomuješ si, že to nejsou Pokémoni, že?" V tu chvíli se Ginny strašně rozesmála.
"Ale ty jsem taky měla všechny!!" hýkla smíchy.
"Mpf!" nafoukl se. "Já taky, ale to nic neznamená!"
"Ale ano! Znamená! A měl jsi i ty prémiové?" nafoukla se taky.
"Samozřejmě... otec je sir, sehnal mi je!"
"Já je ale poctivě sesbírala! A dřív jak Calahan!"
"To já více méně taky, jen jsme měl lehčí vyměňování..." ušklíbl se.
Jenom se zachichotala. "Pustíš mě teda na tu K2?" kňoukla.
"Stejně bys jela," dal jí pusu na nos.
"Jela," přikývla a políbila ho. Zkoumavě ji sledoval.

"Za týden odjíždím na misi," prohodila Liv další den a opřela se o Mikuv stůl v kanceláři.
"Ehm...co?" zamrkal a zvedl hlavu od papírů.
"Odjíždím na misi na MX9786, potřebovali velení. Pojedu na celou dobu. Tylor se v půlce vystřídá s Lincolnem."
"Ehm...no...a na jak dlouho?!"
"Dva až tři měsíce," řekla už víc váhavě. Mike vypadal, že se zamyslel.
"To je dlouho..."
"Hodně dlouho, ale podle záznamů, co jsem dostala, by to měli být dva měsíce."
"Aha..." broukl.
"Stejně měsíc budeš mimo..." rýpla si.
"Jo, pravda," trošku se pousmál.
"V tom případě, je to v pořádku, myslela jsem, že ti to bude vadit." Doufala, že mu to bude vadit!
"Vadí," řekl a zohnul hlavu k papírům. "Ale tak stejně bychom se měsíc neviděli..." nechal větu nedokončenou. Soustředil se na to, aby nerozmáčknul tužku. Tohle udělala naschvál - věděl to.
"No, nevypadá, že by ti to nějak extrémně vadilo," prohodila sladce. "Nebudu rušit, když jsou důležitější papíry."
"A co mám říct?" maličko zavrčel.
Pokrčila rameny a dala mu pusu na tvář. "Nebudu rušit." Možná mu to nakonec vadilo... dobře mu tak! Povzdechl si. Proč když si on budoval kariéru, tak to jeho přítelkyně tolerovaly a on to nedokázal. Koukala na něj, jestli tam bude nějaká reakce. Jestli by třeba dal najevo, že mu to vadí, že je naštvaný. Nebo jestli se klidně vrátí k papírům a bude ji zase ignorovat.
Koukl na ni. "Co chceš, abych řekl? Že mi to vadí? Neřeknu to," zabručel. "Je to tvoje rozhodnutí a já ho respektuju."
"Možná by jednou bylo fajn, abys doopravdy řekl, co chceš," povzdechla si a zamířila pryč. Tohle nemělo cenu.
"Proč? Rozhodnutí nezměníš, Liv. Stejně jako já."
Zastavila se ve dveřích. "Zapomeň na to...vždyť je to jedno. Rozhodnutí nezměníš, to je pravda..." povzdechla si naprosto zklamaně. Vydala se raději za Tylorem, potřebovala někoho, kdo měl alespoň nějaké emoce. Tylor zrovna doběhal na pásu, když Liv vešla do tělocvičny.
"Jdeme trénovat!" vybouchla z ničeho nic.
"Zrovna jsem skončil," broukl. "Ale když chceš."
"Chci, musím něco zbít!"
"Tak o co jde?" postavil se na proti ní na žíněnky. Liv mu to všechno vysypala.

Kapitánka se ráno probudila naprosto zavalená a obalená Willem. Bylo jí vedro. Odstrčila ho. Připadala si naprosto vyspaná. Nepamatovala si, kdy spala tak dobře. To chlupaté vedle ní zamručelo. Znovu si na ni lehl, ale už vzbuzený. Tohle mu dělat nebude... ať se klidě udusí, ale budit ho? To teda ne!
"Willeeeee, je mi horko," šťouchla ho do žeber.
"A??"
"Odval se," foukla mu do vlasů. Neochotně poslechl a odvalil se. "Bré ráno," dala mu pusu. Pousmál se a přetočil se na druhý bok, aby dospal.
"Nespiiii... Potřebuju radu."
"S čím?" staral se.
"S Avalonem," knikla. Rychle se na ni otočil.
"Proč?"
"Protože nevím, jestli se do toho pouštět, ale..."
"Nejsem si jistý, že bys měla."
"Hmmm...aleee...." zakňourala. "Svrbí mě z toho prsty," přiznala.
"To vidím, nic nevydržíš..." smál se jí.
"Ona to věděla," odfrkla si.
"Samozřejmě, jinak by ti to neřekla."
"Co mám dělat?"
"Já nevím, záleží na tobě."
"Poraď, prosím. Co bys dělal ty?"
"Hledal bych to, protože, pokud to získáme, máme výhodu."
Úplně se jí rozzářily očka. Will se jenom rozesmál. "Co?" nafoukla se. Koukla na něho.
"Prostě nakonec to stejně nevydržíš," ušklíbl se.
Přikývla. "Nelíbí se mi, jak moc mě dokážeš odhadnout," šťouchla do něho.
"Znám tě, ono to stačí."
Pousmála se a dala mu pusu. Přitiskla se ještě k němu.
"Budeš chtít někoho k ruce v hledání?"
„Nééé," mávla rukou. "Ani nevím, čím začít," broukla a zavřela oči. Po několika týdnech jí bylo konečně líp.

Mike Calahan otevřel dveře a vpustil oba čekající kapitány dovnitř. "No...tohle musíte vidět..." vychrlil ze sebe a rychle za nimi zavřel dveře. Oba právě příchozí se zarazili na prahu a sledovali tu spoušť před sebou. Před nimi se rozkládal pokoj seržanta Reedové. Všude se válely nějaké součástky a uprostřed pokoje seděla seržantka s nějakým přístrojem.
"Co to je?" zajímal se kapitán Ryan zvědavě.
"Ze skladu wraithské technologie," odpověděla kapitánka Smithová místo seržantky.
"A cos tam dělala ty?" staral se William, nelíbilo se mu, že tam chodila. Děsivých věcí tam bylo dostatečně.
"Něco hledala," mávla rukou.
"Kapitán má pravdu,“ promluvila do ticha Olivie, „je to ze skladu... a víte, co to je?" starala se. Nechtěla by se opakovat. Když zavrtěli hlavou, pokračovala: "Mělo by to být zařízení podobné tomu na chráněných planetách. Tedy, dokáže to skrýt místnost, tak, že ji odhalíte jen vy... pokud to víte, jak jste ji schovali.... tedy vymyslíte si nějaký kód a pod tím se otevřu dveře."
"A proč to máte rozebrané uprostřed pokoje?" broukl Ryan.
"Protože obcházím pravidla?"
Mike si jenom odfrkl. Tohle se mu moc nelíbilo, ale když už ti byl a kryl ji...
"A proč to je tady?" broukl Will.
"Protože je tvrdohlavá, nezodpovědná a urážlivá!" prskl Mike.
"Tak nějak, pan doktor to shrnul."
"Pořád nechápu," podotkla kapitánka.
"Potřebuji vaši pomoc a bylo by to utajeno, kdyby sem pak doktor Calahan, velmi vážený muž," prohlásila Olivie s velkou dávkou ironie, "nevešel a nezačal nadávat a nechtěl to oznámit velení. Na tomhle dělám už dva týdny a to, že mě tu nachytal... to je vedlejší. Musí se naučit klepat!"
"Pomoc s čím?" zabručel Ryan.
"To se týká kapitána Smithové, ne vás, pane."
"Mám to brát jako vyhazov?" nafoukl se.
Vypadalo to, že se hnědovlasá drobná žena zamyslela. Chvíli přemýšlela a pak prohlásila: "Ano... stejně tak Mike."
"To bolí," odfrkl si Calahan a otevřel dveře. "Pivo?" podíval se na kapitána.
"Beztak chce projednat nějaké holčičí věci, třeba jak na vás a teď se schovává za přístroj. Pivo si dám." S chechtáním vyšli ven.

"Tak o co jde?" starala kapitán a založila si ruce na prsou.
"Potřebuju pomoc, jestli si něco nepamatujete, z těch informací," povzdechla si. "Nemůžu přijít na to, jak to spustit," praštila do toho.
"Je mi líto. Nevím ani ň."
"Chci udělat testík, popíšu vám celý přístroj, jak funguje, jeho části všechno a kdyby vás něco k tomu napadlo, řeknete mi? I kdyby to byla sebemenší blbost."
"No dobře."
Liv se usmála a dala se do pěkného vysvětlování, prvně začala u obecného, pak pokročila k dalším složitějším plánům, které i případně pro lepší představu kapitánce nakreslila. Za chvíli měla Ginny pocit, že rozumí celému principu, ději a všemu, kolem záhadného přístroje.
"Fialová," šeptla. "To mě napadne, když to vidím."
"Fial... moment!" vydechla a začala s v přístroji hrabat. "Ještě něco?"
"Chaos?" Pihatá seržantka, která v poslední době podle některých až moc navštěvovala sluníčko, se rozesmála a chvíli se hraba v přístroji, než se rozzářil. "Trefa?" odtušila kapitánka.
"Ano, bavila jsem se o tom s doktorkou, podle mě ty informace v hlavě někde máte, schované, ale máte. Nevíte o nich. Nijak je nevyvoláte, nijak je neschováte. V některých situacích se vám vybaví, v jiných ne..." pousmála se. "Tohle byl můj test."
"Radši bych je neměla. Já a moje hlava se poslední měsíce nějak nedokážeme shodnout," zabručela.
"Na tom nesejde, vy o nich nevíte, na váš stav to nemá vliv, jen nejsou ztracené, což je dobře pro mě. Máte věci, které potřebuju."

Kapitánka se snažila vecpat do velkého batohu další věci. Stále nějaké dávala a skoro hned je zase vyndávala. Zoufale sebou pleskla na postel. Kapitán Ryan ji pozoroval ode dveří s malým úsměvem. Nakonec to nevydržel a vyprskl smíchy.
"Nesměj se!" zakňučela. "Já se prostě nevlezu. Jak jsem se vlezla na Everest sakra?! Už si to nepamatuju!"
"Neměla jsi tolik krámů?" odtušil.
"Já nevím," povzdechla si a vysypala celý batoh.
"Tak se na to podíváme," promnul si ruce a půlku věcí ji vyházel se slovy: "Tohle nepotřebuješ."
Půlku té půlky si tam vrátila zpátky. "Potřebuju," pousmála se a koukla se na něho. "Budeš mi chybět," objala ho.
"Ty mně taky," dal jí pusu na nos. Pak přešel ke stolu a hodil jí dárek od Reedové, "tohle potřebuješ."
"Co to je?" zamračila se a rozbalila to. Bylo tam pár malých čokolád a hroznový cukr. Nahoře ležela kartička s nápisem: Kdyby došla energie. Jenom se usmála a jednu si rozbalila.
"To máš na cestu, ty žroute!" pokáral jí Will. "Žádné teď. Navíc ti mám předat instrukce, že v nejvyšší nouzi to máš smíchat dohromady ještě s kávou a ořechy." Znova ho objala a přitiskla se k němu. Ukousl si z čokolády, což znamenalo, že ji skoro snědl.
"Zůstaň zase přes noc," poprosila.
"Neboj, zůstanu," dal jí opět pusu na nos. "Ale teď se dobal."
"Pojeď s náma," koukla na něho.
"Ne!"
"Proč? Jenom do základního tábora."
"Ne," zavrtěl hlavou. "Nepůjdu."
Jenom se ošila. "Prooooč?"
"Mám tu hodně práce a Mike se o tebe postará," pohladil ji, "navíc bych jen zdržoval."
"Do základního tábora to berem helikoptérou a zpátky pěšky," broukla. V tu chvíli někdo zaklepal.
"Ano!" křikla a od Willa poodešla. Dovnitř se vřítil Mike.
"Leze i Terry Haylyová!" vydechl.
"Kdo?" broukl Will.
"Musíme vyrazit hned," zamručela Ginny. "Teda hned zítra ráno. Ne až za pár dní."
"Proč?"
"Protože Terry je Američanka a zbývá jí poslední hora - K2 - jako mně. A já tam musím být první," otočila se k němu. Will to nijak raději nekomentoval. Raději... nechtěl být hrubý.
"Půjdu na Zem první. Dochystám věci a papíry," houkl Mike. "Zavolej zítra, jak se objevíš na Zemi." Kapitánka jenom přikývla a doktor odešel.
"Sakra, sakra, sakra..." bručela Ginny a rychle pokračovala v balení. „Nesmí tam být první! To se radši nechám zavalit!"
"No, raději bych byl, kdyby ses vrátila v celku," zamračil se Will
"Ano?" zvedla oči a pousmála se. Přešla k němu. "Co by ti nejvíc chybělo?"
"Ty," pousmál se. "Je hezké, že vyhraješ, ale na čem mi doopravdy záleží je to, abys byla v pořádku. K čemu ti bude zápis v nějaké knize, když budeš mrtvá? A k čemu to bude mně?"
"Williame Ryane, to byla ta nejromantičtější věc, co z tebe kdy vypadla," zavrněla.
Jenom se pousmál, "hlavně byla pravdivá."
Dostal pusu na pusu a Ginny zapnula batoh, připevnila k němu mačky, dva cepíny a hromadu různých karabin. "Asi hotovo," broukla. "Jídlo na nás bude čekat v Pákistánu, lana ještě dobalíme na Zemi," drbala se na hlavě.
"Pokud ti něco chybí, tak si koupíš a pokud ne, tak to nepotřebuješ," políbil ji.
"Ty mi budeš chybět," broukla a koukala na ten obrovský batoh. Odfoukla si.
„No šup, na koně a na Stalingrad!"

[Aiwendill]

Juuuuuuuu, to sa mi pacilo...

Budu preteky na K2?