Povídky M&M - 54.část - Avalon, part 3

[Aiwendill]

Preco musela zomriet prave Weirova? Len preto, ze nosi cervene tricko?

....ne, protože chceme nového velitele ...a Weirovou by nikdo neodvolal, takže proto

Tak kvôli odstráneniu jednej osoby - celá časť?
Asi by ste mali likvidovať každého na Atlantis + pár miliónov na Zemi a budeme tu mať kopec pokračovaní.
A - dobrá časť.

no ono to tam původně nemělo být ...byl to takový spontánní nápad ...

Takže skrat.
Len teraz - kde.

[Aiwendill]

Ja som vedel, ze je to kvoli tomu cervenemu tricku. Ich nositelia umieraju uz len z principu...

M&M: Moc pěkné, ale s Elizabeth jsme mě naštvali.

vynikající díl ale Elizabeth je škoda

Dámy a pánové drahé entitky, další povídka bude až příští týden a abych Mackenzie uchránila před dotazy kdy, tak až v druhé polovině spíše k neděli . Odjíždím bouřlivě slavit Silvestr a už nestihnu opravu, tak tedy: Krásný zbytek svátků a ať je rok 2014 lepší, než tento

tak další povídka, dneska stručně krátce aktuálně ), užijte si ji

První setkání

"Muž který neví kam jde, se nemusí bát že sejde z cesty."

aztécké přísloví

Na Atlantis bylo další krásné ráno. Doktor Calahan se vrátil ze svojí výpravy a popíjel kafe. Koukal dolů na bránu. V kontrolní místnosti stála kapitánka a major Lorne, který dočasně převzal vedení po doktorce Weirové.
"Kapitáne, můžete mi to prosím podepsat?" podstrčil ženě Evan nějaký papír ve složkách. Ginny se na něho jenom trošku pousmála a složky si vzala. Vypadala zase jednou nevyspaně.
"Jo, určitě," rychle přikývla a vzala si od něho i podávané pero. K majorovi přišel zrovna někdo jiný, takže si nevšiml, jak kapitánka sevřela pero pevněji, když ho položila nad papír a ruka se jí třásla. Nervózně se rozhlédla kolem, jestli to nikdo neviděl. Mike rychle sklopil oči dolů. Nadechla se a rychle se podepsala.
"Majore," podala mu složku.
"Díky, bude toho víc," povzdechl si, "stavím se za vámi odpoledne," houkl. Brána se otevřela.
"Čekáme někoho?" zajímala se kapitán.
"Nové vedení," přikývl Lorne.
"Jste rád?" pousmála se.
"Je mi to jedno, chci se jen dva dny vyspat."
Jenom trošku přikývla a malinko se pousmála. "Kdo to bude?"
"Nějaký generál... ah konečně Reedová a Ryan s Tylorem... pověřil jsem je, aby tu pak generála provedli."
"Díky bohu," oddechla si.
"Ale i tak..." kývl dolů. "Měla byste se připravit. Pořád vítáte návštěvy." Přikývla a sešla po schodech.
Pak se otočil na doktora, "pokud tu nemusíte být, tak prosím si běžte po svých, ano? Vaše žena," dodal s úšklebkem, "vám jistě všechno do detailu řekne, pokud teda ji donutíte mluvit."
"Ehm, jistě," broukl Mike a odkráčel.

Bránou prošel generál.
"Brandsom," vydechla kapitánka. "Pane," zasalutovala. ON?! Nový velitel?! NIKDY!
"Pohov všichni, měl jsem mizernou cestu," zahučel, evidentně neměl náladu.
"Major Lorne se chce s vámi setkat hned, jak se zabydlíte," oznámila mu.
"Výborně, děkuju, jinak vypadáte stále krásněji."
"Ehm...děkuju," odkašlala si. Byla úplně vyvedená z míry. Generál se pousmál a pak se začal věnovat své práci. Šel do svojí nové kanceláře a rozhlédl se po svém království. Promnul si ruce. Konečně! Teď to tu bude jako švýcarské hodinky. Navíc měl jasné přestavy o tom, co tu jak udělá.

"Brandsom?" vydechl George v jídelně. "To jako fakt?!" Ginny jenom přikývla a dál projížděla nějaké složky. Sem tam si dala do pusy kus jídla, ale moc to nevnímala. Ani neměla moc hlad. Ryan si od svého talíře jenom odfoukl.
"Vítejte v novém pekle," zahučela paní Calahanová. Kapitán se rozhlédl po jídelně. Vypadalo to, že se zpráva šíří sakra rychle.
"Špatné zprávy se šíří rychleji," pronesl do ticha.
"Omluvte mě, půjdu na chvilku k sobě," broukla kapitánka a protřela si oči. "Zatím," vzala tác a vydala se ho odnést a pak směrem k východu. Will se sotva dopracoval k dezertu a už ho někdo volal do míst, kde měla jeho kapitánka pokoj.

"Ne, to ani náhodou!" slyšel už z dálky naštvaný hlas kapitána Smithové. "PROSTĚ NE!" Rozeběhl se tam v domnění, že bude muset zakročit. Před pokojem kapitánky stáli dva muži a Ginny se založenýma rukama.
"Ale generál..."
"NE! Konec debaty!" štěkla znova.
"Bohužel, madam," hlesl jiný.
"Co se děje?" zajímal se kapitán.
"Chtějí prohledat můj pokoj!" otočila se na něho černovláska.
"Máme rozkaz," podával Willovi papír jeden z mužů, který se tvářil naprosto sebejistě.
"Rozkaz nerozkaz, tohle je můj pokoj!" štěkla znova. "Nikdo mi tam nepoleze!"
"Ale rozkaz je rozkaz," broukl William. "Jsi jen kapitán."
"ALE...!" chtěla zkusit další protesty, ale když viděla Willův pohled, zmlkla. Otočila se zpátky k mužům a se zaťatými zuby jim otevřela a vešla.
"Prosím ke zdi, kapitáne," řekl jeden z nich a znělo to jako maličké uchechtnutí. Se založenýma rukama udělala pár kroků tím směrem. Musela se na to koukat, to byla jedna věc, ale druhá byla, jak se ti dva chovali. Vysypávali jí zásuvky na zem, rozhazovali věci. Celou dobu neskutečně pěnila. Vedle ní v klidu stál kapitán Ryan a neřekl jediné slovo.
"No tak na to zapomeňte!" zavrčela, když se chystali na láhev hodně drahé whisky.
"Prý máme otestovat všechno!"
"Jistě," ušklíbla se a ulila jim asi dva centilitry. "Tohle na test bohatě stačí!"
"Položte to," řekl s klidem Ryan. "Je to whisky, za to ručím. Podle toho rozkazu to tu máte jen prohledat, ne zničit." Přesto v jeho hlasu znělo jakési doporučení, aby jej poslechli. Oba poslechli, ale nebylo to tak dáno tím, co jim řekla, jako spíše škaredým pohledem Ryana.
"Potom ten pokoj dáte zase do původního stavu pod přísným dohledem kapitána, pánové," řekl s klidem.
"Promiňte, ale generál řekl prohledat, ne uklidit," pokrčil rameny jeden z nich a vysypal poslední šuplík. "Čí to je?" podíval se tázavě na kapitánku a v ruce držel kravatu. Ginny trošku zčervenala.
"Ničí!" vyhrkla rychle a chňapla po ní.
"Ano, to říkal generál, pánové," pokračoval dál William, "ale já sem stále hergot kapitán!" poslední už křičel. "Takže co řeknu já, je pro vás svaté, protože jste oba jenom poručíci! Pořád jsem váš nadřízený! Takže to všechno poklidíte a až to budeme mít, tak přijdete za mnou jasné?!" Jenom kývli, ale za chvilku se jim ve vysílačce ozval generál, že mají přijít hned k němu, takže se vypařili a ten binec tam nechali. Jakmile se zavřely dveře, Will postřehl sotva slyšitelné vzlyknutí. Kapitánka k němu byla otočená zády a pomalu se dala zpátky do úklidu těch věcí.
"Nech to tak," houkl. "Donutím je, aby se sem vrátili a všechno uklidili." Jenom zavrtěla hlavou a sedla si na postel i s věcmi v ruce. Rychle si utřela oči.
"Udělám to sama," špitla. "Stejně neví, co kde bylo. A už na ty věci ani jeden z nich nesáhne!"
Jenom si povzdechl a sedl si vedle ní. Objal ji a hladil ji po rameni. Přitiskla se k němu a měla co dělat, aby se fakt nerozbrečela jak malá holka. Jenom vedle ní sedl a hladil ji po zádech. Ještě si to s nimi vyřídí.
"To je asi tvoje," trošku vzlykla, ale pousmála, a podávala mu kravatu.
"Můžeš si ji nechat, nepotřebuju ji," dal jí pusu na tvář.
"Mám ji ráda," znova se maličko pousmála.
"No tak bude tvoje," dal jí pusu na nos. Jemně ho políbila. Pohladil ji po tváři. No co, hlavně že nebrečela. Tuhle spoušť si ještě někdo vypije a mu se v hlavě zrodil ďábelský plán. Ještě se k němu na chvilku přitiskla a pak se dala znova do uklízení. Kapitán Ryan raději odešel si najít ty dva, které, jakmile na ně narazil, "sjel" na tři doby a na dalších padesát generací a pak jim dal za úkol vyklidit dvě skladiště a vyčistit další tři chodby pouze kartáčkem na zuby. Odůvodnil to tím, že jsou v malé kondici.

Doktor Calahan nervózně přešlapoval přede dveřmi seržantky. Rozhodoval se, zda zaklepe, nebo ne, když se vedle něj někdo zastavil.
"Jak bylo na dovolené, doktore?"
"Dobře," knikl Mike a koukal na Reedovou. "Já...přišel jsem se omluvit."
"A kde jsi byl?"
"Na Lhotce," broukl. "Naproti Everestu."
"To zní dobře, ukážeš mi pak fotky?" starala se. Vypadala, jako by se snažila z tématu, kterého se chtěl držet, uhnout. A zároveň ho nechtěla pustit do svého pokoje.
"Mám, ale teď o tomhle mluvit nechci."
"Ano?" opřela se o rám dveří a čekala, co řekne.
"Máme takový...takovou situaci," broukl. "A asi bychom ji měli vyřešit."
"Kde to mám podepsat?" povzdechla si.
"Co podepsat?" zamrkal nechápavě.
"Rozvodové papíry, nebo kde jaký čart, předpokládám, že pro to tu jsi, nebo ne?" taky vypadala, že nechápe. "Tedy, čekala jsem, že se s nima ukážeš, až se vrátíš z dovolené..."
"Já si chci o tom promluvit, ale pokud chceš tohle řešení?" Jenom si povzdechla a pustila ho do pokoje, kde byl děsný nepořádek. Naprosto to přešel a vplul dovnitř.
"Omlouvám se, ráno jsem hledala propisku..,je tu trochu nepořádek... vodu? Někde tu mám i sušenky."
"Ne, dobré, nepřišel jsem se najíst."
"Fajn, dobře," sedla si na matraci, která byla jinde než na posteli. Ráno se rozzuřila a všechno rozházela. Koukala na něj.
"Tak co říkáš na to, do čeho jsme se dostali?"
"No... spíš to beru tak, co se pro mě od té doby změnilo..." odkašlala si.
"A to?"
"To, že mě všichni oslovují paní Calahanová, většinou pro vlastní zábavu a pak to, že nikdo se mnou nechce na rande."
"Aha," trošku se pousmál. "Tak pokud to vadí."
"Miku, upřímně je mi to jedno, tím jsem chtěla naznačit že se pro mě nezměnilo absolutně nic..."
"No tak rozhodnutí je na tobě," broukl.
"Nepovídej," rozesmála. "Není na mě, protože pokud vím, ty jsi odjel pryč se slovy, že si to musíš rozmyslet. Myslela jsem, že přijdeš s nějakým rozhodnutím a ne, že je to na mě." Vstala. Někde z hromady nepořádku vytáhla tričko a převlíkla se. Co? Stejně ji viděl. Od doby, co ji viděl naposledy, zhubla. "Jdu si zaběhat."
"Aha...dobře," broukl a povzdechl si.
"Je to tvůj život, Miku, rozhodni se sám. Ani jednu možnost neodsuzuju, nebo se k ní nepřikláním," pokrčila rameny.
"Aha..." pokýval hlavou.
"Zhodnoť si pro a proti," pokrčila rameny. "Já se jen přinejhorším budu pár dní vztekat." Podíval se z okna a mlčel. Zastavila se u dveří a sledovala ho. Nakonec si hlasitě povzdechla.
"Můžeš pro mě něco udělat?"
"Ano?" otočil se na ni.
"Pořádně si to promysli, prosím." Přešla k němu a koukala nějak na oceán. "Ať se rozmyslíš, jakkoliv, nebude už možnost návratu."
"Vždycky je možnost návratu," zabručel.
Jenom se pousmála. Jak myslí. "Jdu si zaběhat." Pak ho nechala v pokoji samotného. Sama k tomu řekla dost. Doktor si jenom povzdechl a pomalu se otočil ke dveřím. Začal přešlapovat hromadu nepořádku, když si všiml několika papírů začínající vždy oslovením jeho jména. Netušil, komu jsou rozepsané papíry určeny, ale byl Mike, tím pádem možná jemu... Koukl na dveře a pak štos papírů vzal do ruky. Začal si je pročítat. Všechno to vypadalo jako neodeslané dopisy. Většinou byli přeškrtané, některé byly o ničem, jiné zase o všem možném, ale ani jeden zřejmě nebyl dokonalý a hodný odeslání. Byl asi v půlce papírů a čím víc to četl, tím vím nabýval dojmu, že to mělo být pro něj, ale nikdy je neodeslala. Povzdechl si a pak je položil zpátky, jak byly. Všechno se jen zamotávalo. Měl zůstat na Zemi a bylo by. Ještě ten den na večeři si sedl sám. Měl o čem přemýšlet. Rozhlížel se po jídelně a pozoroval lidi okolo. Kupa pohihňávajících se doktorek ho nebavila. Kousek od něho seděla Ginny a měla podobně nepřítomný výraz jako on. Vypadalo to, že ani nevnímá, že vůbec jí a natož co jí. Chvíli přemýšlel, než si k ní přisedl. Musel do ní šťouchnout, aby se vrátila myšlenkami zpátky do galaxie Pegasus.
"Nazdar."
"Ahoj," pousmála se rychle.
"Copak se děje?" staral se,
"Nic," znova se usmála. "Proč?"
"Vypadáš smutně, to je vše," usmál se a ukázal, že by měla něco sníst na večeři.
"Dneska mi prohledali pokoj," hlesla. "Pořád to ještě nemám uklizené," povzdechla si a odložila vidličku. Protřela si oči.
"Chceš pomoct?" staral se. "Je mi to líto. Nový velitel dělá až moc velké změny."
"Jo...a ještě mi poštou oznámil, že ty testy už nebudou jednou týdně, ale zcela náhodně."
"Ten hajzl," zavrčel.
"Nezabývej se tím," knikla. "Kašli na to. Prostě to tak je."
"Byl za mnou Will."
"Ano? A co chtěl?" zeptala se zvědavě.
"Má starost. Prý se v noci budíš."
"Jenom noční můry," mávla rukou.
"Nejsou to jenom noční můry, něco se děje, Gin."
"Jsou. Prostě jenom špatné sny. Nic víc," to už maličko zavrčela.
"Ano?" ušklíbl se. „Stav se za mnou, jak dojíš," dodal. Mike odešel a kapitánka ho asi za pět minut následovala.

"Tak povídej, Colombo," vybídla ho.
"Co takhle kdybychom začali tím, že to nejsou jenom noční můry... jsi nesoustředěná, třesou se ti ruce..."
"A? Nic to není, Miku. Jsem prostě jenom unavená. Byla jsem mimo tenhle cirkus dost dlouho, chvilku to bude trvat."
"Všiml si toho už i Will."
"Takže byl žalovat?" zabručela.
"No a?" Jenom se nafoukla a založila si ruce.
"Čtyři písmena, Gin, PTSP."
"PTSP? Posttraumatická stresová porucha?" odfrkla si. "Prosím tě."
"A o jiného si myslíš, že to je?" ušklíbl se.
"Nic. Jenom noční můry a moc práce," zamířila ke dveřím. Jenom se ušklíbl a sledoval ji. Tím ji většinou přesvědčil. U dveří se sice na chvilku zarazila, ale pak odešla. Tohle byla největší blbost, co z něho vypadla. Ještě větší než ta v Somálsku, že má malárii. Pravda byla, že ji fakt měla, ale tohle? Ne. Určitě ne. Zamířila si nachystat věci na zítřejší misi. Ale stejně se neubránila tomu, aby jí to v hlavě nevrtalo. Přesně o to šlo. Nasadit jí brouka do hlavy. Sbalila si věci a batoh přihodila k těm dalším třem nachystaným. Pak šla k Willovi a nadrzo se k němu nasáčkovala do postele.

"Pochopil jsem dobře, že tu jsou pozůstatky nějaké vesnice?" broukl George cestou od brány.
"Ano," přikývla Reeová. "Ale mělo by to být jen pár ruin, nic velkého."
"Proč zas myyyy?" povzdechl si. "Proč vždycky schytáme pár šutrů"
"Protože generál si myslí, že nám šutry prospějou." George se vyčítavě a podezřívavě podíval na kapitánku, která vypadala, že o něčem uvažuje.
"Je to jedno, jak to je," zabručel nenaloženě britský kapitán. "Prostě máme ruiny. A? Tím vám chci připomenout i nadcházející fyzické testy."
"Bože, už zas?" odfrkl si Tylor. Dneska se evidentně dobře nevyspal.
"Ano, zase a za měsíc zase a po třech měsících zase. Prý jsme tlustí..." zaprskal. Sám s tím nesouhlasil. Koukl rychlým pohledem na ženské v týmu. Jedna byla zamyšlená a další si při slově tlustá povzdechla. Černovláska vůbec vypadala, že uvažuje snad o nějaké nové fyzikální teorii. Od rána kromě pozdravu neřekla ani slovo. Tohle vypadalo na velmi závažnou misi. Jedna byla tichá, nejedla a pořád cvičila, druhá zase mlčela a stranila se. Vlastně ty dvě se k sobě hodili.
"POZOR!" vyjekl Will a strhl kapitánku zpátky na cestu, když se nebezpečně blížila k jednomu stromu. "Běžte, doženem vám," kývl ke zbytku. "Co to s tebou je?"
"Já...promiň," broukla. "Jenom uvažuju o..."
"Tak přestaň a soustřeď se."
"Nemůžu dostat z hlavy, co mi Mike včera řekl, promiň," trošku hlavou zatřásla.
"Potřebuju tě tady, ne u Mika, ano?"
"Jo, promiň," rychle se pousmála.
"Díky," zahučel.
Rychle přikývla a šli dohnat ostatní. Will se za ní trochu šoural a po očku ji sledoval. Ale už vypadala, že zase vnímá. Přesto ji celou cestu až k ruinám hlídal, stejně jako Reedovou a Tylora. Co to s jeho týmem bylo, to nevěděl. Došli k bývalé vesničce a dali se do jejího prozkoumávání. Stálo tam pár kamenných domů, ale skoro všechno bylo rozpadlé. Postupně prošli každý z nich. Až z jednoho uslyšeli naprosto nadšené zajíknutí kapitánky. Rozeběhli se tam, aby se podívali proč. Černovláska stála před řadou polic, které byly pokryté různými svitky. George se jenom pleskl do čela. On očekával nějakou nadupanou zbraň nebo aspoň poklad, ale svitky?! Pf!! Ten samý názor měla i Reedová s Ryanem. Will se ale rozhodl zachovat solidárně.
"Co v nich je?" zajímalo ho a opřel se o nějaký starý stůl.
"Nevím," pokrčila Ginny rameny a jeden opatrně vytáhla. Úsměv se jí ale vytratil, když ho otevřela. Posmutněla. Druhé žena se za ní vydala a nakoukla ji přes rameno. "Nepřečtu to," knikla Ginny. "Není to ani anticky, ani wraithsky, není to ani jazyk našich nových sousedů, nevypadá to ani jako hieroglyfy nebo azbuka...ani jako čínské písmo, nic takového."
"Vezmeme to sebou na..." začala Reedová a zarazila se. Zamračila a přešla k jedné stěně. Nebylo tam nic napsané, ale vypadala zamyšleně.
"Reedová?" zabručel Ryan. "Co je?"
"Já... mám pocit, že za tou zdí je nějaká další místnost," zamračila se.
"No tak jdem ten pocit ověřit," pousmál se Will.
"Budu hlídat," knikla kapitánka, která se na nějaké extra ověřování čehokoliv jinde než blízko východu momentálně necítila.
"Počkejte," šeptla Reedová a začala stěnu obcházet, někde do ní klepala prstem, někde do ní něco šeptala. Tylor na ni koukal se zdviženým obočím a čekal. Nakonec do ní praštila, ozvalo se cvaknutí a kus stěny povolil. Oba muži i zbývající kapitánka vytřeštili oči.
"Počkejte chvíli..." šeptla a vklouzla do místnosti. Teprve teď si Tylor všiml, že má celou dobu zavřené oči. Trvalo deset minut než vyšla. "Pojďte za mnou. Tohle musíte vidět!" George za ní vklouzl následovaný Ryanem. Kapitánka zůstala zcela dobrovolně venku Za chvíli slyšela zevnitř udivené povzdechy.
"Gin, tohle musíš vidět!"
"Fakt?" knikla a pomalu se tam vydala. Přísahala bohu, že jestli na ni někdo někde bafne, zastřelí ho a bude jí to jedno. Vevnitř však byla tma a jediné co svítilo bylo několik mdlých světýlek a ve vzduchu se vznášelo písmo. Wraithské... Znova si povzdechla. Dneska prostě neměla svůj den. Nikde se nenašlo nic, co by přečetla.
"Hezké," broukla.
"Tahle planeta, její obyvatelé, země i stromy patří pod naši ochranu. Jejich smrt, újma na zdraví, nebo jen otrávení země, vod i vzduchu bude potrestáno. Všichni, kteří nepřicházejí v míru, budou pochytání a loveni. Jejich smrt bude dlouhá a bolestivá. Proto se střežte, neboť takhle planeta patří mezi chráněné!"
"Jo, Reedová, to bylo strašidelné," zašeptal George.
Jenom se pousmála. "Wraithové tohle místo považovali za chráněnou planetu. Podle databáze je jich více. O její obyvatele se starali a pomáhali jim."
"A co ti obyvatelé museli dělat, aby si tohle vysloužili?" ušklíbla se kapitánka.
"Nic, jen žít a přijmout Wraithy takové, jací jsou. Na oplátku za to je chránili, nevím proč, ale chránili. Nikdy po nich nechtěli oběti a krmení na nich neprobíhalo."
"Určitě v tom byla ale nějaký háček. Proč by někdo dobrovolně chtěl Wraithy? To je jak kdyby si můj pes choval vlastní slepice a pak je nežral," odvětila kapitánka.
Reedová na ni pohlédla a prohodila: "Proč lidé pěstují včely?"
"Protože jsou šáhlí," odfrkla si černovláska. "A aby měli med, ale do toho bych nikdy nešla," otřepala se. Liv zmlkla a raději se věnovala textu, který před sebou měla.
"Nedá se to stáhnout a vzít domů?" zajímal se Ryan asi po hodině. Jen zavrtěla hlavou, ale naznačila, že se chce vrátit. Vylezli zase na povrch. Pomalu se vydali k bráně. Reedová za celou cestu ani nepromluvila.

Pomalu se vydali cestou směrem domů. Šli trošku jinudy, než přišli. Všude kolem byly břízy a na zemi spadané listí. Kapitán Ryan se zohl, že si zaváže tkaničku a zbytek pokračoval pomalu dál. Nakonec se rozeběhl, aby je dohnal a nezaostával. Ale v tu chvíli se ozval jeho výkřik, ve kterém tuhle skoro krev v žilách. Těsně před tím se ozval klapavý kovový zvuk.
"WILLE!" vyjekla kapitánka a vyděšeně se otočila. Rozběhla se zpátky k němu. Ryan ležel na zemi a držel si nohu, kterou mu drtily ocelové čelisti.
"Ježiši," vydechl George.
"Nehýbej se," polkla Ginny a opatrně okukovala past. Větší část ocelových zubů zachytily kanady, ale asi tři se zaryly přímo do nohy. "Tylore, dejte mi nůžky z lékárničky."
"Co chcete dělat?" staral se, ale přesto dělal, co chtěla. Liv Reedová držela kapitána za ruce a snažila se jej nějak utěšit. Ginny jemně rozstříhla kalhoty až ke kolenu a pak i látku okolo železných zubů. Potřebovala se podívat, kam až se to zarylo. Kapitán mezitím omdlel. Měl to přímo v mase, ale nevypadalo to zase tak hluboko.
"Musí na Atlantis," hlesla Reedová.
"Když se s ním pohne, půjde to hlouběji," hlesla Ginny. "Musí to pryč. Hned."
"A co s tím asi tak máme dělat?" prskla. "Pohneme s ním a vzbudí se."
"Sundat," hlesla. "Tylore," kývla k pasti. Přešla místo Reedová a položila si Willovu hlavu do klína. Na tohle se probral.
"A co jako asi tak mám dělat?" prskl George.
"Roztáhnout to," podívala se na něho. Will se na ni vyděšeně podíval. Hladila ho po tvářích. Tylor na ni koukl a polkl. Kapitánka se sehla k Willovi a výhled na poručíka a seržanta mu přikryla svými vlasy. "Cos chtěl dělat dneska večer?" šeptla mu potichoučku do ucha s tváří přitisknutou k jeho. Rukama ho pevně objímala.
"Mít nohu na svém místě," šeptal. Cítil, jak se maličko pousmála.
"Nikam ti nejde, není to tak hluboko," dala mu pusu na tvář. "Co takhle večeře, hm?" navrhla. Musela ho nějak rozptýlit. Ale pak začal řvát. Myslel si, že umře a zvlášť, když mu Reedová ještě nohu tahala pryč z pasti a to tak rychle,aby to George nepustil zpět. Drtil kapitánce ruku a ona ho tiskla víc k sobě.
"Už je to dobré," šeptala a hlas se jí třásl. "Už to je," hladila ho po vlasech. Ve tváři měl bolestivý výraz. Z očí mu tekly slzy a ty měl pevně sevřené. Jemně mu setřela slzy a hladila ho po tváři. George s Liv začali ránu ošetřovat. Když viděli Ginny, jak ho utěšuje, jenom se na sebe podívali. Oba kapitáni si dávali dobrý pozor, aby se na veřejnosti, a dokonce i v týmu, chovali jenom jako dobří přátelé. Na rozdíl od teď. Kapitán Smithová byla ve tváři skoro popelavější než Ryan, který ji pevně držel za ruku. Mezitím nalíval na kousek obvazu dezinfekci. Nakonec mu obvaz piložil na nohu. Will jenom vyjekl bolestí. Štípalo to jak bestie. Kapitánka jenom zaťala zuby, když jí drtil ruku.
"Sorry, šéfe," knikl George.
"Musíme na Atlantis, uneseš ho? Vezmu mu batoh," hlesla Liv.
"Můžu to zkusit," hlesl George. Kolem uslyšeli zašustění listí. Rychle popadl Ryana a Liv popadla batoh kapitána. Vypadala, že druhý neunese, ale když se rychle vydali k bráně, tak to docela zvládala. Brána ale byla zablokovaná. Stálo před ní asi patnáct mužů. Kapitánka se jenom na fleku zabrzdila a oba další lidé s ní.
"Nechceme vám ublížit!" křikla, i když se jí hlas třásl. "Máme raněného, který potřebuje lékaře!" trhla hlavou k Georgovi a Willovi. Namířili na ně a naznačili, ať odhodí zbraně.
"Kapitáne," broukl George nervózně.
"Položte zbraně. Je jich víc a my můžeme střílet jenom dvě," hlesla Ginny a odhodila svoji zbraň. Udělala pár kroků k mužům. "Prosím, jenom se potřebujeme dostat domů."
Naznačili jí, aby Williama položili na zem a ustoupili. George kapitána opatrně položil na zem a o krok ustoupil. Černovláska se ale odmítala pohnout. Nakonec musela o kus ustoupit, nebo hrozilo, že ji zabijí.
"Co chcete dělat?" hlesla. Naznačili, že jej ošetří, ale ostatní chytli ji, George i Liv a svázali je. Kapitánka jenom koukla na ty dva. Vypadala celkem vyděšeně. George i Liv vypadali, jako by to s nimi nehnulo, ale ve skutečnosti byli vyděšení k smrti.
"Nic vám neudělám, jenom mě k němu pusťte, prosím," hlesla a udělala pár kroků k Willovi. K jejímu překvapení ji nechali. Sedla si k němu a chytla ho za ruku, i když svoje měla svázané. Skoro celou dobu byl však kapitán v bezvědomí. Jeden z mužů vytáhl nějakou krabičku a z ní nějaké listy. Ginny šla málem do mdlob. Bylinky?! To jako vážně?!
"Pomůže mu to a bude mu líp," řekl muž, když zpozoroval její výraz.
"To doufám," odvětila mu a ani si nevšimla, že na ni mluvil ve svém rodném jazyce a ona mu tím samým odpovídala. Teprve teď si je pořádně prohlédla. Oblečeni byli v kůžích a na nohou neměli málem ani pořádné boty. V rukou měli oštěpy a luky se šípy. Když se ale podívala pozorněji, zjistila, že ani jedna ze zbraní není dřevěná, ale vypadá dost moderně a hlavně technicky. Vypadali zvláštně, známě i neznámě.
"Co říkal?" křikl George.
"Že by mu to mělo pomoct," odvětila kapitánka. Reedová pozorovala muže u brány, kteří se dívali na kapitánku a o něčem živě diskutovali. Snažila se nepozorovaně dostat z provazů. Muž něco nasypal do rány a pak to zapálil. Vyšlehl fialový plamen a kapitánka vyjekla.
"Co to sakra?!!"
A přesně v tuhle chvíli se stalo několik věcí. William Ryan se probral a viděl plamen, vyděšeně začal křičet, přestože jej noha nebolela. Olivie Reedová se osvobodila a začala utíkat pryč, pro to, aby mohla informovat Atlantis. A vojáci na ni začali střílet. Jedna rána ji sice skolila na zem, ale pak se zvedla a držela si ruku. Běžela dál, dokud jim nezmizela. George si jen povzdechl, možná bude někdo doma vědět, že je zajali. Několik mužů se za ní rozběhlo. Kapitánka mezitím přidržovala Willa. Vypadalo, že se už mírně vzpamatoval a přemýšlel, co se dělo.
"Jak ti je?" starala se žena a pomohla mu do sedu.
"Chce se mi spát," hlesl. "Co se děje?"Kapitánku mu to ve zkratce vysvětlila. "Jsme v prdeli..." ulevil si. Váhavě přikývla. Nějací muži mu hned spoutali ruce a vytáhli ho na nohy. Bránil se, ale moc mu to nepomohlo, stejně jako Georgovi, stejně tak Ginny. Obestoupili je a nasměrovali k už otevřené bráně. Kapitán nervózně pokukoval po ženě vedle sebe. Byla bledá a vypadala neskutečně vystrašeně. Mezitím k nim doběhli muži, co pronásledovali seržanta. Cosi křikli.
"Co říkal?" zajímal se George.
"Že jim zmizela," šeptla černovláska a koukala kolem.
"Na to ani nemysli," sykl Ryan. "Chytí tě a zabijí!" Jenom vystrašeně přikývla. Ani se to nějak nesnažila maskovat.
"Využila moment překvapení a na Atlantis budou vědět, že nás unesli, víc pro nás nemůže nikdo udělat." Znova jenom rychle přikývla. Cítila, jak se třese. Koukla na oblohu a snažila se uklidnit. Zhluboka nadechnout a vydechnout. A znova. Netušila, kdo to vymyslel, ale prostě to moc nepomáhalo. Tylor se podíval na Ryana. Ten mu pohled vrátil a vypadal, že se snaží mu dodat odvahu. Prošli bránou a objevili se na nové planetě. Všude byly palmy a vlhko. Sem tam nějaká liána. Prostě to vypadalo jako v pralese. Od brány vedla úzká vyšlapaná pěšinka. Vydali se jako ve snách po cestě. Po chvilce chůze slyšeli ruch jako by z nějaké vesnice a za dalších pár minut se objevili na slunečné mýtině a všem spadla brada. Uprostřed byla typická jihoamerická pyramida a okolo ní vystavěná vesnice. Když jí procházeli, místní obyvatelé si je měřili neurčitým pohledem. Došli až pod pyramidu na nějaké písečné prostranství.
"KLEKNOUT!" zahřměl nějaký muž přicházející zpoza stavby s velkou čelenkou z peří na hlavě. Poslechli, protože si připadali, že se nachází na Zemi. Skoro nic nechápali.
Muž vyšel na jeden stupínek a začal něco odříkávat.
"Gin?! Co říká?!" sykl kapitán.
"Chce nás…obětovat." polkla. V tom ale přiběhl nějaký jiný muž a cosi tomu prvnímu s čelenkou pošeptal. Ten se zarazil a koukl na zajatce pod sebou a pohledem se zarazil na kapitánce.
"Proč se na mě všichni dívají?" hlesla nervózně.
"Nemám nejmenší tušení," zašeptal George. "Asi se jim líbíte."
"Byla bych radši, kdy..." začla Ginny, ale v tu chvíli se ozval zároveň ještě jiný hlas a jí se z tváře vytratila i ta poslední kapička barvy, kterou měla.
"Proč mě otravujete nějakými dalšími oběťmi! Víte, co máte dělat!" štěkl ženský hlas. Oba muži se tím směrem otočili a vytřeštili oči. Po kamenných schodech scházela žena, která vypadala skoro stejně jako kapitánka. Jen o pár let starší. Stejné vlasy, postava, chůze... Will sklouzl pohledem ke svojí přítelkyni. Ta jenom koukala celá zkamenělá do země.
"Co to do pekla je?" hlesl George a vypadal, že neví, co se děje.
Kapitán Ryan si vybavil jednu fotku, kterou nedávno u Ginny viděl. Na ní jí mohlo být tak pět let, měla dva roztomilé copánky, kovbojský klobouk, károvanou košili, džíny a seděla na malém béžovém poníkovi, který na sobě měl stužku. Za ní stál Jack Smith a vedle něho právě černovláska s modrýma očima.
"Ne!" šeptla. "To...prostě..." vypravila ze sebe, ale nahoru se nepodívala. Tylor druhou ženu sledoval, jak se blíží. Ginny se odvážila vzhlédnout.
"Mami," šeptla sotva slyšitelně a vyplašeně koukla na Willa.

jinak přejeme všem krásný rok 2014 plný úspěchů, zdraví a splněný přání

[Aiwendill]

Zaujimava cast ale ten koniec...

To si ziada pokracovanie ale veeeeelmi skoro, lebo umriem od zvedavosti...

vynikající díl

Aiwendill: Mooony mluvila cosi o tom, že se ve čtvrtek koukne na další část )

M&M: To děláte snad schválně. Takový konec a pak čekání?
Jak se dostala Ginnina matka do Pegasu? A jak to, že není mrtvá - někde tam je, že zemřela (pokud si to dobře pamatuji)?

jakop: a o to právě jde ...dozvíš se časem