SG: ZDP - druhá série bude - asi :)

To je dokonalý!

když jsem to čet málem sem spad s postele

Tak tohle se povedlo!
Asi nejlepší ale byla Rononova samomluva.

Tohle:

andoriel píše:

Ha! Další kolo… Ring volný… klinč… nekopej, debile

a

andoriel píše:

Kde to, sakra, jsme?… kamení, hmm… co s tím?… dám ti kamenem do kebule, kreténe… zase kope, kůň jeden

tohle asi bylo nejlepší!
Stejně jsem netušila, že Sheppard se až tak vyzná v básničkách.

andoriel píše:

„Tohle byl William Blake, nevzdělanci.“

Zkrátka a dobře se to velmi povedlo, díky moc!

Dětičky moje milé, oslavte hezkého Silvestra, moc to nepřežeňte a hodně štěstí do dalšího roku přeji!

[andoriel]

Děkuju, Aiwe, opravdu hezky se válíš

Shano, nevíš náhodou, proč tahle mimoňka vznikla?

Díky, posedlíku, snad jsi v pořádku

Děkuju, BB20, Rononovu samomluvu jsem si vysloveně užila a vhodné básničky jsem hledala celý večer. Naštěstí jsem původně ta knihovnice

Perfektné. Ja som netušil, že nezvládnu kultúru.


A taktiež prajem do nového roka:
Nech Ťa stretne len to dobré.

No, nezapomněla jsem. Ale tady aspoň vidíš, jakou úžasnou zásluhu můžou mít i rejpavé Tetky.
Tetku to potěší, určitě bude rýpat čím dál víc Těšíš se?

Všem na tomto povídkovém fóru přeji dobré vykročení do nového roku, čistou hlavu na psaní a požehnaný celý nadcházející rok.

[andoriel]

Díky, Puk
Původně jsem to netušla ani já Ale někomu se nelíbil popis boje a chtěl k tomu duchaplný dialog nebo aspoň popis pocitů. To druhé jsem snad zvládla Na rozhovor jsem byla krátká, ale procítěná recitace také není špatná

I Tobě krásný další rok. Spoustu pohody, štěstí a povídek ke čtení

Ano, Shano, nemůžu se dočkat
Díky Tetce se možná začnu podepisovat rozšířenou verzí

[andoriel]

Děkuji Aiweindillovi za pomoc s druhy a typy antických plavidel. Z jeho obsáhlé databáze jsem sice nakonec mnoho informací nepoužila, ale získala jsem dobrou představu o antických výzkumných lodích, takže se mi psalo snadněji. Děkuju

Bavte se

61. Staré pověsti wraitské 10: O Anticích

Nadine se letmo usmála na Ronona. Vždycky když ho zahlédla, vzpomněla si na požár ve svém pokoji a Rononův rychlý zásah.
Nic takového snad nyní nehrozilo.
Nadine seděla na terase u jídelny, před sebou měla otevřený notebook, a dívala se, jak nad Atlantis vychází jeden měsíc za druhým. Byla rozhodnutá napsat další příběh ze svého cyklu SPW, ale ticho její pracovny i pokoje ji rozčilovalo. Tento večer kolem sebe potřebovala cítit život, aby se jí myšlenky lépe poskládaly do slov a vět.
Ronon kolem ní přešel už potřetí. Nevěděla, jestli čeká na pozvání, aby si přisedl, nebo má jenom cestu okolo. Napadlo ji, že s pozváním ještě počká. Jestli kolem ní projde pětkrát, osloví ho. Věděla, jak je drsňák Ronon Dex při některých příležitostech plachý a nesmělý.
Usmála se, otevřela nový textový soubor a prsty se jí rozběhly po klávesnici:

.............................................................................

O Anticích

Antická průzkumná loď třídy Adarys pomalu proplouvala další solární soustavou. Průzkumné sondy začaly kroužit kolem jednotlivých planet a zasílaly první data do lodního počítače. Každá sonda měla na svém boku kódové označení a jméno plavidla, ke kterému náležely: Nausicaa. Strohé antické písmo získalo vyslovením malebnost a hloubku.
Štíhlá žena oblečená ve smetanově bílé uniformě si shrnula dlouhé platinově zlaté rovné vlasy na záda a nakonec z nich netrpělivým gestem vytvořila pevný uzel, který jí nebránil ve výhledu na obrazovky.
Bude trvat ještě několik minut, než se načtou relevantní údaje, ze kterých bude možné vyvodit nějaké závěry, ale Acelynn byla netrpělivá. Očima přelétala z jedné obrazovky na druhou a snažila se předem odhadnout další vývoj.
Troen stál klidně vedle ní a občasný pohyb koutků úst naznačoval, že se její netrpělivostí dobře baví.
„Očekáváš něco zajímavého?“ zeptal se právě v okamžiku, kdy ze čtvrté planety sonda ohlásila život na vyšší úrovni.
Oba se zadívali na monitor.
Troenovi se na čele vytvořilo uskupení vrásek, charakteristické pro hluboké zamyšlení. Sonda zaznamenala malý počet humanoidů, ale dalšího určení nebyla schopna. To, co antického vědce upoutalo mnohem více, bylo pár úlomků se signaturou antické lodi.
Sonda pokračovala v obletu a kolem planety zachytila další úlomky stejného typu. Těch bylo trochu víc. Nebyly na planetě, ale na její oběžné dráze chycené v gravitačním poli planety.
„Už jsem to někde viděl,“ zamručel si Troen pro sebe a na vedlejší obrazovce zadal rychlý příkaz do lodní databáze. Chtěl porovnat signaturu s plavidly ztracenými v posledních tisíciletích. Nebylo jich mnoho a nález byť jen jediného by byl velkým úspěchem.
Zvukový signál mu na tváři vykouzlil úsměv. Našli jednu ze ztracených lodí.
Acelynn se mu netrpělivě naklonila přes rameno. „To bude ona,“ vyhrkla. „Solaray. Musí to být ona,“ dodala se zamračením, protože jí výhled zaclonil naklánějící se Troen.
Solaray se kdysi před necelými dvěma tisíci lety ztratila při záchraně domorodců jedné ze zkoumaných obydlených planet. Poslední odvysílané hlášení oznamovalo, že posádka lodi naložila zbývající lidskou populaci ze sledované Veitony a míří s ní do sousední galaxie, kde je pro Veitoňany vybrána nová planeta vhodná k osídlení. Podmínky na Veitoně začaly být neslučitelné se životem a její obyvatelé dosáhli takové inteligence, aby je mohli Antikové kontaktovat s nabídkou pomoci. Život byl příliš vzácný, aby se ho Antikové nepokusili zachránit. Zvlášť, když tento konkrétní život započal ze stejného základu, jako ten antický.
Acelynn u počítače skoro nadskakovala vzrušením. Její první mise a hned takový úspěch! Přinutila se počkat, až doběhne průzkum ostatních planet soustavy, ale nic zajímavého se ve vysílání sond neobjevilo. Než Nausicaa zaparkovala na oběžné dráze čtvrté planety, vyhledala si Acelynn všechny dostupné údaje o Solaray a její poslední cestě.
Solaray se po odvysílání zprávy o záchraně Veitoňanů a potvrzení trasy, kterou poletí k jejich novému domovu, znovu neozvala. Po propátrání její cesty a možných odchylek byla označena za ztracenou. Její specifikace byly uloženy do všech lodních počítačů k ostatním ztraceným plavidlům a při každém letu bylo jedním z cílů všech antických lodí najít ztracené sestry.
„Acelynn?“ Troen se lehce dotkl ramene své mladé kolegyně, aby na sebe upoutal její pozornost. „Máme povolení k průzkumu pohoří, kde se objevily známky vyššího života. Další výsadky budou sbírat údaje a vzorky v ruinách měst a přinesou na palubu zbytky Solaray. Snad se z nich podaří určit, k čemu tady kdysi došlo.

Na Nové Veitoně vládl klid. Divoká zvěř se už dávno naučila pohybovat po zarůstajících městech a vesnicích pokrytých rostlinstvem a prázdná okna rozpadajících se domů ji nelekala. Po dávném osídlení toho zůstalo málo, co by příroda znovu nepřijala do své náruče.
Protilehlé hory zůstávaly zapovězenou oblastí, kam se odvážilo jen málo zvěře. Když se nad ně snášel malý průzkumný člun se čtyřčlennou posádkou, zůstal téměř nepovšimnut.
Troen si užíval let pohodlně opřený v křesle. Acelynn byla vynikající pilotka. Měla štěstí, že její dovednosti a bystrá mysl byly dostatečné ke kompenzaci netrpělivosti a tvrdohlavosti, které se ani nesnažila tlumit. Když si něco vzala do hlavy, musela to provést až do konce. Na Akademii o ní říkali, že by kvůli dokončení rozdělané práce byla schopná vstát i z hrobu.
Troen se líně díval na monitor před sebou. Přemýšlel o pozůstatcích antické lodě, která zakončila svoji poslední cestu právě nad touto planetou. Ani nemrkl, když Acelynn po zajímavém manévru přistála na jedné z velkých skalních plošin tak dokonale, že nepoznal rozdíl mezi tím, kdy se vznášeli pár centimetrů nad zemí a kdy už pevně seděli na jediném rovném místě široko daleko mezi hrozivě trčícími vysokými kameny.
„Skvělé přistání, madam,“ ozvalo se ze zadního sedadla. Acelynn se letmo usmála na dvoučlenný vojenský doprovod. Úsměv jí z tváře zmizel, když ji nenechali vystoupit jako první. Netrpělivě podupávala u východu, dokud vojáci neprověřili nejbližší okolí, a pak rychle seskočila mezi kamení.

Elard se s trhnutím probudil. Hedel s ním jemně třásl. Elard na něj krátkozrace zamrkal. Od té doby, kdy strážci spících začali nosit na obličeji masky, nebylo pro doktora tak snadné je rozeznat.
„Něco se děje na povrchu,“ oznamoval mu tiše Hedel.
„Něco?“ Doktor pomaličku narovnával své dvoumetrové tělo. V posledních letech ho neposlouchalo tak, jak byl po staletí zvyklý.
„Přiletělo vznášedlo. Jsou v něm čtyři, co vypadají skoro jako Veitoňané. Jdou sem.“ Hedel byl stručný.
Elard přejel pohledem po vybavení své laboratoře. Změť baněk, misek, sáčků a lahviček na jednom ze stolů mu byla důvěrně známá, stejně jako pečlivě seřazené a popsané vzorky a vyčištěná jemná optika, které zabíraly další tři stoly. Probíhající pokusy byly zavřeny ve vedlejší místnosti.
„Půjdeme jim naproti,“ rozhodl doktor. Vzhledem k tomu, že byl jediný v bdělém stavu, pokud nepočítal dva strážce, nepochyboval, že se s cizinci zanedlouho setká tváří v tvář. A bude lepší, pokud jeho práce nebude zahrnuta do úvodních otázek.

„Vítejte na Nové Veitoně,“ zaduněl temnou chodbou hluboký hlas.
Acelynn nadskočila leknutím, Troen se rychle přikrčil u země a rozhlížel se. V naprosté tmě před sebou nemohl vidět nic, co neozářilo světlo ze dvou vojenských svítilen. Vojáci měli zbraně pozvednuté k výstřelu, ale prsty jim volně obepínaly pažby. Není nutné hned střílet na toho, kdo vás vítá.
Do kotouče světla pomalu vešla vysoká postava s rukama ve výši ramen.
„Nestřílejte,“ pokračoval hlas. Patřil neznámému. „Nejste v ohrožení.“
Acelynn tiše polkla. Ten muž – byla si jistá, že před ní stojí muž, i když z něj zatím dokázala rozeznat jenom obrysy – ten muž jí připadal obrovský. Hlavou se skoro dotýkal stropu. Jako by nestačilo, co bylo vidět z fyzické podstaty domorodce, jeho stín tančil za ním po stěně a přidával svému původci na objemu i výšce.
Elard si zakryl oči oslněné nezvykle silným světlem. „Kdo jste?“ zeptal se klidně. Světlo mu ještě chvíli jezdilo o obličeji, aby nakonec kleslo, a on se mohl zadívat před sebe.
Acelynn k neznámému udělala dva opatrné kroky. „Hledáme své ztracené přátele, kteří tady kdysi dávno ztroskotali. Zbytky jejich lodi jsme našli na orbitě této planety.“
„Jste z rodu zachránců?“ V Elardově hlase byl cítit údiv a rozpaky. Pokynul jim, aby ho následovali do jedné z menších shromažďovacích jeskyní. Když se k nim otočil zády, cítil, jak ho na zátylku mrazí namířené zbraně těch cizinců.
Acelynn následovala domorodce bez zaváhání. Necítila z něj žádnou hrozbu a zvědavost byla tak silná, že se musela vědomě krotit, aby se nerozběhla sama prozkoumat větvící se chodby jistě plné neuvěřitelných věcí.

Za dva dny v jedné z laboratoří Nausicay dobíhala do konce simulace, když Troen strčil hlavu do dveří. Otevřel ústa, ale slova mu zamrzla na jazyku. Vstoupil, pomalu za sebou zavřel a oči nespouštěl z konečných dat.
Acelynn stála bez hnutí u ovládacího pultu. Mračila se na nabíhající údaje.
„To nemyslíš vážně,“ řekl Troen tichým napjatým hlasem.
Pootočila k němu hlavu. Kůži kolem očí měla bledou a kolem úst se jí tvořily jemné vrásky. „Všechny možnosti,“ zarazila se. Její hlas zněl ochraptěle. Polkla a zkusila to znovu. „Musela jsem vyzkoušet všechny možnosti. Žádná jiná nefunguje.“
„Ale tohle není žádná možnost,“ namítl Troen. „Tohle je noční můra.“
„Stejně se to nedá uskutečnit,“ potřásla Acelynn hlavou a sklonila ji. „Nemají se jak dostat k takovým zdrojům potra….“ Poslední slovo nedokázala vyslovit. S nádechem se narovnala a zadívala se Troenovi vážně do očí. „Je jedno, jestli jim ukážu nebo neukážu výsledky simulací. Možná by bylo lepší, kdyby o takové možnosti ani nevěděli.“
Troen si všiml, jak rychle za sebou několikrát mrkla, aby zahnala slzy. Našla jediné možné řešení problému domorodců a nebylo možné ho použít. Sevřela ruku v pěst a klouby se opřela o pult vedle sebe.
„Víš co?“ smutně se na něj usmála. „Nechám to být. Najdu si jinou práci.“
Troen jí přejel rukou po rameni. „To je dobrý nápad,“ souhlasil.

„Na planetě jsme našli jenom velice stručné záznamy o neštěstí, které sem místní populaci dostalo. Nebylo mezi nimi nic, z čeho bychom mohli usuzovat, proč došlo k výbuchu Solaray. Jediné, co jsme zjistili, bylo to, že členové antické posádky zůstali na svých místech. Zřejmě se pořád snažili zabránit přetížení nebo něčemu jinému, co v konečné fázi způsobilo destrukci lodi. Jediný automatický záchranný člun, který odletěl, byl plný Veitoňanů. Toho národa, který Solaray vyzvedla na nestabilní planetě. Chránili je až do konce.“ Troen na pár vteřin sklonil hlavu.
Kapitán Aviran zachmuřeně pokýval hlavou. Výsledky analýzy z posbíraných trosek mu přinesly asi před hodinou. Po skoro dvou tisících let se mnoho poznat nedalo. Navíc nemohli jednoduše posbírat z určitého místa nad planetou všechno, co se tam vznášelo. Na oběžné dráze byly trosky z antické lodi pomíchané se zbytky z dobývání vesmíru obyvatel Nové Veitony.
„Děkuji.“ Kapitán se zadíval na vědce, který právě zvedl hlavu. „Podle informací se obyvatelé planety sami nedávno vydali na vesmírnou pouť a na povrchu zůstala jenom malá vymírající komunita.“
„Ano, pane,“ přisvědčil Troen, přestože za poslední kapitánovou větou nebyl znatelný otazník. „Acelynn se pokoušela o jejich záchranu. Bohužel, výsledky testů nenabídly pro domorodce žádná použitelná řešení. Zkoumá teď něco jiného,“ dodal na kapitánovo povytažené obočí. Bylo velice neobvyklé, aby se Acelynn vzdala dřív, než byla s výsledkem spokojena.
„Dobrá,“ řekl kapitán a posledním pohledem přejel po seznamu žádostí na výzkum planety. Neměl moc položek. „Shromáždíme všechny požadované údaje, odešleme je naši nejbližší základnu a budeme pokračovat v cestě.“
„Hvězdnou Bránu?“ nadhodil Troen. Musel se zeptat, i když sám za sebe doufal v odmítnutí.
„Ne,“ zamítl Aviran jeho návrh slovem i pohybem ruky. „Možná později, ale za současné situace to nepovažuji za dobrý nápad.“
Troen si tiše oddechl, počkal na kapitánovo kývnutí, že může jít, a rozběhl se chodbou za Acelynn. Bylo mu jasné, proč není vhodné na planetě umístit Hvězdnou Bránu. Nikdo se nezmínil o možném přesídlení malé komunity na povrchu. Bylo zbytečné dávat jim naději na přežití podle jediného možného scénáře, který načrtla Acelynn, a stavět jim pod nos technologii k přenosu na obydlené planety.

„Necháte je vymřít,“ hlesla Acelynn zklamaně.
Troen jenom pokrčil rameny. Osobně mu smrt několika mutantních jedinců nevadila. Byli zvláštní a možná i nějakým zvráceným způsobem zajímaví, ale rozhodně netoužil potkávat se s nimi častěji. Jednou mu to stačilo.
„Na čem teď pracuješ?“ změnil raději téma.
„Ta organická hmota z jeskyní je úžasná,“ nadchla se mladá žena okamžitě. „Dá se jednoduše tvarovat, uchová v sobě cizorodé látky. A tím nemyslím jenom jiné organické tkáně, ale i kov, keramiku, různé slitiny, všechno zůstává funkční a přitom je to konzervované, takže to slouží mnohem déle, než je obvyklé pro jiná prostředí.“ Nadechla se, aby pokračovala, ale neřekla už nic. V hlavě jí letěly představy strojů pracujících neomezeně dlouhou dobu bez údržby díky umístění v organické hmotě z Nové Veitony.
Troen se usmíval. Takhle si Acelynn pamatoval předtím, než se zapletla s místními obyvateli. Zapletla. To bylo to správné slovo. S Elardem trávila víc času než s kýmkoli na Nausicae za celou dobu jejich letu.
„Budu potřebovat další vzorky,“ řekla zamyšleně po chvíli. „Mám ještě čas na jednu cestu?“ mrkla po starším kolegovi. Jeho blahosklonný úsměv trochu povadl, ale váhavé přikývnutí jí stačilo, aby vyběhla z laboratoře a skočila do prvního malého průzkumného člunu. Za pár chvil zakroužila kolem lodi a nejkratší cestou vyrazila k povrchu planety. Při přistání poslouchala posádky ostatních výzkumných člunů, které se postupně vracely k vesmírné lodi s posledními vzorky. Než vypnula všechny systémy, pochopila, že bude poslední z Antiků, která se zdržuje na povrchu planety. S veselým úsměvem vběhla do jeskyní rozhodnutá, nejprve vyhledat Elarda. Organická hmota čekala tisíciletí, než si jí někdo všiml, a jistě ještě pár chvil počká.

Kapitán Aviran studoval nejnovější zprávy o místním slunci. Vykazovalo zajímavé energetické fluktuace, které by stály za bližší průzkum. Spokojeně pokyvoval hlavou nad vracejícími se čluny. „Kdo ještě chybí?“ otočil se na jednoho z důstojníků na můstku.
„Bioložka Acelynn právě přistála na náhorní plošině. Její signál nemůžu zachytit. Zmizela v podzemí. Je tam špatné spojení,“ mračil se důstojník na pult před sebou.
Aviran se na okamžik zamyslel. „Nahrajte jí do počítače ve člunu zprávu, že míříme na průzkum slunce. Vrátíme se za šest hodin,“ rozhodl. Věděl, že pro Acelynn šest hodin na planetě uteče dřív, než jí bude milé. „A připravte zprávu pro velení. Odešleme všechny údaje najednou. Zprávu o nalezení pozůstatků Solaray dejte až na konec.“ Představil si překvapené výrazy svých nadřízených a sám pro sebe se tiše usmál. Všechny nálezy lodi Nausicaa z této solární soustavy byly prozatím před Antickým impériem utajeny. Kapitán měl rád zprávy kompletní, proto zatím ani neodeslal pozici lodi. Pokud by v této soustavě nic nenalezli, bylo by to zbytečné, a s tím, co nalezeno bylo, si chtěl všechna překvapení správně poskládat a odeslat najednou.
To největší překvapení nebyl život na čtvrté planetě. Dokonce to nebyl ani nález ztracené lodě Solaray. Největší překvapení na kapitána Avirana a jeho posádku čekalo poblíž slunce. Energetické fluktuace, které antickým vědcům připadaly tolik zajímavé, s přiblížením lodi znenadání tisícinásobně narostly. Loď se v jediném okamžiku téměř celá vypařila. Na místě, kde původně stála, se zmateně točilo jenom několik úlomků vzácných slitin. V malém obláčku, který po lodi zbyl, se ještě naposledy zachvěl její stínový odraz a zmizel do nenávratna.
Pro lodi s antickými přístroji nebyla tato část vesmíru tou nejpřívětivější, ale nikdo se to nedozvěděl, protože dlouho a pečlivě připravovaná zpráva nebyla odeslána.
Nausicaa se po pár letech zařadila na seznam vedle svých starších pohřešovaných sester. Shodou náhod se její jméno ocitlo právě pod názvem: Solaray.

Acelynn po uplynutí šesti hodin seděla ve člunu a čekala na pokyn, že se Nausicaa vrátila na oběžnou dráhu Nové Veitony. Po sedmi hodinách vyletěla nad planetu bez vyzvání. Ani na povrchu, ani na oběžné dráze nezachytila žádné známky po přítomnosti vesmírné lodi. Krátký let směrem ke slunci rychle ukončila potom, co se jí zdálo, že se motory jejího člunu začaly z neznámého důvodu přehřívat a vypovídat službu a nešlo tomu nijak zamezit. Vracela se na Novou Veitonu a tiše prosila všechny dobré duchy, aby doletěla, než se motory rozpadnou úplně. Duchové ji vyslyšeli. Nechali ji bezpečně přistát. Pak teprve se pohon člunu ve sprškách jisker odebral do technického nebe.
Elard stál u vchodu do jeskyně a pozoroval, jak Acelynn vybíhá z člunu, který se jí těsně za zády mění v prskající a posléze doutnající hromadu šrotu.
Doběhla až k doktorovi, posledním pohledem se rozloučila se člunem a hlavou ji proběhlo, že něco podobného se nejspíš přihodilo i Nausicae. Ale velká loď nestihla nikde přistát. Ta myšlenka ji skoro srazila na kolena. Zavrávorala. Ruce, které jí poskytly oporu, ji zároveň svojí přítomností i uklidnily. Nezůstala sama. Elard byl s ní a jeho národ spal v organické hmotě, ze které se dají vymodelovat tak úžasné věci, že… že by bylo možné z ní postavit i vesmírnou loď.
Přinutila se na Elarda usmát. „Pomohu ti s prací. Mám pár nápadů, které bychom měli prověřit,“ navrhla ještě pořád rozechvělým hlasem.

..................................................................................

Nadine zamrkala, aby si její oči odpočinuly od zírání na obrazovku. Zvedla hlavu, rozhlédla se kolem sebe a ani ji nepřekvapilo, že sedí na terase sama. Podle postavení měsíců na obloze bylo dávno po půlnoci.
„Už jsi skončila?“ ozvalo se za ní.
Skoro nadskočila leknutím, ale hned to zamaskovala úsměvem. Ronon přešlapoval u zábradlí a oči se mu nenápadně točily k výrazně modrému testu na monitoru notebooku.
Nadine pečlivě uložila nově vytvořený soubor, strčila si přístroj do podpaží a druhou rukou se zavěsila do Ronona.
„Skončila,“ potvrdila s úsměvem. „A teď bych ráda doprovod ke dveřím svého pokoje.“

Děkuji za všechny komentáře
Příště se opět vrátím k seriálu. Pozůstatky budou trochu stejné a trochu jiné.

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[Aiwendill]

Libilo se mi to v mailu, libi se mi to i tady. Ale to uz snad vis...

[andoriel]

Vím
Děkuju

Jak to tak vypadá, Acelynn se na planetě zamlouvalo. A je hezké, že ani Antici nebyli neomylní.

[andoriel]

Děkuju, BB20
Nikdo není neomylný. Ani Antici. To by byla nuda
A Acelynn je tak trochu moje srdeční záležitost.

solární soustavy byly orozatím před Antickým impériem utajeny. Kapitán měl rád zprávy

Pekný príbeh ktorý postupne odkrýva vývoj a technický vzostup Wraithov.