Povídky M&M - 54.část - Avalon, part 3

Puk: i to se stává občas

Čo sa dá robiť.

dobré ráno všem,
máme další povídku - akční moc není, potřebujeme dořešit pár věcí
jinak se předem omlouvám za chyby - opravovala jsem to včera asi v jedenáct v noci, takže jsem u toho možná i párkrát zdřímla
ale i tak si to užijte

První setkání

Kapitán Ryan doběhl ještě celý rozcuchaný k bráně, kde už stálo asi patnáct lidí včetně jeho týmu. Zaspal u Smithové. Odvykl si od ranního vstávání, které jej věčně ubíjelo. Teď musel vzít všechno hopem.
"Omlouvám se. Připraveni?" křikl. Když všichni kývli, tak zavelel k postupu. Jako první měl jít Tylor a Reedová, jen aby vše zkontrolovali. Pak mohli projít ostatní.
"Tak panstvo, prosím," postavil se na kraj brány kapitán, jakmile první dva vojáci prošli, a čekal na posledního, pak jej následoval.

Na druhé straně se objevili na planetě, která vypadala stejně jako každá jiná. Ryan si mírně povzdechl. Nikdy se scenérie neměnily. Nechtěl vyloženě poušť, ale na druhou stranu čekal, něco více, než jen stromy a trocha mlhy. Připadal si jako ve Vancouveru. Vydal rozkaz, aby se vydali k tábořišti. To bylo vzdálené asi půl kilometru. Jako první před skupinou šel Tylor, kterému se tohle celé nelíbilo. Nebylo běžné, aby je nikdo nevítal a upřímně, nikdo na ně nečekal ani za nejbližší zatáčkou. Něco tu bylo špatně, ale co, to ještě netušili.
"Reedová?" broukl tiše George.
Pihatá hnědovláska přikývla: "Vím, na co myslíš, měli bychom jít napřed." Maličko zrychlili. Zmizeli doktorům i Ryanovi za zatáčkou.

"Všichni se vrátí k bráně!" ozvalo se zachrčení ve vysílačce všem - jak kapitánu, tak i doktorům.
"Stůjte," zavrčel Ryan a prodral se na začátek skupiny. "Zůstaňte, kde jste." Šel vstříc svému týmu. Na chvíli všem zmizel z dohledu a pak se vrátil nezvykle vážný.
"Lincoln a Johanson se vydají za Reedovou a Tylorem ostatní se vrátí se mnou k bráně a počkají na další pokyny."
"Co se děje?" křikl někdo.
"Cizí planetu si musíte prozkoumat někdy jindy. Dnes ne, jdeme," broukl a zamířil k bráně. V ruce držel foťák.
"Ale!" hlesl někdo další.
"Dnes ne, dnes tu budou mít práci doktoři." Vytočili zpátky Atlantis a Ryan je nahnal bránou.

Mezitím se druhý tým, který zůstal na planetě, vydal do základního tábora, který vypadal jak po útoku. Ze stanů se kouřilo, po zemi se válelo všechno možné vybavení. Mezi věcmi leželi i mrtví obyvatelé Atlantis. Dali se do hledání někoho přeživších.

William se objevil na Atlantis. Dal nováčkům rozchod.
"Co se stalo?" vyhrkl Chuck. Kapitán Smithová stála vedle něho a po ránu se o něčem bavili.
"To není vaše starost, musím mluvit s doktorkou Weirovou." Kapitánka se za ním zamračeně dívala. V kanceláři si doktorka Weirová jenom zakryla pusu a zbledla, když jí ukazoval fotky na foťáku. Nevypadala, že je jí nejlépe, ale pak k bráně svolala lékařský tým a posily. Tohle museli uklidit, minimálně ty chudáky musí dostat zpět a pohřbít je.
Will vycházel z kanceláře a zamířil si to ke schodům.
"Co se tam stalo?" zastavila ho kapitánka. "Jsou všichni v pořádku?"
"Ne, všichni jsou mrtví."
Překvapeně se na něho podívala. "Jak všichni?" polkla. "I Tylor s...?"
"Ne, jen základní tábor, Tylor a ostatní jsou na místě a zajišťují okolí. Já jsem se vrátil s ostatními, abych sebral posily a lékařský tým," povzdechl si.
"A co se stalo?" starala se.
"Nevím, zatím je to v šetření." Jenom přikývla a koukla na foťák.
"Tam jsou fotky z té planety?" zeptala se potichu.
"Jo, ale nemyslím si, že bys je měla vidět."
"To je to tak hrozné?"
Povzdechl si. "Není to pěkný pohled, zvracel jsem."
Podívala se na něho a nenápadně se dotkla jeho ruky, kterou měl podél těla.
"Ukaž," broukla. Povzdechl si a podal jí foťák. Pustila si fotky. Will ji sledoval. Na chvilku trošku zbledla, ale pak se spíš zamračila. Začala si je přibližovat a prohlížet. Na většině fotek bylo to samé – mrtvá těla prostřílená šípy a na zemi hromada krve. Po dvou dnech na slunci nevypadali zrovna dobře. Některá těla byla ještě zavěšená ve vzduchu.
"Co je?" zajímal se.
"Tohle už jsem viděla," broukla.
"Kde?"
"V jedné knížce. Staré...byly to jenom kreslené obrázky, ale byly dobové."
"Jaké?" staral se.
"O Aztécích. Tohle vypadá podobně a hodně, ale bylo by lepší to vidět."
"Nemyslím si, že tě tam ještě pustí."
"Jenom jsem řekla, že by to bylo lepší vidět."
"Není to úplně pěkné," zavrtěl hlavou. "Za chvíli vyrážíme zpět."
"To věřím," přikývla a koukla na bránu.
"Vyřiď si to s psychologem a Weirovou, možná tě pustí."
"Já...ne, to je dobré," mávla rukou.
"V tom případě," pousmál se a šel dolů, aby srovnal všechny, co se s ním na tu planetu vraceli.

Po chvilce se brána otevřela. Všichni prošli na druhou stranu, ze které se vraceli během hodiny s nosítky a černými pytli. Bylo jich asi okolo třiceti. Několikrát se pro mrtvé museli vracet, než jako poslední bránou prošli Reedová, Tylor, Lincoln a Johanson, kde každá dvojice nesla posledního mrtvého. Za chvilku v prostoru brány ležely jenom pytle. Doktoři je rozepínali a kontrolovali a identifikovali mrtvé.
"Našli jste nějaké stopy?" starala se Weirová-
"Nic, co by stálo za to sledovat," zavrtěl hlavou Tylor.
"A co by nestálo sledovat?"
Tylor na ni nechápavě koukal.
"No jiné stopy, které nebyly tak nápadné?"
"S Reedovou jsme pročmuchali celé okolí, ale nic jsme nenašli," povzdechl si. "A víte, že je malá a při zemi jí jde stopování lépe." Doktorka se malinko pousmála. "Nafotili jsme okolí," přiznal. "Pokud jsme našli nějakou stopu a stála za to, tu jsem taky nafotili, ale... není to pěkný pohled. Na planetě bylo horko a musím říct, že tam leží už dva dny. Podle mě od posledního hlášení." Malinko zbledla. Jen přikývl. Ano, zvraceli všichni do posledního.
"Děkuju, poručíku," přikývla. "To bude vše."
"Madam," přikývl a pak se pomalu odšoural pryč. Potřeboval na ošetřovnu a do sprchy, toho smradu se musí rychle zbavit, byl ochoten na sebe vylít i dost voňavky. Pak možná zvažoval jídlo a spánek.

Hnědovlasá seržantka Olivie Reedová seděla na ošetřovně na posteli a čekala, až k ní přijde někdo a "vyšetří" ji. Řeknou jí, že je zdravá a může se jít konečně umýt. Ne, že by byla nějak moc špinavá, ale ten pach, který cítila neustále z kůže, vlasů i šatů, jí zvedal žaludek. Chtěla spát a najíst se.
Za chvilku se objevil doktor Beckett a za ním - srdce se jí skoro zastavilo - doktor Calahan.
"Dva?" hlesla vyděšeně.
"Potřebuju vidět doktora Calahana v akci," usmál se Carson.
Reedová na něj chvíli nechápavě zírala. "V... v akci?" hlesla.
"No ano...jak jedná s pacienty, i když myslím, že s jeho záznamy je zbytečné tady být," usmál se. "Ale přesto..."
"Zůstaňte!" vyjekla vyděšeně. Vypadala jako malá holčička.
"Já nikam nejdu," ujistil ji Carson a zkoumavě se na ni zadíval. Jenom si povzdechla a začala se svlíkat. Na tohle byla zvyklá.
"Smrdím jako mrtvola," prohodila po chvíli a čuchla si k vlasům. "No fuj!" Mike se k ní natáhl a začuchal.
"Hm...ani ne. Mrtvolu necítím."
"Tady, z vlasů, čuchni... přesně z tohoto místa!"
"Ne...fakt ne, to se ti jenom zdá," broukl.
"Doktore Beckette, co vy, cítíte to?" starala se.
"Já?" zamrkal. "Ne."
"Mám nějaké smyslové přeludy," zamračila se a pak se podívala na doktory. "Ehm... tak já teda budu pokračovat..." A začala zápasit s kanadama.
"Toho si, doktore, nevšímejte, seržant tohle předvádí pokaždé," zasvětil doktora Calahana do situace Carson. V duchu si však pomyslel, že to ze seržanta přece jen trochu táhlo, možná by mu bylo i špatně, kdyby před chvílí nebyl v márnici.
"Jistě," zavrněl a mlsně ji sledoval.
O chvíli později ale musel přestat slintat a konečně se dát do vyšetřování. Tedy původně měl Carson v plánu, že nechají seržanta projet scanerem, ale pak si řekl, že se podívá na doktora Calahana v akci a to musel udělat bez scaneru. Liv musela uznat, že Mike byl velice jemný a šetrný. Lidi v Africe ho museli milovat. Takže se prakticky celou dobu blbě usmívala.
"No, seržante, jste naprosto v pořádku," pousmál se Mike.
"Jen smrdím jak mrtvola..." zabručela. Pak se šťastně usmála: "Ale děkuju... pokud vám to pomůže do záznamů, zvracela jsem jen dvakrát!" Tvářila se jako hrdina. "Tylor blinkal třikrát."
"Hrdina," ušklíbl se a něco si poznačil.
"Hrdina? Viděl jste fotky z toho místa?" starala se. "Představte si těla, hodně těl, na slunci dva dny, v třiceti stupňovém vedru. Mouchy a brouky, krev... a při prvním nádechu se vám zvedne žaludek."
"Jo, to zní jako pozůstatky občanské války někde v Sierra Leone," pokrčil rameny. „Mě jen tak něco nepřekvapí, seržante,“ pousmál se.
"Takže dovedl," přikývla spokojeně. "Mám silný žaludek, ale při prvním nádechu to dopadne stejně." Malinko se pousmál. Jenom zakroutila hlavou a otočila se. Začala se zase oblíkat.
"Kdy chodíš na večeře?"
Liv se na Mika překvapeně otočila. Všimla si, že Beckett odešel, takže tam byli samy. "Na večeře? Já nevím, když mám hlad, je tam volno a mám čas. Nemám to přesně časově omezeno, ale podle rozpisu bych měla hodit v sedm večer."
"Dobře," pousmál se. "Dobré vědět."
"Proč? Chceš chodit na večeře se mnou?" Musela uznat, že by jí to zalichotilo, ale pak si vzpomněla na to, co jí říkal. "Smithová chodí většinou vždy kolem šesté."
"Skvěle, takže já půjdu o půl sedmé," uchechtl se. "Ne, rád bych s tebou někdy zašel."
Pousmála se. "Dneska půjdu, až se osprchuju a trochu zbavím toho smradu, co ze sebe cítím. Takže tak za hodinu."
"Tak to snad zítra...mám ještě službu."
"V tom případě, doufám, že se tam zítra potkáme," povzdechla si. "Měla bych už jít, ať tě nezdržuju."
"Utíkej," usmál se. "Pozdějc!" mávl jí.
"Snad," přikývla a protáhla se kolem něj pryč. Musela ze sebe ty nechutné hadry strhat a umýt se, nebo se pozvrací znovu. Rychle vlezla do sprchy a pustila na sebe vodu. Sedřela ze sebe snad všechnu špínu, pak se stavila do kuchyně ještě pro dávku citrónů. Někde slyšela, že to může proti tomu smradu pomoci. Nakonec strávila ve sprše skoro hodinu. Když vylezla ven, tak se ani nedívala na hodinky. Rozhodla se, že ještě sepíše hlášení. Nakonec se na večeři dostala kolem deváté večer.

V jídelně bylo skoro prázdno, kromě asi tří stolů. U jednoho z nich seděl Mike a Ginny, která mu něco povídala a tvářila se nešťastně. Olivie nervózně přešlápla s tácem a rozhodla se, že si sedne k nejbližšímu stolu. Bude se muset kapitánce umluvit, nemůže se jí pořád vyhýbat. Byla zvědavá, o čem se ti dva baví, ale nerozuměla jim. Slyšela jenom skoro naléhavé šeptání kapitánky a spíš uklidňující odpovídání Mika. Nakonec se na to vykašlala a vytáhla si nějakou knihu, kterou si půjčila do doktora Zelenky. Ginny přelétla očima jídelnu a zastavila se u Liv. Všimla si, že po nich pokukuje. Povzdechla si.
"Půjdu, Miku," hlesla utrápeně. "Dík, žes poslouchal," protřela si oči.
"Nic si nesnědla," kývl k jejímu talíři.
"Nemůžu, prostě to nejde," hlesla tiše.
"Ale měla bys. Alespoň si to vem na pokoj a dojez to tam." Rezignovaně přikývla.
"Nemůžeš se mi ztrácet před očima, Gin," broukl. "A už vůbec se nemůžeš trápit kvůli chlapovi," pohladil ji po ruce.
"Jednou bych chtěla, aby to bylo vzájemné," smutně se na něho podívala. "Tady mám dojem, že je to těžce jednostranné, že mě má možná rád, ale…," neměla daleko k tomu, aby se jí třásl hlas.
"No ták, kašli na něj," povzdechl si. "Pokud je to jednostranné, nemá cenu, aby ses kvůli tomu trápila. Pěkná jsi dost, najdeš si lepšího. Někoho, kdo tě bude milovat."
Posmutněla ještě víc.
"Někdo tě sleduje," kývla za něho. "Nechám tě, dobrou noc, doktore, a moc děkuju," špitla.
"Nechoď," stáhl ji zpět. "Ať mě třeba sleduje tisíce lidí. Ty potřebuješ pomoc."
"A ty potřebuješ mít svůj život, bez mých momentálních problémů. Promluvíme si třeba zítra. Liv čeká."
"Ale no ták, Ginny. Tohle jsou důležité problémy!"
"Ale ona může mít důležitější. Kdyby mohla, svlíkne tě očima. Mohla by to být ta pravá," podívala se na něho. Jenom se rozesmál. Tohle ho pobavilo. Pak rychle koukl směrem, kde měla sedět Reedová. Ta hned uhnula očima zpět ke knize a dělala, že je začtená. Mike se jenom pousmál.
"Sněz aspoň něco," šťouchl do jejího talíře. Znechuceně se na to podívala.
"Miku."
"Ne, bylas vždycky jak kyselina. Tak sněz aspoň něco! Bez diskuzí!"
"Nikdy jsem tak netoužila po tom, aby to, co já k někomu cítím, bylo stejné jako to, co on cítí ke mně," šeptla. "Bez urážky, ale ani u tebe jsem to nechtěla tak zoufale."
"To nevadí jez!" řekl autoritativně. Kapitán koukla směrem, kde seděla Reedová a dala si jedno sousto do pusy, skoro hned ho málem vyplivla. Liv dojedla poslední sousto a vstala. Z nějaké kapsy vytáhla papír a tužku. Něco si zřejmě poznačila a se složeným papírem se vydala k jejich stolu. Dívala se, jak se přibližuje. Skoro ani nedutala. A pak se její noční můra zhmotnila u jejich stolu.
"Kapitáne, máte chvíli?"
"Já...záleží proč," hlesla. "Mimochodem...mohla jste si sednout tady."
"Nechtěla jsem rušit," pousmála se. "Jen jsem se chtěla omluvit za to, co jsem provedla, když sem přišli nováčci. Je mi to vážně líto, ale měla jsme své rozkazy. Nechtěla jsem vám tím nikterak ublížit."
„Nic se neděje," přikývla. Liv ji pozorovala. Možná měl Mike pravdu a ona byla ta nejmilejší osoba, co kdy měla možnost poznat. Vždyť jí bez ptaní pomohla, když potřebovala a teď se tváří, že se nic neděje, i když jí tohle musela minimálně naštvat. Zkoumavě ji pořád pozorovala. Nakonec potřásla hlavou. No nejmilejší ne, ale ochotná byla, s tím mohla souhlasit. Zbytek byl kec. Pak se otočila k doktorovi a strčila mu do vrchní kapsy u doktorského pláště onen papír. Pousmála se a spokojeně odkráčela. Ginny na něho tázavě koukla. Mike se zamračila a rychle papírek rozdělal. Stálo tam jen: "Zavolej..."
"Máte tu někde telefon?" Ginny se trošku usmála.
"Vysílačky. A pokud chceš soukromí, radši za tím dotyčným zajdi."
"Možná myslela, že se mám stavit..." podrbal se na hlavně. Staví se, už jen proto, aby zjistil, co tím myslela.
"Možná," přikývla a znova posmutněla. "Běž za ní, Miku. Já si půjdu lehnout a snad i usnout."
"Ale potřebuješ se vzpamatovat, takhle to dál nejde!"
"A co s tím hodláš udělat?" koukla na něho. "S tímhle mi nepomůžeš. Já...tohle...prostě musím vzít i to málo, co je a být spokojená aspoň s tímhle," špitla. "Lepší, než o něho přijít úplně."
"A nebo si to sním vyjasnit."
"Řekla jsem mu, že ho miluju a on...neřekl ani slovo," šeptla.
"Je jen mimo, kašli na něj, zatím," pohladil ji po ruce. Přikývla.
"Běž už za tou Reedovou. Určitě tě čeká. Nějak to zvládnu."
"No nevím, třeba mě vykope," pousmál se a vstal. "Zvládneš ho?"
"Jo," povzdechla si. "Znáš mě," malinko se pousmála. "Zvládnu všechno. Časem."
"Kašli na to zatím, ano?"
"Běž už! Neboj, nezastřelím se, jestli ti jde o tohle," pobaveně se ušklíbla.
"Mpf, jasně, o tom jsem ani neuvažoval."
"Calahane, utíkej!" kývla ke dveřím. "Užij si to a na mě nemysli. Dobrou, tygře."
"Seš fakt blbá," ušklíbl se a vzal tác. "Mě vykope ze dveří, klidně se s tebou vsadím."
"Já se nevsázím, to dobře víš. BĚŽ!" Jenom zakroutil hlavou a raději šel, nebo ho ona vynese v zubech a hodí ho Reedové jako válečnou kořist. Ginny se za ním dívala, dokud nezmizel. Pak odnesla skoro plný talíř. Šla k sobě a spát. Mikovi přála jenom hezký večer.

Doktor Calahan se vydal k Reedové, tedy doufal, že tam trefí. Chvíli bloudil ve vojenské části a luštil cedulky na dveřích. Při osmých se trefil. Oddychl si a zaklepal.
"Dále!" zvalo se zevnitř ospale. Mike vešel a rozhlédl se.
"Neruším?" pousmál se.
"Ne vůbec ne," zívla pihatá drobná žena, která byla natáhlá na břiše na posteli a četla si. Pokoj neměla nikterak velký. Malý a skromně zařízený. Pár skříněk a polic. Stůl, židle a postel. Pravda byla, že tu byl mírný nepořádek.
"Zavolal bych, ale nemám signál," pousmál se.
"Nedovolal by ses, mám vypnutý mobil," zazubila se. "Posaď se. Chceš něco na pití? Vodu, nebo vodu?"
"Ne, díky," usmál se.
"Upřímně, nečekala jsem, že přijdeš," přiznala. "Jak se ti tu líbí?" starala se. Posadila se na posteli a knihu odhodila bokem. Snažila si alespoň uhladit vlasy tak, aby nevypadaly tak zacuchaně.
"Zajímavé. Zvykám si. Mám teplou postel, bez komárů...no není to Afrika," uchechtl se.
"Lepší, nebo horší? Nenudíš se? Nejhorší, co se tu občas ošetřuje je jen říznutí o papír," rozesmála se. "A sedni si někam, nebo to tě mám shodit a přivázat k židli?"
Pousmál se a opřel se o stůl.
"Je to jiné," pokrčil rameny. "Uvidíme za pár dní."
"Zase se snažíš být zdvořilý?"
"Vždycky...jaký bych měl být?" zamračil se.
"Nevím, jsem žena, nikdy nevím, co chci," ušklíbla se a vstala. Zamířila k němu. Těsně před ním se zastavila a natáhla se pro hrnek s vodou. "Připadáš mi nějaký vyšší."
Jenom se rozesmál. "Tak z toho mě ještě nikdy nikdo nenařknul."
"Všechno je jednou poprvé, navíc měřím metr šedesát pět," zavrtěla hlavou. "Mě všechno připadá velké."
„Nejsem o moc větší," uchechtl se.
"Mně připadáš dost vysoký," šťouchla do něj. "Minimálně do šířky."
"Teď jste ranila moje ego, seržante."
"Omlouvám se, doktore, ale sám víte, že s rameny nic neuděláte. Samozřejmě jsem mluvila o vašich širokých ramenou," pohladila jej po ramenou a pak sjela na paži. "A to nemluvím o vašem hrudníku..."
"Aha..." pokýval hlavou.
"Přímo výstavní," přikývla spokojeně. "Ale to už si stihlo všimnout dost žen, jak bych si tipla."
"Pár jich mělo tu čest," pokýval souhlasně.
"Jak jinak," přikývla a poodstoupila. Zívla. "Pardon."
"Půjdu, pokud jsi unavená," usmál se. "Mám taky ještě něco na práci. Zítra? Večeře? Nebo oběd? Nebo snídaně?"
"Měla jsem takový pošetilý plán... že... že by jsi třeba přespal..." trošku zrudla. "Ale klidně snídaně. V deset mám poradu, takže můžu do devíti kdykoliv."
"Rád bych, ale mám ještě práci," broukl. "Myslel jsem, že bych se stavil dřív, ale Gin mě maličko zdržela." Liv při slově kapitánčiného jména a při myšlence, že byla důležitější, než ona mírně posmutněla. "Ah... jasně, nic se neděje. V tom případě, dobrou noc." Mike si toho všiml.
"Promiň. Jenom nevím, co to s ní je. Nikdy jsem ji takhle neviděl. Mám o ni strach. To je všechno. Je to prostě kamarádka."
"V pořádku, dobrou noc."
Jenom si povzdechl a zavrtěl hlavou.
"Dobrou."
Počkala, než odejde a pak nakopla stolek. Pomyslela si něco o tom, že je pěkně blbá. Ještě jednou nakopla stolek a pak si šla lehnout. Příště, když by náhodou něco chtěla, tak si zajde za Lincolnem, nebo Tylorem. Ti ji nikdy neodmítli, to byla první věc a druhá byla, že vždy věděla, že je to jen to jedno. Nikdy nic víc. Ideální stav pro všechny.
Mike si povzdechl na chodbě a opřel se o zeď. Znova si vzpomněl na rozhovor v jídelně. Rozhodl se, že by měl co nejrychleji zakročit. Našel pokoj kapitána Ryana. Zaklepal a byl překvapení, když mu Ryan otevřel v plné polní.
"Ano, doktore?" pozvedl obočí a ustoupil, aby mohl vejít.
"My dva...budeme si asi muset promluvit," podíval se na něho vážně a vešel.
"Ano? O čem?" šel si sednout za stůl, který přetékal papíry.
"O Gin."
"Co s ní je?" staral se.
"Co s ní je?" vydechl. "Bože, chlape," protočil oči. "Nevím, co máš v plánu, ale to, co děláš teď...Kdys ji naposledy viděl?" zabručel.
"Dneska ráno, proč?"
"A kdys s ní mluvil? To, žes ji jenom minul, se nepočítá!"
"Ptal ses, kdy jsem ji naposledy viděl. Tak dneska ráno. Mluvil, nevím asi před pár dny... nemám zrovna moc volného času."
"Tak by sis možná nějaký mohl udělat. Když si ji viděl, jak ti připadala? Šťastná?" to už maličko vrčel.
"Miku, mám tě rád, ale nechtěj, abych ti zlomil nos," houkl. Nevypadal, že má náladu. "Co kdyby sis strkal nos do svých záležitostí?"
"Hraješ si s ní!" prskl.
Will na něj chvíli koukal, a pak se vydal ke dveřím a mávl rukou nad panelem. "Ještě něco, nebo vypadneš?"
"Myslím to vážně. Máš dvě možnosti, být její přítel se vším všudy, anebo jí hned nech být. Nikdy nevypadala takhle nešťastně, Williame, a jestli to nevidíš..." zavrtěl hlavou. "Sám víš, čím si prošla a tys byl s ní. Proto mi nedává smysl, proč se jí teď vyhýbáš?" řekl už mírněji.
Kapitán na něj chvíli koukal a pak si jen povzdechl. "Pokud bude s tebou šťastnější, ustoupím."
"Tak jsem to nemyslel. Já už to jednou zkonil. Přesně tím, co děláš teď ty, Wille. A lituju toho dodnes. Viděl jsem vás na ranči. Viděl jsem ji. I přesto, jak jí bylo, tak vypadala spokojeně. Šťastně. Teď by jí mělo být mnohem líp, mělo by být všechno lepší, ale není."
"Tak a teď se na to podívej z mé strany, chvíli, ano? Mám toho dost! Teď a tady! Dva měsíce jsem s ní byl ve dne a v noci. Udělal jsem, co jsem jí na očích viděl. Neměl jsem ani chvíli času na sebe... Přijdeme na Atlantis, ale jej, ono se to ode mě vyžaduje taky! Chce, abych s ní trávil každou minutu svého času, možná bych rád, ale lhal bych, ani nemůžu! Mám tu práci, minul jsem měsíc dovolené a měsíc neplaceného volna na to, abych byl s ní. Teď musím udělat všechna hlášení, udělat veškerou práci, která tu ty dva měsíce stála, pokud ne, přeřadí mě! Do toho tu mám spoustu dokumentace, co je potřeba vyřídit... Mám práci, nemůžu s ní být každou chvíli. Kdykoliv jsem k ní šel, nebylo to na pět minut! Rád bych si s ní promluvil, ale vím, že bych u ní zůstal, i když bych nechtěl. Mám toho opravdu dost a po tvých kecech mám akorát chuť jít a rozejít se s ní. Sice bych toho litoval, alespoň by si našla někoho, kdo by jí dokázal dát to, co já v tuhle chvíli ne!" štěkl. "Vyhýbám se jí? Ano! Proč? Protože nestíhám jít ani na podělanej záchod! Ještě nějaký dotaz?!" To bylo poprvé, co ho Mike viděl takhle vyvedeného z míry.
"A proč ty papíry neděláte spolu? Proč ji sebou nebereš na trénink? Proč ji prostě nepoprosíš nebo jí neřekneš, co se děje?" vydechl. "Takhle si myslí, že s ní už nechceš nic mít. Mám dojem, že vy dva...měli byste si promluvit. A pokud ti můžu poradit, nejlépe hned. Je ve stavu, kdy ti nebude mít sílu odporovat," maličko se ušklíbl.
"Naposledy jsem s ní dělal papíry, víš, jak to skončilo? Hádkou, nebo v posteli ani jedno si teď nemůžu dovolit. Na trénink ji neberu, protože potřebuju trénink!" Zavrčel. "Je mi už jedno, co si myslí! Protože je to pokaždé ona! Ano, miluju ji, ale oba tu porušujeme dost pravidel, za které poletím já. Bez výjimky, ani si nestihnu sbalit." Byl tak naštvaný, že měl chuť shodit všechny papíry ze stolu a nebo praštit Mika. Ani jedno zatím udělat nechtěl. "Pokud jsi ji dobránil," řekl už mírně i když bylo vidět, že se přemáhá. "Tak prosím vypadni, rád bych šel ještě dneska spát."
"Jenom jsem si myslel, že bys to měl vědět. Možná třeba zkusit u ní přespat," navrhl ještě. "A ano, budu ji bránit, protože tohle je přesně jako deja vu. A ona si to prostě nezaslouží. Ne po tom, co se jí stalo! A kvůli tobě," zavrčel. Tohle zrovna použít nechtěl, ale prostě mu to ujelo.
"Chceš, abych s ní promluvil? Fajn!" štěkl a vyšel do chodby. Mike se nafoukl. Dosáhl svého. Aspoň něco.

Will došel za kapitánkou a zabušil na dveře. Ginny vevnitř úplně nadskočila. Znělo to přinejmenším jako protidrogová jednotka. Opatrně otevřela a překvapením se jí rozšířily oči.
"Jdu si promluvit," zavrčel.
"A...a o čem?" knikla úplně vyvedená z míry. Vešel dovnitř a počkal, až se zavřou dveře.
"O tom, že si myslím, že bude lepší, když tohle ukončíme." Jenom trošku zalapala po dechu a sklonila hlavu. Snažila se zadržet slzy.
"Mike právě byl u mě a myslím si, že má pravdu. Zasloužíš si někoho lepšího. Je mi líto, co se ti stalo, kdybych mohl vrátit čas, tak to udělám, ale protože tě miluju, nechci, aby se to stalo znova. Tohle je jediné možné řešení, jak tomu zabránit, to samé, aby ses netrápila. Rád bych s tebou byl, nemůžu ti dát veškerý můj čas, který mám." Hlas se mu lámal. Měl toho víc, než si dokázal připustit. Tohle udělat nechtěl, ale zase jiné řešení nebylo. Připomínat, proč ji unesli mu bude jak ona, tak Mike. Stačilo, že si to vyčítal on už několik měsíců. "Mám hodně papírování a stále mi další přibývá. Sotva spím, nemám čas na něco víc. Alespoň nebudeme porušovat pravidla."
"Wille, prosím," zašeptala. "Nedělej to."
"Máš Mika, myslím, že jemu bys měla dát druhou šanci," šeptl.
"Já nechci Mika!! Chci tebe!" vyjekla a podívala se na něho. Po tvářích jí tekly slzy.
"Ale v tomhle vztahu není prostor pro tři!" křikl zoufale. "Není a nebude. Stejně jako já nemůžu být pořád s tebou! Ale i když se snažím, jak chci, nepomůže to ničemu. Lituji toho, co se stalo. Opravdu, ale nemůžu vrátit čas! Pokaždé, když tě vidím, vím, že to byla všechno moje chyba. Nepotřebuju, abys mi to ty, nebo ten idiot neustále připomínali. Nebyl jsem celé dva měsíce s tebou ze soucitu, nebo z lítosti. Proto potřebuju minimálně pauzu."
"Já ti to ale nevyčítám," hlesla. Jen zavrtěl hlavou.
"Stavím se zítra, až nebudu rozčílený."
"Wille," špitla. "Nechoď, prosím. Musí to jít jinak. Nějak to vyřešíme, prosím."
"Ano a jak?"
"Já nevím...ale když si o všem promluvíme...musí to nějak jít," hlesla zoufale. Jen stál a čekal. Radši si sedla. Klepaly se jí nohy. Moc nechápala, co se děje. "Proč toho chceš nechat?" hlesla.
"Dal jsem ti teď dost důvodů." odsekl.
"Protože chci být s tebou?" šeptla. "Protože tě nechci vídat jednou za dva týdny? Protože chci něco víc? Taky si souhlasil, že chceš víc."
"Chci něco víc, ale momentálně teď chci, pokoj," opět si vzpomněl na Mika a kdo ví, proč se naštval. "Jak od tebe, tak od něj. Nejlépe ode všech."
Zavřela oči. "Jestli to tak chceš," knikla sotva slyšitelně. Na něho se radši nedívala. Nejistě přešlápl. Vypadala hodně nešťastně.
"Víš, co doopravdy chci?" Jenom zavrtěla hlavou a setřela si další slzy. "Aby váženého pana doktora Calahana něco sežralo na nějaké misi!" prskl. "Nebýt jeho, nejsem tu a ani neuvažuju o tom, že bych se s tebou rozešel."
"Nevím, co udělal," šeptla.
Jenom se pousmál "Stačilo, že chvíli mluvil," pokrčil rameny. "Víš, co? Zapomeň na to, jak jsem řekl, zítra se stavím." Jenom přikývla. Skoro nemohla mluvit. Pak jak přišel, tak zase odešel. Byl vážně dožraný a ještě víc ho štvala ta kupa papírů, co ho čekala. Měl ho prvně vykopat od sebe a pak pokračovat nad papíry. Jakmile se dveře zavřely, Ginny se natáhla pro tablet. Musela něco dělat, nebo by nejspíš umřela. Znova se zadívala na fotky z té planety.

další povídka bude ...nevím kdy, ale poslední tři, čtyři týdny to vypadá zase na další úterý

Pekné. Možno sa mi to zdá, ale lepšia časť ako predchádzajúca. (Možno zmysluplnejšia? Neviem.)
Všetkým (dvom? ) autorkám prajem: Aby ste mali čas a ostala vám chuť na pokračovanie.

Puk: chuť by i byla ...teda aspoň za mě

[Aiwendill]

pekná časť, dalo sa to dobre čítať a príbeh je taký pútavý...

ale našiel som zopár chybičiek, ktoré mi fakt ale fakt udreli do očí...

Mezitím se druhý tým, který zůstal na planetě, vydal do základního tábora, který vypadal jak po útoku. Ze stanů se kouřilo, po zemi se válelo všechno možné vybavení. Mezi věcmi leželi i mrtví obyvatelé Atlantis. Dali se do hledání někoho přeživších.

tak buď singulár alebo plurál. Nějakých přežívších alebo někoho přezivšího

V jídelně bylo skoro prázdno, kromě asi tří stolů. U jednoho z nich seděl Mike a Ginny, která mu něco povídala a tvářila se nešťastně. Olivie nervózně přešlápla s tácem a rozhodla se, že si sedne k nejbližšímu stolu. Bude se muset kapitánce umluvit, nemůže se jí pořád vyhýbat.

nemalo tam byť náhodou "omluvit" ?

viacej takých okatých chýb som nenašiel. Ale k príbehu: totálne ma dostalo, ako si obidve dievčatá (Liv a Gin) riešia navzájom svoje vzťahy. jedna posmeľuje chlapa, aby šiel za tou druhou a tá druhá zasa iného chlapa, aby dal do poriadku svoj vzťah s tou prvou. geniálne...

vynikající díl

tak další povídka - zase opravovaná v hodině, tak si to užijte

První setkání, part 2

Mike ráno zaklepal na dveře seržantky Reedové. Jak slíbil, tak splnil. Vzal ji na snídani. K jeho překvapení byla vzhůru už od pěti hodin. Zajímal se, co dělala.
"Nic, dělala hlášení, a vyplňovala papíry, byla si zacvičit."
"Pilná," pousmál se. "Rád bych se v klidu nasnídal, ale na ošetřovně je jeden z vojáků, který přežil. Našli ho v noci s jedním vědcem nahoře v kopcích."
"Jasně, to ses ani nemusel stavovat." pokrčila rameny.
"Chtěl jsem," pousmál se.
"Podívej, potřebují tě na ošetřovně. Do jídelny trefím sama." Jenom se na ni podíval.
"Slíbil jsem ti snídani."
"Ano, ale to znamená, že se mnou budeš snídat," protočila očima. "Běž na tu ošetřovnu."
"Jsi vždycky taková?" zastavil se.
"Asi ano," pokrčila rameny.
"Tak večeře? Radši zítra? To mám volno."
"Mám službu, promiň, dám ti vědět a stavím se."
"No dobře," povzdechl si. "Tak si užij snídani." Jen kývla a vydala se úplně na druhou stranu, než byla jídelna. Zavrtěl hlavou a zrychlil směr ošetřovna. Olivie se ale nestavila další dva dny a nikde ji nezastihl.

Will měl až odpolední, takže se za kapitánkou stavil celkem brzy ráno. Zaklepal a rovnou vešel. Vypadala, že ještě spí. Došel k posteli a sedl si na ni. Pozoroval ji. Nakonec ji podrbal za ouškem. Rozespale otevřela oči a trochu zamrkala. Usmál se na ni.
"Bré ráno," zašeptala a trošku bolestivě znova zavřela oči. Chvilku tak zůstala, než si pomalu sedla.
"Dobré," dal jí pusu na čelo.
Smutně se pousmála."Tak co?"
"Přišel jsem si promluvit a omluvit se za včerejšek." Jenom kývla.
"Omluva se přijímá."
"Byl jsem naštvaný na Calahana, málem jsem mu rozbil úsměv," dodal na vysvětlenou. "A tak jsem mu chtěl vyhovět a jít za tebou, akorát ale s myšlenkou se s tebou rozejít."
"Všimla jsem si," přikývla a sledovala ho. Čekala.
"Potřebuju teď nějakou chvíli čas. Nemám moc volného času na sebe, skoro pořád ležím v papírech, které musím vyplnit já, anebo cvičím, anebo jsem na službě."
"Co to jsou za papíry, že ti s nima nemůžu pomoct."
"Tajné, většinou," pokrčil rameny.
Přikývla. "Nechci o tebe přijít," hlesla.
"Já o tebe taky ne, ale je toho na mě moc a tím, že proti mě budeš poštvávat toho vola, tomu nepomůžeš."
"Já mu neřekla, ať jde za tebou!"
"No tak mu máš vysvětlit, že nemá za mnou co lézt... najdi mu ženskou, ať má jiné starosti. Dokonce i Tylor zakotvil na jednom místě."
"Jenom jsme se večer bavili a on...prostě...udělal, co udělal."
"Najdi mu ženskou, to je rozkaz." Trošku se pousmála. "Doufám, že alespoň tenhle rozkaz splníš na jedničku, kapitáne, a bez odmlouvání." Znova se trošku posmutněle usmála. Vypadala pořád utrápeně.
"Prostě, podívej, nemám teď moc času, ano?" povzdechl si.
"Dobře," přikývla.
"Jen prostě vydrž," dal jí pusu. Zavřela oči a povzdechla si. Potom přikývla. „Musím, mám službu."
"Já myslela, že až odpoledne," kývla k tabletu. Dívala se včera na rozpis.
"Na poslední chvíli to změnili," povzdechl si. Přikývla a natáhla se na stolek pro prášek, který rychle zapila. Will se na ni tázavě podíval.
"Migréna. Včera večer. Už je to lepší," odpověděla.
"Chceš něco donést?"
"Co chci, to momentálně mít nemůžu," zavrtěla hlavou.
"To ne, to musí na službu." Znova se trošičku pousmála.
"Tak už běž, ať nepřijdeš pozdě." Dal jí pusu na čelo a pak odběhl. Kapitánka se dala do svojí práce.

"Nevíme, kdo to udělal," broukla seržant na poradě ten den odpoledne, a podívala se na spolusedící.
"Já to vím," ozvalo se ode dveří. Všechny oči tam zamířily. Stála tam kapitánka s dvěma tlustými knihami pod paží. "Teda aspoň si to myslím," broukla a nejistě přešlápla. Na poradách zatím v podstatě neměla co dělat.
"Lepší nějaká teorie, než žádná," přikývla doktorka Weirová. Ginny pomalu vešla.
"Tak nás zasvěťte, kapitáne," usmál se někdo z přítomných. Nervózně přelétla po přítomných a zastavila se u Willa. Pustila prezentaci. Dala se do přednášení.
"Podle těhle knih, které jsem si nechala poslat ze Země, by se mohlo jednat o Aztéky. Nebo kmeny jim podobné. Způsob toho, jak zabili naše vojáky, přesně odpovídá," přepnula na jeden slide. Byl to výjev ne nepodobný tomu, jaký se jim naskytl včera.
"To je výborné, Aztékové měli být dávno mrtvý."
"To ano, prý je vyhubili španělští konkvistadoři. Na rozdíl od Mayů."
"Co se stalo s Mayema?" starala se Reedová.
"Zmizeli, nikdo neví proč a jak."
"Takže odešli sem?" zamračila se seržantka.
"Možná...to žádné knížky na Zemi nepíšou," pokrčila rameny.
"Logicky, můžu, madam, jen mě něco napadlo..." Reedová vstala a odběhla, jakmile dostala povolení.
"Jak to že to víte?" starala se doktorka.
"Moje máma byla kurátorka v jednom z největších muzeí v USA. Přírodovědecké v New Yorku. Specializace na kmeny jižní a střední Ameriky," trošku se smutně pousmála.
Doktorka přikývla a čekala, co vypadne ze seržantky, která přiběhla udýchaná.
"Před nedávnem, než jsem byla nějaký čas na Zemi, jsem s majorem Lornem a týmem vědců byla na nějaké planetě, název si nepamatuju, ale našli jsme tam tohle," vydechla a rychle zapojovala flashku. Během chvíle měli na stěně nějaké obrázky textu. "Nikdo s tím jazykem nepohnul. Zvukový záznam zní jako antičtina...." Ginny se na to podívala. Párkrát přetočila na jinou stránku.
"Je to historie nějakého kmene," broukla po chvilce. "Něco jako pár stránek z kroniky. Není to celé."
"Aztéci? Mayové?" starala se Liv a pustila zvukový záznam. "Muselo se to vyvinout, nebo minimálně některá slova jsou z antičtiny." Ginny se zaposlouchala.
"Tohle není anticky. Ale ani ne aztécky a maysky. Některé slova poznávám - ze všech jazyků," mluvila se zavřenýma očima. Tyhle jazyky neslyšela skoro dvacet pět let.
"Není to Anticky, jejich nahrávky mám naposlouchané, ale třeba je to tak, že se ty jazyky vyvinuly..."
"Ne, slyším tak několik málo slov z jazyka Nahuatl - aztéčtiny. Něco málo z jednoho dialektu mayského jazyka - to si ale nejsem jistá, ten skoro neznám. Samozřejmě podobnost antičtiny. Musela bych si nad tím sednout," zavrtěla nerozhodně hlavou.
"Myslela jsem si, že by to mohlo být podobné," broukla seržantka. "Tedy že byste mohla v tom něco poznat..." Zatím se tím nezabývali, protože nikdo nevěděl, co s tím.
"Dám to dohromady," řekla přesvědčeně. "Ne hned, ale za pár dní." Všichni se po ní tázavě podívali. "Já nahuatl uměla - kdysi dávno. Včetně jazyku kečua - tím mluví skoro 14 milionů obyvatel. Hlavně v Ekvádoru, Kolumbii, Chile a Argentině," vysvětlovala rychle a sledovala jejich užaslé obličeje.
"To ano, ale počítejte s tím," vstoupila do toho opět Reedová, " že se ten jazyk vyvíjel samostatně deset tisíce let, tedy jinak než na Zemi."
"A máte někoho lepšího?" podívala se na ni. "Nebo to chcete dělat sama?"
"Já jen, abyste na to nezapomněla," pokrčila rameny.
"O to se nebojte, seržante." Liv se ušklíbla a přestala rušit. "No, pokud teda tohle jsou Aztékové, máme tak trošku problém," broukla ještě Ginny.
"Jaký?" staral se William Ryan.
"Nebyly zrovna mírumilovní. A jak si ti bystřejší stačili všimnout, nestačilo jim jenom člověka zabít. Museli ho trošku potrápit. A obětovali třeba i dvacet tisíc lidí svému Slunci, aby další den vysvitlo."
"To víš všechno od mámy?" zajímal se trošku znechuceně. Jemu maminka vykládala o koťátkách a ovečkách.
Pokrčila ramen a přikývla. "Jo," knikla a nechápala, kam tím míří.
"Chci být adoptovaný! Tohle není fér, proč některý mámy vykládají dětem o koťátkách a jiný o zabíjení?"
"Strávili jsme rok a půl v jižní Americe, když mi bylo sedm. Ty jazyky jsem se naučila tehdy. Chodila jsem do tamější školy."
"No, ale nikdo ti nepovídal o kačátcích," nafoukl se. "No, v čem je tedy problém?"
"Povídal," pokrčila rameny. "I takové pohádky mi povídali."
"Vraťme se prosím k tématu," okřikla oba Weirová
"Pardon...to je zatím všechno, co vím," broukla Ginny. "Ale nenašlo se ještě něco?"
"Cokoliv budeme vědět, ozveme se vám, děkuju."
"Jo, není zač," hlesla, vzala si zase ty dvě obrovské knížky pod paži a pomalu odešla. Porada pokračovala bez ní.

"Šéfe, věděl jste, že takové jazyky vůbec existujou?" podrbal se na hlavě George, když ze zasedačky skoro všichni odešli.
"Ne, nevěděl a nějak mě to nebere," mávl rukou.
"No mě hlavně fascinuje, že je někdo umí," zavrtěl hlavou.
"Co se v mládí naučíš..." rozesmál se. "Ty hele, slyšel jsem, že máš ženskou."
"No," pokrčil rameny.
"Kdo ti nalít tentokrát? Vsadím se, že ti vydrží měsíc."
"Nějaká botanička. Její znalost azalek je nekonečná," uchechtl se.
"Je alespoň pěkná?"
"Je velmi pěkná," skočila do hovoru Reedová. "Dlouhé nohy, velká prsa, štíhlý pas a pěkné blond vlasy."
"No přesně tvůj typ," popleskal ho Will.
"Prý je jí jedno, jestli chodí s ženskou, nebo chlapem... tak mě napadá.... nemám ti ji přebrat?" rýpla si Liv.
"Slyšel jsem," zavrněl. "Skýtá to nepřeberný prostor pro fantazii. Přebrat ne, ale můžeš se přidat," zachichotal se. Dostal kopanec do kotníku, protože výše Olivie nedosáhla.
"No na to zapomeň," ušklíbla se. "Má moc velká prsa na mě."
George zavrtěl hlavou a odbočil jinam. Liv se sbalila a vydala k sobě. Pak se vydala za Carsonem pro záznamy ohledně mrtvých, tedy ty, co měl. Nad těmi strávila nějakou dobu, než kolem půlnoci zjistila, že je čas jít spát. Velkým obloukem se vyhnula kanceláři Calahana.

Procházela kolem tělocvičny, když zevnitř uslyšela nějakou hudbu. Zastavila se a nakoukla. Vevnitř Mike běhal na pásu. Usmála se a stoupla si do dveří a opřela se o futra. Koukala. Byl zpocený a měl na sobě jenom tričko a kraťasy. Byly vidět jeho vyrýsované svaly. Začala se usmívat. Tohle byl pohled pro bohy. Ještě by k tomu mohly podávat popcorn nebo zmrzlinu. Nevypadal, že by si jí všiml. Přešla k pásu a stoupla si těsně před. Začala na něj koukat a čekala, až vzhlédne, zrovna se zajímal o svou rozvázanou tkaničku. Jakmile ji spatřil, lekl se. Zastavil pás.
"Běháš takhle po nocích?"
"Neměl jsem přes den čas," pousmál se.
"No, ale nepřeháníš to?" starala se. "Ne, že by to nebylo pěkné," pohladila ho po paži a skoro slintala blahem, "ale takhle běhat po nocích na úkor spánku."
"Bez toho neusnu."
"Blázne!"Pokrčil rameny a slezl.
"A neunaví tě něco jiného?" starala se a pronásledovala ho jako duch.
"Třeba?"
"Je tu bazén, schovaný... moc se o něm nemluví, ale je ve spodních patrech, většinou se používá jen na trénování a čekací doba je dlouhá."
„Bazén?" zamrkal.
"Pojď," vytáhla ho tam. Po pár minutách zapomněl cestu zpět. Ale cesta za to stála, bazén byl obrovský a krásný. Antici měli na některé věci vkus. Po cestě se dozvěděl, že voda je mořská, ale prochází přes několik filtrů, tím pádem je čistá, ale energii města to nebere vůbec.
"No teda," vydechl.
"Pěkný, že?" usmála se a už dávno měla dole boty.
"Nemám plavky," koukal na ni.
"Myslíš, že já ano?" pozvedla obočí. Začala se svlíkat. Jenom ho polilo horko. Za chvíli skočila do vody ukázkovou šipku. Calahan se oblízl. Zastavila se v půlce bazénu.
"Neumíš plavat, nebo co?"
"Umím."
Jenom zavrtěla hlavou a plavala k němu, jak nejrychleji uměla, Pak se opřela bradou o okraj bazénu a čekala.
"Bojíš se?"
"Já...dneska už se na to necítím," pousmál se.
"Trefíš zpátky?"
"Pokusím se."
"Počkej, doprovodím tě." Vyhoupla se ven a oblíkla. Pak se vydala pryč, jen doufala, že ji následuje. Jakmile vyšli z bazénu, trošku přestal být nervózní. Liv si toho ale nevšímala a rozhodným krokem mířila k jeho pokoji.
„Jdeš dál?" nabídl jí.
"Ne, díky, ještě si půjdu zaplavat."
"Určitě? Jiná šance nebude," uchechtl se.
"Vážně?" pozvedla obočí. "Myslím, že o ni nestojím."
"Omlouvám se za ten bazén. Nejsem moc rád mokrý."
Jen pokrčila rameny. "Dobrou noc, doktore Calahane."
"Dobrou, seržante." Jenom zavrtěla hlavou a vydala se už k sobě. Po cestě stihla nakopnout květináč. Mike zavřel dveře a opřel se o ně. Sakra, proč se nechal zatáhnout zrovna do bazénu. Tohle mu byl čert dlužen. Zalezl do postele.

Ginny už skoro spala, když se ozvalo tiché zaklepání. Povzdechla si a šla otevřít. Bylo to jako deja vu. Stál tam Will a vypadal nejistě.
"Můžu?" staral se.
"Ano," odtušila.
„A můžu za tebou?" ukázal na postel. Jenom se usmála. Najednou vypadala dokonale šťastně. Skočil k ní a zalezl pod peřinu a přitiskl se k ní. Spokojeně si zamručela.
"Jaký jsi měl den?" zajímala se a hladila ho po ruce. Nosem se jí jemně otíral o tvář a cítil, jak se trošičku usmívá. Jo, na to by si snad každý večer našel čas.
"Na nic," povzdechl si. "Nudný a plný papírů."
"To je pro to, že jsem nebyla s tebou," pousmála se a zavřela oči.
"To ano," dal jí pusu.
"A přitom řešení je tak jednoduché," šeptla.
"Proto jsem tu," zazubil se.
Přitiskla se k němu ještě blíž. Bylo jí krásně. Kdyby mohl, tak spokojeně přede jako kočka. "Wille? Máš něco v kapse nebo...?" knikla po chvilce.
"Hm? Co?" Rukou jí jel od bříška níž.
"Prostě jenom lež," šeptl jí do ucha a našel lem košilky. Zavřela oči a vydechla.

"Chrisi!" ozvalo se zaskučení vedle vojáka, který spal. Jenom sebou rychle cuknul a sedl si.
"Co je? Nemám další chipsy!"
"Ale ty nechci," přisunula se blíž Olivie. "Mám strašný problém!"
"Nooo?"
"Jsem strašně ošklivá...." skoro se rozbrečela.
"Cože?" zamrkal. "Co blbneš."
Jenom si povzdechla a objala si kolena. "No vždyť je to pravda. Nikdo o mě ani nezakopne."
"To není pravda. Zakopávám o tebe rád."
"Fákt? A nezdám se ti tlustá?"
"Ne, co je?"
"Představ si scénu, nahá ženská ve vodě... a chlap na břehu a řekne, že nechce za ní!"
"No třeba není na holky."
"To by vysvětlovalo to, že mě chtěl pozvat na snídani, ale doprovodil mě jen k jídelně..." povzdechla si. "Asi vypadám jako chlap!"
"Ale no tak. Hlavně si s ním promluv."
"A nemůžu si promluvit s tebou?"zazubila se drze.
"Můžeš," broukl.
"Výborně," povalila ho na postel. Zachichotal se a pleskl ji po zadku. Liv se pousmála, jediný člověk, který nikdy nezklamal.

Seržant Lincoln byl poslední dobou docela usměvavý. Jedna z nevýhod jeho stavu byla ta, že rýpal do všeho, do čeho mohl. Právě teď se mu naskytla příležitost do doktora Calahana, který byl poprvé na misi.
"Sice máme hlídat kapitána Smithovou a děláme to rádi, ale vy si dávejte pozor, kam šlapete," trousil moudra k doktorovi. "Doktor Beckett rád nechává své svěřence, aby pobíhali po lesích, ale sám nikdy nikam nejde," klidně našlapoval po staré dlážděné cestě. Podle předchozího týmu měl být na konci cesty nějaké staré obětiště. Doktorka Weirová poslala kapitána Smithovou s doktorem Calahanem a doprovodem, aby se po okolí porozhlédli a zjistili co nejvíce detailů. "Hlavně, doktore, si dávejte pozor na Reedovou, je z nás nejzákeřnější a nejzlejší."
"Malinko jsem si stačil všimnout," ušklíbl se.
"Jistě, ráda škádlí doktory na misích, vždy řekne stát a k zemi, a dělá, jako by něco zaslechla. A pak pokračuje a zopakuje to..." chechtal se.
Liv se zamračila: "To není pravda!"
"Reedová, na nic si nehrajte," štěkl po ní Ryan, "naposledy jsem musel zakročit, protože jste to dělala co sto metrů!"
"Jo, a chudáci vědci tehdy byli na nervy," dodala Ginny. Většinou chodila na konci nebo začátku skupiny, ale teď si připadala jako čestný host vedený uprostřed.
"Vy jste zlý! Tohle se nevypráví na první misi a už vůbec ne doktorům, právě jsem to chtěla zkusit!"
"Stůjte," broukl najednou poručík. "Myslím to vážně, něco jsem slyšel." Všichni se zastavili a ti, co byli čestnými hosty a byli nahnáni do skupiny. Vojáci se kolem semkli.
"Někdo tu je," šeptla Reedová. "Jde z leva." Ginny vytáhla zbraň. Modlila se, ať to je zajíc. Na tohle prostě nebyla připravená.
"Je jich víc, stáhneme se do lesa," hlesl Lincoln. Šel jako první. Pak se zarazil a zahleděl se do lesa. Na druhé straně Liv. Měla pocit, že jsou obklíčeni a vědí o nich.
"Vědí o nás," zašeptal Ryan.
"No tak to moje hodiny kick-boxu nepřijdou nazmar," zachichotal se Mike.
"Idiote, skrč se a modli se, aby o nás nevěděli," zavrčel mu do ucha George.
"No...kdyby nás chytli," polkla kapitánka bledá jako stěna, "měli bychom tu čest být obětováni. Možná bychom to měli zkusit. Kolikrát se vám to stane?" ušklíbla se sarkasticky.
"Ale je to jen zážitek, který absolvujete jednou za život, že?" hlesla Liv a koukla na Lincolna. "Teoreticky... madam, když někoho dopadli, pátrali po dalších, když neznali počet?"
"No...já nevím. Zas tak stará nejsem, abych v té době žila. Chtěli oběti, hodně obětí. Asi když jich bylo hodně, tak možná pátrali. Když napadli vesnici, tak obětovali všechny, ale jinak..." pokrčila rameny.
"Takže, když máme teoreticky skupinu pár kusů a chytnou jen část, měli by se spokojit ne?" vyptával se Chris.
"Já nevím, možná. Pokud berou radši něco než nic."
"Radši něco, než všechno," šeptla Liv. "Schovejte se," zašeptala a vyběhla z úkrytu následovaná Lincolnem. Sotva vyběhli, tak se rozutíkali pryč, ale tak, aby byli slyšet. Všimli si, že pronásledovatelé, kteří se kolem nich stahovali se a okamžitě vydali za nimi. Ryan překryl rukou pusu kapitánky, která se tvářila vyděšeně a už se nadechovala k výkřiku.
"Ticho," šeptl a stále jí nedal ruku z pusy. Spoléhal se na Mika a Tylora, kteří je budou chránit. Trošku ho kousla a on ji pustil.
"Chápeš, co jim udělají?!" zašeptala naléhavě. "Nezabijou je rychle. Bohové měli rádi podívané," sykla.
"Oni si to uvědomují," hlesl. "Oba byli na tom stanovišti, kde jsme sbírali mrtvé."
"Musíme něco udělat!" prskla.
"To bychom měli," přidal se Tylor. "Ne, že bych Lincona měl rád, ale nerad bych se díval na jeho smrt."
"A co Liv, ty balvane," zavrčel Ryan.
"Ta neumře, pokud žiju já."
"No tak co tu sedíte?" broukl Calahan.
„Jdeme, ale potichu, kdo ví kam zaběhli..." Pak se ale všichni zarazili. Podle výstřelů je zajali. Nebo minimálně dohonili. Rozběhli se tím směrem.
"Nebudou u toho obětiště?" nadhodil zadýchaně Mike. Kapitánka jenom přikývla. Určitě budou. Kde jinde by obětovali své ubohé oběti.
"Fajn, měníme směr," odfoukl. "Jinak vyhodím plíce, jak ti dva mohli tak dlouho běžet?"
"Běželi o život, doktore," dodal na vysvětlenou George. "To se běhá dále a rychleji. Poradím vám, někdy až budete běžet... neohlížejte se. Zpomaluje vás to."
"Už jsem párkrát běžel," uchechtl se.
"O život?" staral se Ryan.
"O život," vydechl souhlasně.
„Co se stalo?" vyzvídal zvědavý George a postupoval opatrně s ostatními směrem k obětišti.
"Občanská válka a Afrika," zafuněl a koukl na kapitánku. Ta lapala po dechu stejně jako on. Byla prostě z formy, ale i tak na souhlas kývla. Jednou běželi spolu.
"To leda cos vysvětluje," přikývl Ryan, který nevypadal ani trochu zadýchaný. Calahan kývl. Zaklekli u nějakého křoví, odkud měli výhled na celý palouk, kde bylo několik kamenů, k překvapení všech, tam ale žádná tráva nerostla. Jako by byla vypálená. Nečekali dlouho. Během pár minut se vracela skupina "mimozemšťanů" s dvěma lidmi v uniformách Atlantis. Reedová vypadala, že se trochu vyválela v bahně. Po cestě musela ztratit gumičku, protože jí vlasy lítaly všemi směry. Lincoln zase vypadal, že mu někdo zlomil nos. Uniformu a pusu měl od krve. Přivázali je k velkému kameni. Mužů bylo asi šest. Měli na sobě čelenky z peří a přes sebe pláště.
"Vypadají neškodně," šeptl sotva slyšitelně George. Začali něco vykřikovat.
"Právě se začali modlit a podlézat slunci," sykla Ginny a soustředěně je sledovala.
"Výborně, jak tohle většinou skončí?" staral se Ryan.
"Srdcem na dlani," ušklíbla se.
"A kurva," hlesl Mike.

"Tohle byl blbý nápad," hlesla Liv přivázaná ke kameni.
"No maličko. Připomeň mi, proč jsme to jenom dělali?" odkašlal si Lincoln.
"Abychom zachránili všechny ostatní..." knikla a snažila se vtisknout do kamene. Vyděšeně sledovala muže okolo. "Bylo to rozumné. Mohli by dostat všechny a pro nás je priorita jejich bezpečnost...ale..." otočila se na přítele. Když se na ni otočil, viděl, že má v očích slzy. "Nechci umřít, Alecu, ne takhle..."
Chris na ni vyděšeně zíral. "My neumřem," hlesl. "Aspoň ještě pár minut ne."
"Chceš slyšet něco pozitivního?" popotáhla. Musela vypadat stejně jako on. Vyděšená k smrti. Špinavá, zpocená a od krve. Slzy jí tekly po tvářích.
"No?"
"Umřeme spolu..."
"A se srdcem na dlaních...."
"Romantické."

"Co ještě říkají?" sykl Ryan.
"Nic extra důležitého. Obětují je Slunci, aby každé ráno mohlo vytlačit Měsíc. Je k tomu i jedna úchvatná pověst," ušklíbla se. "Musíme něco udělat."

Řeč mužů naproti vojákům se začala zrychlovat, když se najednou ozvaly dva výstřely těsně po sobě a pak dva hlasy, které něco zakřičely. Liv s Lincolnem to celé sledovali. Dva muži před nimi padli mrtví a další dva na straně skoro hned taky. Ti, co byli u lesa, skončili na zemi sražení doktorem Calahanem a kapitánkou. Momentálně se váleli v blátě. Liv sledovala, jak si kapitánka vytáhla z boty nůž, rychle se zvedla a muže běžícího k ní nechala napíchnout a ještě ho párkrát pro jistotu bodla. Skoro v té samé chvíli Mike zlobil jednomu vaz. Nebyla schopná nijak reagovat. Stále nezpracovala informaci, že neumře. Její mozek se zaměstnával informací, jak moc bude bolet, když se jí někdo bude snažit dostat k srdci. Kapitánka rychle doběhla k obětním kamenům a oba vojáky odvázala. Liv se na ni zhroutila a rozbrečela se jí na rameni. Ginny ji trochu poplácala a hodila ji do náručí Mikovi. Vrhla se na focení té stěny. Byly tam nápisy. Hodně nápisů.
"Musíme jít!" zatahal ji za ruku Ryan. George hlídal okolí.
"NE! Ne, dokud nebudeme mít fotky!" zaprostestovala a vysmekla se mu.
"Jdeme, hned!" zavrčel. "A když říkám hned, myslím hned!"
"Wille, prosím! Může tam být něco důležitého! Tři minuty! Prosím!" udělala na něho štěněčí oči. Tenhle pohled musí zabrat.
"Ale pohni," zavrčel a koukal na Lincolna a Reedovou. O muže se staral Tylor a rýpal do něho, což na Chrise zabíralo. Reedová plakala na rameni Calahana. Na jejím místě by brečel jako malý.
"Z-zabil jsi ho," fňukla mu do bundy seržantka.
"No...jo," přikývl a pokrčil rameny Calahan.
"Hrozně jsem se bála," hlesla a snažila se nějak uklidnit.
Hladil ji po zádech. "Už je to dobré."
"O-omlouvám se..." fňukla. Zhluboka dýchala. Co jí to sakra popadlo? Takhle hysterčit!
"Nic se neděje," pousmál se.
"HOTOVO!" křikla kapitánka a rychle foťák sbalila. Will ji pozoroval. Nebezpečně se podobala šprtům. Bude si s ní o tom muset promluvit. "Vracíme se, hned! Mám půlku týmu nervově v prdeli! Co vás to dva popadlo?!" křičel. Zabil by je nejraději sám. Lincoln omluvně trhl rameny.
"Lepší dva, než všichni ne?" vysmrkala se Olivie do kapesníku a ještě stále odmítala pouštět Mika.
"Mohli jsme se jim vyhnout," zavrčel Tylor.
"Nemohli a vy to víte, poručíku," zavrtěl hlavou Christopher a postavil se. Nabídl ruku své kolegyni, aby ji pomohl na nohy. "Slyšeli nás, jak se bavíme na cestě a obklíčili si nás."
"Bylo jich šest. Stejně jako nás," namítl George.
"Šest?" hlesl Lincoln a podíval se na Liv. "Musíme k bráně, hned!"
"Všechny jsme je zabili," namítl Mike.
"Bylo jich víc, ne jenom šest..."
"A to víte jak?" zajímal se Ryan a sklouzl očima ke kapitánce. Ta jenom pokrčila rameny. Netušila, jak chodili na výzvědy.
"Měl jsem dost času si je spočítat, když mi lámali nos. Čtyři pak zřejmě odvolali, protože odběhli pryč. Sebrali mi nášivku z rukávu a Reedové taky."
"A sakra," přikývl kapitán a rozešel se směr brána.
"Myslíte si, že li o nás povědět dalším?" staral se Tylor a následoval svého kapitána.
"Možná, nehodlám to riskovat," přikývl William.
"Ale můžou tu být další texty!" namítla potichu Ginny.
"Ticho a marš, nebo tě před sebou budu kopat. Calahane, pohněte se seržantem. Měla dost energie běhat, tak teď si pohne!"
"Nevíš, jak můžou být důležité?" nafoukla se.
"Tvé srdce na místě kde má být, je taky důležité, stejně jako tvá kůže, jdem a neodmlouváme!" Nafoukla se ještě víc, ale spíš radostně. Staral se o ni. Jo, to se jí líbilo. K jejich překvapení cesta bránou probíhala naprosto klidně. Reedová byla poctěná zadáváním adresy a zbytek hlídal. Prošli bránou tak tak. Planeta na chvíli ztichla, ale pár minut na to se brána otevřela a prošlo jí na planetu nad čtyřicet mužů v podivných oblecích.

Jmenoval se Garry Hyde. Nešťastné jméno, které jej provázelo od mala. Šikana v mládí jej vedla k drobným šarvátkám a později i k větším zločinům. Dal se k armádě. Možná už mu nezáleželo na ničem, ani na nikom. Ani tam se nevyhnul „průserům“, které se mu lepily na paty, jako medvěd na med. Nedávno měl krásný plán. Dokonalý, řekl by. Pomsta, která měla být sladká. Nevyšla. Nedivil se tomu, ani tomu, že jej zajali. To, že jej vystopovali, to ho taky nepřekvapilo, podle toho, co si o lidech z Atlantis přečetl, tedy jejich záznamy, tak se nedivil. Bylo tam dost vlivných lidí a dost lidí, kteří by jej vystopovali během chvíle. Třeba ta žába, které měl vystřelit mozek, nebo William...
Přemýšlel nad vším, měl na to dost času. Byl připraven i zemřít, bral by i vězení, ale stále tu byla chuť té pomsty, která jej pálila a nedala mu klidu. Ta chuť byla tak lahodná. Nikdy se necítil lépe, než ve chvíli, ve které věděl, že Williamu je ublíženo, že trpí, že má strach.
Najednou světla pohasla. Chvíli byla tma, než se zapnula záložní. Během toho se však ozval i jiný zvuk, zvuk, který Garrymu doslova vyvolal úsměv na tváři. Otevřely se dveře.

„Pustili jste ho?“ staral se starší muž, kterému Garry říkal Sherlocku.
„Ano i ne, ale stále jej sledujeme. Potřebujeme, aby nás dovedl k pár věcem a pak ať si dělá, co chce.“
Sherlock se zamračil, „měli byste je varovat, ať jsou připravení. Bude se chtít pomstít...“
„To ano a to až to nejméně budeme čekat...“
Agent, který Hyda vystopoval i vyslýchal, se opřel o stěnu a tiše prohlásil: „Já budu čekat... pořád...“

[Aiwendill]

krásna časť, romantická prosba o odpustenie, ešte romantická pasáž o tom, ako ich skoro obetovali a nakoniec kúsok nejakej špinavosti, ktorú pripravujúnejakí agenti, a ktorá sa im podľa môjho skromného názoru vymkne spod kontroly a niekto bude mať potom znovu vážny problém. Veľmi pekné ale chcelo by to trochu dlhšie časti. Toto bolo krááááááááátke...

bud skromný a ber i to málo, co je

[Aiwendill]

my chceme víc! My chceme víc! My chceme víc...

napiš to Mooony, napiš to Mooony, napiš to Mooony ...ona jak upravuje, tak to většinou i dělí

vynikající díl

A taky jak stíhám, abyste vůbec nějaký ten díl dostali . Teď asi budou kratší, časově mi to nevychází, ale kolem vánoc můžou být i delší

[Aiwendill]

A nemozu byt teraz dlhe a okolo vianoc este dlhsie?