Povídky M&M - 54.část - Avalon, part 3

díííky moc za pochvaly, fakticky ...jinak já odsud nečetla povídku ....od doby, co jsem přestala psát ...takže nevím, kdo co kde s kým

jinak zase si myslím, že otázka 18+ se řešit nemusí ...nemyslím si, že by tam bylo něco až tak nepřístupného - jako četla jsem jinačí

jinak zase si myslím, že otázka 18+ se řešit nemusí ...nemyslím si, že by tam bylo něco až tak nepřístupného - jako četla jsem jinačí

Čítať a zažiť sú 2.
Ale: nebude sa to rozoberať.

tez si rikam, i by to mohlo byt pro posledni tridu na zakladce ( posedlik napr)
to jen aiwendill je prehnane stydlivy
svudnik jeden.

[Aiwendill]

Pal:

aiwendill: copa?
uz te presla migrena?
ze jsi tak bojovne naladen
no nerikej ze nejsi svudnik dyz si balil jednu babu cele dva roky.

A toto som si nechal na neskôr. Aby si bola konečne rada, že je všetko OK .

tak čo? dobré?

"Ne! A nepřemlouvej mě! Nejdi zdravá a nechci ti ublížit."

Taže prajem já, já a já dobré ráno.

Puk: hej ty chyby mě tam s... ...u LA jsem to většinou mívala bez nich, ale tam jsem taky měla jinačí systém opravování (opravovala jsem to většinou na 2x - jednou jsem to přeletěla, jak jsem to dopsala a podruhé těsně před vydáním, tady to tak nejde )

Veď ja to len tak , aby reč nestála.

[Aiwendill]

ja len takú malú drzú otázku...

kedy môžeme očakávať ďalší diel?

No, Mooony tento víkend nemá školu (to ale neznamená, že do ní nemá nic dělat ) takže se dá očekávat, že teoreticky zvládne něco opravit .

dobré zprávy, entity všeho druhu!!! další povídka bude v úterý už je a upravená i opravená

[Aiwendill]

Jupiiiiii

[Aiwendill]

začínam tancovať dažďový tanec. ops, tak vlastne tanec privolávania ďalšieho dielu poviedky...

dešťový tanec netancuj, jsem ráda, že neprší
jinak další díl, ve kterém se musí dořešit pár věcí , přichází právě teď

Vítej zpět, kapitáne

Garry Hyde... Garry Hyde... Debilní jméno, které nenáviděl, znělo jako gay. Taky mu to spolužáci dávali sežrat... Muž ve středních letech protřásl hlavou, aby zahnal myšlenky o svém jméně. Vzal žiletku a zkoušel si oholit několikadenní strniště jen za pomocí vody. Nedocílil tím ničeho velkého, jen si podráždil kůži a trochu zkrátil vousy. Prohlédl si svou tvář ve špinavém zrcadle a pak si ji opláchl. Nechal kapky vody, aby mu spadly na nátělník. Ten následně sundal a otřel si do něj obličej. Hodil jej na postel a vytáhl ze skříně nový. Oblékl si košili s krátkým rukávem, tu však nezapnul. Natáhl se pro sluneční brýle...
A v tu chvíli se jeho svět zbláznil. Dveře vybouchly a rozletěly se na třísky. On, aby se ochránil, padl na zem a kryl si hlavu. Slyšel dusot nohou a někdo mu chytl ruce. Spoutali jej. Postavili a jediné, co viděl, byly masky. Všude se vznášel dým, prach a v uších mu pískalo. Cítil se dezorientovaný, ale když jej někdo oslovil dokonalou angličtinou, uvědomil si, že je pozdě. Našli jej...

Nacházel se v místnosti třikrát tři metry. Prý, že se dostal do Oblasti 51. Lži, podvody a opět lži. Vypadá snad jako mimozemšťan, aby do ní patřil? To ne, ale muž, který seděl naproti něj, se tvářil smrtelně vážně.
„Tedy,“ promluvil onen neznámý, „tvrdíte, že nejste Garry Hyde?“
„Samozřejmě, že ne, navíc vaše...“ tady byl Garry hrubě přerušen.
„Obávám se, Garry, že tohle ti neuvěřím. A pokud si chceš stěžovat na naše „násilné“ vniknutí, pak se obávám, že to nebude bráno v potaz. V tvém motelovém pokoji jsme našli tolik palných zbraní, že by se jeden styděl. Mimo to, jedna ze zbraní byla identifikovaná jako zbraň, kterou si střílel na seržanta Reedovou, během její tiskové konference.“
„Reedo-kdo?“ zeptal se nechápavě. V duchu se však zamyslel. To musela být ta žába, co sejmul. Mrcha měla vestu. Příště bude střílet na hlavu.
„Víš, proč jsi v Oblasti 51?“
„Ne, ale doufám, že mi to řekneš, Sherlocku...“ Hyde se pousmál. Jen tak se jim nevydá. Stejně jako se nepřizná.
„Upřímně, neřeknu,“ pousmál se onen Sherlock. Tohle bylo docela zvláštní chování pro agenta. I když onen agent musel být starý. Šediny sotva skryl a i vrásky v obličeji naznačovaly, že by mohl být dědečkem. „Stejně jako vám neřeknu své jméno, ani nic víc, než budu chtít. Říkejte mi třeba Sherlocku, pane Hyde, pokud chcete. Nebo Tome, to byste se trefil do jednoho ze jmen... myslím, ale že Sherlock bude na místě.“ Tady se agent pousmál a vstal. Mírně zmatenému Garrymu pokynul a vydal se ven. Za chvíli mu začínala směna v nemocnici. Bylo důležité, aby se Liv i jeho žena nedozvěděli, že opět začal pracovat jako agent. Měla to být jen jedna mise, ale jak se říká: Starého psa...

„Kapitáne, podle zpráv se podařilo chytit Garryho Hyda. Je zavřený v Oblasti 51 a čeká, co bude dál,“ generál Bradsome se rozhodl, že kapitána seznámí se situací. Sám ale nevěřil tomu, že tam Hyde zůstane.
„Vážně, pokud je v Oblasti 51, tak se tu vyskytuje otázka, jak dlouho tam bude?“ Ryan nevěřil tomu, že ho vláda chce zavřít.
„Jen to řekněte kapitánu Smithové a víc po tom nepátrejte. Proč, jak... není důležité. Je chycený... a pokud vám můžu radit, buďte ve střehu...“


"Takže nás teď čeká vlna nadšenců, co si na Zemi myslí, že Atlantis je sranda?" hlesla Reedová. "A je to převážně na týmu Ryana, tedy na mě a na Tylorovi, aby se o nováčky starali?"
"Dorazí za týden," broukl Chuck, ale víceméně přikývl. "Ale za chvilku by se měli vrátit oba kapitáni."
"No, to je sice krásné, ale já se nechci starat o dvacet dětí!"
"Seržante," protáhl Chuck. "Jsou noví, ale mají docela solidní výcvik, nezapomeňte na to."
"Jo, jenže já si s Tylor stříhala a vyfasovala jsem doktory!"
"Nepříjemné!!" zachichotal se a brána se otevřela.
"To teda! Ale já jim to nedaruju," zaprskala a pak mu sebrala z talířku kus tyčinky. "Co děláte dneska večer?"
"Pracuju," usmíval se a podíval se na nově příchozí kapitány. Místnost s bránou zaplnil potlesk a právě příchozí kapitánka byla naprosto vyvedená z míry a stydlivě se usmívala. "Vítejte doma!" křikl Chuck.
"Ehm...díky," malinko se pousmála. Liv protočila očima, musí počkat až všichni přivítají kapitána a ona se pak bude dál snažit dostat z Chucka, jestli někoho má.
"Kapitáne, doktorka Weirová s vámi chce mluvit!" houkl ještě na Ginny.
"Už běžím," přikývla. "Děkuji za přivítání," mrkla na něj černovlasá kapitánka a pomalu se vydala za její velící, která ji již netrpělivě očekávala.
"Nemáte zač, chyběla jste nám."
„A-ano?" zarazila se kus od panelu a otočila se na jejich technika.
"Samozřejmě," pousmál se. "Budeme vás pak chtít pořádně přivítat v jídelně."
"Ježiš, ne," hlesla a úplně zčervenala. Bezradně koukla na Willa. Ten se šťastně usmíval. Samozřejmě, že se půjde nechat přivítat do jídelny, ale teď musí za velící. Donutil ji, aby se tam vydala. Kecat s Chuckem může vždy.

"Takže, Chucku," zaútočila opět na technika hnědovláska, jakmile kapitánka zmizela.
"HA! Pauza na oběd, vezmete to za mě, že seržante?!" popleskal jí po ramenu a utekl.
"Já ho zabiju!" prskla a otočila se na Ryana.
„Já už taky něco mám!" uchechtl se a kývl směrem ke kanceláři Weirové.
"Ale ne... vy to nechápete, mám za úkol z Chucka dostat jestli někoho má..." povzdechla si, "a on mě ignoruje!"
"Od koho?"
"To se neříká," mrkla na něj. "Má někoho?"
"Dva měsíce jsem tu nebyl," podotkl.
"Sakra!" zahučela a praštila do desky. Pak si sedla za konzole. "Jsem Chuck, co si přejete, pane?!" Will jenom zavrtěl s úsměvem hlavou a kývl na Ginny, která vyšla z kanceláře.
"Ha, kapitáne!" vyjekla hned Reedová, "jako Chuck pro vás můžu sehnat cokoliv, co budete chtít! Co si dáte?"
"Já...nevím," hlesla úplně vykolejená. Proč si najednou připadala jak Alenka v říši divů?
"Nevadí... hele, já se v tom antickém písmu vůbec nevyznám, ale jak zapnu vnitřní komunikaci města?"
Ginny přišla ke konzoli a postupně zmáčkla tři tlačítka. "Ah, děkuju... dámy a pánové, mám tu čest vás uvítat v rádiu Reedová. Obsadila jsem hlavní věž a hodlám svrhnout místní vládu a nastolit království!“
"Pojď!" potáhl Ryan kapitánku za ruku a vedl ji pryč. Celou cestu je doprovázela Reedová, která momentálně zpívala a snažila se, aby to znělo falešně, ale moc jí to nešlo. Oba kapitáni utekli, až když dorazili ke kapitánce do pokoje. Do té doby zřejmě někdo zakročil a odpojil seržanta.
"Bože, díky," hlesla a padla na postel.
„Copak?" staral se.
"Najednou mám pocit, že je kolem moc lidí," maličko se pousmála.
"No, tak všichni se těšili, až se vrátíš," pohladil ji.
"Jo, asi to tak vypadá...jenom na ranči skoro nikoho nebylo a tady jsem v jedné místnosti narazila na čtrnáct lidí." Pokrčil rameny, stává se. "To se ale tebe netýká," pohladila ho.
"Ale týká!" Tázavě se na něho podívala. Nechápala proč. Jenom dostala pusu. Povzdechla si a podívala se na něho.
"Miluju tě," šeptla kousek od jeho rtů. "A nemusíš na to nic říkat," dodala rychle. "Jenom prostě chci, abys to věděl." Tušila, že to, jak to cítí ona, je asi mnohem intenzivnější než to, co kapitán cítí k ní. Ale brala i to méně než nic. Přitáhl si ji na dlouhý polibek. "Musím ke cvokaři," vydechla, když ji pustil.
"Proč?"
Pokrčila rameny."Prý to chce někdo shora a je to prý běžné, když se stane něco takového."
"Jo tohle... to zvládneš, je to jen psycholog. Amy je fajn."
"Jo, však jo," rychle se usmála.
"Neboj!"
"Jsem v pohodě," mávla rukou a snažila se znít bezstarostně. "Určitě máš práci a pár lidí tě bude chtít vidět a poklábosit, ne?" broukla. Pokrčil rameny, když ho tam nechtěla, tak půjde. "Já budu ještě pár dní mimo službu," řekla potichu. "Nemusíš tu se mnou být, jestli nechceš."
"Jak chceš."
"Willeee," protáhla. "Záleží na tobě, jsi dospělý."
"Stavím se sem zítra, ano?"
"Ne večer?"
„Ne, dneska bych se chtěl vyspat ve své posteli."
"Jo, jasně, dobře," rychle se pousmála.
"Zatím," dal jí pusu a odběhl.
"Jo, zatím," povzdechla si a rozhlédla se po pokoji. Pomalu si odvykla být sama.

Will se u Ginny zastavil až další den večer. Zaklepal a čekal.
"Kdo je?" ozvalo se jenom zevnitř.
"Já. Ryan."
"Pojď dál," vyzvala ho. Když vstoupil, v pokoji byla tma.
„Copak se děje?"
"Byla jsem u Amy," broukla.
"Ano a co se dělo?" staral se a zůstával u dveří. Nechtěl se přerazit.
"Proč tam stojíš?" všiml si, že si na posteli sedla
"Protože se rozkoukávám. Na chodbě je světlo." Jenom cosi zamručela.
"Pojď ke mně," špitla. Rozešel se po hlase a o pár věcí po cestě zakopl. Sedl si k ní na postel.
"Tak co se děje?" broukl. Jenom si povzdechla. Vzal ji jemně za bradu a donutil ji, aby se na něho podívala.
"Zas tolik se toho nestalo," odpověděla rychle. "Jak bylo v práci?" radši se snažila jeho pozornost odvést jinam.
"Vyklop to."
"Amy se jenom ptala na ty správné otázky," hlesla. "Netušila jsem, že mi to bude takhle vadit."
"Musíš si ještě hodně odpočinout."
"Proto si říkám, jestli jsem se nevrátila hodně brzy," šeptla sotva slyšitelně.
"Můžeš být tady, ale do služby nemusíš."
"Zeptala se mě, jestli tě obviňuju z toho, co se mi stalo." Cítila, jak celý ztuhl, když to dořekla.
"Obviňuješ, že? Nedivím se."
"Já....nevím," přiznala. "Stejně tak můžu obviňovat sebe, že jsem mu neřekla, co chtěl vědět. Třeba by to skončilo rychleji a třeba by mě pustil." Jenom si povzdechl a objal ji. Přitiskla se k němu.
"Nevím, jak ti pomoc," povzdechl si.
"Kdo je Hyde, Wille?" zeptala se ho. "Odkud ho znáš?" Zkoušela to už asi dva týdny. Od chvíle, co zjistili, kdo ji držel.
"Nechci o tom mluvit, Gin," povzdechl si.
"Nemyslíš, že mám právo vědět, kdo a proč mi to udělal?"
"Protože jsem mu překazil pár věcí. Je to moje chyba."
Povzdechla si. Víc z něho prostě nevypáčí.
"Nechci tě do toho zatahovat," broukl.
"Na to už je ale pozdě," podotkla.
"Je, ale nechci tě do toho zatahovat víc. Hyda chytili. Nevím na jak dlouho, ale je pod zámkem."
"Co?" vydechla. "Super!" usmála se. "Ale i tak, jsem nervózní," broukla po chvilce. "Z čeho?" staral se.
"Nevím...prostě jenom tak. Celý den," povzdechla si. "A nejde s tím nic udělat."
"Nebuď nervózní," pohladil ji. "Tady jsi doma."
"Obdivuju tě, víš?" hlesla a hladila ho po tváři. "A jsem strašně ráda za ty dva měsíce, kdy jsme byli jenom spolu - i přes to, co se stalo. Chybí mi, že tě nemám celý den pro sebe." I ve tmě viděl, jak na něho upřeně kouká.
"To zvládneš," pousmál se. Sám byl ale rád, že se může vrátit do služby. Ještě chvíli ho pozorovala, než ho jemně políbila.
"Dostala jsem od Amy domácí úkol," broukla a pomalu ho svlíkala.
"Jaký?"
"Psát si, co jsem dělala od té doby, co jsem přišla dneska od ní. Do zítřka do jedné hodiny, kdy se zase uvidíme."
"Výborně, tak půjdeme na večeři!"
"Ne," vydechla a pracovala na jeho pásku. Tyhle armádní prostě šly rozdělat nějak ztuha.
"Ne, jdem na večeři," zarazil ji. Zkousla si ret a nafoukla se.
"Proč?"
"Protože mám hlad? A pak půjdu s Georgem trénovat do tělocvičny."
"A co já?" podívala se na něho.
"Máš tu dost lidí, podívej, dva měsíce jsem byl s tebou, ale teď se musím vrátit do služby." Vstala od něho a odešla ke stolu, kde začala něco uklízet.
"Jo, máš pravdu," hlesla a prohrábla si mezitím vlasy.
"Jdem teda na večeři, nebo mám jít sám?"
Chvilku se na něho dívala. "Jo, asi můžeme," přikývla na konec ne zrovna ochotně. Z večeře jenom trochu pozobala, neměla skoro hlad ani chuť. Doprovodila Willa k tělocvičně. "Půjdu k sobě," broukla. Překvapeně se na ni otočil.
"Dobře, jak chceš," pokrčil rameny.
"Kdyby ses pak večer nudil, stav se," oznámila mu a odešla.
Will se vydal za Tylorem, kterého nějakou dobu neviděl a docela mu chyběl. Trénink si oba pořádně užili a ani jeden toho druhého zrovna nešetřil.

Ryan šel další den ráno zase do tělocvičny. Tělocvična byla skoro plná, ale to mu nezabránilo, aby od nějakého přístroje nevyhodil Reedovou, která naštvaně odešla pryč. Měla náladu pod psa už jenom proto, že seznam s nováčky se pořád rozšiřoval. Ale to ho nezajímalo. Kapitán se celý den skoro nezastavil. Na stole se mu nakupila hromada papírů, zatímco byl pryč. Nutně s nima potřeboval pomoc. Za Reedovou neměl odvahu jít a Tylor byl na papíry mamlas. Povzdechl si, protože mu zase zbyla druhá kapitánka. Ta ho s papíry pravděpodobně vyrazí. Chvilku překračoval přede dveřmi, než se odvážil zaklepat. Původně si chtěl od ní udržovat aspoň nějaký odstup. Jenže papíry byly papíry. Kapitán ho vyzvala dál.
"Potřebuju pomoc," hlesl.
"Ano?" podívala se na něho od knížky.
"S papíry," hlesl zoufale.
"Aha," přikývla. "Jistě," ukázala na postel.
"Díky," položil je na ni. "Vůbec to nestíhám."
Odfoukla si, když uviděla tu hromadu a bez řečí se do toho pustila. Will se na ni zadíval. Vždycky se aspoň pokoušela o malý vzdor, ale dneska neřekla ani slovo.
"Díky," hlesl. "Co je s tebou? Vůbec nechodíš mezi lidi." Jenom pokrčila rameny.
"Nemám potřebu."
"Měla bys."
"Nechci," odvětila a několik papírů secvakla. V papírech byla vždycky rychlejší než on a hlavně teď, když se ulíval.
"Super," povzdechl si.
Praštila prupiskou a stoh, který ležel před ní. "CO?!" vyjela na něho. "Všichni máte dojem, že se neumím rozhodnout sama?! Nebo co to s váma je?! Udělej tohle, nedělej tamto, postav se támhle, skákej po pravé noze, teď se postav na hlavu..." vrčela a vstala. "Ano, zdrogovali mě tak, že jsem ten koks zas potřebovala a ano, málem jsem u toho umřela, ale to nikomu nedává právo mi říkat, co mám a nemám dělat!"
"Ginny," šeptl, "nikdo tě nechtěl naštvat." Podívala se na něho a vyprskla.
"Ty mě taky štveš, kapitáne!" šťouchla do něho prstem. "Myslela jsem, že ti to nevadilo! Že ty dva měsíce jsi to nedělal z donucení nebo z lítosti, ale protože...Když jsme se vrátili, mohl jsi říct, že...mohl jsi říct cokoliv!"
"Oh, jasně, myslíš si, že jsem to dělal z donucení? Z lítosti? Klidně si to mysli, ale kurva, mám taky život! Práci! To, že ty nemáš žádné přátele, nikde, neznamená, že já je nemám, že se s nima po dvou měsících nechci vidět! Nechci strávit zbytek svého života zavřený v jednom baráku s ženskou! Pokud ty máš o tom jinou představu, zajdi si za Calahanem, ten tě přijme s otevřenou náručí. A můžete si dělat, co chcete!"
"Nic s ním nemám!" zavrčela. "A ani nikdy už mít nebudu!"
"Zajímavé, že sis vybrala z toho jen tohle," prskl. "Je mi to jedno, i kdyby chodila s celou základnou! Jen prostě pochop, že s tebou sice chci být, ale ne každou minutu!"
"Dej mi ty papíry," řekla a hlas se jí třásl. Vzala si jich pár a otočila se ke stolu. Rychle na ně psala a sem tam si otřela oči. Občas bylo slyšet, jak nějaká slza spadla na papír.
Přešel k ní a papíry si vzal. "Udělám to sám, díky."
"Myslela jsem, že chceš pomoc," hlesla, ale k němu se neotočila.
"Chtěl jsem, ale už nechci, když vím, že obtěžuju."
"Neobtěžuješ," povzdechla si. Když si měla vybrat, jestli k ní přijde jenom pro pomoc, nebo k ní nepřijde vůbec, brala to první. "A ty se v tom budeš hrabat ještě týden, já to mám do rána hotové."
"Nevadí, týden to počká, není tam nic důležitého," pokrčil rameny. "Myslím, že jsi dala najevo vše, co jsi chtěla, až tě přestanu štvát, nebo ostatní, tak přijď. Víš, kde mě najdeš."
"Nechoď," špitla. "Omlouvám se...já..." složila si hlavu do dlaní. "Nevím, co se to děje."
„Promiň, nemám chuť zůstávat."
"Tak mi nech tady aspoň tu půlku papírů."
"To je dobré, dobrou noc."
"Wille, prosím....mám tu sýr!" vytáhla tu nejúčinnější zbraň. Miloval sýry. "A víno," dodala. Oboje dala na stůl. Zkoumal to pohledem a ona se jenom modlila, aby neodešel.
"Promiň, mám práci."
"Chci ti s tím pomoc, no tak...."
"Ale já nemám zájem," pokrčil rameny. "Zvládnu to sám. Dobrou noc." Odešel. Kapitánka si jenom povzdechla a víno si otevřela sama. A sama ho taky vypila. Nebylo špatné, na její vkus možná moc trpké. Po tom, co se umyla a osprchovala, se chystala jít si lehnout, když ji něco osvítilo. Ušklíbla se, hodila na sebe bundu a vydala se za kapitánem, kde zaklepala. Vyzval ji dále a podle všeho měl za sebou půlku papíru už dávno hotovou. Zavřela.
"Jednou jsem ti řekla, že ne neberu jako odpověď," maličko zavrčela těsně u něho.
"Hm a co jako já s tím?" podíval se na ni.
"Řekls mi ne. Před 31 minutami," povalila ho na postel a sedla si na něho obkročmo.
"A co jako? Myslel jsem to vážně. Pokud ti vadím, najdi si někoho jiného, kdo ti nebude vadit."
"Nesnáším, když se hádáme a co úplně nenávidím je, když se přestanu ovládat já. A občas na tom máš podíl."
"Tak si uvědom, že dva měsíce jsem s tebou byl rád, ale taky nechci být s tebou pořád, každou minutu, dva měsíce stačily."
"Dobře, ale teď? Můžu mít pro sebe tvých...řekněme 9 minut?"
"Ne."
"Osm?" Jenom zavrtěl hlavou. "Sedm?" Jenom se ušklíbl a koukl na hodinky. Vítězoslavně ho políbila.

"Ježiši, to jsme nemohli nařídit budíka?!" skákala po pokoji další den ráno a snažila se oblíknout. "Mám dvě minuty, abych se dostala k Amy. A nemám svůj domácí úkol!"
"A jaký to má být?" staral se.
"Co jsem dělala celý den. No nemůžu jí tam napsat, že jsem celou noc nespala a měla...a dělali jsme to no!" vyhrkla celá rudá a hledala tričko.
"A proč ne?"
"A...a proč ne?!!!" vyjekla. "Já...co tam mám napsat - 19:00 - 10:28 - laboratorní cvičení z anatomie?! Kde mám tričko?!"
"Nevím," pokrčil rameny. "Někde tady bude." Prohrabávala se hromadou oblečení, než ho vylovila. Will ji pobaveně pozoroval.
"Vypadáš líp," podotkl.
"To bude tebou!" rychle odvětila a zavazovala si boty. Překvapeně zamrkal. "Ano, tebou, kapitáne! A momentálně můžeš za to, že přijdu pozdě. A já pozdě nechodím!"
"Omluv se, že je to kvůli mně."
"Mám se přiznat?" vydechla. "To nejde, brouku," dala mu rychlou pusu, ale on ji stáhl zpátky.
"Není," mávl rukou. "Zapomnělas tu papíry večer..."
"A skončilo to v posteli? Ne, to nepůjde, něco vymyslím, musím utíkat!" hodila na sebe bundu. Jenom jí zamával a pak vstal. Osprchoval se a šel dodělat ty papíry.

Do týdne byl připravený kompletní seznam nováčků. Atlantis pro mnohé znamenala velkou příležitost. Daedalos byl se ZPM na cestě a už dávno v galaxii Pegasus. Takže netrvalo dlouho a Atlantis byla bohatší asi o padesát členů. U brány se to jenom hemžilo lidmi. Ginny byla pověřena důvěrou od doktorky Weirové, aby je roztřídila a Liv jí měla pomáhat, i když kapitánka tušila, že ji spíš hlídá. Olivie se jen bezstarostně usmívala a čekala, až se do toho pustí. Kapitán Smithová se postavila k zábradlí a hvízdla, aby byl klid.
"Dámy a pánové! Vítejte na Atlantis!" křikla. Konečně se všichni utišili. Malinko se pousmála. "Budu číst vaše jména a každý se zařadíte k tomu, pod koho budete spadat," kývla ke schodům, kde stál doktor Beckett, doktor McKay a major Lorne. Všechny představila. "Ti vám potom řeknou, co a jak. Takže Abrabam Thomas - doktor McKay, Arencibia Santos - doktor Beckett, Brown Joe - major Lorne, Cala..." zarazila se a zadívala se do davu. Brada jí spadla. Olivie jí nakoukla přes rameno a suše dodala. "Doktor Calahan se přesune prosím k doktoru Beckettovi, dále..." s naprosto lidovým klidem dočetla seznam. Kapitánka se na ni jenom mračila. Číst uměla jako první ze třídy. Cítila, jak se na ni Mike celou dobu dívá.
"Lidé, ke kterým jste byli přiřazeni, jsou vedoucí daných sekcí. Doktor Beckett je hlavní doktor, doktor McKay je tu hlavně přes technickou část a major Lorne se stará o vojenskou. Pokud budete něco potřebovat, jděte vždy za ním, nebo za jím pověřenou osobou. U doktora McKaye, předpokládám, se bude jednat o Radka Zelenku," pokračovala Liv, jako by se nic nedělo a byla tu jen jako dozor. Ginny jenom nevěřícně zírala. Jak mohla?
"Jako první budete absolvovat krátkou prohlídku, kde budete rozděleni do svých pokojů a představeny vám vaše pracoviště, pak budete seznámení s denním režimem, bude následovat několik cvičení a pohovor s psychologem. Nějaký dotaz?" Nikdo se ani neozval. "Výborně," přikývla spokojeně. "Kapitáne, pokud vám můžu předat slovo," mírně se pousmála a ustoupila dozadu. Kdyby Ginny mohla, zabije ji. Vysvětlila jim jenom, že mají tablety a že každý má svoji adresu a kdyby někdo něco potřeboval, má dát vědět. S těmito slovy se s nimi rozloučila.
"Seržante, na slovo!" zavrčela a poodešla na terasu.
"Ano, kapitáne?" starala se.
"Co-to-bylo?!" zavrčela vztekle.
"Zarazila jste se a nevypadala jste, že byste pokračovala," pokrčila rameny a nasadila ten nejsladší nejnevinnější výraz, "myslela jsem si, že jste potřebovala pomoci."
"Tak příště nemyslete! Prostě mě to překvapilo, nic víc...a uvědomte si, kdo je hodnostně výš! To, že vám ty vaše vylomeniny trpí Ryan, neznamená, že já budu!" štěkla.
Liv na ni chvíli koukala, než promluvila. "Vše, madam?"
"Naprosto!"
"Můžu teď něco já?"
"Nejsem si tak úplně jistá," založila si ruce.
"V tom případě, vy mi nic trpět nemusíte, nejste ve službě, podle psychologa ani ještě nemáte papíry, že jste způsobilá pro výkon služby, a dokonce nejste ani má přímá nadřízená. Takže pokud máte na mě nějaké stížnosti, stěžujte si u mého přímého nadřízeného, ale obávám se, že vám to nebude akceptovat. Možná až budete opět plně ve službě. Pěkný den, madam."
"Ginny," ozvalo se hned po tom, jak seržant udělala několik kroků pryč. Přišel pan doktor Calahan.
"Dej mi pokoj," zavrčela. "A běž za Beckettem, ať všechno víš," otočila se a odešla. Zamířila rovnou do tělocvičny. Sundala si bundu a stoupla si na běžecký pás. Zapnula ho na chůzi a potom postupné zrychlování. Koukala z okna a v duchu si nadávala za to, že tak vyjela. Prohrábla si vlasy. Rozhodla se - na sezení s Amy už nepůjde. A pokud bude muset, nebude mluvit o ničem osobním. Nechápala, jak ji mohlo pár dobře mířených otázek tak rozhodit. Vlastně nechápala vůbec, co se poslední dobou dělo.

Když se Olivie Reedová dostala po jedné z porad ohledně misí na oběd, tak se málem šla zastřelit. Jídelna byla okupována novými padesáti členy, kteří měli zrovna pauzu na oběd. Povzdechla si a šla si nabrat něco k jídlu. Nají se když tak na zemi. Mezitím se pohyboval i starý personál. Liv se snažila najít volné místo. Jedno bylo u Smithové, to z rozumných důvodů zamítla. Další bylo u doktorů, tak to taky zamítla, protože tam seděl Calahan. Další bylo u stolu s Chuckem a nebo s Lincolnem. Tak tam chudák stála a motala se. Nakonec se najedla ve stoje. Doufala, že tohle rychle skončí, protože by takhle dlouho nevydržela jíst. A ještě se rychle musela ztratit v davu, když kolem ní prošla těsně kapitánka. Vypadala, že každou chvíli někoho zaškrtí, i když se to snažila sebevíc skrýt. Takže si přisedla k nejbližšímu stolu, sklopila hlavu a dělala, že jí.
"Ale ale, vítejte, seržante," zavrněl jí někdo kousek od ucha.
"Pane bože!" vyjekla.
"Stačí Miku."
"Vyděsil jsi mě... nečekala..." koktala.
"Promiň."
"V pohodě, jen se tu na chvíli schovám, jo?"
"Proč?"
"Kapitánce se nelíbilo, jak jsem za ni dokončila vaše příjímání, ale měla jsem to za úkol." Doktor koukl směrem, kde viděl svoji kamarádku odcházet. "Jsem tu asi dvě hodiny, ale takhle jsem ji nikdy neviděl," pokýval hlavou.
"Jo, je mimo...úplný pošuk, a když dovolíš, utíkám."
Mike se pousmál. Ale řekl si, že do večera musí s kapitánem promluvit.
"Někdy pokecáme, pěkný den, doktore," zamávala mu Liv a raději se rozhodla, že zdrhne, než na ni začne mluvit.

Kapitán Ryan si šel večer zatrénovat. V deset už bývala tělocvična prázdná, ale dnes ne. Zůstal stát ve dveřích a pozoroval kapitána Smithovou na běžeckém pase. Měla docela rychlé tempo. Už zase.
"Co se děje?" staral se. Jenom sebou cukla a otočila se. Nevšimla si ho. Zavrtěla hlavou. Kdyby promluvila, už by se zadýchala. I tak z ní strašně lilo. Will přešel k pásu a podíval se na počítač, který ukazoval, že takhle běží už více než 45 minut. Strhl ji pásu a postavil na zem. Rychle si sedla na lavičku a sklopila hlavu mezi nohy. Popadala dech. Dokud běžela, ani jí to nepřišlo.
"Dobrý?" staral se. Jenom se na něho podívala a zavrtěla hlavou. Napila se.
"Není to dobrý. Nic není dobrý," vysoukala ze sebe.
"Co se děje?" Chvilku byla potichu a pomalu se uklidňovala.
"Když jsem sem přišla, moc jsem toho nenamluvila, pamatuješ?" začala.
"Pamatuju," přikývl a objal ji kolem ramen.
"Bylo to po tom, co mi dal Steven veřejně kopačky. Bylo to ve všech novinách," broukla. "A když je problém, nepotřebuju o tom mluvit, přeberu si to sama pro sebe a nějak to vyřeším. Ale teď musím dělat přesný opak toho, na co jsem zvyklá. A já nemůžu," hlesla.
"Tak to udělej po svém," dal jí pusu.
"Nemůžu, když nebudu dělat, co Amy chce, nikdy se nevrátím."
"Tak si s ní o tom musíš promluvit."
"Říkala jsem jí to a ona mi řekla, že musí vědět, co se mi honí hlavou, než mě vypustí. Tohle je prostě začarovaný kruh. Čím víc to ona rozebírá, tím víc mě to užírá. Tím víc přemýšlím o tom, co se tam vlastně stalo, jak mi bylo - prostě..." odmlčela se.
"Zvládni to, nesmíš se tomu poddat. Pak jsi taková podrážděná."
"Mám pocit, jako bych neměla nic pod kontrolou. Jako by mi všechno proklouzávalo," hlesla. "Včetně tebe," knikla. "A z toho mám největší strach."
"Buď svá a přestaň zkoušet být někým jiným, ano?"
"A uděláš si dneska na mě čas?" šeptla prosebně.
"Můžu," přikývl, "domluvím se s Tylorem a Reedovou, že tu poradu v noci přesuneme na ráno." Vděčně ho objala.
"Děkuju."
"Nemáš zač," dal jí pusu.

jestli se nepletu, tak tento díl má tak 3-4 části (ještě nevíme, jak to přesně rozdělíme) a v nějaké z nich půjdou na misi