Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
Bavte se
51. Staré pověsti wraithské 7: O pochodu planetou
Nadine se váhavě usmála na seržanta McMaholna. Nevěděla, co si má myslet o jeho siláckých řečech. Jestli se ji snažil zaujmout, tak to vzal z toho nejhoršího konce. Navíc ji zdržoval od práce. A tuto práci chtěla mít za sebou co nejdříve. Krátká návštěva jídelny se díky horlivému seržantovi protáhla skoro na hodinu. Nadine se ještě nepovedlo zvednout od stolu, ke kterému si proti ní McMaholn sedl. Svého jídla se skoro nedotkl, za to jí úspěšně vymlouval díru do hlavy. Zřejmě si neuvědomoval, že ho Nadine už nějakou chvíli neposlouchá. Po zjištění, že se od něho nic nového nedozví, se znovu začala zaobírat svou čekající prací. Překlady textů z navštívených planet jí většinou problémy nedělaly, ale tento se jí vůbec nelíbil. Popis pokusů křížení mezi lidmi a zvířaty, záznamy o chybách i úspěších. Pokud se tomu vůbec úspěchy dalo říkat. Nadine se otřásla.
„Slečno?!“ seržant zřejmě ještě stále mluvil a Nadina reakce byla v rozporu s řečeným. Nadine se na něj bezvýrazně podívala.
„Omluvte mě, seržante, mám práci,“ řekla krátce, konečně se zvedla a odešla.
Andrew McMaholn sledoval její záda a zuřivě skřípal zuby. Copak tady žádný z civilistů nevěděl, že věci, které jim říká, jsou důležité? Zvlášť taková křehule jako lingvistka Nadine by ho měla poslouchat a zapamatovat si každé jeho slovíčko. Rozhlédl se po jídelně. Hledal další oběť a oči se mu podezřívavě mhouřily, když zjistil, že většina civilního osazenstva Atlantis houfně opouští jídelnu a spěchá plnit své povinnosti z jeho dosahu.
Nadine nešla hned na své pracoviště. Po tak náročném setkání potřebovala chvíli na vzpamatování se. Vyšla na blízkou terasu a zvedla hlavu k modrému nebi, po kterém se v cárech posouvaly černo-fialové mraky. Zhluboka se nadechla a pevně sevřela zábradlí mezi prsty. Známý hlas ji přinutil se ohlédnout a prchnout terasou za nejbližší roh. Andrew McMaholn se rozhodl, že v jídelně už nemá žádné uplatnění. Mezi jejími dveřmi narazil na Radka Zelenku a rozhodl alespoň pro zkrácenou verzi školení.
Nadine zůstala stát za rohem tak, aby na ni nebylo vidět, a poslouchala, jak pohotový doktor odráží všechny seržantovy útoky, a po pár vhodných větách odchází středem jako vítěz. Usmála se nad vítězstvím rozumu nad...hmotou? Úsměv se jí dlouho nedržel. Seržantovy kroky zazněly moc blízko, aby se cítila v bezpečí. Couvla ještě o kousek a bez dechu poslouchala, jak se rázný McMaholnův krok ztrácí v chodbách Města. Zadržený dech vydechla, až když jejich zvuk docela odezněl.
„Co je proti tomuhle nějakých pár Michaelových pokusů,“ pomyslela si.
Přesto jí překlad trval déle, než se původně domnívala. Celé odpoledne a ještě část dalšího rána jí před očima vznikaly a zanikaly hororové příšerky a o všech musela napsat. Vyčerpalo jí to tolik, že požádala o volno do konce své směny. Její vedoucí nic nenamítal. Věděl, jak obtížnou práci dostala, a že se s ní vypořádala obdivuhodně rychle a dobře. Nic nehořelo, tak si mohla dopřát delší volno. Navíc pro ni měl vzkaz z velení SGC. Konkrétně od plukovníka Carterové. Byla to jenom jedna jednoduchá otázka – Kdy? Nadine věděla, že Sam už netrpělivě čeká na další pokračování SPW.
Při odchodu z pracoviště se stavila v jídelně. Oběd sice ještě nebyl přichystaný, ale něco k snědku se tam našlo vždycky. Navíc v této době nehrozilo takové nebezpečí od seržanta McMaholna. I on měl, naštěstí, svoje povinnosti.
Nadine si do papírového sáčku naskládala, co jí padlo do oka a pod ruku, a spokojeně si všechno odnesla do svého pokoje. Dveře na terasu už byly zase dokořán, ale k posezení venku nic nelákalo. Cáry mraků se natáhly po celé obloze, daly jí šedivý nádech a začaly hrozit, že se nad Atlantis rozpláčou.
„Určitě za to může Andrew,“ ušklíbla se Nadine. Přes otevřené dveře zatáhla závěs, aby trochu omezila proud chladného vzduchu zvenku, a usadila se ke svému počítači.
O pochodu planetou
„Letos budou tady!“ vykřikoval Ekradeg na hlavní ulici městečka Rostalian. „Už jste to slyšeli? Přijedou sem!“ Pobíhal středem ulice a rozhazoval rukama.
„No, to je radosti,“ zamumlala Ylaytela. Vyhnula se radostně tančícímu Degovi a zmizela ve dveřích knihkupectví. Těšila se na nejnovější rozšířené vydání odborné publikace o možnostech létání nadsvětelnou rychlostí. Co na tom, že většina Veitoňanů podobné úvahy brala na lehkou váhu nebo je vůbec považovala za fantasmagorie. Yla o létání ke hvězdám uvažovala velice vážně.
„Hezký den, Ylo,“ usmál se na ni Zaro. „Už to tady máš. Hyperpohon se všemi aspekty, autorka Ylaytela Marvers. Blahopřeju. Už je to kolikáté? Třetí rozšířené vydání?“
„Čtvrté,“ usmála se Yla.
„A slyšela jsi Dega? Prý budou tento rok tady. To abych zavřel dřív,“ Zaro se zamračil na prosklené dveře do ulice, které celé dny a také část nocí zůstávaly dokořán. Kdykoli byl Zaro ve svém milovaném knihkupectví, měl otevřeno, aby každý mohl vstoupit a vybrat si z knih, po čem jeho srdce právě zatoužilo. Letošní podzimní průvod ho přinutí zavřít na celé odpoledne a večer. Mrzelo ho to, ale musel připustit, že i on je na pochod zvědavý.
Yla ho už nevnímala. Prsty přejížděla po černobílých deskách své staronové knihy. Jako vždy byla její díla vyskládána na čestném místě a většina obyvatel městečka si je dříve či později zakoupila. Yla sice pochybovala, že by je někdo doopravdy četl, ale ta možnost tady vždycky byla. Občas jí někdo ze známých překvapil otázkou na konkrétní část z její knihy a ona se snažila odpovědět jak nejlépe dovedla. Naposledy se dotkla vazby, kývla za Zara a vyšla zpátky na ulici. Deg už odtančil někam stranou, pozdně letní slunce se opíralo do slunečníků nad nedalekou cukrárnou a snažilo se proniknout látkou až do zmrzlinových pohárů. Možná chce ochutnat, usmála se Yla, když šla kolem.
Podzim si dával na čas. Ovoce už bylo sklizeno, ale slunce stále pálilo jako uprostřed léta. Horký vítr se snažil a hvízdal a zvedal se, aby vzápětí někomu foukl hrst prachu do očí. Nepozorným klukům kradl draky, když se nedrželi pevně provázku.
Deg stál každé odpoledne na hranici městečka, pod klobouk si vkládal vlhký ubrousek, aby se mu ‚chladil mozek‘, jak říkával, a vyhlížel do dálky směrem k Protilehlým horám.
Bylo to deset let, co se na podzim ve městech začali objevovat podivní tvorové. Nejdřív jich bylo málo. V hloučcích po šesti, sedmi, prošli ulicí některého z měst. Někde si jich ani nevšimli, jinde se jim vyhýbali, ale většinou zvědavost převážila nad opatrností. Ty bytosti žili v zakázaných Protilehlých horách, říkali si Wraithi a předváděli zvláštní tanec, který doprovázeli vlastním zpěvem. Postupně jich přicházelo stále víc a stali se vyhledávanou atrakcí.
Deg si založil ruce a mračil se na kotouče prachu líně se valící ze sklizených polí. Jestli brzy nezaprší, všechno se v tom prachu utopí, pomyslel si. Stál takto už druhý týden. Zrovna před chvílí to pracně spočítal. Dny mu splývaly monotónním žárem. Nadzvedl klobouk a vytáhl ubrousek. Pokud byl ještě vlhký, tak jenom jeho potem. Strčil ho do kapsy a zapomněl z ní vytáhnout ruku. Zaujal ho sloup prachu na obzoru. Vypadal jinak než všechny ostatní. Větší a kompaktnější. Jeho vršek rozfoukával vítr a při zemi se v hnědošedém mračnu z částeček vyschlé půdy černala záplava postav oblečených do tmavých barev.
„Už jdou,“ zašeptal Deg. Nemohl uvěřit, že se přece jenom dočkal. „Přicházejí!“ vykřikl.
Na jeho volání nejdříve reagovali obchodníci. Zavírali své krámy a stahovali přes prosklené výklady husté kovové mříže. Při pochodu Wraithů bylo lepší, když měli své obchody zabezpečené.
Nikdo nevěděl, který den se wraithská taneční skupina objeví. Nebylo mnoho nadšenců, kteří by čekali v určeném městečku třeba měsíc. Hotel v Rostalianu se o ně rád postaral. V této době v městě mnoho návštěvníků nebylo.
Deg stál hned na začátku hlavní ulice a vyhlížel první návštěvníky. Za ním se kolem domů začali shromažďovat další obyvatelé města.
Čelo wraithského průvodu se blížilo. Nevypadalo to, že by příchozí byli nějak zvlášť uspořádaní. Nepříliš hustý dav černě oděných tvorů s dlouhými bílými vlasy došel až na okraj městečka. Wraithové se zastavili.
Vítr využil jejich nehybnosti, aby jim zpod nohou sebral všechen zvířený prach a prohnal ho Rostalianem. Lidé si zakrývali tváře, přesto jim v prachu slzely oči. Než se rozkoukali, Wraithové byli v městě. První už míjeli Dega. Vítr se jako na povel utišil a nebe přikryl tmavý mrak. Nikdo ho neviděl přicházet, přesto náhle zahalil celou oblohu.
Wraithové tiše ušli ještě několik kroků. Najednou vykřikli, stačil malý úkrok do některé ze stran a stáli ve vyrovnaných řadách. Celé to trvalo sotva vteřinu, a pak se ozvala mručivá melodie, přeběhla z jednoho konce warithského zástupu k druhému, zavlnila se a s ní se zavlnily i černé dlouhé pláště. Melodie sílila a pohyby Wraithů byly stále výraznější a rychlejší. Pláště jim vířily u kolen, vlasy poletovaly kolem hlav a špičatými zuby blýskali v úsměvu.
Obyvatelé i návštěvníci Rostalianu na ně zírali mnohdy s otevřenými ústy. Tanečníci neměli žádné ozdoby, žádné nástroje a právě proto byl jejich pohyb tak fascinující. Děti, zvyklé tančit při každé příležitosti, stály bez hnutí a vypadaly stejně omámeně jako dospělí.
Wraithové tančíce došli doprostřed města. Bez zjevného povelu se všichni naráz zastavili a melodie zmlkla. Až v té chvíli si přihlížející všimli, že všichni tanečníci jsou muži a za nimi volně a bez tance kráčejí ještě tři ženy. Měly stejně bílé tváře a černé pláště, ale dlouhé vlasy měly tmavě hnědé, skoro černé. Prošly tančícím zástupem do jeho středu, tam se zastavily a rozhlédly se. Mručivá melodie se vrátila, ale tentokrát Wraithové nezačali tančit společně. Každý se pohyboval samostatně. Někteří se drželi ve středu prázdné ulice, jiní přicházeli k měšťanům, pobízeli je k tanci a mísili se mezi ně.
Wraithskou melodií se začaly ozývat lidské výkřiky plné děsu a mrak nad Rostalianem se rozplakal.
Ylaytela Marvers seděla u okna začtená do své nejnovější knihy. Hluku zvenčí si nevšímala. Wraithský tanec ji nezajímal. Zcela se ponořila do mezihvězdných letů. Před očima se jí míhaly nové cizí světy, kterých by její potomci mohli dosáhnout. Přitom stačila pozorně pročítat každé slovo knihy. Znala ji nazpaměť, ale potřebovala se ujistit, že v novém vydání jsou uvedeny všechny nové výsledky jejích výzkumům tak, jak si přála.
Dešťové kapky bubnující na parapet ji přinutily zvednout oči, ale hned zase pokračovala ve čtení. Už jí scházelo jenom posledních dvacet stránek. Přisunula si k ruce blok s tužkou na poznámky. Některé její pečlivě promyšlené fráze vydavatel na poslední chvíli změnil. Zapisovala je zvlášť s tím, že je s ním znovu probere. Možná doufal, že si jich ke konci knihy nevšimne, ale už dávno se mohl přesvědčit o Ylaytelině pečlivosti. Poslední stranu si pro jistotu přečetla dvakrát. Pak se zadívala na svoje poznámky a usmála se. Tentokrát moc neschválených změn nebylo.
Déšť bušil do okna. Jiný zvuk slyšet nebylo. Yla se nepřítomně zadívala na šedé nebe. Wraithský tanec jistě skončil s dlouho čekávanou vláhou. Všichni se ukryli a tiše se radují, že se konečně zbavili všudypřítomného prachu a rozpraskané země.
Bouchnutí domovních dveří Ylu nepřekvapilo. Rodina žijící v přízemí se byla na wraithský tanec podívat a jistě přišla domů, mokrá a spokojená, aby se usušila a nad šálkem čaje vzpomínala na neobvyklý zážitek.
Kroky na schodech nebylo slyšet, takže když na prahu Ylaytelina pokoje stanula jedna z wraithských žen, našla vědkyni v křesle zahleděnou z okna.
Po pár minutách wraithka odcházela a v rukou si jako trofej nesla černobílou knihu s několika zářivě červenými kapkami.
Městečko Rostalian se stalo symbolem hrůzy. Z přihlížejících lidí nikdo wraithský tanec nepřežil a jenom málokomu z ostatních obyvatel se podařilo ukrýt v domě tak, aby ho wraithské hordy nenašly.
Z knihy Ylaytely Marvens se stal bestseller. Byla to jediná věc, která po nájezdu Wraithů z městečka zmizela. Jeden z přeživších – knihkupec Zaro – trpěl selektivní ztrátou paměti a jediné, co pořád opakoval, bylo, že si jeho známá Yla odnesla jeden z výtisků svého díla domů ke kontrole. Kniha o nadsvětelném cestování nebyla v celém domě vědkyně Marvens objevena. A vydavatel brzy chystal dotisk, protože publikace zmizela i z pultů obchodů. Obyvatelé Nové Veitony ji vykoupili do poslední. O letech na jiné planety se najednou diskutovalo stejně tak u rodinných stolů a v restauracích nad skleničkou vína, jako na odborných seminářích a konferencích.
Mrtví obyvatelé Rostalianu byli v tichosti pohřbeni. Jenom málo lidí vědělo, že mezi mrtvolami bylo i mnoho takových, kteří očividně zemřeli na okamžitou ztrátu veškeré energie. Vyšetřovatelé z VLPH označili tuto skutečnost za přísně tajnou. Podle jejich zjištění za tyto smrti mohly tři wraithské ženy, které přišly s tančícím průvodem. Nebyl to první případ takové smrti při wraithském tanci s přítomností jejich žen, ale ta předcházející úmrtí se omezila na jednu až dvě oběti. Ostatní zabité obyvatele Rostalianu měli zřejmě na svědomí tanečníci, které nečekaný déšť překvapil a způsobil jim nějaký druh davového šílenství. VLPH začalo zvažovat rozsáhlý zásah v Protilehlých horách.
V Protilehlých horách seděly tři wraithky v pohodlných křeslech v jedné z laboratoří a prohlížely si krmné jizvy v dlaních.
„Tanec se osvědčil,“ řekla spokojeně jedna z nich. „Tato velikost města byla ideální a krmný proces proběhl podle předpokladu.“
„Nápad, jak shromáždit vhodný počet potravy na jednom místě díky tanci, byl jedním z nejlepších, které jsi měl,“ usmála se druhá na doktora. „Tato fáze výzkumu má vynikající výsledky.“
„Velmi uspokojivé,“ řekla i třetí a spokojeně kývla hlavou. „Ale zřejmě dále nerealizovatelné.“
„Máte pravdu. Najdeme jiný způsob. Možná nám ho nevědomky nabídnou sami lidé. Ten poslední zásah do procesu krmení se na lidské energii byl úspěšný. Když utlumíme všechny ostatní tělesné funkce, mělo by vstřebávání probíhat bez problémů.“ Stařičký doktor Stanley se sotva držel na nohou. Speciální hmyzí sérum mu sice prodloužilo život ještě více než jeho předchůdci, doktoru Opremotovi, ale i on po několika stech letech pocítil, že se k němu pomalu blíží smrt. Než se s ní setká, chtěl vyřešit ještě tento jeden problém. S těmi ostatními už si musí poradit jeho nástupce.
Nadine se ohlédla po zatažené obloze za oknem. Ani si neuvědomila, jak se její vyprávění dotklo toho, co podvědomě vnímala. Déšť se v provazcích lil z temného nebe, šuměl v oceánu a rachotil na terase. Vítr ho ve sprškách házel na okenní skla. V pootevřených dveřích se leskla malá kaluž. Nadine dveře dovřela a do louže hodila ručník. Posledním pohledem zkontrolovala text v počítači, přetáhla ho do malého přenosného zařízení a odložila na stolek u dveří. Procházka Městem ji vůbec nelákala. Natáhla se na postel a přivřela oči. Aspoň chvíli volného odpoledne si chtěla užít bez divných stvoření, kterými se galaxie Pegas jenom hemžila.
Déšť padal, šuměl, kolébal a uspával.
Nadine se váhavě usmála na seržanta McMaholna. Nevěděla, co si má myslet o jeho siláckých řečech. Jestli se ji snažil zaujmout, tak to vzal z toho nejhoršího konce. Navíc ji zdržoval od práce. A tuto práci chtěla mít za sebou co nejdříve. Krátká návštěva jídelny se díky horlivému seržantovi protáhla skoro na hodinu. Nadine se ještě nepovedlo zvednout od stolu, ke kterému si proti ní McMaholn sedl. Svého jídla se skoro nedotkl, za to jí úspěšně vymlouval díru do hlavy. Zřejmě si neuvědomoval, že ho Nadine už nějakou chvíli neposlouchá. Po zjištění, že se od něho nic nového nedozví, se znovu začala zaobírat svou čekající prací. Překlady textů z navštívených planet jí většinou problémy nedělaly, ale tento se jí vůbec nelíbil. Popis pokusů křížení mezi lidmi a zvířaty, záznamy o chybách i úspěších. Pokud se tomu vůbec úspěchy dalo říkat. Nadine se otřásla.
„Slečno?!“ seržant zřejmě ještě stále mluvil a Nadina reakce byla v rozporu s řečeným. Nadine se na něj bezvýrazně podívala.
„Omluvte mě, seržante, mám práci,“ řekla krátce, konečně se zvedla a odešla.
Andrew McMaholn sledoval její záda a zuřivě skřípal zuby. Copak tady žádný z civilistů nevěděl, že věci, které jim říká, jsou důležité? Zvlášť taková křehule jako lingvistka Nadine by ho měla poslouchat a zapamatovat si každé jeho slovíčko. Rozhlédl se po jídelně. Hledal další oběť a oči se mu podezřívavě mhouřily, když zjistil, že většina civilního osazenstva Atlantis houfně opouští jídelnu a spěchá plnit své povinnosti z jeho dosahu.
Nadine nešla hned na své pracoviště. Po tak náročném setkání potřebovala chvíli na vzpamatování se. Vyšla na blízkou terasu a zvedla hlavu k modrému nebi, po kterém se v cárech posouvaly černo-fialové mraky. Zhluboka se nadechla a pevně sevřela zábradlí mezi prsty. Známý hlas ji přinutil se ohlédnout a prchnout terasou za nejbližší roh. Andrew McMaholn se rozhodl, že v jídelně už nemá žádné uplatnění. Mezi jejími dveřmi narazil na Radka Zelenku a rozhodl alespoň pro zkrácenou verzi školení.
Nadine zůstala stát za rohem tak, aby na ni nebylo vidět, a poslouchala, jak pohotový doktor odráží všechny seržantovy útoky, a po pár vhodných větách odchází středem jako vítěz. Usmála se nad vítězstvím rozumu nad...hmotou? Úsměv se jí dlouho nedržel. Seržantovy kroky zazněly moc blízko, aby se cítila v bezpečí. Couvla ještě o kousek a bez dechu poslouchala, jak se rázný McMaholnův krok ztrácí v chodbách Města. Zadržený dech vydechla, až když jejich zvuk docela odezněl.
„Co je proti tomuhle nějakých pár Michaelových pokusů,“ pomyslela si.
Přesto jí překlad trval déle, než se původně domnívala. Celé odpoledne a ještě část dalšího rána jí před očima vznikaly a zanikaly hororové příšerky a o všech musela napsat. Vyčerpalo jí to tolik, že požádala o volno do konce své směny. Její vedoucí nic nenamítal. Věděl, jak obtížnou práci dostala, a že se s ní vypořádala obdivuhodně rychle a dobře. Nic nehořelo, tak si mohla dopřát delší volno. Navíc pro ni měl vzkaz z velení SGC. Konkrétně od plukovníka Carterové. Byla to jenom jedna jednoduchá otázka – Kdy? Nadine věděla, že Sam už netrpělivě čeká na další pokračování SPW.
Při odchodu z pracoviště se stavila v jídelně. Oběd sice ještě nebyl přichystaný, ale něco k snědku se tam našlo vždycky. Navíc v této době nehrozilo takové nebezpečí od seržanta McMaholna. I on měl, naštěstí, svoje povinnosti.
Nadine si do papírového sáčku naskládala, co jí padlo do oka a pod ruku, a spokojeně si všechno odnesla do svého pokoje. Dveře na terasu už byly zase dokořán, ale k posezení venku nic nelákalo. Cáry mraků se natáhly po celé obloze, daly jí šedivý nádech a začaly hrozit, že se nad Atlantis rozpláčou.
„Určitě za to může Andrew,“ ušklíbla se Nadine. Přes otevřené dveře zatáhla závěs, aby trochu omezila proud chladného vzduchu zvenku, a usadila se ke svému počítači.
O pochodu planetou
„Letos budou tady!“ vykřikoval Ekradeg na hlavní ulici městečka Rostalian. „Už jste to slyšeli? Přijedou sem!“ Pobíhal středem ulice a rozhazoval rukama.
„No, to je radosti,“ zamumlala Ylaytela. Vyhnula se radostně tančícímu Degovi a zmizela ve dveřích knihkupectví. Těšila se na nejnovější rozšířené vydání odborné publikace o možnostech létání nadsvětelnou rychlostí. Co na tom, že většina Veitoňanů podobné úvahy brala na lehkou váhu nebo je vůbec považovala za fantasmagorie. Yla o létání ke hvězdám uvažovala velice vážně.
„Hezký den, Ylo,“ usmál se na ni Zaro. „Už to tady máš. Hyperpohon se všemi aspekty, autorka Ylaytela Marvers. Blahopřeju. Už je to kolikáté? Třetí rozšířené vydání?“
„Čtvrté,“ usmála se Yla.
„A slyšela jsi Dega? Prý budou tento rok tady. To abych zavřel dřív,“ Zaro se zamračil na prosklené dveře do ulice, které celé dny a také část nocí zůstávaly dokořán. Kdykoli byl Zaro ve svém milovaném knihkupectví, měl otevřeno, aby každý mohl vstoupit a vybrat si z knih, po čem jeho srdce právě zatoužilo. Letošní podzimní průvod ho přinutí zavřít na celé odpoledne a večer. Mrzelo ho to, ale musel připustit, že i on je na pochod zvědavý.
Yla ho už nevnímala. Prsty přejížděla po černobílých deskách své staronové knihy. Jako vždy byla její díla vyskládána na čestném místě a většina obyvatel městečka si je dříve či později zakoupila. Yla sice pochybovala, že by je někdo doopravdy četl, ale ta možnost tady vždycky byla. Občas jí někdo ze známých překvapil otázkou na konkrétní část z její knihy a ona se snažila odpovědět jak nejlépe dovedla. Naposledy se dotkla vazby, kývla za Zara a vyšla zpátky na ulici. Deg už odtančil někam stranou, pozdně letní slunce se opíralo do slunečníků nad nedalekou cukrárnou a snažilo se proniknout látkou až do zmrzlinových pohárů. Možná chce ochutnat, usmála se Yla, když šla kolem.
Podzim si dával na čas. Ovoce už bylo sklizeno, ale slunce stále pálilo jako uprostřed léta. Horký vítr se snažil a hvízdal a zvedal se, aby vzápětí někomu foukl hrst prachu do očí. Nepozorným klukům kradl draky, když se nedrželi pevně provázku.
Deg stál každé odpoledne na hranici městečka, pod klobouk si vkládal vlhký ubrousek, aby se mu ‚chladil mozek‘, jak říkával, a vyhlížel do dálky směrem k Protilehlým horám.
Bylo to deset let, co se na podzim ve městech začali objevovat podivní tvorové. Nejdřív jich bylo málo. V hloučcích po šesti, sedmi, prošli ulicí některého z měst. Někde si jich ani nevšimli, jinde se jim vyhýbali, ale většinou zvědavost převážila nad opatrností. Ty bytosti žili v zakázaných Protilehlých horách, říkali si Wraithi a předváděli zvláštní tanec, který doprovázeli vlastním zpěvem. Postupně jich přicházelo stále víc a stali se vyhledávanou atrakcí.
Deg si založil ruce a mračil se na kotouče prachu líně se valící ze sklizených polí. Jestli brzy nezaprší, všechno se v tom prachu utopí, pomyslel si. Stál takto už druhý týden. Zrovna před chvílí to pracně spočítal. Dny mu splývaly monotónním žárem. Nadzvedl klobouk a vytáhl ubrousek. Pokud byl ještě vlhký, tak jenom jeho potem. Strčil ho do kapsy a zapomněl z ní vytáhnout ruku. Zaujal ho sloup prachu na obzoru. Vypadal jinak než všechny ostatní. Větší a kompaktnější. Jeho vršek rozfoukával vítr a při zemi se v hnědošedém mračnu z částeček vyschlé půdy černala záplava postav oblečených do tmavých barev.
„Už jdou,“ zašeptal Deg. Nemohl uvěřit, že se přece jenom dočkal. „Přicházejí!“ vykřikl.
Na jeho volání nejdříve reagovali obchodníci. Zavírali své krámy a stahovali přes prosklené výklady husté kovové mříže. Při pochodu Wraithů bylo lepší, když měli své obchody zabezpečené.
Nikdo nevěděl, který den se wraithská taneční skupina objeví. Nebylo mnoho nadšenců, kteří by čekali v určeném městečku třeba měsíc. Hotel v Rostalianu se o ně rád postaral. V této době v městě mnoho návštěvníků nebylo.
Deg stál hned na začátku hlavní ulice a vyhlížel první návštěvníky. Za ním se kolem domů začali shromažďovat další obyvatelé města.
Čelo wraithského průvodu se blížilo. Nevypadalo to, že by příchozí byli nějak zvlášť uspořádaní. Nepříliš hustý dav černě oděných tvorů s dlouhými bílými vlasy došel až na okraj městečka. Wraithové se zastavili.
Vítr využil jejich nehybnosti, aby jim zpod nohou sebral všechen zvířený prach a prohnal ho Rostalianem. Lidé si zakrývali tváře, přesto jim v prachu slzely oči. Než se rozkoukali, Wraithové byli v městě. První už míjeli Dega. Vítr se jako na povel utišil a nebe přikryl tmavý mrak. Nikdo ho neviděl přicházet, přesto náhle zahalil celou oblohu.
Wraithové tiše ušli ještě několik kroků. Najednou vykřikli, stačil malý úkrok do některé ze stran a stáli ve vyrovnaných řadách. Celé to trvalo sotva vteřinu, a pak se ozvala mručivá melodie, přeběhla z jednoho konce warithského zástupu k druhému, zavlnila se a s ní se zavlnily i černé dlouhé pláště. Melodie sílila a pohyby Wraithů byly stále výraznější a rychlejší. Pláště jim vířily u kolen, vlasy poletovaly kolem hlav a špičatými zuby blýskali v úsměvu.
Obyvatelé i návštěvníci Rostalianu na ně zírali mnohdy s otevřenými ústy. Tanečníci neměli žádné ozdoby, žádné nástroje a právě proto byl jejich pohyb tak fascinující. Děti, zvyklé tančit při každé příležitosti, stály bez hnutí a vypadaly stejně omámeně jako dospělí.
Wraithové tančíce došli doprostřed města. Bez zjevného povelu se všichni naráz zastavili a melodie zmlkla. Až v té chvíli si přihlížející všimli, že všichni tanečníci jsou muži a za nimi volně a bez tance kráčejí ještě tři ženy. Měly stejně bílé tváře a černé pláště, ale dlouhé vlasy měly tmavě hnědé, skoro černé. Prošly tančícím zástupem do jeho středu, tam se zastavily a rozhlédly se. Mručivá melodie se vrátila, ale tentokrát Wraithové nezačali tančit společně. Každý se pohyboval samostatně. Někteří se drželi ve středu prázdné ulice, jiní přicházeli k měšťanům, pobízeli je k tanci a mísili se mezi ně.
Wraithskou melodií se začaly ozývat lidské výkřiky plné děsu a mrak nad Rostalianem se rozplakal.
Ylaytela Marvers seděla u okna začtená do své nejnovější knihy. Hluku zvenčí si nevšímala. Wraithský tanec ji nezajímal. Zcela se ponořila do mezihvězdných letů. Před očima se jí míhaly nové cizí světy, kterých by její potomci mohli dosáhnout. Přitom stačila pozorně pročítat každé slovo knihy. Znala ji nazpaměť, ale potřebovala se ujistit, že v novém vydání jsou uvedeny všechny nové výsledky jejích výzkumům tak, jak si přála.
Dešťové kapky bubnující na parapet ji přinutily zvednout oči, ale hned zase pokračovala ve čtení. Už jí scházelo jenom posledních dvacet stránek. Přisunula si k ruce blok s tužkou na poznámky. Některé její pečlivě promyšlené fráze vydavatel na poslední chvíli změnil. Zapisovala je zvlášť s tím, že je s ním znovu probere. Možná doufal, že si jich ke konci knihy nevšimne, ale už dávno se mohl přesvědčit o Ylaytelině pečlivosti. Poslední stranu si pro jistotu přečetla dvakrát. Pak se zadívala na svoje poznámky a usmála se. Tentokrát moc neschválených změn nebylo.
Déšť bušil do okna. Jiný zvuk slyšet nebylo. Yla se nepřítomně zadívala na šedé nebe. Wraithský tanec jistě skončil s dlouho čekávanou vláhou. Všichni se ukryli a tiše se radují, že se konečně zbavili všudypřítomného prachu a rozpraskané země.
Bouchnutí domovních dveří Ylu nepřekvapilo. Rodina žijící v přízemí se byla na wraithský tanec podívat a jistě přišla domů, mokrá a spokojená, aby se usušila a nad šálkem čaje vzpomínala na neobvyklý zážitek.
Kroky na schodech nebylo slyšet, takže když na prahu Ylaytelina pokoje stanula jedna z wraithských žen, našla vědkyni v křesle zahleděnou z okna.
Po pár minutách wraithka odcházela a v rukou si jako trofej nesla černobílou knihu s několika zářivě červenými kapkami.
Městečko Rostalian se stalo symbolem hrůzy. Z přihlížejících lidí nikdo wraithský tanec nepřežil a jenom málokomu z ostatních obyvatel se podařilo ukrýt v domě tak, aby ho wraithské hordy nenašly.
Z knihy Ylaytely Marvens se stal bestseller. Byla to jediná věc, která po nájezdu Wraithů z městečka zmizela. Jeden z přeživších – knihkupec Zaro – trpěl selektivní ztrátou paměti a jediné, co pořád opakoval, bylo, že si jeho známá Yla odnesla jeden z výtisků svého díla domů ke kontrole. Kniha o nadsvětelném cestování nebyla v celém domě vědkyně Marvens objevena. A vydavatel brzy chystal dotisk, protože publikace zmizela i z pultů obchodů. Obyvatelé Nové Veitony ji vykoupili do poslední. O letech na jiné planety se najednou diskutovalo stejně tak u rodinných stolů a v restauracích nad skleničkou vína, jako na odborných seminářích a konferencích.
Mrtví obyvatelé Rostalianu byli v tichosti pohřbeni. Jenom málo lidí vědělo, že mezi mrtvolami bylo i mnoho takových, kteří očividně zemřeli na okamžitou ztrátu veškeré energie. Vyšetřovatelé z VLPH označili tuto skutečnost za přísně tajnou. Podle jejich zjištění za tyto smrti mohly tři wraithské ženy, které přišly s tančícím průvodem. Nebyl to první případ takové smrti při wraithském tanci s přítomností jejich žen, ale ta předcházející úmrtí se omezila na jednu až dvě oběti. Ostatní zabité obyvatele Rostalianu měli zřejmě na svědomí tanečníci, které nečekaný déšť překvapil a způsobil jim nějaký druh davového šílenství. VLPH začalo zvažovat rozsáhlý zásah v Protilehlých horách.
V Protilehlých horách seděly tři wraithky v pohodlných křeslech v jedné z laboratoří a prohlížely si krmné jizvy v dlaních.
„Tanec se osvědčil,“ řekla spokojeně jedna z nich. „Tato velikost města byla ideální a krmný proces proběhl podle předpokladu.“
„Nápad, jak shromáždit vhodný počet potravy na jednom místě díky tanci, byl jedním z nejlepších, které jsi měl,“ usmála se druhá na doktora. „Tato fáze výzkumu má vynikající výsledky.“
„Velmi uspokojivé,“ řekla i třetí a spokojeně kývla hlavou. „Ale zřejmě dále nerealizovatelné.“
„Máte pravdu. Najdeme jiný způsob. Možná nám ho nevědomky nabídnou sami lidé. Ten poslední zásah do procesu krmení se na lidské energii byl úspěšný. Když utlumíme všechny ostatní tělesné funkce, mělo by vstřebávání probíhat bez problémů.“ Stařičký doktor Stanley se sotva držel na nohou. Speciální hmyzí sérum mu sice prodloužilo život ještě více než jeho předchůdci, doktoru Opremotovi, ale i on po několika stech letech pocítil, že se k němu pomalu blíží smrt. Než se s ní setká, chtěl vyřešit ještě tento jeden problém. S těmi ostatními už si musí poradit jeho nástupce.
Nadine se ohlédla po zatažené obloze za oknem. Ani si neuvědomila, jak se její vyprávění dotklo toho, co podvědomě vnímala. Déšť se v provazcích lil z temného nebe, šuměl v oceánu a rachotil na terase. Vítr ho ve sprškách házel na okenní skla. V pootevřených dveřích se leskla malá kaluž. Nadine dveře dovřela a do louže hodila ručník. Posledním pohledem zkontrolovala text v počítači, přetáhla ho do malého přenosného zařízení a odložila na stolek u dveří. Procházka Městem ji vůbec nelákala. Natáhla se na postel a přivřela oči. Aspoň chvíli volného odpoledne si chtěla užít bez divných stvoření, kterými se galaxie Pegas jenom hemžila.
Déšť padal, šuměl, kolébal a uspával.
Děkuji za všechny komentáře
Seržant McMaholn se objeví někde dále. Byla by škoda nedat takové úžasné postavě ještě nějaký prostor
Příště se vrátím k námětu ze seriálu v povídce nazvané Královna.
díl byl jo vždy vynikající 
Pro ty, kterých se to týká: další kapitola Zelené planety bude na mailu do konce týdne. Doufám. 