SG: ZDP - druhá série bude - asi :)

[andoriel]

Je osmnáctého, venku konečně horko, tak se trochu mrazivý příběh možná hodí

Název je tentokrát možná trochu zavádějící, protože toto vyprávění vzniklo z větší části na přání mého "kroužku expertů"

46. Staré pověsti wraithské 5: O královnách

„Vy jste Nadine, že?“ doktor Woolsey stál v jídelně a ruce trochu nervózně posouval po okraji tácu.
Nadine zvedla hlavu a kývla.
„Já jsem...,“ zarazil se a pohledem zabloudil k volnému místu proti Nadine. Když znovu kývla, posadil se a konečně pokračoval: „Jsem Woolsey, tedy doktor Woolsey, nový vedoucí expedice Atlantis. Vlastně se jmenuju Richard.“ Zarazil se.
Nadine k němu zvedla výrazné tmavohnědé oči. Polkla poslední sousto a řekla: „Vím kdo jste, doktore. Mohu vám nějak pomoci nebo chcete jenom společnost při jídle?“
Richard si potichu oddechl. Počátky komunikace s novými osobami nebyly jeho silnou stránkou. „Stačí Richard. Nebo Dick, když budete chtít,“ trochu se usmál. „Plukovník Carterová mi půjčila vaši práci.“
Nadine pozvedla obočí. Přemýšlela, o které práci to Richard mluví. Nenechal ji dlouho tápat.
„Četl jsem vaše pověsti. Jsou zajímavé a byl bych rád, kdybyste v nich pokračovala. Pokud budete potřebovat nějakou pomoc nebo něco jiného, co bude v mých skromných silách vám zajistit, řekněte si.“
„To je velkorysá nabídka,“ usmála se Nadine.
„No,“ Richard upil trochu vody než pokračoval. „Vlastně mě Samantha prosila, abych jí k pravidelným hlášením přikládal i vaše pověsti.“ Zmlkl a sklonil se nad jídlem.
Nadine se začala zvedat k odchodu, když ji ještě zarazil: „Další hlášení posílám zítra. Myslíte, že budete mít hotovou další pověst tak, abych si ji před tím stačil také přečíst?“
„Budu se snažit,“ vzdychla Nadine. Plán na nové espévéčko měla v hlavě. Hodit ho do počítače, to byla trochu složitější záležitost. Odnesla tác a další dvě hodiny se naplno věnovala své obvyklé práci. Překládala drobné texty nalezené na prozkoumávaných planetách a zakládala je ke zprávám o misích. Jejich vyhodnocení nebyla její starost. Na to měli Richarda a jeho tlupu.
Skončila brzy odpoledne. Cestu do jídelny pro kávu pojala jako procházku stejně, jako cestu do svého pokoje. Vytáhla na terasu obě křesílka a malý stolek. Na stolek si připravila kávu a velkou sklenici s vodou, do jednoho křesílka si sedla a do druhého si odložila natažené nohy. Na kolena si položila notebook, spustila ho a otevřela nový textový soubor. Poopravila sklon obrazovky a pohladila klávesnici. „Tak se do toho pustíme,“ řekla si nahlas.

O královnách

Seděla na barové židličce a rozparek temně fialových šatů jí vysoko odhaloval stehno v černé punčoše. Nohu měla přehozenou přes nohu, lokty nedbale opřené o bar před sebou a část tváře jí zakrýval pramen dlouhých světle hnědých vlasů. V prstech otáčela skleničkou na stopce, ze které se ještě nenapila. Co její šaty odhalovaly dole, to si vynahradily výše. Stojáček obtažený kolem štíhlého krku a dlouhé rukávy neukázaly ani kousek kůže. Dokonce i prostřih v přední části od stojáčku k žaludku byl pečlivě stažen černou sametkou, která se cik cak provlékala malými otvory s kovovými okraji.
Z pod dlouhých řas jasně modrých očí sledovala skupinku mladíků. Přišli před chvílí, dlouze se usazovali a přitom se stále nápadně rozhlíželi po příhodných společnicích.
Netrvalo dlouho, než se k ní jeden z nich nenápadně přitočil cestou k baru.
„Sama samička?“ mrkl na ni.
Bez odpovědi si ho důkladně prohlédla a odvrátila se.
„Ale no tak, kotě, snad jsem toho tolik neřekl,“ nechtěl se nechat odbýt. „Loučíme se s kamarádem a napadlo nás, jestli by ses nechtěla přidat. Sonte zítra odjíždí do Prianu. Bude tam pracovat nejméně rok. Kdo ví, kdy se zase uvidíme.“ V hlase se mu objevil smutek. Ať byl Sonte kdokoli, kamarád byl zřejmě dobrý.
Pomalu pootočila hlavu. Pod jejím upřeným pohledem se chlapec otřásl náhlým pocitem chladu. Zlehka ťukla skleničkou o bar a vstala. Pohybem ramen si urovnala šaty a přešla ke skupince mladíků. Zářivě se na ně usmála.
„Který z vás je Sonte?“ zeptala se příjemným altem.
„To jsem já,“ vydechl jeden z nich. Uchváceně se díval na ženu stojící u jejich stolu.
Přešla k jeho židli, sklonila se a lehce ho políbila. „Pak ti přeji šťastnou cestu,“ zašeptala mu zblízka do ucha. Odstoupila a zmizela v hloučku nově příchozích.
S ubíhajícím časem rozloučení nabíralo obrátky. Tajemná žena byla dávno zapomenuta a vystřídaly ji jiné, mnohem méně tajemné, ale o to přítulnější.
K ránu se temně fialové šaty objevily znovu. Společnost se začala loučit, když najednou stála za Sonteho židlí a ve zvednutých prstech houpala klíčky od vozu.
„Mám velké auto, můžete svého kamaráda doprovodit až k lodi,“ navrhla klidně. Přejela všechny pohledem. „Vejdete se,“ usmála se.

Za dva dny seděl velmi nervózní barman na nepohodlné židli ve výslechové místnosti a vyprávěl všechno, na co vzpomněl z večera, kdy se skupina mladých lidí loučila se svým kamarádem Sontem. Jeho popis ženy ve fialových šatech byl tak neurčitý, že se vyšetřovatelé neměli čeho chytit. Ani velkého vozu, který v závěru rozlučky nabízela, si nikdo v okolí nevšiml. Jisté bylo jenom jedno. Ani Sonteho, ani žádného z těch, kdo se zúčastnili rozloučení s ním, se nepodařilo nalézt. Všichni beze stopy zmizeli. Vyšetřovatelé považovali za nejpravděpodobnější, že za zmizením skupiny osob byla záhadná žena ve fialovém. Nebylo by to první takové hromadné zmizení. Vyšetřovatelé měli dokonce i podezření, kam jsou pohřešované osoby přepravovány, ale co se s nimi děje dál, o tom neměli žádnou představu. Protilehlé hory byly příliš nebezpečným místem pro jakýkoli zásah, a co se jednou ocitlo za cestou a plotem oddělujícím dva rozdílné světy, to bylo navždy ztraceno.

Sonte se probudil s bolestí hlavy. Napadlo ho, že to večer na rozlučce musel pořádně přehnat. Neochotně otvíral oči a krčil čelo v očekávání bodavého světla. Nic takového se nestalo. Tma zůstala stejná, ať měl oči otevřené nebo zavřené. Zděšeně vyjekl. Na jeho výkřik se v blízkosti ozval další hlas.
„Sonte?“ zašeptal někdo.
„Jo,“ odpověděl stejně. „To jsi ty, Erstane? A kde je Noliakin, Hotruns a Odresklar?“
„Jsme tady všichni,“ odpověděl mu Noliakin. Připadalo mu divné, že jim Sonte říká plnými jmény a ne zkratkami, jako obvykle.
„A nikdo nic nevidí,“ doplnil ho Odresklar. „Nebude to špatným pitím. Prostě je tady tma.“
Jako na potvrzení jeho slov se jim nad hlavami objevil matný přísvit. Díky tomu zjistili, že jsou v jeskyni z červenošedé skály. Zdroj světla byl stále nejasný, i když záře sílila. Všech pět mladíků leželo na zemi poblíž jedné stěny jeskyně a trochu nejistě se v přibývajícím světle rozhlíželo kolem sebe. Na ozářených stěnách jeskyně se začaly míhat stíny a mladíci se odtáhli až ke skalní stěně. Kdyby to bylo možné, nejraději by se vmáčkli do ní. Tiché kroky je přiměly otočit hlavu jedním směrem.
Žena ve fialových šatech stála v místě, kde do jeskyně ústila široká chodba a nad hlavou zvedala lucernu. Usmála se na mladíky, kývla a otočila se k odchodu.
„Počkej!“ vykřikl Noliakin. Vyskočil na nohy, rozběhl se k ženě a chytil ji za rameno.
Trhla sebou, aby se vyprostila. Noliakin s výkřikem uskočil, když se jí podíval do tváře. Nevypadala jako lidská. Byla bílá, protkaná temnými žilami a zářily z ní zlaté oči s podlouhlými duhovkami.
„Co jsi zač?“ hned se vzpamatoval. Nikdy netrpěl přílišným strachem z odlišností.
I ostatní mladíci se přiblížili a prohlíželi si ženu se zvědavostí i odporem.
„Jmenuji se Albea. A to je mnohem víc informací, než potřebuje kdokoli z vás vědět. Pojďte.“ Otočila se a vedla je chodbou do velké čtvercové místnosti vytesané ve skále. U jedné ze stěn blízko dveří stál malý stolek, na který se vešla právě jenom lucerna. Albea zůstala stát vedle něj čelem do místnosti. Sotva vešel poslední z mladíků, dveře se za nimi zaklaply. Z druhé strany se otevřely jiné dveře a shrbeně vešel vysoký muž s dlouhými bílými vlasy následovaný několika dalšími nevýraznými lidmi. Uprostřed volného prostoru se muž napřímil, přejel mladíky rychlým hodnotícím pohledem a pokýval hlavou.
„Budou vhodní,“ zamumlal.
„Cože?“ Hotruns se do té doby držel stranou a do ničeho nezasahoval, ale dál už to nevydržel. Jeho nechuť k uzavřeným prostorům se s každým okamžikem stupňovala, nyní protrhla křehkou slupku zdravého rozumu a on začal v panikařit. Dvěma dlouhými kroky byl zpátky u dveří a zkoušel je otevřít. Nepodařilo se a Hotruns se rozběhl na druhou stranu ke vstupu, odkud přišel bělovlasý muž. Nikdo mu nestál v cestě. Nikdo mu nebránil. Ustupovali, aby mohl projít, a nechali ho zmizet v pootevřených dveřích. Jeho křik za několik chvil trhnul se zbývajícími mladíky a bělovlasého starce přiměl znovu pokývat hlavou.
Noliakin se chtěl rozběhnout za kamarádem, ale Erstan ho chytil a rukáv. „Nedělej, co chtějí,“ zasyčel na něj.
„Doktore?“ ozvalo se z hloučku lidí.
„Doktor?“ Erstan se na vysokého muže pozorně zadíval. Chvíli usilovně přemýšlel, ale nakonec došel k poznání: „Vy jste doktor Taristen Opremot! Ten, který před lety zmizel. Vaši práci dodnes nikdo nepřekonal. A že to už je...,“ zarazil se. „To není možné! Muselo by vám být více jak sto let!“
Doktor Opremot celou dobu bez hnutí poslouchal Erstanův proslov. Když Erstan zmlkl, doktor naklonil hlavu na stranu a usmál se.
„Jsem Taristen Opremot,“ ujistil mladíka hlubokým hlasem. „A je mi jedno sto čtyřicet sedm let plus nějaký ten den navíc. Moje práce -,“ zarazil se. Proč by měl zrovna tomuto muži vyprávět o svých úspěších. Stejně by z nich nepochopil ani polovinu.
Albea udělala krok do místnosti a vážně se na doktora zadívala. Všiml si toho. Mírně protočil oči a přikývl. „Tak dobře,“ povzdechl si. „Tudy, pánové,“ pokynul hloučku mladíků k dalším, dosud skrytým dveřím.
„Půjdu první,“ řekla Albea a bez zaváhání vyšla z místnosti.
„Jak se jmenuješ?“ zastavil doktor Erstana, než mohl vyjít za ostatními.
„Erstan Oddfagum. Říkají mi Stan nebo Stanley. Jsem pátým rokem v lékařské škole, proto o vás vím.“ Erstan přešlápl a nejistě se podíval k zavírajícím se dveřím.
„Víte co, mladý muži,“ usmál se doktor a vzal Stana kolem ramen, „půjdeme se trochu projít a něco vám ukážu.“ Odváděl Stana z místnosti směrem, kterým mladíci vstoupili.

„Kde je Stanley?“ otáčel se Sonte na všechny strany. „Kam jste ho schovali?“ vyjel na Albeu. Chytil ji za ruku a snažil se jí otočit směrem k sobě.
Bez znatelné námahy se mu vytrhla. Pak ho sama uchopila za loket, aby se jí nemohl vysmeknout, a odvedla ho k něčemu, co vypadalo jako nepohodlné kamenné lůžko s mělkou prohlubní pro tělo.
Nedokázal se vykroutit z jejího sevření a jenom se stále větším zděšením sledoval, jak je proti své vůli pokládán do prohlubně a přes ruce nohy i střed těla ho poutají silné řetězy. Zmateně se rozhlédl, když se s ním kamenná deska zvedla tak, že se nohama dotýkal země. Vedle něj byl Noliakin a Odresklar ve stejném postavení jako on sám. Ani jeden z nich nedokázal rozeznat, kde se vlastně ocitli. Všechno bylo zahaleno tmou, jenom jejich tři desky byly ozářeny narudlými plameny, které vyskakovaly z kulatých otvorů poblíž.
„Sonte!“ vyjekl dívčí hlas někde blízko. Zkroutil se, jak nejvíc mohl, aby se podíval za sebe. Nešlo to, ale dívky, se kterými v baru zapíjel svůj odchod do velkého města, prošly kolem nich a zůstaly stát mezi tancujícími plameny. Oči jim jasně zářily jako v horečce a vyděšené pohledy stáčely stále do jednoho místa někam za Sonteova záda. Jako na povel se svezly k zemi. Zůstaly napůl ležet a napůl klečet a zbyly z nich jenom ty zářící oči. Sonte rychle přemýšlel: v baru byl se čtyřmi přáteli a dívek, které se k nim přidaly, bylo méně. Tyto tři. Albea je dostala všechny. Překvapeně se po ní ohlédl, ale už ji nenašel. Ztratila se mezi stíny a splynula se skalami všude okolo.
Najednou měl pocit, že ho kamení svírá. Uzavírá se a nedovoluje mu se nadechnout. Tichý zvuk zpočátku nezaznamenal, příliš pohlcen v myšlenkách na nadechnutí dostatečného množství vzduchu. Výkřik Noliakina ho vrátil zpátky. Zatřásl hlavou. Jedna noční můra se změnila v jinou, ještě horší. Slyšel tiché mručení početného davu a šustot, který mu připomínal tekoucí vodu. Chtějí je utopit!?
Hučení davu se stupňovalo a plameny začaly šlehat výš. Osvětlovaly temnou pohupující se masu těl. Všichni byli oblečeni v černých kápích, zpoza kterých se někdy uvolnil pramen dlouhých vlasů. Světlo plamenů na nich tančilo a měnilo každý náznak barvy v krvavě rudou.
Noliakin už nekřičel. Sípavě se nadechoval a dech z něj vycházel chrčivě a přerušovaně. Odresklar bez přerušení tiše úpěl.
Zvuk tekoucí vody se proměnil na něco, do Sonte nedokázal určit. Mrazivý záchvěv mu projel celým tělem. Intenzivní pocit nebezpečí ho zbavil veškeré možnosti pohybu. Svaly mu ochably a on se téměř v bezvědomí sesunul do řetězů. Jenom napůl vnímal, že voda není voda, ale nožky velikých hmyzích potvor, které se k nim ženou z obou stran. Šplhaly mu po nohou a po těle a tykadly se dotýkaly jeho obličeje. Rozesmál se, protože ho to lechtalo. Prudce pohnul hlavou a jednoho z brouků shodil. Dav zahučel. Zvedl hlavu a zadíval se na tváře kryté černou látkou.
„Parnele!“ vykřikl. Poznal jednoho ze svých spolužáků. Před dvěma lety zmizel. Říkalo se, že utekl s dívkou, ale tu vedle Parnela neviděl. „Kde máš Sanetu?“ pokračoval Sonte.
Oslovený se přikrčil a splynul s davem.
„Parnele,“ zašeptal Sonte. Hmyz mu visel na každém kousku odhalené kůže, ale skoro to nepostřehl. Zaťatá kusadla přinášela úlevu. Přivřel oči a nechal se ovládnout pocitem, že se zbavuje strašlivé tíhy. Řetězy už ho nedokázaly zadržet. Vzlétl a jeho zrak se projasnil. Jeho poslední myšlenka, než se rozplynul v náhlém jasném světle, byla, proč všichni zírají na tři umírající staříky.

Oredaha, Tarak a Neolil se krčily mezi plameny a doufaly, že se k nim brouci nedostanou. Konec jejich náhodných známých byl svým způsobem uspokojivý. Hlavně tím, že nepostihl dívky, ale jenom chlapce. Stále však zůstávala otázka, co bude s nimi. Proč je přivedli?
Brouci se pouštěli vyschlých zbytků toho, co z mladíků zbylo, a mizeli kdesi v temné zadní části prostoru.
Oredaha vykřikla, když jí zezadu uchopily něčí silné ruce a zdvihly ji ze země. Ruce nepatřily jenom jednomu člověku. Pokud vůbec člověku patřily. Chytily ji za nadloktí a lehce zvedly, další ji chytily za boky. Hlava jí přepadla dozadu a nohy jí plandaly na druhé straně. Nebyla schopná se vykroutit. Mohla jenom sledovat dav vlnící se před ní zdánlivě hlavami dolů. Slyšela křik Tarak a Neolil kdesi pod sebou a cítila, jak se pomalu pohybuje k místu, kde ještě před chvílí hodovali brouci. Ruce s ní mírně pohupovaly a pak ji otočily tak, že už neviděla dav, ale jenom tmavou masu čelní skalní stěny se sotva znatelnými odlesky šlehajících plamenů. Začala klesat. Pokusila se zvednout hlavu, aby viděla před sebe, ale pohyb nedokončila. Nohy už se jí skoro dotýkaly země a v týle ucítila bolest. Otevřela ústa ke křiku, ale nevyšel z ní ani hlásek. Ze všeho zůstala jenom ta ochromující bolest. Přibližující se tmu vítala jako vysvobození.

Tarak a Neolil se třásly a plakaly, ale nikdo si jich nevšímal. Utéct nebylo kam. Byly uvězněny mezi davem, ohněm a příšerou, která právě zbavila života Oredahu.
Tarak zvedla mokrou tvář, když jí někdo jemně poklepal na rameno. Stála tam Albea a natahovala k ní ruku.
„Pojď,“ řekla a vytáhla Tarak do stoje. „Odvedu tě odtud.“ Pevně jí svírala dlaň a jistě procházela mezi plamennými kruhy. Tarak šla za ní jako omámená, ani si nevšimla, že Neolil za ní vztáhla ruce a křičela, ať ji s sebou vezmou také. Šla za Albeou ke kamenným deskám, ze kterých už někdo neviditelný odstranil pozůstatky Sonteho a jeho kamarádů. Zůstaly mezi nimi stát a Albea oběma rukama odhrnula Tarak vlasy spadané do obličeje. Jistým pohybem jí stáhla lokty za tělo a obtočila je řetězem. Tarak sebou začala házet. Albea ji přidržela za dlouhé vlasy a zvrátila ji hlavu, aby se mohla zakousnout do měkké tkáně těsně nad hrudní kostí.
Dav ztichl. Bylo slyšet jenom tlumené hučení ohně.
Albea ustoupila, aby bylo vidět na to, co zbylo z Tarak. Neolil se zakousla do zápěstí, aby na sebe zbytečně hlasitým křikem neupozornila. Albea vypadala vyšší, krásnější a bělejší, než si ji pamatovala. Z Tarak zůstala mumie potažená svraštěnou kůží. Kolem lebky jí do všech stran trčely chomáče mrtvých vlasů a z obnažených dásní cenila zašedlý chrup.
Albea přešla zpátky k Neolil. Poslední z dívek ležela mezi kamením, hlavu si ukrývala v rukách a bála se pohnout. Albea se u ní zastavila. Shlédla dolů a na dav před sebou. Pak se sklonila a jediným máchnutím ruky hodila Neolil do davu.
Neolil cítila, jak jí chytili, smýkají s ní ze strany na stranu a měla pocit, že ji chtějí roztrhat. V dalším okamžiku si přála, aby ji chtěli roztrhat. To, co ji čekalo, bylo mnohem horší. Všude do těla se jí zakously desítky zubů.

Erstan a doktor Opremot procházeli velkou laboratoří. Doktor s nadšením vyprávěl pozornému posluchači o svých nejnovějších úspěších na poli manipulace se základními prvky každé živé tkáně. Erstan v údivu sledoval, do jakých nuancí se věhlasný doktor Opremot pouští. Jeho otázky doktora viditelně těšily, tak se jenom nerad obrátil k Albee, když mu zaklepala na rameno.
„Toto je nepohodlné,“ řekla a ukázala si na ústa. „Musíš vymyslet něco jiného. Chci jim vidět do tváře.“
Doktor potřásl hlavou a zatvářil se pobouřeně. „A co by sis představovala?“ vyjel na ni.
Albea udělala ještě půlkrok, až stanula těsně u Stana. Automaticky zvedl dlaň a opřel se jí o hruď, aby jí přinutil odstoupit do patřičné vzdálenosti. Podívala se mu do tváře a pak na jeho ruku.
„Tohle,“ řekla doktorovi. „To je dokonalé. Budu mít přehled.“ Usmála se a natáhla směrem k Opremotovi ruku dlaní vzhůru. „Tady.“ Poklepala si do dlaně prstem druhé ruky. Znovu se podívala na Stana. „A toho si můžeš nechat.“
Doktor Opremot se ke Stanově údivu a znepokojení mírně uklonil. „Jak si přeješ, Wraitho,“ zamumlal.

Nadine se zamračila na text, který se jí pod rukama rozrůstal do obludných rozměrů. Ne pouze po stránce své délky, ale i obsahu.
„A to by teda stačilo,“ řekla rázně. Soubor uložila, přetáhla do tabletu a rázně zaklapla notebook. Samantha i Richard asi dostanou více, než sami očekávali.

Děkuji za každý komentář

Někdy kolem 28. (nevím, jak na tom budu s netem) se Shana Morrisová ocitne Za oknem A bude jí chvíli trvat, než si vzpomene, jak se tam dostala

Moc pěkné.
Nechtěl bych zažít a že těch kaleb už bylo dost, obvzláště na škole .

Tak, konečně jsem se sem dostala, ta škola je na zabití!
No, jednotlivě:
1) SPW: O velkých kočkách
Mňáááu! Ty byly super!

2) Vizuri anataka
Tak svahilština, jo? Ale jsem ráda, že je Carson živ.

3) SPW: O prvních Wraithech
Ehm... Co když k tomu nemám, co říci?

4)Spojení
Jo, tak to bylo super, konečně dvojka A+A na scéně!

5)SPW: O královnách
Brrr... Ženy byly vždy podlé a dokázaly využít svých zbraní.

Ještě jednou se omlouvám, že jsem dlouho nepsala!

[andoriel]

Děkuju, Azanyrmuthe

A kaleb ještě bude jen bacha na fialové šaty


A děkuju a zdravím BB20

Říkala jsem si, že Tě nejspíš škola chvíli dostala, a jsem ráda, že sis udělala čas.
A taky, že se Ti asi moje povídání líbí A+A budou ještě pár povídek trochu v pozadí, ale pak to zase rozbalí

konečně mám čas na čtení musím provolávat slávu

Nemám priveľa času, tak len: Je to dobré a hlavne sa teším (ako vždy) na pokračovania.

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

A děkuji, Puk

za čas, podporu a pochvalu

klanějícího se smajlíka jsem nenašla, tak aspoň
(nebo raději ?)

[Aiwendill]

zarazila ma jedna vec: v celom príbehu sa tá kráľovná volala Albea a na konci ju ten doktor oslovil "Wraitho"?

[andoriel]

Albea jako jméno a Wraitha jako titul. Třeba jako Adria -Orici

[andoriel]

Nevím, jestli bych to zítra stihla, tak posílám povídání raději dneska.
Bavte se

47. Za oknem

Shana Morrisová se skláněla, aby viděla přes rameno Radka Zelenky na tablet položený na stole. Potřásala hlavou a mračila se.
„Ne. Takhle to fungovat nebude,“ řekla už po několikáté. Viděla, jak se Radkovi stáhla ramena, když přemáhal výbuch zlosti.
„Bude,“ trval na svém. Hlas se mu přes všechno jeho sebeovládání chvěl.
Dohadovali se tak už od rána a Shana si právě uvědomila, že pomalu minul i čas oběda.
„Víš, co?“ řekla opatrně. „Dáme si pauzu a odpoledne se na to podíváme znovu. Možná oba dva hlady přehlížíme nějakou důležitou maličkost.“ Narovnala se a vykročila ke dveřím laboratoře. Za sebou slyšela hlasitý vzdech a klepnutí hrnku s kávou. Radek se už asi posté přesvědčoval, že v něm opravdu nezůstala ani kapička.
„Tak jo,“ souhlasil. „Máš pravdu. Trochu energie bychom měli doplnit i my.“
Nad podnosy plnými jídla se vrátili k pracovnímu problému. Pokoušeli se na něj nahlédnout z jiné strany, ale stále končili ve slepé uličce.
„Chtělo by to nezávislý názor. Takhle se nikam nedostaneme,“ povzdechla si Shana. „Zeptáme se knihovnic?“ mrkla na Radka. „Věděla, že i on má rád ty dvě trochu bláznivé obyvatelky Atlantis.
„Radku, Shano. Přijďte okamžitě do velící místnosti.“ Hlas doktora Woolseyho zněl Shaniným uším trochu zmateně. Přesto se spokojeně usmála. Celá expedice Atlantis vzala na vědomí změnu v jejím oslovení. Málokdo se přeřekl a zavolal na ni jejím původním jménem Dasha.
Radek leknutím převrhl láhev s vodou. Hned ji stavěl zpátky a rozhlížel se, jestli si jeho nenadálého pohybu někdo nevšiml. Jídelna byla prázdná. S běžným časem oběda se minuli asi o dvě hodiny. Nechali podnosy ležet a rozběhli se k transportéru.
„To byste měli vidět. Shano, co ty na to?“ Vlajkový tým Atlantis postával s Richardem Woolseyem u obrazovky a sledoval přenos ze sondy nad povrchem planety.
„Kde se tady vzal?“ Shana se zaraženě dívala na obraz Daedala. „Měli být přece na Zemi. Ještě včera jsem… To není možné.“ Napadlo ji, jestli nemá sonda poruchu a nepřenáší nějaký starý obraz uložený v paměti.
„Na volání neodpovídá.“ Rodney přejížděl pohledem z obrazovky na tablet v rukách a zpátky. Jestli se tam něco stalo, bude potřeba krajní opatrnosti.“
„Je to jednoduché,“ pokrčil John Sheppard rameny. „Vezmeme si Jumper a půjdeme to prozkoumat.“ Zadíval se na Shanu. „Jdeš s námi?“
Shana s odpovědí zaváhala. Rozhodnutí bylo stejně na doktoru Woolseym.
První výsadek byl tvořen jenom týmem plukovníka Shepparda. Shana měla být připravená s početnější skupinou na Johnovo zavolání, kdyby je bylo zapotřebí.

„Prostě se ztratili,“ vyprávěla Shana za hodinu knihovnicím. „Daedalos byl v jednu chvíli na oběžné dráze a v další – nic.“ Všimla si, že Andoriel příliš nenápadně stojí před monitorem nezávislého notebooku tak, aby na něj neviděla. Zvědavost jí nedala, aby se aspoň nepokusila podívat se na zakázanou zónu. Přešla pár kroků stranou, aby si prohlédla nejnovější časopis o robotice, a po krátkém postranním pohledu zalapala po dechu.
Na obrazovce uviděla tvář toho Wraitha, který se z ní pokusil dostat souřadnice Země při útoku na replikátory.
Zvedla oči k Ájině tváři.
„On je někde tady blízko?“ zeptala se pomalu.
Erin se po obrazovce podívala, jako by Wraith mohl za to, že ho Shana viděla a Andoriel stiskla rty, než odpověděla.
„Ano. Přiletěl – nám něco sdělit.“
Bylo zřejmé, že ani jedna z knihovnic není nadšená ze Shaniny zvědavosti.
„Erin, Andoriel,“ ozvalo se z monitoru. Otočily se a všechny tři se zadívaly do bílé wraithské tváře.
„Provedl jsem podrobný průzkum. Žádný jiný parazit se v okolí nevyskytuje,“ pokračoval Ace ve dříve započatém rozhovoru.
Andoriel pobledla a kývla. Ještě teď jí všechno rozbolelo, když si vzpomněla, jak se o ni Ace, Zak a královna přetahovali při pokusu dostat z královny goa’ulda Anat. Pokus byl úspěšný, parazit zemřel rozdrcený Aceovým stiskem, královna vyvázla bez újmy, jen Andoriel si z celé akce odnesla šrámy. Lidské tělo utrpělo, když se o něj doslova přetahovali tři Wraithi a goa’uld.
„To je dobrá zpráva.“ Erin přimhouřila oči. „Ája informovala vedení Atlantis o výskytu parazita i o způsobu, jakým jsme ztratili jeden z našich týmů. To je také důvod,“ posměšně se na Ace zadívala, „proč je ještě stále tady a ne a Zemi.“
Ace na její poslední poznámku nereagoval a pokračoval:
„Při kontrole plavidla napadené královny jsme objevili jinou znepokojivou věc. Anat se zřejmě pokoušela zaslat zprávu do Mléčné dráhy. Našli jsme její kopii v záloze počítačového systému. Zpráva byla určena někomu jménem Baal.“
„No, nazdar,“ vypadlo z Andoriel.
„Baal? Ale ne,“ vzdechla v tu samou chvíli Shana.
„Co přesně bylo v té zprávě?“ reagovala se zdánlivým klidem Erin. Ani ona se netvářila zrovna nadšeně.
„Nic konkrétního,“ potřásl hlavou Wraith. „Ani odpověď. Pověřil jsem královnu sledováním případné další komunikace s Mléčnou drahou. Bude mě informovat o každém sebemenším signálu. Útok toho tvora nese velmi těžce a jistě udělá vše pro to, aby se žádný z nich nepřiblížil.“ Zadíval se na obrazovku. „Kdo nebo co je Baal?“
„Baal je druh Anat. V některých výkladech je jejím mužem, v jiných jejím bratrem. Ale v těchto případech jedno nevylučuje druhé,“ ušklíbla se Shana.
„Je to zmetek s chorobnou touhou po moci a nesmrtelnosti,“ doplnila Erin.
Ace se pousmál nad vášnivou zlobou, kterou ženy projevily při popisu něčeho tak odporného, jako je parazit.
Andoriel se po Erin a Shaně podívala a v očích se jí zablýskalo.
„Ale na druhou stranu si musíme přiznat, že hostitele si vybrat uměl,“ dodala do ticha, které nastalo.
„Ten parazit je z vaší galaxie,“ pokračoval Ace po krátkém zaváhání. „možná by bylo vhodné, aby se někdo z vás přišel přesvědčit, jestli byla zpráva odeslána nebo jenom připravena k případnému použití. A také, jestli se v ní přece jenom neskrývá nějaký tajný kód. Sice zní neurčitě, ale pro ty parazity může mít nějaký skrytý význam.“
„V tom případě bys měl asi raději kontaktovat vedení Atlantis,“ pokrčila Erin rameny. „Ani jedna z nás dopodrobna neví, jak se zachází s vašimi systémy. A problémů máme i bez toho dost.“
Andoriel neřekla nic. Věděla moc dobře, jak se zachází se systémy wraithských lodí, ale problémů měla víc, než jí bylo milé. Zadívala se do země, aby se vyhnula Wraithovu upřenému pohledu.
Shana si odkašlala. „Já je znám,“ řekla tiše. „Jestli s tím budeš souhlasit, přijdu to prověřit. Ale mám pár podmínek.“
Ace ji pozorně vyslechl a s náznakem úsměvu přikývl: „Dohodnuto.“
Po několika větách upřesňujících místo a čas setkání jeho obraz z monitoru zmizel.
Erin se rozhlédla po knihovně a pohledem se zastavila u Shany a Andoriel.
„Richard,“ řekla krátce.
Obě pokývaly hlavami.
Bylo zbytečné obcházet souhlas velitele základny, když to nebylo nutné.
Doktor Woolsey se mračil. Zpráva, že Wraith tak snadno dokáže kontaktovat někoho na Atlantis, aniž by se o tom dozvěděly oficiální složky, se mu vůbec nelíbila. Na druhou stranu si pro sebe se skrývanou spokojeností poblahopřál, že se o tom dozvěděl jako první. Vypadalo to, že v něj tajemné knihovnice vložily důvěru. I proto souhlasil s tím, že Shana půjde prověřit informace o kontaktování Baala. Jediné, co mu dělalo starosti, bylo prohlášení Shany, že chce data prověřit bez doprovodu.
S otázkou v očích se otočil k Andoriel. Toho Wraitha znala nejlépe.
Ája pokrčila rameny.
„Nemyslím, že by Shaně něco hrozilo. Většina posádky je smířená s podivným chováním svého velitele. Než tam odejdeš,“ otočila se k bývalé navigátorce, „řeknu ti, na koho si dát pozor.“
Shana jenom kývla. Nastávající úkol jí náhle začal brát dech. Bude ve wraithské lodi. Jediný člověk mezi Wraithy. Polkla.
Erin a Andoriel se rozloučily s Richardem a doprovázely Shanu k Bráně.
Ája začala vyprávět o posádce Aceovy lodi, ale v půlce věty se zarazila. Všimla si, že jí Shana přestala vnímat.
„Shano Morrisová!“ řekla hodně nahlas.
Shana zamrkala a pozorně se na Andoriel zadívala.
„Na lodi s touto posádkou jsem byla déle a častěji, než se komu jinému líbilo. Tebe tam čeká jenom krátká doba. Dodržuj pokyny velitele a dej si pozor na jeho zástupce. Až potkáš Wraitha s kuklou, kterému se zablýská v očích, když tě uvidí, můžeš se na něho spolehnout. Neublíží ti. Nikdo ti tam neublíží.“
Andoriel skončila s proslovem a ramena jí klesla.
Erin se zašklebila. U Brány zůstaly stát a čekaly na její otevření. Než se rozsvítil poslední symbol, připojil se k nim jeden z vojenských týmů.
Doktor Woolsey na ochozu jenom spokojeně pokýval hlavou. Když už pouštěl Shanu samotnou na wraithskou loď, alespoň zařídil, aby ji na blízkou planetu, kde má dojít k setkání, bezpečně doprovodili.
Andoriel se na Shanu povzbudivě usmála a ustoupila. Erin na ni kývla. Shana se zhluboka nadechla a zamíchala se mezi vojáky. Prošli Branou.
Erin zamávala Richardovi a zmizela v chodbě. Ája šla se sklopenou hlavou za ní. Bylo pro ni zvláštní, radit někomu v jednání s Wraithy a sama zůstat stranou. Pocit zodpovědnosti na ni dolehl jako ocelové závaží. Nevěděla, jak by se srovnala s tím, kdyby se Shaně něco stalo. Ať už by to bylo cokoli.

Shana stála za vesnicí poblíž Brány a rozhlížela se. Na její pokyn zůstali vojáci ve vsi. Nechtěla zbytečně dráždit wraithskou touhu po energii více osobami, než bylo nutné.
Udělala dalších pár kroků. Tichý zvuk nad hlavou jí přinutil zvednout oči. Než stačila postřehnout, co se děje, ocitla se na rampě hangáru wraithské lodi a Šipka se vracela na své místo mezi všemi ostatními.
Ace stál u vchodu do vnitřních chodeb a čekal, až se k němu Shana připojí.
Rozhlížela se na všechny strany a každou chvíli zůstávala stát, dokud na ni velitel nezasyčel. Popoběhla a vysloužila si jeho znechucený pohled.
Nešli na můstek, jak si původně myslela. Ještě než se k němu dostali, odbočil Ace do postranní chodby. Malá místnost s wraithskými terminálem nebyla příliš pohodlná, ale k práci stačila.
„Nechám tě tady,“ řekl Ace, když vešla a přistoupila k počítači. „Jestli se potřebuješ přizpůsobit naší lodi, můžeš tu zůstat pár minut sama.“
Shana se na něj překvapeně podívala. Jeho návrh ji zaskočil. Takové ohledy nečekala.
„Nepotřebuji se přizpůsobovat lodi ani se seznamovat s jejími systémy,“ usmála se. „Znám wraithské počítače. Hned tě o tom přesvědčím.“ Stačil jí jednoduchý pohyb, aby uvedla terminál do provozu a vyvolala na něm základní informace.
Velitel se zatvářil spokojeně a pokývl hlavou.
„Rád vidím, že neztrácíš čas. To je dobře. Tady,“ přejel prsty po ovládacím panelu, „je sporná komunikace lodi napadené královny za období, kdy byla v moci té Anat.“
Společně procházeli jednotlivé zápisy. Shana se u některých zastavovala a kontrolovala je podrobněji. Mezi obočím se jí vytvořila malá vráska od soustředění.
„Veliteli!“ Do laboratoře nahlédl jeden ze členů posádky. Ne tak vysoký, jako velitel, ale přesto působící dojmem skrývané veliké síly.
Ace vzhlédl od monitoru.
„Zachytili jsme neznámý kontakt na okraji této soustavy,“ pokračoval Wraith mezi dveřmi. Čekal na velitelovo rozhodnutí a neodpustil si každou chvíli nepříjemně jednoznačný pohled směrem k Shaně.
Navigátorka cítila, jak ji přítomnost nebezpečí mrazí na páteři.
„Pošli sem Zaka,“ řekl Ace. I on samozřejmě věděl o pocitech svého podřízeného.
Wraith ve dveřích se zamračil a zmizel.
Shana si tiše oddechla a uhnula očima pod velitelovým pohledem. Sama sobě vyčetla, že se nevěnuje práci a nechá se rozptylovat každým, kdo vejde do místnosti. Znovu se zadívala na monitor, kde naskočil další řádek dat. Hlavu zvedla až ve chvíli, kdy se dveře znovu otevřely a vešel další Wraith s kuklou na obličeji.
Ace se na navigátorku podíval a beze slova odešel.
Shana si Zaka prohlédla a vrátila se k práci. Andoriel měla pravdu. Před tímto tvorem neměla potřebu mít se na pozoru. Byla z něj cítit jenom lehká zvědavost a pobavení. A také odhodlání splnit svěřený úkol.
Zahloubala se do kontroly a jenom podvědomě vnímala, že se loď dala do pohybu a během vteřiny zrychlila. Čekala, že naskočí nadsvětelný pohon, ale Wraithi si zřejmě vystačili s tím podsvětelným.
Zak uprostřed místnosti přešlápl. Cítil narůstající napětí na lodi.
Shana zamrkala. Najednou se nedokázala soustředit. Zvedla hlavu a tázavě se podívala na Zaka. Nereagoval. Položila ruce na klávesnici a vyvolala údaje z venkovních senzorů.
„Co je to?“ zeptala se a zaťukala prstem na obrazovku.
Zak udělal krok vpřed a pootočil hlavu, aby na monitor viděl.
„Cizí loď,“ zahučel. „Wraithská.“
„Nepřátelská?“ ujistila se Shana. Po Zakově přikývnutí se jí prsty znovu rozběhly po klávesnici.
„A proč…,“ začala se ptát, když se Zak otočil a přešel ke dveřím. Zůstal u nich stát čelem do místnosti a velice důrazně tak bránil Shaně případně opustit vyhrazené místo.
V rohu obrazovky se objevil malý čtvereček se záběrem z řídícího centra a velitelem v popředí.
„Zůstaň, kde jsi. Planeta, na které jsi čekala, bude v nejbližších okamžicích sklizena. Tvůj doprovod jsme varovali,“ řekl jí Ace a zvedl ruku, aby vypnul komunikaci.
„Počkej,“ vyhrkla Shana. „Mohu pomoci?“ zeptala se rozpačitě, když se zarazil.
S pobaveným pohledem a zamumláním: „Všechny stejné,“ Ace zrušil připojení.
Shana se chvíli mračila na tmavou obrazovku a pak znovu vyvolala údaje o komunikaci napadené královny. Kontrola jí šla pomalu, ale začínala se blížit k jejímu konci. Koutkem oka postřehla pohyb u dveří. Zak už nestál čelem do místnosti, ale ke dveřím. Navigátorce se to moc nelíbilo. Znamenalo to, že je cizí loď objevila a možná dojde k boji. Pak ji napadlo, že by to mohlo spravit vyjednávání. Tato loď sklízet nechtěla. Nebylo proč na ni útočit. Teoreticky. V praxi stejně přestavovala nebezpečí, protože díky ní bude v galaxii Pegas méně potravy pro posádku přilétající lodi. Kdyby ji zničili, mohou se krmit na planetách, kam létala doplňovat zásoby ona.
„Soustřeď se,“ zamumlala si Shana pro sebe a znovu se zadívala do počítače. Zbývaly jí pouhé dva poslední záznamy. Upřeně se na ně dívala. Něco se jí na předposledním nelíbilo, ale nemohla přijít na to, co to je. Soustředila se na poslední a důkladné prohlídce ho vyloučila, jako neškodný. Zaměřila se na ten zbývající a přestala vnímat manévry lodi. Než záznam dočetla do konce, ozvala se rána do dveří.
Zak se nadechl a pevněji sevřel svoji ruční zbraň.
Po další ráně se dveře otevřely a v nich se objevil hlouček wraithských vojáků. Šipky z nepřátelské lodi je vyložily, aby obsadili Aceovo plavidlo a získali co nejvíce zajatců.
Zak na nic nečekal a začal po nich střílet. Ale ani oni nebyli překvapení jeho přítomností a přinutili ho ukrýt se za rám dveří.
Mezi první ranou a Zakovým úhybným manévrem Shana stačila uložit prohlížený soubor do nové složky, vypnout monitor a sesunout se do relativního bezpečí za připojení počítače. Další střely zaznamenávala už jenom sluchem a nebyla si jistá, co se v místnosti děje. Pootočila hlavu, aby měla lepší rozhled alespoň po nejbližším okolí. Zadržela dech, když se do jejího zorného pole dostaly vysoké wraithské boty, a hlasitě vydechla poté, co zvedla oči. Stál nad ní Zak a natahoval ruku, aby jí pomohl vstát.
„Vypadneme,“ zahučel. Aniž se po Shaně ohlédl, vyšel z místnosti a vedl jí klikatou cestičkou k vnějšímu plášti. Vyhýbali se bojujícím skupinkám, až došli na správné místo. Shaně nepřipadalo ničím zvláštní nebo odlišné od jiných chodeb lodi, ale po Zakově dotyku se v jednolité stěně otevřela malá dvířka.
Vyšli do temné jeskyně.
Shana marně vzpomínala, že by si všimla přistání nebo alespoň zpomalení. Přejela rukou po nejbližší stěně. Chladná vlhká skála ji zastudila pod prsty. Nadechla se, aby se zeptala, kde jsou, ale Zak udělal posunek k vlastním skrytým rtům na znamení ticha.
Vstup do lodě se uzavřel a Shanu i Zaka obklopila tma.
„Vpravo,“ uslyšela hlas jako vzdálený šepot v temeni své hlavy. Natáhla ruku a po chvíli pátrání ji položila Zakovi na rameno. Společně tak šli po hrbolaté skále s mnoha neviděnými a nebezpečnými výstupky a viklajícími se balvany.
Další pokyny už neslyšela, ale Zak ji vedl bez zaváhání stále dál a dál. Už jí ta pouť připadala nekonečná, když se před nimi objevilo světlo.
Ace stál uprostřed spoře osvětlené jeskyně, kolem které se po obvodu táhly silné kabely dodávající místu energii potřebnou ne jenom k osvětlení, ale také k práci počítačů, rozestavených kolem stěn. V centru jeskyně stála hlavní řídící deska. Velitel se o ni jednou rukou zlehka opíral, když zvedl hlavu, aby se podíval na příchozí.
Shana se pustila Zakova ramene a došla až k Aceovi.
„Co se stalo?“ zeptala se tiše.
„Dokázali jsme jejich vojáky na naší lodi zlikvidovat. V tuto chvíli už je tam bezpečno. „Nešlo o sklizeň planety,“ odpověděl stejně tiše velitel. „Toto zařízení je ukryté v přírodním satelitu poslední oběžnice této solární soustavy a cizí loď ho chránila. Zachytili jsme jeho energii a ukryli se v jedné z přístupových chodeb.“ Rukou obkroužil kolem sebe a nakonec ukázal na část skalní stěny.
Shana sledovala jeho pohyb. Ve skále, na kterou ukázal jako na poslední, byl proražený otvor do vedlejší jeskyně. Otvor byl chráněn silovým polem, aby se nic nemohlo dostat do řídící místnosti, ve které se nacházeli.
Shana přešla až k silovému poli a oči nespustila z obrazu, který se před ní otevíral v oddělené jeskyni.
Druhý prostor byl mnohem větší, než jeskyně s počítači.
Navigátorka se pootočila vlevo a její oči se dotkly přepravek z průhledného materiálu, v nichž jeden přes druhého lezli iratusští brouci. I přes několik oddělujících zábran měla Shana pocit, že slyší šustění jejich krovek a jemný klapot nožek, jak se pohybovali po vymezeném prostoru. Otřásla se a odvrátila pohled stranou. Moc si nepomohla. Hned vedle přepravek byly umístěny stázové komory a v každé z nich jeden tvor. Ať už člověk, Wraith nebo jiná humanoidní bytost, všichni spali a čekali na chvíli, kdy budou vzbuzeni. Jak se Shaniny oči pohybovaly jeskyní dál, nemohla říct, že by se chtěla probudit, kdyby byla jedním z tvorů ve stázi. V další části bylo několik zadržovacích zařízení pro sledování přeměny, operačních stolů a úplně vpravo za dalším silovým polem hromada něčeho, co Shana v prvním okamžiku nedokázala určit. Teprve, když rozeznala objekt na vrcholu, roztřásla se a prsty sevřela kolem vystupujícího rámu okna.
Na břiše tam ležela mrtvola jednoho z humanoidů. Rozhozené končetiny mu visely přes ostatní těla, u kterých Shana už jenom stěží dokázala rozeznat, jestli jsou nebo nejsou lidská.
Tam končila většina těch, kdo byli probuzeni ze stáze.
Pohyb vedle navigátorky ji přiměl k vyděšenému tlumenému výkřiku. Trhla sebou a o krok ustoupila. Vedle ní stál Ace a díval se do stejných míst, jako ona.
„Vaše práce,“ řekl se stopou posměchu v hlase. Na Shanin nechápavý pohled dodal: „To na Atlantis jste vytvořili základ toho, co tady vidíš. Kdyby nebylo vás, nikdy by se nezajímal o takové experimenty. Neměl by to zapotřebí.“
„Michael,“ zašeptala Shana. Vzpomněla si na trochu neochotné a kusé vyprávění Erin o jejím setkání s Wraithem, kterého se doktor Beckett pokoušel proměnit v člověka.
„Tak mu říkáte,“ přikývl vážně Ace.
„Ano. Tak mi říkali. A já jim zpočátku věřil.“ Nový hlas zaskřípal potlačovanou zlobou.
Michael stál před vchodem, kterého si Shana dosud nevšimla, a rozzlobeně si měřil všechny, kdo se nacházeli v řídící místnosti. Shanu, Ace, Zaka a dalších pár Wraithů z Aceovy posádky, kteří přišli, zatímco si prohlížela Michaelovu laboratoř.
„Všude narážím na někoho z vás,“ ušklíbl se směrem k Shaně. „Zamořili jste svou přítomností celou tuto galaxii. Jakým právem rušíte zaběhlé pořádky a vnucujete cizím rasám svoje pochybné zásady a názory? Nikdo nestojí o vás ani o vaše rady.“ Zlostí zúžené oči upíral na Shanu.
Cítila, že kdyby jakkoli reagovala, celou situaci by jenom zhoršila.
„Myslel jsem,“ Michael pohlédl na Ace, „že moje výzkumy jsou dobře ukryté. Očividně jsem podcenil tvoji zvědavost.“
„Tvoje dílo je impozantní. Není možné ho přehlédnout,“ odpověděl klidně Ace. „Přesto se zdá, že se ti příliš nedaří,“ dodal s letmým pohledem směrem k oknu dělícím jeskyně.
Michael se zamračil. „Testy nejdou tak rychle, jak jsem doufal,“ připustil. „Chceš mi snad nabídnout pomoc?“ Otázka zněla neskrývanou ironií.
Ace se jenom pousmál. „A pokud ano? S pokusy o přeměnu mám také jisté zkušenosti. I když ne z první ruky.“
Michael si ho zamyšleně prohlížel. Náhle se v něm probudilo poznání, že tento velitel by ho možná přijal takového, jaký je. A znovu se v něm zvedla zlost na obyvatele Atlantis. To oni mohli za to, co se z něj stalo. Oni byli příčinou všeho. A ten velitel, který mu nabízel pomoc, stál klidně vedle jednoho z Michaelových největších nepřátel. Nezáleželo na tom, že tu ženu předtím nikdy neviděl. Patřila k Atlantis. A volně se pohybovala mezi posádkou velitelovy lodi.
„Ty mi chceš nabídnout pomoc?“ zasyčel Michael rozzuřeně, když v myšlenkách došel na konec. „Ty, který spolupracuješ s nimi? S těmi, kdo nás používají jako pokusné krysy?“
V jeho ruce se objevila zbraň a okamžitě vypálila na velitele.
Shana si oddechla, když se hovor přenesl mezi Wraithy, ale dál ho pozorně sledovala. Její soustředění jí umožnilo vnímat hlavní proud Michaelových nevyslovených myšlenek. Tolik nenávisti, smutku a zklamání, kolik ho nesl Michael, téměř nedokázala obsáhnout.
Krátké uvolnění napětí a jeho nová vlna jí daly čas na nádech a rozhodnutí. Při prvním náznaku Michaelova pohybu směřujícímu k výstřelu se pohnula také.
S výkřikem skočila před Ace.
Ucítila náraz, který ji odhodil dozadu a pak už nic….

Ace postřehl blížící se útok, ale Shanina reakce ho překvapila. Než jí v tom stačil zabránit, vrhla se do cesty střele z Michaelovy zbraně. Pak už mu na starost o lidskou ženu nezbyl čas. V přilehlých chodbách se objevili mutanti vytvoření Michaelem a začal boj.
Michael zmizel hned potom, co na Ace vypálil. Než se ztratil v labyrintu chodeb a jeskyní, velitel ještě zahlédl jeho posměšný výraz.
Aceova posádka za stálé střelby ustupovala ke své lodi, ukryté v jedné ze širokých chodeb.
Zak nepotřeboval rozkazy, přehodil si Shanino bezvládné tělo přes rameno a rozběhl se k utajenému vstupu do lodi.
Poslední Wraith vletěl do lodi po hlavě, jak ho odhodila jedna ze střel, a hned za ním se vstup zavřel. Ace už byl na můstku a společně se svým zástupcem se snažili dostat loď co nejrychleji do volného vesmíru. Doufali, že se to podaří dřív, než jim Michael uzavře cestu.
Nad malým měsícem na okraji hvězdné soustavy, kde byla ukryta laboratoř, bylo prázdno. Senzory ukázaly jediný kontakt mizející právě v hyperprostorovém okně.
Michael na ně nečekal a unikl. To mohlo znamenat jediné. Očekával, že nikdo nebude moci jeho výzkum zkoumat. Ace stiskl rty a prudkým obratem naváděl loď do místa, kde by byla před laboratoří na měsíci krytá jeho planetou. Zástupce mezitím aktivoval štíty a netrpělivě čekal, až naskočí motory pro nadsvětelnou rychlost.
Těsně před tím, než se skryli za planetu, mohli oba díky senzorům sledovat, jak se malý měsíc rozpadá v efektním výbuchu. Jeho úlomky za chvíli bombardovaly planetu milióny větších i menších projektilů, které se sice z větší části vypařily ve střetu s atmosférou, ale mnoho jich prošlo skrz.
Wraithi nečekali, jestli planeta vydrží náraz trosek rozpadlého měsíce a, jakmile to bylo možné, skočili do hyperprostoru.

Shana stála u okna, do kterého z druhé strany bušil prudký déšť. V lijáku se míhaly nerozeznatelné tvary a příšeří se střídalo s výbuchy barevných světel. Položila ruku na zamlžené okno ve snaze ho očistit a vidět aspoň něco.
„Jsem jako Alenka za zrcadlem,“ zamumlala si pro sebe. Její hlas se rozlehl dutou ozvěnou.
Otočila se a couvla, až se zády dotkla studeného vlhkého skla.
Před ní, kolem ní, všude byla šedá prázdnota bez hranic, bez konce.
Bála se sklopit pohled, aby nezjistila, že nestojí, ale visí uprostřed ničeho. Pomalu se obrátila zpátky a chytila se okenní kličky. Zavřela oči a čelo si opřela o okno. Po hlubokém nádechu oči zase otevřela a snažila se pohledem proniknout clonu deště. Otáčet se jí už nechtělo. Psí počasí za oknem byla jediná možnost kromě odchodu do prázdna.
Rázně vzala za kličku a otevřela.
Čekala, že se do ní opře ledový vichr, který hnal kapky proti sklu, a zasype ji příval vody. Nic z toho se nestalo. Déšť padal stále stejně prudce, ale za hranu okenního rámu se nedostala ani kapička, ani závan větru a dokonce, jak si Shana uvědomila, ani žádný zvuk.
Položila chodidlo na rám a zhoupla se, aby přeskočila na druhou stranu. Při tom pohybu ji napadlo, že by si měla na něco vzpomenout. Bylo to něco důležitého, ale stále jí to unikalo.
Dopadla na druhou stranu a všechno se změnilo. Déšť zmizel a kolem se rozjasnilo namodralou měsíční září. Přistála v mokré trávě. Nohy jí zábly, jak se brodila k nejbližším stromům, a chlad pronikal i do zbytku jejího těla. Natáhla ruku, aby se opřela o nejbližší kmen, ale ten se změnil v zářící hvězdu a odletěl na oblohu.
„A teď jsem v říši divů,“ ušklíbla se Shana.
S napůl zvednutou rukou se zastavila a zamračila se před sebe. „Alenka. Ája. Andoriel.“ To byla jedna z věcí, na které si měla vzpomenout. To, co se s ní teď dělo, nebyla skutečnost. Skutečnost pro Shanu skončila výstřelem z Michaelovy zbraně.
‚Musím se probudit,‘ napadlo ji. Pak to řekla nahlas. Zakřičela to s hlavou zvrácenou a natáhla ruce k obloze svých představ. Znovu se jí před očima míhaly barevné blesky a tělo ji rozbolelo křečí.

„Už to trvá moc dlouho,“ řekl Aceův zástupce. „Nech ji odejít.“
Ace se k němu ani neotočil. Právě zachytil slabý ohlas Shanina srdce. V další chvíli se přerývaně nadechla a tvář se jí zkroutila bolestí.
Zástupce ustoupil a z povzdálí sledoval, jak Zak pomáhá Shaně zvednout se do polosedu a přidržuje jí u úst sklenici s vodou. Její oči unaveně přejely po tvářích v dohledu. Na zástupci se chvíli zastavily a přimhouřily se podezřením, které rychle vyprchalo, když si vzpomněla na poslední události před svým odchodem na pokraj nicoty. Na Ace se pokusila usmát a Zaka chytila za ruku.
Zástupce už se ani nenažil zarýt výraz opovržení a s ním na tváři odešel. Měl mnohem důležitější povinnosti, než byla snaha probudit lidskou ženu. Raději by ji života zbavil, než jí ho vracel.
„Co? Jak?“ zachroptěla Shana, když se jí konečně podařilo promluvit.
„Nepamatuješ se?“ Ace nad ní stál a měřil si ji pátravým pohledem.
Zadívala se mu do očí, jako by z nich chtěla vyčíst odpovědi na své otázky.
„Michael,“ vydechla. „Měla jsem být mrtvá,“ dodala po chvíli přemýšlení.
„Měla jsi štěstí,“ přikývl Ace. Sledoval, jak se se Zakovou pomocí zvedla na vratkých nohách a po pár nejistých krocích se narovnala. Pustila pomocnou ruku a další krok už udělala sama.
„Pomohla mi vzpomínka,“ řekla zamyšleně. Potřásla hlavou. Pořád ji mátlo, že si vzpomněla právě na Andoriel. Pohled jí těkal po místnosti, když si uvědomila, že se toto místo liší od všeho, co o wraithských lodích věděla. Pohodlně zařízený pokoj se v nich nevyskytoval. Kromě jediné výjimky. Znovu se podívala na Ace.
„Nechal jsi to tady v původním stavu?“
Přikývl. Přechod jejích myšlenek ho nevyvedl z míry. Všiml, že se kolem sebe rozhlédla s náhlým zájmem.
Nadechla se, aby se ptala dál, ale pak jenom sklopila hlavu a zadívala se do země. Možná proto si vzpomněla na Andoriel. Byla v jejím pokoji. Nechal ho tak, jak ho opustila. Věřil, že ho ještě bude používat? Že se vrátí? V kolika jeho lodích byl takový pokoj?
„Ta vzpomínka, která mě vrátila zpátky,“ začala tiše, „možná nebyla moje,“ dodala po dlouhé pauze.
„Jak se cítíš?“ Ace neměl dost času ani trpělivosti na spletité myšlenkové pochody lidských žen. Pamatoval se, jakými oklikami dokázala Andoriel dojít k nějakému jednoduchému výsledku.
„Dobře,“ odpověděla mu Shana. Energetická střela v ní po probuzení zanechala pocit slabosti, ale ten postupně odezníval.
„A co jsi zjistila při kontrole?“ ptal se Ace dál.
„Ach, kontrola,“ vydechla Shana. Její původní úkol se jí úplně vykouřil z hlavy. „Zbývalo mi prověřit poslední záznam. Je uložený zvlášť, abych ho nemusela znovu hledat.“ Rozhlédla se ve snaze najít wraithský terminál.
Zak ji předešel a odklopil jednu z desek na zdi místnosti.
Shana snadno našla podezřelý záznam a znovu se na něj zadívala.
„Veliteli, jsme na místě,“ ozvalo se ode dveří. Jeden z důstojníků stál na prahu a čekal na další pokyny.
Ace se naklonil přes Shanu a vyvolal spojení s kontrolní místností Atlantis.
„Doktore Woolsey?“ řekl nahlas.
Pár okamžiků se nic nedělo, pak se na obrazovce objevila tvář Richarda Woolseyho s velkými kruhy pod očima.
„To jste vy?“ zeptal se překvapeně. „Jak se opovažujete nás kontaktovat? Nesklidil jste nedávno planetu, kde na vás měla čekat paní Morrisová? Její podpůrný tým se vrátil bez ní.“
„Ano. Vrátil. Protože jsem je varoval. A co se vaší další členky expedice týká, je tady.“
Richard překvapeně zamrkal, když se do záběru dostala i Shana.
„Jsem v pořádku,“ řekla klidně. „Potřebuji ještě pár minut na prověření posledního záznamu.“
„Ty budeš mít,“ otočil se k ní Ace. „Za půl hodiny budeme nad Atlantis, aby ses dostala bezpečně zpátky.“ Pohled se mu vrátil k doktorovi. „Měli byste se střelbou počkat, až odletí z naší lodi,“ řekl ironicky a přerušil spojení.
Shana si neodpustila krátký postranní pohled na jeho tvář, než se vrátila ke zkoumání záznamu.

„Žádný další signál už se do Mléčné dráhy nedostal, ale obávám se, že tento jeden stačí,“ končila za dvě hodiny svoji podrobnou zprávu v zasedačce Atlantis. „Jestli ho Baal nebo některý z jeho klonů zachytil, máme se na co těšit.“
Po jejích posledních slovech se rozhostilo ticho. Všichni přítomní vstřebávali nové informace. Další Michaelova laboratoř a její zničení i možnost vpádu zbytku goa’uldů do galaxie Pegas za mocnějšími hostiteli si žádalo hodně přemýšlení.
„Děkuji vám,“ řekl Richard konečně. „Vaši zprávu odešleme ihned na Zemi. Měli by tam co nejdříve vědět, že se někteří z Baalů mohou rozhodnout k přesídlení. Škoda, že nezůstalo nic z další Michaelovy laboratoře -“ zarazil se a pak se zvedl. „Děkuji,“ zopakoval. „Můžete si jít odpočinout.“ Hlavou se mu mihlo, že jestli to takto půjde dál, bude odpočívat celá Atlantida. Nebyly to ani dvě hodiny, co stejnou větu říkal týmu plukovníka Shepparda po jejich dramatickém návratu z výletu po jiných dimenzích na palubě cizí upravené lodi Daedalos.
Shana se zvedla z křesla a pomalou chůzí se vydala ke svému pokoji. Tělo ji ještě pořád bolelo po zásahu Michaelovou zbraní. Zamračila se na Radka, který se k ní připojil v jedné z chodeb.
„Teď ne,“ zavrčela na něj, než stačil promluvit.
„Jak chceš,“ pokrčil rameny. „Jenom jsem ti chtěl říct, že máš na zbytek dne volno. Odpočívej.“ A s tím zmizel.
V pokoji se svalila na postel a zavřela oči. Rozhodla se, že svého nadřízeného tentokrát poslechne. Než ji odnesl hluboký spánek, napadlo ji, že po wraithské lodi, která ji přivezla domů, nikdo z Atlantis nestřílel.

Děkuji za komentáře

Příště se Shana seznámí s jednou trochu problémovou techničkou Hannah, aby se vzápětí zase rozloučily. Aspoň na nějaký čas

vynikající bude sranda až si Baal udělá výlet do Pegasu

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Pořád není jisté, jestli Baal tu zprávu dostal a jestli se na zavolání honem poletí podívat, co to v tom Pegasu je

Skoro víc mě dostala představa spolupráce Ace a Michaela. Kdo ví, jestli pro nás chlapci ještě něco nepřichystají

Hezký víkend

Dlhšie som nebol na nete, ale pomaličky (ak je čas) to dobieham.
Aj v tomto prípade sa budem opakovať: Stále dobré kvalitné čítanie.
Nerád vypichujem konkrétne veci (mohol by som na niečo zabudnúť).

[andoriel]

Děkuju, Puk

Klidně něco vypíchni. Nebudu se zlobit, když neodcituješ celou povídku

[Aiwendill]

prečítané, znovu prečítané a ešte raz. Nakoniec s kľudom môžem konštatovať, že sa mi to páčilo a čakám na ďalší diel...