
Název je tentokrát možná trochu zavádějící, protože toto vyprávění vzniklo z větší části na přání mého "kroužku expertů"
46. Staré pověsti wraithské 5: O královnách
„Vy jste Nadine, že?“ doktor Woolsey stál v jídelně a ruce trochu nervózně posouval po okraji tácu.
Nadine zvedla hlavu a kývla.
„Já jsem...,“ zarazil se a pohledem zabloudil k volnému místu proti Nadine. Když znovu kývla, posadil se a konečně pokračoval: „Jsem Woolsey, tedy doktor Woolsey, nový vedoucí expedice Atlantis. Vlastně se jmenuju Richard.“ Zarazil se.
Nadine k němu zvedla výrazné tmavohnědé oči. Polkla poslední sousto a řekla: „Vím kdo jste, doktore. Mohu vám nějak pomoci nebo chcete jenom společnost při jídle?“
Richard si potichu oddechl. Počátky komunikace s novými osobami nebyly jeho silnou stránkou. „Stačí Richard. Nebo Dick, když budete chtít,“ trochu se usmál. „Plukovník Carterová mi půjčila vaši práci.“
Nadine pozvedla obočí. Přemýšlela, o které práci to Richard mluví. Nenechal ji dlouho tápat.
„Četl jsem vaše pověsti. Jsou zajímavé a byl bych rád, kdybyste v nich pokračovala. Pokud budete potřebovat nějakou pomoc nebo něco jiného, co bude v mých skromných silách vám zajistit, řekněte si.“
„To je velkorysá nabídka,“ usmála se Nadine.
„No,“ Richard upil trochu vody než pokračoval. „Vlastně mě Samantha prosila, abych jí k pravidelným hlášením přikládal i vaše pověsti.“ Zmlkl a sklonil se nad jídlem.
Nadine se začala zvedat k odchodu, když ji ještě zarazil: „Další hlášení posílám zítra. Myslíte, že budete mít hotovou další pověst tak, abych si ji před tím stačil také přečíst?“
„Budu se snažit,“ vzdychla Nadine. Plán na nové espévéčko měla v hlavě. Hodit ho do počítače, to byla trochu složitější záležitost. Odnesla tác a další dvě hodiny se naplno věnovala své obvyklé práci. Překládala drobné texty nalezené na prozkoumávaných planetách a zakládala je ke zprávám o misích. Jejich vyhodnocení nebyla její starost. Na to měli Richarda a jeho tlupu.
Skončila brzy odpoledne. Cestu do jídelny pro kávu pojala jako procházku stejně, jako cestu do svého pokoje. Vytáhla na terasu obě křesílka a malý stolek. Na stolek si připravila kávu a velkou sklenici s vodou, do jednoho křesílka si sedla a do druhého si odložila natažené nohy. Na kolena si položila notebook, spustila ho a otevřela nový textový soubor. Poopravila sklon obrazovky a pohladila klávesnici. „Tak se do toho pustíme,“ řekla si nahlas.
O královnách
Seděla na barové židličce a rozparek temně fialových šatů jí vysoko odhaloval stehno v černé punčoše. Nohu měla přehozenou přes nohu, lokty nedbale opřené o bar před sebou a část tváře jí zakrýval pramen dlouhých světle hnědých vlasů. V prstech otáčela skleničkou na stopce, ze které se ještě nenapila. Co její šaty odhalovaly dole, to si vynahradily výše. Stojáček obtažený kolem štíhlého krku a dlouhé rukávy neukázaly ani kousek kůže. Dokonce i prostřih v přední části od stojáčku k žaludku byl pečlivě stažen černou sametkou, která se cik cak provlékala malými otvory s kovovými okraji.
Z pod dlouhých řas jasně modrých očí sledovala skupinku mladíků. Přišli před chvílí, dlouze se usazovali a přitom se stále nápadně rozhlíželi po příhodných společnicích.
Netrvalo dlouho, než se k ní jeden z nich nenápadně přitočil cestou k baru.
„Sama samička?“ mrkl na ni.
Bez odpovědi si ho důkladně prohlédla a odvrátila se.
„Ale no tak, kotě, snad jsem toho tolik neřekl,“ nechtěl se nechat odbýt. „Loučíme se s kamarádem a napadlo nás, jestli by ses nechtěla přidat. Sonte zítra odjíždí do Prianu. Bude tam pracovat nejméně rok. Kdo ví, kdy se zase uvidíme.“ V hlase se mu objevil smutek. Ať byl Sonte kdokoli, kamarád byl zřejmě dobrý.
Pomalu pootočila hlavu. Pod jejím upřeným pohledem se chlapec otřásl náhlým pocitem chladu. Zlehka ťukla skleničkou o bar a vstala. Pohybem ramen si urovnala šaty a přešla ke skupince mladíků. Zářivě se na ně usmála.
„Který z vás je Sonte?“ zeptala se příjemným altem.
„To jsem já,“ vydechl jeden z nich. Uchváceně se díval na ženu stojící u jejich stolu.
Přešla k jeho židli, sklonila se a lehce ho políbila. „Pak ti přeji šťastnou cestu,“ zašeptala mu zblízka do ucha. Odstoupila a zmizela v hloučku nově příchozích.
S ubíhajícím časem rozloučení nabíralo obrátky. Tajemná žena byla dávno zapomenuta a vystřídaly ji jiné, mnohem méně tajemné, ale o to přítulnější.
K ránu se temně fialové šaty objevily znovu. Společnost se začala loučit, když najednou stála za Sonteho židlí a ve zvednutých prstech houpala klíčky od vozu.
„Mám velké auto, můžete svého kamaráda doprovodit až k lodi,“ navrhla klidně. Přejela všechny pohledem. „Vejdete se,“ usmála se.
Za dva dny seděl velmi nervózní barman na nepohodlné židli ve výslechové místnosti a vyprávěl všechno, na co vzpomněl z večera, kdy se skupina mladých lidí loučila se svým kamarádem Sontem. Jeho popis ženy ve fialových šatech byl tak neurčitý, že se vyšetřovatelé neměli čeho chytit. Ani velkého vozu, který v závěru rozlučky nabízela, si nikdo v okolí nevšiml. Jisté bylo jenom jedno. Ani Sonteho, ani žádného z těch, kdo se zúčastnili rozloučení s ním, se nepodařilo nalézt. Všichni beze stopy zmizeli. Vyšetřovatelé považovali za nejpravděpodobnější, že za zmizením skupiny osob byla záhadná žena ve fialovém. Nebylo by to první takové hromadné zmizení. Vyšetřovatelé měli dokonce i podezření, kam jsou pohřešované osoby přepravovány, ale co se s nimi děje dál, o tom neměli žádnou představu. Protilehlé hory byly příliš nebezpečným místem pro jakýkoli zásah, a co se jednou ocitlo za cestou a plotem oddělujícím dva rozdílné světy, to bylo navždy ztraceno.
Sonte se probudil s bolestí hlavy. Napadlo ho, že to večer na rozlučce musel pořádně přehnat. Neochotně otvíral oči a krčil čelo v očekávání bodavého světla. Nic takového se nestalo. Tma zůstala stejná, ať měl oči otevřené nebo zavřené. Zděšeně vyjekl. Na jeho výkřik se v blízkosti ozval další hlas.
„Sonte?“ zašeptal někdo.
„Jo,“ odpověděl stejně. „To jsi ty, Erstane? A kde je Noliakin, Hotruns a Odresklar?“
„Jsme tady všichni,“ odpověděl mu Noliakin. Připadalo mu divné, že jim Sonte říká plnými jmény a ne zkratkami, jako obvykle.
„A nikdo nic nevidí,“ doplnil ho Odresklar. „Nebude to špatným pitím. Prostě je tady tma.“
Jako na potvrzení jeho slov se jim nad hlavami objevil matný přísvit. Díky tomu zjistili, že jsou v jeskyni z červenošedé skály. Zdroj světla byl stále nejasný, i když záře sílila. Všech pět mladíků leželo na zemi poblíž jedné stěny jeskyně a trochu nejistě se v přibývajícím světle rozhlíželo kolem sebe. Na ozářených stěnách jeskyně se začaly míhat stíny a mladíci se odtáhli až ke skalní stěně. Kdyby to bylo možné, nejraději by se vmáčkli do ní. Tiché kroky je přiměly otočit hlavu jedním směrem.
Žena ve fialových šatech stála v místě, kde do jeskyně ústila široká chodba a nad hlavou zvedala lucernu. Usmála se na mladíky, kývla a otočila se k odchodu.
„Počkej!“ vykřikl Noliakin. Vyskočil na nohy, rozběhl se k ženě a chytil ji za rameno.
Trhla sebou, aby se vyprostila. Noliakin s výkřikem uskočil, když se jí podíval do tváře. Nevypadala jako lidská. Byla bílá, protkaná temnými žilami a zářily z ní zlaté oči s podlouhlými duhovkami.
„Co jsi zač?“ hned se vzpamatoval. Nikdy netrpěl přílišným strachem z odlišností.
I ostatní mladíci se přiblížili a prohlíželi si ženu se zvědavostí i odporem.
„Jmenuji se Albea. A to je mnohem víc informací, než potřebuje kdokoli z vás vědět. Pojďte.“ Otočila se a vedla je chodbou do velké čtvercové místnosti vytesané ve skále. U jedné ze stěn blízko dveří stál malý stolek, na který se vešla právě jenom lucerna. Albea zůstala stát vedle něj čelem do místnosti. Sotva vešel poslední z mladíků, dveře se za nimi zaklaply. Z druhé strany se otevřely jiné dveře a shrbeně vešel vysoký muž s dlouhými bílými vlasy následovaný několika dalšími nevýraznými lidmi. Uprostřed volného prostoru se muž napřímil, přejel mladíky rychlým hodnotícím pohledem a pokýval hlavou.
„Budou vhodní,“ zamumlal.
„Cože?“ Hotruns se do té doby držel stranou a do ničeho nezasahoval, ale dál už to nevydržel. Jeho nechuť k uzavřeným prostorům se s každým okamžikem stupňovala, nyní protrhla křehkou slupku zdravého rozumu a on začal v panikařit. Dvěma dlouhými kroky byl zpátky u dveří a zkoušel je otevřít. Nepodařilo se a Hotruns se rozběhl na druhou stranu ke vstupu, odkud přišel bělovlasý muž. Nikdo mu nestál v cestě. Nikdo mu nebránil. Ustupovali, aby mohl projít, a nechali ho zmizet v pootevřených dveřích. Jeho křik za několik chvil trhnul se zbývajícími mladíky a bělovlasého starce přiměl znovu pokývat hlavou.
Noliakin se chtěl rozběhnout za kamarádem, ale Erstan ho chytil a rukáv. „Nedělej, co chtějí,“ zasyčel na něj.
„Doktore?“ ozvalo se z hloučku lidí.
„Doktor?“ Erstan se na vysokého muže pozorně zadíval. Chvíli usilovně přemýšlel, ale nakonec došel k poznání: „Vy jste doktor Taristen Opremot! Ten, který před lety zmizel. Vaši práci dodnes nikdo nepřekonal. A že to už je...,“ zarazil se. „To není možné! Muselo by vám být více jak sto let!“
Doktor Opremot celou dobu bez hnutí poslouchal Erstanův proslov. Když Erstan zmlkl, doktor naklonil hlavu na stranu a usmál se.
„Jsem Taristen Opremot,“ ujistil mladíka hlubokým hlasem. „A je mi jedno sto čtyřicet sedm let plus nějaký ten den navíc. Moje práce -,“ zarazil se. Proč by měl zrovna tomuto muži vyprávět o svých úspěších. Stejně by z nich nepochopil ani polovinu.
Albea udělala krok do místnosti a vážně se na doktora zadívala. Všiml si toho. Mírně protočil oči a přikývl. „Tak dobře,“ povzdechl si. „Tudy, pánové,“ pokynul hloučku mladíků k dalším, dosud skrytým dveřím.
„Půjdu první,“ řekla Albea a bez zaváhání vyšla z místnosti.
„Jak se jmenuješ?“ zastavil doktor Erstana, než mohl vyjít za ostatními.
„Erstan Oddfagum. Říkají mi Stan nebo Stanley. Jsem pátým rokem v lékařské škole, proto o vás vím.“ Erstan přešlápl a nejistě se podíval k zavírajícím se dveřím.
„Víte co, mladý muži,“ usmál se doktor a vzal Stana kolem ramen, „půjdeme se trochu projít a něco vám ukážu.“ Odváděl Stana z místnosti směrem, kterým mladíci vstoupili.
„Kde je Stanley?“ otáčel se Sonte na všechny strany. „Kam jste ho schovali?“ vyjel na Albeu. Chytil ji za ruku a snažil se jí otočit směrem k sobě.
Bez znatelné námahy se mu vytrhla. Pak ho sama uchopila za loket, aby se jí nemohl vysmeknout, a odvedla ho k něčemu, co vypadalo jako nepohodlné kamenné lůžko s mělkou prohlubní pro tělo.
Nedokázal se vykroutit z jejího sevření a jenom se stále větším zděšením sledoval, jak je proti své vůli pokládán do prohlubně a přes ruce nohy i střed těla ho poutají silné řetězy. Zmateně se rozhlédl, když se s ním kamenná deska zvedla tak, že se nohama dotýkal země. Vedle něj byl Noliakin a Odresklar ve stejném postavení jako on sám. Ani jeden z nich nedokázal rozeznat, kde se vlastně ocitli. Všechno bylo zahaleno tmou, jenom jejich tři desky byly ozářeny narudlými plameny, které vyskakovaly z kulatých otvorů poblíž.
„Sonte!“ vyjekl dívčí hlas někde blízko. Zkroutil se, jak nejvíc mohl, aby se podíval za sebe. Nešlo to, ale dívky, se kterými v baru zapíjel svůj odchod do velkého města, prošly kolem nich a zůstaly stát mezi tancujícími plameny. Oči jim jasně zářily jako v horečce a vyděšené pohledy stáčely stále do jednoho místa někam za Sonteova záda. Jako na povel se svezly k zemi. Zůstaly napůl ležet a napůl klečet a zbyly z nich jenom ty zářící oči. Sonte rychle přemýšlel: v baru byl se čtyřmi přáteli a dívek, které se k nim přidaly, bylo méně. Tyto tři. Albea je dostala všechny. Překvapeně se po ní ohlédl, ale už ji nenašel. Ztratila se mezi stíny a splynula se skalami všude okolo.
Najednou měl pocit, že ho kamení svírá. Uzavírá se a nedovoluje mu se nadechnout. Tichý zvuk zpočátku nezaznamenal, příliš pohlcen v myšlenkách na nadechnutí dostatečného množství vzduchu. Výkřik Noliakina ho vrátil zpátky. Zatřásl hlavou. Jedna noční můra se změnila v jinou, ještě horší. Slyšel tiché mručení početného davu a šustot, který mu připomínal tekoucí vodu. Chtějí je utopit!?
Hučení davu se stupňovalo a plameny začaly šlehat výš. Osvětlovaly temnou pohupující se masu těl. Všichni byli oblečeni v černých kápích, zpoza kterých se někdy uvolnil pramen dlouhých vlasů. Světlo plamenů na nich tančilo a měnilo každý náznak barvy v krvavě rudou.
Noliakin už nekřičel. Sípavě se nadechoval a dech z něj vycházel chrčivě a přerušovaně. Odresklar bez přerušení tiše úpěl.
Zvuk tekoucí vody se proměnil na něco, do Sonte nedokázal určit. Mrazivý záchvěv mu projel celým tělem. Intenzivní pocit nebezpečí ho zbavil veškeré možnosti pohybu. Svaly mu ochably a on se téměř v bezvědomí sesunul do řetězů. Jenom napůl vnímal, že voda není voda, ale nožky velikých hmyzích potvor, které se k nim ženou z obou stran. Šplhaly mu po nohou a po těle a tykadly se dotýkaly jeho obličeje. Rozesmál se, protože ho to lechtalo. Prudce pohnul hlavou a jednoho z brouků shodil. Dav zahučel. Zvedl hlavu a zadíval se na tváře kryté černou látkou.
„Parnele!“ vykřikl. Poznal jednoho ze svých spolužáků. Před dvěma lety zmizel. Říkalo se, že utekl s dívkou, ale tu vedle Parnela neviděl. „Kde máš Sanetu?“ pokračoval Sonte.
Oslovený se přikrčil a splynul s davem.
„Parnele,“ zašeptal Sonte. Hmyz mu visel na každém kousku odhalené kůže, ale skoro to nepostřehl. Zaťatá kusadla přinášela úlevu. Přivřel oči a nechal se ovládnout pocitem, že se zbavuje strašlivé tíhy. Řetězy už ho nedokázaly zadržet. Vzlétl a jeho zrak se projasnil. Jeho poslední myšlenka, než se rozplynul v náhlém jasném světle, byla, proč všichni zírají na tři umírající staříky.
Oredaha, Tarak a Neolil se krčily mezi plameny a doufaly, že se k nim brouci nedostanou. Konec jejich náhodných známých byl svým způsobem uspokojivý. Hlavně tím, že nepostihl dívky, ale jenom chlapce. Stále však zůstávala otázka, co bude s nimi. Proč je přivedli?
Brouci se pouštěli vyschlých zbytků toho, co z mladíků zbylo, a mizeli kdesi v temné zadní části prostoru.
Oredaha vykřikla, když jí zezadu uchopily něčí silné ruce a zdvihly ji ze země. Ruce nepatřily jenom jednomu člověku. Pokud vůbec člověku patřily. Chytily ji za nadloktí a lehce zvedly, další ji chytily za boky. Hlava jí přepadla dozadu a nohy jí plandaly na druhé straně. Nebyla schopná se vykroutit. Mohla jenom sledovat dav vlnící se před ní zdánlivě hlavami dolů. Slyšela křik Tarak a Neolil kdesi pod sebou a cítila, jak se pomalu pohybuje k místu, kde ještě před chvílí hodovali brouci. Ruce s ní mírně pohupovaly a pak ji otočily tak, že už neviděla dav, ale jenom tmavou masu čelní skalní stěny se sotva znatelnými odlesky šlehajících plamenů. Začala klesat. Pokusila se zvednout hlavu, aby viděla před sebe, ale pohyb nedokončila. Nohy už se jí skoro dotýkaly země a v týle ucítila bolest. Otevřela ústa ke křiku, ale nevyšel z ní ani hlásek. Ze všeho zůstala jenom ta ochromující bolest. Přibližující se tmu vítala jako vysvobození.
Tarak a Neolil se třásly a plakaly, ale nikdo si jich nevšímal. Utéct nebylo kam. Byly uvězněny mezi davem, ohněm a příšerou, která právě zbavila života Oredahu.
Tarak zvedla mokrou tvář, když jí někdo jemně poklepal na rameno. Stála tam Albea a natahovala k ní ruku.
„Pojď,“ řekla a vytáhla Tarak do stoje. „Odvedu tě odtud.“ Pevně jí svírala dlaň a jistě procházela mezi plamennými kruhy. Tarak šla za ní jako omámená, ani si nevšimla, že Neolil za ní vztáhla ruce a křičela, ať ji s sebou vezmou také. Šla za Albeou ke kamenným deskám, ze kterých už někdo neviditelný odstranil pozůstatky Sonteho a jeho kamarádů. Zůstaly mezi nimi stát a Albea oběma rukama odhrnula Tarak vlasy spadané do obličeje. Jistým pohybem jí stáhla lokty za tělo a obtočila je řetězem. Tarak sebou začala házet. Albea ji přidržela za dlouhé vlasy a zvrátila ji hlavu, aby se mohla zakousnout do měkké tkáně těsně nad hrudní kostí.
Dav ztichl. Bylo slyšet jenom tlumené hučení ohně.
Albea ustoupila, aby bylo vidět na to, co zbylo z Tarak. Neolil se zakousla do zápěstí, aby na sebe zbytečně hlasitým křikem neupozornila. Albea vypadala vyšší, krásnější a bělejší, než si ji pamatovala. Z Tarak zůstala mumie potažená svraštěnou kůží. Kolem lebky jí do všech stran trčely chomáče mrtvých vlasů a z obnažených dásní cenila zašedlý chrup.
Albea přešla zpátky k Neolil. Poslední z dívek ležela mezi kamením, hlavu si ukrývala v rukách a bála se pohnout. Albea se u ní zastavila. Shlédla dolů a na dav před sebou. Pak se sklonila a jediným máchnutím ruky hodila Neolil do davu.
Neolil cítila, jak jí chytili, smýkají s ní ze strany na stranu a měla pocit, že ji chtějí roztrhat. V dalším okamžiku si přála, aby ji chtěli roztrhat. To, co ji čekalo, bylo mnohem horší. Všude do těla se jí zakously desítky zubů.
Erstan a doktor Opremot procházeli velkou laboratoří. Doktor s nadšením vyprávěl pozornému posluchači o svých nejnovějších úspěších na poli manipulace se základními prvky každé živé tkáně. Erstan v údivu sledoval, do jakých nuancí se věhlasný doktor Opremot pouští. Jeho otázky doktora viditelně těšily, tak se jenom nerad obrátil k Albee, když mu zaklepala na rameno.
„Toto je nepohodlné,“ řekla a ukázala si na ústa. „Musíš vymyslet něco jiného. Chci jim vidět do tváře.“
Doktor potřásl hlavou a zatvářil se pobouřeně. „A co by sis představovala?“ vyjel na ni.
Albea udělala ještě půlkrok, až stanula těsně u Stana. Automaticky zvedl dlaň a opřel se jí o hruď, aby jí přinutil odstoupit do patřičné vzdálenosti. Podívala se mu do tváře a pak na jeho ruku.
„Tohle,“ řekla doktorovi. „To je dokonalé. Budu mít přehled.“ Usmála se a natáhla směrem k Opremotovi ruku dlaní vzhůru. „Tady.“ Poklepala si do dlaně prstem druhé ruky. Znovu se podívala na Stana. „A toho si můžeš nechat.“
Doktor Opremot se ke Stanově údivu a znepokojení mírně uklonil. „Jak si přeješ, Wraitho,“ zamumlal.
Nadine se zamračila na text, který se jí pod rukama rozrůstal do obludných rozměrů. Ne pouze po stránce své délky, ale i obsahu.
„A to by teda stačilo,“ řekla rázně. Soubor uložila, přetáhla do tabletu a rázně zaklapla notebook. Samantha i Richard asi dostanou více, než sami očekávali.
„Vy jste Nadine, že?“ doktor Woolsey stál v jídelně a ruce trochu nervózně posouval po okraji tácu.
Nadine zvedla hlavu a kývla.
„Já jsem...,“ zarazil se a pohledem zabloudil k volnému místu proti Nadine. Když znovu kývla, posadil se a konečně pokračoval: „Jsem Woolsey, tedy doktor Woolsey, nový vedoucí expedice Atlantis. Vlastně se jmenuju Richard.“ Zarazil se.
Nadine k němu zvedla výrazné tmavohnědé oči. Polkla poslední sousto a řekla: „Vím kdo jste, doktore. Mohu vám nějak pomoci nebo chcete jenom společnost při jídle?“
Richard si potichu oddechl. Počátky komunikace s novými osobami nebyly jeho silnou stránkou. „Stačí Richard. Nebo Dick, když budete chtít,“ trochu se usmál. „Plukovník Carterová mi půjčila vaši práci.“
Nadine pozvedla obočí. Přemýšlela, o které práci to Richard mluví. Nenechal ji dlouho tápat.
„Četl jsem vaše pověsti. Jsou zajímavé a byl bych rád, kdybyste v nich pokračovala. Pokud budete potřebovat nějakou pomoc nebo něco jiného, co bude v mých skromných silách vám zajistit, řekněte si.“
„To je velkorysá nabídka,“ usmála se Nadine.
„No,“ Richard upil trochu vody než pokračoval. „Vlastně mě Samantha prosila, abych jí k pravidelným hlášením přikládal i vaše pověsti.“ Zmlkl a sklonil se nad jídlem.
Nadine se začala zvedat k odchodu, když ji ještě zarazil: „Další hlášení posílám zítra. Myslíte, že budete mít hotovou další pověst tak, abych si ji před tím stačil také přečíst?“
„Budu se snažit,“ vzdychla Nadine. Plán na nové espévéčko měla v hlavě. Hodit ho do počítače, to byla trochu složitější záležitost. Odnesla tác a další dvě hodiny se naplno věnovala své obvyklé práci. Překládala drobné texty nalezené na prozkoumávaných planetách a zakládala je ke zprávám o misích. Jejich vyhodnocení nebyla její starost. Na to měli Richarda a jeho tlupu.
Skončila brzy odpoledne. Cestu do jídelny pro kávu pojala jako procházku stejně, jako cestu do svého pokoje. Vytáhla na terasu obě křesílka a malý stolek. Na stolek si připravila kávu a velkou sklenici s vodou, do jednoho křesílka si sedla a do druhého si odložila natažené nohy. Na kolena si položila notebook, spustila ho a otevřela nový textový soubor. Poopravila sklon obrazovky a pohladila klávesnici. „Tak se do toho pustíme,“ řekla si nahlas.
O královnách
Seděla na barové židličce a rozparek temně fialových šatů jí vysoko odhaloval stehno v černé punčoše. Nohu měla přehozenou přes nohu, lokty nedbale opřené o bar před sebou a část tváře jí zakrýval pramen dlouhých světle hnědých vlasů. V prstech otáčela skleničkou na stopce, ze které se ještě nenapila. Co její šaty odhalovaly dole, to si vynahradily výše. Stojáček obtažený kolem štíhlého krku a dlouhé rukávy neukázaly ani kousek kůže. Dokonce i prostřih v přední části od stojáčku k žaludku byl pečlivě stažen černou sametkou, která se cik cak provlékala malými otvory s kovovými okraji.
Z pod dlouhých řas jasně modrých očí sledovala skupinku mladíků. Přišli před chvílí, dlouze se usazovali a přitom se stále nápadně rozhlíželi po příhodných společnicích.
Netrvalo dlouho, než se k ní jeden z nich nenápadně přitočil cestou k baru.
„Sama samička?“ mrkl na ni.
Bez odpovědi si ho důkladně prohlédla a odvrátila se.
„Ale no tak, kotě, snad jsem toho tolik neřekl,“ nechtěl se nechat odbýt. „Loučíme se s kamarádem a napadlo nás, jestli by ses nechtěla přidat. Sonte zítra odjíždí do Prianu. Bude tam pracovat nejméně rok. Kdo ví, kdy se zase uvidíme.“ V hlase se mu objevil smutek. Ať byl Sonte kdokoli, kamarád byl zřejmě dobrý.
Pomalu pootočila hlavu. Pod jejím upřeným pohledem se chlapec otřásl náhlým pocitem chladu. Zlehka ťukla skleničkou o bar a vstala. Pohybem ramen si urovnala šaty a přešla ke skupince mladíků. Zářivě se na ně usmála.
„Který z vás je Sonte?“ zeptala se příjemným altem.
„To jsem já,“ vydechl jeden z nich. Uchváceně se díval na ženu stojící u jejich stolu.
Přešla k jeho židli, sklonila se a lehce ho políbila. „Pak ti přeji šťastnou cestu,“ zašeptala mu zblízka do ucha. Odstoupila a zmizela v hloučku nově příchozích.
S ubíhajícím časem rozloučení nabíralo obrátky. Tajemná žena byla dávno zapomenuta a vystřídaly ji jiné, mnohem méně tajemné, ale o to přítulnější.
K ránu se temně fialové šaty objevily znovu. Společnost se začala loučit, když najednou stála za Sonteho židlí a ve zvednutých prstech houpala klíčky od vozu.
„Mám velké auto, můžete svého kamaráda doprovodit až k lodi,“ navrhla klidně. Přejela všechny pohledem. „Vejdete se,“ usmála se.
Za dva dny seděl velmi nervózní barman na nepohodlné židli ve výslechové místnosti a vyprávěl všechno, na co vzpomněl z večera, kdy se skupina mladých lidí loučila se svým kamarádem Sontem. Jeho popis ženy ve fialových šatech byl tak neurčitý, že se vyšetřovatelé neměli čeho chytit. Ani velkého vozu, který v závěru rozlučky nabízela, si nikdo v okolí nevšiml. Jisté bylo jenom jedno. Ani Sonteho, ani žádného z těch, kdo se zúčastnili rozloučení s ním, se nepodařilo nalézt. Všichni beze stopy zmizeli. Vyšetřovatelé považovali za nejpravděpodobnější, že za zmizením skupiny osob byla záhadná žena ve fialovém. Nebylo by to první takové hromadné zmizení. Vyšetřovatelé měli dokonce i podezření, kam jsou pohřešované osoby přepravovány, ale co se s nimi děje dál, o tom neměli žádnou představu. Protilehlé hory byly příliš nebezpečným místem pro jakýkoli zásah, a co se jednou ocitlo za cestou a plotem oddělujícím dva rozdílné světy, to bylo navždy ztraceno.
Sonte se probudil s bolestí hlavy. Napadlo ho, že to večer na rozlučce musel pořádně přehnat. Neochotně otvíral oči a krčil čelo v očekávání bodavého světla. Nic takového se nestalo. Tma zůstala stejná, ať měl oči otevřené nebo zavřené. Zděšeně vyjekl. Na jeho výkřik se v blízkosti ozval další hlas.
„Sonte?“ zašeptal někdo.
„Jo,“ odpověděl stejně. „To jsi ty, Erstane? A kde je Noliakin, Hotruns a Odresklar?“
„Jsme tady všichni,“ odpověděl mu Noliakin. Připadalo mu divné, že jim Sonte říká plnými jmény a ne zkratkami, jako obvykle.
„A nikdo nic nevidí,“ doplnil ho Odresklar. „Nebude to špatným pitím. Prostě je tady tma.“
Jako na potvrzení jeho slov se jim nad hlavami objevil matný přísvit. Díky tomu zjistili, že jsou v jeskyni z červenošedé skály. Zdroj světla byl stále nejasný, i když záře sílila. Všech pět mladíků leželo na zemi poblíž jedné stěny jeskyně a trochu nejistě se v přibývajícím světle rozhlíželo kolem sebe. Na ozářených stěnách jeskyně se začaly míhat stíny a mladíci se odtáhli až ke skalní stěně. Kdyby to bylo možné, nejraději by se vmáčkli do ní. Tiché kroky je přiměly otočit hlavu jedním směrem.
Žena ve fialových šatech stála v místě, kde do jeskyně ústila široká chodba a nad hlavou zvedala lucernu. Usmála se na mladíky, kývla a otočila se k odchodu.
„Počkej!“ vykřikl Noliakin. Vyskočil na nohy, rozběhl se k ženě a chytil ji za rameno.
Trhla sebou, aby se vyprostila. Noliakin s výkřikem uskočil, když se jí podíval do tváře. Nevypadala jako lidská. Byla bílá, protkaná temnými žilami a zářily z ní zlaté oči s podlouhlými duhovkami.
„Co jsi zač?“ hned se vzpamatoval. Nikdy netrpěl přílišným strachem z odlišností.
I ostatní mladíci se přiblížili a prohlíželi si ženu se zvědavostí i odporem.
„Jmenuji se Albea. A to je mnohem víc informací, než potřebuje kdokoli z vás vědět. Pojďte.“ Otočila se a vedla je chodbou do velké čtvercové místnosti vytesané ve skále. U jedné ze stěn blízko dveří stál malý stolek, na který se vešla právě jenom lucerna. Albea zůstala stát vedle něj čelem do místnosti. Sotva vešel poslední z mladíků, dveře se za nimi zaklaply. Z druhé strany se otevřely jiné dveře a shrbeně vešel vysoký muž s dlouhými bílými vlasy následovaný několika dalšími nevýraznými lidmi. Uprostřed volného prostoru se muž napřímil, přejel mladíky rychlým hodnotícím pohledem a pokýval hlavou.
„Budou vhodní,“ zamumlal.
„Cože?“ Hotruns se do té doby držel stranou a do ničeho nezasahoval, ale dál už to nevydržel. Jeho nechuť k uzavřeným prostorům se s každým okamžikem stupňovala, nyní protrhla křehkou slupku zdravého rozumu a on začal v panikařit. Dvěma dlouhými kroky byl zpátky u dveří a zkoušel je otevřít. Nepodařilo se a Hotruns se rozběhl na druhou stranu ke vstupu, odkud přišel bělovlasý muž. Nikdo mu nestál v cestě. Nikdo mu nebránil. Ustupovali, aby mohl projít, a nechali ho zmizet v pootevřených dveřích. Jeho křik za několik chvil trhnul se zbývajícími mladíky a bělovlasého starce přiměl znovu pokývat hlavou.
Noliakin se chtěl rozběhnout za kamarádem, ale Erstan ho chytil a rukáv. „Nedělej, co chtějí,“ zasyčel na něj.
„Doktore?“ ozvalo se z hloučku lidí.
„Doktor?“ Erstan se na vysokého muže pozorně zadíval. Chvíli usilovně přemýšlel, ale nakonec došel k poznání: „Vy jste doktor Taristen Opremot! Ten, který před lety zmizel. Vaši práci dodnes nikdo nepřekonal. A že to už je...,“ zarazil se. „To není možné! Muselo by vám být více jak sto let!“
Doktor Opremot celou dobu bez hnutí poslouchal Erstanův proslov. Když Erstan zmlkl, doktor naklonil hlavu na stranu a usmál se.
„Jsem Taristen Opremot,“ ujistil mladíka hlubokým hlasem. „A je mi jedno sto čtyřicet sedm let plus nějaký ten den navíc. Moje práce -,“ zarazil se. Proč by měl zrovna tomuto muži vyprávět o svých úspěších. Stejně by z nich nepochopil ani polovinu.
Albea udělala krok do místnosti a vážně se na doktora zadívala. Všiml si toho. Mírně protočil oči a přikývl. „Tak dobře,“ povzdechl si. „Tudy, pánové,“ pokynul hloučku mladíků k dalším, dosud skrytým dveřím.
„Půjdu první,“ řekla Albea a bez zaváhání vyšla z místnosti.
„Jak se jmenuješ?“ zastavil doktor Erstana, než mohl vyjít za ostatními.
„Erstan Oddfagum. Říkají mi Stan nebo Stanley. Jsem pátým rokem v lékařské škole, proto o vás vím.“ Erstan přešlápl a nejistě se podíval k zavírajícím se dveřím.
„Víte co, mladý muži,“ usmál se doktor a vzal Stana kolem ramen, „půjdeme se trochu projít a něco vám ukážu.“ Odváděl Stana z místnosti směrem, kterým mladíci vstoupili.
„Kde je Stanley?“ otáčel se Sonte na všechny strany. „Kam jste ho schovali?“ vyjel na Albeu. Chytil ji za ruku a snažil se jí otočit směrem k sobě.
Bez znatelné námahy se mu vytrhla. Pak ho sama uchopila za loket, aby se jí nemohl vysmeknout, a odvedla ho k něčemu, co vypadalo jako nepohodlné kamenné lůžko s mělkou prohlubní pro tělo.
Nedokázal se vykroutit z jejího sevření a jenom se stále větším zděšením sledoval, jak je proti své vůli pokládán do prohlubně a přes ruce nohy i střed těla ho poutají silné řetězy. Zmateně se rozhlédl, když se s ním kamenná deska zvedla tak, že se nohama dotýkal země. Vedle něj byl Noliakin a Odresklar ve stejném postavení jako on sám. Ani jeden z nich nedokázal rozeznat, kde se vlastně ocitli. Všechno bylo zahaleno tmou, jenom jejich tři desky byly ozářeny narudlými plameny, které vyskakovaly z kulatých otvorů poblíž.
„Sonte!“ vyjekl dívčí hlas někde blízko. Zkroutil se, jak nejvíc mohl, aby se podíval za sebe. Nešlo to, ale dívky, se kterými v baru zapíjel svůj odchod do velkého města, prošly kolem nich a zůstaly stát mezi tancujícími plameny. Oči jim jasně zářily jako v horečce a vyděšené pohledy stáčely stále do jednoho místa někam za Sonteova záda. Jako na povel se svezly k zemi. Zůstaly napůl ležet a napůl klečet a zbyly z nich jenom ty zářící oči. Sonte rychle přemýšlel: v baru byl se čtyřmi přáteli a dívek, které se k nim přidaly, bylo méně. Tyto tři. Albea je dostala všechny. Překvapeně se po ní ohlédl, ale už ji nenašel. Ztratila se mezi stíny a splynula se skalami všude okolo.
Najednou měl pocit, že ho kamení svírá. Uzavírá se a nedovoluje mu se nadechnout. Tichý zvuk zpočátku nezaznamenal, příliš pohlcen v myšlenkách na nadechnutí dostatečného množství vzduchu. Výkřik Noliakina ho vrátil zpátky. Zatřásl hlavou. Jedna noční můra se změnila v jinou, ještě horší. Slyšel tiché mručení početného davu a šustot, který mu připomínal tekoucí vodu. Chtějí je utopit!?
Hučení davu se stupňovalo a plameny začaly šlehat výš. Osvětlovaly temnou pohupující se masu těl. Všichni byli oblečeni v černých kápích, zpoza kterých se někdy uvolnil pramen dlouhých vlasů. Světlo plamenů na nich tančilo a měnilo každý náznak barvy v krvavě rudou.
Noliakin už nekřičel. Sípavě se nadechoval a dech z něj vycházel chrčivě a přerušovaně. Odresklar bez přerušení tiše úpěl.
Zvuk tekoucí vody se proměnil na něco, do Sonte nedokázal určit. Mrazivý záchvěv mu projel celým tělem. Intenzivní pocit nebezpečí ho zbavil veškeré možnosti pohybu. Svaly mu ochably a on se téměř v bezvědomí sesunul do řetězů. Jenom napůl vnímal, že voda není voda, ale nožky velikých hmyzích potvor, které se k nim ženou z obou stran. Šplhaly mu po nohou a po těle a tykadly se dotýkaly jeho obličeje. Rozesmál se, protože ho to lechtalo. Prudce pohnul hlavou a jednoho z brouků shodil. Dav zahučel. Zvedl hlavu a zadíval se na tváře kryté černou látkou.
„Parnele!“ vykřikl. Poznal jednoho ze svých spolužáků. Před dvěma lety zmizel. Říkalo se, že utekl s dívkou, ale tu vedle Parnela neviděl. „Kde máš Sanetu?“ pokračoval Sonte.
Oslovený se přikrčil a splynul s davem.
„Parnele,“ zašeptal Sonte. Hmyz mu visel na každém kousku odhalené kůže, ale skoro to nepostřehl. Zaťatá kusadla přinášela úlevu. Přivřel oči a nechal se ovládnout pocitem, že se zbavuje strašlivé tíhy. Řetězy už ho nedokázaly zadržet. Vzlétl a jeho zrak se projasnil. Jeho poslední myšlenka, než se rozplynul v náhlém jasném světle, byla, proč všichni zírají na tři umírající staříky.
Oredaha, Tarak a Neolil se krčily mezi plameny a doufaly, že se k nim brouci nedostanou. Konec jejich náhodných známých byl svým způsobem uspokojivý. Hlavně tím, že nepostihl dívky, ale jenom chlapce. Stále však zůstávala otázka, co bude s nimi. Proč je přivedli?
Brouci se pouštěli vyschlých zbytků toho, co z mladíků zbylo, a mizeli kdesi v temné zadní části prostoru.
Oredaha vykřikla, když jí zezadu uchopily něčí silné ruce a zdvihly ji ze země. Ruce nepatřily jenom jednomu člověku. Pokud vůbec člověku patřily. Chytily ji za nadloktí a lehce zvedly, další ji chytily za boky. Hlava jí přepadla dozadu a nohy jí plandaly na druhé straně. Nebyla schopná se vykroutit. Mohla jenom sledovat dav vlnící se před ní zdánlivě hlavami dolů. Slyšela křik Tarak a Neolil kdesi pod sebou a cítila, jak se pomalu pohybuje k místu, kde ještě před chvílí hodovali brouci. Ruce s ní mírně pohupovaly a pak ji otočily tak, že už neviděla dav, ale jenom tmavou masu čelní skalní stěny se sotva znatelnými odlesky šlehajících plamenů. Začala klesat. Pokusila se zvednout hlavu, aby viděla před sebe, ale pohyb nedokončila. Nohy už se jí skoro dotýkaly země a v týle ucítila bolest. Otevřela ústa ke křiku, ale nevyšel z ní ani hlásek. Ze všeho zůstala jenom ta ochromující bolest. Přibližující se tmu vítala jako vysvobození.
Tarak a Neolil se třásly a plakaly, ale nikdo si jich nevšímal. Utéct nebylo kam. Byly uvězněny mezi davem, ohněm a příšerou, která právě zbavila života Oredahu.
Tarak zvedla mokrou tvář, když jí někdo jemně poklepal na rameno. Stála tam Albea a natahovala k ní ruku.
„Pojď,“ řekla a vytáhla Tarak do stoje. „Odvedu tě odtud.“ Pevně jí svírala dlaň a jistě procházela mezi plamennými kruhy. Tarak šla za ní jako omámená, ani si nevšimla, že Neolil za ní vztáhla ruce a křičela, ať ji s sebou vezmou také. Šla za Albeou ke kamenným deskám, ze kterých už někdo neviditelný odstranil pozůstatky Sonteho a jeho kamarádů. Zůstaly mezi nimi stát a Albea oběma rukama odhrnula Tarak vlasy spadané do obličeje. Jistým pohybem jí stáhla lokty za tělo a obtočila je řetězem. Tarak sebou začala házet. Albea ji přidržela za dlouhé vlasy a zvrátila ji hlavu, aby se mohla zakousnout do měkké tkáně těsně nad hrudní kostí.
Dav ztichl. Bylo slyšet jenom tlumené hučení ohně.
Albea ustoupila, aby bylo vidět na to, co zbylo z Tarak. Neolil se zakousla do zápěstí, aby na sebe zbytečně hlasitým křikem neupozornila. Albea vypadala vyšší, krásnější a bělejší, než si ji pamatovala. Z Tarak zůstala mumie potažená svraštěnou kůží. Kolem lebky jí do všech stran trčely chomáče mrtvých vlasů a z obnažených dásní cenila zašedlý chrup.
Albea přešla zpátky k Neolil. Poslední z dívek ležela mezi kamením, hlavu si ukrývala v rukách a bála se pohnout. Albea se u ní zastavila. Shlédla dolů a na dav před sebou. Pak se sklonila a jediným máchnutím ruky hodila Neolil do davu.
Neolil cítila, jak jí chytili, smýkají s ní ze strany na stranu a měla pocit, že ji chtějí roztrhat. V dalším okamžiku si přála, aby ji chtěli roztrhat. To, co ji čekalo, bylo mnohem horší. Všude do těla se jí zakously desítky zubů.
Erstan a doktor Opremot procházeli velkou laboratoří. Doktor s nadšením vyprávěl pozornému posluchači o svých nejnovějších úspěších na poli manipulace se základními prvky každé živé tkáně. Erstan v údivu sledoval, do jakých nuancí se věhlasný doktor Opremot pouští. Jeho otázky doktora viditelně těšily, tak se jenom nerad obrátil k Albee, když mu zaklepala na rameno.
„Toto je nepohodlné,“ řekla a ukázala si na ústa. „Musíš vymyslet něco jiného. Chci jim vidět do tváře.“
Doktor potřásl hlavou a zatvářil se pobouřeně. „A co by sis představovala?“ vyjel na ni.
Albea udělala ještě půlkrok, až stanula těsně u Stana. Automaticky zvedl dlaň a opřel se jí o hruď, aby jí přinutil odstoupit do patřičné vzdálenosti. Podívala se mu do tváře a pak na jeho ruku.
„Tohle,“ řekla doktorovi. „To je dokonalé. Budu mít přehled.“ Usmála se a natáhla směrem k Opremotovi ruku dlaní vzhůru. „Tady.“ Poklepala si do dlaně prstem druhé ruky. Znovu se podívala na Stana. „A toho si můžeš nechat.“
Doktor Opremot se ke Stanově údivu a znepokojení mírně uklonil. „Jak si přeješ, Wraitho,“ zamumlal.
Nadine se zamračila na text, který se jí pod rukama rozrůstal do obludných rozměrů. Ne pouze po stránce své délky, ale i obsahu.
„A to by teda stačilo,“ řekla rázně. Soubor uložila, přetáhla do tabletu a rázně zaklapla notebook. Samantha i Richard asi dostanou více, než sami očekávali.
Děkuji za každý komentář

Někdy kolem 28. (nevím, jak na tom budu s netem) se Shana Morrisová ocitne Za oknem A bude jí chvíli trvat, než si vzpomene, jak se tam dostala


a že těch kaleb už bylo dost, obvzláště na škole
musím provolávat slávu 
a hlavne sa teším (ako vždy) na pokračovania.
?)