StarGate:Exodus: 45. Díl - Pomoc shůry

Zajímavý díl

Zdravím všechny mé čtenáře,

Jak už je zvykem, přínáším sem nový díl. A abych vás naladil, naleznete v něm dost odpovědí týkající se aférky s Sheppardem. Načneme také další zápletku

Dost kecání. Enjoy

40. Díl - Kruh se uzavírá

Sheppard, který nedávno prodělal dost drastickou změnu ve fyzické stavbě jeho těla, stále v ruce pevně dřímal svůj vždy připravený Desert Eagle, a neúprosně, zároveň také s vítězoslavným výrazem ve strach nahánějícím obličeji, na kterém mu po obou stranách vykvetly drobné žábrovité otvory, ji tiskl k Toddově hlavě, zatímco druhou rukou, na které mu mezitím pořádně naběhly žíly a svalová hmota nabyla na objemu, ho držel kolem krku, ale jen tak silně, aby mu dovolil skromně se nadechovat a žít. Poté na něho znovu svým hlubokým, chraplavým a také strašidelným hlasem vyjel: “Vytáhnout mě sem nebyl zrovna nejlepší nápad! Měl jsem s tebou jiné plány, ale ty ses do toho musel za každou cenu míchat. V jednom jsi ale pravdu přece jenom měl. Nachází se zde klíč k porážce Atlanťanů.“

Sheppard poté mírně uvolnil Toddovi krk, aby mohl zalapat po dechu a nabrat kyslík, kterého bylo k odpovědi zapotřebí: “To očividně. Tímhle jsi mě opravdu překvapil, Johne Shepparde.“

Sheppard: “Já jsem si říkal, že se ti to bude líbit.

Todd: “Co se mnou vůbec zamýšlíš, Shepparde? Zase mně budeš vyhrožovat smrtí?“

Sheppard: “Kdepak, Todde, tím už jsme si prošli. Pokud chvilku vydržíš, vše se dozvíš.“

Načež John Toddovi zcela uvolnil krk a natáhl se pro jeho omračovač, který ležel po celou dobu opodál. Wrait ho totiž upustil, když se mu Sheppard zavěsil za krk a stáhl ho s sebou dolů jako kámen ke dni jezera.
Todd byl protřelý spoustou podobných bitev i šarvátek, které za svůj život dlouhý bezmála deset tisíc let zažil a kterými prošel, a tak reagoval rychle a s jemu známou elegancí. Nezaváhal ani na okamžik a bystře využil situace. Jedním povedeným kopem ze sebe Shepparda shodil a povalil ho na zem. Poté ladně vstal a chtěl Johnovi zbaběle šlápnout na obličej, čímž by ho alespoň dočasně paralyzoval, a získal tak čas a prostor pro další bolestivý výpad. Ten to ale čekal a hbitě se překulil na stranu a stále z pozice vleže Toddovi podrazil mrštným chvatem nohy. Využil jeho krátké neschopnosti bránit se, rychle se postavil na nohy a čekal, až Todd udělá to samé. Když se jeho oponent vzpamatoval a vzchopil, dvěma rychlými kroky k němu přistoupil, zkroutil mu ruku za záda a začal ho škrtit. Jeho svalnatá ruka obalila Toddův krk, se kterým barevně splývala, a začala mu odebírat stále více kyslíku, až jeho přívod zastavila úplně. Todd začal chrchlat a lapat po dechu. Všemožně se snažil Shepparda odstrčit nebo ho alespoň kopnout do nechráněných partií. Vše bylo marné. Nic z toho se mu nepovedlo. Sheppard ho držel opravdu silně a jemu nezbylo nic jiného, než se zmítat v agónii způsobené nedostatkem vzduchu. Když John uznal, že má chraptící a pomalu umírající wrait dost, podrazil mu nohy a mrštil s ním do blátivé kaluže, kterých bylo po oblasti mraky. Todd byl už dost vyřízený a moc sil na protiútok mu nezbývalo. Byl rád, že měl co dýchat a jiné starosti nechal plavat. To Sheppard už jenom podle jeho zkrouceného výrazu v obličeji poznal a hodlal toho využít ve svůj prospěch. Odměnil Todda ostrým kopancem do boku, což ho odhodilo asi o půl metru vpravo. Pak si na něj klekl, přestal se ovládat a začal ho svou silnou pravicí mlátit do obličeje hlava nehlava. Choval se opravdu brutálně a nezdálo se, že by s neúnavným masakrováním hodlal přestat. Todd již prskal tuhou zelenou tekutinu, která u wraitů evidentně zastávala roli krve, a začal ztrácet vědomí, o pokusech o obranu ani nemluvě. Krvácel z nosu, z úst, a i když to bylo u wraitů neobvyklé, na obličeji se mu začaly rýsovat podlitiny a tržné rány. Asi po minutě ustavičného bušení do Toddovy tváře Sheppard procitl a přestal, odpoutal se od své oběti, vstal a zhodnotil své dílo. Pohlédl na zubožené tělo wraita, které před ním bezvládně leželo a nevydávalo prakticky žádné známky života. Jen sebou občas podivně zmítalo a kolikrát mu cukaly svaly v údech. Sheppard konečně uklidnil situaci, sebral ze země stunner a dvakrát s ním Todda střelil. Ten už zásahy pravděpodobně ani nevnímal, jelikož mu k stavu bezvědomí stačila nakládačka od Shepparda. John poté vytáhl ze svého vybavení tenké lanko a pomocí něho svázal wraitovi ruce k sobě a následně ke kmenu vysokého jehličnatého stromu, který vrhal stín desítky metů daleko. Poté se Sheppard sebral a začal se vracet k hvězdné bráně. Z dálky se ještě otočil a zkontroloval, jestli je Todd pořád na svém místě. Byl.
Po pěti minutách svižné chůze dorazil na místo činu a hned začal počítat těla, která za sebou po své čistce nechal. Jedna, dva, tři, čtyři, byli všichni. Jejich těla se tam jen tak bezvládě povalovala po bahnité zemi. Dvě prostřelené hlavy, jeden zabodnutý nůž v krku, další s rozsáhlými vnitřními zraněními skroucený u brány. Všichni se váleli ve vlastních kalužích krve. Kdyby se tu někdo prošel, ani by nepotřeboval znát přesný popis situace na to, aby mu bylo jasné, že se tudy prohnal děsivý hurikán a bez milosti smetl vše, co mu přišlo pod ruku. Sheppard začal svým obětem naivně kontrolovat životní funkce, a když se ujistil, že mu už nikdo z nich opravdu nebude otravovat život, sebral od jednoho z vojáků nějaké vybavení, granáty, pušku se dvěma zásobníky a také mu odpojil část brnění. Vybavení a munici si vložil do kapes na své uniformě. Pušku a část brnění si odložil vedle brány a poté začal přemisťovat mrtvá těla. Všechny je odvlekl k hranici hvězdné brány a nechal je ležet na sobě, poté přistoupil k zadávacímu zařízení a svou pravicí zadal sedmici hvězdných symbolů. Poté zmáčknul tlačítko uprostřed, které celému panelu dominovalo, a brána se aktivovala. Nestabilní vír částic vystřelil z brány a rozložil všechna čtyři těla a tím pádem také nevědomky zametl všechny stopy po Sheppardově řádění. Bránou nic neprošlo, a tak se za několik málo sekund zase uzavřela - louže vyschla. Sheppard zvedl ze země pušku a část brnění a vydal se zpátky hustým a tmavým lesem za svým přítelem, za Toddem. Měl čas, nikam nespěchal, a tak si to poklidnou chůzí štrádoval temným lesem bez známky napětí či stresu. Větývky pod ním praskaly a všude po cestě nacházel prošpikované stromy, ve kterých byly zavrtané kulky. Kolikrát také prošly náboje skrz kůru i kmen a div že celý strom nepokácely. Ochráncům přírody by se v této části jinak rozmanité a pestré přírody udělalo nevolno. Když dorazil k místu, kde Todda uložil ke spánku, polil ho studený pot. Po Toddovi nebylo ani vidu ani slechu. Jako by se po něm slehla zem. Jedna památka po něm ale přece zbyla. V husté vysoké trávě, která obrůstala mohutný jehličnan, se válelo lano, kterým John Todda svázal. Na Sheppardovi ale nebyla znát jediná známka rozčilení či nejistoty nebo strachu. Byl naprosto klidný a chladný. Jako by měl v záloze ještě jedno eso. A on opravdu měl, nic nenechal náhodě. Oblekl si sice nový kabát a začal hrát na druhou stranu, ale stále to byl on. Do detailu měl vše naplánované, a to bez chybičky. Jen tak zběžně se prošel po lese, a co nenašel! Toddovo tělo, které leželo v křečích zkroucené několik desítek metrů opodál. Sheppard věděl, že wraitské regenerační schopnosti Toddovi propůjčují ohromnou schopnost vzchopit se z jakéhokoliv vážnějšího zranění neobvykle rychle a že omráčení wraitskou zbraní má na wraity samotné jen nepatrně dlouhý vliv, a tak se pro jistotu ještě pojistil a k lanu, kterým ho uvázal, ještě vpravil injekční stříkačkou do jeho tělního oběhu sérum, které ho při zvýšené fyzické námaze, do které se útěk samozřejmě počítal, skolí k zemi jako střeleného slona. Sheppard k Toddovi přistoupil, chytil ho za ruce a asi deset metrů ho táhl lesem, přičemž za sebou zanechal rozsáhlou vydřenou stopu. Poté wraita pustil a jeho ruce sebou plácly na zem. John odházel pár větví, poté nohou očistil zemi od bahna a přímo pod ním se odkrylo nějaké wraitské zařízení. John na něm stisknul několik tlačítek a za okamžik pohltilo s typickým bzučením a Todda i Shepparda jasné bílé světlo, které se vynořilo odněkud ze země. Todd se probral a v tu ránu spatřil, jak se ocitli obklopeni desítkami wraitských vojáků. Všude po oblasti se skromně do výšky asi pěti metrů tyčily strážní věže, ke kterým byla připevněna jakási děla a hlídkovali na nich wraitší vojáci. Opodál, přibližně sto metrů na sever, se rozléhala obvyklá wraitská laboratoř, ke které se scházely davy vojáků. Za okamžik uslyšel Todd velice povědomé bzučení a po chvilce se mu nad hlavou prohnalo hejno wraitských ptáků - šipek. Koncert ale pokračoval, když se z planiny opodál zvednul wraitský křižník a s hučením motorů zmizel v nepropustném pásu mračen. Na planetě to opravdu vřelo. Každou chvílí se něco dělo. Buď se něco vznášelo k nebesům, nebo zase klesalo a přistávalo. Poté John k Toddovi promluvil: “Tak co, Todde, jak se ti tady líbí? Je to impozantní, že?“

Todd: “To vskutku ano, jen by mě zajímala jedna věc.“

Sheppard: “Jen jedna? Tak to nejsi moc zvídavý typ. Ale dost už!… Odveďte ho a přidělte k němu alespoň pět strážných. Běžte!“

Wraitští vojáci jen přikývli a dva z nich vzali Todda pod paží. Ten sebou začal cukat, jelikož nechtěl, aby ho ta odporná havěť vláčela přes celé prostranství, ale nebylo zbytí. Nebylo mu to nic platné. Až se Sheppard pokochal pohledem na rozsáhlou wraitskou infrastrukturu, která na něj dýchala odevšad, vydal se stejným směrem jako všichni ostatní - k laboratoři.

Pegas, wraitská planeta

Todd byl již dlouhé hodiny vězněn v jedné z odporně páchnoucích wraitských místností. Typický světlý opar, který zaléval každý mateřský úl, v této místnosti stoupal až po kolena. Do místnosti nepronikal ani zlomek světla a celá byla zahalená do tajemného roucha. I její vybavení o ničem nevypovídalo. Uprostřed se pyšnilo vysoké křeslo z organických látek, ve kterém byl Todd uvězněn. Byl celý obrostlý nějakými organickými pruty, které mu nedarovaly ani jediný pohyb, ani ždibíček místa navíc. On sám byl na vážkách a každou vteřinu psal ve svých myšlenkách další a další scénáře, které by ho mohly potkat. V tom jeho myšlenkové bádání přerušilo zaskřípání dveří, které se začaly pomalu otevírat. Todd nejprve zaostřoval, ale nakonec se mu povedlo spatřit siluetu Shepparda, která byla osvětlována žárem slunce, jehož paprsky do komplexu skromně pronikaly, a vyživovaly tak wraitský organický materiál. Sheppard vešel rázným krokem do místnosti a hned za ním se pohrdavě smál jeden z wraitských velitelů doprovázen četou vojáků. Jediným gestem ruky dal najevo, aby všechny stráže okamžitě opustily místnost, a za chvíli po nich nebyly ani památky. Na to Sheppard přistoupil k Toddovi a promluvil: “Chceš odpovědi? Budeš je mít. Naneštěstí už ti k ničemu nebudou. Tvoje nově nabyté přátelství s Atlanťany je totiž právě u konce.“
V tom ale Todd v opodál stojícím wraitovi rozpoznal někoho známého, známost to ale nebyla zrovna příjemná a Todd na ní rozhodně nespomínal v dobrém: “Cože?! Ty?“

Wrait: “Ano, jsem to já. Ten, co tě okradl o všechna ta ZPM a postavil loď, která si poradí s každou lodí Atlanťanů. Ten, co tě využil jako nějakého ubohého psa k provedení svého plánu. Ten, co se dostane na bohaté pastviny, a to tvou zásluhou.“

Sheppard: “Tak už dost, pánové, Todd se sem nevláčel takovou dálku, aby se tady hádal. Chce slyšet náš příběh.“

John pokynul na wraita stojícího po jeho levici a ten se dal do vyprávění toho neuvěřitelného románu, který byl snad jen těžko uvěřitelný, přičemž nezapomněl hýřit svou arogancí a povýšeností na všechny světové strany: “Začalo to tehdy, když jsme tady Shepparda a jeho tým vlákali do pasti a následně zajali na jedné z mnoha antických základen, ke kterým teď máme přístup a které spravujeme. Využili jsme jeho silný antický gen, který mu koluje v krvi, a získali přístup k mnoha systémům. Poté jsme ho i celý jeho tým odvlekli sem a požadovali výměnou za něj ZPM.“

Todd: “Asi jste přeskočil tu část s mutováním.“

Wrait: “Ano, jistě. Snažili jsme se Shepparda přesvědčit postaru, ale on zarytě odmítal. Nebyli jsme schopni ho zlomit, měl v sobě něco víc, něco, co mu dávalo takovou sílu a nezdolnost, a tak jsme přešli k radikálnější metodě… Řekněme, že Atlanťané nebyli jediní, kdo měli přístup k jistému druhu retroviru. Když jsme je tehdy zradili a snažili se napadnout Zemi, sice nás zastavili, ale nám se povedlo ten vir okopírovat a použít ho k vlastním účelům. Sice jsme tehdy Zemi nedobyli, ale s mocí a vědomostmi, kterou nám tady plukovník Sheppard rád poskytl a ještě poskytne, konečně zlikvidujeme Atlanťany a nakonec získáme i samotnou Zemi.“

Todd: “Smělý plán. Optimismem opravdu nešetříte.“

Wrait: “A mám k tomu důvod? Pokud tě nezabiju dřív, než ti tohle všechno na Sheppardovu žádost dopovím, tak mně dáš za pravdu. O tom buď přesvědčený…Ale kde jsem to byl?“

Todd: “U ZPM…“

Wrait: “Ano, Atlanťané se na nás sice připravili, ale pro nás to byla velice výhodná prohra. Vzali jsme si jejich ZPM a plukovník, který už v tu chvíli sloužil nevědomky nám, se dostal přesně tam, kde jsme ho potřebovali - na Atlantidu. Od té doby nás začal zásobit všemi informacemi, které jsme potřebovali znát a vlastnit. Technické specifikace Atlantidy, pozemských lodí, informoval nás i o dění v jejich domovské galaxii, v Mléčné dráze, vytipoval nám cíle k útoku, vybavil nás cennými informacemi, které vlastnili pouze Atlanťané. Díky němu se nám také povedlo přeprogramovat jednoho z replikátorů a poslat ho na sabotérskou misi přímo na Atlantidu, žel Sheppardovo propojení s virem bohužel ještě nepracovalo na sto procent a on sám replikátora zahubil.“

Todd: “Smůla. To je mně opravdu líto.“

Wrait: “Ale nemusí být. Díky jeho hrdinskému činu si u všech na Atlantidě vybudoval pověst dokonalého velitele a bojovníka, který klidně položí život za ostatní v marné a předem ztracené bitvě, což nám bylo jen ku prospěchu. Mohl nás začít prakticky bez omezení zásobovat informacemi. Jednoho dne jsme se konečně rozhoupali k ofenzívě, která stála za to. Zahubili jsme stovky těch zpropadených Atlanťanů a zničili jsme celou jejich základnu.“

Todd: “To jste byli vy?“

Wrait: “Ano, my. A jestli se ptáš, kde jsme vzali atomové zbraně, tak od Geniů. Řekněme, že řady našich uctívačů sahají až hluboko do linií našich nepřátel, o čemž Sheppardova přítomnost jasně vypovídá. Dostali jsme tip a za doby, co Atlanťané přestali v naší galaxii páchnout, jsme Genie zlikvidovali a vypůjčili si i jejich atomové zbraně, které byly základním kamenem pro vybudování plánu na naše zničení. Zajímavý paradox, že? Naši nepřátelé vybudovali zbraně, kterými nás chtěli zahubit, zatímco my pomocí nich zlikvidujeme tu největší metlu, která kdy tuto galaxii zastihla."

Todd: “Proč se Sheppard proměnil v tu hrůzu až teď? Po tak dlouhé době.“

Wrait: “Myslím si, že největší vinu na tom neseš ty, ty ubožáku. Tvoje čmuchání vás dovedlo až sem. Celou dobu jsme samozřejmě o tvém působení na našem území věděli, a tak jsme společně se Shepparddem mírně pozměnili plány. Ty jsi ho otevřeně před ostatními konfrontoval a on neměl jinou možnost. Retrovirus v této krizové situaci zareagoval, jak měl. Sice nás Sheppard už hodně obohatil, ale k provedení našeho plánu ještě stále potřebujeme jeho pomoc. Naneštěstí, Atlanťané znovu vystrkují růžky, jelikož nemají ani to nejmenší tušení, co proti nim stojí. Do galaxie přiletěla jejich bitevní loď a začala bez milosti masakrovat naší flotilu. Naše lodě proti ní nemají i v drtivé přesile tu nejmenší šanci, a proto jsme se uchýlili k jistému protiopatření. Zasadíme těm krysám ránu, ze které se budou jen těžko vzpamatovávat.“

Wrait rázem skončil. Ještě naposledy vrhl na Todda vlnu své arogance, která ho doslova zatopila, a poté se se Sheppardem po boku vytratil z výslechové místnosti. Vyrazili stejným směrem a přibližně v půli cesty se dal Sheppard do řeči: “Přinesl jsem část brnění, které teď atlantští vojáci začali používat. Je odolné vůči našim zbraním a mohlo by nám nadělat zbytečné problémy. Zjistěte, jak pracuje, a přizpůsobte tomu naše zbraně.“

Wrait: “Zajisté.“

Sheppard: “Ještě jsem přinesl další vybavení, které s sebou ten zpropadený generál Harris přinesl a vybavil jím elitní jednotky vojáků. Podrobte ho analýze a třeba nám to přinese nějaké výhody.“

Wrait: “Dobrá.“

Mléčná dráha, Země

Alianční flotila tvořená dvěma loděmi třídy 304, přesněji Korolevem a Daedalem, a tollánským surovinovým konvojem právě vypadává z hyperprostorových oken přímo nad Modrou planetou. Daedalus zaměří transportním paprskem hvězdnou bránu na palubě transportéru a přenese ji do provizorně vytvořené místnosti s bránou na Nelsonovi. Generál O’Neill se posléze jako hologram zjeví na můstku Daedala přímo před plukovníkem Caldwellem a pozve jeho i ostatní kapitány lodí na Velitelství do zasedačky. Za okamžik už zasedačka celá září. Transportní paprsky zhmotňují v jejich útrobách aktéry krátkého informativního jednání. Generál O’Neill všechny zdvořile uvítá a vyzve je k usazení se na příslušná místa. Poté si odkašle, a když už mu všichni věnují pozornost, dá se do řeči: “Takže, Stevene, rychle a stručně. Co se tam dělo.“

Caldwell: “Myslím si, že s vyprávěním by měl začít tady kolega.“

A ukázal na kapitána tollánského bitevníku, který seděl po jeho pravici.

O’Neill: “No dobře, ale platí pro vás to stejné jako pro něj.“

Kapitán: “Dobrá, generále, vezmu to ve zkratce.“

O’Neill: “Správný přístup.“

Kapitán: “Naše senzory rozpoznaly narušení hyperprostorového tunelu a byli jsme nuceni ho opustit. Bohužel, přesně tam, kde jsme vypadli z hyperprostoru, na nás čekaly tři orijské lodě.“

O’Neill: “Cože?! Oriové? Vždyť se sbalili a odtáhli pryč. Danny se o to postaral. Všechny přece oslnilo to světlo z té krabice…“

Kapitán: “Generále, civěl jsem na to stejně jako vy. Nemáme tušení, odkud se vzali a proč na nás zaútočili.“

O’Neill: “A jak to vypadalo dál?“

Kapitán: “Začali jsme se bránit. Drželi jsme se co nejdál od jejich hlavní zbraně a dařilo se nám přežívat v relativním pořádku. Až do doby, než vypustili stíhače. Ti se na nás sesypali jako vosy na med a začali nás bombardovat. Naštěstí jste vyslyšeli naše volání o pomoc a v tu chvíli se na bojiště přiřítily vaše bombardéry a zachránily nás. Bohužel byli do jednoho zničeni. Je mi to líto, generále, ale zachránily nás. Bez nich bychom tady už nebyli.“

Caldwell: “No, a potom začalo přituhovat, že? Vletěli jsme tam a všechny tři lodě zničili. Konec.“

O’Neill: “Díky, Stevene, díky vám oběma. Tak to vypadá, že pojedete na výlet.“

Mléčná dráha, Země, oběžná dráha

Na oběžné dráze Země se začal seřazovat vláček plavidel, přičemž většina z nich měla do hodiny opustit tepla svých domovů a vydat se na cestu dlouhou mnoho světelných let, na cestu do neznámých končin vesmíru. Zatímco Nelson a Puerta sháněli poslední členy posádky pro odstartování mise do galaxie replikátorů, Korolev, Daedalus a Sun-Tzu byli připravení před majestátním kruhem, který byl mnohonásobně větší než lodě samotné a v pozici lídra a velikána si klidně hověl ve vesmírném prostoru - před superbránou. Všechna tři plavidla byla na rozkaz generála O’Neilla zmobilizována, aby se mohla vydat na průzkum orijské galaxie, kde měla sesbírat co možná nejvíce informací a vysvětlit přítomnost a agresivní postoj orijských vojsk v Mléčné dráze.
Pro obranu Země tedy zbyl v uvozovkách jen jediný osamocený voják v poli, a to Odyssea. Za zády jí ovšem spolehlivě stála semknutá satelitní síť a na povrchu dvojice monstrózních obranných center.
Poslední kontroly a přípravy proběhly a první dvojice lodí zmizely z oběžné dráhy a vydaly se pryč ze sluneční soustavy, ze sektoru, z galaxie, pryč od domova. Zbylá třetice ještě vyčkávala. První ostrý start superbrány se připravoval. Inženýři v SGC ještě prováděli poslední korekce výpočtů a už nažhavovali centrální počítač, kterým je superbrána ovládána. Mezitím na palubě Daedala, kde byl také přítomný vlajkový tým této mise, probíhala bouřlivá diskuze, kterou rozvířil plukovník Mitchell: “Tak co, myslíte, že ji ještě nezničili?“

Jackson: “Co máš na mysli?“

Mitchell: “No bránu, přece. Tu na druhé straně.“

Jackson: “Doufejme, že ne. Neměli k tomu žádný důvod.“

Mitchell: “No, kdo ví, co se tam stalo. Třeba se převorové zase pomátli, nebo Oriové zase začali metat blesky. Když se odvážili zaútočit na nás, kdo ví, jak to vypadá tam.“

Jackson: “To je možná pravda, ale Oriové jsou mrtví, a převorové už tak nemají v koho věřit a komu sloužit. Podle našich informací se z nich stala prosperující společnost. Využili svoje schopnosti v dobrém. Vyhubili prakticky veškeré genetické vady a choroby a jejich obyvatelé žijí dlouhý a ničím nerušený život. Alespoň to stálo ve zprávě, kterou jsme od nich naposledy dostali.“

V tom se do rozhovoru typickým způsobem vmísila další přítomná a také členka vlajkového týmu - Vala: “Kdy že se to poslední hlášení uskutečnilo?“

Přičemž obdařila Daniela podezíravým pohledem, který on i Mitchell dobře znali.

Jackson: “No, dobře, přiznávám, bylo to už krapet dávno, ale stále musíme doufat, že ti co útočili na konvoj, byli jen…“

Vala: “No, kdo?“

Jackson: “No prostě nevím, někdo…“

Mitchell: “Někdo, kdo s nimi nemá nic společného?“

Jackson: “Třeba.“

Mitchell: “No, já nevím, Jacksone.“

Vala: “A jak to vůbec chcete provést?“

Jackson: “Jako minule.“

Vala: “Zase si budu muset obléct ty…“

Jackson: “Ano, zase.“

Mitchell: “Nemusíš se trápit, Valo, skvěle v nich vyniknou tvé přednosti.“

Vala: “Vypadala jsem v nich jako zloděj?“

Do toho vběhl na můstek plukovník Caldwell a hned rozvířil vodu: “Tak, panstvo, konec srandiček, na Velitelství jsou hotovi a plně připraveni, jdeme na to, startujeme.“

Mitchell: “Plukovníku, bude to vůbec fungovat.“

Caldwell: “To doufám, jinak tam poletíme několik týdnů hyperprostorem.“

Na to reagovala Vala a šepotem, i když ne zrovna diskrétním, možná to ale bylo záměrně, vysílala do světa svou prosbu: “Panebože, ať to funguje, tak dlouho na lodi nevydržím. Minule to nedopadlo zrovna dvakrát dobře.“

Mitchell její obavy zaslechl a snažil se ji způsobem sobě blízkým utěšit: “Nemusíš se bát, Valo, třicet let to už určitě nebude.“

Vala: “Moc vtipné, plukovníku…“

Bylo to ale poslední slovo, co v jejich vášnivé debatě padlo, jelikož jejich pozornost teď upoutalo něco zcela jiného. Jako malé děti se otočili za chrastítkem a sledovali nevídanou scenérii. Každý segment superbrány se začal nabíjet energii a začala ho zaplavovat světlé modrá barva. Bloky se jeden po druhém začaly rozsvěcovat a spojovat se v dokonalý kruh. V tom to přišlo. Z brány vytryskla ohromnou rychlostí neskutečně mohutná vlna nestabilních částic a začala se drát dopředu, víc a víc. Ohromný kopec plný bouřlivých vln, plný neutuchajících výbuchů modře. Všichni ten kolotoč sledovali s otevřenou pusou a ani nedutali, snad ani nedýchali. Hleděli přímo do očí neopakovatelnému zážitku. Byl to nepopsatelný pohled, jako vystřižený pro hollywoodské trháky. Dopředu se drásající tsunami ale nakonec dosáhlo kritického bodu a začalo se smršťovat a vracet zpátky do obrovského kruhu. Vodní vlny stále šlehajíce, doprovázely ústup ohromného živla zpátky do své klece. Horizont se ustálil a celý se svalil do oblasti uvnitř superbrány. Vlny sebou ale ještě stále šlehaly a mrskaly. Celá hladina se nikdy neuklidnila. Koncertu byl ale konec. Fanouškům už spadla čelist tak nízko, že ji lovili někde v kalhotách. Udivení z velkolepého představení ve zlomku vteřiny vystřídal pracovní stres a vždy nesmírně vážný hlas plukovníka Caldwella: “Máme stabilní spojení. Pošleme tam průzkumníka a podíváme se, jestli nás tam nechce někdo přivítat.“

Malá sonda s vlastním pohonem se začala nořit do tuhého horizontu událostí. Za několik okamžiků vykoukla na druhé straně a okamžitě se zamaskovala. Prostor kolem superbrány byl tak obrovský, že nebylo v moci lodních senzorů, aby tak malou průzkumnou sondu detekovaly. Ona samotná ale měla práci výrazně zjednodušenou. Nehledala jehlu v kupce sena, ale stoh sena v kupce jehel, dala-li by se tato terminologie použít. Okamžitě rozžhavila své senzory a záhy zaregistrovala milé překvapení. Před bránou hlídkovala osmice orijských křižníků. Připravené a odhodlané zničit vše, co by bránou mohlo přijít. Sonda pracovala komfortně a ničím nerušena, takže mohla vše zblízka a s precizní přesností a důkladností prozkoumat. Zjistila tak třeba i to, že všech osm hrůzu nahánějících lodí mělo aktivované nejen ochranné energetické štíty, ale také zbraňové systémy, což ukazovalo na jediné - chystali se na příchod nepřítele. Sonda okamžitě přeposílal data a v SGC se nestačili divit. V plánu bylo ale využít jedné velmi mazané finty, a vyhrát tak bitvou zcela bez boje. Korolev začal před superbránu přenášet asgardským transportérem vesmírné miny z nejbližší obranné stanice, která jich měla ve svých zbraňových skladech několik. Miny bohužel nemohly projít fázově posunuté, a tak musely úkon, který byl pevně spjat s jejich účinností, provést až na cílovém místě. Všech osm min, co mina to loď, se začalo jedna po druhé vsakovat do horizontu událostí. Na druhé straně se kupodivu bez jakéhokoli náznaku odhalení celá kavalerie ukryla do jiného prostoru a začala se přesouvat ke svým cílům, které stále nehybně setrvávaly na svých původních místech.

Webber: “Pane, sonda posílá další data. Miny se přesouvají na pozice a zahajují infiltraci.“

Landry: “Díky, seržante.“

Za několik dalších okamžiků, které všichni strávili napnutí jako kšandy, čekajíce na to, co se bude dít dál, se již miny přesunuly na svá místa a pouze čekaly na příkaz k zahájení útoku. Ten k nim záhy přes bránu docestoval. Průzkumná sonda se přesunula do bezpečné vzdálenosti, aby ji jaderný spad neovlivnil a první mina okamžitě odpojila pojistky a explodovala přímo v útrobách mateřské lodi. Výbuch jaderné nálože napáchal uvnitř lodi pěknou paseku a vykuchal do ní obrovský kráter. Tlaková vlna ale ještě stále pokračovala ve svém putování a ryla do pláště a ničila vše, co se jí připletlo do cesty. Energetické generátory, řídící jednotky, vedení energie. Vše šlo do kopru a celá loď brzo také. Nepochopitelný výbuch, který se narodil přímo uvnitř lodi, nakonec rozcupoval celé plavidlo na kusy, které se doprovázené zářivou tlakovou vlnou rozutekly do temného a chladného světa vesmíru. První loď byla mimo hru a orijské loďstvo nezaznamenalo žádnou známku nepřítele. Další úspěch a další zářez na pažbě si už ovšem pozemský vynález nepřipsal. Miny se hladce přesunuly do toho správného prostoru, podle informací ze sondy dokonce explodovaly, ale žádná další světelná show se již nekonala. Žádná další loď se v oslepujícím žáru nerozpadla v prach. Koncert skončil a s ním i šance na hladké zničení orijské flotily bez prolití krve. Opravdu? Ba ne. Pozemšťané byli rasou velmi kreativní a vždy měli v záloze ještě nějaký trumf, nějaké eso, které s razancí a elegancí ukončí drtivý zápas jediným povedeným úderem. Ani tentokrát tomu nebylo jinak a plán s pořadovým číslem 2 se už dral na scénu. Z renovované a do výše i slávy šplhající základny Peterson se k nebi vznášela asi desítka svalnatých a udatných dravců, kteří pod svými křídly dřímali zkázu orijské flotily a každého vojáka, který se síle a odhodlání Aliance postaví. Přesně deset bombardérů ATB-303 se vynořilo z temnoty, propletlo se hustým polem obranných satelitů a začalo ukrajovat kilometr za kilometrem z cesty k superbráně. Úderná letka se zanedlouho dostavila ke kolosální stavbě, která se pyšnila monstrózními rozměry a také stále neklidnou iluzí třepetající se vodní hladiny. Každý letoun, do jednoho, měl v modifikovatelných nosičích připevněnou nálož strašlivé síly a moci. Zbraň, jejíž krutost a bezcitnost převyšuje i samotnou zlobu, která je v lidech, ale i jejich nepřátelích a socích zakořeněná. Jaderné hlavice té nejvyšší třídy, desáté třídy, hlavice mark X. Všechny letouny byly na své mateřské základně dodatečně upraveny a přizpůsobeny právě pro tento a žádný jiný boj. Z nosičů pod křídly byly odmontovány konvenční hlavice, aby došlo ke korekci váhy letounu, a zvýšila se tak jeho rychlost, pohyblivost a dravost. Z nádrží pro hlavní raketový motor byla odstraněna většina paliva a stěny nádrží tak omývala pouze špetka jejich původního objemu, která ale pro splnění úkolu dostatečně stačila. Každý z bombardérů si vzal na starost jednu z mateřských lodí a zbylé tři přebývající sloužily jako pojistka. Co kdyby.
Piloti a jejich asistenti sice vstoupili do boje se soupeřem mnohonásobně mocnějším i odolnějším, ale v srdci je hřál ten pocit klidu, pocit technologické převahy a momentu překvapení, který si nesli na svých křídlech jako tu nejmocnější zbraň. Sonda, která byla vyslaná bránou napřed, a sloužila na nepřátelském území jako nepolapitelný reportér, jako skvělý zdroj informací a poznatků, ještě stále něco přepočítávala a vyhledávala. Stále dokola a dokola, jako mlýnek. Půl hodiny ale v atmosféře, která byla naplněná předbitevním stresem a nervozitou, uteklo jako voda a sonda konečně dokončila svoje hledání. Poslala získaná data do SGC, kde byla asgardským počítačem řádně zpracována, a nakonec se vše dostalo až pilotům přímo pod nos, a to do jejich dotykových obrazovek v kokpitech jejich ořů.
Čas do startu letky se již krátil a počítal se už jen v sekundách. A nakonec to přišlo! Ještě poslední povzbuzení a všech deset letounů se ztratilo v horizontu hvězdné brány, přičemž za sebou pouze nechali pouze pach naděje a zvídavosti.
ATBčka vyletěla na druhé straně ze superbrány a hned jak to bylo možné, se celá letka zamaskovala. Bohužel průlet tak početné flotily byl orijskými senzory zpozorován a masivní lodě s běloskvoucími trupy se proti nim vrhly. Z hlavních zbraní křižníků začaly šlehat zlatavé provazce energie s bláhovým cílem zasáhnout jeden z bombardérů. Palba to byla vskutku pořádná a její síla by rozdrtila lecjakého nepřítele, ale na mrštné a hbité bombardéry ze Země byla krátká. Letouny se ladně vyhýbaly neohrabaným paprskům a zatím bez ztráty se promenovaly po bojišti. Všechny letouny kladly po celé oblasti radioaktivní prvky, které oslabovaly a zároveň mátly senzory orijské flotily. Každý z bombardérů nakonec vypustil svůj náklad a všech sedm orijských lodí obemykalo rušivé pole vyzařované radioaktivními prvky, které bombardéry po cestě schválně vytrousily. Každý z letounů si poté ve svém destruktivním hledáčku našel svůj cíl a spároval se s ním. Na senzorech mateřských lodí každou chvíli nadějně vyskočil nepřátelský kontakt, ale po chvíli se zase potopil do hlubin neznáma a nepochopení. Oriové byli takřka zoufalí, jelikož měli svou kořist přímo před sebou, ale ne a ne ji najít. Každou chvílí započala nějaká z lodí palbu do prázdného prostoru, ale účel nesvětil prostředky. Mezitím měla průzkumná sonda a senzory ATBček, které se po celou tu dobu vznášely lehce jako pírko zamaskované nad svými cíly, dost času na identifikování a prolomení frekvence štítů. Až nadešel ten správný čas a každý z bombardérů měl již volný průchod pro svůj náklad, deaktivovalo velení brány až ze vzdálené Mléčné dráhy rušivé pole, aby se orijská flotila ustálila, uklidnila a přestala tak nervózně poletovat po okolí. Superbrána byla stále aktivní, a když se Oriům ze senzorů stopy po nepřátelských kontaktech ztratily nadobro, zaměřila se jejich flotila znovu na největší pole zájmů, na superbránu. To byl ten správný impulz k útoku. V jednom okamžiku se všech sedm letounů odmaskovalo a spustilo hlavice mark X ze svých přídavných nosičů přímo na trupy orijských bitevníků, načež celá desetičlenná letka zmizela v hyperprostorových oknech. Orijská plavidla zaznamenala objekty dopadající na jejich trup, ale bylo již příliš pozdě. Než se daly lodě do pohybu, bomby dopadly, a to vskutku šikovně. Šplouchly přímo do místa, které spojovalo rozsáhlý kulovitý energetický zdroj se zbytkem lodního trupu. Energie z výbuchu narušila rovnováhu v energetickém zdroji a ve spojení s jeho přetížením a uvolněním energie vytvořila jaderná exploze nevídaný účinek. Celá flotila zmizela do deseti sekund v neprostupné a oslepující bílé záři, která se šířila na hony daleko. Až se ten ničivý oblak rozplynul, vesmír se zase zabalil do temného roucha a po lodích Oriů nezbyla před superbránou ani památka.

Landry: “Plukovníku, na druhé straně je vymeteno. Můžete.“

Caldwell: “Dobrá, jdeme na to, Johnsone, vleťte tam.“



Pokračování příště!

Pokud jste přečetli, ale i když ne, odměňte mě komentářem. Budu rád

Tak další dobrý díl, co se týče mě, tak byl lepší než ten předešlý... Odkdy Toddovi záleží na tom, aby nezničili wraiti Atlantidu? Za to Sheppard mě zklamal, stejně doufám, že mu od této přeměny někdo pomůže...

Já spíš doufam že se wreiti nedostanouc k Zemi jelikož ti co by to přežili skončili v pegasově galaxiji a už by to bylo v několikáa povídkách co nepřátelé zabrali Zemi

zas som si dobre pocital len ma zarazilo par veci a to ako (ne)reagovali ty SF pri shepardovej premene a ze sa ludia pri prechode superbranou nepokusili kontaktovat loda ori.

Všem děkuji za komentáře, které jste zde zanechali

Janci001:

- Nereagovali asi proto, že byli dost vyvedení z míry z toho, co se děje, a taky proto, že nechtěli vystřelit první a čekali, co se stane.

- Nekontaktovali je, protože oni napadli jejich konvoj a předpokládali tak, že nejsou nalaději na stéhých vlnách A ty nabité zbraně to jen potvrdily. A při nejhorším, jejich útok byl naprosto neidentifikovatelný, takže pokud by přeci jenom Oriové nebyli nepřátelé, tak nikdy nepoznají, že zrovna pozemšťané jim vyřadili osm lodí

typicky cesky alibisnmus

Pěkný díl, co se stalo se Shapperdem je dost zajímave, ale doufám, že nedáš Zemi wreitům

Ten Sheppard mě pěkně s......

SPeeDy: Tak jsem to dočetl a mám několik dotazů:
1) ta SG co vezli Tolláni to je superbrána nebo jen normální, protože pokud super, tak jak jí mohli v minulém dílu vytočit
2) bylo to zmíněno - proč nezkusili Ori nejdříve kontaktovat, přece jen pokud by to nebyli nepřátelé, tak by to mohlo poškodit vztahy a taky mě zajímá, kam skočili ty bombardéry

jakop:

1) Byla to obyčejná brána. Vyrobili ji Tolláni v rámci alianční spolupráce, místo aby ji někde ukradli

2) No, nechtěli se připravit o ten moment překvapení A kam zmizely bombardéry se dozvíš v dalším díle, ale není to nijak závratný zlom v ději

Jinak díky moc za reakce

SPeeDy: ADD 1) Já to pochopil tak, že to je superbrána, když jí berou do té jiné galaxie, aby tam pak skrze ní mohli posílat lodě, ale asi jí tedy dopraví přes normální bránu v částech a tam složí, že ??

Přesně tak.

Tak co, bude dneska díl?

Zdravím,

Máme tu začátek nového týdne a sním další díl. Nebudu ale dál otravovat. Ponořte se do toho

41. Díl – Vynoření z hlubin

Na druhé straně superbrány, tedy někde v galaxii Oriů, již bylo podle údajů ze senzorů sondy uklizeno a vymeteno do posledního smítka a po orijské flotile tam nezbylo ani památky, ale každého na palubě skličoval před průletem tím ohromným kruhem stres, jistý nepříjemný stav jejich psychiky. Nepopsatelný a tak slabý, že nedokázal s nikým kdovíjak zacloumat, ale i tak se o něm vědělo, i tak byl přítomen a vyvolával ve všech návaly zvědavosti, nadšení či snad i strachu a obav. Nebylo ale zbytí. Všichni byli vycvičeni, aby v těchto situacích obstáli na jedničku a aby je dokázali svým štítem odrážet. Aby jim nedovolili ovlivnit jejich výkon a morálku.
Flotila tří lodí pyšnících se pozemskými znaky dostala povolení a v čele s Daedalem zapálila své motory a začala se čumáky vpřed nořit do horizontu superbrány. Poslední loď zmizela, poslední ústřižek vzpomínek na flotilu, který zachycoval bíle zářící motory Koroleva, byl minulostí. Všechny tři lodě již vyletěly jako pilné včely sbírající pyl na druhé straně z brány a začaly se rozhlížet po okolí. Osminásobný jaderný výbuch nadělal v oblasti opravdu pěkného nepořádku. Ohromně rozsáhlá oblast, která se táhla desítky kilometrů kolem brány, byla naprosto zahlcena a přesycena jaderným spadem, který se po tom obrovském třesku začal uvolňovat a rozptylovat po okolí. Senzory byly díky tomu tak přetížené, že lodě dokázaly sotva zaměřit samy sebe, o prozkoumávání vzdáleného vesmíru ani nemluvě. Až se flotila rozkoukala a částečně zajistila oblast, nabral Korolev svým transportním zařízením na palubu sondu a uložil ji do skladů. Daedalus a jmenovitě plukovník Caldwell se mezitím spojil se zemí a v krátkosti je obeznámil se situací na druhé straně.

Caldwell: “Generále, podle senzorů je oblast čistá a nikde není známky po přítomnosti orijských lodí. Bohužel, pro změnu podle Taylora i ostatních vědců se v tomto prostředí na senzory prakticky nemůžeme vůbec spolehnout. Jsme tady jako v kleci. Uvěznění. Jaderný spad zkresluje údaje ze senzorů a nedovoluje jim pracovat správně, takže na sto procent nevíme vlastně nic.“

Landry: “Alespoň, že po vás nikdo nestřílí, plukovníku.“

Caldwell: “Ano, pane, to ano. Zdržíme se tu ještě minimálně hodinu, protože to rušení nám nedovoluje bezpečně vstoupit do hyperprostoru a podle mých lidí nemá cenu se o to vůbec pokoušet. Prý je to zbytečný risk.“

Landry: “Dobrá, bereme to na vědomí a budeme s tím počítat. Budete vůbec schopni aktivovat superbránu odtamtud?“

Caldwell: “Myslím, že ano, pane. To zadávací zařízení by mělo fungovat.“

Landry: “Tak to jsem rád, plukovníku. Ještě naposledy vám všem popřeji hodně štěstí. Hned poté musíme bránu vypnout. Vědci z oddělení nechtějí zbytečně přetěžovat energetické články.“

Caldwell: “V pořádku, generále. Vrátíme se. Doufám, že co nevidět a s novými informacemi.“

Hvězdná brána určená pro průlet lodí a dalších ohromných monster se posléze uzavřela. Obrovský horizont se rozplynul a vyprchal. Spojení bylo ukončeno.

Galaxie Oriů, superbrána, O hodinu a půl později

Senzory flotily, které byly až do teď omezovány mohutným jaderným oparem, se již začaly pomalu, ale jistě rozkoukávat a každou minutou dohlédly dál a dál. Naneštěstí neobjevily nic jiného, než jen scenérii typickou pro valnou většinu orijské galaxie - pustý vesmír bez jakékoliv aktivity a o známkách vyspělejší kultury či civilizace ani nemluvě. Jaderný spad už začal ustupovat, a uvolnil tak pole pro alianční flotilu, která právě díky jeho neblahým účinkům nemohla vstoupit do hyperprostoru. Senzoroví důstojníci se po poradě s vědci ze strojovny usnesli na tom, že oblast už je dost klidná a že už není třeba dál vyčkávat na místě. Velitelé všech tří vesmírných lodí nečekali už dlouhou hodinu a půl na nic jiného. Zaveleli a jejich plavidla zmizela v zářích hyperprostorových oken.
Plukovník Caldwell ani nestihl upravit svůj velitelský trůn do odpočinkové polohy a už mu major Johnson ohlašovat plánované opuštění hyperprostoru. Všechny tři lodě vypadly do normálního prostoru a jejich senzory okamžitě lokalizovaly desítku kontaktů, které jen nečinně visely ve vesmíru a nevydávaly žádné známky aktivity. Byly to bombardéry a v tichém režimu pro úsporu energie čekaly na předem dohodnuté pozici. Hned jak spatřily svoje mateřské lodě, probudili piloti svoje stroje k životu a začali se řídit pokyny k nalodění, které k nim z flotily doputovaly. Každý letoun zabral své místo v hangárech lodí 304, piloti i zbraňoví důstojníci se vydali do relaxačních prostor, kde si dopřáli nejčastěji pořádně dlouhou a horkou sprchu, a flotila v tu ránu zmizela v hyperprostorových tunelech, a to s jediným cílem.

Pegas, wraitská planeta

Na rozlehlých pláních a v temných útrobách místních lesů se to hemžilo wraitskými důstojníky a jejich posluhovači jako nikdy. Půda vstřebávala dusot jejich nohou a tíhu jejich těl. Četa za četou, všechny dokonale srovnané do bloků, se pod křídly svého velitele přesouvaly k hvězdné bráně. Nikdo nevybočoval z řady, všichni se striktně řídili pravidly a rozkazy, které jim nedovolovaly konat podle vlastní vůle. Každý voják pevně dřímal ve svých rukou pušku wraitské výroby, jež je určena k dočasnému paralizování nepřítele. Nic zajímavého, žádná odlišnost na obzoru. To se ovšem netýkalo obleků, které kryly ohyzdná těla wraitských bojovníků. Byly potaženy jakousi tuhou hmotou světle červené barvy a na odiv vystavovaly zcela jiný design, než doposud, po ta dlouhá léta. Byl to ale jen malý detail. Titěrná změna, která proběhla neznámo kdy, a stejně nejasný byl i její účel.
Do půl hodiny stála před bránou v pozoru již celá armáda wraitských bojovníků. Všichni dokonale poskládání a seřazeni do bloků, které nejspíše tvořily bojová uskupení. Světlá červeň jejich brnění propalovala ponurou a temnou atmosféru místní přírody a celé planety. Do toho se na obzoru zjevila početnější letka wraitských stíhaček a pomocí sběračů, v nichž často uvízne kdejaká nevinná lidská bytost, vysypaly do volného prostranství, které se táhlo desítky metrů daleko, a to hned vedle oblasti, ve které byla nastoupena wraitská armáda, jistý materiál tvořený převážně organickými látkami. Zůstal nedotčený jediným pohledem, ale bylo nad slunce jasnější, že jeho chvíle přijde až někdy později.
Četa vedle čety, všechny stále dokonale srovnané v tom největším pozoru, vydržela ve svém tuhém, snad i zamrznutém postavení několik dalších minut. To už se ale k hvězdné bráně dostavil ledabylým krokem velitel všech jednotek, prohodil něco tiše a se vší diskrétností ke svým asistentům, načež se postavil k zadávacímu panelu hvězdné brány. Něco si pro sebe zamumlal a začal zadávat adresu.

Galaxie Oriů, O 12 hodin později

Johnson: “Pane, blížíme se k Celestis.“

Caldwell: “Dobrá, opusťte hyperprostor.“

Flotila sestavená z trojice pozemských bitevníků ve stejný okamžik opustila komfort hyperprostoru a vrátila se do normálního vesmíru, ve kterém na ni čekalo zajímavé, ale o to méně příjemné překvapení.

Taylor: “Skenery zahajují průzkum…Pane, ta planeta…je pryč.“

Caldwell: “Cože? Jak pryč? Jsme na správných souřadnicích?“

Taylor: “Ano, jsme tady správně, ale senzory jsou čisté. Žádné známky po planetě. Jako by tady nikdy nic nestálo. Je to tady zcela čisté.“

Caldwell: “Žádné asteroidy? Černé díry?“

Taylor: “Ne, pane, nic.“

Caldwell: “Jak může zmizet celá planeta? A kam přesunuli obyvatelstvo? Podle informací, které nám o svém rozvoji poskytli, zde měli centrální sídlo a mateřskou planetu.“

Taylor: “Nemám tušení, pane, ale nějaký důvod k tomu mít museli.“

Caldwell: “Ale jaký…“

Galaxie Oriů, prázdnota v oblasti Celestis, O 3 hodiny později

Flotila se stále ležérně povalovala v prázdnotě, kterou vyhloubilo zmizení celé planety, známé pod označením Celestis. Tato planeta se pyšnila dlouhou a hojně omílanou historií. Poskytla území, suroviny i pro život další potřebné podněty pro původní rasu Alteranů, která se později rozvětvila na znesvářené Antiky a Orie. Na jejím rozsáhlém území byl také vystavěn věhlasný chrám Celestis, sídlo bohů - centrum všech Oriů a jejich zaslepených stoupenců. Stala se také domovem mnoha prostých vesničanů, kteří žili ve vesnici Ver Eger, a to bok po boku Oriů a převorů, v které byli nuceni věřit, obětovat se jim a uctívat je. V této vesnici ovšem také na pokraji hladu a žízně, smrti a zoufalství, existovala skupina lidí, která v Orie nikdy věřit nezačala a za své otce a matky stvořitele nepovažovala nikoho jiného, než samotné Antiky, kteří již kdysi dávno opustili své sídlo Ortus Mallum a vydali se do cizích a neprobádaných koutů vesmíru, který před nimi ukrýval ještě mnohá tajemství. Nechali za sebou ovšem svůj odkaz. Ne dost patrný na to, aby někoho vzrušoval. Ne dost okázalý na to, aby si ho někdo všímal. Ale ne dost bezvýznamný na to, aby nemohl zahrát klíčovou roli při objevení života a inteligentní civilizace v této galaxii.
Odkazem Antiků a zároveň pojítkem pozemšťanů a dalším zdrojem informací, vlastně i dalšího rozumného postupu v této misi, bylo komunikační zařízení, které kdysi nalezla SG-1 v Glastonbury. Z důkladného zkoumání a pozorování tohoto zařízení se o něm pozemšťanům podařilo uloupit pár cenných informací, které v tomto procesu hrají hlavní a nezaměnitelné role.

Higgins: “Pane, možná vím, jak najít, co potřebujeme.“

Caldwell: “Mluvte.“

Higgins: “Kdybychom použili tu novou funkci senzorů převzatou z Achilla, mohli bychom hledat po celé této galaxii určitou frekvenci jistého signálu.“

Caldwell: “Jakého signálu?“

Higgins: “Signálu z antického komunikačního zařízení. Pomocí něj se doktor Jackson a Vala dostali do orijské galaxie již dříve.“

Caldwell: “Pokračujte, ještě stále mně nedocvaklo, k čemu nám bude nález možná už zničeného zařízení.“

Higgins: “Pokud lidé z proti-orijského odboje ještě stále žijí, budou mít tento artefakt u sebe. Znamenal pro ně mnoho a rozhodně by ho nenechali ležet někde jen tak.“

Caldwell: “Skvělý nápad, tak to proveďte.“

Higgins: “Má to ale jeden háček, pane.“

Caldwell: “No, jistě, jaký?“

Higgins: “Vyhledávání tímto způsobem spotřebuje velké množství energie.“

Caldwell: “Jak velké? Vystačí vám na to přídavná energie z asgardského jádra?“

Higgins: “Měla by, pane, nejsem si ale na sto procent jist.“

Caldwell: “Je to náš jediný plán, takže nemáme moc na výběr. Udělejte to.“

Galaxie Oriů, prázdnota v oblasti Celestis, O 2 hodiny později

Na můstek přibíhá Higgins, křestním jménem Mark, vědec, který se vytasil s originálním, ale také vynalézavým a hlavně funkčním plánem. Plánem na objevení jakékoli přátelské civilizace v této galaxii, na objevení dalších informací, na objevení vysvětlení agresivní přítomnosti a bojového postoje orijské flotily v Mléčné dráze, v galaxii, která již Orie dávno pohřbila do té nejhlubší kobky, odkud nemohou vyjít na povrch a znovu decimovat místní civilizace.

Higgins: “Pane, máme to…Senzory našly specifickou frekvenci a ta dokonale sedí na naše, tedy antické, zařízení.“

Caldwell: “Výborná práce, Higginsi. Taylore, pošlete flotile souřadnice. Mizíme odsud.“

Galaxie Oriů, Ver Isca, O 10 hodin později

Taylor: “Vystupujeme z hyperprostoru.“

Caldwell: “Rozumím, raději připravte štíty.“

Flotila tří lodí pozemských barev vypadla z barvitých hyperprostorových tunelů a s aktivovanými energetickými clonami začala čmuchat po okolí. Vesmírný prostor byl klidný, bez jakýchkoli známek aktivity. Doslova opuštěný a vyprahlý. Podsvětelné motory stále tlačily flotilu kupředu, a tak se před ní a hlavně zvědavými zraky její posádka zjevila cílová planeta, podle databáze známá pod označením Ver Isca. Na první pohled byla rozhodně tintěrnější než Země a na jejím povrchu také nešplouchalo tolik oceánů a moří. Do vesmíru odrážela spíše gigantické oblasti hustých lesů a také velmi rozsáhlé a vyprahlé pouště či savany. Obyvatelstvo se hemžilo jen na zlomku planety a obývalo rozsáhlejší území kolem hvězdné brány. Lidé se nestarali o ostatní části, na jejich počet a vyspělost obrovské planety. Proto ty nevykácené lesy. Proto ty neobydlené oblasti.

Taylor: “Pane, senzory hlásí aktivitu. Máme tu známky života a mírné energetické stopy.“

Caldwell: “Dobrá, sežeňte Mitchella a jeho tým. Za deset minut vyráží.“

Galaxie Oriů, Ver Isca, O 10 minut později

Plukovník Mitchell se svým týmem za zády zrovna dorazil na můstek. Podobnost s ostatními SG týmy by se ovšem hledala velmi obtížně a dlouho. Jak Vala, která věčně dbá na svůj vzhled, tak i plukovník Mitchell a Daniel Jackson byli ošaceni typickým vandráckým oblečením, přibližně z období středověku, které jim dovolí dokonale splynout s místním obyvatelstvem a dá jim chvíli času na to, aby se mohli porozhlédnout a případně poptat na pár známých.

Mitchell: “Plukovníku, jsme připraveni.“

Caldwell: “To vidím…Taylore, transportujte je.“

Paprsek poskytující transport zazářil a posléze provedl znovu stejný úkon v menším lesíku asi půl kilometru od vesnice. Plukovník a Vala hbitě zajistili oblast, a když zjistili, že kolem není ani živáčka, vydali se chůzí k vesnici.
Po pěti minutách obtížného cestování, do kterého byly zapletené přeskoky bažin, proplétání mezi ostnatými keři nebo brodění menšího potůčku, se tým konečně dostal na dohled k vesnici. Lidí se tam míhalo podivuhodně málo, nádvoří bylo prakticky pusté, ale Daniel uznal za vhodné se tím nevzrušovat a prostě se vmísit mezi ostatní. Potichoučku a s tou největší obezřetností všichni opustili svoje krytí, jež jim poskytovala stará dřevěná chajda na kraji vísky, a vydali se k nádvoří, takovému menšímu náměstí, jemuž dominovala kašna zdobená množstvím okrasných ornamentů. Hned jak svou přítomností obdařili otevřené prostranství, konfrontovala je jedna žena, a to dost zhurta a vyděšeně: “Kdo jste? Co tady děláte?“

Mitchell a Vala přirozeně a s respektem ustoupili a uvolnili místo Jacksonovi, který si v takovýchto situacích liboval a při misích s SG-1 jich zažil mraky.

Jackson: “No, víte, my jsme…“

Žena: “Ne, nic neříkejte. Už vím, kdo jste.“

Upustila košík s nějakými cetkami a zaplavena vystrašením zmizela vmžiku za rohem. Vala, Daniel a Cameron se jen s nepochopením v obličeji přejeli pohledem a čekali, kdo první prolomí to hrobové ticho. Nečekali kdovíjak dlouho. Ticho, které je skličovalo, ovšem neprořízl svým rozumem nikdo z nich, ale hlasitý hukot a dusot nohou, který se na ně řítil zepředu, zezadu, zprava - prostě odevšad. Do půl minuty byli obklíčeni asi čtyřicetičlenným davem rozzuřených vesničanů, kteří byli vyzbrojeni vidlemi, lopatami, srpy a sekerami. SG jednička ovšem také nezahálela a zpod hábitů vytáhl každý její člen svůj zat'nik'tel, aktivoval ho tlačítkem naboku, díky čemuž se s typickým zvukovým doprovodem vysunula jeho hlaveň nahoru.
Nastala chvilka ticha a nečinnosti. Pozemšťané byli dost udiveni agresivním jednáním obyvatelstva a kroužili očima jak diví, aby jim neunikl jediný detail, jediný pohyb či výpad, který by mohl znamenat akt agrese, a tedy důvod k protiopatření. Vesničané stáli stále v nepravidelném kroužku, který SG jedničku neprostupně obklopoval, a nikdo z nich nechtěl provést první krok a zaútočit. Nikdo neprohodil ani slůvko. Každý byl ale připravený kdykoli zaútočit, kdykoli bodnout nebo seknout. Do toho přiběhl do víru infarktového incidentu silnější muž s tmavými hlasy a okamžitě začal tuto neshodu a nesrovnalost s chladnou hlavou řešit. Měl totiž dost pádné argumenty k utišení agresivity a neurvalosti svých „sousedů“.

Fannis: “Co to děláte?“

A z davu rozbouřených a ozbrojených vesničanů vystoupila jedna žena, která SG jedničku dříve konfrontovala: “To jsou oni. Našli nás. Chtějí nás zabít. Stejně jako všechny ostatní.“

Do toho prohodil Mitchell polohlasně k po jeho pravici stojícímu Danielovi: “Jacksone, co to má znamenat? Co jste tady vyváděli?“

Jackson: “My? My nic, ale tohle je Fannis. Znám ho…“

Fannis: “To jsou lidé z daleka a nechtějí nám ublížit. Sám je znám. To oni vyhubili Orie a zachránili nás.“

Žena: “Je to pravda?“

A přitom se zamračeně zadívala na SG jedničku, která byla stále v pozoru schoulená uvnitř kruhu.

Mitchell: “Ano, je to tak. Věřte mu.“

Žena: “Dobrá tedy, věřím vám. Co tady ale děláte? Jak jste nás našli a co od nás chcete?“

Všichni z vesničanů složili zbraně a jednání mohlo pokračovat, a to bez vyostřeného bojového konfliktu a možnosti krveprolití.

Daniel: “Fannisi, no, víte, v naší galaxii se ocitly orijské lodě. A útočily na nás. Chtěly nás zničit. Nevíte o tom něco?“

Všichni vesničané se přejeli pohledem, ale i to stačilo jako jasná zpráva pro pozemšťany - o něčem rozhodně vědí.

Fannis: “Pojďte. Všechno vám vysvětlím.“

Fannis odvedl SG jedničku do svého domu. Tam se usadili a Fannis začal vyprávět ten neuvěřitelný příběh.

Fannis: “Jednoho dne si nás nechali prioři svolat, všechny. Celá vesnice se tedy sešla na náměstí a oni k nám začali promlouvat. Na první pohled jsme poznali, že se chovají nějak jinak, že to nejsou oni. Zvěstovali nebezpečí, které se na nás z vaší galaxie hrne. Že ho musíme zastavit ještě v zárodku, že vás musíme vyhladit.“

Mitchell: “Jé, novinka, to tady ještě nebylo.“

Fannis: “Nechte mě prosím mluvit dál.“

Mitchell: “No, jistě, omlouvám se.“

Fannis: “Chtěli po nás, ba přímo nám poručili, abychom se zítřejšího dne shromáždili u kruhů, abychom se mohli přenést na Celestis, kde podstoupíme výcvik. Chtěli nás naverbovat do armády, chtěli, abychom bojovali proti vám. Nikdo z toho neměl rozum, ale odmítli jsme je už téhož dne. Řekl, že pokud odmítneme, budeme zničeni.“

Mitchell: “Jak inovátorské, že? Ti prioři přijdou vždycky s něčím novým.“

Fannis: “Plukovníku…“

Mitchell: “Promiňte. Nemohl jsem se udržet.“

Fannis: “Když se to dozvěděl Doci, když se dozvěděl o tom, že jsme nabídku priorů odmítli, odešel z Celestis sem, do naší vesnice. On jediný se zdál v pořádku, choval se jako vždy. Slíbil nám, že bude stát za námi. Také nám řekl, že nad priory někdo získal kontrolu a že jsou pod jeho vlivem.“

Mitchell: “O koho šlo?“

Fannis: “K tomu se dostanu.“

Mitchell: “Dobrá, mluvte dál.“

Fannis: “Druhého dne prioři opravdu přišli a čekali na naši odpověď. Bylo jich mnoho, alespoň deset. Když jim Doci tlumočil naši odpověď, zdálo se, že je to velmi rozhořčilo. Za okamžik zmizeli všichni v záři jasného světla. Poté se snesl z nebe na naši vesnici červený proud ničivé síly, nejspíše nějaký paprsek. Doci nás ale nějak chránil. Držel nad námi ochrannou ruku a zastavoval paprsky, které na nás z nebe šlehaly. Někteří zůstali po jeho boku, nebo se rozutekli do domů, ale planetu nehodlali opustit. Moje skupinka se nakonec pod tíhou situace rozhodla planetu opustit a evakuovat se. Viděli jsme, že Doci slábne, že tu zlobu, která se na nás z výšin snášela, nebude moci odrážet věčně. Sbalili jsme si, co jsme v té rychlosti, spěchu a stresu pobrali a utekli jsme bránou sem. Znal jsem pouze tuto adresu a věděl jsem, že zde kdysi fungovala podobná komunita jako v naší vesnici na naší planetě. Něco se ale změnilo. Když jsme se přišli, celá vesnice byla naprosto opuštěná. Jako by všichni zničehonic odešli. Domy byly otevřené. Zůstalo v nich oblečení i jídlo. Zabydlili jsme se tedy v těchto domech. Žili jsme zde v poklidu alespoň dva týdny. Pak jste přišli vy.

Daniel: “Kolik se vás vůbec zachránilo?“

Fannis: “Asi šedesát.“

Mitchell: “Jen šedesát z celé vesnice?“

Fannis: “Ano. Nevím, co se stalo se zbytkem.“

Daniel: “My ano, Fannisi, byli jsme tam. Celá planeta byla zničena. Nic tam nezůstalo. Není po ni ani památky.“

Fannis: “Proboha, žilo tam přes pět tisíc lidí.“

Mitchell: “Je nám to moc líto, ale nemohli jsme nic dělat. Jak vůbec vypadal ten, kdo převzal moc nad priory. Kdo to vůbec byl? Viděli jste ho někdy?“

Fannis: “Ano, když jsme byli pod útokem, najednou se nám zjevil, aby nám nahnal strach. Byl obrovský. Měl na sobě černé roucho a na hlavě černou kápi. Nebylo mu vidět do obličeje. Místo něho se mu pod kápí zjevovaly nějaké zmatené obrazy. Jako by obličej vůbec neměl. Měl hluboký a chraplavý hlas. Šel z něj opravdu strach.“

Plukovník Mitchell se otočil na Daniela a s hrůzou v tváři na něj promluvil: “Nic neříkej…“

Pokračování příště!