StarGate:Exodus: 45. Díl - Pomoc shůry

Ty uniformi mi přišli jako genaiské

Tak já jsem rád, že se líbil, a v pondělí s pravděpodobností čekejte další díl. Pokud je o něj zájem

Zajem je.

Toto je spoiler!!!:

Jen me zajima vse v te labotori je ten rok a pul v minulosti? Tedy i ten prichod velitele utocniku?

Toto je spoiler!!!:

Ano, je to ve stejné časové lince. Už jsem tam nechtěl psát o rok a půl dříve, aby to zase nevypadalo, že jsme už celkově o 3 roky pozadu oproti hlavní časové linii

SPeeDy: mozna si mel, ka se docela ztracel, proto jsem se i ptal

[Patas25]

Většinou to bývá, že se zvolí jeden čas (Současnost) a od té doby se to vždy počítá.

Díky za rady Pro příště už to vím

Zdravím,

Máme tu pondělí a s ním nový díl (Pro pochopení narážky nakoukni na čas postnutí )

Myslím, že se mně celkem povedl Vyřeší se tam pár věcí, některé se však zase rozřeší, ale dost řečí, těch už bylo dost, nyní nastal čas akce

37. Díl - Aliance

Neznámá planeta, O 2 týdny později

Sheppard běží hustým lesem. Koruny stromů jsou tak husté, že k povrchu země neprochází téměř žádný sluneční paprsek. Všude kolem je podivné šero, což značně znesnadňuje pohyb a orientaci. Jeho uniforma je od krve. Na noze a na zádech má ošklivou střelnou ránu, je to ale pořádná díra. Plukovníka to ale téměř nijak neomezuje. Utíká opravdu rychle, jako o závod. Plukovník zrychluje a zrychluje. Za okamžik je jasné, že někoho stíhá. Mohutná silueta se také prodírá hustým lesním porostem. Za okamžik začnou po Sheppardovi létat energetické pulzy. Jeden a pak druhý, další následuje. Všechny ho minou. Palba však neustává. Dalším výstřelům se Sheppard efektivně vyhýbá. Palba houstne, John schytal první zásahy. Stále se však neskácel k zemi a běží dál. Jeho dech je vyrovnaný. V tom se za jeho zády ozývá hlučná palba. Výstřely sviští prostorem, těsně kolem něj. Zakusují se do stromů, trhají větve. Sheppard však stále neohroženě běží. Za okamžik hlučné palbě uteče a roj energetických pulzů také ustává. Pomalu ale jistě se vzdálenost od jeho cíle zkracuje. Sheppard ještě chvíli, jakoby neměl žádné fyzické zábrany, utíká o sto šest, což přináší ovoce. Přiblíží se ke svému cíli dostatečně blízko a skočí mu na záda, čímž ho svalí na bahnitou zem. Otočí si ho a uštědří mu několik ran do obličeje. Krev nevytéká. Je to wrait. A ne ledajaký, je to Todd. Sheppard vytáhne ze svého pouzdra pistoli, namíří ji na Toddovu hlavu a přitom k němu promluví: “Tohle zůstane jenom mezi námi! Rozumíš?“


Pegas, Altera, Atlantida, řídící místnost

Na Atlantidě se aktivuje hvězdná brána. Spuštění doprovázejí typické jevy, které ovšem za okamžik pominou. Horizontem neprochází ani noha, což ovšem nikoho v operačním nikterak neudivuje. Generál O’Neill totiž podle plánů kontaktuje až ze vzdálené Mléčné dráhy, přesněji, ostatně jak jinak, ze Země, Atlantidu a přináší důležitou zprávu pro plukovníka Shepparda, současného velitele pozemské základny v nehostinné galaxii Pegas. Službu v řídícím má právě Patrick, a tak „přijal“ generálův hovor, načež ho bleskově a ve vší stručnosti obeznámil se situací, jež naplňovala generálovo pole zájmů.

Patrick: “Pane, plukovník tady ještě není, ale už je na cestě. Prý musel ještě dokončit jednu důležitou práci.“

O’Neill: “No jasně, jak jinak. Pokud má Sheppard zpoždění, vždy za to může nějaké důležité jednání. No, ale co nadělám, také jsem byl takový.“

Sheppard měl u generála O’Neilla velký respekt, a proto se snažil, aby se jeho zpoždění moc neprotáhlo. Ostatně, byl to on, kdo ho vytáhl z kokpitu a dostal na Atlantidu. Sice ne přímo, ale měl na tom pořádnou zásluhu a to se nezapomíná. Kdyby nebylo jeho, trčel by možná stále někde v helikoptéře nad zamrzlým pólem a převážel by delegace vědců či vojáků někam do neznáma.
John vyběhl spodní spojovací chodbou do místnosti s bránou a hned poté se dal do zdolávání širokých schodů, které ho dovedly až do samotné řídící místnosti. Hned jak přišel, změřil si ho Patrick pohledem. Za okamžik mu to docvaklo. Nic neříkal, jen se potutelně pousmál. Sheppard jeho grimasu v obličeji opětoval lišáckým úsměvem. Nic neskrýval, nebylo ale nutné, aby to ventiloval nahlas a všude kolem.

Sheppard: “Generále, pane, jsem tady. Omlouvám se, musel jsem ještě vyřídit jisté záležitosti, které nesnesou odklad.“

O’Neill: “Mohl byste být přesnější, prosím, celkem mě to zajímá.“

Sheppard: “Však to znáte…“

O’Neill: “Vlastně ani ne, pochlubte se, co jako velitel řešíte, v pracovní době samozřejmě.“

Sheppard: “To je v pořádku, pane, přejděme k tomu, proč jste vlastně volal.“

O’Neill: “Dobrý nápad, také nemám času nazbyt. Ale abych to zkrátil, jak se vám vůdcuje, baví vás to?“

Sheppard: “Nemohu si stěžovat, pane, včera jsem se dokonce dozvěděl, že mám v jídelně speciální velitelský stůl, ale celou dobu u něho sedá McKay, ani jsem o tom nevěděl. Ale abych pravdu řekl, stýská se mi po akci a po mém týmu. Ty výhody jsou super, ale ta práce za nic nestojí.“

O’Neill: “Chápu vás, také jsem to takhle míval a drásaly mě podobné pocity, kolikrát jsem s tím chtěl praštit a vzdát to, ale já neměl moc na výběr. Povýšili mě na generála, v SGC nebyl nikdo, kdo by byl schopen velet, proto jsem musel vydržet. Navíc jsem také nechtěl těm byrokratům z IOA ukázat, že na to nemám. Pro vás mám ale alternativu. Myslel jsem si totiž, že budete takhle reagovat.“

Sheppard: “Moc nechápu, pane. Kam tím míříte?“

O’Neill: “APO s mým požehnáním schválila jeden návrh.“

Sheppard: “Oč jde?“

O’Neill: “Na Atlantidu bude přidělen nový velitel.“

V operačním se náhle rozhostilo ticho a polapilo úplně a zcela všechny. Drtivá většina osazenstva byla totiž se Sheppardovým velením spokojena a vůbec neuvažovala o tom, že by ho někdo nahradil, že by k něčemu takovému vůbec mohlo dojít. Pod jeho vedením panovala na Atlantidě i Milenii pohodová a až by se dalo říci rodinná atmosféra. Nikdo, možná kromě Rodneyho, na toho si už John ovšem zvykl, si téměř na nic nestěžoval, a když už ano, tak velení by bylo tou poslední věcí.
Sheppard byl jako opařený. Takovouhle ránu tedy opravdu nečekal. Čekal maximálně pravý či levý hák, ale tohle byl pořádně zákeřný úder pod pás. Byl připravený na ledacos, avšak tohle ho dostalo, vykolejilo, odrovnalo.

O’Neill: “Co tak civíte? Copak nejste rád? Říkal jste, že byste byl raději nasazován v poli. Tak tady je řešení. “

Sheppard: “No, pane, jen jsem to nečekal. To je vše.“

O’Neill: “Mimochodem, Shepparde, oficiálně jste stále členem svého týmu. K velení jste se dostal jen díky odchodu plukovníka Carterové. Ta měla být velitelem Atlantidy, ne vy. Vy jste pouze jako nejvýše postavení důstojník zaskočil na její místo, a to neoficiálně, podotýkám. Takže pro vás mám ještě jednu dobrou zprávu. S vaším sesazením, dá-li se tomu tak říkat, nebude vůbec žádné papírování. A měl byste to ocenit, jelikož je to přesně ta činnost, která se vám na vašem současném postu zamlouvá nejméně. Je to tak, ne?“

Sheppard: “Ano, pane, to oceňuji a jsem opravdu rád, přímo mě to hřeje u srdce.“

O’Neill: “Nemusel jste odpovídat, plukovníku…. Ale abych už tento rozhovor ukončil. Vaše nové velení se dostaví během zítřka. Někdy v odpoledních hodinách. Přesnější informace ještě doplním, sám je totiž neznám. A pokud se ptáte, jaký je, tak si myslím, že s ním budete vycházet. Víc vám nepovím, ať vám neudělám falešné naděje.“

Na obrazovce už bylo vidět jen O’Neilla, kterak se šibalsky a trošku tajnůstkářky pousmál, načež dává někomu signál, aby zavřel bránu. Rozkaz byl evidentně uposlechnut, jelikož se horizont událostí rozplynul někam do neznáma.
Všichni v operačním stáli či seděli nehybně na svých místech, nikdo neprohodil ani hlásku, nikdo totiž nevěděl, co má říct. Nejen pro Shepparda to byla studená sprcha. Situace teď nebyla zrovna nejlepší. Nějaký neznámý nepřítel shodil na planetu atomovou bombu, wraiti jsou silnější a mocnější než kdy předtím, spor s nimi se přiostřuje a do toho nový velitel.
Nepřerušované ticho prořízl až Sheppard. Nemohl to už vydržet, musel už něco říci, cokoli. Ostatní na to také čekali. Nechtěli být totiž první, kdo promluví a pustí lavinu dalších komentářů.

Sheppard: “No, tak to by bylo. Nějaké plus to určitě má. Minimálně to, že budeme muset dát vše do toho nejlepšího pořádku. Nový velitel vždy rozvíří zapadlé a nevyřešené problémy. Patricku, postarej se o to. A já se teď na několik hodin ponořím do spisů, které mně na stole leží už asi týden. Měly být dávno vyřízené a odevzdané…To je teda den.“

Pegas, Altera, Atlantida, O dvě hodiny dříve

Potemnělý pokoj, důkladně uklizený, vyvoněný. Na stole stojí svíčky a právě jejich plápolající plamínky jsou jediným zdrojem světla v pokoji. Na stole však nejsou samy. Doprovod jim dělají ještě dvě číše s vínem a dva talíře s na první pohled lahodným pokrmem. Příbory cvakají, skleničky cinkají, dvojice hlasů neustále a téměř bez přestání komunikují. Jeden hlas jde z úst ženy, druhý z úst muže. Celou tu romantickou parádu doplňuje neopakovatelný výhled na zapadající měsíc, který ještě posledními silami odráží paprsky slunce na vodní hladinu, a vytváří tak překrásnou scenérii a hudba, jenž hraje decentně v pozadí.
Mohlo by se zdát, že je to dokonalý popis nějaké nechutně až odporně drahé restaurace, ve které si užívá pár zazobanců, ale není tomu tak. Sheppard a doktorka, doktorka Domenesová. Tihle dva si tohoto luxusu užívají. A co ta paráda, kdo to všechno zorganizoval? Nikdo jiný než John, zdání občas klame, ale romanticky založený muž. Splnil svůj slib a snažil se doktorce vynahradit tu narychlo ukončenou schůzku.
Oba dva spolu flirtují, mrkají na sebe a jejich ruce se přes stůl nebezpečně přibližují. John i doktorka chtějí docílit toho stejného, ale ani jeden z nich to nechce uspěchat. Mají přece času dost. Celou noc…
Asi ještě půl hodiny spolu takto laškují, ale doktorka už to déle nevydrží. Vstane a v tom se konečně v plné kráse odhalí její dokonalé tělo. Má na sobě krásné a zároveň dosti provokativní jednoduše střižené rudé šaty, které končí dosti nízko, až nebezpečně nízko, a odhalují tak krásné doktorčiny nožky a ještě trochu více, což samozřejmě značně upoutává Sheppardovu pozornost. Johnovy oči nezůstávají viset pouze ve spodních partiích, ale rázem přeskakují nepodstatnou část a vrhají se výše, samozřejmě do očí. Ty jsou záhadně černé, stejně jako překrásná hřívá, která dává doktorce velký šmrnc. Posledním terčem pro neposedné mužské zrakové orgány je hluboký výstřih, který odhaluje ledacos. Shepparda to nenechává klidným.
Doktorka udělá k Johnovi pár kroků, chytne ho za ruku a postaví ho, on samozřejmě neklade žádný odpor, a poté ho ladným pohybem hodí na postel, klekne si na něj a obdaří ho jedním dlouhým polibkem. John její nadšení opětuje, čímž zapálí zápalnou šňůru. Jejich chování se stupňuje a John ze sebe za pomoci doktorky začne strhávat první kusy oblečení. Poté však vykřikne:“Ne!“

Doktorka se zarazí, nechápe, co to John vyvádí, a tak mu položí záludnou otázku, přičemž na něm stále klečí:“Copak? Zdá se ti to moc rychlé? Nebo se ti nelíbím?“

Sheppard: “Ne, to ne, tím to není.“

Doktorka mu nedá pokoj a pokračuje v zavedené hře: “Tak co teda? Nelíbí se ti moje šaty? Mám si je sundat?“

Sheppard: “Ano, rozhodně jsem pro, ale někdy jindy. Mám totiž dnes naplánované hlášení s generálem O’Neillem. Úplně jsem na to zapomněl a zmeškat to opravdu nemůžu.“

Doktorka: “A nemůže to ještě chvíli počkat? Já tady taky nebudu věčně.“

Sheppard: “Bohužel…ne.“ A začal se soukat z postele. V rychlosti na sebe hodil triko, vyletěl ze dveří a nechal za sebou rozdělanou práci spolu se zklamanou doktorkou Domenesovou.

Mléčná dráha, domovská planeta Noxů, Tollánů a Tok’rů

Na planetě i mimo ní ještě stále probíhaly obnovovací práce, ale už dávno se nacházely ve fázi dokončování. Hlavní jádro Tollánů, Noxů a Tok’rů teď ale mělo jiné starosti, a to provedení ceremoniálů, které měly vzdát úctu padlým v boji proti replikátorům. Generál O’Neill již dávno na zdejší vládu, dá-li se tomuto vládnoucímu uskupení tak říkat, narážel kvůli jisté konferenci a pobitevním jednání, které chtěl nejen on, ale i další členové APO, čili vlády Země, uskutečnit. Noxové a jejich přátelé ho odmítli a jednání prozatím odložili na neurčito s tím, že musí mít chvíli klid, že musí vstřebat tu strašnou katastrofu. Generál pochopil. Hlavně Noxy, ti totiž na takové katastrofy nejsou ani zdaleka zvyklí, alespoň co si myslel.

Mléčná dráha, domovská planeta Noxů, Tollánů a Tok’rů, O 3 dny později

Pozemské lodě ještě stále setrvávaly na oběžné dráze jako pojistka. Tollánská flotila byla totiž po bitvě vážně ochromena a o mnoho lépe na tom nebyla ani pozemní obrana. Bezpečnostní jednotky se již stáhly na své mateřské lodě. V komplexech na povrchu byly již dokončeny poslední opravy a úklidové práce. Taktéž ceremoniály na počest padlých, které měli Noxové v plánu, byly dokončeny. Mohlo se tedy přistoupit k jednání, o které pozemská strana tolik stála. Lya zavedla hosty až ke konferenční místnosti, kde se ovšem musela část delegace oddělit. Šlo o generálovy bodyguardy, kteří nesměli být podle místních pravidel a zákonů přítomni u jednání takového kalibru. Zůstali tedy před dveřmi hlídkovat, co kdyby…
Generál O’Neill byl do konferenční místnosti samozřejmě vpuštěn, a to stejně jako zástupci ostatních ras, tedy Noxů, Tollánů a Tok’rů. Ke kulatému stolu se postupně po boku generála usadil ještě Narrim, Tok’ra Selmak, jehož hostitelem byl Jacob Carter, a jako poslední Lya, zástupkyně Noxů.
Jako první se slova chopil Narrim, ale musel být opravdu hbitý, jelikož už viděl, jak se generál nadechuje a chce spustit.

Narrim: “Promluvím teď za všechny, pokud dovolíte. Generále, rád bych poděkoval vám a všem vašim lidem za jejich obětavou pomoc při obraně naší planety. Dobrovolně jste riskovali a také položili vaše životy při obraně naší planety. Ještě jednou vám tedy srdečně děkuji, jsme vám zavázáni, všichni. Nebýt vás, už bychom tady nejspíše nebyli.“

O’Neill: “Děkuji, Narrime, jsem rád, že to takhle dobře dopadlo. Pomohli jsme vám rádi, i když jsme doteď neměli tušení, že stále žijete. A jak se tak dívám, žijete si sakra dobře. Tyhle židle jsou teda pohodlné!… No, omlouvám se, nechal jsem se unést. Nebudu už odbočovat od tématu.“

Lya generálův smysl pro humor nechápala, a tak na O’Neillův vtípek nikterak nereagovala, to ovšem neplatilo o Narrimovi a Jacobovi, kteří už přeci jenom generála pár neděl potkávali, a podařilo se jim nakouknout pod pokličku jeho humoru.

O’Neill: “Galaxie je po době zase v ohrožení. Replikátory jsme už jednou zahnali, Jacob o tom ví své, ale oni znovu zjistili polohu naší galaxie a znovu se o ni začali zajímat. Je to nepřítel nepopsatelné síly a poráží se jen těžko. Naše technologická převaha nebude fungovat na vždy. Sami víte, jací jsou. Proto navrhuji jisté opatření.“

Lya: “Posloucháme, generále O’Neille.“

O’Neill: “Aliance, uzavřeme spojenectví. Už kdysi na tomto území aliance existovala. A pokud si dobře vzpomínám, tak my a Noxové do ní dokonce patříme.“

Lya: “To je odvážný návrh, generále, ovšem máte pravdu. Ač se vám to možná nezdá, tak Asgardé byli s námi po celou dobu v kontaktu, takže víme o tom, že vás označili jako pátou rasu, víme. Váš pokrok byl znatelný a my jsme jejich rozhodnutí podpořili.“

O’Neill: “Jejda, Noxové nás už konečně uznávají. To musíme být teda extratřídy. Mimochodem, pokud jste se ještě nerozhodli, tak bych vás v tom rád ovlivnil. Samozřejmě nechci být sobecký, ale jak se tak dívám, to spojenectví by vám mohlo přinést hodně, určitě více než nám. Pokud to ale klapne, chci tyhle židle, alespoň do mé kanceláře a rád bych také jednu pro generála Hammonda.“

Lya: “Souhlasíme s Vámi, generále, nebylo by na škodu táhnout za jeden provaz.“

Selmak: “Pokud už nemají ostatní co říci, uchýlil bych se k zahájení hlasování. Osobně si myslím, že generálův návrh je rozumný a že je nutné stát v takovéto chvíli při sobě. Proto se ptám, kdo je pro návrh lidí ze Země.“

Ostatní jen bezeslovně přikývli a zvedli svou pravici. Čtyři hlasy pro, žádný proti, jednoduchá matematika. Návrh generála byl přijat.

Pegas, Altera, Atlantida, místnost s bránou, O den později

Na Atlantidě panovala nervozita, nejistota, nikdo nevěděl, co má čekat. Nový velitel už ťukal na dveře. Všichni důležití vojenští důstojníci stáli v pozoru v místnosti s bránou oblečeni do svátečních uniforem. Plukovník Sheppard a jeho tým nejvěrnějších pracoval celý den a celou noc, aby stihl dát do pořádku, co jen bylo v lidských silách. Plukovník se totiž chtěl před velitelem předvést v dobrém světle a nechtěl u něj mít vroubek hned od začátku. Horizont událostí se ještě okamžik třepetal, ale za chvíli z něj začaly vycházet první postavy. Byl to generálův bezpečností doprovod. Sheppard už z dálky poznal, že šlo o členy jednotky SAS. Dobře se s nimi znal z dřívějška. Občas si zašli na pivo. Jen tak pokecat. Několikrát jim zajišťoval transport po Zemi. Hned na první pohled se však lišili od ostatních vojenských složek na Atlantidě. Byli po zuby ozbrojení, a to zbraněmi, které nikdo dříve neviděl, místo obyčejného úboru byli vybaveni jakýmsi druhem brnění, jež krylo téměř celé tělo. Nikdo z přítomných nevěděl, co si o tom má myslet. Vypadali skoro jako nějací roboti. Jednotky se posléze rozestoupily, aby uvolnily místo generálovi, který právě vykročil z brány.

Sheppard zavelel: “Pózor!“

Na to reagovali všichni zpevněním svého postoje a zasalutováním. Generál prastarý vojenský pozdrav opětoval, načež vyslovil: “Pohov, chlapci. Nebudeme ten můj příchod zbytečně napínat.“

Sheppardovi v hlavě svitla naděje. Třeba to nebude ten ubručený generál, který si potrpí na striktní dodržování pravidel, třeba to bude pohodář. Takových nevrlých bručounů potkal za svou kariéru už spoustu, a proto by změna bodla. Poté generála se slovy: “Vítejte na Atlantidě, pane,“ uvítal.

Generál se pousmál, přesně tohle totiž čekal, a poté pronesl něco, co pro změnu očekával Sheppard: “Děkuji, plukovníku, já jsem generál Christopher Harris. Je to opravdu překrásné místo. Viděl jsem už hodně fotografií, ale na vlastní oči je to ještě lepší.“

Sheppard: “Je mi ctí, pane. Opravdu je to úžasné. Říkají to všichni. Chcete provést po městě?“

Harris: “Kdepak, ještě někoho čekáme.“

Sheppard chvíli nechápal, co tím generál myslí, ale za chvíli pochopil. O to větší překvapení pro něj bylo, když z brány za početného doprovodu bezpečnostních jednotek vykročil Todd. Plukovník reflexivně reagoval a vytáhl ze stehenního pouzdra svou pistoli a zamířil její hlaveň přímo na svázaného Todda, který měl k tomu všemu ještě pytel na hlavě. Poté plukovník zděšeně vyřkl: “Co to má znamenat, generále?“

Harris: “Klid, plukovníku, je to můj host. V ledasčem nám pomůže.“

A přitom stáhl plukovníkovu pistoli k zemi. Poté se otočil na svoje muže a vydal rozkaz: “Pánové, odveďte ho do cely.“

Generálova jednotka na rozkaz svého velitele ani neodpovídala a rovnou se dala do vykonání rozkazu.
Sheppard byl po druhé za krátkou dobu úplně vyvedený z míry a vůbec nevěděl, co má říct, natožpak dělat, a tak se zmohl jen na nesmyslné koktání: “Ale…pane…to…“

Harris: “Plukovníku, nemusím vám nic vysvětlovat.“

Sheppard: “Ano, pane.“

Harris: “A teď rozchod!“

Pegas, Altera, Atlantida, O den později

Harris: “Aaaa, plukovníku Shepparde, tady jste, sháním vás. Pojďte.“

Sheppard: “Co se děje, generále?“

Harris: “Pořádám menší poradu. Doufám, že jste nezapomněl.“

Sheppard: “Ach ano, samozřejmě, že nezapomněl. Jdeme…“

Generál se pousmál a poté následoval Shepparda do zasedačky, kde už čekali všichni, které pozval. Rodney, podplukovník Lorne, doktor Zelenka a plukovník Ellis. Kupodivu zde chyběl Ronon a Teyla, čili zbytek Sheppardova týmu. Koho zde však Sheppard nečekal, byl první tým, který přišel s generálem bránou. Sheppard měl za to, že to je jen bezpečnostní doprovod a že se zařadí do běžného provozu Atlantidy. Jejich přítomnost na této poradě to ovšem evidentně vylučovala.
Plukovník nedal svou nejistotu najevo. Posadil se vedle Rodneyho, kterého měl po své pravici, a vedle plukovníka Ellise, který seděl logicky nalevo od něj. Až se všichni uvelebili a přestali hlučit, vzal si generál slovo, nejprve si však odkašlal, aby svému výkladu dodal důležitost.

Harris: “Tak, pánové, ještě jednou se představím. Jmenuji se Christopher Harris a budu vaším novým velitelem. Jak už jsem se stihl dozvědět, za velení plukovníka Shepparda zde panovala dobrá až rodinná atmosféra. Byl bych velice rád, kdybychom mohli na tento trend navázat. Nerad bych to tady obracel vzhůru nohama, ale nějaké změny přece jenom budou nutné. Nejprve bych vám rád představil tým vedený majorem Wilsonem, který se mnou přišel bránou. Plukovník Sheppard už měl tu čest se seznámit, ostatní však možná ne. Ale abych byl přesnější, je to naše první elitní jednotka sestavená z těch nejdovednějších a nejúspěšnějších členů jednotek SAS. Jak jste si asi také všimli, je vybavena zbrusu novými zbraněmi a technologií, která byla na Zemi vyvinuta teprve nedávno. Osobně jsem se zasloužil o to, aby byl první tým přidělen sem, na Atlantidu. Doktore McKayi, možná byste se rád podíval na nákresy těch nových zbraní a brnění.“

Rodney hbitě reagoval a celý natěšený to generálovi odkýval. Ten se nenechal přerušit a hned pokračoval: “A zadruhé, tato zpráva potěší hlavně plukovníka Ellise a členy jeho posádky. Když jsem odcházel, generál O’Neill mně přislíbil, že nám sem pošle posily.“

Sheppard byl tentokrát rychlejší a stihl na generálovu informační minutku reagovat: “Generále, při vší úctě, myslím si, že vojenských jednotek tady máme dost.“

Harris: “Nerozumíte mi plukovníku. Nemluvím o pěchotních jednotkách. Mluvím o Achillovi, který už by měl být na cestě z Mléčné dráhy. Shodli jsme se na tom, že Apollo nedokáže drtivé wraitské přesile efektivně konkurovat a potřebuje posilu. Tak je na cestě…“

Všem v místnosti to na tváři vyčarovalo úsměv a vnitru zlepšilo náladu. Achilles byl bitevní lodí nejtěžšího kalibru, opravdovou vesmírnou pevností a s jeho pomocí by se konečně ručička vah mohla přehoupnout na správnou stranu.

Harris: “A ještě jednu věc bych chtěl objasnit. Asi víte, kterou.“

Sheppard: “Že by můj přítel Todd?“

Harris: “Přesně tak, plukovníku, ovšem na to, že se o něm vyjadřujete jako o příteli, jste ho nepřivítal zrovna s otevřenou náručí.“

Sheppard: “No, víte, generále, máme mezi sebou takový bouřlivý a nestálý vztah.“

Harris: “Nerozumím, Shepparde, ale nijak mě to netrápí. Rád bych vysvětil jeho přítomnost a podělil se s vámi o plány, které mám pro něj připravené…“

Konečně přišla ta chvíle, na kterou všichni čekali - generál začal vysvětlovat. Sice až po hodné chvilce, ale nakonec se k tomu přece jenom dokousal.

Harris: “Shrňme si náš současný stav. Wraiti disponují velice vyspělou technologií, která jim dává spolu s jejich ohromným počtem nespornou převahu, jejich počet se díky naší kratší nečinnosti nekontrolovatelně zvýšil, jejich mateřské úly dokonce disponují energetickými štíty, většina civilizací z galaxie Pegas, která byly schopny klást odpor a spolupracovat, už je dávno vyhlazená. Wraitům se nejspíš i povedlo dostat k antickým technologiím a zařadit je do jejich systémů a flotily. A jako třešnička na dortu, máme tady nějakého nového, alespoň APO si to myslí, nepřítele, který vlastní nesmírně ničivé atomové zbraně. A co o tom všem víme? Odpovím za vás. Nic. Nevíme naprosto nic, nemáme žádné informace, a proto on.“

Tohle už nevydržel ani doposud mlčící a pouze přihlížející velitel Apolla, plukovník Ellis: “Pane, při vší úctě, jestli ho chcete vypustit do galaxie a čekat, že se z dobré vůle vrátí s informacemi, tak se asi mýlíte. Při první příležitosti nás buď napadne, nebo pouze uteče.“

Harris: “Oceňuji vaši starost, plukovníku, ale i na tohle jsem myslel. Už jsem informoval doktora Becketta a ten připravuje opatření. Jednotka elitních chemiků a biologů vyvinula na Zemi speciální jed, do kterého je zabudována časová pojistka. Pokud se wrait každých dvacet čtyři hodin nevrátí pro jistou stimulující látku, zemře v neskutečné agónii. To ho určitě donutí přemýšlet, zdali utéct a zemřít, ne zrovna hezky, anebo s námi spolupracovat…. Chtěl by ještě někdo něco dodat?“

Všichni přítomní jen zakroutili hlavou, čímž dali najevo, že na srdci už nic nemají. Generál se tedy znovu a zase jal slova, tentokrát však za účelem ukončení schůze: “Pokud už tedy nikdo nic nemá, tak bych to dnes ukončil. Prozatím to stačí. Můžete jít.“

Všichni plní radosti a štěstí, že generál schůzi ukončil, vystřelili z místnosti a za okamžik po nich nebylo ani vidu ani slechu. Jediný, kdo v zasedačce zůstal, byl Sheppard - nevídané, zrovna ten z ní obvykle vycházel jako první. Generál si ještě balil nějaké složky a už se chystal na odchod do své kanceláře, když vtom uviděl Shepparda, který ještě stále neodešel, proto na něj promluvil: “Plukovníku, už můžete jít, dal jsem vám rozchod.“

Sheppard: “Ano, pane, toho jsem si vědom, ale rád bych se vás ještě na něco zeptal.“

Harris: “Dobrá, tak spusťte.“

Sheppard: “Proč nebyl na jednání přítomen zbytek mého týmu?“

Harris: “Myslíte Ronona a Teylu?“

Sheppard: “Ano, pane, jak říkám, zbytek mého týmu.“

Harris: “Protože jsem je nepozval.“

Sheppard: “A mohu znát důvod? Těchto jednání se vždy účastnili.“

Harris: “To už je asi minulost, plukovníku. Vím, že jste na ledacos zvyklý, ale když velím já, budete si muset začít zvykat jinak. Ronon ani Teyla nijak nezasahují do vedení Atlantidy. Jsou to pouze řadoví vojáci.“

Sheppard: “Cože?! Řadoví vojáci? A co ti vaši vojáčci?“

Harris: “Plukovníku, dejte si odchod, než vás nechám zavřít. Budete si muset začít zvykat, že tady už nevelíte. A pokud ten odchod zvládnete rychle, zapomenu na tento rozhovor.“

Sheppardovi došlo, že tady už nic nezmůže, a tak raději, i když jako poražený, vycválal ze zasedací místnosti a namířil si to přímo za Rodneym.


Mléčná dráha, domovská planeta Noxů, Tollánů a Tok’rů, O týden později

Tak živo, jako bylo touto dobou na planetě, tu snad ještě nikdy nebylo. Možná při jejím samotném zakládání, kdo ví. Všichni pracovali jako pilní mravenci v jednom obrovském mraveništi. Místní vláda již obeznámila lid s tím, že vstupuje do spojenectví se Zemí. Obyvatelstvo planety bylo nadmíru spokojené, jelikož v pozemšťanech vidělo opravdové spojence a velikou sílu, která odteď bude stát po jejich boku. Členové noxské rady začali oprašovat staré zákoníky Aliance a budovat z nich zcela nová pravidla a nařízení, kterými se bude novodobá Aliance řídit. Tolláni zahájili masivní stavbu loděnic a lodí samotných podle plánů, které jim poskytli lidé ze Země. APO schválila poskytnutí starší, avšak stále vyspělé štítové technologie, výkonnějších hypermotorových článků, kterými byly původně vybaveny lodě třídy Daedalus, a v neposlední řadě také kvalitní kondenzátory zvyšující účinnost energetických generátorů všeho druhu, takže i těch tollánských. Lodím Aliance to mělo poskytnout značnou výhodu oproti nepřátelským plavidlům a zvýšit jejich konkurenceschopnost vůči plavidlům replikátorů, pro které, jak se zdálo, nebyly lodě Tollánů v posledním vzájemném střetnutí velkou překážkou. Tok’erské jednotky se pro změnu staraly a obranu a bezpečí planety samotné. Sestavovali nová bojová uskupení, vybavovali je modernějšími obrannými, ale i útočnými technologiemi, cvičili jednotky v používání pozemských zbraní, instalovali do důležitých sektorů komplexu automatickou obranu na model té pozemské a mnoho dalšího. Vše pod odborným dohledem expertů ze Země. Tok’ry to sice stálo hodně, ale po mnoha přemlouvání se nakonec podřídili tau’riům jako v boji zkušenějšímu spojenci, což zahrnovalo mnoho rad a tipů jak zefektivnit boj či obranu, což přineslo Tok’rům, ale i Tollánům nový náhled na věc. Prostě a jednoduše, dělalo se vše, co bylo třeba, aby byla planeta v co možná největším bezpečí.

Podobně to vypadalo i na snad nejlépe chráněné planetě v galaxii - na Zemi. Ve věhlasných docích poblíž Tokya finišovala stavba nové čínské tři sta pětky, která co nevidět nahradí Achilla, jenž už dokončuje náklad posledních surovin a techniky, aby se mohl vydat na cestu do strastiplné galaxie Pegas, kde bude jeho úkolem podpořit Apollo v nerovném boji proti wraitským silám.
Souběžně s budováním majestátních klenotů pozemské flotily, čili lodí třídy 305, probíhaly také výstavby lodí třídy Daedalus, zkráceně tedy tři sta čtyřky, které stále tvoří páteř pozemské, teď už však alianční flotily. Na plné obrátky také pracuje konstrukce stíhacích strojů 302 a bombardérů 303, které doposud tvoří nepostradatelnou část flotily, nýbrž také bezpečnostní jednotku, která je kdykoli připravena bránit svou domovinu - Zemi. Letky těchto strojů už jako tradičně parkují v rozsáhlých a také výborně technologicky vybavených podzemních hangárech, které poskytují strojům kompletní servis. Po celé planetě jich bylo vybudováno už několik a částečně nahrazují zastaralá letiště, která jsou lehce dosažitelná nepřátelskými zbraňovými systémy, a neposkytují tak letounům dostatečnou ochranu.
Ve výrobních závodech, které se od odhalení hvězdné brány široké veřejnosti starají o výbavu pozemních jednotek, se naplno rozjely výrobní linky, které zajišťují tvorbu nově vyvinutých pěchotních brnění a také speciálních ručních zbraní pro bezpečnostní složky. Nezůstalo však jenom u zbrojení, které se samozřejmě nesmělo zanedbávat, jelikož pozemšťané už nechtěli nikdy stát v roli zaskočených a nepřipravených obětních beránků, ale pokračovalo se také v zavádění mimozemských technologií do běžné společnosti. Pokračovalo se v instalaci transportních terminálů, které už pokrývaly prakticky celou Severní Ameriku a velkou část střední a západní Evropy. Nezahálelo se ani v uzavírání tepelných elektráren, čili ohromných znečišťovatelů životního prostředí, a zakládání nových elektráren na bázi neutronio-plazmových generátorů, jejichž nejmohutnější a zároveň nejvýkonnější verze byla schopna zásobovat energií celá města nebo rozsáhlé městské čtvrti. Zkrátka a jednoduše, celá planeta stále nerušena žádným nepřítelem, který by si přál její zkázu a smrt všech jejích obyvatel, vzkvétala a vzkvétala. Ekonomika dostala v posledním období takovou vzpruhu, jako snad nikdy, nezaměstnanost rapidně klesla, devastace ekosystémů byla značně potlačena, zločinnost klesla na nejnižší úroveň, jakou novodobé lidstvo pamatovalo. Zemi se dařilo jako nikdy a o to více bylo obyvatelstvo potěšeno a nadšeno, když se z medií, ale i velkoplošných obrazovek, které měly pravidelné zastoupení ve větších městech, dozvědělo, že Země uzavřela spojenectví s dalšími třemi vyspělými civilizacemi z Mléčné dráhy. Poprvé po dlouhé době na to lidé ze Země nebyli sami, poprvé po dlouhé době měli šanci na vítězství.

Pokračování příště!

Ať už se líbilo, nebo ne, zanechte prosím komentář

SAS sou borci konečně sou na atlantidě praví vojáci nikdo nebojuje nezami líp než oni a to sou fakta žádnou speciální jednotku nemam rači.

tak dobrý díl... Co si ten generál myslí??? A docela lituji Shepparda, ještě ho odvolaly a k tomu už není velitelem vlajkového týmu...

Eště jedna otázka neni ten generál brit že kmá SAS amriřan by si vzal deltu nebo rangers jo a delta vznikla díky SAS a kopíruje ho takže by to bylo totéž

Generál je Američan a jednotky SAS jsou možná původně z Velké Británie, ale jak jistě víš, tak Země byla víceméně spojena, a tak si generál vybral ty nejlepší, a to sjou právě tito chlapci

Jinak děkuji za komentáře a doufám, že ještě nějaké přibudou

A druhý sou delta, kopíranti ale aspoň má vkus ten generál ale pokud vím 9 mužů zastavli dvě stě nepřátel asi v roce 79 nebo tak nějak jen se dvěma minometi a dvěma těžkými ulometi takže doufám že tyto schopnosti se uplatní i vté tvé povídce až pudou pro zajatého sheparda

Díl je zase opět vydařený, ale nechceš do povídky zapojit Daniela nebo Valu?

Díl pěkný, jen se trochu ztrácím v časech:

Toto je spoiler!!!:

1) na začátku máš Neznámá planeta, O 2 týdny později - kde dopadne John Todda 2) pak tam je skok na ATL - kde je taky Sheppard - to je jako ve stejné době jako v bodě 1) ??? Ale je tam: O’Neill: “Nemusel jste odpovídat, plukovníku…. Ale abych už tento rozhovor ukončil. Vaše nové velení se dostaví během zítřka. Někdy v odpoledních hodinách. Přesnější informace ještě doplním, sám je totiž neznám. A pokud se ptáte, jaký je, tak si myslím, že s ním budete vycházet. Víc vám nepovím, ať vám neudělám falešné naděje.“ 3) příchod generála je podle tvého určování času o 4 dny později (3 u Noxů + další den) - příchod Todda Je tu také: Harris: “Nerozumíte mi plukovníku. Nemluvím o pěchotních jednotkách. Mluvím o Achillovi, který už by měl být na cestě z Mléčné dráhy. Shodli jsme se na tom, že Apollo nedokáže drtivé wraitské přesile efektivně konkurovat a potřebuje posilu. Tak je na cestě…“ 4) o další týden později: Podobně to vypadalo i na snad nejlépe chráněné planetě v galaxii - na Zemi. Ve věhlasných docích poblíž Tokya finišovala stavba nové čínské tři sta pětky, která co nevidět nahradí Achilla, jenž už dokončuje náklad posledních surovin a techniky, aby se mohl vydat na cestu do strastiplné galaxie Pegas, kde bude jeho úkolem podpořit Apollo v nerovném boji proti wraitským silám. Vím, že jsem se na už na otázku s časovými údaji ptal jednou, ale tady to prostě je podle mě nutné - nechci kritizovat, jen jsem jsem ty časy zrovna nepochopil.

Kromě těchto podle mě nesrozumitelných údajů je to pěkný díl a těším se na další.