Stargate: Aldeneerin 1

3
Pod slunečním štítem

Od výpravy na Calugh uplynulo dalších 50 dní. V tu dobu bylo na Aldeneerinu jaro. Dny byly krásně prosluněné, zdejší ptáci zpívali v zahradách Lianaru a chladné dny byly již minulostí. Během posledních dní bylo vedeno několik výprav opět na Darendaaru s cílem, obnovit starou tvrz a zajistit tak zázemí pro budoucí válečníky, jež se v budoucnu zúčasní bitvy o tamější doly.

Jednoho klidného jarního rána se v zasedací síni sešel Azanyrmuth, Garion a válečnice Liddena. Poměrně vysoká, s příjemným a vlídným výrazem. Avšak to neznamenalo, že by se v boji neuplatnila, ba právě naopak. Byla to schopná bojovnice, která se též účasnila jedné z prvních výprav. Obouručním mečem se dokázala velice dobře ohánět.

Cíl další výpravy jim vysvětloval opět Moladir.
„Tak vás zde vítám. Určitě jste již zvědaví, kam se dnes vydáte.“
„To tedy ano,“ odpověděl Azanyrmuth.
„Před pár dny jsem si opět prohlížel pár knih o jiných světech a v jedné z nich mě zaujal svět Avnil. Ten svět se nachází celkem blízko tamějšího slunce a obyvatelé toho světa by tak museli žít v jeskyních, protože by je slunce brzo zahubilo. Spíše než svět, je zajímavé určité magické zařízení.“
„Co to má být za zařízení?“ zajímal se Azanyrmuth.
„Vytváří to prý nějaký sluneční štít, který chrání velkou část světa před negativními účinky slunce a umožňuje tak povrch obývat bez rizika. Co jsem zjistil, jedná se o výtvor starých Aldeřanů, kteří místním takto pomohli. Do té doby přežívali jen v podzemí.“
„A co je naším úkolem?“ optal se Garion.
„Celkem jednoduchá věc. Najít to zařízení a zjistit o něm co nejvíc, jak funguje, jakou využívá magii. Pokud to zařízení tedy ještě funguje. To byste však měli poznat hned při příchodu na Avnil, pokud bude slunce nesnesitelně pálit, tak se raději hned vraťte, nemá smysl riskovat. Už zemřelo dost dobrodruhů.“
„Co myslíte? Budou tam ještě žít tamější obyvatelé?“ optala se Lideena,
„To se uvidí. Pokud štít ještě funguje, tak tam budou zřejmě pořád žít. Ostatně to zjistíte. Bylo by dobré s nimi navázat kontakt,“ odpověděl Moladir.
„Pokud se s nimi dorozumíme,“ uvažoval Azanyrmuth.
„Pokud Avnil navštívili skutečně staří Aldeřané a učili je svému jazyku, tak by to neměl být problém. Ostatně to zjistíte. Tak se běžte připravit, za chvíli vyrážíte,“ ukončil zasedání Moladir.

Dobrodruzi se tedy odebrali do svých komnat pro výbavu a zásoby jídla. Azanyrmuth během přípravy doufal v klidnější výpravu. Chtěl už také navázat kontakt s obyvateli jiných světů. Zatím prozkoumávali, kromě Calughu, údajně opuštěné světy. Opuštěné tedy byly, až na to, že všude bylo plno bytostí a creepů.

Všichni tři dobrodruzi se za chvíli sešli na nádvoří kruhu světů, kde je očekával Moladir. Když všichni oznámili připravenost, Moladir jim popřál hodně štěstí. Azanyrmuth přistoupil k ovládacímu pultu a zadal kombinaci symbolů na svět Avnil.

Kruh světů se aktivoval a nyní před dobrodruhy byla otevřená cesta na další svět. Vykročili proti stojaté vodě, jak se pomalu začalo mezi dobrodruhy přezdívat tomuto efektu. Následoval efekt onoho nehmotného přenosu skrz obrovský prostor. Na druhé straně vystoupili z kruhu světů a ten se za nimi po průchodu automaticky uzavřel.

Dobrodruzi se okolo sebe rozhlédli. To vždy patřilo mezi ty zvláštní momenty, kdy dobrodruh vyleze na druhé straně a začne se rozhlížet po okolí. Tentokrát se nacházeli uprostřed hlubokého jehličnatého lesa. Okamžitě ucítili velice silnou vůni jehličí zdejších statných stromů. Byl tu poměrně příjemný chlad, zatímco slunce zářilo vysoko na obloze. Patrně bylo pravé poledne.

„Je tu celkem příjemně. Sluneční štít patrně stále funguje,“ konstatoval Azanyrmuth.
„Tak to bychom se mohli hned vydat na cestu. Kde máme vůbec hledat to zařízení?“ optala se Lideena.
„Podle starých zápisů se má zařízení slunečního štítu nacházet v nějakém chrámu. Patrně zde,“ ukázal Azanyrmuth na mapě.
„Takže asi pět mil na sever. Do dvou hodin bychom tam mohli být,“ prohlásil Garion.

Dobrodruzi se vydali klidnou chůzí na sever po staré cestě ze zvláštního narůžovělého kamene porostlé mechem. Evidentně nebyla mnoho let používaná avšak pořád ještě celkem zachovalá. Cesta vedla také na jihovýchod, ta byla však v mnohem horším stavu. Ve vysoké trávě se v lese ztrácela.

Kráčeli dále po staré kamenné cestě. Cesta jehličnatým lesem ubíhala klidně. Cestou občas vyplašili nějakého zajíce nebo srnku. Tyto lesy byly velice příjemné, malé paloučky v lesích často sváděly k poležení v trávě. Dobrodruzi si však brzy všimli jedné podivnosti. Na rozdíl od Aldeneerinu, zde nebyli téměř žádní ptáci. Na druhou stranu se jedná o jiný svět, a proto asi nebude každý naprosto stejný.

Po hodině chůze se krajina celkem změnila. Hluboké lesy vystřídaly pastviny, obilná políčka a v dáli stálo několik malých kamenných domů se slaměnou střechou. Vše vypadalo stále obyvatelné, zdejší obyvatelé tu zřejmě stále žily.

„Že by se nám konečně podařilo navázat kontakt s obyvateli jiného světa,“ uvažoval Azanyrmuth.
„A co Calugh?“připomněl Garion Azanyrmuthovi jednu z posledních výprav.
„Však víš, že s místníma se dá jen obtížně domluvit a kromě toho tam řádí ještě Chaldanyrn,“ odpověděl Azanyrmuth.
„To je vlastně pravda,“ souhlasil Garion
„Uvidíme, jak to bude z místními. Snad se s nimi domluvíme,“ vložila se do rozpravy Lideena.
„Znám jen jediný způsob jak to zjistit. Pojďme!“ prohlásil Azanyrmuth a vydal se směrem k blízké usedlosti.

Ostatní ho záhy následovali. Když se blížili, rozhlíželi se po místních obyvatelích. Krátce na to skutečně spatřili u stodoly pětici obyvatel velice podobných Aldeřanům, kteří se zrovna chystali obdělávat svá políčka. Dobrodruzi zamířili k nim.

„Zdravím vás,“ uvítal se Azanyrmuth, který šel jako první.
„Též vás zdravím,“ odpověděl starší muž okolo padesátky starším jazykem podobným staré Aldeneerštině, které bylo stále dobře rozumět. Muž se na chvíli zarazil, když pohlédl na dobrodruhy. Po chvíli odmlčení se dal opět do řeči: „Kdo vy vlastně jste? Nemůžu si vás vůbec vybavit.“
„Nejsme místní. Přišli jsme z daleka,“ odpověděl Azanyrmuth.
„To není možné. Stít chrání jen tuto malou oblast, už dávno se nedá přijít ze vzdálených oblastí,“ prohlásil další postarší muž.
„Určitě sem přišli tím portálem na jihu v lesích, kterému se odjakživa říkalo kruh světů,“ promluvil jeden z mladších.
Postarší muž, patrně jeho otec, se mladšího snažil vyvézt z omylu: „Kruhem světů už celé generace nikdo neprošel. Patrně už ani nefunguje.“
„Já ti nevím, jako děcka jsme si tam občas hráli a když jsem zkusil na ovládacím pultu mačkat nějaká tlačítka ze symboly, kruh začal na to reagovat, ale nepovedlo se mi ho aktivovat.“
„Ano. Skutečně jsme přišli kruhem světů,“ přerušil dohady místních Azanyrmuth.
Nejstarší muž se vážně zamyslel a po chvíli prohlásil: „Jestli je to všechno pravda, pak,“ nedokončil větu a jen se zmohl říci: „Pojďte rychle za mnou.“

Starší muž, který se poté představil jako Oligthin, vedl skupinku dobrodruhů cestou dále na sever. Když se dobrodruzi zajímali, kam je vede. Sdělil jim, že mají namířeno do zdejšího slunečního chrámu, kde pravidelně zasedává zdejší šestičlenná rada. Vše důležité jim tam bude sděleno. Kromě toho jim cestou povyprávěl pár fakt o tomto místě.

Po půlhodince celkem svižné chůze dorazili na vrchol jednoho skalnatého kopce, ze kterého se cesta svažovala do rozlehlého údolí. V něm se nacházelo množství větších vesnic a měst. Dále kromě obydlí ještě rozlehlé pastviny a pole. Tomu všemu dominoval velký chrám v románském stylu z narůžovělého kamene, z jehož nejvyšší věže vyzařoval slabší oranžový paprsek směřující vzhůru. Dobrodruzi si byli téměř jistí, že v chrámu se nachází hledané zařízení.

„Tady většina z nás žije. Počet obyvatel se v současnosti pohybuje okolo 90 tisíc, přičemž většina žije zde a pak ještě pár mil na západě. Kdysi nás bývalo mnohem více, to vám však povypráví rada.“
Dobrodruzi stále nevěděli, o co zdejším obyvatelům jde a co po nich budou žádat. Azanyrmuth si myslel, že jsou považováni za staré Aldeřany. Jestli však měl pravdu, to se brzy dozví.

Procházeli dále poměrně zachovalou širokou dlážděnou cestu, která tu patrně zůstala po starých Aldeřanech. Cestou míjeli mnohé usedlosti, vesnice, ale také větší městečka. Většina zdejších domů byla postavena převážně kamene, pouze hospodářská stavení byly ze dřeva. V osadách i vesnicích byla většina domů přízemních, patrové se nacházeli pouze ve větších městečkách.

Zdejší obyvatelé se právě chystali sklízet zdejší úrodu. Obyvatelé zde působili velice spokojeným dojmem, nezdálo se, že by trpěli nějakými válkami, či jinými hrozbami a nepříjemnostmi.

Dobrodruzi vedení Oligthinem dorazili do středu většího města. Jedině zde stálo více vyšších patrových domů. Putovali už jen krátce, než dorazili k cíli. Nyní se všichni nacházeli na zdejším náměstí, jemuž dominoval velký chrám raného románském stylu, jež se tyčil do výše úctyhodných stodvaceti stop. V podobném duchu se v Lianaru zachovalo jen minimum pozůstatků dávných staveb.

„Jsme na místě. Počkejte zatím tady. Jdu o vás dát vědět,“ sdělil dobrodruhům lehce neklidným hlasem.

Zatímco Oligthin zašel do velkého chrámu, dobrodruzi mezitím přemýšleli o zdejším světě. Okolní lidé se podivovali, koho zde najednou zahlédli. Někteří se zastavili, aby si dobrodruhy prohlédli. Zatím se však nikomu z obyvatel nechtělo navazovat kontakt.

Během vyčkávání se dobrodruzi rozhlíželi po okolí a sledovali zdejší život. Oproti Aldeneerinu zde nebyly vůbec obchody a hospody, byly zde pouze malé kovářšké, truhlářské a koželužské dílny. Azanyrmuth si už při putování po údolí hojnosti všiml, že jsou zdejší obyvatelé soběstační a když něco někomu scházelo, přicházel na řadu výměnný obchod.

Zakrátko Olighthin vyšel z chrámu k dobrodruhům a pokynul jim: „Rada už vás očekává. Pojďte dovnitř.“ Dobrodruzi tedy Olightina poslechli a následovali ho do chrámu. Chrám byl poměrně prostě zdoben. Velký vstupní sál dělily od hlavního sálu, kde zasedala rada, velké dubové dveře. Kromě toho ze vstupního sálu na obou bočních stranách pokračovaly dvoje schodiště do horního patra.

Dobrodruzi vstoupili do hlavního sálu, kde u většího stolu, sedělo všech šest členů rady. Jejich věk dobrodruzi odhadovali na úctyhodnou šedesátku. Nejstarší z nich povstal a jal se slova: „Vítám vás opět na Avnilu. Jsem potěšen, že se Aldeřané po tolika stoletích vrátili.“
Když pronášel tato slova, dobrodruzi byli trochu zmatení. Azanyrmuthovi bylo dost věcí nejasných, proto nečekal a dal se též do řeči: „Děkuji za přivítání. Azanyrmuth jméno mé. A se mnou jsou tu ještě Garion a Lideena,“ přestavil ostatní dobrodruhy.
„Těší nás. Já jsem Zolong nejstarší z rady,“ představil se.
„Jak je to dlouho co Aldeřané odešli?“
„Podle starých záznamů to může být více jak 600 možná i 700 let. Vděčíme jim za dar slunečního štítu, díky němuž můžeme zde žít. Jenže štít už po staletí slábne. Kdysi se dalo žít na mnohem větší rozloze. My už toto nepamatujeme, ale v záznamech je zmínka o desetinásobné ploše. Nevíme si s tím rady, magii téměř neovládáme a štít je právě velice komplikovaná a mocná magie. Vaši předkové nám však nezanechali nic, co by nám mohlo pomoc. Ještě, že jste se vrátili, stačilo by pár desetiletí a byly bychom pak nuceni žít v jeskyních,“ vysvětloval zdejší situaci Zolong.
„Proč Aldeřané vůbec odešli?“
„V záznamech je něco o hledání cesty, nebo nějakého cíle. Nevím přesně, ale prý odešli tím kruhem světů, který používali k cestám. Doufal jsem, že nám k tomu povíte více.“
„O starých Aldeřanech toho též moc nevíme. Aldeneerin je v současnosti téměř opuštěný svět, který obývají jen nejrůznější monstra a ze starých měst zbyly prakticky jen ruiny. Naše rasa kdysi na Aldeneerin přišla z jiného světa před 320 lety. O dřívější historii však téměř nic nevíme, muselo se stát něco hrozivého, že naši předkové před námi skryli naši historii.“
„Aha. Říkáte, že Aldeřané jsou zcela pryč.“
„Ano.“
Zolong se zamyslel, bylo mu jasné, že noví Aldeřané o štítu moc vědět nebudou: „Tak to nám asi moc nepomůžete?“
„Říkal jste, že štít slábne?“
„Ano. Je to už proces, který probíhá po staletí. Kdysi to byly jen pomalé změny, ale v posledních letech se chráněná oblast zmenšuje stále rychleji. Kdybyste se vydali za hranice chráněné krajiny, ještě dosud tam naleznete pozůstatky měst, vesnic a osad.“
„Jak je to vůbec nebezpečné mimo štít?“ zajímal se Azanyrmuth o další podrobnosti tohoto světa.
„Slunce tam hodně pálí. Dá se tam nějakou dobu vydržet, ale je to velmi nepříjemné. Ti kdo tam setrvají dlouhou dobu, utrpí nepěkné spáleniny. Proto je dobré mimo chráněnou oblast cestovat jen za noci.“
„Pravda, že magie je pro nás nová věc, ale postupně se učíme porozumět magii, kterou ovládali staří Aldeřané. Co kdybychom se na to zařízení slunečního štítu přesto podívali,“ navrhoval Azanyrmuth doufajíc, že přesto přijde na důvod proč štít slábne.
„Samozřejmě. Pojďte za mnou.“

Zolong vstal spolu s dalšími dvěma členy rady a vydali se směrem do předsíně. Dobrodruzi je tedy následovali. Společně zamířili k jednomu schodišti v předsíni. Vystoupali na ochoz, jež se nacházel ve výši třiceti stop. Uprostřed protější zdi se nacházely velice bytelné kované dveře.

„Za těmito dveřmi se nachází ono prastaré zařízení slunečního štítu. Počkejte než odemknu zámek a deaktivuji ochranný mechanismus. Jistě chápete, proč se o štít tak bojíme,“ prohlásil Zolong, který právě pomocí klíče na zlatém přívěšku odemykal dveře.

Když Zolong otevřel dveře, dobrodruhům se naskytl pohled na rozlehlou prosluněnou místnost, kde uprostřed stálo na velkém podstavci, zmiňované magické zařízení. Připomínalo spíš malou podivnou studnu ze čtyřmi sloupky, nad kterou se nacházel kulovitý kovový štít s malým otvorem, jehož středem procházel oranžový paprsek směřující z nitra zařízení směrem vzhůru stropem chrámu do nebe. „To je ono. Jak vidíte, je stále funkční,“ prohlásil Zolong.

Azanyrmuth ve zdejším sále cítil silnou magii. Když přistoupil k zařízení blíže, cítil moc magie zařízení stále silněji. „Na místě s takhle silnou magií jsem ještě nebyl. Domnívám se, že je štít v pořádku.“ prohlásil Azanyrmuth v reakci na magii, kterou zde vycítil. Pak se ještě zeptal: „Ten paprsek býval vždy takový, nebo po čase měnil?“
„Co jsi pamatuji, býval vždy stejný. To nám právě přijde divné. Zařízení se zdá být v pořádku, ale chráněná oblast se zmenšuje.“
„Nebývalo těch zařízení kdysi více?“ napadlo Gariona.
„O tom jsem také uvažoval, ale ve staré knize jsem nenašel žádnou zmínku o více zařízeních či chrámech,“ odpověděl Azanyrmuth.
„Říkáte více zařízení, nebo chrámů?“ zareagoval Zolong.
„Ano. Nenašlo by se něco ve starých spisech?“
„Počkejte chvíli,“ zamyslel se Zolong, „pokud si dobře vzpomínám, v jedné staré mapě byla na jihu zakreslena nějaká významnější stavba.“
„Proč jste se tam kdysi nevydali?“ podivila se Lideena.
„To místo už bylo kdysi před mnoha desítkami let mimo ochranný štít. Když nad tím tak přemýšlím, nikde jsme nenašli žádnou zmínku o dalším zařízení štítu, proto to místo naši předkové nepovažovali za důležité.“

Dobrodruzi na sebe pohlédli, aby se poradili.
„Co myslíte. Stálo by za to, nalézt tu stavbu?“ radil se Azanyrmuth s ostatními dobrodruhy.
„Možná jo, ale ta stavba je kdesi na nechráněném místě,“ reagovala Lideena.
„Můžeme cestovat v noci. To je prý bezpečné,“ navrhl Garion.
„Takže souhlasíte?“
„Ano,“ odpověděli Garion a Lideena.

„Tak jsme se rozhodli se vydat na průzkum toho místa. Můžete nám naznačit, kde se nachází?“ pronesl Azanyrmuth rozhodnutí dobrodruhů a ukázal Zolongovi překreslenou mapku ze starých knih z Lianarských archivů.
„Dobrá. Jsme rádi, že nám pomůžete.“
„Hm,“ podíval se na mapku, kterou mu podal Azanyrmuth, „To je už hodně starý nákres, většina toho již dnes neexistuje. Ten druhý chrám se nachází daleko na jihu. Mělo by to být tady,“ ukázal na mapce předpokládanou polohu chrámu, „i když málokdo má tušení, jak to tam vypadá. Já, ani kdokoliv z rady tam nikdy nebyl. Možná někdo z našich předků, ale ti samozřejmě již nežijí.“
„My si už poradíme,“ prohlásila Lideena.
„Dejte na naši radu. Mimo chráněnou oblast se vydejte až po setmění.“

Když všichni opustili sluneční sál, Zolong opět uzamkl mohutné dveře a znovu aktivoval ochranné zařízení. Dobrodruzi spolu z radou sestoupili do předsíně. Zolong jim ještě popřál hodně štěstí a s ostatními členy rady se odebral zpět do hlavního sálu. Dobrodruzi pak chrám opustili.

„Co myslíte? Co se tam vydat už teď? U hranic počkáme na setmění,“ navrhoval Garion.
„Napadlo mě totéž. Když se dívám na oblohu, tak už je nějaký čas po poledni. Než se setmí, budeme už u hranic,“ souhlasil Azanyrmuth.

Azanyrmuth vytáhl mapku a spolu s ostatními se dal do plánování cesty. Jako výhodná se jevila cesta na východ a po pár mílích pokračovat na jih. V mapce bylo mezi slunečním chrámem a druhým chrámem na jihu, zakresleno dalších osm vesnic, či měst. Celková vzdálenost mezi chrámy byla dobrých 10 mil, takže dobrodruhy čekala cesta na celý zbytek dne.

„To akorát vyjde,“ prohlásil Garion.
„Takže vyrazíme. Zásoby máme,“ rozhodl Azanyrmuth.

Cesta probíhala klidně. Jakmile opustili město, pokračovali dlážděnou cestou lemovanou mnohými políčky pastvinami a usedlostmi. Po necelé hodince cesty opustili údolí hojnosti. Následovala vesnice, ve které se cesta dělila. Odtud pokračovali na jih. Zdejší okolí bylo stále lemováno množstvím menších usedlostí s přilehlými políčky, nicméně už ne tak často, jako v údolí hojnosti. Na jihu následovala větší vesnice, kde se rozhodli na chvíli zastavit a odpočinout si.

Místní obyvatelé si příchozí dobrodruhy velice pozorně prohlíželi, neměli vůbec tušení, o koho šlo. Dobrodruzi se proto snažili navázat s místními kontakt a trochu si spolu popovídat. Někteří se báli, ale přesto se našlo pár odvážlivců, co se nebáli a navázali řeč.

„Zdravím vás. Odkud přicházíte?“ zeptal se jeden z nich.
„Přišli jsme z jiného světa. Mluvili jsme s vaší radou ohledně slunečního štítu.“
„Cože? Z jiného světa?“ nechápali místní, pouze jeden z nich stačil vyslovit, „Ano sluneční štít se zmenšuje.“
„Nabídli jsme pomoc. Snažíme se zjistit proč štít slábne. Zařízení ve slunečním chrámu se zdá být v pořádku, ale jsme přesvědčeni, že je problém jinde,“ popisoval Azanyrmuth současnou situaci.
„A kam tedy jdete?“
„Hledáme na jihu ztracený chrám,“ odpověděl Azanyrmuth.
„Na jih? Tam je to nebezpečné. Slunce tam všechno živé spálí. Tedy ne vše. Stromy a pár druhů zvěře tam dokáže přežít,“ zrazoval je od cesty další z místních.
„Kam vás chrání sluneční štít?“
„Už moc daleko ne. Jsme poslední obývaná vesnice na jihu. Dříve jsme žili i jižněji, ale štít se zmenšuje. Ještě si to pamatuji. Dnes už jsou tam jen pozůstatky starých vesnic. Pokud tam půjdete, tak počkejte na setmění,“ popisovali jim místní zdejší situaci.
„Jistě. Už nám tak radili, ale i tak děkujeme.“

Azanyrmuth se pak podíval na oblohu. Bylo jisté, že večer se blížil. Dobrodruzi se proto rozhodli pokračovat v putování. Rozloučili se s místními a vyrazili po cestě na jih.

Lesy kolem cesty postupně více houstly, stejně tak stará dlážděná cesty se stále více ztrácela v mechu a vysoké trávě. To byla známka toho, že se dostali do opuštěných míst, které již pohlcovala příroda. Brzy dorazili na velkou pastvinu, kde se nacházela další vesnice. Ta však byla opuštěná a podle toho taky vypadala. Propadlé střechy, pobořené zdi a zarostlá pole. Záhy však pocítili sílu zdejšího slunce. Přestože se blížil večer, slunce velice nepříjemně pálilo. Stejně tak pohled k zapadajícímu slunci byl velice nepříjemný. Jasná záře slunce dobrodruhy oslepovala. Tráva na pastvině nebyla tak vysoká a vlahá jako v lesích, ale nižší a vyschlá. Podobně na tom byly i stromy, nicméně i zde se lesům ještě dařilo.

„Jsem si jist, že už jsme mimo dosah slunečního štítu. To slunce je nepříjemné,“ konstatoval Garion.
„To je fakt. Pojďme se raději schovat do lesa a počkat než slunce zapadne za horizont,“ navrhla Lideena.

Dobrodruzi se vrátili zpět do příjemného chladu místních jehličnatých lesů. Zde před další cestou pojedli a na chvíli si odpočinuli. Do západu slunce zbývalo něco přes hodinu. Odpočinek se hodil, protože následující noc budou muset zůstat vzhůru. Podle mapy jim zbývá urazit ještě necelých pět mil cesty.

Slunce začalo pomalu mizet za obzorem, to byla vhodná chvíle pokračovat dále. Dobrodruzi vstali z trávy, sebrali výbavu a pokračovali. Minuli opuštěnou vesnici. Po rychlém průzkumu v ni nenalezli nic užitečného, zdejší obyvatelé patrně vše užitečné s sebou odnesli. Příliš se zde nezdržovali a pokračovali dále. Lesy na jihu už nebyly tak příjemné a provoněné, ale vesměs suché a řídké. Většině rostlin ostré slunce nedělalo dobře.

Cestou minuli ještě pět podobně zpustlých vesnic a městeček s tím rozdílem, že čím byli dále na jihu, vesnice i cesty byly v horším stavu. Z té poslední zbylo pouze pár obvodových zdí. Vesnici a její okolí dávno pohltily stromy, které na zdejším ostrém slunci dokázaly přežít. Zrovna tak kdysi široká dlážděná cesta byla stále hůře sledovatelná. Z poslední vesnice byla cesta v lesích sotva znatelná i přestože se zde většině rostlin nedařilo a nebyla tak zarostlá. Nadcházející tma též možnosti cestu sledovat, značně ztěžovala, avšak Garionovi pátrání po cestě nečinilo žádné větší potíže. Azanyrmuth seslal kouzlo denního světla na opracovanou bukovou hůl a ta poté slabě osvětlovala okolí.

K místu, kde se podle mapy nacházel chrám dorazili až za úplné tmy. Obloha se na noc zatáhla, a tak ani hvězdy na nebi nebyly k zahlédnutí. V tom Garion v dáli zahlédl slabý oranžový paprsek směřující k nebi.

„Myslím, že jsme na místě,“ radostně prohlásil Garion.
„Jak to můžeš vědět? Vždyť není vidět na krok,“ pravila Lideena.
„Však se podívejte vzhůru,“ poukázal Garion na oranžový paprsek.
„To je ono. Podobný paprsek přeci září i ze slunečního chrámu. Měli jsme pravdu v tom, že těch zařízeních mohlo být víc. Akorát ten paprsek se mi zdá o hodně slabší. Myslím, že zde určitě najdeme příčinu slábnutí štítu,“ prohlásil Azanyrmuth.

Dobrodruzi se vzápětí vydali směrem k paprsku. Krátce na to narazili v lese na nějaké pozůstatky, patrně obrané hradby. V té tmě toho příliš nešlo rozeznat, světlo hole ozařovalo pouze oblast do deseti stop. Čeho si však dobrodruzi hned všimli, byl použitý kámen. Všechny zdejší stavby byly postaveny z místního narůžovělého kamene, ale kámen, ze kterého byla postavena tato zeď, byl podobný pískovci. Tento kámen se však od pískovce lišil hlavně v tvrdosti, místo aby se drolil, byl pevný jako žula. Mohlo to tu stát už tisíce let.

Následně dobrodruzi objevili o pár desítek stop dále onen hledaný chrám. Ve tmě však toho nemohli příliš rozeznat. Oproti obloze byl jen patrný jeho obrys. Byla to ještě poměrně mohutná stavba ve zvláštním architektonickém stylu, který nikdo z nich dosud neviděl. Celý chrám byl vystavěn na vyvýšené terase a dominovaly mu čtyři ozubené věže jako květy lotosů. Vše bylo už značně zchátralé a vzhledem k panující tmě, nebyly vidět žádné další detaily.

Nalézt vstup do chrámu nebyl problém vzhledem k občasným průvalům ve zdech. Jakmile vstoupili dovnitř, konečně zahlédli cíl jejich pátrání. Uprostřed čtvercového dvora obehnaného po všech stranách sloupovou galerií stálo další zařízení slunečního štítu. Ještě než k němu přistoupili blíže, odhalili příčinu slábnutí štítu. Část jedné věže se kdysi zřítila, přičemž několik kamenů dopadlo přímo na zařízení a poškodily ho tak.

„Už víme proč štít slábne. Podívejte se tamhle,“ prohlásil Garion, jakmile spatřil zřícenou část věže.
„To není dobré. Už to sotva funguje, možná zbývá zdejším obyvatelům mnohem méně, než si myslí. Kdo ví, jestli se štít nezhroutí úplně, až tohle zařízení přestane fungovat“ konstatoval Azanyrmuth.
„Ale co s tím uděláme?“ zajímala se Lideena.
„Zkusil bych se tu ještě porozhlédnout, možná tenhle chrám může něco ještě skrývat,“ navrhoval Azanyrmuth.

„Pojďte se na něco podívat,“ náhle zahlásil Garion, který se momentálně rozhlížel po okolních galeriích.
Ostatní k němu ihned dorazili, aby se zeptali: „Co jsi objevil?“
„Podívejte na ty staré sochy,“ poukazoval Garion na mnoho výjevů vytesaných do kamene v galeriích okolo celého nádvoří.

Dobrodruzi si veškeré sochy postupně prohlíželi. V podstatě vyobrazovaly výjevy z dřívějšího života starých Aldeřanů. První vyobrazení bylo o příchodu kruhem světů na tento svět. Druhý o stvoření zařízení chránící svět před sluncem. Na dalším byl obraz místních obdělávající pole. Další vyobrazení byla vzhledem ke staří už značně poničená, a tak ostatní vyobrazení zůstaly zahaleny tajemstvím.

Při dalším průzkumu nádvoří chrámu dobrodruzi objevili vstup do dvou chodeb pokračující do dalších menších místností. Velké kamenné rámy průchodů byly velice bohatě zdobeny množstvím ornamentů, zato následující chodby byly zcela bez výzdoby. Jižní místnost byla ještě celkem zachovalá, avšak téměř prázdná, pouze se uprostřed nacházel jakýsi vyvýšený kamenný blok zdobený mnoha ornamenty. Na jeho horní části byl dosud patrný záhadný symbol. Zub času však vykonal své, a tak ho nebylo možno přesně identifikovat. Rozhodně se však nepodobal ničemu známému. Dobrodruzi přemýšleli o významu kamenného bloku. Mohlo se jednat o nějaký oltář, ale nikde nebyly patrné žádné náznaky, komu byl zasvěcen. Dost možná byl účel kamene jiný.

Když dobrodruzi nezjistili nic zajímavého, dali se do průzkumu druhé místnosti na opačném konci chrámu. V ní se tentokrát nacházelo poměrně velké schodiště vedoucí do spodního patra. I toto schodiště bylo netradičně řešeno. Z patra nejprve vedly dvoje točité schodiště, které se setkávali na podestě v mezipatře a dále dolů pokračovalo pouze jedno široké. Všichni dobrodruzi po něm opatrně sestoupili do spodního patra. Cestou dávali pozor, kam šlapou, protože schodiště bylo letité a neměli ponětí, v jakém bylo stavu.

V podzemním patře chrámu byla úplná tma, jediný zdroj světla, který měli dobrodruzi k dispozici bylo pár loučí a očarovaná hůl. Ta však poskytovala málo světla, a proto zapálili jednu z loučí. Mihotavé světlo louče osvětlovalo nevelikou místnost, ze které pokračovala pět stop široká chodba s klenutým stropem.

Dobrodruzi pomalu pokračovali chodbou dále vpřed, přičemž se prodírali množstvím mnoholetých pavučin. Chodba po pár desítkách stop končila kamennými dveřmi umístěnými v podobném kamenném rámu, jako u chodeb na povrchu. Nyní vyvstala otázka jak kamenné dveře otevřít. Už od pohledu byly velice těžké a oni tři by s nimi asi sotva mohli pohnout. Azanyrmuth jen přistoupil blíže a snažil se nalézt nějaký mechanismus, kterým by se daly otevřít.

Po chvíli hledání si ve výklenku poblíž rámu povšiml rezavé železné páky. Zkusil za ni zatáhnout. Následně se veliké kamenné dveře daly do pohybu. Hluk pohybu dveří narušoval zdejší věčné ticho a současně se skulinami mezi kamennými bloky sypal na zem lititý prach. Cesta do útrob podzemí chrámu byla volná.

Opatrně vstoupili do velikého čtvercového sálu jehož délka strany byla dobrých 40 stop. Světlo louče ho sotva ozářilo. Tento sál fungoval zřejmě jako rozcestí, nacházelo se zde dalších pět průchodů, z nichž většina byla uzavřena podobným kamenným blokem, jako u vstupu. Azanyrmuth si všiml nad každým průchodem nápisu ve staré Aldeneerštině. Většině nápisům dokázal Azanyrmuth porozumět. U prvních dveří zleva stálo: K POKOJI a SCHODY, u dalších: K LABORATOŘÍM, u dveří naproti nápis nedokázal přečíst, u dveří napravo opět: „K LABORATOŘÍM a u posledních napravo: KE KNIHOVNĚ a SCHODY. Tyto poslední dveře byly jako jediné vyvrácené. Kromě průchodů se uprostřed sálu nacházel podobný vyvýšený kamenný blok, jako v místnosti na povrchu.

Všichni se jednohlasně shodli na průzkum knihovny. Dali se proto volným průchodem hned vpravo. Hned za průchodem se vpravo nacházelo schodiště kamsi dolů a naproti další kamenné dveře. Nápis nad dveřmi byl tentokrát neúplný, šlo přečíst jen část nápisu, kde stálo: HOVNA

Azanyrmuth se po přečtení pousmál a prohlásil: „Hm. Septik tam fakt asi nebude.“
„Cože, jaký septik?“ podivila se Lideena.
„Ale. Jde přečíst jen část slova a tam stojí hovna. Určitě tam dříve bylo napsáno knihovna.“
„Tak se přesvědčíme a uvidíme jaká je pravda,“ prohlásil Garion a přistoupil ke dveřím.

Zatáhl za blízkou železnou páku. Když za ní zatahoval, cítil, že má svá nejlepší léta za sebou a málem mu zůstala v ruce. Kamenné dveře se pomalu otevírali a dobrodruzi s napětím očekávali, co se bude v místnosti nacházet.

Byla to skutečně knihovna. V sále bylo dosud zachováno množství kamenných polic, jenže povětšinou prázdných. Staří Aldeřané patrně většinu všechno odnesli, nebo dlouhá léta vykonala své. Dobrodruzi se procházeli prázdnou knihovnou a pátraly po případných zbytcích. V tom si Garion v rohu na kamenném stole povšiml hromady dosud zachovaných knih. Azanyrmuth k nim ihned přiběhl a začal si je se zájmem prohlížet. Všechny knihy byly zcela neporušené, pravděpodobně byly chráněny podobnou magií stejně jako knihy v podzemí Lianaru.

Azanyrmuth si postupně prohlížel všechny knihy, které byly psány ve staré Aldeneerštině. Ne všemu však dokázal porozumět, na to by potřeboval více času, přesto nalezl to, po čem pátrali. V jedné knize bylo popsáno vše ohledně slunečního štítu, včetně jeho konstrukce, nákresů a dalších důležitých detailů. Přestože byla psána starým jazykem, dokázal porozumět některým důležitým věcem.

Mezi ně patřilo například zjištění. Že pro vytvoření stabilního slunečního štítu jsou zapotřebí dvě zařízení. Potvrdila se tak domněnka dobrodruhů. Dále je možné toto zařízení využít pro vytvoření jiných druhů štítů, nebo také další plošné efekty.

„Tak co. Myslíš, že by se dalo to zařízení opravit?“ zeptala se Lideena, která spolu s Garionem pozorovala Azanyrmutha, který se zaujetím studoval knihu pojednávající o slunečním štítu.
„Já myslím, že ano. Jen bych potřeboval pár dní, než by se mi podařilo přeložit z knihy více. Mnohá slova jsou pro mě neznámá,“ odpověděl Azanyrmuth zamyšleně prohlížející si knihu.
„Takže?“
„Dnes bych se do toho nepouštěl, co kdybychom něco pokazili. Ostatně ten štít ještě vydrží pár let. Na druhou stranu, když už jsme tu, tak by to podzemí jistě stálo za to ještě prohledat,“ prohlásil Azanyrmuth a posléze si knihy uložil ke svým věcem.

V knihovně se nacházeli kromě knihoven, stolů a židlí, ještě další dveře na levé straně. Nad nimi se nacházel nápis: „LABORATOŘ“ Garion zatáhl za páku ve výklenku a kamenné dveře se otevřely. Uprostřed dalšího stejně velkého sálu, jako knihovna, zbyl pozůstatek neznámého zařízení z kovu. Bylo již prakticky zničeno a tudíž k ničemu. Kolem zbytku zařízení stálo množství prázdných kamenných stolů. I zde si většinu věcí staří Aldeřané odnesli, a tak tu nic zajímavého na průzkum nebylo. Dobrodruzi proto pokračovali dalšími dveřmi naproti.

Nyní se dostali do dlouhé chodby, pokračující od laboratoře levým směrem. Opatrně jí procházeli. Po pravé straně chodby se nacházela celá řada dveří, nad nimiž bylo vytesáno množství podivných nápisů. Většina z nich šla ještě přečíst, stálo tam například: TRNOVÁ HRŮZA, SLUNEČNÍ BESTIE, LEPIVÝ SLIZ SMŮLY a jiné. Dveří po pravé straně napočítali devět. Na levé straně nejdříve následovala krátká chodba zakončena dveřmi, poté další dveře a opět další krátká chodba zakončena dalšími dveřmi, u všech se nacházel nápis: VSTUPNÍ SÁL. Na konci chodby po levici byl vchod do další laboratoře.

„Když čtu tak ty nápisy, říkám si, kam jsme to vlezli,“ pravil Garion.
„Mě to přijde jako nějaká sbírka potvor. Možná jsou to nějaké experimenty. Staří Aldeřané tu patrně něco zkoušeli. Snad se více dozvím z těch pár knih,“ prohlásil Azanyrmuth.
„Co kdybychom se někam podívali?“
„Nepřijde mi to jako dobrý nápad. I když za ta staletí tu asi nic živého nezůstalo, přesto bych byl opatrný. Při studiu knih pojednávající o různých creepách, jsem objevil pár bytostí, které dokáží přežít po staletí,“ zrazoval od záměru Gariona Azanyrmuth.
„Asi máš pravdu. Je zbytečné se zaplétat do věcí, o kterých nemáme nejmenší tušení,“ souhlasil Garion, přestože jeho zvědavost byla silnější.
„Pojďme tohle podzemí prozkoumat dál, tamhle by měla být další laboratoř,“ ukázala Lideena na další kamenné dveře.

Garion zatáhl za páku u dveří a cesta do druhé laboratoře byla volná. Dobrodruzi nahlédli do sálu. Tentokrát se uprostřed nacházel velký kamenný kulatý stůl a nad ním pozůstatek starodávného zařízení z kovu. Jeho stav byl podobně mizerný jako v první laboratoři. U zdí stálo ještě několik menších polic a dalších stolů. Stav této laboratoře byl stejný jako předchozí. Opět bylo vše cenného a zajímavého dávno odvezeno, nebo zničeno. Z laboratoře vedly další dveře s nápisem: POKOJE.

Garion opět přistoupil k páce u dveří. Když za ni zatáhl, ozvalo se křupnutí a kus páky zůstal Garionovi v ruce, po tom jen suše prohlásil: „A sakra. Sem se asi nepodíváme.“ Ještě zkoušel najít způsob, jak dveře otevřít. Díval se na zbytek táhla páky. Napadlo ho vložit do jednoho z ok řetězu kus tyčky. Když tak učinil, pokusil se opět zatáhnout. Povedlo se, dveře se daly do pohybu.

Před nimi se nacházela další síň. Stejně jako laboratoře a knihovna, byla opět téměř prázdná. Ze síně pokračoval průchod do dalších menších sálů, které dříve sloužily jako jídelna, odpočinkový sál, ložnice a další menší sály. Tato část podzemí, patrně kdysi sloužila k pobytu těch, kteří tu dříve experimentovali. Avšak po starých Aldeřanech zde zůstal jen prázdný kamenný nábytek, dřevěný se už dávno rozpadl v prach. Azanyrmuth se ještě procházel po obytných sálech ve snaze najít něco zajímavého. Ostatní mezitím rozmýšleli o jejich dalším postupu. Pochybovali o tom, zda se tu dá ještě vůbec něco najít.

Jejich pochyby však rozptýlil Azanyrmuth, který za kamennou policí nalezl ukryt jakýsi deník psán opět v jazyce starých Aldeřanů. Dost možná ho zde staří Aldeřané zapomněli. Azanyrmuth deník uložil k ostatním věcem.

„Tak co. Nevrátíme se už raději zpět? Bez tak tu toho moc nezbylo,“ navrhovala Lideena.
„Já bych byl pro. Kromě pár knížek jsme tu nic nenašli. Žádné cennosti nebo poklady,“ souhlasil Garion s Lideenou. Sám doufal, že po starých Aldeřanech zde zůstalo mnoho pokladů.
„Cennosti?“ podivil se Azanyrmuth.
„Však víš. Nějaké šperky, zlaté číše, zlaté a tak.“
„Jsme tu přece z jiného důvodu. Navíc tenhle chrám sloužil spíše k experimentování, a tudíž zde asi nepotřebovali nějaké zlato,“ pravil Azanyrmuth.
„Asi máš pravdu. Sice jsem si to představoval jinak, ale co se dá dělat,“ souhlasil zklamaně Garion.
„Myslím, že jsme nalezli to co jsme hledali. Vydal bych se pomalu zpět. Už jsem také docela unavený.“

Dobrodruzi se nechtěli se vracet přes všechny sály, ale zkusit druhé dveře v obytných sálech, které podle Garionova orientačního smyslu, měli vést zpět do hlavního sálu. První dveře šly bez problému otevřít. Za nimi se nacházelo po pravé straně další schodiště do spodního patra a naproti dveřím další s nápisem: VSTUPNÍ SÁL. Po zatáhnutí pákou se dveře daly do pohybu, ale hned nato se zasekly. Prostor mezi rámem dveří a kamenným blokem byl natolik malý, že nebylo možno se pod nimi proplazit.

„Kudy teď?“ zeptala se Lideena.
„Co zkusit to schodiště? Pokud mě má orientace neklame, měli bychom se tudy dostat ke knihovně,“ navrhoval Garion.

Ostatní s Garionem souhlasili, a tak se vydali po schodech do spodního patra. Když sestoupili prvních pár schodů, objevili v mezipatře dveře s nápisem: ZÁSOBY. Zkusili za tyto dveře nahlédnout. Garion je otevřel a všem se nyní naskytl pohled na potemnělou chladnou místnost, kde zůstaly pouze velké prázdné police sloužící patrně k uskladnění jídla.

Dobrodruzi se zde nezdržovali a sestupovali po schodech dále do hlubin. Schodiště pokračovalo z mezipatra vlevo. Když dorazili do spodního patra, povšimli si vlevo větších dveří a nad nimi nápisu: EXPERIMENTY.
„Co myslíte? Nepodíváme se tam?“ navrhoval Garion.
„Když už jsme tady, tak proč ne,“ souhlasil Azanyrmuth.
Garion tyto dveře otevřel opět pákou umístěnou postranně. Dveře se daly pomalu do pohybu a dobrodruzi s napětím očekávali, co se tentokrát bude za dveřmi nacházet, i když tušili, že bude výsledek podobný, jako v ostatních sálech tohoto podzemí.

Následující sál byl stejně velký jako vstupní. Ani tentokrát se dobrodruzi nemýlili v tom, že byl opět prakticky prázdný a zbyly tu ten kamenné části vybavení.
„Tak zase nic,“ povzdechl si Garion.
„Tady už nic nenajdeme, pojďme radši pryč,“ navrhovala Lideena.
Dobrodruzi souhlasili s Lideenou a vystoupali po protějším schodišti do horního patra. V mezipatře, kde schodiště pokračovalo vlevo, byly opět dveře. Tentokrát byl nápis neúplný a šlo jen stěží přečíst pár písmen. Ty už neotevírali a šli raději do horního patra.

Garion se nemýlil, po pravé straně se skutečně nacházely dveře do knihovny a vlevo byl hlavní vstupní sál. Už dále nic neprohledávali, beztak toho ve zdejším podzemí moc nezbylo. Dobrodruzi zamířili ke schodišti a opustili tak podzemí chrámu.

Mohlo být už po půlnoci. Avšak to nevěděli přesně, protože délka dne i noci byla rozdílná oproti Aldeneerinu. Dobrodruzi se naposledy pokochali neobyčejnou architekturou starého chrámu a pomalu se vydali na cestu. Ačkoliv už na ně přišla únava, museli se dostat alespoň na místo, kde je povrch dosud chráněn slunečním štítem. Na cestu si svítili holí, která byla očarována denním světlem.

Sotva znatelnou cestou se vraceli zpět na sever předat zprávu zdejší radě. Orientace v temné a zatažené noci byla poněkud obtížná. Lesy byly velice tiché, žádná noční zvěř se neozývala. pouze v trávě se občas ozvalo slabé cvrkání. Ruiny starých vesnic a usedlostí byly za této noci sotva znatelné. Dlouho si dobrodruzi mysleli, že vůbec nedorazili ani k první opuštěné vesnici. Jak však pokračovali dále na sever, cesta byla stále více znatelnější, a tak si byli jistí, že se blíží k vytouženému cíli.

Po dlouhé cestě dobrodruzi minuli jednu z mnoha opuštěných vesnic. Garion ji poznal. Byla to ta, která byla opuštěna teprve nedávno. I lesy severně byly mnohem živější a vlhčí. Občas se dalo zaslechnout houkání nočních ptáků. To už si byli jistí, že se nachází v části světa, která byla chráněna slunečním štítem.

Utábořili se na malém paloučku nedaleko cesty. Noc byla poměrně chladná, a proto se chtěli trochu zahřát u ohně. Azanyrmuth a Lideena posbírali v okolí pár větví, zatímco se Garion pustil do rozdělávání ohně. Po chvíli se už dobrodruzi hřáli u příjemně praskajícího ohně. Postupně dobrodruzi, jeden po druhém, ulehli. Vytoužený spánek přišel záhy. Po dlouhé průzkumné výpravě přišel velice vhod.

Druhý den se ráno probudili do krásného slunečného dne. Paprsky ranního slunce pronikaly mezi vzrostlými jehličnatými stromy a osvětlovaly tak malý palouček zlatavou září. Kapky ranní rosy dosud ulpívaly na stéblech vysoké trávy. Příjemnější probuzení si dobrodruzi ani nemohli přát. Posnídali, upravili se a pomalu pokračovali v cestě.

Cesta k chrámu slunce trvala ještě dobré tři hodiny. Cestou již míjeli opět prosperující vesnice a usedlosti. Občas se pozdravili s místními, ale do větších rozprav se nepouštěli, bylo potřeba předat zdejší radě objevy, které učinili v druhém chrámu.

Před polednem konečně dorazili ke chrámu slunce. Ihned zašli do hlavního sálu, kde běžně zasedá rada. Tentokrát byl zde pouze Zolong, který si momentálně prohlížel knihy knihovně umístěnou ve výklenku.

„Už jste se vrátili,“ zaradoval se Zolong, jakmile dobrodruhy zahlédl a ihned je nedočkavě začal vyzvídat: „Tak co jste zjistili?“
„Druhý chrám dosud skutečně stojí,“ začal s vypravováním Azanyrmuth.
„A co jste v něm našli?“
„Spoustu zajímavého. Dosud tam je i druhé zařízení slunečního štítu, jenže je poničené a už sotva funguje. To je ten důvod, proč sluneční štít slábne. K fungování jsou totiž potřeba dvě zařízení,“ popisoval pravou příčinu slábnutí štítu Azanyrmuth.
„A jak jste dopadli. Opravili jste ho?“
„Do opravy jsme se zatím nechtěli pouštět, mohli bychom zařízení nechtěně ještě víc poničit a mohlo by dojít k úplnému zhroucení štítu. Našli jsme tam tuto knihu,“ ukázal Azanyrmuth Zolongovi knihu. „Je zde vše o těchto zařízeních. Je však psána starým jazykem a bude mi trvat nějaký čas než ji přeložím. Potom bychom určitě dokázali druhé zařízení opravit a Avnil by byl opět v bezpečí.“
„Jak dlouho vám to bude trvat?“
„Možná pár desítek dní. Nedovedu říct přesně. Záleží, jak mi překlad půjde. Každopádně by měl štít vydržet ještě léta, a tak není proč se bát,“ ujišťoval Azanyrmuth Zolonga.
„Doufám, že máte pravdu. V současnosti jste naše jediná naděje.“
„Nebojte. Vrátíme se.“
„Dobrá. Dám to na vědomí radě. Hodně štěstí při překladu.“
Zolong poté opustil hlavní sál postranními dvířky.

„A my asi taky půjdeme. Moladira budou ty naše objevy jistě taky zajímat,“ pravil Azanyrmuth. A tak dobrodruzi opustili palác a pomalu se vydali na zpáteční cestu ke kruhu světů. Cesta probíhala klidně. Občas prohodili opět pár slov s místními a ujišťovali je o tom, že sluneční štít bude znovu fungovat.

Po necelých čtyřech hodinách chůze se octli v chladném jehličnatém lese v blízkosti místa, kde se nacházel kruh světů. Příjemný chlad a vlhko lákalo k odpočinku na mnohých paloučcích. Dobrodruzi se však již těšili domů. Azanyrmuth přistoupil k ovládacímu pultu kruhu světů a zadal kombinaci na Aldeneerin.

Jakmile se kruh aktivoval, dobrodruzi se ještě naposledy pokochali pohledem na zdejší lesy a vstoupili vstříc otevřenému portálu. Znovu následoval ten obvyklý pocit nehmotnosti a dalekého přesunu prostorem. Když ten pocit ustal, zahlédli známé nádvoří. To byli už doma. V tu dobu se zrovna na Aldeneerinu rozednívalo, proto byl zatím všude klid. Většina zdejších totiž ještě spala ve svých pohodlných postelích.

Bylo to hodně nezvyklé najednou přeskočit z doby pozdního odpoledne do ranního rozbřesku. Tyhle časové rozdíly jsou velice matoucí. Během těch výprav se všichni museli vypořádat s rozdílnou délkou dní na jednotlivých světech. Zdejší dobrodruzi si na to jen těžko zvykali.

Dobrodruzi si zatím odnesli věci do svých komnat. Znovu se nasnídali, dalo-li se tomu tak říkat. Bylo to hodně podivné nejdřív snídat, obědvat a potom znovu snídat. Spíše to byla z hlediska Avnilu odpolední svačina, avšak z hlediska Aldeneerinu to byla zase snídaně. Potom je před polednem bude čekat opět oběd a pak půjdou spát, načež si večer dají opět další snídani. Zkrátka tohle náhlé střídání fází dne umělo nadělat v hlavách dobrodruhů vydávajících se jiné světy, řádný zmatek.

Do úplného rozednění zbýval ještě nějaký čas, který dobrodruzi využili ke krátkému odpočinku. V tuto brzkou dobu by beztak někoho ze zdejší rady nepotkali.

Všichni si na dobrou hodinku zdřímli. To už venku zpívali ptáci a do komnat pronikaly první paprsky ranního slunce. Postupně se všichni dobrodruzi, kteří se účasnili výpravy na Avnil, sešli v zasedací komnatě, kde čekali na Moladira. Ten se v těchto částech paláce často pohyboval, zbývalo jen počkat.

„Už jste zpátky. Nevěděl jsem, že už jste se vrátili. Kdy jste jste přišli“ prohlásil Moladir, který byl přítomností dobrodruhů trochu překvapen.
„Dorazili jsme hodně brzo ráno,“ odpověděl Garion.
„Aha. Tak to jo. A co jste zjistili? Povídejte.“
„Takže zařízení slunečního štítu dosud částečně funguje. K vytvoření ochranného štítu jsou zapotřebí dvě zařízení, avšak to druhé jsme našli částečně poškozené. Štít z tohoto důvodu slábne a dost možná se časem zhroutí úplně,“ popisoval situaci na Avnilu Azanyrmuth.
„Hm. Tak přeci jen něco po starých Aldeřanech zůstalo.“
„Druhé zařízení bylo umístěno v nějakém prastarém chrámu, který patrně sloužil k nějakým experimentům. Všechno však bylo kdysi odneseno nebo zničeno. Jediné co jsme našli, byly tyto knihy,“ vyskládal Azanyrmuth na stůl staré knihy.
„V jedné z nich je podrobný popis zařízení štítu. Je však psána starým jazykem, takže je potřeba ji přeložit. To bych měl v blízké době snad zvládnout,“ ukázal Azanyrmuth Moladirovi knihu.
„Velice zajímavé,“ zamyšleně si Moladir prohlížel nákresy v knize. Poté se ještě zeptal: „A co ten svět? Je obýván?“
„Ano. Místo chráněné štítem je dosud obýváno zhruba devadesáti tisíci obyvateli. Ti se živí převážně farmařením. Kdysi se prý setkali se starými Aldeřany. Ti pak odešli a nikdo už o nich více neslyšel. Zůstal po nich jen sluneční štít, který postupně slábne. Místní se toho velice obávají. Pokud by štít zkolaboval, museli by žít v jeskyních. Slunce je mimo štít opravdu hodně ostré a nepříjemné,“ vyprávěl Azanyrmuth.
„Myslím si, že by bylo dobré místním pomoct. Kdybychom dokázali zařízení nějak opravit, popřípadě i vyrobit další, získali bychom přátele a také útočiště v případě nějaké nenadálé nepříjemnosti. Navíc je na Avnilu je velice úrodná půda.“ navrhovala Lideena.
Moladir se zamyslel a po chvilce přemýšlení pravil: „Na tom návrhu něco je. Kdyby se něco stalo a my bychom se museli z nějakého důvodu opevnit v Lianaru, měli bychom odkud získávat jídlo a další zásoby. Dobrý nápad, hned ho přednesu radě. Můžete jít. Knihy zatím schovám do našich knihoven, které máme určeny právě na takové objevy. Azanyrmuth se zatím pustí do překladu knihy o slunečním štítu, věřím, že jsme konečně našli něco užitečného.“

Moladir pobral knihy a opustil sál. Dobrodruzi se též odebrali ze zasedací komnaty a šli si užívat zaslouženého volna.

Uplynulo několik dní. Jednoho pěkného večera byl Azanyrmuth na cestě k Moladirovi. Měli společně probrat události týkající se ohledně Avnilu.

„Pojď dál a posaď se,“ uvítal Moladir Azanyrmutha ve své útulné komnatě.
„Též vás zdravím,“ opětoval pozdrav Azanyrmuth a posadil do pohodlného křesla naproti krbu, ve kterém Moladir před malou chvíli zatopil.
„Chtěl jste se mnou projednat situaci ohledně Avnilu.“
„Ano. Rada dnes rozhodla. Zaměříme se na překlad knih donesených z Avnilu, především ta, která pojednává o slunečním štítu. Jakmile zjistíme jak ta zařízení fungují, podnikneme další výpravu na Avnil za účelem plně zprovoznit sluneční štít. Avnilané budou jistě dobří hospodářští spojenci,“ sdělil Moladir rozhodnutí rady.
„To rád slyším.“
„Takže se zítra společně s ostatními badateli pustíš do překladu.“
„Dobrá. Ale občas bych se na pár rád vrátil domů, u nás na statku je zase spousty práce a bude mě potřeba i tam.“
„Ano. To nebude problém, chápu tě.“
„Dobře. Zítra se pustím do překladu.“

Azanyrmuth bych tak na mnoho dalších dní zaměstnán studiem staré knihy. Stejně tak ostatní se zaměřili hlavně na výzkum a výpravy se podnikali pouze na Darendaaru, kde probíhali přípravy na vyčištění dolů.

Konečně jsem dokončil další díl. Tentokrát to šlo hodně pomalu. Práce, a když jsem měl volno, bylo pořád nějaké zařizování.

Sakra tendle díl byl ale dlouhej ale zase o to lepší a to eště přiyli díli u dvou dalších povídek co čtu na tomto díle sem strávil asi hodinu jelikož sem byl unavený nevadí přečtu ty další dva a to snad už bude všechno

Pekne ti to ide. Zatiaľ je to dobré, aj keď je tu pár chýb, ale nie vážnych.

Je to moc dobré a krásně se to čte.

Piš určitě dál je dobrý tady mít i nějákou povídku s trošku odlišným pohledem na svět SG

opět parádní díl, čte se to vážně pěkně... lidé se tam chovají celkem normálně, nedělají různé šílenosti jako v některých jiných povídkách nebo v seriálu. Takže určitě pokračuj ve psaní a pokud budeš vydávat díly trochu častěji budu jen rád

Jen bych měl otázku k tomu "Slunečnímu štítu", osobně bych čekal, že ten přístroj co vydává ten paprsek a tvoří štít, bude spíš technologie než magie... přecejenom Alterani v seriálu magii neovládali, pouze používali větší část mozku což jim dávalo schopnosti jako telekineze, pyrokineze, léčení atd... tedy nedokázali by vyčarovat persistentní efekty jako štít na několik staletí. Možná jsi to upravil pro tvojí povídku, jen bych rád nějaké upřesnění... díky

Tak tím magie spíš myslíš technologii kterou neovládají nebo ji nerozumí ne ? To je pro ty lidi magie ?

Já sem si původně myslel že je to ten goaldský ale spíš to bude technologije.

Jsem rád, že se povídka líbí a vidím, že se pomalu rozjíždí i diskuze kolem technologie, což potěší a díky tomu se můžu vyvarovat i nesmyslů a chyb.
Jen bych upřesnil, nejdená se o Alterany, ale o Aldeřany. Je to v podstatě lidská rasa podobná nám, která po tisíce let obývala Aldeneerin a expandovala na velké množství světů, experimentovala s magií, sférama, bytostmi atd.
Zařízení slunečního štítu je v podstatě zařízení využívající magickou energii, která je poté transformována v jinou enegrii, například štít. Umí však i ničit. Jedná se o jeden z mnoha experimentů starých Aldeřanů. Buď ta magická energie musí být někým dodávána (mág, ale i magické předměty), nebo pro fungování stačí, když je umístěno na nějakém místě s magickým potenciálem (což je případ Avnilu). Dál bych zatím moc neprozrazoval, v dalších dílech budou o tom zmínky. a podrobnější vysvětlení.
S četností vydávání, je trochu problém. Chodím do práce na šichty a dojíždím celkem dlouho. Když mám volno, tak je ted potřeba pořád něco zařizovat. Taky u nás doma momentálně bylí i babička, takže nemám vůbec žádné soukromí a nepíše se mi doma moc dobře, proto tak dlouhé prodlevy. V dubnu by se to mohlo zlepšít. Uvidím jestli se mi časem podaří najít nějaké slušné bydlení, ale je to pro začínajícího šíleně drahé.

4
Tajemství hlubokého lesa

Od výpravy na Avnil uplynulo téměř 40 dní. V to období téměř neustále pršelo, a tak měl Azanyrmuth s ostatními badateli spoustu času na studium staré knihy. Během té doby se jim už podařilo rozluštit mnohé. Překlad byl místy hodně náročný, a proto si Azanyrmuth potřeboval občas odpočinout. Zpravidla se vracel pár dní na statek. Nedávno našel nového přítele Dazaviuse. Byl to druid, který patřil do společenství druidů, kteří razili názor žít v souladu s přírodou. Kdy toto společenství druidů vzniklo, si již nikdo nepamatuje, ale patrně to mohlo být už na počátku věku.

Druidi žili většinou v lesích a tvořili tam často uzavřené komunity. Své příbytky stavěli výhradně z přírodního materiálu a razili zásadu, spotřebovat jen tolik, kolik je potřeba k přežití. Za mnohá léta se naučili přírodní magii, a tak většina z nich vládla silou přírody. Jen málokdy někdo z nich cestoval do měst a více se seznamoval s lidmi. Dazavius byl však otevřenější. Občas navštěvoval i menší města, kde se snažil obyvatele poučit o souznění s přírodou. Jednou se tak seznámil i s Azanyrmuthem, který si sním občas dobře popovídal. Samozřejmě řeč padla i na kruh světů a Dazavius se rozhodl k tomuto velkému výzkumu přidat. Jednak chtěl prosazovat záměry druidů i při průzkumu jiných světů, ale také poznat i jiné světy. Hlavně nechtěl, aby Aldeřané vydrancovali jiné světy.

Dazavius se v několika posledních dnech věnoval také studiu knihy o ostatních světech. Jedna ho velice hodně zaujala. Popisovala svět, kde tamější rasa žila v souladu s přírodou a za to byla odměňována její magickou mocí.

Dazavius chtěl tento svět prozkoumat, avšak všichni byli natolik zaneprázdněni studiem knihy z Avnilu, nebo přípravami na vyčištění dolů na Darendaaře, že se nikdo nechtěl pouštět do další výpravy. Navíc mnozí dobrodruzi se nevrátili z výprav živí a noví se nyní moc nehrnuli. Jediný Azanyrmuth se rozhodl tuto výpravu s ním podniknout.

Oba se sešli jednoho deštivého jarního dne v Moladirových komnatách. Chtěli se s ním před uvažovanou výpravou poradit.
„Tak co máte v plánu?“ ptal se jich Moladir.
„Jak jsem se zmiňoval minule, chtěli bychom se vydat na průzkum tohoto světa,“ ukázal Azanyrmuth knihu o světě, jehož jméno zatím nikdo nedokázal přesně přečíst.
„Ukažte,“ vzal si Moladir knihu a začal si jí zběžně prohlížet.
„Tohle mě už kdysi zaujalo. Zvláště ty pasáže o magii vypadají velice zajímavě. Určitě by bylo dobré s místními navázat kontakt, jejich schopnosti by nám mohli přijít v budoucnu vhod.“
„Teď jen doufat, že s námi budou chtít navázat kontakt. Četl jsem tam, že jsou celkem uzavření a není je vůbec jednoduché potkat,“ prohlásil Azanyrmuh.
„A jak se vlastně ti místní jmenujou?“
„Pořádně ani nevím. Jejich jméno, jméno světa a jejich měst je psáno v neznámém jazyce. To už jsem si kdysi všiml, že staří Aldeřané psali názvy některých ras v jazycích té popisované rasy. Nevím proč to takhle dělali. Snad chtěli zachovat původnost, nebo by překladem do Aldeneerštiny vznikl nějaký paskvil,“ domníval se Azanyrmuth.
„Asi to tak bude. Buďte na sebe opravdu opatrní. Jdete tam pouze vy dva. To je něco jiného než standardní výpravy,“ varoval je před odchodem Moladir.
„Ano budeme. Však víte, co už jsem posledně zažil.“
„Hodně štěstí.“

Opustili Moladirovi komnaty a vybaveni pokračovali přímo na hlavní nádvoří. Azanyrmuth přistoupil k ovládacímu panelu a začal zadávat příslušnou kombinaci symbolů. Červené zámky se postupně rozsvěcovaly. Před přiložením ruky na vnitřní červenou polokouli se Azanyrmuth nadechl. V tomto okamžiku byl vždy plný napětí. To byl okamžik pravdy, kdy se mělo zjistit, zda se dá na kýžený svět dostat.

Pochyby se rozptýlili, když se kruh světů aktivoval a ve vnitřním prstenci vznikla ta iluze stojaté vody. Azanyrmuth a Dazavius vstoupili vstříc otevřenému kruhu světů. Nastal známý pocit přenosu nekonečným prostorem.

Když vyšli na druhé straně, kruh se uzavřel a oba se poté rozhlédli po okolí. Nacházeli se na malém travnatém paloučku na vyšším kopci. Z něj byl velice dobrý rozhled do okolních údolí a vysoká pohoří. Vše bylo pokryto velice hustými a vzrostlými lesy. Nikde ani náznak po nějakém osídlení. Celý svět působil úplně opuštěně. Z knihy však Azanyrmuth vyčetl, že ona rasa se umí výborně ukrývat, a tak bude třeba pro setkání vynaložit více úsilí.

Zdejší slunce však bylo schováno za zataženou oblohou, a proto bylo obtížné odhadnout čas. Dazavius však dokázal určit období dne. Mohlo zde být něco po poledni. Jako druid měl cit pro počasí a určování fáze dne.

V okolí byl příjemný klid a zdejší roztodivná fauna občas vyluzovala neznámé zvuky. Dazavius z tohoto místa cítil zvláštní klid a mír. Nikdy ještě v žádném lese nepocítil takovou vnitřní harmonii.

„Ještě jsem se nikde tak dobře necítil,“ prohlásil Dazavius.
„Taky se zde cítím dobře. Je to zvláštní pocit. Až se mi odsud nechce.“
„Pojďme se podívat do zdejších lesů.“

Vydali se k nejbližšímu lesu. Stačilo urazit jen malou vzdálenost a již se nacházeli v příjemně chladném pralese. Ten doslova překypoval životem. Koruny vzrostlých listnatých stromů byly plny zdejšího ptactva, které dovádělo na mnohých menších větvích. Po celém lese poletovalo množství pestrobarevných světlušek a do toho byl slyšet zvláštní slabý cinkot. Nikdo z nich ještě něco podobného neslyšel, ale působilo to na oba velice uklidňujícím dojmem.

Poměrně dlouho pozorovali celou tu okolní nádheru, až si oba všimli další zvláštnosti. Ve vzduchu poletovalo něco hodně velkého a hlučného, avšak téměř neviditelného. Chvíli jim trvalo, než zpozorovali, odkud silný bzučivý zvuk přicházel. Pár chvil to poletovalo v jejich blízkosti, a poté to s velikou obratností zmizelo mezi korunami vysokých stromů.

„Co to bylo?“ podivil se Azanyrmuth.
„Nevím. V životě jsem nic podobného neviděl. Avšak slyšel jsem o creepách, co se zneviditelňují, či jinak matou lovcům smysly.“
„Magie iluzí a neviditelnosti je pro mě zatím vzdálená budoucnost. Staří Aldeřané ji ovládali, ale je poměrně náročná, alespoň pro mě. No pojďme dál, uvidíme, co zde ještě potkáme.“

Pokračovali příjemným lesem zhruba na severovýchod, když vtom se náhle Dazavius zastavil.
„Co se děje?“
„Měl jsem chvilkový pocit, že tu nejsme sami,“ odpověděl Dazavius a při tom se rozhlížel po okolních lesích.
„V okolí je klid, ale také jsem měl ten pocit. Trval jen chvilku, takže jsem to považoval jen za šálení mých smyslů. Však vidíš, jak je tento svět jiný.“
Nikdo z nich však v okolí nic zlého necítil, a tak pokračovali v cestě.

Poklidně putovali panenskými lesy. V dáli se ozvalo zahřmění a krátce na to začal les zkrápět slabý déšť. Dazavius cítil příchod poměrně silné bouřky.
„To bychom měli najít nějaký úkryt,“ prohlásil Azanyrmuth.
„A jo. Neuvědomil jsem si to. Nám druidům bouřky a špatné počasí nijak nevadí. Za ta staletí jsme se s přírodou naučili žít a nesoupeřit s ní.“
„Něco na tom bude, ale já si raději najdu něco, kde bychom mohli přečkat bouři v suchu.“
Azanyrmuth se trochu poohlédl po okolí. Hledal nějakou menší jeskyni, nebo alespoň nějaký skalní převis. Nic vhodného však nenašli, a tak se rozhodl z větví a křoví postavit provizorní přístřešek.

Náhle se velice silně rozpršelo. Příjemný les se náhle ponořil do tmy a během chvíle déšť vytvořil po lese řadu větších louží. Oba po celou dobu seděli ukryti pod provizorním přístřeškem a pozorovali bouřku, která zatím vůbec neustávala. Blesky často osvětlily zataženou oblohu a přilehlé okolí, velice jasným světlem. Čas si krátili pozorováním bouře a povídáním si o druidí společnosti a vztahu současných Aldeřanů k přírodě.

Než se bouře přehnala, mohly uplynout dobré tři hodiny. Už dále nečekali a pokračovali v cestě. Silný déšť celý les řádně promáčel, a tak se oba brodili často bahnem. Ještěže si Azanyrmuth bral na výpravy dobré boty z té nejlepší kůže. Při jedné výpravě doplatil na obyčejné obutí.

Cestovali dále. Mohli už za celý den urazit možná i pět mil. Když se Dazavius opět zastavil. Chvíli se znovu rozhlížel po lese. Něco se mu nezdálo.
„Zase ten pocit?“
„Ne. Tentokrát ne. Ale ten les mi přijde najednou divný. Schválně se zaposlouchej,“ poukázal Dazavius na okolní les.
A měl pravdu. Les v okolí byl najednou jiný. Bylo v něm tichu a pusto. Žádná zdejší roztodivná fauna, světlušky ani neviditelní obří ptáci. Navíc Dazavius cítil přítomnost nějaké kletby či nemoci.
„Abych ti pravdu řekl. Necítím se tu zrovna dobře,“ souhlasil Azanyrmuth, který též pocítil přítomnost čehosi zlého.
„Raději buďme opatrní.“

Opatrně procházeli lesem a pozorně sledovali okolí. Nepříjemné a zlé pocity na oba dolehly v plné síle. Nejraději by se vrátili zpět. Na druhou stranu je lákalo toto místo prozkoumat a zjistit příčinu zdejší nevlídné atmosféry.

Dazavius se opět rozhlédl po okolí. Ukázalo se, že tato část lesa není až tak zcela opuštěná. Sem tam se v křoví ukrývala různá drobná zvěř. Evidentně měla z něčeho strach, protože Dazavius z ní cítil neklid. Opatrně přistoupil k malému zvířeti podobající se zajíci s parohy.

„Neboj se mě. Nejsme tu proto, abychom ti ublížili,“ dal se Dazavius do řeči s podivným zvířetem. Za dlouhá léta života v souladu s přírodou a zkoumání přírodních sil se druidi naučili porozumět i zvířecí řeči. Tato schopnost využívala určité přírodní síly, které umožnili druidům mentální spojení se zvěří. Tak nebyl problém navázat kontakt s jakýmkoliv zvířetem bez ohledu jakou řeč ovládalo. Zvíře chvíli vyděšeně váhalo, zda utéct nebo se dát do řeči. Proto se ho snažil Dazavius uklidnit.

Zvíře cítilo z Dazaviuse příjemný klid, a tak se po chvíli váhání, dalo s ním do řeči: Cítím z tebe příjemné pocity. Kdo jsi?
„Jsem Dazavius a tohle je Azanyrmuth.“
„Jste jiní, něž obyvatelé tohoto světa.“
„Přišli jsme z jiného světa.“
„Z jiného světa?“ podivilo se zvíře.
„Ano jsme z daleka. Kdo jsou zdejší obyvatelé? Můžeš nám je popsat?“
„Jsou vám trochu podobní, ale přesto jiní. Žijí v souladu s přírodou. Tohle místo však neobývají. Jejich města jsou dobře ukrytá.“
„Co se tu stalo? Tohle místo je takové podivné.“
„Ano. Je tomu už od jakživa. Duch tohohle lesa kdysi onemocněl.“
„Dalo by se nějak pomoc?“
„To nevím. Zdejší zvěř se chová plaše, někdy i agresivně. Možná by mohli pomoc dryády, ale ty jsou zcela zmatené.“
„Dryády?“ zeptal se Dazavius.
„Zdejší strážkyně lesa. Jsou vázány na toto místo. Co jsem se dozvěděl, nikdy se nemůžou vzdálit od stromů, se kterým jsou mysticky spojeni.“
„A kde žijí?“
„Není to daleko. Stačí jít tímto směrem,“ ukázalo zvíře zhruba na sever směrem k vysokému pohoří.
„Nečekejte však přátelské uvítání. Ke zdejším obyvatelům se v několika případech chovali až agresivně, což nebývalo vůbec zvykem.“

Zajíc s parohy se po chvíli odmlčel a vzápětí utekl kamsi pryč. Dazavius sdělil Azanyrmuthovi právě získané poznatky. Vyprávění znělo místy zvláště s nádechem tajemna. Azanyrmuth se však nebál a oba se tak rozhodli vyhledat úkryt dryád a pokusit se pomoc zdejšímu lesu. Oba se tak vydali směrem, který určilo nezvyklé zvíře.

Azanyrmuth o Dryádách nedávno četl v jednom z mnoha bestiářů, které byly nalezeny v podzemí Lianaru. Pamatoval si o nich poměrně dost informací, jako například, že jsou hodně tajemné i pro ostatní lesní bytosti, bývají poměrně stydlivé, jejich bytí je vázáno na určitý strom a dokáží hovořit obecnou, lesní a ještě nějakou elfskou řečí. Důležitá byla však obecná řeč, protože se tak půjde s nimi dorozumět, ovšem za předpokladu, že staří Aldeřané tento svět častěji navštěvovali.

Cestovali zhruba přes hodinu. Během cesty stále přetrvávaly ony podivné a nepříjemné pocity. Občas vyplašili nějaké to zdejší zvíře. Postupem času si na vše zvykli a už se nenechávali vyvést z míry, avšak stále zůstávali opatrní.

Dorazili na zvláštní místo. Zdejší velice staré duby tvořili společně z pastvinou jakousi přírodní svatyni. Pocity však nebyly příjemné ani zde, přesto však Dazavius cítil přítomnost něčeho jiného. Mohlo se jednat o pozůstatek dřívější moci této svatyně. Oba se chvíli rozhlíželi po okolí ve snaze objevit něco zajímavého. Dazavius zpozoroval v mnohých stromech ukryté vstupy, patrně do útrob sídla Dryád. Kromě toho měli oba pocit, že jsou někým sledováni. Pocit to nebyl nikterak příjemný. Opatrně proto přistoupili k jednomu ze vstupů.

Pomalu otevřeli malá nenápadná dvířka maskovaná ve vzrostlém stromě. Záhy se ocitli ve zvláštním podzemí. Původně očekávali jeskyně, nebo nějaké chodby v útrobách stromů. Místo toho vstoupili do prostorných podzemních klenutých chodeb, které byly vystavěny z bílého mramoru a mnohdy zdobeny velice zajímavými ornamenty vyobrazující různé mystické a přírodní motivy. Dazavius s Azanyrmuthem byli tímto vzhledem velice překvapení, celé to připomínalo dílo nějaké vyspělé rasy než přírodních bytostí.

Oba se dali hned na opatrný průzkum. Široké chodby byly zhruba po dvaceti stopách děleny menšími sloupy, které těsně přiléhaly ke klenuté chodbě. V zdech byly časté zdobené dřevěné dveře, které pokračovaly do mnohých sálů. Téměř každou chodbou či sálem protékala něčím znečištěná voda v malých kanálcích, které spolu s různými bazénky, nádržemi a fontánkami, tvořili zavlažovací systém celého podzemí. Mnohé sály sloužily většinou jako zahrady, přírodní laboratoře a další pokoje k životu místních. Vůbec stromy, květiny a další popínavé rostliny zdobily takřka každý kout.

Na pohled toto místo působilo přívětivým dojmem, jenže pocity z tohoto místa měli oba smíšené. Dazavius chvílemi cítil sílu přírody a po chvíli zase nějakou kletbu. Patrně zde sama příroda sváděla boj s neznámou kletbou.

Sotva se pustili do podrobnějšího průzkumu místností, jejich přítomnost zaznamenaly zdejší obyvatelé Dryády. Byly to mimořádně pohledné stromové víly, jejich tělo bylo zbarveno do odstínů zelené a hnědé, avšak jejich pohled skýtal zlobu. Zřejmě se jim nelíbilo, jak vtrhli do jejich sídla. Oba se však nechtěli pouštět do zbytečného boje, protože za jejich chování mohla zřejmě nějaká neznámá kletba. Snažili se je tedy nějak přesvědčit, aby je Dryády nejprve vyslechly.

„Nepřišli jsme sem drancovat a ničit. Snažíme se jen zjistit, co se tu stalo,“ začal s přesvědčováním Dazavius.
„Jsme přátelé. Chtěli bychom pomoc,“ podpořil Dazaviuse v přesvědčování Azanyrmuth.
Nastala chvíle očekávání. Skupinka pěti Dryád se náhle zarazila. Jakoby chvílemi nevěděli, jak jednat.
„Mysleli jsme, že nás chcete zničit. Nevíme komu věřit. Vše je tu takové divné. Podivné zlo napadlo toto místo. Vše je tu v úpadku. Les umírá,“ nepřítomným hlasem pomalu vyprávěli Dryády. Pokaždé promluvila jiná.
„Netušíte co se tu stalo?“
„Stalo se to kdysi dávno. Duch zdejšího lesa onemocněl.“
„Kde sídlí. Nedalo by se s ním setkat a zkusit ho uzdravit,“ pokračoval Azanyrmuth.
„Setkat se s ním je obtížné. Jeho svatyně se nachází kousek na sever odsud. Jedině pravý ctitel přírody se s ním může setkat. Avšak výzvy mnohých zůstávají posledně nevyslyšeny. Ani ochránci tohoto světa, žijící ve vzdušných městech si neví rady,“ pokračovaly tichým hlasem Dryády.
„Přesto bych to zkusil,“ prohlásil jistým hlasem Dazavius.
„Již mnozí se pokoušeli, avšak bezvýsledně.“
„Existuje ještě jiná možnost, jak se setkat s duchem lesa?“ napadlo Azanyrmutha.“

Nastala chvíle ticha. Zdálo se že se Dryády mezi sebou začaly o něčem bavit. Zřejmě se snažili si něco vybavit. Zakrátko prohlásili: „Něco se nám vybavilo. Existuje jistý předmět. Jeho nositeli propůjčuje zvláštní cestovatelské schopnosti. Na jeho fungováni si nevzpomínáme. Vše zůstává zahaleno v mlze.“
„A kde ho můžeme najít?“ zeptal se Dazavius.
„Snad by měl být někde v této svatyni. Avšak si nevzpomínáme, kam byl umístěn. Musíte ho najít sami. Co si vzpomínáme, byl to nějaký amulet či prsten.“
„Dobrá. Najdeme ho a zkusíme najít způsob jak ducha lesa uzdravit. Až se vrátíme, předmět vám vrátíme,“ ujišťoval Dazavius dryády.
„Buďte opatrní. Zdejší bytosti se také chovají podivně.“

Dryády se po chvíli odebrali kamsi pryč. Azanyrmuth s Dazaviusem ani nepostřehli jejich zmizení. Nelenili tedy a pustili do průzkumu tohoto zajímavého podzemí. Nejzajímavější zde byly laboratoře a různé přírodní svatyně. Ty často evokovali zaměření na nějaký živel, a tak zde objevili vodní, vzdušné, ale i zemní či ohnivé svatyně. Příslušné svatyně doprovázely také různé živelné zvuky. Ve vodních se ozývalo bublání a mořský příboj, ve vzdušných různě silný vítr, v ohnivých zvuk plamenů a zemních hučení země. Některé však nepříslušeli pouze jedinému živlu, ale tvořili mnohdy zajímavé kombinace. Celé toto podzemí však neslo známky zanedbanosti. Nebylo to tu přímo zničené, jen se zdejší o zdejší místo už řadu let nestarali.

Oba zdejší podzemí fascinovalo a často se pustili do podrobného průzkumu svatyň. Přestože by za normálních okolností působilo toto podzemí blahodárně na duši, tak se zde vůbec necítili příjemně. Neznámá nemoc zasáhla i toto podzemí. Stále častěji měli pocit přítomnosti něčeho jiného, avšak stále nemohli přijít čeho. Chvílemi jim bylo až nepřirozené chladno, jindy až nepříjemné horko.

Brzy však poznali zdroj těchto podivných a náhlých změn teplot. Na pohled prázdné svatyně ve skutečnosti obývali elementálové. Dosud se před nimi skrývaly, avšak to netrvalo dlouho a v jedné místnosti elementálové na Azanyrmutha a Dazaviuse zaútočili. Ukázalo se, že právě elementálové byli zdrojem většiny zvuků v živelných svatyních.

Stalo se tak v jedné z vodních svatyň, když trojce vodních elementálů opustila zdejší bazénky a fontány. Ihned se pokusili Azanyrmutha a Dazaviuse udeřit silnou vodní vlnou. Oba stačili však hbitě uskočit.

Azanyrmuth útok vzápětí opětoval a vyslal proti vodním elemantálům planoucí kouli. Dva však před ní stačili uskočit a zasáhla tak jediného z nich. Zasyčelo to a zasažený elementál ztratil část svého objemu. Dazavius ovládal prakticky stejné kouzlo a když pozoroval Azanyrmuthovo počínání, seslal na elementály další planoucí kouli. Při prvním útoku stačil uhnout jen jeden

Azanyrmuth se nevzdal a kouli navedl zpět na elementály. Tentokrát byl úspěšnější a planoucí koule zasáhla všechny tři. Tentokrát se ozvalo velice silné syčení a všichni ztratili další část objemu, avšak i planoucí kouli množství vody uhasilo. Také Dazavius navedl kouli zpět k nim. Tentokrát také zasáhl všechny tři. Všichni ztratili značnou část objemu a jeden z nich se zcela vypařil. Po tomto útoku i Dazaviusova planoucí koule zhasla.

Tento útok elementály natolik zaskočil, že se nezmohli na jediný protiútok. Azanyrmuth s Dazaviusem využili příležitosti a seslaly po elementálech menší planoucí údery. Avšak elementálové se zmohli na protiútok. Nastala menší potyčka, kdy na jedné straně elementálové útočili vodními údery a Azanyrmuth s Dazaviusem planoucí údery.

Boj trval jen krátce a elementálové se pod ohnivými útoky nakonec zcela vypařili. Oba dobrodruzi po boji vyléčili svá drobná zranění z boje a v rychlosti pokračovali v průzkumu vodní svatyně. V tom si Dazavius všiml něčeho blyštivého na dně velké fontány, která dominovala celé svatyni.

„Pojď se na něco podívat,“ zvolal Dazavius na Azanyrmutha, který právě prohledával okolní bazénky.
„Našel jsi něco?“
„Asi jsem objevil onen hledaný amulet,“ ukázal na dno fontány.
„Myslíš, že je to ono?“
„Cítím z něho zvláštní sílu. Jsem si tím jist.“

Azanyrmuth se poté nahnul nad fontánu a sáhl do zkalené vody pro amulet. Když ho uchopil, ucítil zvláštní magii. Dosud se s podobnou Azanyrmuth nesetkal. Amulet oválného stříbrného vzhledu byl zdoben podobnými motivy, jako sloupy ve zdejším podzemí. V jeho horní části byly zasazeny klům podobné ostny a celý oválný přívěšek obepnut zelenou révou. Jeho vzhled evokoval nějaký portál.

Azanyrmuth uložil amulet do dobře ukryté kapsy ve své róbě. Oba se poté vydali pátrat po východu z tohoto podzemí. Cestou si počínali opatrněji, poněvadž se z okolí ozývalo mnohem více živelných zvuků. Dost možná se zdejší elementálové probrali a pátrají po nich.

Aniž by se dostali do další konfrontace, podařilo se jim objevit východ z tohoto podzemí. Vylezli znovu na známou pastvinu tvořící přírodní svatyni a vyrazili dále na sever pátrat po svatyni ducha lesa.

Les byl stále nepřirozeně tichý a nepříjemné pocity dále přetrvávaly. Opatrně pokračovali v cestě na sever k blízkému pohoří. Tato část lesa se zdála být ještě více opuštěná. Dazavius nemíval za běžných okolností problém vypátrat v lese zvěř, ale zde si nevšiml jediného kousku zvěře. Buď se opravdu dobře ukrývala, nebo spíš utekla a tato část lesa byla zvěře zcela prosta.

K úpatí vysokého pohoří dorazili do slabé hodinky. Oba už si byli jistí blízkostí hledaného cíle. Dazavius konečně dokázal vycítit přítomnost ducha lesa a určit tak správný směr ke svatyni. Pokračovali v cestě dále podél strmé skály.

Ke svatyni dorazili ještě za světla. Pohled skrze husté koruny stromů naznačoval blížící se noc. Svatyně byla tvořena bazénkem postaveným z bílého opracovaného kamene a dominovala mu velká tvář vytesaná ve skále, z jejíž úst vytékala ze skály černě zabarvená voda. Okolní atmosféra byla velice nezviklá, na jednu stranu se tu oba cítili chvílemi příjemně, po chvíli oba pociťovali neklid. Pocity měli velice rozporuplné, v jeden moment by zde nejraději zůstali a vzápětí svatyni rychle opustili.

Oba se však nenechávali těmito pocity znejistit a přistoupili ke svatyni s jediným cílem, kontaktovat ducha lesa. Soustředili proto svoji mysl. Chvílemi měli pocit, že zaslechli jeho hlas, ale nevyslyšel je. Poznali však, že ho vskutku něco trápí. Zkoušeli to ještě znovu, i tentokrát v mysli zaslechli jeho hlas, ale z důvodu trápení jim nemohl vyhovět. Azanyrmuth si tak byl jist, že by za normálních okolností již dávno navázali kontakt.

Azanyrmuth a Dazavius se tak přesvědčili, že tudy cesta nepovede a rozhodli se využít neznámé moci amuletu. Dryády mu přisuzovaly zvláštní cestovatelské schopnosti. Oba byli velice zvědaví, co tím myslely. Azanyrmuth předal amulet Dazaviusovi. Ve spojení Dazaviusových schopností a mocí amuletu, jistě dokáže kontaktovat ducha lesa a zjistit, co ho trápí.

Dazavius si po chvíli přemýšlení nasadil amulet na krk. Znovu se spolu s Azanyrmuthem soustředili na kontaktování ducha lesa. Nemuseli se ani příliš namáhat a vzápětí se stalo něco hodně nezvyklého. Hmotný svět se náhle ztratil ve světle a mlze, nastal pocit opuštění hmotného světa, avšak jiný něž při průchodu kruhem světů. Oba tak neměli nejmenší tušení, co se právě děje.

Když tento pocit ustal, rozhlédli se. Svět v okolí se zcela změnil. Místo v hlubokém lese se nyní nacházeli v prázdné kopcovité krajině zahalené ve zvláštní směsici jasně bílé záře a mlhy. V chladném vzduchu poletovaly sněhové vločky, které však při kontaktu s travnatou zemí mizely a do toho vál chladný vánek doprovázeným nezvyklým cinkotem. Oba zůstali chvíli stát na trávou zarostlém kopci a jen nechápavě sledovali toto zvláštní místo. Ať se nacházeli kdekoliv, jedno bylo jisté, patrně opustili materiální sféru existence. Azanyrmuth se o podobných sférách kdysi dočetl v některých starých knihách. Staří Aldeřané patrně často experimentovali s jinými sférami.

Při tomto pomyšlení jim běhal mráz po zádech. Přemýšleli, co zde provedou a kam se mají vydat. Jejich pochyby však rozptýlil hlas v mysli. Cítili ducha lesa, jak se jim snažil něco sdělit. Hlas byl však plný bolesti a trápení, ale alespoň vycítili směr, kam se vydat.

Oba pak putovali touto neobvyklou krajinou směrem, který jim určovala jejich mysl ovlivněná hlasem ducha lesa. V této sféře byl chlad a prázdno, v dáli se sem tam ozvalo slabé zahřmění a vločky unášel slabý vítr. Přes záři a mlhu dohlédli maximálně padesát až sto stop. Bez orientace podle hlasu v mysli by zde mohli bloudit navždy. Brzy zcela ztratili pojem o čase. Nedalo se nijak zjistit, jestli je den, noc, ráno, či večer. I kdyby to věděli, tak by jim to bylo stejně k ničemu, patrně zde čas ubíhal úplně jinak.

Mohli cestovat dobrých pár hodin, avšak vůbec nepociťovali hlad ani únavu. Okolí se nijak nezměnilo. Chlad a prázdnota. Přemýšleli o tom, jestli se jim podaří uzdravit ducha lesa, jestli ho vůbec najdou a jak se vrátit zpět.

Dazavius se náhle zastavil.
„Děje se něco?“ zeptal se Azanyrmuth.
„Cítím blízkost něčeho velice zlého. Možná někoho, kdo velice ublížil samotné přírodě.“
„Myslíš, že bychom mohli být v blízkosti příčiny té kletby, nebo nemoci, která postihla ten les?“
„Možná. Buďme na pozoru.“

Oba pokračovali opatrným krokem a rozhlíželi se po okolí. V tom v dáli zahlédli jakýsi stín něčeho menšího, avšak mohutného. Obrysy bytosti byly jasnější tím, jak se k ní blížili. Bytost připomínala tři a půl stopy vysokého zarostlého tvora tmavě zbarvené kůže v černé plátové zbroji. Oba z něj cítili silné zlo. Azanyrmuth měl za to, že podobnou bytost viděl popsanou v nějaké knize pod názvem Duergar. Podrobnosti neznal, avšak dobře si pamatoval, že jsou to velice zlí tvorové. Dazavius si byl jistý, že to on je odpovědný za to vše.

Když se k němu přiblížili, Dazavius se okamžitě jal slova: „Kdo jsi a co tu děláš?“
„A kdo jste vy?“ odpověděl Duergar hrubým nepřívětivým hlasem.
„My se ptali první.“
„To není důležité. Stejně jste tu uvěznění tak, jako já.“
„Co tím myslíš uvěznění?“ zeptal se rázně Azanyrmuth.
„Prostě na furt. Od té doby, co je duch lesa otráven, jsme tu v pasti.“
„Od kdy je ten duch lesa otráven?“
„Už dlouho. Jak to mám vědět, když se tu nedá určit kdy je den a noc.“
„Mám takové podezření, že máš s tou otravou ducha lesa něco společného,“ obvinil Duergara Dazavius.
„A co s tím vy dva hodláte udělat?“
„Jestli jsi to byl ty, budeme tě muset zabít,“ vyřkl svůj ortel Dazavius.
„Cože? Vy dva? A jak to hodláte udělat,“ vysmál se jim Duergar.
„Uvidíš.“
„Hele tak já vám to řeknu. Ano byl jsem to já. Spokojeni? No ať je po vašem. Alespoň budu mít nějaké vzrůšo,“ vyzval oba k souboj Duergar a tasil svoji obouruční sekeru.

Dazavius však byl připraven a hned jak to Duergar dořekl, přivolal si na pomoc přírodního spojence v podobě lítého vlka. Ten okamžitě vycítil zlo z Duergara a ihned ho napadl. Duergar se však stačil jeho útoku ubránit a stačil mu zasadit pár nepěkných ran. Azanyrmuth využil získaný čas a z boku zasáhl Duergara bleskem. Dazavius si mezitím připravil k seslání další kouzlo. Z oblohy vyšlehl silný blesk, který Duergara přímo zasáhl. Síla blesku překvapila samotného Dazaviuse, byl silnější než, když ho sesílal při jiných příležitostech.

Mezitím se vlk vzpamatoval ze zasazených úderů, a hryzl Duergara do nohy. Toho to natolik v boji rozhodilo, že se poté nemohl na pořádný útok a vlka zasáhl pouze jedinkrát. Azanyrmuth si chtěl vyzkoušet nedávno naučené kouzlo. Z jeho rukou vyšlehly dva zvláštní paprsky v barvách duhy. Jeden Deurgara minul, druhý však byl přesnější a kouzlo se ukázalo jako účinné. Dazavius pokračoval v sesílání dalšího blesku. Mohutný Deurgar byl zasažen dalším bleskem, avšak zatímco by tato sprška kouzel běžného válečníka dávno zabila, Duergar stále odolával.

Lítý vlk, ač byl už vážně zraněn, zakousl se Deurgarovi přímo do rozkroku a ten se nezmohl na téměř žádnou obranu. Všechny jeho útoky šly mimo. Boj tak nakonec Azanyrmuth s Dzaviusem vyhráli, když Deurgara zasáhl třetí blesk.

„No tak to bychom měli,“ s úlevou prohlásil Dazavius.
„Přiznám se, že tohle byl pěkně tuhý soupeř. Ještě jsem neviděl nikoho, kdo by odolal takovému množství kouzel,“ konstatoval Azanyrmuth.
„I mě to překvapilo. Ale už je po něm. Mohli bychom se podívat, zda neměl u sebe něco zajímavého.“

Azanyrmuth proto přistoupil blíže k mrtvému tělu Duergara, které bylo od zásahů kouzel na mnoha místech řádně spáleno. Pod rozpálenou zbrojí nalezl nějaký váček. Spolu s Dazaviusem ho otevřeli a pohlédli do něj. Kromě běžných potřeb, bylo ve váčku nějaké lejstro psané v neznámém jazyce, prázdná baňka a ještě nějaký prapodivný lektvar.

„Tak tomuhle písmu vůbec nerozumím,“ prohlásil Azanyrmuth, když pohlédl na směsici prapodivných znaků.
„To lejstro nech být. Tenhle lektvar vypadá velice zajímavě,“ pověděl Dazavius, když zaujatě zkoumal baňku neznámé průzračné tekutiny zabarvené zelenožlutě.
„K čemu myslíš, že je určen?“
„To ti asi nepovím, každopádně z něj cítím silnou životní sílu. Rozhodně si ho necháme, mohl by nám pomoc.“
„A ta prázdná baňka?“
„Z té cítím pozůstatek nějakého zhoubného jedu.“
„Myslíš, že ten jed mohl všechno způsobit?“
„Mám to podezření. Zjistíme to. Zatím se vydáme raději na cestu.“
„Kam teď?“ zajímal se Azanyrmuth.
„Patrně nejsme už daleko. Cítím přítomnost ducha lesa kousek tímto směrem,“ ukázal Dazavius směrem do směsice záře s mlhou.

Orientace na tomto místě byla pro normálního smrtelníka prakticky nemožná. Pokud necítil přítomnost ducha lesa, mohl zde bloudit v kruhu do nekonečna. Oba však jeho přítomnost cítil silněji než jindy. Jeho nářek a trápení se jen tak z hlavy vytěsnit nedalo.

Brzy dorazili na zvláštní místo. Vyvýšený kopec obehnán hlubokým příkopem plným znečištěné vody skrýval v dáli něco mnohem většího. Všechny ty hlasy v jejich mysli pocházely přímo z tohoto místa. Patrně došli k cíli. Pomalu obešli celý příkop, než dorazili k lávce spojující kopec s okolím. Opatrně přes ní přešli na onen kopec, kde se oběma naskytl nezvyklý pohled. Přímo na vrcholu trávou porostlém kopci stál z větší části uschlý obří strom, který se za slabého vrzání ohýbal ve zdejším nekonečném chladném větru. Jeho statný kmen skrýval zvláštní tvář, jakoby to byl více živý tvor, než strom. Z výrazu velice trpěl. Patrně by po čase úplně zašel a část lesa pod jeho ochranou by zřejmě zpustla.

Dazavius cítil, jak nemoc, která strom sužuje, ovlivňuje celý les a veškeré dění v něm. Snažil se přijít na to, co nemoc mohlo způsobit a jak ji poté léčit. Nemusel se ani příliš namáhat a bylo mu hned jasné, že byl strom otráven jedem, který byl v té prázdné baňce.

„Zjistil si něco?“ ptal se Azanyrmuth.
„Měl jsem pravdu. Duch lesa byl otráven jedem. Ten Duergar byl za to zodpovědný.“
„Dokážeš ten strom uzdravit?“
„Nejspíše jo. Ten druhý lektvar má v sobě tolik síly, že dokáže obnovit život na dávno mrtvých místech.“
„To je celkem zajímavé, že měl u sebe oba lektvary,“ uvažoval Azanyrmuth.
„Mě to také vrtá hlavou. Dost možná to měl udělat pro někoho jiného a byl tam jistě nějaký záměr. Pravda bude pravděpodobně v tom lejstru, které měl u sebe.“
„Jenže to písmo jsem ještě nikdy neviděl. Bude těžké mu porozumět.“
„Časem se uvidí. Teď se musíme postarat o strom ducha lesa.“

Dazavius otevřel baňku se zelenožlutým lektvarem. Ihned ucítil jeho sílu. Zkusil trochu oné životodárné tekutiny nanést na kořeny stromu. Tomu se během chvíle o něco ulevilo. Byl tak na správné cestě. Pokračoval proto v ozdravování stromu. Po každé dávce se stromu viditelně ulevilo. Jeho barva kůry získávala postupně zdravou barvu, ba i na větvích postupně rašily nové listy.

Jak se postupně vracel strom k životu, i okolí se měnilo k lepšímu. Chlad, vítr a sněhové vločky postupně ustupovaly a mlhou zahalenou krajinu prozařovaly příjemné zlatavé paprsky. Postupně se jakoby odnikud začaly zjevovat v této zvláštní krajině světlušky hrající mnoha barvami a cinkot byl po chvíli obohacen o zpěv mnoha ptáků. I celá krajina se měnila k nepoznání. Pustina se záhy změnila v nádherný háj plný zdravých stromů. Spousta ovocných stromů poskytovala mnoho dobrého šťavnatého ovoce. Tato sféra existence se tak změnila v místo, kde se každý cítil velice příjemně a již se nikdy nechtěl vrátil zpět do materiální sféry.

Když Dazavius skončil s ozdravováním, duch lesa náhle promluvil: „Děkuji vám. To je najednou úleva. Už jsem myslel, že umřu a s ním i můj les.“
„Rádo se stalo. Byla to moje povinnost,“ odpověděl Dazavius.
„Vzpomeneš si, co se tu stalo?“ otázal se Azanyrmuth.
„Ani nevím. Kdysi dávno navštívil toto místo nějaký temný trpaslík, či co to mohlo být. Jednou polil vše okolo nějakým jedem, od té doby jsem začal chřadnout. Cítil jsem, jak les postupně umíral. Teď už je to ale lepší. Vše se pomalu dá do pořádku, uvidíte. Příroda má velikou moc,“ tiše vyprávěl duch lesa.

Následoval opět ten zvláštní pocit, kdy se vše ztratilo v mlze a jasném světle. Když se Azanyrmuth vzpamatoval a rozhlédl se, zjistil, že byl přenesen až ke kruhu světů. To už bylo příjemné slunečné ráno. Paprsky zdejšího slunce pomalu vysušovaly vlhkou trávu. Klidná atmosféra na paloučku působila jako balzám na duši.

Azanyrmuth netušil, jak dlouho byli mimo materiální séru existence. Byl však sám. Po Dazaviosovi ani stopy. Vydal se ho proto hledat. Zkoušel ho volat, avšak bez výsledku. Původně se Azanyrmuth domníval, že byl Dazavius přenesen jen někam poblíž. Brzy se však přesvědčil o opaku. V okolí ho nenašel. Přemýšlel, co udělat. Zda se vrátit kruhem světů na Aldeneerin, nebo se vrátit ke svatyni a nebo počkat. Rozhodl se počkat.

Zatímco se vyhříval v záři ranního slunce, přemýšlel o tom, co právě zažil. Opravdu se to stalo, nebo to byl jen sen? Pokud by to byla pravda, byla by to jeho první zkušenost s jinými sférami existence.

Uplynuly téměř dvě hodiny. Náhle se poblíž Azanyrmutha ozval podivný zvuk připomínající bzučení a zároveň zabublání. Otočil se tím směrem a tam spatřil Dazaviuse.

„Co se stalo? Kde si byl?“ ptal se překvapený Azanyrmuth.
„Stále tu žijí. Byli překvapení, že po takové době dokázal někdo pro změnu také pomoc tomuto světu. Za posledních několik tisíců let se všichni jen snažili získat moc z tohoto světa, nebo ho rabovali a ničili,“ rozvyprávěl se Dazavius.
„A jak se vůbec jmenují?“
„Své jméno nám zatím neprozradili, ale až přijde čas, určitě nás budou kontaktovat. Chtějí se jen ujistit, zda máme dobré úmysly. Staří Aldeřané je mnohokrát zklamali, a proto s nimi přerušili jakékoliv kontakty.“
„Co se vlastně stalo, když jsi uzdravil ducha lesa?“
„Já ti ani nevím. Náhle se vše ztratilo v jasném světle a mlze. Když jsem se probral, tak jsem byl v nějakém sále. Připomínalo mi to trochu to podzemí, kde jsme potkali Dryády, ale ještě zdobnější. Po chvíli přišli. Byly nám celkem podobní. Oblečeni do prostého oblečení přírodních barev, častá byla i kombinace světle modré a narůžovělé. Jejich šedožluté, nebo šedozelené kudrnatější vlasy měli často zdobeny nějakými brky z neznámého ptáka. Jsou velice moudří a co jsem měl možnost vidět, i neobyčejně vyspělí. To jejich město se dá jen stěží popsat.“
„Velice zajímavé, konečně začínáme poznávat více,“ ohromeně odvětil Azanyrmuth.
„Jak jsem však říkal, budeme muset být trpěliví.“
„Takže jsme tu prozatím skončili? Co ten amulet?“
„Ten si vzali. Předají ho Dryádám. Nyní už můžeme jít. Až přijde čas, vrátíme se sem. A teď bychom se už mohli vrátit zpět na Aldeneerin.“

Jakmile si Azanyrmuth urovnal vše v hlavě, přistoupil k ovládacímu pultu a zadal kombinaci symbolů pro Aldeneerin. Kruh světů se otevřel a cesta domů byla volná. Prošli kruhem a po přesunu prostorem stáli na povrchu Aldeneerinu.

Bylo jasné jarní dopoledne. Ptáci poletovali v korunách stromů a prozpěvovali si a celé nádvoří bylo provoněné prvními rozkvetlými jarními rostlinami. To už ve zdejších palácích panoval čilý ruch jako obvykle. Oba si šli odložit výbavu do svých komnat, pojedli dobrého jídla připraveného pro zdejší dobrodruhy a po krátkém odpočinku se vydali za Moladirem. Ten zrovna procházel staré knihy o zajímavostech jiných světů.

Moladir byl zabrán do studia, takže mu chvíli trvalo, než zahlédl Azanyrmutha s Dazaviusem. Zavřel právě studovanou knihu a pozdravil je: „Vítám vás zpět. Koukám, že jste se vrátili ve zdraví, tak povídejte.“
„Byli jsme nakonec úspěšní. Podařilo se nám, nebo vlastně jen mě, navázat s nimi kontakt. Budeme však muset být ještě trpěliví. Se starými Aldeřany měli špatné zkušenosti a chtějí si ponechat čas na rozmyšlenou. Měli by nás v budoucnu kontaktovat,“ rozpovídal se Dazavius.
„To zní velice slibně. Ani jsem neočekával, že se to vyvine tak slibně. Jak jste je vlastně našli?“
„Právě to bylo trochu zvláštní. Prozkoumávali jsme okolní lesy, když jedna oblast byla něčím prokletá. Postupně jsme zjistili, že duch lesa chránící tu oblast je nemocen. Rozhodli jsme se mu pomoc,“ pokračoval ve vyprávění Dazavius, zatímco Moladir se zaujetím poslouchal. Vždy si rád poslechl vyprávění o jiných světech.
„Abychom mohli pomoc duchu lesa, museli jsme se dostat do jiné sféry existence.“
„Do jiné sféry existence?“ podivil se Moladir.
„Ano. Byl to opravdu nezvyklý zážitek. Po navázání kontaktu s duchem lesa u jeho svatyně se vše náhle rozplynulo v jasném světle a mlze a najednou jsme stáli ve zvláštní krajině.“
„Jak to tam vypadalo?“ přerušil Dazaviusovo vyprávění Moladir.
„Krajina byla prakticky pustá. Zvláštní směsice jasného světla s mlhou tvořila atmosféru. Do toho vál chladný vítr se sněhovými vločkami, které však při dopadu na zem mizely a všude kolem se ozýval slabý cinkot.“
„Velice zajímavé. O jiných sférách existence zatím skoro nic nevíme, ale vy jste první, co dokázali nějakou navštívit. Povídejte dál. Co se stalo pak?“
„Potkali jsme tam nějakou zlou bytost, která to všechno způsobila. Byl to Duergar. Jednou jsem o této rase četl v jedné knize. Byl tam snad uvězněný, ale byl to on, kdo otrávil ducha lesa,“ pokračoval v popisu Azanyrmuth.
„Podařilo se nám ho potrestat za jeho hanebný čin,“ hrdě pronesl Dazavius.
„Zkrátka jsme ho zabili. U sebe měl prázdnou baňku od jedu, lektvar nějaké životní síly a toto lejstro,“ podal ho Moladirovi.
Ten se do něj zahleděl a po chvíli prohlásil: „Hodně podivný jazyk, to jen tak nepřeložíme.“
„Abych to dokončil, poté když jsme uzdravili ducha lesa. Celá jeho sféra existence se změnila v nádherné místo, a pak se vše opět ztratilo v mlze. Azanyrmuth byl přenesen ke kruhu světů, zatím co já, do jednoho jejich města. Co jsem měl od nich možnost zjistit, jsou nesmírně moudří a také vyspělí. Ovládají už velice pokročilo magii, avšak neměl jsem možnost zjistit více. Musíme jim dokázat, že nebudeme se snažit je jen využívat,“ dokončil vyprávění Dazavius.
„Je toho hodně. Večer si ještě o tom můžeme popovídat u piva,“ nabídl se Azanyrmuth.
„Dobrá. Zrovna nedávno tu otevřeli novou hospodu s příznačným názvem: U KRUHU SVĚTŮ. Prý tam mají výborné pivo. Sejdeme se tam večer,“ přijal Moladir pozvání na večerní pokec u piva.

Azanyrmuth s Dazaviusem poté odešli odpočívat do svých komnat a přemýšlet o posledním hodně nezvyklém zážitku. V hlavě jim utkvěla zatím neprozkoumaná rasa. Navážou s nimi někdy kontakt? Budou jednou spojenci? To ukáže až čas.

Další díl konečně na světě. Opět celkem dlouhá prodleva, až jsem se zděsil, že uplynul měsíc. Ten čas snad utíká stále rychleji. Potřeboval bych aby v reálu fungoval příkaz settimescaleto=# a tam nastavit aspoň 0,3 .
Myslím, že ai nebude těžké poznat rasu, se kterou se potkali. Doufám, že se líbilo.

Zajíc s parohama tak to je dobrý pěknej díl moc se mi líbil ale to jak byl dlouhej už ne díli této povídky sou delší než u jiných povídek co čtu.

Po dvou klidnějších výpravách přidávám akčnější díl. Podařilo se mi ho napsat relativně rychle. Příjemné počtení.

5
Mezi světlem a temnotou

Nastalo léto. Od posledních větších výprav uplynulo již několik desítek dní. Mezitím se na další výpravy přihlásilo pár dalších nových dobrodruhů, a tak se mohla uskutečnit další výprava na svět s názvem Minojja. Azanyrmuth se jí však tentokrát neúčasnil. Pokračoval ve studiu knih z Calughu a Avnilu. Dozvěděl se něco o experimentech, které prováděl Chaldanyrn na Calughu a staří Aldeřané na Avnilu. Nebylo to však nic výjimečného, jen běžné pokusy.

Jednoho letního večera seděl Azanyrmuth na velkém balkóně s výhledem na Lianarské zahrady a odpočíval. Kochal se výhledem na právě zapadající slunce. Najednou zaslechl, jak se aktivuje kruh světů. „To už se asi vrací z Minojji,“ pomyslel si. Bylo už načase, od jejich odchodu uplynulo šest dní. Seběhl proto po točitém schodišti do přízemí a přes paláce se vydal přímo k nádvoří, kde stál kruh světů.

Když dorazil na nádvoří s kruhem světů, kam se již seběhli zdejší, zarazil se. Vrátil se pouze jediný z šestičlenné výpravy. Byl značně vyčerpaný a vyděšený. Hned se ho ujali léčitelé, zatímco Moladir a další z rady vyzvídali, co se stalo.

Když konečně popadl dech, jen stěží prohlásil: „Zajali je. Všechny.“
„To bude dobré, jen se uklidni a pověz nám kdo,“ utěšoval ho Moladir.
„Drowové. Přepadli nás ve světě stínů. Byli všude. Nedalo se jim vzdorovat.“
„Drowové?“ podivil se Scarin. Jeden z mladších členů rady, poměrně vysoký s vlídným výrazem v obličeji. Oděn byl v modré róbě. Dlouhé hnědé vlasy nosil svázané do copu.
„Ano byli to Drowové. Podařilo se mi uniknout z jejich spárů. Pronásledovali mě. Nevím až kam. Raději jsem se nedíval za sebe a utíkal ke kruhu světů.“

„Slyšel jsem Drowové?“ ptal se překvapený Azanyrmuth, který právě vyslechl jejich rozpravu.
„Slyšel jsi dobře,“ odpovídal Scarin.
„Toho jsem se bál,“ povzdechl si Azanyrmuth.
„Vím, že jsi nás od cesty zrazoval, ale už jsme se párkrát přesvědčili, že realita bývá od starých knih často odlišná,“ prohlásil Scarin.
„Však jsem vás varoval, že tato rasa je zlá a krutá.“
„Nechme to být. Co se stalo, stalo se,“ vstoupil do rozpravy Moladir.

„Můžeš nám popsat, co se stalo před tím?“
„Když jsme dorazili, vše se zdálo být v pohodě. Kruh světů se nacházel přesně, jak bylo psáno v knize, na temné straně světa v zemi stínů. Vydali jsme se po cestě na sever. Mohli jsme ujít tak čtyři až pět mil, když jsme dorazili do země světla,“ rozvyprávěl se Rolgin, který během vyprávění vždy vydechl.
„A co země světla? Je někým obývaná?“
„Ano. Je obývána Mínojci. Rasa podobná nám. Navázali jsme s nimi kontakt. Naštěstí mluvili jazykem podobným staré Aldeneeršině. I oni se zmiňovali o starých Aldeřanech. Opustili ten svět už před sedmi sty lety. Zkoušeli jsme v jejich knihovnách pátrat po nějakých zmínkách o starých Aldeřanech, ale moc jsme toho nenašli. Aldeřané s Mínojci udržovali přátelské vztahy. Obchodování a tak, ale neprováděli tam prakticky žádné experimenty. Tedy alespoň ne v zemi světla.“
„Co tím naznačuješ?“ optal se Calanirmyan, který před chvíli dorazil.
„Staré Aldeřany zaujala země stínů. Často tam podnikali výpravy, patrně se zajímali o tvory a jejich magii. Nedali jsme na varování Mínojců a vydali se tam. Země stínů byla plná roztodivných tvorů. Zpočátku nic vyloženě nebezpečného. Později jsme však mívali pocit, že jsme někým sledováni. Zprvu jsme to přisuzovali zdejšímu prostředí. V zemi stínů se prakticky bezustání ozývají podivné zvuky,“ pokračoval Rolgin ve vyprávění.
„Kde vás zajali?“ vyzvídal Moladir.
„Pak se to najednou stalo. Z lesů vyběhla dobrá třicítka Drowů. Než jsme se na cokoliv zmohli, už nás zajali. Mohli nás vést tak tři míle. Dorazili jsme do nějakého jejich města, jmenovalo se tuším, že Chalithar-Mith. Zavřeli nás tam do žaláře a tam si nějaký čas pobyli. Říkali něco ve smyslu, že noví otroci se budou hodit.“
„Jak se ti povedlo uniknout?“ chtěl vědět Calanirmyan.
„Jednou nás chtěli ukázat své paní. Drowí kněžka, která vedla jejich rod. Jenže panství jejich rodiny bylo napadeno jiným rodem. Co jsem vypozoroval Drowí rodiny mezi sebou prakticky neustále soupeří o svoji moc. Využil jsem zmatku a utekl z města. Ostatní však to štěstí neměli a stačili je chytnout, něž se mohli dát na útěk. To je asi tak vše co mohu říct,“ ukončil vyprávění Rolgin.

„Zajímavé. Co uděláme teď,“ vážným hlasem prohlásil Moladir.
„Myslíte, že je nějaká naděje je zachránit?“ zajímal se jeden z kněží.
„Možná. Je třeba jednat rychle. Kdo ví, co s nimi chystají provést,“ prohlásil Azanyrmuth.
„Jenže nemáme tolik dobrodruhů na záchrannou výpravu,“ oponoval Moladir.
„Kolik jich tu momentálně je?“ zeptal se Scarin.
„Co vím, je tu Hehim, Garion a já,“ odpověděl Azanyrmuth.
„Měl by tu být ještě válečník Gardan a mág Lorin,“ dodal Calanirmyan.
„To by snad mohlo stačit,“ konstatoval Scarin.
„Takže to máme pět. Hm. To by mohlo stačit. Dobrá, dejte jim vědět ,ať můžou co nejdříve vyrazit,“ souhlasil Moladir.

Když skončila rozprava, všichni šli zařizovat vše potřebné. Kněží pomohli vyčerpanému Rolginovi na nohy a odvedli ho do paláce. Azanyrmuth se vrátil do své komnaty a šel se připravovat na záchranou výpravu. Tentokrát nenechával nic náhodě. Ze starých knih vyčetl o Drowech pár velice zajímavých, avšak nikterak přívětivých poznatků. Když dokončil přípravy, ještě na chvíli ulehl do pohodlné postele.

Po necelých dvou hodinách spánku ho probudilo bouchání na dveře se slovy: „Už jsme připraveni. Přijď do zasedací síně. Za chvíli vyrážíme.“ Azanyrmuth vstal z postele a odpověděl: „Už jdu. Jen si vezmu věci.“ Za moment vyšel ze své komnaty. Spolu s Garionem a Moladirem došel do zasedací komnaty, kde již čekali ostatní. Byl zde známý válečník Helhim, který si za ten více než půl rok něco zažil.

Další válečník se jmenoval Gardan, který se přidal k výpravám na jiné světy teprve nedávno. Zatím se účasnil jen bojů na Darendaaře, kde spolu s ostatními čistil okolí od Wightů. Byl menšího vzrůstu, zato mohutnější postavy. Už od pohledu to byl tvrďák, který se nebál žádného boje. Na sobě měl plnou plátovou zbroj a vyzbrojen obouručním mečem. Jako správný válečník i on nosil dlouhé světlehnědé vlasy, jež byly u válečníků symbolem síly.

Mág Lorin patřil též mezi nováčky. Během poslední doby se dokázal naučit mnoho zajímavých kouzel, a tak dokázal být v bojích na Darendaaře velice přínosný. Byl vyšší postavy a oděn v modrozelené róbě. Vlasy nosil sice delší, avšak nijak výrazně. Byl vybaven kouzelnickou holí pro sesílání slabších ohnivých koulí.

Kromě pěti dobrodruhů se na záchrannou výpravu chystal i Rolgin, který se už trochu vzpamatoval z návratu. Chtěl být ostatním nápomocen při záchraně ostatních dobrodruhů. Rolgin byl povoláním hraničář, který preferoval spíše skrývání a nečekané útoky ze zálohy. V podstatě díky jeho schopnostem dokázal uniknout. Rolgin byl drobnější postavy. Oděn v hnědé kožené zbroji a vyzbrojen dvěma krátkými meči.

V zasedacím sále kromě šestice dobrodruhů, seděli i někteří členové rady. Moladir, čaroděj Calanirmyan, Scarin a ještě další dva z rady. Moladir vyzval Azanyrmutha, aby všem přítomným zdělil své poznatky o Drowech.

Když se všichni v sále utišili, dal se do popisování.
„Takže abych to příliš neprotahoval. Nedávno jsem v archivech narazil na jednu knihu, která popisuje rasu Drowů. Je to jedna z nejtemnějších ras, nejen podle temné barvy pleti, ale i svým chováním. Je to krutá, brutální a nenávistná rasa. Společenský systém drowů je založen na matriarchátu a rodinnému rozdělení, takže všechny ženy mají oproti mužům vysoké postavení. Od útlého věku jsou všichni vychováváni svým temným způsobem. Změkčilost, neúspěchy jsou bez milosti trestány. Mezi Drowy jsou taktéž obvyklé bratrovraždy, vydírání, zrady a vzájemné boje mezi rody. To by bylo ode mě vše. Víc jsem zatím nezjistil. Studium knih o Drowech je sakra drsné.“
„Taková normální rasa koukám,“ ironicky prohlásil Helhim.
„To se máme na co těšit,“ dodal Garion.
„Ještě jsem se dočetl, že nenávidí světlo, zvláště sluneční,“ dokončil vyprávění Azanyrmuth.
„Alespoň něco,“ prohlásil Lorin.
„Jestli je to pravda, že mezi sebou takhle intrikaří, mohli bychom toho využít. Rolgin přece zmínil, že se mu podařilo uniknout díky boji mezi rody,“ konstatoval Lorin.
„Já bych nejprve kontaktoval Mínojce, určitě o nich vědí mnohem více než já,“ navrhoval Azanyrmuth, který se mezitím usadil ke stolu.
„Já bych s Azanyrmuthem souhlasil. Mínojci nám mohou dát mnoho rad. A nejen to. Určitě nám můžou o zemi stínů povědět více,“ souhlasil Rolgin.
„Dobrá. Je rozhodnuto. Souhlasím s Azanyrmuthem, Nejdříve se vydáte za Mínojci pro rady, a potom půjdete osvobodit naše zajaté dobrodruhy. Buďte však opatrní. Nemůžeme si dovolit další ztráty,“ zakončil zasedání Moladir.

Všichni dobrodruzi a členové rady nato vstali od stolu a přesunuli se na nádvoří ke kruhu světů. Nebyl čas se jakkoliv zdržovat, všichni si byli vědomi toho, že jejich uvězněným přátelům nezbývá mnoho času. Moladir přistoupil k ovládacímu pultu, kde postupně zadal příslušnou kombinaci symbolů pro svět Minojja. Jednotlivé světelné zámky se postupně rozsvěcovaly, zatímco se dobrodruzi seřadili v uctivé vzdálenosti před kruhem světů a naposledy přkontrolovali svou výstroj.

Posléze se kruh světů aktivoval, přičemž bylo otevření znovu doprovázeno energetickým výronem a jeho následným ustálením. Moladir popřál dobrodruhům hodně štěstí a též jim kladl na srdce opatrnost, která byla potřeba více než jindy. Skupina pěti dobrodruhů se tak vydala vstříc novému dobrodružství.

Když vystoupili z kruhu světů ve světě nesoucí název Mínojja, ihned se pozorně rozhlédli. Okolní hluboký les byl ponořen do tmy. Země stínů, část světa která nikdy nespatří slunce. Bylo však zajímavé, že okolní stromy navzdory věčné noci dokázaly na tomto místě žít. Patrně se za ty miliony let vyvinuly pro život ve věčné tmě.

Mihotavá záře efektu stojaté vody v aktivovaném kruhu světů osvětlovala temný les. Jakmile však prošel poslední z party dobrodruhů, kruh světů se uzavřel. Nastala tma. V tmavém nočním lese sotva dohlédli dál než dvacet stop. Z dáli se ozývaly podivné a děsivé zvuky zdejších bytostí. Neznámé houkání, hvízdání, vytí a krákání přicházelo ze všech stran. Země stínů byla skutečně děsivé místo. Všichni ihned zbystřili a snažili se vyhlížet možné nebezpečí. Helhim zapálil louč a mág Lorin očaroval svoji kouzelnickou hůl světlem a tím získali zdroj světla, který dodával pocit bezpečí.

„Tenhle les je mnohem děsivější, než jsem očekával,“ prohlásil Lorin.
„Ano. To je fakt, ale pokud na nás něco zaútočí, ucítí to sílu mého meče,“ řekl nebojácně Gardan.
„Rolgine. Ty už jsi tu byl. Kudy se máme vydat,“ optal se Azanyrmuth Rolgina.
„Musíme touto cestou,“ ukázal Rolgin na prašnou částečně dlážděnou cestu směřující na sever. Kromě této cesty od kruhu světů pokračovaly ještě další dvě. Ty však směřovaly patrně do vnitrozemí země stínů.
„Tak jdeme. Nemáme času nazbyt,“ zavelel Helhim a dal se po cestě na sever. Ostatní ho samozřejmě následovali.

Pokračovali po cestě dost svižným krokem, když v tom se Garion zarazil.
„Počkejte,“ pravil.
Ostatní se na chvíli zastavili. „Stalo se něco,“ zeptal se Gardan.
„Měl jsem dojem, že jsem něco zaslechl.“
Všichni se tedy zaposlouchali do zdejší směsice podivných zvuků.
„Máš pravdu. Něco tu je,“ odpověděl Azanyrmuth a současně Gardan, když zaslechli v blízkém křoví praskání větví.
„Podíváme se na to,“ prohlásili Helhim a Gardam, kteří s vytasenými zbraněmi vyběhli vstříc křoví.

Krátce na to se z křoví ozvalo několik dutých úderů a mlaskání masa. Helhim a Gardan posléze vyšli z křoví, přičemž jejich zbraně byly potřísněny nějakou černou krví. Lorinovi to nedalo a zeptal se jich. „Co tam bylo?“
„Nějací nemrtváci, asi zombíci. Nebylo tam moc vidět, avšak nedali nám vůbec zabrat.“
„Takže zatím to bylo dobré, trochu jste se procvičili v boji,“ pravil Azanyrmuth.
„Přišlo to celkem vhod. Ale radši se tu nebudeme zdržovat, naši spolubojovníci na nás jistě čekají,“ prohlásil Helhim.

Všichni tak pokračovali dále. Cestou byli však stále velice obezřetní, příští setkání by mohlo být klidně mnohem nebezpečnější. Zemí stínů mohli putovat dobré dvě hodiny a při tom urazit vzdálenost pěti mil.

„Světlo před námi,“ radostně vykřikl Rolgin. Všichni ihned zpozorněli a pohlédli vpřed. V dáli skutečně zahlédli denní světlo. O to svižněji pokračovali dále. Když dorazili na rozhraní mezi zemi stínů a zemí světla, všem se naskytl velice nezvyklý pohled. Přechod mezi věčnou nocí a věčným dnem byl velice ostrý, kdy na jedné straně byl temný a děsivý les a na straně druhé příjemné prosluněné louky.

Dobrodruzi zvolnili a vychutnávali příjemnou atmosféru klidných pastvin, luk a hájů. Všude zpívali ptáci, na protějších svazích dováděla kůzlata a tůních se pářily žáby. Přes zdejší polojasnou oblohu pronikaly příjemné zlatavé paprsky.

„Celkem by mě zajímalo, proč zemi světla slunce nespálí,“ napadlo Lorina, když si prohlížel okolí.
„V knize o světech jsem o tom četl. Zdejší svět je poměrně vzdálen od zdejšího slunce a navíc je chráněn ještě silnou ochrannou vrstvou. Pokud by se zde střídal den a noc, stalo by se z tohoto světa velice chladné místo, kde by přežilo jen málo rostlin a bytostí,“ vysvětloval Azanyrmuth, zatímco pokračovali dále v putování.
„A co země stínů. Neměla by být prakticky zmrzlá?“ namítal Lorin.
„Ta část světa je ohřívána horkými podzemními prameny. Obyvatelé temné části světa následně vybudovali velice složitý systém kanálů, které zásobují teplem většinu obývaných oblastí. V neobývaných oblastech údajně klesá teplota pod mínus 90°C,“ pokračoval Azanyrmuth ve vysvětlování chodu tohoto světa.
„Jak je to vůbec daleko do Mínojských měst?“ zeptal se Gardan.
„Necelé čtyři hodiny cesty,“ odpověděl Rolgin.

Dobrodruzi pokračovali směrem k městu. Cestou se kochali zdejší úrodnou krajinou, která nesla jasné známky obdělávání a osídlení. Netrvalo to nijak dlouho a podél cesty spatřili menší usedlosti a statky. Domy s rovnou střechou byly postavené převážně s pískovcového kamene ve stylu připomínající Mínojský stavební styl. V okolí stavení pracovalo mnoho místních obyvatel na polích a pastvinách. Dobrodruzi se však rozhodli pokračovat až do města Knóssos Aloides. Rolgin ostatní nabádal, aby si promluvili s členy zdejší rady, místní se totiž o zemi stínů prakticky nechtějí bavit. Jednak se jí bojí a hlavně o ní ani moc nevědí.

Cesta tak probíhala poklidně. Občas se na cestě zastavili, když zrovna potkali některé místní. Vždy dali jen na krátkou řeč. Za ty poslední dny se však rozneslo po okolí, že Mínojci navázali kontakt rasou nových Aldeřanůch, jak bývají často nazýváni.

Po dlouhém cestování dorazili do velkého města Knóssos Aloides. Velké město pro patnáct tisíc obyvatel postaveno v Mínojském architektonickém slohu. Všechny zdejší domy a paláce byly vystavěny ze světlého kamene, běžné jsou červené sloupy u chrámů a hodně zdobené římsy barvitými motivy vyobrazujíc historii zdejší kultury, časté jsou také sochy s motivy býčí hlavy. Azanyrmuth si však všiml jedné zvláštnosti. Byl zde jen málo patrný vliv starých Aldeřanů, patrně sem byli zdejší kdysi dovlečeni a ponecháni vlastnímu vývoji.

„Není tu nějak pusto?“ zeptal se Lorin při pohledu na prázdné ulice.
„Patrně jsme dorazili v čase spánku,“ domníval se Rolgin.
„Jak vlastně určují, kdy je čas k jídlu a ke spánku? Vždyť se nemůžou orientovat podle slunce,“ zajímal se Garion.
„To máš pravdu. Mínojci mají zařízení, kterému říkají časostroj. Den je rozdělen na dvacet krátkých úseků. Kolem osmnáctého chodí spát a vstávají kolem pátého, čas k jídlu je mezi jedenáctým a dvanáctým,“ popisoval Rolgin funkci stroje na měření času.
„Zvláštní to věc, ale asi nemají na výběr. Teď jen zbývá zjistit jaká část dne zrovna je,“ konstatoval Helhim.

Rolgin poodběhl k blízkému oknu, kde nahlédl do jednoho z vyšších obytných domů. Za krátko se vrátil se slovy: „Máme štěstí je krátce po osmnáctém, takže v paláci budou ještě vzhůru.“ Všichni zamířili přímo k hlavnímu paláci.

Hlavní palác měl rozsáhlé zahrady plných okrasných stromů, které byly obehnány červenými sloupy a zdobnou římsou. Dobrodruzi vstoupili do paláce. Prostorné komnaty chrámu byly zařízeny poměrně prostě, ale útulně. Nízké velké dřevěné stoly, kolem kterých stály menší čalouněné sedátka bez opěrek. Zdi a zákoutí zdobily amfory na podstavcích či sochy s hlavou býka.

„Stát! Palác je už zavřený, rada se chystá ke spánku,“ zastavili je u vchodu do paláce dva urostlí strážní ozbrojeni kopími.
„Pamatujete na mě? Potřebujeme nutně mluvit s někým z rady, je to důležité. Mé přátele zajali Drowové,“ přesvědčoval Rolgin strážné.
„Cože? Byli jste přece varováni. No dobrá, pojďte dál. Zkusím ještě někoho z rady sehnat,“ prohlásil strážný a oba uvolnili vchod.

Dobrodruzi tak mohli vstoupit do velkého sálu, kde usedli na sedátka u stolu. Zatímco jeden ze strážných odešel hledat někoho z rady, poněkud vyhládlí dobrodruzi si nabídli něco z připraveného ovoce pro návštěvníky.

Po chvíli se strážný vrátil spolu s nejvyšším z rady. Představil se jako Tuplo. Byl vyšší postavy, poměrně klidného výrazu v obličeji a pečlivě upravené tváře. Oděn do světlemodré róby, která byla okolo pasu zdobena širokým žlutohnědým pasem, na hlavě nosil zvláštní látkovou korunu v barvách hnědé a žluté, což dávalo okolí najevo jeho vyšší postavení.

Rolgin při jeho příchodu povstal a ostatním naznačil, aby tak učinili též. Poslechli ho. Když se všichni pozdravili a představili, teprve poté všichni usedli ke stolu, kde začali projednávat nastalou situaci. Nejprve Rolgin povyprávěl, co se den před tím přihodilo.

„Varovali jsme vás, abyste nechodili do země stínů. Je to tam příliš nebezpečné. Jen málo cestovatelů se odtamtud vrátilo. Běžní obyvatelé se k rozhraní raději vůbec nepřibližují,“ upozorňoval Tuplo na nebezpečí.
„Co všechno žije v zemi stínů a jak je to nebezpečné?“ zajímal se Azanyrmuth.
„Za ta mnohá léta se podařilo alespoň částečně zmapovat zemi stínů, ale velká část stále zůstává zahalena tajemstvím, nebo spíš temnotou. Nikdo nemá potuchy, co se v neprozkoumaných oblastech může skrývat za podivnosti,“ začal s vypravováním Tuplo.
„Co víte o Drowech?“
„Je to velice krutá a nenávistivá rasa. Za tím vším stojí to nejtemnější božstvo jaké si můžete představit. Bohyně Lloth, démon v podobě obřího pavouka s torzem nádherné Drowky. Drowí společnost je založena matriarchátu, nenajdete tam jediného vládnoucího Drowa, to je vyloučeno. Každému rodu vládne vysoce postavená kněžka Lloth. Zato muži jsou něco na způsob otroků. Jsou jen trochu výše než otroci z jiných ras, kteří se nechali zajmout. V podstatě slouží jako válečníci, manipulátoři s magií a hlavně jako prostředek k rozmnožování.“

Zatímco Tuplo vyprávěl o Drowech, ostatní se začali trochu děsit při pomyšlení, že se dostanou do spárů Drowů.
„Již od útlého věku jsou vychovávání ke krutosti a nenávisti. Muži jsou posláni do univerzit, kde se učí válečnictví nebo kouzelnictví. Ženy jsou zasvěcovány bohyni Lloth. Ti co se Lloth zřeknou, jsou bez milosti pronásledováni a zabíjeni. Zkrátka je u Drowů jakékoliv jiné náboženství přísně zakázáno. Dále jsou mezi nimi běžné bratrovraždy, vydírání a zrady. Věčné války mezi jednotlivými rody jsou na denním pořádku. Nehledejte u nich žádnou lítost či smutek.“
„Tahle příšerná rasa obývá celou zemi stínů?“ zeptal se Lorin přičemž cítil ve své mysli nad touto rasou znechucení.
„Celou ne. Drowové obývají mnoho měst. Například na jih od našeho města se nachází Drowské město Chalithar-Mith, dále na jih od něj Khel-Cilad, které bylo údajně zničeno a jihozápadně od kruhu světů Liath-Cinlu,“ popisoval Tuplo umístění blízkých Drowých měst.
„Kromě Drowů zemi stínu obývá další rasa. Jmenují se Ilithidé, někdy se jim také přezdívá Mozkomorové. Jsou natolik zlí, mocní a ďábelští, že se jim vyhýbají i všichni tvorové temnot. Podmaňují si ostatní a zcela ničí jejich mysl. Svým obětem pomocí chapadel vysávají mozek a těch se pak stávají Ilithidí otroci bez mysli. Kromě toho jsou vysoce inteligentní, ale na druhou stranu sadističtí a sobečtí. Když se boj nevyvíjí podle jejich představ, dají se na útěk bez ohledu na své druhy.“
„To nezní moc přívětivě, jak vlastně vypadají?“ zeptal se Garion.
„Jsou asi šest stop vysocí. Mají nafialovělou jakoby gumovou kůži, která se lekne slizem. Z hlavy ční v oblasti tlamy čtyři chapadla, které používají k vysátí mozku své oběti. Zkrátka dejte na ně pozor. Radši se od nich držte co nejdál.“
„Žijí tu někde v okolí?“ Ptal se Azanyrmuth.
Jedno Ilithidí město se nachází východně od Drowých měst a nese název Orydinoll.“
„Co ještě ukrývá země stínů?“
„Je tam toho ještě spousta více či méně zlého. Na jednu bytost však dávejte pozor. Říká se jim Beholdeři. Také se jim přezdívá jako koule mnoha očí, nebo oční tyran. Je to velice nebezpečný nepřítel. Je to asi šest stop veliká vznášející se bytost, které dominuje jedno velké centrální oko, velká zubatá tlama a z jeho horní poloviny těla vyrůstá na tykadlech spousta menších očí. Když útočí, sesílají na své nepřátele z menších očí různé paprsky, které mají různé efekty. Namátkou třeba uspání, zpomalení nebo strach. Mezi nebezpečnější efekty patří zkamenění, smrt či dezintegrace.“
„To nezní moc dobře. Pomalu přestávám chápat, proč naši předchůdci lezli hluboko do země stínů,“ konstatoval Lorin.
„Co o těch Beholderech ještě víte?“zajímal se Azanyrmuth.
„Jsou nenávistní, agresivní a lakotní, napadají nebo ovládají všechny, na které si troufnou. Jsou mimořádně xenofobní, nenávidí každého, kdo se nepodobá jim. I taková maličkost jako je barva kůže nebo velikost centrálního oka dělá ze dvou skupin zapřísáhlé nepřátele. Každý Beholder pokládá svou jedinečnou podobu za pravý ideál všech Beholderů a ostatní jsou jen ohyzdné kopie, které zasluhují odstranit.“
„Aha. Tak to je už vážně drsné. Zajímalo by mě, jak ta země stínů může vůbec fungovat, když se tam všichni vzájemně vražděj,“ divil se Garion.
„Co víme, tak Beholdeři sídlí ve skalnatých horách na jih od Drowích měst. Říka se jim skaliska tyranských očí,“ zakončil dlouhý popis různých bytostí a ras obývající svět stínů.

Azanyrmuth si vše, co vyprávěl Tuplo, pečlivě zapisoval. Věřil, že všechny získané poznatky jednou přijdou vhod. Nikomu z party se po tomto vyprávění do země stínů moc nechtělo, nicméně tam měli své přátele dobrodruhy, které chtěli co nejdříve zachránit.

„Co bychom o těch rasách a bytostech ještě měli vědět?“ zeptal se Azanyrmuth.
„Tak Drowové nesnáší všeobecně světlo. Na denním světle jsou slepí, proto nikdy nechodí do země světla. Beholdeří dokáží výborně odhalit i to co bývá ostatním skryto. Jo a pozor, jejich centrální oko v momentě, kdy ho otevře, před sebou ruší veškerou magii,“ zakončil definitivně vyprávění o bytostech.

Potom jim Tuplo ukázal ve staré mapě přesnější polohu měst v zemi stínů a místo kam byli jejich přátele odvedení. Jejich cíl bylo město Chalithar-Mith vzdálené zhruba deset mil na jih od Mínojského města Knossos Aloides. Došla ještě řeč na staré Aldeřany, kteří v hodně dávných dobách dělali nějaké průzkumy země stínů, ale již nebylo známo nic bližšího. Jednalo se o velice dávnou historii sahajíc až několik tisíc let do minulosti, tudíž si nikdo nic nepamatoval a staré zápisy též dávno neexistovaly.

Tuplo nabídl dobrodruhům možnost přespání, protože dobrodruzi začali pociťovat poněkud únavu a následná výprava do zemi stínů bude vyžadovat bdělost. Ti nabídku ochotně přijali. Jeden ze strážných je následně dovedl do komnat pro hosty, které se nacházely v západní části chrámu. Útulné komnaty vypadaly opravdu dobře, dobrodruzi proto poděkovali a přichystali se ke spánku. Bylo však nezvyklé jít spát, když to venku vypadalo na pravé poledne. Přesto se nakonec všem podařilo usnout, když se ručička časostroje nacházela mezi číslem 19 a 20.

Když se všichni probrali, venku bylo stále stejné světlo, jako když šli spát. Neměli vůbec tušení, jak dlouho spali. Venku byl ještě relativní klid, který byl doprovázen zpěvem zdejšího ptactva. Lorin proto pohlédl na zdejší časostoj, aby zjistil jaká je právě část dne. Ručička ukazovala čtyři. Což byl vhodný okamžik se vydat na cestu. Do města Chalithar-Mith by měla trvat zhruba čtyři hodiny. Sbalili své věci a dále nečekali, jejich přátelé čekají na jejich pomoc.

Cesta v zemi světla byla velice klidná a příjemná. Slunce bez ustání prohřívalo zdejší krajinu, pole a pastviny dostávaly potřebné sluneční záření pro růst. Zdejší nezvyklé prostředí umožňovalo obdělávat půdu prakticky nepřetržitě, což Mínojcům poskytovalo dostatek jídla. Azanyrmuth přemýšlel, jak by bylo hlubší spojenectví výhodné. Spousta půdy, kde se dá pěstovat prakticky po celý rok. Jediný problém spočíval v umístění kruhu světů na temné straně.

Po dvou hodinách cestování konečně dorazili na rozhraní mezi zeměmi. Pohled do hlubokého a temného lesa nebyl vůbec příjemný, zvláště po tom, co se dozvěděli o jeho obyvatelích větší podrobnosti. Opatrně vstoupili do lesa. Najednou měli dobrodruzi pocit, že v lese je daleko temněji, než když přišli na tento svět. To však bylo zapříčiněno tím náhlým přechodem ze země světla a jejich oči si zvykly na věčné světlo panující v zemi světla.

Zapálili si pochodně a vydali se po kamenné cestě vedoucí skrz les dále na jich. Po čase se všichni rozkoukali a již jim to tu nepřipadalo tak temné. Cestou dávali bedlivý pozor na dění kolem sebe a každý podezřelý hluk raději prověřili.

Zhruba po hodině putování Garion s Rolginem zaslechli ve svém okolí několik podezřelých zvuků. Znělo to skutečně jakoby byli dobrodruzi někým sledováni. Ihned tichým hlasem upozornili ostatní na blížící se nebezpečí a vzápětí se ukryli v blízkém křoví, aby tak mohli na nepřátele útočit z krytu. Helhim a Gardan tasili zbraně a Azanyrmuth s Lorinem se připravovali k okamžitému seslání kouzel.

Jen nervózně vyhlíželi nepřátele a jejich útok. Byli si vědomi toho, že pokud budou zajmutí, již jim nikdo nepřijde na pomoc. Tep jejich srdcí se zrychloval. Nyní přicházela doba rozhodujícího úderu.

V tom jim cestu zastoupili dva Drowští válečníci. Z jejich fialových očí šla vyčíst jen nenávist. Než se však dali do řeči, Helhim a Gardan na ně zaútočili. Mezitím Azanyrmuth s Lorinem spatřili v okolních lesích osm dobře ukrývajících Drowů. Málem by si je úplně přehlédli, ale zrovna měli to štěstí, že zrovna pohlédli jejich směrem. To už Azanyrmuth nečekal a seslal do skupinky čtyř Drowů ohnivou kouli.

Ozvala se v lese rána a Drowové sotva stačili před ohnivou koulí uskakovat. Stejně tak si počínal Lorin, který seslal ohnivou kouli ke druhé skupince. Exploze Drowy více či méně popálili a kromě toho okolní lesy vzplály. Od ohně bylo celé bojiště ozařováno oranžovou mihotavou září. Oheň Drowům až tak nevadil, ale díky němu přišli o své dokonalé krytí v temnotách lesa.

Garion a Rolgin však byli odhaleni a museli se začít bránit za pomocí dýk. Pustili se tak do šarvátky s blízkými Drowy. Zatím se boj vyvíjel slibně. Těmito útoky dokázali dobrodruzi Drowy nemile zaskočit.

Helhim s Gardanem se pustili s válečníky do litého boje. Azanyrmuth poslal Drowům další ohnivou kouli a podpořil tak lesní požár. Po tomto druhém úderu padl jeden z Drowých čarodějů. Lorin si však všiml, jak se poslední přeživší Drowí čaroděj chystá k sesílání kouzla. Tomu chtěl Lorin zabránit, a tak cíl jeho dalšího kouzla byl právě tento čaroděj, kterému přímo pod nohama vzplanula ohnivá zeď. Ten byl nucen ihned na nastalou situaci zareagovat a kvůli tomu kouzlo nemohl dokončit. Ohnivá zeď kromě něj zasáhla další dva Drowy v lese.

Garion s Rolginem se docela krutě mlátili se třemi Drowy, jenže to Garion jednou nepěkně schytal. Zato se Helhimovi povedl jeden pěkný sek, když Drowímu válečníkovi rozsekl hlavu vejpůl. Ten však stále žil, ale nebyl schopen boje.

To Azanyrmuth vytáhl proti Drowům nelepší trumf a vyčaroval uprostřed bojiště jasné sluneční světlo, které už Drowům začalo vadit. Mnozí z nich ztratil přehled o boji a začali se stahovat mimo dosah nepříjemného světla. Lorin neváhal a po několika prchajících Drowech seslal blesk. Zasáhl jím posledního Drowího čaroděje a jednoho bojovníka. Ani ostatní z party dobrodruhů neváhali a využili jedinečnou příležitost Drowy pěkně prohnat.

Jasné světlo vytvářelo výbornou obranou pozici a tím byli před veškerými útoky dobře chráněni. Následně Azanyrmuth za prchajícími Drowy poslal onu známou planoucí kouli, se kterou je proháněl po bojišti, ale ti však stačili uhýbat. Zato Lorin vyslal po jednom prchajícím kouli blesků, která neomylně zasáhla svůj cíl a onoho nešťastného Drowa usmažila na uhel. I Helhim s Gardanem slavili úspěch a dodělali oba nejmocnější válečníky, kteří jim zastoupili cestu. V tento moment se síly na bojišti vyrovnaly a vše vypadalo na vítězství pro dobrodruhy.

Najednou se však jasné světlo začalo zničehonic ztrácet, přestože mělo podle Azanyrmutha ještě zářit nějakou dobu. Jakmile se jasné denní světlo zcela ztratilo, Drowové se vraceli zpět do boje. Garion a Rolgin měli od nepřátel dostatečný odstup, a tak po blížících se Drowech vystřelili několik šípů. Velice se jim dařilo, takřka každý šíp zasáhl svůj cíl a Drowové utrpěli bolestivá zranění. Ani Azanyrmuth s Lorilem nezaháleli a každý z nich po Drowech vypálil jeden blesk. Azanyrmuthovi se povedl velice nechutný zásah, kdy jeho blesková střela dva nepřátele spálila doslova na prach.

Situace se Drowům vymkla zcela z ruky, dobrodruzi nad nimi měli velkou převahu. I Lorinův blesk totiž jednoho Drowa usmažil a druhého srazil na zem. To už však ke zbývajícím Drowům doběhli Helhim a Gardan, kteří zasadili posledním zbývajícím rány milosti. Dobrodruzi tak z prvního setkání z krutými Drowy vyvázli živi, avšak Azanyrmuth s Lorinem vyčerpali poměrně hodně magické síly a v dalším boji by už nemohli sesílat tak mocná kouzla.

„Uf, jsou pryč,“ oddychl si Rolgin.
„Zkontrolujte ještě okolí, zda se tu ještě někdo z nich neukrývá,“ rozkázal Gardan.
„Dobrá. Viděl jsem jich deset a deset jsme jich taky zabili, takže pokud tu není nějaký jejich zvěd, tak by to měli být všichni,“ konstatoval Garion.

Všichni v rychlosti prohlédli okolí, avšak nikde ani stopa po někom dalším.

„Našli jste něco?“ ptal se Gardan?
„Zdá se, že jsme tu už jen my sami,“ odpovídal Helhim.
„Dobrá. Snad nikdo z nich neutekl a nešel varovat ostatní. Ukryjeme ještě tyhle těla a raději zmizíme, než sem přijde další jejich hlídka,“ prohlásil Rolgin.

Všichni se pustili do odklízení těl z cesty. Okolní hustá křoviska poskytovala spoustu výborných míst, kam schovat mrtvá těla. Pro jistotu ještě zahladili stopy po boji a pomalu zmizeli z tohoto místa.

Ještě před odchodem ti co utrpěli zranění, vypili pár léčivých lektvarů, které dokázaly takřka během krátké chvíle zhojit zranění, jejichž léčba by trvala i několik týdnů. Alchymisté za poslední léta učinili významné objevy, které v bojích na neznámých světech přišli vhod. Stejně tak mágové si začali osvojovat léčivá kouzla. Takže i Azanyrmuth a Lorin pomohli ostatním v léčení.

Nyní však vyvstala otázka, co dál. Azanyrmuth a Lorin vyčerpali poměrně dost ze svých magických sil a potřebovali by ji spánkem opět obnovit. Na to však nebyl čas ani vhodné místo, a proto se rozhodlo pokračovat dále, zvláště když už byli blízko města Chalithar-Mith.

V dalším putování byli mnohem obezřetnější, protože by další podobný střet nemusel dopadnout tak dobře. Celou výpravu nyní vedl Rolgin, který tuto oblast poznal, když se mu podařilo uniknout ze zajetí. Ostatní zatím přemýšleli o tom, jak se vůbec dostat nepozorovaně do města Drowů.

„Máte vůbec ponětí, jak se dostaneme do jejich města, kde hledat věznice a jak se dostat ven?“ zeptal se Gardan.
„To nebude až takový problém. Nedávno na město zaútočili válečníci z jiných Drowý rodů, a proto je jeho opevnění na několika místech poničené. Navíc se útočníkům podařilo v jednom místě podkopat hradby města a mám pocit, že o té chodbě obránci města neví. Cestu do věznic si pamatuju, takže se nebojte, neztratíme se,“ uklidňoval ostatní Rolgin.

Půl míle před městem opustili hlavní cestu a pokračovali tak dále. Opatrně procházeli temnými lesy a hustými křovisky, když se Rolgin zastavil a tiše pravil: „Už jsme skoro u cíle. Snažte se neopouštět skaliska, díky nimž se snáze dostaneme k té vykopané chodbě. A hlavně buďte potichu, městské hradby jsou poměrně dobře hlídané.“

Prošli ještě několika křovisky a všem se naskytl pohled na město Chalithar-Mith. Bylo to opravdu velké město, které se tyčilo na skalnaté náhorní plošině bez jediného kousku vegetace. Vysoké čtvercové věže z černých čedičových opracovaných kvádrů, vzájemně propojené též vysokou zdí, jež byla na mnoha místech zdobena podobiznou bohyně Lloth, patrně mající za úkol odstrašit obyčejné smrtelníky. Za majestátním opevněním se tyčily vysoké věže s klenutými střechami, které byly také často velice zdobné. Mnohé věže byly většinou vzájemně propojeny pomocí vysokých klenutých mostů. Celé město zářilo na mnoha místech nezvykle slabými světly barvy modré, růžové či fialové.

„Musíme se dostat tamhle,“ukázal Rolgin do nedalekých míst, kde zrovna Drowové opravovali průval v hradební zdi. „Jak jsem řekl. Zůstaňte ukryti za skalisky.“

Přikrčeni pokračovali v uctivé vzdálenosti od města, které svým vzhledem působilo skutečně strašidelně a u obyčejného lidu mohlo vyvolat vyloženě panický strach. Rolgin, který se plížil jako první, se občas zastavil a šeptem ostatním popisoval obranné prvky města. Drowové mají na střechách hradebních věží velice mocné obrané zbraně, jako například balisty a katapulty, jež mohou mít dostřel několik stovek stop.

„Tady to je,“ zašeptal Rolgin, když se všichni doplížili k velké hromadě balvanů.
„Kde? To má být ono?“ podivil se Helhim.
„Ano, je to opravdu ono. Na pohled tahle hromada vůbec nenaznačuje nějaký vstup do podzemí. Právě proto tu chodbu zdejší dosud nenašli,“ vysvětloval tiše ostatním Rolgin.
„Dobrá. Veď nás tedy.“

Rolgin vedl ostatní ke vstupu do nedávno vykopané chodby. Vstup byl částečně zatarasen velkými balvany, ale ne natolik, aby se škvírou mezi balvany a stropem nedalo prolézt. Z tohoto důvodu byla ta chodba tak dobře skrytá před obránci. Cesta do města byla volná. Jakmile všichni vlezli chodby, teprve potom zapálili louči a vydali se dále temnou a chladnou chodbou.

Nedávno vykopaná chodba pokračovala v nepatrném sklonu až za městské opevnění. Její délka mohla činit dobrých 200 stop. Po této vzdálenosti stoupala mnohem strměji. Dobrodruzi zpozorněli. Věděli, že se již blížili do velice nebezpečného místa. Zůstat v utajení, pokud možno po celou dobu, bylo záhodno. Jakékoliv prozrazení a vyvolání poprasku by celou záchrannou akci překazilo.

„Jak daleko jsou naši přátelé držení?“ tiše se optal Lorin.
„Naštěstí moc daleko ne. Vězní je jeden z mnoha rodů v podzemí svého rozsáhlého panství. To bylo při nedávných bojích hodně poškozeno a díky tomu jsem mohl uniknout. Za normálních okolností jsou jejich domy dobře střeženy a je velice obtížné uniknout,“ popisoval Rolgin podrobněji detaily jeho nedávného útěku.
„Máš představu, jak se k nim dostat?“ zeptal se Azanyrmuth.
„Musíme se držet vedlejších ulic a být velice na pozoru. Tentokrát nás tma neochrání, Drowové v ní umějí vidět tak dobře, jako my za světla,“ prozradil Rolgin. Azanyrmuth jen souhlasně pokyvoval. Bylo mu jasné, že tentokrát stojí proti mocnému nepříteli.

Skupina dobrodruhů dorazila na konec tunelu. Vyústil patrně v nějakém sklepení. Všichni se snažili býti potichu a pomalu postupovali temným sklepením plného bezcenného haraburdí. Prošli až do přízemního patra jednoho obytného domu. Nebyla tu už taková tma, a tak raději uhasili pochodně. Chodby postavené z čediče osvětlovaly zvláštní lucerny, které vrhali do chodby slabé nafialovělé světlo. Postupovali chodbou vpřed, když v tom se před vynořil ze tmy jeden Drow.

„Kdo vy jste? Co tady děláte?“okřikl je hlasem plný nenávisti a pohrdání onen Drow, jakmile spatřil nepřátelské zvědy ve svém domě. „Strá… “ chystal se Drow vykřiknout na celý dům, avšak byl zasažen Garionovým šípem přímo do krku, a ten jen zachraptěl sípavým hlasem. Neschopen slova mu valila z prostřeleného krku napěněná krev, která se mísila v plicích se vzduchem. Drow se nakonec svalil ve smrtelné agónii na kamennou dlažbu, kde pomalu umíral.

„Uf. Měli jsme namále,“oddychl si Rolgin.
„Odklidíme tělo a fofrem odsud pryč,“ naléhal Gardan. Ten s Helhimem odtáhl tělo do komory pod schody. Zatímco ostatní narychlo utřeli krvavou skvrnu starým zpráchnivělým hadrem, který se válel v komoře.

Rolgin pootevřel vstupní dveře do domu a opatrně nahlédl na ulici. Náhle ho polil studený pot, když sotva pár stop před vchodem spatřil větší skupinku Drowů. V rychlosti se otočil a zašeptal: „Rychle pryč,“ dal Rolgin ostatním najevo, ať rychle odsud zmizí. Ostatní na nic nečekali a dali se na útěk zpět do sklepení, přičemž se stále snažili zůstat potichu.

Za roh chodby to stihli právě včas, když zaslechly zvuk otevření dveří a následné kroky mnoha Drowů. Když dobrodruzi sešli do sklepení, zůstali stát u průchodu do dalších místností, zatímco Garion přivřel dveře oddělující sklepení od přízemí a poslouchal dění na chodbě. Kroky se blížily. Všichni jen doufali v to, že se jedná o místní, kteří se zrovna vrací domů, a poté bude zase vzduch čistý.

Kroky postupně slábly. Až klapnutí dveří kdesi v horním patře a následné ticho Gariona utvrdilo v tom, že už je vzduch čistý a mohou pokračovat v pátrání.

„Tak teď už to bylo opravdu těsné,“ prohlásil Lorin, přičemž si zhluboka oddechl.
„Pojďme, ať odsud můžeme co nejrychleji vypadnout. Tohle místo mi nahání husí kůži,“ naléhal Garion, který by se už viděl nejraději mimo město.

Rolgin znovu přistoupil ke vstupním dveřím a nahlédl do ulic města Chalithar-Mith. Tentokrát už byla ulice prázdná. Ukázal na ostatní a ti ho následovali ven.

Město to bylo vskutku veliké, vysoké kulaté věže propojené množstvím klenutých mostů, honosné domy rodů a spousta několikapatrových domů, kde žili níže postavení Drowští obyvatelé a otroci. Všechno postavené z tmavého čedičového kamene a spoře osvětlováno fialovými, růžovými, nebo červenými světly. Velice časté byly sochy Drowské bohyně Lloth umístěné všude možně.

Celá skupinka dobrodruhů se přemisťovala po temných ulicích města. Museli býti na pozoru. Tma a šero jim tentokrát nebylo nápomocné, a tak si museli dávat pozor na všechny Drowy v okolí, stejně tak i na stráže patrolující na nedalekých hradbách.

„Pozor! Rychle zpátky,“ varoval Rolgin před skupinkou Drowů právě procházející sousedí ulicí.

Všichni Rolgina poslechli a zůstali stát ukryti v jedné odlehlé boční uličce. Zpoza rohu nenápadně sledoval pohyb početné skupiny Drowů. Se zatajeným dechem očekával, kam budou pokračovat. Pokud by zamířili jejich směrem, museli by se v rychlosti přemístit jinam. Navíc tu spočívalo riziko v potkání další skupinky.

Drowové však pokračovali po velké ulici a cesta dál byla volná. Rolgin si oddechl.

„Jak je to ještě daleko?“ vyzvídal Lorin.
„Už moc ne. Tam zahneme a už tam budeme,“ ukázal Rolgin na vedlejší ulici opodál.

Opatrně pokračovali po velké ulici, z níž brzy odbočili ke kýženému panství rodu, který držel jejich přátele v zajetí. Stavba to byla opravdu velice rozsáhlá. Centrální část měla čtyři podlaží a okolní křídla byla povětšinou dvou, nebo i tří patrová. Jedno z nich bylo po posledním boje vážně poškozeno. V troskách pracovalo mnoho Drowů a jejich otroků. Nejtěžší práce samozřejmě vykonávali otroci a Drowové na ně v podstatě jen dohlíželi. Když někdo z otroků nemohl, byl brutálně zbičován.

Dobrodruzi chvíli sledovali dění v rozvalinách. Snažili se mezi otroky najít přátele, jenže mezi otroky je nenašli, patrně je Drowové stále věznili v podzemí panství. V to alespoň doufali. Dost možná je Drowové mučili, či někam odvedli, nebo je také mohli obětovat. Na takové myšlenky se snažili dobrodruzi raději ani nepomyslet a soustředili se je jejich záchranu.

„V tamtěch místech se propadla dlažba do podzemí panství. Tamtudy jsem také unikl,“ ukázal Rolgin na propadlou část ulice, „Drowové dávají pozor hlavně na otroky na stavbě, takže až se tímhle směrem nebude nikdo dívat, rychle přeběhneme,“ navrhoval šeptem Rolgin.

Ostatní po chvíli váhání souhlasili. Vzdálenost k propadlině nepřesahovala dvacet stop. Rolgin stále sledoval dění na stavbě a když se skupinka tří Drowů otočila směrem od nich, Rolgin jen dal povel: „Teď!“ Všichni co nejrychleji vyběhli směrem k propadlině doufaje, že nebudou nikým spatřeni.

V rychlosti sestoupili do provelených částí sklepení a napjatě poslouchali dění na povrchu. V tom zaslechly blížící se kroky a hlasy v neznámém jazyce. Dobrodruhům došlo, že nenápadný přesun nezůstal utajen. Zcela jistě několik Drowů přistoupilo k propadlině a o něčem se spolu bavilo. Dobrodruzi proto na nic nečekali a potichu se přesunuli do dalších podzemních komnat. S napětím očekávali, co se bude dít dál. Cítili jejich zrychlený tep a na čele jim rašil studený pot. Nic však nenasvědčovalo, že by Drowové sestoupili do podzemí. Oddychli si, přičemž si z čela otírali studený pot.

To už bylo poněkolikáté, kdy doslova na poslední chvíli unikli nechtěné pozornosti. Bylo jim jasné, že příště už by nemuseli mít takové štěstí. Snažili se myšlenky na možné následky co nejrychleji zahnat a soustředit se na záchranu.

Klenuté sklepy velice spoře osvětlovaly lucerny velice slabým tmavomodrým světlem. Veškeré zdejší zdroje světla byly založeny na magickém principu. Neexistovalo zde žádné světlo pocházející z ohně. Toho už si Azanyrmuth s Lorinem všimli po příchodu do prvního domu.

„Pojďte za mnou, není to daleko“ zašeptal ostatním a opatrně se vydal potemnělými chodbami, kudy před tím unikal.
Zatímco ho ostatní následovali, Gardan se ho zeptal: „Kolik Drowů stráží toto podzemí?“
„Jak kdy. Když nás zavřeli, mohlo tu být sotva pár jedinců. Podzemí je hlídáno hlavně u vstupu, jenže to je teď jiné. Po útoku se teď Drowové snaží především opravit dům,“ popisoval zdejší situaci Rolgin.

Když dobrodruzi dorazili ke kovaným dveřím, Rolgin prohlásil: „Už jsme na místě. Za těmito dveřmi se nachází zdejší věznice. Teď se jen dostat přes tyto dveře. Když jsem utíkal, bojovalo se tu a Drowové je nechali otevřené. Doufám, že se přes ně dostanu.“
„Já ti pomůžu,“ nabídl se Garion.

Oba vytáhli své zlodějské nádobíčko k otvírání zámků a pustili se do překonání zámku na dveřích. Než se však pustili do díla, Garion si povšiml nenápadného mechanismu na dveřích.
„Bacha! Je tu nějaká past,“ varoval Garion před spouštěcím mechanismem nějaké pasti.
„Máš pravdu, málem jsem to přehlídl.“

Garion se pustil do odstraňování mechanismu. Musel si dávat pozor, protože nemohl tušit co všechno může past spustit. Nejhorší by byla past, která by Drowy varovala před nezvanými hosty. Nemohl si dovolit selhat. Nastalo ticho.

„Uf. Mám to,“ oddychl si.
„Teď ještě překonat zámek,“ pravil Rolgin.

V překonání zámku jim už nic nebránilo. Rolgan si nebyl z počátku jist, jak složitý zámek překonat, ale Garion získal z předchozích výprav cenné zkušenosti a díky tomu věděl, kam přesně sáhnout. Společnými silami během chvíle zámek překonali.

„Máme to. A teď honem rychle dovnitř.“
Vstoupili do rozsáhlé části sklepení, která sloužila jako věznice a mučírny. Postupně procházeli okolo prázdných cel.
Azanyrmuthovi to nedalo a raději se zeptal: „Není tu nějak pusto?“
„Většina vězňů byla odvedena na stavbu, nebo prodána jiným rodům. Samozřejmě do otroctví. Jen doufám, že naši tu ještě zůstali,“ odpověděl neklidným hlasem Rolgin. Měl strach o vězněné dobrodruhy.

Náhle zaslechli před sebou nějaké kroky. Než stačili jakkoliv zareagovat, proti nim stála skupinka pěti Drowů připravena okamžitě bojovat.

„A sakra,“ stačil jen prohodit Lorin.
„Jaké to překvapení. Otroci k nám začali již chodit dobrovolně,“ prohlásil cynickým hlasem urostlejší Drow, který vedl celou skupinku válečníků.
„Nejsme žádní otroci,“ důrazně odsekl Helhim, který se Drowů nebál a dával jim najevo, že raději bude bojovat, než se nechat zajmout.
„Však vás na mučidlech naučíme poslušnosti. Má paní bude s vámi jistě spokojena,“ pokračoval v rozpravě Drow.
„Ani nás nehne. Vaše paní může na nás zapomenout,“ obořil se na něj Gardan.
„Taková drzost. To až má paní uslyší, osobně vás naučí poslušnosti. Chopte se jich!“ rozkázal Drow.

Helhim a Gardan vyběhli vstříc Drowům a pustili se s nimi do boje. Helhim si vybral rovnou vůdčího Drowa a hned mu vrazil pořádnou ránu. Ta však Drowa příliš nerozhodila a útok opětoval. Ostatní dobrodruzi samozřejmě na nic nečekali a podpořili válečníky v boji. Garion s Rolginem začali zasypávat Drowy šípy. Azanyrmuth podpořil Helhima sesláním kouzla kamenné kůže, která mu dočasně poskytla mocnou ochranu v podobě tvrdé krusty a Lorin obdaroval Drowy úderem blesku.

Jenže Drowové se jen tak nenechali a začali též dobrodruhy zasypávat šípy. Rolgin byl jednou nepěkně zasažen šípem do ruky. Mezi válečníky se strhla opravdu litá mela, avšak kamenná kůže Helhima výborně chránila a veškeré útoky dokázala bez potíží absorbovat, jenže tato ochrana nebyla věčná a pod útoky postupně slábla. Mezitím lučištníci na obou stranách po sobě stříleli z luků. Garionovi i Rolginovi se navzdory svému zranění, podařilo zasáhnout jednoho Drowa přímo do hlavy.

Následně pod údery magických střel od Lorina padl k zemi i další z Drowích lučištníků. Melfův kyselinový šíp od Azanyrmutha též jednomu z Drowů dokázal dost znepříjemnit život. Zatímco se Helhim a Gardan poměrně úspěšně mlátili s Drowými bojovníky, Garion si všiml, jak jeden z Drowů se dal na útěk, patrně pro posily. Tomu však chtěli Garion s Rolginem zabránit a zasypaly ho sprškou šípů.

Jejich muška však nebyla v tomto tmavém podzemí tak dobrá, takže většina šípů letěla mimo. Proto Garion zavolal na ostatní dobrodruhy: „Nenechte ho utéct. Ať nestihne varovat ostatní.“

Azanyrmuth s Lorinem na unikajícího Drowa spustili salvu magických střel. Každá z těchto střel sice způsobovala jen malé zranění, jenže když se podobných střel sejde hodně najednou, dokáží už napáchat hodně škody, zvláště když se jich dá v krátké době seslat více současně. Unikající Drow tak neměl šanci a střely ho ubili k smrti.

Boj se pro dobrodruhy vyvinul velice dobře. Tři Drowové padli a sami neutrpěli příliš velká zranění. Vepředu probíhal poslední boj s válečníky, jen kdyby se Helhimovi dařilo častěji zasáhnout Drowa. Zato on byl již mnohokrát zasažen, ale kamenná kůže ho však nadále chránila, bez ní by byl už patrně mrtev.

Ozvalo se mlasknutí a další Drow padl k zemi mrtev. Dva šípy mu projely hrudí. Prostřelené srdce a plíce v krátké době vykonaly své. Zůstal jen poslední Drow, který pod přesilou neměl žádnou šanci a též se brzy poroučel k zemi. Rolgin vypil dva léčivé lektvary a nepěkná rána na ruce se mu krátce na to zhojila.

„To bychom měli. Teď honem k cele. Patrně nemáme moc času. Hluk jistě vzbudil podezření,“ prohlásil Rolgin a rozeběhl se k cíli, který nebyl daleko.

Když se přiblížili k cele, přicházel okamžik pravdy. Zůstali zde jejich přátele, nebo byli odvedeni kdoví kam?

„Kde jste se tu vzali?“ pravil velice překvapený Holgadar. Zároveň se v jeho zoufalém výrazu objevila jiskra naděje.
„Kolik vás tu je?“ zeptal se Garion, který nahlédl skrz zamřížované okno v okovaných dveřích.
„Jsme tu zatím všichni. Trčíme tu už dobré dva dny a vůbec nevíme, co nás čeká. Občas sem přišlo pár Drowů, patrně z jiných spřátelených rodin a něco si mezi sebou říkali. Nebylo jim vůbec rozumět, jejich jazyk je dost odlišný. Přesto však většina z nich umí i naším jazykem,“
„Dobrá. Povíme si to později, teď vás odsud dostaneme. Přinesli jsme vám nějaké zbraně,“ pravil Rolgin a pustil se do překonávání obtížného zámku na cele.

„A do prdele! Zlomil se mi paklíč v zámku,“ zaklel Rolgin.
„Zrovna teď, když máme tak málo času!“ zalitoval Garion.
„Chlapi pusťte mě k tomu. Tady to bude chtít trochu síly,“ prohlásil Helhim a vytasil obouruční sekeru. Mohutně se napřáhl a několikrát do dveří sekl. Dveře však po pěti mohutných úderech dobře držely.
„Já ti pomůžu,“ nabídl se Gardan.
„Hlavně dělejte, mám pocit, že slyším v dáli nějaké hlasy,“ naléhal Rolgin.

Další rány, ale dveře stále držely. Nervozita mezi ostatníma stoupla, protože se kroky nepřátel blížily. Gardan se nakonec rozpřáhl co možná nejvíc a dveře se pod mohutným úderem rozletěly na třísky. Cesta k vězňům byla volná. Když Helhim a Gardan nahlédli do malé cely, spatřili v ní zajaté přátele. Vypadali celkem zdravě. Naštěstí zde byli zavření sotva dva dny a Drowové měli plno jiné práce, takže zajatci nepoznali kruté mučení.

„Tady máte zbraně a honem pryč. Drowové jsou nám v patách,“ prohlásil Helhim a podal zajatcům pár krátkých mečů, dýku a luk s šípy.

Mezi zajatci byly dva válečníci, jeden lučištník, hraničář a mág. Za poslední dva dny téměř nic nepojedli, a proto se cítili dost zesláble a nepříliš schopni boje. Nevzdávali se však. Za svobodu se musí bojovat.

Kroky nepřátel se velice nebezpečně přiblížily, již se ozývaly zpoza rohu. Všichni si byli vědomi toho, že se dalšímu boji nevyhnou. Azanyrmuth s Lorinem se připravili k sesílání kouzel, aby pronásledovatele alespoň na chvíli zdrželi. I Garion s Rolgin napnuli luky, připraveni vystřelit, jakmile dorazí Drowové.

„Už jsou tady. Utíkejte, hned jsme za vámi,“ apeloval na zajatce Gardan.

Hned jak zpoza rohu vyběhlo šest Drowů, Azanyrmuth po nich seslal Melphův kyselinový šíp a Lorin poslal chodbou planoucí kouli. Ta sice nám takovou ničivou schopnost, jako například klasická ohnivá koule, ale v kombinaci z úzkou chodbou byla velice účinná. Neboli jí zkrátka kam uhnout, a tak zasáhla všechny Drowy. Do toho se přidala salva z luků Tenhle náhlý útok Drowy spolehlivě zdržel. Nikdo z dobrodruhů na nic nečekal a všichni se vzápětí dali se na útěk seč jim síly stačili.

Rolgin se za krátko dostal do čela party a vedl je neomylně ven. Helhim, který běžel na konci celé skupiny za sebou zabouchl kované dveře od věznice. Rychle se v bezprostředním okolí poohlédl po něčem, čím by mohl dveře zablokovat. Nedaleko zahlédl nějaký větší dřevěný klacek, který ihned popadl a zašprajcoval ho mezi kliku a zem. Výlez z podzemí už byl a dosah. Nyní nezbývalo jen doufat, aby zrovna nevběhli přímo do náruče mnohonásobné přesily.

Vyběhli na povrch. Než se vůbec stačili rozhlédnout, již viděli, že mají problém a jejich útěk způsobil v okolí větší poprask. Z paláce vybíhal poněkud větší oddíl Drowých válečníků vedeným kněžkou, stejně tak se pronásledování zúčasnila většina Drowů na stavbě. Dobrodruhům šlo po krku minimálně čtyřicet Drowů. Vědomí toho, že by nakonec všichni mohli skončit v zajetí a okusit kruté mučící praktiky Drowů, dokázalo celou jedenáctičlennou popohnat jako nic jiného v životě. Strach to bych vskutku nepředstavitelný.

Za sebou náhle zaslechli svištění šípů. Drowové je patrně chtěli zastavit stůj co stůj. Raději se neohlíželi. Aniž by hleděli doleva, doprava vběhli za první dům. Hladina adrenalinu v krvi vystoupala do závratných výšin. Tak jako teď, neběželi nikdy v životě. Pokračovali k domu, kterým sem vnikli. Zbývalo ještě 300 stop. Jindy krátká vzdálenost, nyní nepředstavitelně dlouhá.

Kličkovali ulicemi města Chalithar-Mith jako zajíci. Snažili se uhnout množství šípů, jež po nich neustále vystřelovali Drowové. V tom zaslechli mlasknutí. Někteří se ohlédli po jeho zdroji a zahlédli, jak se lučištník Oldran držel ve smrtelné agónii za krk. Z pusy mu valila napěněná krev a Oldran po chvíli padl na chladnou čedičovou dlažbu. Zasáhl ho jeden z mnoha šípů. Věděli, že mu nemůžou nijak pomoc. Byl patrně mrtev. Neměli na vybranou, museli ho tu zanechat.

Nikdo z dobrodruhů nechtěl dopadnout jako Oldran. Utíkali co jim nohy stačili. Podařilo se pronásledovatelům alespoň trochu vzdálit, jenže občas nějaký šíp přeci jen doletěl až k nim. Helhima, který se držel vzadu, jeden šíp škrábl na ruce. Naštěstí nic vážného.

Konečně doběhli k vytouženému domu. Rolgin otevřel rychle vstupní dveře. Neohlížel se a vběhl dovnitř. Ostatní ho následovali. Poslední Helhim za sebou zabouchl dveře. Až když byli všichni v domě, teprve teď se rozhlédli. V domě byl klid. Helhim se snažil najít něco, čím zatarasit dveře, jenže nic vhodného nenašel. Všichni byli udýcháni k smrti. Nikdo z nich v životě neuběhl tuhle vzdálenost za tak krátkou dobu.

Celí udýchaní by si nejraději na chvíli odpočinuli, ale hluk ve městě jim dával najevo, že by bylo záhodno odsud co nejrychleji zmizet. Pokračovali ke vchodu do sklepa. Rychle seběhli dolů. Garion opatrně zavřel dveře do sklepa. Zatímco ostatní už volnějším tempem mířili k vytesané chodbě, Garion chvíli poslouchal dění v domě. Brzy se ozvala rána následovaná množstvím kroků. Rychle tak následoval ostatní.

„Už jsme skoro venku …“ prohlásil zcela udýchaný Rolgin.
„Měli bychom zamaskovat tenhle vchod … To by je mohlo zdržet. … Nemuseli by to hned najít,“ navrhoval Helhim.
„Dobrá … nech mě chvíli vydýchat,“ souhlasil Gardan.

Sotva popadli dech, přitáhli k vykutané chodbě pár beden a prken. Následně jimi opatrně překryli vchod. Z chodby se to nedělalo moc dobře, lépe by se zamaskoval zvenčí. To však nebylo možné. Když Helhim s Gardanem skončili, pokračovali za ostatníma. V podzemí byl klid, patrně se podařilo získat dobrodruhům cenný náskok.

Ještě než vylezli z chodby na povrch, Garion se opatrně rozhlédl po okolí. Chvíli se díval po pustých planinách okolo města, poté pohlédl k lesu a na konec na hradby. Všude byl až podezřelý klid, jen ve městě byl hluk. Jejich útěk způsobil ve městě asi hodně velké pozdvižení.

„Jak to tam vypadá?“ tiše se zeptal mág Miradan.
„Vzduch je čistý. Dost možná se Drowové domnívají, že jsme se opevnili, nebo ukryli v tom velkém domě. Něž ten vykutaný průchod objeví, budeme už na míle daleko,“ s úlevou odpovídal Garion.
„Rozhodně nemáme času nazbyt. Tak jdeme, ať jsme z tohoto hrozného místa pryč,“ zavelel Gardan.

Nenápadně se přesunuli k nedalekému lesu a pokračovali v útěku. Znovu spěchali. Snažili se co možná nejvíce vzdálit od města. S každou minutou běhu se šance, zcela ztratit v lese, zvyšovala. Nechtěli dát pronásledovatelům nejmenší šanci. Zvolnili až po půl míli běhu. Už nemohli běžet. Byli vyčerpaní.

„Už nemůžu,“ sotva popadal dech Gardan. Ostatní na tom nebyli o moc lépe. Všichni se potřebovali na chvíli zastavit a nabrat síly na další cestu.
„Jak je to daleko ke kruhu světů?“ zajímal se válečník Holgadar.
„Bude to tak šest mil na západ. Hlavní cesty nejsou zrovna moc bezpečné, proto půjdeme raději lesem. Nebojte, už jsem tudy jednou utíkal. Podruhé by to mělo být snazší,“ uklidňoval ostatní Rolgin.

Cesta temným lesem se zdála být nekonečná. Dobrodruzi zcela ztratili pojem o čase. Nehostinné lesy pocit bezpečí vůbec nenavozovaly, by právě naopak. Všichni měli strach, aby znovu v lese nenarazili na další Drowy, nebo na nějaké zdejší bytosti. Nikdo z nich neměl ponětí, co všechno se tu potuluje. V okolí neustále zněly strašidelné zvuky, jako houkání, hvízdání, vytí, zvláštní chichot a kvákání.

„Už tam budeme?“ ptal se Lorin netrpělivě vyhlížející spásný kruh světů.
„Brzy bychom měli najít cestu. Pak už je to jen kousek,“ odpověděl Rolgin, který stále vedl celou desetičlennou skupinu.

Během necelé půlhodinky Rolgin nalezl kýženou cestu. Všichni se již stačili vzpamatovat a uklidnit se z toho, co zažili. Nikdo z nich dosud nezažil tak nebezpečnou výpravu. Bezpečí domovského světa bylo konečně na dosah

„Kruh světů na obzoru,“ vítězně prohlásil Rolgin.

Všichni přidali do kroku. Ještě se tak netěšili domů jako nyní. Ještě se pro jistotu rozhlédli po okolí. Naštěstí nic nenaznačovalo, že by se měli stát terčem dalšího útoku. Azanyrmuth nechtěl nic ponechat náhodě, ihned přistoupil k zadávacímu panelu, kde zadal kombinaci symbolů pro Aldeneerin. Trojúhelníkové zámky na kruhu v temném lese zářily jasně červeně. Poté se vytvořil průchod na Aldeneerin jehož mihotavá světlemodrá záře ozařovala okolní temné lesy. Po dlouhé době strávené ve tmě se tato záře jevila jasnější než jindy.

Nikdo z celé skupiny nečekal ani o píď a ihned se vydal vstříc stojaté vodě. Pocity nejistoty vystřídal průlet nekonečným prostorem s pocitem nehmotnosti. Na druhé straně je uvítalo příjemné podvečerní nádvoří. Kruh světů se uzavřel.

„Konečně jste tady,“ uvítal je strážný hlídající kruh světů. Když pohlédl na početnou skupinu, bylo mu jasné, že výprava byla úspěšná.
„Též jsme rádi, že jsme se vrátili živi a zdrávi,“ pravil Lorin.
„Hned seženu někoho z rady.“

Zatímco si dobrodruzi mohli konečně oddechnout, dorazil Moladir s Scarin. Z jejich výrazu byla hned poznat radost z úspěšné výpravy.
„Dokázali jste to. Vrátili jste se všichni živí,“ pravil Moladir.
„Jen Oldran neměl to štěstí. Zahynul při útěku,“ zklamaně dodal Rolgin.
„Čest jeho památce. Každopádně jste zachránili pět životů a za to vám patří dík.“
„Ale měli jsme hodně namále. Nechybělo moc a byli bychom též zajatí,“ prohlásil Helhim.
„Navrhuji svět Minojja zařadit zatím mezi velmi nebezpečné. Alespoň dokud nebude zabezpečena cesta od kruhu světů k Mínojcům,“ navrhoval Azanyrmuth.
„Zvážíme to. Teď si běžte odpočinout, kněží se o vás postarají,“ zakončil rozpravu Moladir.

Tak, sice mi to dalo trošku práce to přečíst, ale jinak povídka velmi skvělá, i když pochopím že nemáš moc času na psaní, ocenil bych trošinku kratší limit na vydávání. Ještě mít dílů jako Deadalos304, budeš uznávaným autorem.

Ona by byla menší čekací doba kdyby nepsal furt tak dlouhé díli a to je jediné proti čemu protestuju moc dlouhé díli potom se to těžko čte.Sem v půlce dočtu to zítra proč ty díli musej bejt tak dlouhé???

Zdravím. Ohledně délky jsem přidal hlasování. Přemýšlel jsem o rozdělení jednotlivých dílů na 2-3 díly, i když občas nastává problém, když mě napadne něco doplnit na začátek dílů, to se však dá vyřeřit. Délka kapitoly je koncipována zhruba na hodinu čtení. Vydávám pomaleji, zato čtěnáři dostanou delší zábavu, samozřejmě není povinný to přečíst na jednou.

Osekávat povídku (viz bod 3) se mi moc nechce. Současný styl psaní mě baví, rád se vyřádím na popisu prostředí, jak to tam vypadá, voní, smrdí, co se tam ozývá, jaké myjí postavy myšlenky atd. , do budoucna bych to chtěl ještě o hodně vylepšit. Hodně zdejších povídek je psán takovou tou hodně dialogovou formou ala seriál, ale není tam tolik řešeno prostředí (samozřejmě záleží na autorovi, zatím jsem toho tolik nepřečet), chtěl jsem to zkrátka udělat jinak.

Až dopíšu první "sérii" či jak to nazvat. Tak bych potom vyrobil pdf kde bych ještě v mnohém díly vylepšil, možná bych i přidal ilustrace, to je však zatím metal budoucnosti. Zatím mám plán zhruba na 10-12 dílů, dost možná to bude víc.

Tak hlasujte a uvidí se, jak to dopadne. Když tak se ještě k tomu vyjádřete.
Ohledně dalšího dílu. Blíží se léto a s nim i letní metalové festivaly, do toho mám v plánu se stěhovat, takže bude nějaké to zařizování. Ale až budu ve svém, tak by mělo jít psaní mnohem lépe.