StarGate:Exodus: 45. Díl - Pomoc shůry

Ne on energiji měl ale neměl jí dostatek kdyby jí neměl ani trošku tak v okamžiku rozmrznutí by asi nedržel moc pohormadě led a ten chlad ve vesmíru ho zamrazili.Ale no nevim asi by se uplně nerozpadl ale on neměl energiji jen aby plně naběhl.

no jo měl energii nějakou, ale ne tolik, aby se sám zapnul. O to jde a proto jsem to psal.

To ano takže vlastně jo máš pravdu pokud si to myslel takto.

Tak předně děkuji za komentáře

A k té nespokojenosti s celým dílem a s Rodneyho stavem...

Na většinu otázek a nejasností, které jste tady položili, dostanete odpověď v dalším díle, který bohužel bude nejspíše až za dva týdny, jelikož teď opravdu nestíhám. Díky za pochopení

A ještě jednou, jak jsem říkal, někde v díle můžete nalézt pasáž, ve které by se teoreticky mohla nacházet odpověď na Rodneyho "uzdravení". Takže neházejte flintu do žita

Já vim jak ho oživíš rodney měl práci se dvěma věcmi jedna stěch věcí je ta odpověď pokud to bude fungovat.

To bude napínavé čekání na další díl. Možná i s

Zdarec.

Tak, konečně jsem se k tomu dostal a přečetl si to.

Po slohové stránce to bylo velice dobré, po dějové sice trochu slabší, ale pořád žádná hrůza. Jak tady psali i někteří předemnou, tak i já se přikloňuji k názoru, že by v hangáru alespoň dva vojáci z proti replikátorskými zbraněmi měli být. Na druhou stranu si ale myslím, že jsi to tak prostě chtěl a i v seriálu jsme mohli vidět takových chyb hodně, kterých se jak na velitelství nebo na Atlantidě imrvére dopouštěli a pak to celých dalších pár epizod řešili. Dále si myslím, že je to pro další děj nevyhnutelné. A to mě přivádí k tomu replikátorovi. Má takovou teorii. Wraithi si tak letěli vesmírem a najednou spatřili šest mražených replikátorů. Jednoho si vzali na košt. Trochu se v něm hrabali, až ho přeprogramovali. Pomocí něho pak rozeslali jeho přeměněný program. Ten program je asi jednoduchý. Vlézt na Atlantidu, koho potká, tak zmrzačit a šlohnout ZPM. Jen mi vrtá hlavou, jak Wraithi věděli, že si pro ně Atlanťané příjdou.

Jiank doufám, že Rodneyho dáš zase hezky do kupy. Tím by jsi už zabil už druhého vědce v řadě a kdo pak bude vymýšlet nové věci? Jako máš tam plno jiných lidí.

Ještě takový dotaz ke Carterové. Počítáš s ní ještě nebo jsi již už nadobro pohřbil.

To by bylo vše a stejně jako ostatní, tak i já jsem zvědavý, jak to s tím replikátorem dopadne a jestli se bude konat z mrtvích vstání.

Tak ještě se vyjádřím k té nespokojenosti s ochrankou...

Nechci nějak moc prozrazovat děj dopředu, ale obávám se, že vaše návrhy by stejně nebyly nic platné, jen by přišli ke zranění další lidé.

Mr.Mister: Jak jsem psal výše, nechci prozradit nic razantního, ale rozhodně tě mohu ujistit v tom, že nejsi daleko od pravdy. A jak jsi i napsal, pro pokračování děje byly kroky, které jsem učinil, nevyhnutelné.

Přeci jenom, kdybych toho replikátora zničil pomocí ARG hned u vchodu, tak by to asi moc záživné nebylo, takže na druhou stranu musíte uznat, že ta nepřítomnost ochranky má své opodstatnění

To ano ale už si zmrzačil moc lidí.

Hale když se na tvůj díl s delším intervalem, tak mě napadlo že by jsi to mohl udělat stejně a vyšel by jsi v lepším světle, vím, že se tahle kritika neposlouchá dobře, ale Elizabeth by byla v laborce začala by pracovat, jako bytost a pak by se dostala skrz štít z ARG frekvencí, ale jelikož by byla už imunní, tak by normálně prošla a mohl jsi navazovat tak jak to máš v příběhu... Teď je ale každý chytrý a chápu, že z možností které tě napadli byla tahle nejlepší... A také vím jaké to je když ti někdo přetrhne nit...

No, teď to zrovna vyšlo blbě, protože dost věcí, nebo spíše většina, by se objasnilo v dalším díle, který ovšem nestihnu v zaběhlém intervalu, takže se bude msuet čekat krapet déle.

Tímto se všem čtenářům ještě jednou omlouvám

Zdravím,

Tak jsem to nakonec stihnul. Bylo to opravdu tak, tak, ale nakonec jsem to dotáhl do úspěšného konce Doufám, že tentokrát někoho potěším, ale ne vše se vysvětlí, takže něco, co zůstalo neobjasněno, až v dalším díle

Samozřejmostí je omluva za dva příspěvky pod sebou. Opravdu to vychází blbě

30. Díl - O krok blíže

Mléčná dráha, P7G-226 - neznámá planeta

Dva antické jumpery pilotované pozemskými členy letectva a čtveřice taktických bombardérů třídy 303 již pěknou chvilku pročesávaly neznámou oblast neznámé planety v neznámém koutu galaxie. Celou pozemskou posádku, včetně Odyssey a Daedala, kteří hlídkovali na oběžné dráze, zavedl na toto místo tajemný vzkaz od neznámého autora, který žádal o pomoc. Na povrchu planety, jejímž obyvatelům měla být požadovaná pomoc poskytnuta, se avšak nic nedělo. Možná to byl záměr této neznámé a podle odhadů vyspělé civilizace, možná také ne. Každopádně pokud to záměr byl, tak technologie, která byla pro krytí použita, byla na velice vysoké úrovni, protože ani po další hodině hledání se pozemšťanům nepoštěstilo nic nalézt. Velitelé obou pozemských plavidel, kteří se za účelem jednání sešli v konferenční místnosti na Odyssee, se už pomalu rozhoupávali k ukončení průzkumné akce, jelikož se již stmívalo a piloti byli značně unavení. Plukovník Emerson se hned po skončení malé porady odebral do své kajuty, kde se svalil do své postele, a nechal svůj mozek, aby v jeho mysli vyčaroval nějaký další z řady neuvěřitelných snů. Zatímco plukovník Caldwell neměl s nedostatkem spánku problém, ba dokonce si v ponocování liboval. V celém SGC bylo obecně známo, že plukovník Caldwell je noční pták, a tuto vlastnost nejednou potvrdil při nekonečných šachových partiích s generálem Landrym či O’Neillem. Právě proto si vzal plukovník Caldwell na starost odvolání průzkumných týmů. Ještě pár minut je nechal dělat svou práci v naději, že něco naleznou, avšak lhůta, kterou si plukovník stanovil, byla již dávno ta tam, a piloti stále nepřišli s žádnou novinkou. Velitel Daedala se tedy rozhodl k odvolání průzkumných letounů. Po celou dobu byl pohodlně uvelebený v křesle, a tak stačilo jen pár slov a vše se dalo do pohybu.

Caldwell:“Johnsone, odvolejte piloty zpátky. Už tam jsou dost dlouho.“

Johnson: “Ano, pane, provedu.“

Major Johnson naladil příslušnou frekvenci a stisknul tlačítko, které evidentně sloužilo k otevření komunikačního kanálu. Posléze se dal do řeči: “Všem průzkumníkům, tady Daedalus, akce se ruší. Opakuji, akce se ruší. Vraťte se zpátky do hangárů.“

Pro piloty to bylo vysvobození z nekonečného pekla, protože být namačkán jako sardinka několik hodin ve stísněném kokpitu není zrovna odpočinková činnost. Piloti jumperů sice takovéto starosti neměli, jelikož měli k dispozici dostatek prostoru a také pohodlné sezení, ale i tak toho měli dost. Mohla za to hlavně nutnost neustálé pozornosti a s tím spojená únava. Čtveřice bombardérů a duo jumperů se začalo vzdalovat od povrchu planety, ale naopak přibližovat k mateřským lodím na stacionární orbitě. Nakonec vyšplhalo všech šest strojů až úplně nahoru - na oběžnou dráhu, kde se okamžitě začaly přesouvat ke svým mateřským plavidlům. Nakonec vletěly čtyři bombardéry i dva jumpery do útrob příslušných hangárů. Piloti se vysoukali ze svých strojů a vlekli se do svých pokojů, jako kdyby právě doběhli maratón. Každý z nich si dopřál osvěžující sprchu, po které samozřejmě následoval spánek. Na Daedalu i Odyssee se vystřídaly služby. Ti, co si přes den dopřávali odpočinku a nechali za sebe pracovat své kolegy, teď museli nažhavit svoje mozkové závity a začít pracovat na případu, jenž zatím nebyl ve stádiu zdárného řešení. Major Johnson byl štěstím bez sebe, že si může dát konečně pokoj od senzorových obrazovek, a tak nesetrvával na svém pracovišti ani o vteřinu déle a hned, jak mu padla, odešel do společenské místnosti, kde se pustil do své oblíbené činnosti - hraní videoher. Společnost mu dělalo několik mariňáků, ale i vědců, ovšem také nezměrné množství chipsů a smaženého jídla, bez kterého by to prostě nebylo ono. Na můstku Daedala ho nahradil důstojník stejné hodnosti, avšak rozdílného jména. Byl to major Taylor. Jeho vypracovaná silueta se již pěknou chvilku blížila chodbou, až nakonec dorazila. Velice zkušený vojenský důstojník, který svým charismatem oslňoval nejednu ženu, se usadil do křesla po pravici plukovníka Caldwella a začal se věnovat lodním systémům. Sotva se pořádně uvelebil a našel správnou pozici, ve které by mohl bez obav zavřít svoje oči, a pokračovat tak v odpočinku, aniž by bylo jeho evidentní flákání spatřeno, upoutala jeho pozornost příchozí zpráva z průzkumné sondy, o jejíž poslání se zasloužil jeho kolega, major Johnson. Sonda již pěkných pár hodin zkoumala povrch zdejšího měsíce a teď se zdálo, že konečně na něco narazila.

Taylor:“Pane, něco jsme objevili.“

Caldwell: “Teď? Vždyť letouny jsme již dávno odvolali.“

Taylor: “To ano, pane, ale sondu, která hlídkuje nad zdejším měsícem, ne. Poslala nám nějaká data a podrobnosti o svém nálezu.“

Caldwell: “Nálezu?“

Taylor: “Ano, slyšíte správně. Sonda narazila na ruiny nějakého chrámu. Zdá se velmi rozsáhlý a vychází z něj nějaké energetické stopy.“

Caldwell: “Známky života?“

Taylor: “Negativní, ale myslím si, že to stojí za prozkoumání.“

Caldwell: “Souhlasím, obeznamte o tom Odysseu a dostaňte nás na pozici.“

Taylor: “Rozumím, pane.“

Motory Daedala se aktivovaly a nablyštěný pozemský bitevník se znovu vydal vstříc zdejšímu měsíci, který, jak se zdálo, ukrýval něco více než jen travnaté plochy a lesy. Tři sta čtyřka se přiřítila k oblasti měsíce a svoje senzorové systémy ihned zaměřila na místo, na které sonda upozornila. Senzory posléze opravdu objevily rozsáhlou stavbu na povrchu měsíce, což potvrdilo údaje ze sondy. To bylo bohužel tak vše, co bylo možné z oběžné dráhy provést. Plukovník Caldwell se tedy rozhodl povolat pozemní jednotky a pohnout tak se situací, jejíž řešení bylo prozatím v nedohlednu.

Caldwell: “Poručíku Murphy, tady plukovník Caldwell, připravte dva týmy. Za deset minut vyrážíte na průzkum ruin, které jsme zachytili na povrchu zdejšího měsíce. Venku je tma, takže se patřičně vybavte. Caldwell konec.“

Poručík Murphy právě odpočíval se svým týmem a skupinkou dalších mariňáků v místnosti na Daedalovi k tomu určené. Na rozkaz svého velícího důstojníka, plukovníka Caldwella, musel poručík s vítanou činností skončit a dát se do práce.

Murphy:“Tak pánové, konec zábavy, zvedejte se. Máme tady práci. Za deset minut máme být připraveni na můstku.“

Mléčná dráha, P7G-226 – oblast zdejšího měsíce, O 15 minut později

Poručíkova jednotka nakonec po několika upomínkách dorazila se vší parádou na můstek, kde dostala poslední pokyny a instrukce, než byla pomocí asgardského transportního paprsku přenesena na povrch přirozeného satelitu přilehlé planety. Přesněji přímo do oblasti rozsáhlé stavby, kterou senzory sondy před několika minutami lokalizovaly. Osmice můžu se za doprovodu zářivého světla, které je obklopovalo, ocitla přímo uprostřed ruin, na kterých bylo na první pohled znát, že již měly svou slávu za sebou. Když se světlo z transportního paprsku vytratilo a přestalo osvětlovat oblast, obklopila celou jednotku vedenou poručíkem Murphym neprostupná tma, která nebrala konce. Vojáci tedy aktivovali svítilny na svých zbraních, ale i reflektory, které byly mnohonásobně výkonnější, a osvětlovaly tak rozsáhlejší oblast než baterky. Malé, střední i největší kužely světel okamžitě prosvištěly tmou a odhalily některé neznámé oblasti. Poručík zavelel a jednotka se dala střídmým krokem do pohybu. Až se o krapet více přiblížil poručík Murphy, který byl i velitelem celého oddílu, k polorozpadlým zdem, nemohl si nevšimnout nesčetných a také neznámých nápisů, jež pokrývaly snad každou zeď, která ještě zbyla a nezhroutila se. Písmo se nepodobalo snad ničemu, s čím se poručík setkal. Odborník na slovo vzatý, který měl v poručíkově týmu taktéž zastoupení, se k neznámým a velice zle čitelným nápisům okamžitě rozběhl jako malé dítě, které právě uvidělo cukrárnu. Ihned začal s identifikací neznámých hesel a zdálo se, že nehodlá jen tak skončit.

Murphy:“Osbourne, kolik?“

Osbourne: “Kolik čeho, pane?“

Murphy: “Minut.“

Osbourne: “Je toho tady opravdu hodně a je to zcela neznámý jazyk. Kdyby tady byl doktor…“

Murphy: “Dvacet?“

Osbourne: “Kdyby tady byl doktor Jackson, tak za den.“

Murphy: “Takže taková hodinka. Užijte si to. Boatengu, vy taky, se svým týmem tady zůstanete. Zbytek jde se mnou. Ta zbylá oblast se neprozkoumá sama.“

Boateng: “Pane, musím to být zrovna já?“

Murphy: “Já s vámi nesmlouvám, ovšem pokud se vám to nelíbí, uklízečů na palubě Daedala není nikdy dost. Ostatní, pohyb a mějte oči na stopkách.“

Zbylá čtveřice zdatných mužů pokračovala v cestě hlouběji do neznámé oblasti. Současná situace zrovna do karet nenahrávala, avšak ani to nezastavilo poručíkův tým ve vykonávání rozkazu svého velícího důstojníka. Asi po deseti vykonaných krocích se týmu poručíka Boatenga vzdálili z dohledu. Nebylo to ale díky jejich velké vzdálenosti, nýbrž kvůli té černo černé tmě, která byla všudy přítomná.
Poručíkův tým procházel křížem krážem po vytyčené oblasti a svítilny odhalovaly stále to samé: zřícené zdi, neznámé symboly na polorozpadlých zídkách, nebo třeba i nějakou tu neporušenou stavbu, která ovšem nenabývala mohutnějších rozměrů. Každých deset minut se měl tým vedený poručíkem Murphym hlásit. Tuto povinnost nepropásl ani tentokrát a hned, jak se hranice deseti minut od minulého hlášení přiblížila, aktivoval poručík vysílačku a kontaktoval Daedala, který hovor přeposílal rovnou také na Odysseu.

Murphy:“Plukovníku, tady poručík Murphy, od doby, co jsme nechali Boatengův tým u těch ruin, jsme nenašli nic zajímavého. Takové stereotypní prostředí jsem snad ještě neprozkoumával. Pořád samé nápisy a ruiny.“

Caldwell: “Takže jste nenašli vůbec nic zajímavého?“

Murphy: “Ne, vše, co je tady k vidění, jsme uviděli už na začátku našeho poznávacího zájezdu…Moment! Něco jsme našli.“

Caldwell: “O čem to mluvíte? Říkal jste, že tam nic není.“

Murphy:“To ano, pane, říkal, ale to jsem ještě nenarazil na tohle.“

Caldwell: “O co přesně jde?“

Murphy: “ Nějaká brána.

Caldwell:“Hvězdná brána?“

Murphy: “Ne, pane, vypadá to jako nějaký průchod, ale takhle rychle vám neřeknu nic bližšího. Na první pohled je viditelné, že se to liší od zdejší architektury, a po prvním ohledání se zdá, že by to mohlo být vyspělé. Rozhodně to ale něco je, protože to sem vyloženě nesedí. Pošlete na naši lokaci raději jeden vědecký tým, ať se na to podívá“

Caldwell:“Rozumím a souhlasím, Cadlwell, konec.“

Temnou a ničím nerušenou noční idylku narušil týmu poručíka Murphyho transport vědecké delegace na povrch. Jejich přenos doprovázelo i typické jasné světlo, které, stejně jako minule, vmetlo do temné oblasti trochu více světla. Komfort poskytnutý zařízením asgardské výroby se vytratil snad stejně, ba dokonce možná ještě rychleji, než přišel. Vědeckým tým se po dokončení přenosu obtěžoval jen se symbolickým pozdravem a hned poté se nechal nasměrovat k onomu neznámému artefaktu, který byl již na palubě obou pozemských klenotů předmětem diskuze.
Vědečtí pracovníci, z nichž byl příchozí tým složen, s sebou nepřinesli jen spousty myšlenek a nekončících vědomostí ukrytých v jejich mozkových závitech, ale také konečně kvalitní osvětlení, které dalo výrazu neprostupná tma zcela jiný význam. Vojáci asistovali se vztyčením mohutných reflektorů, které svými světelnými proudy protínaly černo černou tmu až do velkých dálek.
Práci na odhalení tajemství neznámého průchodu se kladna všechna pozornost, a to tak razantně, že se dočista zapomnělo na tým poručíka Boatenga, který nechal poručík Murphy zkoumat nápisy na zdejších všudypřítomných ruinách.

Murphy: “Jednotko, ke mně, úplně jsme zapomněli na poručíka Boatenga. Ten chudák je tam s tím šíleným lingvistou, archeologem a kdo ví, s kým dalším. Musíme se na ně jít podívat a zkontrolovat je.“

Členové poručíkova týmu se na rozkaz velitele své jednotky bez velkého pobízení odtrhli od stávající práce, kterou bylo roznášení těžkých beden s vybavením, a dali se s poručíkem Murphym na zpáteční cestu, kdy by měl na jedné ze zastávek čekat poručík Boateng.
Cesta, kterou si vyplňovali vyměňováním různých tipů, triků či pouze vyprávěním vtipů nebo příhod, jim zabrala sotva patnáct minut. Za tu dobu došli střídmým krokem na pozici poručíka Boatenga. Orientační smysl poručíka Murphyho, o němž bylo všeobecně známo, že je velice dobrý, nezklamal ani tentokrát a dovedl celou jednotku přesně tam, kam měl. Archeolog, jenž byl členem Boatengova týmu, byl stále nalepený na doposud neprozkoumaných dialektech, zatímco zbylí tři členové týmu, kteří byli vojenštějšího zaměření, seděli na zemi opření a jednu ze zborcených zídek a mírně pospávali.

Murphy:“No tak! Pánové! Vstávat a cvičit. Už je ráno růženky.“

Boateng: “Opravdu?“

Murphy: “Ne, ale i tak od vás potřebuji nějaké informace.“

Boateng: “Ode mě? Pokud nechcete slyšet pouze to, že se asi ukoušu nudou, tak běžte támhle za Robinsonem, ten Vám rozhodně rád něco poví.“

Murphy: “Robinsone, jak to vypadá? Už jste s tím nějak pokročil?“

Robinson: “Trošku ano, pane, už jsem zjistil, že všechen ten text a ty symboly, které můžete vidět snad všude, se pouze opakují. Izoloval jsem jednu část a porovnal ji s ostatními - sedělo to na sto procent.“

Murphy:“Takže by se to dalo do dneška stihnout? Potřebujeme s touhle situací nějak pohnout.“

Robinson: “To Vám zaručit nemohu. Jak už jsem říkal, to písmo se ani minimálně neshoduje s ničím, co známe, takže jsem se teď zasekl na mrtvém bodě.“

Boateng: “Mimochodem, plukovníku Murphy, Vy jste něco našli?“

Murphy: “Ano, já se Vám o tom nezmínil?“

Boateng: “Ne, myslím, že ne.“

Murphy: “Tak to musím honem napravit.“

Boateng: “Tak povídejte, poručíku, už jsem napnutý jak kšandy.“

Murphy: “Narazili jsme na něco opravdu zvláštního. Jedná se o nějaký průchod, nebo bránu a než se zeptáte, není to hvězdná brána. Je to jakýsi rám, zrcadlo, nevím, jak to popsat, které je vytesané do kamene a má na sobě spoustu nápisů. Už na tom pracuje spousta lidí a od Vašeho týmu bych chtěl to samé.“

Boateng: “No dobrá, alespoň se dočkáme nějaké změny. Robinsone, jdeme.“

Pegas, Altera, Atlantida

Beckett:“Shepparde! Radku! Ztratil jsem Rodneyho. Je mrtvý.“

Sheppard: “Cože?! To ne! Co se stalo?“

Zelenka: “Moment, moment, mám nápad. Carsone, ještě ho neodpojuj od přístrojů. Běžím k tobě.“

Sheppard: “Zelenko, co chceš dělat? Zelenko?!“

Zelenka: “Plukovníku, teď ne, až později.“

Doktor Zelenka popadl ze svého stolu stříbrnou lahvičku s neznámým obsahem a vystřelil ze své laboratoře jako namydlený blesk. Naštěstí byl Radek dost chytrý na to, aby si obstaral laboratoř přímo u transportéru, takže mu cesta k prvnímu dopravnímu terminálu netrvala ani půl minuty. Po cestě se mu díky veliké rychlosti, kterou se snažil vyvinout, podařilo smést několik procházejících vědců, kteří nebyli na srážku se zuřivým vědcem připraveni. Když Radek celý udýchaný doběhl k transportéru, neohlížel se vpravo ani vlevo a okamžitě zadal na dotykovém ovládacím rozhraní oblast, do které se chtěl nechat dopravit. Transportní systém ho za okamžik přenesl na požadované místo. Zelenka ihned po dokončení přenosu otevřel dveře od transportéru a okamžitě se vydal, stejně rychle jako předtím, k ošetřovně. Celá trasa od laboratoře až k ošetovně, jež by pěšímu trvala několik desítek minut, zabrala Zelenkovi asi minutu. To už ale Radek vtrhnul do ošetřovny a začal hledat Rodneyho a Becketta. Chvíli zmateně pobíhal po ošetřovně a hulákal na všechny strany, Rodneyho se mu ale najít nepodařilo. Nakonec ho po všech útrapách naleznul, avšak v pozici, která mu doslova vyrazila dech.

Mléčná dráha, P7G-226 – místní měsíc, O 4 hodiny později

V oblasti měsíce, kde probíhala práce na odtajnění neznámého kusu technologie, již tma a noc ztrácely svou sílu a na scénu se pomalu ale jistě začalo dostávat slunce se svými životadárnými paprsky. Práce již probíhaly několik dlouhých hodin, ale bylo dosaženo jen minimálních pokroků. Dole, na povrchu měsíce, setrvávalo již tolik lidí a vojáků, že byla zahájena stavba menšího provizorního tábora. Jednalo se o několik stanů, nějaké úložné prostory a odpočinkové bloky. V oblasti tábora parkovaly také dva jumpery, které se právě vrátily z dalšího průzkumu měsíce, a odpalovací rampa pro průzkumný UAV letoun, který se dal do stejné práce, kterou jeho předchůdci před takovými deseti minutami ukončili.

Mléčná dráha, P7G-226 – místní měsíc, O 2 hodiny později

Plukovník Caldwell, stejně jako plukovník Emerson, se již dosti dlouhou dobu nudil na palubě svého plavidla, a proto každou chvíli vyrušil poručíka Murphyho a pozeptal se ho na pokrok. Už nesčetněkrát ho poručík zklamal, když mu oznámil, že žádný pokrok není, ale tentokrát se karta obrátila.

Caldwell:“Poručíku Murphy, tady Caldwell, pořád jste na nic nepřišli?“

Murphy: “Pane, tentokrát Vás potěším.“

Caldwell: “Tak mě nenapínejte, poslouchám.“

Murphy: “Dosáhli jsme jistého pokroku a už dokonce víme, jak to aktivovat.
Našli jsme ovládací rozhraní, jehož pochopení nám dalo chvíli zabrat, ale nakonec jsme to rozlouskli.“

Caldwell: “Skvělá práce, máte moje svolení, můžete to aktivovat. Pak se uvidí.“

Murphy: “To bohužel nepůjde, pane.“
Caldwell: “Proč?“


Murphy: “Máme tu ještě jeden malý problém, který není zas až tak malý.“

Caldwell: “K věci.“

Murphy: “K aktivaci a následnému vstupu je nutný přístupový kód.“

Caldwell: “Kdo by to čekal, že?“

Murphy: “No, není se čemu divit. Každý má na dveřích či vratech zámek. Tohle je to samé.“

Caldwell: “Tak to projeďte dešifrovacím programem.“

Murphy: “Není tam žádný vstup, takže to nemůžeme propojit s našimi přístroji.“

Caldwell: “Nemůže to mít spojitost s těmi opakujícími se nápisy, na které jsme narazili prakticky všude?

Murphy: “Dobrá připomínka, pane, vyzkoušíme to. Prozatím konec, pokud zjistíme něco nového, hned se Vám ozvu.“

Poručík odešel kousek stranou, aby měl na rozhovor s plukovníkem dostatek klidu a soukromí, a teď se zase vracel zpátky, zpátky do té vřavy, ve které nebylo slyšet vlastního slova, jak se mezi sebou všichni vědci překřikovali. Poručík vešel do provizorního stanu, ze kterého vzal tablet, v jehož paměti byla uchována izolovaná sekvence znaků, která byla všem již velmi známá. V zápětí se vydal přímo k onomu neznámému kusu technologie. Odstrčil jednoho z vědců, chopil se panelu, na kterém se měl zadávat přístupový kód, a namačkal na něm přesně ty stejné symboly, které viděl na obrazovce tabletu. K údivu všech se portál znenadání aktivoval. Uvnitř rámu, který velikostí připomínal typické zárubně vchodových dveří, se roztáhlo jakési světlo, jež se začalo podivně vlnit. Nikdo se k němu ale neodvážil přiblížit, natožpak se ho dotknout.

Robinson: “Poručíku, to vy?“

Murphy: “No kdo jiný by to mohl být? Stojím tady pouze já.“

Robinson:“Jen mně přišlo divné, že zrovna Vy jste rozluštil a vyřešil problém, nad kterým se zabývalo několik vědeckých týmů takovou dobu.“

Murphy: “Musíte umět používat i selský rozum. A pomohl mně i plukovník Caldwell, kterému musím všechno oznámit, málem bych na to zapomněl.“

Poručík aktivoval svoji vysílačku a „vytočil“ Daedala. Z druhé strany se mu záhy dostalo odpovědi: “Poručíku, tady Caldwell, jak to tam vypadá?“

Murphy: “Nebudete tomu věřit, ale funguje to. Zadal jsem do zařízení ty zmatené symboly a ten portál se aktivoval. Vypadá to zajímavě, až z toho mám strach.“

Caldwell: “Dobrá práce, vezměte si na pomoc ještě tým poručíka House a vydejte se tam. Musíme zjistit, oč tady jde.“

Murphy: “Rozkaz, pane, jdeme na to.“

Pegas, Altera, Atlantida, centrální ošetřovna

Zelenka:“Panebože, co to? Co to má…? Doktore, vždyť jste říkal, že…“

Beckett: “Radku, jsem z toho udivený stejně jako Vy. Nikdy v životě jsem nic takového neviděl.“

Rodney: “Co se děje? Co to máte za tajnosti. Proč tady vůbec jsem?“

Beckett: “Ty si na nic nepamatuješ?“

Rodney: “Vlastně ani ne. Naposledy si vzpomínám na to, jak jsem pracoval ve své laboratoři, a pak mě napadl úžasný nápad. Dál už nic.“

Zelenka: “Takže nevíš o tom replikátorovi, který tě, no řekněme, velice poranil, a teď běhá po Atlantidě jako utržený ze řetězu?“

Rodney: “Jaký replikátor? Jak poranil? Jak běhá po Atlantidě?“

Zelenka: “Byl to tvůj vlastní nápad. Chtěl jsi na Atlantidu přivést replikátora s myslí doktorky Wierové a získat od něj nějaké informace. To se ovšem z neznámých důvodů vymklo kontrole. Sice přesně nevíme, co se stalo, čekali jsme, že to budeš vědět ty, ale replikátor se nejspíš nečekaně aktivoval, zabil jednoho našeho člověka a mnoho jich zranil. Poté ukradl všechna tři ZPMka a teď nám uniká. Hledá ho sice spousta lidí, ale je rychlý a chytrý.“

Rodney: “To snad není pravda, to se může stát jenom mně. No co už, něco vymyslíme, ale ještě bych rád věděl, co dělám tady, na ošetřovně.“

Beckett: “No, Rodney, víš, ten replikátor…“

Rodney: “Mluv! Nemám na tebe celý den, musíme zastavit toho replikátora.“

Beckett: “Rodney, ten replikátor tě zabil.“

Rodney: “Cože? Co to je za hloupost? Vždyť jsem tady. Živý a zdravý, vlastně se mně zdá, že mně nikdy nebylo lépe.“

Beckett: “Je to tak Rodney. Našli jsme tě v jumperu, byl jsi opravdu hodně pomlácený. Měl jsi zlomené snad všechno, orgány byly poškozené a ještě jsi měl vnitřní krvácení. Odvezli jsme tě sem, ale nedalo se nic dělat. Po několika minutách jsi odešel, ale pak se to stalo.“

Rodney: “Co se stalo? O čem to mluvíš?“

Beckett: “Nad tvou postelí se najednou rozzářilo oslnivé světlo. Bylo tak prudké, že jsem musel sklonit hlavu, jinak by mně to snad vypálilo oči. Až to odešlo, vrátil jsem svůj pohled znovu na tebe a ty ses začal probírat.“

Rodney: “Vy jste teda vtipálci, oba dva. Proč se raději nedáte na psaní sci-fi seriálů. Měli by z vás větší užitek, než tady.“

Beckett: “Rodney, věř si, čemu chceš, ale takhle se to stalo. Jsem z toho stejně udivený jako ty… Dobrá, možná trošku méně, ale i tak to pro mě byl šok.“

Rodney: “Zelenko, co to máš v ruce za ampulku.“

Zelenka: “To jsou nanity, chtěl jsem je vpravit do tvého těla a zachránit tě tak.“

Rodney: “Jsi blázen? Vždyť to ještě není hotové. Ty jsi opravdu mistr packal. Víš ty vůbec, co bys tím mohl způsobit?“

Zelenka: “Rodney, byl jsi mrtvý, co by se tak ještě mohlo zkazit? Ale máš pravdu, příště už tě zachraňovat nebudu.“

Rodney: “No, zatím jsi mě nezachránil ani jednou, takže se moc nechvástej, já si vždycky musím poradit sám.“

Zelenka: “Ani jednou? Kdyby nebylo mě, stále bys byl složený někde v šipce.“

Rodney: “Tak to mně ani nepřipomínej.“

Zelenka: “Tak dost mluvení a urážení, na to budeš mít ještě času dost. Carsone, pokud je to nutné, tak ho prohlédni, ale ať je to rychle. Musíme se dát do práce. Musíme zastavit toho replikátora.“


Mléčná dráha, P7G-226 – místní měsíc, O 10 minut později

Poručík byl již se svým týmem v plné zbroji připraven projít portálem, který je stále zahalen tajemstvím. Čekalo se pouze na tým poručíka House, který měl ale každou chvíli dorazit. Za okamžik zhmotnil asgardský transportní paprsek čtveřici mužů nedaleko od hlavního tábora. Jednalo se o průzkumný tým vedený poručíkem Housem.

Murphy:“No to je dost, tak jdeme, Housi, pohněte kostrou.“

Oba dva týmy se seskupily před portálem. Všichni, nejen tyto dva týmy, byli velice nervózní, ale na druhou stranu byli velice vzrušení, protože čekali, co se stane a co objeví na druhé straně. Až dal poručík Murphy, velitel celé jednotky, znamení, vkročila postupně osmice mužů do neznámého průchodu. Když vyšli na druhé straně ven, čekalo je milé překvapení. Zborcené ruiny s nápisy již byly pryč, zatímco příroda zde jen vzkvétala. Na obzoru se tyčila ohromná pohoří, která byla z větší části pokrytá lesy. Celé okolí hrálo všemi barvami a ze stromů se ozýval líbezný zvuk zpěvného ptactva.
Poručík Murphy se otočil o sto osmdesát stupňů, jelikož se chtěl podívat, jak vypadá portál z druhé strany. Štěstí ho ale nepotkalo, neuviděl portál, nýbrž pouze rozkvetlou krajinu. Bylo to sice podivné, ale poručík byl na nevysvětlitelné záhady již zvyklý, a tak si z toho nedělal hlavu.

Murphy: “Tak dobrá, nejsme tady o toho, abychom pozorovali krásnou krajinu, ale abychom provedli průzkum a něco se dozvěděli, takže se dejme do pohybu.“

Když v tom se ozval odněkud z neznáma hlas, který pravil: “Už nic hledat nemusíte. Čekali jsme Vás a jste tady vítáni.“

Pokračování příště!

Tak vysvětlil jsi to. Jsem rád. Vůbec jsem nečekal že se Rodney povznese. Ale jednu výtku si neodpustím máš hned na začátku 3x pod sebou slovo neznámý v jiných pádech. Jinak díl byl solidní. Zjistili jsme, že do pasti nám lidé nespadli, takže zbývá otázka kdo to je?? Aspoň by jsi nám mohl napovědět jestli v seriálu tato rasa byla nebo ne a je tudíž tebou vymyšlená...

1. Rodney se nepovznesl
2. To opakování slova "neznámý" bylo schválně, aby tím bylo zvýrazněno, že lidé neměli tušení, kde se nacházejí

Aha tak pardon, myslel jsem, že když tam byla oslepující záře, tak že se povznesl. Moje chyba. A opakování slova neznámý chápu akorát, že je to jako pěst na oko... Ale jinak fakt obstojná část...