SG-Nová epocha (Nový díl 7.7.2013)

Speciál
Citlivá duše
5. 7. 2016 – Pegassus, Hyperprostor, Můstek BC-328 Enterprise
Generál O’Neill seděl ve svém křesle. Jeho klon zrovna řešil pirátské útoky luciánské aliance někde v zapadlém koutě Mléčné dráhy a jemu tak připadlo velení bezpečnostní flotily u Lantei. To byl prakticky jediný důvod, proč vůbec odletěl. Jeho klon by si měl s těmi ubožáky lehce poradit a Jack chtěl vidět situaci s wraithy na vlastní oči. Byla to jeho povinnost jako velitele pozemských ozbrojených sil.
Den pro něj začal v celku nadějně. Dostal zprávu, že tři nové lodě právě vycházejí z orbitálních doků, druhou, která jej informovala, že tažení proti luciánům probíhá dobře a on by se tak, pokud nenastanou na Atlantidě, sedící na vodní ploše své bývalé planety, problémy, mohl by se vrátit na Zem za pár dní a užívat si dovolené ve svém srubu. Navíc se mu dokonce podařilo zařídit si subprostorové vysílání osmadvacáté řady simpsonů přes přilétající posily.
„Pane, obdrželi jsme zprávu ze Země. Ty nové lodě tady nebudou. Víte, jak jste protestoval proti použití těch čínských podsvětelných motorů.“
„Ano. Říkal jsem, že bouchnou při první cestě. Co se stalo?“
„Bouchly při první cestě, pane. Tedy alespoň dva ze tří. Ten třetí jen vyhořel. Naštěstí nejsou hlášeny žádné ztráty na životech a poškození lodí je právě jen v oblastech okolo těch motorů. Obě posádky naštěstí zapnuli vnitřní tlumící pole a té třetí se dokonce podařilo zastavit přetížení.“
„Já jim to říkal. Já to těm zatraceným pitomcům říkal,“ řekl naštvaně Jack.
„A mě to říkala Sam,“ pomyslel si.
„To si někdo odskáče,“ řekl naštvaně.
„Hlavně IOA. Nemají do toho co strkat nos. Ale ne. To je samé. Musíme šetřit. Náklady na stavbu nových lodí jsou příliš velké. Válka se vleče příliš dlouho. Ti bastardi byli prakticky zrušení. Ale to ne. Jsou jako šváby. Zalezli akorát na jiné posty, ale furt jsou u koryt.“
„Pane, jsme na místě,“ vyrušil Jacka z myšlenek navigační důstojník.
„Opusťte hyperprostor.“
„Rozkaz, pane.“
Nad Lanteou se objevilo hyperprostorové okno a z něj vypadla temná silueta pozemské lodi.
„Doufám, že se nic dalšího nepokazí. Nechci žádné papírování,“ řekl si Jack spíš jen tak sám pro sebe, „za pár minut mám simpsny.“
„Pane, přijímáme subprostorovou zprávu od admirála O’Neilla. Špatné zprávy. Říká, že se ten jeho hon na piráty trochu protáhne.“
„Doháje,“ zavrčel O’Neill, „ale nedá se nic dělat,“ dořekl.
„Přinejhorším to na někoho hodím a můžu mít tu dovolenou,“ pomyslel si.
„Pane, Atlantis hlásí nezvěstný tým. Měli se ozvat už před 4 hodinami.“
„A je to tady. Já jsem to snad zakřikl jenom myšlenkami. To nemůžu mít jedenkrát klidnou službu?“ řekl si sám pro sebe.
„Kdyby něco, zavolejte mně. Já jdu do své kajuty. Musím si zařídit pár věcí,“ řekl s mírnou nadějí, že stihne alespoň ty simpsny. Dovolená byla kvůli ztracenému týmu prakticky v tahu. Nemluvě o tom, že se ztratilo několik dobrých lidí.
„Pane, přijímáme další vysílání z planety. Přeposílají hovor s únosci.“
Jack při vyslovení slova „únosci“ vztekem prakticky zbělal.
Na obrazovce se objevila tvář muže ve středních letech, který měl na sobě tradiční šedou genijskou uniformu.
„Tady mluví Sareck z genijského hnutí odporu. Za mnou můžete vidět zajatce. Za jejich propuštění požadujeme tři bedny vaší C-4 pro náš boj s wraithy. Pokud nebude na zaslaných souřadnicích během dvou hodin, nech…“
„Spojte mě s ním,“ rozkázal drsně generál O’Neill, který zavíral vzteky ruce v pěst.
Následně se objevil na genijské obrazovce.
„Kdo vy jste?“
„Já jsem generál O’Neill. Velitel pozemské armády.“
„Skvěle. Konečně někdo vysoce postavený. Požadujeme…“
„Držte hubu. Dneska mám blbý den. Výstavba tří lodí se zpozdí nejméně o měsíc kvůli vadným součástkám. Lov na piráty v naší galaxii se protáhl, takže tu zůstanu trčet. Ale to je v pohodě! Říkám si. Jacku, uděláš dobrý skutek. Lidi ti budou vděční. Pomůžeš jim bojovat proti wraithům, kteří je zabíjejí už po tisíciletí. Nevadí, že jsi mohl být už dávno v důchodu, ve svém srubu s fakt pěknou blondýnou. Ne. Snažíš se udělat něco dobrého. A pak přijdete vy, zajmete moje lidi a požadujete výkupné? Navigační. Leťte na jejich planetu. Chci tam být do pěti minut. Takže tady je dohoda. Máte sedm minut na to, abyste propustili vězně. Pak přiletíme na vaši planetu, nabijeme zbraně a vymažeme vás otravné sráče z hvězdné mapy.“
„Pane?“ Ozvalo se na můstku.
„Splňte rozkaz!“
„CO? To nemůžete!“ Řekl Sareck.
„Hele Selecku. Štvali jste mě hodně dlouho. To co jsem řekl předtím… No možná bych vám to prominul. Ale bráníte mi v mém sledování oblíbeného seriálu.
Sarack jenom tázavě zvedl obočí.
„Víte, kolik mi to dalo práce, dostat ten zatracený signál až do jiné galaxie. Musel jsem si to nechat přeposílat přes 4 lodě! Nemáte tušení, jaké s tím byly problémy. A to jsem generál!“
„Pane, zachytili jsme zdroj jejich vysílání. Je to z jejich domovské planety.“
„Skvěle. Hned jak budeme z hyperprostoru, sestupte nad jejich město, ať se mohou pokochat. Pak vystoupejte zpět a palte.“
„TO BYSTE NEUDĚLAL! To nemůžete! Nikdy neobětujete svoje lidi.“
„Chcete se vsadit? Máte zhruba pět minut. Jelikož vám to možná nic neříká… No máte smůlu. Hádejte.

O pět minut později, Genijská domovská planeta.
Trup pozemské lodi prorazil skrze mraky genijské planety.
V místnosti za Sareckem to začalo vřít a jeden z jeho vojáků mu přiběhl říct, že viděl obrovskou létající věc vznášet se nad jejich městem.

BC-328, Můstek
„Jedna minuta dvacet vteřin,“ řekl s ledovým klidem Jack postavě na obrazovce.
„To neu…“
„Ježíši Kriste. To tě matka nenaučila říkat nic jiného? Třicet vteřina za tvoji pitomost.“
„Pane, vážně budeme střílet?“ Ozvalo se na můstku tak, aby to Sareck neslyšel.
„Ano. Mám těch pitomců dost. Ohrožují nejen Atlantidu, ale i zemi a všechny v této galaxii. Připravte zbraně.“
Na obrazovce se objevil jeden voják. Evidentně důstojník. S klidem namířil Sareckovi na hlavu a vystřelil.
„Vzdáváme se. Zajatci budou u brány do hodiny.“
„To nebude třeba,“ řekl Jack, zmáčkl tlačítko a po týmu zbyl jen záblesk světla. Potom transportoval zbylé genie do vazby.

No konecne niekto kto vie jednat v rukavickach

Jeho klon jeho klon by si měl s těmi ubožáky lehce poradit a Jack chtěl vidět situaci s wraithy na vlastní oči.

Nebráňte vedcom v prístupe k informáciám a generálom v pozeraní seriálu.
Dobré

Kapitola 1
Znovuzrození

Válka. Válka se nikdy nemění.
Mysleli jsme, že můžeme uniknout. Mír. Dlouho očekávaný mír jsme měli na dosah rukou.
Za posledních čtyřicet let jsme udělaly takový pokrok, jako ještě nikdy žádná rasa v historii vesmíru. Mysleli jsme, že jsme neporazitelní.
Naše města sahala do nebes, naše lodě byli nejmocnější ve třech galaxiích a dokonce jsme dosáhli i ultimátního cíle.
Singularity. Nesmrtelnosti lidského druhu.
Cesta k povznesení byla přímo před námi.
Lidé byli v extázi. Životní úroveň vystřelila do nebes a potkali jsme nové přátele. Nebyli jsme ve vesmíru sami.
Za naši zvědavost a pokrok jsme zaplatili. Mysleli jsme, že dostatečně. Pak se nám to ovšem vrátilo i s úroky.
A ty měli jméno Pillards.
Hmyz. Proč to musí být vždycky zrovna hmyz.
Zastavili jsme je. To ano. Ale za strašlivou cenu. Eden Prime. Náš ráj v galaxii našich nejlepších spojenců. Zničen. Spálen. Planeta se po kombinaci bombardování energetickými střelami a sérii explozí AAR generátorů stala neobyvatelnou. A co hůře. Stala se masovým hrobem pro více než miliardu duší, ze kterých zbyl jen popel a prach. Našich krajanů
Ze stříbrných měst zbyly jen trosky.
Miliony tun kovů, které nám umožnili dobývat vesmír.
Trinium. Naquadah. Neutrinium. Uhlík a Naquadrie.
Pilíře naší civilizace.
Energie a přístřeší. Štít a zároveň i meč pro lidskou rasu.
A my z těchto trosek znovu povstaneme.
A každý, kdo na nás zaútočil, pozná, čeho jsme schopni.
Z trosek našich měst se stanou zbraně.
A každý, kdo na nás zaútočil, pozná, čeho jsme schopni.
Z trosek našich měst se stanou zbroje.
A každý, kdo na nás zaútočil, pozná, čeho jsme schopni.
Z trosek našich měst vzejde smrt.
A každý, kdo na nás zaútočil, pozná, čeho jsme schopni.
Každý pozná, čeho jsou schopni synové a dcery ráje.
Synové a dcery Edenu Prime!

[Kniha Edenských legií, 1. 1. 20. Koloniálního věku, 1. 1. 2031 n. l.]

Čas-neznámý, Místo-neznámé

„Kdo jsem.“
„Co jsem.“
„Kde jsem.“
„Všude je tma. Nevidím. Bílo. Příliš světla. BOLEST. Místnost. Bílá místnost. Všechno bolí. Nemůžu křičet. Tělo je v ohni. Tma.“
„Opět světlo. Neznámá tvář. ZAÚTOČ! Nejde to. Nezvednu ruce. Pohnul jsem se. Bolest. Tma.“
„Kachličkovaná místnost. MÁRNICE! Tma.“
„Bolest zmizela. Konečně. Myslím. Zkusím otevřít oči. Poloviční úspěch. Pravé neposlouchá. Nade mnou stojí muži v maskách. Přístroje. Příliš přístrojů. Ne márnice. Sál. Nejsem mrtvý! Počkat, samozřejmě, že nejsem mrtvý. To by tak zatraceně nebolelo! Hlas.“
„Sestro, další anestetika. Probírá se… Do hajzlu fibriluje . Elektrody.“
„Co je to sakra za jazyk?“ Tma. Teď na ní ale bylo něco zvláštního. Bylo v ní modré světlo.
„Co to…?“ A světlo vybuchlo. Než se dostalo k postavě ve tmě, která jej pozorovala, zastavilo své rozpínání.
„Co je tohle za hatmatilku?“ Přímo před postavou se vznášelo klubko pohybujících se rovnic, neustále se měnily, pohybovaly, přeskupovaly. Nikde nebyl začátek ani konec.
„Jo, je to jasné. Z té bolesti jsem se zcvoknul, protože tady tyhle klikyháky ani neznám. Z tohohle se dá poznat tak každý desátý symbol a jsem si jistý, že támhleto se ani nedá nakreslit, pokud není člověk sjetej a nemá po ruce 3D editor. To je taky docela pravděpodobné. Jsem sjetý. Ti doktoři toho do mě nejspíš napíchali tolik, že by to Cobainovi vystačilo na měsíc.“
Modrý spletenec se ještě více přiblížil. Najednou osvětloval celou místnost. Modré plazmatické písmena pluly, měnily se. Pulzovaly, rozpínaly a stahovaly se v nepřirozených intervalech. Nezdál se v tom být řád. Alespoň tedy ne na první pohled. Ale uvnitř, hluboko uvnitř. Vzorce, vzorce, které se měnily, ale přesto dávaly smysl. Podivný, děsivý smysl. Zdálo se, že ty vzorce na okrajích jsou řízeny právě těmi pod nimi. A pod tím bylo ještě něco. Postava si byla jistá, že raději nechce ani vědět co. Tušila, že to nejsou vědomosti, které by měl obyčejný člověk znát. Druhá vrstva. Druhá vrstva byla znalostmi povznesených. Znalostí hlubšího smyslu. Tím si postava byla také téměř jistá. Červená a modrá zde, jak se zdálo, soupeřili o nadvládu. Jedna pohlcovala druhou, žádná ovšem nikdy nezískala navrch, alespoň ne na dlouho. Třetí vrstva. Třetí vrstva byla jednoduše příliš nebezpečná. Sama o sobě se zdála divoká. Zdálo se dokonce, že čas od času pulzuje rudě a černě.
Jak sakra může být barva černá. Černá je absence barev, ale toto, to bylo něco jiného. Hmota. Temná hmota.
A potom ještě něco. Něco až v úplném středu. Poslední úroveň. Černá zde stále zůstávala. Tentokrát ale jiná. I s červenou byly nějakým způsobem spoutané. Spoutané modrou a zelenou. Byl to jen záblesk. Ale uprostřed bylo všechno propojeno. Modrá byla dozorcem a zelená řetězem, který to všechno pojil.
Postavu z toho rozbolela hlava.
„Přijmi svůj osud!“ ozvalo se. Znělo to jako několik různých hlasů současně, mužských i ženských. Pár z nich postava identifikovala jako osoby z dřívějšího života. Zbytek patřil rodině, instruktorům bojových umění, nadřízeným a těm několika málo přátelům. Jen jediný byl záhadou. Ženský tenor. Cítil, že jej už slyšel, ale nemohl jej přiřadit. Obraz té postavy měl málem před očima ale pokaždé, když se soustředil, obraz zmizel. Potom se najednou objevil. Ne tvář. Ale silueta. A rozhodně to byla žena. Silueta zhmotněla, ale stále byla jakoby ve stínu a nebylo jí vidět do tváře.
„Připrav se. Tohle může být pro některé nepříjemné. Většina to ale zvládne.“
Muže děsilo hlavně to, jak ona postava řekla „většina“.
Něco postavu donutilo rozevřít paže. Spletenec vzápětí narazil přímo do něj. Postava čekala bolest.
Nic se nestalo.

„Zajímavé. Žádný křik,“ řekla teď už znovu jen silueta a následně se rozplynula.
Znaky vypadaly jako tvořené tekutým ohněm. Místo toho jím pouze prošli. Postava se otočila. Napůl snad čekala, že se spletenec objeví na druhé straně. Nic tam ale nenašla. Pak uviděla své ruce. Byly pokryty zářícími nápisy, které se chovaly jako plameny ohně. Vycházela z nich zářivá modrá barva, která ozařovala najednou temné okolí. Nejdříve si snad postava myslela, že jde jen o její ruce, ale poté uviděla stejně tak pokrytý zbytek těla. Nebyla si jista obličejem. A pak se opět ozval ten hlas. Ženský hlas, kterému postava už předtím nedokázala přiřadit tvář.
Hlas ženské postavy bez tváře.
„Žij!“
A muž poslechl.

7. 7. 2030 – Mléčná dráha, Země, vojenská nemocnice Oblast 52, někde na území bývalého Ruska
Do ticha tmavého pokoje rušeného jenom občasným zapípáním přístrojů se na svém lehátku vymrštila tmavá postava jediným plynulým pohybem do sedu. Normálně by na to tato osoba pokrytá obvazy ani nepomyslela a raději by v neznámém prostředí počkala a zorientovala se, než by vůbec dala nějak vědět, že je vzhůru. Tohle ale nebyly normální okolnosti. Šok z prožitého snu a návratu do reality byl prostě příliš velký.
Postava seskočila z postele a její nohy přitom vydaly divný, mechanický zvuk.
„Generál se ptá na stav vašeho pacienta. Myslíte, že se někdy probere, doktore?“
„Děláte si ze mě srandu? Takhle rozšrotovaného člověka sem v životě neviděl, tedy alespoň ne živého, natož dával dokupy. Ano. Říkám rozšrotovaného. Jinak se to nedá popsat. Co to s těmi chudáky děláte, že přežijí takovéto zranění radši ani nechci vědět. Ale k vaší otázce. Jestli tohle někdo přežije tak je to ten chlápek v té místnosti. Když jsme jej tu před těmi třemi měsíci přivezli, museli jsme do něho napumpovat víc sedativ než do průměrné velryby a ten bastard se stejně několikrát probudil. Jednou se mu dokonce nějak podařilo odhodit jednoho mého internistu přes polovinu chodby. Jednoduše musíme počkat. Jakmile se probere, můžete mu zkusit dát do těch implantátů nanity aby dosáhly plného potenciálu. Nějak si ale nemyslím, že budete mít štěstí. Jeho tělo je začalo odmítat a navíc nějak částečně vstřebávat nebo rozkládat či co. A jeho mozek… Pardon, o tom bych s vámi vlastně neměl mluvit.“
„Dělejte, co umíte. My toho chlápka potřebujeme.“
Muž v nemocničním hábitu se radši rozhodl nezjišťovat, na co jej potřebují. Pomalu se přesunul ze své pozice, kde vyslechnul konverzaci dvou postav na osvětlené chodbě, ke dveřím.
„Musím se odsud dostat.“ Zněla v jeho hlavě jediná myšlenka.
Vyrazil. Pomalu otevřel dveře a skrčený se vplížil do chodby.
„Hej, co to…“ Muž ve vojenské uniformě nestačil ani doříct a před očima se mu objevilo temno. Muž v bílém plášti jej následoval o zlomek vteřiny později.
Z druhého pokoje vše s hrůzou sledovala zdravotní sestra. Netrvalo jí dlouho se vzpamatovat a zmáčknout tlačítko alarmu. Pak už jen sledovala, jak se muž v hábitu otočil za zvukem a začal běžet. Senzory jej okamžitě identifikovali jako člena SFE s krycím jménem Leaf. Status: K. I. A.
Muž běžel skrze koridor provázený zvukem alarmu a rudými blikajícími světly. Některá místa byla osvětlená, jiná ne. Automaticky posílal k zemi jednoho vojáka za druhým, stejně tak jako doktory. Jednou nebo dvakrát se před ním začaly otevírat dveře, za nimiž slyšel kroky, tak je jednoduše kopnul zpět, aniž by nějak výrazně zpomalil. Dostat se k nejbližším schodům mu trvalo zhruba dvacet sekund. Chytil se zábradlí a skočil o patro níž, a znovu níž. Nohy pokaždé vydaly podivné mechanické zvuky. Muž si jich ale vůbec nevšímal. Zdálo se, že je vůbec neslyší. Při čtvrtém skoku si pod sebou všimnul dvojice vojáků vybíhajících nahoru. Znovu skočil. Přímo na ně. Dopadem je strhl na zem a jednomu z nich vzal stařičkou XM-8. Během dalšího skoku zkontroloval zásobník.
Něco mu při pohledu na červeně svítící munici řeklo:“Intar->nesmrtící->dobře.“
Další dva vojáky přibíhající nahoru střelil na mezipatře přímo do hrudníku. Byla by zbytečnost mířit na hlavu.
Poslední patro už jen seběhnul. Ocitl se v prostorné hale plné pacientů a doktorů. Neměl čas, ani náboje na to, aby je všechny poslal k zemi. Zvolil proto jiný postup. Rozběhl se proti obřímu květináči jedné ze dvou tropických palem, které zde rostly. Odrazil se od kamenného odpadkového koše, vyskočil přímo na květináč a rychlosti využil k tomu, aby se rozběhl šikmo proti zdi. Odrazil se pravačkou, jelikož zeď byla na levé straně, natočil tělo do téměř vodorovné polohy vzhledem k zemi a nohama narazil do stěny. Přitom mírně pokrčil kolena při každém ze tří kroků, které na stěně udělal. Při tom třetím je naopak prudce vymrštil, což jej poslalo o další dva metry dále, přímo skrze prosklená okna nad východem.
Na chodník před budovou dopadl v kotoulu. Než stihnul nabýt rovnováhu a rozběhnout se, rozzářilo se přímo naproti němu bílé světlo. Čistě instinktivně s sebou trhnul dozadu, což jej v jeho polopodřepu usadilo rovnou na zadek. Překvapení netrvalo pro normálního člověka ani tak dlouho, aby to stačil postřehnout. Přímo z jeho sedu se převalil vzad do podřepu a vystartoval proti zhmotňující se postavě.
Hned jakmile se muž objevil, Leaf už byl vedle něj, snažíc se ho útokem na nervový uzel zneschopnit. Muž byl ovšem překvapivě rychlý a tak jej Leaf asi o milimetr nebo dva minul. Muž byl zasažen, ale ne zcela zneschopněn.
Leaf se prohnal okolo něj, nečekajíc na armádu. Muž zhluboka lapající po vzduchu v předklonu pro něj stejně nebude žádná hrozba.
„L-Leafe… stůj,“ vykašlal muž.
Pro osobu v nemocničním hábitu s puškou v ruce, směřující přímo do centra města to bylo, jako kdyby dostala pěstí.
Instinktivní útěk se změnil v zaražené postávání a obrazy v mužově hlavě začaly vyplouvat na povrch.
Kdo byl.
Co dělal.
Co se mu stalo.
Nezvládnul to. Odpadnul. Tentokrát se už ale nenacházel v podivném kómatu. Tentokrát to byl pouze zasloužený spánek vojáka, jehož vědomí se probouzelo o něco pomaleji, než jeho tělo.

Doufám že se vám díl líbil. Komenty nechávejte - potěší. Kritiku také - díky ní se člověk zlepšuje.
enjoy

TO BYLA DOBA

Díl bezva, jen nějakej bezďejnej a krátkej

Jo vím. Dal sem si na čas.
Tento díl (i když třeba bezdějný) dal hodně zabrat. Potřeboval sem tam dostat věci od kterých se bude odvíjet celý zbytek příběhu. Navíc je tam naznačených tolik věcí pro budoucnost jako v téměř celé minulé sérii dohromady.
To mě přivádí na nápad.
Hádejte které z těch věcí jsou vodítky

Dobrý ten začátek je takový trochu divadelní do psaného textu se moc nehodí ale jinak dobrý

Co je s dalším dílem hmm?

Škola, škola a zas jen škola Upřímně nemám na psaní vubec náladu. Ted jsou sice prázdniny ale já jsem prakticky v katatonickém stavu vděčný za trochu klidu a odkládám i seminárku.
Takže potom co dodělám seminárku, dopíšu čtenářský deník (tzn. ještě 10 knížek z povinné četby), dodělám Ch olympiádu, přečkám stužkáč atd. atd. tak se na to vrhnu.
Všem co moji povídku čtou se omlouvám, ale je dokonce docela dobře možné, že se bude pokračovat až v příštím roce po matuře.
I kdyby ne tak bohužel s mnoha díly nepočítejte.
V nejhorším případě, kdyby došlo na to, že bych věděl, že povídku už nemám šanci dokončit, pošlu alespoň díl ve kterém bude všechno uzavřené včetně modelů nových lodí apod.
Jinak tedy prosím o strpení.

Kapitola 1
Znovuzrození druhá část
8. 7. 2030 - Mléčná dráha, Země, vojenská nemocnice Oblast 52, někde na území bývalého Ruska
„Už ses probrala, Růženko?“
„Co to,…?“
„Vidím, že jo. Vstávat a cvičit. Po té tvé eskapádě jsi spal celý den. To by ti mělo stačit.“
„Vypadni,“ odbyl dotěrný hlas Leaf. Všechno ho bolelo a jeho celé tělo mu připadalo cizí. Neměl ani sílu otevřít oči a ten hlas, i když známý ho neustále odtrhoval od sladkého odpočinku.
„Mimochodem, za chvíli tu dojde moc pěkná sestřička s tvým obědem. Promiň. Snídani i minulou večeři jsem ti snědl.“
Po slově „sestřička“ se Leaf okamžitě narovnal a při zmínce o obědě dokonce i otevřel oči.
První co uviděl, byl Jack. To druhé vozík. Potom si to jeho mozek dal dohromady a všiml si, že Jack je na vozíku.
„Ani se nezkoušej rozčilovat. To ty jsi mě do téhle nemocnice dostal. Mám snad právo se trochu najíst. A cizí chutná vždycky líp.“
Leaf zabručel. Pak zasykl a zatočila se mu hlava z nenadálého nárůstu množství informací přijímaných z okolí. Donutilo jej to na chvíli zavřít oči. To neměl dělat. Vizuálních podnětů sice ubylo, drasticky se však navýšil počet těch ostatních.
Před očima se mu začali dělat mžitky. Mezi nekonečným proudem rozlišil programy pro ovládání nohou a rukou, zaznamenal, že se pravé oko snaží přepnout na infra, a celé jeho tělo jako by se snažilo teprve synchronizovat. To však byl jen zlomek. Méně než desetina procenta z kvant dat, které zpracovával.
Zdálo se mu, že zná všechno, rozumí podstatě světa na té nejzákladnější úrovni.
Jeho tělo se začalo svíjet v křečích. Mozek to nezvládal. Všechno se dělo příliš rychle. Přetížení se zdálo nevyhnutelné a v jeho pokoji se zvedly prakticky všechny věci současně včetně Jacka.
Uklidni se. Dýchej. Ovládni sám sebe.
Hluboko uvnitř sebe sama mu nejhlubší část jeho já napovídala jak se s novou situací vyrovnat. Tohle hluboké podvědomí bylo to jediné, co drželo jeho molekuly pohromadě, aby se nerozletěly světelnou rychlostí na všechny strany.
Energie, kterou cítil, neměla obdoby. Kvůli přemíře vlastní energie si dokonce ani nevšiml druhé, mnohem menší, a přesto daleko větší než o čem by si člověk dřív mohl nechat jenom zdát. Zhruba 5% energie ZPM a přesto se zdála titěrná.
„Nechtěj všechno nebo nebudeš mít nic,“ ozval se hlas z jeho podvědomí.
Na tento pokyn se Leaf pokusil vztyčit barikády. Poprvé marně. Podruhé také selhal, ale napotřetí se mu podařilo vytvořit provizorní mentální blok, kterým uzavřel většinu energie.
„Správně. Teď se dívej. Znalosti věků jsou tvoje. Sám nevím, jestli si je zasloužíš. Zasloužím. Cokoliv. Prostě se uvolní a užij si jízdu.“

O půl hodiny později
Leaf nad sebou viděl starý ustaraný obličej. Druhý, v jeho věku, přesto ale velmi podobný tomu prvnímu se nakláněl o něco víc vlevo. Skrze okno uslyšel zakňučení o intenzitě hluku středně velké laviny.
„Pořád ještě dýcháš?“ Zeptal se vlastník starého obličeje.
„Jeden jako druhý. Starostmi bez sebe a maskují to cynismem,“ zabručel Leaf.
„Stejně tak ty svoji radost z toho, že o tebe někdo má strach, kryješ bručením.“
„Nech to plavat. Radši pověz, jak jsme dopadli.“
Po této otázce generálu O’Neillovi zmizel z tváře i zbytek úsměvu.
„Vážně to chceš vědět?“
„Tak zlé?“
„Horší. Skoro miliarda mrtvých civilistů. Prakticky všichni důstojníci, vojáci, skoro celá flotila. Přišli jsme o to všechno. Z deseti milionů zbyly necelé dva tisíce a to jen díky tomu že většinu z nich pohřbil zaživa jeden z mrakodrapů. Zablokoval jim východ z muničního skladu, kde byli. Trvalo nám několik hodin, než jsme se k nim dostali. To vedro někteří nezvládli. Už dřív tam odnesli některé raněné z prvního útoku. Podtrženo, sečteno, bojeschopných je zhruba patnáct set. Z toho asi tři stovky důstojníků a asi dvě stovky se schopnostmi velet. Planeta je nadranc. Kompletně neobyvatelná alespoň dalších sto let. Nahoře jsme ještě stihli zachránit pět našich lodí a jeden O’Neill. Zbytek by nepřežil ani cestu hyperprostorem ani pokus o opravu. I ten zbytek je téměř všechen na odpis. Zvládli jsme zachránit Destroyer a Mozart to ani po těch třech měsících stále nemá vyhrané. Zbytek šel na náhradní díly. Část posádek ostatních lodí se podařilo zachránit, ale není to ani deset procent původního množství. Jsme prakticky bez zkušených důstojníků, těch pár dobrých pilotů co se vrátilo je většinou příliš traumatizovaných, než aby někdy znovu sedli do kokpitu, vojáci, kteří to přežili, jsou zranění, často jim chybí končetiny a do pole se znovu příliš taky nehrnou. Jinak přežilo asi deset Jaffů co byli na bojišti, protože se na ně zřítila část zákopu, potom asi tři asgardští vojáci, deset jejich pilotů a padesát členů posádky co byla na tom posledním O’Neillu a jiných lodích.“
„Jak se vám podařilo zachránit mně? Byl jsem na volném prostranství.“
„Nepamatuješ, jsi to? Necítíš,…?“
„Chci to slyšet od tebe. Potřebuju… Potřebuju vědět, jestli je to pravda.“
„Projekt Nemesis. Byla to jediná možnost. Tvoje nohy… Ruce… Žebra… Oko…“ Jack nemohl pokračovat.
„Promiň. Tolik dobrých lidí zemřelo… Chtěl jsem zachránit alespoň někoho.“ Pokračoval po odmlce.
„Chápu. Jak moc zlé to se mnou bylo.“
„Levou ruku jsi měl čistě amputovanou. Pravá ruka s ramenem a žebry na té straně byla kompletně rozdrcená. Několik úlomků propíchlo pravou plíci. Levou ruku ti kompletně nahradili včetně ramenního kloubu. Propojení tak prý bylo snazší. Ramenní jamka a klíční kost na levé straně včetně lopatky jsou ale tvoje. Na pravé části ti nahradili žebra, dali umělou plíci, umělou lopatku, klíční kost,… Prakticky celý ramenní pletenec. Nahradili potrhané prsní svalstvo včetně části zádových svalů. Biceps a triceps na pravé ruce musely být nahrazeny, stejně tak skoro polovina zápěstních a předloketních svalů. Kosti byly vyztužené a museli ti nahradit tři prsty. Tvůj je jen ukazováček a prostředníček. Dlaň byla potrhaná, ale z větší části se ji podařilo nahradit. Tvoje lebka byla částečně rozdrcená a musela být z části nahrazená umělými slitinami. Pravé oko už nebylo možné zachránit a byla ti voperovaná bionická náhrada. Potrhané obličejové svalstvo ti zrekonstruovali nanity, přesto má stříbřitý odstín, jelikož měly nanity poruchu a tohle bylo místo kde se jejich mrtvé těla usadily. Tvůj mozek ztratil veškerou aktivitu, kterou poskytovaly vylepšení a je velmi pravděpodobné, že jsi o veškeré vylepšení mozku přišel. Zato tam prý viděli podivnou aktivitu jako u povzneseného, ale to ještě musí potvrdit. Tvoje páteř byla prasklá na třech místech, z toho na jednom málem přerušila míchu. Ve zbytku nohou, o který jsi nepřišel, byly kosti kvůli pnutí rozlámané na dlouhé, tenké třísky a museli tak odebrat i zbytek až po pánev. Ta byla potažená nejpevnějšími známými slitinami a morek byl také nahrazen kovem. Celá spodní část kromě oblasti podbřišku a níž je tedy taky mechanická. To je myslím všechno. Nechám tě chvíli o samotě, ale měl bys vědět, že dole čeká Max a pokud za ním brzy nezajdeš, nejspíš zboří nemocnici.“ S těmito slovy se generál rozloučit a jeho mladší verze jej také následovala.
Leaf se chvíli zaraženě díval po pokoji, dokud si nevšiml podnosu s borščem a šašliky. Ozval se žaludek.
Během jídla měl alespoň čas přemítat nad událostmi posledních tří měsíců. Ani se mu nechtělo věřit, že to bylo tak dlouho, co měl nějakou pevnou stravu. Po takové době bez jídla mu i boršč chutnal jako mana z nebes. Chuťové pohárky podrážděné náhlou činností vysílaly do mozku signály neobyčejného potěšení.
Když dojedl, cítil se opět sám sebou. Začal prozkoumávat vlastní, zčásti nové tělo. Tmavě černé ruce i nohy občas prosvítaly tmavě zelenou září, která indikovala pohotovostní, normální režim. V hlavě se mu najednou objevily všechny dostupné parametry. Jeho druhá část podmíněně zareagovala. Pocítil úbytek energie. Byl však sotva znatelný. Věděl, že ty protézy nějak vylepšuje. Co přesně však dělal, šlo mimo jeho vědomí. Chvíli světla hrály všemi barvami, poté se opět ustálily. Na povrchu se ustálily jemné světlejší žilky a zdálo se, jako by zbytek materiálu ještě více ztmavnul.
Jejich vzor nápadně připomínal žíly u obyčejných končetin a Leaf měl pocit, že to není daleko od pravdy. Jeho končetiny se najednou totiž zdály o něco těžší, zatímco zbytek těla o dost lehčí a po zádech mu stékalo značné množství potu, i když nepociťoval žádnou námahu či únavu.
Najednou ho přepadla silná bolest hlavy.
Chytil se za zátylek a skroutil do fetální polohy. Potom opět pocítil odběr energie a tentokrát i věděl, co dělá.
Zabraňoval neuronům, aby jeden po druhém neumíraly vytížením.
Kov v jeho mozku a oblasti pod okem přesunul a zakomponoval do stavby neurální sítě. Posílil tak jejich výdrž nejméně dvacetkrát bez nutnosti nechat tělo projít složitým evolučním procesem na zvládnutí zatížení mozku povznesených.
Byl to sice podvod proti přírodě, ale Leaf neměl čas urychlovat evoluci sám na sobě. To by jej klidně mohlo stát život.
Jedna věc teď ovšem byla jasná. Opravdu měl znalosti povznesených a to znamená i jejich schopnosti. Než se je ale odhodlal vyzkoušet, šel navštívit Maxe čekajícího před hlavním vchodem a děsícího všechny pacienty i lékařský personál.
Jenom co vešel do haly, zpozoroval, že dospívání už proběhlo. A velice zdárně. Max se zdál ještě větší než jeho otec. Na boku se mu lesky stříbřité jizvy po boji s Herbipsy a zbytek jeho krátké srsti byl modročerný. Na hřbetu se mu táhl pruh tmavší, delší srsti a jeho ocas netrpělivě švihal.
Útoku podobný výpad na Leafovu mysl doplnil spokojeným zařváním, které způsobilo urychlené vyklizení haly a několik zázračných uzdravení.
Během krátké telekomunikace si předali nepřeberné množství informací. Max byl očividně potěšený, že teď se mentální kapacita jeho společníka vyrovná, nebo dokonce předčí tu jeho.
Leaf jej, jakmile poznal, jak se o něj Max bál, ujistil, že je v pořádku a změna jeho těla mu příliš nevadí.
Max se na oplátku pochlubil, že zbraně, které Leaf získal z těla jeho otce, byly díky lokátorům nalezeny a on je po celou dobu strážil.
Po chvíli pozoroval, jak za ním jdou oba Jackové a vedle nich i Sam s Danielem a Tel’acem.
Bylo poněkud podivné vidět starou SG-1 v plném a původním složení.
„Zdravím, Leafe. Pořád mi přijde podivné neznat ani tvoje pravé jméno. No nic. Doufám, že se cítíš dobře a příliš tě netrápí ty protézy. Naše kybernetická divize na nich pracovala… Co to je. Tohle nejsou ony. To nejsou ty, které jsme vyrobily. Ano jsou podobné, ale ty linie tam nepatří a pohybují se taky nějak jinak… Kdo ti je dal. Kdo je vyměnil.“
„Klid. Původně byly bez těch žilek a trochu světlejší, že? Taky se pohybovali trochu víc ztuha.“
„Neřekla bych ztuha, ale s tou barvou máš pravdu. Co jsi s nimi udělal.“
„Vylepšil. Předpokládám, že právě proto je tady Daniel. Objevili jste abnormálně vysokou aktivitu mozku a řekli jste si, že to má co dělat s povznesením. Plus ten nábytek a těch pár doktorů co jsem nechtěně odhodil.“
„V podstatě máš pravdu,“ ozval se doktor Jackson.
„Víte, už jsem si začínal myslet, že jste mrtvý. Myslím, že se několik zpráv o vaší smrti dokonce i někde objevilo.“
„Ne. Mrtvý ne, i když to by nebyla žádná novinka. Jsem tady, abych ti pomohl pochopit a ovládat tvé schopnosti, z nichž minimálně o telekinezi jsme si jistí, že je vlastníš. To co jsi předtím řekl je ale zajímavější. Říkals, že jsi byl schopen vylepšit vlastní protetické končetiny? Úroveň koncentrace musela být neuvěřitelně vysoká…“
„Ani ne, udělal jsem to podvědomě. Víc mě zajímá, co tady dělá Tel’ac.“
„Přišli jsme se zeptat, jestli zůstaneš v aktivní vojenské službě,“ vzal si slovo Jack.
„Proč?“
„Abys nakopal těm hajzlům jejich chitinové…“
„To beru. Tak proč jste se na mě takhle sešli?“
„Posíláme tě do Sparty. Jack a svalovec budou tví instruktoři. Teď si vem volno, odlétáš čtrnáctého. Veze tě Destroyer. Odpočiň si a dej se do kupy. Čeká tě peklo,“ řekl Jack a s ďábelským úsměvem zmizel v záblesku světla.
„Že já radši nedržím…“

Tak po obří přestávce dávám další díl. Většinu poviností už mám hotovou a ten zbytek je rozdělaný tak snad se intervaly o něco zkrátí.

No konečně, dobrý

Díl výborný jen by mě zajímalo co je to ten projekt Eternity(kromě toho že je to lod )

Tak když už je to druhá série tak to můžu prozradit.
Eternity je společný projekt lidí a Asgardů, za účelem překonat antickou Atlantidu. Mělo se jednat nejen o obytný komplex schopný přesunu po galaxii, ale také plně vybavenou vojenskou základnu schopnou vybudovat předmostí na téměř jakékoliv planetě.
Mělo se jednat prakticky o pojizdný, extrémně dobře vybavený prostředek pro první fázi kolonizace planety (zajištuje jídlo, vodu, přístřeší a ochranu než se vybuduje vlastní infrastruktura).

Kapitola 1
Znovuzrození třetí část
14. 7. 2030 – Kdesi v Mléčné dráze, můstek SD-499 Destroyer.
Postava, která v příšeří místy zeleně zářila, stála před obrazovkou ukazující tu nejpodivnější planetu, jakou kdy viděla. Tedy jednalo se spíš o měsíc obíhající neuvěřitelnou rychlostí okolo plynného obra většího než jupiter a zároveň vydávajícího podivný stříbrný lesk který osvětloval přivrácenou stranu planety. Co bylo také patrné, byl její výstřední zploštělý tvar, vypadala jako plochá kapka, nejtenčí stranou přivrácená ke své planetě a přitom kapkovitý tvar měl rozšíření po směru pohybu. A neměla žádnou rotaci.
„Vítej na Nové Spartě. Jedné z nejšílenějších planet celého vesmíru, pohodlně usazenou ani ne tisíc světelných let od matičky Země,“ ozval se admirálův hlas zpoza velitelské židle.
„Jak tohle doháje vzniklo?“
„Byla to nejspíš součást toho obra, nebo se spíš tvořila v horních vrstvách jeho atmosféry, ale nějak se od něj odpoutala. Poté do ní musel narazit asteroid a převrátit ji plochou stranou a přitom ji dostatečně zpomalit na to, aby přestala unikat z obrova gravitačního vlivu…“ Ozval se ženský hlas.
„Takže přece jen rotuje.“
„Ano ale velmi pomalu, otočí se tak jednou za tisíc let.“
„Což bude právě dost času, abychom ty usmrkance dole alespoň něco naučili,“ ozval se opět Jackův hlas a jeho zástupce, jemuž připadlo velení Destroyeru jenom přikývnul.
„Jak to postupuje.“
„Dobrovolníků je spousta. Přihlásilo se víc jak miliarda lidí. Desetinu vyřadili rovnou a jenom desetina z toho zbytku snad projde. Talentovaných je málo. Skutečný potenciál má ještě míň.“
„Jak probíhalo to vyřazování. Nemohli poznat kdo na to fyzicky má a kdo ne, někdo se mohl klidně vypracovat.“
„O fyzičce to nebylo. Spíš o přístupu. Horké hlavy, co se chtěli jenom mstít a v těch prvních dnech totálně ucpali náborové kanceláře, by akorát nechali zabít sami sebe. Taky moc nechtěli brát lidi s malými dětmi a podobně. Pravda, každý byl… nevím jak to popsat, asi zdrcený, a většina naštvaných, ale braly jen ty, u kterých bylo jasné, že to zvládnou. No a taky ty z edenu. Pokud by jich armáda většinu nevzala, měla by na krku vzpouru,“ teď to kapitánovi lodi došlo a nervózně se podíval na Jacka.
„V klidu. Je to pravda. Trochu víc než půlka lidí tam dole pochází z Edenu. Není jich tam víc jen, protože se nám podařilo přesvědčit zbytek, aby se staral o zraněné a poskytoval zásoby. Z těch asi čtyř set milionů co odtud nakonec armáda vytáhla, než se povrch proměnil v peklo, bylo téměř dvě stovky milionů dětí, zbytek převážně ženy. To co uvidíš dole je prakticky každý bojeschopný muž a stejný počet žen co z edenu zůstaly. Celkem je to 55 milionů edenských vojáků. 23 milionů mužů a 22 milionů žen. Zbytek je z jiných kolonií a hlavně Země. Poslední měsíce se do nich snažíme vetlouct alespoň základní výcvik, ale tělo jednoduše potřebuje delší časový úsek. Kdybychom tak měli alespoň rok nebo dva. Bez implantace vzpomínek bychom byli úplně nahraní, jelikož nejsou důstojníci.“
„Tak proto je tu celá parta,“ postava se zadívala na SG-1 ve starém složení i s Mitchelem.
„Přesně. Stahujeme zálohy, důchodce, prostě všechny co ještě nejsou mrtví. I tak je s důstojníky silný podstav. Dokonce jsme i povyšovali, kde se dalo. Každý trochu zkušený voják co to přežil a zároveň byl trochu chytrý, šel nahoru jak na steroidech.“
Kapitán lodě, dřívější Jackův první důstojník se ošil, jelikož se to týkalo taky jeho. Místo jedné lodě velel První Alianční flotile s pětadvaceti čerstvě dokončenými loděmi. A zatímco mluvili, dokončovala se už Čtvrtá. V plánu bylo deset a dokončeny měly být za necelé dva měsíce. A přesně tolik času měl Leaf i ostatní vojáci na svůj trénink.
„Na co se dole můžu těšit. Nějak to nevypadá na obyčejné posilovny a překážkovou dráhu.“
„Tak nějak. Sam, můžeš,“ ozval se Jack s úsměvem, který by krokodýlovi nahnal husí kůži.
„Podmínky dole jsou hodně… rozmanité,…“
„Ha, prý rozmanité…“ Skočil do řeči Admirál.
„Gravitace je v rozmezí od 0,2 do 12 g. Hlavně kvůli tomu plynnému obrovi. Taky dělá docela paseku s vlnami. Tsunami jsou naprosto běžné. Vlastně ty pozemské by z nich měly komplexy. Příliv a odliv jsou naprosto šílené a vytvořili nevídaně vysoké útesy. Mimochodem, nachází se zde nejvyšší hora z nejspíš celé galaxie, určitě tedy v poměru k planetě. Za horu se totiž geologové rozhodli pokládat ten ocas planety. Právě tam panují podmínky téměř jako ve vakuu, takže se z téhle planety dá do vesmíru vyjít prakticky pěšky. Teplotní rozmezí je, pokud tedy vynecháme tu horu, od -110°C do 280°C. O deset stupňů míň a jednotka pro boj v mrazivých podmínkách by byla vážně naštvaná. I přes techniku, která je dokáže udržet při životě, musí být člověk na mráz vážně zvyklí. Proto jsou to většinou lidi ze Sibiřských oblastí. O těch deset stupňů míň a zmrzla by jim vodka. Pak by neměli daleko ke vzpouře.“
„A jak vy to víte.“
„Byla jsem tam na kontrole. Několik předchozích inspektorů se vrátilo až příliš vratkým krokem…“
„To ještě nic nevysvětluje…“
„No je tam vážně pořádná kosa. A když vám někdo po dvou dnech v tom mrazu nabídne… No prostě se to neodmítá.“ vysvětlila Sam.
Leaf zachytil docela silné vzpomínky, jak Carterová tančí na stole kozáčka mezi dvěma dvoumetrovými Rusy a při otočce zkopává jiného ze židle.
Na tváři se mu objevil přes veškerou snahu úsměv.
„Gravitace, teplota. Ano ještě tlak. Ten se pohybuje od téměř nuly po 3 pozemské atmosféry na souši, v nejhlubším místě oceánu je trojnásobný oproti Mariánskému příkopu.“
„A tam mě chcete vysadit?“
„No ne přímo do toho příkopu, to by nezvládlo snad ani tohle brnění, ale někde do tréninkových oblastí. Jsou vážně rozmanité. Od ledových plání a ker po ostrůvky ohraničené lávou. Taky několik lesních a pralesních, pak ty útesy, tam se trénuje horolezectví. Bez jištění. Jo a ještě možná využiješ i ten asteroidový pás. Na oddych bys mohl oprášit některou ze stíhaček a svoje letecké schopnosti. Na rozdíl od jiných je tenhle hustý skoro tak, jak to ukazují ve scifi. Proletět to plnou rychlostí je prý vážně zážitek. Bohužel ten poslední nováček co to zkoušel,… no nakonec mu tu ruku ještě dali dohromady.“
„Zajímalo by mě, jak jste to zvládli vybudovat za tak krátkou dobu.“
„Na tom nic nebylo, vhodné kovy byli v dostatečné koncentraci i této soustavě, čili nebylo nutné nic vozit. Nechali jsme tu čtyři těžařské a dvě lodě s konvertory a dostatkem energie. Trvalo jim to ani ne měsíc. Stavělo se jen to nejdůležitější. Hodně civilů pomáhá po tom, co se stalo na Edenu. To bys měl vědět.“
„Co bych měl vědět.“
„No že na Zemi se plně rozjela válečná ekonomika. Daně šly navrch o dvě stě procent, manufaktury jedou na maximum…“
„Já vím co je to válečná ekonomika. Jen jsem se divil, že to lidé přijali a že se k tomu vláda vůbec odhodlala.“
„Takže nevíš…“
„Co?“
„Vláda padla. Miliarda mrtvých,…Lidé byli naštvaní,…“ Carterová očividně nemohla najít slova.
„Kdo teď velí.“
„Jack. Díky té mediální kampani a tomu, že byl dlouho pro navýšení počtu lodí a ozbrojených složek celkově, to na něj teď všechno padlo. Nesnáší to dobře. Musí mít výsledky, a to brzo. Je nervózní a všechno to na něj padá.“
Teď Leafovi došlo, jak velký význam měla i ta krátká návštěva v nemocnici. A taky, že Jack není na vozíku.
Zeptal se ho na to. Odpovědí mu bylo pouze to, že se potom, co jej zvedl do vzduchu, cítil mnohem líp.
„Mimochodem jak brzo?“
„Jak brzo co?“
„Musí mít výsledky“
„Myslím, že lidi to nevydrží déle než další tři měsíce. Už za necelé dva je ale plánovaná první vlna.“
„To není moc.“
„Myslím, že ti to bude muset stačit.“
„SG-1 a ostatní veteráni se taky připojí k nám dole?“
„Většinou ne.“
„Proč? Myslel jsem, že nás mají trénovat.“
„Ani nanity neudělají člověka mladším. Ano zastaví stárnutí a zvýší sílu, ale jen o určité procento. Těm dvacetiletým, alespoň tedy fyzicky nestačí. Od toho je tady tohle,“ Sam mu ukázala malé holografické zařízení.
„Bez tohoto bychom si ani nemohli dovolit začít válku, dokud nevycvičíme mnohem víc důstojníků. Říkáme tomu Vlajkonoš. Je to prakticky holografický vysílač příští generace. Teď je to myslím pátá. Každopádně má oproti jiným pár podstatných vychytávek. Zaprvé vlastní pohon,“ Jen co dořekla, miniaturní vysílač se zvednul z její ruky.
„A hlavně filtr neurálního spojení, který ve spolupráci s novými neurálními implantáty umožní důstojníkovi velet zároveň až deseti jednotkám nezávisle na sobě.“ Jen co dořekla, do vzduchu se vzneslo dalších devět bratříčků malého stroje a vytvořilo holografický obraz deseti Samanth, z nichž každá dělala a říkala něco jiného.
„Chytrá věcička.“
„Samozřejmě je tu pár nevýhod. I když je poměrně odolný, nemohli jsme přidat štíty, takže ho přímý zásah vyřadí. Navíc soustředění, které vyžaduje je značné a důstojník může být snadno zavalený počtem informací, takže se reakční doba snižuje. Je to nouzové řešení, které ve spolupráci s novými UI, kterým už teď vojáci říkají Šmíráci, umožní po několika bitvách vytipovat velmi přesně jedince s vůdčími schopnostmi. Přirozeně tak vzniknou velitelé, kterým boudou zbývat pouze zkušenosti a ty se nahradí implantovanými vzpomínkami.“
„UI, kterým se říká Šmíráci?“
„Přesně tak. Vytipovávají jedince s buď mimořádnými vůdčími a inteligenčními schopnostmi, nebo naprosto výjimečné bojovníky.“
„Kvalita válečníka se nejlépe projeví v bitevní řadě,“ připojil se k rozhovoru Jaffský mistr.
„Teal’cu, předpokládám, že ty mě budeš učit boj nablízko.“
„Vskutku.“
„I když nebudeme moci zápasit proti sobě?“
„To je omyl. Díky tvému obleku budeš moct bojovat s Teal’cem tak, že se ti vyrovná. Bude sice hologram, ale tvé tělo půjde ještě dva měsíce na dálku vypínat a zapínat, navíc můžeme přidat mírnou časovou dilataci a vyrovnat tak rozdíl v reflexech.“
„Neporazitelný protivník na trénink. Zajímavé.“
„Vskutku.“
Před Leafem se zhmotnili jeho zbraně.
„Vem si je dřív, než tě pošlu tam dole, jinak budeš mít problém,“ řekl mírně znuděný Jack.
Leaf poslechl a sesbíral jedním hmatem všechny čtyři čepele.
„Zbytek máš na střelnici.“ Řekl Jack a kývnul na transportního.
Těsně než transportoval jeho i Maxe, který si mezitím hrál s činkami, si někteří všimli, jak se zbraně začínají kroutit, všichni to ale připsali optickému klamu.
Na podlahu tělocvičny dopadla rozžvýkaná, supertěžká trinio-naquadahová činka.
Pak byl klid.
Věci se daly do pohybu. Nebo už v něm možná byli dávno.
Samotné vyšší sféry zatajily dech v očekávání, co následující roky přinesou.

Ide sa trénovať. (Aj s Maxíkom. )
Dobrá časť a dúfam, že nie posledná.