Stargate: Aldeneerin 1

Nedávno jsem se pustil do psaní tohoto většího projektu, do kterého jsem se chtěl pustit už hodně dávno. Tehdy jsem však neuměl ještě moc psát a svět jsem neměl pořádně promyšlený. Až teprve nedávno jsem se odhodlal a pustil se do toho.
A o čem to vlastně je? Jedná se Stargate v prostředí fantasy, které má jen málo společného ze současným SG světem. Místo hi-tech zbraní se bude bojovat za pomocí magie a tradičních zbraní. Některé známé rasy budou i zde, avšak mnohdy na jiných principech a na jiné technologické úrovni. Nechte se překvapit.

Kap.1 První výprava
Kap.2 Podivný svět Calugh
Kap.3 Pod slunečním štítem
Kap.4 Tajemství hlubokého lesa
Kap.5 Mezi světlem a temnotou
Kap.6 Tajemství pevnosti Livnris
Kap.7 V zajetí temnoty, popela a zla
Kap.8 Velké zasedání rady
Kap.9 Duchové v mlze
Kap.10 Sněžná koule
Kap.11 Temnota a zlo přichází
Kap.12 Cesta do světů divů
Kap.13 V krčmě „U kruhu světů“ a nadreálno
Závěr
Stargate Aldeneerin: Calanirmyan
Stargate Aldeneerin 2
Stargate Aldeneerin 3
Stargate Aldeneerin 4

Protože jsem se rozhodl používat z hlediska dokreslení atmosféry imperiální měrné jednotky, přidávám malou tabuku převodů.

1 míle = 1 609 metrů
1 stopa = 30,5 centimetrů
1 libra = 0,454 kilogramů
1 palec = 2,54 centimetrů
1 unce = 28,35 gramů
1 sáh = 1,8 metrů

Na začátek dávám úvodní kapitolu. Příjemné čtení.

Úvod
Kruh světů na Aldeneerinu

Město Lianar patřilo mezi největší město dosud známé části kontinentu Elisneyr. Jeho populace čítala zatím něco přes 10 000 obyvatel. Psal se rok 320. Zdejší lidé zatím znali jen malou část kontinentu. Mohla za to nějaká podvědomá obava z čehosi neznámého. Nikdo nevěděl, co se stalo v období začátku letopočtu. Neexistovaly žádné písemné záznamy z té doby, jakoby se lidé obávali toho, co se v minulosti stalo. Jediné, co bylo všeobecně známo, že lidé na tento svět odkudsi přišli. To bylo ale tak vše. Nic bližšího nebylo známo. O ničem se nezmiňuje ani lidová tvorba, žádné historky, legendy, prostě nic, jakoby v obavě před něčím, lidé vymazali zcela svoji minulost.

Tento svět nese název Aledeneerin. Patrně byl kdysi hojně obýván a též velice vyspělý, avšak v tuto dobu byla po celém kontinentě zcela zničená opuštěná města. Po celou dosud známou existenci se lidé nevzdálili od města Lianar více, jak několik desítek mil. V jehož okolí se nacházelo ještě několik dalších malých měst, obehnaných hradbou. Tato města byla ještě před dvěma sty lety v rozvalinách a dnes poskytovaly bezpečné přístřeší pro další tisíce lidí. Spolu s dalšími vesnicemi, osadami a dalšími usedlostmi, celková populace lidí čítala přes 80 000.

Na průzkum vzdálenějších míst se lidé odvážili až teprve nedávno. Ve vzdálenosti necelých sto mil na severozápad se nacházel oceán, zatímco na severovýchodě vysoké pohoří. V ostatních směrech se nacházely jen hluboké vzrostlé lesy. Mnohé nálezy pozůstatků vesnic, tvrzí a hradů svědčily kdysi o hojné využívanosti tohoto světa.

Avšak průzkumy tohoto světa měli své stinné stránky. Opuštěný svět ve skutečnosti nebyl až zas tak opuštěný. V okolí kromě zvířat, plachých i nebezpečných, nacházeli mnohé podivné bytosti. Pro mnoho nich z počátku neměli ani pojmenování. V dosud dochovaných knihách ve starých knihovnách Lianaru, bylo nalezeno mnoho zmínek o dalších všemožných nebezpečných bytostech obývající tento svět. Kromě nich s bývalými obyvateli žili mnohé další rasy.

Dle starých knih staří obyvatelé tohoto světa ovládali mocnou magii, díky které se v podstatě dochovalo mnoho vzácných knih. Bez ní by byly staré knihovny dávno v troskách a knihy rozpadlé v prach. Umožnily tak lidem alespoň trochu nahlédnout do historie světa.

Magie byla pro lidi nová věc. Podvědomě tušili, že jejich předkové před jejich příchodem, ji řadili do říše pohádek, a proto ji zatím jen stěží ovládali. Nezmohli se zatím na více než jen velice slabé varianty kdysi mocných kouzel. Současná společnost se dělila na dvě skupiny. Jedni považovali magii za marnou stahu stojící velké úsilí a druzí věřili, že jednou se přeci jen zadaří a magie výrazně lidem ulehčí život. Navíc by velice pomohla v boji proti bytostem, protože většina bytostí magii ovládá a která velice znepříjemňuje boj proti nim.

Město Lianar však dosud ukrývalo mnohá tajemství. Ve starých knihovnách se nacházelo velké množství dosud neprobádaných knih. Jazyk současných obyvatel byl sice trochu podobný jazyku bývalých obyvatel, ale mnohá rozdílná slova a slovní obraty, činí ze studia knih, zdlouhavý a náročný proces. Kromě knihoven se pod městem nacházelo též velice rozsáhlé podzemí. Mnohé jeho části jsou však často blokovány magickými bariérami, bránami ze složitými zámky a pastmi, jež se stali osudnými mnohým průzkumníkům. Jak se ukázalo, ani podzemí nebylo zcela opuštěné. I ono bylo obýváno zvláštními bytostmi. Zpravidla se jednalo o oživlé výtvory, které zde staří zanechali na ochranu podzemí, před nepřáteli.

V severní části města se nacházela velice dobře chráněná oblast. Celá čtvrť byla v podstatě samostatná, co se týče vybavenosti. Od hlavního paláce, přes kasárny, zbrojnice, kovárny, pekárny, ale i knihovny, alchymistické laboratoře a komnaty pro dobrodruhy a válečníky.

Kromě všeho možného, tato čtvrť skrývala jedno velké tajemství. Byl to velký kruh s vnitřním prstencem a devíti červeným trojúhelníky v pravidelných vzdálenostech mezi sebou. Byl zasazen na stojato do velkého podstavce přímo uprostřed onoho nádvoří. Jeho průměr byl úctyhodných 23 stop. Na jeho vnitřním prstenci se nacházelo 39 zvláštních symbolů. Ve starých knihách se toto zařízení nazývalo kruh světů.

Ve vzdálenosti 30 stop před kruhem světů se nacházel ještě panel, na kterém se ve svou soustředných kruzích nacházely ty samé symboly jako na kruhu světů a uprostřed panelu kromě symbolů ještě červeně zabarvená polokoule. Podle knih se jednalo o ovládací panel ke kruhu světů, občas nazývaný oltář symbolů.

O tomto kruhu se tradovalo, že umožňuje cestovat na jiné světy a právě jím odkudsi lidé na tento svět přišli. Avšak jeho funkce zůstávala záhadou. Nikdo si již nepamatoval, jak se ovládal. Po dvě staletí se o tento kruh nikdo příliš nezajímal, avšak přirozená zvědavost časem nad skrytým traumatem z neznámých dávných událostí zvítězila. Touha poznat jiné světy, spolu s postupujícím průzkumem Aledeerinu patřila mezi priority části lidské populace. I v tomto případě se našlo ještě mnoho nedůvěřivců o prospěšnosti takového zkoumání.

Zprvu se čas od času někdo pokoušel mačkat symboly na panelu, avšak nikdy se nepodařilo kruh světů aktivovat. Nevědělo se kolik je třeba zadat symbolů a v jakém pořadí. Na kruhu se nacházelo devět jakýchsi červených trojúhelníkových zámků, které se při zadávání postupně rozsvěcovaly. Zpočátku se badatelé domnívali, že je potřeba zadat kombinaci devíti symbolů, avšak po zadání sedmého jakoby panel přestal reagovat. Časem někoho napadlo, že kombinace se stává pouze ze sedmi symbolů, avšak i v tomto případě bylo množství kombinací nepředstavitelné.

Po čase marného experimentování, bylo rozhodnuto o pátrání po detailnějších zápisech o kruhu světů ve starých knihovnách v podzemí.

Azanyrmuth. Sedmnáctiletý mladík štíhlejší postavy a výšce šest stop světlé pleti, s dlouhými kaštanovými vlnitými vlasy, oválného obličeje s hustým tmavým obočím, hnědých očí a zakulacenou bradou, na které rašili první chlupy plnovousu. Azanyrmuth se hodně zajímal o vědění prastarých. Když zrovna nepomáhal své rodině na nedalekém statku, trávil mnoho času v knihovnách studiem a průzkumem starých knih. Kromě vědění se rád od bratranců přiučil i trochu toho umění boje. Když se dozvěděl o pátrání po zmínkách funkce kruhu světů, též se chtěl zúčastnit. Avšak zprvu se starší na Azanyrmutha dívali s patřičnou nedůvěrou. Soudili, že v tak nízkém věku ještě člověk nezískal potřebnou moudrost na zkoumání tak složitého zařízení.

Jednoho podzimního deštivého večera onoho roku 320, měl Azanyrmuth namířeno do severní čtvrti, kde se nacházel kruh světů. Dostal pozvání od Moladira. Patřil mezi mnohé badatele a též aktivně experimentoval s magií. Moladir sídlil v komnatách v západním křídle celého komplexu s výhledem na nádvoří s kruhem světů.

Azanyrmuth konečně dorazil do západního křídla, kde mají sídlo převážně mágové a badatelé. Byl rád, že dorazil. Cestovat z několik mil vzdálené usedlosti v dešti není příjemná věc, ještěže měl na sobě hnědý kožený plášť, jinak by byl zcela promočen. Azanyrmuth patřil mezi bohatší rodiny, takže si na rozdíl od prostších obyvatel žijících na vesnicích, mohli dovolit lepší oblečení.

Moladirova komnata byla prostorná. Vysoký klenutý strop a dvě velká okna v románském stylu dodávaly celé komnatě nádech majestátnosti. V komnatě se nacházelo množství velkých knihoven plných knih. Uprostřed místnosti na straně vstupních dveří stál velký stůl, na kterém leželo též mnoho knih a dalšího drobného vybavení badatele. Pod každým oknem se nacházely ještě menší stolky s židlemi. Na straně vzdálenější od dveří se nacházel krb, ve kterém tu dobu plápolal příjemný oheň a osvětloval tak celou místnost mihotavým oranžovo žlutým světlem. Před krbem stála dvě pohodlná křesla.

V křesle blíže k oknu seděl Moladir. Byl to vitální starý moudrý muž úctyhodného věku 75 let. Běžně se urozenější lidé dožívali věku okolo padesáti let, prostý lid ještě o deset let méně. Jeho dlouhé vlasy v culíku byly již značně prošedivělé věkem. Zato jeho tvář ještě stále působila živě.

Jakmile Azanyrmuth vstoupil do komnaty, Moladir mu nabídl místo u krbu. Azanyrmuth odložil svůj mokrý plášť na věšák u dveří a popošel blíže k příjemnému ohni v krbu. Byl z chladného podzimního počasí po dlouhé cestě prochladlý, a tak posezení u krbu uvítal.

„Jsem rád, že jsi i v tomto nevlídném počasí přijal mé pozvání,“ uvítal Moladir přívětivým hlasem Azanyrmutha.
„I já vás rád vidím. Cesta byla dlouhá, ale nakonec jsem to zvládl,“ uvítal se a začal si hřát prochladlé ruce u krbu. „Chtěl jste se mnou něco důležitého projednat.“
„Posaď se.“
Azanyrmuth přijal nabídku k posezení. Byla to příjemná úleva si po dlouhé cestě odpočinout.
Moladir začal vyprávět proč si ho pozval k sobě: „Dozvěděl jsem se, že jsi několikrát projevil zájem pátrat ve starých knihách po záznamech týkající se fungování kruhu světů. Avšak tě ostatní badatelé odmítli, protože jsi ještě mlád.“
„Ano, je to tak.“
„Já tedy z podobnými názory úplně nesouhlasím. Jsem přesvědčen, že i mladí dokážou být velmi přínosní. Mají zcela jiný náhled na věc, a tak mohou navrhnout třebas něco, co by starší mohli přehlédnout, poněvadž by to nepokládali za důležité. A co vím, ty jsi tu již mnohokrát v posledních letech prohlížel a bádal ve starých knihách a leccos jsi objevil. Nevidím proto důvod, proč by jsi nemohl s námi spolupracovat.“
„I já jsem to zprvu nechápal, proč ostatní nechtěli, abych jim pomáhal.“
„Ona tu odjakživa panovala určitá nedůvěra k mladší generaci. No uděláme to tak, že já si tě vezmu na starost, a tím učiníme přítrž těmto předsudkům.“ nabízel Moladir.
„To je výborný nápad.“
„Mohl bys začít mi pomáhat již zítra, pokud bys měl čas. Zrovna toho mám hodně na práci, a proto někoho k ruce potřebuji.“
„Myslím, že by to nemusel být problém. My máme už po žní, veškeré zásoby na zimu jsou připraveny a většina prací dokončena.“
„Tak to je dobré. Takže zítra, poté co si zařídíš doma co potřebuješ, bychom spolu na tom začít. Zrovna nedávno jsem v podzemních knihovnách nalezl pár zajímavých knih. Půjčil bych ti ze stájí koně, abys cestu rychleji zvládl.“
„To by bylo dobré. Původně jsem plánoval sem přijet na koni, ale otec našeho koně k něčemu ještě potřeboval, tak jsem se musel vydat pěšky.“

„Nabídni si. Jistě máš hlad.“ ukázal Moladir na tác se sýrem a chlebem na malém stolku.
Azanyrmuth poděkoval a zakousl trochu sýra s chlebem.

Moladir mezitím pokračoval: „No a ve volných chvílích, jestli bys měl zájem, bych tě mohl přiučit něco málo z magie, jež se mi povedla ovládnout.“
„Takovou nabídku jistě uvítám. Magie je vůbec zajímavá, akorát škoda, že ji moc neumíme ovládat.“
„A to si představ dobu, když já jsem byl ve tvém věku. To se ještě na magii nahlíželo s nedůvěrou. V té době ještě žilo pár pamětníků, co znalo z vyprávění jejich předků, příběhy ze starého světa. Tam se prý v magické schopnosti vůbec nevěřilo a každý kdo ve fungování magie věřil, byl označován za blázna a podivína,“ vyprávěl Moladir.
„Co ještě víš o starém světě. Já jen párkrát zaslechl, že jsme odkudsi na tento svět přišli, ale nikdo už neví nic bližšího,“ zajímal se Azanyrmuth.
„Jen útržky. Snad došlo k exodu před katastrofou, ale nic bližšího se nám nezachovalo. Všichni přeživší se snažili co nejrychleji zapomenout. Nepořizovali se žádné záznamy, nevyprávělo se o tom, naopak se všechny záznamy zničili. Zkrátka to muselo být hodně děsivé, když lidé svoji historii zcela vymazali.“
„Možná je to tak lepší.“
„Zřejmě ten strach před naší minulostí přetrval celá tři století, protože se po celou tu dobu nevzdalovali, více než pár desítek mil od města Lianar. Každý se bál vstoupit do velkých podzemních prostor pod městem. Zkrátka strach z poznání. Podvědomě se lidé pořád báli, že by došlo znovu ke katastrofě.“
„Ale ten strach už snad upadá. Co jsem se doslechl, tak probíhají nějaké expedice do vzdálenějšího okolí.“
„Ano to je pravda, zrovna nedávno byl objeven na severozápadě oceán. Ve vzdálenějším okolí pak trosky několika dalších opevněných měst. Stejně tak objevy, které byli učiněny zde v Lianaru. Ukázalo se, že to podzemí je vskutku obrovské.“
„Takže strach už opadá. I já patřím mezi ty, které láká prozkoumávání a objevování neznámého.“
„Vaše mladá generace, už v sobě nemá tak zakořeněn ten podvědomý strach. To je také ten důvod proč chci abys mi pomáhal s výzkumem. Víš ono to není tak jednoduché, jak to vypadá. Jak si jistě zaslechl o setkání s různými monstry, tak ani podzemí není zcela bezpečné. I zde se nachází množství monster, různí golemové a další výtvory mající zřejmě chránit podzemí před vykradači. Kromě toho je také plné pastí. Už to dokonce stálo život několika průzkumníků.“
„Aha,“ zamyslel se Azanyrmuth, „takže to tak snadné není.“
„Bezpečné to rozhodně není, avšak je to už mnoho staletí co staří Aldeřané kamsi odešli, takže mnoho těch pastí a výtvorů je už dávno nefunkčních.“
„Bratranci mě naštěstí naučili slušně zacházet z mečem, takže ani boje se tak neobávám. Navíc jsem se už do jedné potyčky se zloději kdysi dostal a zaplatili za to ti zloději životem.“
„Dobře, bude se to jistě hodit. Avšak nepřeceňuj se, monstra jsou mnohem mocnější než nějací zloději. Jestli někdy na monstra narazíš, raději se nepouštěj do boje sám.“

Oba se ještě poměrně dlouho dobu se společně bavili o dalších věcech. Převážně o svých životech, chodu města a životě lidí. Mezitím venku déšť neustával, ba naopak, ještě zesílil. Moladir nabídl Azanyrmuthovi možnost, zde přenocovat. Podobně jako v celém městě, byla tu ještě spousta volných komnat.

Jakmile na oba přišla únava, Moladir odvedl Azanyrmutha do jeho nové komnaty. Nacházela se v horním patře východního křídla též s výhledem na nádvoří. V komnatě byla zatím pouze obyčejná postel se slaměnou vycpávkou. Nicméně Moladir sliboval, že tuhle komnatu časem zútulní.

Azanyrmuth sundal ze sebe svrchní část oblečení a ulehl. Než usnul, přemýšlel o tom, zda se jim povede porozumět funkci kruhu světů a nové světy, které tak mohou objevit. Poté však brzy, za zvuku deště bubnující na okna, usnul.

Probudil se druhého dne ráno příjemně odpočatý. Hned z rána si šel opláchnout obličej ke studánce v dolním patře. A poté zašel za Moladirem, který mu půjčil ze stájí koně, aby mohl doma oznámit tuto novinu. Ještě před odjezdem snědl kus chleba a poté se již vydal na cestu.

Zatímco byl Azanyrmuth pryč, Moladir poslal služebnictvo, trochu zútulnit novou Azanyrmuthovu komnatu. Nechal tam nastěhovat stůl, zatím jednu polici na knihy, skříň, dvě židle a dokonce i lepší postel. Zkrátka to byl celkem luxus. Avšak město Lianar za ty poslední tři století jen vzkvétalo. Úrodné půdy bylo v jeho okolí opravdu hodně a lidí stále málo. Lidé zde si spíše pomáhali a nezáviděli si. I když se občas pár loupežníků našlo.

Azanyrmuth dorazil zpět v podvečer. Doma bylo ještě třeba s něčím pomoci, ale v podstatě do jara se bude moct věnovat svému zájmu naplno. Jednou za pár dní však dorazí domů, občas vypomoci rodičům. Když Azanyrmuth uviděl, jakých jeho komnata doznala změn byl nadšený. Ihned si vše se zájmem prohlédl.

Poté se zde zabydlel. Své věci, bez nějaké složité organizace, uložil do skříně. Azanyrmuth nebyl příliš pořádkumilovný, jeho matka ho v podstatě od dětství po současnost sekýrovala ohledně ukládání oblečení a dalších osobních věcí. Často to bylo vyhnáno do absurdnosti, až Azanyrmuth začal nenávidět řeči o tom, kde má co přesně ležet. Nyní byl rád, že konečně má volnou ruku v zařizování své komnaty a nikdo nad ním nestojí jak stráž. Hned jak skončil ihned zašel za Moladirem.

Moladir Azanyrmuth nejprve provedl po celé oblasti sloužící pro potřeby výzkumu týkající se kruhu světů. Představil mu další badatele, kteří v současnosti v knihovnách studovali staré knihy. Ukázal mu další studovny, knihovny, kasárny, cvičiště, které se v současnosti zatím moc nepoužívaly. Potom mu ukázal hlavní palác. Ten dříve sloužil zřejmě pro hlavního velitele či vůdce celé této čtvrti, která byla schopná fungovat samostatně, jako království ve městě.

Pak oba zamířili k jednomu z mnoha míst, kterými se dalo sejít do podzemí. Moladir otevřel velké, kovovými pláty zpevněné dveře a oba poté sešli do chladného podzemí. Sestoupili po více jak čtyřiceti schodech do velkých klenutých sálů sloužící dříve jako sklady jídla, piva a dalších zásob. Dnes byly prakticky prázdné, neboť vše už dávno pohltil čas.

Azanyrmuth se po sálech rozhlížel. Podzemí ho fascinovalo již od dětství, kdy rád prolézal různé staré ruiny a jeskyně. Tato záliba ho v podstatě nepřešla dodnes. To však nebylo to hlavní. Moladir zavedl Azanyrmutha k dalšímu schodišti pokračující dále do podzemí. Sestoupili další čtyřicítku schodů.

Azanyrmuth se zvědavě zeptal: „Kolik to má vůbec pater?“
„To přesně nevíme. Někde jsme se dostali až do čtvrtého podzemního patra. Avšak, jak jsem se zmiňoval, je toho tu ještě hodně na prozkoumávání. Přes mnohé dveře jsme se zatím nedostali. Některé jsou zaseklé, jiné jsou magicky chráněné, jiná místa jsou plná pastí.“
„Kam my teď jdeme?“
„Sejdeme ještě jedno patro. To už budeme na třetí úrovni podzemí. A pak ještě pár minut chůze. Nedávno jsme se dostali do skrytého odlehlého křídla. Málem bychom ho přehlédli, bylo schované za tajnými kamennými dveřmi.“
„Takže by tam mohlo být to co hledáme?“
„Možná. Podobných tajných komnat a prostor jsme tu již nalezli spousty.“
„To zní zajímavě. Někdy bych to tu rád celé prozkoumal.“
„Časem na to jistě přijde vhodná doba, ale je to tu ještě poměrně nebezpečné. A to nevíme co se může skrývat za magicky chráněnými dveřmi. Zatím jsme se za žádné nedostali.“

Za krátko dorazili k tajným dveřím. Na první pohled kamenná zeď nenesla žádné náznaky, že by něco ukrývala. Azanyrmuth se na onu zeď podíval a nepřišlo mi na ni nic podezřelé.

„Pomoc mi sem zatlačit,“ ukázal Moladir místo na zdi. Oba na to místo zatlačili a skryté dveře z kamene silné jednu stopu na otáčivém čepu odhalily skryté tajemství.
„Tak tomu říkám hodně dobře schovaný vchod. Jak jste to našli?“ nevěřícně prohlásil Azanyrmuth.
„Někdo si toho jednou náhodou všiml. A to jsme kolem tohohle místa prošli několikrát a ničeho si před tím nevšimli.“

Dorazili do obřího sálu. Na délku mohl mít dobrých 120 stop. Kromě hlavní části měl ještě spoustu postranních sálů. Celý sál měl ještě prostorný ochoz, který se táhl kolem dokola. Všude bylo mnoho knihoven. Celé tohle místo mohlo mít rozhodně desetitisíce možná i statisíce svazků. Knihy byly stále dokonale zachované, pouze dost zaprášené.

Azanyrmuth byl tímto sálem fascinován a pravil: „Tak tohle jsem tu vůbec nečekal.“
„Jak se můžeš přesvědčit. Knih na bádání je tu opravdu hodně a jejich průzkum může zabrat léta.“
„Myslíš, že bychom tu mohli nalézt to, co hledáme?“
„Jsem o tom přesvědčen. To by nebylo, aby alespoň v jedné knize nebyla zmínka o používání kruhu světů.“

Tato knihovna se na delší dobu stala Azanyrmuthovo druhý domov. Prakticky celý rok zde Azanyrmuth, Moladir a spoustu dalších badatelů trávili hodně času. Za tu dobu prozkoumali již tisíce svazků. Nalezli zde spoustu zajímavého, magické knihy, alchymistické příručky, bestiáře atd. Avšak využívat těchto získaných poznatků, stále mohli jen velice omezeně. Kromě bádání se Azanyrmuth během roku naučil i prvním slabým kouzlům.

Jednoho zimního dne roku 321, se po roční snaze, konečně poštěstilo. Moladir v jedné části rozsáhlé knihovny nalezl zajímavou knihu se zmínkami o jiných světech. Netrvalo dlouho a společně s Azanyrmuthem nalezli několik knih s popisem mnohých světů. U každého byl poměrně podrobný popis, včetně délky dne, roku, podnebí, rostlinstva, zvířectva a mnoho dalšího. Co bylo však důležité, u každého světa byla uvedena kombinace symbolů, přesně takových, jako na kruhu světů. Zajímavé bylo však to, že kombinace symbolů byla tvořena pouze šesti symboly. To ovšem znamenalo, že dosavadní pokusy s kruhem světů, byly chybné.

Celý tento objev byl ihned oznámen současné radě, která v současnosti vedla celý výzkum. Ta v ten den zrovna něco řešila v zasedacím sále v hlavním paláci. Osmičlenná rada byla objevem nadšena, a proto bylo rozhodnuto, ještě ten den zjistit, zda staré knihy byly pravdivé. Azanyrmuth navrhl, že by bylo dobré zatím pouze vyzkoušet funkčnost kruhu světů a zatím jím neprocházet. Zcela rozumně namítal, že ještě nevědí, jak kruh světů přesně funguje, jaké můžou nastat problémy, na co dávat pozor a především, zatím neznají kombinaci zpět na Aldeneerin. Po krátké debatě bylo rozhodnuto, že večer bude provedena pouze zkouška a nikdo nebude zatím kruhem procházet.

Ten večer za chladného zimního počasí se celá rada, Moladir, Azanyrmuth a další badatelé, sešli na zasněženém nádvoří před kruhem světů. Moladir přistoupil k ovládacímu pultu, který nejprve očistil od vrstvy sněhu a začal zadávat první kombinaci, která se nabízela.

Začal postupně mačkat symboly v pořadí, jaké bylo uvedeno u světa s názvem Arlil. Červené trojúhelníky se na kruhu začaly postupně rozsvěcet. Když zmáčkl poslední symbol, všichni s napětím očekávali, co se bude dít. Avšak nic se nedělo. Zkusil přiložit ruku na červenou polokouli uprostřed ovladače. Ozval se opět ten zvuk, který se vždy ozval, při zadání nesprávné kombinace a celý kruh opět zhasl.

„Co to? Jak to že to zase nefunguje?“ podivil se Moladir.
„Tak zkus jinou kombinaci,“ radil mu Azanyrmuth.

Zkusil proto zadat jinou. Opět nastalo velké očekávání. Po přiložení ruky na červenou polokouli, následoval opět ten samý zvuk. V Moladirově tváři bylo znát zklamání. Zkusil ještě několik namátkově vybraných kombinací, ale výsledek byl stále stejný.

„Takové zklamání. Nic se stále neděje,“ smutnil Moladir. I rada se netvářila zrovna nadšeně.
„To přece není možné? Určitě něco děláme špatně,“ jal se slova Azanyrmuth. „Co když se kombinace symbolů skutečně skládá ze sedmi? Vzpomeňte si přeci, že kruh jakoby přestal reagovat po zadání sedmého symbolu. Já bych vyzkoušel ke kombinaci přidat ještě nějaký další.
„No a jaký?“ ptal se jeden z badatelů.
„Můžeme postupně vyzkoušet všech 39. Když už známe prvních šest v kombinaci, tak to už nebude snad takový problém,“ odpovídal Azanyrmuth.

V ten moment si uvědomil jednu skutečnost. Přistoupil k ovladači a pravil k Moladirovi: „Teď mě to došlo. Když jsem si procházel ty knihy s těmi světy, všiml jsem si jedné věci. Podívej,“ ukázal na jeden ze symbolů, „tenhle symbol jsem nenašel v žádné kombinaci. Ostatní symboly byly zastoupeny minimálně v několika kombinacích.“
Moladir zběžně prolistoval knihu, kterou zrovna držel v ruce a prohlásil: „Máš pravdu. Tenhle symbol v žádné není.“
„Zřejmě se jedná o nějaký aktivační symbol. Kdo ví. Já bych to zkusil s ním.“

Moladir dal na Azanyrmuthovu radu a zkusil zadat kombinaci světa Arlir. Zadal opět tu samou kombinaci, a poté zmáčkl i onen symbol, který navrhoval Azanyrmuth. Celé osazenstvo s napětím očekávalo, co se bude dít, i když někteří už v úspěch moc nedoufali. Moladir poté přiložil ruku na červenou polokouli.

Najednou se ozval zcela jiný zvuk. Uprostřed vnitřního prstence kruhu se během velmi krátké chvíle vytvořila jasně zářící energie, která na chvíli až vylétla mnoho stop ven před kruh, a pak se vrátila zpět. Všichni se toho až lekli. Jakmile se zářící forma energie ustálila uvnitř vnitřního prstence, všichni s úžasem hleděli na kruh světů. Vnitřek nejvíce připomínal vodní hladinu.

Fascinovaný Moladir se jen zmohl vyslovit: „Úžasné. Dokázali jsme to.“

Po chvilce ticha, následovala radost všech nacházejících se na nádvoří. Nyní bylo všem jasné, že mnohaletá snaha, přinesla konečně kýžené výsledky. Všichni byli již nedočkaví, až budou moc projít a poznat další světy. Nicméně to chtělo ještě čas. Jak upozorňoval Azanyrmuth, bylo třeba se o kruhu světů, ještě leccos dozvědět. Hlavně bylo potřeba zjistit kombinaci ke světu Aldeneerin, jinak by zůstala průzkumná výprava, uvězněna na druhé straně.

Po krátké poradě bylo rozhodnuto opět portál zavřít. Přemýšleli jak. Moladir jen prohlásil? „Když se to tím červeným aktivovalo, tak by se to mohlo i jím uzavřít.“ Přiložil opět ruku na červenou polokouli v ovládacím panelu. Ozval se zvuk rozptylování energie a hladina ve vnitřním kruhu se rozplynula. Portál se zdál být opět klidný.

Ještě ten večer následovala porada. Sešli se tam kromě rady, badatelů, Moladira, Azanyrmutha i členové současné vlády města Lianaru. Všichni zasedli k velkému jednacímu stolu, který mohl pojmout až 40 lidí. Současně u něj sedělo 26 lidí. Nejvíce od nepaměti.

Současný král města Lianaru Ralnim. Muž poměrně vysoký, věkem okolo 35 let, hnědých delších vlasů a hnědých očí. Jeho tvář působila klidným dojmem. Jakmile nastal v sále klid, jal se slova:
„Dozvěděli jsme se o vašem dnešním úspěchu. Prý se vám podařilo dnes, po více jak třech letech bádání, poprvé aktivovat kruh světů.“
Moladir králi s radostí odpověděl: „Ano. Dnes se nám skutečně podařil velký objev. Kruh světů byl konečně aktivován.“
„A máte již tušení kam se tím portálem dá dostat?“
„Ve starých knihách jsme nalezli mnohé světy, včetně potřebné kombinace symbolů. Takže míst je opravdu mnoho. V současnosti je potřeba ještě dořešit další věci, například musíme ještě nalézt kombinaci na náš svět a další podrobnosti o fungování. Jsem si jist, že to brzy dořešíme, dosud jsme neprozkoumali všechny knihy týkající se kruhu světů.“

Celá porada byla pak vedena v duchu budoucího využití, přínosu Aldeneerinu, ale i možných nebezpečí. Pro začátek bylo rozhodnuto, prozkoumávat potenciálně bezpečné světy, které by mohli být bohaté na nerostné suroviny. Prozatím se bude dělat nábor dobrodruhů, kteří budou vysláni na průzkumné výpravy. Tím v podstatě porada skončila.

Ten den večer všichni uléhali s vědomím, že dnes byl učiněn významný objev, který jistě zásadně ovlivní fungování celého dosud známého Aldeneerinu.

Kritiku uvítám. Chyby v gramatice jsem se snažil vyladit, nicméně je pravděpodobné, že jich spousta zůstala.

Opravdu zajímavý nápad skřížit stargate s fantazy. Zdá se že máš dost věcí promyšleno dopředu což vždy pomáhá příběhu a uvěřitelnosti. Severní část města Lianar podle popisu silně připomíná středověké SGC, jsem zvědavej jak toho využijí. Určitě v psaní pokračuj, myslím že máš dobře našlápnuto, i když se divim, že píšu první koment, nu což možná to ostatní přehlídli.

Mě to hodně připomína svět Skyrimu, nemůžu si pomoct:-), asi jsem vážně na té hře závislý ...

Tak jak se psalo přede mnou, myšlenka spojit SG s fantasy mě nadchla a díl byl velmi zajímavý, určitě pokračuj!

Pridávám zatím první regulérní kapitolu, kterou iž mám nějakou dobu napsanou.

1
První výprava

Uplynulo téměř 40 dní. Zima v tu dobu vrcholila. Celá krajina byla pokryta silnou vrstvou sněhu, a tak mnozí lidé zůstávali ve svých domovech. Za tu dobu byly odhaleny další detaily o kruhu světů. Nyní byla již známa kombinace symbolů světa Aldeneerin. Dále také věděli, že není dobré stát při aktivaci portálu těsně před ním, a že portál je pouze jednosměrný. Pro návrat je ho nutné nejprve uzavřít a znovu aktivovat z druhého světa. Dobře, že dali na slova Azanyrmutha, jinak by zřejmě zbytečně zemřelo mnoho lidí.

Bylo časné ráno. Ten den bylo, na rozdíl od současných dnů, venku jasno. V menším klenutém sále v prvním patře s výhledem na kruh světů, seděla skupinka pěti dobrodruhů, Moladir a Azanyrmuth. Všichni seděli u pevného dubového stolu, který byl zdoben mnohými řezbami. Rovněž celý sál byl vybaven zdobným nábytkem. Probíhala zde porada před první výpravou.

Helhim mohutný válečník, s dlouhým plnovousem, dlouhými světlými vlasy a drsným výrazem v obličeji. Vyzbrojen obouruční sekerou, účastnil se již několika bitev s podivnými monstry na východě země, takže se dalších výprav rozhodně nebál.

Další válečník, Dermil, poměrně mladý, klidným výrazem v obličeji. Poměrně upraven, delších černých vlasů s menší pečlivě zastřiženou bradkou. Nedávno řešil na jihovýchodě od Lianaru problémy s potvůrkami, kterým se říkalo Goblini. V boji upřednostňoval převážně dlouhý mečem.

Olrim, hraničář menšího vzrůstu, ostrých rysů v kulatém obličeji, měl kratší hnědožluté vlasy. Byl to dovedný bojovník a znalec divočiny. V posledních letech se věnoval průzkumům dosud neprozkoumaných oblastí Aldeneerinu, převážně na severu. Bojů se účasnil vždy vyzbrojen dvěma krátkými meči.

Rolgarth, lučištník. Vysoké hubenější postavy. Jeho oválný obličej byl spíše vážného výrazu. Již se také účasnil občasných bojů s bytostmi na východě země. Jeho hlavní zbraní byl dlouhý luk a pro případ nouze i krátký meč.

Lirmuth, dovedný špeh, střední šlachovité postavy, kratších hnědých vlasů a plnovousem. Nedávno též řešil problémy s potvůrkami u usedlostí na západě země. Boje vyhrával spíš chytrostí a přesnými údery, které nepřátelům zasazoval dýkami.

„Takže vás opět vítám,“ pozdravil dobrodruhy Moladir a následně usedl k velkému dubovému stolu.
„Dnes přišel ten významný den, kdy se od počátku věku někdo vydá skrze kruh světů na jiný svět,“ pokračoval Moladir.
„A na jaký svět se vydáme?“ zajímal se Helhim.
„Bude to svět Darendaara. Podle popisu ve starých knihách, by to měl být neobývaný svět, bohatý na nerostné bohatství. Kdysi se tam údajně těžila velice kvalitní ruda, která sloužila k výrobě těch nejlepších zbrojí a zbraní,“ popisoval situaci Azanyrmuth.
„Takže žádný boj. No těšil jsem se, až zas zatnu sekeru do nějaké creepy,“ trochu zklamaně prohlásil Helhim.
„Cože? Creepy, co to je?“ zeptal se Moladir.
„Tak se mezi dobrodruhy říká bytostem a různým monstrům. Někdo to kdysi prohlásil a docela se to chytlo,“ vysvětlil pojem creepy Helhim.
„Aha. Tak to jsem ještě neslyšel. Je fakt, že to zní celkem dobře.“
„Nevíme, co nás tam čeká. Nerad bych se dostal do boje s něčím hodně mocným,“ přidal se do řeči Dermil.
„To by mě nevadilo. Však bych tomu ukázal,“ neohroženě prohlásil Helhim.
„Raději buďte opatrní. Ty knihy jsou staré stovky let a mohlo se už leccos na tom světě změnit,“ varoval je Moladir.
„Prozatím to bude jen průzkumná výprava. Zde je překreslená část mapy, na které je zmapováno okolí kruhu světů,“ přisunul Azanyrmuth k dobrodruhům mapu. „Podle mapy by měla být pár mil na sever malá vesnice a v jejím okolí několik dolů.“
„Předpokládám, že ta vesnice už asi nebude existovat,“ vložil se do řeči Olrim.
„S největší pravděpodobností to tak bude,“ souhlasil Moladir.
„Zda je ten svět opuštěn, však vůbec nevíme. Nemáme žádné zprávy o tom, co se na jiných světech odehrálo,“ dodal Azanyrmuth.
„To se dozvíme. Já bych se už nejraději vydal na cestu,“ nedočkavě prohlásil Lirmuth.
„Prozatím vaše cesta povede do vesnice, kde zjistíte stav tamějšího obyvatelstva, je-li tam vůbec nějaké. A poté se vydáte na průzkum dolů, zda v něm bude ruda použitelná,“ vysvětlil Moladir ostatním plán výpravy.
„Já půjdu s vámi. Především proto, abych se podíval na kruh světů na jiném světě. Zda funguje stejně, nebo jsou tam nějaké odlišnosti. A taky jsem zvědav, jak vypadají jiné světy,“ prohlásil Azanyrmuth.
„To by bylo asi tak vše. Tak se připravte a sejdeme se na nádvoří před kruhem světů.“

Dobrodruzi byli vesměs připravení, a tak si jen zašli do svých komnat pro výbavu a zásoby jídla. Krátce na to se již sešli na nádvoří. Zde již byli očekáváni současnou radou, vládcem Lianaru Ralnimem a Moladirem. Již zde byl připraven i Azanyrmuth. I on byl nyní vyzbrojen dlouhým mečem, takže byl i on schopen boje.

„Pánové. Máte před sebou historicky významný úkol. Jako první projdete kruhem světů na jiný svět. Ať se setkáte na druhé straně s čímkoliv, dejte na sebe pozor. Hodně štěstí,“ pravil Moladir vážným hlasem.

Poté Azanyrmuth přistoupil k ovládacímu pultu a začal zadávat kombinaci symbolů pro svět Darendaara. Kruh světů se opět aktivoval. Jakmile z vnitřního kruhu vytryskla energetická vlna, dobrodruzi se lekli až uskočili dozadu. Jediný Helhim z nich nezareagoval tak polekaně. Již byl na různá překvapení zřejmě zvyklý.

Jako první přistoupili k portálu Azanyrmuth a Helhim. Ostatní je následovali. Zprvu si efekt stojaté vody se zájmem prohlíželi. Azanyrmuth nejprve ponořil do něj ruku. Pocit to byl nezvyklý, podvědomě očekával, že ruka bude mokrá, avšak místo toho pocítil zvláštní brnění v ruce. Po chvíli se odhodlal, nadechl se a vstoupil.

Následoval zcela neobvyklý pocit. Brnění po celém tělo bylo nahrazeno pocitem nehmotnosti, jakoby Azanyrmuth neměl vůbec fyzickou formu. Měl velice intenzivní pocit, jak jeho vědomí cestuje neuvěřitelně rozsáhlým prostorem. Pohled připomínající rychle ubíhající hvězdnou oblohu nebyl viděn jeho očima, nýbrž vnímán nehmotnou částí mysli. Tento stav netrval nijak dlouho. Než si stačil uvědomit všechny detaily, zpozoroval, že se již nachází na jiném světě.

Rozhlédl se. První co pocítil byla náhlá změna teploty. Mrazivé počasí současného Aldeneerinu vystřídalo příjemné teplo prosluněného světa za portálem. Před sebou spatřil prosluněný vzrostlý les. Příjemný slabý vítr vál v korunách listnatých stromů a dokonce zde zněl zpěv zdejšího ptactva. Na první pohled svět připomínal mnohá známá místa Aldeneerinu, avšak jisté rozdíly zde po chvíli poznal. Některé stromy měli jinou kůru, jiné zase jiné tvary listů, i zpěv ptactva zněl jinak, často hodně nezvyklého.

Zatím co se Azanyrmuth kochal krajinou, za ním z portálu vystoupil Helhim. I ten se nějakou dobu pouze rozhlížel a porovnával rozdíly oproti Aldeneerinu. Poté kousek poodstoupili a očekávali příchod ostatních. Nikdo zatím nepřicházel.

„Kde jsou ti ostatní?“ ptal se Helhim.
„Asi se možná bojí. Však si viděl, jak je to nezvyklé vstupovat do stojaté vody.“
„Nejradši bych tam zašel a hned je sem přitáhl.“
„To ale nejde. Však víš, že portál je vždy jen jednosměrný. Kdybychom se pokusili vstoupit zpět, tak bychom asi zemřeli a to by bylo nemilé,“ varoval Azanyrmuth.
„Hele, už jsou tu,“ prohlásil Helhim, jakmile spatřil zbytek výpravy, přicházet portálem.

Kruh světů se uzavřel a nyní se v příjemném lese rozhostil klid. Všichni se jen rozhlíželi a hledali podobnosti a rozdílnosti, oproti Aldeneerinu.

Rolgarth prohlásil: „Čekal jsem trochu více rozdílností.“
„Skoro to vypadá, že nás to přeneslo jen někam jinam na Aldeneerin,“ reagoval Olrim.
„Hlavně je tu teplo. Brali jsme si teplé kožichy zcela zbytečně,“ pravil Lirmuth a odložil svůj teplý kožich.
„Pravda. Asi to jiný svět fakt bude. Teď je na Aldeneerinu pěkně tuhá zima,“ souhlasil Rolgarth.

Následně si všichni ostatní též odložili své teplé horní svršky. Helhim svůj odhodil poblíž ovládacího pultu a poodešel k ostatním.
Ti následně reagovali: „To tu ten kožich jen tak necháš?“
„Proč by ne? Vždyť okolí vypadá opuštěně. Zřejmě tu léta nikdo neprošel,“ vysvětloval Helhim
Olrim jen souhlasil, když si prohlédl pozorně okolí: „Má pravdu. V okolí nejsou žádné stopy po činnosti nějaké civilizace.“

Ostatní se nakonec nechali inspirovat Helhimem a své teplé kožichy do těch největších mrazů, odhodili na hromadu k ovládacímu pultu. Azanyrmuth si šel pult pro zadávání symbolů prohlédnout. Ten byl téměř shodný s tím na Aldeneerinu. Po chvíli prohlásil: „Tak je to opravdu tak, jak jsem si myslel.“ Ostatní k němu přistoupili, aby se podívali, co objevil. Azanyrmuth ukázal na symbol, který se jako jediný lišil. Všechny ostatní byly totožné, jako na pultu nacházející se na Aldeneerinu.

„Takže nebude problém s návratem?“ prohlásil s úlevou Dermil.
„Stačí jen zadat kombinaci na Aldeneerin a přidat tento symbol,“ odpověděl Azanyrmuth.
„Tak bychom se už konečně mohli vydat na cestu,“ navrhl Rolgrath.

Olrim zběžně prohlédl okolí, zda nenalezne nějaké stopy po bývalých obyvatelích. Věděli, že cíl jejich cesty se nachází na severu. Tak se Olrim snažil pátrat po nějakých zbytcích směrem na sever. Po chvíli nalezl několik větších kamenů ukrytých v trávě, jež se zdály být původní cestou k vesnici. Pomalu se všichni vydali na cestu. Stará kamenná cesta byla již za ta století ukryta ve vysoké trávě a pod mechem, přesto však byla v terénu ještě patrná.

Jako první šel Olrim, který zde zužitkovával své znalosti divočiny. Za ním šel Helhim a Azanyrmuth. Za nimi pak Dermil a Rolgarth. Jako poslední následoval Lirmuth, který občas sledoval okolí za celou skupinou dobrodruhů.

Cesta probíhala klidně. Po celou dobu se kochali krásnou neporušenou přírodu. Občas zahlédli nějaký druh stromu či keře, které nesl nějaké odchylky od známých druhů. Občas se proto zastavili, aby si tyto stromy nebo keře prohlédli. Příliš se však nezdržovali, do vesnice chtěli dorazit ještě před setměním a v tuto dobu neměli tušení, kdy bude slunce zapadat. Přes hustý porost se jen stěží dalo odhadnout, kde se zdejší slunce přesně nacházelo.

Po několika mílích cesty si všimli jednoho zvláštního jevu. Všechny jejich části vybavení, především zbraně, se zdály být na zdejším světě o něco lehčí. I jim samotným se šlo trochu snadněji. Nedovedli si to vysvětlit. Přisuzovali to vlivu nějaké zdejší neznámé magii, nicméně. Azanyrmuth, který se v posledním roce magii hodně věnoval, zde necítil vůbec nic. Nakonec se tímto jevem přestali zabývat. Nijak jim to totiž nevadilo, ba naopak.

Po čtyřech hodinách cesty lesem, dorazili konečně na místo, kde by se měla nacházet vesnice. Před nimi se otevřel výhled na pustý kopec na jehož vrcholu stály ještě nějaké ruiny. Pustili se do průzkumu zdejšího místa. Nejprve prohledávali místa, kde zřejmě kdysi stávali místní domy. Po většině z nich zůstala jen vyvýšená místa. Základy dřívějších domů, dávno pohltil mech a tráva. Pokračovali k vrcholu, kde stály ruiny bývalé malé tvrze. Pod ní se nacházely též zbytky pár kamenných domů, v nichž zůstaly zachovány ještě některé sklepy.

Dobrodruzi po průzkumu zbytků vesnice, se vydali do zbytků staré tvrze, která se zdála nejvhodnější pro přenocování. Tvrz kdysi byla zřejmě tvořena dvěma čtvercovými věžemi, mezi nimiž bylo nádvoří, kde byl hlavní palác. Z původních dvou věží zůstala stát pouze jedna a z druhé zůstala jen malá část, rovněž i z paláce toho moc nezbylo. Celé tyto zbytky prolezli, ve snaze nalézt dobré místo k přespání. Při prohledávání tvrze, pod palácem nalezli pod palácem sklepy. V každé místnosti se nacházelo malé okýnko, ze kterého byl dobrý rozhled do krajiny. Rozhodli se proto přenocovat v těchto sklepích.

„Zde bych se utábořil. Tyhle sklepy jsou výborný úkryt a máme odsud dobrý výhled na okolí,“ navrhl Rolgarth.
„Souhlasil bych s Rolgarthem. Případné nebezpečí tak včas zpozorujeme,“ prohlásil Olrim.
„Dobrá. Tak zde se utáboříme. Do setmění však zbývá spoustu času, a tak bych se chtěl porozhlédnout po okolí,“ pravil Azanyrmuth.
„Já bych s Azanyrmuthem šel,“ odpovídal na návrh Helhim. „Půjde ještě někdo s námi?“
„Já půjdu s vámi,“ nabízel se Olrim.
„Dobře. My mezitím připravíme tábor,“ odpověděl Dermil.

Azanyrmuth, Helhim a Olrim se procházeli nejprve po okolních hustých lesích ve snaze objevit nějaké další pozůstatky. Vše však již dávno pohltil les. Jediné, co bylo v okolí ještě patrné, byl pozůstatek cesty, kterou sem přišli od portálu. Netrvalo dlouho a narazili na pozůstatek další cesty směřující na východ. I ona byla v lese sotva patrná. Rozhodli se obejít pozůstatky vesnice kolem dokola, aby tak odhalili ostatní cesty. Pokračovali na sever, kde se podle staré mapy měla nacházet cesta do dolů na severu.

Když dorazili do nejsevernější části ruin, pátrali po cestě na sever. Avšak bezvýsledně. Cestu nemohli najít. Zkusili se rozdělit a pátrat po okolí důkladněji. Bylo důležité najít tuto cestu, protože pouze po ní snadno dojdou k dolům.

„Našli jste něco?“ zajímal se Helhim.
„Zatím nic,“ odpovídal Olrim.

Azanyrmuth si během pátrání po cestě na chvíli sedl do trávy, aby si vyndal z bot kamínek, který se mu do nich dostal. Při tom spatřil v trávě několik větších kamenů. Podíval se po nich pořádně, mohla by to být ona kýžená cesta. Zavolal proto na ostatní: „Pojďte sem. Možná jsem něco našel!“ Ostatní zakrátko přiběhli k Azanyrmuthovi. Ten jim poté ukázal svůj nález.

Olrim se podíval na placaté kameny a rozhlížel se dále po okolí v naději, že nalezne další. Tyto velké kameny byly jediné v okolí. Tvořili celkem pravidelnou řadu.

Po chvíli Orlim prohlásil: „To by mohlo být ono. Tyhle větší kameny jsou zřejmě poslední pozůstatek cesty k dolům. Byla to méně významná cesta, a tak ji příroda zcela pohltila.“
„Takže už víme kudy půjdeme zítra. Ještě bych v rychlosti prošel i západní část, a poté bych se vrátil do tvrze,“ pravil Azanyrmuth.

Pokračovali v průzkumu na západě. Mezitím slunce pomalu zacházelo a lesy se pomalu nořili do šera. Cestu na západ, proto málem přehlédli, naštěstí si ji všiml Olrim. Poté ještě pokračovali na jih. Zde již nic zajímavého neobjevili, a tak se vrátili zpět do tvrze.

Zbytek výpravy se již ve sklepích staré tvrze zabydlel. Potemnělé sklepy osvětloval příjemný oheň. Azanyrmuth, Helhim a Olrim přisedli k příjemně praskajícímu ohni.
Dermil se zeptal: „Našli jste něco zajímavého?“
„Něco přeci jen jo. Tato vesnice ležela kdysi na hlavní cestě a z té tu zřejmě odbočovala cesta k portálu. Na sever vede už méně významná cesta. Tu jsme málem nenašli, už je hodně zarostlá.“ popisoval okolí Azanyrmuth.
„Která z nich vede k dolům?“ zeptal se Lirmuth.
„Právě ta severní. Je v lese málo patrná, ale ještě se dá vysledovat,“ dodal Olrim.

Mezitím se venku už téměř setmělo. Ze zásob jídla si vzali trochu uzeného a kus chleba. Během jídla se společně radili o tom, co budou dělat druhý den.

„Jak to vidíte na druhý den?“ Zeptal se Dermil.
„Hned ráno půjdeme po té cestě k dolům. Tam prolezeme pár chodeb a zjistíme, v jakém jsou stavu. Uvidíme, zda jsou zde ještě dostatečné zásoby rud a mohla by se obnovit těžba. Pokud to půjde dobře, tak bychom se mohli ještě ten večer, nebo druhý den, vrátit zpět na Aldeneerin,“ sdělil Azanyrmuth ostatním plán na zítřek.
„To jsem na to zvědav. Podle mě ty doly jsou už dávno zavalené a bude se muset těžit nanovo,“ prohlásil Dermil.
„Je to možné. Podle stáří těchto ruin, to tu bude opuštěné už více jak 300 let,“ souhlasil Olrim.
„Zítra se uvidí. Asi pomalu ulehneme. Docela se těším na to, co tam nalezneme,“ odpovídal Azanyrmuth.
„Ještě bychom si mohli rozdělit hlídky,“ navrhl Dermil.
„Myslíš že je to třeba? Vždyť je tu okolo úplně mrtvo,“ oponoval Helhim, který neshledával okolí nebezpečné.
„No já bych nějaké hlídky určitě držel. Přeci jen jsme v neznámém světě, a kdo ví co se tu kdysi stalo,“ pravil Lirmuth.
„V tom bych souhlasil s Dermilem a Lirmuthem. To že jsme nepotkali ani živáčka, neznamená, že je svět zcela opuštěn. Nevíme co přijde v noci,“ souhlasil Azanyrmuth.

Rozdělili si hlídky v pořadí. Helhim, Dermil, Orlim, Azanyrmuth, Rolgarth a Lirmuth. Helhim usedl na místo, ze kterého byl ještě dobrý výhled do okolí, zatímco ostatní ulehli ke spánku.

Zpustlé místo okolo tvrze se pomalu zahalilo do tmy. Zatímco Helhim hleděl do zpustlé okolní krajiny, ostatní postupně usnuli. V okolí byl klid, který občas narušilo houkání připomínající sovu, nebo noční ptáky. Nebyl si však jistý, o které se jednalo, protože se houkání poměrně lišilo od toho, co Helhim v životě zaslechl na Aldeneerinu. Helhim se občas prošel po troskách tvrze a rozhlížel se po okolí, zda se něco neobjeví. Okolí však bylo stále zcela pusté a klidné. „Nevypadá to tu nebezpečně,“ pomyslil si Helhim a vrátil se zpět k příjemně praskajícímu ohni.

Další hlídku držel Dermil, po něm Orlim. Během jejich hlídky byl stále klid, a tak většinu hlídky strávili u ohně. Odhadem mohla uplynout již půlka noci. To však nevěděli přesně, protože jak se dozvěděli, délka dne a noci je na různých světech jiná.

Na řadě byl Azanyrmuth. Ten se zeptal Orlima na to jaká byla dosavadní noc. Orlim mu odpověděl: „Za celou dobu se vůbec nic nestalo. Tenhle svět je patrně opuštěn.“
„Asi to tak vypadá. Radši však zůstanu ve střehu. Zdejší okolí je asi pusté, ale nevíme co se může ukrývat v lesích a v podzemí,“ uvažoval Azanyrmuth.
„To se uvidí. Každopádně klidnou hlídku,“ popřál Orlim Azanyrmuthovi a šel si lehnout.

Azanyrmuth chvíli seděl u ohně a občas nahlédl z oken do krajiny. V duchu pomýšlel na to, co se může na tomto zcela neznámém světě nacházet. Uvažoval i o dalších mnohých světech a jejich tajemství. I samotný Aldeneerin v podstatě vůbec neznali. Na objevování toho bylo neuvěřitelně mnoho. Po chvíli ho nebavilo jen sedět na místě a rozhodl se trochu obhlédnout okolí. Zapálil louč a vydal se na průzkum zbytků vesnice.

Nejprve šel obhlédnout zbytky tvrze. Prolezl ji téměř dokonale, avšak nic zvláštního nenalezl. Okolo zdí byly jen haldy kamení, které za mnohá léta porostly mechem. Pokračoval v průzkumu ve zpustlé vesnici. Venku okolo tvrze byla tma a chladno. Azanyrmuth se chtěl pokochat noční oblohou, avšak v tu noc bylo zcela zataženo.

Při obcházení pozůstatků na severu náhle zaslechl v blízkém lese praskání větví. Slyšel to poměrně zřetelně a to vylučovalo nějaký přelud. Pomalu se přiblížil k lesu. Opět zaslechl praskot větví a šelest v trávě. Něco v tom lese obcházelo. Azanyrmutha na jednu stranu zajímalo o koho se jedná, ale na druhou stranu to mohla být nějaká nebezpečná creepa. Rozhodl se vyzkoušet poprvé na ostro nedávno naučená kouzla. Jedním z nich bylo slabé světlo, které dokázalo v malé oblasti na pár minut vytvořit bíle zářící magické světlo.

Pronesl jednoduché zaklínadlo a malou oblast v lese v průměru deseti stop, ozářilo jasné světlo. To co Azanyrmuth v lese spatřil, ho až vyděsilo. Bytost vypadala jako zvrácený odraz člověka s vysušenou kůží těsně obepínající kosti. Divoké oči bytosti svítily zlobou. Zdálo se, že vyvolané světlo bylo bytosti nepříjemné a raději utekla kamsi do temného lesa. Azanyrmuth se zaposlouchal. Z lesa se ozývaly další kroky, těchto podivných bytostí tu bylo mnohem více. Nechtěl riskovat konfrontaci s přesilou a raději ustoupil zpět k tvrzi.

Mezitím se v tvrzi vzbudil Rolgarth a také Helhim. Divili se, kam zmizel Azanyrmuth. Ten však za krátko dorazil.
„Co se stalo? Vypadáš nějak vyděšeně,“ optali se.
„Něco tu je. V lese jsem zaslechl pohyb několika bytostí. Posvítil jsem si a v lese spatřil nějakou divnou bytost,“ líčil Azanyrmuth.
„Jak to vypadalo?“
„Právě že docela děsivě. Připomínalo to odraz člověka, akorát úplně vyschlého a jeho pohled zářil nenávistí. Cítil jsem na severu auru smrti. Přes den jsem si jí nevšiml. Ještě nemám s podobnými místy zkušenosti. Když si tak vzpomínám, v jednom bestiáři ve starých knihovnách jsem něco podobného spatři. Jmenovalo se to něco jako Striga, nebo Wight. Bylo tam psáno něco ve smyslu, když někoho zabijí, vytvoří z něj další podobnou bytost, a tak se rozšiřují.“
„Takže to tu tak bezpečné není, jak jsme si mysleli. Ještě, že jsme drželi hlídky,“ konstatoval Rolgarth.
„Ať si zkusí na nás zaútočit. Má sekera jim ukáže zač je toho loket,“ bojovně prohlásil Helhim.
„Zdá se že nemají rádi magické světlo. Když jsem byl venku, tak jsem si jím na chvíli posvítil a uteklo to,“ dodal Azanyrmuth.

Rolgarth poodstoupil k oknu a díval se, zda Wighté nemají namířeno k tvrzi. Okolí bylo stále pusté. Nezdálo se, že by se chystali k útoku. Azanyrmuth s Helhimem ulehli, zatímco Rolgarth držel další hlídku. Ten po celou dobu obcházel tvrz a díval se do okolí. Ke konci jeho hlídky se začalo pomalu rozednívat, přestože noc nebyla ani příliš dlouhá. Obloha byla po ránu zatažená, v okolí ticho, a tak bylo ráno chladné a ponuré.

Krátce po rozednění se vzbudil i Lirmuth. Zprvu se divil, že už je ráno a ještě neměl hlídku. Rolgarth mu však vysvětlil, že na Darendaaře je den patrně kratší než na Aldeneerinu. Brzy se probudili i ostatní. Hned po ránu posnídali chleba a sušené maso. Při tom Azanyrmuth ostatním vyprávěl, co během své hlídky spatřil. Rozhodli se vydat na cestu co nejdříve, tak aby se stihli do setmění vrátit zpět do tvrze. Posbírali své vybavení a vyrazili na cestu.

Při kraji lesa se pozorně rozhlédli. Les se zdál být klidný a tichý, vůbec nenaznačoval nějaké nebezpečí. Nicméně Azanyrmuth občas cítil auru smrti, avšak byla mnohem slabší než v noci. Bylo dost možné, že Wighté vycítili přítomnost dobrodruhů a přišli obhlédnout okolí bývalé vesnice, kam běžně nechodili.

Nalezli pozůstatky cesty na sever a po ní se vydali na sever. Raději se zbytečně nezdržovali, aby se stihli do večera vrátit. Dost možná výskyt Wightů byl jen začátek. Zbytky cesty se však špatně sledovali, a proto nepostupovali tak rychle jakby chtěli. Celou cestu se pozorně rozhlíželi po okolí, aby předešli případnému nečekanému přepadení.

Dobrodruzi cestovali něco přes hodinu, když došli na malou louku. Rozhodli se na chvilkový odpočinek. Usedli na několik větších kamenů vyskládaných do řady. V tom Azanyrmuth cítil na tomto místě velice silnou auru smrti. Rozhlédl se po okolí a zjistil, že to co považovali za řadu kamenů je pozůstatek hřbitovní zdi. Mnoho stojících kamenů ve vysoké trávě, byly ve skutečnosti pozůstatky starých náhrobků. V dáli spatřili pozůstatky ještě nějaké menší stavby. To mohla být zřejmě hrobka.

Atmosféra zdejšího místa byla velice nepříjemná. Dobrodruzi zde měli pocity, jakoby tu nebyli sami. Místo, které se zprvu zdálo vhodné k odpočinku, raději rychle pokračovali dále na sever. Ty pocity zmizely, až když bývalý hřbitov opustili.

„Konečně zase v klidném lese,“ pravil Dermil.
„Bylo to hodně divné místo,“ souhlasil Lirmuth.
„Taky jste tam měli ty pocity, že tam nejsme sami?“ ptal se Azanyrmuth.
„Taky měli,“ souhlasili ostatní.
„Ještě jsem se z ničím podobným nesetkal,“ pokračoval Azanyrmuth.
„Já před pár lety setkal,“ prohlásil Helhim.
„A kde?“ ptal se Rolgarth.
Helhim se dal do vyprávění: „Bylo to před pěti lety. Byl jsem součástí větší výpravy, která měla za úkol prozkoumat kraj severovýchodně od Lianaru. Pokračovali jsme po staré cestě, která vedla do vysokého pohoří, až jsme se dostali do neprozkoumaných oblastí. Nejprve jsme procházeli přes hluboké jehličnaté lesy. Občas jsme narazili na podivná monstra, ale ty nám nedělali žádné větší problémy. Po dvou dnech cesty jsme překonali poměrně velké stoupání. To už jsme byly vysoko v horách. I les byl stále řidší, místo vzrostlých stromů, byla krajiny pokryta převážně jehličnatými keři. Tuším, že se tomu občas říká kosodřevina. Mohli jsme urazit dobrých 70 až 80 mil z Lianaru. Dorazili jsme až na vrcholky. Ve skutečnosti to nebyly vrcholky, ale počátek obří náhorní planiny. Místo to bylo děsivé. Zpustlá krajina byla tehdy zahalená mlhou, vše bylo pokryto převážně popelem, stromy byly nepřirozeně zkroucené a suché. Každou chvíli jsme nacházeli nějaké hřbitovy, hrobky a temné věže. Cestou jsme narazili na nápis ve starém jazyce, vytesaný ve skále. Stálo tam: Toto místo je pod nadvládou temnorozených.“
„Temnorozených?“ podivil se Olrim.
„Nebo něco v tom smyslu. Pořádně jsme tomu nerozuměli. Důležité však bylo, že jsme potkávali stále roztodivnější bytosti, které byly výhradně nemrtvé. Často roznášeli nějaké nemoci, a tak většina z nás jim nakonec podlehla. Po celé té krajině jsme cítili přesně takové pocity jako před chvíli na tom hřbitově. Nakonec se poslední z nás rozhodli vrátit.“
„To ani nevím, že se tam nachází takové místo. Ve starých knihách jsem se kdysi dočetl o nějaké ponuré náhorní planině obývané temnými lidmi, ale zatím jsem se tomu moc nevěnoval“ pravil Azanyrmuth.

Jak se spolu bavili o tomto zážitku, v tom Olrim spatřil v lese pozůstatky dalších staveb stojící na úpatí velké hory. „Před námi vidím nějaké ruiny,“ prohlásil.

„To vypadá, že jsme konečně dorazili na místo,“ radostně prohlásil Lirmuth.
„Konečně! Tak se tu porozhlédneme,“ pravil Dermil.

I z tohoto místa zbyli jen drobné zbytky zdí, které byly též zarostlé mechem, vysokou trávou a vzrostlými stromy. Ještě tu však zůstal vstup do bývalých dolů. Hned se dali do průzkumu ruin. V troskách kdysi největšího domu nalezli řádně zrezivělé pozůstatky mnohých důlních nástrojů. Čas mnohé nástroje dávno zničil, a tak nic z toho nebylo použitelné. O kus dál nalezli zbytky toho, co dříve bývaly důlní vozíky. V některých byla ještě nějaká vytěžená ruda.

Azanyrmuth s Olrimem se zastavili u rozbitých vozíků a dali se do zkoumání rudy. Chtěli se přesvědčit, zda byla tak dobrá jak se říkalo.
Chvíli se v ní přehrabovali až oba prohlásili: „Zas tak extra ruda to není. To i v těch několika málo dolech na Aldeneerinu, kde těžíme, je lepší.“
„Uvidíme co ještě najdeme v dolech. Tam bude snad lepší,“ doufal Azanyrmuth.

Všichni popošli ke vstupu do dolů. Důlní chodba vytesaná v žulové skále, se zdála být stále stabilní. Původní kolejnice byly však po staletích značně poškozené a dnes už nepoužitelné. Opatrně sestoupili důlní chodbou svažující se dolů. Venkovní světlo osvětlovalo chodbu jen pár desítek stop. Zapálili proto pochodně.

Opatrně sestupovali hlouběji do vlhkých dolů. Zdejší ticho občas narušilo kapání vody. Ušli vzdálenost asi 200 stop, kde se chodba dělila do dalších tří směrů. V tomto místě bylo odstaveno též několik důlních vozíků. Většina byla prázdná, pouze dva byly naloženy. V tech byla převážně vyrubaná skála a jen málo rudy. Rozhodli se pokračovat dále chodbou směřující vpravo.

Chodba pokračovala do mírného stoupání. Po její stranách bylo ve skále vytesáno mnoho menších štol a chodeb. Většina byla slepá, ale některé se ještě dále větvily a pokračovali dále. Jednu takovou se rozhodli prozkoumat. Chtěli zjistit, zda ložiska rudy nenaleznou v nich. Sestupovali poměrně strmou štolou, která se ještě na mnoha místech dělila do menších. Občas Olrim s Azanyrmuthem ukopali kousek skály, avšak obsah rudy byl malý.

„Zatím nic moc,“ prohlásil Olrim.
„Podle mě musíme více do hloubky. Tam bude určitě lepší ruda. Tady nahoře ji už převážně vytěžili.“

Zatím co Azanyrmuth a Olrim zkoumali rudu, ostatní se rozhlíželi po okolí. V tom si Lirmuth všiml v jedné chodbě v písku několika stop. Byly ještě poměrně čerstvé, zřejmě tu občas něco prošlo.

Zavolal na ostatní: „Pojďte se na něco podívat!“
„Co jsi objevil?“ ptal se Rolgarth.
„Našel jsem nějaké stopy. Trochu připomínají lidské, ale jsou relativně čerstvé,“ ukázal Lirmuth na stopy v bahně.
„Tak jsi měl pravdu. Tenhle svět není vůbec opuštěný. Musíme si dávat pozor,“ souhlasil Rolgarth s Azanyrmuthem.

Opatrně sestupovali strmou štolou dále do hlubin. Cestou se občas zastavili, aby se vždy na chvíli zaposlouchali. Kromě občasného kapání, nebylo slyšet nic. Po pár desítkách stop úzká štola ústila velké chodby, podobné té vstupní. Vydali se dále doprava. Po dvaceti stopách se důlní chodba pozvolna proměnila ve velkou jeskyni. Byla tak velká, že jejich pochodně osvětlovali pouze malou část jeskyně. Pokračovali proto s průzkumem dále.

Tato rozlehlá jeskyně mohla mít na délku více jak 100 stop a na šířku dobrých 50 stop. Z jeskyně vedlo dále ještě několik menších či větších chodeb a štol. Nacházelo se zde několik chatrčí z kamenů a shnilého dřeva. Zdejší stále prostředí pozůstatky nestačilo tak rychle zničit. Uprostřed rezavělo kolejiště, kde zůstalo odstaveno mnoho důlních vozíků. Celé tohle místo zřejmě sloužilo jako velká křižovatka.

Olrim prohlédl vozíky doufajíc, že naleznou konečně vhodné vzorky rudy. Většina jich byla sice prázdná, ale v naložených bylo mnoho opravdu čisté a kvalitní rudy. „Sláva! Konečně pořádné kusy. Tak tu určitě bude ještě dostatek rudy, aby se tu vyplatila těžba,“ radoval se Olrim.

Když se rozhodovali kam se dále vydají, Rolgarth a Lirmuth zaslechli v okolních chodbách nějaké kroky. „Slyšeli jste to? Nějaké kroky,“ upozornil ostatní Rolgarth.
„Ne, neslyšel.“
„Já také ne.“
„Já však jo“ prohlásil Lirmuth, „něco tu je.“
„Raději se dejte do střehu,“ radil Dermil.
„Jestli tu něco je, tak uvidí, že si se mnou nemají zahrávat,“ odvážně prohlásil Helhim.

Náhle Azanyrmuth pocítil ve velké jeskyni podobnou auru smrti, jako poslední noc, kdy se tu poprvé setkal s Wighty. Všichni se připravili na boj. Krátce na to se kroky ozývaly z protější chodby a některých vedlejších štol. Dopředu se postavil Helhim s Dermilem, Azanyrmuth a Rolgath doprostřed a celou formaci zezadu hlídal Olrim a Lirmuth.

V tom se z protější chodby vyřítila skupina deseti Wightů. Rolgarth neváhal hned po nich začal střílet šípy. Hned na to se dvěma postranními štolami do jeskyně přiřítily další dvě menší skupinky. Dobrodruzi nyní stáli proti značné přesile. Azanyrmuth proto rychle seslal před Wighty malé magické světlo. Této oblasti se Wighté báli, ale dosah světla byl malý, a tak ho většina Wightů obešla.

Hehim s Dermilem běželi vůči nim vstříc a pustili se s nimi v boj. Rolgarth pokračoval ve střílení šípů, avšak vždy Wighty jen trochu zranil. Zato Helhim během chvíle dokázal dva porazit a Dermil dalšího vážně zranil. Ale ani Olrim a Lirmuth nezaháleli a statečně se bránili. Nicméně přesila Wightů byla velká a dobrodruzi utrpěli též mnoho ran. Nejvíce utrpěli právě Helhim a Dermil ve předu.

Azanyrmuth mezitím sesílal na Wighty malé ohnivé koule, avšak byla to teprve nedávno naučená velmi slabá verze kdysi mocného kouzla, a tak Wightům tolik neuškodila. Helhim a Dermil přemohli další dva Wighty. Rolgarth stačil ještě jednoho Wighta srazit šípy k zemi. Nicméně několik Wightů se dokázalo dostat mezi dobrodruhy a začali drápat a mlátit okolo sebe. I když Olrim a Lirmuth též nezaháleli a přemohli další dva, přesto ještě čelili přesile deseti Wightů. Dobrodruzi byli již řádně pomláceni a rozdrápáni.

Všichni bojovali tak urputně, že ani nepostřehli přicházet další Wighty. Až si jich náhle všiml Azanyrmuth, proto zvolal: „Ústup! Je jich na nás hrozně moc.“ Nových příchozích mohlo být až kolem čtyřicítky. Všechny je pobít bylo zcela beznadějné. Dobrodruzi byly však obklíčení, aby stihli uniknout museli se probít přes šest Wightů. Azanyrmuth seslal mezi dobrodruhy světlo, které nemají Wighté rádi a alespoň jim poskytlo trochu času na únik.

V cestě jim stále bránili čtyři Wighté. Helhim s Dermilem spolu přemohli jednoho a Orlim a Lirmuth též dalšího. Rolgarth však již nemohl útočit lukem, protože Wighté byli všude kolem něho a nemohl pořádně ani zamířit, proto se musel bránit krátkým mečem. Wighté mlátili a drápali dobrodruhy stále krutěji. Dobrodruzi byli celí rozdrápaní, hodně z nich mělo hodně hluboké rány, ze kterých mohutně krváceli, a tak ztráceli mnoho své krve.

Dobrodruhům se podařilo přemoct Wighty bránící jim v úniků, avšak mnoho dalších jim vpadlo do zad. Jakmile byla cesta volná, dobrodruzi se rychle dali na útěk. Jejich mnohá těžká zranění jim však neumožňovali utíkat rychle. Wighté jim byli stále v patách.
„Kde je Dermil?“ ptal se vyčerpaný Helhim, když zjistil, že není spolu s nimi.
„Před chvíli tu ještě byl,“ odpovídal z posledních sil Lirmuth.
Azanyrmuth otočil hlavu zpět a tam zahlédl shluk Wightů kolem Dermila. V ten moment věděl, že je mrtev a není mu jak pomoci. V tento moment byli dobrodruzi tak blízko smrti jako nikdy předtím. Tentokrát věděli, že stačí jen malá chvilka a už se nikdy nedostanou z dolů živí.

Celí domlácení se snažili unikat, avšak ještě pár Wightů stačilo podrazit Rolgartovi a Olrimovi nohy. Již se nestačili zvednout. Azanyrmuth jim chtěl ještě pomoc na nohy, avšak jakmile viděl, jak mnoho Wightů se na ně vrhlo, věděl, že i zde není naděje. Azanyrmuth alespoň pomohl těžce zraněnému Helhimovi a Lirmuthovi v úniku. Za sebou jen slyšeli mlaskání a děsivý řev Wightů.

Tentokrát unikali hlavní důlní chodbou, která stále pokračovala do kopce. Ten nebyl tak strmý, ale zato o něco delší. Po chvíli se dobelhali na křižovatku, kudy se předtím vydali chodbou vpravo. Věděli, že už zbývá jen kousek, než se dostanou pryč z této smrtelné pasti. Stále se ve strachu ohlíželi zpět, aby se přesvědčili jak daleko jsou Wighté. Naštěstí je už žádní nepronásledovali.

Přeživší tři dobrodruzi se konečně dostali z dolů na denní světlo. V tu dobu, po zataženém dni, slunce konečně trochu vykouklo mezi mraky. Prostor okolo dolů byl tak trochu prosluněn příjemným denním světlem. Mohlo být už krátce po poledni.

Z této drtivé porážky byli pořádně otřeseni. Jediný Azanyrmuth neutrpěl tak těžká zranění jako Helhim a Lirmuth. Ti dva měli tak vážná zranění, že bez pomoci by brzy vykrváceli. Azanyrmuth naštěstí trochu ovládal léčitelství, a tak se snažil krvácení zastavit. Připravil si různé masti a obvazy a dal se léčení.

Po chvíli byl úspěšný. Kromě toho Azanyrmuth ovládal i magické uzdravování. V boji však svoji magickou moc hodně vyčerpal, a tak již neměl tolik sil na uzdravení. Přiložil postupně na oba ruce a dal se do magického uzdravování. Oba v ten moment ucítili příjemný hřejivý pocit, jak se jejich rány trochu zacelovali. Nebylo to však nějak silné, stále se cítili hrozně mizerně a stěží se postavili na nohy.

„Kde jsou ostatní?“ ptal se vysílený Lirmuth.
„Nepřežili to. Jsme tu jen my tři,“odpovídal Azanyrmuth.
„Bylo to tak rychlé,“ nechápavě z posledních sil prohlásil Helhim.
„Já vím. Musíme odsud zmizet, než ta monstra vylezou z dolů,“ naléhal Azanyrmuth.
„Dobrá. Musíme to nějak zvládnout,“ dodával si odvahy Helhim.

Azanyrmuth pomohl Hehimovi a Lirmuthovi na nohy a vydali se pomalu zpět na jih. Před nimi byla dlouhá cesta ke kruhu světů, budou rádi, když tam do večera dorazí. Teď cestovali téměř o polovinu pomaleji jako dopoledne. Ke starému hřbitovu jim to trvalo téměř hodinu místo původní slabé půlhodinky.

Když se přiblížili, opět pocítili tu nepříjemnou auru smrti jako při první cestě. Toho místa se teď děsili ještě více než předtím. Měli strach z dalších Wightů, kteří by se zde mohli ukrývat. Teď když byli pouze tři a ještě téměř neschopní boje, mohlo by další setkání s nimi být osudné. Dodali si odvahy a přidali do kroku. I přes bolest se snažili přejít kolem hřbitova co nejrychleji a nezvolnili, dokud nezůstal hřbitov za zády a nepřestali cítit auru smrti.

Ulevili si, až když to bylo za nimi. Do staré tvrze jim to předtím trvalo něco přes hodinu. Teď budou rádi, když tam dorazí za dvě hodiny. Chůze byla stále těžší. Myšlenka na bezpečí na Aldeneerinu jim dodávala sil. Cesta se zdála být nekončící a toužebně očekávali moment, kdy konečně spatří onu zpustlou vesnici s tvrzí. Cesta probíhala alespoň klidně, bez náznaku jakéhokoliv nebezpečí.

Když dorazili do zpustlé vesnice s tvrzí. Zaradovali se. Konečně si mohli odpočinout. Zalezli si do tvrze na místo, kde posledně nocovali. Azanyrmuth připravil pro zraněného Helhima a Lirmutha místo na odpočinutí. Dal jim vodu a kousek chleba se zbytkem sušeného masa. Chvíli jim dal na odpočinutí, protože cesta k bráně bude ještě hodně dlouhá. Azanyrmuth odhadoval, že když jim sem cesta trvala skoro čtyři hodiny, tak jim nyní cesta bude trvat zhruba šest až sedm hodin. S obavou pozoroval nebe. Slunce se rychle blížilo k západu, oproti Aldeneerinu zde byl den o mnoho kratší, odhadoval to až o třetinu. Do tří hodin se setmí a většinu cesty budou muset absolvovat po tmě. Azanyrmuth se obával útoku dalších Wightů.

Po odpočinku Azanyrmuth ostatním pomohl na nohy. Helhim a Lirmuth už se cítili trochu lépe, avšak bolesti měli stále silné. Všichni se vydali na cestu domů. To odpoledne byla obloha stále jasná. Příjemné slunce prosvětlovalo listnaté lesy.

Snažili se přidat do kroku, aby se ještě za světla dostali co nejdále od míst zamořenýma armádou Wightů. Po staré cestě porostlé mechem se šlo celkem dobře. Tato cesta byla přeci jen lépe schůdná oproti cestě na severu.

Uplynuly téměř tři hodiny a venku se skutečně zcela setmělo. Na jasné obloze se rozzářilo mnoho hvězd. Obloha se od Aldeneerinu lišila. Bylo zde k vidění mnoho souhvězdí. Některé sice připomínaly známé souhvězdí, ale většina byla úplně jiná. Na obloze také nebyl jediný měsíc, zatímco na Aldeneerinu jsou často k vidění dva. Na podrobnější pozorování oblohy však Azanyrmuth neměl čas, musel pomoc ostatním ke kruhu světů. Úzkostlivě prohlížel okolní tmavé lesy a doufal, že je tu Wighté někde nepřekvapí.

Přestože už byla tma Azanyrmuth zatím nepociťoval únavu. Putování v noci bylo však nepříjemné, vždy, když někde zaslechl v lese zapraskání, či jiný šramot, rychle se podíval tím směrem a vyhlížel možné nebezpečí. Kdyby je něco skutečně napadlo, bránit by se mohl pouze Azanyrmuth a to pouze svým dlouhým mečem, protože magickou moc už pro dnešek vyčerpal.

Cesta nocí se zdála nekonečná, po hodinách cesty i na Azanyrmutha dolehla únava. Už si říkal, že ke kruhu světů by mohli dorazit každou chvíli, ale zarostlá cesta jen stále pokračovala dál.

Po mnoha krocích spatřili v dáli něco velkého, Azanyrmuth se podíval pořádně a skutečně, k jeho velké radosti, to byl toužebně očekávaný kruh světů. Objev všem dodal síly a rychle tak k němu rychlo chůzí dorazili. U ovládacího pultu byly odhozeny jejich teplé kožichy, které tu tu po příchodu zanechali. Azanyrmuth se jal zadávání kombinaci symbolů, která je dostane na domovský svět. Před tím ještě zhluboka vydechl a pomyslil si: „Doufám, že to bude fungovat.“ Začal zadávat příslušné symboly a červené trojúhelníkové zámky se postupně rozsvěcely. Po zadání kombinace šesti symbolů zmáčkl symbol, který považoval za aktivační.

Ozval se zvuk, jaký se vždy ozýval při otevření. Uvnitř prstence se vytvořila energie, která se opět na chvíli vyvalila ve a vrátila zpět. Ustálená energie uvnitř kruhu připomínající vodní hladinu, osvětlovala jasným mihotavým do modra zbarveným světlem okolní tmavé lesy.

Ulevilo se jim, v duchu si říkali: „Zvládli jsme to.“ Helhim a Lirmuth se belhali do vytvořeného portálu, zatímco Azanyrmuth posbíral všechny odhozené kožichy a vydal se za nimi.

Po vstoupení do zářícího portálu znovu následoval ten zvláštní a nezvyklý pocit nehmotnosti doprovázený pocitem pohybem neuvěřitelně rozsáhlým prostorem. Rychlý přesun skrze nekonečnou hvězdnou oblohu po chvíli ustal a než si stačil opět cokoliv uvědomit, už stál na Aldeneerinu ve sněhu. Kruh světů se po chvíli uzavřel.

Zde bylo poledne a z několika mraků na obloze sněžilo. Pocit chladné noci hned vystřídal mráz. Azanyrmuth proto na sebe oblékl kožich. Jejich příchod zaznamenal Moladir, a proto hned se zvědavostí je přiběhl vyzpovídat v očekávání zajímavých objevů. Když však zahlédl pouze Azanyrmutha a vážně zraněného Helhima a Lirmutha, zděsil se.

„Co se stalo? Kde jsou ostatní?“
„Ostatní jsou mrtví. Byli jsme napadeni přesilou nemrtvých bytostí,“ odpovídal vyčerpaný Azanyrmuth.
„A kurva. To není dobré. Zavolám rychle léčitele,“ prohlásil Moladir a rychle odběhl pro pomoc.

Krátce na to dorazili dva léčitelé. I oni již trochu ovládali magické uzdravování. Dali se hned do léčení. Azanyrmuth následoval Moladira do zasedací komnaty, kde se radili před výpravou.

Moladir chtěl věděl, co se na Darendaaře odehrálo.
Azanyrmuth se dal do líčení událostí: „Když jsme prošli kruhem světů, tamější svět se zdál být opuštěn. Celá krajina byla pokryta vzrostlými stromy. Cesty byly dávno zarostlé. Vydali jsme se podle mapy po pozůstatcích cesty na sever, tam jsme nalezli pozůstatky bývalé vesnice. Zůstal tam pouze zbytek tvrze. Tam jsme se utábořili. Během noční hlídky jsem cosi v lese zaslechl. Šramot doprovázela aura smrti, bylo to velice nepříjemné. Podařilo se mi to zahnat magickým světlem. Stačil jsem v tom poznat bytost, která se ve starých bestiářích nachází pod názvem Wight.“
„Wight?“ podivil se Moladir.
„Ano. Taky mě to udivilo. Co si pamatuji, tak v bestiáři je popsáno, že obývá zpravidla hřbitovy, krypty a další místa, kde je cítit aura smrti.“
„A co se stalo dál?“
„Tu noc se už neobjevili. Druhý den ráno jsme se vydali na sever pátrat po dolech. Cestou jsme narazili na starý hřbitov, kde byla cítit velice silná aura smrti a další nepříjemné pocity. Raději jsme od tamtud co nejrychleji odešli. Po půlhodince chůze jsme dorazili ke kýženým dolům. Ty se zdály zcela opuštěné, ale ještě stále zachovalé. Pátrali jsme tedy po rudě. V jedné větší jeskyni jsme nalezli ještě několik starých důlních vozíků, kde byla velice kvalitní ruda. Takže by se tam těžba stále vyplatila, jenže pak následoval přepad. Wighté nás přepadli velikou početní přesilou. První asi dvacet jsme ještě dokázali držet od těla, jenže za krátko jim přišli posily. Mohlo to být možná až čtyřicet dalších Wightů, a to jsme neměli šanci. Dali jsme se proto na ústup, jenže naši přátelé to štěstí neměli. Pak jsem celý zbytek dne pomáhal zraněnému Helhimovi a Lirmuthovi, dojít až ke kruhu světů.“
„Tak to není vůbec dobré, „povzdechl si Moladir.“ V dole by se dalo těžit, ale je to tam zamořeno tou spoustou bytostí. Bez velké armády to asi nezískáme. To snad vyřešíme časem. A teď si jdi odpočinout, jistě to potřebuješ. Tohle se nám nezdařilo.“

Azanyrmuth opustil zasedací komnatu a šel si odpočinout do své komnaty. Jakmile ulehl, téměř okamžitě usnul. Moladir zatím přemýšlel o tom, co se dozvěděl a připravoval se na zasedání rady, kde se rozhodne, jak dál.

Další kapitola bude zřejmě až za měsíc. Píšu když mám na to náladu a taky chci aby to trochu vypadalo. Na psaní není tolik času kolik bych chtěl. Dělám na směny (denní noční dvanáctky) a potom na to není tolik chuť. Rovněž prostředí doma u rodičů je silně demotivující. Doufám, že se mi podaří do léta osamostatnit a pak to bude lepší. Taky se chci věnovat ještě jiným koníčkům na které nemám vůbec prostor. No ať se líbí.

Moc se ti to povedlo, skvěle jsem si početl, škoda že to bude trvat měsíc.... Pokračuj v tom

Hezký ale ty postavi mi trochu připomínali ty z pána prstenů.

Je to moc pěkná povídka kombinace Sci-fi a Fantasy je zajímavá určitě na tom pracuj dál

Takže jsem dokončil druhou kapitolu, která je už trochu rozsáhlejší (20 stran) bylo třeba ji rozdělit do dvou příspěvků. Pěkné počtení.

2
Podivný svět Calugh

Zimu pomalu střídalo jaro. Od první výpravy uplynulo už téměř 80 dní. Za tu dobu bylo skrz kruh světů vysláno dalších pět výprav. Vždy se jednalo o dávno nebo vůbec neobývané světy, které by mohli v případě nebezpečí na Aldeneerinu, poskytnout vhodné útočiště nebo zdroj surovin. Avšak stejně jak na Darendaaře se dobrodruzi setkali z nebezpečnými bytostmi, proto všechny výpravy nepřinesly kýžený úspěch. I z těchto výprav se někteří nevrátili živí. Azanyrmuth se účasnil většiny těchto výprav a za tu dobu se naučil nová kouzla. Tak začal být konečně v bojích mnohem užitečnější.

Jednoho dne byla opět svolána v jednací síni porada před další výpravou. Sešli se zde opět Helhim, který se už dávno zcela zotavil z první výpravy, Azanyrmuth a další dva dobrodruzi.

Nově Garion, dovedný špeh, který vynikal především ve skrytém pohybu, líčení nebo odstraňování pastí, odemykaní dveří a obcházení různých mechanismů. Byl menšího vzrůstu, dlouhých hnědých vlasů svázaných do copu a ostrých rysů v obličeji. Působil velice klidně, což jeho branže občas vyžadovala. Kromě různého vybavení, byl vyzbrojen krátkým lukem, obuškem a dýkou. V dřívějších dobách se živil zlodějnou, ale časem toho zanechal a posloužil párkrát vojsku v průzkumu nebezpečných oblastí na východě země.

Kalurian, další z mnoha válečníků. Poměrně vysoký, protáhlého obličeje, středně dlouhých kaštanových vlasů. Další co se účasnil v bojích s bytostmi v okolí města Lianar. Za sebou má již také první výpravu kruhem světů.

Tentokrát jim účel výpravy nepopisoval Moladir, tak jako jindy předtím, ale Calanirmyan. Jeden z osmičlenné rady. Byl to muž kolem čtyřicítky, trochu pobledlý, ostrých výrazů v obličeji a dlouhých černých vlasů. Zajímal se též hodně o magii a vše s ní spojené. Bylo o něm známé, že ho fascinovala i temná magie, z čím však mnozí nesouhlasili.

Jakmile všichni dorazili, jal se slova: „Takže jsme tu všichni. Můžeme začít. Vaše další výprava bude opět na svět Calugh.“
Azanyrmuth se podivil: „Proč zrovna tam? Nešla tam jiná výprava před necelým měsícem?“
„Ano to byla, ale nic moc nezjistila.“
„Můžu se zeptat co tam bylo odhaleno?“ zajímal se Kalurian.
„Jedná se o převážně pustý svět, který je však obýván tvory podobným lidem, jen jsou o něco menší do modra až šeda zbarvenou kůží. Jsou vesměs neškodní a dokonce se s nimi dá trochu dorozumět. Jejich řeč je vzdáleně podobná té naší, i když pravda, dorozumění je velmi obtížné. Také se nezdají být příliš inteligentní. Žijí v malých opevněných městech, které tvoří uzavřené komunity. Vše potřebné pro přežití si jsou schopni zajistit.“ popisoval Calanirmyan.
Ostatní poslouchali jeho vyprávění. Azanyrmutha to též zajímalo, protože právě té výpravy na Calugh se neúčasnil.
Garion se zeptal: „Čím se tam vůbec živí, když už jsme u toho?“
„Pěstují si tam nějaké bizarní rostliny a těmi se živí. Někdo z výpravy je zkusil ochutnat, ale byly odporné.“
„Spíš by mě zajímalo co tam máme za úkol?“ ozval se Kalurian.
„Jedno z těch mnoha měst se však lišilo. Tvoří ho velký hrad, který ovládá nějaký nekromancer Chaldanyrn a v podhradí žijí zdejší obyvatelé. Toto místo je však hlídáno nějakými strážemi, které připomínají křížence člověka a myši. Když se předešlá výprava pokoušela proniknout dovnitř, stráže na ně téměř okamžitě zaútočili. Ještě předtím však stihli zjistit, že nekromancer prý v pevnosti dělá pokusy s nějakou magií, tvory a mnoho dalšího.“
„Už to chápu, máme se tam tedy prosekat a zjistit co se tam děje?“ ptal se Helhim.
„Prosekat. Až tak ne, stráží je prý mnoho. Cestu dovnitř bych vám doporučoval nalézt nějakou jinou. Snažte se zůstat v utajení a zjistěte co nejvíce, pokud možno i něco doneste.“
„Jak je daleko od brány?“ zajímal se Kalurian.
„Asi pět mil na severovýchod. Zde je mapka okolí, překreslená ze starých knih,“ podal jim mapku nakreslenou na malém kusu papíru.
„Dobrá. Jistě vás nezklameme,“ ujišťoval Garion.
„To by bylo zatím všechno. Před polednem se sejdeme před kruhem světů. Dobře se připravte,“ zahlásil Calanirmyan.

Všichni opustili komnatu a šli se připravovat na poněkud nebezpečnější výpravu. Azanyrmuth se podivoval, že se tak najednou pouštějí do vyloženě bojovných výprav, když dosud zněl úkol jasně, nalézt vhodný svět pro vhodné záložní útočiště a dostatek náhradních zdrojů surovin.

Ve své komnatě si připravil opět výbavu na cestu. Pro jistotu přidal i více léčivých lektvarů. Alchymisté za poslední roky učinili významný pokrok v tvorbě lektvarů, a tak při výpravách do neprozkoumaných částí Aldeneerinu a světů, na něž cestovali kruhem světů, přišli velice vhod. Ještě před odchodem se Azanyrmuth do syta najedl.

Před polednem se všichni sešli na velkém nádvoří před kruhem světů. Calanirmyan již neměl žádný proslov, pouze jim před odchodem popřál hodně štěstí. Hned poté zadal příslušnou kombinaci symbolů na svět Calugh. Červené trojúhelníky se postupně rozsvěcovaly a jakmile se aktivoval sedmý, brána se otevřela. Skupinka čtyř dobrodruhů postupně vešla do portálu. Opět nastal již pro Azanyrmutha známý pocit nehmotnosti a dalekého přesunu prostorem. Zažil to již několikrát a pomalu si zvykal, avšak ten pocit býval vždy úchvatný a neopakovatelný.

Když vystoupili na svět Calugh, spatřili zdejší nehostinnou krajinu. Nebe bylo stále zataženo a jen stěží bylo poznat místo kde právě vycházelo zdejší slunce. Vál chladný vítr, krajina byla skalnatá a pustá, nikde ani kouska vegetace. Kromě neustávajícího větru zde nic jiného nebylo slyšet. Na pohled to působilo dojmem, že zde nemůže vůbec nic žít. Když se však pořádně rozhlédli, v dáli spatřili několik opevněných měst. Jedno z nich bylo skutečně mnohem větší než ostatní. To byl cíl jejich výpravy. Nezdržovali se zbytečně u kruhu světů a vydali se na cestu.

Na tomto světě nebyly vůbec žádné cesty. To potvrzovalo domněnku, že zdejší obyvatelé vůbec necestují a zůstávají zavření ve svých městech. Na druhou stranu to dobrodruhům nevadilo, protože zdejší skalnaté pláně umožňovaly velice snadný pohyb, a tak cesta do města pod nadvládou nekromanta netrvala více než dvě hodiny.

Když přiblížili k cíli, zastavili se, aby si pečlivě prohlédli okolí a naplánovali další postup. Skalnatá krajina plná různých menších výstupků umožňovala vhodné krytí. Celé město bylo obehnáno mohutnou hradbou vysokou minimálně dvacet stop doplněnou několika strážnými věžemi. Rozsáhlý hrad na vysoké skále tvořil dominantu tohoto města. Na hradbách a před jedinou hlavní bránou neustále hlídaly neznámé postavy. Vzhledem ke vzdálenosti, nerozpoznali co jsou zač.

„A co dál. Máte někdo nápad jak se dostat do hradu?“ zajímal se Kalurian.
„Zprvu jsem myslel, že bychom mohli vylézt do hradu po skále, ale ta je hrozně strmá a navíc bychom byli snadno na ráně,“ uvažoval Azanyrmuth.
„Přiblížit se ke hradbám je taky prakticky nemožné, protože tam není možnost žádného úkrytu a byli bychom tam také hodně na ráně. To bychom mohli jít rovnou hlavní branou,“ pokračoval v úvahách Kalurian.
„Já navrhuji pořádně prohledat okolí, zda by se tu nenalezla nějaká jeskyně, či tajná chodba do města. Téměř každé město, ve kterém jsem pobýval, mělo nějakou tajnou únikovou chodbu. Alespoň tak tomu bylo na Aldeneerinu,“ navrhoval Garion.
„Zní to sice dobře, ale tady to není Aldeneerin,“ poznamenal Kalurian.
„Dokud se tu neporozhlédneme, tak to nezjistíme.“
Nakonec se rozhodli pro průzkum okolí, jak navrhoval Garion. Vydali se proto kolem města na sever.

Cestou kolem města v dáli zahlédli několik větších skalisek spíše připomínající nějaké ruiny. Vydali se ihned k nim. Na místě zjistili, že ruiny byly kdysi menší chrám, nebo spíše menší opatství. Ruinám dominoval větší chrám, který měl už dávno propadlou střechu a značně pobořeny některé zdi. Z původního vybavení nezbylo vůbec nic. Okolo chrámu ještě stály pozůstatky menších budov, kde zřejmě dříve bydleli kněží. Vzhledem ke stavu to mohlo být opuštěno před více než pěti sty lety, odhadoval Azanyrmuth.

Dali se do prohledávání, toto místo vypadalo velice nadějně. Helhim a Kalurian prohledávali okolní stavby, Azanyrmuth a Garion se pustili do průzkumu chrámu a jeho sklepů. Po chvíli Garion v podzemí narazil na velké staré rezaté železné dveře. To mohlo být přesně to co hledali. Vyšel na povrch a dal o svém objevu vědět ostatním: „Pojďte za mnou. Myslím, že jsem našel, to co hledáme.“

Krátce na to již všichni stáli ve sklepení chrámu před železnými dveřmi.
„Na to, že tyhle ruiny mohou být staré téměř 500 let, jsou ty dveře ještě zachované,“ konstatoval Kalurian, při prohlédnutí oněch dveří.
„Dost možná je tu někdo postavil teprve nedávno. Když se na ně podíváte, zjistíte, že jsou jen trochu orezlé. Zámek a panty však vypadají stále funkčně,“ prohlásil Azanyrmuth.
„Tak je zkusíme otevřít, snad to povede do podzemí města,“ navrhoval Helhim.

Garion se chopil mohutné kliky a zatáhl za ni. Dveře se ani nehnuly, byly samozřejmě zamčené. Prohlásil jen: „Je načase opět vytáhnout své nádobíčko.“ Z batohu vytáhl menší pytel, ve kterém měl několik sad paklíčů všech možných tvarů a velikostí. Nejprve si prohlédl zámek a na to se dal do odemykání. „Evidentně ten zámek neviděl klíč už hezkých pár desítek let,“ prohlásil Garion. Následně vytáhl z batohu ampulku s olejem, který následně stříkl do zámku.

Ostatní jen tiše sledovali Garionovo snažení. Tomu se ale stále nedařilo tak, jak by mělo. Zámek byl poměrně složité konstrukce, a proto byl i pro zkušené zloděje náročný.
V tom Helhim zkusil navrhnout: „Co kdybychom vyzkoušeli můj způsob, jak proniknout dveřmi?“
„Myslíš, jako vyrazit?“ odhadoval Azanyrmuth.
„Ano. Bylo by to rychlejší.“
„No já ti nevím, ty dveře jsou pořádně bytelné. Tak snadné to asi nebude.“
V tom jejich rozpravu přerušil Garion, když radostně prohlásil: „Už to mám.“

V zámku se ozvalo cvaknutí. Garion opět uchopil mohutnou železnou kliku a zatáhl za ni. Mohutné dveře se ze skřípěním pomalu otevřely. Před nimi se naskytl pohled na dlouhou a tichou chodbu svažující se do tmy. Světlo jejich louče osvětlovalo chodbu pouze na vzdálenost deseti stop. Opatrně se vydali temnou chodbou.

Chodba pokračovala stále rovně, nejprve se mírně svažovala a po přibližně padesáti stopách již vedla jen rovně. Jako první šel Helhim, v ruce připravenou sekeru, pro případ možného nebezpečí. V chodbě byl chlad a ticho. Z posledních zkušeností na jiných světech nedávno navštívených, dobře věděli, že je třeba být v mnohém opatrný, protože nebezpečí může číhat kdekoliv.

Za krátko dobrodruzi dorazili do většího podzemního sálu. Z něho dále pokračovala chodba a mnoho menších dřevěných dveří. Rozhodli se na menší průzkum okolí.
„Tak co? Našli jste něco zajímavého?“ zeptal se Helhim tichým hlasem.
„Vypadá to tu na sklad jídla a nějakého pití. Je to tu dost rozsáhlé, možná to je sklep nějakého většího domu, například hospody,“ odpovídal Azanyrmuth.
„Nic z toho nám asi k ničemu nebude, to jídlo nevypadá moc poživatelně, alespoň ne pro nás,“ ukazoval Garion na police, kde byly uložené mnohé barevné houbovité útvary vyzařující mírné světlo.
„Mohli bychom však pár kousků s sebou vzít, ostatně nám Calanirmyan říkal, abychom něco donesli,“ navrhoval Azanyrmuth.
„Myslíš, že nám to bude užitečné?“ oponoval Kalurian.
„Kdo ví, třeba to půjde použít do lektvarů.“

Zatímco Azanyrmuth bral pár menších. Garion šel opatrně po schodech ze sklepa do patra. Opatrně pootevřel dřevěné dveře a nahlédl tak do většího sálu, kde v tu dobu sedělo několik desítek malých lidských šedomodrých bytostí bez vlasů. Byli to zcela jistě místní obyvatelé. Seděli u stolů a právě jedli ony podivné světélkující houby, k tomu popíjeli z korbelů zvláštní zelenočervenou tekutinu a při tom se bavili. Jejich jazyk byl stěží srozumitelný, přesto sem tam nějaké to slovo pochytil. Nic zajímavého však z rozpravy nepochytil, místní se bavili jen o svém životě. Garion se po chvíli pozorování vrátil k ostatním.

„Zjistil jsi něco zajímavého?“ ptal se Kalurian.
„Tak měl pravdu Azanyrmuth. Je to hospoda. Zdejší lidé nahoře právě jedí a pijí.“
„Kolik jich tam je?“ zajímal se Azanyrmuth.
„Něco přes třicet jich tam bude určitě.“
„Aha, bude jistě lepší zůstat v utajení a najít si jinou cestu dál. Kdybychom tam teď vešli, asi bychom tam způsobili pěkné pozdvižení,“ uvažoval Kalurian.
„To máš pravdu, nevíme jak na nás místní zareagují, i když předchozí výprava o nich tvrdila, že jsou neškodní,“ souhlasil Azanyrmuth.

Dobrodruzi pokračovali další chodbou dále. Ta se postupně dělila na mnoho dalších. Z každé chodby odbočovalo množství menších chodeb zakončených dveřmi. Takto bylo zřejmě protkáno celé podzemí zdejšího města. Dobrodruzi nepřestali být opatrní, nevěděli, zda tu nečeká nějaké nebezpečí. Postupně nahlíželi do některých dveří. Za všemi se nacházeli převážně sklepy, kde měli místní uskladněné své předměty běžné potřeby.

V podzemí pátrali zhruba hodinu po něčem užitečném. Věci ve sklepech byly docela obyčejné, nic co by stálo za hlubší průzkum. V jedné chodbě však narazili na zamčené dveře. Zřejmě měli chránit něco zajímavějšího, protože ostatní dveře do sklepů byly všechny odemčeny.

Garion se chopil svých paklíčů a dal se do odemykání. V tom se ozvala v zámku rána doprovázena zábleskem. „A kurva! Byla tam past, které jsem si nevšiml,“ zanadával Garion, kterému výbuch zničil jeden z paklíčů. Ostatní doufali, že onen výbuch nezaslechli zdejší strážní. Garion mezitím jiným paklíčem úspěšně odemkl dveře. Opatrně je poté otevřel.

Za dveřmi se nacházela malá alchymistická laboratoř. Nacházely se v ní dva větší stoly uprostřed, jeden dlouhý stůl u zdi a několik polic. V místnosti bylo také schodiště vedoucí nahoru. Všude bylo mnoho různých prázdných skleněných baněk, v policích se nacházelo několik přísad a pár knih. Azanyrmutha zajímaly hlavně ty přísady a knihy. Přísad zde mnoho nebylo, zato však byly velice zajímavé. Některé připomínaly rostliny a houby, kterými se místní živili, jiné už byly podivnější. Například modré listy, žlutooranžová rostlina připomínající až oko na stopce, fosforově zeleně zářící neznámé plody a jiné podivnosti. Od každé přísady vzal pár kusů do malého koženého váčku a dal se do průzkumu knih. Ty byly psány v místním jazyce, takže s jejich četbou byl problém, nicméně byl Azanyrmuth přesvědčen, že by je v klidu dokázal přeložit. Nechtěl brát všechny, protože si potřeboval nechat místo na další objevy, které tu mohli na ně čekat.

Když si Azanyrmuth prohlížel knihy, ostatní zaslechli něčí kroky přicházející ze schodiště. Podle zvuku Garion poznal dva muže ve zbroji. Zřejmě stráže zaslechly výbuch v zámku a šli to zkontrolovat. Dobrodruzi se připravili na boj.

Ze schodiště do laboratoře přeběhli dva strážní. Postavy velikostí běžného člověka měli srst jako myši a stejně takový obličej, zkrátka člověk zkřížen s myší. Na sobě měli navlečenou lehkou zbroj tvořenou z malých kovových plátů a vyzbrojeni byli dlouhým mečem a štítem. Nikdo z přítomných dobrodruhů nic podobného dosud neviděl.

Stráže hned prohlásili: „Cizozvi niní. Odlozu zbraň.“ Pořádně jim nikdo nerozuměl, ale z výrazu bylo jisté, že jsou připraveni k boji. Dobrodruzi nečekali, až vyhlásí poplach a hned se na ně vrhli.

Helhim a Kalurian se pustili do boje jako první. Oba strážné překvapili a uštědřili jim pořádné rány. V boji je podporoval Garion, který na strážné střílel z luku a Azanyrmuth na strážné seslal magické střely, které byly v podstatě bíle zářící formy energie, které svůj cíl dokáží zasáhnout i když se cíl kryje. Druhý šíp jednoho strážného zasáhl do krku a ten se poté svalil na kamennou dlažbu. Z rány v krku sršela tmavě červená krev. Pro Helhima a Kaluriana nebyl problém poté porazit i druhého strážného.

„Tak to bychom měli. Teď doufat, že nás nikdo neslyšel,“ prohlásil Kalurian.
„Radši bych odsud rychle zmizel, než dorazí ostatní,“ navrhl Garion.

Garion ještě opatrně vyšel po schodech do patra, aby zjistil, zda je možné pokračovat ze sklepů na povrch. U otevřených dveří ze sklepa chvíli pozorně naslouchal. V domě bylo ticho. Potyčka zřejmě zůstala utajena ostatním. Dal dobrodruhům na vědomí, že je vzduch čistý.

Ostatní následovali Gariona do domu. Byl to malý přízemní dům o dvou místnostech, který složil patrně jako prodejna bylinek. V přední části byl obchod a v zadní byla ložnice. Místnosti nebyly osvětlovány žádnou loučí, nýbrž lucernou, ve které zářilo slabé namodralé světlo. Azanyrutha to zaujalo a chvíli si ho prohlížel. Vycítil, že se jedná o slabé magické světlo, které dodávalo domu zvláštní nádech. Dům byl postaven ze zdejšího šedého kamene, který byl otesán na pravidelné bloky. Zdejší obyvatel momentálně nebyl doma. Garion nahlédl do ulic malými okny. V tu dobu byly přilehlé ulice liduprázdné, proto navrhl pokračovat dále v průzkumu města.

Dobrodruzi opustili dům a rozhlédli se po okolí. Ulice města byly velice úzké, ani povoz by jimi neprojel. I zdejší domy byly malé. Většinou jen přízemní, pouze pár z nich mělo ještě další patro. Byly stejně, jako prodejna bylinek, postaveny ze zdejšího otesaného šedého kamene. V kamenné dlažbě některých ulic, vedly malé kanálky, ve kterých proudila až překvapivě čistá voda.

Atmosféra tohoto místa byla chmurná. Slunce osvětlující zdejší svět bylo velmi slabé, poskytovalo jen trochu světla, ale už nehřálo. Navíc, přes mnohá mračna, jeho paprsky jen málokdy pronikly skrz. To by vysvětlovalo zdejší neúrodu. Zdejší obyvatelé jsou tak odkázání na umělé pěstování svého jídla. Ani žádná zvířata zde nežila, proto je tu slyšet pouze neustávající vítr a občasné zahřmění v dáli.

Pomalu a opatrně se plížili potemněnými ulicemi města a pátrali po něčem zajímavém. Velký hrad na skále výrazně dominoval celému městu. Až teprve teď v porovnání s městem, byla patrná jeho mohutnost. Dobrodruzi zamířili blíže k němu, aby si jej pozorně prohlédli a našli nějaký způsob, jak proniknout dovnitř.

V městě se nacházelo kromě úzkých ulic i mnoho malých náměstíček a dvorců. Z jednoho poblíž velkého dvoupatrového domu, byl na hrad výborný rozhled. Do hradu však vedla jen jediná přístupová cesta skrz velkou věž nacházející se v severní části města. Z věže pak pokračoval kamenný a následně padací most. Padací most byl však zdvihnutý a věž hlídána nejméně desítkou strážných. Takže cesta tudy by byla velice komplikovaná, ne-li nemožná.

„Jak tak koukám. Hlavním vchodem se tam asi nedostaneme,“ konstatoval Garion poté, jakmile si hrad pozorně prohlédl.
„A jak se tam tedy dostaneme?“ zajímal se Kalurian.
„Těch stráží nahoře je asi jen deset, s těma bychom si poradili,“ navrhoval Helhim.
„To asi jo, ale co ten most. Přes ten se asi jen tak nedostaneme a navíc bychom vzbudili pozornost,“ uvažoval Kalurian.
„Co zkusit najít nějaký jiný vstup, možná je tu nějaká tajná podzemní chodba,“ uvažoval Azanyrmuth.
„V tom bych souhlasil s Azanyrmuthem, bude to jistější,“ souhlasil Garion.

„Pozor! Někdo se k nám blíží,“varoval ostatní Kalurian, když z jedné mnoha ulic zaslechl blížící se kroky. Dobrodruzi se rychle přemístili do potemnělého koutu mezi dvěma většími domy. Kroky se mezitím blížily. Garion odhadoval počet blížících se na pět možná šest. Za krátko na náměstíčko dorazilo pět strážných a na chvíli se zastavili před velkým domem, který zde sloužil jako hospoda. Dva z nich vstoupili do domu, zatímco zbytek postával venku. Otevřenými dveřmi dobrodruzi mohli z dáli nahlédnout dovnitř. Spatřili tam mnoho místních obyvatel, jak stále jedí podivné jídlo. Azanyrmuth měl pocit, že se jedná dokonce o tu samou hospodu, v jejímž sklepení se před chvíli nacházeli. Stráže venku se občas rozhlédli po okolí. Dobrodruzi v koutě byli potichu a doufali, že si jich nikdo z nich nevšimne.

Po chvíli se strážní z hospody vrátili a celá skupina pokračovala dál v hlídce. Když kroky strážných utichly v dáli, oddechli si. Dále zde nečekali a dali se do dalšího průzkumu potemnělého města. Procházeli ulicí nacházející se přímo pod hradem a vyhlíželi dům, kde by se potenciálně mohl nacházet tajný vstup do hradu. Pod hradem se však nacházeli téměř nejmenší domy ve městě.

„Nevidím to nadějně. Tady asi nebude nějaký skrytý vchod do hradu,“ prohlásil Kalurian.
„Co kdybychom zkusili navázat kontakt s někým místním. Co jsme slyšeli, nejsou nepřátelští,“ uvažoval Azanyrmuth.
„Mohlo by se to zkusit, nicméně bych volil radši nějaké odlehlejší obydlí,“ navrhoval Garion.
„Co tamhleten,“ ukázal Kalurian na větší dům v zákoutí pod skalou.

Jako první šel Azanyrmuth. Ostatní prozatím zůstali venku a dávali pozor na možné problémy. Zkusil zaklepat na prosté dřevěné dveře. Nic se však neozývalo. Zkusil proto chytnout za kliku a otevřít. Bylo odemčeno. Za nimi se nacházel poměrně prostorný pokoj, vybavený skříněmi, knihovnami, uprostřed se stál velký stůl a prostorná pohodlná lenoška. Naproti dveřím plápolal v krbu příjemný oheň. Vpravo se nacházel průchod do malé kuchyně.

Zprvu si Azanyrmuth myslel, že v domě nikdo není, dokud nespatřil u krbu v malém křesle, místního obyvatele. Jeho kůže byla stejně jako u ostatních šedomodrá a též neměl vůbec žádné vlasy. Příchod Azanyrmutha ani nezaznamenal. Jen tam tak posedával a zamyšleně hleděl do krbu. Azanyrmuth v duchu uvažoval nad tím, jak zdejší zde žijí, tráví svůj čas, rozmnožují se a vychovávají rodinu. Možná na tuto otázku v budoucnu získají odpověď, v okolních městech totiž nevládne žádný mág, a tak by nebyl problém s nimi navázat kontakt.

„Zdravím,“ pokusil se Azanyrmuth navázat kontakt s místním.
Místní se po chvilce otočil na Azanyrmutha, nevýrazným a překvapeným výrazem zareagoval: „Ty kdovy si.“
„Jsem z jiného světa.“
„A vid jes jinom.“
Azanyrmuth sice nerozuměl zcela všemu, nicméně sem tam pár slov pochytil a dokázal dát dohromady význam věty. I místní se zdál, že také občas něco pochytil, a tak se spolu bavili dál.
„Vědět něco o hradu?“ zkoušel se ptát Azanyrmuth.
„Hradu? Neved co,“ nechápal místní.
„Velká stavba nad městem.“
„Dom velkim gáma. Nevid být tam, vrenoza. Neda dostim tam.“
Azanyrmuth vytušil, že se tam nedá dostat, ale ještě se zkusil zeptat, zda neexistuje nějaká jiná cesta: „Nebýt tam jiná cesta, nebo vstup?“
„Vstup? Jíd tam skor me zemi skal. Skor krypt. Nezbečeno.“
Azanyrmuth pochopil, že místní myslí nějakou kryptu kudy se dá dostat do hradu, ale je to asi nebezpečné. Zkusil vyzvídat více: „Kde být krypt?“
„Kapel blis. U dom jidle.“
To znělo něco ve smyslu kaple u jídelny, nebo hospody, možná i obchodu s jídlem. To již Azanyrmuthovi stačilo, poděkoval a chystal se odejít.

V tom zaslechl z ulice řinčení zbraní, rychle proto vyběhl na ulici zjistit, co se děje. V tu dobu už na dlažbě leželi v krvi dva mrtví strážní. Jejich krev právě stékala po kamenné dlažbě do kanálku s čirou vodou a postupně ji v tom místě zabarvovala do sytě ruda.

„Co se stalo?“
„Překvapili nás dva strážní. Tihle šli docela potichu, my se tu mezitím bavili a nedávali bacha,“ popisoval Kalurian tuto událost.
„Radši bych co nejrychleji zmizel, než přijdou další strážní,“ navrhoval Garion.
„Zjistil jsi něco?“ Ptal se Helhim Azanyrmutha, zatímco se dali do rychlého kroku.
„Já už asi vím, kudy se dostat do hradu. Prý tam vede cesta přes kryptu. Vstup je snad někde u kaple poblíž hospody, nebo obchodu s jídlem. Ono není jednoduché se s místními domluvit, ale aspoň jsem rád za to, co jsem zjistil,“prozradil Azanyrmuth.

Krátce na to dorazili na jedno z mnoha malých náměstíček, kde se nacházela další trochu větší stavba připomínající hospodu. Rozhlíželi se po okolí zda nespatří něco, co by připomínalo kapli.

„Vidíte něco?“ ptal se Kalurian.
„Nic.“
„Taky nic.“
„Velký kulový.“
„Tak to asi není tady. Zkusíme to jinde, však těch hospod tu je jistě víc?“ navrhoval Azanyrmuth.

Pokračovali dále v průzkumu města. V tom v dáli zaslechli něčí křik: „Mrtov! Mrtov! Střežni!“ „Někdo už asi našel mrtvá těla stráží,“ pomyslili si dobrodruzi. Přidali proto do kroku. Nedaleko si v jedné uličce na vývěsním štítu nenápadného domu všiml Garion nápisu, kde stálo: „DOM JIDLE“

„Počkejte!“ zavolal Garion na ostatní.
Ti k němu okamžitě přiběhli a ptali se ho: „Co jsi objevil?“
„Koukněte na tento nápis.“
„Hm, dom jidle. To by možná mohlo být ono. Zkusíme se tu porozhlédnout,“ navrhl Azanyrmuth.

Pokračovali úzkou uličkou vedle domu. Zhruba po dvaceti krocích, dorazili na malý dvorec, kterému dominoval rohový dům s malou čtvercovou věží. Malými klenutými okny nahlédli dovnitř. Tam byla pouze tma a ticho. Kaple byla zřejmě v tu dobu prázdná. Protože dobrodruhy zdejší stráže již určitě hledali, nenápadně vklouzli dveřmi dovnitř a tam zůstali na čas skryti.

V kapli byla poměrně tma a jen stěží byly rozeznat obrysy vybavení. Kalurian zapálil pochodeň. Když mihotající světlo zaplnilo kapli, dobrodruhům se naskytl pohled na zpustošenou kapli. Veškeré vybavení bylo poničeno, lavice rozlámané, skřínky a police poházené na podlaze, koberce roztrhané a veškeré symboly ukradeny. Z tohoto důvodu nebylo poznat, komu byla kaple původně zasvěcena. Dle stavu trosek, k zničení kaple mohlo dojít už před pár lety.

„Zajímavé,“ zamyslel se Garion. „Proč je to tu tak zničené?“
„Možná pozůstatek dřívějších dob, než zde začal vládnout ten temný mág,“ uvažoval Azanyrmuth a prohlížel si dál zdevastovanou kapli.
„Každopádně bychom to tu měli pořádně prohledat. Tohle místo vypadá nadějně,“ navrhoval Garion.

Všichni začali z průzkumem kaple. Ta se skládala ze tří částí. Přední sloužila ke kázání, zadní se zvonicí sloužila patrně zdejším knězům a poslední tak trochu bokem, sloužila jako malá krypta. V prvních dvou už nic zajímavého nebylo, zato poslední s kryptou vypadala nejnadějněji. Uprostřed tmavé a zatuchlé místnosti se nacházely staré kamenné rakve. Byly ještě docela zachovalé.

„Cítím v kostech, že jsme na správné stopě,“ prohlásil Azanyrmuth.
„Mrkneme se do těch rakví, zda tam nenajdeme nějaký skrytý vstup do podzemí. Pomozte mi odsunout to víko,“žádal o pomoc Kalurian.

Ten společně s Helhimem zatlačili z boku na víko první rakve. Jakmile odsunuli velké a těžké víko, opatrně a očekáváním nahlédli do rakve. K jejich velkému překvapení v rakvi nebyl žádný vstup ani pochované tělo, pouze hromada nějaké drtě. Když si drť Azanyrmuth prohlédl podrobněji, zjistil, že se jedná o nadrcené kosti. Kousky kostí byly tak malé, že bylo téměř nemožné poznat, co bylo zde pohřbeno.

„Podivné,“ zamyslel se Azanyrmuth, když si prohlížel ostatky.
„Proč by někdo v rakvi ukládal nadrcené kosti?“ divil se Helhim.
„Taky mi to nejde do hlavy,“ reagoval Garion.
„Co když původně ty kosti nebyly nadrcené?“ uvažoval Azanyrmuth.
„Proč by je pak někdo drtil?“ ptal se Kalurian.
„To by mě taky zajímalo. Třeba ty mrtvoly vyobrazovaly něco, co vadilo zdejšímu vládci a nechal to zničit. Na druhou stranu, proč tohle místo tu nechali?“ přemýšlel Azanyrmuth. Jisté myšlenky ho až trochu děsily.

Dobrodruzi poté odsunuli víko z další rakve. I zde následoval stejný pohled na nadrcenou hromádku kostí. Poté společně odsunuli víko i z poslední rakve doufajíc v to, že naleznou kýžený zadní vstup do hradu. Jakmile víko odsunuli, ucítili silný mrtvolný zápach. „To je puch. Co jsme to našli?“ prohlásil Kalurian.

Jakmile si na zápach trochu přivykli S napětím pohlédli do rakve, ze které se vyvalil ten mrtvolný zápach. Nebylo zde žádné tělo, ani další hromádka nadrcených kostí. Byl tu však onen hledaný tajný vstup. Všichni hleděli do tmavé šachty. Stará železná stupátka, na jedné straně, se v hloubi nořila do tmy. Garion radostně prohlásil: „Tak jsme to našli.“

Jako první vstoupil do šachty Helhim. Zapálil si další pochodeň a vydal se do neznámých hlubin. S každým stupátkem, o který sestoupil níže, byla v šachtě větší tma. Byl to dost nepříjemný pocit sestupovat do neznámých míst. Světlo pochodně osvětlovalo jen bezprostřední okolí. Náhle pod sebou ucítil, jak jedna šprucle hlasitě zavrzala. Helhim se toho až lekl, protože ucítil, jak se vytrhávala ze zdi. Stará stupátka měla nějaký ten rok za sebou a nebylo radno na ně plně spoléhat.

Helhim mohl sestoupit dobrých 35 stop do hlubin, když konečně dosáhl pevné kamenné podlahy. Mrtvolný zápach zde byl mnohem silnější, ale i na ten se dalo časem zvyknout. Jako další sestupoval Azanyrmuth. Zhruba někde v půli došlápl na povolenou šprucli a ta se náhle vyrvala ze zdi. Azanyrmuth se jen tak tak stačil pevně chytit, jinak by spadl z výšky minimálně dvaceti stop. Po chvíli se ozvalo hlasité řinčení, které se rozléhalo široko daleko po podzemních chodbách.

Když Azanyrmuth dosáhl pevné podlahy, ulevil si. Další šel Kalurian, a poté Garion. Oba již sestoupili bez problémů. Nyní všichni stáli v podzemních chodbách. Mrtvolný zápach byl zde velice silný. To už samo o sobě naznačovalo, že sestoupili do míst, které mohly dříve sloužit jako krypty. Opatrně se pustili do průzkumu.

Brzy zjistili, že se nacházejí na kamenné plošině vrchního patra velké krypty. Její výška mohla být až 30 stop. Na stropě bylo zavěšeno spoustu velkých klecí, ve kterých byly velké hromady kostí. Kolem dokola celé krypty bylo v různých výškách mnoho cel. Do některých byl přístup po plošinách a žebřících, jiné byly nepřístupné. Krypta pokračovala širokou chodbou ve spodním patře kamsi dál. To mohla být ona skrytá cesta do hradu. V cestě však byla překážka. Dobrodruzi zde nebyli sami.

„Co tam vidíš?“ zeptal se tichým hlasem Kalurian Gariona.
„Vidím tamhle širokou chodbu, to bude jistě ten skrytý vstup do sklepení hradu. Ale je tu problém. Jsou tu nějaké nemrtvé bytosti. Vidím tu několik ghůlů, ghastů a zombie. Je jich dobrá dvacítka, možná i víc. Zatím si nás asi nevšimli.“ odpovídal Garion. Při tom bylo ve spodním patře slyšet slabé našlapování nemrtvých bytostí v hlíně a při tom občas nelidsky mručeli.
„To asi nebude trvat dlouho, pokud necháme zapálené pochodně,“ prohlásil tiše Azanyrmuth.
„Když uhasíme pochodně, tak zase nic neuvidíme my,“ namítal Helhim.
„Co kdybychom je nějak odlákali?“ navrhoval Azanyrmuth.
„Taky jsem o tom přemýšlel. Mohli bychom jednu pochodeň hodit tamhle do té chodby,“ ukazoval Garion na postranní chodbu ve spodním patře. „Možná by je to tam nalákalo a my bychom pak rychle mohli proniknout do té velké chodby.
„Zní to dobře. Teď ještě vymyslet jak uniknout. Do prostředního patra jsou žebříky poměrně blízko velké chodby, ale žebřík do spodního patra je zase na druhé straně,“ uvažoval Kalurian.
„Dolů s prostředního patra to není zase tak velká výška, možná osm až deset stop. To skočíme,“ navrhoval Garion.

Ostatní nakonec s tímto plánem souhlasili, i když to vypadalo trochu nebezpečně. Zbývalo doufat, že nemrtví na to světlo zareagují. Helhim se napřáhl a jednu zapálenou louči vrhl směrem k úzké postranní chodbě. Přesný zásah. Louče dopadla přesně pár stop do chodby. Ghůlové, Ghasti a zombie brzy zjistili přítomnost něčeho, pro ně, neznámého. Pomalu se začali soukat směrem k louči, aby zjistili, o co se jedná.

Teď byl ten správný čas rychle proniknout do velké chodby. Rychle sestoupili po žebříku o jedno patro dolů a nyní se chystali k seskoku. Nemrtví se mezitím pár stop před loučí zastavili. Evidentně jim světlo louče nedělalo dobře. Dobrodruzi seskakovali s prostřední plošiny, z výšky deseti stop, postupně dolů. Když doskočil Azanyrmuth, práskl sebou o zem. Žuchnutí neuniklo pozornosti přítomných nemrtvých. Otočili se směrem k dobrodruhům. Jakmile zjistili přítomnost čerstvé potravy, zrychlili svůj malátný krok. To dobrodruzi věděli, že je zle. Rychle se rozeběhli do blízké chodby a dali se raději na útěk. Konfrontace s tímto typem bytostí nesla velké riziko nákazy neznámou nemocí.

Chodba pokračovala do menší místnosti, kde byly po stranách další cely. Nebyl však čas zde něco prohledávat, museli si pospíšit vpřed. Z místnosti vedla jeskynní chodba, která po čtyřiceti stopách končila zamčenou rezavou mřížovou bránou. „To není dobré,“ pomyslili všichni. Helhim se rozhodl vyrvat ji ze zdi. Stav brány už nebyl nejlepší, a proto usoudil, že to bude nejrychlejší cesta. Spolu s Kalurianem se připravil, uchopil pevně mříž a oba silně zatáhli.

Na poprvé s bránou nehnuli. Zkusili to znovu. Na podruhé se skála u pantů trochu odrolila, avšak brána stále pevně držela. To už všichni slyšeli hlasité mručení a kroky nemrtvých, jak se rychle blíží k nim. Bylo třeba rychle jednat. Zatáhli znovu o to silněji.

Ozvalo se křupnutí a brána se vylomila z pantů. Povedlo se. Teď nezbývalo, než rychle pokračovat dále. Z velké jeskyně pokračovaly dále dvě chodby. Dobrodruzi se rozhodli pokračovat vpravo. Jeskynní chodba se různě klikatila. Nebyl čas se ohlížet, stále jim byli nemrtví v patách. Krátce na to dorazili do další větší jeskyně. I odsud vedly dvě chodby. Jedna přímo a druhá vpravo, zkusili opět chodbu vpravo, která stoupala nahoru. To mohla být hledaná cesta do podzemí hradu.

Jak pokračovali dále, jeskyně se pozvolna měnila ve vykutané chodby zpevněné kamennými zdmi. Po stranách občas spatřili menší místnůstky. Všechny byly však prázdné. Dobrodruzi nakonec dorazili ke zpevněným dveřím na konci chodby. Před tím než dveře otevřeli, zaposlouchali se. V okolí bylo ticho občas přerušené dopadem kapek vody na zdejší vlhké kamenné podlahy. Nemrtvé snad dobrodruzi setřásli. Nyní Garion opatrně otevřel dveře.

Dobrodruzi vešli do většího podzemního sálu. Po pravé straně bylo několik místnůstek připomínající vězeňské cely. Byly prázdné. V protější zdi se nacházely další podobné dveře a nalevo točité schodiště pokračující do vyšších pater.

Zatímco se ostatní rozhlíželi, Azanyrmuth se šel podívat blíže na cely. Kromě zapáchající plesnivé slámy a několika zpráchnivělých kostí, byly prázdné. Jedna cela se přesto trochu lišila. V protější straně se nacházely poměrně bytelné železné dveře.

Azanyrmuth zavolal na ostatní: „Pojďte se na něco podívat.“
„Našel jsi něco zajímavého?“ ptal se Helhim, jakmile s ostatními dorazil k Azanyrmuthovi.
„Zvláštní cela, nemyslíte?“ poukazoval na bytelné dveře v cele.
„Musí tam být asi něco významného, že je to ukryto za takovými bytelnými dveřmi,“ uvažoval Garion.
„Tak se tam podíváme, ostatně máme tu za úkol zjistit, co se tu provádělo za experimenty,“ navrhoval Azanyrmuth.
„Dobrá. Ale opatrně. Nevíme, co se tam může skrývat,“ upozorňoval Kalurian.

Garion zkusil otevřít nejprve mříž do cely. Ta ani nebyla zamčená, takže se se k železným dveřím snadno dostali. Ty už však byly zamčené. Garion dveře nejprve prohlédl, zda nejsou chráněny nějakou pastí. U zámku si všiml nenápadného otvoru a lanka v klíčové dírce, které při pokusu otevřít zámek jinak, než klíčem, spustí past. Jednalo se patrně o ten typ pastí, které nenechavce poraní otrávenou jehlou, nebo šipkou. Nyní Garionovi nečinilo potíž past zneškodnit.

Poté se pustil do odemykání zámku pomocí šperháků a paklíčů. Zámek na dveří byl velice komplikovaný a Garionovi tak trvalo pěkných pár chvil, než zámek řádně prozkoumal. Pak se konečně pustil do samotného odemykání. Z počátku mu to příliš nešlo. Vždy, když už se zdálo, že je na správné cestě, přišlo selhání a musel tak začít od začátku. Musel se proto více soustředit. Další pokus již mu vyšel a v zámku se ozvalo kýžené cvaknutí. Poté opatrně otevřel ony železné dveře. Ostatní mezitím napjatě čekali, jaký objev učinili.

Na konci krátké a temné chodby následovala další cela. Za mohutnou mříží dobrodruzi spatřili někoho připomínající člověka. Ve zdejší tmě ho pořádně neviděli. Přistoupili blíže, aby si neznámého vězně prohlédli.

Postava středně vysokého člověka značně pobledlé kůže, jako havran, černých delších vlasů a zvláštních černých skvrn ve tváři připomínající válečné pomalování válečníků. Oděn pouze do černých hadrů. Jeho výraz byl nezaujatý, až zcela odmítal uvěřit příchodu dobrodruhů.

Garion ho zkusil oslovit: „Kdo jsi? Neboj.“
„Tady někdo je?“ odmlčel se. „Ne. To jsou jen vidiny. Nikdo tu není. Jsem tu pořád sám a sám. Nikdo tu nebyl celá desetiletí,“ opět chvíli pomlčel. „Jen podivné bytosti z jiných sfér, ale nikdy žádný Aldeřan.“
„Nejsme iluze. Jsme skuteční,“ zkoušel přesvědčovat podivného vězně Azanyrmuth.
„To mi tvrdí vždy, a pak,“ odmlčel se. „byly pryč. Prostě si tu povídám sám se sebou, nebo někdy i ze zdí. Slyším tu spoustu skřeků a zvuků,“ pokračoval ve zmatené řeči vězeň.
„Zkus se nás dotknout a uvidíš, že jsme skuteční,“ navrhoval Azanyrmuth.
„Myslíš, že je to dobrý nápad?“ odrazoval Azanyrmutha Kalurian.
„Podívej na něj. Vždyť už pomalu nemá pojem o realitě. Může tu být zavřen už desítky let“ ujišťoval Kalurina Azanyrmuth.

Azanyrmuth přistoupil blíže k cele a nabídl vězni: „Dotkni se mě a uvidíš. Jsme skuteční.“ Vězeň se díval nedůvěřivě, myslel si, že se stále jedná o jeho představu. Po chvíli pomalu a s opatrností přistoupil k mohutné orezlé mříži. Rukou pomalu stahoval na Azanyrmutha, až se ho konečně dotkl. Náhle s uhnul zpět, jakoby se něčeho lekl. Azanyrmuth pocítil z rukou vězně nepřirozený chlad, jakoby se ho dotýkala sama smrt.

„Asi jste skuteční,“ odmlčel se. Poodstoupil do rohu cely a přemýšlel. „To není možné. Nemůže to být pravda, to mě jen šálí smysly.“
„Povídej si s námi,“ navrhl Kalurian.
„Povídat, povídat. S kým? Sám se sebou? Ale co, vždyť si tu povídám stále už dlouho a dlouho.“
„Co se ti stalo? Jak jsi se sem dostal?“ zkusil se ptát se Azanyrmuth.
„O. Divná to otázka. No. Dlouho jsem tu. Možná nás tu bylo víc,“ zamyslel se. „Ne, to se mi jen zdálo. Nebo, že by jo?“
„Co s vámi dělal zdejší nekromancer?“ vyzvídal Kalurian.
„Nekromancer. Nekromancer tu už dlouho nebyl. Ne, býval tu. Něco tu zkoumal,“ odmlčel se. „Bylo nás víc. Dělal na nás pokusy. Něco zkoušel. Zkoumal naši rasu.“
„Kdo vlastně jste? Jste takový zvláštní,“ vyptával se Azanyrmuth.
„Naše rasa,“ přemýšlel, „ta byla jiná. Žili jsme v podzemí a v noci. Světlo byl náš nepřítel, zabijí nás.“

V tom si Azanyrmuth rozpomněl na své pátrání ve starých knihách, kde jednou četl o rase temnorozených. Popis odpovídal přesně vzhledu vězně. Souhlasil i mrtvolně chladný dotek a jejich strach ze slunce, které jim ubírá síly. Zajímají se hlavně o temnou magii, kterou dokážou velmi dobře využít pro svůj prospěch. Jejich přesvědčení bývá, až na pár výjimek, zlé. To byl asi ten důvod, proč se o temnorozené zdejší nekromancer zajímal.

„Myslím, že by tento vězeň Calanirmyana velice zajímal, ale je problém jak ho odsud dostat,“ prohlásil zamyšleně Azanyrmuth.
„Teď to asi nebude dobrý nápad. Cesta zpět je blokována nemrtvými,“ namítal Kalurian.
„Můžeme se sem kdykoliv vrátit, zatím bych se snažil zjistit co nejvíc,“ navrhoval Garion.

Azanyrmuth se dále vězně vyptával: „Co všechno se tu kdysi dělo?
„Spoustu. Pokusy, experimenty a rituály.“
„Rituály?“ podivil se Helhim.
„Snad zkoušel přivolat nějaké bytosti. Otvíral portály do jiných sfér,“ opět se odmlčel. „To je nesmysl, to se mi jen zase zdálo. Všechny bytosti a řeči, vždyť ani nevím, jestli si tu nepovídám sám se sebou.“
„To zní zajímavě. Říkal jsi něco o bytostech z jiných sfér?“ dál vyzvídal Azanyrmuth.
„Nahoře v hradě něco snad zkoušel. Vídával jsem tu podivné bytosti. A tady ve sklepech pod věznicí, bylo taky hodně divných věcí. Nevím co tam bylo. Možná je to jinak. Už nevím co je skutečnost. Je to dávno,“ vyprávěl vězeň.
„Co dalšího zajímavého se tu ještě nachází?“
„Kromě toho všeho jsou v podzemí ještě věznice a mučírny. Občas mívám pocit, že slýchávám hlasy muk. Jako vycházely ze zdí tohoto hradu.“
„Zajímavé. Díky ti za informace.“

Azanyrmuth se otočil k ostatním a pravil: „Myslím, že jsme se dozvěděli velice mnoho zajímavého. Vydáme se dál na průzkum?“
„Trochu mám z toho obavu. Zmiňoval se o bytostech z jiných sfér. Kdo ví co za hrůznosti tu objevíme. Vzpomeňte si, jak jsme dopadli na jiných planetách,“ varoval ostatní Kalurian.
„Jistě, že musíme být opatrní, ale cesta zpět je blokována hordou nemrtvých,“ upozornil ostatní Garion.
„Dobrá. Nezdržujme se tu. Máme tu ještě dost na průzkum,“ uzavřel diskuzi Azanrmuth.

Vězeň po chvíli sledování ostatních, tiše promluvil: „Ještě tu pořád jste. Nemůžu vás z myšlenek dostat pryč.“
„Neboj. Vrátíme se,“ odpověděl vězni Azanyrmuth.

Opustili tuto celu a vrátili se zpět do velké místnosti. Rozhodli se zběžně prohlédnout toto podzemní podlaží, než se vydají výše. Zvolili dveře napravo. Za nimi následovala chodba vedoucí nejprve rovně, a poté se postupně stáčela doleva. Občas byly po stranách dveře. Zkusili do nich postupně nahlédnout. V jednotlivých místnostech se nacházely mnohé mučící nástroje, jako skřipec, železná pana, židle s mnoho ostny, drtiče hlavy, mnohé železné a španělské boty a spoustu dalších menších nástrojů k způsobování velké bolesti a utrpení.

Dobrodruhům bylo jasné, že se dostali do části podzemí, kde se nacházeli mučírny a věznice. V tu dobu však v mučírnách nikdo nebyl. Tyto mučírny nebyly zřejmě dlouho používané, protože nikde nebyly žádné stopy krve a zbytky těl. Pokračovali proto chodbou dále.

Za dalšími dveřmi následovala opět dlouhá vlhká tmavá chodba s několika postranními menšími chodbami. V naprosté většině zdí se nacházelo mnoho vězeňských cel. Většina těchto cel byla prázdná, pouze v několika z nich se povalovalo ještě několik zpráchnivělých kostí, nebo zetlelých těl. Kromě cel zde bylo ještě několik dveří. Opatrně je otevřeli. Za nimi se nacházela další z mnoha místností. Vstoupili dovnitř, kde vzápětí objevili další mučírnu.

Něco zde však bylo jiné. První co prakticky ihned ucítili byl zvláštní kovový pach. Takový ještě nikdo z dobrodruhů necítil. Občas někdo z nich měl pocit, že zaslechl slabé zařinčení řetězů. Postupně si prohlíželi bohaté vybavení velké mučírny, když v tom zahlédli v rohu velkou hromadu řetězů s háky, meči, sekerami a dalšími nástroji přidělanými na řetězy. Občasné zařinčení bylo slyšet stále silněji, jak se blížili k oné hromadě. To se Garionovi vůbec nelíbilo. I Azanyrmuth měl pocit přítomnosti nějaké magie.

Náhle se ona dosud nehybná hromada řetězů dala do pohybu a během chvíle se postavila ve formě jakéhosi golema z řetězů a švihající svými nebezpečnými nástroji všude kolem. Dobrodruzi stačili včas uskočit stranou a připravit se k boji.

Helhim se po tom podivném shluku řetězu ohnal dvakrát sekerou a jednou se mu podařilo odseknout pár řetězů. Golem si to však nenechal líbit a též se po Helhimovi ohnal. Helhima zasáhl jedním řemdihem do ruky. Ostatní dále nečekali a šli Helhimovi pomoc. Kalurianovi se podařilo monstru odseknout další řetězy. Garion zkoušel creepu zasáhnout z luku, ale jak se vzápětí ukázalo, šípy nezpůsobily prakticky žádné poškození. Azanyrmuth seslal na řetězové monstrum magické střely, ale nemělo to vůbec žádný účinek, zdálo se, že je řetězový golem imunní na určité druhy magie.

Helhim se znovu pokusil uštědřit golemovi další rány, ale minul a navíc se jeho obouruční sekera zapletla do řetězů a ty ji vytrhly Helhimovi z ruky. Ten nyní nemohl nijak útočit a navíc golem opětoval útok. Poprvé minul, ale druhá rána sekyrou ho zasáhla přímo do hrudi, ten začal krvácet. Kalurian uštědřil golemovi další dvě slušné rány, ale bylo to stále málo. Garion zkusil změnit strategii a pustil se do boje krátkým mečem. Golema však jen slabě škrábl a ten to prakticky nepocítil. Azanyrmuth spatřil, jak byl Helhim zraněn a rozhodl se ho raději léčit za pomoci své magie.

Náhle se dal golem do rychlého pohybu a za krátko stvořil rychlými údery okolo sebe řetězovou bariéru. Té stihli kromě Helhima všichni uskočit. Helhim byl tak zasažen mnohými nástroji.

Golem tuto bariéru po chvíli zastavil a ostatní se tak k němu mohli opět přiblížit a zasadit mu opět pár ran. Golem se pak pustil do Kaluriana a zasadil mu dvě velice nepříjemné rány. Ostatní dobrodruzi se nemohli do golema téměř vůbec trefit. Mezitím se Helhim trochu vzpamatoval z toho otřesu, popadl dlouhý meč válející se mezi mučícími nástroji a mohutně se po golemovi ohnal. Odsekl mu další řetězy. Ten se už zdál velice poničený a nepůsobil už tak mohutným a nebezpečným dojmem. Kalurian mu nakonec zasadil poslední ránu. Golem se sesypal a zbyla po něm jen neškodná hromada rozsekaných řetězů.

„Uf. Tak to bychom měli,“ oddychl si Kalurian.
„Co to ksakru bylo?“ podivil se Helhim.
„Asi jeden z mnoha experimentů zdejšího mága. Podle mě toho tu najdeme ještě mnohem více,“ pravil Azanymuth.
„Kam tedy půjdeme?“ zajímal se Garion.
„Co se podívat do dalších pater,“ navrhoval Kalurian.
„Taky jsem na to pomýšlel. V horních patrech hradu budou jistě velice zajímavé věci,“ souhlasil Azanyrmuth.

Ještě než se vydali dále, Helhim vypil dva malé léčivé lektvary, aby se trochu zotavil z toho boje. S léčením mu pomohl ještě Azanyrmuth, který se v léčení magií, výrazně zlepšil. Helhim si ještě sebral svoji sekeru, kterou mu golem vytrhl z ruky. Poté se rozhodli vrátit k velkému točitému schodišti, které objevili nedaleko zadní cesty jeskyněmi. Schodiště vedlo jak do horních pater tak i do spodního, dobrodruzi však vyšli o patro výše. Nacházeli se zde tentokrát troje dveře. Dali se do opatrného průzkumu.

Zkusily jedny, za nimi se nacházela krátká chodba se spoustou průchodů do menší místnůstek. Ukázalo se, že se jednalo o sklady různého materiálu a nástrojů. Vesměs nic zajímavého, jenže během průzkumu této oblasti se dveře z další chodby otevřely a vyšla jedna z místních myší stráží. Dobrodruzi nečekali na to, až způsobí povyk a ihned se na něj vrhli. Helhim a Kalurian se napřáhli a strážce sesekali ještě než stačil cokoliv udělat.

Dobrodruzi se vrátili zpět na schodiště, aby ještě prozkoumali další část tohoto patra. Garion opatrně otevřel další dveře. Tentokrát nahlédli do pokojů, které byli přímo uzpůsobeny k obývání. První větší sál sloužil zřejmě jako uvítací místnost. Nacházely se zde převážně lavice a stoly, jinak nic jiného, pouze pár hořících pochodní slabě osvětlovalo tmavý sál. Odsud pokračovala chodba a několik dveří. Garion přistoupil ke dveřím naproti a znovu opatrně otevřel.

Následující sál sloužil jako jídelna. Zrovna nyní v něm hodovalo několik lidem podobných postav. I v této místnosti bylo přítmí, a tak dobrodruzi mohli nahlédnout dovnitř. Postavy v jídelně byly velice podobné vězni, kterého nalezli ve spodním patře. Bylo jich osm a jednalo se opět o temnorozené. Zrovna se všichni věnovali jídlu a dobrodruhů si vůbec nevšimli, přestože Azanyrmuth o nich četl, že dobře vidí v tmavých místech jako za dne.

Co dále zahlédli, však dosud neviděli ani v tom nejděsivějším snu. Temnorození zde hodovali, ale jejich jídlo nebylo ledajaké. Každý měl momentálně na talíři kus lidské nohy nebo ruky, postupně je ohlodávali jako kost z divočáka a zapíjeli to krví, kterou měl každý ve svém pohárku. Uprostřed stolu na velkém tácu byla připravena lidská hlava, okolo ní další vnitřnosti, jako srdce plíce, mozek a jiné.

Tito temnorození spolu neprohodili jediné slovo. Jejich výraz byl takový nezaujatý, jakoby bez vlastního myšlení. Vězeň se zmiňoval o svých druzích, ale už si nebyl jist. Patrně se mohlo jednat o další experiment.

Dobrodruzi se raději opatrně vrátili zpět do předsálí, odkud se vydali do další chodby. V úzké chodbě následovalo několik dveří, které vedli do pokojů zdejších temnorozených obyvatel. Na konci chodby se nacházely dveře do kuchyně. Dobrodruhům bylo již jasné, co tu naleznou. Ta děsivá představa je od vstupu zrazovala. Avšak jediný Azanyrmuth se odhodlal vstoupit.

Na pohled ničím výjimečná kuchyň skrývala ony hrůzy. Ve velkém kotli uprostřed zbyla krví zbarvená voda, patrně od vaření oné morbidní hostiny. Na válu zbývaly ještě dvě lidské hlavy a zbytky vnitřností odhozené v kýblu na podlaze u válu. Azanyrmuth však pokračoval v průzkumu dále. Otevřel železné dveře v rohu kuchyně.

Dveře slabě zaskřípěly, ale nijak hlasitě, takže nikdo o Azanyrmuthovi přítomnosti neměl tušení. Za nimi následoval další děsivý pohled na několik lidských těl zavěšených na hácích. Tahle komora patrně sloužila k uskladnění těl, před tím, než budou snědena. Azanyrmuth stále přemýšlel o tom, kde se tato těla zde vzala. Zdejší obyvatelé jsou malého vzrůstu i jiného vzhledu, ale žádní běžní lidé.

Azanyrmuth se vrátil zpět k ostatním, sdělit jim své objevy. Zatímco byl Azanyrmuth na průzkumu kuchyně, Garion šel ještě na obhlídku ostatních místností. V jedné si všiml dalších železných dveří, podobné těm, které vedly do komory s těly.

„Tak co jsi zjistil?“ ptal se Kalurian Azanyrmutha.
„Tušil jsem to. V kuchyni se kuchaj a připravují těla k jídlu. A v zadní komoře je uloženo ještě mnoho dalších,“ popisoval Azanyrmuth zdejší kuchyni.
„To by mě zajímalo odkud se ta těla berou,“ zamýšlel se Helhim.
„Maslím, že na tohle vám můžu odpovědět. Pojďte za mnou,“ prohlásil Garion, který se právě vrátil z obhlídky místností.

Garion ostatní zavedl před ony železné dveře. Otevřel je. Ty opět slabě zaskřípěly. Následovala dlouhá tmavá chodba po jejíž stranách se nacházelo velice mnoho cel. Ve většině z nich se nacházelo několik lidí. Avšak něco bylo zcela jinak. Příchod dobrodruhů vůbec nezaznamenali, ani nereagovali na jakýkoliv pokus o komunikaci. Jejich mysl byla zcela prázdná. Někteří jen seděli v rohu cely, jiní jen tak stáli a tupým výrazem hleděli do prázdna. Patrně zde byli chováni jako potrava pro temnorozené, stejně, jako chovají lidé na Aldeneerinu na dvorcích slepice a prasata.

„Myslím, že jsme toho viděli dost. Radši půjdeme o patro výše,“ navrhoval Garion, kterému tyto děsivé objevy nedělali zrovna nejlépe.
„Už jsme tu poměrně dlouho. Měli bychom se vydat do vyšších pater a najít nějakou knihovnu, kde jsou záznamy o experimentech,“ prohlásil Kalurian.
„Dobře. Sice je toho tu na prozkoumání opravdu hodně, ale času málo. Je otázkou času, kdy se o nás někdo dozví,“ souhlasil Azanyrmuth.

Dobrodruzi se tedy vrátili k točitému schodišti a vystoupali opět o patro výše. Zde se nacházeli opět troje dveře. Opatrně za ně nahlédli a ujistili se, že v okolí nehlídkuje nějaká stráž. Za jedněmi se nacházela velká laboratoř. Vstoupili do ní.

Tahle alchymistická laboratoř byla oproti té ve městě daleko větší a více vybavená. Nacházelo se zde opravdu velké množství alchymistického vybavení od kahanů, po nejrůznější složité soustavy baněk, destilátorů a dalších nádobek. V mnoho policích bylo uchováno velké množství nejrůznějších ingrediencí, prázdných lahviček na lektvary, nebo již hotové lektvary nejrůznějších efektů. Mnohé efekty Azanyrmuth vůbec naznal. Kromě neznámých lektvarů zde bylo i několik léčivých, které si dobrodruzi ihned vzali. Azanyrmuth si vzal několik neznámých lektvarů, pár nových ingrediencí a ještě nějakou tu knihu o alchymii. Bude se to jistě v budoucnu hodit. Tím měl však Azanyrmuth prakticky plný batoh, proto něco předal ostatním, kteří ještě nějaké to místo v batohu měli.

Náhle se dveře od schodiště otevřely Dobrodruzi se sotva stačili otočit, když do laboratoře vstoupila dobrá desítka myších stráží spolu s nějakým mágem.
„Kdo jste a co tu děláte? Odpovězte!“ zlostně prohlásil mág poměrně srozumitelnou řečí nesoucí určité znaky starého dialektu.
„O-ou. To není dobré,“ pomyslili si dobrodruzi.
„Stráže! Chopte se jich! Chaldanyrn tu bude brzy a ten rozhodne co s vámi vetřelci.“ rozkázal strážím, které jeho příkazu pukodivu rozuměli. Patrně zdejší stráže rozumí některým slovům z obecné řeči.

Dobrodruzi věděli, že je zle. Byli zde přistiženi patrně Chaldanyrniho pomocníkem, který patrně šel do laboratoře na něčem pracovat. Mág se právě chystal seslat na dobrodruhy nějaké kouzlo. Nečekali zde ani sekundu a dali se na útěk. Vběhli do jedněch ze tří dveří na protější straně laboratoře. V tom za sebou zaslechly ránu, jako když se tříští led a vzápětí ucítili po celém těle velice silný mráz, který jim náhle způsobil po tělech omrzliny.

Následovala další menší místnost, která sloužila rovněž pro potřeby alchymistického výzkumu. Nebyl čas něco prohlížet, šlo jim o život. Za dalšími dveřmi následovala kratší chodba. Když se ohlídli za sebe, zahlédli mnoho stráží jak dobrodruhy pronásledují. Chodba poté pokračovala doleva a za dalšími dveřmi následovalo další točité schodiště. Vyběhli po schodech další dvě patra, když zjistili, že se nacházejí konečně mimo podzemí.

Dobrodruzi tak prošli dobré čtyři podzemní patra a to ještě neprozkoumali podzemí hlouběji. Na další úvahy však nebyl čas. Museli setřást pronásledovatele. Vystoupali ještě do druhého nadzemního patra. Zde se vydali do jedněch dřevěných dveří. Vběhli do nich a rychle za sebou zavřeli závoru.

Nyní se nacházeli ve velkém sále sloužící zřejmě jako jídelna. Byla velice pěkně vybavena, dlouhý prostorný stůl pro dvacítku strávníků, pohodlné čalouněné židle, mnoho velkých skříněk a dalších menších stolků. Z jídelny byl výhled na celé město v podhradí. Nebyl však čas na chvilku posezení, nebo rozhlížení se po okolí, nepřátelé jim byli v patách. Zvolili opět jedny ze tří dveřích v sále. Doufali, že se pronásledovatelům dokáží ve zdejších komnatách, alespoň na chvíli ztratit.

Proběhli společenskou komnatou do menší ložnice. Z ložnice pokračovali chodbou skrze další točité schodiště, když v tom náhle potkali další dva z myších strážných Dobrodruzi věděli, že se nesmí zde dlouho zdržovat, ale bylo potřeba strážný rychle přemoct, než stačí varovat ostatní. Ihned na ně tasili zbraně.

Garion a Kalurian zasadili strážím první rány, zato strážným se vůbec nedařilo a jejich rány skončili v kamenných zdech zdejšího schodiště. Azanyrmuth na strážný seslal na stráže oblíbené magické střely. Vzápětí se však průběh boje změnil k horšímu. Ani jeden z dobrodruhů se nemohl trefit do strážných, zato oni nyní nechybovali a Helhim schytal nepěknou ránu.

Další salva Azanyrmuthových magických střel nenadělala téměř žádné poškození. Boj se nevyvíjel zrovna dobře, strážný dokázal vyblokovat všechny Helhimovi výpady, zato on schytal další nepěknou ránu. Zasažen byl i Kalurian. V kombinaci se zranění mrazivým kouzlem se válečníci cítili již hodně mizerně. To jim však ještě nezabránil útok opětovat a tentokrát mnohem úspěšněji.

Garion zaslechl o okolních komnat nějaké hlasy. Hluk z boje jistě neušel pozornosti ostatním strážím v hradě a zřejmě kontaktovali Chaldanyrna a jeho pomocníka. Garion tak vzal jednu ze svých dýk a silně ji mrštil oproti strážnému. Toho dýka zasáhla přímo do krku. Ten si jen instinktivně chytl krk, ale valící se proud krve nedokázal zastavit. Druhého strážného konečně zasáhl Helhim.

Sotva si dobrodruzi oddychli, v tom za sebou zaslechli otevírající dveře. Rychle vběhli do protější arkádové chodby spojující královský palác ze sousedním obytným. Než stačil Garion za sebou zabouchnout dveře, zaslechl něčí nenávistný hlas: „Za vaši opovážlivost, zemřete!“ Patřil pravděpodobně patřil zdejšímu vládci Chaldanyrnovi. Garion rychle přibouchl dveře a utíkal za ostatními.

V tom za sebou zaslechl ohlušující ránu. Když se Garion stačil ohlédnout, spatřil jak kdysi mohutné dřevěné dveře byli rozmetány na třísky. Dobrodruzi utíkali seč jim síly stačily další palácovou chodbou. Zahli prudce doprava v marné snaze setřást pronásledovatele. Menším spojovacím palácem vběhli do další velké komnaty. Mohutné dveře za sebou zabouchli a přisunuli k nim těžkou skříň, která se nacházela hned u vstupních dveří. Sotva ji tam přitáhli, zaslechli zpoza dveří rány, jak se strážní snažili dobít dovnitř.

Dobrodruzi si mohli na malou chvilku vydechnout. Všichni se napili léčivých lektvarů, které nalezli ve spodních laboratořích. Tím si vyléčili alespoň část svých zranění. V rychlosti se rozhlédli a spatřili další z mnoha alchymistických laboratoří. Azanyrmuth rychle prohlédl stoly a skříňky, zda by nenalezl užitečné lektvary, zvláště léčivé by teď potřebovali. Ostatní mezitím přisunuli ke dveřím další skřínku a stůl. Rány za dveřmi však neustávaly. Ba naopak, zdálo se, že byly stále větší, dokonce i velká skříň se začala chvět.

Dobrodruzi se raději dali dál na útěk, Azanyrmuth posbíral nějaké lektvary, neměl čas si je pořádně prohlížet a následoval ostatní. Proběhli laboratoře ve snaze najít nějaký východ, nebo schodiště. Zjistili však, že ostatní dveře vedoucí do dalšího paláce jsou uzamčeny velice dobrým zámkem. Na ten by Garion potřeboval víc času a hlavně klid, ten však nyní právě neměli.

Z laboratoří vedlo pouze jediné schodiště do horního patra. Schodiště do dolního nenalezli, protože další z několika dveří byly uzamčeny a dokonce chráněny pastí. Nezbývalo, než uniknout do horního patra, přestože mohli tak vběhnout do pasti, odkud by už dobrodruzi nemohli neuniknout.

V horním patře se nacházelo pět velkých komnat sloužící jako knihovny. Ty byly velice dobře vybaveny. V mnoha obrovských zdobných skříních mohlo být tisíce svazků. Dále na velkých a menších stolech byly vyskládány další hory svazků a na menších stojanech u oken ležely ještě další rozečtené knihy.

Sotva se dobrodruzi stačili rozhlédnout, ze spodního patra zaslechli velkou ránu. Pronásledovatelé už zřejmě pronikli do laboratoří.
„Jsme tu v pasti. Co teď?“ pomyslili si dobrodruzi.
„Odtud není žádná úniková cesta. Musíme honem něco vymyslet,“ konstatoval Kalurian.
Garion přistoupil k oknu a pohlédl dolů, poté prohlásil: „Já bych věděl jak se dostat ven.“
„A kudy?“ ptal se Azanyrmuth.
„Oknem,“ ukázal Garion směrem k oknu na severní straně a pousmál se při tom.
„Vždyť máme lano, tak to by šlo. Jen musíme pozdržet stráže a Chaldanyrna,“ navrhoval Azanyrmuth.

Helhim s Kalurianem popadli nejbližší velký stůl a zabarikádovali s ním vstupní dveře. Všechny knihy, svícny, kalamáře a další drobnosti ze stolu samozřejmě popadali na zem. Na pořádek zkrátka nebyl čas. Dále ke dveřím dotáhli menší stoly a většinu židlí, které jim přišli zrovna pod ruky.

Mezitím Azanyrmuth s Garionem v sousední komnatě připevnili lano k noze mohutného stolu. Když se přesvědčili, že lano pořádně drží, zavolali na ostatní. Helhim a Kalurian hned dorazili za nimi. V rychlosti si určili pořadí, v jakém budou slézat. Nacházeli se ve třetím patře. Dolů na skálu pod palácem to bylo čtyřicet stop a úplně dolů na úpatí ještě dalších padesát. Lano jen taktak stačilo na skálu.

V tom se od zabarikádovaných dveří začaly ozývat hlasité rány. Bylo již načase urychleně zmizet. Jako první slézal Helhim a krátce za ním Garion. Kalurian čekal dokud Helhim neslezl na skálu, protože jejich společná váha by mohla posunout stůl, za který bylo uvázáno lano, nebo ho dokonce přetrhnout. Mezitím Azanyrmuth v rychlosti prohlédl pár knih, kde hledal něco zajímavého. Sebral nějaké knihy, které se zdály něčím zajímavé, byly psány opět v tom podivném zdejším jazyce, ale podle obrázků to mohly být knihy o experimentech. Škoda, že neměli vůbec čas se v knihovně více porozhlédnout, jistě by zde nalezli hodně zajímavého.

Rány ozývající se ze sousední komnaty stále sílily. To připomnělo Azanyrmuthovi, že už je nejvyšší čas zmizet. V hlavě se mu urodil nápad, jak zakrýt jejich únik. Počkal až Kalurian slezl na skálu, poté lano odvázal a seslal na sebe nedávno naučené kouzlo pavoučí lezení. To mu umožnilo lézt po hradní zdi stejně snadno jako pavouk. Ostatní dobrodruzi na něj nevěřícně zírali.

„Rychle se schovejte mezi skaliska a ukliďte taky lano!“ zavolal na ostatní. Ne však hlasitě, aby ho pronásledovatelé nezaslechli. Ostatní uposlechli a každý si nalezl vhodnou škvíru či proláklinu. Mezitím se z horních komnat ozvala velká rána. To už se pronásledovatelé dostali do knihoven.

Dobrodruzi zůstali přitisknuti ve svých úkrytech ke chladné skále a jen mlčky doufali, že nebudou zde odhaleni. Nehybně a tiše čekali. Ty minuty ticha se zdály být nekonečné. Z horních pater občas slyšeli nějaké hlasy. Garion občas zaslechl Chaldanyrna a jeho pomocníka. Ti občas prohlásili: „Nikde tu nejsou. Nemůžeme je najít. Přece se nemohli vypařit.“

Dobrodruzi přečkávali ve skalách několik desítek minut, které jim připadali jako hodiny. Po celou dobu jen sledovali okolní nehostinnou krajinu, nad kterou plula temná mračna, vál chladný vítr a v dáli občas slabě zahřmělo. Při tom poslouchali povyk, který nastal snad po celém paláci.

Za nějakou dobu se zdálo, že povyk ustal. Konečně mohli opustit svůj úkryt a slézt skálu až dolů. Nicméně se stále obávali, že je někdo zahlédne, když by se zrovna podíval z jednoho z mnoha hradních oken. Skála pod hradem byla velice strmá, a tak museli slézat velice opatrně. Během slézání se občas podívali vzhůru. Zdálo se, že stále nebyli odhaleni.

Slezli už více jak půlku skály, když Helhimovi podklouzla noha a sklouzl o pár stop dolů, naštěstí se stačil pevně zachytit jednoho výstupku kousek doleji. To bylo jen o chlup.

Konečně se jim podařilo dostat až na úpatí velice strmé skály.
„To bylo velice zajímavé to tvoje lezení po zdech,“ prohlásil Kalurian.
„Příště bychom se tam mohli dostat tak, že bys tam vylezl s lanem, tam ho uvázal a pak bychom nahoru mohli vylézt,“ uvažoval Garion.
„Jako nápad je to dobré, jenže je to skoro sto stop, a tak dlouhé lano by byl problém. Museli bychom svázat víc lan k sobě a to by hrozilo rozmotání, nebo dokonce přetržení. Navíc je lano poměrně objemné,“ uvažoval na tím řešením Azanyrmuth.
„Jestli se sem někdy ještě podíváme, tak bychom se na to připravili. Teď už dále neztrácejme čas a pojďme se odsud ztratit, než si nás někdo všimne,“ navrhl Garion.

Dobrodruzi se dali do rychlého kroku a co nejdříve se snažili nejvíc vzdálit od hradu. Cestou se pro jistotu ještě ohlíželi, zda nejsou sledováni, ale v okolí bylo pusto. Když se vzdálili zhruba míli na sever od opevněného města, tak ho v této vzdálenosti obešli západně, a nakonec na jih zpátky ke kruhu světů. Jejich odchod nebyl zřejmě nikým odhalen a v podstatě se všichni živí dostali z jisté pasti. Cesta ke kruhu světů trvala opět téměř dvě hodiny, přestože přidali dost do kroku.

Na Calughu mohli strávit více jak půl dne. Atmosféra tohoto místa byla prakticky neměnná, pouze slunce se nacházelo na opačné straně oblohy. Azanyrmuth přistoupil k ovládacímu pultu a začal zadávat adresu Aldeneerinu. Kruh světů se otevřel a dobrodruzi tak mohli konečně do bezpečí. Všichni toužebně vstoupili do stojaté vody. Následoval pocit nehmotnosti a daleké cesty prostorem.

Nyní se opět octli na Aldeneerinu. Již dávno nastal večer. I dobrodruhům pořádně vyhládlo a těšili se večer na pořádný žvanec a korbele piv. Ještě je však čekala návštěva léčitelů, aby jim vyléčili zranění, která v bojích utrpěli a předání objevů Calanirmyanovi.

„Á, už jste zpět. Dám vědět Calanirmyanovi, že jste dorazili,“ uvítal je zdejší strážný, který byl zrovna na obchůzce.
„Jen si odneseme výbavu a hned přijdeme,“ odpověděli dobrodruzi.

Dobrodruzi se rozešli do svých komnat, kde zanechali své zbraně, zbroje a další výbavu. Za krátko se všichni setkali v jednací síni. S sebou na setkání s Calanirmyanem si vzali veškeré své objevy, které přinesli z Calughu.

„Tak jste se vrátili tentokrát všichni živí. Předpokládám, že vaše výprava byla úspěšná,“ uvítal dobrodruhy Calanirmyan.
„Tak na půl. Podařilo se nám sice proniknout až do hradu, ale byli jsme nuceni uniknout, takže jsme neprohledali zdaleka vše, co se dalo,“ odpověděl Helhim.
„Ono se ukázalo, že pod hradem se nachází obrovské podzemí plné různých experimentů. Prohledat všechno by vydalo na několik výprav. Každopádně jsme něco donesli,“ dodal Azanyrmuth a z batohu vyskládal na stůl množství záhadných ingrediencí, lektvarů a několika knih.
Calanirmyan jako první sáhl po knihách a chvíli si je se zaujetím prohlížel. Po pár minutách si pro sebe zamumlal: „To vypadá celkem zajímavě. Bude to potřeba přeložit, ale to by neměl být takový problém. Ten jazyk nevypadá zas tak složitě.“
„Povězte, jak probíhala vaše výprava?“ zeptal se dobrodruhů.

Azanyrmuth se dal do vyprávění: „Jak jsme se přiblížili k městu, tak jsme se dali do průzkumu okolí. Snažili jsme se především nalézt nějakou skrytou cestu dovnitř a poštěstilo se. Tady,“ ukázal na mapku, „se nacházely staré ruiny, kde byla nějaká stará chodba do města. Jak se ukázalo, pod celým městem se nachází celkem rozsáhlý systém sklepů a chodeb. Po městě prakticky neustále někdo hlídkoval, byly to takoví ti kříženci člověka s myší, jak jste popisoval. Do hradu jsme se dostali podzemní kryptou. Tam jsme narazili na první zvláštnost, pomineme-li zdejší obyvatele živící se divnými rostlinami. Ve zdevastované kapli jsme nalezli v rakví nadrcené kosti na prach. Muselo tam být něco asi hodně děsivého, že to bylo zničeno. Z jakého důvodu a kým, jsme však nezjistili, ono domluvit se z místními není jednoduché.
„Kromě toho ty podzemní krypty byly obydleny ghůly, ghasty a podobnými nemrtvými, patrně jsou tam zavřeni už pěkných pár desetiletí,“ dodal Kalurian.
„Skrze ty krypty jsme se dostali do rozsáhlého podzemí hradu. V jenom patře jsme objevili mučírny a věznice. Kdybychom jsme nenarazili na řetězového golema, bylo by to tak ještě tak normální. Avšak nalezli jsme tam jednoho moc zvláštního vězně. Podle vzhledu a některých fyzických vlastností jsem poznal, že se jednalo o temnorozeného,“ pokračoval ve vyprávění Azanyrmuth.
„Neslyšel jste někdy o nich?“ zeptal se.
„Ano, zaslechl. V některých knihách jsem o nich četl, ale zatím nevím nic konkrétního. Pokračujte.“
„Co nás čekalo v dalším patře, jsem dosud neviděl ani v tom nejemnějším snu,“ pokračoval Azanyrmuth. „Nalezli jsme tam další temnorozené, jak se krmili lidským masem. Později jsme nalezli několik cel, kde byli nějací lidé chováni jako potrava pro temnorozené. Těch podivností tam bylo však mnohem více. Ti temnorození si nás ani nevšimli, přestože vidí ve tmě pomalu lépe jak my ve dne. Stejně ti věznění lidé, byli jako tělo bez mysli. Nereagovali vůbec na naše podněty. O tomto experimentu jsme se však více nedozvěděli.“
„Hm. Tohle jsem tedy nečekal, škoda, že jste o těch experimentech nezjistili víc,“ pravil Calanirmyan a hluboce se zamyslel.
„Já si myslím, že je lepší radši o tom nevědět víc,“ prohlásil Garion.
„Potom jsme pokračoval o patro víš, kde jsme nalezli velké alchymistické laboratoře. Během jejich průzkumu nás však načapal Chaldanyrniho pomocník a museli se dát na útěk. Při tom na nás metal nějaká mocná kouzla. Jeho stráže nás pronásledovali po celém hradě a my je nemohli vůbec setřást. Nakonec jsme unikli oknem z hlavní knihovny. Odtamtud jsem stačil vzít jen pár těchto knih. Škoda, mít tak víc času na průzkum, jistě bychom toho nalezli daleko víc,“ dokončil vyprávění Azanyrmuth.
„To jste měli štěstí. Snad se podaří při příští výpravě, zjistit více. Alespoň, že jste donesli tohle. Jistě pro to nalezneme využití. A teď si jděte odpočinout,“ ukončil rozpravu Calanirmyan.

Dobrodruzi opustili jednací síň. Hned na to zamířili k léčitelům, aby jim pomohli vyléčit rány utrpěné v bojích. Když měli i toto za sebou, vydali se do hospůdky „U kruhu světů“ sloužící převážně dobrodruhům, kde si dali něco pořádného k jídlu a zapili to pěknou várkou piv.

Těším se na názory. A v příštích kapitolách se podíváme na pár světů z SG1, ale v trochu jiném podání.

Jinak byl tu zmiňován Skyrim. Tak tím to zatím inspirováno není, ještě jsem ho ani pořádně nehrál. Nicméně podobná krajina, jako ve Skyrimu bude na jiném kontinentě a na jedné planetě, ale to až v budoucnu. Svět Aldeneerinu je inspirován převážně světem Forgotten Realms známého ze stolního RP Dungeons & Dragons. Nějaké základní info http://cs.wikipedia.org/wiki/Forgotten_Realms

Musím říct že je to opravdu pěkné čtení. Poměrně zajímavý nápad, příběh pěkně ubíhá. Sice je tam občas překlep nebo trochu divný slovosled, ale nic za co by se člověk musel stydět. Celkově je to dílo na velmi vysoké úrovni.

Zajímavé velice jen my vadí ty stopi když napíšeš několik metrů dokážu si to představit ale stopi už ne ale pokud ti to vyhovuje tak to nech ale je to skvělá povídka.

povídku si rozvedl skvěle už se těšim na další díl

Jsem rád, že se to líbí. Chvála vždy potěší a hned se píše lépe.
Jednotky jako stopy a míle jsem se rozhodl používat, protože se to k tý atmosféře fantasy a středověku celkem hodí. Ale dobrý postřeh, přidám pak někam převodní tabulku. Zhruba 1 míle = 1,6 km a 1 stopa = cca 30 cm.
Pokud někdo odhalíte překlepy a chyby, tak mi to případně pošlete do soukromých zbráv a pak to časem upravím. On by se mi nějaký korektor hodil, i když si to přečtu, tak mi sem tam něco unikne.

Aha no to je fakt.