SG: Příběh Vesmíru - Epocha druhá - díl desátý (13.12.2012)

[Dragon]

co se té nepatrné narážky týče... tak se opravdu omlouvám, ale i díl je zkutečně již kompletní jen není po korekci... Jakop má svůj vlastní život, a v tento čas se mu jistě korekce dělat ani nechce, což chápu

A slavnostně slibuji, že se pokusím s tou nepravidelností něco udělat

Deadalose, raději řešit nebudu, ale víceméně s tebou souhlasím...

Pekne napísané.
Všetko najlepšie v Novom roku.
Nech vás spisovateľské črevo neopúšťa.

já na nic nenarážel Drago, a už vůbec né na Tebe...o tvých problémech všichni víme jen povrchově a je mi jasné že prostě nebyl čas ani nálada...zároveň s tím souhlasím s tím, co jsi již řekl o korekci a Jakopovi, byl by blázen, kdyby teď mastil korekci....ale abych to uvedl na pravou míru...ty pevné nervy s autory jsem myslel všeobecně...je tady dost autorů, jejichž povídky jsou nedokončené a jejich vydávání je řekněme sporadické , doufám a pevně věřím ve všeobecné zlepšení situace

[Dragon]

Ok, tak po delším čekání, je tu opět další díl, doufám, že se bude líbit více, než předcházející. Užijte si to .)

07 – Zrození …

Jakmile uprchlíci zjistili, že z podzemí jdou opět do podzemí, tak byli viditelně zklamaní a značně znechucení. Dříve než-li se nově příchozí alteriané stačili pořádně rozhlédnout ve svém novém domově a uvědomit si jeho opravdové kouzlo, tak k nim přiběhla malá armáda alterianů, kteří byl vybaveni nejrůznějšími přikrývkami, nosítky, a jinými věcmi. Nováčci, jak jim mezi sebou ostatní začali říkat, byli během mžiku středem pozornosti.
Zprvu si to několik alterianů zamířilo k mrtvým, ale u těch dlouho nezůstali. Jen je položily vedle sebe uvnitř podzemí a poté od nich odešli, beztoho aniž by kdokoliv projevil lítost či smutek. V okamžiku, kdy se bezvládné tělo dotklo podlahy, tak jako by dotyčný nikdy neexistoval. Dokonce ani raněným se nedostávalo maximální péče, sice byli ošetřeni, ale tím to končilo. A pokud někdo svým zraněním podlehl, tak se přidal k mrtvým se vším všudy.
Alteriané se zajímali jen o nováčky, kteří byli ve stavu, ve kterém mohli vyprávět. Doslova hltali každé jejich slovo, nejvíc je zajímal technologický postup, který ve sklepeních pod tyranií Ori učinili. Dokonce ani léčka na jedné z planet jim nedělala těžkou hlavu.
V té době se ve sklepení nacházelo patnáct tajemných postav, které nikdo nemohl vidět. Postavy chodili po sklepení a tiše pozorovali veškeré dění, přičemž mezi sebou neustále vedli konverzaci na mentální úrovni.

Zatímco alteriané v podzemí žili dle svého, tak ve městě Celestus, v místech, kde Ori dávali do hromady svojí svatou knihu zběsile blikalo několik světel, které indikovaly ztrátu několika lodí a únik dalších podzemních obyvatel z jejich chrámů. Ale nikdo z Ori se neodvážil k tomu nějak vyjádřit. Všichni měli strach z Daniela. Ten se právě nacházel u Ori a s úsměvem na tváři vše pozoroval. Občas dokonce někomu vnutil myšlenku, kterou posléze Ori uplatnily v knize.
„Myslím, že by to stačilo,“ oznámil jeden z Ori.
„Takusi, raději to neříkej příliš nahlas,“ reagoval další z řad Ori. Na jeho hlase šlo jasně poznat že má strach z dalších událostí.
„Perelusi, ty...“ začal Takus, ale dříve než-li mohl dokončit větu, tak se v místnosti zjevil Daniel:
„Tak se na to podíváme,“ oznámil jakoby nic a přistoupil k hromadě papírů, které byli na stole.
„Hmmm,“ začal Daniel. „nevypadá to špatně, jen tomu něco chybí.“
Ori se již chtěli ptát, co, ale dříve než kdokoliv stihl vyslovit svojí otázku, tak se hromada popsaných papírů vznesla několik čísel nad desku stolu, kde rázem vzplanuly.
V očích Ori se objevila hrůza a strach z budoucna.
Během několika sekund plamen zmizel a na desku stolu dopadla kniha v pevných kožených deskách.
„Teď je to dokonalé,“ oznámil Daniel, přičemž se dal na odchod, ale po pár krocích se zastavil, „ještě potřebujete někoho, kdo bude šířit vaší pravdu.“ Poté Daniel zmizel.

V podzemí u alterianů dál panoval nezájem o mrtvé, zraněné, či jiné věci. Na pořadu dne bylo pořád poslouchání a vypravování. Jedna z patnácti tajemných postav už to nevydržela:
„Tsss, podívejte se na ně...“
„Ticho,“ sykla na tajemnou postavu jiná, „nebo tě uslyší.“
„Uslyší?!“ zařvala postava, přičemž se hlasitě zasmála, „Mortusi, otevři oči, nesahají ani po kotníky té nejnižší bytosti v celém Velkém Prostoru“
„Tirasti, to by stačilo!“ zařvala třetí postava „jsme Lungeoni, pastýři tohoto vesmíru, ochránci života a světla.“
„Tak co děláme tady?“ pokračoval dál lungeon jménem Tirast Mote, „Furlingové hledají naději, smrt a život. Dejme jim Ori, ty jsou ztělesněním všeho“
„Zdá se že zapomínáš na svůj původ,“ to se do konverzace vložil lungeon jménem Faart Su, „my sami jsme v minulé existenci byli Furlingy a vnitru nimi stále jsme.“
„Nechci se Tirase nějak zastávat, ale má pravdu,“ začal další lungeon, „celou dobu jsme tu chodili po špičkách, aby nás náhodou neslyšeli, či neviděli a teď se tu hádáme a oni nás vůbec nezaregistrovali. A své mrtvé nechávají jen tak ležet na hromadě, bez jediné pocty, ani o zraněné se pořádně nepostarali. Jestli je toto naděje, tak si přeji zbavit své existence“ V ten okamžik jakoby v podzemí zamrzl čas, nikdo krom lungeonů se nepohnul, dokonce ani padající ovoce, podobné jablku, které padalo jednomu alterianskému dítěti zůstalo bezmocně vyset ve vzduchu.
„To jsou silná slova, zajisté jsi si tím Ventore jist?“ všech patnáct postav, tedy lungeonů se otočilo na šestnáctou postavu, která se právě zjevila – byl to sám Daniel.
Třináct lungeonů okamžitě pokleklo, stát zůstal jen Minas Mote a Ventro Po.
„Obávám se že ano,“ odpověděl Ventor na Danielovo otázku. Daniel jen zavrtěl hlavou:
„nemějte strach, vše se již brzy změní.“ Po těchto slovech Daniel zmizel a v podzemí se vše dalo opět do pohybu.
Všech patnaćt Lungeonů přemítalo nad tím, co Daniel právě řekl, když v tom se to stalo: Podzemím se rozlehl hlas jedince. Hlas, který měl vše změnit.

Ve stejný okamžik, kdy ústa alteriana začaly opouštět první hlásky, tak se v jedné vzdálené galaxii začala tvořit nová sluneční soustava. Byl to zrod jako každý jiný, nebyl ničím zvláštní. Hvězda se začala tvořit uprostřed mlhoviny a jako svůj stavební materiál si okamžitě přivlastnila většinu plynů a jiných látek. Kolem vznikající hvězdy, která již disponovala jistým gravitačním polem, se okamžitě dali věci do pohybu a pomalu, ale jistě vznikali nejrůznější planety.

V okamžiku, kdy alterianova ústa opustila i poslední hláska se zastavil veškerý ruch podzemí. Nováčci přestali vypravovat a starousedlíci se přestali ptát – všichni hledali původce onoho slova. Slova, co je přerušilo.
„Co jsi to Nokusi řekl?!“ zahřměl svojí otázku alterian, který nalezl jako první, to co hledali všichni. Na jeho obličeji šlo bez větší námahy rozeznat, že má jen krůček k tomu, aby šel Nokuse umlčet jednou pro vždy, Nokus se, ale nehodlal nechat tak snadno.
„Pokud Antrochusi trpíš nedoslýchavostí, tak to mile rád zopakuji. VÁL... !“ ale dříve než dokončil slovo, tak ho Antrochus přerušil.
„Mlč už! Copak ti to utrpení nestačilo?!“
„Právě, že ho mám až po krk. Musíme se konečně vzepřít, utiskovali nás, tak dlouho že nelze ani spočítat kolik generací pod jejich tyranií trpělo!“
„Ale teď už jsme volní a jsme páni svého vlastního života,“ vložil se do diskuze další alterian.
„Ano Nokuloku, tedy pokud tuhle díru,“ přitom udělal Nokus gesto, kterým vyvrátil poslední pochybnosti, že myslí jiné místo, „můžeš nazývat domovem a pokud to co zde panuje, můžeš nazývat svobodou. Neudělali jsme nic jiného, než to že jsme utekli od tyranie jiných pod svou vlastní!!!“ Poslední větu Nokus vychrlil ze sebe neuvěřitelně rychle, pro případ že by se ho někdo pokusil zastavit.
Nokus se o mnoho nespletl, sice se na něj nikdo nevrhl, ale zato po něm podzemní obyvatelstvo začalo vrhat věci, které měli zrovna po ruce, házení doprovázeli nesouhlasnými pokřiky a nadávkami.
„Tohle to jen potvrzuje!“ zařval Nokus, který se nehodlal tak snadno vzdát.
„A proč bychom dle tebe měli bojovat? Proč bychom měli vést válku?“ zeptal se někdo z davu.
„Noxitus, Prop, ...“ začal jmenovat Nokus, přičemž se podíval na mrtvé, kterých značně přibilo. „... Fikl, Sa, Merdun, Merkom, Silka, Emras, Koliak, Gurka, ...“ Nokus by zajisté pokračoval, dokud by neodříkal jména všech mrtvých, jenže byl opět přerušen, tentokrát Nokulokem.
„Šli dobrovolně, věděli, že se nemusí vrátit. A padlí nováčci? Ti mohli jen získat, mohli umřít při pokusu o útěk a nebo při otročení... ti svojí smrtí jen získali!“
„A proto musí ležet všichni na jedné hromadě, bez posledního rozloučení, bez jakékoliv úcty? Bez jakékoliv vzpomínky, bez...“ Nokus byl opět přerušen.
„Ale to není důvod k válce!“ oponoval opět jiný alterian z „nekonečného“ davu
„Ne? A co je důvodem? Nespočítatelně mnoho generací v otroctví? Chladnokrevné a bezdůvodné vraždy? Za mě říkám oko za oko, zub za zub! Oživme tradici našich předků před velkým rozdělením na tři části!“
Po těchto slovech se všichni alteiané zamysleli, čehož nadále hodlal Nokus využít:
„Musíme bojovat za své domovy, za právo žít a vychovávat své děti v bezpečném prostředí. Bojujme o vlastní svobodu! Pokud padneme, tak padneme jako svobodný národ, osvoboďme se od Ori a jiných, my nejsme poskokové Ori, my jsme alteriané, páni svých vlastních životů. Až budeme sledovat děti našich dětí, tak budeme činit jako svobodný!! Alteria domakoluz mit!“ Po Nokusově řeči začali alteriané postupně zvedat své ruce, zatnuté v pěst, přičemž jednotně vykřikovali:
„Alteria domakoluz mit! Alteria domakoluz mit!Alteria domakoluz mit! ...“
Vedle Nokuse se náhle objevilo patnáct zcela zahalených postav – podzemí náhle zcela utichlo. Všichni strnule sledovali patnáctku neznámých – očekávali nějakou akci, zázrak, řeč, NĚCO. Ale patnáctka během okamžiku zmizela stejně záhadně jako se objevila.
Alteriané nečekali, až se zjeví někdo, kdo jim to vysvětlí a dali se do práce. Jako první byl na řadě pohřeb mrtvých.
Alteriané odnesli všech třicet padlích na vrchol hory Lok, kde je položili vedle sebe, následně každý svobodný alterian šel a položil na jejich tělo jeden kámen, během pohřbu nikdo nepromluvil.

Zatímco Alteriané pohřbívali padlé, tak Ori začali řešit otázku uprchlíků. Díky svědectví mnoha vesničanů, věděli, že se všichni schovávají na jedné planetě, na planetě Celestus, kde byli i sami Ori.
Několik z nich se vydalo do nejbližší vesnice – po mnoho generací se nestalo, aby sami bohové vyšli ze svých chrámů mezi prostý lid, a i tehdy vyšel jen jeden, o to více pozornosti na sebe kráčející Orijové přitáhli.
Skupinka Orijů došla doprostřed vesnice na jakési náměstí a jeden z nich spustil:
„Zajisté si vzpomínáte na útok cizinců, který proběhl na náš chrám. Na útok, který jsme odrazili. Nyní však tito cizinci zaútočili opět na další naše chrámy v galaxii a použili k tomu pouhé smrtelníky, kteří se ukrývají na této planetě. Ten kdo nám donese jejich hlavy bude bohatě odměněn.“
„Běžte a šiřte to do ostatních vesnic,“ doplnil jiný Ori. Po těchto slovech se Ori sebrali a odešli zpět do svého chrámu.
Během několika minut se rozuteklo několik vesničanů různými směry, měli namířeno do ostatních vesnic.

Alteriané se ještě téhož dne pod rouškou tmy vrátili zpět do podzemí.
Všem se hlavou honila stejná otázka: „Co teď?“
„Veď nás,“ řek Antrochus, jako by nic Nokusovi.
„Proč já?“
„Byl jsi označen, stáli při tobě.“
„Náhoda.“
„Možná,“ odvětil krátce Antrochus Nokusovi, a poté se otočil k ostatním, „má snad někdo jiný názor?“ Chvilku bylo ticho, které narušil až Nokus:
„Já!“ Antrochus se pousmál, ale nechal Nokusovi prostor, kterého Nokus patřičně využil, „Pokud si to přejí všichni, tak přijmu toto břímě, ale s jedinou podmínkou... pokud budu mít nějakého nástupce, tak si ho vyberu já sám.“
Antrochus přikývl na znamení souhlasu, ale rozhodnutí nebylo jen na něm.
„Kdo je proti?!“ zařval na celé podzemí – nikdo se neozval, „své námitky můžete přednést do východu velké hvězdy, poté bude naším vůdcem Nokus.“
Když Nokus jen o pár okamžiků později ulehal do své postele, tak nevěděl jestli má doufat, aby se někdo ozval, nebo aby všichni mlčeli..

Když se dalšího dne ráno Nokus probudil, tak si nemohl nevšimnout dvou alterianů, kteří stáli poblíž jeho postele, zády k němu.
„Co chcete?“ zeptal se jich Nokus po chvíli pozorování, během, které se ani jeden z Alterianů nepohnul.
„Jsme vaše stráž pane!“ oznámil jeden z alteriánů, přičemž dál strnule stál na stráži.
Nokus okamžitě vystartoval z postele, přičemž ho dvojice alterianů sledovala s pěti krokovým rozestupem.
„Může mi někdo vysvětlit, co se děje?“ vyštěkl svojí otázku na první skupinku alterianů, co potkal. Alteriané se okamžitě uklonili a odpověděli:
„Pane velká hvězda již dávno vyšla. Nikdo nevznesl protest a tak jste se stal naším vůdcem.“
Nokus se podíval po nejbližším východu z podzemí... skutečně venku již svítilo slunko a děti venku dováděli.

Nokus přemýšlel, co dál, když v tom k němu přišel Antrochus:
„Buďte zdráv, pane,“ začal Antrochus, ale Nokus ho ihned přerušil.
„Nemáme čas. Ať si ostatní zvolí někoho, kdo bude mluvit jejich jménem. Chci z každé osvobozené planety jednoho, co má přehled o vynálezech, máme před sebou hodně práce,“ poručil Nokus.
Antrochus se mírně zarazil, ale nakonec se uklonil a dal se do práce, když v tom na něj Nokus ještě zavolal, „a Antrochusi, považuj se za mého pomocníka a zástupce.“

Během několika hodin se u Nokuse hlásili tři alteriané, z každé osvobozené planety jeden. Nokus s nimi probíral veškeré technologie, které jim ve sklepení prošli pod rukou.

Když se Nokus dozvěděl, že Ori disponují i loděmi, které obepíná silové pole, tak si musel sednout. Nejen, že někdo vymyslel silové pole, o což se mnoho let snažil on sám, ale navíc ho dal k dispozici Ori. Další šok přišel, když mu bylo oznámeno, že štít vynalezlo a sestrojilo teprve dítě jen pár dnů před záchranou. Patnáctiletý kluk dokázal, to o co on se snažil většinu života.
Nokus se po chvíli sebral a šel chlapce hledat, přičemž se za ním vydali alteriané, se kterými ještě před chvíli mluvil a samozřejmě i jeho ochranka. Netrvalo dlouho a skutečně chlapce nalezl, jak si spolu s ostatními jeho věku hraje.
„Můžeš na chvilku?“ zeptal se chlapce, ten samozřejmě okamžitě odběhl k němu, ale dříve, než-li Nokus stačil cokoliv říct, tak k němu přiběhl jiný alterian, ochranka už chtěla reagovat, ale alterian se pár metrů před Nokusem složil na zem, sotva popadal dech:
„Hle – hl – hledají,“ snažil se ze sebe alterian dostat.
„Koho?“ zeptal se Nokus.
„Nás,“ reagoval krátce alterian, ležící na zemi, přičemž se dál snažil popadnout dech. Nokus si říkal, že to není žádná novinka, ale alterian dál pokračoval. „hledají nás všichni vesničané, pokud jim někdo neřekne kde nás najít, tak tu budou během několika dní.“ Nokus úplně zapomněl proč je tam, kde je a ihned začal nahlas přemýšlet:
„Musíme se přesunout na vzdálenější místo...“
„A proč se neschováme?“ zajímal se patnáctiletý alterian jménem Nius.
Nius nečekal na žádnou reakci a okamžitě pokračoval: „Stačí po sobě zamést stopy, zprovoznit silové pole na všech vstupech a promítnout na něj holografické obrazy pevné skály, čímž se získá jak vizuální stránka, tak i potřebná pevnost. Během deseti dnů by mělo být vše plně funkční.“
Nokusovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že má před sebou mladíka, který zprovoznil to o co on se snažil většinu života a tak chvíli na Niuse nechápavě koukal:
„Ale jak chceš vytvořit silové pole, na které by se dalo promítat? Z toho co vím, tak štít, který si vytvořil, je pro tohle naprosto nepoužitelný.“
„Pro lodě Ori jsem použil žluté částice Orefa, mají svoje výhody jako je malá energetická náročnost, ale špatně se s nimi manipuluje, proto musí být každých pár kroků stabilizační tyč, ale s modrými částicemi Orega, se manipuluje snadno, jen mají velkou energetickou náročnost, ale ta by ve zdejších podmínkách a obzvláště na tak malých plochách měla být únosná, navíc se dají všelijak modifikovat, čímž se dá získat i zvukotěsnost.“
Nokus dlouho neváhal:
„Dej se okamžitě do práce, kdybys cokoliv potřeboval, tak stačí říct. Tvůj projekt má maximální prioritu,“ Nius se sebral a odešel do podzemní, kde se dal do práce. „my zkusíme získat nějaký čas,“ dodal tiše a s jistou beznadějí v hlase Nokus.

Nius zaměstnal téměř celé podzemí. Ať byl sám štít sebelepší, tak samotný generátor, tedy základ celé technologie, byl oproti celému zbytku technologie značně zaostalý. Štít se ve výsledku měl vytvořit mezi dvěma tyčemi. Tudíž bylo zapotřebí do pevné skály vysekat otvory pro tyče, a také někdo musel zkonstruovat holografické zařízení.
Nokus se zbytkem alterianů uklízel okolí po všech stopách. Hračkami dětí počínaje a zlámanými stébly konče.

Takto to ve sklepení šlo celé čtyři dny, a stále nebyl funkční ani jeden štítový generátor, jediné, co bylo hotovo, byl projektor holografického obrazu, vysekané otvory pro tyče, a u poloviny vstupů byly zahlazeny veškeré stopy, kterých si alteriané všimly.
Všem bylo jasné, že nemají dost času. Vesničané mohli dorazit každým okamžikem, přesto všichni pokračovali v již zaběhnutých kolejích, nezdržovali se vyhlížením vesničanů, byli stanoveny hlídky, které je měli informovat minimálně s několika hodinovým předstihem, jen zabalili to nejnutnější pro případ náhlé evakuace, jinak dál pokračovali v původním plánu. Každý přiložil ruku k dílu.
Nokus dohlížel na rozmísťování generátorů holografického pole. Právě usazovali jeden z posledních. Měla to být jiskřička naděje, v případě, že by se vesničané blížily, mohli spustit, alespoň holografickou projekci a doufat v to, že je nenajdou. Ale stalo se něco s čím nikdo nepočítal, něco na co nikdo ani nechtěl pomyslet, jeden z projektorů se při upevňování na strop podzemí zřítil na zem, na první pohled to nebylo nikterak strašné, ale ve skutečnosti to byla katastrofa. Při pádu se rozhodily veškeré čočky a nastavení krystalů, a co víc několik krystalů puklo a ze zařízení unikala i - téměř všudy přítomná - rtuť.
Nokus, mírně zaklonil hlavu – což by si jakýkoliv pozorovatel mohl vysvětlit jako, že si prohlíží upevňovací mechanizmus, na který mělo zařízení být přiděláno – a polohlasem pronesl:
„Jestli tam opravdu jsi, tak nám prosím pomoz,“ k jeho vlastnímu údivu se mu dostalo odpovědi.
„Jdi se projít.“
Nokus na nic nečekal a okamžitě si to zamířil k východu. Několik alerianů se na něj zvědavě podívalo. Nokus samozřejmě jejich pohledy zachytil a krátce odsekl:
„Dostal jsem nápad,“ jeho ochranka okamžitě vyrazila za ním, ale on jí se slovy:
„Musím sám,“ zastavil, ale jen na chvíli. Alteriané tvořící jeho ochranku se na sebe podívali a vydali se opět za ním, na což Nokus ještě dodal:
„Budu v pohodě.“
S svým odchodem nechal za sebou nanejvýš zmatené alteriany.

Nokus šel, kam ho nohy vedli, bylo mu jedno kam jde, jediné čeho chtěl dosáhnout, bylo aby byl sám. Zdálo se mu, že jde už celou věčnost...
„Chtěl jsi mi něco?“ ozvalo se za Nokusem, ten se pohotově otočil, za ním se právě jakási postava stvořená ze světla formulovala do postavy s kápí a holí – byl to Daniel.
Nokus už padal na kolena...
„Povstaň,“ pronesl Daniel, ještě dříve, než stihl Nokus kleknout.
„Prosím pomoz nám,“ prosil Nokus, který doufal, že ho Daniel vyslyší. Ten, ale zdánlivě bez zájmu začal kolem Nokuse kroužit.
„Prosím,“ zkusil znovu po chvíli ticha Nokus.
„No dobrá, pomůžu, zařídím vám potřebný čas,“ Nokusovi se viditelně zvedla nálada. „ale nebude to zadarmo,“ dodal Daniel
„A co chceš?!“ zeptal se pohotově Nokus, který svojí otázku, pro zhoršující počasí musel zařvat.
„Teď ne!“ odpověděl mu Daniel a s ďábelským smíchem zmizel.
Nokus chvíli stál a ptal se sám sebe, co uzavřel za dohodu a doufal, že toho nebude litovat.
Během několika vteřin se začalo stmívat, a to i přes skutečnost, že bylo pravé poledne. Nokus zvedl hlavu a spatřil, jak velká ohnivá koule mizí za neproniknutelnou vrstvou černých mraků. Během chvil se staly jediným zdrojem světla blesky, které oblohu křižovali po stovkách. Vítr dosahoval už sil orkánu a stále sílil, do toho všeho se vložil i velmi prudký déšť.
Nokus se vydal okamžitě zpět do podzemí, ale nebyl si jist směrem. Nokus bloudil ještě několik minut, když na obzoru spatřil tajemnou záři, září co většina živočichů vidí jen jednou za život, jen krátce před smrtí – blesky i přes prudký déšť zapálily les.

Doufám, že se díl líbil. Korekci provedl Jakop, za což mu uctivě děkuji

Na tvém místě bych mu až tak moc neděkoval (nic osobního jakope). Ta korekce totiž opět nic moc...
Ale díl už lepší, vidíš, co ty postavy a dialogy dokážou

mně se ten díl moc líbil...a pokud Jakopovi či Dragonovi ujela ruka (i/y), tak to nebylo nic hroznýho. Ono pokud to pořád čteš dokola a snažíš se ty chyby najít, tak je nenajdeš...o tom něco vím , ale jina kjsem s dílem nadmíru spokojen, konečně je Dragon zpět

[Dragon]

jsem rád, že se díl líbil .)

co se chyb týče... nevím, já si ničeho nevšiml, a jelikož je to dost textu, tak chápu, že lecos uteče. Osobně mám "menší problém" (znám pravidla, ale s použitím a hledáním jsou již problémy), tedy co se češtiny týče, tudíž jsem za korekci opravdu rád a věřím, že jakop vychytal nemalé množství chyb - koneckonců mám stále ten dokument, kde jsou opravy zvýrazněné červeně .). bohužel mu tedy nějaká unikla, což se stane. Já jen doufám, že to není nic hrozného

osobně dávám přednost příběhu než gramatické správnosti.
Jinak řečeno, dobrá práce Dragone.

Dobrý díl, těším se na další.

Souhlasím s kladnými hlasy a svůj přidávám, konečně se opravdu vracíš. Většina chyb je ve shodě přísudku s podmětem, ale dají se přežít, četla jsem povídky s většími hrubkami a tohle je oproti tomu nic.
Těším se na pokračování.

[Dragon]

děkuji všem za ohlasy a za komentáře. Také jsem rád že se vám povídka i nadále líbí.

informativně:

pokud nebudu přepisovat, tak mohu prohlásit, že ám již 4 strany tetu a také prozradím název dílu

Toto je spoiler!!!:

první krev

a nějakou tu informaci

Toto je spoiler!!!:

objeví se velké zvíře, padne nějaký výstřel a geNius si zanadává, proč? na to si počkejte .)

je podmíněno tím, že se nic nebude přepisovat

Slušné, ale správanie sa Daniela mi tu nesedí. (Akoby sa snažil, aby všetko bolo ako v seriále.)
Počkám si na pokračovanie a možno prídem na to o čom to je.

tak pokud vezmeme, že tato část povídky popisuje samotný začátek vesmíru, který se pak "odehrával skrze seriál" tak to co bylo daný v seriálu muselo nějak vzniknout, takže je snad jasný, že to musel někdo založit (=Daniel)

[Dragon]

mno je několik možností, jak vysvětlit jeho chování...

buďto jak napsal Daedalos304 nebo:

Daniel cestoval zpět časem a může mnoho věcí změnit, a zároveň nemůže. Důvod?
Kdyby Ori nebyli pro Alteriany hrozbou, neodletí pryč a neskončí v mléčné Dráze => lidstvo tak jak ho známe nebude existovat => Nebude existovat Daniel => nebude cestovat zpět časem ..... nebo když se podívám na jinou teorii ohledně cestování času, tak to jeho existenci nikterak neovlivní (ne v místě a času, kde se momentálně nachází) a tudíž si může dělat co a jak chce, bez obav na následky, jenže v povídce na pozadí příběhu se (už asi od třetího dílu první epochy - fakt teď nevím odkud) odehrává na pozadí "skrytý" příběh, který také souvisí s jeho chováním.

Jak jsem již napsal v povídce, Daniel cestoval časem a zná minulost, přítomnost a i budoucnost a následky všech rozhodnutí (skočím, za sto let bude tohle; neskočím bude to už za deset) a tudíž se snaží najít onu zlatou střední cestu, která by vyhovovala jak jemu, tak i ostatním, což vesměs znamená že se snaží strefit do seriálu.
Ale jak již jistě víš, tak si před scénáristy na zadek nesednu... viz. příklad Noxů ze Sedmi stran, kde Noxové zkutečně vedli poklidný a mírumilovní život, ale zároveň to byli kdysi největší válečníci, zrůdy, bestie, ... přilehlého prostoru.

Nooo, pěkné. Jen mám otázku. Jak daleko se plánuješ dostat, až k bodu, kdy se dostanou na Zem? Nebo dokonce až do Pegasu?
A kdy plánuješ další díl?