SG: Povídky od M. - Rychlá záchrana...

Jako vždy děkuji za krásné komentáře .

Přidávám další díl. Ještě je důležité, abyste věděli, že před tuhle část patří ještě jedna povídka (která se pro větší tajemnost jmenuje Šachová partie). Pro lepší vysvětlení raději napíšu, že Zuzana s Chuckem už není, vše je vysvětleno již v zmíněné povídce.
Doufám, že následující díl vás jak pobaví tak dostatečně překvapí (doufám, že si budete říkat pořádné WTF? ). Povídka se jmenuje Z právního hlediska. Hlavní postavou je Zuzana Petersonová a Evan Lorne.
Jako vždy děkuju za korekci DA .

Z právního hlediska

Mlžná planeta s těžko vyslovitelným názvem tiše plula vesmírem. Na jejím povrchu nedaleko kruhu předků se rozkládala větší vesnice. Stála na nižším kopci. Neměla žádné hradby, nic, co by ji chránilo. Lidé se snažili obdělat pole. Obyvatelé doufali, že se brzy vrátí jejich hrdina. Uplynul již další měsíc a oni pro ně měli přichystané věci, přírodní léčiva. Přesně podle dohody. Neměli pocit, že jsou využíváni. Naopak, stále si mysleli, že to oni je využívají.
Každý měsíc se tu zastavoval hrdina, major Lorne, velký válečník. Uplynul již rok od velké bitvy s Duchy. Egnamar Vereh, místní vládce, nechal na tento svátek připravit hostinu. Jejich hrdina nebude o hladu a sám. Zde byl mezi přáteli, navíc stále mu toho dlužili tolik. Samozřejmě si svoji svobodu vybojovali taky, ale nebýt majora, pak by to trvalo mnohem déle. Pár léků, květin natrhaných na poli a několik receptů, které po staletí fungovaly a byly náhodou objeveny metodou pokus-omyl, rozhodně neznamenalo nic. Kdyby požádali o cokoliv, dostanou to.
Egnamar Vereh měl plán, tedy jeho pomocník a pravá ruka Legnar Theor mu poradil, aby Evanu Lornovi postavili památník, stejně jako jeho týmu. Pak je všechny pozval na planetu na den oslav, kde bude jejich socha odhalena. Znělo to jako skvělý plán a jak čekali, Atlanťané neodmítli. Co však major nečekal, bylo to, že tímhle začíná jeden velký problém.

Slunce svítilo a mlha se již dávno ztratila. Vypadalo to, že dnešní den nepřijde žádný déšť. Slunce vysušilo zemi a přípravy na oslavu začínaly vrcholit. Vládce a pán Egnamar Vereh si oblékl nejlepší oblečení a se svým rádcem Theorem vyrazil do místní svatyně, aby od věštkyně vyslyšeli prosbu bohů.
Kdysi jim takto vědma dávala poselství a dohlížela na to, aby bylo s osudem zamícháno přesně podle vůle bohů. Časem se však místní vzbouřili, vyhnali věštkyni a byli zatraceni. Jejich život po několik generací sužovali nájezdníci, kteří přicházeli s mlhou. Žena, která měla nejblíže bohům, žila v lese a dostalo se jí největší pocty - mohla žít dlouhý a nerušený život. Vychovala svoji následnici, která, stejně jako ona, dokázala porozumět vůli bohů a předávala poselství těm, kteří ji vyslyšeli.
Teď před starou a mladou ženou stál Egnamar Vereh. Nepoklekl, to mu zakazovala pýcha, přesto pozorně poslouchal mumlání stařeny. Slyšel pískot zavřených drobných hlodavců v klecích a krákání velkých černých ptáků. Znepokojovalo jej to. Čím bylo mumlání hlasitější, tím se hlasitost skřeků začala stupňovat.
Najednou vědma vykřikla a vytřeštila oči. Hlas měla chraptivý a položený o několik oktáv níž. Několika krátkými větami sdělila, co si bohové přejí. Egnamarovi se to nelíbilo a byl si naprosto jistý, že se to nebude líbit ani Lornovi. Teď veškeré modlitby věnoval prvnímu bohu, který ho bude ochoten vyslyšet, aby celá záležitost dopadla dobře...

Modrá hladina se zavlnila a z ní vykročil všemi očekávaný hrdina Lorne a jeho tým. Za ním se táhla jako vždy kapitán Petersonová, která se tvářila stejně příjemně jako zahradní trpaslík, se svým týmem. Jakmile všichni stanuli na úrodné a měkké půdě, tak se ozval bouřlivý potlesk a křik. Ke všem se přitočily ženy v krásných šatech a věncem ve vlasech. Na podnose nabízely místní pálenku na přivítání. Některé otrlejší povahy, jako byla Petersonová a Semyonová to do sebe koply bez zaváhání. Zbytek pomalu upíjel, aby se nemuseli bát o své zdraví, hlas a i v některých případech i zrak.
„Máte čím dál tím krásnější vesnici,“ poznamenal Evan a prohlížel si místní pastviny po cestě k jejich cíli. Očima, tedy jedním okem, druhé stále ukrýval pod páskou, zabloudil i k vesnici, která vypadala od jejich poslední návštěvy v lepším stavu. Hodně domů již bylo vyspraveno a povětšinou byl znát i technický pokrok.
„Děkuji ti, příteli,“ usmál se Vereh, „Máme pro vás dnes překvapení. Doufám, že se zde budete moct zdržet trochu déle.“ Zněl trochu nejistě. Ať tohle znamenalo cokoliv, všechny to rozrušilo. Vůdce luskl prsty a tím přivolal svého pobočníka. „Řekni mi, majore,“ pokračoval světlovlasý muž, „pamatuješ si na své hrdinství, které se odehrálo před jedním oběhem naší planety kolem hvězdy?“
Major na něj překvapeně hleděl, ale nakonec přikývl. Nějak si nebyl jistý, kam tohle vede, a nelíbilo se mu to. Všiml si, že jeho tým se skoro pere o nejlepší místo, aby slyšeli, o co jde. Samozřejmě nejlepší místo měla Petersonová, což znamenalo pohromu.
„Dnešní den je velmi posvátný,“ prohlásil zvláštním hlasem vůdce. „Nejde jen o tebe, ale i o tvé přátele. A my ti, majore,“ stáli už u prvních domů, „drahý příteli, připravili hostinu.“ Teď se všichni vesničané nafoukli pýchou. „Oslavy budou trvat dva dny a dvě noci,“ upozornil jej Veher. Tady se vůdce zamyslel a odmlčel. „Zbytek bych rád s tebou probral v soukromí.“
Evan Lorne se zatvářil zmateně, ale přesto Veherovi vyhověl. Poodstoupil s ním o několik kroků bokem a pomalu se spolu vydali do vesnice. Dav je v uctivé vzdálenosti následoval. Nikdo neslyšel rozhovor obou mužů, ale přesto to vypadalo, že se ani jednomu nelíbí jeho průběh.

„Před celou slavností jsme s mým zástupcem, Legnarem Theorem, navštívili vědmu, která nám vždy byla oporou ohledně věcí s bohy. Je složité, co se stalo a proč na své božstvo tolik dáme, jedno...“ tady se Egnamar odmlčel a povzdechl si. „Velká bitva vstoupila do našich dějin a mi ji budeme slavit po několik generací. Naše děti si ji budou pamatovat, stejně jako tebe. Na tvou památku jsme ti vystavěli památník,“ mávl rukou, aby zabránil Evanovi protestovat. Prvně musí mluvit on. „Nejde jen o památník, naše vědma nám doručila poselství do bohů. První noc oslav ti bohové přede všemi vyberou ženu, kterou si musíš do sedmi dnů a nocí vzít...“
A přesně v tuhle chvíli ubohý voják skoro omdlel, pokusil se o chabý útěk, zařval zděšením... ne nezbytně v tomhle pořadí. On se nikdy nemohl oženit, na téhle zpropadené planetě nezůstane! Jenže nebylo mu to nic platné, stejně jako bude socha odhalena, tak jemu vyberou manželku. Na druhou stranu si nedovedl představit, jaké následky může vyvolat jeho odmítnutí. Po celou cestu do vesnice se snažil přijít na způsob, jak se ze všeho vykroutit. Nakonec přemýšlení nechal na svých nadřízených. Jakmile bude mít chvíli času, podělí se o problém s Atlantis. Woolsey ho v tom rozhodně nenechá.

„Pane, je to horší než jsem si myslel,“ podával hlášení major bránou. „Tady přestává veškerá legrace. Několikadenní radovánky, dobře, dovolenou jsme potřebovali, ale odmítám se ženit,“ zahučel a doufal, že nebude muset přistoupit na horší kalibr. Dobře, hlavně doufal, že mu to Woolsey zakáže. Vždyť ani nevěděl, kdo bude jeho nová žena a jak ji údajní bohové vyberou. „Ctím veškeré božské záležitosti na všech planetách, ale z tohoto mě, prosím, vynechejte. Vždyť ani nevím, kdo to je, dokud ji sami „bohové“ nevyberou. Chápete, jak je to ujeté?!“
„Majore, jistě si uvědomujete, co pro nás to přátelství znamená. Ohrozí vaše odmítnutí ,svatby´ přátelství s místními?“ staral se Richard. Musel myslet na vše. Raději ožení majora, než přijde o léky, které neustále potřebovali.
Tomuhle se snažil modrooký voják vyhnout. „Ano,“ povzdechl si. „Obávám se, že to naše přátelství poškodí.“
„Sám víte, jaké máme možnosti v tohle světě a pokud chceme být i nadále kolonií, pak potřebujeme tamější léky, stejně tak jako úrodu. Tohle vám nemůžu dát rozkazem, ale uvědomte si rizika spojená s tím, co hodláte odmítnout. Na Zemi tohle manželství pravděpodobně nebude platné, navíc tamější národ schvaluje monogamii. Prosím promyslete si ještě jednou všechny možnosti. Věřím, že se správně rozhodnete. Informujte mě o dalším vývoji, Atlantis konec.“
Evan ještě dlouho zíral na bránu a přemýšlel o všem, co mu Richard řekl a co by měl doopravdy udělat. Zkoušel se po návratu poradit se svým týmem, s Petersonovou. Věřil, že tohle rozhodnutí není na něm a potřeboval slyšet více názorů. Prostě počká, zjistí, kdo je jeho nastávající a pak to zkusí nějak vyřešit. Do té doby si nacpe břicho k prasknutí. Tolik dobrot nebudou mít na Atlantis snad nikdy a když bylo jídlo zadarmo...

Richard Woolsey prohlížel velmi důležité dokumenty, když mu do kanceláře vpadl naprosto vysmátý podplukovník Sheppard s majorem Lornem. Evan vypadal naprosto zničený a tvář mu pozbyla veškeré barvy. Zřejmě se stalo něco, co vyžadovalo jeho přítomnost na Atlantis. Jsou věci, které se po vysílačce prostě probrat nedají. S chápavým pohledem a mírným povzbuzujícím úsměvem odložil papíry stranou.
„Podplukovníku? Majore?“ nabídl oběma vojákům místo. Byl dokonale připraven vyslechnout vše.
„Máte tu něco na pití?“ hlesl Evan ze své židle.
John Sheppard se ušklíbl a dodal: „Něco ostřejšího. Myslím, že major by potřeboval panáka.“
Velitel města zatím nezjišťoval, co se stalo, přesto sáhl do svých zásob a nalil zdrcenému vojáku panáka nějakého alkoholu. Sledoval, jak v modrookém muži mizí nazlátlá tekutina. Do obličeje se mu trochu vrátila barva a viditelně se lehce uklidnil.
„Věc se má takhle,“ dal se do vysvětlování podplukovník. Evanovu zmatenou verzi si již vyslechl na chodbě a dokázal si již utřídit myšlenky. Jeho zástupce se nacházel v jakémsi šoku a zřejmě si prohlížel život, aby našel příčinu, proč jej někdo takhle trápí. „Jak nám major sdělil, místní vesničané jej chtějí oženit. Podle nich si jeho nastávající vyberou bohové. Včera v noci si Egnamar Vereh nechal předvolat věštkyni a ta sehrála dokonalé divadlo. Prý se strašně opila, dostala se do podivného deliria a nakonec prohlásila, že si Lorne musí vzít ženu, která bojovala po jeho boku ve velké bitvě, nebo jak to bylo,“ mávl rukou.
V tuhle chvíli do všeho vstoupil Evan a s tichým povzdechem pokračoval: „Nešlo jen o to, že měla bojovat po mém boku. Měla to být žena, se kterou se ona již v minulosti setkala a která mi způsobila tohle,“ ukázal si nenápadně na klípec na oku. „Všechno to bylo samozřejmě obaleno ve verších a sladkých řečičkách.“ V tuhle chvíli si šel Lorne pro dalšího panáka. Všiml si, že na něj Woolsey kývl. Chtěl taky, evidentně se potřeboval taky napít. „Všechno by se dalo zamluvit tím, že klon Petersonové je mrtvý a tím pádem si ji nemůžu vzít. Jenže pak ta vědma ukázala na kapitána a pronesla nějakou formuli... zbytek mám tak trochu rozmazaný,“ přiznal. Sám se dostal do obrovského šoku. Nepamatoval si skoro nic. Možná se pokusil protestovat, možná křičel, že si ji nikdy nevezme... Kdo ví?
„To manželství z právního hlediska nebude platné,“ začal po velmi dlouhé chvíli Woolsey. Celou dobu hleděl nepřítomně před sebe. „Jak jsem vám říkal předtím, tohle rozhodnutí není na mně. Rozhodně své stanovisko v téhle věci neměním. Pokud to má zachránit přátelství s místními, pak jsem ochoten čelit jakémukoliv obvinění, že jsem vám to dovolil, ba skoro i dal jako rozkaz.“ Pak pohlédl na podplukovníka. V jeho tváři našel něco, nad čím sám uvažoval. Jsou ochotní tolik riskovat? Jednalo se o osud dvou lidí a mají vůbec právo si s ním takhle zahrávat? Bylo jedno, jaký postoj k oběma chovali, věděli, že oba tento závazek budou brát vážně. Čest nečest, svatba, byť na jiné planetě, se stále počítala mezí pevné závazky. Navíc oba se mohli těžko nechat rozvést z něčeho, co podle papírů vůbec neexistovalo...
„Majore,“ přidal se John Sheppard, který měl naprosto vážný pohled. „Věřím, že se vy i kapitán správně rozhodnete.“ S tímto poplácal vojáka po rameni. „Nikdo po vás nechce, abyste s ní žil, plnil manželské povinnosti.“ Postavil se. Mohl jim to dát rozkazem, mohl jim to zakázat, ale popravdě ani on nevěděl, jak má tuhle situaci vyřešit. Raději to nechal na někom jiném, stejně tak jako Richard. Zbaběle prchali z boje a přitom mávali bílou vlajkou. No, však ono to nějak dopadne.

Nataša Semyonová seděla na okně kruhové místnosti, velkého sálu sídla Egnamara Vereha. Pozorně sledovala dění pod sebou. Musela se tu snad sejít celá vesnice. Pokud se sem už někdo nevešel, tak musel čekat venku a řekněme, že pokud by bylo na Zemi podobné srocení davu, tak by se bála o svoje cennosti. O tomhle snil snad každý kapsář, tedy v případě, že se tu dalo něco ukrást.
U „trůnu“, dřevěné, bohatě vyřezávané židle, stál nejvyšší vůdce v šarlatovém rouchu s mečem pevně upevněným u boku. Přes dlouhé blond vlasy, které volně přecházely ve vous, který mu přidával na důstojnosti, měl danou zlatou čelenku. Jak se již lidé dozvěděli, jednalo se o jakýsi symbol moci. Něco jako královská koruna na Zemi, avšak zde to mělo poněkud hlubší význam, který pozemšťané nemohli pochopit.
O tři schody níže stál muž menší, přesto atraktivní postavy. Hnědé krátké vlasy měl pečlivě sčesány a přes modré oko mu chyběla černá klapka. Díky tomu mu po jedné tváři tekly slzy. Major byl doopravdy trpělivý a optimistický člověk. Dokonce projevil i jistou ochotu, co se týkalo oblečení, které si měl obléct. Právě si připadal jako transvestita. Pokud by si chtěl někdy obléct šaty podobného rázu, tak požádá matku o noční košili. Co jej dokonale štvalo, byla kožešinka tam, kde by normální smrtelník čekal límeček. Pak se samozřejmě jednalo o boty a barvu těch strašných hadrů, purpurovou nenáviděl. Řekněme, že po té, co spatřil sám sebe v podivné napodobenině zrcadla, tak zděšením zakřičel a zakázal komukoliv fotit, nebo o tom jakkoliv mluvit. Takovou oběť Evan Lorne přinesl na oltář přátelství.
Voják si povzdechl a otočil se k východu. Přes dav neviděl přicházejícího kapitána. Když se konečně lidé s brebentěním rozestoupili a ukázali mu tak jeho nastávající, tak skoro zakřičel, že jej podvedli a podšoupli mu jinou ženskou. Nepoznal ji. Rozhodně nebyl sám. V běžném životě vypadala docela dobře, když na sobě neměla uniformu, kanady a měla zavřenou pusu. Uvědomil si, že zírá s otevřenou pusou, a tak ji raději zavřel. Podvod a čáry, škoda, že na ně nevěřil. Kapitán Petersonová nikdy nemohla vypadat takhle...

Dlouhé hnědé vlasy měla vyčesané do složitého účesu, o kterém měla pocit, že jí utrhne všechny vlasy. Pak ty šaty. Zakázaly jí její milovanou uniformu, a když už chtěla bojovat za práva kanad, tak jí podstrčily na nohy naprosto nevkusné boty na podpatku. Zaprvé si zláme nohy (další důvod, proč nenáviděla slavnostní uniformy) a pak bude větší než „její milý a drahoušek“ Evan.
Další problém shledávala v šatech. Rudá barva se jí prostě nehodila k očím. Navíc ji iritovala decentní kožešinka kolem hlubokého čtvercového výstřihu, rukávů a dolního lemu šatů. Na otázku, jestli to sehnaly v nějakém pochybném domě s ještě pochybnější pověstí, jí prostě nedokázaly odpovědět. Nemohla se pořádně nadechnou kvůli mučícímu zařízení podobnému korzetu, ale tohle muselo být po celém obvodu vystruženo železem. Od boků dolů měla už šaty volné, avšak vliv na plodnost polárního medvěda to vážně nemělo. Udusí se.

Budoucí manželka vojáka, který si v tuhle chvíli přál být o několik galaxií dále a bojovat o život, vykročila rychlým, avšak obdivuhodně pevným krokem ke svému nastávajícímu. Nehodlala to protahovat, řekne, co má. Ochotná udělat cokoliv pro to, aby dostala své oblečení nazpět, se Zuzana postavila vedle modrookého muže, který měl kupodivu stejnou výšku jako ona.
„Ta kožešinka místo límečku ti děsně sluší,“ šeptla ironicky kapitán k majorovi a chytla jej za nabízenou ruku. Pod jeho vedením pomalu vystupovala do schodů.
Evan na ni překvapeně pohlédl a zmohl se jen na: „Děkuji ti, ženo má, ta tvá vypadá svůdněji...“
„Blbečku.“
Na další konverzaci již nebyl čas. Právě došli na předposlední schod a oba poklekli před Verehem. Major, jakožto muž, mohl jen na jedno koleno, aby pro něj případné ponížení nebylo tak obrovské. Pohlédl na svého „pána a vládce“ a prohlásil: „Můj pane, před tebou a celým shromáždění přísahám, že já, Evan Lorne, syn Benjamina Lorna, budu navždy ctít a chránit svou ženu, se kterou dnes před tebou poklekáme...“ vydechl předem naučený text. Myslel, že jej v téhle chvíli asi omejou. Chtěl se před celým obřadem pořádně napít, ale zakázali mu to, nechápal proč.
S dalším proslovem pokračovala zelenoočka: „Já, Zuzana Petersonová, dcera Jeffa Petersona, přísahám před božstvem a tebou, můj pane, že budu posl..,“ tady se jí trochu zadrhl hlas a nějak jí to slovo nešlo přes ústa, „poslušná,“ řekla konečně, „a budu ctít a chránit...“ Vyplním každé jeho přání a budu se o něj starat tak, jak mi zákon velí.“ Ke konci skoro vypískla. Nikdy nevěřila, že tohle řekne. Opije se do němoty, jediné přání, které dnes měla. Nejhorší byl pohled jejího „muže“, který tuhle část textu neznal a docela jej pobavila.
„Můj pane, prosím a žádám o svolení, abychom mohli žít spolu...pokud je však něco, co nám brání...“ teď už i major měl dost. Byl si jistý, že jeho tým pravděpodobně pukl smíchy, „...žít spolu a naplnit tak náš osud, který nám předurčili bohové, pak to raději ukonči hned, neboť bez ní je můj osud prázdný a temný.“ Přesně v tomhle okamžiku by Evan Lorne raději zabil holýma rukama Ronona, než aby něco takového řekl, či na to jen pomyslel.
„Evane Lorne, synu Ben...“ nezvyklé jméno Egnamaru dělalo menší problémy, „Benjamina Lorna, povstaň,“ pokynul mu gestem tolik podobným pozemskému, aby povstal. Vytáhl meč a udělal s ním složitou kreaci, která skončila na rameni těsně u krku modrookého Atlanťana. Toto slavnostní gesto znamenalo, že pán a vládce nemá námitky proti obřadu. „Tímto ti dovoluji, aby sis vzal Zuzanu Petersonovou, dceru Jeffa Petersona, a sní vše, co je od této doby po právu tvé. Měj se však na pozoru před bohy. Musíš ji ctít a chránit, stejně jako ona musí být tvojí oporou.“ Po těchto slovech položil Vereh na hlavu vojáka věnec spletený z rudých lučních kvítků. Druhý věnec dostal major do rukou, aby jej položil na hlavu své stále klečící ženě. Symbolizovalo to jistou podřadnost, což se kapitánu doopravdy nelíbilo, ale mlčela.
Zuzana Petersonová povstala a přijala číši s vínem. Stále ji držela v rukou, když z ní Evan pil. Ten ji pak chytl za ruce a nechal napít ji. Jednou rukou uždíbl kousek nějakého chleba a vložil jí ho do úst. Pak chytl pohár. Teď se role vystřídaly. Znovu se oním podivným stylem napili z poháru a poté jej odložili.
Lorne se otočil na Vereha a přijal meč, který mu podával. Doufal, že s ním neusekne hlavu své podřízené, která si na důkaz důvěry klekla a zavřela oči, aby to raději neviděla. Tímto dodala celému obřadu doopravdy grády. Oba vyslali rychlou modlitbičku prvnímu z místních pohanských bohů, který ji uslyší, aby to dopadlo dobře. Konečně Evan udělal předem nacvičenou kreaci mečem a když se čepel zastavila těsně u hrdla jeho podřízené, tak si oddechl. Kámen, který mu spadl ze srdce, musel být slyšet až na Zemi.
Pak meč otočil rukojetí k ní a podal jí ho se slovy: „Pokud jsem se proti tobě něčím provinil, zabij mě teď a tady.“
Zuzana s mírným úsměvem chytla oběma rukama jeho ruku na rukojeti meče. Odolala touze jej bodnout. „Tady a teď,“ šeptla a cukla mečem k sobě tak, aby si druhou ruku podpírající konec meče pořezal o čepel. Ani nesykl a vzal si nebezpečný a těžký předmět k sobě. Zasunul jej do pochvy a Zuzana mu jej připnula k boku. Nechala ruce tam, kde naposledy byly, a přistoupila těsně k němu. „Začínáme v krvi a v krvi taky skončíme...“ houkla a před závěrečnou řečí si dala chvíli pauzu. Nechala majora, aby jí rukou pohladil po tváři a zanechal tam tak krvavou šmouhu. „Tímto ti přísahám, že tě nikdy neopustím a nikdy nezpůsobím nic, co by tě ohrozilo, přijmi mě, můj pane,“ tady šla skoro zvracet, „za svou ženu.“ Pak odněkud vytáhla rudý šátek a obvázala mu ránu. Ruce mu opět položila na boky.
Po tomhle Evan přistoupil těsně k ní. Následoval jejího příkladu a ruce jí taktéž dal na boky. Pak si jen pomyslel něco o tom, že pod pantofel nejde a tohle je alespoň ta lepší část celého obřadu, za kterou ho kapitán nemůže zabít. S touhle myšlenkou políbil ženu, která jej měla chránit a ctít po zbytek jejího života.
A přesně v tenhle okamžik vybouchla hvězda. Lidé se radovali a oslavy konečně nabraly ten pravý ráz. Novopečený pár vytáhli ven, aby na ně všichni mohli pohlédnout. Při téhle příležitosti se odhalila socha udatného majora a jeho týmu. Městem tekla pálenka plným proudem a major s kapitánem se pokoušeli opít. Přijali zároveň gratulace od členů týmů, které obdařili několika dobře mířenými kopanci a záhlavci. Nakonec vše vzdali a usmívali se na všechny strany. Objímali se, aby všem dodali pocit, že jsou neskonale šťastni a spokojeni.

Zuzana se držela po boku Evana a pila pálenku z pohárku, který ji přinesl. Oba seděli poněkud stranou, bědovali nad svým životem a navzájem se pošťuchovali. Zuzana ze srandy nutila Evana, aby se seznámil s jejím otcem a on jí to vracel tím, že zase chtěl, aby si změnila jméno.
„Jak velká hostina a uvítání nás čeká na Atlantis?“ snažil se přemýšlet velmi optimisticky Lorne.
„Nevím, ale doufám, že to nebude povolávací rozkaz na jinou základnu,“ pronesla sklesle ,paní Lorneová’. „Přece jenom, kvůli takové debilitě nechci přijít o místo,“ povzdechla si a upila kořalky. „Proč si nemohli vymyslet něco lepšího? Tohle je tak hloupé!“ propadala do deprese. Raději by se v tuhle chvíli nacházela doma, na Atlantis. Nad pořádnou večeří a... škoda plakat nad rozlitým mlékem.
Oba dlouho mlčeli a sledovali slunce sklánějící se k lesu. Večerní mlha se pomalu zvedala. Narudlé světlo se lámalo a vytvářelo dojem, že les hoří. Světla, hluk i celou zábavu pohřbila mlha hustá jako mléko. Kolem půlnoci opět opadne, to všichni věděli, ale proč by měli rušit zábavu?
Ani jeden z novomanželů si nevšiml přikrčené postavy, která se k nim blížila. Stařena, vědma, se opírala o starou pevnou hůl pokrytou rytinami, starým a dávným písmem, kterému rozuměla jen ona. Boty z měkké kůže tiše vrzaly na kamenech. Na pásku měla několik váčků s různými bylinami, kousky sušených much nebo nějakých drobných živočichů. Z jednoho váčku se dokonce ozýval podezřelý cinkot.
„Vaše manželství znamená více, než si myslíš. Jde o naplnění osudu, ne tvého, ne jeho, ne vašeho, ale osudu mnoha lidí...“ ozvalo se chraptivě za Zuzanou. Oba vojáci vyděšeně nadskočili, a přestože byli v mírném šoku, tak uvolnili mezi sebou místo stařeně.
„A co je osudu do našeho manželství?“ zavrčela kapitán. Všimla si nesouhlasného pohledu Evana.
Stařena si sedla mezi ženu i muže a otočila se na hnědovlásku. Začala úplně ignorovat majora. „Jednou pochopíš... jak bylo předurčeno, musí být dokonáno. Tohle není tvoje vůle, ale vůle jiných. Poslechni ty, co ti radí a co tě vedou a tvůj život bude dlouhý a šťastný. Neposlouchej a bude krátký. Tvůj manžel ti bude oporou, kterou hledáš...“
„A mohlo by být někdy podle mé vůle?“ zavrčela dokonale podrážděná žena. Tváře jí lehce zrudly. I Evan poznal, že vědma vstupuje na tenký led. Očividně to stařeně bylo naprosto jedno.
„Tvá vůle tě na dlouhý čas odloučila od rodiny,“ začala vědma. Zelenoočka se prudce postavila, její druh ji hned následoval. Bál se, že by mohla začít střílet a i když neměla zbraň v ruce, neznamenalo to, že ji někde neměla ukrytou. „Věř jemu, stejně jako on věří tobě...“ Věštkyně se usmála a tím ukázala poslední dva zuby. „Osud je někdy nevyzpytatelný a často až ke konci člověk pochopí jeho cestu. Smiř se s jeho cestou. Já dokážu vidět do budoucnosti, stejně jako do minulosti.“ Teprve teď si oba vojáci všimli ženiných očí. Měla je zakalené, přesto se pohybovala sebejistě. „Bohové mě obdarovali dlouhým životem, stejně jako tebe. Nezahoď to, po čem toužíš...“
Kapitán se nafoukla a už se chystala té hloupé nechutné ženské říct, co si o ní doopravdy myslí, když se do všeho vložil Lorne.
„Pojď,“ popleskal ji major po zádech, snaže se zabránit konfliktu, „dohrajeme to do konce.“ Energicky ji táhl za sebou. U velké síně jí gentlemansky nabídl rámě a odvedl si ji za bouřlivého pískotu a potlesku někam do Verehova paláce.

Kamenná chodba je dovedla do speciálně připraveného pokoje. Na zemi ležel velký chlupatý koberec. Zřejmě místní výroba, která musela jednomu člověku trvat opravdu dlouhou dobu. Po koberci se válely kůže místních zvířat. Stěny byly obloženy dřevem, aby udržely co nejvíce tepla a v krbu dohoříval oheň. Oproti venkovní teplotě se tu oba skoro vařili. Na jedné poličce u dveří ležely jejich uniformy, aby se mohli druhý den pohodlně obléci. Největší část místnosti stejně zabírala postel s nebesy.
„Kruté,“ ujelo Petersonové, jakmile se za nimi zavřely dveře a ona spatřila postel. „Tolik přikrývek, kožešin a polštářků... se mi bude spát jako v bavlnce,“ vydechla naprosto šťastně.
„Mně taky a ani na to, kapitáne, nemyslete. Já na zemi nespím. Pokud se stydíte, pak se otočím a můžete se převléci do uniformy,“ zamručel a začal odkládat pásek s mečem, který mu od dnešního dne patří. Stal se velkým válečníkem. Opatrně jej odložil na dřevěnou truhlu a pak se začal soukat ze zbytku oblečení. Cítil, že mu z jeho „noční košile“, jak trefně pojmenoval svůj svatební ohoz, pomáhala kapitán. Nakonec si oblékl jen tričko ze standardní uniformy a chystal se zalézt do postele.
„Miláčku,“ prohlásila hodně nadneseně zelenoočka, „ty šaty se mi samotné nesundají, budeš té lásky a andělské dobroty a rozvážeš je?“ Po celou dobu měla až podezřele medový hlásek.
Evan se pouze ušklíbl a promnul si ruce. Tohle byla možná jediná možnost, jak vysvléknout beztrestně kapitána. Dával si pěkně na čas. Prvně jí rozvázal šněrování na látce, kterou jí pak sundal. Později povolil korzet. Zřetelně slyšel, jak žena úlevně vyfoukla. Spokojeně se skoro opřela o svého společníka. Teď už jí nevadilo nic. Zavřela oči a přemýšlela o tom, co vše bude, až se vrátí na Atlantis. Její manžel ji objal kolem pasu a nechal ji, aby si trošku odpočala.
„Pojď do postele,“ zabručel major o hodně později. Byl k smrti unaven a nějak si neuvědomoval, jak jeho věta vyzněla. Usnul, jakmile se jeho hlava dotkla polštáře.

Richard Woolsey čekal u brány s Johnem Sheppardem. Oba evidentně přemáhali neustále přicházející vlnu smíchu. Velitel Atlantis si sem tam odkašlal a nebo si překryl ústa rukou. Podplukovník to nakonec vzdal a dal průchod svým pocitům. Zubil se na celé kolo. Sem tam se uchechtl a stejně napjatě jako půlka Atlantis pozoroval bránu. Oba muži si neuvědomili, že se zpráva o svatbě těch dvou tak rychle roznesla. Právě v tuhle chvíli se k modré hladině pomalu trousili lidé s čokoládou v ruce, pivem a nebo jen květinou. Někdo dokonce z recese vyrobil obrovský transparent s nápisem: „Vítejte, novomanželé“. Škoda, že se podplukovník asi nikdy nedozví jméno toho odvážlivce. Transparent totiž někdo zabodl do antického květináče s uschlým stromkem. Tolik k odvaze.
Konečně nastala ona chvíle, kdy se modrá hladina lehce zavlnila. Napětí v celé místnosti vzrostlo. Objevila se špička boty, na to noha, ruka a nakonec brána vypustila postavu Andyho Greena. Celou řídící místností se ozval zklamaný povzdech. Seržant Green se rozhlédl a vytřeštil oči. Na jeho obličeji bylo patrné, jak jeho mozek zpracovává celou situaci. Jeho oči zabloudily k transparentu a v tu chvíli se v něm něco zlomilo. Rozesmál se na celé kolo. K němu se okamžitě po průchodu hvězdnou bránou přidal David Scott s Natašou Semyonovou. James Taylor si utíral slzy smíchu a opíral se o rám antického zázraku. Jediný Kay Jeong se nesmál. Zaprvé měl silný pud sebezáchovy a zadruhé prošel velmi drsným vojenským výcvikem. Pro asijské národy byla disciplína všechno. Upřímně, kdyby mohl, tak se teď válí po zemi smíchem.
Ke všeobecné radosti konečně prošel dlouho očekávaný pár. Major Lorne v šoku stál a hleděl na přivítací výbor. Tupě zíral před sebe a nestíhal ani vnímat, kdo mu co do ruky cpe a kdo jej poplácává po rameni. Kdyby mu někdo dal do ruky C4, tak si toho ani nevšimne a ještě za ni poděkuje. Zato jeho „žena“ odsekla rozesmátému Woolseymu, ušklíbla se na Shepparda a pak něco sprostého zavrčela. Přešla k uvítacímu transparentu...

Následující dny se staly pro majora i kapitána trochu těžkými. Všichni si je neustále dobírali a rýpali si. Ani jeden na narážky nereagoval a oba čekali na den, kdy to přestane všechny bavit. Major se Zuzanou se nakonec dohodli, že přistoupí na hru veřejnosti a budou hrát manželský pár. Celá situace došla až tak daleko, že někdo dopsal pod cedulku, oznamující Zuzanin pokoj, Lorneová a za její jméno přidal pomlčku. Naštěstí se to obešlo bez vážných zranění. Pár přihlížejících a kolemjsoucích vyfasovalo nepřiměřené tresty, které jim podplukovník zmírnil.

Evan Lorne seděl na svém balkónu a pozoroval hvězdy. Zavřel oči a nastavil tvář mírnému větru. Pousmál se a zahleděl se opět do bezměsíčné noci. Hvězdy jemně blikaly a snažily se svým světlem dotknout oceánu, který v temnotě tiše a zlověstně šuměl. Občasné zapleskání křídel přerušilo narážení vln do mol.
Modrooký muž chvíli hleděl před sebe, než se odrazil od zábradlí a vydal se do pokoje. Shodil ze sebe uniformu a oblékl si kalhoty na spaní. Přešel k posteli a nechal tělo přepadnout do tvrdé matrace a tenkých přikrývek. Kožešinky a teplé deky mu budou ještě dlouho chybět. Vyfoukl a nějak se vysoukal do pohodlné polohy. Přitáhl si polštář a obejmul ho.
Skoro se už jeho mozek dostal do fáze snění, když se s tichým syčením otevřely dveře a v nich stanula postava.
„Spíš?“ zavrčela. „Teď už ne... já je přerazím,“ zavrčel onen narušitel. Měl na sobě župan, teplé pyžamo a v rukou držel medvídka. „Nějaký neskutečný hovado mi na dveře napsalo Lorneová! Chápeš to...“
Evan jen něco zamručel a hodil po své „milované“ manželce polštář. „To hovado jsem byl já, aby všichni věděli...“
Víc nestačil říct, přerušila jej: „Jsi snad pes, aby sis značkoval co je tvoje?“
„Ale no ták,“ zabručel. „Ještě tě neobčurávám. Navíc, tobě se to stejně líbí, tak zas neprskej...“
Zuzana si jej pořádně prohlédla a snažila se jej zabít pohledem. Nafoukla se, a když se nesetkala s očekávanou reakcí, tak zase vyfoukla. „Máš cos chtěl, uvolní část postele, jdu spát.“ S tímto se mu vetřela pod deku a skoro jej shodila z postele. Praštila jej ještě medvědem. Evan jen ještě něco z polospánku zamručel a místo polštáře objal kapitána.
„A jestli budeš chrápat tak jdeš na chodbu.“
„Cccc, sprosťáku...“

major Lorne a kapitán Petersonová... noooo, zajímavé šatečky majůrka bych na něm teda opravdu chtěla vidět i ve skutečnosti a Zuzanu, jak ho mlátí plyšákem taky dobře jsem se pobavila, pěkná část

Souhlasím, moc pěkně vydařená část.

Moc vám děkuju za komentáře , jako vždy mě udělaly radost. Tentokrát se asi na další část budem muset trochu déle čekat, nestíhám vůbec psát nápady jsou, ale čas na jejich zpracování nějak není

Achtung! Achtung!
Omlouvám se, ale vzhledem k okolnostem, které nastali, tak nebudu moci nějakou dobu psát. Povídka se tu zřejmě neobjeví více jak měsíc. Za to se předem omlouvám.
Dále pak, jak jsem psala v úvodu k povídce: Z právního hlediska, že před celou povídku patří ještě jedna jménem Šachová partie, pak ehm, no, zjistila jsem, že před to úplně tahle povídka nepatří. Takže... nooo... zapomeňte na to co jsem kecala. Před tu povídku nepatří nic a odehrává se zhruba půl roku po povídce Začátek konce, na kterou volně navazuje .
Každopádně pro ucelení všeho. Zuzana se s Chuckem rozešla (nebo Chuck se Zuzanou? Oni sami v tom mají nepořádek ), podle všeho si oba myslí, že chyba je v každém z nich... snad to ještě budu vzpomínat.

Povídka Odboj, je pouze vyplňovací a prozrazuje možné kousky budoucnosti, odhaluje jednání některých postav, které je vlastně úplně jiné. Nenavazuje na žádnou povídku a ani s ní zatím nemá nic společného. Později si však můžete všímat různých odlišnosti, nebo i podobností v celém jeho ději.

Doufám, že o následující povídku se s vámi budu moci podělit co nejdříve a doufám, že omluvíte moji chvilkovou nepřítomnost – kterou se snažím zamaskovat pomocí jedné části v tématu: Přísahej na mou smrt.
Tak tedy pěkně strávený zbytek víkendu

[Dragon]

add povídka: "Jak chutná touha"

k tomu můžu dodat jen:
opravdu povedené dílo ...

Tě zaházel papíry, koupací kačenko....uuuuu to je tu nějak vedro..

Díky, mám radost, že se tohle líbilo původně jsme ji chtěla smazat

Padadam pam... podívejme se, kdo je zpět . Omlouvám se, že dlouho jsem se neozývala ani v jendom tématu. Měla jsem menší komplikace s psaním, nešlo ani o to, že bych měla tzv. autorskou krizi, spíše šlo o zdravotní problémy, které mi na chvíli nedovolily psát.
Každopádně jsem tu a mám pro vás novou povídku, kterou jsem se rozhodla rozdělit do pěti částí.
Povídka se jmenuje Hádův kult a hlavní hrdinové jsou opět Evan Lorne a Zuzana Petersonová (Lorneová, už je to tak). Ráda vám tentokrát prozradím, o co půjde. V Pegasu naráží týmy na několika planetách na podivné symboly, ač by chtěli do určité doby v tom nehledají žádné souvislosti.
Doufám, že se vám bude líbit celkový nástin na to, kdo Antici jsou a kam až byli v době války (i před) schopni zajít. Možná se dozvíme, co, nebo kdo je Atlantis a pevně doufám, že se dozvíme i jak to ve skutečnosti bylo s Wraithskou válkou
Za korekci děkuju DA - jako vždy, velké díky. A vám přeji jen už pěkné počtení

Hádův kult

1. část: Strach

Zuzana Petersonová pohlédla na svého velícího a zamračila se. Poslední dobou se stále více stávalo, že ji představoval jako svoji ženu a nebo na ni dělal vtípky. Na jednu stranu se choval jako její manžel a na druhou se k ní choval hůře, než kdysi. Dokonce si tohoto všiml i podplukovník Sheppard a několikrát ji nabádal, aby celou situaci uklidnila. Sice se oba neměli v lásce, ale pokud šlo o klid celé základny, tak John Sheppard nějakým záhadným způsobem dokázal vycítit, co se kde dělo. V tomhle jej obdivovala.
„Majore,“ zašeptala. Přilákala tímhle jeho pozornost, i když jej vyrušila u jedné z nejdůležitějších činností, a to sestavování měsíčního rozpisu služeb, který sice byl jednoduchý díky programu doktora McKaye, ale stále se musel překontrolovávat.
„Ano?“ odložil papíry bokem a výjimečně ji poslouchal.
Zelenoočka si povzdechla a šla si sednout k němu. „Za týden má na Atlantis přijet návštěva, která pak na Zemi definitivně rozhodne, jestli budeme kolonií, nebo ne. Podplukovník s panem Woolseym si pak půjdou na Zem poslechnout definitivní rozhodnutí a já potřebuju odpověď na jednu otázku, která mě trápí už hodně dlouho.“ Šla na to oklikou a snažila se jej co nejvíce „přitlačit ke zdi“, aby dostala to, co chtěla. „Jak bereš to naše ,manželství‘? V jednu chvíli mám pocit, jako bych byla tvoje žena a v druhou chvíli mě něčím urazíš, nebo zesměšníš... nevadí mně to utahování, ale mám pocit, jako by se něco změnilo a sám si nejsi jistý, co dělat a kompenzuješ to tím, že se chvíli jsi hodný a za chvíli... jsi takový blbec, že bych ti nejraději nakopala zadek.“
Major na ni chvíli zíral a nebyl schopný slova. Tohle nečekal, tedy rozhodně ne tak brzo. Doopravdy si své chování nějak neuvědomoval, ale sám si nebyl jistý, jak se chovat. Štvalo jej, že s ním žádná doktorka nechtěla na rande, že prý je ženatý a to se nehodí. Pak tu byly takové, které by zájem měly, ale to zase neměl zájem on. Jenže ve skutečnosti měl zase někoho, na koho se mohl kdykoliv obrátit a pravda byla, že jej Zuzana nikdy nevyhodila ze dveří - ať přišel s čímkoliv.
„Dost jsem o tom přemýšlel,“ přiznal nakonec. „Nechtěl jsem ti nijak ublížit... ale pravda je, že sám nevím. Na jednu stranu bych byl rád, když bych byl tvým manželem... nesměj se hlavně, prosím,“ zarazil jí, i když se k tomu rozhodně nechystala. „Je mi skoro čtyřicet a nejsem nejmladší. Tady nemám nikoho a na Zemi mám jen rodiče a sestru, která stejně nemá čas vždy, když si zamanu. Rodiče jednoho dne zemřou a sestra žije svým životem a já bych vlastně neměl nikoho,“ mírně si povzdechl. Nemusel to říkat, tohle cítil každý tady. Dříve nebo později si každý obyvatel uvědomil jednu věc - že je sám. „Na druhou stanu se toho bojím. Nechci zničit nic z toho, co do teď bylo...“ Promnul si obličej a opřel se o židli. Čekal, co na to řekne jeho společnice. Ta zatím jen přikývla a pak si dala židli vedle něj a opřela se tak, aby se opírala o jeho hrudník a trochu jej objala. Váhavě ji objal a čekal, co řekne, i když odpověď na nevyřčenou otázku už znal.
„Jistota je něco, co oba potřebujeme, ale nejsem si jistá, jestli jsme oba ochotni respektovat to ,manželství‘.“ Ona do toho klidně půjde. Proč ne?
Lorne se zamyslel: „Pak by možná stálo za to si dohodnout nějaká pravidla – takhle bych to úplně nenazval. Prostě na zkoušku, a když to bude klapat, pak zřejmě jako manželé můžeme fungovat.“ Tady se ušklíbl a následně uchechtl. Jo, italská domácnost, tak ta mu ještě chyběla. Ale ženu pěknou měl, když na to přišlo. Popravdě teď poprvé o ní uvažoval jako o ženě, se kterou by měl v budoucnu žít a trávit s ní noci. Nebyla to ta nejhorší představa.
„Fajn, jednou jsem tvá žena, tak se ke mně tak budeš i chovat,“ pokrčila rameny. „To mimo jiné zahrnuje taky, že vyžaduju zásadně monogamii, ve třech vážně nežiju.“ Dobře mu tak, má co chtěl.
„Pak já chci, aby sis za jméno Petersonová dodala Lorneová, které jméno budeš preferovat je už na tobě, ale byl bych raději, kdyby ses představovala Lorneová.“ Zamyslel se. „Předpokládám, že počítáš se všemi aspekty manželství... och jej, moje kreditka už teď pláče.“ Podrbal se na zátylku. Tohle bude velmi náročné manželství, zvláště na jeho plat.
Zuzana se ušklíbla. „Chci svoji svatební noc!“
„Podej si žádost na vyšších místech...“

John Sheppard si procházel nějaká hlášení a neskutečně se u toho nudil. Vědci jej vždy doháněli k šílenství a on se rozhodl, že se půjde nějak rozptýlit. Třeba svačinkou v jídelně. To mu přišlo jako bezva nápad. Vstal a protáhl se. Cítil, jak se mu všechny svaly na zádech napnuly a uvolnily. Dokonalost sama. Možná se půjde podívat do tělocvičny na Ronona, ten tam určitě cvičí.
Chytal se odejít, když ho ve dveřích zastavila kapitán. S mírným povzdechem jí pokynul, že má jít dovnitř a zase si šel sednout na křeslo.
„Co pro vás můžu, kapitáne, udělat?“ zamručel, a podle tónu hlasu se dalo poznat, že si přeje, ať je to, co je to, hlavně ať je to rychle.
„S majorem Lornem jsme si už celou situaci vyjasnili, pane,“ oznámila. Přesto John cítil v tom celém jedno velké ALE. Pokynul, aby pokračovala. „Dospěli jsme k názoru, že naše manželství považujeme za platné, ať se stalo, kde se stalo.“
„Čekal jsem to a s Woolseym jsme pro to už udělali jistá opatření,“ zahučel. Ano, moc dobře Evana znal, aby věděl, že tyhle věci bere hodně vážně a tohle rozhodnutí jen tak nemůže ignorovat. Vlastně Petersonová byla to samé, jen u ní se nemohl zbavit touhy ji uškrtit, i když poslední dobou spolu docela vycházeli. Mluvili spolu pouze o práci a oba si dělali srandu z Lorna. Navíc se mu nesnažila převychovávat McKaye.
„Pane?“ nechápala.
„Podívejte, já i Richard Woolsey jsme si moc dobře uvědomili, že jsme vás do toho trochu dotlačili a že oba jste až moc zásadoví v některých věcech. Navíc, jsou tu pravidla, která porušujeme všichni, takže jsme se dohodli, že vy budete spadat přímo pod moje velení a major, který nepotřebuje tak tvrdou ruku, bude spadat pod velení pana Woolseyho. Samozřejmě oba spadáte pod moje vojenské velení a major je i nadále mým zástupcem, ale jen nechci, aby se šířily pomluvy, že vám pan manžel nadržuje.“ Zazubil se. „Navíc major si vzal za ženu přímo satana, takže se mu to snažím ještě ulehčit.“
Zuzana chvíli celou informaci vstřebávala a přemýšlela, jestli to celkově znělo jako pochvala nebo jako urážka, či to měla brát jako dobrý skutek ze strany podplukovníka. Našpulila rty a nakrčila čelo. Nakonec z ní vypadlo. „Dobře, děkuju... můžete mi prosím dopsat za jméno ještě majorovo příjmení?“ zamručela neochotně.
Tady se John skoro rozesmál a přímo před ní otevřel její spis – Petersonová přemýšlela, proč ho má po ruce – a za její příjmení dopsal: Lorneová.
„A mimochodem, kapitáne, jsem ochoten vám tolerovat hodně, ale jsou věci, které vám nemusí projít. Tohle je celé ještě neoficiální a teprve je to v celkovém jednání na Zemi. Doufám, že máte doma dost vlivných přátel, jinak se zřejmě budu muset s jedním z vás rozloučit a ač to říkám nerad, oba vás tu potřebuju, zvláště v těchto časech...“
Zuzana přikývla a chvíli přemýšlela, než se rozhodla k jednomu kroku, kterého se obávala. „Pane, je tu ještě něco, co byste měl vědět.“ Neochotně přešlápla a nakonec mu sdělila vše, co se mu kdysi obávala říct. Ano, měla své důvody, proč to tajit, dokonce mu je i vysvětlila. Zuřil, dlouho. Křičel, ale nakonec se uklidnil a vyslechl si to celé znovu. Zhodnotil celou situaci a přikývl. Překvapilo jej, jak v oné záležitosti ohledně wraithského zařízení, co našli u Jeronýma Joansona, postupovala. Samozřejmě jej naštvalo, že mu nic neřekla, ale podle toho, jak mu celou situaci popsala, pochopil, že mu nevěřila. Taky by jí nevěřil, v tomhle by nevěřil ani McKayovi, natož sobě.
„Dobře, kapitáne, věřím, že dnešním dnem udělám tolik ústupků u vaší osoby, že bych se pak měl zastřelit, ale příště chci o podobných záležitostech vědět. Byl jsem dostatečně jasný?!“
„Ano, pane.“
„V tomhle mi můžete věřit, nejsem uctívač a nikdy se jím nestanu. S těmi pijavicemi mám více zkušeností jak vy a stál jsem na začátku jejich probuzení, chci abyste pochopila, že po tomhle je v dnešní době málo lidí, kterým se dá věřit a já sám skoro nikomu nevěřím, ale byl bych rád, kdybychom se navzájem do toho malého okruhu lidí navzájem zařadili.“
„Předsudků se jen tak nezbavíme,“ zamručela Zuzana a poprvé se mu za celou dobu podívala do očí.
„To ne, ale pro začátek... začala jste dobře,“ pousmál se John, „a věřím, že já taky,“ připomněl jí vše týkající se kolem jejího manželství.
„To ukáže čas, pane... stejně jako ukáže, jestli tohle rozhodnutí bylo správné, nebo ne...“ Jakmile mírně přikývl, že rozumí, tak odešla. Tohle by měla. Získala si podplukovníkovu důvěru, to stačilo. Prozatím ano.

Atlantis byla klidná a podivně tichá, jako by se obávala toho, co má přijít. Možná to vycítila od svých obyvatelů. Strach... každý jej cítil, ze stěn, na chodbách, uvnitř sebe. Oceán temně šuměl a nad městem se tvořila temná mračna, která se brzy doplnila o silný vítr a hustý déšť. A přesně do takového počasí přišla delegace ze Země.
Řídící místnost se hemžila slavnostními uniformami. Technici ještě dělali poslední úpravy, stejně jako úklidová četa a kuchaři. Všechno muselo být do posledního puntíku dokonalé.
Richard Woolsey přejel pohledem část nastoupeného mužstva a vyslal krátkou modlitbičku směrem k nebi, aby se nic nepodělalo. Pohled mu padl na novou manželskou dvojici. Zuzana Petersonová právě upravovala kravatu svému manželovi a ten se tvářil, jako by snědl citrón. V tu chvíli jej napadlo, že měl raději uspořádat zápalnou oběť ohledně té prosby, aby se nic nestalo...
Z modré hladiny vystoupili čtyři muži a jedna žena. Tři z nich měli vojenskou uniformu, zbytek vypadal na civilisty. Ti dva v sáčkách Richard znal. IOA sem poslalo své dva nejtvrdší muže, Abrahama Smitha a Toma Ledvinu. To podle Richarda nebylo to nejhorší. Samantu Carterovou a generála O´Neilla znal a vážil si jich, tihle dva mu nevadili, nejhorší na tom celém byl armádní generál George Brisom, o kterém se říkalo, že je nelítostný, avšak spravedlivý. Po tomhle měl Woolsey chuť utéct do svého pokoje a zahrabat se v papírech a nechat předem prohranou bitvu na Sheppardovi. Místo toho se však nadechl a šel celé návštěvě vstříc.

„Kapitán Lorneová vás doprovodí do vašich pokojů.“ To příjmení si John prostě nemohl odpustit, i když tušil, že zelenoočka dává přednost Petersonové. „Každý dostanete vysílačku k vaší potřebě a pokud budete cokoliv potřebovat, neváhejte kontaktovat mě a nebo kapitána. Ještě bych vás chtěl poprosit, abyste se sami nepohybovali po Atlantis. Nechci vám tímto zakazovat jakkoliv pohyb po městě, jde čistě o vaši bezpečnost. Pokud se budete chtít projít, kdokoliv z nás vás doprovodí kamkoliv,“ snažil se celou situaci vysvětlit. Měl pocit, že to spíše zhoršil, ale co mohl dělat? „Jde o to, že Atlantis je obrovská a málokdo ji zná úplně nazpaměť, neradi bychom vás ztratili.“ Pokynul jim a mírným zasalutováním je opustil. Další dotazy pouze na kapitána.
Zuzana mávla rukou a tím jim naznačila, aby ji následovali. Po cestě se dala do vyprávění: „Jak již řekl podplukovník, vaše vysílačky najdete v pokojích, které se nacházejí v odlehlejší části Atlantis. Chtěli jsme vám dát pokoje blíže řídící místnosti, ale bohužel jsou všechny buď obsazené, nebo byste byli ubytováni v nepohodlí.“ Nějak nepřemýšlela nad tím, kam chce jít, prostě tam šla. Její jediné přání bylo shodit ty příšerné boty z nohou a udělat si pohodlí.
Pomalu je vedla k transportu a dovedla je do jedné z jižních věží, která byla napůl obydlená. Zastavila se až u pokojů. „Uniformu, vysílačku a vše, co potřebujete, najdete v pokoji. Pokoj každého z vás je opatřen cedulkou se jménem. Nalevo se dostanete k chemickým laboratořím. Vpravo začíná již neobydlená část.“ Popisovala jim jejich možnosti. Moc jich nebylo, pokud se nechtěli ztratit. „Pokud by vám to nevadilo, tak bych vás nechala se zabydlet a stavila bych se pro vás,“ podívala se na hodinky a zamračila se, „tak za dvě hodinky, to by měl být čas na večeři.“
Přemýšlela, jestli má nebo ne, ale pak se rozhodla, že by před nimi neměla nic tajit. „Pokud však máte zájem, tak se za půl hodiny stavím a můžete jít se mnou na poradu.“ Jak tušila, všichni zpozorněli.
„O co se bude, kapitáne, jednat?“ staral se generál O´Neill. Porady neměl rád a popravdě si chtěl odpočinout. Tušil, že Carterová i Brisom tam budou chtít jít a to znamenalo, že jej budou přemlouvat. Takhle alespoň bude vědět, do čeho jde.
„To se, pane, docela špatně vysvětluje. Víme, co jsme našli, ale nejsme si jistí, co všechno víme. Ještě jsme to dnes ráno s doktorem McKayem, majorem a podplukovníkem trochu probírali.“ Nervózně si prohrábla vlasy. „Popravdě... jedná se o určitý druh kultu v této galaxii a já si sama nejsem jistá, na kolik je tohle celé důležité, ale vaše zkušenosti a postřehy by se nám mohly hodit.“
Plukovník Carterová vypadala, že nad celým tímhle šíleným a naprosto hloupým pozváním uvažuje. Nakonec dospěla k názoru, že pokud je to dobré pro McKaye, pak by to mohlo bavit i ji a přikývla. Generál O´Neill váhavě napodobil svého nejoblíbenějšího vojáka a generál Brisom souhlasil už jen z důvodu, aby pak mohl kritizovat průběh porad. Vypadalo to, že na poradě ohledně fanatického náboženství téhle galaxie bude výjimečně narváno.

[andoriel]

Tak jsem po delší době dočetla zase něco až do konce. Přiznávám, že když vidím moc hrubek, zavírám i zajímavé téma. Tady nemusím.
A na Hádův kult jsem zvědavá. Doufám, že už je Ti dobře a budeš pokračovat.

Jsme ráda, že můj drahý korektor nezklamal . Je to prostě šikulka ( ale říkat se mu to nesmí a sem zase tak často nezavítá ).
Já doufám, že se ti povídka bude i nadále líbit, snad to moc nenatáhnu a to zajímavé přijde brzy . Je mi rozhodně lépe a právě proto jsem se dala do psaní . Další díl bych chtěla dát co nejdříve , aby měli všichni ještě v paměti to, co se dělo předtím .

Ale smí, říkat se mu to smí, on to rád slyší .

A sakra
Co ty tu vůbec děláš?:D

Ááá, Hádův kult, už se těším na pokračování. Příběhy o starověkých bozích mám strašně ráda. A tvoje povídky jsou skvělé!

BB20: Doufám, že nějak nezklamu snad Háda udělám takového, jaký by měl být Jinak jsem moc ráda, že se ti povídky líbí


Tak a rovnou sem přidám i další díl, snad nebude tak vyčerpávající, jak se zdá a pokud ano, pak se omlouvám, ale ty informace v něm jsou důležité
Za korekci děkuju DA (ty kluku šikovná ) a vám všem přeju příjemné počtení

2. část: Hadí odkaz

Doktor McKay se rozhlédl po zasedací místnosti a zašklebil se. Tohle kapitánovi a Woolseymu dlouho neodpustí. Co je to napadlo sem zvát ty šílence ze Země? Ne, že by mu Sam Carterová vadila, ale celkově si myslel, že tohle je pro všechny nezajímavé téma. Nakonec nad tím mávl rukou a sedl si na své místo. V čele stolu seděl Richard Woolsey, i když tohle nepatřilo mezi pravidla. Většinou, když se měla porada táhnout na delší čas, sedával v čele stolu ten, který podával nejvíce informací a to z důvodu, aby na něj ostatní viděli. Dnešní porada se ale měla spíše podobat diskuzi, než něčímu monologu.
„Asi na třetí misi v téhle galaxii s podplukovníkem Sheppardem jsme narazili v jednom chrámu na vyobrazení hada zakusujícího se do ocasu,“ začal Rodney. Pro ilustraci nechal promítnout několik fotek. „Na Zemi je tento symbol docela běžný. Jedná se o takzvaný: „Uroboros“, neboli věčný život, rovnováhu, nekonečno... pod tím si můžeme představit snad cokoliv...“ mávl rukou a tím naznačil, že vše vyjmenovávat nebude. „Postupně jsem zjišťoval, že podobný symbol se vyskytuje na více chrámech. Naši archeologové se na to zaměřili, ale nikdy zcela nepřišli na to, jaký přesný význam má celý tenhle symbol pro místní kultury.“ Následně promítl mapu galaxie s červenými a zelenými puntíky. „Červené puntíky zaznamenávají planety, kde jsme na podobný symbol narazili. Zelené jsou ty, které jsme navštívili. Zatím jsme však nemohli s ničím pohnout.“ V tuhle chvíli kývl na kapitána a tím jí předal slovo.
„Při návštěvě M3X-298, planety Malena - plukovník Carterová ji již navštívila,“ naznačila, že blondýnka musí vědět, o co jde, „se mi konečně podařilo přemluvit starostu k nahlédnutí do místných posvátných míst.“ Poposedla si a jako doktor McKay taky pustila nějaké fotografie. Většinou se jednalo o fotky jeskyní, kostelu a různých kreseb. Na některých fotkách byl zaznamenán stejný symbol, jaký viděli před chvílí. „Každé posvátné místo bylo označené hadem zakousnutým do svého ocasu. Podle Malena se jedná o symbol určité temnoty, ale zároveň i radosti. Nebyl schopný mi to zcela vyjasnit. Podle jejich tradice, která se v tomto směru předává pouze ústní formou, je to symbol zastupující strach, temnotu, ale i jednotu a moc. Zřejmě se za ní skrývá nějaká mýtická postava.“ Tady se musela podívat do svých poznámek. Uvědomovala si, že si občas protiřečí, avšak to si protiřečil i starosta M3X-298. Napila se kávy a pokračovala: „Někdo, koho neradi jmenují a podle nich je i neviditelný. Z nápisů na chrámu tenhle ,neviditelný muž‘ doopravdy existoval, avšak jeho zobrazení je vždy provedeno pouze jako obrys nějaké postavy, nebo hada.“
Do řeči jí skočil Sheppard: „Had je v této galaxii nejenom vyobrazení temnoty, smrti, ale taky daru života. Z hadích jedů se dají připravit léčivé masti a kapky. Podle nás se může jednat o někoho, kdo rozhodoval nad životem a smrtí, ale také dokázal uzdravovat. Musel mít neskutečnou moc.“
Slova se ujal Rodney, Zuzana slovo dostane až po tom, co tuhle myšlenku dokončí on. „Správně, myslíme si, že se jedná o nějakého Antika, který z nějakého důvodu dokázal ovládat část galaxie, která jej doslova uctívala. Před nedávnem jsme našli zbytky nějaké jeskyně, kde podle antického textu Antikové tohoto muže zatracovali. Zvláštní na celém místě byl však wraithský text, který v překladu spíše tajemného oslavoval, avšak nabádá ostatní Wraithy, aby jej nehledali.“
Část wraithského textu, kde se pojednávalo o stavu tohoto ,hadího muže‘ se objevila na stěně. „Avšak nevyhledávejte jej ani ve stavu nejvyšší nouze, neboť co jest zatraceno, tak i takové zůstane,“ přečetl major Lorne. S wraithským jazykem problém neměl, antičtina pro něj představovala větší oříšek. „Dále však je: „Neboť on rozhoduje o životě a smrti, jeho duše je ztracená...“.“ Zamyslel se, tohle dávalo věcem jiný rozměr. „Vypadá to, jako by měli Wraithové nějaké temné a staré zvyky. Zřejmě jeden čas pekli s Antiky.“
„S Rodneym si to myslíme taky,“ potvrdila jeho myšlenku Petersonová. „Zřejmě si Antici i Wraithové myslí, že je tento muž nebezpečný. Myslíme si, že se jedná o někoho, koho Antici poslali za nějaký čin do vyhnanství. Zpět však k M3X-298. Podle staré tradice měl onen neviditelný muž dar léčit. Byl mocnější než Wraithové, než Předci, když někdo vážně onemocněl - tak, že se pohyboval na hraně mezi životem a smrtí - a dokázal onoho „boha“ najít, pak byl uzdraven... Možná dříve byla planeta, na kterou lidé chodili pro rady někde zapsána, jenže postupem času se její adresa ztratila... Jedná se o jakýsi ,Hadův kult‘. Každý rok se musí narodit jedna černá ovce, která je v létě obětována. Nejzajímavější je, že při zabíjení černé ovce se musí člověk dívat jinam.“
Major Lorne se přihlásil, „Na planetě s Verehem jsem se setkal s něčím podobným. Podle něj je kdysi dávno hadí muž navštívil a naučil je léčitelství. Jednoho dne však zmizel a jeho lid onoho neznámého uctívá. Prý, ale to myslím, že je spíše pohádka, ze všeho nejvíce miloval žluté květy, které se podle botaniků podobají narcisům... Samozřejmě se v celé vesnici nejvíce uctívají rudé květy. Podle nich je rudá barva značení krve a jakési zvrácené čistoty. Podle nich je to něco mezi životem a smrtí... V jejich svatbě, pohřbu a ve všem se objevuje něco z toho ,Hadova kultu‘. Mrtvým prý dávají do úst minci. Podle kapitána to samé dělají i na planetě Malena. Ať je to, co to je, je to rozhodně velké.“
„Podobné chování jsme zaznamenali i na více planetách,“ přidal trošku do mlýna Richard Woolsey. „Řekněte mi, doktore, k čemu jste s kapitánem, podplukovníkem a majorem došli?“
Tady se Rodney nadechl. Cítil, že má v krku úplně vyschlo. „Myslíme si, že onen vyhnaný Antik je řecký bůh Hádes.“
V místnosti nastalo hrobové ticho. Všichni přítomní zpracovávali myšlenku a snažili se sesbírat ony roztříštěné kousky o řecké mytologii v paměti.
„McKayi,“ promluvil do ohlušujícího ticha O´Neill: „Myslíme oba toho stejného boha?“
„Pokud máte, pane, na mysli toho chlápka, co žil v posvětí a každičkou duši si prohlédl, než ji k sobě pustil... jo a měl taky trojhlavého psa a takové ty věci... pak ano, je to ten samý chlápek jako tady,“ zabránil hádce Lorne.
„V antické databázi jsme našli jednoho Antika jménem Fotein,“ vrátil se k tématu vědec, „patřil mezi nejlepší léčitele na Atlantis a často zasahoval do života lidí na jiných planetách. Nerad viděl trpící lidi, ale bohužel jeho zákroky se často neshodovaly se zákony Antiků. Podle toho, co jsem se dočetl, nesouhlasil ani se stavbou samotné Atlantis, ale tady je záznam poněkud nejasný... každopádně v jedné hádce zabíjel a ve strachu z pomsty ostatních sebral ZPM, několik antických zařízení a utekl. Prý se usadil v nějaké nepoužívané antické základně. Za tento odporný čin však byl radou starších odsouzen k věčnému vyhnanství a zatracení...“
„Doktore,“ přihlásil se o slovo Brisom, „to mi nezní jako ten samý chlápek jako máme my na Zemi.“
„Na Zemi Hádes ve skutečnosti nepáchal žádné zlo,“ vysvětlovat hned Kanaďan. „Zřejmě si tento mýtus vymysleli Antici a přitáhli jej sebou na Zemi.“
„Dobře a na kolik víte, že ten Fotein je Hádes a že nejsou řecké báje a pověsti pravdivé?“
„To nevíme,“ vysvobodil McKaye John, „jen si to myslíme. Podle bájí byla Atlantis taky ostrov a její obyvatelé válčili se vším, co mělo nohy...“
„A pokud se ukáže, že tentokrát mají báje pravdu?“
Všichni čtyři, kteří přednášeli, se zarazili. Doběhl je. Nad tím tak úplně nepřemýšleli. Slova se však chopil Evan: „No, pane, pak jsme v hajzlu.“
Zbytek se rozesmál, samozřejmě, jak jinak. Dalo se to čekat, v konečném důsledku to vlastně bylo jedno. Celá porada se týkala mýtu, který ani nemusel existovat a oni čekali nějaký zázrak, který spadne z nebes. Měli jen báje a pověsti, pár antických záznamů a na tom se snažili zoufale postavit svoji teorii.
„A máte vůbec ponětí, kde se to Hádovo sídlo nachází?“ zeptala se věcně plukovník Carterová.
„Nooo...“ protáhl doktor McKay, „ myslíme si...“
V tuhle chvíli si Richard Woolsey povzdechl, „takže nevíme nic. Jako vždy, zkusíme se zaměřit na planety, kde jsme...“ Jeho řeč přerušila zelenooká kapitánka, která se mírně rozkašlala. Jen mávla rukou, že to hned přejde. Sám si na to na poradách už zvykl, vždy ji však sledoval poněkud obezřetněji než ostatní. „V pořádku, kapitáne, klidně můžete jít,“ kývl. „Jak jsem říkal, zaměříme se na planety, kde se onen znak a nebo jakýkoliv odkaz na Háda objevuje. Poptáme se místních a tak dále... Doktor McKay zkusí projít databázi o antických nepoužívaných základnách a...“
Tentokrát kapitán mávla rukou a naznačila, že si na chvíli odskočí ven. Špatně se jí dýchalo a nemohla popadnout dech. V krku ji neskutečně škrabalo a pálení na plicích se zdálo silnější, než byla ochotna přiznat. Zkoušela se napít, ale nepomáhalo to. Světla se jí rozmazávala. V uších jí hučelo a cítila podivné houpání. Rukou opatrně jela podél stěny a snažila se utlumit i tak hlasitý kašel. Nechtěla rušit.
Major Lorne sledoval Zuzanu, podle jeho názoru vypadala bledě, tedy možná zbledla hned. Co následovalo, čekal. Vlastně to znal moc dobře. Nikdy to neskončilo u nevinného kucknutí a zakašlaní. Stávalo se na poradách docela běžně a často musela na chvíli odejít na chodbu. Viděl ji v tomto stavu i při horších záležitostech. Vlastně, celou dobu co ji znal, měla tenhle malý problém, avšak jemu ani Rodneymu se nikdy nesvěřila. Vždy se vymlouvala na to, že jí vyschne hrdlo a prostě se rozkašle. Popravdě to tu znali už všichni. Přišel zase jeden z jejích dnů.
John Sheppard se zamračil a sledoval ženu přidržující se stěny. Začínal si dělat starosti. Podle něj se tohle táhlo už dlouho a ani Carson ani Sanders s tím neudělali žádné pokroky. Stejně jako Richard Woolsey, tak i všichni ostatní sledovali, co se bude dít dál. Tentokráte však Evan Lorne vstal a šel za kapitánem.
Vyšel za ní ven a stoupl si těsně za ni. Sledoval, jak se pevně chytla zábradlí a ještě se více rozkašlala. Doslova slyšel jak sípala a snažila se popadnout dech. Zareagoval na poslední chvíli. Z ničeho nic se Petersonová zřítila směrem k zemi. Tak tak ji zachytil a zabránil tomu, aby si rozbila hlavu o antické zábradlí. Klesl s ní na zem a snažil se zjistit jestli dýchá. Slyšel několik výkřiků, někdo pohotový volal doktora. Opatrně ji položil na zem a snažil se zjistit, co může pro ni udělat. Nevnímal vyděšené pohledy ostatních, tichý šeptot a předení města. Něco nebylo v pořádku, cítil to on, cítilo to město...

„Majore, je mi jedno jakou máte hodnost, jsem sice kapitán, ale jsem ksakru doktor! A stále mám v tomhle právo veta! Nepůjdete za ní!“ vztekal se Thomas Sanders. Zřejmě šlo již do tuhého, když se netvářil jako dobrý kamarád všech.
„Je mi jedno, že jste doktor, je to má žena a já mám právo ji vidět a vědět, co jí je!“ zavrčel mu do obličeje. No co, s McKayem se domluvili, že to zjistí, ať se děje, co se děje. „Pochopte, já to musím vědět, i kdyby to nebyla má žena...“ Teď už kňučel. Tohle nebylo nachlazení nebo škrabání v krku. Vždyť se skoro udusila.
Sanders si povzdechl a promnul si obličej. „Věc se má tak, pane,“ trošku zaváhal, „že vaše žena umírá...“ Neměl rád tohle oznamování. Sledoval, jak Lorne nahmatal židli a doslova na ni žuchl. Zahleděl se do země. Šok v takových chvílích považoval doktor za nezbytnou část. „Umírá už několik let a ví to, nechtěla jen nikomu přidělávat starosti. Je jako časovaná bomba, může žít roky a nebo jen pár dní...“
„Na co přesně...“ chtěl se zeptat ale nějak nemohl.
„Na to, co její matka, ale tohle je majore přísně soukromá informace. Berte to, že je to v rámci rodiny.“ Zarazil se a pak ho poplácal po rameni, „Jděte za ní...“

„Řekl jsem si, že bychom mohli na večeři...“ navrhl nervózně. Však byla jeho žena a tohle patřilo ke standardním postupům. Navíc, nikdy by si neodpustil, kdyby ji už nestihl pozvat. Slova doktora mu stále hlodala v hlavě a on na ně i přes manželčino ujištění nemohl zapomenout. Nešlo vymazat něco, co se vás úzce dotýkalo.
„Evane, jsem v pořádku,“ povzdechla si Zuzana a pohladila jej po paži. „Cením si toho, co pro mě děláš, ale nic mi není.“ Tom jí řekl, že to Evanovi oznámil. Čekala to, ne tak brzo, ale jednou se to dozvědět musel. Co na tom sešlo? Měla dny a nebo měsíce, roky... měla nejlepší předpoklady pro to žít až do devadesáti, nic jí nebylo. Přiznat si to znamenalo slabost.
Lorne na chvíli zavřel oči a vzpomněl si na to, kdy už ji v rakvi viděl. Nepamatoval si nic hezkého. Děkoval nebi, že se probudila včas, avšak někdy není někomu souzeno... Zatřepal hlavou a povzdechl si. „Jdeme na večeři,“ oznámil. Pokud se snaží jej odehnat, tak on se nedá. „Četl jsem ten dopis, když sis hrála na mrtvou...“ zašklebil se.
„Cože jsi?“ vydechla vyděšeně. „Nečetl, vrátil jsi mi ho neotevřený!“
„Vrátil?“ podivil se. „Lásko, ty falšuješ moje podpisy,“ mávl rukou, aby ji zarazil, „vím o tom, já zase po sobě umím zamést stopy. To, že jsem ti ho vrátil neporušený, neznamená, že jsem obálku na chvíli nedal nad páru, aby se odlepila a pak to opět nezalepil... Podle tvého výrazu se obávám, že jsi ještě neměla příležitost ho změnit, takže to, co jsi psala, musí být pravda...“
„Ale to bylo soukromé!“ nafoukla se.
Evan se pousmál. „Jistě, týkalo se to výhradně mé osoby a já jsem rád, že jsem si ho přečetl a na základě dopisu jsem došel k závěru, že ty na tu večeři stejně chceš jít, jen se cukáš, tak co kdyby sis přestala hrát a nadšeně přijala něco, co stejně chceš?“ Odzbrojil ji. Věděl to, viděl to na ní a celkově... konec konců odzbrojit ji pro něj nepatřilo mezi nejtěžší úkoly. Samozřejmě, to že se jednou opilý Green rozpovídal, to jí říkat nemusí...

Hvězdná brána se tyčila do výšky a doslova se naparovala. Jako pyšná kvočna vyzývala všechny okolo: „Podívejte se jak jsem dokonalá, krásná a jedinečná!“ Sluneční paprsky vyhřívaly celou řídící místnost a odrážely se na antické slitině, která se pod jejich náporem leskla. Barevné mozaiky v oknech zbarvovaly celou místnost do podivných barev. V takových krásných dnech se nikomu moc nechtělo pracovat. Škoda jen, že tu většinu času nezavadil mráček o oblohu.
„No ták, Greene, buď chlap,“ zabručel Evan Lorne. „Je to jen jedna služba, příští tvoji budu mít já.“ Teď už se vztekal, tohle by zrovna on měl pochopit.
Andy to ale chápal... moc dobře to chápal a chápal to hlavně ve chvíli, kdy proti němu před pár hodinami stála kapitán a v ruce držela jen tužku. V tuhle chvíli odsouhlasení znamenalo záchranu. „Podívejte, pane, moc rád bych si s vámi tu službu vyměnil, ale problém je ten, že vaše žena má moooc přesvědčivé metody, jak tomu zabránit.“
Evan si založil ruce na hrudi a naklonil hlavu na bok. Jo, tak odtud vítr vane. Tak to aby nasadil vyšší kalibr. „Koho se bojíš víc?“ prohodil naprosto nezávazně.
„V tuhle chvíli, pane?“ hlesl a snažil se z téhle otázky nějak vycouvat, aby nemusel odpovědět, zvláště, když začínal mít pocit, že v odpovědi nemá zcela jasno.
„Řekněme to takhle,“ pousmál se zářivě Lorne a chytl jej za rameno. Holt ruku kolem ramen mu prostě nedal. Pomalu jej vedl od brány dál, aby na něj případně nebylo vidět. „Ty si se mnou tu službu vyměníš a ještě rád...“
„Ale...“ pak si všiml majorova podivného úšklebku. „No...“ Tohle byla sakra nepříjemná situace. „Možná... kriste králi, vy dva jste se vážně hledali, až jste se našli! Jste major, dělejte si, co chcete!“ vybouchl.
„Ale ne, Andy...“ Green polkl, a bylo to tu, už jej oslovoval jménem. Je jasnej, druhého dne se nedožije. „Já po tobě nechci, abys měl pocit, že musíš. Přece tohle jde udělat i dobrovolně...“
„Pane, upřímně, jak mám udělat něco dobrovolně, když na jedné straně stojí někdo, kdo mě chce zabít tužkou a na druhé někdo, kdo se tváří...“ Lornovo zdvižené obočí jej zarazilo. Byl magor a s těmito lidmi se Andy nikdy nehádal. „Fajn,“ tady se seržant usmál, „ale budou to dvě služby... dvě noční místo jedné, to je fér.“
„Beru...“

Kapitán Petersonová si rozčesávala mokré vlasy a mračila se na sebe do zrcadla. Takhle zacuchané je dlouho neměla. Dospěla k názoru, že nadešel čas je trochu přistřihnout. Když je konečně rozčesala, což jí upřímně dalo neskutečnou fušku, tak se zabalená do ručníku vydala hledat nějaké oblečení na spaní. Nikam nepůjde, zaleze do postele, na kterou tak pěkně svítilo sluníčko a určitě tam bude krásně teplo. Večeři vynechá... pozvání od Evana bylo hezké, ale když měl tu službu... takže do zítřejšího rána nemusí vytáhnout paty z pokoje. Už otvírala skříň, když se otevřely dveře a v nich se objevil Lorne.
„Hm, vidím, že se chystáš,“ pousmál se. „Ale klidně si to, co máš na sobě, nech, večeři jsem donesl sem...“
Zuzana se po krátkém šoku, který jí málem způsobil srdeční zástavu, párkrát nadechla a v duchu napočítala do deseti. „Máš mít službu!“ obvinila ho hned.
„Hm, měl jsem mít službu, ale po vážném rozhovoru s panem Greenem došlo k výměně jedné noční služby za dvě...“ Zazubil se, když slyšel tiché zasyčení: „Ten malý hnusný podrazák.“ V klidu přešel ke stolu a všechny papíry dal stranou. Pak rozložil jídlo a zahleděl se na stále nerozhodného kapitána. „No, ale jestli chceš, tak si ten ručník sundej... a nebo víš co? K tomu se dostaneme později... Tákže, salát?“
Kapitán zavřela oči a napočítala do desíti, když to nepomohlo, zkusila do dvaceti a když nepomohlo už ani to, tak si dala pěknou stovku.
„Ale vzal bych si župan, aby ti nebyla zima,“ doporučil jí její manžel, kterého v tuhle chvíli chtěla uškrtit. „Mimochodem, co děláš?“
„Učím se počítat, ty debile!“

Pokračování příště