Prolog
Stargate Atlantis: Exogenesis Prologue píše:
Loď sklouzla pod hladinu oceánu. „Teď jsme v bezpečí,“ řekl Atlas a oddechl si. „Wraithové nás nebudou pronásledovat.“
Ea věděla, že se Atlas obviňuje kvůli jejím zraněním, ale transportní loď kolem nich prakticky explodovala. To, co proniklo trupem lodi, jí odřízlo nohy a poničilo inerciální tlumiče a také narušilo silové pole, které udržovalo integritu lodi. Sestup atmosférou planety byl strašný, zároveň se museli vyhýbat letce Wraithských šipek,
ale teď byli pod vodou a zvuky boje doznívaly.
Ea přestala svírat zbytky opěrek sedadla a zadívala se na Atlase. Odrazy vody na jeho obličeji měly být uklidňující, ale jen podtrhovaly jeho znavené rysy. Hrozné rány, které utržil v posledních týdnech, si vybraly svou daň – na nich obou – protože ho uzdravovala tak často, že teď si nemohla poradit se svými zraněními. Sotva mohla kontrolovat nejhorší krvácení a bolest.
Za oknem kabiny se objevil klenutý štít, který chránil Atlantis před vodou. O chvíli později Ea uviděla věže města a šokovaně na ně zírala. Všechno bylo tiché a temné a bez života. „Je pozdě. Už odešli!“
„To nevadí. Musí tam být ještě energie, jinak by nefungoval štít.“ Atlas se na ni podíval a polkl, když jeho pohled sklouznul na pahýly jejích nohou. „Znám souřadnice. Jakmile budeme uvnitř, můžu převést dost energie do brány a otevřít stabilní červí díru na Zem.“
„Co ostatní?“ Z místa, kde seděla, nemohla Ea vidět Atlasův displej, ale nepřehlédla, jak mu ztuhla ramena.
„Jen čtyři to zvládli vyhnout se šipkám.“ Atlasův hlas se zajíkl a tentokrát se na ni nemohl podívat.
„Tak málo.“ Dvacet lodí uniklo z osudného transportu. Ea zavřela oči, rozhodnutá ovládnout bolest, která hrozila, že ji zaplaví. Proč jim Moros nechtěl naslouchat?
„Už brzy Eo. Brzy, má lásko. Vydrž.“ Atlasovy prsty běhaly po klávesnici. „Synchronizuji naše silové pole se štítem města, abychom mohli projít.“
A pak? Když projdou hvězdnou bránou na Zem, Moros nebo někdo jiný pravděpodobně bude moci uzdravit jejich těla, ale kdo by mohl uzdravit její duši? A samozřejmě Rada by se dověděla, co Atlas udělal.
„Naše silové pole se nechce synchronizovat se štítem města,“ zavolal někdo z jiné lodi.
„Máme stejný problém,“ ozval se druhý téměř panický hlas. „Nemůžeme se dostat dovnitř!“
„To není možné!“ Obořil se Atlas. „Rada musela vědět, že můžou přiletět ještě další lodě.“
„Moros si myslí, že evakuace na Zemi je jen dočasné řešení,“ připomněl jim třetí pilot. „A že všichni se vrátí na Atlantis, jakmile najdou způsob, jak zničit Wraithy.“
Ano. Vždy to bylo o tom, jak oni skoncují s tou ohavností. Ze strachu Rada zakázala výzkumnou práci těm, kteří jako Atlas a Janus chtěli odčinit tu hrůzu.
Pilot nemusel už nic říkat. Štít města byl mnohokrát narušen piloty pod kontrolou Wraithů, kteří letěli s ukradenými loděmi. Netušíc, že Atlasův tým je stále naživu a věříc, že jsou jedinými přeživšími v galaxii, která nyní patřila Wraithům, Rada nastavila štít tak, aby odehnal všechny příchozí a zajistila tím ochranu města. To byl trest pro jejich tým za to, že utajovali svou práci. Vyhnáni z města, nemaje se kam vrtnout, jejich jedinou nadějí byla jejich schopnost se povznést – a Ea nevěřila, že je toho schopna.
Její strach z Rady náhle zmizel a Ea chtěla vykřičet svůj hněv na Morose. Ale samozřejmě Moros zajistil, aby jí a Atlasovi nebyla dána příležitost. „Proklínám je. Proklínám je všechny za jejich slabost, že nebyli schopni čelit pravdě!“ křičela.
Hlasy těch v ostatních lodích byly poznamenané zoufalstvím a brzy i rezignací, když i oni zjistili, že nemohou do města.
„To není možné.“ Atlas se zvedl ze sedadla a otočil se ke kontrolním panelům
hledaje řešení.
„Je po všem, Atlasi,“ řekla Ea snažíc se zachovat hněvivý tón, aby nebylo z jejího hlasu znát zoufalství.
„Nepřijmu, že nás opustili!“
„Jedna naděje zůstává.“I teď, když život unikal z jejího těla, se nemohla úplně vzdát.
Atlas otevřel panely a probíral krystaly. „Najdu způsob, jak změnit frekvenci. Vzduchu máme na dny-„ Ea sebrala zbytky sil a zvolala: „Podívej se na mě, Atlasi.“
Zaváhal, ale pak pokračoval ve zkoumání krystalů. Ea obdivovala jeho umanutost.Byla to vskutku Atlasova houževnatost, která mu pomohla vytvořit jeho neuvěřitelné stroje. Nepochybovala, že časem najde způsob, jak se dostat do města, ale čas byl to, co neměla. „Podívej se na mě!“ požádala ho. Těžko se jí dýchalo a zrak se jí mlžil. „Nezbývají mi dny, dokonce ani hodiny, Atlasi. Nebudu žít už moc dlouho.“
Krystaly mu pomalu vyklouzly z rukou a sklonil se k ní. „Nenechám tě umřít. Uzdravím tě.“ Jasné oči měl plné slz, vzal její dlaně do svých.
„Ne!“ odtáhla se.“ Nemáš dost sil a já odmítám žít, jestli zemřeš.“ Nemohla snést utrpení v jeho tváři.Trochu povolila, zmohla se na poslední úsměv a pohladila ho třesoucí se rukou po tváři. „Když se rozhodneme teď, budeme mít dost energie na překalibrování štítu, aby chránil nás i Atlantis a přežijeme oba. Pak můžeme začít znova, přesně jak jsme plánovali.“
Atlasův obličej se zkřivil zklamáním. „Nemáme představu kdy nebo jestli se vůbec vrátí!“
„Samozřejmě, že se vrátí.“ Dívala se obdivně na rodné město, elegantní věže, kde si hrávala jako dítě, bezpečné a bezstarostné v nekonečné kráse. „Atlantis jen spí. Budeme spát vedle ní a dělat jí společnost. Je jedno, kdy se probudíme, protože budeme spolu.“
Slzy se mu zaleskly v očích, ale kývnul a jemně ji zdvihl do náruče. Zaskučela bolestí, kterou jí způsobil pohybem, pevně se ho držela a snažila se vtisknout si do paměti teplo a vůni jeho těla. Hrozná bolest ustoupila, když ji položil a rozloučil se s ní jemným dotykem rtů. „Už brzy, má lásko, budeme sladce snít spolu. A až se vzbudíme, svět bude takový, jaký býval, krásné místo plné naděje a slibů a z Wraithů zbyde jen vzdálená vzpomínka.“
Odhodlaně se držíc posledních vláken života se Ea usmála a vplula do spánku.
Ea věděla, že se Atlas obviňuje kvůli jejím zraněním, ale transportní loď kolem nich prakticky explodovala. To, co proniklo trupem lodi, jí odřízlo nohy a poničilo inerciální tlumiče a také narušilo silové pole, které udržovalo integritu lodi. Sestup atmosférou planety byl strašný, zároveň se museli vyhýbat letce Wraithských šipek,
ale teď byli pod vodou a zvuky boje doznívaly.
Ea přestala svírat zbytky opěrek sedadla a zadívala se na Atlase. Odrazy vody na jeho obličeji měly být uklidňující, ale jen podtrhovaly jeho znavené rysy. Hrozné rány, které utržil v posledních týdnech, si vybraly svou daň – na nich obou – protože ho uzdravovala tak často, že teď si nemohla poradit se svými zraněními. Sotva mohla kontrolovat nejhorší krvácení a bolest.
Za oknem kabiny se objevil klenutý štít, který chránil Atlantis před vodou. O chvíli později Ea uviděla věže města a šokovaně na ně zírala. Všechno bylo tiché a temné a bez života. „Je pozdě. Už odešli!“
„To nevadí. Musí tam být ještě energie, jinak by nefungoval štít.“ Atlas se na ni podíval a polkl, když jeho pohled sklouznul na pahýly jejích nohou. „Znám souřadnice. Jakmile budeme uvnitř, můžu převést dost energie do brány a otevřít stabilní červí díru na Zem.“
„Co ostatní?“ Z místa, kde seděla, nemohla Ea vidět Atlasův displej, ale nepřehlédla, jak mu ztuhla ramena.
„Jen čtyři to zvládli vyhnout se šipkám.“ Atlasův hlas se zajíkl a tentokrát se na ni nemohl podívat.
„Tak málo.“ Dvacet lodí uniklo z osudného transportu. Ea zavřela oči, rozhodnutá ovládnout bolest, která hrozila, že ji zaplaví. Proč jim Moros nechtěl naslouchat?
„Už brzy Eo. Brzy, má lásko. Vydrž.“ Atlasovy prsty běhaly po klávesnici. „Synchronizuji naše silové pole se štítem města, abychom mohli projít.“
A pak? Když projdou hvězdnou bránou na Zem, Moros nebo někdo jiný pravděpodobně bude moci uzdravit jejich těla, ale kdo by mohl uzdravit její duši? A samozřejmě Rada by se dověděla, co Atlas udělal.
„Naše silové pole se nechce synchronizovat se štítem města,“ zavolal někdo z jiné lodi.
„Máme stejný problém,“ ozval se druhý téměř panický hlas. „Nemůžeme se dostat dovnitř!“
„To není možné!“ Obořil se Atlas. „Rada musela vědět, že můžou přiletět ještě další lodě.“
„Moros si myslí, že evakuace na Zemi je jen dočasné řešení,“ připomněl jim třetí pilot. „A že všichni se vrátí na Atlantis, jakmile najdou způsob, jak zničit Wraithy.“
Ano. Vždy to bylo o tom, jak oni skoncují s tou ohavností. Ze strachu Rada zakázala výzkumnou práci těm, kteří jako Atlas a Janus chtěli odčinit tu hrůzu.
Pilot nemusel už nic říkat. Štít města byl mnohokrát narušen piloty pod kontrolou Wraithů, kteří letěli s ukradenými loděmi. Netušíc, že Atlasův tým je stále naživu a věříc, že jsou jedinými přeživšími v galaxii, která nyní patřila Wraithům, Rada nastavila štít tak, aby odehnal všechny příchozí a zajistila tím ochranu města. To byl trest pro jejich tým za to, že utajovali svou práci. Vyhnáni z města, nemaje se kam vrtnout, jejich jedinou nadějí byla jejich schopnost se povznést – a Ea nevěřila, že je toho schopna.
Její strach z Rady náhle zmizel a Ea chtěla vykřičet svůj hněv na Morose. Ale samozřejmě Moros zajistil, aby jí a Atlasovi nebyla dána příležitost. „Proklínám je. Proklínám je všechny za jejich slabost, že nebyli schopni čelit pravdě!“ křičela.
Hlasy těch v ostatních lodích byly poznamenané zoufalstvím a brzy i rezignací, když i oni zjistili, že nemohou do města.
„To není možné.“ Atlas se zvedl ze sedadla a otočil se ke kontrolním panelům
hledaje řešení.
„Je po všem, Atlasi,“ řekla Ea snažíc se zachovat hněvivý tón, aby nebylo z jejího hlasu znát zoufalství.
„Nepřijmu, že nás opustili!“
„Jedna naděje zůstává.“I teď, když život unikal z jejího těla, se nemohla úplně vzdát.
Atlas otevřel panely a probíral krystaly. „Najdu způsob, jak změnit frekvenci. Vzduchu máme na dny-„ Ea sebrala zbytky sil a zvolala: „Podívej se na mě, Atlasi.“
Zaváhal, ale pak pokračoval ve zkoumání krystalů. Ea obdivovala jeho umanutost.Byla to vskutku Atlasova houževnatost, která mu pomohla vytvořit jeho neuvěřitelné stroje. Nepochybovala, že časem najde způsob, jak se dostat do města, ale čas byl to, co neměla. „Podívej se na mě!“ požádala ho. Těžko se jí dýchalo a zrak se jí mlžil. „Nezbývají mi dny, dokonce ani hodiny, Atlasi. Nebudu žít už moc dlouho.“
Krystaly mu pomalu vyklouzly z rukou a sklonil se k ní. „Nenechám tě umřít. Uzdravím tě.“ Jasné oči měl plné slz, vzal její dlaně do svých.
„Ne!“ odtáhla se.“ Nemáš dost sil a já odmítám žít, jestli zemřeš.“ Nemohla snést utrpení v jeho tváři.Trochu povolila, zmohla se na poslední úsměv a pohladila ho třesoucí se rukou po tváři. „Když se rozhodneme teď, budeme mít dost energie na překalibrování štítu, aby chránil nás i Atlantis a přežijeme oba. Pak můžeme začít znova, přesně jak jsme plánovali.“
Atlasův obličej se zkřivil zklamáním. „Nemáme představu kdy nebo jestli se vůbec vrátí!“
„Samozřejmě, že se vrátí.“ Dívala se obdivně na rodné město, elegantní věže, kde si hrávala jako dítě, bezpečné a bezstarostné v nekonečné kráse. „Atlantis jen spí. Budeme spát vedle ní a dělat jí společnost. Je jedno, kdy se probudíme, protože budeme spolu.“
Slzy se mu zaleskly v očích, ale kývnul a jemně ji zdvihl do náruče. Zaskučela bolestí, kterou jí způsobil pohybem, pevně se ho držela a snažila se vtisknout si do paměti teplo a vůni jeho těla. Hrozná bolest ustoupila, když ji položil a rozloučil se s ní jemným dotykem rtů. „Už brzy, má lásko, budeme sladce snít spolu. A až se vzbudíme, svět bude takový, jaký býval, krásné místo plné naděje a slibů a z Wraithů zbyde jen vzdálená vzpomínka.“
Odhodlaně se držíc posledních vláken života se Ea usmála a vplula do spánku.
Kapitola 1
Stargate Atlantis: Exogenesis - Chapter One píše:
Dr.Rodney McKay nevěnoval pozornost tichému hovoru po jeho levici. Na rozdíl od většiny vědeckého týmu, který byl v současné době na Atlantis, Radek Zelenka ho neobtěžoval, pokud to nebylo něco neuvěřitelně dobrého, hrozivě špatného nebo ohromujícně bizarního.
„Můj Bože!“
Nějak tak.
Automaticky stiskl „save“ na počítači, vstal a přešel laboratoří, aby se podíval Radkovi přes rameno. „Máš něco?“
Český vědec právě zkoumal podvodní lavinu blízko kotvícího zařízení, které spojovalo Atlantis s mořským dnem. Ukázal na údaje na obrazovce a řekl: „Dalo by se to tak říct, ano.“
Rodney zavrávoral. „ Jsou pravé?“
„Ne, Rodney, dělám si srandu,“ odpověděl Radek s iritovaným pohledem. „ Je Apríl a já ze sebe dělám blázna, když zkoumám volání velryb. Možná jsme je měli ignorovat tenkrát, když určily tvou polohu, když jsi se potácel na kraji propasti.“
„ Dobře, promiň, že jsem jen trochu překvapený – a nepotácel jsem se,“ vrátil mu to Rodney. „ Jako vždy jsem byl úplně racionální a metodický v přístupu k nastalému problému. A jak jsi přišel k výrazu jako „potácet se“?“
„Přesně tak popisoval podplukovník Sheppard polohu Jumperu 6 na okraji podvodního kaňonu.“ Radek zhoupl dlaní sem a tam, aby mu to názorně ukázal.
Samozřejmě to tak bylo. Určitě to nemělo nic společného s Rodneyho nejistou duševní rovnováhou během jeho výpravy do klaustrofobického očistce zároveň s intenzivně frustrujícím setkáním se Sam Carterovou. Také se nerad vracel k faktu, že se vší dostupnou antickou technologií se Sheppard se Zelenkou uchýlili k pozorování velryb, aby zjistili polohu jeho potopeného jumperu.
Nyní stejné zvíře nebo jeden z jeho příbuzných byl pozorován, jak plave kolem jižního pylónu Atlantis – přesně nad místem laviny.
„Tak.“ Radek se opřel a zkřížil ruce. „Měl jsem pravdu. Tvoje velryba se nám pokouší něco říct.“
„To není moje velryba.“
„Ahá!“ Radek vylétl ze židle a mával vítězně rukama. „Přiznáváš to. Můj návrh nebyl směšný. Já měl pravdu a ty ne.“
„Nic takového nepřiznávám! Jen jsem řekl, že spoléhat na velrybu bylo-“
„Stejné jako věštit z křišťálové koule.“ Nedbale elegantní jako vždy vešla Elizabeth Weir. „Dobré ráno, pánové.“ Vyměnila si vědoucí pohled s Radkem a dodala: „Jen jsem se přišla podívat, jak pokračujete. Takže ta velryba opravdu něco signalizuje?“
„Ano, ano, už jsme si to opravdu všechno prošli, děkuji.“ Rodney odtrhl oči od kouřícího šálku kávy v Elizabetiných dlaních a naťukal příkaz do terminálu počítače, aby vyvolal barometrický graf na displej na zdi. „Právě jsme zjistili-“
Za ním se ozvalo tlumené zakašlání.
S přehnaným povzdechem Rodny opravil:“Radek zjistil něco zajímavého.“
„Čtyři puddle jumpery,“ dodal Radek, pohled upřený na údaje.
„Cože?“ Elizabeth se rozšířily oči. Rychle položila šálek s kávou na stůl, zastrčila si vlnu tmavých vlasů za ucho a přistoupila blíž k obrazovce.
„Předpokládám, že byly pohřbeny pod troskami, které se nahromadily kolem okraje štítu, když město vyplulo na povrch,“ pokračoval Rodney a nevědomky se přibližoval k vůni čerstvě pražených zrn.
Radek ukázal na slabý pulsující bod těsně vedle místa, kde dříve sedělo město na mořském dně: „A v jednom jumperu je něco živého.“
„ Pravděpodobně velrybí oblíbená svačinka,“ řekl Rodney pohrdavě. „Víc mě zajímá možnost zachránit ty jumpery aspoň na náhradní díly.“
„Po tom, co byly potopené deset tisíc let?“ Elizabeth se na něj nevěřícně podívala. „ I když já jsem z těch, co uznávají, že umíš spravit téměř všechno, Rodney, pochybuji, že je budeme moct vykopat z bůhví jakého nánosu korálů.“
„Je úplně pravděpodobné, že ty jumpery zůstaly nedotčené, dokud se město nevynořilo. Což je pro nás dobrá zpráva, protože ani rok ve vodě by krystaly nijak znatelně neponičil.“
Radek, který se mezitím vrátil ke svému počítači, se obrátil na židli a zíral na Rodneyho přes obroučky svých brýlí. „Indikátory života nejsou pro ryby.“
„Dobře, tak co to tedy je? Obří krabi? Velrybí mládě, které si hraje na schovávanou?“
„Ne. Antik. Vlastně dva.“
„Ó, můj bože!“ vykřikla Elizabeth.
Radek souhlasně přikývl: „To jsem řekl taky.“
Rodney odsunul Čechovu židli stranou, podíval se na údaje a pak se obrátil k Radkovi: „Proč jsi mi to před tím neřekl?“
„Já se snažil, když jsi mě vyslýchal, jestli si dělám srandu.“ Radkův roztrpčený výraz se střetl s jeho pohledem.
„Počkejte chvilku.“ Elizabeth se zamračila. „ Jak by mohl někdo, byť třeba Antik, přežít tak dlouho? Pokud ovšem není ve- “
„Stázové komoře.“ Rodney nevědomky sáhl přes stůl po Elizabetině odloženém hrníčku a usrkl.
Elizabeth se ve tváři objevil pobavený úsměv. „Klidně si nabídni, Rodney.“
„Ne,“opravil ho Radek. Rodney se skoro zakuckal kávou, ale přesto zachytil Radkův znepokojený pohled směrem k Elizabeth. „Záchranné moduly.“
Rodney zaznamenal důvěrně známý bod označující známky života na obrazovce. Škubl sebou při vzpomínce a dodal: „Energetická stopa je podobná jako u zařízení, které jsme objevili v systému Cohall – ale je velmi slabá. Je pravděpodobné, že moduly zničila lavina, a vtom případě musíme dolů dřív, než bude pozdě.“
„Vyvolává to otázku, že?“ Elizabetin výraz se znatelně napjal.
„ Proč ty jumpery nemohly projít štíty města,“ dodal zbytečně Radek.
„Děkuji, že konstatuješ něco, co je naprosto zjevné.“ Radek zjistil, že stále ještě svírá Elizabetinu kávu a položil hrnek na stůl. „Mohli bychom se tu dohadovat do nekonečna, ale je to jen několik set metrů hluboko. Už jsme dokázali, že jumpery si poradí s mnohem většími tlaky a můžu namontovat náhradní energetický článek, aby rozšíření štítu nebylo tentokrát tak náročné. A ještě lépe, dva jumpery zaparkované tady a tady“ – zadal příkaz ke zvětšení obrázku oblasti a ukázal na širokou římsu blízko signálu – „by znásobily pole čtyři až pětkrát. Mohli bychom prozkoumat opuštěné jumpery a případně i kotvící zařízení při minimálním pohybu kolem.“
Elizabeth se soustředila na obrazovku a roztržitě přikývla. „ Teyla s Rononem jsou na pevnině na návštěvě u Athosianů, tak si radši vemte s sebou podplukovníka Shepparda, doktora Becketa a pár mariňáků. Nevíme, s čím se tam dole setkáme.“
„Jdu jim to říct. S Carsonem se dá počítat. Asi by sis měl dojít pro výstroj, ne?“ mávl rukou směrem k Radkovi.
Čech otočil hlavu tak rychle, že mu sklouzly brýle z nosu. „Cože?“ Rychle odstrčil židli a vstal. „ Co se stalo s tím „my“ v téhle diskusi? Já se nehlásil dobrovolně do ponorky.“
„Jak jsi nás taktně upozornil, celé to vlastně byl tvůj nápad. A kromě toho jsi po svém posledním dobrodružství přísahal, že se naučíš plavat.“ Rodney zvedl vyzývavě obočí.
„Slib ve slabé chvíli. Byl jsem celý pryč z toho, že jsem se neutopil.“
„Tak teď z toho můžeš být znovu celý pryč, protože jeden z nás musí jít a radši nechtěj, abych to byl já.“ Rodney si musel znechuceně přiznat, že hodiny strávené ve skomírajícím jumperu pod nekonečnou hladinou oceánu zanechaly své stopy. Dokázal se přes to přenést a bojovat dál o svůj každodenní chléb, a kdyby se ho někdo zeptal, přísahal by při Schrödingerově hrobu, že se rozhodně nebudí uprostřed nocí s pocitem, že mu slaná voda stoupá nad hlavu. Ale opravdu se tam musí vrátit a dokázat, že je to za ním?
Radek chtěl ještě něco namítnout, ale když se podíval na Rodneyho výraz, radši si to rozmyslel. „Jo, rozumím. Běž pro vojáky. Vyřídím velrybám, že je pozdravuješ.“
„Můj Bože!“
Nějak tak.
Automaticky stiskl „save“ na počítači, vstal a přešel laboratoří, aby se podíval Radkovi přes rameno. „Máš něco?“
Český vědec právě zkoumal podvodní lavinu blízko kotvícího zařízení, které spojovalo Atlantis s mořským dnem. Ukázal na údaje na obrazovce a řekl: „Dalo by se to tak říct, ano.“
Rodney zavrávoral. „ Jsou pravé?“
„Ne, Rodney, dělám si srandu,“ odpověděl Radek s iritovaným pohledem. „ Je Apríl a já ze sebe dělám blázna, když zkoumám volání velryb. Možná jsme je měli ignorovat tenkrát, když určily tvou polohu, když jsi se potácel na kraji propasti.“
„ Dobře, promiň, že jsem jen trochu překvapený – a nepotácel jsem se,“ vrátil mu to Rodney. „ Jako vždy jsem byl úplně racionální a metodický v přístupu k nastalému problému. A jak jsi přišel k výrazu jako „potácet se“?“
„Přesně tak popisoval podplukovník Sheppard polohu Jumperu 6 na okraji podvodního kaňonu.“ Radek zhoupl dlaní sem a tam, aby mu to názorně ukázal.
Samozřejmě to tak bylo. Určitě to nemělo nic společného s Rodneyho nejistou duševní rovnováhou během jeho výpravy do klaustrofobického očistce zároveň s intenzivně frustrujícím setkáním se Sam Carterovou. Také se nerad vracel k faktu, že se vší dostupnou antickou technologií se Sheppard se Zelenkou uchýlili k pozorování velryb, aby zjistili polohu jeho potopeného jumperu.
Nyní stejné zvíře nebo jeden z jeho příbuzných byl pozorován, jak plave kolem jižního pylónu Atlantis – přesně nad místem laviny.
„Tak.“ Radek se opřel a zkřížil ruce. „Měl jsem pravdu. Tvoje velryba se nám pokouší něco říct.“
„To není moje velryba.“
„Ahá!“ Radek vylétl ze židle a mával vítězně rukama. „Přiznáváš to. Můj návrh nebyl směšný. Já měl pravdu a ty ne.“
„Nic takového nepřiznávám! Jen jsem řekl, že spoléhat na velrybu bylo-“
„Stejné jako věštit z křišťálové koule.“ Nedbale elegantní jako vždy vešla Elizabeth Weir. „Dobré ráno, pánové.“ Vyměnila si vědoucí pohled s Radkem a dodala: „Jen jsem se přišla podívat, jak pokračujete. Takže ta velryba opravdu něco signalizuje?“
„Ano, ano, už jsme si to opravdu všechno prošli, děkuji.“ Rodney odtrhl oči od kouřícího šálku kávy v Elizabetiných dlaních a naťukal příkaz do terminálu počítače, aby vyvolal barometrický graf na displej na zdi. „Právě jsme zjistili-“
Za ním se ozvalo tlumené zakašlání.
S přehnaným povzdechem Rodny opravil:“Radek zjistil něco zajímavého.“
„Čtyři puddle jumpery,“ dodal Radek, pohled upřený na údaje.
„Cože?“ Elizabeth se rozšířily oči. Rychle položila šálek s kávou na stůl, zastrčila si vlnu tmavých vlasů za ucho a přistoupila blíž k obrazovce.
„Předpokládám, že byly pohřbeny pod troskami, které se nahromadily kolem okraje štítu, když město vyplulo na povrch,“ pokračoval Rodney a nevědomky se přibližoval k vůni čerstvě pražených zrn.
Radek ukázal na slabý pulsující bod těsně vedle místa, kde dříve sedělo město na mořském dně: „A v jednom jumperu je něco živého.“
„ Pravděpodobně velrybí oblíbená svačinka,“ řekl Rodney pohrdavě. „Víc mě zajímá možnost zachránit ty jumpery aspoň na náhradní díly.“
„Po tom, co byly potopené deset tisíc let?“ Elizabeth se na něj nevěřícně podívala. „ I když já jsem z těch, co uznávají, že umíš spravit téměř všechno, Rodney, pochybuji, že je budeme moct vykopat z bůhví jakého nánosu korálů.“
„Je úplně pravděpodobné, že ty jumpery zůstaly nedotčené, dokud se město nevynořilo. Což je pro nás dobrá zpráva, protože ani rok ve vodě by krystaly nijak znatelně neponičil.“
Radek, který se mezitím vrátil ke svému počítači, se obrátil na židli a zíral na Rodneyho přes obroučky svých brýlí. „Indikátory života nejsou pro ryby.“
„Dobře, tak co to tedy je? Obří krabi? Velrybí mládě, které si hraje na schovávanou?“
„Ne. Antik. Vlastně dva.“
„Ó, můj bože!“ vykřikla Elizabeth.
Radek souhlasně přikývl: „To jsem řekl taky.“
Rodney odsunul Čechovu židli stranou, podíval se na údaje a pak se obrátil k Radkovi: „Proč jsi mi to před tím neřekl?“
„Já se snažil, když jsi mě vyslýchal, jestli si dělám srandu.“ Radkův roztrpčený výraz se střetl s jeho pohledem.
„Počkejte chvilku.“ Elizabeth se zamračila. „ Jak by mohl někdo, byť třeba Antik, přežít tak dlouho? Pokud ovšem není ve- “
„Stázové komoře.“ Rodney nevědomky sáhl přes stůl po Elizabetině odloženém hrníčku a usrkl.
Elizabeth se ve tváři objevil pobavený úsměv. „Klidně si nabídni, Rodney.“
„Ne,“opravil ho Radek. Rodney se skoro zakuckal kávou, ale přesto zachytil Radkův znepokojený pohled směrem k Elizabeth. „Záchranné moduly.“
Rodney zaznamenal důvěrně známý bod označující známky života na obrazovce. Škubl sebou při vzpomínce a dodal: „Energetická stopa je podobná jako u zařízení, které jsme objevili v systému Cohall – ale je velmi slabá. Je pravděpodobné, že moduly zničila lavina, a vtom případě musíme dolů dřív, než bude pozdě.“
„Vyvolává to otázku, že?“ Elizabetin výraz se znatelně napjal.
„ Proč ty jumpery nemohly projít štíty města,“ dodal zbytečně Radek.
„Děkuji, že konstatuješ něco, co je naprosto zjevné.“ Radek zjistil, že stále ještě svírá Elizabetinu kávu a položil hrnek na stůl. „Mohli bychom se tu dohadovat do nekonečna, ale je to jen několik set metrů hluboko. Už jsme dokázali, že jumpery si poradí s mnohem většími tlaky a můžu namontovat náhradní energetický článek, aby rozšíření štítu nebylo tentokrát tak náročné. A ještě lépe, dva jumpery zaparkované tady a tady“ – zadal příkaz ke zvětšení obrázku oblasti a ukázal na širokou římsu blízko signálu – „by znásobily pole čtyři až pětkrát. Mohli bychom prozkoumat opuštěné jumpery a případně i kotvící zařízení při minimálním pohybu kolem.“
Elizabeth se soustředila na obrazovku a roztržitě přikývla. „ Teyla s Rononem jsou na pevnině na návštěvě u Athosianů, tak si radši vemte s sebou podplukovníka Shepparda, doktora Becketa a pár mariňáků. Nevíme, s čím se tam dole setkáme.“
„Jdu jim to říct. S Carsonem se dá počítat. Asi by sis měl dojít pro výstroj, ne?“ mávl rukou směrem k Radkovi.
Čech otočil hlavu tak rychle, že mu sklouzly brýle z nosu. „Cože?“ Rychle odstrčil židli a vstal. „ Co se stalo s tím „my“ v téhle diskusi? Já se nehlásil dobrovolně do ponorky.“
„Jak jsi nás taktně upozornil, celé to vlastně byl tvůj nápad. A kromě toho jsi po svém posledním dobrodružství přísahal, že se naučíš plavat.“ Rodney zvedl vyzývavě obočí.
„Slib ve slabé chvíli. Byl jsem celý pryč z toho, že jsem se neutopil.“
„Tak teď z toho můžeš být znovu celý pryč, protože jeden z nás musí jít a radši nechtěj, abych to byl já.“ Rodney si musel znechuceně přiznat, že hodiny strávené ve skomírajícím jumperu pod nekonečnou hladinou oceánu zanechaly své stopy. Dokázal se přes to přenést a bojovat dál o svůj každodenní chléb, a kdyby se ho někdo zeptal, přísahal by při Schrödingerově hrobu, že se rozhodně nebudí uprostřed nocí s pocitem, že mu slaná voda stoupá nad hlavu. Ale opravdu se tam musí vrátit a dokázat, že je to za ním?
Radek chtěl ještě něco namítnout, ale když se podíval na Rodneyho výraz, radši si to rozmyslel. „Jo, rozumím. Běž pro vojáky. Vyřídím velrybám, že je pozdravuješ.“
Kapitola 2
tahle kapitola je šíleně dlouhá, a než by bylo kompletní by uteklo dost času, proto bude vydána na víc částí.
Stargate Atlantis: Exogenesis - Chapter Two píše:
Dr Carson Beckett seděl v křesle pilota Jumperu 3 a obezřetně pozoroval zvláštní zvíře skrz čelní sklo. Deset metrů od něj na pravoboku udržoval Jumper 1 rychlost zároveň s ním a oba klesaly pod Atlantis.
„Takhle jsem rozhodně nemínil strávit den,“ řekl a zkontroloval hloubku. „Chci, aby to bylo všem jasné. Mnohem radši pracuji se vzorky než s velkými bestiemi. A už mám drobet mořskou nemoc.“
Vedle Carsona si Radek přestal hrát s límcem svého ochranného obleku a podíval se na něj ne zrovna soucitně. „Ty? Já nechtěl ani prve. A teď jsem tu podruhé.“
„Alespoň to je tvůj výzkum. Já si naplánoval poklidné odpoledne s analýzou vzorků, jen já a má ultrafialová lampa. Vstoupí doktorka Weir a najednou mě odtáhne na dno tohohle zatraceného moře.“
Podle Radkova výrazu usoudil, že se jeho poznámka minula účinkem. „Ty jsi tady, protože umíš pilotovat jumper a protože ti, jimž patří ty známky života, můžou být zranění.“ Nějak se mu podařilo, že to znělo jak fatalisticky, tak rozhodně. „Já jsem tady jen proto, že Rodney McKay je tyran první třídy.“
„Doktoři, uvolněte se,“ řekl seržant Stackhouse sedící za nimi. „Tohle bude procházka růžovou zahradou.“
Bitva o to, kdo utrpěl větší nespravedlnost, mohla skončit jen nerozhodně, Carson se proto vzdal. Mariňákovu poznámku ignoroval a zeptal se Radka: „No a jak to teď vůbec vypadá v tvé laboratoři?“
„Přežíváme na tunách kofeinu a energetických tyčinkách a vzdáváme hold božstvu vědy,“ nevrle odpověděl Radek. „A myslím, že budeme potřebovat ještě letecká jídla jako další oběť.“
Carson se zarazil.“Rodney je v poslední době nějak nedůtklivý.“ Viditelnost se snižovala, jak klesali, proto následoval Jumper 1 a rozsvítil vnější světla. Ohraničení světly jen dodalo ponurosti.
„Rozdíl od jeho obvyklého šarmu je malý, ale znatelný.“ Radek pokračoval v úpravě obleku.
„To už nemůžu připisovat jen otřesu mozku. Bylo to už před několika týdny.“ Carson nebyl psychiatr, ale jako hlavní lékař na Atlantis měl docela dobrou představu o tom, jaké noční můry bezesporu trápily jejich přecitlivělého místního astrofyzika. Jak zíral do hloubek, všiml si, že ztratil z očí velrybu – což nebylo ani trochu uklidňující. I když ji mohl sledovat na displeji čelního skla, mnohem raději by ji měl na dohled. Nemohli vědět, jestli se zvíře nerozhodne vrátit a dát jim šťouchanec. „Rodney tady trčel sám zatraceně dlouho.“
Radek souhlasně pokýval. „Z té situace by i Wraith byl….jak jsi to říkal? Nedůtklivý?“
„Ju.“ A byla by to divná představa, kdyby nějakou kdy měl.
„Hmm. Nedůtklivý. Divné slovo. V tomto případě užitečné.“
„Pečlivě sledujte svou pozici, oba.“ Rodneyho hlas se ozval z rádia v Carsonově uchu až sebou trhnul. „Kdybyste se s jumpery dostali, řekněme, tak na metr od sebe na pozici, kterou jsem vám ukázal, výsledná bublina štítu by měla pokrýt jeden z kotvících bodů města.“
Nebylo to něco, o čem by Carson příliš přemýšlel, ale město muselo být samozřejmě stále nějakým způsobem připoutáno ke dnu oceánu, jinak by se byli houpali jako korková zátka, když se město vynořilo. A to by bývalo bylo opravdu nepříjemné vzhledem k jeho sklonu k mořské nemoci.
„Rozumím,“ odpověděl podplukovník Sheppard z Jumperu 1. Nepochybně odkazujíc na velrybu, dodal: „Naše eskorta krouží nad námi.“
Američanův bezstarostný hlas měl dodat Carsonovi sebedůvěru, ale podplukovníkovi pomáhaly roky leteckého tréninku. Dokud nepřišel na Atlantis, Carson neuvažoval o tom, že jeho genetické schopnosti používat Antickou technologii budou využity k létání – obzvláště, když se jumpery řídily myšlenkami. Precizní manévry dopravních prostředků jakéhokoli druhu zajisté nebyly v osnovách lékařské fakulty.
„Přesně jako když jsme objevili Rodneyho jumper,“ potvrdil Radek.
„Známky života v těch modulech jsou nesporně naší prioritou, ale potřebujeme vědět, že to, co způsobilo tu lavinu, neohrožuje kotvící zařízení,“ pokračoval Rodney. „Kdyby se nám někdy podařilo získat dost ZPM, mohl bych zase město potopit a pak by bylo strategicky užitečné vědět, zda je ten mechanismus pro to ještě nepoškozený.“
„Rodney,“ komentoval Radek s falešnou trpělivostí, „náš úkol je prozkoumat čtyři jumpery a co je v nich a pokud možno zachránit jejich deset tisíc let staré obyvatele. A to všechno v nepohodlných oblecích, odděleni od tun velmi hlubokého a velmi studeného oceánu jenom energií. Určitě tě už napadlo, že už to bude dost těžké na to, přidávat nám ještě další úkoly, že?“
„Ano, samozřejmě. S takovými situacemi se setkávám na denním pořádku.“ Rodneyho netrpělivost byla zřejmá i přes rádio. „Kůr, modlitby, a tak. Vy jste tam dole, tak se můžete alespoň podívat.“
„Určitě si povedou dobře, Rodney.“ V Elizabetině hlase bylo slyšet shovívavé pobavení. „Nech je pracovat.“
„Dobře, lidi.“ Sheppard vstoupil do konverzace. „Konec vysílání.“
Pod nimi a vpředu světla podplukovníkova jumperu odhalila svažující se dno oceánu poseté sutí. Carson nalétl Jumperem 3 tak, aby jeho světla pokryla větší oblast. „Co dál, podplukovníku?“ V dálce sotva rozeznal okrouhlý obrys velrybího ocasu. Zjevně uspokojená, že reagovali, velryba nyní zamířila do hlubin.
„Náš bernardýn se nám ztrácí, tak se podívejme na to místo,“ navrhl Sheppard.
Jak se senzory jumperu sunuly přes pole suti, Carson zjistil mnohem více informací z displeje než ze strašidelné scenérie venku. Podle displeje většina viditelných skal se skládala z vápence. „To je neskutečné,“ podotkl. „Vypadá to, že kolem štítu města vyrostl korálový útes.“
„Není tu trochu zima na korálový útes?“ zeptal se Sheppard. „A kapánek hluboko?“
Carsona-biologa to zaujalo. Zapomněl na znepokojení a odpověděl: „Ne všichni koráli dávají přednost tropickým vodám, podplukovníku. Na Zemi mnoho druhů přežívá v extrémních teplotních podmínkách. Ti malinkatí živočichové určitě byli přitahováni zbytkovým teplem, které vydával štít města a jakmile začali stavět, no – “ Korálová struktura, kterou teď mohli před sebou vidět, byla přes třicet metrů vysoká. „ Díváte se na deset tisíc let nahromaděných kostřiček.“
„Neuvěřitelné,“ prohlásil Stackhouse se stopou respektu v hlase. „Říkáte, že tu věc postavila zvířata?“
„Malinkatá zvířátka, když už.“ Carson už byl na jiné planetě. A „jiná planeta“ byl v jeho představách přesný popis Atlantis. Přesto, bylo to nejcizokrajnější prostředí, se kterým se kdy setkal.
Přiblížil se Jumperem 3 blíže ke zdi a světla přeměnila to, co nejprve vypadalo jako jednolitá šedivá masa, na hýřivé barvy typické pro bující kolonii mořského života. Kolem proplouvala hejna malých rybek a stříbřitě se blýskala v záři reflektorů. Stovky, možná tisíce neidentifikovatelných mořských stvoření vířily kolem jako hejna motýlů, zatímco několik větších živočichů vystrkovalo hlavy z děr a skulin, jen aby odhadli velikost jumperu, než se zase strategicky stáhnou do úkrytů.
Vypadalo to jako dokument National Geographic až na to, že žádné z těch zvláštních zvířat – za předpokladu, že mohou být považována za zvířata – nebyla nikdy na Zemi spatřena.
Jumper klouzal podél kraje srázu až k ostrému zářezu do útesu. Pohled na obzvlášť
velké množství suti na dně potvrdil, že tato část se sesula. Velmi pravděpodobně se to stalo v nedávné minulosti, protože zatímco polypy a koráli ještě neměli dost času, aby se přichytili ve zborcené části, rychleji rostoucí mořské houby a měkkýši
zde rostli hojně. Početná hejna duhových rybek visela nad pohybujícími se chapadélky…snad sasanek?
„Že by někdo popsal, co vidí těm, co sledují s vámi doma?“
Než mohl Carson Rodneymu navrhnout, aby si strčil rádio někam, Sheppard odpověděl: „ Klid, Rodney, měl jsi pravdu. Část útesu se musela zbortit, když město vyplulo na povrch a pravděpodobně pohřbilo jumpery.“
„To je sice potěšující, ale stěží překvapivé.“ Byl ten tlumený, rytmický zvuk opravdu klepání Rodneyho nohy? „Očividně, nahromaděná suť, která se sesunula ze štítu obsahovala umělý materiál, který rušil signály z modulů. Zkontrolujte to. Dál. Izolovali jste umístění těch známek života? Podle toho, co vidím odsud, byste měli být na dohled.“
Před nimi byl převis. Pod ním odlomená menší část korálu ještě čerstvějšího data zanechala jizvu, která křídově bíle svítila pod jejich světly. „Podplukovníku,“ řekl Carson.
„Vidím to.“
„Co?“ chtěl vědět Rodney. „Co vidíte?“
Vedle Carsona Radek ukazoval na displej. „Tam.“
„Ju.“ Carson nečekal, že najde jumpery zaparkované pěkně na mořském dně, zaprášené trochou štěrku z podvodní laviny, a stejně tak neočekával to, co jim teď sděloval displej. Antické lodě byly ve skutečnosti zapuštěny do základny korálové zdi.
„Pro lásku Boží, co?“ štěkal Rodney.
„Neměl jsi pravdu,“ odpověděl Radek se stěží skrývaným potěšením. „Měla ji doktorka Weir.“
Odpověď byla okamžitá a rozhořčená. „Jak nemůžu mít pravdu, když ani nevím, co vidíte?“
„Uklidni se, Rodney,“ napomenula ho Elizabeth. „Podplukovníku, o co se přesně jedná?“
„Mám odsud na ty dvě lodi dobrý výhled.“ Sheppard provedl ladný obrat a Jumper 1 nyní stál čelem k té části, co se zřítila teprve nedávno. Ze zdi vystupovaly dva velké, kruhové výčnělky. „První jumper je k nám čelem, ale přední sklo je rozbité.
„Co se to tam, zatraceně, hemží?“ Carson rozpoznal hlas seržanta Aldermana. Před měsícem si užil jeho jižanského nosového přízvuku, když mu spravoval polámané prsty. „ Ti velcí brouci s dlouhými tykadly?“
„Nevím, ale kdybychom jich mohli pár chytit, možná by z toho byla nejlepší večeře celé expedice. Má někdo s sebou louskáček na humry?“
„Hm…no, máme kleště, pane.“
„Mně to stačí.“
„Kdybyste se mohli na chvilku odtrhnout od myšlenky na jídlo, prosím!“ Rodney vypadal jako když se každou chvíli přestane ovládat.
„Ach, ta ironie,“ zamumlal Radek.
„Tohle je ale snadná oplátka, že?“ odseknul Rodney. „Odmítám přiznat, že jsem udělal chybu, dokud mi to detailně nevysvětlíš.“
Carson se usmál a nasměroval Jumper 3 tak, aby mohl prozkoumat druhou trhlinu. Z toho, co mohl vidět, loď k němu byla otočená zády, což znemožňovalo nahlédnout dovnitř.
„Nemyslím, že by se zadní rampa otevřela snadno,“ oznámil Radek, Carson považoval jeho poznámku za značné podhodnocení, dokonce i na Čecha.
„To je šílený, Elizabeth,“ zakňoural Rodney. „Nařiď jim, aby mi řekli, co se tam dole děje!“
„Pánové, prosím, kvůli mně, když už ne kvůli Rodneymu, co přesně vidíte?“
„Jumpery nejsou pohřbeny pod sutí,“ odpověděl Sheppard. „Jsou zazděné.“
„Myslíte pokryté?“ opravil Rodney.
„To, co podplukovník myslí, Rodney,“ vysvětloval Carson „je, že vraky tvoří součást struktury útesu. Nedávná lavina je odkryla, ale zvednutí Atlantis nebylo příčinou jejich ukrytí. Podle údajů z displeje vnitřek lodi je jen samý antický materiál slepený dohromady korálem.“
„To samé tady,“ potvrdil Sheppard. „I když bychom se mohli prokopat skrz to rozbité sklo, za deset tisíc let toho tady spoustu narostlo. Možná bychom si pomohli několika náložemi C-4, ale takový výbuch by asi nepřežily žádné použitelné součástky.“
„Dobře, to bychom měli. Tak dál – známky života, lidi,“ naléhal Rodney. „Jumper, který hledáte by měl být asi deset metrů doleva.“
„Na levoboku.“
„Co?“
„Na moři je doleva na levoboku.“
„Opravdu, námořníku Shepparde?“
„Hej! Pro příslušníka vzdušných sil je to urážka.“
„Johne, Rodney, chovejte se slušně.“ Hlas doktorky Weir je jemně vyplísnil.
Jejich popichování splynulo s pozadím a Carson se soustředil na manévrování jumperu dolů nově oddělenou částí zdi útesu. Jeho světla náhle zachytila další výčnělek. Tentokrát byl patrný nezaměnitelný tvar jumperu. „Našel jsem třetí vrak,“ oznámil. „Ale podle jeho stavu to nemůže být to místo, kde se ukrývají známky života.“
Radek zamrkal a přisedl si blíž, aby prozkoumal vrak nejdřív skrze sklo a potom na displeji. „Nemyslel jsem, že to je možné.“
„Člověče, podívej se na to,“ přidal se zezadu Stackhouse.
„Trup je rozdrcený,“ informoval Carson obecenstvo. Vycouval jumperem z pod převisu, aby viděl nahoru. „ Zdá se, že na to něco seshora spadlo…ou.“ To bylo vysvětlení.
„Co?“ Rodney zvýšil hlas. „Teď není správný čas na jednoslabičné odpovědi.“
„Zůstal bys paf, kdybys tohle viděl,“ řekl mu Sheppard a zamířil Jumperem 1 vedle Jumperu 3, aby měli více světla.
Stackhouse zaklel. „Moh‘ jsem si myslet, že tak velké město jako Atlantis bude mít sakra velké kotvy, ale tohle, zatraceně.“
Jednoduchá, velkolepá stavba se nad nimi tyčila v hrozivém úhlu. Alespoň pět pater, odhadoval Carson, a to jen kam mohl v té tmě dohlédnout. Musela to být část zařízení, která kotvila Atlantis k mořskému dnu, a zdálo se, že třetí jumper nesl hlavní nápor, když se sesunula při lavině.
V rádiu někdo pískal úvodní melodii k 2001:Vesmírná odysea.
„Shepparde, vím, že to jsi ty,“ osočil ho Rodney. „Buď začneš pořádně popisovat, co vidíš nebo-
„Je to monolit, Rodney, jo? Je obrovský a podle údajů z displeje jeho hustota je mimo tabulky. Zjevně roztřískal jeden z těch jumperů, když se sesunul. Radek má pravdu. Tam nemůže být nic živého.“
„To je hezké, ale nic to nemění na skutečnosti, že ty známky života jsou přesně na místě toho pravděpodobně zničeného jumperu.“
„Na tom není nic pravděpodobného, Rodney,“ vstoupil do toho Carson. „Ta věc je zmáčknutá na tloušťku poklice.“
„Možná máme problém s přístroji,“ divil se Radek.
„Zařízení funguje perfektně, trval na svém Rodney. „Pořád mám dva záznamy, jasné ale slábnoucí a jsou přímo nad vámi.“
„Ne nad námi,“ řekl náhle Sheppard a smýkl lodí. „Pod námi.“
Carsonovi chvíli trvalo, než si uvědomil, co podplukovník myslel, ale když se světla Jumperu 1 zabodla do stínu, všiml si čtvrté lodi. „Poslední loď se nachází za tou rozbitou a mírně pod ní, na úplném dně útesu,“ vysvětloval a krátce se slitoval nad Rodneyho nedostatkem vizuálních informací. „To musí být místo původu těch tvých známek života.“
„Dobře, výborně, skvěle.“ Těžko říci, kdo mluvil rychleji, jestli rozzlobený McKay nebo rozjařený McKay. „Tak umístíme ten štít. Radku, víš si rady s překalibrováním, že?“
„Ano, maminko,“ odpověděl Radek a otočil se aby dosáhl na ovládání za sedadlem. „Jumpery dovnitř, voda ven.“
„To není tak jednoduché. Přemísťuješ tuny vody, takže nemáš zapotřebí, aby se ukotvení pohnulo z rovnováhy. Poslední, co bychom potřebovali je, aby se ten blok pohnul a způsobil další lavinu, až se budeš venku zabývat těmi záchrannými moduly.“
„Nechám skály na pokoji. Upravit štít tak, aby je obklopil, není tak těžké, jak si myslíš.“
„Jenom říkám, abys byl opatrný, jak teď, tak mimo jumper. Zatímco budeš zjišťovat vše, co půjde, o tom ukotvení, samozřejmě.“
Radek zapnul štít a ztlumil si mikrofon. „To je trest, který si nezasluhuji,“ utrousil ke Carsonovi. „ Jsem hodný na malé děti a ke zvířátkům. Používám svůj intelekt pro dobro a ne pro zlo…čím jsem si zasloužil takové zacházení?“
Předpokládaje, že to byla jen řečnická otázka, Carson ho ignoroval a soustředil se na Sheppardův pevný hlas ve svém uchu, který vedl jeho jumper na pozici. Jejich štíty se spojily těsně před tím, než ucítil, že loď sedla na dno.
Hlasité zaskřípání zvedlo Carsonovi hladinu adrenalinu a okamžitě zahnalo momentální pocit úlevy. Vystrašeně pohlédl na Radka.
„To se dalo čekat,“ vysvětlil vědec s pokrčením ramen. „Štít se rozšířil kolem vraků a korálů. Mnoho atmosfér vody bylo nahrazeno jen jednou atmosférou vzduchu.“
Nějak to neznělo příliš přesvědčivě. „Má to být takhle?“ Carson ukázal na tucty rybek plácajících se na dně pro něj křehké bubliny pod hlubokým oceánem.
Radek krátce přikývl. „Štít je teď nastaven tak, aby odpuzoval jen mořskou vodu.“
To Carsona příliš neuklidnilo. Lidské tělo se přece skládá z velké části z vody. Navíc – „Všechno je pořád mokré.“
Radek si založil ruce a zdvořile odpověděl: „Nastavil jsem štít, aby odpuzoval vodu o určité molekulární hmotnosti. Teď, když je na místě, překalibroval jsem ho tak, aby jím nemohlo nic proniknout. Jestli tamto“ – ukázal čelním sklem na rýsující se monolit a pohlédl na Carsona přes obroučky brýlí – „spadne, nemůže to projít štítem.“
Přesto to proniklo štítem, který měl chránit zploštělý jumper. Příjemná myšlenka.
„Všichni do výstroje,“ přikázal Sheppard z Jumperu 1. „Mueller jde ven první a zkontroluje stabilitu v chráněné oblasti.“
Elizabeth pravděpodobně poslala Rodneyho pro kávu, protože rádio bylo nepřirozeně tiché. Carson s obavami pozoroval německého technika, který vylezl z jumperu a šplhal po vraku, korálech a ukotvení.
Znovu se ozvalo skřípání skal a kovu. Radek si odkašlal a trochu úzkostně se podíval směrem ke Carsonovi, což doktorovi vůbec nepřidalo na klidu. „Řekni mi číslo,“ řekl Radek.
Carson zmateně odpověděl: „Osm.“
„Ne, ne, větší.“
„Čtyřicet tři?“
Z místa, kde seděl Stackhouse, se ozvalo zahihňání. Radek si povzdychl. „Ty jsi ještě nehrál na prvočísla, že?“
Ještě než mohl Čech vysvětlit pravidla, objevil se znovu Mueller. „Je to nestabilní,“ řekl týmu, jeho přízvuk byl ještě zesílen ochranným oblekem. „Jak vidíte, zadní rampa je pootevřená. Uvnitř jsou dva dlouhé boxy, jeden na druhém – předpokládám, že to jsou záchranné moduly. Nejsem si jistý, jestli je výztuha jumperu v pořádku, nebo jestli ho podpírají ty moduly.“
„Nebo jestli to není jen samý korál a haraburdí.“ Sheppard na chvíli zmlkl, zatímco musel zvážit rozhodnutí. „Dobře, jdeme do toho. Ale všichni mějte oči na stopkách.“
S odevzdaným pokrčením ramen Radek počkal, až si Carson nasadí helmu a otevře rampu Jumperu 3. Zdálo se, že Rodneymu došly argumenty pro kárání – pravděpodobně jen dočasně. Buď to, nebo se přestávka na kávu protáhla v oběd. Carson doufal, že mu jídlo mohlo obnovit hladinu cukru v krvi a s trochou štěstí i trpělivost.
Jestli použití jumperu jako ponorky a sestup do této podmořské oblasti bylo surrealistické, tak výstup ven byl rozhodně nepřirozený. Oběti Radkova selektivního překalibrování štítu byly buď mrtvé, nebo bezmocně mrskaly ploutvemi. Veškerý povrch byl mokrý a Carson slyšel kapající vodu uvnitř vraku. Znamenalo to, že štít má trhliny? Nemohl si pomoci a rozhlížel se kolem sebe a nahoru. Až potom plně pochopil Radkovu nechuť se k nim připojit.
Stejně jako Sheppard a seržant Alderman, Stackhouse měl svou zbraň přehozenou přes ochranný oblek, což už samo o sobě byl zvláštní pohled. Jakkoli Carson z principu neměl rád zbraně, měl už příležitost ocenit je v praxi. Samozřejmě vyvstávala otázka, co přesně by se mohlo stát, pokud by kulka zasáhla štít, který udržoval vodu v odstupu.
Podplukovník Sheppard se opatrně vyhýbal ostrým úlomkům korálů a přibližoval se k stále ještě nepoškozenému jumperu, který byl zapuštěný v nejnižší části zdi. Carson se přiblížil jen tolik, aby zahlédl moduly.
„Co takhle nějaký komentář, lidi?“ ozval se Rodney s pusou plnou jídla.
Sheppard opatrně chytil okraj rampy a znechuceně odfrkl. „Všechno je pokryté korálem. Dostat ty moduly ven bude těžké.“
„Ale jsou neporušené?“ zeptala se Dr.Weir.
„Zdá se. I když nevypadají úplně stejně jako ty moduly, na které jsme narazili v systému Cohall. Jsou menší, i přes ten nános.“
„Nepochybně proto, že byly vytvořeny Antiky pro ně samé.“ Rodney hlasitě polkl to, co právě jedl, než dodal: „Myslím, že to jsou přenosné záchranné moduly, přestože signál, který vydávají, je podobný Cohallské verzi, ty určitě nebyly antického původu. Pravděpodobně okopírovali myšlenku. Což mě vede k závěru, že tento původní model má podobnou funkci.“
„Jen doufám, že tyhle nemají stejné touhy chopit se cizích těl.“
„Na to bych se moc nespoléhal, podplukovníku,“ varoval Rodney. „Po tom nedávném setkání jsem kontroloval databázi a zjistil jsem, že SG-1 jednou objevila loď plnou stázových komor s počítačovým systémem, který měl schopnost stáhnout a uchovat tisíce myslí. Dr.Jackson pak měl v sobě několik osobností najednou.“
I přes stínítko helmy Carson rozeznal výraz na podplukovníkově tváři. „Skvělé,“ utrousil Sheppard a vylezl z vraku. „Jakoby dva už nebyli dav.“
„Buďte opatrní,“ řekla celkem zbytečně Dr.Weir.
Carson se s Radkem drželi vzadu, zatímco vojáci se snažili opatrně otevřít zadní rampu. Mueller ukotvil kabely k vrchnímu záchrannému – stázovému modulu, jakkoli je Rodney teď nazýval – a připojil je k Jumperu 1.
Ruka v rukavici na Carsonově paži obrátila jeho pozornost k Sheppardovi. „Proč se vy dva neskočíte schovat do Jumperu 3?“ navrhl podplukovník a ukázal palcem přes rameno. „Použiju Jumper 1 k vytažení toho vrchního modulu. Mueller a seržanti zůstanou tady, aby to řídili, ale pro vás bude lepší se schovat pro případ, že bychom něco destabilizovali.“
Další veselá myšlenka. Cestou zpátky se Carson rozptyloval zkoumáním mořských hub a korálů. Byl v pokušení vzít několik vzorků zpátky do laboratoře, ale nepřivezl si vhodné nádobky.
Radek mu podal digitální foťák s omluvným výrazem. „Abys mohl poslat obrázky roztomilé poručíku Cadmanové?“
Ten Radek, potměšilec jeden. Laura se na Zemi potápěla a určitě by ji obrázky podmořského života na této planetě zaujaly. Konečně, bylo obtížné najít v této galaxii vhodný dárek pro dámu. Carson se s díky usmál a stoupl si k okraji štítu. Než se vrátil do jumperu, udělal několik snímků mořských živočichů plavajících těsně za neviditelnou bariérou.
Zdálo se, že vytažení prvního modulu trvá poněkud dlouho, celý proces byl provázen skřípavými zvuky a občasným zaúpěním uvězněného vraku, jak Jumper 1 pomalu osvobozoval modul. Nakonec truhla s žuchnutím dopadla na mořské dno a Radek si hlasitě oddechnul.
„Jak to jde, chlapci?“ zeptal se Sheppard.
„Doteď dobře, pane,“ odpověděl Alderman a šel odpojit kabely. „Budeme ale potřebovat naviják, abychom dostali tu věc dovnitř.“
„Dejte si pozor na ty vilejše a podobně,“ varoval je Carson interkomem. I když je štít chránil před vodou, nebylo by dobré, kdyby si roztrhli ochranné obleky. Když nic jiného, Carson nechtěl vidět na ošetřovně nikoho s infikovanou ránou, nebo ještě hůř, s alergickou reakcí na nějaký domorodý korál nebo žahavého vodního živočicha.
Stackhouse odpověděl uklidňujícím zamáváním, zatímco Sheppard odpověděl: „Dobře, otočím se, abychom mohli začít nakládat. Můžeme se dostat k tomu druhému modulu?“
Mueller, který se šel zpátky podívat do uvězněného jumperu, odpověděl: „Zatím se trup zdá stabilní. Nemůžu říct, že to tak zůstane, když odstraníme štít, ale druhý modul je přístupný, abych mohl připojit kabely. Dr.Becket by mohl použít Jumper 3 stejně jako teď vy, ne?“
A tak se výčet úkolů, které Carson neměl v popisu práce, opět rozšířil. „Víš, že na tohle nejsem příliš dobrý a je na to potřeba lehká ruka.“
„Půjde ti to dobře,“ upokojil ho Sheppard. „Alderman a Stackhouse ti pomůžou srovnat se a připojí kabely. Pak musíš jen zacouvat.“
Přesvědčen, že to nemůže skončit dobře, Carson nicméně povolil. „Dobře. Zkusím to.“ Když Radek venku něco ukazoval, dodal: „Dr.Zelenka jde obhlédnout ukotvení.“
„Bylo načase,“ pípnul Rodney.
Jakmile Radek vyrazil s batohem vybavení, Carson vmanévroval Jumper 3 do pozice, odkud mohl vytáhnout druhý modul, zatímco Stackhouse a Alderman tahali první do Jumperu 1.
„Radku, co takhle nějaké novinky?“ Zjevně byl čas na pravidelnou dávku rýpání.
Odněkud mimo Carsonovo zorné pole se ozvalo Radkovo lhostejné zamručení, jehož záměrem určitě bylo přivést Rodneyho k šílenství. „Není to nic zvláštního. Prostě velký blok.“
„No to ti teda pěkně děkuju. Nemáš tam něco, co by mi třeba trochu pomohlo?“
„Udělám fotky. Pak uvidíš.“
To frustrované zamručení bylo o to zábavnější, čím bylo nevyhnutelnější. „Já věděl, že jsem tam měl jít sám.“
Radkův tón byl pichlavý a Carson si představil toho jinak poddajného Čecha jako vlka, který si brousí zuby, zatímco jeho kolega výzkumník kráčí přímo do jeho pasti. „Ano, Rodney, to jsi tedy měl.“
Druhý modul sklouzl překvapivě snadno na mořské dno. Když Mueller zvedl palec, Carson pocítil nával úlevy – dokud Sheppardův hlas neprořízl pomlku v konverzaci. „A do pr-“
Praskavý zvuk byl následován Aldermanovým klením. Carson se vyškrábal ven a společně s Muellerem běželi k Jumperu 1. „Jsou všichni v pořádku?“
„Co je? Co se stalo?“ volal Rodney.
„Johne, co se děje?“ dožadovala se Dr.Weir.
Uvnitř zadní části Jumperu1 se Alderman lopotil s navijákem, zatímco Sheppard byl nakloněný přes první modul – jehož průhledné víko bylo bez korálů. Carson zahlédl relativně mladý,ale velmi bledý mužský obličej.
„Kus asi stopu dlouhý se prostě odloupnul z té zatracené věci,“ oznámil stroze podplukovník. „Těžko říct, kolik z toho byl nános a kolik bylo součástí modulu, ale je tu teď spousta světýlek a svítí jako o vánocích, tak hádám, že máme asi problém.“
„Ta známka života slábne – a rychle,“ prohlásil Rodney. „Modul selhává. Mohl bych s tím něco udělat, ale musíte ho sem dostat okamžitě. Setkáme se v karanténním doku.“
„Ven!“ nařídil Sheppard Carsonovi a pospíchal do kabiny. „Aldermane, Stackhousi, odpojte naviják a pomozte Muellerovi naložit druhý modul do Jumperu 3 co nejrychleji. Radku, pohni zadkem zpátky, kdyby museli taky rychle pryč. Vezmu tohle na Atlantis.“
Carsonovi instinkt velel letět s podplukovníkem. V té stázové komoře byl živý člověk, kterému by mohl pomoci. Ale potřebovali ho, aby řídil Jumper 3, a jestliže druhý modul bude mít podobné problémy,nemůže být na dvou místech najednou. „A co silové pole? Budeme i přesto moci pracovat venku?“
„Ano, ale všichni se držte v blízkosti Jumperu 3, dokud podplukovník Sheppard neodletí a nebudeme si jistí zbývajícím pokrytím,“ varoval Radek.
Alderman a Stackhouse přenesli naviják k Jumperu 3 s Muellerem těsně v závěsu, Čech dorazil zároveň s nimi. Sesterská loď se zvedla a okamžitě tak zmenšila plochu silového pole. Radek musel mít obavy, že silové pole by nemuselo vydržet, protože dlouze vydechl – a sklouzl na stranu, když se pod ním pohnul kus korálové suti. Výsledný řetěz českých frází byly určitě barvité nadávky, jejichž hlasitost vzrostla, když se Radek snažil zvednout nohu. Evidentně se mu zasekla v trhlině.
Zatímco se Mueller a mariňáci snažili pomoci Radkovi, Carson zaznamenal, že vrchní část zbývajícího modulu se zdá posunutá vůči spodní. Zničili ho snad také svým zacházením? Přešel na druhou stranu a objevil řadu zběsile blikajících světýlek. „Rodney!“
„Já vím,“ přerušil ho Rodney, celý udýchaný. „Známka života se ztrácí a ta první-“
„Je pryč.“ Sheppardův hlas ztěžkl prohrou. „Právě jsem přistál, ale už to nesvítí.“
„Zatraceně,“ řekla potichu Elizabeth. „Dostat se tak blízko…“
Carson rozervaně zíral na druhý modul. Kdyby ho otevřel, možná by mohl něco udělat teď a tady.
Pod průhledným víkem, které kupodivu zůstalo bez nánosu, mohl rozeznat jemné ženské rysy potencionální pacientky. Nemá snad morální povinnost udělat vše, co může, aby ji zachránil? „Příliš nezestárla,“ všiml si. „Možná je problém jen v modulu-“
„Carsone! Ujisti se, že se všichni budou držet dál od druhého modulu,“ varovala ho Elizabeth. „Vlastně si myslím, že byste ho měli nechat být a nastoupit všichni do Jumperu 3. Teď, když modul selhává, nevíme přesně, co se může stát.“
Musel připustit, že to byla správná volba. Velící Atlantis musela jednat v nejlepším zájmu lidí pod svým velením a měla informace z první ruky o nebezpečí, které tyto moduly mohly znamenat. Ale váhal, pozoroval poslední světlo, které pulsovalo stále pomaleji, frustrovaný omezenými znalostmi. Poté, co tento život přetrval deset tisíciletí, to nejmenší, co mohl udělat, bylo být svědkem jeho ukončení.
V okamžiku, kdy panel světel zhasl, zadní díl modulu se prudce otevřel, vystřelil z něj proud světla a zahalil ho.
Záblesk odpoutal Radkovu pozornost od zaklíněné nohy k zadní části jumperu, kde byl modul. Zděšený, že Carson čelí něčemu, co je až nepříjemně podobné wraithskému paprsku, Čech varovně vykřikl. Jak se výkřikl odrážel v jeho masce, věděl, že přišel pozdě. Světlo zasáhlo doktora přímo, jako fyzická síla, servalo mu helmu ochranného obleku a odhodilo ho zpátky.
„Co to k sakru bylo?“ chtěl vědět Stackhouse, zatímco Alderman tiše zaklel.
Carson se k nim otočil obličejem. Osvětlen světly jumperu, jeho výraz byl nečitelný, ale Radek viděl, jak doktorovo tělo náhle ztuhlo, než zvedl pěst a zakřičel….jak? Zuřivostí? Smutkem?
Vytrženi ze šoku, Alderman a Stackhouse běželi dopředu. Radek popadl Muellerovu nabídnutou ruku a vyprostil svou nohu, i když si při tom vymkl kotník.
„Co se tam dole děje?“ chtěl vědět Rodney. „Známka života z druhého modulu se právě ztratila.“
Jak to jen popsat? „Ten stázový modul – bylo tam světlo. Zasáhlo to doktora Becketta.“ Radek kulhal k jumperu.
„Bože.“ Dr.Weirová povzdechla. „Jako ty moduly z Cohallu.“
„Ne. Tohle světlo nebylo měkké. Bylo modré a…“ Ne poprvé Radek nadával na jazykovou bariéru.
„Dobře, doktore, jen v klidu.“ Alderman mluvil ke Carsonovi, obcházel ho zezadu, zatímco Stackhouse mířil stunnerem.
„Bylo to jako fyzická forma,“ pokračoval Radek. „Něco skutečného, ne promítnutého.“
„To nevypadá jako naše poslední dobrodružství se záchrannými moduly,“ poznamenal Sheppard. „Beckette, jsi ještě s námi? Aldermane, Stackhousi, podejte zprávu. Co dělá?“
„Sundavá něco z víka modulu,“ odpověděl Alderman, pozvedl svůj stunner a namířil ho na Carsona, zatímco ukázal Radkovi, aby šel dovnitř jumperu.
Být pod vodou uvnitř Jumperu 3 nebylo příjemné, ale Radek se situaci přizpůsobil. Tak nějak. Být pod vodou mimo jumper bylo ještě nepříjemnější a nepotřeboval žádné povzbuzení, aby tuto situaci změnil, jen jeho kotník mu v tom bránil.
Pak ho náhle něco napadlo. Co když intenzita toho světla znamenala, že obyvatel toho modulu se zmocnil Carsona natrvalo? Jestliže Carsonova mysl ještě existovala, mohla slábnout podobně jak to popsala poručík Cadmannová ve své zkušenosti s Rodneym. Jakékoliv fyzické zranění by mohlo tento proces urychlit a v tom případě – „Já…nejsem si jistý, že byste měli použít ten stunner,“ upozornil vojáky. „V tomhle stavu by to mohlo doktora Becketta zabít.“
Carson si sundal rukavice, které mu bránily v jeho snaze. „ Vypadá to, že si hraje s nějakým válcem,“ informoval Stackhouse plukovníka.
„První modul nemá na straně žádný válec,“ řekl jim Sheppard. „Máte tušení, co to je?“
„Ne, pane. Má to průměr asi jako odvodňovací trubka. Hej, doktore?“ Seržant sklonil svůj stunner, když oslovil Carsona. „Co kdybyste to dal dolů, hezky a pomalu?“
Očividně si nebyl vědom toho, že si odírá kůži, Carsonovi – nebo přesněji bytosi, která ho teď obývala – se nakonec podařilo věc odmontovat. Pohyboval se neobyčejně rychle, hbitě se vyhýbal střelám z Aldermanovy a Stackhousovy zbraně, odhodil stranou Radka a Muellera a vpadl do Jumperu 3.
Radka sevřelo poznání jako ledová ruka. Alderman, Stackhouse a Mueller byli Carsonovi v patách, ale než ho dostihli, rampa jumperu se zavřela a motory zasunuly. Muži oběhli loď dopředu a bušili na trup a přední sklo. Bylo jasné, že také vědí, co se stane.
Pochopení muselo rychle zasáhnout i Atlantis, protože Rodney, plukovník Sheppard a doktorka Weir začali křičet téměř současně.
„Carsone! Vzpamatuj se, zatraceně.“ Rodney všechny překřičel. „Jakmile vzlétneš, štít půjde s tebou!“
Byl to Carsonův hlas, který jim odpověděl a zároveň jako by to nebyl on. Vyšší a bez skotského přízvuku, bolestně rezonoval. „Blázni! Nekompetentní, hloupí lidé! Vidíte, co jste udělali?“
Dr.Weir, vděčně reagovala první, opět diplomaticky: „Nechtěli jsme vám ublížit. Byli jste tam uvězněni dlouhou dobu a my jsme chtěli pomoct.“
„Vy jste nechtěli ublížit? Můj milovaný Atlas už nedýchá kvůli vašim neohrabaným činům. Zničili jste veškerou naši naději na budoucnost!“ Jeho poslední slova se změnila ve vzlyk.
Když se Radek vyhrabal na nohy, přešel dopředu a díval se předním sklem, které teď bylo jediným zdrojem světla v tomto podvodním světě. Carsonovy rysy se zkroutily do groteskní masky. „Mysl vašeho slaboduchého přítele mi říká mnoho,“ zavrčel, bolestí hraničící se zuřivostí. „Mí lidé zmizeli a naše vznešené město padlo do rukou vašeho barbarského druhu. Nemáte ponětí, jak být hodni tohoto místa, a vaše nekonečná arogance znovu přivedla Wraithy zpět. Tentokrát Atlantis padne a celé galaxie budou trpět vaší nestoudností.“
Jumper 3 se pomalu začal zvedat z mořského dna. Vojáci a Mueller se snažili zachytit se něčeho na trupu lodi, ale Radek věděl se zvrácenou jistotou, že se zataženými motory to není možné.
„Prosím, dej nám možnost vysvětlit, kdo jsme a proč jsme tady,“ volala Elizabeth a do hlasu se jí vkrádalo zoufalství.
„Abyste vykrádali!“
„Ne! Abychom našli způsob, jak porazit parazitickou rasu, která ukradla vaši technologii a použila ji k zotročení našich lidí poté, co jste opustili naši galaxii.“
„Radši vás dál měli držet v otroctví, než abyste přišli sem,“ ozval se stejně zoufalý výkřik. „Čekali jsme tak dlouho, až se naši lidé vrátí, ale vše, co mělo být zničeno, zůstalo a teď je vše ztraceno.“
Byl to hlas člověka ponořeného do šílenství bolesti. V tom okamžiku Radek pochopil, že s tím, kdo má v moci Carsona Becketta, se nedá vyjednávat. Čech polkl, aby zchladil pálící žáhu, odstoupil od jumperu a neutěšeně zíral vzhůru ke stovky metrů vzdálené hladině. Klidně to mohl být měsíc.
„Nerozumíte?“ Hlas dotorky Weir byl teď vášnivě vzrušený. „My jsme potomci Morose a ostatních. Vrátili jsme se pro vás!“
Toto prohlášení, ať bylo inspirované čímkoli, vyvolalo odpověď, která nesla tíhu deseti tisíc let existence. „Pak jsme opravdu ztraceni a zbývá udělat jen jediné.“
Jumper se vznesl a silové pole kolem nich se ztratilo. Valící se ledová voda strhla Radka na zem. Matně slyšel Rodneyho a Shepparda, jak na něj křičí, ale obklopil ho chlad a tlak stlačoval jeho oblek, až bolestně cítil každý kousek svého těla a vytlačoval mu vzduch z plic. Základní vědomosti fyziky ho ujišťovaly, že tato hloubka ho neumačká k smrti, ale povrch byl mimo dosah, mučivě, beznadějně daleko. Náhle, v bizarním okamžiku nezaujatosti, ho napadlo, že i kdyby se byl naučil plavat, nebylo by mu to k ničemu.
Radek slyšel, že prý umřít utonutím není až tak nepříjemné. Možná, že to byla pravda, ale nikdo už se nezmiňoval o hrůze, kterou člověk zakouší v poslední chvíli, kdy plíce pálí a svět potemní.
„Takhle jsem rozhodně nemínil strávit den,“ řekl a zkontroloval hloubku. „Chci, aby to bylo všem jasné. Mnohem radši pracuji se vzorky než s velkými bestiemi. A už mám drobet mořskou nemoc.“
Vedle Carsona si Radek přestal hrát s límcem svého ochranného obleku a podíval se na něj ne zrovna soucitně. „Ty? Já nechtěl ani prve. A teď jsem tu podruhé.“
„Alespoň to je tvůj výzkum. Já si naplánoval poklidné odpoledne s analýzou vzorků, jen já a má ultrafialová lampa. Vstoupí doktorka Weir a najednou mě odtáhne na dno tohohle zatraceného moře.“
Podle Radkova výrazu usoudil, že se jeho poznámka minula účinkem. „Ty jsi tady, protože umíš pilotovat jumper a protože ti, jimž patří ty známky života, můžou být zranění.“ Nějak se mu podařilo, že to znělo jak fatalisticky, tak rozhodně. „Já jsem tady jen proto, že Rodney McKay je tyran první třídy.“
„Doktoři, uvolněte se,“ řekl seržant Stackhouse sedící za nimi. „Tohle bude procházka růžovou zahradou.“
Bitva o to, kdo utrpěl větší nespravedlnost, mohla skončit jen nerozhodně, Carson se proto vzdal. Mariňákovu poznámku ignoroval a zeptal se Radka: „No a jak to teď vůbec vypadá v tvé laboratoři?“
„Přežíváme na tunách kofeinu a energetických tyčinkách a vzdáváme hold božstvu vědy,“ nevrle odpověděl Radek. „A myslím, že budeme potřebovat ještě letecká jídla jako další oběť.“
Carson se zarazil.“Rodney je v poslední době nějak nedůtklivý.“ Viditelnost se snižovala, jak klesali, proto následoval Jumper 1 a rozsvítil vnější světla. Ohraničení světly jen dodalo ponurosti.
„Rozdíl od jeho obvyklého šarmu je malý, ale znatelný.“ Radek pokračoval v úpravě obleku.
„To už nemůžu připisovat jen otřesu mozku. Bylo to už před několika týdny.“ Carson nebyl psychiatr, ale jako hlavní lékař na Atlantis měl docela dobrou představu o tom, jaké noční můry bezesporu trápily jejich přecitlivělého místního astrofyzika. Jak zíral do hloubek, všiml si, že ztratil z očí velrybu – což nebylo ani trochu uklidňující. I když ji mohl sledovat na displeji čelního skla, mnohem raději by ji měl na dohled. Nemohli vědět, jestli se zvíře nerozhodne vrátit a dát jim šťouchanec. „Rodney tady trčel sám zatraceně dlouho.“
Radek souhlasně pokýval. „Z té situace by i Wraith byl….jak jsi to říkal? Nedůtklivý?“
„Ju.“ A byla by to divná představa, kdyby nějakou kdy měl.
„Hmm. Nedůtklivý. Divné slovo. V tomto případě užitečné.“
„Pečlivě sledujte svou pozici, oba.“ Rodneyho hlas se ozval z rádia v Carsonově uchu až sebou trhnul. „Kdybyste se s jumpery dostali, řekněme, tak na metr od sebe na pozici, kterou jsem vám ukázal, výsledná bublina štítu by měla pokrýt jeden z kotvících bodů města.“
Nebylo to něco, o čem by Carson příliš přemýšlel, ale město muselo být samozřejmě stále nějakým způsobem připoutáno ke dnu oceánu, jinak by se byli houpali jako korková zátka, když se město vynořilo. A to by bývalo bylo opravdu nepříjemné vzhledem k jeho sklonu k mořské nemoci.
„Rozumím,“ odpověděl podplukovník Sheppard z Jumperu 1. Nepochybně odkazujíc na velrybu, dodal: „Naše eskorta krouží nad námi.“
Američanův bezstarostný hlas měl dodat Carsonovi sebedůvěru, ale podplukovníkovi pomáhaly roky leteckého tréninku. Dokud nepřišel na Atlantis, Carson neuvažoval o tom, že jeho genetické schopnosti používat Antickou technologii budou využity k létání – obzvláště, když se jumpery řídily myšlenkami. Precizní manévry dopravních prostředků jakéhokoli druhu zajisté nebyly v osnovách lékařské fakulty.
„Přesně jako když jsme objevili Rodneyho jumper,“ potvrdil Radek.
„Známky života v těch modulech jsou nesporně naší prioritou, ale potřebujeme vědět, že to, co způsobilo tu lavinu, neohrožuje kotvící zařízení,“ pokračoval Rodney. „Kdyby se nám někdy podařilo získat dost ZPM, mohl bych zase město potopit a pak by bylo strategicky užitečné vědět, zda je ten mechanismus pro to ještě nepoškozený.“
„Rodney,“ komentoval Radek s falešnou trpělivostí, „náš úkol je prozkoumat čtyři jumpery a co je v nich a pokud možno zachránit jejich deset tisíc let staré obyvatele. A to všechno v nepohodlných oblecích, odděleni od tun velmi hlubokého a velmi studeného oceánu jenom energií. Určitě tě už napadlo, že už to bude dost těžké na to, přidávat nám ještě další úkoly, že?“
„Ano, samozřejmě. S takovými situacemi se setkávám na denním pořádku.“ Rodneyho netrpělivost byla zřejmá i přes rádio. „Kůr, modlitby, a tak. Vy jste tam dole, tak se můžete alespoň podívat.“
„Určitě si povedou dobře, Rodney.“ V Elizabetině hlase bylo slyšet shovívavé pobavení. „Nech je pracovat.“
„Dobře, lidi.“ Sheppard vstoupil do konverzace. „Konec vysílání.“
Pod nimi a vpředu světla podplukovníkova jumperu odhalila svažující se dno oceánu poseté sutí. Carson nalétl Jumperem 3 tak, aby jeho světla pokryla větší oblast. „Co dál, podplukovníku?“ V dálce sotva rozeznal okrouhlý obrys velrybího ocasu. Zjevně uspokojená, že reagovali, velryba nyní zamířila do hlubin.
„Náš bernardýn se nám ztrácí, tak se podívejme na to místo,“ navrhl Sheppard.
Jak se senzory jumperu sunuly přes pole suti, Carson zjistil mnohem více informací z displeje než ze strašidelné scenérie venku. Podle displeje většina viditelných skal se skládala z vápence. „To je neskutečné,“ podotkl. „Vypadá to, že kolem štítu města vyrostl korálový útes.“
„Není tu trochu zima na korálový útes?“ zeptal se Sheppard. „A kapánek hluboko?“
Carsona-biologa to zaujalo. Zapomněl na znepokojení a odpověděl: „Ne všichni koráli dávají přednost tropickým vodám, podplukovníku. Na Zemi mnoho druhů přežívá v extrémních teplotních podmínkách. Ti malinkatí živočichové určitě byli přitahováni zbytkovým teplem, které vydával štít města a jakmile začali stavět, no – “ Korálová struktura, kterou teď mohli před sebou vidět, byla přes třicet metrů vysoká. „ Díváte se na deset tisíc let nahromaděných kostřiček.“
„Neuvěřitelné,“ prohlásil Stackhouse se stopou respektu v hlase. „Říkáte, že tu věc postavila zvířata?“
„Malinkatá zvířátka, když už.“ Carson už byl na jiné planetě. A „jiná planeta“ byl v jeho představách přesný popis Atlantis. Přesto, bylo to nejcizokrajnější prostředí, se kterým se kdy setkal.
Přiblížil se Jumperem 3 blíže ke zdi a světla přeměnila to, co nejprve vypadalo jako jednolitá šedivá masa, na hýřivé barvy typické pro bující kolonii mořského života. Kolem proplouvala hejna malých rybek a stříbřitě se blýskala v záři reflektorů. Stovky, možná tisíce neidentifikovatelných mořských stvoření vířily kolem jako hejna motýlů, zatímco několik větších živočichů vystrkovalo hlavy z děr a skulin, jen aby odhadli velikost jumperu, než se zase strategicky stáhnou do úkrytů.
Vypadalo to jako dokument National Geographic až na to, že žádné z těch zvláštních zvířat – za předpokladu, že mohou být považována za zvířata – nebyla nikdy na Zemi spatřena.
Jumper klouzal podél kraje srázu až k ostrému zářezu do útesu. Pohled na obzvlášť
velké množství suti na dně potvrdil, že tato část se sesula. Velmi pravděpodobně se to stalo v nedávné minulosti, protože zatímco polypy a koráli ještě neměli dost času, aby se přichytili ve zborcené části, rychleji rostoucí mořské houby a měkkýši
zde rostli hojně. Početná hejna duhových rybek visela nad pohybujícími se chapadélky…snad sasanek?
„Že by někdo popsal, co vidí těm, co sledují s vámi doma?“
Než mohl Carson Rodneymu navrhnout, aby si strčil rádio někam, Sheppard odpověděl: „ Klid, Rodney, měl jsi pravdu. Část útesu se musela zbortit, když město vyplulo na povrch a pravděpodobně pohřbilo jumpery.“
„To je sice potěšující, ale stěží překvapivé.“ Byl ten tlumený, rytmický zvuk opravdu klepání Rodneyho nohy? „Očividně, nahromaděná suť, která se sesunula ze štítu obsahovala umělý materiál, který rušil signály z modulů. Zkontrolujte to. Dál. Izolovali jste umístění těch známek života? Podle toho, co vidím odsud, byste měli být na dohled.“
Před nimi byl převis. Pod ním odlomená menší část korálu ještě čerstvějšího data zanechala jizvu, která křídově bíle svítila pod jejich světly. „Podplukovníku,“ řekl Carson.
„Vidím to.“
„Co?“ chtěl vědět Rodney. „Co vidíte?“
Vedle Carsona Radek ukazoval na displej. „Tam.“
„Ju.“ Carson nečekal, že najde jumpery zaparkované pěkně na mořském dně, zaprášené trochou štěrku z podvodní laviny, a stejně tak neočekával to, co jim teď sděloval displej. Antické lodě byly ve skutečnosti zapuštěny do základny korálové zdi.
„Pro lásku Boží, co?“ štěkal Rodney.
„Neměl jsi pravdu,“ odpověděl Radek se stěží skrývaným potěšením. „Měla ji doktorka Weir.“
Odpověď byla okamžitá a rozhořčená. „Jak nemůžu mít pravdu, když ani nevím, co vidíte?“
„Uklidni se, Rodney,“ napomenula ho Elizabeth. „Podplukovníku, o co se přesně jedná?“
„Mám odsud na ty dvě lodi dobrý výhled.“ Sheppard provedl ladný obrat a Jumper 1 nyní stál čelem k té části, co se zřítila teprve nedávno. Ze zdi vystupovaly dva velké, kruhové výčnělky. „První jumper je k nám čelem, ale přední sklo je rozbité.
„Co se to tam, zatraceně, hemží?“ Carson rozpoznal hlas seržanta Aldermana. Před měsícem si užil jeho jižanského nosového přízvuku, když mu spravoval polámané prsty. „ Ti velcí brouci s dlouhými tykadly?“
„Nevím, ale kdybychom jich mohli pár chytit, možná by z toho byla nejlepší večeře celé expedice. Má někdo s sebou louskáček na humry?“
„Hm…no, máme kleště, pane.“
„Mně to stačí.“
„Kdybyste se mohli na chvilku odtrhnout od myšlenky na jídlo, prosím!“ Rodney vypadal jako když se každou chvíli přestane ovládat.
„Ach, ta ironie,“ zamumlal Radek.
„Tohle je ale snadná oplátka, že?“ odseknul Rodney. „Odmítám přiznat, že jsem udělal chybu, dokud mi to detailně nevysvětlíš.“
Carson se usmál a nasměroval Jumper 3 tak, aby mohl prozkoumat druhou trhlinu. Z toho, co mohl vidět, loď k němu byla otočená zády, což znemožňovalo nahlédnout dovnitř.
„Nemyslím, že by se zadní rampa otevřela snadno,“ oznámil Radek, Carson považoval jeho poznámku za značné podhodnocení, dokonce i na Čecha.
„To je šílený, Elizabeth,“ zakňoural Rodney. „Nařiď jim, aby mi řekli, co se tam dole děje!“
„Pánové, prosím, kvůli mně, když už ne kvůli Rodneymu, co přesně vidíte?“
„Jumpery nejsou pohřbeny pod sutí,“ odpověděl Sheppard. „Jsou zazděné.“
„Myslíte pokryté?“ opravil Rodney.
„To, co podplukovník myslí, Rodney,“ vysvětloval Carson „je, že vraky tvoří součást struktury útesu. Nedávná lavina je odkryla, ale zvednutí Atlantis nebylo příčinou jejich ukrytí. Podle údajů z displeje vnitřek lodi je jen samý antický materiál slepený dohromady korálem.“
„To samé tady,“ potvrdil Sheppard. „I když bychom se mohli prokopat skrz to rozbité sklo, za deset tisíc let toho tady spoustu narostlo. Možná bychom si pomohli několika náložemi C-4, ale takový výbuch by asi nepřežily žádné použitelné součástky.“
„Dobře, to bychom měli. Tak dál – známky života, lidi,“ naléhal Rodney. „Jumper, který hledáte by měl být asi deset metrů doleva.“
„Na levoboku.“
„Co?“
„Na moři je doleva na levoboku.“
„Opravdu, námořníku Shepparde?“
„Hej! Pro příslušníka vzdušných sil je to urážka.“
„Johne, Rodney, chovejte se slušně.“ Hlas doktorky Weir je jemně vyplísnil.
Jejich popichování splynulo s pozadím a Carson se soustředil na manévrování jumperu dolů nově oddělenou částí zdi útesu. Jeho světla náhle zachytila další výčnělek. Tentokrát byl patrný nezaměnitelný tvar jumperu. „Našel jsem třetí vrak,“ oznámil. „Ale podle jeho stavu to nemůže být to místo, kde se ukrývají známky života.“
Radek zamrkal a přisedl si blíž, aby prozkoumal vrak nejdřív skrze sklo a potom na displeji. „Nemyslel jsem, že to je možné.“
„Člověče, podívej se na to,“ přidal se zezadu Stackhouse.
„Trup je rozdrcený,“ informoval Carson obecenstvo. Vycouval jumperem z pod převisu, aby viděl nahoru. „ Zdá se, že na to něco seshora spadlo…ou.“ To bylo vysvětlení.
„Co?“ Rodney zvýšil hlas. „Teď není správný čas na jednoslabičné odpovědi.“
„Zůstal bys paf, kdybys tohle viděl,“ řekl mu Sheppard a zamířil Jumperem 1 vedle Jumperu 3, aby měli více světla.
Stackhouse zaklel. „Moh‘ jsem si myslet, že tak velké město jako Atlantis bude mít sakra velké kotvy, ale tohle, zatraceně.“
Jednoduchá, velkolepá stavba se nad nimi tyčila v hrozivém úhlu. Alespoň pět pater, odhadoval Carson, a to jen kam mohl v té tmě dohlédnout. Musela to být část zařízení, která kotvila Atlantis k mořskému dnu, a zdálo se, že třetí jumper nesl hlavní nápor, když se sesunula při lavině.
V rádiu někdo pískal úvodní melodii k 2001:Vesmírná odysea.
„Shepparde, vím, že to jsi ty,“ osočil ho Rodney. „Buď začneš pořádně popisovat, co vidíš nebo-
„Je to monolit, Rodney, jo? Je obrovský a podle údajů z displeje jeho hustota je mimo tabulky. Zjevně roztřískal jeden z těch jumperů, když se sesunul. Radek má pravdu. Tam nemůže být nic živého.“
„To je hezké, ale nic to nemění na skutečnosti, že ty známky života jsou přesně na místě toho pravděpodobně zničeného jumperu.“
„Na tom není nic pravděpodobného, Rodney,“ vstoupil do toho Carson. „Ta věc je zmáčknutá na tloušťku poklice.“
„Možná máme problém s přístroji,“ divil se Radek.
„Zařízení funguje perfektně, trval na svém Rodney. „Pořád mám dva záznamy, jasné ale slábnoucí a jsou přímo nad vámi.“
„Ne nad námi,“ řekl náhle Sheppard a smýkl lodí. „Pod námi.“
Carsonovi chvíli trvalo, než si uvědomil, co podplukovník myslel, ale když se světla Jumperu 1 zabodla do stínu, všiml si čtvrté lodi. „Poslední loď se nachází za tou rozbitou a mírně pod ní, na úplném dně útesu,“ vysvětloval a krátce se slitoval nad Rodneyho nedostatkem vizuálních informací. „To musí být místo původu těch tvých známek života.“
„Dobře, výborně, skvěle.“ Těžko říci, kdo mluvil rychleji, jestli rozzlobený McKay nebo rozjařený McKay. „Tak umístíme ten štít. Radku, víš si rady s překalibrováním, že?“
„Ano, maminko,“ odpověděl Radek a otočil se aby dosáhl na ovládání za sedadlem. „Jumpery dovnitř, voda ven.“
„To není tak jednoduché. Přemísťuješ tuny vody, takže nemáš zapotřebí, aby se ukotvení pohnulo z rovnováhy. Poslední, co bychom potřebovali je, aby se ten blok pohnul a způsobil další lavinu, až se budeš venku zabývat těmi záchrannými moduly.“
„Nechám skály na pokoji. Upravit štít tak, aby je obklopil, není tak těžké, jak si myslíš.“
„Jenom říkám, abys byl opatrný, jak teď, tak mimo jumper. Zatímco budeš zjišťovat vše, co půjde, o tom ukotvení, samozřejmě.“
Radek zapnul štít a ztlumil si mikrofon. „To je trest, který si nezasluhuji,“ utrousil ke Carsonovi. „ Jsem hodný na malé děti a ke zvířátkům. Používám svůj intelekt pro dobro a ne pro zlo…čím jsem si zasloužil takové zacházení?“
Předpokládaje, že to byla jen řečnická otázka, Carson ho ignoroval a soustředil se na Sheppardův pevný hlas ve svém uchu, který vedl jeho jumper na pozici. Jejich štíty se spojily těsně před tím, než ucítil, že loď sedla na dno.
Hlasité zaskřípání zvedlo Carsonovi hladinu adrenalinu a okamžitě zahnalo momentální pocit úlevy. Vystrašeně pohlédl na Radka.
„To se dalo čekat,“ vysvětlil vědec s pokrčením ramen. „Štít se rozšířil kolem vraků a korálů. Mnoho atmosfér vody bylo nahrazeno jen jednou atmosférou vzduchu.“
Nějak to neznělo příliš přesvědčivě. „Má to být takhle?“ Carson ukázal na tucty rybek plácajících se na dně pro něj křehké bubliny pod hlubokým oceánem.
Radek krátce přikývl. „Štít je teď nastaven tak, aby odpuzoval jen mořskou vodu.“
To Carsona příliš neuklidnilo. Lidské tělo se přece skládá z velké části z vody. Navíc – „Všechno je pořád mokré.“
Radek si založil ruce a zdvořile odpověděl: „Nastavil jsem štít, aby odpuzoval vodu o určité molekulární hmotnosti. Teď, když je na místě, překalibroval jsem ho tak, aby jím nemohlo nic proniknout. Jestli tamto“ – ukázal čelním sklem na rýsující se monolit a pohlédl na Carsona přes obroučky brýlí – „spadne, nemůže to projít štítem.“
Přesto to proniklo štítem, který měl chránit zploštělý jumper. Příjemná myšlenka.
„Všichni do výstroje,“ přikázal Sheppard z Jumperu 1. „Mueller jde ven první a zkontroluje stabilitu v chráněné oblasti.“
Elizabeth pravděpodobně poslala Rodneyho pro kávu, protože rádio bylo nepřirozeně tiché. Carson s obavami pozoroval německého technika, který vylezl z jumperu a šplhal po vraku, korálech a ukotvení.
Znovu se ozvalo skřípání skal a kovu. Radek si odkašlal a trochu úzkostně se podíval směrem ke Carsonovi, což doktorovi vůbec nepřidalo na klidu. „Řekni mi číslo,“ řekl Radek.
Carson zmateně odpověděl: „Osm.“
„Ne, ne, větší.“
„Čtyřicet tři?“
Z místa, kde seděl Stackhouse, se ozvalo zahihňání. Radek si povzdychl. „Ty jsi ještě nehrál na prvočísla, že?“
Ještě než mohl Čech vysvětlit pravidla, objevil se znovu Mueller. „Je to nestabilní,“ řekl týmu, jeho přízvuk byl ještě zesílen ochranným oblekem. „Jak vidíte, zadní rampa je pootevřená. Uvnitř jsou dva dlouhé boxy, jeden na druhém – předpokládám, že to jsou záchranné moduly. Nejsem si jistý, jestli je výztuha jumperu v pořádku, nebo jestli ho podpírají ty moduly.“
„Nebo jestli to není jen samý korál a haraburdí.“ Sheppard na chvíli zmlkl, zatímco musel zvážit rozhodnutí. „Dobře, jdeme do toho. Ale všichni mějte oči na stopkách.“
S odevzdaným pokrčením ramen Radek počkal, až si Carson nasadí helmu a otevře rampu Jumperu 3. Zdálo se, že Rodneymu došly argumenty pro kárání – pravděpodobně jen dočasně. Buď to, nebo se přestávka na kávu protáhla v oběd. Carson doufal, že mu jídlo mohlo obnovit hladinu cukru v krvi a s trochou štěstí i trpělivost.
Jestli použití jumperu jako ponorky a sestup do této podmořské oblasti bylo surrealistické, tak výstup ven byl rozhodně nepřirozený. Oběti Radkova selektivního překalibrování štítu byly buď mrtvé, nebo bezmocně mrskaly ploutvemi. Veškerý povrch byl mokrý a Carson slyšel kapající vodu uvnitř vraku. Znamenalo to, že štít má trhliny? Nemohl si pomoci a rozhlížel se kolem sebe a nahoru. Až potom plně pochopil Radkovu nechuť se k nim připojit.
Stejně jako Sheppard a seržant Alderman, Stackhouse měl svou zbraň přehozenou přes ochranný oblek, což už samo o sobě byl zvláštní pohled. Jakkoli Carson z principu neměl rád zbraně, měl už příležitost ocenit je v praxi. Samozřejmě vyvstávala otázka, co přesně by se mohlo stát, pokud by kulka zasáhla štít, který udržoval vodu v odstupu.
Podplukovník Sheppard se opatrně vyhýbal ostrým úlomkům korálů a přibližoval se k stále ještě nepoškozenému jumperu, který byl zapuštěný v nejnižší části zdi. Carson se přiblížil jen tolik, aby zahlédl moduly.
„Co takhle nějaký komentář, lidi?“ ozval se Rodney s pusou plnou jídla.
Sheppard opatrně chytil okraj rampy a znechuceně odfrkl. „Všechno je pokryté korálem. Dostat ty moduly ven bude těžké.“
„Ale jsou neporušené?“ zeptala se Dr.Weir.
„Zdá se. I když nevypadají úplně stejně jako ty moduly, na které jsme narazili v systému Cohall. Jsou menší, i přes ten nános.“
„Nepochybně proto, že byly vytvořeny Antiky pro ně samé.“ Rodney hlasitě polkl to, co právě jedl, než dodal: „Myslím, že to jsou přenosné záchranné moduly, přestože signál, který vydávají, je podobný Cohallské verzi, ty určitě nebyly antického původu. Pravděpodobně okopírovali myšlenku. Což mě vede k závěru, že tento původní model má podobnou funkci.“
„Jen doufám, že tyhle nemají stejné touhy chopit se cizích těl.“
„Na to bych se moc nespoléhal, podplukovníku,“ varoval Rodney. „Po tom nedávném setkání jsem kontroloval databázi a zjistil jsem, že SG-1 jednou objevila loď plnou stázových komor s počítačovým systémem, který měl schopnost stáhnout a uchovat tisíce myslí. Dr.Jackson pak měl v sobě několik osobností najednou.“
I přes stínítko helmy Carson rozeznal výraz na podplukovníkově tváři. „Skvělé,“ utrousil Sheppard a vylezl z vraku. „Jakoby dva už nebyli dav.“
„Buďte opatrní,“ řekla celkem zbytečně Dr.Weir.
Carson se s Radkem drželi vzadu, zatímco vojáci se snažili opatrně otevřít zadní rampu. Mueller ukotvil kabely k vrchnímu záchrannému – stázovému modulu, jakkoli je Rodney teď nazýval – a připojil je k Jumperu 1.
Ruka v rukavici na Carsonově paži obrátila jeho pozornost k Sheppardovi. „Proč se vy dva neskočíte schovat do Jumperu 3?“ navrhl podplukovník a ukázal palcem přes rameno. „Použiju Jumper 1 k vytažení toho vrchního modulu. Mueller a seržanti zůstanou tady, aby to řídili, ale pro vás bude lepší se schovat pro případ, že bychom něco destabilizovali.“
Další veselá myšlenka. Cestou zpátky se Carson rozptyloval zkoumáním mořských hub a korálů. Byl v pokušení vzít několik vzorků zpátky do laboratoře, ale nepřivezl si vhodné nádobky.
Radek mu podal digitální foťák s omluvným výrazem. „Abys mohl poslat obrázky roztomilé poručíku Cadmanové?“
Ten Radek, potměšilec jeden. Laura se na Zemi potápěla a určitě by ji obrázky podmořského života na této planetě zaujaly. Konečně, bylo obtížné najít v této galaxii vhodný dárek pro dámu. Carson se s díky usmál a stoupl si k okraji štítu. Než se vrátil do jumperu, udělal několik snímků mořských živočichů plavajících těsně za neviditelnou bariérou.
Zdálo se, že vytažení prvního modulu trvá poněkud dlouho, celý proces byl provázen skřípavými zvuky a občasným zaúpěním uvězněného vraku, jak Jumper 1 pomalu osvobozoval modul. Nakonec truhla s žuchnutím dopadla na mořské dno a Radek si hlasitě oddechnul.
„Jak to jde, chlapci?“ zeptal se Sheppard.
„Doteď dobře, pane,“ odpověděl Alderman a šel odpojit kabely. „Budeme ale potřebovat naviják, abychom dostali tu věc dovnitř.“
„Dejte si pozor na ty vilejše a podobně,“ varoval je Carson interkomem. I když je štít chránil před vodou, nebylo by dobré, kdyby si roztrhli ochranné obleky. Když nic jiného, Carson nechtěl vidět na ošetřovně nikoho s infikovanou ránou, nebo ještě hůř, s alergickou reakcí na nějaký domorodý korál nebo žahavého vodního živočicha.
Stackhouse odpověděl uklidňujícím zamáváním, zatímco Sheppard odpověděl: „Dobře, otočím se, abychom mohli začít nakládat. Můžeme se dostat k tomu druhému modulu?“
Mueller, který se šel zpátky podívat do uvězněného jumperu, odpověděl: „Zatím se trup zdá stabilní. Nemůžu říct, že to tak zůstane, když odstraníme štít, ale druhý modul je přístupný, abych mohl připojit kabely. Dr.Becket by mohl použít Jumper 3 stejně jako teď vy, ne?“
A tak se výčet úkolů, které Carson neměl v popisu práce, opět rozšířil. „Víš, že na tohle nejsem příliš dobrý a je na to potřeba lehká ruka.“
„Půjde ti to dobře,“ upokojil ho Sheppard. „Alderman a Stackhouse ti pomůžou srovnat se a připojí kabely. Pak musíš jen zacouvat.“
Přesvědčen, že to nemůže skončit dobře, Carson nicméně povolil. „Dobře. Zkusím to.“ Když Radek venku něco ukazoval, dodal: „Dr.Zelenka jde obhlédnout ukotvení.“
„Bylo načase,“ pípnul Rodney.
Jakmile Radek vyrazil s batohem vybavení, Carson vmanévroval Jumper 3 do pozice, odkud mohl vytáhnout druhý modul, zatímco Stackhouse a Alderman tahali první do Jumperu 1.
„Radku, co takhle nějaké novinky?“ Zjevně byl čas na pravidelnou dávku rýpání.
Odněkud mimo Carsonovo zorné pole se ozvalo Radkovo lhostejné zamručení, jehož záměrem určitě bylo přivést Rodneyho k šílenství. „Není to nic zvláštního. Prostě velký blok.“
„No to ti teda pěkně děkuju. Nemáš tam něco, co by mi třeba trochu pomohlo?“
„Udělám fotky. Pak uvidíš.“
To frustrované zamručení bylo o to zábavnější, čím bylo nevyhnutelnější. „Já věděl, že jsem tam měl jít sám.“
Radkův tón byl pichlavý a Carson si představil toho jinak poddajného Čecha jako vlka, který si brousí zuby, zatímco jeho kolega výzkumník kráčí přímo do jeho pasti. „Ano, Rodney, to jsi tedy měl.“
Druhý modul sklouzl překvapivě snadno na mořské dno. Když Mueller zvedl palec, Carson pocítil nával úlevy – dokud Sheppardův hlas neprořízl pomlku v konverzaci. „A do pr-“
Praskavý zvuk byl následován Aldermanovým klením. Carson se vyškrábal ven a společně s Muellerem běželi k Jumperu 1. „Jsou všichni v pořádku?“
„Co je? Co se stalo?“ volal Rodney.
„Johne, co se děje?“ dožadovala se Dr.Weir.
Uvnitř zadní části Jumperu1 se Alderman lopotil s navijákem, zatímco Sheppard byl nakloněný přes první modul – jehož průhledné víko bylo bez korálů. Carson zahlédl relativně mladý,ale velmi bledý mužský obličej.
„Kus asi stopu dlouhý se prostě odloupnul z té zatracené věci,“ oznámil stroze podplukovník. „Těžko říct, kolik z toho byl nános a kolik bylo součástí modulu, ale je tu teď spousta světýlek a svítí jako o vánocích, tak hádám, že máme asi problém.“
„Ta známka života slábne – a rychle,“ prohlásil Rodney. „Modul selhává. Mohl bych s tím něco udělat, ale musíte ho sem dostat okamžitě. Setkáme se v karanténním doku.“
„Ven!“ nařídil Sheppard Carsonovi a pospíchal do kabiny. „Aldermane, Stackhousi, odpojte naviják a pomozte Muellerovi naložit druhý modul do Jumperu 3 co nejrychleji. Radku, pohni zadkem zpátky, kdyby museli taky rychle pryč. Vezmu tohle na Atlantis.“
Carsonovi instinkt velel letět s podplukovníkem. V té stázové komoře byl živý člověk, kterému by mohl pomoci. Ale potřebovali ho, aby řídil Jumper 3, a jestliže druhý modul bude mít podobné problémy,nemůže být na dvou místech najednou. „A co silové pole? Budeme i přesto moci pracovat venku?“
„Ano, ale všichni se držte v blízkosti Jumperu 3, dokud podplukovník Sheppard neodletí a nebudeme si jistí zbývajícím pokrytím,“ varoval Radek.
Alderman a Stackhouse přenesli naviják k Jumperu 3 s Muellerem těsně v závěsu, Čech dorazil zároveň s nimi. Sesterská loď se zvedla a okamžitě tak zmenšila plochu silového pole. Radek musel mít obavy, že silové pole by nemuselo vydržet, protože dlouze vydechl – a sklouzl na stranu, když se pod ním pohnul kus korálové suti. Výsledný řetěz českých frází byly určitě barvité nadávky, jejichž hlasitost vzrostla, když se Radek snažil zvednout nohu. Evidentně se mu zasekla v trhlině.
Zatímco se Mueller a mariňáci snažili pomoci Radkovi, Carson zaznamenal, že vrchní část zbývajícího modulu se zdá posunutá vůči spodní. Zničili ho snad také svým zacházením? Přešel na druhou stranu a objevil řadu zběsile blikajících světýlek. „Rodney!“
„Já vím,“ přerušil ho Rodney, celý udýchaný. „Známka života se ztrácí a ta první-“
„Je pryč.“ Sheppardův hlas ztěžkl prohrou. „Právě jsem přistál, ale už to nesvítí.“
„Zatraceně,“ řekla potichu Elizabeth. „Dostat se tak blízko…“
Carson rozervaně zíral na druhý modul. Kdyby ho otevřel, možná by mohl něco udělat teď a tady.
Pod průhledným víkem, které kupodivu zůstalo bez nánosu, mohl rozeznat jemné ženské rysy potencionální pacientky. Nemá snad morální povinnost udělat vše, co může, aby ji zachránil? „Příliš nezestárla,“ všiml si. „Možná je problém jen v modulu-“
„Carsone! Ujisti se, že se všichni budou držet dál od druhého modulu,“ varovala ho Elizabeth. „Vlastně si myslím, že byste ho měli nechat být a nastoupit všichni do Jumperu 3. Teď, když modul selhává, nevíme přesně, co se může stát.“
Musel připustit, že to byla správná volba. Velící Atlantis musela jednat v nejlepším zájmu lidí pod svým velením a měla informace z první ruky o nebezpečí, které tyto moduly mohly znamenat. Ale váhal, pozoroval poslední světlo, které pulsovalo stále pomaleji, frustrovaný omezenými znalostmi. Poté, co tento život přetrval deset tisíciletí, to nejmenší, co mohl udělat, bylo být svědkem jeho ukončení.
V okamžiku, kdy panel světel zhasl, zadní díl modulu se prudce otevřel, vystřelil z něj proud světla a zahalil ho.
Záblesk odpoutal Radkovu pozornost od zaklíněné nohy k zadní části jumperu, kde byl modul. Zděšený, že Carson čelí něčemu, co je až nepříjemně podobné wraithskému paprsku, Čech varovně vykřikl. Jak se výkřikl odrážel v jeho masce, věděl, že přišel pozdě. Světlo zasáhlo doktora přímo, jako fyzická síla, servalo mu helmu ochranného obleku a odhodilo ho zpátky.
„Co to k sakru bylo?“ chtěl vědět Stackhouse, zatímco Alderman tiše zaklel.
Carson se k nim otočil obličejem. Osvětlen světly jumperu, jeho výraz byl nečitelný, ale Radek viděl, jak doktorovo tělo náhle ztuhlo, než zvedl pěst a zakřičel….jak? Zuřivostí? Smutkem?
Vytrženi ze šoku, Alderman a Stackhouse běželi dopředu. Radek popadl Muellerovu nabídnutou ruku a vyprostil svou nohu, i když si při tom vymkl kotník.
„Co se tam dole děje?“ chtěl vědět Rodney. „Známka života z druhého modulu se právě ztratila.“
Jak to jen popsat? „Ten stázový modul – bylo tam světlo. Zasáhlo to doktora Becketta.“ Radek kulhal k jumperu.
„Bože.“ Dr.Weirová povzdechla. „Jako ty moduly z Cohallu.“
„Ne. Tohle světlo nebylo měkké. Bylo modré a…“ Ne poprvé Radek nadával na jazykovou bariéru.
„Dobře, doktore, jen v klidu.“ Alderman mluvil ke Carsonovi, obcházel ho zezadu, zatímco Stackhouse mířil stunnerem.
„Bylo to jako fyzická forma,“ pokračoval Radek. „Něco skutečného, ne promítnutého.“
„To nevypadá jako naše poslední dobrodružství se záchrannými moduly,“ poznamenal Sheppard. „Beckette, jsi ještě s námi? Aldermane, Stackhousi, podejte zprávu. Co dělá?“
„Sundavá něco z víka modulu,“ odpověděl Alderman, pozvedl svůj stunner a namířil ho na Carsona, zatímco ukázal Radkovi, aby šel dovnitř jumperu.
Být pod vodou uvnitř Jumperu 3 nebylo příjemné, ale Radek se situaci přizpůsobil. Tak nějak. Být pod vodou mimo jumper bylo ještě nepříjemnější a nepotřeboval žádné povzbuzení, aby tuto situaci změnil, jen jeho kotník mu v tom bránil.
Pak ho náhle něco napadlo. Co když intenzita toho světla znamenala, že obyvatel toho modulu se zmocnil Carsona natrvalo? Jestliže Carsonova mysl ještě existovala, mohla slábnout podobně jak to popsala poručík Cadmannová ve své zkušenosti s Rodneym. Jakékoliv fyzické zranění by mohlo tento proces urychlit a v tom případě – „Já…nejsem si jistý, že byste měli použít ten stunner,“ upozornil vojáky. „V tomhle stavu by to mohlo doktora Becketta zabít.“
Carson si sundal rukavice, které mu bránily v jeho snaze. „ Vypadá to, že si hraje s nějakým válcem,“ informoval Stackhouse plukovníka.
„První modul nemá na straně žádný válec,“ řekl jim Sheppard. „Máte tušení, co to je?“
„Ne, pane. Má to průměr asi jako odvodňovací trubka. Hej, doktore?“ Seržant sklonil svůj stunner, když oslovil Carsona. „Co kdybyste to dal dolů, hezky a pomalu?“
Očividně si nebyl vědom toho, že si odírá kůži, Carsonovi – nebo přesněji bytosi, která ho teď obývala – se nakonec podařilo věc odmontovat. Pohyboval se neobyčejně rychle, hbitě se vyhýbal střelám z Aldermanovy a Stackhousovy zbraně, odhodil stranou Radka a Muellera a vpadl do Jumperu 3.
Radka sevřelo poznání jako ledová ruka. Alderman, Stackhouse a Mueller byli Carsonovi v patách, ale než ho dostihli, rampa jumperu se zavřela a motory zasunuly. Muži oběhli loď dopředu a bušili na trup a přední sklo. Bylo jasné, že také vědí, co se stane.
Pochopení muselo rychle zasáhnout i Atlantis, protože Rodney, plukovník Sheppard a doktorka Weir začali křičet téměř současně.
„Carsone! Vzpamatuj se, zatraceně.“ Rodney všechny překřičel. „Jakmile vzlétneš, štít půjde s tebou!“
Byl to Carsonův hlas, který jim odpověděl a zároveň jako by to nebyl on. Vyšší a bez skotského přízvuku, bolestně rezonoval. „Blázni! Nekompetentní, hloupí lidé! Vidíte, co jste udělali?“
Dr.Weir, vděčně reagovala první, opět diplomaticky: „Nechtěli jsme vám ublížit. Byli jste tam uvězněni dlouhou dobu a my jsme chtěli pomoct.“
„Vy jste nechtěli ublížit? Můj milovaný Atlas už nedýchá kvůli vašim neohrabaným činům. Zničili jste veškerou naši naději na budoucnost!“ Jeho poslední slova se změnila ve vzlyk.
Když se Radek vyhrabal na nohy, přešel dopředu a díval se předním sklem, které teď bylo jediným zdrojem světla v tomto podvodním světě. Carsonovy rysy se zkroutily do groteskní masky. „Mysl vašeho slaboduchého přítele mi říká mnoho,“ zavrčel, bolestí hraničící se zuřivostí. „Mí lidé zmizeli a naše vznešené město padlo do rukou vašeho barbarského druhu. Nemáte ponětí, jak být hodni tohoto místa, a vaše nekonečná arogance znovu přivedla Wraithy zpět. Tentokrát Atlantis padne a celé galaxie budou trpět vaší nestoudností.“
Jumper 3 se pomalu začal zvedat z mořského dna. Vojáci a Mueller se snažili zachytit se něčeho na trupu lodi, ale Radek věděl se zvrácenou jistotou, že se zataženými motory to není možné.
„Prosím, dej nám možnost vysvětlit, kdo jsme a proč jsme tady,“ volala Elizabeth a do hlasu se jí vkrádalo zoufalství.
„Abyste vykrádali!“
„Ne! Abychom našli způsob, jak porazit parazitickou rasu, která ukradla vaši technologii a použila ji k zotročení našich lidí poté, co jste opustili naši galaxii.“
„Radši vás dál měli držet v otroctví, než abyste přišli sem,“ ozval se stejně zoufalý výkřik. „Čekali jsme tak dlouho, až se naši lidé vrátí, ale vše, co mělo být zničeno, zůstalo a teď je vše ztraceno.“
Byl to hlas člověka ponořeného do šílenství bolesti. V tom okamžiku Radek pochopil, že s tím, kdo má v moci Carsona Becketta, se nedá vyjednávat. Čech polkl, aby zchladil pálící žáhu, odstoupil od jumperu a neutěšeně zíral vzhůru ke stovky metrů vzdálené hladině. Klidně to mohl být měsíc.
„Nerozumíte?“ Hlas dotorky Weir byl teď vášnivě vzrušený. „My jsme potomci Morose a ostatních. Vrátili jsme se pro vás!“
Toto prohlášení, ať bylo inspirované čímkoli, vyvolalo odpověď, která nesla tíhu deseti tisíc let existence. „Pak jsme opravdu ztraceni a zbývá udělat jen jediné.“
Jumper se vznesl a silové pole kolem nich se ztratilo. Valící se ledová voda strhla Radka na zem. Matně slyšel Rodneyho a Shepparda, jak na něj křičí, ale obklopil ho chlad a tlak stlačoval jeho oblek, až bolestně cítil každý kousek svého těla a vytlačoval mu vzduch z plic. Základní vědomosti fyziky ho ujišťovaly, že tato hloubka ho neumačká k smrti, ale povrch byl mimo dosah, mučivě, beznadějně daleko. Náhle, v bizarním okamžiku nezaujatosti, ho napadlo, že i kdyby se byl naučil plavat, nebylo by mu to k ničemu.
Radek slyšel, že prý umřít utonutím není až tak nepříjemné. Možná, že to byla pravda, ale nikdo už se nezmiňoval o hrůze, kterou člověk zakouší v poslední chvíli, kdy plíce pálí a svět potemní.





