SGA - Navo Incursis - 20. Ellis

Opravdu škoda Odyssey a Elisse taky

A díl nikde, kde to vázne

povídka je vynikající, ale ty mezery mezi jednotlivými díly se čím dál víc prodlužují

Kdy pak se dočkáme dlašího dílu??

Tak jsem překvapenej, že i přes velkou pausu, která tu teď byla, jsou na mojí povídku stále nějaké ohlasy. Za tu pausu se omlouvám, zkrátka sem neměl čas a tak sem to tady nechal plavat. Teďkons mám konečně čas řešit resty a tak sem si vzpoměl, že sem tu kdysi napsal první čast jendoho dílu a jaksi nedodal tu druhou , tak tady je. Omlouvám se za chyby psal sem to bez korektura a doufám, že to bude aspoň trochu srozumitelný.

Obelisk II



Světlo z obelisku zářilo tak silně, až oslepilo všechny přítomné. Za krátkou chvíli přestal obelisk zářit a celá obloha zežloutla.

„Co se to sakra stalo?“ vykřikl zmateně Rodney, který se už smířil se svou smrtí.
„Na takovou otázku se obvykle ptám já…,“ odpověděl Sheppard a zmateně koukal na kamenný obelisk.
„Hele, podívejte se,“ řekla hlasitě Teyla a ukázala směrem na oblohu.

Všichni se zadívali na oblohu a byly v tichém úžasu, když na rozdíl od modré oblohy spatřili žluto-azurové nebe. Nikdo se nezmohl ani na otřepanou frázi: co to je?

„No aspoň nás už netlačí čas, tak to tady můžem pokojně prohledat,“ řekl po chvíli s povzdechem Zelenka a přestal se dívat na oblohu.
„No to je moc pěkný, ale jak se teď dostaneme zpátky?“ řekl polekaně McKay, když si uvědomil, že se zpátky na Atlantidu bez Odyssey nedostanou.
„No, máme alespoň jumper,“ podotkla Teyla.
„Nejbližší planeta s bránou je příliš daleko, než abychom tam doletěli jumperem“ naříkal sklesle Rodney.
„O cestu zpět bych se moc nebál. Přece jen musí tu být něco velmi důležitého, když si dali takovou práci s bezpečností té planety. Akorát se obávám, že nebudeme mít dostatek jídla a to sem dneska neměl ani snídani…“ podotkl Zelenka.
„Sakra, jídlo,“ hýkl Rodney a zmocnila se ho ještě větší panika.
„Klid Rodney, všichni klid,“ zavelel Sheppard a pokračoval: „Zelenka má pravdu. Antikové by nepostavili ochranný systém jenom kvůli pustině.“

„Vypadá to, jako kdyby ta planeta mela štít nebo co,“ řekl náhle Ronon, který stále hleděl na oblohu.

Rodney se nakonec trochu vzpamatoval a začal řešit jak se z téhle šlamastiky dostat. Podíval se na obelisk, pak na oblohu, pak zase na obelisk a pak k němu rychlými kroky přistoupil. Sheppard sebou škubl a křikl: „stůj,“ ale nebylo to nic platné, jelikož Rodney už stál vedle obelisku a dotýkal se ho. Když se nic nedělo, tak si McKay oddychl a řekl s úsměvem: „Tak už asi vím, co se stalo.“
Všichni schválně nereagovali a čekali, až jim Rodney o tom svém objevu řekne sám. Rodneyho velmi znepokojovalo ticho, které nastalo a tak se zeptal: „To, to vážně nikoho nezajímá?“
„Dobrá Rodney, tak na copak si přišel?“ řekl s vlezlým hlasem Sheppard.
„Hmm, no…, takhle: Ten štít, který byl kolem obelisku a který mě před chvíli omráčil, zmizel a na obloze se objevila jakási clona, nebo lépe řečeno štít, který zřejmě drží tu energetickou vlnu, takže bych řekl že,…“ začal vysvětlovat Rodney, ale náhle ho přerušil Zelenka, který jeho myšlenku dopověděl:
,že ten štít, který chránil pouze obelisk, se nejspíš rozšířil kolem celé planety a drží tu obrovskou masu energie,“ dopověděl s úsměvem Radek.
„Ano, přesně tak,“ odsekl naštvaně Rodney.
„Ale na to by se spotřebovalo spoustu energie,“ poznamenala Teyla.

Oba vědci zmlkli a zazářily jim oči, když si představili kolik asi ZPM,musí tak obrovský štít pohánět. Rodney téměř okamžitě zapomněl na paniku a začal se hrabat ve spodním panelu obelisku. Zelenka s Teylou pokračovali v překladu nápisu, Ronon je hlídal a Sheppard si vzal jumper a začal, prozkoumával planetu.

„Myslím, že sem něco našel!“ křikl radostně Rodney a přemostil dva krystaly přes sebe.

Jen co to udělal, tak se obelisk opět rozzářil a náhle se všichni přítomní (tj. Rodney, Teyla, Ronon a Zelenka) objevili v tmavé chodbě, která se po jejich příchodu začala osvětlovat. Teyla pohotově vytáhla pistoli z pouzdra a spolu s Rononem okamžitě zajistili obě strany chodby. Chvilku čekali v naprostém tichu. Když se nic nedělo tak se pokusila Teyla spojit se Sheppardem, ale bezúspěšně. „Myslím, že tu nikdo není… Měli bychom to tu prozkoumat,“ podotkl Rodney, který měl stále před očima energetické možnosti této základny.
„No může tu být kdokoliv,“ odvětil nevrle Ronon a pak ještě dodal: „ale nemá smysl stát jenom na místě.“
A tak se Ronon vydal pomalými kroky kupředu, následován zbytkem. Když došli na konec chodby, tak narazili na dveře velmi podobným těm, co jsou na Atlantidě. Za dveřmi se nacházel transportér. Byl trochu větší než ten na Atlantidě a na digitálním plánku bylo vyznačeno šest různých pater.

„Bezva narazili jsme na výtah,“ řekl Zelenka, postavil se k panelu a zeptal se: „Tak kam to bude?“
„No, tak to vemem postupně,“ navrhnul Ronon.
Všichni souhlasili a tak Radek stisknul na obrazovce druhé patro z vrchu.

Mezitím v atmosféře planety

„Je tu jenom poušť a vedro,“ stěžoval si Sheppard, otočil Jumper a letěl zpátky směrem k obelisku.
Zanedlouho zahlédl v prázdné poušti obelisk a rychle se k němu blížil. Jen co přiletěl k obelisku tak se chystal přistát, ale náhle se zarazil, když zjistil, že u obelisku nikdo není. Zapnul detektor života, ale nedostali se mu žádné známky.
„Teylo, Rodney, hlaste se?“ řekl nervózně Sheppard do vysílačky.
„Hálo, kdokoliv, ohlaste se?“ zopakoval svojí žádost, ale bez odezvy.
„Sakra, kde můžou být,“ prohodil Sheppard a přistál kousek od obelisku. Vystoupil z jumperu, rozhlédl se kolem a párkrát zakřičel jména členů jeho týmu. Stále se nikdo neozýval.
Chvíli obcházel obelisk a snažil se na něco přijít, ale odpověď na to kde je jeho tým nenašel.
„Kde k čertu jsou!“ řekl do ticha Sheppard a najednou se začala otřásat zem. Otřesy byly tak silné, až John upadl. „Co, to?“ vykřikl a rozhlížel se kolem sebe, aby zjistil co se to děje. Nevěřil vlastním očím když uviděl jak se přesně na místě kde zaparkoval jumper, otevírá zem a jak jumper propadl otvorem který se pod ním otvíral. Poté se ozvalo ještě několik ran, jak jumper padal dolů a pak jedna silnější dunivější, když dopadl na dno. Sheppard byl chvíli mimo a nechápal co se to děje. Rozběhl se k obrovské díře, která se objevila pod jumperem, aby zjistil co to vlastně je. Když přišel blíže a spatřil místo písečné, želenou stěnu, která se táhla, až dolů tak pochopil, že to není jen nějaké zemětřesení, ale že za to asi někdo může. Okamžitě ho napadlo, kdo toto mohl udělat a ze všech sil do díry zařval: „McKayi!“

Několik minut zpátky v podzemním komplexu

Na každé chodbě blikala červená světla a všude houkal otravný, monotónní alarm.
„Už toho tady mám dost, je tu pouze labyrint spletitých chodeb, který nás vždycky zavede zpátky k transportéru a teď ještě ten alarm… Argh!“ stěžovala si Teyla, která utíkala spolu s ostatními chodbou zpátky k transportéru. „Ještě jsme nebyli v posledním patře. Tam už určitě něco bude,“ utěšoval Radek rozzuřenou Teylu. „To doufám,“ odsekla Teyla a otevřela dveře od transportéru. Všichni vešli dovnitř a Radek stisknul poslední patro. „Už mě z toho třeští hlava,“ stěžoval si Rodney. „Nebojte, vsadím se, že dole bude něco úžasného,“ povzbuzoval Radek. „No to doufám,“ řekla s pochybně Teyla a všichni se přenesli do posledního patra. Jen co záření po transportu opadlo, tak zamířili Teyla s Rononem na otevírající dveře. Dveře se otevřely a odhalil prázdnou malou chodbu se dveřmi naproti. Když se zdálo, že ani zde nikomu nehrozí nebezpečí tak vylezli všichni z transportu ven a otevřeli ty dveře naproti. Náhle vešli do velké zaoblené místnosti, která neměla žádné další dveře. Pouze, na zdech byla tři červeně blikající světla, houkal zde alarm a uprostřed stropu se nacházelo kulaté světlo, které se po jejich příchodu samo rozsvítilo a osvětlilo tuto nezajímavou prostoru. „Tak tohle je ten váš slavnej objev?“ poznamenala skepticky Teyla. „Něco tady musí být,“ opakoval pořád Radek a procházel místností křížem krážem. Když Teyla poslouchala nepříjemný zvuk alarmu a pozorovala všechny tři muže, jak beznadějně prochází po místnosti a hledají cokoliv, co by k něčemu bylo, tak se rozhodla vrátit k transportéru. Ale byl zde háček. „Sakra, jsme zamčení,“ křikla na ostatní Teyla a marně přejížděla rukou přes krystaly vedle dveří. „Počkej, mrknu se na to,“ odpověděl ji Rodney a přiběhl k ní. Chvíli si hrál s krystaly, různě je prohazoval, spojoval, ale nic nepomáhalo. „Do háje, nefunguje to,“ podotkl Rodney a dál se v tom vrtal. „No to snad není možný,“ bědovala Teyla, která se cítila, jako by jí každou chvíli měla explodovat hlava. „Hele, něco sem našel!“ křikl rozzářeně Radek s výrazem jako by právě objevil Ameriku. Všichni k němu přiběhli a čekali, co jim Radek ukáže, jelikož sami nic neviděli. „No tady,“ řekl šťastně Radek a ukázal na jakousi nepatrnou rýhu ve zdi. Všichni mlčeli. Radek se zarazil, když se nikdo jiný neradoval z jeho objevu a řekl: „Nemáte někdo, nůž nebo nějaký drát?“ Teyla mlčky vytáhnula z pouzdra velký lovecký nůž, který má vždy a všude. Zelenka si vzal z její ruky nůž a strčil jeho hrot do štěrbiny ve zdi. Všichni ho sledovali v tichém údivu a čekali, co se bude dít. Radek s ním chvíli škrkal zleva doprava, zase zpátky a po chvíli se na zdi uvolnila ze spár veškerá špína a odhalila šestihranné tlačítko, které Radek vzápětí zmáčknul. Tlačítko šlo zmáčknou velmi ztuha, ale nakonec se podařilo šestihran posunout do zdi o pár milimetrů. Všichni s napětím čekali, co se stane, ale nic se nedělo. Radek zanadával něco česky a řekl: „Musí tu být ještě nějaké tlačítko,“ a dál pokračoval v hledání. Teyla s Rodneym se k Radkovi přidali a také hledali na zdi něco podobného. Jenom Ronon zůstal u toho šestihranu, chvíli si ho prohlížel a pak požádal Radka, aby mu na chvíli půjčil ten nůž. Radek, který nic nemohl najít Rononovi ochotně nůž půjčil a čekal, co s ním hodlá udělat. Teyla s Rodneym taky na chvíli přestali hledat a upřeli zrak na Ronona, který uchopil nůž do pravé ruky, přistoupil blíže a vší silou udeřil tlačítko tupou stranou nože. To se zastrčilo skoro o dva centimetry a náhle se ze středu místnosti vysunul panel. „Bingo!“ křikl Radek a spolu s Rodneym se přiřítili k panelu. Na panelu bylo pouze zešikmená plocha, na které byl otisk dlaně. Radek se zdráhal čehokoliv dotknout, zato Rodney okamžitě začal panel prohledávat. Když nic nenašel tak položil svojí dlaň na otisk a náhle celou místnost ozářilo bílé světlo, které opět všechny přítomné transportovalo pryč. Objevili se v místnosti, která konečně připomínala přítomnost vyspělé rasy. Všude bylo spousta panelů s tlačítky, mnoho obrazovek, na kterých byly různé antické texty, nákresy, apod. „Konečně něco zajímavého,“ podotkl nadšeně Rodney a začal se hrabat na jednom z mnoha panelů. „Mohl by už konečně někdo vypnout ten zatracený alarm!“ řekla Teyla a chytla se za uši, protože už ten zvuk nemohla poslouchat ani minutu. „Jo vteřinku,“ odpověděl Radek a po stisknutí několika tlačítek Otravný zvuk s nepříjemným blikáním červených světel přestal. Teyla vykřikla: „Sláva!!!“ a posadila se na zem. Ronon, který se v antické technologii tak dobře nevyznal, se šel porozhlédnout, jestli i zde nikdo není.
„To snad není možný. Neuvěřitelné. Tuto základnu pohání pět… A sakra! Máme tady problém,“ řekl po chvíli Rodney, který s hrůzou hleděl na svou obrazovku, kde probíhala jakási animace.
„Co se děje?“ zeptali se současně Radek s Teylou.
„Takže za prvé, energetická vlna po výbuchu Odyssey smetla nepřátelskou loď, ale bohužel nejenom to. Ta ničící vlna se dostala až k blízkému slunci, které vyvedlo ze stability, způsobilo její kolaps a následnou implozi. Takže štít nejenom že drží energii z vybuchlého generátoru ale i masivní energii ze zničeného slunce,“ vysvětloval Rodney.
„To je strašný,“ podotkla překvapená Teyla.
„Ale pokud je to pouze energetická vlna, tak by měla jenom přejít, ne?“ přemýšlel nahlas Radek.
„To sice ano, ale po výbuchu generátoru se těžké kovy, které v něm byly obsažené, usadily na povrchu štítu a poté co k naší planetě přišla i vlna gama záření ze vznikající supernovy, tak jí tyto látky zadržují na našem štítu a jednoduše řečeno: užírají naší energii, která proudí do štítu,“ objasňoval Rodney.
„Z čeho vlastně bere štít energii?“ zeptala se Teyla
„Z jádra, nebo ZPM?“ upravil otázku Radek.
„Je zde naráz zapojeno pět ZPM, které před zapnutím štítů byly na cca 70%,“ odpověděl otráveně Rodney.
„Wow,“ vyhrkl ze sebe Zelenka. „A na kolika procentech jsou teď?“ dodal ještě Rodney.
„Všechny na 6%, ale stále to klesá,“ odpověděl Rodney se slzami v očích.
„Cože? To není možný?“ vykřikl Zelenka.
„Pravda, teď jsou na 5%…“ upravil McKay svou odpověď.
„Takže máme,“ začal Radek větu, kterou Rodney dokončil: „asi dvanáct maximálně patnáct minut.“
Když to Radek uslyšel, nastavil si na svých hodinkách pohotově časovač na dvanáct minut.
„No to je úžasný… Je tu něco co by nám mohlo pomoct dostat s odsud pryč?“ zeptala se beznadějně Teyla.
„No jenom z té tisíciny procenta co sem zde prolétl narychlo očima, tak tu zkoumali povznášení, vylepšení hyperpohonu, dokonce jsou tady položky, kde se hovoří cosi o energetických nabíjení ZetPMek, zkrátka poklad na který už nikdy nenarazíme, téměř cokoliv by nám zde pomohlo, kdybychom měli víc času, ale zkrátka za dvanáct minut se nestihneme ani povznést,“ bědoval Rodney a málem se rozbrečel, když viděl, co všechno se zde zničí.
Teyla s Radkem chtěli něco říct, ale nedostali se k tomu, jelikož uslyšeli Rononův křik: „Všichni sem, to musíte vidět,“
Přestože byl Rodney na pokraj zhroucení, tak se dokázal vzchopit a běžel s ostatními k Rononovi. Cestou k Rononovi viděli za sklem centrální rozvodnu, ve které bylo umístěno pět ZPM, ale to nebylo proč je Ronon volal. Běželi tedy ještě kousek dál, až zahlídli Ronona stojícího na jakémsi vysutém zábradlí. Když Ronon uviděl přibíhat ostatní, tak je gestem ruky pobídl, aby přišli přímo k němu.
„… Co je tady tak důležitého,“ řekl velmi zadýchaný McKay.
„Tak se podívej sám,“ odsekl Ronon a ukázal ze zábradlí dolů.
Všichni se teda naklonili a podívali se, co je tam dole tak důležité. To co spatřili, je všechny ochromilo. Obrovský hangár, ve kterém byla ukotvena krásná, nedotčená, zachovalá loď třídy Aurora a vedle ní bylo pět prázdných míst pro další takové lodě.
„Bezva, bezva to by mohla být možnost jak se odsud dostat,“ zaradoval se Rodney a rozběhl se zpátky ke konzolám.
„Co to děláš?“ křikla Teyla a zadržela ho.
„Informace, tolik, ty zkrátka musím vzít sebou za každou cenu,“ poznamenal Rodney a snažil se Teyle vyškubnout.
„Zbláznil ses, nemáme čas,“ řekla rázně Teyla a rychle táhnula McKaye dolů k lodi.
„Ne já musím se vrátit,“ křičel Rodney a trhavými pohyby se snažil dostat od Teyly pryč.
„Já tě chápu Rodney, ale máme už jenom tak pět minut. Musíme okamžitě vypadnout, abychom stihli vyzvednout Johna,“ vysvětloval Radek Rodneymu při běhu k lodi.
McKay už neřekl ani slovo a přestal se snažit dostat se zpátky. Jen co doběhli dolů, okamžitě si to zamířili ke vchodu do lodi. Uvnitř lodi všichni následovali Rodneyho, který jako jediný přesně věděl kde, by měl být můstek.
„Máme už jen sedm minut,“ křikl Zelenka, který běžel spolu s Rodneym v čele.
„To stihnem. Ale ještě musíme otevřít hangár,“ podotkl Rodney, který už byl z toho běhání velmi unavený.
„Ovládání dveří hangáru by mělo být na můstku, ne?“ poznamenal Radek.
„To doufám,“ řekl Rodney a zahnul doprava.
Všichni ho následovali a za chvíli z posledních sil doběhli na můstek této lodi. Rodney s Radkem okamžitě začali hledat ovládání od dveří hangáru. Teyla zapnula motory a Ronon si sedl do jedné z pohodlných sedaček a sledoval dění kolem sebe.
„Tady to je!“ křikl Rodney a okamžitě je začal otvírat.
„Dveře od hangáru otevřeny,“ zahlásila Teyla, která to sledovala na jedné z obrazovek.
„Výborně tak jedem,“ řekl McKay, sednul si na hlavní křeslo a s celou Aurorou se začal vznášet.
„Mám zapnout štíty?“ zeptal se Radek
„Zatím ne,“odpověděl Rodney a jen co to dořekl tak uslyšely ránu a celá loď se zachvěla.
„Sakra, co to bylo?“ zeptal se doposud v klidu sedící Ronon.
„Spadl na nás nějaký objekt a lehce namáčkl vnější plášť, ale trhlinu neudělal,“ oznámila Teyla.
„No super a to sem doufal, že nebude mít ani škrábnutí,“ podotkl Rodney a letěl, víš a víš, až se dostal na písečný povrch planety.

Sheppard stál v tichém údivu a sledoval obrovskou Auroru, jak otevírá spodní plošinu a pomalu letí k němu.
„No to snad není možný,“ řekl s úsměvem Sheppard a jen co byla plošina blízko, naskočil na ní a rychle spěchal do trupu lodi.
„Náklad naložen,“ oznámila Teyla a zavřela plošinu.
„Kolik máme času?“ zeptal se Rodney.
„Ehm…, minus jedna minuta,“ odpověděl Radek.
„Sakra, takže všichni se připravte, vstupujeme do hyperprostoru,“ řekl Rodney do intercomu a ještě v atmosféře otevřel rychle hyperprostorové okno, do kterého celá antická válečná loď vletěla.

Pár minut poté co tým riskantně unikl, zkolaboval štít a celá planeta byla zničena.

woow super honem další díl ať doženeš meškání

To snad není možný! Ramnogh vstal z mrtvých(nebo se probudil)!
Skvělý díl, ale udělej něco s těmi intervaly.

ok teď sem měl takovej opožděnej zimní spánek, takže teď se zas vrhnu do psaní a zkusím to tu frekventovat častěji

a díky za comenty

Doufám, že to dodržíš, nějaký nešvar se tady vkrádá s prodlužováním vydávání u všeh kromě Daedalos304 to je pašák

ramnogh: Diel fakt dobrý, ale stále nechápem prečo McKay nezačal prenos dát z toho komplexu na loď, viem že za 5 min by toho veľa nestihol ale aj tak radšej niečo ako nič nie??

forton píše:

Doufám, že to dodržíš, nějaký nešvar se tady vkrádá s prodlužováním vydávání u všeh kromě Daedalos304 to je pašák

- jo pokusím se a na daedalosa se fakt dá spolehnout

Jinak Tauriane, tento problém s časem sem už řešil při psaní. A potřeboval sem to napsat tak aby měli reálnou šanci utéct a při tom se nedostali k těm datům. Ono napsat tam, že mají jenom pět minut, tak než se dostanou k lodi nastartuji ji vyzvednou shepparda a odleti... - to by nezvládli ani hoši z Kobry 11
Sem teďka k našim trochu hnusnej, ale nechtěl sem jim dat do ruky tak cenný informace, bohatě stačí ta "zachovalá" aurora.

Povidka je cela skvele udelana. Doufam, ze budes pokracovat.

Super.
A som rád, že si späť.



///Edit///
Asi som to zakríkol.

Boha jeho, to je zase doba...

Je to skvele