SG: Past

tak jo přečetl jsem 2 části a je to hodně dobré, Klenotka má scénaristické vlohy , ale je to na mě ukrutně dlouhé čtení, ale stojí to za to

[Klenotka]

A to jsem to kvůli Vám ještě rozkouskovala do kapitol Ještě dvě, ale trochu delší části. Číst něco tak dlouhého je problém, psát to je horší A pozor, končí to..no ne úplně jako cliffhanger, ale...no uvidíte sami. Někteří už to samozřejmě vědí

[Klenotka]

Kapitola 4

Dr. Elizabeth Weirová stála v konferenční místnosti před skupinou vědců a vojáků, kteří se podíleli na hledání McKaye a Shepparda.
„Překlad je hotový a všichni jsme si porovnali svoje výsledky,“ říkala zrovna, když se do sálu vřítili ještě Teyla s Rononem, usmála se na ně a pokračovala, „porovnali jsem výsledky a zjistili jsme, že Vaše teorie byla téměř správná, Radku.“ Podívala se na Zelenku, který stál v čele vědecké skupiny.
„Jen s jedním nepatrným rozdílem. Nebyl to výzkum, ale hra.“ V místnosti to zašumělo.
„Ta laboratoř tam byla jen pro kontrolu. Hlídali lidi v bludišti. Celý ten program je ale řízený počítačem, takže do něj nikdo nemohl zasahovat.“
„Jak to tedy vlastně bylo? Byla to vyspělá rasa, jak mohli dělat něco takového?“ Ozvala se Teyla, stojící s Rononem pořád u vchodu.
„To nevíme. Možná jim Antikové něco provedli, to se nedozvíme. Máme jen to, co bylo v počítačích. Ta rasa sídlila někde jinde, v úplně jiném hvězdném systému. Tohle zařízení bylo stranou a pořádali se tam tyhle…hry. Čistě jen pro zábavu. Podle toho, co jsme byli doposud schopni zjistit to bylo asi tak: Antiky chytali na průzkumech. Antikové chodili po skupinkách na jiné planety. Síť bran je jejich, jak víme a o téhle rase nejspíš neměli ponětí. Snažili se s nimi bojovat, ale bez úspěchu. Ta rasa, nevíme ještě jak si říkali, je překvapila. Ti mimozemšťané se schovávali, ale když viděli, jak obrovský potenciál Antikové představují, rozhodli se, že toho využijí. Zajaté Antiky vozili k tomu bludišti. Před hlavní bránou jim vysvětlili, co po nich chtějí. Buď to risknou a zkusí projít bludištěm, anebo se podrobí vědeckým experimentům. Nebyl to příliš velký výběr, ale přirozeně volili tu první možnost.“
„A co se stalo, když prošli celým bludištěm až na konec?“ Zeptal se Lorne, který přišel jen chvíli před Teylou s Rononem.
„Takové…subjekty díky tomu přežili velice náročný test a byli zařazováni na různá místa jako otroci. Tohle mělo také ukázat, jak jsou odolní. Ti, co je sledovali, si je pak podle toho vybírali.“
„Ale fuj.“ To byl Zelenka, který si teď mumlal opět něco v češtině. To nikdy nebylo dobré znamení.
„Vlastně za to mohli být rádi. Většina Antiků totiž v bludišti zemřela. My jsme zjistili, jak můžeme McKaye se Sheppardem aspoň sledovat a ujistit se tak, že jsou v pořádku.“
„Ale přece museli mít nějaký plán, jak v případě nehody dostat lidi z bludiště.“
„Neměli. Věřte tomu nebo ne, ale bylo jim úplně jedno, co se s nimi stane. Podle všeho odcházeli dost ve spěchu. Vypadá to, jakoby den ze dne vymřeli. Přemýšleli jsme o nějaké pandemii, ale nevíme ani, jestli ta rasa byla lidská nebo jestli to bylo něco úplně jiného. Jak už říkal doktor Zelenka, nemůžeme do toho programu zasahovat, pouze můžeme vypnout energii a tím bychom je pravděpodobně oba zabili. Když je ale lokalizujeme, možná najdeme způsob, jak je tam odtud dostat.“
„To se ale nepovedlo ani Antikům.“ Namítl suše Ronon.
„Ne, nepovedlo.“ Chvíli bylo ticho, dokud Ronon znovu nepromluvil.
„Jak to, že nás to silové pole nepustilo zpátky?“
„Bezpečnostní opatření. Stráže následovali Antiky až dovnitř a když se aktivovalo silové pole, mohli jím kdykoli projít ven. Zpátky už ale ne, protože to už byla hra v pohybu a pro
ne-Antiky to bylo nebezpečné. Ten systém totiž reaguje jen na ATA gen a když tam byl někdo, kdo ho neměl, tak pro systém neexistoval. Mohl tak zůstat někde bez vzduchu, protože tam podle počítače prostě nebyl. Antikové samozřejmě nebyli pasivní, chtěli své lidi zpět. Ale jak jistě víte, celá ta budova je jako jediná známá stavba této rasy, o níž zatím víme a o níž pravděpodobně věděli i oni. Ale je chráněná proti antické technologii. Účinek téhle ochrany postupně slábne, ale když chtěli zaútočit svými střelami, tak to nešlo. Střela sice letěla kam měla, ale jak se blížila k zemi, postupně ztrácela energii. Budova byla navíc chráněná i zvláštním štítem, reagujícím právě na jejich střely. Proto dopadla na zem téměř bez energie s účinkem asi jako mají naše granáty, ale bez napáchání jakékoliv škody. Nejspíš by tak dopadly i naše střely, kdybychom měli něco dost silného na proražení těch zdí. Jenže ty jsou asi dva metry silné.“
Ukončila svou přednášku, čímž dala prostor k diskuzi.
„Jsem připravena na Vaše návrhy.“ Dodala ještě.
„Jiné dveře tam nejsou?“ Ozval se někdo zezadu.
„Ne, jen ta přední vrata. Východ je někde pod budovou. Musíme zjistit, kudy se tam dostaneme.“
„A co uděláme pro ně? Můžeme jim nějak pomoct?“ Elizabeth vzdychla a zakroutila hlavou.
„Ne. Program je v pohybu a nedá se zastavit. Nevím, proč to tak je, ale nejspíš to byla forma jakési ´reality show´. Sledovali to asi na nějaké své televizi, vážně nevím. Ale dobrá zpráva je, že je ten program nechá odpočinout.Tím jsme potvrdili Zelenkův dřívější výzkum. Nikdy by nikdo nedošel na konec, kdyby šel dál bez odpočinku. Takže je to po určité době nechá oddechnout.“ Při výrazu reality show, naznačila prsty uvozovky, protože to byl opravdu jen ten jediný nejbližší termín, který našli, ale určitě ne úplně přesný.
„Musíme se ujistit, že jsou v pořádku a doufat, že dojdou na konec. Můžeme si prostudovat plány, jestli nám něco neuniklo. V nějaké místnosti bludiště může být možnost vypnutí energie. Věřím, že by tam pár hodin vydrželi. Ale když nevíme, jak je dostat ven, zatím bych to neriskovala. Jsou i tak v nebezpečí, i když doufám, že zrovna oni dva se tam odtud dostanou.“
„A proč je nemůžeme lokalizovat?“ Ozval se jeden z lingvistů, kterému technika nic neříkala.
„Mluvila jsem o tom s našimi vědci a podle nich je ta budova chráněná i proti senzorům. Nejen antickým, ale dokonce i našim vlastním. Lidé té rasy nejspíš počítali s tím, že si Antikové budou schopni pořídit i jinou technologii. Vždyť my víme, že byli spojenci Asgardů, Noxů a Furlingů. Takže měli určitě k dispozici i jinou skenovací techniku. Můžeme je sledovat na těch monitorech, co jsou v laboratoři. Díky tomu zjistíme, kde v budově jsou, ale to nás vrací k původnímu problému. Nevíme, jak je dostat ven.“ Znovu se odmlčela, ale další dotazy už nebyli. Tváře všech byli hodně zachmuřené. Čtyři z nich byli dokonce hodně zamračené. Opět prolomila ticho, protože nebylo dobré nechat je o tom příliš přemýšlet.
„Takže, co teď. Radku?“ Jedna ze čtyř zamračených tváří se na ní podívala.
„Převezmete prozatím velení nad vědeckou sekcí. Jděte zpátky na tu planetu a zjistěte v té laboratoři všechno, co se dá. Zkuste najít plán té budovy, prostě cokoliv, co by nám mohlo pomoct.“
„Ano, Elizabeth.“ Přikývl a začal si ťukat něco do počítače.
„Majore, vy jako Sheppardův druhý ve velení převezmete jeho práci. Vím, že jste to až doposud vlastně dělal, ale teď je to oficiální. Vezměte co nejvíc svých mužů a znovu to tam kolem té budovy projděte, možná jsme něco přehlédli.“
„Ano, madam.“ Byla jediná jeho odpověď.
„A majore, dávejte pozor. Taky máte ATA gen, tak radši na nic nesahejte a držte se dál od hlavní brány.“ Na to Lorne jen přikývl.
„Teylo, Ronone, předpokládám, že je naivní chtít po Vás, abyste si odpočinuli?“ Podívala se na dva zbylé členy Sheppardova týmu. Byli stále ještě v zabláceném oblečení, mokří a vypadali unaveně. Ale o to víc bylo v jejich tvářích znát odhodlání. Elizabeth se pro sebe jen usmála.
„Jděte s majorem, určitě budete užiteční.“ Oba na ní kývli a odešli. Vypadalo to, že se chtěli alespoň převléct. To Elizabeth potěšilo, nechtěla jim to přikazovat.
„A já se s lingvistickou sekcí pustím do dalšího překladu. Určitě najdeme něco užitečného.A ještě malá připomínka. Na té planetě téměř nefungují ani naše počítače. Rádia naštěstí ano, ale to je tak všechno. Takže si vytáhněte svoje bloky, protože to bude dlouhý den. Tak do práce.“ Sledovala, jak její lidé odhodlaně odchází a zhluboka se nadechla. Plánovali tady obrovskou záchrannou operaci pro dva lidi, kteří už mohli být mrtví. Tomu ale sama nevěřila. Jestli někdo tak tvrdohlavě visel na životě, tak to byli tihle dva. Také to byl samozřejmě velký objev. Rasa vyspělejší než Antikové, kdo by si to pomyslel? Ale to teď nebylo hlavní. Museli především zachránit dva z nejdůležitějších lidí v tomhle městě. Nerada to přiznávala, ale bez nich by to tady asi nešlo. Už jen odhodlání jejich podřízených jí dalo důkaz, jaký respekt oba mají u svých lidí. A i ona postrádala Johnovy rady a Rodneyho neustálou přítomnost, jež byla patrná i teď. Ten chlap byl všude, i když zrovna nebyl ve stejné místnosti jako ona. Vytrhla se ze zamyšlení a všimla si, že všichni už odešli. Jen v rohu stále stál Carson Beckett, který za celou dobu neřekl ani slovo.
„Carsone? Co se děje?“ Hlavní lékař šel k ní s ustaraným výrazem.
„Elizabeth, nechtěl jsem to říkat před ostatními.“ Jeho tón se jí nelíbil.
„Tak jen do toho.“ Povzbudila ho.
„Elizabeth, ještě dnes ráno u mě byl Sheppard. Jsem si jistý, že má chřipku a to pořádnou. Obávám se, že bez antibiotik a odpočinku to s ním může být dost zlé.“
„Ale je to jen chřipka…“ Pokusila se usmát, ale to se jí nepodařilo.
„Dobře víš, že i na chřipku se umírá. Jestli se tam hodně vyčerpá, tak to může být zlé. Jsou tam už několik hodin a pokud to přechodí, tak mu to v lepším případě může dost závažně podlomit zdraví.“ Odmlčel se, ale vypadalo to, že ještě zdaleka neřekl všechno.
„A McKay se taky ještě pořádně nevzpamatoval z toho jeho pobytu v Jumperu. Chtěl jsem, aby tu misi odložili, ale znáš tyhle dva. Elizabeth, tohle bludiště má problémy projít i zdravý jedinec, ale oni dva…“ Jeho slova vyzněla do prázdna. Elizabeth ale dělala, že neslyší.
„Carsone, přece to trochu závisí i na vůli. Tihle dva lidé jsou ti nejsilnější jaké znám. Oni to zvládnou.“ S tím odešla a ačkoliv věděla, že to myslel dobře, byla na něj naštvaná. Rodney s Johnem žijí a vrátí se v pořádku. A byla si tím tak jistá, jako nikdy předtím.

„To je špatný nápad.“ Podotkl McKay. Stál přitom na jedné noze opřený o kmen stromu.
„Nemám rád, když tohle říkáte.“ Odpověděl mu Sheppard tlumeně s hlavou v díře stromu.
„Protože mám pokaždé pravdu.“ Plukovník se na něj otočil a vypadal docela rozzlobeně.
„Máte pravdu jen většinou, McKayi. A to je rozdíl. V tomhle případě mám pravdu já. Jen mi prostě věřte.“ Rodney na to nic neříkal, ale dál se tvářil pochybovačně. Sheppard se znovu napil, protože ho začala bolet hlava a horečka se už zas hlásila o slovo.
„Musíme někde najít vodu.“ Zasípal a zavřel svou láhev, kde už moc vody nezbylo.
„Vidíte? I vy sotva stojíte na nohou. Tohle nemùže fungovat.“
„A co chcete dělat? Počítač na nás zase něco pošle, když odtud včas nevypadneme. Chcete počkat co to bude?“ Sheppard měl zase pravdu a Rodney to věděl. Ale bál se o ně oba. Nebyli ve stavu, kdy mohli lézt padesát metrů někam do výšky. Něco z jeho myšlenek se mu nejspíš odrazilo ve tváři, protože Johnův pohled změkl.
„Podívejte, neříkám, že to bude snadné, ale tady zůstat nemůžeme. Předtím Vám to tam málem utrhlo nohu, chcete něco podobného riskovat i tady?“ McKay záporně zavrtěl hlavou a pokrčením ramen přiznal porážku. Noha ho bolela i přes sedativa, která si vzal.
„Asi bychom si ale měli pospíšit, protože ta sedativa přestávají účinkovat. A žádné už nemáme.“ McKay přitom ukázal na svůj kotník, kde měl obvaz nasáklý krví, ale který už naštěstí nekrvácel.
„Fajn. Ten žebřík je dost velký pro nás oba. Můžeme lézt vedle sebe. Budu Vás držet a kdybyste klouzal, tak Vás chytím. Souhlas?“ Rodneymu se to pořád nelíbilo, ale neměl žádný jiný nápad a tak mlčel.
„Jdeme na to.“ Sheppard pomohl zraněnému vědci, aby mohli společně dojít k žebříku.
„McKayi, je Vám jasné, jak musíte lézt?“ Rodney přikývl. Nikdy nebyl příliš fyzický typ. I když s Teylou cvičil sebeobranu a během přítomnosti v Sheppardově týmu běhal častěji než by chtěl, pořád měl značné rezervy. Teď ale musel zatnout zuby. Pravou nohou nemohl hýbat vůbec, a tak si bude muset značně pomáhat rukama. Netěšil se na to.
„Nebojte se, chytím Vás, kdyby něco.“ Ujišťoval ho John a povzbudivě se na Rodneyho usmál.
„To zní sice hezky, ale jestli omdlíte z horečky, tak budu chytat já Vás.“ Podotkl McKay.
„Taky možnost.“ Usadil ho Sheppard, který tím jen potvrdil katastrofální stav, v jakém oba byli.
McKay se chytil příčky žebříku a přitáhl se. Levá noha fungovala bezchybně, ale pravá noha při každém pohybu víc bolela a neposlouchala svého majitele. Sheppard byl hned vedle něj a snažil se udržet Rodneyho, sebe a svou motající se hlavu v přijatelném stavu.
„Nedívejte se dolů.“ Řekl ještě než se posunuli s McKayem o příčku výš.
„Skvělé rada.“ Odpověděl mu astrofyzik, jehož ovšem odpověď stála spoustu sil, protože celou dobu zatínal zuby, jak se snažil potlačit bolest nastupující po vyprchání sedativ.
A i samotné lezení je oba hodně vyčerpalo. Ale přesto pomalu a jistě postupovali. Asi v polovině cesty se Rodney zasekl, protože ruce už ten nápor nezvládaly a jeho kotník začal znovu krvácet. Zanechával za sebou tak krvavou stopu.
„Vydržte Rodney, nahoře Vám vyměním obvaz.“ Snažil se ho uklidnit zpocený Sheppard. Ten měl co dělat sám se sebou. Bylo mu strašně zle, až se bál, že bude zvracet. Polkl a několikrát se zhluboka nadechl. Popadl McKaye a znovu o kus popolezli.
Když už byli skoro nahoře, uslyšeli pod sebou zlověstný zvuk. Sheppard se podíval dolů a zhrozil se.
„Rodney, dělejte cokoliv, ale nedívejte se dolů. Lezte!“ Nemusel ho pobízet dvakrát. McKay se znovu zapřel a svou krvácející nohu používal víc než předtím. Už byli téměř nahoře, když šlápl do prázdna. A pak se konečně podíval. Žebřík se sám od sebe zužoval a mizel. Nebyli by dost rychlí, aby se přesunuli. S vypětím posledních sil se vyšplhali k otvoru, kde je ozářilo slunce. Sheppard ještě McKayovi pomohl vylézt a sám ho pak následoval těsně předtím než zmizela poslední příčka žebříku.
„Co…co to do háje zase bylo? Nebyli jsme dost rychlí? Jak asi mám lézt rychle s dírou v noze ty jeden šmejde!“ Skuhral Rodney, když ležel na zemi.
„No to mě podrž.“ Řekl Sheppard, který mu úplně zapomněl odpovědět. Stáli na písčité pláži. Před nimi bylo moře a za nimi džungle.
„Jak tohle dělají?“ Zeptal se Rodneyho, který se ale mezitím svalil a usínal.
„Nesmíte spát!“
„Jasně. Jsem vzhůru.“ Zatřásl hlavou, aby se probudil a s Sheppardovou pomocí si stoupl. Zůstala pod ním kaluž krve.
„Musíme to zastavit nebo budeme ve vážném maléru.“
„Budeme? Jestli tohle není největší průšvih, v jakém jsme kdy byli, tak už nikdy. Jak je Vám?“ Zeptal se Johna, který byl v obličeji zelený.
„Zatím to jde.“ Šli dál, do džungle. Objevili jezírko a hezkou mýtinku.
„To má být odměna?“ Zeptal se Rodney a podíval se přitom na plukovníka.
„Je ta voda pitná?“ John popošel k jezírku, přičichl k vodě a pak si opatrně smočil rty. Když neshledal na vodě nic špatného, strčil tam celou hlavu.
„Plukovníku, myslel jsem, že jste už dost mokrý.“ Rodney vypadal po delší době konečně pobaveně. Opíral se o strom a měl co dělat, aby to ustál.
„Nejdřív vy.“ Řekl Sheppard, když vytáhl hlavu z jezírka. Naplnil jejich lahve vodou a začal se svlékat. Jejich věci docela úspěšně uschnuly při cestě nahoru, ale bundu, ponožky, a boty měli stále mokré. Pomohl McKayovi sundat i jeho věci. Všechny věci dali sušit, ale nechali si je na dosah, kdyby se museli dát na rychlý útěk. Rodney si nohu namočil do jezírka a vykřikl. Studená voda mu byla na jednu stranu velmi příjemná, ale částečně zanícená rána o sobě dala vědět, jakoby se jí čistá voda nelíbila. Sheppard mu ji potom zavázal a opět utáhl.
„Asi byste si měl jeden ten penicilin taky vzít, zabráníte tím infekci.“ Řekl mu prostě John a oba se tak podělili o dva ze šesti zbývajících prášků.
„Jak dlouho už jsme tady?“ Zeptal se Rodney a chtěl se podívat na hodinky, když zjistil, že je ztratil.
„Skvěle. Ještě ke všemu nemám hodinky.“ Usadil se a opřel se o nejbližší strom.
„Asi pět hodin. Východy jsme nejspíš hledali déle než jsme si mysleli.“ Opověděl mu Sheppard, který se taky uveleboval u protějšího stromu.
„Hmm.“ Byla jediná odpověď od usínajícího astrofyzika. Oba za chvíli pokojně usnuli. Věděli, že to nebude na dlouho, ale i to málo se počítalo.

Brána se aktivovala a Elizabeth běžela do kontrolní místnosti. Doufala v dobré zprávy.
„Atlantis, tady Lorne.“ Ozvalo se z druhé strany.
„Tak jaké jsou novinky?“ Zeptala se bez pozdravu.
„Mluvil jsem se Zelenkou. Říkal, že dokázal lokalizovat plukovníka a doktora McKaye. Jsou živí.“ Ten kámen, co spadl všem v kontrolní místnosti ze srdce, musel být slyšet až na pevnině.
„Díky Bohu. Ještě něco?“
„Zatím nic víc. Říkal, že tohle je zatím to nejdůležitější, co zjistil. Teď hledá ten východ v podzemí.“
„Dobře. Pokračujte. Díky, majore.“ Řekla se značnou úlevou v hlase. Konečně věděli, že tahle celá záchranná akce má smysl.
„Rozumím. Lorne, konec.“
Brána se zavřela a Elizabeth jen dál stála a dívala se na ní. A po dlouhé době se zase cítila o něco líp.

Sheppard se probudil a bylo mu velmi dobře. Podíval se na hodinky a zjistil, ke svému překvapení a zděšení, že je počítač nechal spát téměř čtyři hodiny. Celou dobu ležel opřený o kmen a tak ho trochu bolela záda. Ale jinak se cítil osvěžený s horečkou a bolestí hlavy na ústupu. Tušil ale, že když se už jednou probudil, tak ho ten počítačový program nenechá znovu usnout. Pomalu se zvedl na nohy, posbíral svoje věci, které byly konečně suché a zkontroloval svou výbavu, jež se povážlivě zmenšovala o počet tyčinek, obvazů a léků. Měl jen dvě tyčinky a balíček lentilek, který mu z legrace dal Lorne před odchodem na misi. Taky měl svou P-90 a oba měli ještě svoje beretty. Toho se ale nenají. Vodu si mohli znovu nabrat, ale jestli nenajdou rychle něco k jídlu, tak budou mít problémy. Podíval se kolem sebe a zdálo se, že počítač stále nereaguje.
„McKayi.“ Naklonil se ke stále spícímu astrofyzikovi a jemně s ním zatřásl.
„Ještě chvíli.“ Přišla mumlavá odpověď, ale nikoliv probuzení.
„Na člověka, který normálně tak málo spí, se zatraceně špatně probouzíte. McKayi!“ Zatřásl s ním podruhé, tentokrát už méně šetrně.
„Co je?“ Rodney otevřel oči a zamžoural proti světlu.
„Á, to jste vy. Doufal jsem, že to byl jen zlý sen. Ale vzhledem k tomu, že mě noha pořád bolí jako čert počítám spíš s bolestnou realitou.“ Sheppard mu už podával věci a i u něj provedl rychlou inspekci zásob. Byli na tom ale oba stejně, jen s tím rozdílem, že McKay byl lehčí o P-90 a chudší o lentilky.
„Jak je Vám, plukovníku?“ Zeptal se Rodney, když se znovu pokoušel s Johnovou pomocí dostat do bundy a vesty.
„Překvapivě dobře. Není nad to si vzít penicilin a hned potom si lehnout.“ Opravdu už vypadal lépe, ačkoliv horečku pořád ještě cítil. Rozhodně nebyla tak nebezpečně vysoká jako předtím.
„Asi bychom se měli pokusit najít něco k jídlu. Počítač pořád nereaguje, což beru jako gesto dobré vůle z jeho strany.“
„Je to počítač, možná nějaký druh umělé inteligence. Takže pochybuju, že bude mít něco jako vůli.“ Sheppard se na něj jen podíval. I McKay se očividně cítil lépe, když přišel s kousavými poznámkami.
„Víte jak to myslím, McKayi. Tak sebou hoďme, než si to rozmyslí.“ Pomohl Rodneymu na nohy a pak se podíval na doktorovu nohu.
„Vaše pravá noha je bosá.“ Konstatoval.
„Ano, všiml jsem si.“ Odpověděl mu zmateně a podrážděně McKay.
„Počkejte.“ Plukovník nechal stát Rodneyho u stromu a začal si zouvat botu.
„Co to děláte?“
„Nemůžete běhat po tomhle místě bosý. Kdoví, kam se dostaneme příště. Já mám botu, vy si vezměte ponožku.“ Sundal si ji, znovu se obul a podával ponožku McKayovi.
„To si děláte srandu. Mám si vzít Vaši ponožku, kterou máte na noze už kolik hodin? Víte, jak asi musí smrdět?“ Ozval se pobouřeně a odmítl si ponožku vzít.
„Chcete si k ní čuchnout? Nebudete tady běhat s bosou nohou. Omezíte tím chlad a možnost dalšího zranění. Už takhle ta noha vypadá hrozně. Berte.“ Rodney se na ponožku chvíli díval, pak ji dvěma prsty vzal a nakonec si ji se Sheppardovou pomocí oblékl.
„Vidíte? Ani to nebolelo. Teď si to tady prohlédneme a zkusíme najít to jídlo. Co vy na to?“
Rodney už se pustil stromu a natahoval se k plukovníkovi.
„To zní jako plán.“ Odpověděl mu, když se Johna znovu chytil. Pak se spolu, velmi pomalu, vydali dál do džungle, jejíž stromy a keře se nepodobaly ničemu, co kdy viděli na Zemi. A za nimi se pomalu a jistě plížilo cosi velkého a temného.

„Tohle je zajímavé.“ Řekl si pro sebe Zelenka. Stál u toho zvláštního cizího počítače, zobrazující holografickou mapu bludiště, kde stačilo, aby se dotkl určitého bodu a ten se mu podrobněji zobrazil. A protože neznal jejich abecedu, tak to většinou jen náhodně zkoušel, ačkoli po podrobnějším prozkoumání už přibližně věděl, co má dělat.
Elizabeth s ním poslala lingvistu, ale nechtěl ho obtěžovat, protože i on měl dost práce s překladem. Teď ale změnil názor.
„Doktore Marksi, můžete sem na chvíli?“ Doktor Robert Marks se zvedl od svého bloku. Dr. Weirová je upozornila na to, že jejich počítače tu skoro nefungují, tak museli používat starý dobrý papír a pero.
„Řekněte mi, je tohle to, co myslím?“ Radek ukázal na plánek bludiště, kde blikaly dvě tečky, ukazující polohu McKaye se Sheppardem. Zelenka ještě nepřišel na to, jak si vyvolat jejich živé podoby. Zatím měl jen tenhle model, který jen ukazoval jejich momentální polohu, nikoliv ale to, co na daném místě dělali. Prozatím ale věděli, že jsou živí a to stačilo.
Marks chvíli plán studoval, načmáral si pár poznámek a vrátil se zpět ke svému bloku. Po celé laboratoři pobíhali vědci, ať už fyzikové, matematikové nebo i archeologové. Každý si hleděl své práce, ale teď zbystřili. Doktor Zelenka možná něco našel. Pokračovali dál ve svých úkolech, ale napůl ucha poslouchali, co se vlastně děje.
„Takže,“ Začal Marks, „tohle vypadá, jako mapa podzemí. Pod tím bludištěm vede chodba přímo sem.“ Přitom ukázal na místo na holografickém plánu.
„Takže to je ten východ?“ Zeptal se Zelenka s patrnou nadějí v hlase.
„Možná. Nechte mě se na to podívat.“ S tím přistoupil ještě blíž a začal si znovu s nepříjemným škrabavým zvukem psát do bloku. Radek ho sledoval a pomáhal mu s ovládáním počítače. Doufal jen, že se něčeho doberou co nejdřív, protože podle toho, co viděl v plánech na McKaye se Sheppardem nečekalo nic dobrého.

„Východe, východe, kdepak jsi?“ Chodili s McKayem po džungli už skoro hodinu, ale nenašli nic, co by aspoň vzdáleně mohl být východ. Prohlíželi stromy, keře a kameny.
„Nepoužili by stejný styl dvakrát. Bude to něco jiného.“ McKay se okolo sebe dál rozhlížel, levou rukou se přitom pořád držel Shepparda.
„Ale tady nic jiného není.“ Odpověděl mu plukovník už trochu zoufale. Věděl, že jim počítač východ ukáže, když ho nenajdou. Ale taky si byl moc dobře vědom překvapení, které na ně určitě někde čeká. Zdrželi se tu už moc dlouho. Najednou se zastavil, jeho cvičené smysly se zbystřily.
„Co se děje?“ Zeptal se Rodney, u něhož náhlé plukovníkovo zastavení vyvolalo bolestivé škubnutí v pravém kotníku.
„Poslouchejte.“ Zašeptal mu odpověď Sheppard.
„Já nic neslyším.“ Odpověděl mu šeptem McKay.
„Můžete jen na chvíli zmlknout?“ Sykl na něj John a přitom se pořád díval kolem sebe.
„Cože? Plukovníku, musíme najít východ, nemáme čas na..“ Už ale neměl čas dokončit svou myšlenku. Sheppard ho strhl k zemi právě ve chvíli, kdy se na ně vrhlo něco velkého a chlupatého.
„Co to sakra je?!“ Rodneymu z náhlého pohybu vtrhly slzy do očí. Pravá noha totiž dopadla dost nešikovně na zem a teď znovu palčivě bolela.
John vzal svou P-90, zvedl se a namířil ji směrem, kterým to stvoření zmizelo. Přitom zuřivě mával do vzduchu, jakoby chtěl upozornit neexistujícího Všemohoucího nad svou hlavou.
„Co je? Proč nám radši neukážeš východ?! Bylo by to tak přece jednodušší!“ Sheppard už pomalu začínal ztrácet trpělivost. Dosud byl klidný a snažil se, aby to tu s McKayem přežili. Ale absurdní chování tohohle systému ho už rozčilovalo.
„Co po nás chceš?!“ Zavolal ještě, když se proti němu najednou to zvíře znovu vrhlo. John stihnul vystřelit, ale to chlupaté stvoření to nezpomalilo. Sheppard uskočil, ale když se vyškrábal na nohy, tak viděl, jak se ta potvora řítí k McKayovi. Ten chvíli zíral a pak, s rychlostí, jakou by od něj plukovník v tu chvíli nečekal, vytáhl astrofyzik svou berettu a několikrát na zvíře vystřelil. To se zastavilo, zapotácelo a spadlo s hlasitým dunivým zvukem na zem, kde se už dál nehýbalo.
Rodney byl rozklepaný a se svým obvyklým vyděšeným výrazem sledoval zvíře, svoji zbraň a plukovníka.
„Já jsem to… ono to na mě běželo a já jsem…“
„Jo, já vím. Dobrá práce.“ John se na něj povzbudivě a ulehčeně usmál. Dovrávoral k Rodneymu a ještě ho pro ujištění lehce poplácal po rameni.
„Vaše reflexy se zlepšují, McKayi.“
„Jo, ale těžko říct, jestli mě to zase až tak těší. Víte přece, jak jsem hrdý na to své panikařící já.“ Sheppard jen zakroutil hlavou a zasmál se.
„Proč to na nás poslali? Ještě nemáme východ.“ Zeptal se Rodney, když vracel pistoli zpět do pouzdra.
Sheppard byl zmatený a díval se pořád na to mrtvé zvíře.
„Mělo nás to zabít. Nebo jen jednoho z nás.“ Řekl McKay pochmurně.
„Ale proč?“John to nechápal. Jestli tohle byla hra, tak proč tolik snahy o jejich smrt?
„Starým Římanům taky bylo jedno, že jejich gladiátoři umírali. Šlo to po mně, protože se nemůžu pořádně hýbat a z pohledu toho systému jsem méně užitečný.“ Rodneyho chladné konstatování vyvolalo v Sheppardovi vlnu nevolnosti. Tady už šlo opravdu o život. Žádná nehoda nebo snaha o jejich rychlejší postup.
„Kdybychom byli Antikové, tak už tu nejste, McKayi.“ Rodney se na něj poprvé pořádně podíval.
„Říkal jste, že to tu eliminuje jejich technologii. A naší vlastně taky. Jenže naše zbraně jsou z části mechanické, což jejich systémy naštěstí neumí poznat. Takže malá výhoda. Věděl jsem, že se nám budou hodit.“ McKay mu neodpověděl, což znamenalo, že to Sheppard výborně vystihl.
„Podívejte.“ Řekl McKay místo odpovědi. Ukazoval směrem k jeskyni, která se před nimi náhle objevila.
„Náš východ.“ Bez váhání se vydali tím směrem. Nechtěli další překvapení. Počítač se jen musel smířit s tím, že místo jednoho člověka do ní vstoupí dva.
Nebyla to jeskyně, jen to zvenku tak vypadalo. Když vešli do jejího vchodu, tak se za nimi zavřela a oba se ocitli ve tmě.
„Nesnáším tmu.“ Stačil říct McKay, předtím než se pod nimi otevřela zem a oba padali do další temnoty pod nimi.

Klenotko mam jen jednu pripominku.. Na konci jednoho odstavce mas ze Sheppard nema hodinky a v dalsim se na hodinky (ktere vlastne nema) podiva a zjisti ze spal 4 hodiny.. toho sem si jen vsim, treba to myslis jinak.. se na to podivej

[Klenotka]

Ronan píše:

Klenotko mam jen jednu pripominku.. Na konci jednoho odstavce mas ze Sheppard nema hodinky a v dalsim se na hodinky (ktere vlastne nema) podiva a zjisti ze spal 4 hodiny.. toho sem si jen vsim, treba to myslis jinak.. se na to podivej

Jsem se podívala...McKay ztratil hodinky, ne Sheppard

Aha tak to jo . Mimochodem je to dobry

A to je konec, pokracovani!!!!

[Klenotka]

Kapitola 5

Sheppard nahmatal svou P-90 a rozsvítil na ní světlo. Slyšel vedle sebe McKaye, jak hledá svou malou baterku ve vestě. Pak tlumené zvuky, následované už hlasitější nadávkou.
„Sakra.“ Ozvalo se a pak zabliknutí, jak se baterka rozsvítila.
„Myslel jsem, že tyhle krámy jsou odolné proti vodě.“ Pokračoval McKay v monologu.
„Jsou. Musíte to s nimi ale umět.“ John neviděl Rodneymu do obličeje, ale uměl si docela dobře představit ten typický výraz, když někdo zpochybnil jeho status génia.
„Je to jen baterka, plukovníku. A já jsem génius.“ Sheppard se zasmál, protože přesně tohle čekal. Neodpověděl, protože neměli čas na hádku. Prohmatal povrch, na němž seděli. Spadli do měkkého, jinak by si McKay vedle něj už stěžoval.
„Asi bychom se měli zvednout.“ Řekl Sheppard a když si stoupl, celkem zbytečně si začal oprašovat už tak beznadějně špinavé kalhoty. Jakmile byl na nohou, oslepilo ho prudké světlo. Místnost se rozzářila a oni uviděli ten nepodivnější výjev, jaký mohli v téhle galaxii zažít. Když si zvykl na světlo, všiml si, že McKay stále trůní na místě, kam spadli. Vypadalo to jako látka, ale bylo to měkké a hladké. Podíval se do stropu, odkud předtím vypadli, ale po žádném otvoru tam nebylo ani památky. Ten kus, na které ještě před chvílí seděl, byl taky jediný odlišný motiv v místnosti. Ta byla jinak celá bílá a nejméně 20x20 metrů velká. Podlaha, strop i stěny, prostě všechno svítilo oslepující bílou. A nikde nebylo vidět nic, co by byť vzdáleně připomínalo východ. Vrátil se k Rodneymu, který se marně pokoušel sám postavit. Pomohl mu na nohy a jakmile McKayovy nohy opustily tu podivnou látku, tak zmizela a na jejím místě se objevil stejně neprostupný povrch jako v celém prostoru místnosti.
„Tenhle den je pořád lepší, nezdá se Vám?" Komentoval to bolavý astrofyzik, když byl schopen konečně se pořádně rozhlédnout.
"Počkáme až se nás pokusí něco sežrat, rozmačkat nebo roztrhat, anebo se pokusíme najít východ?" Pokračoval, když mu Sheppard nic neodpověděl.
Ten se na McKaye podíval tázavým pohledem se zdviženým obočím, zakroutil hlavou a přemýšlel, co mu na to říct.
„Východ očividně není, tedy zatím. Když se zase posadíte, tak se pokusím prozkoumat zdi." Chtěl pomoct Rodneymu se posadit, ale ten začal protestovat.
"Ne, ne, žádné sedání nebude. Větší úspěch máme ve dvou. Když se opřu o zeď, tak můžu jít. Jen mi pomozte ke zdi a jděte k protější. Kdyby něco, tak zavolám." John chtěl něco namítnout, ale Rodneyho odhodlaný výraz ho zarazil. Jen přikývl a pomohl mu dobelhat se ke zdi. Když si byl jistý, že McKay nesklouzne, tak se sám vydal k té protější. Byli v tomhle bludišti sice jen několik hodin, ale připadalo mu, jakoby tuhle ´rutinu hledání východu´ prováděli už celé věky. A tak oba, opatrně, aby něco nepřehlédli, postupovali podél bílých stěn. A byli do toho tak zabráni, že si nevšimli světla, které se jim každou chvíli opíralo do zad s větší a prudší intenzitou.

„Takže co máte?“ Elizabeth už rozčilovalo čekat ve městě na zprávy a slyšet novinky útržkovitě jen přes rádio. Tak se na planetu vydala sama. Lorne protestoval, že když jsou dva nejvyšší velící už tak nezvěstní, tak nechce riskovat ještě její ztrátu. Tak ho posadila do křesla za svůj stůl, ať si pro změnu kouše nehty někdo jiný.
„S pomocí Markse se mi podařilo proniknout hlouběji do systému a podívejte.“ Zelenka se dotkl holografické značky a najednou se před ní objevili její dva ztracení kolegové.
„To jsou oni, díky Bohu. Můžete s nimi mluvit?“
„Bohužel, my je jen vidíme. Nemůžeme je vlastně ani slyšet, jen sledovat. A navíc jsem zjistil, že v té místnosti stoupá teplota.“
„Co je za těmi dveřmi?“
„Východ.“ Usmál se Elizabethině reakci, když to vyslovil. Nic ale neříkala, pouze vzala informaci na vědomí.
„Doufejme, že je program pošle správným směrem.“ Dodal ještě.
„Můžete mi to nějak nahrát?“ Zelenka se chvíli zamyslel a pak přikývl.
„Výborně. Chci to ukázat Beckettovi, jestli je schopen porovnat jejich zdravotní stav alespoň od pohledu. Jdu se zeptat Lorna, jestli už je Daedalus v dosahu. Teď by s nám mohl hodit, jestli se dostanou ven. Neexistuje jiný způsob?“
„Možná. Uvidíme.“ Radek se vrátil k počítači a Elizabeth přestal vnímat. Poznámky si psal do malého bloku, jehož stránky teď už byly téměř všechny popsané. Posunul si brýle na nose a snažil se zjistit, jestli něco nepřehlédl. Elizabeth tedy zamířila ven a dál od budovy, aby mohla použít rádio. Když se spojila s týmem před bránou, který ji zase spojil s Lornem a řekla, co potřebovala, podívala se znovu na tu obrovskou budovu. Co to mohlo být za rasu, která byla schopna postavit něco takového? A nemůžou být ještě někde poblíž?

„Tohle je na houby.“ Říkal zrovna McKay, když se za ním ozvalo kýchnutí.
„Vidíte? Mám pravdu.“ Sheppard nasadil jeden ze svých vražedných pohledů, vytáhl poslední papírový kapesník, který přežil vodu a cestu bludištěm. Začínala ho znovu bolet hlavu a dostával rýmu.Všiml si, že astrofyzik se nějakým složitým pohybem pokouší dostat do své vesty a zároveň přitom nespadnout.
„Co to děláte?“ Odpověď přišla okamžitě. Rodney se šťastným výrazem vytáhl zbytek tyčinky a s ještě šťastnějším výrazem se do ní zakousl. John ho chvíli sledoval a pak rezignovaně vytáhl svou vlastní tyčinku. Lornovy lentilky nechá na později. Oba měli jídlo hned v sobě a John začal lesklý papírek skládat a dávat ho do kapsy. Jenže McKay měl jiný názor. Hodil papírek na zem a ještě na něj demonstrativně šlápl, ačkoliv mu toho jeho noha moc nedovolila. John se usmál a udělal totéž.
„Máte představu, jak dlouho tu už jsme?“ Zeptal se Rodney, když zašrouboval láhev, z níž se pár vteřin před tím napil.
„Nevím, deset, jedenáct hodin?“ Sheppard si zkřížil ruce na prsou a nasadil zadumaný výraz.
„Nezdá se Vám, že je tu o dost tepleji?“ Podíval se ke stropu a důkladně si ho prohlížel.
„I to světlo je prudší.“ Dodal ještě a Rodney se poplašeně podíval kolem sebe.
„Skvěle, grilování, to jsem vždycky miloval. Ovšem já nechci být hlavní chod.“ Řekl Rodney docela odhodlaně..
„No, musíme dál hledat dveře, ačkoliv…“ John se odmlčel a podíval se na zeď po pravé straně. Několika rychlými kroky přešel místnost, podíval se na zeď a pak se otočil na Rodneyho.
„McKayi, četl jste Karlíka a továrnu na čokoládu?“ Zazubil se a pak se zasmál Rodneyho výrazu.
„Ne, vážně. Podívejte. Vždycky hledáme na špatných místech.“ Vrátil se k McKayovi, aby o podepřel a pomalu ho dovedl ke svému objevu.
„Právě jsme našli skleněný výtah.“ Rodneymu se rozšířily oči překvapením a nadšením. Dotkl se okrajů skleněných dveří a ty pod jeho dotykem okamžitě ožily. Objevila se před nimi kabina, úplně stejná jako místnost, v níž právě stáli. Bílá ze všech stran a zářivě osvětlená.
„Na co potřebuje tak vyspělá rasa výtahy?“ Zeptal se spíš pro sebe zachmuřeně McKay.
„Ze stejného důvodu jako silnice?“ Odpověděl mu Sheppard. Dál to ale nerozebírali, protože si nemohli dovolit váhat. A také chtěli pryč z té výhně, v níž se místnost měnila.
Ve výtahu nebyly zdi ze skla. Ale byl tam jeden modře svítící knoflík vedle dveří.
„Na co knoflík? Proč nás to prostě samo někam nepošle?“ Zeptal se Sheppard s pohledem upřeným na stěny výtahu.
„Asi chtějí, abychom se do zkázy odeslali sami.“ McKayova odpověď byla opět spojená se smrtí.
„Žádná zkáza. Zmačkněte to.“ Řekl mu trochu tvrdě Sheppard a Rodney tentokrát neodporoval. Opatrně zmačkl knoflík a pak zažili velmi podvědomý i když ne úplně stejný pocit jaký měli v Antickém transportéru ve městě. Než se stačili nadechnout, vypadli ze dveří výtahu, které se za nimi zavřely a zmizely. Ani se nestihli podívat, jestli byly taky skleněné.
„Transportér? Proč to sakra vypadalo jako náš výtah?“ Ptal se mezi hekáním a bolestivým syčením McKay.
„Asi to udělali schválně. Kdybychom věděli, že je to transportér, možná bychom tam tak ochotně nevlezli nebo naopak.“ Nadhodil odpověď Sheppard.
„Tak to je naprostá hloupost.“ Odsekl McKay.
„Tak se příště tak hloupě neptejte, kde jsme teď?“ Jen to dořekl a udělal dva kroky dopředu, nad hlavou se mu znovu rozsvítila světla. Po levé straně byla sice zeď, ale napravo vedla dlouhá a celkem přátelsky vyhlížející chodba.
„Nemám rád chodby.“ Pípl za ním Rodney, ale John se usmál.
„Jsme venku! Podívejte!“ Ukázal na zem, kde byl stejný antigravitační pás jako ten, který viděli před budovou. Po nějakém dopravním prostředku nebylo nikde ani památky, ale bylo jasné, k čemu tahle chodba sloužila.
„Vozili odtud Antiky, když se dostali z bludiště.“ Konstatoval Rodney, když se i on podíval na zem.
„Jsme naživu! Shepparde, zvládli jsme to!“ John viděl snad poprvé v životě u McKaye něco, co se dalo nazývat hysterickým smíchem. Sám se přidal a po chvíli se vydali směrem, jímž vedl pruh a kde byl podle všeho východ z budovy.

„Dr. Weirová, okamžitě sem přijďte!“ Kolem Zelenky se teď shromáždili ostatní a šťastně se smáli a poplácávali se po zádech, jakoby celá ta věc byla jejich zásluha. Radek se na chvíli lekl, že Shepparda s McKayem ztratili, když mu zmizeli z monitoru. Ale za pár vteřin objevil jejich signály v chodbě pod budovou, kde neomylně mířili k východu. A málem zapomněl….
„Ronone, Teylo. Hned se sem vraťte, mám dobré zprávy.“
Po pár minutách už stáli všichni u počítače a sledovali oba muže, jak pomalu kulhají chodbou.
„Říkal jste, že do budovy jiný vchod není.“ Zeptala se Elizabeth s úsměvem od ucha k uchu.
„Není. Ale nejspíš bude. Asi se objeví až potom, co k němu dojdou. Měli bychom tam někoho poslat.“
„Dokážete odhadnout, kde to bude?“
„Teď, když vím, kam ti dva jdou, tak ano.“Elizabeth přikývla a podívala se směrem k Teyle a Rononovi, kteří byli uřícení, jak spěchali zjistit, co Zelenka objevil. Oba přikývli a odešli. Elizabeth kontaktovala tým u brány, aby zavolal Becketta a jeho lidi. Rodney s Johnem totiž vypadali, že doktora nutně potřebují.

John s Rodneym došli na konec chodby, která se ale nezdála být tak dlouhá, jako když si ji prohlíželi poprvé. Jak se blížili k něčemu, co se zdálo být slepým koncem, zaslechli zvuk. A pak se před nimi začala zeď sama odsouvat a odhalovat východ. Za ním byly stromy, světlo a Ronon s Teylou s lékařským týmem za zády.
„Nikdy jsem si nemyslel, že Vás tak rád uvidím.“ Vydechl McKay, který teď stál těsně u dveří, opíraje se přitom o zpoceného Shepparda.
„Běžte pro ně.“ Nařídil hlas s patrným skotským přízvukem. Carson sám stál v bezpečné vzdálenosti ode dveří a od budovy. Nikdo mu to ale nemohl mít za zlé. Okolo dvou špinavých a unavených přátel se začali rojit zdravotníci a pomáhali jim alespoň s chůzí.
„Nečekal jsem, že to přežijete.“ Poznamenal Dex, ale tenhle komentář byl víc než se zdál. Jeho tvář ho prozradila, když se v ní objevila úleva. Teyla se prostě jen usmívala. Neměli co říct, všechno bylo jasné.

Když dostali oba pacienty složitým manévrováním skrz stromy a bahnitý příkop k bráně, všem se konečně ulevilo. Ještě lépe se ale cítili, když bránou skutečně prošli a zamířili rovnou na ošetřovnu. McKayova noha potřebovala vážné ošetření a Sheppardova chřipka se nezdála tak úplně na ústupu, jak John doufal. Když byli po dvou hodinách konečně odvezeni do postelí na ošetřovně, cítili se oba už podstatně lépe. John upadl do blaženého spánku a Rodney ho za chvíli následoval.

Když se Sheppard probudil, venku byla tma a on se cítil dobře. Podíval se na postel po levici, kde ležel a hlasitě oddychoval Rodney. John se usmál a rozhodl se být zlý. Popadl kelímek na vodu, ležící na stolku a hodil ho směrem ke spícímu astrofyzikovi. Trefil přesně.
„Hej, McKayi, chrápete!“ Zakřičel ještě a Rodney se škubnutím probudil.
„Co to sakra…? Aha. Já zapomněl, že si musíte vynahradit tu školku, do které Vás rodiče zapomněli poslat.“ Zabručel na něj McKay. John chtěl něco odpovědět, ale v tu chvíli vešel Beckett.
„Skvělé načasování, doktore.“ Uvítal ho s úsměvem plukovník.
„Slyšel jsem Vás. Neuvědomil jsem si, že nechat Vás pohromadě zavání problémy.“
Podíval se šibalsky na oba pacienty a zvedl kelímek, ležící vedle Rodneyho postele.
„Musím říct, že jste oba měli zatracené štěstí. Nejen, že jste oba naživu, což je malý zázrak, ale ani jste nezabili jeden druhého, a to je ještě větší zázrak.“ Odmlčel se a po chvíli, kdy se hřál ve výhrůžných pohledech obou mužů, pokračoval.
„Ale vážně můžete mluvit o štěstí. Rodney, ještě pár hodin a ta Tvá noha už by možná nešla zachránit. A plukovníku, nevím, co Vás to napadlo, toulat se s chřipkou po cizí planetě. A Rodney, před třemi týdny jsi byl takhle blízko zápalu plic a vydáš se na vlhkou planetu. A nemysli si, že nevím o tom penicilinu. Našel jsem ho v Tvé vestě.“ John s Rodneym si vyměnili pobavené pohledy a dál nevinně a pokorně poslouchali svého rozčileného lékaře.
Objevila se ale záchrana v podobě Elizabeth, která když viděla, že jsou oba vzhůru, zavolala ještě Ronona, Teylu a Zelenku, kteří si všichni taky konečně užívali zasloužený odpočinek. Teď byli všichni na ošetřovně a bavili se o tom všem, co zjistili a zažili.
„Musíme to místo důkladně prozkoumat. Přineste mi můj počítač. Zítra se tam vrátím a začnu s výzkumem.“ McKay se začal zvedat, ale Elizabeth ho zarazila.
„Je mi líto Rodney, ale expertem na tuhle technologii je Zelenka. Ty ani John se tam nevrátíte. Stejně jako nikdo jiný s ATA genem.“
„Ale Elizabeth, tahle technologie…vyspělejší než Antická, to je přece úžasné.“
„Řekla jsem ne. Vážně mě to mrzí, ale tohle povede Zelenka.“ Kývla směrem k Radkovi, který ale nervózně přešlápl z nohy na nohu a snažil se před McKayem uhýbat pohledem. Ten se na něj totiž zuřivě díval.
„A vy dva máte volno na tak dlouho, dokud budete potřebovat. Beckett říkal, že jste oba měli štěstí a já s ním souhlasím. A teď, když jsme objevili tuhle rasu, musíme o ní zjistit co nejvíc. Můžeš na tom dělat v laboratoři, ale na tu planetu Vás už ani jednoho nepustím. Čeká nás na tom tak jako tak hodně práce. Takže teď se oba pořádně vyspěte, zbytek probereme zítra při hlášení. Nechám Vás tu se zbytkem Vašeho týmu. Měli byste jim poděkovat. Prošli si skoro stejným peklem jako vy.“ S posledním povzbudivým úsměvem odešla a za ní i Zelenka, který se snažil dostat pryč z McKayova dosahu.
„Jsem ráda, že jste oba v pořádku.“ Řekla Teyla a usadila se na židli mezi oba muže.
„Jo, já taky.“ Na Ronona židle nezbyla. Zazubil se a klepl rukou do Rodneyho ovázané nohy, již měl pohodlně položenou na polštáři.
„Au, trochu ohledu pro zraněného.“ Vykřikl, ale nohu zvedl a o kus ji posunul, aby si tam vlasatý Sateďan mohl sednout. Pak si začali povídat a pošťuchovat se. Rozebírali všechno, co se stalo v bludišti a také možné scénáře, jak to mohlo všechno dopadnout. Po hodině to Becketta přestalo bavit a oba hosty z ošetřovny vysypal. A oba pacienty ani nemusel pobízet k odpočinku. Jakmile Teyla s Rononem odešli, oba se propadli do klidného a bezesného spánku.

Někde na druhém konci galaxie Pegasus se právě ruka se třemi prsty natahovala k hologramu, na němž byl obrázek otevřeného východu bludiště. Majitel ruky obraz vypnul a začal uvažovat o tom, že by tu tradici her přece jen mohli obnovit. Možná, že když se teď znovu objevila rasa schopná projít hrou až do konce, by to mohla být i zábava.
KONEC

Klenotko všechna čest co takle příběh o tom jak těd bude zkoumat Radek Zelenka na tý planetě... protože to hodně skončilo na pokračování

Jo Klenotko z tebe by mohl byt i spisovatel, fakt dobry. Spis by to chtelo nak rozvest s tou zahadnou rasou a Zelenkou.

[Klenotka]

Je mi líto, ale kdyby někdy mělo být pokračování (jakože nevím, nemám čas ani představu co), tak by to určitě nebylo se Zelenkou. Pardon

Mohli by se třeba s tou rasou setkat a něco jí provést.

[Klenotka]

Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem nad pokračováním nepřemýšlela. Ale v tuhle chvíli píšu něco jiného a chci to stihnout do zkoušek a do uzávěrky soutěže.
Mohli by se setkat, ale lidé by té rase určitě nic neprovedli, spíš naopak.

Tak co něco dalšího, bylo by možné?

[Klenotka]

CarterX píše:

Tak co něco dalšího, bylo by možné?

Možná tak v květnu až červnu, poněkud se mi nedostává času. Letní semestr je kratší a tak už musím začít něco dělat do školy, navíc mám nápadů na několik jiných povídek, které mají konkrétnější podobu, takže...