SG: Povídky od M. - Rychlá záchrana...

velmi hezké
btv štastné a veselé

Sľúbená Vianočná poviedka sa Ti perfektne vydarila.

Šťastné a veselé Vianoce, ale aj povianočné dni naplnené pohodou a spokojnosťou.

Konečně si Zuzka někoho našla. Upřímně jí to s její povahou přeji, i když je to s velkou pravděpodobností virtuální postava.

Povídka fajn, některé pasáže mě pobavily. Jenom by mě zajímalo, co voják Lorneovy řekl... že by taky vyžadoval polibek...a ne nebral jako odpověď

Každopádně také přeji Veselé vánoce a šťastný nový rok.

Pěkný, moc pěkný. Konečně si Petersenová někoho našla.
Jinak Všem přeji Veselé Vánoce a Štastný Nový rok.

Děkuji, moc děkuji omluvám se, že jsem vám zkazila iluze o vztahu Rodney-Zuzana, ale chtělo to trochu nějaký ten WTF moment a jednou mi tak sestřenka ze srandy nadhodila, že když už teda Zuzanu nedávám dohromady s Lornem...no a jak to znáte já se podobným nápadům nebráním a něco udělalo žbluňk a Zuzanin svět se změnil Samozřejmě chápu, že tahle dvojice je vám zřejmě proti srsti, ale já si myslím, že by jim to nějaký čas mohlo klapat
Ráda bych však poznamenala jednu věc...on si našel ji, ne ona jeho i když později zjistíte, že je jedno kdo koho muhahaha

Po dlouhé době jsem zase tu. Mám pro vás povídku, která podle mého názoru neměla spatřit nikdy světlo světa. Ale to jich nemělo více. Jen vás prosím, berte to jako parodii
Takže název: Jak chutná touha
Hlavní postavy: Michael a....žlutá věc
Děj: nechte se překvapit, jen možná...je to psáno formou deníku a není vhodná pro slabší povahy, děti do tří let a prosím...nekonzumujte u této povídky jakékoliv nápoje a jídlo. Pokud tak učiníte....já vás varovala

Děkuji za korekci Dark Anelovi a jeho korektorské skupině DA s.r.o.
Přeji příjmené počtení

Jak chutná touha

Léta páně Michaela I. (3. květen 2011)
Můj drahý deníčku, nebudeš věřit, jakého příkoří se mi neustále dostává! Nedávno, ne jenom, že jsem těm zlým lidem nakopal zadek, ale taky jsem šlápl ... sleduj... Teyle na malíček! Za to mi ta zlá ženská vynadala! Prý ať si strkám svý hnáty někam jinam. Takové zacházení nebudu dál trpět. Bude se válet v prachu a prosit, abych jí pravidelně dupal po malíčcích. Brzo totiž ovládnu cééééélou galaxii! To teprve bude čumírovat!
Navždy tvůj drahý Mišáček

7. květen, téže rok
Drahý, předrahý, milovaný deníčku. Omlouvám se Ti, že jsem Tě zanedbával, ale byl jsem tak zaneprázdněný plánem na ovládnutí galaxie, že nebyl čas se Ti svěřovat. Vůbec to nemá co společného s tím, že jsem Tě zaházel papíry, koupací kačenko....uuuuu to je tu nějak vedro...no každopádně jsem si myslel, že jsi byl unesen! Měl jsem velmi oprávněné podepření, že mi Tě unesl ten odporný zlý šotek Sheppard. Tentokrát ten hoch nevyvázne bez trestu.
Tak něco k mému novému plánu. Rozhodl jsem se, že zadržím zásobování Atlantis ze Země. Bohužel jsem zastavil plnou loď toaletního papíru. Po chvilkovém uvážení, které mi trvalo zhruba pár sekund, jsem raději nechal loď pokračovat v cestě. Uznej sám, kdo tu pak má po celé galaxii trpět? Jednou jim nedojde toaletní papír a pak si lidi třeba budou chodit na planety a budou...ne! Chodili by na listy, jehličí! Zničili by lesy! Proto pochop, že jsem nakonec ty nešťastníky nechal plout dál. Příště to ale nespraví pár ruličkami růžového heboučkého toaleťáčku.
Mišík

31. květen, 2012
Páni, to je let. Ano, je to rok a něco, co jsem Ti nenapsal. Nezlob se drahý deníčku, ale je velmi těžké žít pod nadvládou koupelové kačenky. Pokoušel jsem se sesadit hlavní královnu, samozřejmě jsem v tom nevinně, za vše může ta pitomá žlutá kachna (promiň, kačenko, ale uznej sama, ta královna se nám jen smála). Mysleli jsme si, že ji zvládneme, ale ta královna byla poněkud silnější. Hlavně v pase. Víš vůbec kolik špíny zanechala na podlaze? Dobrá tedy, nové zprávy jsou, že vedu všechny Wraithy. Povedu je k vítězství nad lidmi, sjednotím je. Mám pevnou víru, ano, toužím, opravdu toužím...
Tvůj pán a vládce Michael :-*

17. června, 2012
Drahý deníčku, nikdy mi nebylo lépe. Chceš vědět proč? Vážně? Ooooo to jsme rád...jsi napjatý? Páni! Dobrá tedy, ŽLUTÁ KAČENKA BYLA ZAJATA! Dal jsem ji vsadit do temného žaláře a nasadit jí obojek na krk. Víš, pokousala mi mé dva poddané. Nechal jsem je, aby se na ní pomstili. Doufám, že v ní nechali trochu toho vzduchu...tedy života.
Dnešní den je opravdu něčím zvláštní. Sestavil jsem plán, jak na ty odporné lidi...tedy nepočítám úžasného, neodolatelného a dokonalého vojáka, majora Lorna. Pro něj mám už přichystanou vitrínu, kde si ho vystavím. Zakládám si totiž ZOO. Ona je škoda, aby taková dokonalost trpěla. Uvažuji o tom, že do vedlejší vitrínky dám žlutou kachnu, o kus dál dám kousky staré královny.
Další plán, jaký mám, je, že si z Teyly, té drzé divoženky, udělám rohožku. Za chladných nocí jí budu šlapat po hřbetě. Teprve teď začne litovat, že tenkrát mi vynadala! Tss! Malíčky vyšly z módy, přišly na řadu rohožky! Muhahahahahahaha....
M. (Sorry, nestíhám vymýšlet plán.)

30. srpen, 2013, zlatý měsíc
Konečně jsem se dočkal, vládnu téhle ubohé usoplené galaxii. Mám rohožku ke krbu, ve kterém mi každý den zatápí Sheppard, mám vlastní ZOO. (Kačenka se bohužel umlátila o sklo). Doktorka Weirová umí báječně péct sušenky. Prostě vše je idylka. Jenže jak víš, deníčku, vše má nějaký háček. Problém je v tom, že můj vyhlídnutý exponát stále nemohu chytit. Major Lorne je mazaný klučina. On se mnou jen tak laškuje. Věřím, že se snaží, abych měl stále nějakou zábavu, ale OBČAS MĚ TO UŽ UNAVUJE!!!!!! Ten hajdalák mi zabil deset Wraithíků. Všichni vesničané ho podporují. Na všech planetách sežene přístřeší a dokonce mu i staví sochy, píší o něm eposy, provolávají ho za hrdinu. Na jednu stranu je to dobře, protože kdyby tohle nebylo, pak by bylo zbytečné jej dávat za vitrínu....chichichi.
Mišíček

24. prosinec, 2014
!Veni, vidi, vici!
Mišulda

31. prosinec, 2014
Drahý deníčku, píši Ti s čistým svědomím, že je to všechno v kopru. Major neodolatelný a úžasný Lorne se usadil. Země se po něm slehla. Galaxie je hned nudnější. Už mě ani nebaví šlapat po Teyle. Možná jsem měl nechat lidi, aby se dál marně snažili, byla to docela prča sledovat, jak hledají ZPM, která jsem měl všechny já. Začínám se nudit, asi vypustím žlutou kačenku...
Zoufalý Michael

rok 2015
Cíl zneškodněn...
Tvůj nový majitel:
ŽLUŤOUČKÁ KAČENKA

Dobrá povídka,zasmál jsem se Jen nechápu proč si řikala že to neni pro slabší povahy a neni to k obědu,kdyť to vůbec žádnej krvák apod neni,je to normální humorná povídka..

EDIT: jo už chápu proč si nemáme brát jídlo a nápoje

Můj bože, že já jsem neposlechla varování. Teď mám akorát poprskanej monitor.
Povídka je skvělá!!!

perfektní povídka zasmála jsem se Kačenka vládne světu!!!

Dobré.


///Edit///

Děkuji za korekci Dark Anelovi

Děkuju všem za krásné komentáře Nějak jsem si tímhle dílem nebyla jistá, ale očividně sklidila velký úspěch. Snad někdy bude něco podobného. Navíc, osobně doufám, že v nejbližší době se tu nějaká povídka objeví

Napiš prosím zas nějakou vtipnou

The Piko: Pracuje se na tom, ale čas mi trochu chybí . Snad brzo přibude další povídka, ale nechci nic slibovat.

Takže jak jsem slíbila jinde, dodávám povídku. Bohužel jen první část. Na druhou si musíte počkat tak 20 dní. Jedu pryč.

Povídka se jmenuje Odboj. Hlavní hrdiny bych označila Lorna a Petersonovou.
Jedná se o možnou alternativní, anebo reálnou budoucnost. Nechám si vybrat vás, které rozhodnutí se vám bude víc líbit, každopádně můj konec vaše rozhodnutí nijak neovlivní. Je tam prozrazeno dost věcí, které se můžou a nemusí objevit v budoucích povídkách(podle toho pak v budoucnu můžete posoudit, kam celý příběh spěje ).
Doufám, že se vám bude povídka líbit, za korekce děkuju DA a případné připomínky k první části hlašte pod povídku. Jakmile dorazím, ráda si je přečtu

Odboj

Část první

Silnější vítr se proháněl po pustině. Převracel písek, kameny a měnil krajinu k obrazu svému. Vyschlá, nekonečná a prakticky nudná, nezajímavá byla tahle oblast. V kamenitém podloží se objevovaly díry, které zasypaly kameny a písek. Pokud tu byla kdysi nějaká vegetace, tak už dávno zmizela, stejně jako hadi a štíři. Přes den tu teplota dosahovala kolem padesáti stupňů a v noci se blížila k nule. Kdo tu mohl žít? Nikdo. Tedy, to byl alespoň hrubý odhad.
Wraithové tohle místo zběžně prozkoumali, ale když nenašli nic zajímavého, tak už se sem nevraceli. Který blázen by tu žil? Nikdo, kdo byl příčetný. Přesto si vůdce Wraithů myslel své. Museli tu žít, věděl kdo a kde. Jejich odpor byl marný a, narozdíl od uprchlíků, on měl času dost. Jemu zbývalo dost let na to, aby z té nanicovaté Země udělal peklo. Jim? Možná nanejvýš 20 let, než je neustálá radiace zabije. Tihle uprchlíci tvořili odboj, nebo alespoň si to mysleli. Škodili, kde mohli, a snažili se eliminovat nepřátele, jenže brzy po tom, co se Země ocitla pod okupací Wraithů, tak bylo těžké poznat ty, kteří jsou nepřátelé, a ty, kteří ne.
Zrádci, práskači, kolaboranti, posluhovači a uctívači. Nikam to nevedlo. Kdo chtěl přežít, musel spolupracovat. Nikdo nikomu nemohl mít za zlé, že raději souhlasil se vším, než aby viděl umírat své blízké. Někteří si prošli peklem, přestože se snažili všemu zabránit. Přes všechno úsilí se Wraithové dostali do Mléčné dráhy. Byla jen otázka času, kdy najdou Zemi, bohatou na otroky, posluhovače a uctívače.
Atlantis padla. Zničil ji osobně doktor McKay... co vlastně následovalo? Zlatavý záblesk a radiace? Kdo ví. Mrtví nemluví. To nejhorší však nastalo o půl roku později. Lidé doufali, že se na vždy zbavili hrozby a jejich nepřátelé ze vzdálené galaxie nikdy nedorazí. Mýlili se jako vždy, ukolébáni jistotou a svou neohrožeností, a přesně do téhle situace přiletěli Wraithové. Obsadili hlavní budovy, svrhli největší vůdce, nechali veřejně popravit několik generálů. Zajali několik set lidí, na kterých následně dělali pokusy. Lidé ve vysokých funkcích byli vyslýcháni a mučeni.
Novým vládcem se stal wraithský hybrid, kterého kdysi stvořili lidé. Odplata za to, co vytvořili. Pomsta? Možná. Samotní okupanti už nebyli ty „dobré duše“, jak je někteří lidé znali. Nevysávali každého na potkání. Zbavili se možnosti krmení na lidech. Sjednotili se a povstali. Za Arsos, křičeli sborově. Jenže jejich vůdce v tom viděl něco jiného. Michael měl jiné plány. Chtěl vidět ty pijavice trpět, nikdy neměli chodit do Pegasu, tohle byl trest, jaký si zasloužili...

Silnější vítr se proháněl po pustině. Převracel písek, kameny a měnil krajinu k obrazu svému. Vyschlá, nekonečná a prakticky nudná, nezajímavá byla tahle oblast. V kamenitém podloží se objevovaly díry, které zasypaly kameny a písek. Pokud tu byla kdysi nějaká vegetace, tak už dávno zmizela, stejně jako hadi a štíři. Přes den tu teplota dosahovala kolem padesáti stupňů a v noci se blížila k nule. Přesto tu někdo žil.
Starý opuštěný vojenský komplex, kde již dávno byly ploty strženy, avšak strážní věže stále fungovaly, začal plnit jinou funkci, než na kterou byl navržen. Uprostřed kdysi oploceného komplexu se nacházela skála o velikosti několik mil. Některé šachty naznačovaly, že se zde kdysi něco těžilo. Polorozpadlé budovy ze dřeva tiše vrzaly a staré nepoužívané nástroje, auta a různé přístroje stály netknuté, alespoň na první pohled. Jediné, co vypadalo, že sem nepatří, byly Jumpery, které hrdě stály ve stínu skalního „nádvoří“. Při pořádnějším pohledu by si pozorovatel všiml, že se sem tam ve stínech odehrává pohyb.
Něco těžkého s tichým „puf“ dosedlo do volného místa a zvedl se oblak prachu. O chvíli později se na místě objevil jeden Jumper. Jeho barva hovořila něco o tom, že jeho slavné časy už dávno nejsou. Nějakou dobu se nic nedělo a pak se otevřely dveře. Vystoupila z nich žena menší postavy s brýlemi s vojenskou obuví a oblečením, které pod sluncem a pískem změnilo svou barvu na neutrální. Hnědé vlasy měla stažené do pevného copu. Přes celý obličej měla jizvy. Mohla se kdysi usmívat, ale v její tváři bylo něco zvláštního. Chuť po pomstě? Zoufalství? Nebo snad Rezignace? Sama na to ještě nepřišla.
Povzdechla si a čekala, než někdo přijde. Sehnala nějaké vybavení a bylo potřeba jej uložit. Nakonec zadala celou práci procházejícímu doktoru Emersonovi a sama se vydala hledat Lorna. Zajímalo ji, kde se ten „starej podrazák“ schovával. Ráda mu tak říkala, i když mu teprve táhlo na pětačtyřicet. Taky nepatřila mezi nejmladší.
Našla ho ve sprchách (dala na tip Williama), kde voda často ani netekla. Když sem poprvé přišli, tak nic nefungovalo a voda patřila jen mezi sen. Trvalo jim den, než, k všeobecné úlevě, zprovoznili celý vodovodní systém. Nikoho ani tak netrápila otázka toho, co budou pít, jako spíš toho, co s jejich vůní udělá pár dní na slunci. Jen potřásla hlavou a vešla. Kdo se staral o to, jaký panáček je na dveřích? Ona nikdy, kdysi ano, ale teď už ne.
Prošla šatnami a zamířila ke sprchám, ze kterých se ozýval zpěv. Snažila se nevybuchnout smíchy. Zamířila dovnitř. Opřela se o vlhké dřevěné dveře a čekala, až si jí někdo všimne. Sama se bavila tím, že sledovala doktora Sanderse, který si pobroukával a zpíval. Snažil se do toho zatáhnout i bývalého majora, avšak ten jej doplňoval jen bručením.
„Pánové,“ zavolala, když ji to přestalo bavit.
Doktor vypískl jak ženská a prohlédl si ji pohoršeným pohledem. Kdyby se alespoň vysvlékla, ale takhle? Evan jen pootočil hlavu a protočil oči. Tak, aby to viděla. Pak se vrátil k předchozí činnosti, stání pod horkou vodou.
„Evane,“ dožadovala se žena mužovy pozornosti. „potřebuju s tebou mluvit, ale vážně netuším, jestli mě vnímáš, když jsi ke mně zády...“ Musela se ušklíbnout, když vypnul vodu a omotal si kolem pasu ručník. Prošel kolem ní do šatny a sedl si na rozvrzanou lavičku. Začal nervózně podupávat nohou. Sedla si k němu a spustila: „Po cestě sem z loupeživé výpravy jsem si všimla dalšího zničeného města. Dochází nám zásoby, tak jsem pro „nákup“.“
Voják si povzdechl. Tušil, kam tím míří. Chtěla, aby letěl s ní a pomáhal jí hledat gumové bonbóny. Tedy kromě jídla, oblečení a všeho. Navíc určitě poletí více Jumperů a každý si něco vybere. Hlavní je, aby to šlo rychle. „Ráda bys zase něco na sebe?“ Uchechtl se a začal se oblékat. „Ale pamatuj, kreditku Ti nedám.“ Pak nakoukl do sprch. „Tome, má žena chce jet nakupovat, tak pohni zadkem, pokud chceš taky!“
„Super, potřebuju do nemocnice, dochází mi anestetika a opiáty!“ zazněla odpověď.

V kanceláři prezidenta Spojených států bylo živo. Za krásným, dřevěným a na zakázku dělaným stolem seděl wraithský hybrid. Nohy v těžkých kožených botách měl hozené na stole a prohlížel si nějaký papír.
„Kde jste ji viděli?“ staral se. Zuzana Petersonová mu začínala pomalu lézt na nervy, Nejenom, že mu „její“ organizace četla zprávy, ale taky mu sem tam připravili nějaké to překvapení.
„Někde v horách,“ odpověděl Wraith. Michael protočil oči.
„To vím taky!“ štěkl. Vstal a nervózně přešel po místnosti. Pohlédl na jeho pomocníka. „Doveďte mi sem generála Brisoma.“
„Ano, pane,“ hlesl Wraith a hned odběhl. Michael si sedl za stůl. Co jej doopravdy nejvíce štvalo, bylo to, že Brisoma vyslýchali jeho nejlepší odborníci, ale on jediné, co zazpíval, tak byla národní hymna. Ke všemu falešně. Asi si s ním bude muset pořádně promluvit. Na jeho rozmary neměl čas. Opatrně vzal do ruky papír, na kterém měl fotku kapitána. Před týdnem ji viděli v D.C.. Před měsícem ji spatřili s Lornem v LA a předtím... Nikdo nevěděl, jak se tam dostala, co tam dělala. Zmizela, jako by se pod ní zem slehla. Tohle jej trápilo hodně. Na Zemi musel být Jumper, pak to znamenalo, že můžou být povstalci kdekoliv...

Zuzana přistála s Jumperem uprostřed zničeného města. Věděla, že tu není ani noha. Možná pár zatoulaných zvířat. Rozhlédla se kolem a všude viděla jenom trosky zničených budov. Po ulici se válely odpadky. Vítr přetáčel papíry. Celkově se vzduchem nesl podivný zápach. Se všemi v lodi počkala než přistanou ostatní a vydali se na klasický průzkum. Dávali si hodně pozor, kam šlapou. Jumpery nechali odmaskované. Tady je jejich modří „kamarádi“ hledat nebudou.
S Lornem a Sandersem prošla několika ulicemi a zabočila za další roh. Připadalo jí to tady zoufale stejné. Horší, něž ta pustina, na které žila. Štvalo ji, že nemohla pomoci těm, kteří před nedávnem zemřeli. Nedokázala pomoci nikomu... Štvalo ji, co se stalo s její milovanou vlastí. Někdy měla pocit, že se topí. Nebylo tu nic, proč by žila. Najednou ji ze zamyšlení vytrhl zvláštní zvuk. Vyděsila se k smrti. Rychle popadla zbraň a zamířila na místo, odkud se onen zvuk ozýval. Oba muži, překvapení reakcí, jen zírali, jak míří zbraní na malé štěně přivázané u zbytku pouličního osvětlení. Tom si povzdechl a dal jí ruku dolů. Vydal se ke štěňátku.
„Zdar, chlape, jdeš se mnou?“ zeptal se malé chlupaté koule a sledoval, jak se snažila napít ze skoro prázdné kaluže. Vypadala hladově. Jenom sem tam vyknikla. „Co ty, prtě?“ houkl na štěně a nakonec z vesty vytáhl kousek tyčinky a hodil mu to. Odvázal jej. Štěně se jenom zuboženě postavilo na nožičky a roztřáslo se. Za chviličku spadlo zpátky. Tom se pousmál a vzal ho do náruče. Ani se neptal, jestli si ho může nechat. Od dnešního dne měl nového kamaráda. S pocitem zadostiučinění se vydal rabovat do nemocnice.
Skupinka tří nakonec zamířila do nezničených obchodů. Proplétali se a brali jídlo, které se nemohlo zkazit. Nakupovali. Oba muži byli brzo zatíženi taškami a žena nesla malé štěně. Bez něho se odmítl doktor třeba jen hnout. Divili se, kolik poživatelného našli. Zřejmě nedaleko žijící lidé nestihli vyplenit všechny fazole a jakékoliv konzervy.
Jakmile vysbírali, co chtěli, a Zuzana si prohlédla nové modely oblečení, které si samozřejmě nabrala, tak zamířili zpátky k Jumperu. Po cestě otevřela gumové medvídky a cpala se s nimi.

Michael se zadíval na staršího muže, který seděl naproti němu. Pousmál se.
„Á, generál Brisom, jsem poctěn...opět,“ vycenil na něj zuby hybrid. Opřel ruce o opěrky křesla a spojil prsty na jejich špičkách. Znal toho muže, tedy alespoň v to doufal. Nechal ho mučit, ponížil ho, ale nikam to nevedlo. Nakonec si jej nechal. V lidském bytí našel určitou slabinu. Samozřejmě, že mu nechal jeho naději, víru... ale využil je. Mluvil s ním, nezávazně a ověřoval si své poznatky. Generál tak ani netušil, že mu něco prozradil.
„Čaj?“ podal mu kelímek. Ten chlap by se zabil i tužkou. Pravda byla, že už se o to několikrát pokusil. Takhle dostal něco, čím si nemohl ublížit. „Narazil jsem na velmi zajímavé složky,“ pokračoval dál Michael a jednu z kupky otevřel. „Podle prezidenta Spojených států,“ poznamenal s jistou dávkou jízlivosti, „jste vedl velmi zajímavý výzkum. Tedy měl jste velení nad jedním komplexem, který mě zajímá. Víte, normálně bych nad tím místem mávl rukou, není tam nic, kromě dolů a hnusné pláně. Navíc to má na mé wraithské poddané poněkud špatný účinek.“
„Ale ne, vás pijavice něco zastaví?“ rozesmál se bývalý generál. Nikdy v životě neměl z něčeho takovou radost. Navíc, dovolit si mohl, co chtěl.
„Ano,“ nasadil věznitel poněkud křečovitý úsměv a vstal. Přešel k oknu a hleděl ven. „Lidem to poskytlo dokonalé krytí, myslím si, že kapitán uvažuje jinak...navíc, musí být zmatená. Zajali jsme Vás, vůdce odboje....“ V tu chvíli jej přerušil opravdu upřímný smích. Prudce se otočil.
„Vy...“ chechtal se muž. Z očí mu tekly slzy. „Vy si myslíte, že já jsem jí velel?“ Další záchvat. Když se uklidnil, tak z něj vypadlo jen: „Ubožáčku... máš, co jsi vytvořil,“ smál se. „Jediný, komu jsem velel, byla moje organizace v tom krytu, kterou jsi do základů vypálil...“ Sledoval překvapeného Wraitha. „Rok žiješ v mylných představách.... je mi tě líto, Michaeli...“
Michael se rychlostí, jakou muž ani nečekal, přemístil k němu a dal mu pěstí. Cítil neskutečnou zlost. Za tohle někdo zaplatí...

„Pro mě za mě, ho klidně pojmenuj Konzerva nebo Guláš!“ zavrčela zelenooká žena a snažila se řídit. Nešlo to zrovna nejlépe, když jí do ucha neustále žvanil doktor. Prvně se staral, co pes jí, pak jí vyprávěl o tom, co mu bude muset udělat za vyšetření a nakonec chtěl znát názor na jméno, které vymyslel. Jediný, kdo se skvěle bavil, byl Lorne.
„No ták...koukni na něj!“ vydechl muž a strčil jí ubohého pejska před oči. Štěňátko na ni koukalo naprosto smutným pohledem a oblízlo se.
„Je to Guláš,“ zabručela, ale nakonec prcka pohladila jednou rukou po hlavičce. Pak jen vyděšeně sledovala, jak jí ho Tom položil na klín a šel si sednout pryč. Nové zvíře na ni kouklo a pak se stočilo do klubíčka, kde spokojeně usnulo.
Letěli ještě hodinu, než začal mluvit muž s páskou přes oko. „Už se ozvali z odboje v Mississippi?“ Nikdo z nich moc netušil, co se tam dělo, ale před pár dny se s nimi nemohli spojit. Poslali tam jeden Jumper, který se vrátil těsně před tím, než odletěli. Tušil, kolik naděje celé lidstvo mělo. Nula nula nic... Na to, aby porazili utlačitele nestačilo to, co dělali. Zemřou, dřív nebo později.
První, co zaznamenal, bylo zakroucení hlavou. „Ne,“ doplnil někdo z jeho společníků gesto o slova, „Podle posledních zpráv, co jsme dostali...“ Nechtěl to slyšel, avšak tomu se nevyhne. „Centrála byla zatopena.“
„Přežil někdo?“
„Do vody pak pustili proud...“ Wraithové se až neskutečně adaptovali.
Vedle sebe slyšel tiché: „Můj bože.“ Jenom se více zavrtal do sedadla a sledoval krajinu kolem. Přišli o další přátele. Nataša Semyonová a David Scott, oba byli v jeho týmu, ještě když...kdysi dávno. Upřímně doufal, že přežili a jejich dítě taky. Jenže tohle mohlo být spíše zbožným přáním. Rychle vstal a odešel do druhé části lodě, kde se zavřel...
Jakmile přiletěli do jejich úkrytu a zároveň domova, tak vyskládali vše ven a rozdali každému to, co si přál. Jídlo odnesli do skladu. S mírným požehnáním nechali odletět další skupinu na druhé kolo. Kde kdo si přál nové oblečení, anebo jen chtěl na chvíli vypadnout. Nikdo nikomu nebránil. Tom si odnesl svého pejska na ošetřovnu, kde se ho rozhodl dát do kupy a Lorne s Petersonovou se vrátili do svých velitelských pozic. Zamířili do „kontrolní“ místnosti.

„Přemýšlel jsem, víte, Georgi... můžu Vám tak říkat?“ Oslovený muž pokynul rukou v nějakém neurčitém slušném gestu. Sám si uvědomoval, že je v situaci, ve které si nemůže moc vymýšlet. „Vypálil bych to místo do základu...vím, že tam jsou a trochu mě to štve...“
„A k čemu vám to bude?“ opřel se generál Brisom o opěradlo židle. Moc dobře věděl, že jej onen Wraith potřebuje. „Když to tam vypálíte, tak pravděpodobně přijdete o veškerou zábavu.“
Michael se podíval na generála a zamračil se. Ten parchant měl pravdu. Okupace Země měla určité problémy, ale bez toho... by to byla poněkud nuda. Koho by lovil a přicházel na jejich úkryt? Kdo by mu kazil operace? Kdo...?
„Podívejte, pane,“ George stále nepřišel na to, jak by měl svého „přítele“ oslovovat. „i kdybyste to vypálil do základů, stále bude minimální naděje, že to přežila, a pak vám začnou teprve problémy. Vím, o čem mluvím. Kapitána Petersonovou jsem osobně cvičil...a řekněme, že málokdy překoná žák svého učitele,“ usmál se a sledoval oči Michaela. S pocitem zadostiučinění poslouchal, jak pouta z jeho rukou s třeskotem dopadají na zem. Pomalu vstal. Ohromený výraz hybrida se mu líbil. „Bohužel vám musím říct, že mě překonala...“ V tu chvíli udělal krok vpřed.

William stěží otevřel těžké dveře, které tam byly dodány před půl rokem kvůli soukromí, a odhalil tak dobře osvětlenou kobku. Jenže od ostatních se lišila. Tahle měla stoly, různé přístroje, počítače. Silné kabely se táhly podél stěny ke dveřím a pak pryč. Potichu přešel k jedné židli a posadil se. Chtě nechtě zaslechl rozhovor.
„Uprchlíci z Mississippi žádají o azyl, madam. Prý jsou na útěku pár dní,“ promluvil muž, kterému mohlo být přes padesát. „Chtějí znát lokaci...nebo alespoň místo, kam se můžou přesunout...“ Žena, která byla oslovena, stála opřena o stůl a vypadala, že přemýšlí. Pohlédla na muže vedle sebe. Kdysi měl vyšší hodnost, ale teď se od větších rozhodnutí distancoval. „Madam?“ snažil se získat odpověď komunikační „důstojník“, kapitán James Taylor.
„Řekněte jim ať počkají a spojte mě s ostatními,“ rozkázala a počkala až na ni kývne. „Tady Petersonová, tohle je zpráva pro všechna velitelství, která ještě existují, anebo pro všechny, kdo dokážou naladit tyhle frekvence. Nikdo, opakuji nikdo, se nespojí s uprchlíky z Mississippi. Nikdo jim nepodá žádné informace ani nebude odpovídat na jejich volání na žádných frekvencích. Přestupujeme na kanál osm... Pokud někdo chce jednat v rozporu s mým...“ zarazila se na chvíli, rozkaz by byl silné slovo, zvolila raději jiné, přesto jej řekla ironicky, „...doporučením... pak jedná pouze na své vlastní riziko a nesmí očekávat žádnou pomoc. Petersonová konec,“ zašeptala. Cítila skleslou náladu, která se zde vznášela. Další oběť, ale stále tu bylo určité riziko, které odmítala podstoupit. Jednou sem Wraithové pošlou nějakou výbušninu a přeživší budou také odkázaní sami na sebe. Jenže tohle nikdo nemohl přežít, stejně jako proud ve vodě.
„Madam, co mám odpovědět jim?“ hlesl James.
„Slyšel jste rozkaz. Okamžitě přerušte jakoukoliv komunikaci a přepojte se na kanál sedm.“ Přikývl. Posunuli to vždy o kanál méně, jen pro jistotu, kdyby je někdo odposlouchával. Pravděpodobně to bylo k ničemu, ale pro pocit klidu...

„Udělal jste na mě dojem, obrovský,“ rozesmál se Michael. „Stará pouta nejsou pro muže vašeho...“ hledal to správné slovo. Věděl, jak ho říci ve wraihtském i v antickém jazyce, ale v tomhle jazyce se ještě hodně učil. „...formátu...používá se to?“ Když si všiml, že jeho zajatec přikývl a usmál se, pokračoval: „žádná překážka. Jestli se mě snažíte ohromit, staříku,“ na to slovo dal velmi velký důraz. Co naplat, generál nebyl nejmladší, bylo mu šedesát. „tak na všechno zapomeňte. Sedněte si, nechci vás zatím zabít.“
„Já vás taky ne, Michaeli,“ překročil pouta. „Ale prezident tu má někde doutníky a já bych si nějaký rád dal. Taháte mě sem už rok a já mám vždy děsnou chuť na ty doutníky...“ Přešel ke stolu prezidenta a začal mu projíždět zásuvku. Nevšímal si překvapeného pohledu svého věznitele. Nakonec našel krabičku, kterou hledat. Zapálil si a spokojeně si sedl na své místo. „Dokonalé...“ vyfoukl obláček kouře. „Ještě by to chtělo něco ostřejšího na pití...pokud dovolíte...“ pohyboval se s naprostou sebejistotou. „Jistě, že dovolíte.“ Nalil si skleničku skotské. Poprvé se za ten rok cítil jako člověk. Teď byl ochoten i poslouchat, co mu ten druhý říká...

Zelenooká a hnědovlasá žena zamířila ze svého brlohu do komunikační a kontrolní místnosti. Už hodinu sháněla Lorna a nikde ho nenašla. Navíc získala složku nějakého nového objevu, kterého by ráda získala do odboje. Další voják, který se snažil jen proplout dobou. Chtěla s majorem projednat ještě spoustu dalších věcí, které jej na dlouhou dobu zabaví.
„Jamesi, kde je Evan?“ starala se Zuzana, když dorazila do cíle a její „vytoužený“ muž tam nebyl. Oslovený na ni hleděl a snažil se tvářit normálně. „Jamesi, jak dlouho se známe?“ Hned ho však zarazila. „Ne, dobře, poznala jsem tě, když ti bylo třicet a ano, uvědomuji si, jak je naše přátelství komplikované, ale za tu dobu...hooodně let bys měl vědět jednu věc...“ mluvila zatím klidně. K padesátiletému muži mluvila vždy s úctou, ale teď už hergot ztrácela trpělivost. „Že má trpělivost má velmi krátký konec. Takže pokud nechceš, abych ti tuhle tužku zarazila někam a hodně hluboko, tak spusť, kde je Lorne?“
Mužův pohled se zaměřil na konec dokonale ořezané tužky. Přemýšlel o své budoucnosti, která vypadala na krátké trvání. Hlavně obsahovala velmi bolestivou zkušenost jeho zažívacího traktu a tužky, kterou asi kapitán neměla ráda. Pochyboval, že by ji chtěla zpět. Z toho vydedukoval, že by rád žil. Nadechl se a pak jí vytrhl složku z rukou. Druhou jí sebral tužku. „Drahá Zuzanko,“ nafoukl se. „nelíbí se mi, co mluvíš o té tužce. Má taky život...a rozhodně má pocity. Cítí se uražena...“ Couvl. Dal mu hodně času. Teď byl čas na zdrhání. „Lorne je tam, kam se občas zašíváš. Prý už budeš vědět.“
Zuzana se zarazila v půli pohybu. On objevil její prostor?! Její tajnou noru, kam si chodila vybít zlost, kde si skladovala gumové medvědy a jiné věci. Půjde ho zabít. „Na další hodinu jsem zaměstnaná,“ zašeptala naštvaně. „Nerušte mě,“ vytáhla devítku a nabila ji. Kay Jeong s Taylorem sledovali jak odchází a pak se rozesmáli. Oba věděli, co se chystalo. Opravdu neměli chuť někoho rušit. Hlavně měli větší strach z Lorna, než z ní, i když...

Rozhněvaná kapitánka zamířila chodbami ven z celého komplexu. Přešla plac ve stínu. Minula velký a starý těžební stroj. Kdysi jej uměla opravit, možná by jej i znovu zprovoznila. Kdysi touhle prací žila. Ty doby jsou dávno pryč. Několika kroky se objevila v zakázané chodbě. Tedy zakázala ji všem. Nějakou dobu jim dala na to, aby se sami přesvědčili, že tam nic není a pak ji sama začala okupovat. Vybrala si jednu pěknou místnost a do té se nastěhovala.
Opatrně přešla ke vchodu do svého brlohu a pozorovala Evana Lorna. Něco tam chystal. Tvářil se velmi soustředěně. Vyšla na světlo a opřela se o stěnu. Čekala, dokud si jí nevšimne.
„Evane?“ oslovila jej. Všimla si, že se lekl.
„Říkal jsem mu, aby mi dal tak hodinu,“ otočil se na ni. „Teď už to není překvapení.“ Sledovala jej a snažila se nesmát. Viděla jej, jak se snaží na staré plechové talíře nainstalovat nějaké jídlo. Chystal vše do nejmenšího detailu. Najednou se přestala zlobit.
Unaveně prohodila: „Co tu vyvádíš?“ Neodpověděl. Odněkud vytáhl nějakou růžovou látku a podal jí ji. Chvíli měla problém zpracovat to, co po ní chce. „Co blbneš?“ vydechla. „Tohle si na sebe nevezmu, nikdy!“
„Udělej mi radost,“ naučil se házet štěněčí pohledy lépe než ona. „Jednou si něco takového obleč.“
„Nebudou mi.“
„Víš, že jsou to chabé argumenty, znám tvůj spis nazpaměť a tam jsou mimochodem připsané i tvé míry.“
Teď jej skoro zabíjela pohledem. Kdyby to dokázala, tak by byl asi dvacetkrát mrtvý. „Takže moje záznamy ti sloužily, jako pohádka na dobrou noc? Jen ty, sám, s nimi...za teplých letních nocí...“
„Tak nějak...ne!“ zděsil se a sledoval ji, jak se souká do šatů, jaké ji podal. „Takhle to teda nebylo. Jen mi dost často ležel na stole a já neviděl důvod ho uklízet. Z průserů jsem tě tahal dost často.“ Spokojeně se uvelebil na zemi. Růžové šaty vzal z recese, ale musel přiznat, že jí slušely. Nějakou dobu všechny tyhle věci schovával přesně na tuhle příležitost. Usmál se. "Já ti říkal, že ti budou," podotkl nakonec, když si je zapnula.
Hnědovláska se na něj otočila: "Ještě slovo a fakt tě asi zabiju." Bez bot si šla sednout na deku k Evanovi. "Dobře, a teď bys mi mohl říct, o co doopravdy jde," opět si povzdechla.
"Jsi má žena...a docela ti kašlu na to, kde to platí. Jednou jsem si tě musel vzít a to, že to neplatí na Zemi, neznamená, že to neplatí jinde, tak tedy jako tvůj hodný manžel...polož tu láhev," zarazil ji, když mu chtěla očividně rozbít láhev jednoho z posledních šampaňských na Zemi o hlavu. „Prostě vím, že máš narozeniny.“
Zuzana se zarazila. Měla narozeniny? To už zase zestárla? Vlastně si ani nepamatovala, kolik jí bylo. Zapomněla to. Někde v podvědomí jí blikalo nějaké číslo. Čtyřicet... začínalo to vypadat vážněji, než jsi uvědomovala. Ještě deset let a bude mít půl století za sebou. Nutno podotknout, že to stálo za starou belu. Za celých čtyřicet let se nestalo nic, co za něco stálo. Viděla umírat lidi, které milovala. Neměla rodinu, ale jak stihl Evan podotknout, měla manžela. Sledovala jej, jak jí nalíval do plechového hrknu pití, které by nikdy z něčeho takového nepila. Barbarské, ale jiné možnosti neměli.
„Zapomněl jsi, že naše manželství začalo v krvi a v krvi by taky mohlo skončit,“ připomněla mu něco, co se muselo odehrát před více jak pěti lety.
„Slíbila jsi, že při mně budeš stát a další tyhle kraviny...“ pozvedl hrnek a připil si s ní. „Na tebe, ženo má.“ Snažil se nesmát. Měla dokonalý zabijácký pohled. Škoda, že na něj neplatil nikdy. Pes, který štěká, nekouše.
„Takže a nějaký dárek dostanu? Mlhavě si pamatuji, co je za rok, a taky si pamatuji, že jsou to kulatiny...takžééé?“ pozvedla obočí. Jestli dostane dárek, odpustí mu narušení jejího životního prostoru. Naprosto nadšeně sledovala balíček, který ji podal. Ona snad umře blahem. Dárek...ten nedostala... několik let. V tuhle chvíli by mu odpustila všechno, kdyby však bylo co.
Do jedné ruky mu strčila pití a hned se vrhla na balíček. V očích se jí objevila skoro až dětská radost. Začala škubat novinový papír. Balicí zřejmě nikde nenašel. Dostala se až k jádru dárku. Nadšeně zírala na několik balíčků různých gumových bonbónů. Poslední rok na nich ujížděla a řekněme, že se staly poněkud docházejícím zbožím. Musel je nakrást z různých míst.
Celou večeři pokukovala žena po sladkostech. Nemohla si pomoct. I když se přecpala k prasknutí, tak musela jeden balíček otevřít. Zbytek si ukryla na nějaké místo, kam schovávala všechny sladkosti. Přisedla si zase na deku a natáhla se.
„Škoda, že tu nejsou hvězdy,“ poznamenala a sledovala černý kamenný strop.
„Stejně by se ti nelíbily, nejsme na Atlantis,“ poznamenal muž, který ji objal. Za chvíli se k ní přitulil. Jenom ho hladila po ruce, kterou ji objal. Koukla na něj s pozdviženým obočím. Nikdy nedokázala odhadnout, na co ten chlap myslel. Navíc nebyl čas na nic. Jeden z mála večerů, kdy si udělali oba volno a on ji hned tahá na jídlo.
Evan se usmál a pohladil zelenookou ženu po tváři. Sledoval její nervozitu a skvěle se bavil. Ještě nějakou chvíli si s ní povídal, než se naklonil a políbil ji. Hned se k ní přitiskl, aby mu neutekla. K jeho překvapení mu žena polibek vrátila a objala jej. Nic nemuseli řešit a všechno hodili za hlavu. Armáda stejně oficiálně neexistovala a i kdyby, přece byli „manželé“...

Jumper dosedl na travnatou plochu za městem. Vystoupilo z něj několik lidí. Všichni měli normální oblečení. Zbraně si ukryli pod bundy. Přestože bylo léto, foukal studený vítr. Pravděpodobně přijde bouře. Vydali se do města. Snažili se splynout s davem, což se jim docela povedlo. Nikdo si jich nevšímal. Vlastně si nikdo nevšímal nikoho. Šli dál a dál. Pomalým krokem zamířili k jednomu domu. Stará bytovka. Opatrně nakoukli dovnitř a pak vešli. Vyšli do třetího patra po schodech. Výtah nefungoval. Došli ke dveřím a zaklepali. Když nikdo neotvíral, zabušili více. Nakonec se doktor Emerson skrčil k zámku, aby jej otevřel. Za chviličku to trošku křuplo a dveře povolily. Skupina čtyř lidí vytáhla devítky a potichu vešla do bytu. Slyšeli nějaký smích a hlasy. Nasadili si na hlavy kukly. Neměli zájem, aby je někdo poznal, nedej Bože později identifikoval. Vrazili do pokoje, odkud vycházely ty zvuky. Hned ve dveřích se zarazili. Opravdu tam našli hledaného, avšak s dámskou návštěvou.
„Jééééé!“ vyjekl muž v posteli a rychle přes sebe přetáhl peřinu.
„Paul Davis?“ staral se někdo. Beze slova přikývl. „Jdete s námi,“ řekl onen neznámý znova. Všichni vypadali, že klidně použijí zbraně, co drželi v rukou. Někdo po něm hodil kalhoty. Rychle si je oblékl. Natáhl na sebe tričko a bundu. Pozorně všechny sledoval. Někdo k němu přišel a svázal mu ruce za zády.
„Zavoláš?“ knikla ta holka.
„Ne, nezavolá,“ ozval se ženský hlas a výstřel. „Jdeme.“ Davisovi jenom poklesla brada a poslušně capkal. Někdo mu přes ruce hodil hadr a všichni si ještě v bytě sundali kukly. Podle jejich mínění to bylo naprosto zbytečné.
„Fajn,“ promluvil na něj zhruba stejně vysoký muž, možná o něco menší. „Pokud se o něco pokusíš, tak ti zaručuji, že tamten muž je doktor,“ ukázal na Emersona, „a sem tam bezdůvodně háže skalpelem.“ Nemusel říkat pravdu, co na tom sejde, že je William psycholog? Ale pravdou bylo, že Evan už zažil pár situací, kdy mu tenhle muž zachránil život.
„Rozumíš mi?“ pokračoval Lorne. Paul rychle přikývl. „Hodný chlapec,“ popleskal jej po ruce a nechal jej jít jako druhého. První pustil Zuzanu. Ta kontrolovala okolí. Do Jumperu to měli daleko a major se těšil, až si zase zahraje na piráta. Oko mu neskutečně slzelo. Po cestě zpátky si jich ale nikdo moc nevšímal. Pomalu dorazili do Jumperu. Všichni si sedli na své místo. Čtyři muži hlídali zajatce a major s kapitánem pilotovali. Doufali, že je přece jenom nikdo neviděl. I kdyby, tak co? Michael si chvíli potrápí mozek a stejně na to nepřijde. Domů to měli pár hodin. Zuzana vstala a šla vystřídat jednoho vojáka, stejně jako Lorne. Sedli si na jejich místa a natáhli se. Oba pozorně pozorovali Paula.
"Jste z Atlantis, že?“ prohodil Davis. „SGC padlo chvíli po tom, co sem dorazili Wraithové.“ Nikdo mu neměl za zlé, že zmizel. „O Jumperech jsem jen četl...“
„Vypadají hnusněji, než jste si je představoval, že?“ prohodila žena.
„Trošku,“ přikývl a zahleděl se na Evana. „Tvoji sestru se mi povedlo odvést včas, jinak, co se ti stalo s okem?“
Trvalo dlouho, než vysvětlili kapitánovi, že se znají už od školky. Kamarádi až za hrob. Jen čekali na vhodnou příležitost, než se k tomu přiznají. Za tohle musel major Lorne ještě podstoupit vážný rozhovor s kapitánem ohledně zadržování informací, během kterého se jen smál...

Pokračování příště...

Docela zajimave, tak Zuzka prece jen ziskala Evana.