SG: Povídky od M. - Rychlá záchrana...

No.., myslím, že už je načase to okomentovat

Asi tak před 3 měsícema jsem začal pomalu číst tvoje povídky.. od začátku.
Dneska jsem přečetl poslední a můžu říct jen jedno... excelentní práce.

Čte se to skvěle a děj je poutavý. Opravdu jsem rád, že jsem to všechno přečetl a budu se těšit na další povídky. Píšeš skvěle, jen tak dál..

Nadešel čas, abych vám konečně taky napsala . Vždycky to odkládám, ale dnes to má zase opodstatnění. Opět odjíždím na týden pryč. Další povídky se chystají . Nemějte strach. Každopádně všem děkuji za krásné komentáře. Potěšili mě a krásně mě přivítali domů . Opravdu mě všechny potěšili . Díky .
Věřím, že povídka byla poněkud psychologická, ale ve vývoji událostí byla nutná, tedy, lépe řečeno čtěte: Konečně hýbu s dějem a dostávám se tam, kam potřebuju.
Pravděpodobně pár takových podobných povídek se vyskytne, ale moc tomu nevěřím . Spíše bych řekla, že pomalu přejdeme ze světla na tmu O:). Tolik k prozrazení dalšího děje. Nikdy moc neříkám, co bude dál.

arian:

Toto je spoiler!!!:

Nejedná se jen o knihy a povídky. Samozřejmě jde i o umění. Každý malíř promítne do svého obrazu kus sebe. Aneb to jsem zase slyšela já . Věřím tomu, že kdyby se člověk snažil sebevíc a snažil se psát neosobně jakoukoliv postavu, tak to nebude k čtení. Zkoušela jsem to. Takže tady máme problém s Mary Sue. Nu což, někdy jsem to přiznal musela . Ale, neboj se . Semnou bys v jedné místnosti mohl být, pokud by zrovna nebyl úplněk normálně ani moc nekoušu .

Russell: Páni, moc děkuju. Věřím, že první povídky musela být práce přečíst a jsem moc ráda, že jsi vydržel až do konce. Děkuji.

Toto je spoiler!!!:

Ok Mooony, vzdávám se, jsi normální. (Tedy...tak, jak jen může být fanda sci-fi normální... Ano narážím na tu pasáž s tím úplňkem....a Mary Sue) .

Ty chceš ještě víc přejít ze světla na tmu ? Nevim jak ty, ale nemůžu si představit, čím trumfneš minulý díl.

Toto je spoiler!!!:

Ale ne! Kdo ti řekl takovou hanebnou věc? Všichni tvrdí, že jsem šílená, ale to jsou možná ti, co sledují Ordinaci v Růžovém hrobě . Jinak ještě jsem nikoho nepokousala (Pokud bude někdo tvrdit opak, popírám to!)

Mno, teoreticky se ještě stále dá přejít do temnějšího úspornějšího režimu , konec šílených řečí. Jistě, ještě stále nejsme na konci a nezapomínej, že jsem tu já, kdo ví, co horšího může být . Jako trumfnutí bych to zase nebrala, ale spíš bude hůř

Zdravím, tak jsem tady a opět rozhodnuta vám přidat povídku, která ovšem není dlouhá. Jak jsem slibovala, jedná se o povídku, která doplňuje povídku předtím .
Odehrává se mimo Atlantis a hlavní postavy jsou poněkud nestandardní .
Povídka se jmenuje: Z popela a já vám přeji pěkné počtení a děkuji Eleiře za opravu

Z popela

Podivně barevné stěny jej vždy děsily, a to už v době, kdy tohle místo nazýval svým domovem. Byla to díra, doslova. Organická hmota držela kovové součástky u sebe a zaručovala sto procentní soudržnost. Jeden z vedlejších efektů, který jej neustále obtěžoval, byla mlha, která se vlnila u kotníků. Většinou vesničany děsila, ale ostatní otravovala.
Michael nenáviděl to, jak ho ostatní odháněli, ale taky kvůli tomu nehodlal fňukat. Momentálně se mu jeho pozice líbila. Dokázal se opět postavit na nohy a dokázat, že je někdo. Nebál se toho, že by opět padl na kolena a brodil se v blátě. Ne, už nikdy. Teď to bylo na ostatních. Královna si jej oblíbila. Jeho zkušenosti s lidmi brala jako jednu z důležitých vlastností pro boj s nepřáteli. Jistě, královna jej teď volala a on, její zástupce, musel uposlechnout.
Ploužil se tmavými chodbami. Působily na něj děsivě jako na každého nově příchozího, ale na to si už asi nikdy nezvykne. Oklepal se. Pomalým krokem došel do „trůnního sálu“. Věděla o něm dřív, než by mu bylo milé. Jeho těžké boty klapaly o podlahu a stěny ten zvuk roznášely po celé lodi. Přistoupil k trůnu a poklekl na jedno koleno jak rytíři za starých dob. Pozvedl levou rukou a ukázal dlaň. Královna mu pokynula a na pozdrav udělala stejné gesto jako on, jen si neklekala, a zůstala sedět. Oba se znali, ale tohle byl nový zvyk. Znamenalo to důvěru, osvobození, volnost...
„Postoupil jsi nějak s těmi povstalci?“ promluvila konečně královna a sledovala skloněnou hlavu poddaného. „Vstaň, Michaeli.“ To neustále klekání ji unavovalo a navíc, ten, kdo jí zařídil tenhle kousek křesla, stál před ní. Zasloužil si víc. Nikdo mu už neřekl jinak než Michael. Jeho staré wraithské jméno bylo zapomenuto a on si na nové rychle zvykl. Michael bylo jméno, o němž všichni slyšeli, vážili si jej a stejným dílem jej nenáviděli, dokonce i Wraithové.
„Má paní,“ odpověděl hybrid, „zničili jsme další trestaneckou kolonii, ale nejsme si jistí, jak důležitá byla. Nenašli jsme zde žádné Atlaňťany,“ podal zprávu.
„Podřadná kolonie,“ odfrkla si. „Potřebujeme efektivnější výsledky, Michaeli!“ křikla. „Co víš dál?!“
Nervózně přešlápl. Viděl, jak se královna zvedla a nalila si ze džbánu čistou vodu. Pousmál se. „Povstalci, má paní, vyvinuli zařízení, které když dají člověku do hlavy, tak udělá vše, co mu řeknou,“ uchechtl se. Všechny pokusy tohle zařízení instalovat do Wraitha skončily smrtí zkoumaného subjektu. Michael tušil, kde dělali chybu, ale k tomu až později. „Dovolili si dát tenhle prototyp do jednoho z vojáků a pak jej poslali domů, na Atlantis.“ Pozoroval svou paní, která se zastavila a pohlédla na něj.
„Zajímavý tah,“ přikývla. „Co myslíte, Michaeli, povedlo se jim rozpoutat mezi lidmi podezřívavost a násilí? Chaos?“ starala se. Tohle jí zajímalo. Doufala, že k ní bude její „poskok“ upřímný. Přešla nazpět ke svému křeslu a rozvířila mlhu. Pohodlně se usadila. Podle Michaela byla dokonalou bytostí na svém místě.
„Má paní,“ lehce se uklonil a pak ušklíbl, „pokud tohle zjistil major Lorne nebo Sheppard, kdo ví, jakou má ten chlap hodnost,“ všiml si lehkého pobavení na tváři své společnice, „ pak věřím tomu, že se jim to povedlo.“
„A u koho by se to nepovedlo?“
„Pokud, a v to pevně doufám, má paní, vzhledem k našim plánům se hodí, aby nebyli zmatení a v chaosu, to dostala do ruky kapitán Petersonová, pak se jim to nepovedlo... věřte mi, nemyslí jako ostatní. Když potřebuje, přemýšlí jako my, jako dav, nebo jednotlivec,“ pousmál se při vzpomínce na zelenookou Zuzanu. Znal jejího klona, znal ji. Znal skoro každého na Atlantis. Jednoho dne to bude on, kdo je zničí. Mohou odolávat roky, ale nikdy nevyhrají. „Znám hodně lidí, kteří žijí na Atlantis, jsou to průměrní vojáci anebo vědci, ženoucí se za svými sny, ale ona, a troufám si říct, že i někteří lidé včetně jejího týmu, jsou lidé, kteří vědí, kde mají věci své místo...“ Těžko se to vysvětlovalo, ale tušil, že jej královna pochopila.
„Bude hrozbou?“
„Ne nezbytnou,“ zakroutil hlavou, „ne, nebude, nevelí. Dokud je kapitánem, není nebezpečná,“ pomalu jej začaly bolet nohy. Trochu se prošel. Jeho paní jej sledovala bedlivým pohledem. Dovolila mu s ní mluvit jako s nikým jiným. Našla v něm určité zalíbení a on to věděl. Rozhodně zastával názor, že je důležité mít královnu, ale kdyby se vzbouřil, ustoupila by. To věděli oba. Ona sama tušila, kdy je dobré se stáhnout. Pohybovala se tolik let u „dvora“ a pozorně sledovala, učila se. Teď se jí to hodilo.
„Jakmile povýší, zbav nás jí,“ mávla neurčitě rukou. „Co to zařízení, týká se to nějak nás čistých? Nebo jde jen o hloupé věci?“
Michael se pousmál, byla chytrá. Málokdy se setkal u vůdců s takovým postřehem. Všímala si maličkostí, poslouchala tóny hlasů. Sledovala každý pohyb. Intrikovala a plánovala. Dokonce i dokázala přispět k vědě. Často negativně, ale dokázala to. Nebylo divu, že za ní wraithská komunita stála. Po Arsosu nastal chaos a on s ní jej usměrnili. Pomalu přišel ke schodům. Poklekl a zadíval se na královnu.
„Má paní.“ Lehký úsměv naznačoval dobré zprávy. „Obrátíme jejich kartu proti nim, od dnešního dne dokážeme monitorovat pohyb některých povstalců a jejich myšlení. Nastanou nové sabotáže a pak... pak konečně zničíme Atlantis...“

Promiň Mooony, ale tentokrát, ehmmm... byl díl slabší.
.
a nemysli si, že mě dostaneš...nikdo neví, kde, nebo kdo jsem a tak to taky zůstane... a to hlavně ta kolonka, kde je, že jsem na živu... a nezapomínej, že není úplněk...prosíííím, nech mě žííít...

Jůůůů, Mííííša!

Já bych neřekla, že je to slabší díl. Sice se tam po obsahové stránce moc neděje, ale člověka navnadí do dílů budoucích. Já to beru jako takové intermezzo, padouši pomalu odkrývají své karty a vyrážejí do boje...

Hezký určitě si nás navnadila do dalších dílu moc,moc se těším

Zájemci o PDF, nechť píší Mooony, PDF jsem jí dnes poslal.

Ahojte, opět moc děkuji za komentáře. Jsem opravdu ráda, že jste někteří tu krátkou část vzali tak jak jsem ji myslela . Je hrozné, že vám chci naznačit některé věci, ale zase to nechci napsat přímo, protože na ně ještě nenadešel čas . Snad se nezlobíte, za nezáživnou část. Možná tam odhalíte něco z věcí budoucích
Omlouvám se všem za dočasnou nepřítomnost, ale čas, ve kterém můžu psát postrádám čím dál tím více, ale slibuju, že budu dělat, co je v mích silách.

Jsem zpět a i s novou povídkou. Dlouho jsem si s ní nebyla jistá, dokonce jí i hrozilo uložení do koše, ale nakonec jsem ji dala k ledu a po delším čase a pár úpravách jsem se rozhodla ji vydat.
Povídka se jmenuje Změna příkazu a tentokrát není hlavní postavou Zuzana, ale David Scott, který dostane poněkud těžký úkol. Je jen na něj, jak se s ním popere .
Doufám, že se vám povídka bude líbit a ještě bych ráda poděkovala Mackenzie za korekci. Příjemné počtení.

Změna příkazu

„Neboj se, tohle zvládneme,“ uchechtl se nervózně. Doufal, že jeho slova jsou pravdivá. Setřel si krev, která mu tekla do očí z roztrženého obočí. Vytáhl nějakou tyčinku a skoro celou ji dal své společnici, která usínala. Pohladil ji po hlavě a opřel se o stěnu. Ani netušil, jak se do tohohle srabu dostal. Přál si, aby se probudil. Nechal ženu, aby si položila hlavu do jeho klína a přikryl ji bundou. „Trochu se prospi, budu zatím hlídat.“ Nic jiného mu nezbylo. Sám se potřeboval vyspat, ale teď na to nebyla doba. Jak říkávala jeho máma, v hrobě si odpočine dost. Trochu se nad tou myšlenkou pousmál. Co by teď dal za koláč od mámy. Pokud tohle přežije, tak se za ní staví.
„Scotte,“ zaznělo šeptem. Otočil se na místo, odkud hlas vycházel. Koukala na něj.
Pousmál se: „Ano?“
„Třeba mají pravdu a...“ zarazila se. Podle jeho výrazu si udělala obrázek o tom, co si o celé té věci myslel. „Promiň, jen... já prostě nevím,“ povzdechla si. „Přijde mi šílené, že celá základna se změnila v jedno velké spiknutí, to už bych raději věřila infekci.“ Žena si sedla. „Jenže je to pravda, infekce skutečně je.“ Modré oči sledovaly Davidovi. „Tohle nepřežijeme.“
„Pesimisto,“ uchechtl se. Jistě, že to nepřežijí, ale to teď nehodlá řešit. Miloval svůj optimismus, často jím přiváděl k šílenství svou nadřízenou.
„Jsem Ruska, co čekáš? Že budu realista?“ Pak se oba tiše rozesmáli. Nic jiného jim už nezbývalo.

„Už máme člověka, kterého jeho mozek označil za hlavního iniciátora celého naprogramovaného spiknutí,“ zaznělo z úst hnědovlasého a hnědookého doktora. Další špička mezi doktory, ale tenhle muž měl menší vadu v procesoru, jak si ráčil všimnout major. Thomas Sanders byl tak trochu magor.
„Vážně, nepovídejte, jsem to já, že ano?“ ozvalo se z rohu.
„Kapitán Petersonová je poněkud zvrácená,“ tentokrát se do hovoru přidala poručík Semyonova. „Ale jak se tak koukám na záznam, tak jste to vy, madam. Je hrůza, jak děsíte své podřízené, jeden by si myslel, že s toho máte koníček.“
„Kapitán si dělá zářezy na zbrani,“ zachechtal se Tom. Pak se však zarazil. „Ou, ups, omlouvám se, to byl špatný obrat. Zářezy na zbrani se dělají, když...“
V tuhle chvíli Zuzana zakročila: „Doktore, myslím, že to stačí.“ Pak se usmála a přešla k obrazovce, na které sledovali celý „příběh.“ Koukla na poručíka a doktora. „Myslím, že před námi něco skrývá. Jako by tušil, že tu skoro celou dobu stojím. Podívejte tady...má pocit, že jej sleduji,“ ukázala na místo v dlouhém zápisu. „Zadali jsme jiného člověka jako velitele, ale jeho mozek si to upravuje, myslím, že změnil i úkol.“ Začala si pročítat zápis a pak opět sklouzla k obrazovce a úsměvem ujistila Natašu, že tohle nebude rozebírat. „Zavolejte Emersona, myslím, že by se nám mohl v tomhle případě výjimečně hodit.“ Pak si opět sedla do kouta.

David Scott opatrně nakoukl za roh. Město bylo v tuhle dobu docela bezpečné. Světlo nebylo nic pro povstalce. Přivádělo je k šílenství, možná si připadali víc cool, když vedli vše pod rouškou tmy. Tím lépe pro něj, on si mohl nakrást jídla, nábojů a lékařského vybavení kolik chtěl. Doufal, že Nataša bude v pořádku. Nepovažoval se za zběhlého v první pomoci, ale její rána vypadala opravdu škaredě. Nenechá ji rozhodně umřít v takovém prohnilém období.
Jídelna, jak předpokládal, byla prázdná. Několik stolů museli převrátit vojáci, kteří se bránili vzbouřencům. Neměli šanci, měli utéct s ním. Hlavně měli potlačit celou tu šílenost ve chvíli, kdy to ohlásil Woosleymu. Jenže ten byl tak zaslepen. Nikdy nedokázal přijmout fakt, že jeho kapitánka je taková mrcha. Pozdě na cokoliv. Teď si Richard leží někde na spodu moře s probodnutým hrudníkem, anebo jej tam hodili jen tak, aby si zaplaval v ledové vodě. Každopádně jeho se to netýkalo. Musí pomoc poručíkovi. Tahle myšlenka jej držela v chodu celé dny. Skoro nezamhouřil oči, ale koho to mohlo zajímat.

Když nad tím přemýšlel, tak celé tohle šílenství začalo... Ono vlastně ani nezačalo. Nebylo nic zvláštního, že každý den potkával kapitána s majorem. Poslední dobou ale trávili více času spolu. Šeptali si a občas promlouvali k ostatním. Vypadalo to na hodně důvěrné přátelství. Kdyby lidé měnili barvy podle toho, jak moc byli pod vlivem těch dvou, tak by postupně zčernali. Všichni nakonec měnili barvu a poslouchali jen ty dva. Pamatoval si, když za ním kapitán přišla a nenápadně mu naznačovala, že by to chtělo změnu ve velení. Samozřejmě mluvila v metaforách, avšak pochopil to. Všiml, si, že za ním stepuje Lorne a dával pozor na jeho reakce. Nakonec souhlasil. O dvě hodiny později to oznámil Woosleymu. Kdyby jej ten blázen poslouchal. Nemuselo by to dopadnout zrovna takhle. Samozřejmě, že si vzbouřenci vymysleli nějakou tu infekci a všechny, kteří nebyli na jejich straně, pozatýkali a pozavírali. Postupně je likvidovali. Jenže tohle byla hodně zjednodušená pravda.
Přemýšlel nad tím, kdo to vedl. Jako první jej napadl Lorne, ale hned to zavrhl. Major na něco takového neměl buňky. Jak by řekla kapitán: Nebyl na to dostatečně inteligenčně přizpůsoben. Měla pravdu, jediný člověk, který by dokázal takhle zmanipulovat lidi, byla ona. Jak smutné, ale pravdivé.
Ve chvíli, kdy přišel na tuhle myšlenku, ozvalo se jakési puf a jeho svět se změnil...

„Jak je na tom, kapitáne?“ dotazující šeptal. Připadalo mu to tak správné.
Oslovená žena založila knihu a odložila ji na stůl. Dala si na čas s odpovědí. „Popravdě, pane,“ začala poněkud vyhýbavě, „vůbec nevíme. Zadali jsme vás jako velícího celého spiknutí,“ pousmála se a vstala. Přešla ke svému velícímu, který byl oblečen do tepláků a nějakého trička. Pravděpodobně to sem vzal po cestě z tělocvičny. „Myslela, jsem si, majore, že budete skvělý ,pirát´ obávám se však, že David Scott si přetvořil realitu podle sebe. V záznamech se píše, že nemáte buňky na spiknutí, jste moc velký slušňák.“
Její nadřízený pozvedl obočí. Slušňák? Proboha, ta ženská žila v jiné realitě. „Myslím, že tohle označení… ehm, kapitáne, koho jiného si zvolil za horší variantu?“ Začal se bát odpovědi.
„Mě,“ uchechtla se.
Evan Lorne se podíval na svou malou podřízenou. Jak jinak, tohle byla opravdu o něco horší varianta. Mohlo mu to dojít. Trochu se pousmál. Sledoval její pohled. Právě ji něco zaujalo na obrazovce. Pousmál se, teď jej napadla dobrá poznámka: „Doufám, že nehrajete fér.“
„Obávám se, že ne, pane, právě jsem vás zabila…“

Jak si mohl myslet, že všichni budou spát? To byla hloupost. Samozřejmě se mu povedlo si nakrást jídlo na pár dní, dokonce se dostal ke zbraním a na ošetřovnu. Na zpáteční cestě se tak tak stihl schovat. Slyšel je už z dálky. Křičeli, spíše se hádali. Něco jim zřejmě nevycházelo. To poznal podle slov. Major Lorne měl nezaměnitelný drobný přízvuk a kapitán měla hlas, který se nedal splést. Nikoho neprobudili, pravděpodobně byli ostatní vzbouřenci zalezlí někde hodně hluboko ve tmě. Vmáčkl se ještě víc do větrací šachty a doufal, že jej minou. Slyšel výstřel, výkřik a pak další výstřel. Pak už bylo jen ticho. Odvážil se vylézt z úkrytu až o půl hodiny později. Tiše se plížil chodbami. Prošel kolem těla mrtvého majora Lorna.
„To ti patří,“ oznámil mrtvému David. Cítil se mnohem lépe. Jo, tak to dopadalo s lidmi, kteří se rádi hádali. Prošacoval ho a sebral mu nějaké důležité věci, jako byla například tyčinka, voda, munice, tužka a další věci, které nosil po kapsách. „Díky, kamaráde,“ poklepal Evana po rameni a pak i dal velký pozor, aby neroznášel krev do jiných částí města. Musel si pohnout, Nataša čekala. Mohla se třeba chtít vydat jinam a ke všemu sama!

Našel ji přesně na místě, kde ji nechal. Spala. Klekl si k ní a pohladil ji po hlavě. Unaveně otevřela oči a pohlédla na něj. Opravdu existovala nemoc, kterou město nedokázalo identifikovat, anebo už byla všude. Nataša s ní bojovala a odmítala se vzdát. David se usmál a pomohl jí do sedu.
„Trochu se napij, donesl jsem ti nějaké léky,“ bral tohle jako samozřejmost.
„Strašně si riskoval, to je jako bys porušil mé rozkazy,“ vztekala se.
Uchechtl se a přesunul se k oknu. Sledoval západ slunce. Za chvíli budou chodby plné těch šílenců, kteří se snažili ovládnout celou Atlantis, a on se obával, že se snažili rozšířit své řady po celé Pegasus galaxii a pak se přesunout do Mléčné dráhy. „Vezmu tě domů a seznámím tě s mámou,“ začal nesmyslně. „Umí péct skvělý koláč.“ Slyšel jak Semyonova zabrblala něco rusky. „Slyšel jsem tě a rozuměl jsem ti. Umím rusky zhruba stejně jako Green...“ tady si povzdechl. Chudák Andy. Umřel rychle, ale bránil se. Zavřel oči a opřel si čelo o chladné sklo. Pomalu se smiřoval se svým osudem.
„Vím, jak zastavit celou tu „infekci“,“ zaznělo z koutu. Snažila se muže povzbudit. „Proto mě chtěli zabít, zjistila jsem, kde mají nejslabší místo.“ Nebylo těžké uhádnout, koho zabít.
Muž se na ni otočil a šel si k ní sednout. Podal jí nějaké jídlo. „Samozřejmě, že to víš, ale řekneš mi to jindy.“

„Musíme ho takhle mučit?“ zašeptala hnědooká Ruska a chytla muže na lůžku za ruku.
Druhá žena k ní přišla a postavila vedle ní stoličku, aby se mohla posadit. Pak šla opět na své místo. „Ne, ale pokud bychom to teď vypnuli, mohlo by jej to poznamenat. Problém je v tom, jak tvrdí doktor Emerson, že máme jinak přispůsobené vnímání věcí než Wraithové. Myslíme jinak a hlavně jsme ochotní měnit příkazy. Měníme je na příkazy, které se hodí nám,“ povzdechla si. Vzala do ruky knihu.
„Myslíte si, že si podle logického úsudku změnil hlavního iniciátora spiknutí a pak změnil celý úkol?“ vydechla nevěřícně Taša.
Její společnice jen pokrčila rameny. Pousmála se a naznačila jí, že ona si bude číst a jí nechá soukromí, které potřebuje. Tak to bylo vždy, skoro vždy bránila zamilované nešťastníky. Proč by se nemohli lidé do sebe zamilovat, vždyť byli uprostřed války a oni si potřebovali odpočinout, někomu se svěřit.
„Nevěřila jsem, že čtete takové knihy,“ začala opět poručík.
„To já taky ne, dokud jsem si jednu nepůjčila od Chucka a od té doby je musím číst neustále, jsou zábavné,“ dovolila si krátký úsměv. Opět založila knihu a šla si sednout k monitoru. „Je zvláštní, že si tohle Wraithové sestrojili, aby se mohli cvičit. Jeden by řekl, že mají tradice. Předávání si tajemství bojů ústní formou.“
Nataša se pootočila na velící, ale Davidovu ruku nepustila. „Pravděpodobně je to rychlejší a můžou jich tam připíchnout větší množství,“ poznamenala, „samozřejmě jsme to našli a hned jsme to museli vyzkoušet.“ Tohle ji štvalo a její David se k tomu přihlásil jako dobrovolník. To ji na tom snad štvalo nejvíc. Teprve později přišli na to, že by s tím mohly být problémy. „Slyšela jsem,“ začala tiše. Věděla, že vstupuje na tenký led, „že vám Chuck opravuje notebook, co se stalo s doktorem McKayem?“ Chtěla mít drby z první ruky. Jak čekala, kapitán nasadila výraz, při kterém nikdo nevěděl, co si vlastně myslí.
„Doktor McKay mi ráčil jednoho dne říct, že nemá čas a ať tak pár měsíců počkám. Šla jsem požádat Chucka, jestli by se nemohl podívat na můj notebook a nevěřila byste, jak rychle mi zpravil závadu a ještě,“ tady se škodolibě pousmála, „mi nabídl, že když mu nechám ten, cituji: ,zpomalený krám´, tak mi z něj udělá ještě super rychlý krám, který nebude potřebovat tak časté opravy.“ Samozřejmě o tomhle drby nebyli. Lidé na Atlantis měli sklony přikrášlovat věci. „No a tak jsem se dostala k téhle četbě. Šla jsem si pro svůj zrychlený počítač a odešla jsem nejen s tím zázrakem, ale i s knihou.“ To bylo vše.
„No, moc romantické to není,“ povzdechla si Ruska. „Lidé čekají v takovýhle časech romantické kousky.“ Doufala, že z ní ještě něco vytáhne. Ani jedna se nezajímala o obrazovku, na kterém se objevovali data. Fyzický i psychický stav Davida Scotta byl teď na druhém místě. Stejně si vše mohli pročíst pak a obraz nebyl dvakrát kvalitní.
Zuzana Petersonová pozvedla obočí. „Vážně?“ podivila se. „pak se obávám, že vás zklamu, poručíku. Jediná romantika nastala ve chvíli, kdy chudáček Chuck, sám v noci ve svém volném čase, dával dohromady ten krám.“

Vítr skučel. Vlastně narážel do rozbitých skel v oknech a to vydávalo ty příšerné zvuky. Stále příčetní obyvatelé města si přáli, aby to rychle skončilo. Ti méně příčetní si v tom libovali. Tak či tak obyvatel bylo pomálu. Všichni již byli unavení tím věčným zabíjením. Místo války s Wraithy vedli válku uvnitř Atlantis. Svět se dokonale zbláznil. Točil se a každý den sebou přinesl pach krve a vražd. Málo lidí vědělo, proč tohle všechno začalo, ale to jim stejně život nezachrání. Nastal konec slibů. Svítalo.
Rudý kotouč se šplhal po obloze. Snažil se lidem naznačit, že je tu ještě naděje. S úsvitem přicházel nový den. Vše se ještě mohlo otočit k dobrému. Hvězdy vybledly a měsíc se přemístil na jinou část planety. Stín odplul pryč a ani mráček si nedovolil poškodit svou přítomností oblohu, která hrála všemi barvami.
„Podívej na tu nádheru,“ zašeptala tiše hnědovláska. „Kdysi jsem viděla něco podobného u nás doma.“ Stále myslela „u nás doma“ Zemi. Ještě se nenaučila říkat TAM doma. Naučí se, jen to chce čas, každý nakonec podlehl. „Byla jsem malá a bylo to hodně dávno. Tatínek mě vzbudil brzo ráno, jen abych tohle viděla.“ Snila pravděpodobně o lepším světě. To její společník nemohl vědět. Cítil, že jí horečka stoupla. Léky vůbec nezabíraly. Propadal zoufalství. Nechtěl ji nechat umřít, ne takhle. Taky věděl, že se musí přesunout. Pomohl jí do sedu a dal jí najíst. Sám si vzal jen trošku. „Musím ti říct to, co vím. Mám lék proti celé té šílené infekci,“ uchechtla se. „Ale napřed musíš zabít ji. Jakmile zemře, přestanou ji poslouchat, neuslyší její hlas ani rozkazy. Budou zmatení a v tu chvíli je můžeme vyléčit.“
Nerozuměl jí, ale nemohl nic dělat, nic jiného mu nezbývalo. Jak říkala, musel zabít Petersonovou. Udělá to, pokud musí. Pousmál se a začal balit věci. „Musíme se přemístit a pak ji najdu. Nemůžeme se tu zdržovat více jak jeden den, mohli by nás najít a to nehodlám dopustit,“ na záda si dal těžký batoh a jí pomohl na nohy. Podepřel ji. Nastal čas se přesunout.

„Obdivuhodné, dokonce dokonalé,“ doktor Emerson zíral na monitor a pak na Davida Scotta. „Obávám se, že náš příběh vrcholí.“ Jistě, jiný výrok od cvokaře prostě nemohli čekat. „Náš pacient zřejmě došel k názoru, že jeho úkol je... ale ne, to vám nemůžu říct, přišli byste o celé překvapení,“ zamručel. Celá místnost protočila očima. Doktor Sanders jej v tomhle jen podporoval. „Momentálně půjde najít své útočiště, myslím, že severní věž mu bude připadat dokonalá. Je v ní vždy světlo. Pak se půjde podívat tady kapitánovi na zoubek. Doufám, že ji zabije opravdu nechutným způsobem.“
„Doktore, Emersone,“ zavrčel podplukovník, sice v poslední bod doufal v to taky, ale prostě jej musel okřiknout. „Ať to dopadne jakkoliv, měli byste dát tohle zařízení k dalším, které se nesmějí používat.“ Souhlasné mručení všech přítomných ho uspokojilo. Další vynikající plán z jeho hlavy.
„Myslím, že by mu sedativa prospěla, pár minut sebou škubá, ale obávám se, že by to ovlivnilo jeho myšlení a vnímání celé reality,“ přidal svou do mlýna Sanders. „Rozhodně, až se probudí, tak by tu měl být jen minimální počet lidí. Navrhoval bych kapitána a poručíka. Nebo místo kapitána možná majora Lorna.“ Tom přešel ke svému pacientovi a zkontroloval mu všechny možné i nemožné životní funkce. „Přece jenom on není takový tyran jako tady kapitánka.“ V místnosti se smíchem odlehčil vzduch. Na chvíli polevil strach o muže. Další nechutná lidská vlastnost, když nevíš kudy kam, tak si prostě zavtipkuj.

Konečně dorazili do severní věže. Nevyšší patro bylo cele prosklené. Slunce hřálo a skoro připékalo. Oba si na chvíli lehli na zem. Potřebovali nabrat energii, tady se nemohli zdržet. Pomalu se oběma zavíraly oči. David se chtěl přinutit si alespoň sednout, ale několik dní bez spánku si vybralo svou daň. Usnul snad ještě rychleji než jeho společnice.
Neměl vůbec usínat. Slunce již dávno zapadlo a on měl možnost vidět bezhvězdnou oblohu. Zakňučel. Byli neskutečně na ráně. Pozdě na cokoliv. Musel nějak zajistit okolí, ale nevěděl jak. Povzdechl si a pohladil svou přítelkyni. Byla chladnější než normálně. Zřejmě jí horečka klesla. Pousmál se a obrátil si ji k sobě. Zarazil se.
„Natašo?“ vykřikl. Nedýchala. Zkusil puls, ale nic nenahmatal. Zkusil ji rozdýchat a znovu nahodit srdce, ale nezmohl se na nic. Kdo ví, kdy...
„Tašo,“ knikl už zcela zoufale. Hladil ji po vlasech. Chtěl ji zachránit, doopravdy chtěl.
„Ne, prosím, nedělej to...“ Snažil se nějak zastavit příval slz, ale nešlo to. Rozvzlykal se. Proč musela umřít teď? Nemohla to ještě vydržet, už to skoro měl. Stačilo jen pár dní... možná by se jim povedlo všechno vrátit do starých kolejí, ale teď? Co na tom záleželo? Dostal příšerný vztek, ne na sebe, ale na všechny. Naposledy ji políbil a pak vstal. Už nebylo cesty zpět. Jednou to začalo a taky to skončí. Nezbyla žádná naděje na záchranu. Ten, kdo věděl, jak z toho ven, zemřel. Lidé se neměli dočkat dalšího rána. Nastane temnota a nikdo ji už nedokáže prosvítit.
Celý svět se mu změnil. Zšedivěl, jako by byl obalený stříbřitou vatou. Jediné, na co dokázal myslet, byla bolest. Toužil po tom, aby ji cítil taky někdo jiný než on. Bude ji cítit, pocítí, jaké to je. Zabije ji. Už žádné slitování. Stunery nechal u mrtvé. Vzal si P90 a berettu. Najednou mu bylo jedno, jestli někoho zraní. On jim chtěl ublížit. V návalu adrenalinu se vydal do chodeb. Zastřelil každého na potkání. Nepotřeboval znát cestu, věděl, kde ji najde. Tak nějak to tušil. Nikde jinde být nemohla.

Zuzana Petersonová stála v kanceláři velitele Atlantis a rozhlížela se. Po tomhle místě tolik toužila, a když jej konečně měla, nijak ji neuspokojovalo. Cítila pořád to samé. Chtěla víc. Chtěla, aby se jí všichni klaněli. Samotní Wraithové, prezident, všichni. Tohle znamenalo začátek. Dokáže to, vždyť už dokázala tohle.
Posadila se za stůl a zatočila se na židli. Ano, tohle bylo přesně to, co potřebovala. Zavřela oči a opřela se o opěradlo. Teď tu vládla ona. Nikdo si nedovolí pochybovat. Opět si sedla a papíry dala pryč. Zbaví se těch hloupých papírů, už žádná hlášení. Nebude je číst.
Na chodbě slyšela podivný rámus. Zamračila se a popadla do ruky zbraň. Potichu se přiblížila ke dveřím. Přikrčila se. Poslouchala, avšak teď okolí vyplňovalo ticho. Pode dveřmi se objevovala louže nějaké kapaliny. Znechuceně poodstoupila a skrčila se. Už podle barvy poznala, že jde o krev, byla ještě teplá. Něco nesrozumitelného zavrčela. Chvíli počkala. Pak mávla rukou nad panelem. Stále ve stejné pozici překročila nějakého mrtvého.
První chyba, kterou udělala, byla, že věřila sama v sebe a ve své dovednosti. Zaslepená sebou sama se vydala do chodeb. Rozhodně nečekala nic, na co narazila. David Scott byl poněkud rozrušený. Spíše... pod vlivem adrenalinu a s bolestí, které se nemohl zbavit, byl téměř neporazitelný. Doslova se prosekal až sem. Neschopen mluvit, neschopen pohybu zíral na svou dřívější velící. Cítil, že jej zloba opouští a dostavuje se čiré zoufalství. Tohle nikdy nemohl dokázat. Nikdy jí nemohl porazit... nikdy nedokončí to, co měl. Selhal. Ztratil jediného člověka, na kterém mu záleželo, nedokázal zabránit tomu, co se stalo. A co bude dál?
Rychle se vrátil do reality a vyhnul se kapitánově noži. Ohnal se po ní, ale byla rychlejší. Kopla jej do břicha. Skoro padl na zem. Několik dní s menším přísunem jídla a spánku se projevilo. Další ránu však zastavil a o pár kroků podstoupil. Vrhla se na něj a on dokázal jen uhýbat před jejími ranami. Kdyby někdo stál poblíž, řekl by, že se z nich stal jeden chumel a pravděpodobně by už volal Lorna. Jenže ten ležel na nějaké chodbě a spal spánkem spravedlivých.
Konečně bylo po všem. Kapitán se postavila a usmála. Sledovala Scotta, který jí ležel u nohou a držel se za břicho. Snažil se zastavit krvácení, i když věděl, že to nepřežije. Přidřepla si k němu a naklonila hlavu na bok.
„Je vás škoda, Scotte,“ poznamenala a povzdechla si. Chtěla dokončit rozdělanou práci, když se zarazila. Výstřel vyplnil celou chodu. Překvapená žena klesla na kolena a nevěřícně sledovala muže. David se pousmál a jeho svět se rozmazal...

Čekal smrt, možná i něco víc. Možná toužil po ráji, ale co doopravdy nečekal, bylo, že otevře oči zase na Atlantis. Všechno to mohlo být jen sen, ale co když se to bude opakovat? Už znova nechce, to raději umře. Nemohl to změnit, nemohl jí pomoci...
Tlumené světlo mu dráždilo oči, všechno jej bolelo. Měl pocit, že uběhl maraton. K jeho uším dolehl pískot nějakého stroje. Někdo jej přikryl dekou. Teprve v tuhle chvíli se světlovlasý muž uvědomil, že se třese chladem. Opět zavřel oči, tolik se mu chtělo spát. Jenže ať se snažil, jak chtěl, spánek nepřicházel.
„Scotte,“ zašeptal někdo. Ležící muž se otočil po hlase. Na židli kousek od něj seděl William Emerson a usmíval se. „Jak se cítíte?“ staral se.
„Máte být mrtvý,“ zachroptěl David. Musel být, viděl jej umírat, viděl všechny, jak zemřeli. Stále mu nic nedocházelo. Zmateně se rozhlížel, ale v místnosti kromě Emersona nikdo nebyl.
„Máte pravdu, měl bych být mrtvý, ale nejsem. Chci vám všechno vysvětlit, ale prvně chci, abyste mi řekl, jak se cítíte.“ Nemusel se ptát, věděl, že je zmatený, vyčerpaný a i trochu naštvaný. „Povězte mi, co jste viděl,“ opět jej vybídl doktor a pečlivě poslouchal. Někdy jej přerušil a zeptal se ho na nějaká fakta a pocity. Sem tam si udělal nějakou poznámku, anebo si něco odškrtnul v papírech.
Jakmile David skončil, tak se doktor usmál a poposedl si.
„Před pár dny našel váš tým s vámi na opuštěné wraithské základně nějaký přístroj,“ Wiliam Emerson mluvil co nejsmířlivějším hlasem. Věděl, že teď reaguje spíš na tón hlasu než na slova. „Doktor McKay se se svým vědeckým týmem shodl na tom, že pravděpodobně sloužil k výcviku wraithských vojáků. Podplukovník Sheppard navrhl jeho vyzkoušení. První dobrovolník, který se přihlásil, jste byl vy.“ Poprvé za celou dobu se na tváři vojáka objevil výraz poznání. Některé věci mu začaly docházet. „Neptejte se mě, jak to doopravdy fungovalo, ale lidská mysl je jiná než wraithská. Pod vedením doktora McKaye jsme zadali úkol, který jste měl splnit. Váš mozek pracoval nezávisle na přístroji, a přestože jste tušil, co se děje, tak jste nerespektoval zadaný příkaz. Změnil jste jej a vytvořil si vlastní úkol.“
David polknul a zadíval se na obrazovku, kde byl zachycen poslední snímek, který přístroj vytvořil. Za tohle jej Petersonová přetrhne a pokud to vidělo více lidí, pak jej převelí... Emerson sledoval jeho pohled a nepatrně se pousmál.
Chvíli jej nechal se dusit ve vlastní šťávě a pak pokračoval: „Pokud se jedná o kapitána Petersonovou, ujistila mě, že rozhodně nehodlá celou záležitost nějak řešit. Zápis bude částečně promazán. A co se týká majora Lorna, ten je poněkud dotčen.“ Samozřejmě, že byl. Zase jej odstrčili bokem a tím největším padouchem se stala jeho podřízená. Chvíli chodil po základně a vyhrožoval, že začne být zlý. Nakonec několika lidem odebral příděl čokolády na dva dny. Časem jej to přejde a opět to bude jejich starý dobrý major.
Doktor ještě chvíli pozoroval muže. Věděl, že návrat do reality pro něj bude těžký, ale on to musel zvládnout. Nakonec zaklapl složky a postavil se.
„Je tu pár lidí, kteří by vás rádi viděli,“ broukl. Nečekal na reakci vojáka a vstal. Vydal se ke dveřím a pustil všechny z chodby do místnosti. Možná s tím měl trochu počkat, avšak přesvědčení mladého vojáka, že se nic nestalo, bylo důležitější než cokoliv jiného. Navíc major i kapitán s poručíkem chtěli co nejdříve vidět Davida, ať už to pro něj byl šok, nebo ne...

KONEC

Jééééé, to je krásný Moje potěšení z toho číst a pozorovat někoho trpět nabralo plné obrátky Moc hezky napsáno a výborný nápad Super

Souhlasím s D. A.

jenom by mě zajímalo, jak to jeho chování sledovali...asi přímo v tom přístroji co?

Děkuji vám oběma za pěkné komentáře . Jsem ráda, že se vám to líbilo.
Jinak jeho chování bylo přístrojem zpracováno jak vizuálně tak datově a ano, sledovali to přímo na přístroji a vše bylo vyhodnocováno na obrazovce. Obraz nebyl nic moc, ale data byla přesná

Mooony: Zajímalo by mě, proč z chudinky Zuzanky děláš vždy tu nejhorší , ale jinak je vše pěkně napsané. I když je pravda, že jako vůdce spiknutí si jí představím spíš než hodného Evana

Jen si změn jméno tématu, máš tam totiž stále jméno předposlední povídky.