TASK FORCE - Pokračování, ukončení - oznámení!

Tentokrát mám s reakcí spoždění... za to může asi to, že jsem byl 2 týdny pryč
Díl opět perfektní... Houstonová se trošku rozjela a z Caina se doopravdy stal superhrdina... chudáci ostatní..

Těším se na další díl

PS. já byl ten, kdo rychle komentoval...

No, jeden díl nejrychlejší a druhej hnedka nejpomalejší...
Ale teď vážně, děkuji za pěkné hodnocení a k tomu Cainovi dodávám, že na to je přece jenom ještě brzo. Brát to z Brooksova úhlu pohledu, tak je to spíš "mimořádně nebezpečný recidivista na útěku, nakažený mimozemskou technologií, který to nemá v hlavě v pořádku"...

Jinak k dalšímu dílu, bohužel můj bratr mi na posledních pár večerů neplánovaně obsadil komp a tak jsem se ještě ani nedostal k psaní, nicméně přesto se pokusím dodat ho sem co nejdříve...

A k tomu hlasování, teď to zase vypadá, že se nic měnit nebude a povídky budou vydávány dále v této délce, takže pokud má ještě někdo jiný názor, nechť včas přispěje do ankety...
Uzavřu ji nejspíš s novým dílem, pokud se tedy neukáže, že se ještě její průběh změní směrem k nerozhodnějšímu výsledku...

Zdravím všechny...

Tak jsem tu zase s novým dílem, tlačí mě čas takže tentokrát se pouze omlouvám za spoždění způsobené mým bratrem a tím, že nemá vlastní PC (zatím)...

A teď už pěkné počtení a trpělivost přeji...

TASK FORCE:
1x04 Hrdinův sen (IV.)

Po několika minutách – 6 minut do výbuchu…

Předměstí Kábulu, Afghánistán, Blízký východ, Země

Když se Caine díky své superrychlosti po několika „dlouhých“ minutách konečně dostal do oblasti, jež byla nahlášena reportéry ze CNN jako nejvíce zasažená, byl si naprosto jistý, že dorazil na správné místo. Všude byly slyšet zběsile houkající sirény a zoufale naříkající lidé. Kolem nich tu ale navíc neustále pobíhalo několik desítek zběsile střílejících vojáků, kteří se snažili vypořádat s rozzuřenými povstalci. Ti nejspíš využili nastalého zmatku, aby jim ještě ztížili možnost nějak účinně reagovat. A do toho všeho se ještě hrstka místních spolu s několika mariňáky snažili rychle vystěhovat jeden z hotelů, které měly během několika málo minut vyletět do povětří.
„Superkapitán“ Caine se ale nejdříve zastavil v jedné základně pro něco „pohodlnějšího“ na sebe, a to jednu z šedých polních uniforem americké armády, jež v boji až na výjimku sice nijak účinně nemaskuje, ale za to má fajn digitální vzor a navíc v něm nebude mezi ostatními vypadat tak výstředně jako v tom modrém nemocničním mundůru, v němž sem přiběhl. Hned jak tedy vyřešil problém s oblečením, našel si nejbližšího vyššího důstojníka, který pomáhal s evakuací, a pokusil se z něho dostat nějaké informace.
- „Hej, poručíku! Ne, nestřílejte,“ dal ruce nad hlavu, když na něho voják zamířil, „Jsme na stejný straně, i když já sem od Námořnictva…“
- „Co chcete… kapitáne?“ Odvětil zmateně důstojník, jakmile uviděl jeho frčky a uslyšel jeho dokonale americký přízvuk odněkud z Floridy.
- „No, šel sem kolem, a když sem uviděl ten zmatek, tak sem si řek, že bych moh nějak pomoct.“
- „Při vší úctě, pane, máme tady práci, takže jestli se chcete vybavovat, zkuste nějakou klidnější čtvrť!“ V tu chvíli už se voják otáčel na podpatku a připravoval se, že zmizí, ale Caine stál díky své „rychlochůzí“ v mžiku před ním, čímž mu také ukázal, že není jenom ztracený moula, co se mu hodlá plést do cesty a zdržovat ho.
- „Možná, kdybyste mi řekl něco víc o té bombě, protože hádám, že všechny hotely nestihnete včas vystěhovat, a tak by bylo rychlejší najít tu bombu…?!“
- „Ale jak, pane?! Nepotřebuju bejt pyrotechnik na to, abych věděl, že než by kdo prohledal všechny ty baráky, tak to dřív vystěhujeme všechny ty lidi, co můžem! A teď už mě nechte pracovat, jinak nevyklidíme ani jeden!“ Mladík se ho pokusil odstrčit, aby měl volnou cestu, ale co se nestalo, kapitán ho zvedl několik centimetrů nad podlahu a postavil ho zase na jeho místo.
- „Tak dobře, poručíčku, když to nepude po dobrym, tak to pude po zlým! Nevíte, jakej typ bomby mají tihle chlápci ve zvyku používat, řekněme že mám jistý možnosti, jak tu bombu najít, ale když nevím, co hledám, bude mi to stejně chvilku trvat, a to je teď to poslední, co bysme oba chtěli!“
- „No, no, náš pyrotechnik říkal, že povstalci si na domy často berou takový ty těžkotonážní vykuchaný pumy z vojenskejch skladů, který tady zůstaly ještě po Sovětech. Na ty pak přidělaj roznětku nebo časovač a daj to do základů, kde už to udělá svoje.“
- „A nejspíš to taky rozmístěj na více místech, že jo?“
- „No, nejspíš jo…“ Vydal ze sebe neurčitě poručík, zatímco si Caine zkontroloval čas.
- „Sakra! Nezbejvaj nám ani čtyři minuty!“
- „Se divíte, když jsme je prokecali?! Nechte mě už jít!“ Vzpouzel se znovu mladý důstojník, jehož poháněl taktéž strach o vlastní život.
- „A nevíš, jestli ty časovače používaj speciálně pro to vyrobený, nebo z hodin?!“
- „Já nevim, do tohohle nedělám, ale ty co sem viděl, a nebylo jich málo, měli buď obyčejnej budík s ručičkami, anebo mobil, ale ten se používá spíš na...“
- „Dálkový odpálení.“
- „Jo…“
- „To znamená… Dělají to taky tak, že místo časovače používaj mobil? Chápete mě, prostě v určeném čase zavolaj a bum!“
- „I kdyby, museli by přece vědět, že standardní postup je, že přivezeme do všech z těch pěti hotelů rušičky. Už kvůli tomu, aby to takhle neudělali!“
- „Zatraceně, takže mi nezbývá než je všechny proběhnout a zkusit jestli je neuslyšim tikat.“
- „Cože?“
- „Ne, nic! Bývá jedna nebo více rozbušek?!“
- „Jedna, pak to většinou rozváděj drátem.“
- „Aspoň, že tak. No, už vás nechám jít.“
- „Jo, ale to byste mě nejdřív musel pustit.“
- „Jo, jasně, promiňte,“ uvědomil si Caine, že ho stále ještě drží ve vzduchu a potom, co ho postavil zpět na pevnou zem, s hlasitým prásknutím způsobeným překročením rychlosti zvuku zmizel pryč. Pro mladého poručíka to bylo, jakoby tam jednu chvíli byl a druhou ne, i tak tomu ale vzhledem k časovému presu nevěnoval tolik času, jako by to udělal, kdyby to třeba viděl doma ve Státech na ulici před svým domem, a šel zase dělat svou práci.

Mezitím…

Operační středisko, Budova 21, Atlantis, Severní část Atlantiku, Země

Do místnosti, kterou by laik nenazval jinak než hlavní stan pro vedení nukleární války, byl svolán veškerý nutný personál, jež byl připraven pro podobné kritické události, aby rychle poskytnul koordinační a komunikační podporu právě nasazovaným jednotkám, jež taktéž měly plnou pohotovost. Každý důstojník i poddůstojník až na nepříliš časté výjimky věděl do puntíku, co má dělat nebo kde má v tu chvíli stát. I díky tomu bylo středisko během téměř patnácti minut uvedeno do stavu pohotovosti a právě příchozí generál O’Neill se tak už jen mohl postavit před hlavní obrazovku umístěnou na přední zdi a říct:
- „Hlášení!“ V tu chvíli k němu přiskočil jakýsi operativec a okamžitě ze sebe vysypal stručný souhrn událostí z, před, během a po Cainově útěku.
- „Dobře, každý ví, co má dělat, přecházíme na pohotovostní stupeň DELTA! Do deseti minut chci mít jeho polohu – víte, že se nejspíš bude zdržovat v okolí Kábulu – a taky nejmíň pět nápadů – použitelných a smysluplných – jak se s ním vypořádat. Je to sice jeden z nás, ale pokud se stane okolí nebezpečným nebo začne jinak nekontrolovatelně jednat, chci mít možnost to rychle a rázně ukončit. Je to náš a jen náš problém, a tak nehodlám připustit žádný průser!“ Když dokončil udílení příkazů a úkolů, přešel na pravou stranu sálu, kde už ho čekal major Brooks i doktor Zelenka.
- „Doktore?“ Vyzval ke slovu toho s nejčerstvějšími informacemi. Ten mu však byl s to jen zopakovat to, co už věděl, a pak ještě dohodit několik omluvných frází typu:
- „Pane, já opravdu nevěděl, že vyvine větší rychlost než Mach 10 až 20. Navíc sem ani nevěděl, že by to bylo pro někoho z masa a kostí možné. Generále, kdybych to mohl nějak odčinit…“ Český doktor chtěl pokračovat dál, ale generálovi to stačilo, takže ho gestem ruky zastavil.
- „To stačí, nemusíte se omlouvat, něco takového jsme měli čekat, a já ostatně asi nejvíc. Majore, vy si své omluvy schovejte a připravte se vyslechnout další rozkazy, jen co dorazí plukovník Woodward a Sheppard.“
- „Pokud na tom druhém trváte, pane,“ ušklíbl se nad jedním ze jmen více, než bylo obvyklé, Brooks, ale nejspíš dostatečně potichu na to, aby O’Neill udělal pouze gesto, jež bylo možné nazvat jedině jako „raději jsem vás neslyšel“. V tu dobu se již ale za generálem ozval ženský hlas patřící doktorce Houstonové, která se objevila u jednoho z počítačů mezi ostatními techniky a operátory před velkou obrazovkou.
- „Pane… generále!“
- „Ano, doktorko?“
- „Podařilo se mi zaměřit pozici našeho cíle, mám…?“
- „Ano? Jak se vám to tak rychle podařilo?“
- „No, v podstatě nuda, generále, jen sem zkusila zaměřit jeho podkožní lokátor, který má každý člen jednotky v ruce.“
- „Skvěle, dejte to na obrazovku!“ Mladá fyzička tak v tu chvíli učinila a před nimi se zobrazila mapa Asie, kde se postupně přiblížila oblast Blízkého východu, poté Afghánistán a pak už přímo Kábul a v něm červená tečka, která se velmi rychle pohybovala v jeho ulicích.“
- „To je nepochybně on, generále, takovou rychlost asi těžko něco na Zemi může vyvinout.“ Poznamenal zpoza „hlediště“ pohotově doktor Zelenka.
- „Dobře, sežeňte mi záběry z nějakého z našich satelitů nad tou oblastí! Harry?!“
- „Ano, pane?“ Ozval se odněkud zezadu generálův sekretář.
- „Dejte mi na drát maršála, bude chtít vědět, co se tady děje, a taky potřebuju mluvit s velitelem Atlantické mezinárodní obranné základny, ať okamžitě připraví všechny svoje F-401čky na start! O ně se už postará plukovník Sheppard, až dorazí.“
- „Ano, pane!“

Necelá minuta do výbuchu…

Některý z hotelů na předměstí Kábulu, Afghánistán, Blízký východ, Země

Caine se řítil poničenými ulicemi více než nadzvukovou rychlostí dál od centra města, zatímco si ale stále dokázal na něco stěžovat, jak to měl často ve zvyku i v jiných situacích.
- „Proč to vždycky musí bejt ten poslední, ne, že bych často hledal bomby v barákách,“ mluvil si jen tak sám pro sebe, „Ale když třeba hledám doma kazetu nebo spíš DVDčko s filmem, vždycky je to až to poslední v řadě, nebo ne?! Pak si ale řeknu, že to příště vezmu z druhý strany, udělám to tak a zase je to to poslední, nebo vlastně první…“ Dokázal by tak pokračovat i dál, ale v tu chvíli už dorazil na určené místo. Byl to nepochybně onen pátý hotel, což napovídalo už to, že to byla jediná stále ještě stojící větší stavba v širokém okolí.
- „Tak, a teď do práce,“ řekl si a vběhnul už trochu nižší rychlostí dovnitř. Tam se však musel vrátit do normálu, protože jinak by těžko slyšel o mnoho pomaleji tikající budík nebo hodinky, pokud teda něco takového vůbec použili. Jemu samotnému se to už proto, že zatím vůbec nic nenašel, zdálo taky dosti uhozené.
Ovšem teprve do chvíle, kdy něco jako tikání opravdu uslyšel. Vznikl však problém určit, odkud to vlastně jde. Hrubý směr určil okamžitě. Bylo to z levého konce haly, kde bylo něco jako recepce a za pultem k tomu určeným dveře, zpoza nichž to dozajista muselo vycházet. „Rychle“ pult přeskočil a za dveřmi našel prázdnou místnost, něco jako komoru neboli odkladiště pro všechno harampádí, která vám už sice k ničemu není, i tak jste ale příliš líní, nebo nemáte to srdce ho vyhodit. Caine se pokusil znovu zaposlouchat, aby určil, odkud přesně z té nepřeberné hromady krámů a nepořádku to může vycházet. Během toho také zkontroloval čas – méně než čtvrt minuty.
- „Klid, Marty, máš přece ještě víc než patnáct sekund, no teď už vlastně jen třináct… sakra!“ Napomenul sám sebe za neschopnost soustředit se i v takto vážné chvíli a raději se znovu pokusil tu věc najít. Nemohl se však úplně soustředit, ne, dokud si nevzpomněl, jak poprvé použil své schopnosti, když zachránil tu ženu padající z balkonu. To bylo ono, v tu chvíli věděl přesně, kde ta věc je. Stejně si ale ještě našel čas na to, aby ten čas zkontroloval na svých hodinkách 4 – 3 – 2, právě v tom okamžiku se „zrychlil“ natolik, že se čas odpočítávaný v desetinách sekundy zpomalil natolik, že se přesunul téměř na rychlost vteřin.
Už nebyl čas na nic jiného, odhodil starou matraci, něco jako stůl s dvěma nohami a jednou nalomenou, pár židlí a ještě nějakou krabici. Pod tou už nalezl krabičku s hodinami, stohem drátů vedoucích kamsi pryč a ještě jednou starou vojenskou hlavicí, která byla připojena přímo k rozbušce. Už proto, že nevěděl, jak bombu zneškodnit, raději popadl celé to zařízení, od kterého tím okamžitě odpojil dráty k ostatním výbušninám. Pak se již vydal ven, a to nejrychleji jak vůbec mohl. Když se dostal ven, krátce se rozhlédl, ale jinam než nahoru to nešlo, pokud nechtěl ohrozit další obyvatele místního předměstí. Rozběhl se tedy po fasádě hotelu, čímž se katapultoval vzhůru do nebes.
Tam, jakmile se ocitl dostatečně vysoko, aby se opět začal vracet zpět, vší silou vyhodil malou krabičku i s rozbuškou ještě víc do vzduchu, když v tu chvíli explodovala ani ne pár metrů od něho. Okolí včetně něho bylo okamžitě zahaleno do ohnivého, i když vzhledem k situaci poměrně malého výbuchu. Ten byl však již tak vysoko, že nemohl nikomu ublížit. A ani Cainovi ostatně ne, protože ten okamžitě, jak dopadl na zem, nabral velkou rychlost zase pryč.

Po několika minutách…

Operační středisko, Budova 21, Atlantis, Severní část Atlantiku, Země

- „Všichni pozor, už se zase hýbe! Opouští Kábul a míří zpět k nám nejspíše zase přes Středozemní moře!“ Vyštěkl z ničeho nic jeden z analytiků a nechal rychle se pohybující bod znovu zaměřit ale z daleko větší výšky, aby se jim neztratil z obrazu. V tu dobu už byla v místnosti i dříve jmenovaná dvojice plukovníků, kteří se ihned chopili svých vysílaček, aby se dali do práce.
- „Plukovníku Shepparde?!“ Oslovil jednoho z nich generál O’Neill.
- „Ano, pane. Stíhače dosáhnou konkrétní lokality během 2 minut!“
- „Dobře, dejte mi na drát admirála Caldwella!“
- „Ano, pane,“ odvětil jeden z důstojníků u obrazovky počítače a v sekundě už se na straně vedle mapy zobrazil známý obličej holohlavého kapitána, jehož hlas se rozezněl místností.
- „Generále…“
- „Admirále, je Daedalus připraven?“
- „Jistě, právě jsme dokončili přesun a jsme připraveni poskytnout aktuální obraz.“
- „Proveďte,“ řekl generál. „Už jsme na to čekali.“ V tu chvíli se obraz trochu změnil, oddálil a zpřesnil. Teleskopy nové generace, jimiž byl dovybaven i USS Daedalus, poskytovaly daleko lepší a mobilnější sledovací zařízení, které mohlo kdykoliv poskytnout jakýkoliv pohled či záběr na konkrétní lokalitu všude na Zemi včetně pólu, což satelity neumožňovaly. Navíc dostala k otočnému teleskopu loď i velice přesné Railgunové dvojče, jež bylo schopno z orbity bombardovat konkrétní oblast tak, jako byste měli kousek odtamtud nějaký bitevní křižník z řad amerického námořnictva.
- „Pokud stíhači neuspějí, víte, co máte dělat, generále…?“
- „My tady na Daedalovi tomu říkáme smést z povrchu zemského, pane.“
- „Výstižné,“ uznal O’Neill, i když nikdy nesdílel příliš sympatií k artilerii a dělostřelectvu.
- „Vyčkejte na pokyny, Atlantis končí!“
- „Rozumím, Daedalus končí!“

Kdesi ve východní části Středozemního moře, Země

Když se Caine dostal znovu na moře, byla už tu všude naprostá tma, a to bylo daleko lepším krytím, než jaké si mohl před nic netušícími lidmi na pobřeží a na lodích přát. Na druhou stranu však musel neustále přemýšlet nad tím, jaké to bude, až se vrátí zpět na Atlantis. Jenže než-li mohl dojít k nějakému závěru, někdo jiný to vyřešil za něj.
Z ničeho nic se mu nad hlavou objevila dvojice stíhačů F/A-401. Nebylo pochyb, že jde o tento typ letounů, protože žádný jiný z řad pozemské výroby, snad kromě starých F-302, by mu v tuto chvíli nemohl stačit. Jeden z letounů na něho posvítil nejspíše speciálně přidělanou svítilnou, jež ozářila i moře pod ním. Teprve teď bylo vidět, že se pohyboval tak rychle, že mořskou hladinu pod ním ani skoro nenarušoval. Oba piloti nahoře se jistě neubránili úžasu, krátce nato na něho už však někdo hovořil přes silné reproduktory, které tak ještě dodávaly důraz výstražnému tónu, jenž dozajista patřil generálu O‘Neilllovi.
- „Kapitáne Caine, okamžitě se vzdejte a následujte nás zpět na Atlantis! Toto je přímý rozkaz, kapitáne, jinak budu nucen nařídit těm mužům, aby použili sílu, a tak vás ke spolupráci donutili! Rozumíte?! Jestli ano, zvedněte ruku nad hlavu, pokud tak neučiníte, budete klasifikován jako nebezpečný a stejně tak budete buď chycen, nebo eliminován!“
- „Zatraceně,“ pomyslel si Caine. „Buď se nechám zavřít nadosmrti jako králík, aby si se mnou nějakej šílenej vědátor nebo patolízal ze CIA hrál, anebo se pokusím utéct a přitom můžu zařvat. No skvělej nápad to byl, Marty, fakt skvělej!“ Krátce nato dal ruku nad hlavu, aby tím signalizoval, že bude spolupracovat.
- „Tak je to správně, synu, ani jeden z nás nechce žádné problémy!“

O pár desítek minut později…

Operační středisko, Budova 21, Atlantis, Severní část Atlantiku, Země

- „Tak, to bysme měli,“ podotkl jeden z přítomných důstojníků, když vzdálenost mezi červeným bodem na obrazovce a Atlantidou klesla pod hranici čtyř kilometrů. Přesně v tu chvíli ale generálovi jeden z jeho podřízených oznámil znepokojující zprávu.
- „Pane, máme zprávy od jednoho z pilotů, že se něco děje.“ O’Neill ani na chvíli nečekal a šel se kouknout nalevo skrz okno sám. Oba stíhači se zrovna zvedali, aby bezpečně obletěli město, maličká postava pod nimi však z ničeho nic změnila směr a místo k Atlantis vyrazila napravo od ní, a to s takovým zrychlením, že v očích generála připomínala objekt vypálený prakem.
- „Utíká!“ Oznámil všem, kteří ještě nepochopili, co se děje. Záběr na velké obrazovce před nimi se vzdálil tak, aby bod znovu zobrazil, ten tam však již nebyl. Generál se otočil na doktorku Houstonovou a požadoval vysvětlení.
- „Co se to děje, kam to zmizel?!“
- „Nevím, pane, prostě je pryč…“
- „Neříkejte mi, že se vypařil!“
- „Ne, spíš naopak. Dejte mi chvilku!“ Vydala ze sebe náhle a bez jakéhokoliv vysvětlení s až rozkazovačným tónem a začala něco zuřivě vyťukávat na klávesnici svého počítače. O’Neill to protentokrát přešel a to hlavně proto, že mu vzápětí na velké obrazovce zobrazila nový, ovšem tentokráte vertikální záběr Atlantis, která spočívala na modré hladině.
- „Na co se to koukáme?“ Napomenul ji, že mu stále nic neříkala.
- „Jo, pardon, hned to bude, myslím si, že zmizel pod hladinou. Musím ale zvětšit dosah senzorů, protože nejsou určeny pro nějaký dálkový skenování, to má na starost hladinové loďstvo pomocí sonarů a modifikovaných skenerů.“
- „A vy si myslíte, že ho takto můžeme znovu lokalizovat?“
- „Nemyslím, pane, já to vím,“ usmála se a v té chvíli pohled znovu oddálila, aby se na něm rychle pohybující objekt znovu objevil.
- „Vypadá to, že máme jednoho plavce na útěku, takže zpátky do práce!“ Vyzval ostatní O’Neill a u jednoho z důstojníků si znovu nechal vytočit admirála Caldwella, jenž se stejně jako předtím objevil na straně obrazovky, která se znovu vrátila do formy mapy zeměkoule s nadhledem několika stovek kilometrů a s rychle pohybujícím se objektem v jejím středu, bezmála čtyři sta kilometrů od Atlantis.
- „Generále, vypadá to, že naši pomoct přece jen potřebujete,“ oslovil je s mírným úsměvem kapitán Daedala, za jehož zády kmitaly nohy několika techniků sem a tam.
- „Nikdy jsem neřekl, že bych o ni nestál, admirále, otázka zní, jestli nám vůbec můžete nějak pomoct. Jistě jste již od nás obdržel nové koordináty ohledně našeho cíle, který se nyní drží několik metrů pod hladinou ve snaze nás zmást.“
- „Ano, generále, právě ho zaměřujeme. Přejete si mírně propéct z obou stran nebo jenom pořádně sežehnout z jedné?“ Projevil admirál svůj černý humor. O’Neill však na nic takového neměl ani chuť, ani čas.
- „Tyhle vtípky si schovejte, až nebudeme lovit jednoho z mých lidí, admirále. Raději mi řekněte, jestli už jste připraveni k palbě!“
- „Omlouvám se, generále, ale každý tady nahoře si časem osvojí trochu drsnější verzi černého humoru, ostatním to pak může připadat trochu bezcitné, ale jak jinak si uchovat zdravý rozum, když máte takovou práci.“
- „Rozumím. Nuže?“
- „Právě jsme ho zaměřili, generále, ale pohybuje se opravdu velmi rychle.“
- „Nic, s čím byste si vy tam nahoře neporadili. Nebo snad ne?“
- „Přesně tak, generále,“ pravil Caldwell a očividně se otočil na svého zbraňového důstojníka.
- „Nadporučíku, máte povolení k palbě přesným kanónem!“
- „Rozkaz, pane,“ ozvalo se a záběr na hlavní obrazovce se změnil na bližší, na němž byly střely žlutě zbarvené a začínaly zasypávat červený bod, až se v nich zcela ztratil. Ještě chvíli na něho palba z Daedala dopadala, když dal admirál rozkaz, aby přestali a mohli se přesvědčit, jestli byli úspěšní.
- „Negativní, pane, objekt nebyl nalezen!“ Oznámil zbraňový po levici kapitána.
- „Můžete to potvrdit?“ Dotázal se jich sám Caldwell hned nato.
- „Ano, potvrzuji, že… byl objekt zničen,“ oznámila trochu nepřítomně doktorka Houstonová. Ani ostatní neoplývali zvlášť velkou radostí, jaká by byla charakteristická pro nějaký americký film. Právě naopak, ať už se s Cainem stalo cokoliv, právě dostali vlastního. Daedalus se chvíli potom odmlčel a stejně tak O’Neill vykázal všechen nepotřebný personál pryč z místnosti, včetně doktorky s Brooksem. Otázka je, jestli se jim tuto noc vůbec bude chtít spát.

Korekci jako vždy provedla DarkLive, za což ji děkuji a vás prosím o nějaké ty komenty...

Tak ten konec mě opravdu překvapil...
Díl popsanej hezky a víceméně celej o Cainovi, což mě těší.

Toto je spoiler!!!:

Tak nějak jsem si jistej, že on to přežije

Chachá, zase první

Závěr je vskutku velmi překvapující, ale souhlasím s Russellem. Každopádně nádherná akce v Afghanistánu, Iron Man se může jít s tou svou zahrabat a toho mám nějak rád.

Russell: To jsem rád, konečně se mi to taky jednou povedlo...
Jinak díky, i když byl stejně tak i o O'Neillovi a ostatních, kteří se ho snažili dostat...

Toto je spoiler!!!:

To ještě uvidíme, jestli se díl bude jmenovat opět "Hrdinův sen" nebo "Sen padlého hrdiny"...

Mjr. M. Kouba: To jsi mě potěšil, Iron Man a ta jeho akce v Afghánu je rovněž mým oblíbeným filmem, takže moje ambice byli alespoň se neztrapnit a to se jak vidím snad i povedlo...

Jinak anketa už vypadá celkem jednoznačně, takže ji nejspíše zítra stopnu a možná zase vypíšu nějakou jinou, až tenhle díl skončí, ale na jiné téma samozřejmě (bude spíš takový menší průzkum, jak se vám co líbí)...

Perfektná časť.
Aj ja sa pridávam ku Russell-ovi.

Díky a tvůj názor ti samozřejmě brát nemůžu...

Jinak anketu jsem omezil právě teď smazal s výsledkem:

Jak by měl být jeden díl povídky dlouhý?
Anketa končí za 01.8.2010 10:23:57

• Jako teď (čili 5-6 stránek) - 83% [ 10 ]
• Kratší (2-3 stránky), ale častěji, např. každý půltýden - 8% [ 1 ]
• Je mi to fuk, přispůsobím se - 8% [ 1 ]

Děkuji všem, co hlasovali! Výsledek je myslím jasný, nadále bude zachován stávající systém vydávání dílů o 5-6 stránkách cca. jednou za týden...

EDIT (23.8. 2010):
Zde dodávám, i když se zpožděním, ale přece zase aktuální PDF od jakopa, jemuž děkuji i tak, protože toho má asi moc...

Kód: Vybrat vše

http://www.ulozto.cz/5648448/task-force-part-04-.pdf


*Jack*: Tak jsem si konečně přečetl až do konce díl 4 a moc se mi to líbí. A stejně jako Russell si myslím, že to Zelenáč přežije , protože pokud ne, tak se připrav na návštěvu naštvanehé čtenáře s brokovnicí v ruce. Caina mám jako postavu rád, je s ním sranda a líbi se mi jeho dohadování s doktorkou H. a majorem B..

To jsem moc rád...
Jinak stále nic nepotvrzuju ani nevyvracím, jen přiznávám, že konec tohoto dílu to ještě není, takže už to něco napovídá...

Toto je spoiler!!!:

Jj, doktorka a major by se bez něho asi nudily to musím uznat...

Jinak Vám všem se omlouvám za to, že jsem už zase necelý měsíc nevydal novou část, ale během týdne na to zase nemám čas (kvůli škole) a nebo náladu (protože, ač se mi to nelíbí psaní není moc odpočinkové trávení volného času a když už máte sílu akorát nato příjít domů a umřít tak je psaní to poslední, na co se vzmůžete) a o víkendu mi zase PC úspěšně blokuje můj bratr a to kdykoliv se chystám psát...
Jedině dnešek byl víjímkou, kdy mi to o víkendu blokuje zase škola, takže se snad dokopu k tomu, abych někdy (doufám, že ještě v týdnu) dokončil tu pátou část a konečně ji sem hodil. Když už nic, tak sem si aspoň zase trochu ujasnil, kam bude díl směřovat a kde by měl skončit, což mi taky trochu pomůže, aby mi to šlo nějak trochu víc od ruky...

Tak jsem si po delší době našel čas pročíst pár posledních dílů a musím říct, že se mi opravdu moc líbily. Jen doufám, že se to mezi superkapitánem Cainem a jeho lovci z řad americké armády nějak urovná (možnost že byl zničen odmítám připustit ). A jinak doufám že si co nejdřív najdeš čas a poctíš nás dalším výborným dílem

*Jack*
Dva měsíce a pořád žádný další díl. To se ti v tý hlavě moc nerozsvítilo

Co dva.. skoro tři..
Ale tak asi nemá čas nebo prostě není nápad, nemůžeme mu to dávat za zlý (i když bych rád )

Spíš ten čas, je to naprd, kromě školy mám ještě autoškolu (ano takhle pozdě) a navíc ještě doháním povinnou četbu, což člověku o víkendu, kdy má alespoň trochu klidu moc tý chuti sednou si místo odpočinku ještě ke kompu a něco psát moc chuti nepřidá...
Takže budete bohužel muset doufat, že se mi do matury ještě podaří se do toho zase dostat (počítám, že jo aspoň o těch prázkách bych moh minimálně dokončit tenhle poslední díl), protože jakmile nastoupí příprava na maturitu, tak si dám pauzu dokud to nebudu mít všechno za sebou, pak teprve se zase hodlám dát na plno do psaní (prázky budou dlouhý)...

DALŠÍ DÍL, DALŠÍ DÍL,DALŠÍ DÍL