Jak jsem sliboval, tak také plním. Tady je další díl. Následující bude bohužel poněkud opožděn, přibližně o 14 dní, jelikož budu mimo net.
Avalon, část druhá
Stanoviště Avalon, Mléčná dráha.
Hora nad základnou se lehce otřásala, jak na vztyčený energetický štít dopadaly střely z orijských lodí na orbitě. Ale generátorům, ukrytým hluboko v podzemí, zbývalo ještě dost energie na několik dalších hodin ostřelování. Orijská flotila totiž prořídla z původních devatenácti plavidel na nynějších dvanáct, z čehož bylo bojeschopných devět. To znamenalo pro štít jen poloviční zátěž oproti začátku útoku. Základně ale bohužel došly prostředky k odražení orbitálního útoku, takže si s loděmi na oběžné dráze nemohla poradit sama. Sila s raketami Mk X byla prázdná a navíc zničená. A bombardéry J-3 musely projít nutnou opravou, protože maskovací zařízení antického designu se po delším letu, jakým byl i ten na orbitu a zpět, pokaždé pohádala s pozemskou technologií, což v drtivé většině vyústilo v jejich dočasnou nefunkčnost.
Hodiny na stěně řídící místnosti však ukazovaly, kolik času zbývá do příletu posil. A mnoho to nebylo.
Orijské pozemní síly mezitím překonaly poslední úsek toho, co byl v minulosti hustý les na dohled od základny. Po silné dělostřelecké palbě z něho nezbylo nic než pár třísek. Ve skrytu pohyblivých štítů postupovali křižáci kupředu. Na Avalon byl opravdu zajímavý pohled. Celá hora byla v jakémsi mlžném oparu. Ve skutečnosti to však byl aktivovaný štít. Na špičku základny pak každou chvíli dopadl dlouhý a zářivý energetický výboj, který se zastavil těsně před vrcholkem hory a na povrchu štítu vyvolal mocné zvlnění. Do toho se pod štítem objevovaly desítky ohnivých záblesků, jak nepřetržitě pálila artilerie. A nad tím vším, na úplném vrcholku hory, těsně pod štítem, si klidně a majestátně vlála velká vlajka EF.
Křižákům nyní zbývalo posledních pár set metrů otevřeného terénu. Vojáci v dobře stavěných a rozvržených bunkrech na samém okraji štítu se připravovali k palbě. Mezi nimi a orijskou pěchotou však zbývala ještě jedna linie, o které neměl nepřítel nejmenší tušení. Trefně nazvaná „Ďáblova zahrada“ čekala, až řídící středisko vydá povel k aktivaci.
Dělostřelectvo přestalo zasypávat první řady křižáků nepřetržitou palbou, a místo nich zaměřilo zadní linie. Křižáci si vydechli, několik štítů nevydrželo nápor a jejich kolaps znamenal okamžitou smrt všech, kdo se choulili v jejich bezpečí. Postoupili o několik desítek metrů dál, ale nenarazili na žádný odpor. Nevyletěla proti nim jediná kulka, přestože již museli být v dosahu zbraní pozemských vojáků. Pak zjistili pravý důvod.
Ochranné štíty jim sice poskytovaly bezpečný úkryt proti všemu, co by na ně zaútočilo nad zemí, ale nezmohly nic proti minám. Jakmile byla první linie bezpečně hluboko v minovém poli, vydal velitel základny rozkaz k jeho aktivaci. Křižáci postoupili o krok kupředu, a dosud nečinné miny zareagovaly. Jedna velká třaskavá rána a drtivá většina křižáků v první linii prostě zmizela. Zbytek, vyděšený explozí a oblaky prachu a dýmu, se rozběhl do všech stran. Následkem byly samozřejmě další výbuchy.
Oběžná dráha stanoviště Avalon, Mléčná dráha.
Vysoce postavený křižák, který převzal velení flotily poté, co byla zničena vlajková loď, zděšeně sledoval vybuchující minové pole. Chystal se nařídit palbu ze sekundárních zbraní, která by okolí základny zcela vyčistila, když hodiny na zdi řídící místnosti Avalonu doběhly na nulu.
Holografická mapa zobrazující momentální situaci kolem stanoviště, se okamžitě aktualizovala. Na dohled od orijské flotily se vynořily z hyperprostoru dva body označené vlaječkou flotily. Krátce poté se ohlásil její velitel.
„Stanoviště Avalon, tady admirál Syrový z bitevní lodi Tennessee. Přišli jsme vám na pomoc, jaká je vaše situace?“
Místo informací o situaci se však dočkal stížnosti velitele základny.
„Admirále, proboha, žádal jsem o flotilu a dostal jsem dvě lodě? Dvě proti devíti?!“
Admirál však zachovával klid.
„Generále, ujišťuji vás, že Tennessee a Maryland tento úkol zvládnou. Pátá flotila bohužel nemohla dorazit, jelikož momentálně hledají zbytky první flotily a zároveň brání orbitu Země. Tennessee konec.“
S tím se komunikační kanál uzavřel.
Oba kolosy se pohnuly kupředu. Orijská flotila je zaregistrovala a ne zcela bezdůvodně očekávala nějakou past. Bitevníky však bez jediného zaváhání směřovaly dál k nepříteli. Pak palubou Tennessee projel typický zvuk výstřelu z coilgunnů. A hned poté se zahájil palbu i Maryland. Sotva zřetelné záblesky na konci hlavní varovaly nepřítele před přilétajícími projektily. Ale ten beztak neměl šanci jakkoliv zareagovat. Bitevníky byly stále příliš daleko a ani primární zbraně křižníků neměly dostatečný dostřel. První loď dostala zásah. Salva z dvou Super-Dreadnoughtů silně zamávala i s mocnými štíty orijského křižníku.
Křižák, obsluhující štíty, sotva stačil nahlásit momentální stav, když lodí otřásl další náraz. A další salva. Bombardéry prokličkovaly mezi svými mateřskými loděmi a vyrazily vstříc pozemským bitevníkům. Velitel eskadry se zaměřil na cíl. Letěli bez stíhacího doprovodu, jelikož veškeré stíhačky dosud sváděly boj o atmosféru s letkami ze stanoviště Avalon. Ale Super-Dreadnoughty neměly žádné hangáry, tudíž nemohly mít ani podporu stíhačů.
Na ztemnělém můstku Tennessee se senzorový důstojník obrátil na XO.
„Pane, blíží se nepřátelské bombardéry. Budou v dosahu obranných baterií za dvanáct sekund.“
XO potvrdil, že rozumí.
„Zbraňový, koordinujte palbu s Marylandem, útok na můj povel.“
Na holografické projekci bojiště se kolem dreadnoughtů vytvořila tenká červená linie, zobrazující dosah obranných zbraní. Bombardéry se přibližovaly nezměněnou rychlostí. Stovka dvoumístných strojů byla roztažena v dlouhé linii. To situaci lehce komplikovalo, ale opravdu jen lehce. XO vyčkal, dokud poslední letoun nepřeletí do palebné zóny.
„Obrannou palbu zahájit!“
Dva tisíce hlavní najednou ozářilo temnotu vesmíru. Pro bombardéry nastalo minutu trvající peklo. Automatický zaměřovací systém si zaměřil veškeré bombardéry a všem railgunnovým bateriím rozdělil cíle. Servomotory rychle a přesně zaměřily zbraně na cíl a ve zlomku vteřiny zahájily palbu. Zářivé dráhy střel pročísly okolní vesmír. Jednotlivé stroje vybuchovaly a rozpadaly se na hromady trosek jako v pečlivě připraveném ohňostroji. Jediný z bombardérů nestačil vystřelit. Orijská flotila naštěstí neměla na palubě další stroje, protože zásoby munice pro tisícovku hlavní stačily bitevníku asi jen na deset minut palby.
Dva lehké křižníky byly zničeny a nyní se jako mraky trosek, místy ještě zářivě bílých, vznášely daleko za přibližující se orijskou flotilou. Zbývajících sedm lodí již bylo téměř na dostřel a jejich primární zbraně byly nabity a připraveny k palbě. Nadešel čas odhalit ono očekávané překvapení.
„Přízrak jedna. Tennessee, zahajujeme palbu.“
Ozval se na bezpečné frekvenci velitel letky přízraků. Ve skutečnosti však nešlo o Wraithy, jak by mohl někdo podle jména předpokládat. Přízraci byli elitní bombardovací letka a jejich jméno vycházelo z jejich strojů – B-312. Nikdo je nikdy nespatřil, dokud již jejich bomby nesměřovaly k cíli.
A v bitvě nad Avalonem nehodlali svou taktiku měnit. Osm letek se odmaskovalo v dostatečné vzdálenosti od nepřítele. Měli orijskou flotilu dokonale obklíčenou. Bomby v rychlém sledu opustily pumovnice a bombardéry znovu spustily své spolehlivé maskování. Několik sekundárních baterií křižníků se stačilo vzpamatovat včas na to, aby stačily vystřelit, ale s mizivým úspěchem. B-312 byly příliš rychlé, jedině bodová obrana by měla šanci nějakou zaměřit, ale pro tu byli příliš daleko. Jejich pumovnice byly nyní prázdné a více než stovka raket Mk X směřovala ke svým cílům.
Výbuch orijské flotily byl natolik silný, že na okamžik zazářil na obloze planety jako jasné slunce. Křižáci ho mylně připisovali výbuchu pozemských lodí. Veškerou komunikaci s flotilou totiž udržovali pouze převorové a ti se neobtěžovali o její ztrátě informovat své podřízené. Jejich úkolem bylo zabít co nejvíc nevěřících a srovnat tuto líheň zla se zemí a toto prostě nebylo nic, o čem by museli vědět.
Jejich pozemní jednotky však neměly šanci uspět. Zbývalo jich něco málo přes tisícovku, neměli těžké zbraně a nyní již ani orbitální podporu. A většina letecké podpory již byla v tahu. Převorové však měli v plánu poslední hrdinný útok. Velitel stanoviště s tím počítal a měl pro tento scénář připraveny vlastní plány. Křižáci se objevili na dohled od základny, stále v bezpečí svých přenosných štítů.
Spěchali k základně, jak nejrychleji to štíty zvládaly, ale proti nim vyrazily vlastní jednotky Avalonu. Tanky se s burácením motorů vyhrabaly z krytů a plnou rychlostí vyrazily přes pláň. Tváří v tvář blížícím se tunám kovu orijské síly zakolísaly. Převorové použili své schopnosti, několik tanků narazilo na neviditelné překážky, které jim bránily v cestě. Ale i převor měl problém na takovou vzdálenost zvednout do vzduchu kovový kolos. Nejsilnější z převorů zvládl zvednout jeden z tanků dobrý metr nad zem. Chystal se ho odhodit, když najednou ztratil veškeré schopnosti. Ostatní tanky totiž rychle překonaly vzdálenost mezi základnou a převory a ti se dostali do dosahu jejich rušiček. Bez jakékoliv snahy o brzdění vjely tanky plnou rychlostí pod štít, kde se ukrývali křižáci. Hlaveň děla zaměřila generátor a ten se proměnil v kus pokrouceného doutnajícího kovu. Křižáci zcela zbytečně opětovali palbu na tanky. Jakmile byly generátory vyřazeny z provozu, stali se snadnými terči kulometů.