SG: Povídky od M. - Rychlá záchrana...

Čakal som, že "odídu" všetci, ale ešte tento príbeh celkom neskončil a tak si počkám čo vymyslíte.
Veľmi slušné psycho, ale príbeh je napísaný dobre. sa na pokračovanie.
Nech sa darí a

no to snad ne!!

Toto je spoiler!!!:

právě jste udělaly něco nepěkného někomu, koho jsem si oblíbil víc, nežli skutečné postavy ze seriálu. Samozřejmě uznávám právo na to, že autor si může s povídkou dělat co chce(tedy pokud to pak není tak zvrhlé jako South park), ale tohle bylo moc podlé i na tebe. A proto ode dneška až do vyřešení té věci o které nehodlám mluvit budu držet hladovku(takovou, že vyřadím ze svého jídelníčku sladkosti a další dobroty )

Tedy až na tu věc, o které nehodlám mluvit to byl zatím nejlepší díl. Dokonce nemám ani žádnou výtku, tedy kromě té věci.

S pozdravem Arian Day

Ps: jsem si skoro jistý že tenhle slib mě bude stát život.

Podľa mňa sa im podarí dostať hlbšie do minulosti a odstrániť rituál, alebo pomôcť obetiam tým, že sa (obete) npr. povznesú a následne ožijú vo svojom čase a priestore, alebo niečo podobné.
Iná varianta je, že dievčatá chcú príbeh pomaly a možno drasticky ( ) ukončiť.


P.S.: Stúpenec Ori by sa mohol aj radovať.

no dovol, stoupenec ori nejsem, jen se my líbí jejich metody.....tak teď sem si to asi zvoral

Doufám že povznášení se Mooony s Mackenzie vyvarují. tohoto sistému jsem si užil až až s E.S.L. Jacksonem, to už bych je radši vyděl zemřít

to už bych je radši vyděl zemřít

No, je to možné. Ale som aj napísal, že sa môžu dostať aj do vzdialenejšej minulosti a toto všetko sa nemusí stať.
A s Ori si hlavu nerobím.

hezký,opět jsi nezklamala moc se těším na další

Jsem ráda, že se vám povídka tolik líbila . Někdy jsme to prostě musely udělat a někteří si to zvlášť vychutnali. Tak tedy, dlouho očekávaná část posledního dílu. Užijte si ji, protože já mám pro vás pak další povídku, která sice nebude dlouhá, ale zato by měla trochu pohnout dějem. Tak tedy přeji krááásné počtení

Budoucnost si předurčíme sami

část čtvrtá

"Měl by se maličko prospat," podotkla Mac.
"Myslím, že to je ten nejmenší problém," vysvětlil. "Náš McKay si nikdy pro sebe nebrble," zamručel. "Zní to, jako by si spíš s někým povídal..." Mac se rozhlídla.
"Ale...nikdo tady není," podotkla.
Will se na svou společnici podíval a trochu se rozesmál: "No to je asi ten zásadní problém.“
"Myslíš, že se baví se...Zuzanou?" špitla.
Zamračil se, "proč myslíš?" Oba ho pozorně sledovali. Moc si nebrblal, jen tak někdy něco prohodil. Chvíli se tvářil nepříčetně a v druhou chvíli byl naprosto v pohodě a na něčem pracoval.
„Vypadalo to, že ji má rád. Viděl ji umřít," pokrčila rameny. "Pár let zpátky se stala nehoda a Johna zabili. Po nocích jsem si s ním povídala taky," přiznala. "Byla jsem...myslela jsem, že se zblázním. Tohle trošku pomáhalo," šeptala.
Jen si povzdechl. "Na předčasné závěry je ještě brzo," vydal se za Rodneym. Co mu je, zjistí později, důležité bylo, aby odvedl svou práci tak, jak má. "Tak co, doktore? Jak to jde?" zajímal se.
Oslovený vzhlédl od práce a podíval se na něj.
"Jo, docela dobře," odvětil, "máte něco zajímavého?" Emerson dlouho neváhal. Popsal Rodneymu, co viděl a jak to vypadá u stáze. Chodby a všechno. Po jeho naprosto barvitém popisu nastalo ticho. Slyšeli vítr narážet do stěny. Všechny v místnosti to znervózňovalo. Napětí stoupalo. Najednou se ozvala rána. Mackenzie naskočila a vykřikla. Zbylí muži nadskočili taky. Spadl ešus. Mac se hned nahrnula k Willovi a pevně mu stiskla paži. Okamžitě ji objal a hladil po zádech. Druhý doktor se jen uchechtl. V tomhle šokovém okamžiku ho zřejmě něco napadlo.
"Co to sakra bylo?" zavrčela po chvilce plukovník. Pomyslela si, že má nervy na pochodu.
"Tužka narazila do ešusu, který byl na kraji stolu, shodila ho a spadla taky," mávl rukou McKay. Mac jenom zavrtěla hlavou a v duchu si vynadala, že se tak snadno polekala. Sedla si na jednu ze židlí a zaposlouchala se do doktorova výkladu, jak udělá pojistku, aby se město vyhouplo nad hladinu. Popravdě rozuměla jen spojkám. Po chvilce se přistihla, že začíná podřimovat. Nějak dávalo jejímu mozku zabrat, sledovat všechny ty vědecké názvy a termíny. Usnula. Doktor Emerson, ale bedlivě poslouchal McKaye. Plynule přešli k tomu, jak poslat zprávu do jiných realit. Po dvou hodinách to vzdali. Na nic nepřišli. Oba mlčeli a zírali z okna.
„Přemýšlel jsem, jaké by to bylo se vrátit," pousmál se Rodney. "Ta realita by už nebyla ono," pousmál se, "tahle změna nebyla plánovaná, třeba měla Zuzana umřít někde jinde a popravdě já taky," zamručel.
"Co tím chcete říct?" broukl.
"Tím chci říct, že ať se na to koukám z kterékoliv strany, tak přežije jen jeden," pousmál se.
"To nejspíš ano," přikývl. "Otázka je kdo."
"Tipl bych si tak plukovníka," broukl. "Do stáze se vleze jen jeden a ona je Antik, když vše nastavím a přijdu na to, jak z tohoto ven, pak ano, myslím, že by to měla být ona," pousmál se. Nechtělo se mu vracet zpět do své doby. Tady byl docela spokojený. Podíval se na jednu prázdnou židli a usmál se. Docela hodně tu byl spokojený.
"Nemyslíte, doktore, že by se k tomu měla taky vyjádřit," kývl ke spící Emerson.
Jen zakroutil hlavou, "nebude mít na výběr," pokrčil rameny.
"No, to se jí asi nebude líbit," uchechtl se.
"Je možné, že s tím taky nic neudělám," pokrčil rameny.
"Taky možnost," povzdechl si a přešel k Mac, která spala s hlavou na nějaké konzoli. Sundal si bundu a přikryl ji. V místnosti nastalo tíživé ticho. McKay zase něco klapal do svého notebooku, který si bral na misi. V duchu přemýšlel nad problémem, který měl. Znova byl slyšet vítr. Jediný kdo vypadal, že ho to znepokoje byl Wiliam. Rodney něco dělal na notebooku a Mac si zrovna dávala dvacet na konzoli.
"Tak to být nemůže!" vykřikl z ničeho nic McKay. Stoupl si a koukal naštvaně před sebe.
"Prosím?" zamrkal Will a koukal na něho.
"Ty se do toho nepleť," odbyl ho.
"S kým to mluvíte, doktore?" zeptal se pomalu Emerson. Druhý muž něco odsekl a rychle začal klapat do notebooku. "Doktore? S kým jste to mluvil?" zeptal se důrazněji.
"S nikým," broukl.
"Tak komu jste říkal, že to tak být nemůže?"
Chvíli mlčel, "sám sobě." William si ho ještě chvilku prohlížel, ale pak si jenom povzdechl. S ním vždycky byla domluva na houby. Mac se mezitím probudila a protřela si oči. Oddechla si, že Rodney už skončil s výkladem. Sedla si a zadívala se z okna.

Rodney naštvaně ťukal do svého počítače. To, co psal, nedávalo prakticky smysl.
"Děláš to blbě," zaznělo mu zpěvavě u ucha.
Vzhlédl od své práce. "Co myslíš?" zamručel potichu. Všiml si, jak se hnědovlasá žena opřela o konzoly před ním. Měla na sobě bílé tričko se sexy výstřihem.
"Myslím tím,“ protáhla, „že na to všechno jdeš ze špatného konce," usmála se. "Zkus zavzpomínat, jak jsme se kam dostali. Třeba na jiné místa, světy, a když už jsme u toho, tak, jak jsme se dostali do jiných realit," snažila se ho dostat na správnou cestu. Sedla si na židli a hodila si nohy na stůl. Koukl na ni a zvědavě ji pozoroval. Začala rukou klepat do antické slitiny. "Pam pam pam...no tak, to chceš říct, že jsem chytřejší než ty?" zazubila se.
"No to teda rozhodně nejseš!" zavrčel vědec, génius ve dvou galaxiích. Zelené oči se mu doslova smály.
"Jsem, jsem a jsem," protáhla. "No tak přiznej to, vím jak se odsud dostat a ty ne," vyplázla na něj jazyk.
Naštvaně si založil ruce v bok a opřel se o židli. "Tak mi pověz, co dělám špatně."
"Vem to z druhého konce, než to bereš," začala se znuděně otáčet na židli.
"Vzal jsem to odevšad," fňukl bezradně. Zakroutila hlavou a spadla ze židle. Rozesmála se.
Pak se na něj usmála. "No tak, jsem jen tvoje podvědomí, poslouchej mě alespoň jednou v životě."
"Tak jo, poslouchám." Protočila očima a spokojeně si lehla na zem. Odněkud vytáhla jablko a zakousla se.

"Tak se mnou hergot..." vykřikl McKay a postavil se. Najednou mu něco docvaklo. "Mám to!" vyknikl.
"Co?" zajímala se Mac, která do té doby hrála s Williamem piškvorky.
"To jak se odsud dostat, teda zvrátit to...teda není to úplné, ale něco mám."
"Skvěle," pousmála se žena. Najednou jí hlasitě zakručelo v břiše. "Ehm...pardon," špitla. Oba doktoři se usmáli. Jo, taky měli hlad. "Měli bychom najít něco k snědku," hlesla.
"Malý dotaz, co tu chceš najít, kromě uschlých stromů?" pozvedl obočí Emerson.
"Větší dotaz, co chceš jíst, když nebudeme mít jídlo?"
"Já mám ještě zásoby, v šest tisíc let starým městě, není nic," broukl.
"No to vím taky," broukla. "Na kolik dní máš zásoby?"
"Na pár, ale zlato, tady nic nebude, tady chcíp pes...myslím to jako metaforu."
Zarazila se. "Co myslíš jako metaforu? Toho psa...nebo to zlato?" zeptala se potichu a podívala se na něho.
"Ježiši, psa," protočil oči.
"Aha," přikývla a posmutněla. "Půjdu ven," broukla a přešla po ochoze směrem na balkon. Will si povzdechl.
"Jdu se projít," broukl a vzal si vysílačku. Rodney jen nepřítomně přikývl. Snažil se dotáhnout svůj plán k dokonalosti. Mac se vrátila do kontrolní místnosti o pár minut později.
"Kde je Will?" zajímala se a rozhlížela se.
"Šel se projít,“ zazněla odpověď.
„Sám?" broukla. "Půjdu ho najít. Zvládnete to tu sám?"
Podíval se na ni, jako na hloupé dítě, "byl jsem tu sám celou noc a více jak půl dne, co myslíte?"
"Dobře," pousmála se. "Kdyby vám bylo smutno, volejte," ukázala na vysílačku. Jen zakroutil hlavou a pomyslel si něco o blondýnkách. Mac se rozeběhla do města a cestou se snažila telepatií najít Willa. Našla ho někde na jednom ze vzdálených balkónu. Zaklepala, aby ho nepolekala.
"Ahoj," špitla. "Můžu?" Přikývl a stále hleděl na oceán, sem tam kolem štítu proplula rybka. Přešla k němu a opřela se o zábradlí. Byla maličký kousíček od něho.
"Půjdeš pak do stáze," oznámil jí.
"Cože?" šokovaně se na něho podívala.
"McKay tam nevleze a ty máš větší šanci na přežití."
"A co ty?" podívala se na něho. "Proč tam nejdeš ty?“ Podíval se na ni stylem, že o tom nechce diskutovat. "Ale mě se nikdo na názor neptal," namítla.
"Asi nebyl důležitý," pousmál se. "Kdybychom tady zůstali, tak pravděpodobně by tu brzo byli obyvatelé," ušklíbl se. "To by změnilo běh všeho, takže když se hodíš do stáze, pak to bude ok.“
„Co vy?" zašeptala. "Co když to nevyjde? Co když se stáze pokazí a já tam stejně umřu?"
"My? To vymyslí doktor co dál, my momentálně nejsme důležití, jak říkala kapitán, stejně tu všichni umřem, tak co řešíš?" povzdechl si. "A když umřeš, tak se to stane znova a znova."
"Pokud to přežiju do doby, než mě někdo najde, to budu potom žít s nima? S lidma, kteří tady budou?" hlesla.
"Pravděpodobně ano. Do stáze se vleze jen jeden." Otočil se na ni. "Neříkám, že musíš s nimi žít, ale možnost, že McKay najde tu správnou realitu, je mizivá. Nevím, jaký našel způsob, navíc mu už hrabe," objal ji. "Na závěry si ještě počkáme."
"To bych měla žít s cizími lidmi, bez přátel, rodiny...bez tebe," zašeptala potichu. Nic neřekl. Stejně to tak dopadne, ať bude dělat, co bude chtít. "Tohle není fér. Není!" řekla tvrdohlavě. Povzdechl si a podíval se na ni.
"Počkej si na to, s čím přijde Rodney," uzavřel diskuzi na dobu neurčitou. Zadívala se někam do dálky.
"Myslela jsem, že když jsem našla Johna a zamilovala jsem se do něho, že mám všechno. Muže, kterého miluju, nádhernou dceru, ale jakmile jsem uviděla tebe, zjistila jsem, jak strašně jsem se mýlila. Myslela jsem, že Johna miluju a nikdo jiný pro mě nikdy nebude existovat. Další věc, ve které jsem se spletla. Nedokázala jsem si představit, že se zamiluju do někoho jiného, ale stalo se," podívala se na něho. "Těch pár dní...připadám si jako v jiném světě," hlesla. „Celou dobu jsem byla ráda, když jsi byl vedle mě; když jsi se mě jakkoliv dotkl. Prostě když jsi byl blízko. Chtěla jsem, abys to věděl," špitla a pomaloučku se vydala ke dveřím. Teď to věděl a ona mohla být v klidu, že nic netají. Dvěma kroky k ní přešel a objal ji.
"Ať to dopadne jakkoliv," podíval se jí do očí, "cítím to samé co ty, ale evidentně nám to není souzeno.“
„Tohle taky není fér," hlesla a přitiskla se k němu. "Měli bychom si ten zbývající čas užít." Pousmál se. "Měli bychom jít zjistit, na co McKay přišel," pohladil ji po vlasech. Pak se odtáhl a chytil ji za ruku. Pomalu ji táhl do kontrolní místnosti.
„Co takhle být jednou sobečtí?" navrhla v půlce cesty. "Vykašlat se na budoucnost a jenom si užít přítomnost. Poslat Atlantis na hladinu a začít žít jako její obyvatelé?"
"Změnit běh celé jedné reality, nechat přátele umřít. Copak jsme se nenatrápili už dost?" podíval se na ni. "S tímhle bych nemohl žít," broukl. "Pokud je šance to změnit udělám vše, aby se to stalo." Vypadl rozhodnutě. Neřekla ani slovo, ale ruku mu chytla pevněji. Po zbytek cesty neprohodili jediné slovo. Jakmile dorazili do kontrolní místnosti, tak se jim naskytl děsivý pohled. Doktor McKay vypadal, jako by s někým mluvil. Chodil po místnosti a rozhazoval rukama. Oba ho zaraženě pozorovali.

„Tak mě poslouchej," zavrčel a založil si ruce na prsou. Pohlédl někam k oknu, "pořád jen naznačuješ, ale nikdy nic neřekneš!"
"Ale no tak, Rodney, ty to víš," usmála se Zuzana. Zatvářil se uraženě. Sedl si na židli. Kapitán k němu přišla a objala ho kolem ramen. "Víš to, protože když to vím já, tak ty to tušíš." Šťouchla ho do břicha. "Na odpověď jsi dávno přišel.“
"Když já nevím, co mám dělat. Nemůžu na to přijít. Musíš mi pomoct víc."
Povzdechla si. "Ale já nemůžu," zahučela. "Nemůžu ti pomoc, můžu jen naznačovat, přijít na to musíš sám.“
"Proč mi nemůžeš pomoct?!" zavrčel. „No jo, vlastně, moje podvědomí," zamručel. "Hele, to by ses mohla třeba svlíknout, ne?"
"No to bych teda nemohla. Rozptylovalo by tě to."
"A ten výstřih mě nerozptyluje? Zapomeň na to,“ mávnul rukou. „Proč se žádný můj výmysl nechce svlíkat," povzdechl si. "Ani mě neposlouchají, jen komandují… hele a co to nastavit ten přístroj tak, aby pak mohla jen rozeslat zašifrovanou zprávu do všech realit?" Koukl na ni, čekal na schválení. Usmála se. Přišel na to. "To je jako ano?" vyhrkl.
Znova se zářivě usmála. "Co myslíš, ty můj malý šílenče?"
"Ano! ANO! ANO! ANO!!!" začal jásat a poskakovat kolem.
Zastavila ho. "Tak to bychom měli tu jednoduší část za sebou, nemyslíš?" Zadíval se na ni nechápavě. "Teď jen vymyslet zprávu do všech realit, kterou pochopí každý McKay, tedy hlavně ty a ten u Mackenzie, hm?" koukla na něj a doslova se vyžívala v tom, jak se zhroutil na stůl.
„Co to napsat přímo, hm?" zkusil to.
"Nazdar, Rodney, víš, tak se nám něco podělalo a vyskočili jsme v nějaké realitě čtyři tisíce let nazpět, teda možná, no takže tě prosím, nechoď tam… hahaha, další vtip by nebyl?" zamručela a sedla si na konzole před ním.

"Doktore?" broukl naprosto šokovaný Emerson.
"Ano?" otočil se na něho Rodney.
Psycholog přišel k vědci a prohlídl si ho. "Jste si jistý, že jste v pořádku?"
"Já? Jo, naprosto," pousmál se.
Sedl si na místo, kde seděla Zuzana. "S kým tedy mluvíte?"
"Bacha! Sedl jste si na...!" vyhrkl McKay. William se na něj podíval s pozvednutým obočím a naznačil mu, aby to dokončil. "Ehm...konzoly," broukl Rodney a zamrkal, když tam Zuzu neviděl. Zamračil se. Rozhlížel se po místnosti a hledal ji.
"Doktore, hledáte někoho?" zajímal se Emerson. Neposlouchal ho. Viděl se mihnout něco u brány. Rychle se tam rozeběhl.
"Rodney!" vyjekla Mac a rozeběhla se za ním. Cestou tázavě koukla na Willa.
"Zbláznil se," oznámil jí a běželi za ním. On se hnal chodbami za svým přeludem, věděl to, ale taky zároveň tušil, že jde o něco důležitého. K překvapení plukovníka běžel mnohem rychleji než její McKay. Netáhl se. Na to nebyl čas. Pomalu zjistili, že mířil k místnosti s ZPM. Doběhli chviličku po něm. Pobíhal v místnosti a snažil se získat nějaké data. Nevypadal zrovna nadšeně. Po nějaké chvíli vypojil dvě ZPM a usmál se. Pak se otočil a zamířil zase nazpět. Musel udělat nějaké výpočty. Zarazil se v půli pohybu. Zíral na Emersona a Blackovou. Mac na něho jenom vyjeveně koukala a nějak nenápadně se snažila popadnout dech.
"No ehm," vydechl. "Napadlo mě, že když předtím zbylo jen jedno ZPM lehce nabyté, tak bychom to měli udělat i teď," zářivě se usmál. To bylo první, co ho napadlo.
Mackenzie něco nesrozumitelného vydechla. Snažil se nerozesmát. Zuzana za ní dělala různé ksichtíky. Tázavě se na něho podívala a pak koukla na svoji uniformu, jestli někde nemá flek. Rozesmál se naplno.
"Tak tohle je děsivé," špitla a podívala se na Willa.
"Doslova," hlesl. "Doktore," odehnal Mac a naznačil ji, aby šla jen za dveře. "Vysvětlete mi, co se tu děje, rád bych byl v obraze," přívětivě se usmál. Žena poslechla a odplížila se za roh.
"Nic," usmál se. Jenže William mlčel. "Nejsem blázen!" zavrčel.
"Jistě že ne," broukl bodře.
"Jsi blázen," prohlásila Petersonová do ticha.
"Nejsem!" ohnal se McKay.
Žena se ušklíbla. "Dobře, řekněme, že jsem jen výplod tvé šílené mysli, co pak jsi?" přešla k němu. Začala kolem něj obcházet, "co si Williamek pomyslí? Takhle tu křičet..."
"Sklapni," zavrčel. Udělala uraženou a stoupla si vedle Emersona a zatvářila se stejně. "No tak, nech toho," broukl. Zuzana se ušklíbla a otočila. Zmizela. Doslova se mu rozplynula před očima. "Počkej!" vyhrkl. "Zuzano!" vykřikl a rozeběhl se na chodbu. Snažil se ji najít. Tam vrazil jenom do Mac, kterou shodil na zem. Nevšímal si toho a běžel dál. Musel ji najít, nemohla jen tak odejít, nemohla ho tu nechat. Will se rozběhl za ním. V tomhle stavu si mohl někde ublížit. Přeskočil Mac. Podle něj byla v pohodě, viděl ji sbírat se ze země. Vydala se za nimi. Připadali si jako v nějakém béčkovém filmu. Všichni všechny honí a špatní herci pobíhají po scéně. Rodney právě vběhl do nějaké dlouhé rovné chodby. On byl asi tak v půlce, Will v první čtvrtině a Mac tam právě vbíhala. Měla toho dost, takže před Rodneym vytvořila štít, o který se rozplácl. Spadl na zem a zíral do chodby před ním. Hledal ji pohledem, někde tam určitě byla, jeho halucinace, vize, nebo jak tomu říkal, ale nemohla odejít, nesměla.
"Tak jo, doktore, co kdybyste se uklidnil a maličko prospal," zafuněl Will a vytáhl ho na nohy.
"Spal jsem dnes v noci," hlesl. "Musím přijít jen na to, jakou zprávu poslat," skoro fňukl. "Alespoň to budu mít rychle za sebou."
"Tak to vymyslíme spolu, ale vrátíme se k bráně," hlesl Will. Potichu přikývl a se svěšenou hlavou odcházel. Mac se koukla na Willa. "Myslím, že se nikdy nesmířil s tím, že by mohla zemřít," zašeptal a v tichosti následoval vědce. Jenom přikývla a šla za nimi. Pro dnešek toho bylo dost. Celou noc pak slyšela z vedlejší místnosti Rodneyho, který s někým mluvil. Ani ona, ani William se nevyspali. Jenom leželi u sebe a byli úplně potichu. Nemělo cenu cokoliv říkat. Mac se k němu přitulila blíž a jemně si dala svoji tvář k jeho. Doufala, že mu to nevadí. Nevadilo. Přitáhl si ji blíž a zíral do stropu.
"Je mi ho líto," špitla.
Pousmál se: "Takhle svým způsobem šťastný.“
„Je to děsivé."
Přikývl. "Děsivé je, že pokud se to všechno vrátí do původního stavu, tak ti dva se asi nikdy nedají dohromady. Je děsivé, jak jim na sobě a na každém záleží... Myslím si, že kdyby šel McKay, tak se bude chovat stejně."
„To já nevím, skoro je neznám."
Potichu se rozesmál, "já taky ne a vlastně mě i překvapila doktorova reakce. Nečekal bych, že se takhle začne chovat."
„To asi nikdo."
"Co na tom sejde, zítra svět skončí," ušklíbl se nad svou metaforou.
„Nechci, aby tohle skončilo."
Povzdechl si, "ani já, ale musí." Chtěla ještě něco říct, ale pak si to rozmyslela. Jenom se k němu přitiskla. Hladil ji po zádech a čekal, než konečně Rodney zmlkne. Stalo se to až za několik hodin. Ani jeden z nich do té doby nespal. Ale teď když měli klid, mohli. Will vjel Mac pod tričko a uklidňujícím způsobem ji hladil po zádech. Takhle najednou vypadala spokojeně. Po dlouhé době se jí podařilo usnout. Will jí dal pusu do vlasů a chytnul ji za ruku. Přitáhl si ji k sobě a zavřel oči. Zanedlouho po ní usnul taky.

Ráno je vzbudil nějaký hluk. Oba se rychle vyhrabali ze spacáků a rozeběhli se za hlukem. Rodney rázoval okolo konzolí a už byl v plné práci.
„Večer jsme konečně složili zprávu," broukl. "Stačí to jen poslat, je zakódovaná." Mluvil k nim. Nějak tušil, že tam jsou. "Máte tam i planetu, kam pak jít," pokračoval ve vysvětlování, "tam vám nechám další instrukce." Usmál se a otočil se. "Další problém je, že se dvakrát vzbudíte a vyměníte vždy jedno ZPM." Mac jenom poslouchala. „Pak stačí tem lidem tvrdit, že jste Antik a vysvětlit jim situaci, budou stejně zatvrdlý, jako my. Probudíte se přesně ve stanovenou dobu." Podrbal se na hlavě. To, že zpráva dojde do jejich realit trochu dříve, nevadí, to už si pak ohlídají. "Myslím, že je to všechno." Napadlo ho, že by to mohl poslat teď, jenže raději zjistí, jak funguje neznámý přístroj a pak začne riskovat. Když zjistí, že jde nastavit přesný čas i datum, kdy má být zpráva doručena, udělá to, ale do té doby se zdrží jakýkoliv risků.
"Dobře," přikývla. "Ale...co vy?" zeptala se potichu. Nechtěla žádné výmluvy, chtěla jasnou odpověď, co budou dělat oni, když ona bude ve stázi.
"Půjdeme připravit ten přístroj," usmál se Rodney, "je zhruba tři míle severně od brány v malé jeskyňce."
„Nemůžu jít s váma?" skoro škemrala. "Prosím." Oba jen zakroutili hlavou, ve znamení, že nemůže. Tohle byla pouze pánská jízda. Doprovodili ji až ke stázy. Will ji naposledy políbil. Po tváři jí stékaly slzy. Jenom ho pevně objala. Pomalu se jí vymanil z obětí a dal jí do ruky tablet. Ten Mac pevně stiskla.
"Když...když zprovozníte ten přístroj, vrátíte se sem?" zašeptala.
William ji natlačil do stáze a usmál se. "Ne, sem se vrátit nemůžeme," broukl.
"To tu budu sama?" zašeptala vyděšeně. Nejradši by se zastřelila na místě. Ani jeden jí neodpověděl. Viděla Rodneyho, jak mačká několik dalších tlačítek. Chtěla něco vykřiknout, ale cítila, jak jí proudí teplo do celého těla. Celý svět náhle zčernal. Pohltila ji temnota a samota. Až se jednou konečně probudí v tu správnou chvíli, pak už jen udělá to, co musí. Nic víc...

„Víš, napadlo mě,“ zamručela kapitán Petersonová na Andyho Greena, „že bych si vzala na pár dní volno. Prostě vypla, přestala pracovat a...“ zarazila se a koukla na dobrého přítele. Z nějakého důvodu chtěla znát jeho názor, hlavně věděla, že mluví hlouposti.
„Myslíš to volno, jako před dvěma dny?“ ušklíbl se muž. Tenkrát dostali volno úplně všichni. Najednou zjistili, kolik toho ještě musí udělat, jaké sklady potřebuji sečíst jejich obsah. Dovolená tu byla jen symbolická a hlavně nikdo nedokázal doopravdy vypnout.
„Zapomeň na to,“ mávla rukou. „Víš, docela se těším,“ kapitán nasadila profesionální výraz, právě vešli do kontrolní místnosti. „Když půjde všechno dobře,“ zazubila se. „Tak možná budeme uzavírat nějakou smlouvu.“ Protáhla se. „Mají zajímavé zbraně, vždycky mě fascinovali, ale nikdy nám nedovolili se na ně ani podívat.“ Šla si sednout na schody. Do mise měli ještě deset minut. Andy se snažil uklidnit právě příchozího doktora Emersona, který vypadal hodně nervózně. Zelenooká žena se jeho nervozitou doslova bavila. Tahle zábava ji rychle omrzela. Začala v pravidelných intervalech sledovat hodinky.
Do začátku mise měli ještě pět minut. Kapitán vstala a vyšla po schodek do řídícího centra. Zbytek jejího týmu už tu měl dávno být. K jejímu překvapení tam narazila na McKaye a Woosleyho. Oba o něčem zaujatě diskutovali.
„Děje se něco?“ snažila se nenápadně zapojit do diskuze. Měla neblahé tušení, že se to týká nastávající mise. Oba muži na ni pohlédli.
„Mise se ruší,“ oznámil Rodney, „vzpomněl jsem si na jednu zprávu, která nám přišla poměrně nedávno. Nevím, jestli si to pamatujete, kapitáne, byla docela důmyslně zašifrovaná a...“ tady byl hrubě přerušen.
„K věci, McKayi,“ zahučela. Matně si na to vzpomínala.
„Jde o to, že to bylo varování na dnešní den, na přesnou hodinu, na ty samé slavnosti, nemáme tam chodit.“ Tohle bylo poněkud stručné podání.
„Ale...“ Zuzana to nějak nechápala, přece tam měli jít. Byla to čest, zahodit takovou možnost. „Vždyť...oznámím to týmu,“ zamručela. Otočila se k odchodu. Jenže než stihla někam dojít, zastavil ji ještě Woosley.
„Kapitáne, pak se stavte u mě v kanceláři, rád bych s vámi mluvil,“ pousmál se. Jen přikývla. Zrušená mise, kobereček u velícího, vypadalo to na parádní den.

KONEC

Sláva, všichni jste blázni, jen já jsem parník

Toto je spoiler!!!:

Z nějakého důvodu mám rád šílence. Občas, když jsem ve společnosti, mluvím si sám se sebou. Udivené obličeje procházejících mě fascinují. Posledních pár dnů mám vedle počítače položenou Marsku a nejednou jsem se přistihl jak nad ní slintám. Co bych si počal, kdybys na dovolené zůstala jenom o den déle.

díl jako vždy pěkný a už teď se nemůžu dočkat něčeho dalšíko. Občas přemýšlím, jestli má cenu sem vůbec psát, když je jasné, že s toho budu nadšen.

mno co dodat. bla bla bla, nějaká omáčka kolem, atd.

Edit: och, já píšu jako první

pekne ale ma to vela otvorenych koncov.

Super!
To snáď stačí.
sa na poviedku.

Děkuji všem za komentáře. (Věřte mi, ráda je čtu .)Jsem ráda, že ještě mám věrné čtenáře, které stále baví moje povídky. Jsem také ráda, že se vám líbila společná povídka.
Bohužel vám ale musím říct špatné zprávy, odjíždím. Vracím se až 17. a pak nevím, jak rychle stihnu před dalším odjezdem přidat povídku. Obávám se, že asi nikoliv. Proto jsme se rozhodla, že vám dnes přidám další.
Tak tedy, povídka není dlouhá. Je to opět jedna se série s kapitánem Petersonovou. Patří k těm temnějším povídkám. Nechci jí nic prozradit ani urychlit. Bude na ni určitě navazovat ještě jedna, která těm bystřejším pravděpodobně odhalí některé věci, které budou následovat. Tak, už vás nechci zdržovat těmi dlouhými řečmi. Doufám, že se vám bude povídka líbit. Pěkné počtení.

Navždy utajeno

Řešil jsem problém. Možná nebyl tak strašný, ale řešil jsem ho. Vím, že tobě to tak nikdy nepřijde, ale chtěl jsem ti jen říct... Nemůžu, já už dál nemůžu. Zní to zženštile od muže, jako jsem já, ale nedokážu ti být nadále oporou, nedokážu zavřít oči, abych neviděl to, co mě do dnešního dne děsí. Chci se vrátit domů, ale vím, že už nikdy neřeknu ... já se nevrátím, nemůžu. To celé, co jsem ti chtěl říct je... sbohem...

Papír byl zmačkaný, zmáčený slzami. Vítr ho jemně tlačil na konec balkónu, kde se zastavil o starou antickou slitinu. Všichni přítomní zapomněli na nějaký kus zmuchlaného papíru. Podivné ticho děsilo každého, kdo se jen pohnul. Každý si přál, aby se ozvalo alespoň něco, třeba jen křik, pláč...cokoliv. Zazněl výstřel a pak, jako by svět ohluchnul.
Jediné, čeho byl major Lorne schopný, bylo, že nemotorně plácal ženu, která se na něj pověsila, po zádech a nechápavě koukal na sklo, přes které se táhla dlouhá rudá skvrna. Tohle přece nebylo možné. Podnikli všechny kroky, které mohli, aby tomuto předešli. Hlídali lidi na každém kroku, pomalu jim četli pohádky na dobrou noc a teď? Možná si doopravdy Smrt najde každého z nás. Povzdechl si. Snažil se nějak dostat nazpět do reality, ale nemohl. Byl doslova fascinován tím, co viděl. Opatrně pustil doktorku a pomalým krokem šel ke sklu. Lehce se pousmál. Tohle bylo jednoduché vyřešení problémů. Jedna střela...
„Majore...“ někdo jej chytl za rameno a otočil jej rychlým trhnutím k sobě. Vrátil se nazpět, uvědomil si, nad čím do téhle doby uvažoval. Zatřásl hlavou.
„Ano?“ vykoktal Evan. Pohlédl do tváře zelenooké ženy, která měla po celém obličeji rudé kapky.
Petersonová se lehce pousmála a pak řekla: „Postarejte se o doktorku Weissovou, prosím, musíme uklidit to tělo.“ To bylo vše. Vždy zbyla jen těla. Mohla Joansona přemlouvat, jak chtěla, ale sama tušila, že mu nedokázala pomoct. Věděla to od samého začátku, co stála naproti němu a koukala mu do očí. Viděla v nich zoufalství a neskutečnou prázdnotu, přesně to, co viděla každý den ve svých očích, když se dívala do zrcadla, jen na rozdíl od toho muže ona byla srab. Možná proto měla klíče od zbrojnice. Jenže vždy se v tuhle chvíli ptala sama sebe: „Kdo bude hlídat hlídače?“ V duchu jí malý pitvořivý hlásek odpovídal: „Já.“
Sama opatrně zapnula černý pytel, ve kterém měli přenést nešťastníka do márnice. Márnice byla jen obyčejná místnost, ke které kdysi přišla doktorka Weirová a řekla, že bude splňovat takovou a takovou funkci. Nakonec v ní sama doktorka skončila, stejně tak jako mnoho dalších. Nikdo se neobtěžoval, aby městskou márnici přesunul jinam. Ti méně otrlí se jí vyhýbali obloukem, jiní ji neustále navštěvovali.

Dveře se s tichým syčením otevřely. Odhalily to, co skrývaly. Místnost musela být kdysi malý a tichý pokojík. Veškeré věci, které zemřelý vlastnil, byly stále uložené v krabicích.
„Ani si nevybalil,“ zašeptala příchozí. Možná spíše pro sebe než pro někoho dalšího.
„Divíte se?“ zamručel muž vedle ní. Žena na něj pohlédla. Stále nenašla čas na to, aby si umyla obličej.
„Ne, Greene, nedivím se... kdo ví, kde vlastně byl. Kdo ví, jak dlouho tam vlastně trčel,“ pokrčila rameny. Muž vzal jednu krabici. Nahlédl dovnitř, to samé udělal u dalších dvou. „Perfektně sbalený, že ano?“
Andy Green překvapeně pohlédl na svou velící. Poslední věta měla být jen konstatování. Ona tohle čekala, musela vědět, že tu najde perfektně sbaleno. Stačilo jen odnést bedny pryč. „Třeba tu bude něco, co to všechno vysvětlí...“
„Andy,“ povzdechla si žena a zamířila ke stolu. „Nic se nemusí vysvětlovat. Pravděpodobně viděl něco, s čím se nedokázal smířit,“ zašeptala. Pohledem se zastavila na bílé obálce. Nebylo tam žádné věnování, nepatřila nikomu. Vzala ji do ruky a prohlédla si ji. „Odnes tyhle věci do skladu, později to pošleme s tělem na Zem.“ Hlas jí zněl poněkud nepřítomně. Hleděla na obálku a pak si ji zastrčila do vesty.
„Možná v krabici bude něco jako deník, každý si ho tady ve…“ zarazil se.
„Bude stačit, když to dáš do skladu,“ řekla pevným hlasem kapitán. „Kdyby mě někdo hledal, budu v tělocvičně,“ oznámila mu. Zřetelně viděl, jak si vypnula vysílačku. Zajímalo by ho, co se nacházelo v tom dopise, ale něco mu říkalo, že se to nikdy nedozví.

„Kapitáne, kapitáne, řekněte mi, kolik je vás takových. Vím, že jste mě pronásledovala. Dávala jste na mě pozor, ale já už dál nemůžu!“ mužův pohled se na malou chvíli zastavil na své vyděšené přítelkyni, která stála nedaleko. Někdo ji držel. Nikdo je neslyšel, nemohl.
„Poručíku, položte tu zbraň, prosím,“ zelenoočka doslova prosila. Viděla v jeho očích strach, přesto jeho pohyby byly rozvážné. Působil rozhodnutě. Ruce se mu neklepaly. Žena se k němu snažila přiblížit. Viděla pár sebevrahů, ale on? V mysli se jí vybavila říkanka. Jak vlastně začínala?
Když sluníčko zapadá,
sedmikráska chřadne.
Ke spánku se ukládá
do postýlky chladné.
„Pronásledujete mě?“ odfrkl. „Zahnala jste mě do kouta!“ obviňoval. „Je to vaše chyba!“
„Vzpamatujte se! Položte tu zbraň, nechápu ani, o čem mluvíte,“ snažila se jej tak zoufale přemluvit. Zbraň se zaleskla. Pomalu si ji přiložil ke spánku. Možná přijdou hrdinská slova.
Vše další se odehrálo tak rychle. Zuzana se rozeběhla, chtěla ho zastavit. V jednu chvíli běžela a v druhou ji zastavil výstřel. Rudá krev se rozprostřela po skle a nezapomněla ani na kapitána. Žena stála naprosto ohromená a sledovala celý výjev před sebou.
„Uložme sedmikrásku, do chladné postýlky,“ to byla první myšlenka, která ji napadla. Pravda, někdo to musí udělat, pravděpodobně ona...

Zuzana si sedla do tělocvičny. Tohle bylo jediné místo, kde si jí nikdo nevšímal. Každý se věnoval svému. Netoužila po pozornosti, chtěla se ztratit. Pokud chcete, aby vás ostatní přehlédli, jděte do davu. Věděla, že pokud se jí nedovolají, zkusí její pokoj. Tam hrozilo nebezpečí, že by po ní lidi chtěli, aby ty dveře otevřela. Mohlo se taky stát, že dveře by pak už nemusela nikdy zavřít. John Sheppard velmi rád používal Ronona jako dobývací stroj.
Pohodlně se uvelebila na lavičce. Zády se opřela o stěnu. Chvíli pozorovala lidi okolo. Nakonec z vesty vytáhla obálku bez věnování. Uvažovala, že by o ní měla přece jen někomu říct. Pak došla k názoru, že Andy je někdo a ten se ptát nebude.
Prohlížela si dopis. Musel jej zavírat ve spěchu. Obálka nebyla pořádně zalepená. Opatrně ji otevřela, jako by se bála, třeba by na ni mohlo něco vyskočit. S mírným zaváháním vytáhla papír stejné barvy, jako byla schránka, která jej schovávala. Rozevřela ho. Zamračila se. Papír byl lehce zvlněný, jinak naprosto prázdný. Prohlédla si ho z jedné i druhé strany, zkoušela to proti světlu a nic. Na první pohled vypadal prázdně jako obzor. Jenže, proč by si pak dal tu práci a vůbec to dělal? Tohle nebyl jeho styl. Zamyšleně vstala. Pomalým krokem se vydala ke skladu, kam Green odnesl věci mrtvého.

„Kapitáne, co vy tady?“ vyskočil poručík Joanson zpoza rohu. Zářivě se usmál.
Zuzana zareagovala doslova pohotově: „Procházím se.“ Všimla si jeho nedůvěřivého pohledu. Připadala si jako paranoidní blázen. Vždyť ten chlap vypadal klidně. Co ten mohl udělat? Dokonce i Emerson ho prohlásil za zdravého. Zase jen ona byla nedůvěřivá. Důvěřuj, ale prověřuj, zamručelo její já. „Jste v pořádku? Všimla jsem si, že více času trávíte v opuštěné části města,“ hlesla. „Pokud si nemáte s kým promluvit…“ za tohle by se nejraději proklela. Opravdu si připadala jako blbec.
Blázne, blázne, podívej…
„Kapitáne, vaše starost mě dojímá, ale jsem naprosto v pořádku,“ ušklíbl se, „ale pokud chcete zajít na večeři, stačilo říct hned.“ V tuhle chvíli byla Zuzana ráda za to, že kolem byly jen šedivé zdi. Ty se jí smát nemohly a ona mu ani nemohla pohrozit, že jej dá do hlášení.
…celej svět je šedivej...
„Poručíku, nedělejte si naděje, za tu námahu mi nestojíte. Jen nechci, aby se mi někdo zbláznil a pak bych musela po něm utírat podlahy,“ zamručela nazpět. Momentální skóre bylo jedna ku jedné.
…koukni přes barevná sklíčka…
„Škoda, a já doufal, že byste mohla… ale pravda, nestojím vám za to,“ pokýval hlavou. „Tolik povyku kvůli trošce rozlitého mlíka,“ ušklíbl se. Pomalu se kolem ní prosmýkl. Vypadal trochu povýšeně, zdálo se jí to divné. „Tak, a já si jdu pro teplé mlíko, aby se mi dobře spalo, víte, jak to chodí u alergiků na tuhle potravinu…“
…co ukáže troška mlíčka?
Trhnutím se probudila. Stejným trhnutím se posadila. O čem se jí zdálo? Co to vlastně bylo? Tušila, že to bylo důležité. Vyskočila z postele a podívala se na prázdný dopis. Patřil jí, věděla to, ale stále jí něco chybělo. Někde vzadu v hlavě ta myšlenka byla, ale ona ji ne a ne dohonit. Otevřela stránky deníku, který našla v jeho věcech. Prázdné jako ten nejpustší oceán. Musel si něco psát, dokonce i ona něco takového dělala. Nenechávala by stránky prázdné, to nebylo správné. Z jedné ze spodních zásuvek vytáhla svůj deník a otevřela jej. Jak tušila, všechny stránky měla popsané a zašifrované, kdokoliv by si chtěl počíst, musel by znát klíč.
A přesně v tuhle chvíli tu myšlenku dohonila. Podívala se na stránky svého deníku a pak na prázdné stránky deníku mrtvého. Podhledem sjela k dopisu. Klíč, to bylo ono, co hledala. Celou dobu to měla před očima. Nejraději by si vynadala. Vše schovala a rozeběhla se k Teyle.

Ťuk, ťuk, co to je?
Několikrát zabušila na dveře pokoje mimozemšťanky. Ne, tohle do rána nepočká, ta myšlenka byla tak silná a ona byla odhodlaná. Musela zjistit, jestli jsou její myšlenky po cestě, která ji dovede k cíli.
Ťuk, ťuk, kdo to je?
Znovu zabušila, možná o něco rázněji. Slyšela, jako by na druhé straně někdo mručel. Téměř neslyšné šustění deky dolehlo až k ženiným uším. Přešlápla z nohy na nohu. Skoro slyšela dech ženy, která se pomalým krokem blížila ke dveřím.
Blíž, jen blíž,
Tichý sykot doprovázel otvírání dveří. Žena na druhé straně zavřela oči. Světlo z chodby ji trochu oslepilo. Zelenoočka však věděla, že smysly druhé ženy běží na plný výkon. Bez očí by se ubránila.
to teprv uvidíš...
„Teylo, omlouvám se, že ruším, ale potřebuji pomoc...“

V pokoji se vznášela vůně spálené síry. Na starém stole zhotoveném z antické slitiny stála svíčka, které ozařovala široké okolí. Kapitán Petersonová vzala opatrně čistý papír do ruky. Pousmála se, takhle si psali s bratrem vzkazy, když byli malí. Jak dlouho to bylo, co něco takového dělala? Měsíce? Roky? Nepřemýšlela nad tím. Opatrně vzala část dopisu do ruky a přiložila jej nad svíčku. Papír začal hnědnout. Posouvala jím tak, až vše, kromě textu, zhnědlo. Vítězoslavně se pousmála.
„A mám tě,“ ušklíbla se. „Chtěl jsi, abych tohle našla jen já?“ otázala se v duchu. Jak čekala, odpověď nepřišla. Zamručela. Svíčka ozářila deník mrtvého poručíka Joansona. Do rána měla práce jak na kostele. Vše si přečte později.

„Cos po mě vlastně chtěl?“ zašeptala kapitán Petersonová a otočila další stránku v deníku. Rukou si nasměrovala vidličku směr pusa. Pak už jen snědla z hrotů kus své snídaně.
„Prosím?“ otázal se její společník, který si právě přisedl. Kapitán se na něj podívala a pak si teprve uvědomila, kde je, jak se jmenuje a že naproti ní sedí její nadřízený, Evan Lorne.
„Omlouvám se, myšlenky mě předběhly.“ Nevinný úsměv muže přesvědčil o pravdivosti jejích slov.
Evan začuchal: „Co to tu tak smrdí?“ Sklonil se k jídlu a nasál vzduch. Jediné, co cítil, byl jen slabý závan nějaké zeleniny. „Něco tu smrdí jako spálenin...oh!“ Vyjeveně koukal na opálené stránky, které mu ukázala Zuzana. Pak si zase deník natočila k sobě a nevzrušeně se dál krmila. Vydržel mlčet jen chvíli.
„Víte, kapitáne,“ začal jemně, „nechápu jen, proč jste opalovala deník, který podle všeho patřil zemřelému,“ poukázal na to, že si všiml jména na přebalu.
Hnědovláska na něj hleděla a přemýšlela, jestli svou otázku myslí vážně. „Pane?“ vykoktala. „Jak bych si ho jinak přečetla?“
„Dobře, řekněme, že přehlédnu tu věc, že je to osobní majetek a cizí deníky se nečtou...ale proč, sakra?“
Zuzana zaklapla knihu a odložila ji. Povzdechla si. „Myslím, že on ten deník už potřebovat nebude,“ prohlásila ledově, „pak, víte, pokud si chcete přečíst něčí deník, je dobré znát klíč, každý, kdo má trochu rozumu si píše deník v šifrách. V mém byste si nepočetl, nikdy,“ pousmála se, major Lorne trochu bledl. Šifrování? To ho nikdy nenapadlo, proto půlka jeho vojáků nechávala válet tyhle deníky kdekoliv. Neměli strach, že by si někdo četl v jejich tajných poznámkách. Tedy pokud by se nejednalo o Petersonovou. „V tomhle případě klíčem byl plamen svíčky,“ broukla a sledovala majora. „Pane?“
„Hm?“ zamručel. Uvažoval, že by taky začal psát jinak, možná ten těsnopis nestačil.
„Bude to jen teoretický odhad, ale nejste tak hloupý, že byste to tam psal jen tak...?“ prohlédla si ho, sledovala, jak mu tváře chytají lehký růžový odstín, pousmála se, „...kde máte deník... ehm... pane?“

„Doktore Beckette.“ Oslovený se zastavil a otočil se na ženu, která jej zastavila. Kývla hlavou do jeho pracovny, tady to nebude probírat.
„Kapitáne? Co pro vás můžu udělat?“ Samozřejmě mu bylo jasné, že se nebude jednat o ni. Rozhodně z toho nekoukalo nic příjemného, tedy usuzoval podle výrazu ženy.
Bude zima, bude mráz...
„Potřebovala bych, abyste provedl pitvu,“ oznámila.
„Jen pro ujasnění, má drahá, slovo pitva se u živých nepoužívá, říká se tomu operace,“ odpověděl vzdorovitě. Nikoho pitvat nebude. Ani netušil, u koho by měl provést tak choulostivou věc.
„Provedete pitvu, jediný záznam, který o ní bude, přijde jen do mých rukou. Zaměříte se na mozkovou část,“ mávnutím ruky jej zarazila, „a ano, vím, že jí moc nezbylo, část jsem ze sebe umývala,“ odsekla. „Doufám, že jste mi rozuměl.“ Tohle už byl spíše rozkaz, ale jí to bylo jedno, bylo to na její triko. Měla pocit, že čím méně lidí se do toho zapojí, tím líp.
„A koho mám ,pitvat´?“ pozvedl doktor obočí. Petersnonová na něj pohlédla.
...kam se ptáčku, kam schováš?
„Já to neřekla?“ podivila se. Už zase byla dál, než chtěla. „Joansona a jak říkám, zaměřte se na mozek. Cokoliv neobvyklého mi nahlaste.“ To bylo vše, co mu k tomu řekla. Otočila se a pomalu zamířila ven. Carson měl pocit, že se tu děje něco, o čem Woolsey s Sheppardem nevědí. Vsadil by se, že o tom ví jen kapitán. Rozhodl se nedráždit hada a raději šel udělat to, co chtěla. Připadalo mu to jako zbytečná práce, pitvu už jednou prováděl jiný doktor, ale měla pravdu, na hlavu se nějak zvlášť nedíval...

„Věřím, že se Joanson může vrátit do služby,“ prohlásil Richard Woolsey a odškrtl něco ve svých papírech. „Podle doktora Emersona je naprosto v pořádku.“ Tohle považoval za hotovou věc.
„Ale pane,“ začal podplukovník Sheppard. „Víte, nemyslím si, že by to bylo tak jednoduché. V posledních dnech se toulá a do služby přišel párkrát pozdě...“ V tomhle případě stoupl v osobním hodnocení kapitána Petersonové o jeden bod výše. „Raději bych ho nechal stále na úklidu.“
Vypadalo to, že velitel celého města uvažoval nad slovy vojáka, nakonec přikývl. „Dobře,“ zamručel a něco si napsal do papírů, „zjistěte, kde se toulá a zbraň mu zatím ještě nedávejte, Petersonová,“ kývl na kapitána, strážce klíčků od zbrojnice. Chtěli jste zbraň, od toho tu byla kapitán.

Major Evan Lorne si prohlédl své hlášení. Považoval ho za své nejlepší mistrovské dílo. Vše krásně podepsal. Při poslední čárce zjistil, že má uprostřed textu chybu. Zaklel a jednoduše přebývající slovo přeškrtl. Pak už to raději nekontroloval. Pokud bude mít Zuzana nějaký problém, řekne si.
„Majore Lorne, tady kapitán Petersonová,“ ozval se mu dobře známý hlas z vysílačky na nočním stolku. S mírným povzdechem vstal a pěti kroky došel k vysílačce.
„Ano?“ zamručel.
„Potřebovala bych s vámi a s doktorem McKayem mluvit... a nepočká to, sejdeme se ve východní části města. Zhruba tři sta metrů od mola je velké odpočívadlo, počkám tam na vás,“ to bylo vše, co řekla.
„Dobře, ještě něco?“ zahuhlal a začal se soukat do vesty.
„Ne... vlastně ano, po cestě vyzvedněte doktora Becketta, měl by pro mě něco mít, budu ráda, když se k nám přidá.“ Evan zjistil, že ji poslechl. Nějak se nezastavoval nad tím, proč, prostě to udělal a to ho nejvíce štvalo. Poslouchal jí jako beránek, přitom to měla být ona, kdo měl přijímat rozkazy. Pokaždé, když mu došlo, že uposlechl její „rozkaz“, tak se naštval. Pak došel k názoru, že s tím nic neudělá. Konec, šel si po svých. Vydal se pro pány doktory McKaye a Becketta. Když se od nich pokusil zjistit něco bližšího, tak nepochodil, ani jeden nevěděl, proč oni...

Zuzana je zavedla do nějaké místnosti, ve které tiše pípal nějaký přístroj. Sedla si na stůl a pokynula Rodneymu, aby se podíval na věc, která stála na stole. Vědec se k ní vrhnul a hned si ji začal prohlížet.
Ve vlasech zelená mašlička...
„Máte pro mě tu zprávu?“ ozvala se žena a skoro se vrhla po složce, kterou jí podával doktor.
„Jistě, našel jsem tam nějaký podivný druh zařízení, stačil jen rentgen,“ nafoukl se mírně pyšně Carson.
„Zajímavé. Je to wraithská technologie stejně jako tenhle přístroj,“ zamručela nepřítomně Zuzana. Pak se zarazila a koukla na všechny. Rodney na ni nechápavě hleděl stejně jako Beckett. „Dlouho jsem přemýšlela, koho do toho zatáhnu, nakonec jsem došla k závěru, že bude nejlepší Beckett, Lorne a tady Rodney.“ Teď už ji všichni sledovali a čekali, co z ní vypadne.
...co viděla malá holčička?
„Jeroným Joanson byl před půl rokem zajat Wraithy, kteří jej mučili. Několik dní ho dokonce věznili v trestanecké kolonii, než si řekli, že by jej mohli využít. Plán byl jednoduchý - donucení jej, aby udělal přesně to, co chtěli, a pak se zničil. Sebou měl vzít pokud možno i to zařízení, které mu dali do hlavy...“ všimla si vyděšených pohledů. S takovou technologií se u svých nepřátel zatím nesetkali. „Bohužel a bohudíky, ten dobrák si myslel, že jej pronásleduju. Tlačil ho čas a tak se ukvapil. Stoj, který je před vámi, má být pouze „maketa“,“ usmála se. „Jde o jakýsi prototyp, který má Wraithům pomoci, aby nám zkolaboval štít.“
„Jak to, že jsme neviděli zařízení na celkovém scanu, když přišel?“ zamručel Carson. Tohle by ho zajímalo.
„Viděl jste ho, ale nevšiml si jej, je malé, těžko se hledá. Dokud jsem neřekla, že tam je, tak jste si toho nevšiml. Těžko se věří věcem, o kterých nevíme.“
„Kapitáne,“ přerušil ji Lorne, „mám malou otázečku...jak to sakra víte?“ Všichni souhlasně zamručeli.
Co viděla, se nikdo nedoví...
„Wraithové mu bohužel nechali svobodnou mysl. Všechno si zapsal, možná to je součást jejich plánů, těžko říct,“ pokrčila rameny. „Trvalo mi dlouho, než jsem to pochopila...“ Tentokrát byla hrubě přerušena Lornem a McKayem, kteří se začali hádat. Rozebírali, jak vážná je situace. Oba si uvědomovali to, že Wraithové poskočili ve svém technickém vývoji. Dělali pravděpodobně pokusy na lidech a kdo ví, co ještě.
„Doktor Beckett by měl prověřit každého ve městě!“ vyhrkl Evan. Myslel jen na bezpečnost města a všech.
Kapitán se pousmála. „O to Wraithům přesně jde,“ zašeptala. Sotva ji slyšeli.
„Prosím?“
...to už mrtví nepoví...
„O to jim přesně jde. Chtějí, abychom se začali navzájem podezřívat. Skoro se upalovat jako čarodějnice ve středověku. Prvně nás rozvrátit a pak nás porazit. Hrají fér podle jejich pravidel, to se jim musí nechat. Ví, kde mají zaútočit. Jak by řekl doktor Emerson, lidé jsou odedávna podezřívaví, dejte jim záminku a zničí města.“ Pousmála se. „Proto tohle zůstane mezi námi. Jediná kopie nové pitvy bude u mě. Nikdo z vás se o tom nezmíní. Odedneška začne doktor kontrolovat mozek všech lidí, co byli venku. Nikdo se nebude pohybovat městem, aniž by neprošel lékařským ošetřením,“ prohlédla si tváře lidí okolo. Všimla si zkoumavého pohledu majora Lorna. Věděla, na co asi myslí. Věděla, že jednou se všechno provalí. Pravda, byla zvyklá velet a nikdo jí nikdy neodmlouval. Věděla, že Evan to věděl, že ona to věděla, že on to ví. Usmála se na něj a v očích jí plály ďábelské plamínky. „A my konečně přestaneme hrát fér...“

Konec

velmi pekne ale na mna ay prilis psichologicke necitalo sa mi to az tak dobre ako ta pred tym ale inak

fuj, po tomhle mi půjde mráz po zádech ještě dlouho. Ty říkanky my přišli až neuvěřitelně děsivé. Určitě to umocnilo to, že je půlnoc!

Čistě jen pro Mooony:
ale, co vám zabrání si to přečíst.

Toto je spoiler!!!:

Někde jsem četl, že když autor píše například knihu, tak kniha a povětšinou hlavní postava, je prosáklá autorovou osobností. Pokud tomu tak opravdu je, tak bych se opravdu bál být v tvé přítomnosti. Avšak, co by jsme byli bez té temné části, která je v každém z nás? Jsem toho názoru, že je mnohem důležitější, než dobro, protože to ona nás nutí zůstat na živu. Pokud jsem se strefil, tak doufám, že se z toho jednou, pokud už tomu tak není, nezblázníš, a že si dovedeš udržet rozumné meze.

Možná že teď budete mít za blázna mě, ale mám takováto témata rád.

Arian

Ps. Ať pojedeš kamkoliv, užij si to

Aj ja mám rád aj takéto poviedky. Nieje to len o strieľaní, ale aj o pocitoch a správaniach (konaniach), príčinách a dôsledkoch. Ale o tom všetkom je vlastne život.
Z toho vyplýva, že aj táto časť sa mi páčila.

no zajímavý psichologické povídky mě v poslední době začínají bavít atkže kdyby se měli dávat známky atk máš za 1