SG: Povídky od M. - Rychlá záchrana...

Mnnooo..... co sem jenom napsat??

Mohl bych napsat o nadšení z další povídky.( které bylo nevýslovné)
Mohl bych napsat o podobnosti s filmem.(která my přišla jenom "bídná")

A nebo bych mohl napsat o tom co mě pokaždé na tvých povídkách nadchne.
To co mě nadchne je když se Ti naši chudáčci, jak to jen říct, Koupou v bahně. To je něco naprosto úžasného společně s mlhou deštěm a neprůchodnými cestami. nevím jestli jsem tak škodolibí ale po tom co si představím Zuzanu od bahna zápasící s kopáním strouhy se vždy cítím nějak líp. Ano dokonce i smyšlené postavy nemají snadný život.

co dodat?
Snad už jenom hodně štěstí a času(nejen na psaní).

Arian

Mooony Tak jsem konečně dočetl poslední povídku a moc se mi libíla. Jen ta délka byla zničující

No už se nemohu dočkat další tvé povídky.

Tak jsem tu zase, ale tentokrát ne s povídkou ale s oznámením. Prozatímně pozastavuju svoji činnost na dobu neurčitou. Důvodem je nadcházející maturita, takže omlouvám se, ale prostě nestíhám psát. Další povídku můžete očekávat někdy začátkem prázdnin, snad . Pokusím se, aby to bylo co nejdřív.

PS: Děkuji všem za chválu , anebo jen komentáře .

to mluví za vše...

Prajem ti nech úspešne odmaturuješ a znova nás potešíš ďalšími poviedkami.

Nastala chvíle, kdy se na scénu znovu vrací Mooony ano, vstala jsem z mrtvých. Všem, kteří mi přáli štěstí a drželi palce mockrát děkuji, pomohlo to, ani nevíte jak. Konečně vám můžu po půl roce předložit povídku, doufám, že se vám bude líbit. Jedná se sice o časovku, ale nebojte , bude plná....ehm...asi bude plná písmenek.
Ještě bude rozdělena na 4 části...zapomněla jsem úplně na to, že se jedná opět o společnou povídku s Mac . Tak snad je to všechno a teď už vám popřeji jen pěkné počtení

Odkaz na začátek a konec u Mackenzie najdete: viewtopic.php?f=27&t=5903

Budoucnost si předurčíme sami

část první

Dnešní den se měl stát pro obyvatele Atlantis něčím výjimečným. Šlo o prohloubení přátelství s jiným světem. Jeden z nejvyspělejších národů, jaký kdy v Pegasu potkali, jim dovolil se zúčastnit jedné z nevětší slavností. Veškeré obřady byly starší více jak čtyři tisíce let. Vše se má, jak je ujistil místní vládce, konat na symbolické rovině. Žádné opravdové oběti. Popravdě, lidé za ta léta zlenivěli a kněžím se nechtělo pouštět do tak strašidelných a fanatických rituálů. Jejich temná minulost nepatřila mezi věci, kterými by se chtěli chlubit.
Kapitán Petersonová si snažila trochu vyčistit boty od hlíny. Nemohla reprezentovat Atlantis a vypadat jak čuňátko. Nakonec kanady vyleštila třením o kalhoty na lýtkách. Tam si fleků nikdo nevšimne. Upravila si uniformu, účes a nakonec i vestu. Povzdechla si. Nenáviděla takové oficiální setkání, hlavně když jí na bedrech leželo přátelství Atlantis a tak staré civilizaci. Oklepala se. Byla ráda, že s ní, kromě jejího týmu, jde i doktor McKay, pro kterého je na druhé straně připraven zvláštní vynález, tak i nový místní psycholog doktor William Emerson, který ji měl v nejhorší chvíli trochu poradit. Patřil mezi špičku na Zemi, tak by pro něj mimozemský národ neměl být problémem.
Nový doktor vystřídal předchozí psycholožku, která se pod náporem, jakému každý den čelila, zhroutila. Nebylo to nic nečekaného, nebyla jediná, které se to stalo. Dokázala poradit lidem a pomoci jim, ale nikdo nepomohl jí.
Kapitán se pousmála a zakousla se do své svačiny, kterou si odněkud vytáhla. Samozřejmě se jednalo o jablko. Pozorovala, jak její tým přešlapuje u brány. Vedle Greena poskakoval Emerson a neustále se ho na něco vyptával. Vypadal hodně neposedně. Samozřejmě, jeho první mise ven, kdysi se cítila naprosto stejně, hodně nervózně. Zamyslela se, kdyby tenkrát věděla, že její první mise dopadne tak, jak dopadla, tak se rovnou půjde odstřelit. Tady existovalo jen jedno slovo: Arsos.
Usmála se, konečně došli poslední dva. David Scott mlčel a nezúčastněně sledoval okolí. Šlo o psychologický tah vůči McKayovi, který se mu snažil vysvětlit, jak je důležité, aby mu nesl část výzbroje. Jenže jak to vypadalo, tak co platilo na Shepparda, neplatilo na ostatní. Vědec se rychle smířil s tím, že hvězdy k němu nejsou nakloněny. Podíval se na Zuzanu a usoudil, že tam to zkoušet taky nebude. Povzdechl si. Zase si všechno potáhne sám.
Brána se konečně otevřela. Tým dostal pokyn k vyražení. William Emerson došel před modrou hladinu. Vypadalo to skoro jako voda, ale když po tom přejel rukou... Zazubil se. No co, přinejhorším ho to pohltí a nikdy nevydá. Pevně semknul víčka a udělal svůj první krok do neznáma. Hladina jej zcela pohltila.



Planeta vypadala jako každá jiná. Všude, kam oko dohlédlo, se nacházely stromy, skály, k uším doléhal zvuk potůčku a uprostřed toho všeho stála brána, která se právě s tichým zvukem otevřela. Z ní proletěly dvě postavy, snad rychleji, než obvykle, které skončily v blátivé louži přímo u brány. Kruh předků se za nimi okamžitě zavřel a nechal osamocené válet se v bahně. Ani jeden z příchozích se neměl k rychlému zvednutí.
„Dobře, řekněme, že jsme mohli přistát hůř,“ hlesla žena a koukala do nebe. Jednou rukou se šťourala v blátě.
„Hm,“ ozvalo se zaprskání vedle ní. Její společník se snažil vykašlat kus bahna.
„No tak… není to sice Atlantis," broukla, "ale je tu taky pěkně.“ Posadila se a koukla na svoje oblečení.
„Jistě, že není,“ povzdechl si podplukovník Winterson a snažil se vyplivat všechno bahno, které se mu dostalo do úst. „Jen mi vrtá hlavou, proč tu s námi není zbytek vědeckého týmu.“
„Koho to zajímá? Aspoň bude klid,“ protáhla se.
„Uvědomuješ si,“ zavrčel, „že jsme po cestě bránou z Atlantis na tuhle planetu ztratili asi pět lidí, že ano?“
Tady se Mac zamračila. „Co když jsou na správné planetě?“
George udělal neurčité gesto a stoupnul si. Pomohl své velící na nohy. Chvíli se rozhlížel. „Tedy podíval bych se okolo a pak...pak se uvidí, co ty na to?“
Mackenzie přikývla: „Co jiného dělat?“ Muž taky přikývl a oba se vydali prozkoumat okolí brány, moc se nechtěli vzdalovat. To, že jsou na špatné „adrese“, a to doslova, se dozvěděli tak, že už od začátku neviděli žádnou sondu. Jenže podle toho, jak planeta vypadala, tak se podobala té, na kterou měli jít, jen vypadala trošku „mladší“. Pomalinku se vraceli k bráně. Když ji měli na dohled, znova se otevřela. Přikrčili se za strom. Stali se svědky letu tří postav, které, jak oni, dopadly do bahna. Mackenzie se jenom ušklíbla. Byla ráda, že v tom blátě neskončili sami. Jak to vypadalo, všechny tři postavy se rychle zvedly. Za prvé moc dlouho se v tom nechtěly válet a zadruhé, pravděpodobně vojenská část začala zjišťovat situaci.
Mac koukla na George. „Půjdem tam, nebo počkáme?“ broukla.
Winterson jenom koukal na nově příchozí. „Myslím, že můžeme," zahučel. „To...“ zarazil se. „To není možné,“ vydechl.
„Co?“ koukla na něho a pak zase k lidem. „No to se mi snad zdá.“ Pokud si dobře pamatovala, tak s ženou, která se bedlivě rozhlížela po okolí a pravděpodobně si jejich krytí už všimla, protože neustále mířila na jejích stromokeř, měla menší nedorozumění. Teda pokud se jako nedorozumění počítá odhození přes půl chodby.
„Asi ví, že tu jsme,“ hlesla Blacková a koukala na tři postavy. „Vylezem?“ Jenže otázka byla poněkud bezpředmětná.
„Nechceme vám ublížit,“ houkla druhá žena a mířila na jejich křoví. „Ocitli jsme se tu náhodou, prosím vylezte, nerada bych střílela.“
„Ona by nerada střílela," uchechtla se plukovník. „Tak jí budem věřit.“ Pomalinku s rukama nad hlavou vylezli ze svého úkrytu. Místo vlídného slova uslyšeli.
„Super, tak to jsem mohla klidně střílet.“
Mac se jenom zamračila. „Taky vás ráda vidím, kapitáne.“
„Já vás taky,“ broukl George, „ale na rozdíl od ní to myslím upřímně.“ Zuzana se zdržela komentáře a podívala se na Rodneyho, který si sedl na zem a povzdechl si. Druhý muž z jejího týmu se tvářil, že se ho to ani tolik netýká. Mac si ho zkoumavě prohlížela.
„Neslintej,“ šťouchl do ní Winterson, když si toho pohledu všiml.
„Neslintám,“ broukla. „Ale ty očividně jo,“ vrátila mu to. Kapitán zatím došla k doktorovi a šeptem s ním o něčem hovořila. Přidal se k nim, pro Mac a podplukovníka, neznámý muž.

„No nic. Tak co budem dělat?“ otočila se na George blondýna. „Počkáme, až se domluví a pak něco vymyslíme?“
Tázaný pokrčil rameny, „myslím, že oni spíš už něco vymýšlejí, teda podle výrazu McKaye, tak se tváří, když nad něčím přemýšlí.“
„No tak si tu sedneme a budeme sedět.“ Kecla sebou na nějaký spadlý kmen. Následoval ji a čekal. Oba dva sledovali ty před sebou. Lidé z druhého týmu vypadali, jako by přesně věděli, co budou dělat, jen se nemohli dohodnout.
„Hele, Emersone, na mě ty tvoje psychologický kecy neplatí,“ dolehlo jim k učím.
„Prostě uděláte to, co jsem řekla, to nebyla nabídka, ale rozkaz.“ Muž něco odsekl a otočil se od skupinky pryč. Mac ho celou dobu sledovala a úplně zapomněla na svého Johna. Jenže moc se neotočil, zelenooká žena ho hodně rychle uzemnila.
„Mac!“ šťouchl do ní George. Asi jí něco říkal.
„Co?“ zatřepala hlavou.
„Měli bychom jít za nimi a trochu se no...v tvém případě udobřit, v mém se poptat na situaci a zkusit se k nim přidat.“
„Jsi lepší diplomat jak já. Já se spíš zkusím seznámit...teda ehm, zjistit, kdo je ten nový,“ zahučela.
„To půjde docela těžko,“ broukl a vydal se ke skupince tří. Jakmile se přiblížil na doslech, McKay, který právě mluvil, zmlknul. Kapitán se otočila.
„Majore?“ pozvedla obočí.
„Podplukovníku,“ opravil ji a maličko pyšně se nafoukl.
Žena protočila oči, „to je šumák,“ mávla rukou, „o co jde?“
„No my,“ ukázal na sebe a Mac, která se blížila k neznámému muži, „my se chtěli jen zeptat, jestli nevíte něco víc.“ Všichni tázaní na sebe pohlédli.
„Víme o tom asi tolik, co vy,“ přidal se do řeči neznámý muž. George si ho prohlédl. Postavou by ho tipl na vojáka. Měl poněkud širší ramena, hnědé vlasy a modré oči. Podle střihu vlasů a jejich nošení by to mohl být spíš doktor. „To, že jsme se tu všichni sešli, tak by to mohlo podle doktora McKaye znamenat, že jsme zase v jiné realitě, anebo jsme se dostali jinam,“ přetlumočil myšlenku. Vytáhl vodu a napil se.
„Šli jsme na misi na docela podobnou planetu. Možná při průchodu červí dírou někde nastala chyba a my jsme se odklonili,“ dodal Rodney.
„No evidentně,“ přikývla Mac a fascinovaně na neznámého hleděla.
„Co je?“ otočil se na ni konečně dříve nazvaný Emerson. Jenom zamrkala a otevřela pusu, že něco řekne.
„William Emerson, psycholog,“ vysvětlila Zuzana, „podplukovník,“ dala velký důraz na hodnost, „George Winterson,“ odpustila si nějakou jízlivou poznámku, „plukovník Mackenzie Blacková, pravděpodobně tvůj nový pacient, Wille,“ představila všechny hodně bleskově. Nechtěla se zdržovat zbytečnými řečmi. Mac po ní vrhla naštvaný pohled. George si ale všiml, že na malý moment se zatvářila vyděšeně.
„Díky, svoje problémy jsem zvládla i bez psychologa,“ zasyčela žena s vyšší hodností.
„Jistě hlavně ty mentální,“ broukla hnědovláska. „Nechme toho, co se podívat po okolí?“
Mac jenom zavrčela: „Dělejte si, co chcete. Pochybuju, že chcete jít s cvokem, co?“ ušklíbla se.
„Nechcete, nechtějte, pánové, jdeme,“ rozkázala Zuzana. Oba ji poslechli a ani necekli. Všichni tři se docela svižným krokem vydali po pěšině směrem do lesů.
„Jsi vážně pošuk,“ zavrčel George.
„Dejte si pozor na pusu, podplukovníku!“ vrátila mu to stejným tónem. „Chcete jít s nimi? Běžte,“ dodala. Zavrčel něco o tom, že sama zůstat nemůže a v pěti se líp ubrání, než ve dvou. Nakonec se vydal bez řečí za skupinkou s Mackenzie v patách. Jenže tempem, kterým šli, je brzy ztratili z očí. Obloha se nad nimi začala zatahovat a z dálky připlouvaly černé mraky.
„No dobře,“ povzdechla si Mackenzie. „Jdeme je dohnat.“ Pomalu přidali na tempu. Dohnali je o míli dál, když začalo pomalu kapat. Dávno se zešeřilo a ochladilo. Vítr profukoval stromy. Skupinka pod velením kapitána našla přístřeší v nějaké skalní prohlubni.
Tým pod velením plukovníka pomalu přišel k úkrytu. Oba nejistě přešlapovali na kraji a mokli.
„Můžeme se přidat?“ zeptal se potichu George.
„Jak je libo,“ ukázala jim kapitán cestu a vylovila z batohu nějaké instantní jídlo. Hodila ho po McKayovi, který ho předal dalšímu. Poslední muž sestavoval vařič. Plukovník váhavě vešla dovnitř, sedla si ke zdi a opřela se o ni. Chvilku koukala do stropu, ale 0 zavřela oči. Z podřimování ji probrala vůně jídla. Jenom začuchala, ale oči nechala zavřené. Nechtělo se jí dělat nic. Jenže klid jí dlouho nevydržel, někdo do ní několikrát šťouchl. Nakonec oči musela pootevřít. Narušitel předstíraného spánku byl George a podával jí „výtečnou“ proteinovou polívku, o kterou se rozdělila druhá skupina.
„Dík,“ broukla a polívku si vzala. Chvilku do ní foukala a pak ji z ešusu vypila. Snažila se nemyslet na chuť. Sledovala druhou polovinu, která si evidentně pochutnávala. „Tohle mě jednou zabije,“ hlesla a otřepala se.
„Dá se to,“ knikl podplukovník a tvářil se, jako by snědl citrón.
„V tom případě jsem asi ještě neměla takový hlad,“ zašklebila se a dívala se na druhou skupinku. Hlavně na nového muže. Ten se mlsně oblízl.
„Fajn, tak tohle je asi jedno z lepších jídel, co jsem za poslední týden měl,“ prohlásil Emerson. Druzí dva přikývli. „Nemáš ještě jednu? Myslím, že mám opravdu hlad.“ Mac i George vyvalili oči.
„Asi jim vázne zásobování,“ polkl podplukovník.
„Nevázne,“ broukl William, který je slyšel, „jen si nesmíme vybírat a na jídlo není skoro čas.“ Na tohle George jen něco zamručel.
„Kdo si vezme první hlídku?" zeptala se hlasitě Mackenzie. Místo odpovědi hledala kapitán další jídlo v batohu. Blondýnka si toho všimla a nabídla jí tyčinku, kterou druhá žena s díkem odmítla. 0 Místo toho se dala do dělání polívky, která už teď mohla zasytit pět lidí.
„Moji porci si klidně vezměte,“ broukla Blacková, když viděla, že jí chtějí nalít další porci, a dala se do žvýkání tyčinky. Všichni to radostně uvítali. Jakmile byla polívka hotová, tak se hnědovláska natáhla pro Georgův ešus, aby mu přidala. Podala mu jej plný polívky. Winterson se na ni usmál a poděkoval. Přikývla a naznačila, že nemá zač. Zbytek rozdělila mezi zbylé. V tichosti se pustili do další porce. Dlouho po jídle nikdo nic neřekl.
„Takže kdo si vezme první hlídku?“ zeptala se znova blondýna.
„Klidně já,“ přihlásil se hnědovlasý podplukovník.
„Dobře, vezmu si hlídku hned po vás,“ přihlásila se žena s nejvyšší hodností.
„Pak už je jasný, jak to půjde dál,“ broukla zelenoočka. Předchozí dva jenom přikývli. Zbytek seděl v tichosti. Pravděpodobně přemýšleli, co se děje se zbytkem lidí, který šel s nimi a kde je to vyhodilo, jestli je vůbec hledají a tak dále. Po asi hodině ticha Zuzana vstala a zamířila ven do deště.
„Kapitáne, nemůžete jít sama!“ křikl George a vyběhl za ní.
Povzdechla si a protočila očima. „Jistě že můžu,“ zamručela, jakmile ji dohonil.
„Nevíme, kde jsme, to prostě nejde. Ovšem pokud nejdete… ehm… na záchod,“ špitl.
„Nejdu, jdu se porozhlédnout po okolí, déšť polevil a ještě není zdaleka večer.“
„V tom případě… můžu vám dělat společnost?“
„Když budete potichu,“ vyhrkla bez rozmyšlení a přidala na tempu.
Rychle popoběhl, aby ji dohnal. Jen vydechl: „Bez problémů.“ Od té doby se snažil držet jazyk za zuby. Jeho společnice hnala, teda na jeho vkus měla až moc rychlé tempo. Pohybovala se potichu. Mířila na nějaký kopec, nebo skálu.
„Kapitáne, vím, že jsem slíbil, že budu potichu, ale nemohla byste zpomalit?“ zafuněl muž.
Zvolnila tempo, „vyhovuje?“ Spokojeně přikývl, ale bylo mu to na nic. Za chvíli stejně zase přidala, neuvědomovala si to. Myslela na něco úplně jiného.

Na vrchol kopce se dostali docela rychle. Tráva jim trošku podkluzovala, ale dávali si pozor, kam šlapají. Jakmile se zastavili, tak se rozhlédli. Měli krásný výhled na bránu, která se tvářila naprosto nevinně, jako by se jí jejich situace netýkala. Na druhé straně se rozpínalo malé městečko. Bránu i stavby odděloval hustý les.
„Přátelé, nepřátelé?“ broukl George a ukázal směrem, kde se tyčily kamenné hradby. Žena na něj pohlédla a vytáhla z kapsy malý dalekohled. Chvíli do něj koukala.
„To zjistíme zítra,“ zamračila se. „Tuhle planetu znám,“ broukla. „Chodíme sem docela často, ale to město bývalo větší.“ Narážela na to, že věděla o tom přístřešku ve skále a i o tom, kam se má vydat.
„My tady jsme poprvé,“ snažil se udržovat konverzaci Winterson.
„Ti lidé dole se před nedávnem jako by osvobodili z nějakého fanatického poblouznění. Nebyli nepřátelští to ne, ale pokud jsme v jiné realitě, kdo ví, jak je to tady.“
„Aha, takže si dávat pozor,“ zahučel. Opět přikývla. Občas si připadala jako kývací panák. Sedla si na nějaký kámen a stále sledovala městečko dole. George jenom chodil tam a zpátky. Začínal se nudit. Zuzana nevypadala, že by se chtěla jen tak rychle zvednout a zamířit si to dolů. Po chvilce si sedl taky a koukal po okolí. Uplynula půl hodina a jemu to připadalo jako neskutečná nuda. Navíc déšť zesílil.
„Myslím, že už můžeme,“ postavila se z ničeho nic hnědovláska. Muž jen zaraženě přikývl. Pohlédla na něj a pozorně si ho prohlédla. „Co tak zaraženě?“ zeptala se nakonec a opatrně zamířila z rozbahněného kopce plného skal dolů.
„Proč jste tu seděla?“
„Sledovala jsem dění ve městě,“ odpověděla stroze. „Myslím, že to nejsou tak úplně ti lidé, které znám.“
„Aha a co z toho vyplývá?“
„Řeknu to až dole všem,“ odbyla ho. V tu chvíli jí to podklouzlo a po bahně se svezla o pár metrů níž.
"Kapitáne!" vyjekl a rozběhl se za ní. Jen knikla, že je v pohodě a škrábala se na nohy. Pomohl jí a přidržel ji.
„Díky, vážně jsem v pohodě,“ snažila se ze sebe sklepat bahno. Pomohl jí. Nic neřekla, jen ho sledovala.
Zarazil se: „C-co?“ Mávla rukou. „No co?“ pousmál se.
Ušklíbla se. „No nic.“
„Dobře,“ pokrčil rameny. Zakroutila hlavou a zase zamířila dolů. Rozhodla se nechat oklepávání bahna raději na později. George si povzdechl a vydal se za ní.

Pomalím krokem došli k jeskyni.
„Konečně,“ vydechla Mac, která přešlapovala na místě.
„Jsme v pohodě,“ ujistila ji Zuzana, „a jsme na naší cílové planetě,“ dodala k McKayovi. Ten se zamračil. Plukovník využila příležitosti a vypařila se někam za roh. "Podle všeho naše pozice souhlasí, jen je les trochu větší a to město menší. Pravděpodobně ještě nedosáhli takového rozmachu, o jakém víme. Viděla jsem staré plány, co mi kdysi ukazoval Elmerther, kvůli starým podzemním chodbám. Souhlasí s velikostí i tvarem města.“
„Zajímavé,“ přikývl Rodney. Zamračil se. „Jak staré ty plány byly?“
„Zhruba....no do prdele...“ ujelo jí.
„Zhruba?“ povytáhl obočí George.
„No, abyste pochopili, teď je to docela vyspělá kultura se svými zákony, před...“ zarazila se, „před pěti tisící lety to byla malá vesnička a za těch pět tisíc let dosáhli lidé velkého rozmachu, sice ne tak velkého, ale pořád...“ žbleptala.
„Zuzano!“ zavrčel Rodney.
„Čtyři tisíce...“
„Čtyři tisíce čeho?“ chtěl vědět George. Nikdo neodpověděl. Kapitán si jen sedla na zem a roztřeseně si vjela rukou do vlasů. „Héééj!“ zahučel Winterson. „Prosím, jenom jednoduché vysvětlení.“
„Modli se, abychom byli v jiné realitě a je to tu jiné,“ knikl Rodney, „jinak by to znamenalo, že jsme se vrátili čtyři tisíce let nazpět.“
„Hustý,“ vydechl George. Kapitán i doktor po něm střelili vražedným pohledem. Raději zmlknul a sedl si na zem, pokud možno co nejdále od těch dvou.
„Kde je Mac?“ zeptal se po chvilce.
„Venku,“ odsekl vědec, „s Willem.“
„S...“ rozhlédl se. „Aha.“ broukl. „A kam šli?“
„Nejsem jejich chůva, první odešla plukovník a pak Will.“ George jenom přikývl a radši doopravdy zmlkl. Tohle rozhodně nebyl McKay z jeho reality, který byl hodný, poslušný. Tenhle se uměl slovně bránit, raději moc nechtěl zjišťovat, jestli je zdatný i v jiném bránění. Opřel se o skálu a začal podřimovat. Za chvíli usnul úplně. Zuzana začala s Rodneym tvořit nějaký plán. Oba se snažili přijít na to, jak se tam dostali a jak odsud vypadnou.

Mac si odskočila za nějaký křáček a pak si sedla na kámen na nějaké vyvýšenině. Netoužila zrovna po společnosti lidí. Mohla tam sedět asi deset minut. Rozhlížela se po okolí a pozorovala mladé stromky, které teprve rostli. Uslyšela za sebou něčí tiché kroky. Vyskočila a vytáhla devítku. Překvapeně zamrkala, když muž, který za ní přišel, rychle zareagoval a pro vlastní bezpečnost jí ruku s devítkou odrazil na bok.
„Co tu děláte?“ zavrčela.
„Hned nevrčte,“ odbyl ji muž. „Šel jsem na vzduch,“ vysvětlil. "Máte chorobnou touhu střílet po každém?"
Překvapeně zamrkala. "Nevěděla jsem, že to jste vy." Mávl rukou, že je to jedno a posadil se na zem. Rozhlédl se a pak koukal před sebe. "Ehm...já...odešla jsem, abych tu byla možná chvilku sama," snažila se mu jemně naznačit. "No to je fuk," taky mávla rukou, když neodpovídal. Ticho bylo pro blondýnku poněkud nesnesitelné. William vypadal naprosto v klidu a zhluboka dýchal. Rozhlížel se okolo a pousmíval se. Snažila se ho co nenápadně pozorovat. Netušila, proč se usmívá. Spíš vypadal jako blázen. Nevěděla, na co se ho má zeptat, aby tady nebyli tak potichu.
„Vy jste doktor?“ rozhodla se nakonec pro tuhle strašně trapnou otázku.
„Jak bylo řečeno," přikývl, "jsem psycholog."
„Aha,“ broukla trošku nervózně.
Ignoroval to. „Je málo planet, na které jsem se dostal, málo která vyla bez Wraithů,“ povzdechl si.
„Já jsem po hodně dlouhé době zase na nějaké planetě,“ špitla potichu. Přikývl a položil si hlavu na kolena. Mac mlčela. Netušila co dál. Stejně jako on. Prostě bylo ticho a konec. „Myslíte, že se z téhle kaše dostanem?“ broukla potichu.
„To se nechám překvapit,“ naznačil tím, že neví. „Začíná hustě pršet, raději se pojďte schovat.“
„Jsem v pohodě,“ koukala na něho. Nemohla z něho spustit oči.
„Je zima,“ vytáhl ji na nohy. "To byla rada, která se většinou poslouchá,“ zamručel jak medvěd a strkal ji před sebou. Jakmile se jí dotkl, strašně se jí rozklepaly nohy. Nechápala to.
Dostrkal ji až k jeskyni. Pomalu se už smrákalo. Všichni se začali soukat do spacáků, jenom George zůstal na hlídce. Doktor Emerson se vydal ke svému batohu, a pak si zalezl do spacáku. Mac po vystřídání George a odsloužení si svojí hlídky taky zapadla a zahrabala se. V noci jí byla strašná zima, jenže to do rána musela nějak vydržet.
„Co budem dělat?“ protáhl se ráno George a zobal nějaký chleba, který měl sebou.
„Půjdeme do města,“ řekla Zuzana.
„To zní fajn,“ broukl Winterson. „Chce někdo?“ nabídl chleba. Nikdo se moc neměl na ochutnávání. Naopak každý si hrabal v batohu a vytahoval nějaké jídlo. Jenom pokrčil rameny a zakousl se do své svačiny. Ostatní jedli mnohem pomaleji. George to rychle snědl a pak ještě vyloudil kousek od Mac. Nevypadalo to, že by druhá strana „výpravy,“ někam spěchala. Pomalu si balili i jedli. George s Mac si taky sbalili věci a čekali na zbylé tři. K naštvání plukovníka museli čekat docela dlouhou dobu. Nesnášela dělání věcí tak pomalu, takže celou dobu přecházela tam a zase zpátky. Konečně se všichni sbalili a najedli. A k velké radosti Mac se dokonce i vydali na cestu. Nikdo nemluvil, ale kapitán si všimla poněkud "radostného" výrazu v plukovníkově obličeji. Neměli kam spěchat, takže to vypadalo, že k vesnici dorazí až další den. Jenže, tenhle chabý odhad byl rychle smáznut tempem, který nasadila Zuzana a neohlížela se na ostatní. Emersonovi s McKayem to vyhovovalo dokonale. George a jeho nadřízená zase maličko nestíhali. Dokonce to i vypadalo, že velitelka druhého kousku týmu ví, kudy má jít a tak dorazili na konec lesa kolem poledne. Sedli si a dali si krátkou pauzu. Mac i George došli až za pár minut.
„V pohodě?“ starala se Zuza.
„Naprosté,“ zafuněla Mac. Zhroutila se na zem.
„Fakt jste v pořádku?“ staral se Emerson a podával jí vodu.
„V naprostém pořádku,“ hekla a vyvalila se na záda. Koukala do koruny stromů.
„Nevypadáte,“ uchechtl se Rodney.
„Je mi jenom strašné vedro,“ vydechla. Všichni pokývali hlavou, jako by to bylo jasné. Mac jenom prudce oddechovala a George seděl vedle ní a zamyšleně trhal nějakou travičku. Po pár minutách se už Zuza chtěla zvedat. Mac jenom zoufale, ale potichu, zakňučela. Jediný, kdo ji slyšel, byl doktor Emerson, který stál nedaleko. Uchechtl se.
„Proč se všech lidí v několika galaxiích jsme tu museli skončit zrovna s nima,“ houkla směrem k Georgovi. „Proč ne třeba Delroy?“
„Co se ti na tom nelíbí?“ staral se a užíval si perfektní výhled.
„Všechno, kam vůbec spěcháme?“ fňukla.
Povzdechl si, „je to jejich normální chůze, tipl bych si.“
„Já taky chodím rychle...teda aspoň jsem si to myslela.“ Místo odpovědi zafuněl. „Dobře, mám plán,“ hekla k Georgovi.
„Jaký?“ knikl.
„Budeme dělat, že jsme v pohodě.“ Vydrželo jim to pět minut. Když skupinka zjistila, že stíhají v pohodě, změnili vycházkové tempo na rychlejší chůzi.
„Nějaký další geniální plán?“ hekl George.
"Zastřel mě...." vyknikla, "proboha živýho, už zpomalte!" Skupinka před nimi se zaraženě zastavila.
"Omlouváme se, jen jsme šli jako normálně," broukla hnědovláska. "Tak půjdeme pomaleji."
"Děkuju," vydechli oba zadýchaně.
"Nemáte zač, příště si řekněte dříve," dostalo se jim pokárání. Podívali se na sebe naprosto vyděšeně.
"Nevím, že nestačíte, mně se lidi flákají normálně," rozhodila rukama kapitán.
"My většinou volíme pomalejší tempo," vysvětlila Mac.
"Ach, my pomaleji vstáváme..." broukla s pochopením, ale byla přerušena docela silnějším odkašláním ze strany vědce, "...vstáváme pomaleji, když nás nikdo nehoní..." další odkašlání, "dobře, tak nás každou chvíli někdo honí, a?"
Zbytek se jenom uchechtl.
"Myslím, že můžem vyrazit dál. Už můžu popadnout dech," broukla Blacková a koukla na Wintersona, který přikývl. Pomalu došli k hradbám městečka, které chránily spoustu domů, jeden jako by hrádek, obrovský chrám a jiné důležitosti.
"Jdeme dovnitř?" zajímal se voják.
"Počkáme, než nás vyzvou," broukl vědec, "místní zvyky, jak já je nenávidím...některé sahají ještě dál než 4 000 let, jak tvrdil Elmerther." Winterson přikývl a zamračil se. Zadíval se na vrata. Ty se pomalu otevřely a vyšlo několik postav v kápích, mířilo na ně podivnými zbraněmi. Zuzana okamžitě zvedla ruce nad hlavu. Její přátele jí následovali. Radši. Neradi by měli v jakékoliv části svého těla zapíchnuté cokoliv.
"Jedové šipky," šeptl někdo z trojice.
"Budou střílet?" špitl George.
"Doufám, že ne," doslova vydechla Zuzana. "Přicházíme v míru," promluvila nahlas a udělala váhavý krok vpřed. "Máme problém se vrátit domů a doufáme v pomoc." Muži v kápích se na sebe jenom otočili a něco prohodili. Kapitán znejistěla. "Setkali jsme se s podobnou kulturou, jako je vaše a víme, že máte přísná pravidla. Jsme ochotni je akceptovat a dodržovat..." hlesla.
"Co se stane, když před námi pro jistotu vytvořím štít?" navrhla potichu Mac.
"Když nepůjde vidět," šeptl k ní Will.
"Když se tvoří, tak jde maličko vidět," hlesla.
"Tak to ne," zavrtěl hlavou Rodney.
"Dobře," špitla, ale dávala sakra velký pozor, aby stačila včas zareagovat, kdyby se k něčemu schylovalo. Zakuklenci pomalu přišli k Zuzaně a donutili ji pokleknout. Chvíli přemýšleli, a když nikdo nekladl odpor a ani se nepohnul, tak došli k závěru, že snad nebudou dělat problémy.

Konec první části

Pekne dlhá a zatiaľ zaujímavo napísaná časť. Naozaj sa teším ako sa to vyvinie ďalej.
Ešte niesom celkom v obraze ale ak pridáš aj ostatné, budem určite.

jupíííííí, Mooony žije!!

Ehmmm.... pardon.

povídka byla (je) skvělá a už se těším na pokračování. Opět bahno-super.
Zdá se mi, že to nebude s těma domorodcema jen tak a že si s nimi ostatní užijí poměrně dost starostí.

každopádně mám radost z toho, že tu je další povídka a z toho, že budou další dvě.

takže hodně štestí ve všem....

Arian Day

Vše nejlepší k tvým dnešním 19. narozeninám.

2Mooony: Všetko najlepšie k narodeninám.
Všetko najlepšie k narodeninám.

Rozhodně také blahopřeji. Málem jsem si toho nevšiml...

Vše nejlepší,

tahle společná povídka vypadá zase na nějaké větší terno

Děkuji moc všem za přání k narozeninám , je to od vás pěkné, že jste si vzpomněli další díl povídky přidáme s Mac jakmile se vrátí nebojte tohle asi neskončí tak, jak si představujete O:-)

Mooony: A jak to tedy skončí???????????

Pouze pro jakopa, ostatní to neberte vážně: No tak, že sem nepřidáme další díl