Destiny of Pegasus (díl 21. - 12.01.2012)

Icei (dá li se to takto skloňovat)
..
Málem jsem si překousnul kabel od myši a to proto, že když jsem dočetl na konec tak se PCčko leklo mého vražedného výrazu, z toho že zase budu muset čekat na další díl, a radši se samo vypnulo(ono se vážně vypnulo ale s ním i všechno další v domě).
...
po tom co jsem asi po třetí napočítal do desíti, mě přepadlo zklíčení a to z toho důvodu, že nemám co číst a asi se brzo zblázním a začnu zkoušet, jestli jde provozovat bangi-jumping(jestli se to teda tak píše) z okna paneláku...
...
takže povídka jako vždy brilantní, zvláště to, že venatoři konečně dostali na...Ehmm... zadnice. takže přeji hodně štěstí se psaním a další omáčku kolem toho.

S pozdravem Arian Day

Edit: teprve teď koukám že to je nějak dlouhý...kruci.

Veľmi dlhá a veľmi dobrá časť. To, že Venatori dostali na frak ma potešilo (trošku som s tým počítal) ale aj tak táto časť nemala chybu. Naozaj veľmi dobrá.
A teraz čakať ako to dáš do kopy: s pomocou Alteranov, so Satelskou gardou, Venatormi, Scianami, Wraithami atď. ...atď.
Pokračuj usilovne v písaní lebo určite niesom sám kto čaká na pokračovanie.

Díky za velmi kladné ohlasy. Čte se to dobře
Co se dalších dílů týká, tak nevím jestli stihnu do začátku prázdnin ještě jeden kratší díl. Po dobu prázdnin bude tvorba pozastavena krom jedné maličkosti. Někdy na přelomu červenec / srpen by měl být uveřejněn jakýsi "bonusový" díl, který bude trochu vysvětlovat některé dění kolem jedné z hlavních postav.
Ještě jednou díky za chválu a přízeň.

[Dragon]

Mno tak nejdříve přidám PDF, které Ice z technických důvodů nemůže nehrát na inkriminovaný server...

Kód: Vybrat vše

http://ulozto.cz/5047701/destiny-of-pegasus-part-14-.pdf


__________________________________________

jinak samozřejmě jako vždy musím pochválit výkon jaký Ice nasadil a s tím i kvalitu, která ne a ne klesnout pod nastavenou laťku, za což má můj obdiv

čest ti

Se spožděním, děkuji Dragonovi za uveřejnění odkazu na stažení povídky ve formátu PDF.

informace:
Vzhledem k nedostatku času a k blížícím se letním prázdninám oznamuji, že do zaří pozastavuji uveřejňování dalších dílů povídky.
Možná, že někdy na přelomu červenec - srpen uveřejním jakýsi bonus, ale zdůrazňuji slovo MOŽNÁ.

Všem čtenářům, ať aktivním, kteří i přispívají svými názory, tak i těm méně aktivním, co jen čtou, přeji hezké léto a příjemné prázdniny / dovolenou

Ice: Tak jsem si konečně přečetl poslední díl. Bitva byla užasná a už se moc těším na Velkou flotilu v akci . Škoda, že to bude podobně jako u PV až v září.

2Ice: Všetko najlepšie a nespočetne veľa kvalitných poviedok.

Sice o den později, ale přece.

Vše nejlepší k tvým včerejším 26. narozeninám.

Po delší odmlce jsem opět tu. Nejdříve i když se spožděním, díky za vaše přání. Jak jsem slíbil, tak uveřejňuji jakýsi bonusový díl této povídky, ale pro lepší přehled budu pokračovat v číslování, takže bude označen jako díl číslo 15.
Přeji příjemné čtení.

část 15 - Kapitán

Atlantis
Kapitán Aeternus Syndicus leží na lůžku v ubytovacích prostorách Atlantis. Místnost osvětluje ranní slunce pronikající jedním vysokým oknem a kromě lůžka je místnost prázdná. Aeternus leží pod lehkou přikrývkou.
U levé strany lůžka visí ve vzduchu kapitánova zbroj. Jakási neviditelná síla ji udržuje na místě v naprostém klidu, jako by byl v ní někdo oblečen. Zbroj je těžce poničena. Hrudní kyrys na mnoha místech promáčknut a v několika částech i proseknut. Přilbice má hluboké rýhy od venatorských drápů a na místě nad levým okem je rozseklá. Po zbroji splývá kdysi rudý plášť. Nyní je jeho barva neurčitá. Špinavý od směsi krve přátel, nepřátel a zeminy z bitevního pole. Je celý potrhán a jeho dřívější tvar a vzhled nic nepřipomíná.
Aeternus v pravé ruce pevně svírá jílec svého meče. Lesk čepele v ranním slunci vrhá na okolní stěny prapodivné tvary. Meč vypadá, jako by byl teprve před několika minutami ukut. Žádné škrábnutí, žádná rez nebo špína. Jen čepel té nejvyšší ostrosti. Toto mistrovské dílo, jehož historie se vytratila v běhu dějin, bylo nyní odznakem nejvyššího velitele Satelleské gardy.
Ten ležel bez hnutí. Tvář smrtelně bledá, obvaz na hlavě mu zakrýval levé oko, poraněné při posledním boji. Obvazy ramene a hrudi zrudlé prosakující krví z rány od venatorského velmistra. Za normálních okolností měla přestat krvácet a pomalu se začít zacelovat. V tomto případě tomu tak nebylo. Rána stále krvácela a zanítila se. Jakékoliv ošetření Aeternusovo tělo odmítalo. Žádná lanteanská léčebná technologie neúčinkovala. Nic nebylo, tak jak mělo být.

Aeternus se navenek zdál být skoro mrtvý, ale jeho mysl pracovala naplno. Prožíval podivný sen. Viděl sám sebe ležet polomrtvého na lůžku, jako by jeho duše opustila tělo a vše sledovala z jiného úhlu pohledu.
Zaslechl hlas. Ženský hlas.
„Vítej ty, jenž pro národ tolik znamenáš.“
Rozhlédl se kolem, ale nikoho neviděl, avšak podvědomě cítil něčí přítomnost.
„Kdo jsi? Co se to semnou děje?“
„Tvé tělo umírá, ale tvá mysl to nechce.“
„Jsi povznesená.“
„Ano, to jsem.“
„Poslali tě ostatní, abys mi pomohla?“
„Ne,“ povzdechla si. „Jsem tu bez jejich vědomí. Nemohu ti pomoci, ale mohu tě vést.“
„Vést? Jak?“
„Ukážu ti, co jsi dávno zapomněl.“
„Zapomněl? Jsem kapitán Satelleské gardy. Byl jsem mnohokrát zabit v mnohých bitvách a pak povznesen a oživen, jen proto, abych mohl dál válčit a bojovat za Lanteany.“
„Vím, ale ty nevýš vše. Je na mě ti to připomenout,“ řekl ženský hlas.
Aeternus najednou cítil podivný tlak v hlavě a pak se jeho sen změnil. Viděl velkolepé budovy. U vchodů mnoho stráží a vojáků. Nic nepoznával, vše mu připadalo cizí. Najednou se ocitl v místnosti, kde byla jakási rada. Vše viděl, ale nic neslyšel. Bylo tu množství vojáků a o něčem se dohadovali.
„Co je to?“
„Dívej se a poznáš,“ řekl mu ženský hlas.
Díval se. Vojáci se dohadovali, když z ničeho nic utichli. Do místnosti vstoupil voják v těžké zbroji, která byla na mnoha místech poničena. Zbroj vzdáleně připomínala tu, kterou nosí Satelleská garda, ale byla mohutnější. Voják cosi naštvaně hodil na stůl. Aeternus mu neviděl do obličeje. Vojákovi dlouhé, tmavé vlasy mu zakrývaly tvář. Ostatní měli na obličejích výrazy úžasu a obav. Voják si projel pravou rukou vlasy a odhalil svou tvář.
„Nemožné,“ řekl Aeternus.
„Proč myslíš?“ zeptal se ženský hlas.
„To jsem já, ale není to skutečné. Nic takového ...“ ženský hlas ho přerušil.
„Nic takového si nepomatuješ? Směšné. Sám dobře výš, že jako voják Satelleské gardy si z minulosti pomatuješ jen to, co je pro tebe důležité při válčení. Nic jiného ve tvé paměti nezůstává.“
„Tak co je to?“
„Tvá minulost. Tvůj opravdový život.“
Aeternus se chtěl na něco zeptat, ale obraz, jehož byl jakousi součástí, se znovu změnil. Ocitl se na můstku nějaké lodi. Skrz jakési okno viděl obrovské množství dalších lodí, jak po aktivaci hyperpohonu, mizí do různých směrů.
Těsně předtím než loď, na které byl, aktivovala pohon, uviděl planetu. Byla černá s mnohými rudými skvrnami. Byla úplně zničena a neobyvatelná.
Obraz se najednou znovu změnil. Aeternus se chvilku rozhlížel. Byl znovu na nějaké planetě, ale tentokrát uprostřed obrovského města. Stavby se tyčily do nekonečných výšek a ulicemi proudilo množství lidí. Architektura velmi vzdáleně připomínala tu lanteanskou. Uprostřed náměstí, hned vedle velkolepé fontány stál mladý pár. Muž držel ženu za ruku a cosi jí říkal. Když se Aeternus zadíval pozorně, tak poznal opět sám sebe.
„Žena? Neměl jsem ženu. Každý voják gardy byl sirotkem vycvičeným jen k boji. Bez dětí, bez manželky!“ Poslední slovo Aeternus nevědomky zdůraznil.
„Ach… „ povzdechl si ženský hlas. „U prvních tomu tak nebylo.“
„U prvních? Co tím myslíš? A proč mi to vše ukazuješ?“
„Však poznáš. Jen se dívej na Velké město a porozumíš.“
Než si mohl cokoliv blíže prohlédnout, tak se obraz opět změnil. Aeternus byl na stejném místě, ale okolí se proměnilo.
Budovy byly zničené, Velké město bylo v troskách. Kolem proletovalo množství různých energetických střel. Z nedalekých rozvalin vyběhl nějaký voják. Rychle přeběhl otevřený prostor a ukryl se za několika rozvalinami. Aeternus jej sledoval. Viděl, jak voják něco hledá. Prohlížel rozvaliny a pak přestal. Zřejmě našel to, co hledal. Aeternus přišel blíž, aby lépe viděl. Najednou se zarazil. Ve vojákově tváři znovu poznával sám sebe. Voják byl oblečen znovu do těžké válečné zbroje. Klečel nad mrtvou ženou, kterou držel v náručí a tiskl ji k hrudi. Najednou odněkud vyletěla střela a trefila ho do zad. Voják zakolísal a padl na zem do prachu s velkým průstřelem zadní části zbroje. Před jeho tělem se najednou objevili tři tvorové.
„Kdo je to?!“ zeptal se naléhavě Aeternus. Ženský hlas nic neřekl, ale scéna dál pokračovala.
Tři tvorové chtěli prohlédnout tělo, když ležící voják vystřelil a jednoho zabil střelou do hlavy. Další dva tasily podivné krátké čepele a už chtěli vojáka zabít, když je zasáhlo několik střel. Nepřátelští humanoidé padli mrtví do prachu. Ležící voják ztratil vědomí. Z blízkých sutin se k němu blížilo dvanáct vojáků, kteří byli podobně oblečeni a vyzbrojeni. Prohlédli zraněného vojáka. Z jejich postupu Aeternus usoudil, že voják je již mrtvý nebo těsně před smrtí.
„Ne voják. To já,“ řekl si pro sebe velmi potichu. „Smrt. Má smrt. Nevzpomínám si,“ řekl s náznakem frustrace v hlase.
„Vzpomeneš si. Na to i na další věci. Dej tomu jen čas a dívej se.“
Obraz se opět změnil.
Nyní byl Aeternus ve velké místnosti, která vypadala jako laboratoř. Uprostřed bylo mnoho stolů s těly. Lidé oblečení v podivných skafandrech na nich cosi prováděli. Po chvilce odešli a místnost zahalilo bílé oslnivé světlo. Když světlo zmizelo, tak těla ze stolů byla pryč.
Než mohl Aeternus cokoliv říct, tak se dění kolem znovu změnilo.
Tentokrát byl na nějaké orbitální stanici a skrz průzor viděl část planety pokryté oceánem s několika kontinenty. Poblíž orbity viděl velké množství lodí, lanteanského designu. Lodě střílely na několik gigantických neznámých lodí. Ty svými střelami ničily vše, a jak se zdálo, nic jim nemohlo ublížit.
„To je orbita Terry,“ řekl potichu.
„Ano. Terry z dávných dob, ale ne zas tak dávných. Koloběh se opakuje, jen místo je jiné.“
Scéna se opět změnila. Nyní byl Aeternus na můstku nepřátelské lodě. Všude kolem byli stejní humanoidé, které viděl dříve, ale měli jiné zbroje. Vůdce uděloval rozkazy, když se před ním objevil voják ve stříbrné zbroji a s překrásným mečem se zlatým jílcem. Aeternus sice přes přilbu neviděl tvář, ale jeho instinkt mu řekl, že je to on sám. Voják se pustil do boje s velitelem útočníků. Boj byl krutý a velmi brutální, ale nakonec dopadl vítězně pro vojáka ve stříbrné zbroji, který však byl smrtelně zraněn. Padl na zem, ale než mohlo jeho tělo vychladnout, tak místnost zalila bílá oslepující záře. Když zmizela, nebylo po těle ani památky. Ostatní tvorové stojící na můstku lodi, kteří vše viděli, se ulekli smrti svého vůdce a velké lodě útočníků zmizely v hyperprostoru neznámo kam.
„Vzpomínám si. První střet. Jak jsem na něco takového mohl zapomenout? To bych si měl pamatovat.“
„Pravidla byla jiná. Vše se změnilo. Dívej se, co vše jsi vykonal,“ řekl ženský hlas.
Před Aeternusem se začalo promítat v rychlém sledu množství scén, kde byl vždy voják ve stříbrné zbroji a bojoval s různými nepřáteli. Obrazy zachycovaly mnoho a podle různých náznaků si Aeternus odvodil, že se dívá na několik milionů let vývoje.
„To není možné. Žil jsem tak dávno?!“
„Ano. Žil jsi dávno, ale chránil jsi své lidi. Nespočet generací ti je zavázán za ochranu svých životů.“
„Ale jak je to možné? Povznesení by nemělo být tak staré. Vždyť ještě některým dnešním Lanteanům se ho bez pomoci nedostane.“
„Povznesení se na vyšší úroveň je staré jako sám vesmír. Bylo tu vždy, jen cesta k němu se měnila, jak se vyvíjel život. Mnoho dávných vynálezů a objevů bylo za válek a různých exodů ztraceno v nenávratnu a čeká, až budou znovu vynalezeny a objeveny.“
„Začínám si vzpomínat.“
„Ano? Pověz mi, na co si vzpomínáš?“
„Žil jsem dávno. Ještě před rozdělením, než se náš národ rozdělil na Lanteany a Alteriány. Nějaký vynález mě povznesl a po čase se zrodil základ pro Satelleskou gardu.“
„Ano správně. To ty jsi byl jejím zakladatelem. Ty jsi ochráncem Lanteanů. Vždy když byl národ v ohrožení, tak jsi se objevil se svými následovníky a zachránil jsi ho. Ty jsi ten první! Ty jsi Věčný Ochránce.“
„Ale má paměť si vybavuje ještě něco. Něco důležitějšího.“
„Ano? A co?“
„Ne co, ale koho. Ženu. Ženu, kterou jsem miloval a kterou jsem viděl zemřít ve své náruči, když jsem žil pravý život. Byla nevinná. Nechtěla se zapojit do války a nechtěla to ani po mně. Byla zabita, když mě chtěla ochránit. Proto jsem byl povznesen. Abych už nikdy nedopustil smrt nevinných lidí. Měl jsem chránit ženy a děti před zrůdností válek.“
„Ano, ale tvé činy znamenaly víc.“
„Nemohu si však vzpomenout na její jméno. Mám ho v mysli, ale nedaří se mi vyslovit. Anti… Antersi… Zatraceně nejdeto!!! Jak jsem mohl zapomenout její jméno?!“ Křičel Aeternus a pěstmi si bušil do hlavy ve snaze si vzpomenout.
„Klid. Soustřeď se a vzpomeneš si. To jméno znáš, jen se koncentruj!“ řekl ženský hlas.
Aeternus se urputně soustředil. „Antaris!!! To je to jméno. Antaris!!!“
„Vzpomněl sis! Výborně!“ řekl nadšeně ženský hlas a před Aeternusem se objevila mladá žena.
Byla překrásná. Barva vlasů se měnila každým okamžikem. Chvilku černá, pak hnědá, blond i bílá. Tvář měla světlou a jemnou. Byla oděna do lehké bílé tuniky, která jí sahala až k zemi a zdůrazňovala dokonalé křivky jejího těla. Aeternus z ní nemohl spustit oči. Byla dokonalá. Dokonalá jako bohyně.
Mezi tím se vrátili do místnosti na Atlantis, kde leželo Aeternusovo tělo. Ten se jen rozhlédl a pak jeho pohled opět zůstal na mladé ženě.
„Znám tě.“
„Ano znáš mě. Jsem Antaris.“
„Ne, Antaris mi zemřela v náručí. Dávno před povznesením.“
„Ano, to vím. Nejsem tvá Antaris. Jsem Antaris, potomek několika generací dětí Kasii, sestry Antaris. Toto jméno mi bylo dáno na její počest, aby se na ní nikdy nezapomnělo. Jsem tu, abych ti ji připomněla a také vše co jsi pro Lanteanský lid vykonal. Dříve jsi ty bděl nademnou a ochraňoval mě. Nyní je čas, abych dluh vrátila. Nyní se duše válečníka vrátí zpět do těla. Uzdravíš se a budeš si pomatovat vše. Svou Antaris a vše ostatní za co jsi kdy bojoval. Celý svůj život několika milionů let a s těmito znalostmi povedeš Lanteany k dalším vítězstvím,“ řekla Antaris a poté zmizela a Aeternus cítil, jak se vrací do svého těla.

Dveře do místnosti se otevřeli a vstoupil Lancetus. Druhý muž Satelleské gardy, při indispozici kapitána, její nynější velitel. Dveře se uzavřely a Lancetus se skloněnou hlavou a mečem v natažených rukách poklekl a vzdal kapitánovi čest. Několik chvil tak vydržel a poté vstal. Zasunul meč zpět do pochvy a přistoupil ke kapitánovi.
„Cos mi to provedl Aeternusi? Já jsem voják, ne politik. Kdo to má s těmi radními vydržet? Já umím jen válčit, ne jednat s lidmi, navíc s takovými jako jsou tu. Nevěděl jsem, jak moc se musíš přemáhat, ale nyní vím, co jsi zakusil. Je skoro nemožné s nimi jednat a přitom nepomyslet na jejich opuštění a zanechání jejich osudu. Jsou jako stádo zbabělých ovcí,“ řekl Lancetus a přistoupil k ležícímu kapitánovi. Ten se ani nepohnul. To že žije, prozrazovalo jen slabé zvedání hrudi při dýchání. Lancetus se chvilku mlčky díval na jeho bledý obličej. Poté se otočil a zamířil zpět ke dveřím.
Už chtěl otevřít, když se místností podivně něco zablesklo. Lancetus se ihned otočil, ale vše bylo jako před chvílí. Neviděl nic, co by podivný záblesk mohlo způsobit, ale jeho intuice mu napovídala, aby chvilku vydržel. Pozorně sledoval Aeternuse. Ten se stále nehýbal, ale z ničeho nic se zlehka začal pohybovat potrhaný plášť na kapitánově visící zbroji. Lancetus si podivný úkaz nemohl vysvětlit. Místnost byla uzavřena a nikudy nemohl proniknout sebemenší vánek větru. Lancetus chtěl přistoupit blíž, ale jakmile udělal krok, tak plášť opět znehybněl a vysel jako předtím. Nedokázal si to rozumně vysvětlit, ale odpověď mu přišla záhy. Znovu místnost osvětlil chvilkový záblesk. Tentokrát Lancetus viděl, co ho způsobilo. Byl to kapitánův meč. Celá jeho čepel se na zlomek sekundy rozzářila a zaleskla se oslňujícím světlem. Lancetus se zlehka usmál. Pak se uklonil a bojovým pozdravem se rozloučil s kapitánem. Než se za ním dveře uzavřeli, tak potichu řekl:
„Tvá zbraň chce bojovat. Tvá zbroj chce bojovat. Uzdrav se rychle příteli, budeme tě potřebovat víc než kdy jindy.“

konečně novej díl! .. super! .. doufám že zmenšíš intervaly mezi díly

jinak ještě tohle

Archytektura

to mě opravdu drásá .. opravit

Architektura

[Dragon]

Nádhera, jako vždy jsi prokázal že dáváš přednost kvalitě nad kvantitou
opravdu povedená část, jestli chceš, tak bonus

Po prečítaní musím len a len:
Naozaj špičkovo napísané.

a

Poslušně hlásím, že jsem opět zde
Díky za příjemné ohlasy od několika málo věrných, kteří čtou i o prázdninách.

dehu: Drásat tě opravdu nechci, ale bohužel spěšná korekce si vyžádala oběti . Mělo by to být opravené, tak snad budeš spokojen

dehu píše:

doufám že zmenšíš intervaly mezi díly

Ano, intervaly asi změním, ale myslím že potěšen nebudeš. Jak to tak vypadá, tak uveřejňování dílů se posune z 4 týdenního cyklu na 6 týdenní

ale myslím že potěšen nebudeš.

Pred: že, sa píše čiarka.

Ice: Tos mě překvapil, že budeš mít takhle starýho kapitána to jsem fakt netušil.

Toto je spoiler!!!:

Nebude mít ale trochu problémy, když má teď v hlavě tolik vzpomínek na svůj dlouhý život?? Já mít vpomínky na tolik mrtvých, které jsem nezachránil, tak se asi zblázním.