06 – Zlá hvězda
Stařec chtěl pokračovat dál ve svém vyprávění, ale město nečekaně vystoupilo z hyperprostoru, to by nebylo ani tak neobvyklé a zarážející, ale jak už je u lidí zvykem, tak se městem rychlostí lesního požáru v období sucha začala šířit zpráva. Samozřejmě s každým předáním se její obsah měnil.
Vše začalo v okamžiku, kdy město zachytilo hvězdu s planetami. Tato zprvu tajná informace, která nestihla za tajnou být ani označena, si okamžitě našla cestičku mezi lidi, ti k ní přidávali své a na samotném konci bylo několik stovek, ne-li tisíců variant.
Lidé samozřejmě ihned jednali a pomocí Atlantis vyslali hned několik Jumperů na detailnější průzkum, i když už ze senzorů měli dostatečné údaje, které vypovídaly o obyvatelné planetě. Zatímco probíhal průzkum hned s několika týmy, tak se v samotném městě již dávaly dohromady plány na stavbu základny, která když se ujme bude první, ale ne poslední základnou daného typu. Jejich úkol by byl prostý: vystavět vhodnou infrastrukturu pro lidskou populaci.
Stařec, který kvůli nadálému rozrušení lidské populace, cítil že nemá smysl pokračovat ve vyprávění, si dal pauzu a v jakémsi stavu meditoval, tedy aspoň to tak vypadalo. Jeho hůl byla položena podél křesla, na kterém seděl, jeho nohy byly volně spuštěné a ruce položené na opěrkách, záda rovné a hlava vzpřímená, na pohled žádné velké pohodlí….
„Pane zachytáváme signál původ neznámý!“ oznámil kdosi přímo veliteli směny do vysílačky, ten se samozřejmě nezdržoval nějakou zacpanou chodbou, ve které stál, a okamžitě hlava nehlava běžel do místnosti, ze které před několika minutami odešel. Cestou porážel v přeplněné chodbě mnoho lidí. V okamžiku kdy dorazil do místnosti ho už zasypávali nejrůznějšími zprávami:
„Pane signál stále sílí.“ „Pane signál má původ kdesi u slunce.“ „Nemůžeme ho rozluštit!!“ a podobně.
Velitel si stoupl k výhledové obrazovce a přemýšlel.
Stařec se náhle zvedl a hůl mu vletěla do ruky.
„Zaveďte mě k veliteli směny.“ Zavelel Stařec a aniž by čekal na reakci, tak se vydal ke dveřím, u niž se zastavil a čekal na vojáky. Poté, co se konečně rozhoupaly, ho eskortovaly k veliteli směny, ale nikterak nechápali důvod. Nač ho doprovázet? Když ho nedokáží ani zpomalit…
„Veliteli, okamžitě musíte tuto soustavu opustit.“ Oznámil Stařec ještě ve dveřích.
„Proč?“ oponoval ihned velitel, který ho neměl rád už jen z principu.
„Pokud to musíte vědět, tak zdejší hvězda je zkažená. Jak by jste řekl vy: Je zlá.“ Oznámil Stařec. Jeho slova ovšem vyvolali vlnu veselí.
„Zlá hvězda? Sakra chlape já věděl, že jsi šílenej, ale že až tak?“ prohodil s úsměvem na tváři Velitel směny.
Po jeho slovech se ovšem zatřáslo celé město, na což všichni reagovali ze zvyku tím že namířili vše po ruce na Starce, ten je ovšem začal uklidňovat: „To jsem nebyl já.“
Nikdo tomu nechtěl věřit, ale zároveň si všichni uvědomovali, že další přestřelku by Stařec pravděpodobně taktéž přešel bez úhony a tentokrát by je asi ani nezkoušel zachraňovat, tudíž pomalu sklonili své zbraně.
„Ať tak či tak. Tato planeta bude kolonizovaná, za chvíli vyšleme první skupiny. A jestli opravdu znáš budoucnost, tak víš, že nás kecy o zlé hvězdě nezastaví.“ Oznámil velitel a otočil se ke Starci zády, ten však udělal dva kroky dopředu.
„Nevidím budoucnost, vidím jen možnosti a důsledky. Rozhodnutí je vždy na Vás, já Vás mohu jen nasměrovat, ale po cestě musíte jít sami. K čemu by byl život bez možnosti volby?“
Starce ovšem jaksi nikdo neposlouchal a tudíž po krátké pauze pokračoval.
„Ale jestli je toto Vaše rozhodnutí, tak vám zkusím získat nějaký čas.“
Stařec praštil holí přímo před sebou jako by s ní chtěl prorazit podlahu, přičemž jí uchopil pevně oběma rukama a následně sklopil hlavu, na což se jeho hůl rozzářila.
Vojáci už opravdu nevěděli jak jednat a jen bezradně koukali na velitele, ale dříve než stačil něco říci, tak ho kdosi přerušil: „Pane vysílání utichlo.“
Velitel chvíli těkal očima mezi vojáky a Starcem, až po několika okamžicích se rozešel ke dveřím a se slovy: „Hlídejte ho.“ Zmizel.
„Sakra ten je dobrej prej: Hlídejte ho….“
„Ticho“ zavelel náhle rázný hlas.
„Aby jste se nepotentočkoval majore.“
„Vojíne tohle je přímý rozkaz! Držte už sakra tu svou nevymáchanou hu…“
Major ovšem již nedomluvil…
„Pane aktivita slunce roste, hrozí exploze!!“ V ten samý moment se Stařec začal mírně otřásat vytížením. „…Aktualizuji. Aktivita se vrací do normálu.“
„Sakra on nám vážně chce pomoc.“ Pronesl major spíše pro sebe.
„A nebo si s námi hraje.“ Začal jeden z vojínů, přičemž z pouzdra vytáhl svojí Beretu a se slovy: „Zajímalo by mě, co by se stalo, kdybych mu teď prohnal hlavou kulku.“ Muž jí přiložil k hlavě, ale místností se rozlil náhle chladný hlas, s čímž celá místnost potemněla a následně se v ní rozlehl i chlad roven onomu hlasu.
„Ještě ne! Ona chvíle přijde, ale ne nyní. Nakonec budu mít svojí svobodu a čest zpět a vy budete mít taktéž své!“Nikdo nevěděl, která bije, ale všichni byli rádi, že to už přestalo, dokonce i voják, který mířil na Starce sám sklopil zbraň a následně se hrůzou oklepal.
„Co to sakra bylo?“ zeptal se kdosi v místnosti, ale nikdo nedokázal odpovědět.
Velitel směny zatím pospíchal podat hlášení někomu, kdo má kontakt s Radou lidské civilizace. Rada samotná byla totiž až na vyjímky osobně nedostupná, nejbližší kontakt byl v náléhavých případech již jen přes holografické promítání.
Po několika minutách se velitel vrátil na můstek, přičemž gestem naznačil jednomu vědci aby mu uhnul, následně se velitel chopil své devítky a s úmyslem vystřelit Starci mozek z hlavy mu jí přiložil ke spánku, poté zavřel oči a stiskl spoušť. Za zvukem vypálené kulky se ozval řev: „Ten Debil!!!“ Veliteli nezbývalo nic jiného než otevřít oči, to co spatřil ho však šokovalo. Jeho ruka sic byla napnutá Starcovým směrem, ale nikoliv přímo. Hlaveň ve skutečnosti mířila na nohu jednoho z vojínů.
„Pusťte mě na toho debila, já mu nic neudělám, jen mu rozbiju hubu!!!“ řval dál postřelený vojín, který očividně nevnímal kulku ráže 9mm ve své noze.
Šokovaný velitel pohotově sklopil zbraň a udělal pár kroků v před, ale poté co se vojín začal sápat po své výzbroji, zatím co se mu to trojce dalších vojínů snažila rozmluvit. Velitel se tedy otočil opět na Starce, ale v jeho pozadí si nemohl nevšimnou dvojice vědců, kteří se smíchy mohli utlouknout.
Velitel pomalu tedy vycouval z místnosti a šel podat kompletní hlášení s žádostí o rezignaci, jeho kroky směřovaly do kanceláře generála Landryho. Po krátké a stručné zprávě o celém dění, velitel navrhl vlastní rezignaci, přičemž si začal odepínat frčky. Generál ho ovšem zarazil s tím, že nevidí k rezignaci důvod, s čímž ho okamžitě vyprovodil ze dveří.
Zatímco se někteří snažili vyřešit Starce, který tvrdil něco o zlé hvězdě, tak lidé na Atlantis se nezastavili. Atlantis totiž sloužila, jako jakýsi přístav, veškerá doprava mezi městy a planetou byla řízená právě z Atlantis pomocí Jupmrů, ale i přes tuto zdánlivě slabou dopravní síť se na planetě nacházelo něco kolem dvou tisíc lidí a materiál již na půl základny, která se pomalu začínala stavět. Prvním krokem bylo systematické bombardování oblasti pomocí Humorů, aby došlo k odlesnění a zároveň i k jakési sedlině u úpatí skály, kde měla základna vyrůst.
Zatímco na planetě dál pokračovaly práce na základně, Stařec dál sváděl svůj vlastní boj. Již byl pomalu na kraji svých sil, sám cítil, že dříve či později odpadne a lidem dojde čas. Vše je otázkou času, času, který rozhodne o osudu lidské civilizace a vůbec o všem živém.
Stařec nevnímal nic ve svém okolí a jen soustředil veškeré své síly do svého konání, čímž se stal náchylnějším…Jeho mysl se náhle ocitla mimo vlastní tělo, které se dál vysilovalo.
Stařec nyní stál v tmavé místnosti, kterou osvětloval kužel světla ve kterém se sám nacházel.
Nějakou chvíli se Stařec rozhlížel, neviděl nic a naprosto nechápal, kde se ocitl a hlavně jak.
Během několika okamžiků se ovšem objevilo další světlo, které sledovalo další postavu, která byla zahalena snad ještě více než sám Stařec.
„Kdo jsi?“ zeptal se Stařec, ale neznámá postava k němu přišla a položila mu prst na ústa, přičemž si odkryla obličej.
„Jak?“ dostal ze sebe náhle Stařec, který nemohl z neznámé postavy pustit oči „Přeci tě zabil.“ Dodal po chvíli Stařec, ale neznámá postava aniž by uhnula svým pohledem s chladnou hlavou odpověděla: „Přežívám zde, ale ty mě zabíjíš. Musíš přestat s tím co děláš…poté se opět shledáme.“
„Neposlouchej jí!“ Zařval náhle další hlas a nedlouho poté se objevila v tmavé místnosti další postava, která byla osvětlena vlastním kuželem světla. „Jen jí neposlouchej.“
„Jacku je to má žena.“ Oznámil vyrovnaně Stařec, ale postava, kterou oslovil jako Jacka dál měla protiargumenty.
„Sakra chlape nenuť mě jít na to po zlém!“
Stařec ovšem jen hodil hlavou a Postava oslovená jako Jack odlétla.
„NEE!“ tentokrát se ozval ženský hlas, což Starce naprosto zmátlo. Nová postava byla totiž naprosto identická s postavou první.
„Sha’re?“ zeptal se Starec, přičemž neustále těkal očima z jedné postavy na druhou.
Veškerý děj v místnosti zamrzl.
„Prohrála jsi.“ Oznámila druhá Sha’re té první po několika dlouhých okamžicích naprostého ticha a poté se otočila ke Starci. „Danieli, jednou se opět potkáme, do té doby…“ přičemž její ztělesnění zmizelo, dříve než-li stačila dokončit větu..
První postava ze sebe náhle vydala šílený jekot, který Daniela vytrhl i z onoho hlubokého soustředění. Daniel si doslova sedl na zadek, přičemž jeho hůl explodovala. Sám se ovšem již nehýbal.
„Je tuhej?“ zeptal se po necelé minutě jeden z vědců, na což nějaký vojín pohotově vystřelil na Danielovo nohu. Kulka samozřejmě zmizela ještě předtím než opustila hlaveň, což si všichni vynaložili jako dostatečnou známku života. Už ale nevěděli, že kulka nezmizela Danielovým, tedy Starcovým přičiněním.
Zatímco Danielovo tělo bylo fyzicky přítomno ve městě, tak jeho mysl se opět toulala mimo město, dokonce i mimo hranice Vesmíru.
„Už jsi na to příliš Starý příteli“ ozval se jaký si hlas u Danielovy hlavy v daleké místnosti, dost možná i v místnosti, která nebyla na žádné planetě.
Daniel se takřka okamžitě uchechtl a navázal: „Příteli. Tak mě již dlouho nikdo nenazval“ poté se Daniel pootočil a spatřil Furlinga v podobě O’Neilla.
„Dostal jsi na frak, už nejsi ten mladý Furs, co proháněl Furlingy, nyní tě porazí i vůle jediné hvězdy.“
„Díky, opravdu mi pomáháš….“ Daniel ovšem nedomluvil, Furling se totiž nehodlal vzdát slova tak snadno.
„Hlavně to nesmíš vzdát, vše jsi již předpověděl, nyní se to musí vyplnit.“
„Jí zničím…“ začal Daniel jakoby nic „…tu hvězdu rozmetám na prach a lidé ve městě mě již nezajímají. Se jim snažím pomoci a oni po mě bez váhání střílí, uráží mě, pohrdají mnou… to skončí a to hned!“ oznámil Daniel, ale Furling ho zadržel.
„Teď to nesmíš vzdát, vzpomeň si co jsi nás učil.“
Daniel se na několik okamžiků zamyslel a poté se jeho mysl vrátila zpět do fyzického těla.“
Daniel jako Stařec s vypětím všech sil vstal a pomalým krokem si to zamířil ke dveřím. Uprostřed cesty se mu však v hlavě ozval známí hlas, hlas Furlinga, se kterým před chvílí hovořil:
“Můj dar pro tebe příteli, tak jak jsem slíbil.“ následně se vedle něj objevila další hůl. Daniel neváhal a okamžitě se jí chopil.
Jeho tempo se díky holi značně zvedlo, již nečekal na nějaké vojáky, kteří hledají jen příležitost k jeho eliminaci. Ne sám si to zamířil přímo do míst, kde sídlila Rada.
Výsadek lidí na planetu byl již kompletní a jelikož zhmotňovač na asgardské bázi, na planetě byl stál mimo provoz, tak z orbity dále létaly Jumpry plné materiálu a jiných věcí.
Daniel šel na jistotu, mířil přímo k Radě lidstva, ale nikoliv k holografické místnosti, nebo k zástupcům, ale přímo k Radě samotné, která´sídlila na Atlantis. Všechny, kteří mu v tom hodlaly bránit pohořeli, byly bez nejmenší šance. Někteří se svalili v bezvědomí k zemi, jiní padly mírně přidušený a další lítali ke zdím či na jiné osoby, které byly v blízkosti. V okamžiku, kdy Daniel znám jako Starec, stanul před samotnou Radou, tak atmosféra v sálu zhoustla na maximum.
V celém sálu bylo jen pár odvážlivců, kteří si dovolily pohnout natož pak nějak reagovat na Starcovu přítomnost.
Daniel byl na rozcestí, šel k Radě s tím, že se ještě rozhodne, jak bude reagovat, zda bude žádat, nebo nařizovat. Rozkazovat či prosit. Vyhrožovat či požadovat. Ale ticho trvalo již příliš dlouho a jeho ruka, která křečovitě svírala hůl nikomu v okolí na klidu nepřidávala.
„Žádám ochranu!“ vychrlil ze sebe Daniel.
Byl vám odcizen Velký Meč a jsem si jist, že bude použit proti mně, z toho důvodu Vás žádám o ochranu.“
V tomtéž okamžiku se v místnosti ozval hlas neznámého člověka, který skrze rádio podával hlášení..
„Pánové jestli Vás to zajímá, tak aktivita u slunce opět narůstá…“ Dál ale už major nedomluvil, město totiž skočilo ho Hyperprostoru a na planetě zanechalo kompletní vybavení pro stavbu základny, čtyři tisíce lidí, a jeden jumper, který se nestihl vrátit.