SG: Povídky od M. - Rychlá záchrana...

jediný co mě napadá je že to bylo super

Já vám všem děkuji za pochvalu. Některé komentáře mě doslova rozesmáli. Vážně Jen na další povídku se můžete těšit, je dopsaná a na korekci nevím kdy se dostane, musím ji ještě sama opravit a předělat. Jinak další pravděpodobně budu psát zase dlouho.Stejně jako tu, která čeká. Omlouvám se všem čtenářům, ale moc času nemám.

Já jsem rád, že alespoň něco bude. Ono člověku vlastně moc nezbude, leda by pomáhal. Pak má právo i kritizovat.

Toto je spoiler!!!:

Ne že bych každý den dychtivě pročítal forum a hledal jména mých oblíbených autorů....ne, to rozhodně nedělám, ale

Mooony Jen tak ze zvědavosti, které komentáře tě rozesmály?

jakop: Od Eleiry a ariana

ach, to je od tebe milé....v tom případě se budu i nadále snažit alespoň vtipně odpovídat.

A jeden takovej blbej dotaz: Pokud jsem to dobře pochopil, korekce sama o sobě trvá Eleiře nebo Anijshe(pokud ji ještě dělají ... a nic proti) týden a ta tvá povídka ještě není dodělaná(říkáš určité úpravy) takže do měsíce by mohla být co??

arian Já si spíš myslím, že Mooony má hotovou "beta" verzi a jen jí dolaďuje tak, aby se jí libila.

Mooony hlavně nemá čas něco opravovat ani dolaďovat a vše teď visí na mě, protože si to musím přečíst a opravit

Anijshu a Eleiru z teho vynechme, obě to opravují, kdy mají čas, což je většinou hodně rychle, za co jim děkuji. Jen prostě každý nemáme čas . Upřímně, raději bych psala, ale taky musím dělat jiné věci...hlava plná nápadů

jakop: tak nějak jsem to myslel

Mooony: já proti nim nic nemám, já jsem jenom konstatoval, jak dlouho to bude trvat a dovolil jsem si uvést jména.....už se to nikdy nestane

já to s tím časem chápu, ono je spousta důležitějších věcí, než banda šílenců, kteří nemají nic jiného na práci, než čučet do „kompu" ( jako já )

I tak by se to dalo specifikovat , bohužel škola mě zaměstnávám až moc

Po velmi dlouhé době se ozývám. Vím, že je to velmi dlouhá doba a spousta mých věrných čtenářů přeběhlo, ale snad vám udělám radost novou povídku. Konečně je připravená spatřit světlo světa.
Předem upozorňuji, že nápad není úplně můj. Povídka je inspirovaná filmem Vikingové (v originále Aj je to: Třináctý válečník a knižní předloha je: Pojídači mrtvých).
Povídka se jmenuje: Ohne v mlze. Hlavní hrdinové zůstávají stejní (tentokrát hlavní hrdina je nečekane mj.Lorne). Přidávám i nové tváře. Děj jak jsem již prozradila, je inspirován výše uvedeným filmem. Není však stejný. Doufám, že se vám povídka bude líbit. Zároveň tu mám pár poděkování. Jako první bych chtěla poděkovat Eleiře, za její vtipné připomínky, bez kterých by povídka nebyla ono (a co si budeme nalhávat Eli, byla by to hlavně nudná povídka). Mackenzie za korekci a pak dalším, kteří si sem tam rýpli a nebo opravili mé obvykle příšerné slovosledy.
Povídku jsme rozdělila na dvě části, aby se lépe četla. Durou část přikládám hned za první.
Teď už jen přeji příjemné počtení

Ohně v mlze

Vypadala jako obyčejná vesnička. Stála na menším kopci, který byl na jedné straně ukončen útesy padajícími do moře. Neměla žádné ploty, nic, co by ji chránilo. Lidé se snažili obdělat pole. Všechno vypadalo krásně a idylicky. Nedaleko se tyčil kruh předků, který sliboval vysvobození. Dlouho jím nikdo neprošel. Obyvatelé doufali i v příchod Wraithů, ale nevěděli, že tohle je pro ně zakázaná planeta. Nakonec přece jen vysvobození přišlo. Na kruhu předků se objevila modrá hladina, která slibovala pomoc.
Z hvězdné brány vyjelo nějaké podivné zařízení. Trochu popojelo a různě se otáčelo. O chvíli později z kruhu vyšli tři muži a jedna žena. Poslali zařízení nazpět a sami se vydali k vesnici. Samotní vesničané je sledovali a připravili se na ně tak, že se schovali. Možná je popoháněl strach, ale naposledy, když někoho přivítali s otevřenou náručí, tak je to stálo mnoho trápení, které stále nekončilo.
Jeden z mužů návštěvníků, pravděpodobně jejich velitel, si upravil černou pásku přes oko. Muži z vesnice si jej obhlíželi. Vypadal hodně zvláštně. Měl krátce střižené vlasy a dokonce byl i dokonale oholen. Při pohledu na něj si připadali odporně zarostlí. Shodli se na tom, že to musí být válečník, stejně jako zbytek jeho výpravy. Teď se zaměřili na ženu, která s nimi šla. Usmáli se. Drobná, hnědovlasá, měla na sobě stejné oblečení jako její společníci, pravděpodobně taky válečnice. Podle jejich mínění měla trochu hrubší rysy.
Voják v čele jeho týmu došel na kraj vesnice a zastavil se.
„Je tu někdo? Přišli jsme v míru!“ zavolal major. Zdálo se mu to hodně zvláštní. Sice všechny viděl, tedy větší část. Schovávali se, jenže on opravdu nikomu nechtěl ublížit. „Jsem major Evan Lorne a tohle je můj tým, jsme průzkumníci,“ zkusil to znovu. Nevěděl proč, stejně se to minulo účinkem.
„Pane,“ zaznělo od něj zleva. Otočil se na ženu. „Myslím, že bychom měli odejít. Jenom je děsíme.“ Evan se zamyslel. Poručík měla pravdu. Možná to mohl znovu zkusit, jenže proč? Zbytečně někoho děsit nechtěl.
„Počkejte!“ zaznělo zpoza jednoho domu. Všichni tam namířili zbraněmi. O chvíli později vystoupil muž. Okamžitě zvedl ruce. „Jmenuji se Legnar Theor,“ promluvil a udělal nějaké gesto, které mělo asi znamenat, že on se tak doopravdy jmenuje. Nebyl nikterak vysoký, avšak svalnatá postava, dlouhé vlasy i vousy utvrdily Evana v tom, že se s ním do křížku rozhodně pouštět nechce. „Prosím...“ dal najevo nechuť ke zbraním.
Major sklopil zbraň a jeho lidé jej následovali. Přišel blíže k domorodci a natáhl k němu ruku. K jeho překvapení se muž nelekl, ale stiskl ji. Přímo pozemským gestem jej vybídl, aby jej následoval. Netrvalo dlouho a dostali se do vesnice. Procházeli kolem budov. Někteří se stále ještě schovávali, ale pro jiné už Atlaňťané neznamenali takovou hrozbu.
„Jak se jmenují ostatní z tvého týmu?“ zajímal se Legnar. Zamířil ke schodům, které se zvedaly vzhůru až k nějakému honosnějšímu sídlu.
„Tohle je poručík Nataša Semyonova,“ ukázal na ženu, která jej doprovázela. „James Taylor a Kay Jeong.“ Každý na něj zamával, aby si tazatel udělal představu, o koho se jedná.
Konečně stanuli v nějaké kulaté místnosti. Uprostřed se nacházelo ohniště a ve stropě nad ním byla díra. Na druhé straně seděl v krásně vyřezávané židli postarší muž světlých vlasů a vousů. Přes ramena měl přehozenou kožešinu. Vypadal, jako by jej celý život něco trápilo, takový ztrhaný obličej. Legnar za ním přišel a něco mu pošeptal.
„Mám pocit, jako bych se vrátil někam do středověku,“ poznamenal šeptem Taylor. Ukázal na meče, který měl každý muž u pasu. „No uznejte, pane,“ čekal vyjádření od svého velitele.
„Raději mlčte, Taylore,“ vysoukal ze sebe poněkud nervózně Evan. Čekal na vyjádření jejich vůdce. Jenže ten dlouho mlčel. Několikrát si prohrábnul vousy a pak se postavil. Obešel ohniště a postavil se před majora. Atlanťan si připadal jako prcek, byl o dvě hlavy menší, než muž v kožešině.
„Měli byste odejít,“ řekl místo přivítání. „Není tu pro vás bezpečno.“ Pak se otočil a pomalým krokem se vracel na své místo. Evan slyšel Legnara, který se k němu přihnal, jak mu to rozmlouvá. Jenže jeho vládce to nechtěl slyšet. Rukou ho umlčel. Znovu a poněkud otráveně vstal, ale nepřešel ke skupince cizinců. Pouze na ně křikl: „Legnar Theor, mi říkal, že jste přišli kruhem předků.“
„Ano, to jsme přišli, jsme průzkumníci, hledáme jen nové přátele,“ chopil se okamžitě slova Lorne. Vladař beze jména si jej prohlédl. To donutilo Evana, aby raději schoval jazyk za zuby.
„Moc mluvíš, cizinče. Nabízíš přátelství, ale nic o nás nevíš...“ přešel k jednomu stolu u stěny a ze džbánu si nalil do kalichu nějakou tekutinu. „Ale to se mi líbí,“ pozdvihl číši na znamení svých slov a napil se. „Jmenuji se Egnamar Vereh.“ Odmlčel se a pohlédl na skupinku. Čekal, až se představí oni.
„Major Evan Lorne,“ ukázal na sebe muž v čele, „poručík Nataša Semyonova, James Taylor,“ posupně ukazoval na každého, „a poslední je Kay Jeong.“ Dál nepokračoval, mlčel. Egnamar nalil další číši a přišel k Evanovi a podal mu ji. Oba si přiťukli, až vnitřek pohárů vystříkl. Pozemšťan si nedůvěřivě přičichnul a pak ochutnal. Hned se zakuckal, první, co jej napadlo, bylo přirovnání k 90% ethanolu, čili pravé ruské vodce. Místnosti se ozval smích. První znamení toho, že se cizinci zalíbili.

„Jak jsem již říkal, není tu bezpečno. Theor mě však přesvědčoval, abych vás přivítal,“ vykládal jim o chvíli později světlovlasý Vereh. Všichni teď seděli u nějakého stolu a ženy z vesnice jim nosily samé dobroty. Nikdo z Atlaňťanů neodmítal. Nechtěli urazit.
„Co se tu děje špatného?“ starala se žena se silným ruským přízvukem. Pak se v klidu napila z poháru, který už měla dvakrát doplněný tou pálenkou. Tím sklidila obdiv od všech okolo stolu, tedy nejvíce od majora, který toho vypil podstatně méně a zjistil, že mu to i stačilo.
„Duchové,“ oklepal se muž. Všichni pozemšťané na sebe pohlédli. Pokud se chlap jako on bojí něčeho, pak to musí být síla. „Přišli průchodem jako vy. Nemluvili, ale otcové naších otců je přivítali,“ odmlčel se, „od té doby nám nedopřejí každou třetí noc spánku. Vždy se připlíží s mlhou a útočí. Když nikoho nenajdou, tak zdevastují domy, pole. Snažíme se bránit, ale nejde to.“ Ženy na znamení všeho toho utrpení v koutě nahlas sténaly a muži vehementně přikyvovali. „Před nedávnem,“ pokračoval ve vyprávění král této malé vesničky, „odnesli dva mé nejlepší bojovníky.“ Všichni si na ně připili.
„Vždyť nemají žádné opevnění,“ pronesla pro sebe tiše rusky Nataša. Po chvíli si všimla pohledu svého velitele a nevinně se usmála. Ten jí stejně, ale dosti lámavou ruštinou, odpověděl, že jí rozuměl. „Pane, ale mám pravdu, tihle lidé ani neví, co znamená slovo strategie. Sotva se mohou bránit,“ pokračovala dál v rodném jazyce. Teď je už sledovali všichni okolo stolu. Vlastně zbytek jejich konverzace pokračoval v ruštině.
„Ale nic o nich nevíme, nemůžeme jim diktovat, co mají dělat. Navíc si myslím, že naší pódium odmítnou...“ snažil se jí odpovědět Evan.
„Pódium? Nemyslel jste spíše pomoc?“ smála se mu poručík a opět se napila.
„Ne, myslel jsem podium, chci jim ho tady postavit místo toho opevnění, a zahrát jim na něm divadlo o tom, jak se mají správně bránit!“ Poručíkovi vypadl pohár z ruky a překvapeně zamrkala na svého velícího. Ten se jen ušklíbl a dál pokračoval anglicky: „Musel bych se poradit s mými nadřízenými, ale můžeme vám pomoci.“
Egnamar si jej přeměřil pohledem. Dožvýkal a vydatně si odbrknul. Pusu si utřel do rukávu a zamával majorovi před obličejem kouskem neokousané kosti. „Proč byste to dělali?“
„Možná, protože jsme tak blbí a každému na potkání pomáháme,“ zavrčel Lorne. Začínal mít toho tak akorát po krk. Chtěl pomoct, sice jej to možná bude stát život, ale ještě těm domorodcům ukáže, jak se staví opevnění.
„Tvůj styl se mi líbí, majore,“ rozchechtal se Vereh. „Dobře, jak chceš, ale nemáme co nabídnout na oplátku,“ snažil zjistit, co je doopravdy zač.
Celý tým protočil očima, „myslím, že přátelství bude stačit,“ vložil se do rozhovoru Jeong. V tu chvíli se všichni postavili a rozloučili se. Přislíbili místnímu „králi“, že se druhý den vrátí i s pomocí. Po tomhle odešli. Všichni ve vesnici si mysleli, že už nikdy nepřijdou.

Den začínal pěkně. Slunce prokouklo skrz mlhu a jeho paprsky ozařovali krajinu pod ním. Kruh předků se třpytil a lesknul. Jenže vesnice stojící nedaleko vypadala zdevastovaně. Pár domů bylo pobořených. Sem tam se ozvalo zasténání, pole lehla pod náporem těžkých bot. Některá zvířata se odebrala na lepší místa. Ženy pobíhaly a zjišťovaly škody, snažily se uzdravit poraněné muže, kteří se opět postavili na odpor. Do tohoto chaosu se vrátil tým majora Lorna, který s sebou vedl i další pomoc.
Všichni stáli jak přimražení a sledovali tu děsivou podívanou. Nakonec mlčky sbalili své věci a vydali se směrem k vesnici. Major se cítil trochu zklamaný. Doufal, že se nic nestane a budou moci ihned začít s opevněním. Samozřejmě musel hodinu přemlouvat Woolseyho, že to zvládne. Vyfasoval tým Petersonové i s ní a ještě sedmnáct dalších mariňáků. Víc mu nechtěl poskytnout. Přestával si věřit.
Pomalu došli až do domu Egnamara Vereha. Našli jej zachmuřeného sedět na své židli v čele. Když si všiml malého vojáka, tak překvapením zamrkal. Vstal a přešel k němu. Položil mu ruku na rameno, jako by se chtěl přesvědčit, že je hmotný.
„Vrátil ses, majore Evane Lorne!“ zaradoval se, „jsi blázen, že ses vracel!“ Teď se zaměřil na zbytek jeho družiny. „Přivedl jsi sebou pomoc?“ rozplýval se. Pořádně si prohlížel novou ženu z jeho týmu. Ta si jej prohlížela se stejným zaujetím. Tedy hlavně čerstvou ránu na jeho tváři.
„Dobře, majore,“ začala žena, „řekněme, že vám ty údajné Wraithy, kterým rychle nakopeme zadek, uvěřím, ale proč má na tváři tu ránu, která není evidentně od žádného Wraitha?“ rozvedla svou myšlenku Petersonová.

„Dobře, máme dva dny na to, abychom toto místo opevnili,“ prohlásila Zuzana nad přibližnou mapou místa, kde se nacházeli. Kolem celého stolu seděli, anebo stáli namačkaní Atlaňťané a čekali, co z ní vyleze. Major, který stál naproti kapitánovi, si lehce odkašlal. Tím dal najevo, že on tu stále velí. „Omlouvám se, pane, nějaký plán,“ nenechala se vykolejit a předala mu slovo. V tuhle chvíli si muž uvědomil, že absolutně žádný plán nemá.
O hodinu později, s vypětím všech společných sil, několik rozhádaných dvojic, o pár neslušných nadávek (Evan si byl jist, že toho blbečka, jak jej ráčila Zuzana označit, jí ještě dlouho nezapomene) a výhružek navíc, se konečně shodli na tom, jak to provedou. Dokonce se i rozdělili do jakýchsi týmů, které měli přesně přiřazené úkoly. Největší skupinka, na výslovné přání majora, spadala pod kapitána. Jejich úkol byl opracovat dřevo společně s místními a vrhnout se do stavění provizorního opevnění. Další skupinu přidělil seržantu Greenovi. Měli za úkol zjistit, jak se vlastně místní umí bránit. Poručík Semyonova s dvěma dalšíma měla zajistit okolí a prohlédnout nedaleký les. Samotný major dohlížel na všem, co se okolo dělo. Miloval větu: „Rozděl a panuj.“
Evan projednával další taktiku s Verehem. Vysvětloval mu základní strategii, které se naučí na Zemi každé dítě během deseti let. Brzy, k jeho překvapení, mu zarostlý domorodec vysvětloval jeho „taktiku“. Skládala se z jednoduchého řetězce. Naštval ho někdo? Pak ho praštil, vytáhl meč a probodl ho. Tímto končila hodina jeho učení od těchto lidí. Došli i tak daleko, že mu Vereh půjčil na potěžkání svůj meč, který v klidu udržel jednou rukou. Major měl co dělat, aby ho udržel v obou rukách déle jak minutu. Znovu se ujistil, že by se nerad s nimi pral.
Nataša vyrazila s Taylorem a Scottem do lesa. Měla podivný vtíravý pocit, který začal už od příchodu na planetu, že ji někdo bedlivě pozoruje. Díky tomuto měla nervy napjaté k prasknutí a vyděsilo ji i křupnutí větvičky. Našli nějaké staré stavby, které se rozpadaly. prošli celý les křížem krážem, ale uvnitř lesa nic nenašli. Pokračovali na nějakou louku, která se pozvolně zvedala k hoře. Vyplašili hejno ptáků a pár zvířat podobné jelenům. Do vesnice se vraceli s prázdnou.
Skupinka čtyř vojáků pod velením seržanta Greena se vybavovala s místními. Prakticky strávili půl dne klábosením o zbraních, jejich zkoušením a různými nácviky. Atlaňťané brzy nabyli dojmu, že proti palebným zbraním sice nemají šanci, ale pokud by šlo v boji tělo na tělo, pak by si vsadili rozhodně na „domácí“. Začínali se děsit toho nepřítele, se kterým se za dva dny setkají.
Nejtěžší práci organizovala kapitán společně s Legnarem. Jenže každý měl o té „organizaci“ jiné mínění. Zuzana se aktivně zapojovala do kopání a zpevňování terénu, kdežto Theor to jen z povzdálí sledoval, jeho pomoc byla k ničemu. Kapitán mu to o hodinu později velmi rázně vysvětlila a měla jediné štěstí v tom, že byla za a) žena a za b) nebyl na ni zcela připraven. Hrozilo totiž nebezpečí, že by ji na místě zabil.
Časté deště proměnily půdu v jakousi směsici bahna, kamení a jílu na skále. Snaha o nějaké hloupé opevnění spočívala ve vykopání strouhy alespoň metr a půl široké a metr hluboké. Hlíno-bahno házeli směrem k vesnici, aby tam měli nějakou hmotu. Pak samozřejmě museli zpevnit hradbu hlíny, která jen čekala na nejbližší déšť a s chutí by se sesunula nazpět. Podle konečných představ tam měli zabodat i kůly seříznuté do špice, které měly znesnadňovat výstup nahoru a v nejhorším případě sloužit jako hradba pro zbavování se nepřátel.
Skupinka pracující v bahně a na slunci se kolem poledne opravdu unavila a tak uvítala vodu od místních žen. Zuzana první odpočinkovou pauzu na pití promeškala s Jeongem, když se snažili zpevnit kus vykopaného místa. Bahno se sesouvalo a zasypávalo je, kapitán tlačila na nějaký kus dřeva, které Kay zatloukal. Pro vodu si museli dojít sami a to až k dvojici Lorne-Vereh.
„Bude lepší, když to dřevo lépe opracujeme, nemít ty rukavice bez prstů, tak mám problémy s třískama,“ stěžovala si Zuzana, když procházela kolem majora. Ten si ji zálibně prohlížel. Byla špinavá jako vepřík a bahno měla ne jen na šatech, ale na tvářích, ve vlasech a rukách. Evan se přistihl, že jí to i přeje za tu urážku.

Noc se zdála poněkud chladnější. Mlha se líně převalovala nad zemí. Měsíc prozařoval stříbrný závoj a osvětloval vše, co mohl. Sem tam se nocí ozval skřek nějakého podivného tvora. Do toho se Lorne probudil. V první chvíli nevěděl, kde je a co se kolem děje. Pak si uvědomil, když koukal do spícího obličeje Taylora, že je na planetě s označením MX-25946 a s přesnějším umístěním: Hlavní kruhový sál sídla Egnamara Vereha. S procitnutím se přetočil na druhou stranu, kde čekal ženskou část svého týmu, jenže spacák vypadal prázdně. Zamračil se a sedl si. Rozhlédl se po spících. Našel ještě jedno prázdné místo a to kapitána. Obě proklel do desátého kolena a vstal. Unaveně si promnul oči a obul kanady. Vydal se co nejtišeji, jak jen to s kanadami klapajícími o kameny jde, k východu, nechtěl nikoho vzbudit. Jako první chybu si uvědomil, že si zapomněl bundu. Tohle mu došlo ve chvíli, kdy vyšel ven a mlha jej obalila. Druhá chyba zůstala ležet u hlavy jeho spacáku, zapomněl na berettu. Jakmile vyběhl ven, tak ucítil na spánku chladivou ocel něčí zbraně.
„Pane?“ dolehl tichý šepot k jeho uším. Tlak na spánek povolil. Otočil se. Měsíc ozařoval špinavý obličej kapitána.
„Dobře, řekněme, že nechápu, proč nespíte,“ podrbal se na hlavě. Trochu se oklepal. „Kde je poručík?“ staral se. Přece jenom by byl rád, kdyby se jeho podřízená vrátila v jednom kuse. Kapitán však mlčela. Místo toho baterkou blikala kamsi do mlhy. Netrvalo dlouho a Evan si všiml světelné odpovědi.
„Za chvíli přijde, nechcete si mezi tím zaběhnout pro bundu?“ starala se hnědovláska. „Z téhle zimy můžete chytit minimálně rýmu.“ Zahnala ho nazpátek a kupodivu ji i poslechl. Když se vrátil, tak kromě Zuzany našel i Tašu. Obě o něčem rozmlouvaly. Muž si k nim přisedl a jen poslouchal. Obě jej okázale ignorovali.
„Myslíte, že jeden je na kraji a druhý se opět přiblížil?“ starala se Petersonová a mračila se. Taša jen přikývla a taktéž nevypadala o nic klidněji. Teprve teď se obě otočily na majora.
„Říkejte tomu třeba instinkt, ale celý den mám pocit, jako by nás někdo sledoval. Ptala jsme se ostatních. Jediný, kdo měl podobný pocit, byla kapitán, a tak jsme si vzali tuhle noc hlídku. Při západu slunce jsme si všimli nějakého odlesku na kraji lesa. Když jsme to tam dopoledne prozkoumávali, tak jsme nic železného neviděli. Myslím si, že náš nepřítel, ať je to kdokoliv nás pozoruje ve dne v noci,“ vychrlila ze sebe Ruska. Druhá žena neřekla ani popel, jen mlčela a sledovala krajinu před sebou, nad kterou se převalovala mlha.
Muž si připadal odstrčený od dění toho všeho. „Proč jste mi o tom nic neřekli?“ měl pocit, že tohle byla taky jeho starost. Jako velitel chtěl vědět byť jen o pohnutí stébla trávy. V duchu přísahal, že Petersonovou jednoho krásného slunečného dne uškrtí a Semyonovou shodí z nějakého srázu. Obě mu dokázaly tak krásně podkopat autoritu, jak se už nikomu hodně dlouho nepovedlo.
„Víte, jak by to znělo?“ vložila se rozhovoru druhá, do této doby mlčící, žena. „‘Hele, majore, jen se podívejte, mám takový podivný pocit, že nás někdo sleduje. No, a jejda, támhle se něco zalesklo!´ Vždyť je to hloupé!“ V tohle chvíli si i on uvědomil, pravdu, nevěřil by jim.
„Dobře a co tedy víte?“ rezignoval.
„Dalekohledem jsme prozkoumaly okolí, než se zvedla mlha. Všimly jsme si pravděpodobně postavy přímo na dvanácti hodinách z tohoto místa.“ Slova se opět ujala poručík. Podle jejich velitele Zuzana nějak mlčela. „Dohodly jsme se, že počkáme, až usnete a pak půjdeme držet hlídku. Chtěly jsme se jen ujistit o bezpečnosti. Jenže vše se zkomplikovalo mlhou. Obě jsme se vydaly dolů, kde není tak hustá mlha, a čekaly. Před hodinou něco vyšlo z lesa a snažilo se to nepozorovaně přiblížit k hradbám.“ Tady se Nataša odmlčela a napila. „Pravděpodobně to chtělo zkontrolovat pevnost hradeb. Kapitán to vyplašila, vyšla z úkrytu a svítila kolem sebe. Od té doby tu hlídáme,“ shrnula celou situaci. Když mluvila o kapitánově počínání, tak trochu s naštváním. Muž dlouho mlčel.
Pak vydal jen rozkazy: „Dobře, já a kapitán se tam podíváme. Morseovkou vám dáme vědět, jak to vypadá. O hodinu později vzbudíte další tři. Vy dvě si potřebujete odpočinout. Jsou skoro dvě v noci.“
Dvojce vojáků se vydala po schodech dolů. V tichosti obešli hradby a snažili se, aby je měsíc co nejvíce ozářil. Nestáli o nezvané hosty. Dali si na čas, než se opět sešli. Předali si důležité poznatky o tom, kde je nepřítel a to pak odvysílali nahoru. Potom to místo v pravidelných intervalech procházeli spolu.
„Měl jste si sem dolů vzít Tašu,“ začala po delší době konverzaci Zuzana. „Jinak jsou na devíti hodinách. Myslím, že když mě viděli poprvé, tak se lekli. Myslím, že jsou jen dva.“
„Proč zrovna Semyonovou?“ staral se a pak se nenápadně rozhlédl. Měla zase pravdu. „Vidím je, avšak jsou tři, jeden změnil stanoviště a je na osmi hodinách.“
Zuzana odpověděla až po chvíli: „Možná čekala, že půjde ona. Je z vašeho týmu, přece jenom taháte mě po všech čertech a ona si zaslouží důvěru.“ Pak se podívala na schody, po kterých přicházela dvojice dalších. „Nevšimla jsem si toho třetího,“ přiznala nakonec.
„Já jí důvěřuji, jen myslím, že vy máte víc zkušeností na cizích planetách než ona,“ snažil se svou volbu nějak obhájit. Mezitím předali svá stanoviště dalším a šli pomalu po schodech nahoru.
„V tom případě bych vám měla říct, že jako první vzala tuhle hrozbu vážně. Poručík Semyonová má za sebou třikrát tvrdší výcvik než já.“
„Hele, Petersonová, o co vám jde?“ zavrčel na ni. Stáli pár schodů od vchodu k jejich spacákům.
„O co mi jde? Dlouho jste neměnil lidi v týmu a teď nevíte, jestli jim můžete věřit. Já to chápu. Jenže jim můžete věřit mnohem více než mně. Pokud bych dostala rozkaz od podplukovníka o vašem zastřelení, tak to udělám. Toho ani jeden z vašeho týmu není schopen...“ slyšela Lornovo odfrknutí, „no ano, kdybyste slyšel jak o vás s úctou mluví. Toho ani není schopná Teyla o Sheppardovi.“ Zakroutila hlavou a otočila se. Jenže zastavila ji majorova ruka, která ji chytla za rameno. Otočil ji k sobě.
„Chtěl jsem jít jen s vámi, nic víc tam nehledejte,“ zavrčel. Nechtěl přiznat, že má pravdu. Jenže jak mohl svěřit svůj život do rukou lidem, které znal pouze měsíc? Vždyť to by i ona sotva udělala. Poněkud rozladěn opět zalehl do své „postele“ a otočil se na pravý bok. Po chvíli měl pocit o tom, že jej někdo sleduje, když otevřel oči, tak hleděl do tváře poručíka. Trošku zčervenal, přišlo mu to hloupé. Chvíli hráli tolik známou hru: „Kdo první uhne očima, prohrál,“ nakonec to sám vzdal. Přetočil se na druhý bok a za chvíli usnul.

Pomalu se probouzel s pocitem, že se vlastně neprobouzí sám, ale někdo s ním třepe. Pořád volali nějakého majora Lorna. Možná ho měli jít hledat a nebudit jeho. Čím více se budil, tím rychleji mu docházelo o tom, kdo vlastně je. Takže budili ho, protože on je ten volaný. Pootevřel oči.
„Konečně, kapitán mě poslala, abych vás vzbudila. Prý se máte nasnídat a jít pomoc s prací,“ chrlila na něj Semyonova. Podíval se na ni. Vypadala mokře, bahnitě a docela naštvaně. Nekomentoval to. Vstal, vzal si kousek něčeho, co leželo na jednom z talířů a vydal se ven. Dnešek přichystal naprosto otřesné počasí. Mrholilo. Všichni se snažili ulívat. Bahno všem podkluzovalo a co chvíli se ozval tlumený výkřik, když se někde něco zbortilo. Muž nelenil a okamžitě se vrhnul na pomoc. Nakonec se jim podařilo právě kus padajícího bahna připevnit. Všichni si evidentně oddechli do doby, než se ozval další výkřik. Takhle se to táhlo celý den. Nikdo si nemohl odpočinout, oběd proběhl v rychlosti, stejně jako večeře.
První a nejdelší hlídku si vzali dobrovolníci jako Petersonová a ještě nějací dva blázni. Nevadilo jim to, alespoň zbytek noci prospí a nikdo je nebude budit. Pokud se tedy nevyskytnou nějaké problémy s nezvanými hosty. Zuzana věděla, že dnešní noci toho moc nenaspí. Nějak se děsila dalšího dne, který pro ni přišel stejně rychle jako pro ostatní.
Evan se protáhnul a vydal se vzbudit i zbytek. Slunce už vcházelo a mlha se ztrácela. Dnešek sebou nesl přislíbení pěkného počasí. Nějak se mu nechtělo do další namáhavé práce, jenže vybral si to. Zahnal zlé myšlenky, které se týkaly nadcházející noci. Skoro dnes nikdo nesnídal. Nemluvilo se.

Den utekl rychleji, než si kdo přál. Pomalu se smrákalo. Slunce zacházelo za obzor. Přesně v tuhle dobu se vypařila Zuzana s Greenem. Nikdo však netušil, co mají za lubem, tedy až na velícího. Ten vše sledoval dalekohledem. Nakonec se zamračil. Všiml si, že se zvedá mlha. Tohle znamenalo zhoršení podmínek. Promnul si oči a sedl si. O pět minut později si k němu přisedla Zuzana.
„Hotovo?“ staral se.
„Jistě, ale nemyslím, že je to dobrý nápad, přes tu mlhu nic neuvidíme,“ řekla poněkud nejistě. Moc dobře věděla, co to znamená a jaké rizika jsou s tímhle spojená. „Někdo bude muset jít blíž a čekat.“
Lorne se mračil a sledoval krajinu před sebou, která se nořila do mlhy a tmy. Přemýšlel o všech pro a proti. Nakonec si povzdechl. „Půjdete dolů, kapitáne, a vezmete si s sebou pár mužů. Jeong vás bude s mým a vaším týmem o kousek výš jistit. My všichni budeme poschovávaní. Řekněte jim, ať střílí přesně a zbytečně neplýtvají náboji. Nevím, jak dlouho se tu zdržíme,“ promnul si obličej. Petersonová přikývla a zmizela v mlze.
V mlze se kolem desáté večerní začala objevovat světla. Atlanťané zpozorněli, stejně jako obyvatelé vesničky. Nikdo nepochyboval o tom, že se jedná o nepřátele. Nejhorší bylo na tom, že major nevěděl, co může čekat. Tiše vyčkával, srdce mu bušilo jak splašené.
Vše začalo tak rychle, že vlastně ani nepostřehl kdy. První výbuchy C4 ho zcela zbavily strachu a donutily ho zpozornět. Jenže pak vše utichlo. Zarazil se, tohle nečekal. Už chtěl vylézt z úkrytu, když se ozvaly první výstřely. Uslyšel křik a teď už doopravdy vykoukl. S ostatními se vydal na pomoc lidem dole.
Přes hustou mlhu zahlédl, jak drobná kapitánka bojuje s něčím, co připomínalo vzdáleně člověka. Rozhodně to vypadalo na nepoměr sil, avšak to, co žena ztrácela na výšce, to získala na mrštnosti. Vedla si dobře, to ano, s nožem jí to i šlo. Jednu chvíli to dokonce vypadalo, že prohraje, ale na pomoc jí přispěchal Jeong. Taša Semyonova na tom byla o špetku lépe. Nebrala ohledy na nic. Střílela, anebo mlátila, to jí bylo v celku jedno. Více toho nestihl vypozorovat, první útočník se na něj vrhnul.
Nepřítel mohl mít tak dva metry, ale většinu času se pohyboval podivně shrbeně. Pokud měl tvář, tak mu do ní nebylo vidět. Měl přes ni srst nějakého zvířete i s hlavou. Těžko se dalo poznat, jestli to náhodou není jeho. Uhlově černé oči na něj hleděly se zvířecím výrazem. Jedinou věc, kterou z nich mohl vyčíst, bylo: „Zabít.“ Nesoustřeďoval se na to. Zbytek těla byl chráněn podivnou kůží a zároveň srstí. Jeho ruce byly zároveň pařáty. Zvíře -muž se na něj vrhnul. Evan měl co dělat, aby se mu vyhýbal. Zjistil, že silou se vyrovná Rononovi. Neměl šanci, to tušil. Dostal pařátem přes obličej. Vykřikl. Ohnal se. Bojoval o život. Najednou ani nevěděl, s kolika zvířaty bojuje, prostě musel přežít. Boj o pomoc vesničanům se stal bojem o život.
Ozvalo se zatroubení na podivný roh. Evan viděl, jak útočníci odbíhají s několika těly, avšak neměl sílu je pronásledovat. Jen padl na kolena a snažil se popadnout dech. Rozhlédl se. Mlha opadla. Nedaleko se skláněla poručík nad nějakým mužem. Šeptem s ním rozprávěla. Držela ho pevně za ruku. K jeho překvapením brzy pro něj přiběhli vesničané a někam ho odnesli. Dovolili Taše, aby šla s nimi. Trvalo mu dlouho, než se odhodlal postavit. Nohy jej udržely. Zjišťoval škody. Měl tři mrtvé na své straně, tedy nezvěstné, a stejný počet vesničanů. Scott a nějaký mariňák byli vážněji raněni. Zbytek se musel nechat ošetřit. Jediné co na tomhle zapadákově za něco stálo, bylo, že měli lékařství na úrovni.
Mlhu vystřídal déšť, který mísil nevsáklou krev s hlínou. Lorne se postavil na bok od vchodu do sídla a sledoval krajinu, slyšel, že k němu někdo přišel. Nemusel se otáčet, aby věděl, kdo to je. Mlčeli. Déšť se spouštěl z nebe v provazcích. Smýval z kapitánových a majorových vlasů modrou krev smíchanou s jejich. Oba sledovali napolo zdevastovanou vesnici před sebou. Ani jeden z nich nemohl uvěřit, že prošli s minimálními ztrátami. Muž cítil, jak jej žena chytila za ruku. Pevně ji stiskl, přestože byla ledová jako ruka mrtvého. Věděl, že spolkla jednu z jedovatých poznámek. Pohlédl na ni. Hleděla na obzor. Nastával den, slunce vycházelo, aby mohlo znovu zapadnout.
„Musíme být šílení,“ zašeptala. „Jak jsme mohli tak podcenit nepřítele?“
Na chvíli zavřel oči. Tolik se mu chtělo spát, avšak nesměl, musel se znovu vrhnout do oprav. „Netuším.“ zamumlal. „Byl jsem blázen, když jsem chtěl, abyste šli se mnou...“ šeptal. Přes déšť jej nebylo skoro slyšet. „Co z toho máme? Smrt?“ vrčel. Byl naštván na sebe samého. Oba věděli, že ještě nebyl čas se vzdát, ne tak brzy.
„Vrátíme jim to,“ pousmála se, „musíme.“ Muž se rozesmál. „Kam zmizel tvůj optimismus?“ starala se Zuzana.
„Tam, kam ani slunce nesvítí,“ zamručel, „mám dost toho optimismu. Buďme realisté, dostali jsme pěkně na zadek. Možná jsme dobří a vycvičení, ale oni jsou jak stádo Rononů. Toho nepřemůžu, a ani ty, ani nikdo jiný. Nejsou disciplinovaní, nemají taktiku, to je jediný důvod, proč žijeme.“ Pustil její ruku a zahleděl se na vesnici. „Máme před sebou spoustu práce. Svolej všechny, co jsou schopní něco dělat. Musíme všechno spravit.“
„Jistě, pane,“ pousmála se. Lepší, když budou něco dělat, než propadat depresi. Déšť jim sice jen překážel, ale oni měli dost času a vytrvalosti. Kolem poledne dokonce vyšel i na světlo Scott. Vypadal příšerně, ale stál na vlastních nohách. Lornovi neuniklo, že se k němu ihned přitočila poručík a vyptávala se ho na to, jak se mu daří. Přimhouřil nad tím oči a dělal, že to nevidí. Přátelství bylo přátelství, a pokud se jednalo o něco víc, stejně to teď nemohl řešit.

Část druhá:

První bitvu měli za sebou, stejně jako nový den. Všichni do jednoho padli na spacák a usnuli. Tentokrát hlídali vesničané. Nikdo z vojáků neměl strach, nebyl na to čas. Dostali málo hodin na pořádný spánek, ale tolik jídla, kolik mohla vesnice postrádat.
Druhý den se nikomu nechtělo vstávat. Nikoho nebudili tak dlouho, jako poručíka a kapitána. Obě spaly tak tvrdě, že je nakonec nechali a třásli jimi, co hodinu. Podařilo se je vzbudit kolem deváté ranní. Vyčerpaně se vyškrábaly z tepla a snědly to málo, co dostaly přiděleno. Pan následoval každodenní shon. Nošení dřeva, opracovávání, stavění, vyrábění a učení s místními zbraněmi.
„Nenávidím to tu,“ mručela při obědě Taša v ruštině. „Jídla nám dávají sotva tolik, kolik v kasárnách. Chuťově je teda lepší, ale na tomhle nemůžeme vydržet věčně. Toho spánku je pomálu. Jak máme bojovat?“ mručela v rodném jazyce.
Evan se zamračil. „Klidněte své projevy, poručíku,“ odpověděl jí stejně.
„Proč? Sám jste říkal, že máme dávat najevo své názory a navíc, rozumíte mi tu jenom vy,“ byla nepříjemnější než rozzuřená kočka. Rozhlédla se po stole, vypadalo to, že je nikdo neposlouchá a hlavně jim nerozumí, přesto se nemohla zbavit dojmu, že se kapitán trochu usmívala.
Kapitán dojedla jako první, mlčky vyšla ven a rozhlédla se. Major nečekal a vydal se za ní. Postavil se vedle ní a sledoval to, co stihli příchozího dne udělat. Ani jeden nic neřekl. Evan měl pocit, jako by nestál vedle Zuzany, ale vedle někoho jiného. Vůbec nic nežvatlala, neprotestovala, tvářila se vážně.
„Nekoukej tak na mě,“ zamručela v klidu a ani se na něj neotočila. „Pár dní v těchhle podmínkách a neudržíme ani kus dřeva.“
„Ptala ses mě, kam zmizel můj optimismus,“ zamručel. Vůbec neodpovídal na to, co říkala. „Co se ale stalo s tebou? Kde jsou ty věčné protesty a pohrdání autoritou?“ Teprve v tuhle chvíli se žena otočila a podívala se mu do očí.
„Jednou,“ řekla, „si budeme muset všichni vybrat a zvolit tu stranu, která je pro nás důležitá.“ Poslední část zašeptala.
„Co tím sakra myslíš?“ bručel zmateně. Nechápal, co tím chce a nechce říct.
„Tím chci říct, že mě ještě neznáš.“ Odvrátila pohled a dopnula si bundu. Vydala se směrem do vesnice ohlédnout místa, která potřebovali nejvíce zpevnit a ještě opravit. Sledoval ji tak dlouho, dokud mu nezmizela z dohledu. Snažil se pochopit to, co mu řekla, ale stále v tom nenacházel smysl. Měl nějaký neblahý pocit, že jednou, a rozhodně se na to netěšil, pozná význam těch slov.
Tenhle den stál až do večera za starou ponožku. Lidé vypadali unaveně a více kazili, než opravovali. Všichni ulehli dříve, než bylo záhodno a vstali ještě později. Najedli se a doopravili to nejnutnější. Vojáci se kolem poledne sešli nad mapou a plánovali vše, co se dalo. Zuzana navrhovala jednu šílenost za druhou, ale ve skutečnosti Evan cítil, že by to dokonce mohlo vyjít a je by to nic nestálo.
„Tohle je absurdní,“ brblala si Taša. Zírala na mapu. „Kdyby si alespoň uvědomovala, co žvatlá,“ vrčela v ruštině.
„Poručíku, tohle už přesahuje vše,“ štěkl po ní Lorne. Všichni u stolu zpozorněli, i když nikdo nerozuměl jejich rozhovoru, teda skoro nikdo. „To, že se chová cákle neznamená, že by ty plány nemohly vyjít. Naopak, je to to nejlepší, co máme, ale ani jedno si kvůli počtu lidí nemůžeme dovolit,“ zavrčel, „ale ano, souhlasím, je magor, a?“ Nakonec se zase zahleděl na mapu. Z přemýšlení ho vytrhlo drobné odkašlání.
Major se podíval na hlásícího se Greena: „Prosím, pane, myslím si, že by bylo lepší pomlouvat kapitána někde v soukromí,“ uchechtl se a řekl to snad lepší ruštinou, než uměl Evan. „Víte, někteří z nás vám rozumí.“
„Ale né,“ zabručel velitel. „Dobře no, tak do práce, budeme improvizovat.“ Sledoval Greena, který všechno šeptal Zuzaně, která se na něj škaredě mračila. „Ještě tohle,“ dodal v duchu a co nejrychleji se vypařil ven.

Večer přišel až neskutečně rychle. Mlha se zvedla a zahalila louku před vesnicí. Časem se začala sápat po drobné hradbě. Všichni netrpělivě čekali, co se bude dít. Vypadali neklidně a unaveně. Snažili se to zamaskovat drobnými hloupými vtípky. Nikam to nevedlo. Věděli, že každou chvíli může z nich kdokoliv zemřít.
Tentokrát přišli za tmy a nepozorovaně. Spustili sice všechny nálože, ale už se jich nebáli. Vrhli se na vše živé. Atlaňťané a domácí měli co dělat, aby si uchránili život. Ženská část týmu se držela poblíž sebe. Brzy se k nim přidal i Taylor. Rozhodně nechtěl, aby jedna z nich zmizela. Tentokrát byli více méně docela strategicky rozmístěni. Lorne měl co dělat, aby se vůbec udržel na nohou a aby se nenechal zranit. Slyšel několik bolestných výkřiků, avšak se zrovna nacházel ve fázi „krev“. Nemohl se přestat bránit a podívat se, o koho jde, adrenalin mu to nedovolil. Mlátil kolem sebe hlava nehlava. Nevěděl přesně, kolik jich zabil, anebo kdo proklouzl, jak moc je zraněných. Vysvobození pro něj znamenalo zatroubení na podivný roh. Viděl, jak nějaký vůdce na koni svolává své věrné. Se svítáním začali utíkat. Bezhlavě, jakoby si nepřáli, aby je někdo zahlédl. Evan počkal, až všichni zmizí a pak vyčerpáním omdlel. Rozhodně nebyl sám.
Vzbudilo ho něco studeného a mokrého na čele. Chvíli si vychutnával ten pocit příjemného klidu. Přemýšlel, kdo má o něj takovou starost. Když otevřel oči a rozhlédl se, tak zjistil, že u něj sedí nějaká světlovlasá žena a ošetřuje ho.
„Ležte, musíte být vyčerpán,“ řekla skoro s posvátnou úctou. Major měl divný pocit. Raději si sedl a obul boty.
„Díky, ale musím zjistit, co se děje s mými muži,“ zamručel a pokusil se vstát, povedlo se mu to až na druhý pokus. „Díky,“ poděkoval za ochotu. „Smím vědět tvé jméno?“ snažil se být zdvořilý.
„Taameor,“ řekla žena, které se okamžitě tváře zbarvily do ruda. Muž pochopil a rychle vycupital z její chalupy, která musela nějakým štěstím přežít. Na prudkém slunci přivřel oči a rozhlédl se. Našel velkou skupinku špinavých a zarostlých mužů, jak se snaží spravit ohradu, domy a cokoliv, co bylo potřeba. K ruce jim byly dvě hnědovlásky, které se snažily pomáhat a různě pobíhaly sem a tam. Nosily dřevo, provazy, sekery, vodu...cokoliv, co někdo potřeboval. Všichni podle Evanova názoru vypadali uboze unaveně, ale stále se drželi. Usmál se a vyšel směrem k nim. Všichni si jej všimli a nechali práce. Počkali, až k nim přijde a pak se začali starat o jeho zdraví. Zjistil, že prospal den a noc. Stejně jako ostatní. Po menší přestávce si bokem odvedl kapitána a ptal se na to, co se vše stalo.
„No, je nás zase o jednoho míň. Musím však říct, že jsme měli velké štěstí. Jeden muž je pryč, dva zranění...lepší než minule,“ pousmála se kapitán a sledovala všechny, co pracovali.
„Možná jsme se zlepšili,“ začal optimisticky major. Zuzana se na tohle jen ušklíbla.
„Jistě, pane, ale raději věřím v štěstí,“ zamručela zelenoočka. „Rozhodně tohle neberte jako zlepšení. Všichni jsou unavení, nemůžeme si hlídat záda ve dne v noci, jídla máme tak málo, že sotva stojíme. Měli bychom se vrátit, dokud ještě máme nějaký čas. Nabídneme těmhle lidem jinou planetu...“
„Petersonová,“ zarazil ji. „Proč to tak brzo vzdáváte? Jestli chcete, jděte, vezměte svůj tým a všechny, co chtějí, já tu nikoho nedržím.“ Hodila po něm zoufalý pohled.
„Půjdeme všichni anebo nikdo, ale Evane,“ zamručela, „poslouchej mě, padl jsi vyčerpáním, stejně jako polovina, nikdo o tom nemluví, ale já to vidím. Musíme s tímhle něco udělat, jinak se příště ani neubráníme.“ Přešla po měkké zemi. Sem tam kopla do kamene. „Měli bychom poslat ty nejvážněji zraněné na Atlantis a ostatní tu zůstanou, alespoň tohle,“ podívala se na něj zoufale. Najednou měl pocit, že vše bylo zbytečné. Vzbuzovala v něm pocit beznaděje. Možná tohle vyhrají, ale o kolik lidí ještě musí přijít. Na malou chvilinku zavřel oči a pak vydal rozkaz, aby dva nejvážněji zraněné odnesli na Atlantis. Scott zůstal, vypadal v pořádku.
O hodinu později se seržant Green vrátil od brány se zásobami jídla a munice. Všichni se ten den najedli do sytosti. Do druhého dne spali více jak deset hodin. Jakmile se setmělo, tak zalehli. Další den pro ně vypadal o něco radostněji. Práce šla kupodivu rychleji. Nikdo se necoural. Major viděl, co může udělat kupa dobrého jídla a pořádný spánek.
Při obědové pauze se k Zuzaně přitočil Legnar Theor. Sedl si k ní a začal s ní vydatně konverzovat. Lorne si všiml, že kapitán prvně vypadala zmateně a později čím dál více naštvaně. Nakonec pohoršena vstala a odešla. Později se Evan doslechl, že jí Legnar oznámil, že bude jeho ženou. Narazil však na malý problém, Zuzana ho poslala do háje a velmi jasně mu vysvětlila, že si ho nevezme ani za zlaté prase. Ještě další dva dny se touhle historkou všichni vydatně bavili.

Tentokrát si Evan připadal sebejistě. Měl pocit, že vše zvládne, i když jej všichni přesvědčovali o opaku. Opět podcenil nepřítele. Sice opět noc proběhla stejně jako předchozí, avšak měl pocit, že byla brutálnější. Nepřátelé si dojeli na něčem, co připomínalo koně. Bylo mnohem těžší je shodit anebo zabít. Po minulém průzkumu, zjistili, že jsou to velmi primitivní lidé, kteří se dali přirovnat spíše neandrtálcům. Tentokrát měli vojáci navrch. Věděli kam bodnout, aby to bolelo, ochromilo, anebo zabilo.
Ale pak se ukázalo, že se pro Evana potyčka stala největší ránou, kterou snad zažil. Bitva probíhala stejně, jako ostatní, ale tentokrát místo jednoho mrtvého jich měl hned pět. Tedy o čtyřech nevěděl. Jednoho našel k ránu v Zuzanině náručí. Dávno již byl mrtvý, ale kapitán nevstávala. Jen prostě seděla a mlčela. Vedle ní seděla Taša, naštvaně bodala nožem do země. Pravděpodobně tahle smrt jimi otřásla více, než si myslel.
Jeho tělo o několik hodin pozdněji zabalili a poslali domů na řádný pohřeb. Evan se cítil příšerně. Nejraději by se šel zahrabat někam hluboko pod zem. Nejhorší na tom všem pro něj bylo, že to Zuzana tak trochu předpověděla. Seděl za vesnicí poblíž brány na jedné z vyvýšenin mezi poli a pil místní kořalku. Čím víc jí vypil, tím ztrácela na odpornosti. Slyšel, že někdo přichází, pravděpodobně odhadl, kdo to je. Asi se mu přišla vysmát. Uchechtl se nad absurditou toho všeho.
Ucítil ruku na svém rameni. Neohlédl se a přihnul si z láhve.
„Neměl bys pít, budeme tě potřebovat střízlivého,“ zazněl hlas toho, koho čekal. Neodpověděl a provokativně pokračoval. Slyšel, že jde, ale neodhadl kam, doufal v její odchod. Místo toho žena přišla před něj a klekla si na zem. Vzala mu láhev a postavila ji dál od obou.
„Zuzano, prosím tě, nech mě, ano?“ zamručel. Často ji neoslovoval jménem, jen málo kdy a teď mu to přišlo jako dobrý nápad.
„Majore, to co se stalo, není vaše vina, mohl zemřít kdokoliv z nás. Teď už se nemůžeme vrátit zpátky do města, nikdo by nešel,“ snažila se mu dodat opět odvahy, probrat ho z té apatie.
„Vy byste byli ochotní poslouchat ty hloupé rozkazy, ať by byli jakékoliv?“
„Ano...“
„A kdybych ti řekl, abys mě políbila, tak bys to udělala?“ zasmál se. „Tohle je hloupé, stejně, jako má rozhodnutí.“
„Pokud by to byl rozkaz a závisel by na tom výsledek naší mise, pak ano,“ odpověděla mu. Lorne se zarazil v polovině pohybu. Sledoval odhodlanou tvář Petersonové. Najednou měl pocit, že je ochotná pro něj jít i do pekla. Jenže...podle něj bylo vždy od slibů daleko k činům.
„Tak to udělej,“ pokrčil jednoduše rameny a s úšklebkem ji sledoval. Věděl to, na tohle prostě neměla buňky. Už chtěl něco poznamenat, když hnědovláska zakroutila hlavou a chytla jej za vestu. Přitáhla si ho a políbila.
Major byl více než zaskočen. Nedokázal se chvíli vůbec pohnout, a když už se k něčemu odhodlal, tak se jeho podřízená odtáhla se slovy, že by měli jít začít konečně něco dělat a že až bude čas na podobné blbosti, tak můžou, jinak do té doby se má vzmužit.
Už je unavovalo věčně stavět ohradu. Tentokrát to nechali na vesničanech. Věnovali se spíše strategii. Vymýšleli, jakou formaci zaujmout, jak se bránit. Dokonce chtěli nepřítele napadnout na jeho půdě. Zuzana druhý den dlouho do noci s Lornem plánovala a dohadovali se, avšak na nic nepřišli. Na druhý den se snažili o těch domorodcích zjistit od vesničanů co nejvíce. Moc o nich nemluvili, ale nakonec Atlanťany odkázali na nějakou vědmu žijící nedaleko. Kapitán se tam s Greenem, Tašou a ještě dvěmi mariňáky vypravila.
Vrátili se o tři hodiny později naprosto špinavý a unavení. Měli potrhané uniformy od trnitých keřů. Stezka byla již dávno zarostlá. Museli si nejméně další hodinu odpočinout, než byli schopni něco dělat.
„Kromě toho, že ta cesta byla hrozná,“ začala kapitán, „tam ta ženská byla.“
„Jinak ta cesta, byla fakt příšerná,“ přikývla Taša.
Zuzana navázala: „Všude byly trny, bahno, takže to podkluzovalo,“ zavrčela.
„K věci kapitáne!“ mručel nedočkavě Evan.
„No dobře, když si tady major nechce poslechnout, jaká to byla strašná cesta,“ mručela neochotně Petersonová. Všichni co šli s ní se zatvářili uraženě. „Ta stará praštěná babice řekla, že pokud je chceme porazit, tak že bojujeme na špatné půdě. Pak máme zabít jejich vůdce. Mlela něco o nějaké ženě a muži. Skoro ji nebylo slyšet, kdo ví, co tím myslela...“
„Kapitáne?“
Místo oslovené mu odpovídala poručík: „Jde o to, pane, že ta cesta nebyla sice tak zbytečná, ale to co ta věštkyně blábolila...těžko v tom se nejde smysl, dokud nepochopíme, o co jde.“
„Pokud něco chceš,“ povzdechl si velitel, „tak si to udělej sám.“ Nevěděl čím to, ale obě ženy urazil. K jeho zklamání opravdu všechny informace stály za starou bačkoru. Chtě nechtě vymyslel něco, co by alespoň uchránilo jeho vojáky. Musel přežít další bojovnou noc a pak je můžou i sledovat. Jenže každý plán tu měl nějaké ALE. Lorne nepočítal s tím, že tentokrát se vyhnou výbušninám, ale že byly mnohem organizovanější. Jako by se učili. Než si uvědomil, co se stalo, tak ucítil ránu v týlu a pak viděl tmu.

„Hm...“ řekla po pěti minutách Zuzana. „Hm,“ zamručela znovu. „Řekněme, že Lorne je pryč a s ním i Taylor.“ Podrbala se na hlavě. Dlouho bylo ticho.
„Madam?“ staral se Jeong.
„A dost, ticho!“ vyprskla Zuzana. „Nevidíte, že přemýšlím?“ Kdyby tohle nebyla tak vážná situace, možná by se i pár lidí zasmálo. „Dobře, čtyři lidi půjdou se mnou. Semyonova, Jeong a ty,“ ukázala na jednoho z mariňáků. „Zbytek zůstane tady.“ Zbyl tam jen Scott, jeden mariňák a Green. „My si vezmeme hybridní koně a pojedeme se podívat po stopách, než je smyje déšť...Pokud bychom se nevrátili do další přepadové noci, sbalíte zbytek, co přežil a vrátíte se na Atlantis,“ rozdala rozkazy. Tím skončila s rozdávání instrukcí. Sama si šla do batohu pro nejdůležitější věci. Když se otočila, všimla si, že všichni stále stojí na svém místě a zírají na ni.
„Madam...“ začal pomalu Kay. „Víte, bylo by lepší tu zůstat a zkusit...“ zarazil se. Zuzana jej sledovala. Muž se oklepal, tohle mu rozhodně nebylo příjemné.
„Rozkazy tu dávám já, dokud se nevrátí Lorne, to znamená, že budete poslouchat mě. Pokud máte nějaké pochybnosti s mým velením, sepište písemnou zprávu, ale do té doby...“ mluvila potichu, avšak zřetelně. Pomalým krokem šla ke skupince. „Budete poslouchat a pohnete zadkem. Vezmete si to nejnutnější....Za deset minut venku,“ zamručela. „Doufám, že jsem byla jasná.“ Po té vyšla ven. Zbytek ještě chvíli stál na místě, nakonec se rozešel dělat to, co měl.
Skupinka čtyř, pod velením Petersonové, se rozjela směrem z vesnice. Všichni vesničané je sledovali, jako by je měli vidět naposledy v životě. Projeli kolem kruhu předků a zmizeli někde v lese. Všude se rozprostřelo ticho, jen sem tam pípl nějaký pták. Nikdo neměl jediné tušení, kam stopy neznámých nepřátel vedly.

Major Lorne pootevřel oči. Strašně jej bolela zápěstí, ruce a hlava, dokonce viděl nějakou chvíli rozmazaně. Světlo louče kmitalo po stěnách. Chvíli mu trvalo, než mu došlo pár důležitých informací. Nacházel se v jeskyni, které byla obývána nepřáteli. Ruce měl pevně svázané nad hlavou. Rychle zjistil, že jen zbavili vrchního dílu oděvu. Cítil chlad, docela zatoužil po tričku. Postavil se na nohy, aby ulehčil rukám. Necítil je skoro vůbec, byly totálně odkrvené.
Snažil se osvobodit, jenže v tu chvíli přišel do místnosti nějaký muž s dvěma dalšími. Prostřední neznámý byl ověšen všemi možnými korálky, potetován a přes sebe měl přehozenou nějakou tuniku. Ostatní muži měli jen pár korálků a tuniku. Nesli přezdobenému nějaké mísy. Položili je k nohám majora a vzdálili se ke vchodu. Přezdobený muž v klidu přešel k Lornovi a prohlédl si ho. Několikrát do něj dloubl.
„Eeerrr,“ zamručel zadumaně. „Em eeerrr,“ pousmál se a sehnul se pro jednu mísu. Namočil prsty do nějaké rudé tekutiny a udělal čáru na Evanově čele, pak na nose a tvářích. Kousek tekutiny vtekl majorovi do úst. Okamžitě vše vyplivl. Chutnalo to jako krev. „U-rmret! U-rmret!“ vykřikl neznámý. Stále něco brblal v rodném jazyku. Voják došel k názoru, že se jedná o nějaký druh šamana. Přemýšlel, na jaký obřad jej připravuje. Brzy byl dostatečně pokreslen. Cítil všude kořeněnou vůni...chvíli mu trvalo, než poznal, že na holi, kterou přinesli šamanovi o pár minut později, je lidská lebka. Začínal chápat na jaký obřad je připravován.
Šaman se na nějakou dobu, odhadoval to na hodinu až dvě, vytratil a pak se vrátil s velkým nožem. Mlsně si prohlížel Evana. Pravděpodobně si vybíral to nejlibovější. Byl povzbuzován občasnými výkřiky od jeho pomocníků. Lorne zavřel oči. Jen něco zakňučel a vyslala krátkou modlitbičku k nebi, pro někoho, kdo poslouchal. Mohla by třeba záhadně povolit lana anebo.... Čekal ránu, která nepřicházela. Cítil něčí dech na krku.
„No, pane, nebýt v takovéhle situaci, tak se po vás snad vrhnu,“ uslyšel známý hlas. Rychle otevřel oči a podíval se nevěřícně na ženu, která jej začala odvazovat.
„Proboha, Petersonová!“ zavrčel. „To vám to trvalo, málem mě snědli,“ vztekal se jen na oko.
„Jistě, škoda, dala bych si taky...“ mrkla na něj.
Z jedné z bočních chodeb vyšla Semyonova. „Jeong vzal Taylora ven. Tam dolů je jen nějaká cesta končí útesy a mořem,“ oznámila situaci.
„Fajn jděte s Johansonem nahoru, my za chvíli přijdeme,“ mručela Zuzana a odvazovala majorovi ještě nohy. Pomalu se vydali chodbou, která je měla dovést na povrch. Narazili na problém. Nepřátelé si již všimli pár mrtvých. Zuřili a hledali, kdo to udělal. Nemohli projít. Zuzana doufala, že Semyonova měla dost rozumu a zavelela na ústup. Oba vojáci se stáhli nazpět do místnosti, kde byl před chvílí vězněný Lorne. Chodbou, kterou přišli, se rozléhalo dunění. Oba dva na sebe vyděšeně pohlédli. Jediná možná cesta ven byla tunelem, o kterém jim vykládala poručík. Oba se tam rozeběhli a snažili se, aby nevydali žádný zvuk.
Běželi zhruba pár minut, víc ne. Všude byl jen kámen, čvachtali v drobném potůčku. Slyšeli, anebo jen chtěli slyšet, že je pronásledují. Nevěděli, co je pravda a co je jen strach. Doběhli až na konec chodby, ta byla zakončena dírou a výhledem na moře. Odhadovali, že pod nimi jsou tak tři metry slané vody. Chladný vítr se dostal kamkoliv. Zuzana dala majorovi svoji bundu. Sice v ní byl napasovaný, ale v tričku by to bylo horší. Vlastně, když si zapnul bundu, vypadal na jinou sexuální orientaci.
Na levé straně od jeskyně si všimli nějaké úzké římsy. Vydali se po ní, ale šlo jim to těžko a pomalu. Doufali, že hladina moře pod nimi neklame a je dostatečně hluboká, kdyby to jednomu z nich uklouzlo. Jejich nejčernější myšlenky se rychle vyplnily ve chvíli, kdy Evanovi podklouzla noha. Zuzana ho instinktivně chytala, jenže se neměla kde chytit a navíc byla lehčí. Oba spadli do zpěněných vod pod sebou.

Nataša Semyonova se zastavila před vesnicí a pohlédla na kruh předků. Přemýšlela, co by měla udělat dál. Netušila, kde je major, natož kapitán. Zachránili jeden život za cenu druhého. Povzdechla si a vyšla k sídlu Vereha. Nechala zabalit všechny věci a čekala. Nevěděla na co. Hodlala se večer vrátit. Snažila se celou situaci vysvětlit Egnamarovi Verehovi. Pochopil celý problém. Nevyptával se, jen přijal možnost o přestěhování se na jinou planetu. Všichni se v přátelském duchu loučili, když do dveří sídla vtrl Lorne a Petersonová. Oba drkotali zuby.
„Co se tu u všech čertů děje?“ mručel major. Rty a kůži měl promodralou a tiskl se ke kapitánovi, stejně jako ona k němu. Snažili se získat alespoň trochu tepla.
„Eh,“ zamrkala Nataša.
„Jo, to mi stačí...kde jsou moje věci,“ staral se a vrhl se k batohům. „Kde mám batoh,“ zasténal zoufale.
„Hahá! Já na něm mám věčně černou stuhu uvázanou na mašličku,“ vyplázla na něj jazyk Zuzana a svůj našla během pár sekund. Potichu se vytratila se někam převléct. Lorne jen zoufale zakňučel a začal se přehrabovat v batozích. Po deseti minutách se mu podařilo najít to, co hledal. Zmizel, kdo ví kde. Zbylí vojáci i Vereh za oběma velícími nevěřícně koukali. První myšlenka Nataši byla, že jim pravděpodobně podchladl mozek.
„Fajn,“ řekl spokojeně Evan, když se odněkud vynořil v čistém a suchém oblečení. Zpod bundy mu vykukovala ještě mikina. „To bychom měli. Vždycky je nejlepší mít nohy v teple a v suchu, a když to není možné, tak alespoň zbytek,“ protáhl se. Zarazil se, když zjistil, že na něj všichni zírají. „Co všichni koukáte?“ zeptal se nervózně a naklonil se k Jeongovi: „To jsem si zapomněl zapnout poklopec?“
„Ne, pane, v tomhle směru je všechno v pořádku,“ rychle vyhrkl.
„Tak co se děje?“ rozhlédl se po všech.
„Jste v pořádku?“ staral se Veher. V tuhle chvíli se major nafoukl ke škaredé odpovědi. „Vrátil jste se z jejich hnízda a žijete? Určitě jste zachránil i kapitána!“ Rozplýval se. „Mysleli jsme si, že jste zemřel!“ Vrhl se k němu a chytl jej za ramena, jako by se chtěl přesvědčit, že žije.
„Eh,“ vydechl překvapeně. Podíval se na Zuzanu, která se tvářila naprosto uraženě. „No, myslím, že hlavní je, že žijeme,“ snažil se ho uklidnit.
„Ne, uspořádám velkou oslavu. Jsi hrdina, majore Evane Lorne. Tohle se ještě nikomu nepovedlo,“ plácl ho silně po zádech. Div se pod jeho tlapou nepropadl.
„Nebyla to má zásluha,“ zabručel a sledoval tváře všech, co pro něj přišli. Tohle bylo nepříjemné.
„Jsi příliš skromný. Zasloužíš si nejkrásnější ženu mého kraje! Dokonce jsi i prý zneškodnil jejich šamana!“ vypadal, že se snad zblázní. Na staré kolena se cítil trochu šťastný. „Budeme slavit několik dní a nocí...“
„Jistě, jakmile zneškodníme pohromu, tak si poslužte,“ zamručela kapitán, která měla naprosto skleslou náladu. Ten šaman byl její práce a ona i to užila, přece by nenechala zabít velitele. Byla to její práce...ale tohle jí děsně žralo. Naštvaně vyšla ven a za ní i zbytek Lornových lidí.
„Kapitán má pravdu,“ řekl po chvilce velitel. „Omluvte mě, musím si o samotě promluvit s mými lidmi,“ odsunul horu masa Vehera stranou a vydal se rychle ven.

Našel všechny dole u jejich „opevnění“ jak o něčem diskutovali. Jakmile se přiblížil na slyšitelnou vzdálenost, tak zmlkli. Jen si povzdechl a přišel k nim. Chápal, jak se cítí. Nějak se jim nedokázal podívat do očí. Chvíli mlčel a hledal správná slova.
„Na co jste myslela, kapitáne?“ řekl nakonec a podíval se na ni, „strašně jste riskovala, nechápu, kde jste nechala rozum,“ pokračoval dál. „Mohli jsme tam zemřít všichni, a co by pak bez nás na Atlantis dělali?“ Teď už se trochu pousmál, „ale díky,“ hlesl, „za to, že jste se tam vrátili.“
„Nemáte zač,“ přikývla kapitán za všechny, „jsme rádi, že jste zase s námi.“
„Já taky,“ povzdechl si, „já taky...“ podíval se na Taylora. „Jste v pohodě?“
„Jistě, pane,“ řekl a skoro salutoval.
„Fajn, tím pádem všichni pohněte zadkama a připravte se na boj...šup! Jestli si myslíte, že ti šmejdi nechtějí odplatu, tak se mýlíte, ukradli jste jim večeři...“ Teď už se usmívali všichni a pomalu se rozcházeli pro své zbraně. Věděli, že tohle je jedna z bitev, kde se rozhoduje o všem. Lorne počkal, až odejdou a pak vzal Zuzanu kolem ramen. „Drahý kapitáne...“
„Tobě hráblo?...Ehm, pane.“ Podívala se na něj s naprosto vážnou tváří.
„Ale kde že holka,“ uchechtl se, „teď mi hezky pověz,“ stále se usmíval a pak mu rysy ztvrdly, „co ti hergot řekla ta vědma,“ tvářil se, že pokud mu to neřekne, tak ji asi uškrtí.
„No, eh...“ začala koktat, ale nakonec ze sebe vymáčkla. Povídala mu něco o tom, jak jim vědma zmateně vyprávěla, že ti neznámí nepřátelé jsou podobni včelám. Mají jednu královnu a té všichni slouží. Šaman je zajisté velmi mocný, ale stále mají vůdce, který je vede do boje. Někdo jako je sám Lorne. Jen umře-li on, zpanikaří a rozutečou se. Nebude jim mít kdo velet, budou zmatení.
Evan pochopil, že tohle nebude snadný úkol. Věděl, že někdo z jeho lidí asi zabil jejich královnu ve chvíli, kdy na ni náhodou narazil a nechtěl, aby ho prozradila. Šamana vyřídila sama kapitán. Na něm teď bylo, aby zabil jejich vůdce. Pomalu se mu v hlavě rodil plán. Sice nebyl tak dobrý, jaký mohl napadnout spoustu jiných lidí, ale možná stál za to.
S úsměvem se vydal pomoc jeho lidem. Skoro již padla tma a v dáli se objevovala světla. Nastane bitva, kde se rozhodne, kdo přežije a kdo ne. V duchu se však modlil, aby se jeho lidem nic nestalo. Stačilo to množství, o které přišel. Ještě se za něj bude zodpovídat, ale nepadli zbytečně. Všichni dostali jedinečnou šanci pomstít jejich přátele.

„Pane, všichni jsou připravení,“ přišla k němu Zuzana. Sedla si vedle něho a čekala s ním. Pořád po ní pokukoval a čekal, co mu ještě poví. Své místo měla jinde. „Co?“ zeptala se a sledovala, jak se nepřátelé blíží k vesnici. Připadalo jí to jako věčnost.
„Místo máte jind,e pokud vím,“ zabručel.
„Pane, dohodla jsem se s Taylorem, že se přidá k poručíkovi a Johansonovi. Nemůžete tu být sám, když my jsme po dvojicích. Představa, že vás sejme a já mám pak sama zabít někoho jako je Ronon, tak to mě fakticky děsí.“ Ozvaly se první výbuchy nastražené C4. Zuzana zírala vyděšeně na nepřátele. Bylo jich moc a jich tak málo. Jenže práce jako každá jiná. Pevně stiskla zbraň a čekala, až se přiblíží.
„Proč já vůbec velím, když mě nikdo neposlouchá?“ zeptal se nešťastně Evan vzduchu a vyběhl na hordu nepřátel, která se na ně vyvalila. V tu chvíli se všichni vyhrnuli ze svých úkrytů a bojovali o holý život.

Chvíle, kdy se o všem mělo rozhodnout, nastala. Evan a jejich vůdce stanuli naproti sobě. Zuzana dávno zmizela někde v davu. Major na to zbyl sám. Polknul a přeměřil si vůdce, jako to dělal on, když viděl Lorna. Musel být mnohem větší než major sám a mohutnější. Ztratil veškerou naději, co měl, přesto když se po něm vrhl, tak se bránil, jak jen mohl.
Snažil se jej nějak porazit, ale nedařilo se mu to. Vyzkoušel snad všechny chvaty, co by jej měli složit a nic. Místo toho se asi třikrát proletěl vzduchem. Měl pocit, že mu někdo zlámal všechny kosti v těle. Tak tak se vyhnul jeho ranám a sám mu jednu zasadil nožem a nic. Ten chlap to ustál. Voják propadal zoufalství. Tohle niky nemohlo skončit dobře.
Prohrával to. Jak nečekané. Dostal pár ran, do ramene a nohy. Vůdce jej povalil na zem, ale Evan toho využil a střelil ho několikrát z devítky. Trošku jej to zarazilo, ale ne moc. Chystal se zasadit majorovi smrtelnou ránu. Lorne ležel na zemi neschopen pohybu a pln překvapení čekal, až zemře, ale to se opět nestalo. Něco se mihlo v jeho zorném poli a povalilo to nepřítele na zem. Evan se rychle zvedl a společně s přítelem usmrtil toho, kdo všechny vedl. Muž pod jejich údery brzy zemřel.
Jakmile domorodci zjistili, že jejich velitel padl stejně jako jejich matka a šaman, vyděšeně a zmateně se zastavili. Někdo zatroubil na roh. Rozhlíželi se a jako by dostali strach. Jejich neohroženost a jistota padla. Kdyby trochu chápali, že mají početní převahu asi deset na jednoho, tak by rozhodně nezačali utíkat jako vystrašené slepice.
Evan se vítězoslavně usmíval a zhluboka oddechoval. Prohlédl se. Měl všechny končetiny, všude měl nějakou krev, ať už modrou, anebo svoji. Pak se otočil na svého zachránce. K jeho překvapení hleděl do usmívajících se očí Semyonové. Pousmál se na ni také a kývl na znamení, že děkuje. Vytvořil si opět další dluh, který se bude snažit splatit. Jen naznačila, že to byla maličkost.
„Měli bychom jim jít odpálit vchod do jeskyně,“ podotkl, „pak už nevylezou, šmejdi.“ Upravil si uniformu a jako by sestřelil nějaké smítko, pak si uvědomil, že pod náporem toho blata a krve to mohlo působit poněkud...podivně. „No, ehm...“
„Seženu nám ty hybridy,“ nabídla se hned Nataša a odběhla.

Brzy se Lorne a poručík vraceli. Na zpáteční cestě již nespěchali. Jeli pomalu a celou cestu spolu něco rozebírali. Nejhorší pro Lorna bylo, když zásluhy opět připadli jemu. Snažil se všem vymluvit, že on prakticky nic neudělal a že vůdce zabil s pomocí „holky“. Na šamana si ani nesáhl a jejich královnu nezahlédl ani okem. Jenže tohle nikoho nezajímalo. Musel totiž vypít asi litr pálenky, pak sníst kilo nějakého velmi vzácného čuníka a pak mu vůdce vesničanů cpal jednu ze svých dcer. Samozřejmě ne nezbytně v tomhle pořadí.
Od neodkladné povinnosti hrdiny, což znamenalo Veherovu dceru, ho zachránil Jeong. Přišel s rozkazem od samotného kapitána, který mu sděloval, že jestli se ztříská a bude se chovat hrubě, tak za mezigalaktické problémy jej Woosley nechá pověsit z nejvyšší věže Atlantis a ona se do něj bude z Jumperu trefovat drony. V překladu se chtěli už vrátit všichni domů. Každý se snad těšil na teplou vodu, pořádné jídlo a spánek.

Trvalo dlouho, než se omluvili z oslav a vůbec se dostali k bráně. Nakonec se před ní zastavili a hleděli na vesničku, která se ponořila do lehké mlhy a paprsků ranního slunce. Trošku se leskla
„Jedno se jim musí nechat,“ začal s proslovem Lorne, každý napjatě poslouchal. „Je tu nádherně.“ Souhlasné zamručení potvrdilo jeho myšlenku.
„Je jen škoda,“ přidala se Taša. „Že zde zemřelo tolik dobrých lidí a,“ co dál, to už nikdo neslyšel. Přehlučil ji zvuk otvírající se brány.
„Pojďte poručíku, půjdeme domů,“ zaznělo vedle ní. Když se tam otočila, hleděla do tváře Scotta, který se natahoval pro jedno z jejích zavazadel. Podle něj nemohla táhnout tolik těžkých věcí. Nakonec jej následovala bránou na Atlantis. Poslední, kdo ze všech zbyl, byl Lorne a Zuzana. Ta ho jen chytla za rameno.
„Tak pojď, hrdino,“ snažila se žena uvést velitele v pohyb. Jenže ten stál na místě a hleděl před sebe. „Evane,“ přinutila ho násilím k pohybu, „pojď.“
Jen se na ni smutně podíval, ale pak se trošku pousmál: „Ale no tak, mohl jsem mít konečně manželku a teď mě akorát seřve Woosley. Tohle není fér.“
Hnědovláska se uchechtla: „Jo, to život nikdy není...tak pojď.“
Ještě předtím, než Lorne prošel bránou, tak se otočil a zadíval na vesnici. Povzdechl si. Nataša měla pravdu, moc dobrých lidí tu zemřelo...jeho vinou.

Vypadalo to jako větší vesnice. Stála na nižším kopci. Neměla žádné hradby, nic, co by ji chránilo. Lidé se snažili obdělat pole. Všechno vypadalo krásně a idylicky. Nedaleko se tyčil kruh předků, který jim přivedl přátele. Dlouho jim nikdo neprošel, avšak oni stále čekali. Obyvatelé doufali, že se přátelé brzy vrátí. Uplynul již měsíc a oni pro ně měli přichystané věci, přírodní léčiva. Neměli pocit, že jsou využíváni, naopak, stále si mysleli, že to oni využili. Nakonec se přece jen dočkali. Na kruhu předků se objevila modrá hladina, která slíbila příchod dlouho očekávaného hrdiny.

Konec

Dobre prenesený film do galaxie Pegasa. Škoda, že si tam nevložila viac svojich vecí (myšlienok). Takto mi to pripadá, že sa zmenili len osoby.
Napriek tomu čo píšem vyššie som si to rád .
Teším sa na ďalšiu tvoju poviedku.

Díky, já vím, že je to na ten film hodně podobné. Ono, musela jsem hodně věcí pozměnit a udělat jinak, aby to bylo záživné, nemyslím si že úplně všechno je stejné, ale máš pravdu hlavní myšlenka hodně podobná. Ale díky za komentář. Snad brzy něco přidám.

Už teraz sa teším.