Díky moc, takovou chválu si ani nezasloužím.
Po dlouhé době jsem zase tu a mám pro vás povídku. Vždy o vánocích je fórum plné vánočních povídek a jiných. Nechci tohle přímo dávat za vánoční, ale odehrává se na Štědrý den. Rozhodně není optimistická a má docela důležité události k ději. Přišlo mi vždy zvláštní, jak jsou Vánoce klidné na Atlantis a všichni oslavují a dávají si dárky, já to beru trochu z jiného pohledu. Služba a různé jiné problémy.
Hlavní hrdinkou celé povídky je pouze Zuzana Petersonová. Samozřejmě objevují se zde i jiné postavy, ale to jen pro vysvětlení některých věcí
.
Jak již jsem naznačila, děj je poněkud ponurý. Odehrává se v převážně v kontrolní místnosti. Myslím, že během prvních dvou odstavců pochopíte, o co se vlastně jedná. Nerada něco prozrazuji do předu.
Co ještě dodat? Jde o Vánoční povídku, která asi zklame všechny, kteří čekají typickou Vánoční povídku.
.
Marné volání
„Ten, kdo žije osaměle, se musí sám k sobě chovat slušně a s dávkou hrdosti, nechce-li klesnout v očích toho posledního člověka, který mu zbyl, totiž v očích sebe sama.“
Eduard Petiška
„Tady kapitán Petersonová, pokud mě někdo slyšíte, prosím, odpovězte. Opakuji, tady kapitán Petersonová, pokud tu někdo jste a slyšíte mě, tak prosím odpovězte. Pokud nemáte možnost ke komunikaci, tak se nacházím již pátý den v kontrolní místnosti...“ zaznělo vnitřní komunikací města. Zkreslený hlas se rozléhal prázdnými chodbami, odrážel se od stěn. Tříštil se a v některých koutech zněl strašidelně. „Prosím, jestli mě někdo slyšíte, odpovězte, jsem...stále sama...“ poslední slova byla sotva slyšitelná a dal se z nich vyčíst strach a rezignace.
V kontrolní místnosti hrála tichá hudba. Rozléhala se do všech koutů místnosti. Hořely zde svíčky a to i když se svítilo. Mezi konzolami leželo provizorní lůžko. Potraviny se nacházely na balkóně. Místností se rozlévala nasládlá vůně čaje a tam, kde kdysi stávala brána, bylo prázdné místo.
Drobná hnědovlasá žena usekla z erárního hrnku a sedla si na jedno z křesel. Zahleděla se na obrazovku před sebou a protřela si oči. Cítila se osaměle, tak jako nikdy.
„Kapitánův deník,“ zamručela, když pustila nahrávání. „Je dvacátého čtvrtého prosince pět hodin ráno. Jsem kapitán Zuzana Petersonová a jsem momentálně nejvyšší velící Atlantis,“ tady se trochu uchetla, „vlastně jsem jediný její obyvatel.“ Rozhlédla se. Po pěti dnech jí z toho všeho pomalu začalo hrabat. „Pokud tohle někdo budete přehrávat, pak jsem pravděpodobně zemřela, anebo se zbláznila... Poslední den nemůžu přes noc moc spát, je tu všechno tak tmavé,“ šeptala, nechala se unést pocity. „Doktorka Weirová je mrtvá, stejně jako dalších několik lidí, nemohu si vzpomenout, jestli jsem to již říkala, a nebo ne. Pár těl jsem našla na chodbách, ale nechápu, proč. Ve vzduchu jsem našla nějaké stopy po zbytkové radiaci. Než jsem stihla udělat více testů, stáhla jsem se do kontrolní věže. Nějaké výsledky jsou na ošetřovně. Snad to někomu pomůže, aby zjistil co se tu stalo.“ Povzdechla si a rozhlédla se. „Na mé pravidelné volání nikdo neodpovídá. Jsem stále sama. Zkusím zjistit, jestli se někdo nenachází na oběžné dráze, ale pochybuji. Poslední pokus skončil zhroucení systémů... Na dnešní den jsme měli naplánovanou velkou oslavu,“ pousmála se, vzpomínala. Přeskakovala z jedné myšlenky na druhou „Chtěli jsme...“
„Celou jídelnu vyzdobíme ve velkém,“ radoval se major Lorne. „Nechám sem dovést dva obrovské stromy z MX-45269 a dvacátého čtvrtého je ozdobíme.“ Vypadal jako přerostlé dítě. Do dne D zbývaly dva týdny a on už měl vše naplánované. Letos sice nemohl na Zem za sestrou a její rodinou, ale to mu nebránilo, aby si vše vyzdobil podle svého. Po chodbách vyselo jmelí a pár suchých větviček. Teyla plánovala, jak bude vysvětlovat zvyky jejich lidí, které patří k svátku podobného Vánocům. Všichni se radovali a práce vázla. Vedení se snažilo přestat ignorovat hrozbu z docházející energie. Více týmů trávilo svůj čas venku hledáním ZPM a nebo alternativního zdroje energie. Vše vypadalo beznadějně, avšak blížící se vánoce všechny drželi tak trochu nad vodou.
„Všude budou velké stoly, proč bychom pořád měli sedět po čtyřech?“ plánoval někdo na jedné z pondělních porad.
„Mohli bychom někde sehnat něco, co alespoň vzdáleně připomíná krocana,“ navrhoval nesměle podplukovník, „pak by to trošku připomínalo domov. Chápejte hloupé malé dárečky, stromek, krocan a klid.“ Všichni se zamysleli a usmívali se.
„A pak tu ještě někdo musí držet stráž,“ přerušila jejich tok myšlenek Zuzana. „Musíme určit službu, nemůžeme to tu nechat nehlídané.“
„Jste tak vždycky pesimistická?“ zavrčel John. „Nechte nám alespoň chvíli tu představu klidu a nic nedělání.“
„Má pravdu,“ přidal se do rozhovoru Rodney, který snad poprvé v něčem s ní souhlasil. „Navíc spousta lidí je tu z jinému státu a vánoce slaví jindy. Všichni máme jiné zvyky.“ Vypadalo to, jako by si spíše chtěl šplhnout u kapitána a ne se zavděčit podplukovníkovi.
„Vy dva jste dneska tak laskavý a lidumilní, až je mi z vás zle,“ zavrčel John.
„...pět dní se snažím vzpomenout na to, co se stalo. Těžko si vybavuji celou situaci. Možná, že už přestávám racionálně myslet.“ Promnula si čelo, hlava ji nesnesitelně rozbolela. „Jak jsem již zmiňovala,“ sekala větu, „brána je pryč. Nevím, co mám dělat. Jako jediný přeživší mám povinnost zde zůstat. Několikrát mě napadlo jít se proletět Jumperem, ale nakonec jsem to vzdala. Bojím se, že by mi město zmizelo a navíc si myslím, že systémy Jumperů budou zmatené... Začínám tu pomalu bláznit, pokud pochopím jak funguje stáze, pak se tam přesunu. Předpokládám, že když se mi nikdo již pět dní neozval, tak jsou všichni mrtvý.“ Vypnula nahrávání. Rozhlédla se po místnosti a znovu usrkla z čaje.
„Tak veselý Vánoce, Zuzko,“ zamumlala si pro sebe. „Měli bychom to tu ještě uklidit.“ Protáhla se a vstala. Samomluva ji tak trochu držela na trochu normálním uvažování. Nikdo nemůže chtít po jednom člověku, ať už je to voják, nebo ne, aby myslel pořád normálně. Hlavně, když se ten dotyčný nachází sám na celé planetě, ale hlavně sám v celém velkém městě, které ani není zdaleka probádané. Kdo ví co se mohlo skrývat v těch nejtemnějších koutech. Hnědovláska by byla raději, kdyby šlo o planinu a malý domek. Tohle bylo mnohem horší.
Petersonová začala sbírat kusy oblečení a obalů, co se válely na zemi. Za pár dní, co tu žila se nějak neobtěžovala s úklidem. Nechtělo se jí. Jen studovala záznamy o všem, co mohla. Něco jako manuál ke stázi našla u McKaye. Jistě prolomit jeho heslo nebylo nikterak těžké, když jí ho jednou ve slabé chvilce prozradil. Jenže byl tak líný, že si ho ani nezměnil. Pak stačilo použít jen vyhledávání podle slova „stáze“ a už to jelo. Vlastě několikrát mu projížděla různé projekty, tak byla u něj v záznamech jako doma.
„Předpokládáme, že se ZPM nachází na téhle planetě,“ na velkém plátně se objevila adresa planety, plus její popis a nějaké fotky, co přivezla sonda. „Je docela logické, že ho tam Antikové uložili,“ mluvil dál nějaký doktor. Major Lorne ho pozorně poslouchal. Podobný proslov měl před nedávnem McKay a on i Sheppard trajdali po nějaké planetě zatím bez výsledku. „Často takovou cenou věc svěřovali do rukou spřátelených lidí, aby až se vrátí, měli vše připraveno. Takže...“
„Takže podle databáze to byla velmi spřátelená rasa s Antiky. To znamená, že pokud by tam to ZPM bylo, pak by se potvrdila teorie McKaye,“ vložila se do toho Petersonová, která se šla na poradu podívat jen pro zábavu ve svém volném čase.
„Jistě,“ přikývl vědec, „s doktorem McKayem si myslíme, že pokud tam nějaká civilizace je, pak mají náš zdroj energie a pokud není, což je pravděpodobnější, pak je pečlivě uschován v nějaké svatyni. Pod zemí, na horách... Nevíme, místo už prozkoumala sonda a podle všeho to vypadá na hodně dlouho neobydlenou planetu.“
„Tím to mám chápat tak,“ zamručel Lorne a celý jeho tým se jako by rázem probudil. Moc neposlouchali, avšak hlas jejich velitele by slyšeli i za bouřky. Ne, že by jej tak zbožňovali, ale prostě se vycvičili probouzet pouze na jeho hlas a nebo na oslovení. Jinak porady brali jako další čas na mikrospánek, on jím to stejně celé znovu vysvětlí. „Že Antikové dávali to nejdůležitější jen svým přátelům? Nevím, ale pokud bych měl něco schovat tak, abych to našel jen já, pak bych to svěřil nepříteli, který by nevěděl co s tím. Navíc u nepřátel to nikdo hledat nebude...“
„Majore,“ začala Weirová, „Antikové měli poněkud jednoduší myšlení, raději to dávali jako modlu primitivním přátelům, než primitivním nepřátelům.“ Zamyslela se, „ale musím s vámi souhlasit, vaše myšlenka je logická, avšak Antikové byli vždy tak trochu vyšinutí a arogantní, tedy podle toho, co jsme slyšeli.“ Tím zhruba shrnula vše, co chtěla k tomuto problému říct a vlastně vše k celé poradě. Lorne dostal zelenou.
Kapitán Petersonová se vrátila do kontrolní místnosti. Měla umyté vlasy a i čistou uniformu. Pravdou je, že za těch pět dní nějak nenašla chuť se jít převléct. Navíc na Vánoce chtěla být čistá, stejně jako uklidila tuhle místnost. Všechny své věci, co si sem donesla, poskládala do cestovky. Provizorní lůžko i s věcmi dala někam do kouta.
„Mám hlad,“ pronesla do prázdné místnosti. „Ale nesmíš jíst, jinak neuvidíš zlaté prasátko...“ uchechtla se. Sešla schody a sedla si na poslední. „Hergot,“ zakřičela z ničeho nic a vstala. Strhla nejbližší ozdobu a pak další a další. Schytal to i uschlý stromek. Všechno jehličí se rozsypalo po podlaze. Pár ozdob, co na něm vyselo, rozkopala po podlaze. Roztřeseně se nadechla a nohy se jí podlomily. Dopadla do toho celého nepořádku. Zhluboka dýchala a snažila se uklidnit. „Proč?“ zamumlala. „Proč sakra?!“ Rozvzlykala se. „Chci domů...“ fňukla, „chci zpátky starou Atlantis...“ po tvářích ji tekly slzy. Zahleděla se z okna. Viděla krásně modrou oblohu, takovou, která bývala jen v zimě na Zemi. Kdyby se tak mohla natáhnout a kus si jí odtrhnout. Bláznivě natáhla ruku, ale jediné co udělala bylo, že si setřela slzy. Seděla tam ještě tak hodinu a poslouchala sténání města, které nepřehlušily ani písničky.
Brána se otevřela. Vytryskl z ní modrý gejzír a vytvořila se blankytně modrá hladina, která ještě více prosvětlila místnost. Všichni napjatě čekali, co se bude dít. Major Lorne odešel před dnem na cizí planetu a od té doby se neohlásil a teď, když měli jeho kód, tak každá sekunda byla nesnesitelná. Většina zastávala názor, že přijde s prázdnou. Tenhle pocit ještě více umocnil zklamaný pohled právě příchozího Kaye Jeonga a Jamese Taylora. Vypadali zničeně a utahaně. Za nimi šla poručík Nataša Semyonova, která se podivně uculovala. Nějak nedokázala udržet vážnou tvář. Poslední prošel major Lorne. Za ním se brána okamžitě zavřela.
Evan vypadal snad nejzklamaněji. Sundal si batoh a začal v něm hrabat. K němu se pomalým krokem vydala Elizabeth, nějak znala odpověď, určitě bude stejná jako mnoho dalších. Jenže než se tam vůbec dobelhala, tak voják vytáhl zbrusu nové zářivé ZPM. Všichni jen vyvalili oči a skoro se na majora vrhli. Konečně úspěch po několika měsících marného hledání.
Nadšený výskot a pleskání po ramenou Lorna přerušil doktor McKay: „Ehm ticho, kapitán Petersonová by chtěla něco důležitého říct.“ Zuzana ho zpražila naprosto vražedným pohledem.
„Ok, přiznávám, že doktor Rodney McKay je nejgeniálnější génius ve dvou známých galaxiích a pravděpodobně v celém vesmíru...“ řekla zřetelně nahlas. Vypadala, že na ni jdou mdloby. „A teď mě prosím někdo zastřelte.“ Tohle vyvolalo jen vlnu smíchu. ZPM doputovalo Rodneymu, který se rozhodl to jít zapojit co nejdříve.
„Já ti říkala, ať se s ním nevsázíš, ale ty ne, ty vždycky musí mít svou a prohrát. Příště to bude snad umývání zad, nebo něco podobného?“ hustila do zelenoočky doktorka Harrisová a vymýšlela jednu hloupost za druhou. Konec koncům, Zuzana neřekla žádnou novinku, ale stále si myslela svoje. Nejgeniálnější tu byla ona, pak dlouho nikdo a pak teprve Rodney, tedy s oblibou mu to tak říkala.
„Slyšíte mě někdo?“ zkusila vysílat mimo Atlantis, výjimečně se nic nezhroutilo, všechno zatím běželo, jak mělo. „Tady kapitán Petersonová, pokud mě někdo slyšíte prosím odpovězte.“ Nic. Ozýval se jen šum. Zkusila to ještě třikrát, než s vysílačkou praštila o zem. Jen něco sprostého zamručela a ještě do ubohé krabičky kopla. Pak se vyzbrojena zbraní a vším možným vydala do města. Přepnula hudbu tak, aby ji slyšela všude tam, kam se pohnula.
Její první zastávka byla na ošetřovně. Odebrala si trochu krve, jako každý den, a opět udělala nějaké testy, které pak běželi sami. Měla pocit, že ať se stalo cokoliv, pravděpodobně to, že žije a ostatní ne, souvisí nějak s ní a s její krví. Nechala vše, aby běželo tak, jak mělo. Nějak dřívější výsledky ani nezkoumala. Rozuměla by, ale to teď nebyla její starost. Nebude brát práci Beckettovi.
Zkontrolovala množství podivného záření ve vzduchu. V některých částech města se již skoro ani nevyskytovalo (tedy na druhé straně od nejvíce zamořené části). Nejvíce se ho drželo kolem místnosti s ZPM a laboratoře doktora Emersona. Vždy se ji v tom místě udělalo opravdu špatně. V místnosti se stází to taky nebylo nikterak slavné, ale vydržela tam, aniž by se jedinkrát pozvracela. Několikrát vyzkoušela, jestli opravdu stáze funguje a nic se jí nestane. Stále měla strach, že by mohlo dojít k nějakému zmatení systémů a ona by tam zůstala navěky. Zkoušela uspat nějakou přeživší rostlinku. Stáze vypadala, že drobné výkyvy zvládá. Usmála se a s pískotem se vydala do kontrolní místnosti. Nastal čas si připravit hostinu a pak se vydat na dlouhý spánek, ze kterého se možná ani neprobudí.
„Kapitáne Petersonová, doprovodíte mě?“ zeptala se hnědovlásky doktorka Weirová. „Doktor McKay odmítl s tím, že jde o ztrátu času a doktor Emerson na tomhle projektu trvá. Před nedávnem zprovoznil zařízení na výrobu dronů. Vypadá to, že mu v tom daří. Samozřejmě se to celé občas i zhroutí...Přeje si, abych byla přítomna u první výroby nového dronu,“ doslova se nad tímhle objevem rozplývala. Pravda, proč Rodney odmítl jít byla, že musel zprovoznit štít na bráně, který nefungoval zrovna nejlépe a tak trochu i záviděl, tenhle projekt sám chtěl. Jenže s jeho asi dalšími dvaceti projekty by to trvalo dlouho. Vlastně udělal dobře, že se s něčím takovým nezahrával.
Obě po cestě podrobně rozebíraly další plány. Do Vánoc zbývalo šest dní. Nakupilo se mnohem více práce, než si kdo mohl myslet. Málem přešly laboratoř, která se nacházela mezi místností s křeslem a místnosti se ZPM. Doktor Emerson se sem přesunul, protože si myslel, že bude mít lepší připojení k energii, kterou potřeboval a navíc, pokud by šlo vše jak mělo, tak by podivný přístroj zůstal tam, kde byl.
Doktorka Weirová konečně dorazila a celé představení mohlo začít. Dozvěděla se, že nový dron budou dělat doopravdy poprvé. Vše co je potřeba na výrobu mají, ale pouze čas výroby odhadují. Dávali tomu zhruba pět minut.
Zatím se to rozeběhlo dobře. Po chvíli se celá věc zhroutila, ale pak to opět Emerson nahodil a pokračoval. Po dvou minutách se přístroj začal chovat divně. Podivně zářil a jeho světlo nabíralo na intenzitě. Kapitán navrhovala, aby to odpojili, jenže doktor trval na svém a doktorka jej podporovala. Ve třetí minutě se místností rozlilo ostré světlo. Zuzaně se zatočila hlava a nohy se jí podlomily, pevně zavřela oči. Slyšela bolestivý křik a nářek, pak už nic.
Zuzana se přemohla a nachystala si velikánskou večeři. Po pěti dnech konečně něco uvařila. Někde v kuchyni sebrala víno, které si tam pravděpodobně schovala Francouzská část expedice. Stejně ho už nikdo nikdy nebude pít. Vše si nachystala na deku, kterou si rozložila kus od místa, kde stávala brána. Oblékla si slavnostní uniformu a posadila se. Rozdělala víno, nalila si. Pustila se do teplého jídla. Celou dobu si se sebou povídala, měla tím pocit, že není sama. Vypila tak polovinu láhve. Víc už ani nechtěla. Přišlo jí líto, že půlka přijde v niveč. Zbytek jídla schovala a nechala v místnosti i s vínem. Deku poskládala a dala ji k věcem. Tolik se těšila na rozbalování dárků, které nedostala. Posadila se na židli a zapnula nahrávání deníku.
„Je dvacátého čtvrtého prosince sedm hodin odpoledne. Jsem kapitán Zuzana Petersonová. Do dnešního dne jsem bývala v kontrolní místnosti. Pokud jste někdo slyšel mé volání, pak jsem se přesunula do stáze. Pokus o spojení s Daedalem, který pravděpodobně odletěl, bylo marné.“ Povzdechla si a natáhla se, aby vše vypnula. Nastavila vypnutí všeho asi tak za hodinu. Pak se přesunula směrem ke „svému lůžku“.
Nacházela se v Řecku, v olivovém háji. Těžký teplý vzduch ji tak trochu ubíjel, ale občasný větřík ji vždy probral. Všude to nádherně vonělo. Měla na sobě jen lehké šaty. Dokonce i cítila vůni moře. Slunce přes listy olivovníků tolik nepálilo. Z nedalekého města sem doléhaly obyčejné zvuky. Cikády se snažily překřičet jedna druhou. Zavřela oči a užívala si toho klidu.
Vše se ráze změnilo. Zvuky města a cikád nahradilo tiché a zlověstné vrčení. Vůni moře vystřídal podivný zápach, teplo a dusno vystřídal chladný a těžký vzduch. Neměla na sobě žádné lehké šaty, ale obyčejnou uniformu, která byla špinavá. Strom, o který se opírala byl ve skutečností sůl, ale neopírala se o něj, ale ležela u jeho nohou. Připadala si jako přejetá vlakem, bylo jí nesnesitelně špatně. Zkusila se posadit, ale ihned se pozvracela. Pohlédla na ruce. Na kůži měla podivné černé fleky, které moc nešly dolů a celkově ji měla popraskanou. Všimla si doktorky Weirové. Pomalu se k ní dostala, záhy zjistila, že jí nikterak nepomůže. Všichni v místnosti a dokonce i o tři chodby dál byli mrtví, v dalších částech města nikoho nenašla. Pohlédla na hodinky. Musela být mimo jeden den. Do Vánoc zbývalo pět dní. Popadla doktorku Weirovnou a odtáhla ji do márnice. Po cestě na ošetřovnu se jí udělala trošku lépe. Na nikoho však nenarazila. Odebrala si krev a než se dočkala výsledků opět se pozvracela. Zjistila jen, že má v krvi zvýšený počet toho sajrajtu, který si dovezla z budoucnosti, kdy se setkala s plukovníkem Blackovou. Chtělo se jí spát, ale jako povinnost brala, že se doplazila do řídící místnosti.
„Tady kapitán Petersonová, pokud mě někdo slyšíte, tak prosím odpovězte...“ vydechla do vysílačky. Její hlas se rozléhal chodbami. „Opakuji, pokud tu někdo jste, tak opovězte. Pokud nemáte možnost spojení, tak se nacházím v řídící místnosti...“ Pak pohlédla na místo, kde bývala brána a omdlela. Zmizela, brána prostě zmizela.
U stáze se jí trošku udělalo špatně, avšak ne tolik, aby se tím příliš zabývala. Vše si přichystala.
„Doufám, holka,“ pohladila okraj toho, v čem měla ležet možná několik dalších let, „že mě nezklameš a nezkolabuješ...“ pousmála se a šla k ovládacímu panelu, „alespoň to bude rychlé.“ Povzdechla si a podle stručného manuálu obohaceného o své poznámky vše zapojila, nastavila. S papírem v ruce si stoupla do komůrky a zavřela oči. Cítila teplo, které se jí rozlévalo do končetin. Hmota ji pomalu pohltila. O půl hodiny později se hudba a světlo se všude vypnulo. Město začalo hrčet a sténat naplno, ale nikdo jej neposlouchal. Jediný obyvatel propadl spánku, který mohl trvat věčně.
Probrala se na zemi. Bylo jí stále špatně. První, co udělala bylo, že jsi zjistila, co se stalo. Tedy ve vzduchu našla nějaké neznámé záření. Pak si znovu odebrala krev a pomalu se přestěhovala do kontrolní místnosti. Osprchovala se. Černé flíčky vybledly a ranky se troch zacelily. Oblékla si čistou uniformu a zopakovala volání. Začala si nahrávat záznamy.
Tohle dělala každý den. Vždy navštívila ošetřovnu, zopakovala několikrát volání. Občas se pokusila o komunikaci mimo město, ale shodila si tím celý systém. Zkontrolovala radiaci a pak jedla, kreslila a nebo si četla. Později toho nechala a nabourala se McKayovi do počítače a projížděla mu projekty, ještě procházela záznamy a snažila se dopsat hlášení, která nezvládla. V noci toho moc nenaspala. Většinou usínala přes den.
Městem se ozývaly podivné zvuky. Procházeli jím muži v rudých oblecích. Chránili se proti slaboučké radiaci, která byla pouze u ZPM a laboratoře. Jeden z mužů se zarazil u zkažených zbytků jídla v kontrolní místnosti.
„Hele, neříkal jsi, že to nikdo nemohl přežít?“ zteplat se jeden v rudém obleku druhého.
„Majore, ta radiace zabila všechny, kteří se nacházeli blízko Emersonova pokusu. Tohle nikdo nemohl přežít,“ zavrčel pravděpodobně vědec. Pak vzal vysílačku. „Bránu můžete vrátit na své místo, vzduch je bezpečný, tedy v kontrolní místnosti, takže se sem můžete už přesunout,“ vychrlil ze sebe a sundal si helmu. Nic se nestalo, jedině vzduch mu přišel trochu těžký. Druhý muž ho následoval, stejně jako dalších pět lidí.
„Tak jo, tak zkusíme projet záznamy, pokud někdo přežil, tak určitě nahrával,“ trval na svém Evan.
„Jistě, ale uvidíš, že pravdu mám já,“ mručel McKay. Nikdo to nemohl přežít. Sice v duchu doufal, že mohl přežít alespoň jeden člověk, ale ta pravděpodobnost byla mizivá. „Hele, kdo mohl přežít jedenáct dnů v zamořené oblasti? Navíc...“ více neřekl. Vyjeveně zíral na obrazovku, kde jim právě kapitán Petersonová oznámila svůj plán ohledně stáze. Oba na sebe pohlédli. „Jak je to sakra dlouhý...“ zamručel vědec. „První záznam je z dvacátého prosince. Proboha...ale...“ když pohlédl do její tváře, který měla samý černý flek a škrábanec, tak se zhrozil. „To není možné...“ hles a pustil si další kus.
První, na co se Evan zmohl, bylo: „Celou dobu tu byla, ale jak to, že se neozvala?“ Za jejich zády stáli všichni, které přenesli na Atlantis.
„Ale my zaznamenali nějaké podivné jako by vysílání, ale šlo jen o šum,“ zamručel jeden z doktorů. „Mohlo jít o cokoliv, nikdo nepředpokládal, že někdo mohl přežít.“ Všichni raději mlčeli.
Zuzana cítila nepříjemné mravenčení v rukou. Hrozný chlad, někdo ji budil z krásného snu a nebo umírala. Hmota, která ji chránila pomalu mizela a ona otevřela oči. Z čerstvého vzduchu se jí zatočila hlava. Papír, co měla v ruce vypadl na zem a ona ho následovala, avšak nedopadla úplně, někdo ji zachytil. Podle hlasu a přízvuku šlo o doktora Becketta. Vzal jí do náruče a položil na nosítka. Odvezli ji na ošetřovnu. Věděla a nebo spíše tušila, že jí dělá nějaká vyšetření, ale skoro nevnímala jeho otázky. Usnula únavou a psychickým vyčerpáním. Jedna z posledních myšlenek, která se jí honila hlavou byla: „Co se to k čertu děje?“
Probudila se až o den později. Dostala nějaké lehké jídlo a vodu. První, na co se ptala bylo, co se stalo. Carson jí však odmítal cokoliv říct. Celou situaci ji vysvětlil podplukovník Sheppard, který momentálně velel celé Atlantis. Doktorka Weirová odpočívala v márnici.
„Jakmile jsme zaznamenali záření, tak jsme poprosili Daedala, aby nás co nejrychleji přesunul s nějakými zásobami na pevninu, kde nehrozila kontaminace,“ začal stručně. Šlo jen o obeznámení se situací. „Pár nás se přesunulo na Daedalus, kde jsme jedenáct dní čekali, až bude vzduch bezpečný. Během pozorování města jsem zaznamenali, jako by pokus o komunikaci, ale když jsem slyšeli jen šum, tak jsme přestali poslouchat. Po jedenácti dnech jsem šli do města a našli jsem váš záznam.“ Pokrčil rameny, jako by o bylo nad slunce jasné. „To je vše. Teď by bylo vhodné, abyste nám řekla něco o tom, co se stalo,“ zamručel.
„Vše,“ zachroptěla, „co potřebujete vědět, podplukovníku, jsem nahrála. Matně si pamatuji, co se stalo, ale myslím, že jsem dost unavená, ráda bych se prospala.“ Bylo mu jasné, že tomu tak není. Jen něco zavrčel a otočil se. Pomalu a provokativně odešel. Zuzana se usmála, všechno bylo tak, jak mělo. O hodinu později navštívil Rodney i s vánočním dárkem.
Proč přežila se mohli jen dohadovat. Doktor Beckett to však přikládal k podivnému druh bakterií v její krvi, o kterém věděl jen to, že neškodil a nic nedělal. Pravděpodobně posiloval imunitu, či cokoliv jiného. Někdy, podle doktora, bylo lepší nevysvětlovat nepochopitelné. Jen litoval toho, že to neměli všichni ti, kteří zemřeli. Město nemělo velitele, místo Vánoc měli pohřeb. Brzy měl nastoupit nový velitel, Richard Woosley. Jediné, co jim zbylo, bylo ZPM a kupa práce, kterou někdo bude muset udělat.
KONEC