STARGATE - 24 hodin: Konec 1. sezóny + Celkové Shrnutí!

2 DarkLive: No všichni jsme přece lidi, že...

Zdravím všechny,
jak jistě vidíte, ještě před koncem července sem dodávám slíbený díl, ačkoliv jak už tady naznačoval Peca86, tak je skutečně delší a já ho byl nucen rozseknout na dvě části (možná i proto, že to celý ještě nemám, no ) a tohle je tedy ta první čítající něco málo pod 14 stran, k čemuž dodávám, že by další díl už rozhodně takhle dlouhý být neměl, já to tipuji tak na 7 stránek, ale to nemůžu nikdy dopředu přesně vědět, takže raději si zafixujte jen slib, že by to nemělo být delší...

Teď už ale dost keců, pěkný počtení a trpělivost, jako vždy...

STARGATE - 24 hodin
1x24 Konec? I. (The End? I.)

Následující události se odehrávají mezi 05:00 a 05:30 hodinou ranní Greenwichského času (ZULU)

04:55 – Mléčná dráha, Země, USA, Virginia, Mason Neck State Park, Nedaleko „D.C.“

Přestalo pršet, obloha se pomalu zase začala zbarvovat do černa a znovu se na ní objevovaly známé bílé tečky, které v dálce rušil pouze stále na velkou vzdálenost zářící hořící kráter v centru bývalého Washingtonu. Když vrtulník vyslaný na podporu obraně Aurory míjel krátký úsek řeky kousek od svého cíle na malém poloostrůvku, z oken se dalo zahlédnout dokonce ještě hořící trosky, jež sem vyplavila řeka. Poručík Hawk si v temném korytě prohlížel zejména něco, co nápadně připomínalo část křídla nebo směrovky bílého dopravního letadla.
Výhled se mu však vzápětí přeměnil na nekonečné zástupy lesů nejrůznějších tvarů, jakými může každý národní park v této zeměpisné šířce jen oplývat. Klíčová byla však na dálku zřetelně viditelná bílá plocha, kde se okamžitě dalo zahlédnout několik tmavých zohýbaných objektů, které nepochybně doutnaly, soudě podle toho, že nad nimi i přes celkem jasně šedý povrch bylo tmavo.
To všechno se také zblízka potvrdilo a hned, jakmile se kola velké helikoptéry dotkla jasného polního povrchu, mohl to i poručík sám zblízka vidět. Nepochybně šlo o zásahy z orijských kluzáků, které tak likvidovaly všechny větší cíle, jež by pro ně časem mohly znamenat problém. Pak, zrovna když se Hawk chystal vyrazit dál, přihrnul se k nim s malým samopalem MP5 a slovy velitel vrtulníku:
- „Počkejte, půjdu s vámi, poručíku!“ Ten se zamračil a chladně odvětil:
- „Počkejte ve vrtulníku, já to s mými muži zvládnu. Bude to tak lepší, seržante.“ Avšak on se jen tak nedal a jako by byla odpověď úplně opačná, vrhl se okamžitě před ně a utrousil:
- „Ale nebude! Může jich tam být klidně několik desítek, takže bych být vámi uvítal každou pomoc!“ Poručík už ho nechal na pokoji a jen si sám pro sebe zamumlal:
- „Zatracenej bigoš!“

05:00 – Hyper prostor v Mléčné dráze, RFS Kutuzov (BC-303), Můstek (C.I.C.)

- „Přiblížení dokončeno, kapitáne,“ vyšlo z hrdla důstojníka nalevo od kapitána, jenž obratem odpověděl:
- „Navažte spojení.“
- „Ano, pane,“ vydala ze sebe taktická a hned na to se tentokrát dvě obrazovky najednou přede všemi rozzářily a promítly vůdce obou spojenců:
- „Teal’cu,“ pokynul první hlavě Markov, „Eldrene, můžeme začít s probráním strategie?“
- „Vskutku.“
- „Pokud je to bezpečné, ano,“ ozvalo se od Tok’rů.
- „Poručíku,“ pokynul kapitán pro poskytnutí vysvětlení z úst mladé taktické, která se do toho také okamžitě a ochotně pustila:
- „Nemějte obavy, naše opatření jsou dostatečně účinná na to, aby nebyli schopni ani za námi ani před námi vůbec i vytušit, že komunikujeme.“
- „Dobrá tedy, začněte,“ odvětil stále kamenně pohlížející Eldren a napnul uši.
- „Taktika bude úplně stejná jako posledně, tedy hlavní útok bude Kutuzov a Orijský křižník Tok’rů, který s námi zaútočí, co nejvíc zblízka a tvrdě tak, abychom je zaskočili, odvedli pozornost pro klidný výstup jaffských Hataků a Al’keshů, které se, až budou na místě, okamžitě zamaskují a posléze budou útočit kryti bitvou, dokud to jen půjde, pak zase taktikou udeř a uteč. Nyní, i když máme o jeden Hatak a pár Al’keshů méně, budeme o mnoho silnější a to díky hlavní zbrani Orijského křižníku. Jsem si jistý, že uspějeme, avšak bude také důležité pokusit se z toho vyváznout co nejlíp a s co největším počtem bojeschopných lodí, k čemuž také hodně dopomůže to, jak rychle to zvládneme, a to stoprocentně souvisí s naší spoluprácí,“ pohlédl nakonec kapitán důrazně na obě obrazovky, aby si uvědomili, kde jsou mezery ve spolupráci největší.
- „Nějaké dotazy?“ Ze strany svobodných Jaffů tentokrát nic, ovšem jako vždy se namísto toho o to hlasitěji ozvali Tok’rové:
- „Žádné nemáme. Máme ale na naší straně ještě jednu výhodu, o které jsme vám zatím neřekli.“
- „Další eso v rukávě, sem s ním!“ Vyjádřil se pro mimozemské osazenstvo poněkud nesrozumitelně výkonný důstojník dosud téměř neviditelně stojící za Markovem. Ten na něho pouze krátce pohlédl a pak chtěl odpovědět, ovšem Jaffové byli rychlejší:
- „Proč jste nám o tom nedali vědět dřív?!“ Na to Eldren okamžitě vypálil na jejich obranu:
- „Nebylo to nic tak akutního, aby to bylo třeba říkat hned.“
- „Dobrá, dobrá, o čem tu tedy mluvíme?“ Vmísil se do pře nenápadně Markov. Tok’ra na obrazovce se podíval přímo do obrazu a odvětil:
- „Když jsme ukořistili křižník, na jeho palubě jsme též nalezli jedno z Ba’alových rušících zařízení. Takové, které použil pro rušení vaší planety a které jsme před naším setkáním použili i my ve strachu před posilou ze strany Goa’uldů.“
- „Skvěle, můžete ho aktivovat ihned?“
- „Ne, zařízení už dávno běží. Před deseti minutami bylo aktivováno, abychom předešli zachycení loděmi na vaší orbitě.“
- „A kdy jste se nám to chystali říct?!“ Přišlo opět trochu nerudně z druhé obrazovky.
- „Právě teď.“
- „Fajn, pokud o nás tedy nevědí, neznamená to nic, pro co by se mělo cenu hádat.“
- „Vskutku,“ přitakal uznale Teal’c.
- „Připravte se na útok hlavními zbraněmi a vy na zamaskování, my uděláme totéž. Kutuzov, konec!“
- „Rozumíme! Tok’rové, konec.“
- „Svobodní Jaffové, také konec.“

05:02 – Mléčná dráha, Země, USA, Virginia, Mason Neck State Park, Před vrakem Tiberizula

O pár set metrů dál od světlé polní přistávací plochy to už začalo připomínat spíše to, jak by mohl vypadat Washington než nějaký nedotčený státní park. Stromy byly většinou opřené jeden o druhý nebo ležely na zemi či přímo utvořily neprostupný zátaras, který však už naštěstí byl proražen těžkou technikou záchranných vozidel armády, po nichž tu zůstala menší „dálnice“ podobná snad už jen tomu, co vytvořil Arnold Schwarzenegger v jednom ze svých starších filmů, když poprvé dostal do ruky „bezbolestnou“.
Skrz ni byl tedy poručíkův „tým“ hned na místě a mohl vidět tu zajímavou scenérii, která se jim naskytla. Již samotný dosti impozantně působící havarovaný křižník, kterému chyběla znatelná část předku zničená dozajista při prudkém přistání na místní planině, by mohl sám o sobě stát za to, ovšem kromě něj se tu ještě dalo najít nepřeberné množství hořících a doutnajících trosek jak ze strany pozemšťanů, což se vyznačovalo hlavně náklaďáky a Humvee, tak Orijů či Goa’uldů zahrnující funkční i nefunkční kruhové platformy a havarované letouny.
Hawk všechny zastavil za jedním z havarovaných stíhačů, aby se podíval dalekohledem, který přiložil na svoje noční vidění.
- „Máme tu pár stráží, ale nic tak hrozného. Nějaké tipy?“ Mířil na své podřízené, kteří se zatím rozhlíželi také, ovšem ne tak úplně na lidi, jako spíš na zbraně v autech okolo, které by jim mohly pomoci. Pak jeden z nich odvětil:
- „Něco bych tu měl, dvě hodiny, Humvee s padesátkou na střeše, vypadá nepoškozeně a pořád sedí na všech čtyřech.“
- „To by šlo. Parkmanne, vemte tady seržantovi z vrtulníku jeho MP5ku a kryjte mě, než se tam dostanu. Zatím je to jediná zbraň, která je na tu dálku dokáže aspoň na chvilku udržet v šachu.“
- „Rozkaz, pane… Můžete,“ pokynul mu později jeden z mužů, jakmile vleže bezpečně kryl nepřátelské vojáky.
- „Dobře, TEĎ!“ Procedil mezi zuby Hawk a co nejrychleji se střídavě po všech čtyřech a během v pokleku vydal na určenou pozici vzdálenou asi deset metrů rozrytým nezpevněným terénem plným menších trosek nejspíše toho letounu, za nímž se schovávají jeho vojáci. Ti však, a to jmenovitě ten se samopalem, náhle zahlédli, jak se jeden hýbe a pak míří někam na oblohu.
- „Rychle ať se vrátí, mají světlice!“ Vyprskl jeden poddůstojník na druhého v naději, že bude šéf ještě tak blízko, aby je slyšel.
- „Tady ne! Musíš vysílačkou!“ Odvětil rychle ten druhý, avšak v té chvíli už bylo pozdě a celé okolí se rozzářilo jako ve dne.
- „Ku*va!“ Vydal ze sebe poručík, který byl zrovna absolutně nechráněn ještě asi čtyři metry od svého cíle, a tak mu nezbylo nic jiného než rychle skočit za jednu z odlomených částí stíhačky. Chvíli bylo ticho a pak se zase setmělo. Naštěstí pro pozemšťany ti naproti nestačili nic zahlédnout, ale nepochybně si tím nebyli dostatečně jistí, a tak po chvíli zase vypálili světlici. Hawk se tím pádem tedy mohl pohybovat jen nalepený na zemi, což mu neposkytovalo větší rychlost, než může dosáhnout nějaká želva a není vyloučené, že si také tak nepřipadal.
Nakonec se však dostal až tam, kde ho mohlo krýt samotné Humvee a on mohl konečně vzít zavděk jeho možnostmi. V tu chvíli se mu také ohlásili jeho muži vysílačkou:
- „Jak jste na tom, pane, je ta padesátka funkční?“ Poručík s náznakem úsměvu ve tváři odpověděl:
- „To je fuk, protože jsem našel něco lepšího. Koukejte se,“ pravil, načež všichni vzadu nenápadně vystrčili hlavy zpoza letounu a sledovali nic netušící vojáky, z nichž jeden se právě znovu chystal odpálit světlici. Zrovna když to však udělal, z ničeho nic se nevysvětlitelně sesunul k zemi, k čemuž jeden z poručíkových hochů nadšeně dohodil:
- „Ostřelovačka!“ V tu chvíli už se parťák toho zastřeleného obrátil a v jasném světle sálajícím z oblohy vytřeštil oči nad jeho náhlým zhynutím a před tím svým již stačil pouze kouknout směrem, kde byl Hawk, načež dopadl na zem mrtvý také. Netrvalo dlouho a stejně tichý a smrtonosný osud nalezli i zbylí strážci z vesmíru, kteří na místo první střelby výhled ani neměli, ale po chvíli se možná začali divit, proč nepřichází další světlice.
- „Tak jdem!“ Rozhodl nakonec poručík, na jehož rozkaz si jeho vojáci následně ještě pobrali ve vracích výzbroj, kterou potřebovali, a spolu s ní bylo jen otázkou času podminovat všechny platformy kruhů, jenž měli vyhodit do vzduchu zevnitř tak, aby posléze šikovně odvedli pozornost.

05:04 – Hyper prostor v Mléčné dráze -> Oběžná dráha Země, RFS Kutuzov (BC-303)

- „Třicet sekund, pane!“ Informoval kormidelník a připravoval své stanoviště na rychlé manévrování po opuštění modravého tunelu.
- „Senzory,“ Pokračoval velitelův zástupce odněkud zezadu.
- „Stále nic, to je právě nevýhoda toho rušení, sice oni do poslední chvíle neuvidí nás, ale ani my je.“
- „Jen se snažte, abychom se neobjevili někde uprostřed něčí lodní paluby!“ Pravil s jemným pobavením kapitán, jenž se zatím relativně klidně rozhlížel kolem sebe a sledoval poslední „předvýstupní“ přípravy. Ty měl plně pod palcem kromě výkonný důstojník Petrovov, který se procházel po můstku a dával patřičné pokyny a rozkazy pověřeným důstojníkům. Nakonec se jako vždy postavil na své oblíbené místo za velitelovým křeslem a silným a zřetelným hlasem řekl:
- „Všichni připravit na výstup! Taktická, připravte se na spuštění štítů ihned po ukončení skoku. Zbrojní, vy se připravte na střelbu z hlavních zbraní. Kormidelníku, odpočítejte nám výstup, prosím…“ Markov se usmál jemně humornému gestu na konci tvrdého vydávání rozkazů a připravil si ruku, aby jí v pravou chvíli zaclonil své oči a nepřišel tak o detaily, které by se mohly skrývat v černi vesmíru.
- „Rozkaz, komandére,“ vydal ze sebe mladý poručík, „7 – 6 – 5 – 4 – 3 – 2 – 1, teď!“ Skrz čelní průzor zazářilo oslnivé světlo vzápětí nahrazené znatelně slabější modrou září z povrchu Země, která se před nimi objevila mimo jiné jako pozadí pro dva ze čtyř Orijských křižníků sedících si v prostoru s čumákem namířeným někde k modré planetě. Zazněl hlas XO a hned na to senzorového:
- „Hlášení!“
- „Dva křižníky v dosahu, nenabíjejí zbraně, aktivují štíty. Tok’rové úspěšně ukončili skok a jsou kousek od nás připraveni ke střelbě.“ Hned na to se slova rázně chopil kapitán:
- „Vyberte jeden cíl a palte, výkonný! Taktická, připravte mi kanál pro vydání pokynu Jaffům!“
- „Rozkaz,“ přišlo od komandéra, který zaostřil cíl a pokračoval, „Zaměřte ten vpravo, střelba jen v našich možnostech, do jednoho bodu na štítu!“
- „Zaměřeno, pane.“
- „Palte!“ V tu chvíli z přední části trupu vyšlehly postupně všechny stanoviště mířící pokaždé do toho samého bodu na ochranném silovém poli pomalu se otáčejícího křižníku. Hned na to vypálili také Tok’rové odněkud zleva, jenže daleko silnějším a větším paprskem, který měl ve výsledku skoro stejně tak silnou odezvu u nepřátelských štítů.
- „Nepřátelské štíty obou křižníků klesly na 75% jejich kapacity! A zaznamenávám dvě další lodě blížící se z nižší oběžné dráhy nad Evropou.“
- „Dobře, kurz k těm dvěma před námi, dejte vědět Eldrenovi, ať se s jejich lodí drží za námi, než se ty dva k nám dostanou, zkusíme si naživo simulaci ve vyhýbaní se nepřátelským laserům zblízka!“ Rozkázal kapitán, načež komandér Petrovov pokračoval v přesnějších korekcích, díky nimž se následně začali přibližovat k oné dvojici křižníku, jenž se od té doby už stačily obrátit a namířit si to jako na nějakém koridoru přímo k nim. Ovšem ani Tok’rové nezůstali příliš pozadu a nyní se v čelním průzoru objevili odněkud shora a hned stačili schytat jeden výstřel, který jim však téměř okamžitě vrátili a svou dráhu přizpůsobili dalšímu útoku.
- „Druhý nepřátelský křižník se připravuje k palbě, štíty Tok’rů začínají klesat!“ Oznámil chvíli na to senzorový, načež kapitán vydal potřebné rozkazy, aby se do bitvy už konečně zapojili také naplno.
- „Vypadá to, že se rozhodli upoutat jejich pozornost, tak nesmíme otálet a musíme toho využít! Komandére, ujměte se korekcí našeho kurzu, já si vezmu na starost střelbu! Zbrojní?“
- „Rozkaz, kapitáne.“
- „Zbraně připraveny, pane.“
- „Najděte nám cíl a palte!“

05:06 – Mléčná dráha, Země, USA, Virginia, Mason Neck State Park, Tiberizulum

Uvnitř bylo v provozu pouze něco jako záložní osvětlení. Poručík se ihned vydal dopředu nyní ozbrojen jednou z nikdy nekončících verzí útočné pušky řady M4 s R.I.S. předpažbím a přídavnou rukojetí; párkrát bystře prolétl očima celou chodbu, ve které se nacházeli, a pak ze své kapsy vylovil malý mobilní telefon typu „V“, z něhož rychle vytočil potřebné číslo a přiložil si ho ke svému uchu:
- „Tady Hawk, jsem uvnitř, co mám dělat, abych je nějak lokalizoval?“
- „Rozumím, počkejte chvíli,“ ozvalo se mu v uchu. Po několika málo sekundách pokračoval hlas ženy:
- „Pokuste se najít nejbližší servisní konzoli, bývají v malých místnostech skoro na každých dvaceti metrech ve velikosti asi tak jako stolní počítač. Pak dejte vědět, povím vám, co dál.“
- „Rozumím,“ pravil Hawk do telefonu, který si znovu strčil zpátky do kapsy, pohlédl na své muže a řekl:
- „Jdeme!“ Hned nato se sám vydal vpřed s namířenou zbraní, s níž došel až k prvním dveřím ještě před koncem chodby. Tam naznačil pěstí „stát!“ a vytáhl své PDA, kde našel nejbližší věc odpovídající určenému popisu. Pak je bez jediného setkání s odporem dovedl až tam. Čekal tam na ně krásný funkční a definitivně nehlídaný panel, jenž pouze čekal, až ho někdo použije.
- „Mám to a je aktivní, co dál?“
- „Počkejte…“ přišlo zpět nedokončeně, načež došlo pár přímých pokynů, co udělat. Když poručík všechno dokončil, všichni v místnosti mohli upřít své pohledy na detailní plán lodi s několika shluky bílých teček, z nichž přesně čtyři byly v modře zářící místnosti.
- „Co je tohle? Tam se chceme dostat?“ Vydal ze sebe okamžitě seržant z vrtulníku, který do obrazovky zíral, jako kdyby poprvé viděl Windows.
- „To jsme my,“ vydal ze sebe prostě Hawk a chtěl také hned zavolat zpět, ale voják se jen tak nedal:
- „A jak to víte, já nevidím žádné jmenovky…“ Poručík se na něho pouze zamračil a raději se dál věnoval telefonu, mezitím se vysvětlení chopil jeden z jeho mužů:
- „Poznal to podle tvaru lodi, vidíte,“ objevil se prst u jedné z nejširších částí lodi na její zádi, „Tady to jsme viděli zvenku, je to záď a tyhle čtyři postavy jsou ze všech asi nejblíž místu, odkud jsme přišli.“
- „Díky,“ ozvalo se krátce od telefonujícího Hawka, „A jak mám teda najít to ‚ZPM‘?“
- „Hledejte v plánech lodě něco jako tlusté kabely, vedení, mělo by procházet celou lodí a sbíhat se někde zhruba v jejím středu, nebo spíš kousek vzadu od středu. Kolem by mělo být pravděpodobně víc…“
- „Lidí, chápu… Mám dojem, že jsem to našel, vypadá to, že několik bílých teček chrání pár těch druhých, které jsou tam, kde se sbíhají ty obvody.“
- „Skvěle! To je ono, tak asi… hodně štěstí…“
- „Jo, díky. Ohlásím se, až tu udělám pořádek, Hawk konec,“ řekl naposled do telefonu, jenž zaklapl, aby vzápětí mohl začít ukazovat na obrazovku se známkami života jejich plán.
- „Poslouchejte mě dobře, tuhle strategii nebudu opakovat a musí nám vyjít. Takže…“

05:07 – Mléčná dráha, Orbita Země, Okolí bitvy

Do boje se již zapojili i svobodní Jaffové a to přesně v ten pravý okamžik, kdy se dosud ničím nerušené křižníky dorazivší z nižší orbity chystaly napadnout tvrdě bojující dvojici „protiorijských“ plavidel, jenže ještě než to mohli udělat, Hataky s Al’skeshy se odmaskovaly a začaly systematicky zasypávat nejdříve jedno a pak druhé plavidlo do jednoho bodu mířenou střelbou. Tím nejspíš objevili dosud nejúčinnější taktiku pro slabší Goa’uldská plavidla, která tak mohla sečíst svou palebnou sílu a stát se alespoň na okamžik pro velké obávané koráby něčím, na co musí reagovat. „Hostující tým“ si to však neuvědomil včas, a než se mohly lodě obrátit tak, aby je svými jedinými účinnými děly vůbec trefily, byly už všechny Hataky zase zamaskované a Al’keshe se jim začaly ztrácet v nepřehledné bitvě kousek od nich, kde těžily ze svých jinak opomíjených vlastností, aby mohly neustále škodit a střílet do zad velkým neohrabaným křižníkům, které bez stíhačů neměly moc velké možnosti k obraně.
Nejen díky tomuto znatelnému přispění se tak bitva pomalu začala obracet ve prospěch domácích.

05:08 – Mléčná dráha, Země, USA, Virginia, Mason Neck State Park, Tiberizulum

Hawkovy myšlenky se ale nyní zaobíraly něčím jiným, i když co chvíli posílal za roh několik krycích střel, aby se křižáci znovu nepokoušeli o sebevražedné výpady. Chvíli se totiž nemohl odtrhnout od svého zkrvaveného partnera, který před ním v rudé kaluži bezvládně ležel a nejevil známky života. Zemřel kvůli náhlému výpadu jednoho křižáka, jenž se během toho jejich vyřítil zpoza rohu a začal zuřivě bodat všechno, co se mu dostalo pod ruku. Ke smůle onoho mariňáka to „to“ byl právě on a za to také zaplatil životem. Takovým malým zadostiučiněním tedy alespoň bylo, že hned potom Hawk využil tělo záškodníka jako živý štít a v chodbě, ze které vyběhl, zastřelil několik jeho nechápajících kolegů, jež nebyli připraveni ihned střelit vlastního, aby tak zastavili rafinovaný útok protivníka.
Poručíkovi naběhla rozhodná myšlenka, musí to skončit hned, protože prohra by znamenala příliš pro jednu nebo druhou stranu, a tak musí začít nasazovat svůj život i oni. Rozhodl se nejdříve zjistit, jak je na tom druhý tým.
- „Dvojko, tady jednička, jak se držíte? Já jsem kousek od strojovny, ale nedostanu se tam, dokud na mě budou z protější strany mířit!“
- „Tady dvojka…“ stačilo se pouze ozvat, než hlas přehlušila vedle střílející M4, „Opakuji: tady dvojka, jsme pod palbou, došly nám flashe i granáty a nevidíme moc způsobů, jak se přes ně dostat. Navíc co chvíli...“ znovu přehlušení palbou, „Každou chvíli dělají sebevražedný útoky a před chvílí už jsme měli co dělat, abychom sejmuli toho chlápka a zároveň neztratili chodbu!“
- „Rozumím, jak daleko jste od strojovny?!“
- „Odhadem tak patnáct metrů, pane, myslím, že byste na konec té naší chodby měl vidět! Poslouchejte!“ Na to se Hawk po pár výstřelech za roh na chvíli vyklonil a zaslechl krátce zesilující palbu za rohem stejně se lámající chodby, v jaké byl právě teď.
- „Souhlasí, připravte se! Až vám řeknu, pokuste se udržet ty křižáky před vámi palbou, použiju proti nim naši C-4řku!“
- „Rozumím!“ Přišlo z vysílačky, zatímco si poručík klekal, aby z vesty partnera vyndal zmiňovanou výbušninu a připravil ji na dálkové odpálení. Ovládání k němu potřebné si zastrčil do kapsy, dobil si plný zásobník do M4, nadechl se a pak ho, co nejpřesněji, vyprázdnil do míst, odkud by se po jeho odkrytí mohl vynořit křižák. Potom přišla řada na vysílačku, do níž zavrčel jednoduché:
- „Teď!“ A pak vší silou do protější chodby hodil malý balíček s výbušninou a skočil k zemi, kde ještě než stiskl páčku ovládání, stačil do vysílačky dodat:
- „Kryjte se!“ A pak se ozval mohutný výbuch, před nímž si kryl hlavně sluch rukama, protože kdyby tak neudělal, nemusel by už nikdy nic slyšet. Když znovu otevřel oči, zjistil, že z chodby před strojovnou k němu překvapivě nedolétla ani střepina. A jakmile byl na nohou a měl možnost se podívat za roh, nebyla to poslední překvapující věc, jež měl tu možnost vidět. Před ním ve střepinami poškrábané chodbě byla sice mrtvá těla, ovšem nebyla tu známka po tom, že by zrovna na tom místě, kam výbušninu hodil, také vybuchla. Jediné, co si z toho v té chvíli mohl vzít, že byla úspěšná i tak, a na starosti o to, co se stalo s dvojkou, teď prostě nebyl čas, ať už mu na tom záleželo sebevíc. Musel dokončit své poslání hned i proto, že už mohl být poslední, kdo přežil, a že je taky poslední, kdo může zabránit tomu, aby se křižáci i se ZPM vypařili a Brooks s ostatními by pak kvůli jeho chybě nemohli uspět a všechno tohle by bylo k ničemu.
Podobně rychle jako se však probral on, přišli k sobě i nezasažení křižáci uvnitř strojovny, a právě ti mu teď nepochybně šli naproti. Avšak nic, s čím by nepočítal. Jeho dobře školený a také celkem zkušený mozek začal ihned pracovat na 100% a okamžitě vyhodnocoval situaci a vymyslel též nejlepší strategii, jak předejít orijské vojáky a obrátit situaci ve svůj prospěch. Způsob, jak toho dosáhnout byl možná bizardní, ale přesně to, on nyní potřeboval – překvapit.
Proto se rozeběhl proti cílovým dveřím, a když byl asi metr od nich, nechal své nohy podklouznout tak, aby se po zádech rozjel proti právě ven vycházejícímu křižákovi. Ten s namířenou tyčovou zbraní koukal ve své výšce po dveřích, a než vůbec zaregistroval muže před ním na zemi, dostal už jednu střelu do těla a druhou do hlavy z poručíkovy pistole. Zatímco pak bezvládné tělo začalo padat na podlahu, poskytlo ještě dostatečné krytí k tomu, aby dva ze tří zbylých, které mohl uvnitř vidět, nalezli podobný osud. Hned na to se ale Hawk musel rychle překulit jako sud napravo, protože po něm poslední na nohou stojící postava vyslala něco jako vlnu, která opticky zkreslovala své okolí a ihned po svém dopadu do míst, kde před chvílí byl, zarazila do podlahy tělo bezvládného křižáka.
- „Zatraceně, co to bylo?!“ Pomyslel si krátce potom naštvaně poručík a rychle si dobil k jeho smůle poslední zásobník, co si vzal venku, kde namísto sbírání nábojů pro pistoli upřednostnil M4.
- „Mě nemůžeš nic udělat, člověče, ani zabránit v tom, že si vezmu, pro co jsem sem přišel!“ V důsledku toho, že se nyní poručík setkal s řekněme neznámým typem cíle, musel si ho nejdříve otestovat, i když to znamenalo na chvíli se odkrýt a z tohoto důvodu se také rozhodl udělat to během rychlého přeběhnutí na druhou stranu otvoru pro dveře.
Naposledy se nadechl, namířil zbraň směrem ke dveřím a pak se nohama odrazil co možná největší silou tak, aby mohl své tělo uvézt do potřebné rychlosti, při níž se mu po pár desítkách centimetrů pohybu odkryl muž stojící mezi panely a znovu směrem k němu zvedající ruku. Když však viděl, že na něho co chvíli vystřelí, zavřel oči a skoro současně s tím, jak svého cíle téměř dosáhla první kulka, se kolem něho roztáhlo jakési zlaté silové pole. Netřeba dlouze vysvětlovat, že potom i zbytek zásobníku neměl žádný účinek kromě toho, že poskytl poručíkovi krytí.
- „Ani utéct nemůžeš, mně se neschováš!“ Vydal ze sebe znovu výhružně Goa’uld, což Hawka sice nijak nevyvedlo z míry, ale začalo ho štvát, jak se vše komplikuje, a tak se v okamžiku znovu vracel ke dveřím už s parťákovou M4 v rukou a plným zásobníkem, který se do něho chystal ještě pro jistotu vyprázdnit. Rozhodl se, že toho chlápka sejme, i kdyby ho to mělo stát život.
Ač už šlo o pouhý náhlý záchvat vzteku nebo zuřivosti, poručík se ho rozhodl okamžitě realizovat, a tak se znovu vynořil zpoza rohu a silně stlačil spoušť až na doraz. Jediný efekt, který to však mělo, byl, že se Goa’uld uvnitř silového pole napínaného výstřely začal pohrdavě smát a jeho chvástavá svalová křeč v obličeji a hrudníku ještě zesílila, když pozemšťanovi došly náboje.
- „Vidíš, že proti mně nic nezmůžeš,“ pravil pušku zahazujícímu Hawkovi, který se pomalu rezignovaně přibližoval, a zvedl ruku, aby mu ji mohl dát kousek před čelo a začít smažit jeho mozek, jak to tak jeho druh s oblibou dělává. Ovšem zrovna, když chtěl myšlenkou aktivovat krystal své ozbrojené ruky, poručík ho za ni popadl a rychle využil jeho překvapení k tomu, aby se posilným tahem dostal jeho pravým bokem před sebe a ještě než se vzmůže, zarazil mu nůž ze strany do krku, přesně tam, kde bývají larvy Goa’ulda. Ten také následně dopadal na zem s nic nechápajícím pohledem, jenž Hawk okomentoval:
- „Pro příště se vyse*te na to, informovat ty, který se chystáte zotročit o tom, kde sou vaše slabiny.“ Narážel tak velmi pravděpodobně na projev prezidenta, kde bylo mimo jiné i pár menších zmínek o fyziologii Goa’uldů.
Krátce potom si začal poručík vychutnávat zasloužilý pocit vítězství, jenž mu dodal hlavně pohled na už skoro vyjmuté ZPM v jednom z okolo stojících ovládacích panelů. Pak se ale z ničeho nic ozval výstřel. Rozhodně byl v této místnosti a mariňák ho také okamžitě ucítil ve svých zádech, načež se skácel a teprve potom mohl vidět, co za ním stálo. Z druhého konce místnosti s půdorysem ve tvaru pravidelného šestiúhelníku na něj mířil malý mladý trochu vyplašený křižák, dalo by se říci i bez ironie, že to byl teprve chlapec, jenže se očividně chystal dokončit svou práci, a to zabít ho.
Jejich oči se střetly téměř okamžitě a zkušený mariňák nepotřeboval moc dlouhou dobu na to, aby zjistil, že je ten mladík v podobné situaci nejspíš poprvé a proto ještě nezmáčkl spoušť. Pokud by byla situace obráceně, nejspíš i v případě takhle mladého hocha by Hawk ani nezaváhal, tím si byl jistý, a tento pocit ještě narůstal, když si znovu vzpomněl na to, co je všechno v sázce. Avšak i za těchto okolností ho napadlo, že by si to nejspíše asi zasloužil, ačkoliv to tak neplatilo v případě obyvatel Země, kteří by na to doplatili. Za svůj život udělal hodně špatných věcí a kvůli většině z nich se ani necítil nijak špatně, takže nebylo divné, že ho podobné věci občas napadaly.
Pak ve chvíli, když už si byl téměř jistý, že spoušť na druhé straně dosáhla vrcholu svého napínání a spouští, přišel výstřel úplně jiného rázu, a to z palné zbraně. Chlapcovy oči se zakalily a svalil se k zemi hlavou mimo Hawkův výhled. Namísto toho se v něm objevil někdo jiný, seržant z vrtulníku, o němž si myslel, že už je mrtvý.
- „Pane bože, jste v pořádku? Viděl sem, že se na vás chystá střílet,“ zamumlal a v pokleku se snažil najít jeho zranění.
- „Co-co se stalo v té chodbě, kde jste byli?“
- „Když jste tam hodil tu výbušninu, kryli jsme se, ale oni ji popadli a běželi k nám. Parkmann mi řekl, abych se dostal pryč a skočil po něm, aby zastavil toho chlapa s bombou a ta mohla zabít zbytek křižáků v té chodbě… Díky bohu, je tu ZPM … Co se vám stalo?“
- „Já… přehlédl jsem ho,“ vydal ze sebe poručík omámený rozsahem vážného zranění, které začalo smáčet jeho vestu i zepředu.
- „Ale, dokázal jste to… úplně sám…“

05:09 – Mléčná dráha, Orbita Země, RFS Kutuzov (BC-303), Můstek

- „Druhý zničen, dva zbývají!“ Rozezněl se okolím s mírnou euforií hlas senzorového důstojníka, krátce po čemž se výhled skrz průzor přesunul z ohnivých trosek k ironickému obrazu dvou proti sobě bojujících lodí stejné konstrukce a původu, jimž dělalo společnost několik Al’keshů poletujících kolem jednoho z nich, jehož štít nenechaly ani na okamžik v klidu.
- „Jak jsou na tom se stavem štítů?“
- „Tok’rové se pohybují v hodnotách kolem 35% a nepřátelský křižník kolem 20%, pane.“
- „Fajn, tak to zvládnou sami, nasměrujte nás k druhému plavidlu a nabijte zbraně!“
- „Rozkaz, kormidelníku, otočte nás na horizontální ose o 1-5-6 stupňů doprava, poloviční tah!“ Upřesnil rozkazy podle svého výkonný, načež se přede všemi zase naskytla možnost vidět Jaffy v akci, když zezadu zasypávají jako jeden stroj křižník, který se zrovna chystal k útoku na nic netušící Kutuzov.
- „Křižník kousek od nás a připravuje se ke střelbě!“ Ozvalo se zezadu, na což okamžitě reagoval kapitán, který udělil rozkazy přímo ke kormidlu:
- „Plný tah, vertikální náklon 5-0 stupňů!“ Bylo to velmi chytré a logické, protože samotný orijský kanón byl situován spíše do spodní části přídi, a tak se mu daleko hůře zasahoval cíl směřující nad loď spíš než pod ni nebo do některé ze stran. Avšak nebylo jisté, jestli to stihnou, v důsledku čehož se přidal ještě komandér Petrovov a přidal své do mlýna:
- „Plná rotace vlevo, natočte nás tak, aby mělo prostor k palbě co nejvíc Railů! Zbrojní, nakrmte ty parchanty!“
- „S radostí, pane!“ Odvětil důstojník plný dobré morálky z výhry a začal dělat přesně to, co se mu řeklo, čímž v době výstřelu z hlavní zbraně citelně zatížil jejich štíty, které i tak už měly dost práce s otravnou střelbou Jaffů. I přesto, že si však vedli tak dobře, palubou následně zaduněl výstřel, po němž se okamžitě ozvalo ze sedla taktiky:
- „Štíty na 38%, nepřátelské během střelby výrazně klesly až na 14%.“
- „Pokračujte v palbě z Railů a snažte se je od nás držet dál, dokud nedobijeme energetické zbraně!“
- „Vertikální sklon zvýšit na 7-5 stupňů, udržujte plný tah,“ přišlo znovu od XO, jenž si jako ostatní vzápětí vyslechl další dobrou novinu:
- „Právě jsem zachytila zprávu od Tok’rů, že zničili předposlední křižník a letí nám pomoct s tím posledním.“
- „To nebude třeba,“ ujistil ji se skoro neznatelným úsměvem kapitán, „Jak jsou na tom naše hlavní zbraně?“
- „Právě mi zezelenaly, pane.“
- „Zaměřte je ze zadní platformy a palte!“
- „Rozkaz, kapitáne,“ vydal ze sebe soustředěně zbraňový důstojník sedící ve svém křesle za tím velitelovým, odkud provedl rozkaz a tentokrát pouze na senzorech měli možnost vidět, jak obě plavidla na okamžik spojil energetický puls a pak druhá loď po krátkém zablikání zmizela. Následoval slabý náraz energie a trosek do štítů a potom už bylo definitivně po všem a na můstku propukl další krátký výbuch euforie.

05:12

- „Pane bože,“ Dokázal ze sebe pouze dostat kapitán, jakmile se mu naskytl pohled na satelitní snímek oblasti Washingtonu, kterou nyní skenovali nejen kvůli výskytu vraku sestřeleného Tiberizula.
- „Ale proč něco takového udělali? Vždyť přece, jestli chtěli zlikvidovat vládu, stačilo jim jenom zničit centrum…?“
- „Myslím, že jim šlo spíš o demonstraci síly než jenom odstranění vlády, i když to mohl být jeden z důvodů. Každopádně můžeme být rádi, že nelačnili po krvi daleko víc. S tím, co měli k dispozici, mohli udělat vlastní verzi holocaustu. Poručíku, přibližte mi oblast, kde jsme zachytili vrak lodi.“
- „Ano, pane,“ ozvalo se a obraz na hlavním LCD se po snímcích přiblížil až tak, že šlo jasně rozeznat sestřelené orijské letouny, zničené kruhové platformy a vybombardovanou pozemní techniku americké armády, to vše nepravidelně rozeseté kolem shora celkem zachovale vypadajícího křižníku.
- „Vypadá to, že tam Američané i orijští vojáci něco hledali, něco, co jim stálo za to, aby se vzájemně pozabíjeli,“ konstatoval s ledovým klidem Markov.
- „Vrak nevyzařuje žádné větší energetické hodnoty, kromě toho, že je v oblasti stále aktivní energetické pole zabraňující možnosti použít transportní paprsek. Avšak okolí je o to zajímavější. Téměř všechna technika v okolí lodi je zničená nebo poškozená, ale vypadá to, že se to stalo teprve před několika minutami, protože jak sami můžete vidět, některé vraky jsou ještě teplé a doutnají, hlavně mobilní transportní kruhy se zdají nedávno vyřazené z provozu, nejspíš lidská práce, protože orijové by nepotřebovali ničit svoje kruhy,“ dohodil důstojník, co měl pod palcem senzory, jehož hned na to doplnil ještě výkonný, který dostal jeden ze svých nápadů, jenž přicházejí bez varování.
- „Senzorový, proskenujte okolí toho antického křižníku, hledáme jakoukoliv vojenskou techniku nebo energetické stopy.“
- „Dobrý nápad, komandére, myslíte, že jedna ze stran byla úspěšná a odnesla si trofej?“
- „Přesně tak, pane.“
- „Něco mám,“ pravil pověřený důstojník, spolu s čímž se na obrazovce obraz vraku oddálil a změnil v digitální mapu, kde se objevil jeden pohyblivý bod asi kilometr od lodi mířící někam nahoru nalevo od Washingtonu.
- „Jde o větší transportní vrtulník americké armády a na palubě si veze něco, co se náramně podobá energetické signatuře ‚Z-P-M‘.“
- „Ale podívejme se… Spojte mě s nimi.“ Rozkázal kapitán a zakrátko již mluvil do otevřeného komunikačního kanálu:
- „Tady velitel RFS Michail Kutuzov (BC-303) kapitán Pavel Markov, zachytili jsme vás na svých lodních senzorech z orbity, identifikujte se a objasněte své úmysly.“ Chvíli bylo ticho a pak se nazpátek ozvalo:
- „Tady Echo 32, průzkumný vrtulník záchranných jednotek americké armády, naše úmysly jsou přísně tajné a při vší úctě, kapitáne, si nemohu být jistý vaší kompetentností, takže vám je ani nehodlám prozradit.“ Projevil se muž na druhé straně trochu nedůvěřivě, ačkoliv Markov se nijak špatně cítit nemusel, takže byl dál jako doposud velmi klidný a stejně tak odpověděl:
- „Chápu vás, ovšem máme údaje o tom, že na palubě máte zařízení známé jako ‚Z-P-M‘. Víme, odkud pochází, a že ho pro svou vládu k něčemu potřebujete, a já bych potřeboval vědět k čemu, nebo alespoň mluvit s někým, kdo je vám nadřízený a může mi o tom říct víc. Možná se vám bude odpovídat lépe, když vám řeknu, že my tady nahoře jsme porazili zbytek Ba’alovy původní flotily, pokud máte vy nebo vaše velení možnost nějak se podívat na oběžnou dráhu, udělejte to, abyste nám uvěřili, že jsme obrazně na jedné lodi.“
- „Vypadá to, že jste minimálně velmi dobře informovaný, kapitáne, počkejte chvíli a seženu vám něco jako moje velení.“

05:13 – Mléčná dráha, Země, USA, Virginia, Průmyslový komplex, Podzemní laboratoř

Dosavadní téměř hrobové ticho z ničeho nic přerušil zvonící telefon položený na sedadle v zadní části Jumperu, kde ho naposled položila Houstonová, která ho nyní rovněž zase brala:
- „Jo?!“ Vyrazila ze sebe pouze, než vytřeštila oči a rychle se vydala najít viceprezidenta, jenž ji už také šel tak nějak naproti, protože dobře slyšel zvonění rozléhající se ve zdejším tichu jako ve škole o prázdninách.
- „Pane viceprezidente, myslím, že byste si to měl poslechnout sám,“ řekla a podala mu mobil do ruky. Jakmile si ho přiložil k uchu a pípl do něj, že je to on, seržant z vrtulníku mu hned všechno vysvětlil a pak mu dal vědět, že to potřebuje potvrdit zhlédnutím satelitního záběru Orbity.
- „Doktorko, jste ještě stále napojená na ten satelit?“ Na to se ona zamračila a odsekla:
- „Jasně, byl to rozkaz, pokud se nemýlím.“
- „Dobrá, potřeboval bych od vás ještě něco…“ Chvíli na to už v Jumperu i za asistence kapitána Caina sledovali tmavé snímky, na nichž satelit přiblížil pár světlých bodů nedaleko jasného výbuchu. Jeden z těch bodů byl střílející silueta BC-303 doprovázené Hatakem.
- „Tohle je pár minut starý snímek z jiného satelitu, který někam tam nasměroval ještě Bílý Dům v době sledování přesunu Ba’alových křižníků,“ informovala, k čemuž Eastbound okamžitě dohodil další dotaz:
- „Můžeme se nějak kouknout, jestli je opravdu porazili?“
- „Zkusím jít dozadu a dopředu a spočítat výbuchy…“
- „Chytré,“ pochválil nápad zahleděn do obrazovky Caine, jenž na konci krátkého převíjení napočítal dozadu tři a dopředu jeden, pak už stačilo jen přiblížit lodě při výbuchu posledním a skutečně tam byl již jen jeden Orijský křižník, Kutuzov a pár Hataků. Na to viceprezident přikývl a znovu promluvil do telefonu:
- „Mluví pravdu, můžete mě s nimi spojit?“ Nazpět se mu ozvalo, že ne, ale že to s klidem zvládne kapitán Kutuzovu sám, což se také za chvilku projevilo tím, že začal zvonit jeden z pevných telefonů na stěně.
- „To jsou oni, přehodila jsem to z kanceláří sem přes počítač,“ dodala ještě Ashley, aby rozuměli, jak se jim podařilo ze všech telefonních přístrojů použít zrovna tenhle. Tou dobou již však přišel čas na to, aby Eastbound znovu zvedl další hovor a vyslechl si ruského kapitána, jenž se znovu představil a po zjištění, že mluví přímo s viceprezidentem, se oba muži navzájem velmi rádi informovali. Markov se dozvěděl o tom, že se chystají vyslat stroj času několik hodin do minulosti se ZPM na palubě, aby sem dostali Atlantis, které už je vlastně na cestě, jak se také vzápětí dozvěděl Eastbound spolu s tím, že oni s Atlantis už vlastně mluvili, že se město Antiků vydalo zničit Super bránu a odtamtud je na cestě sem, ale nebude tu nejspíš dostatečně včas, aby stačilo zabránit dalším křižníkům znovu napadnout Zemi, a tak bude potřeba je na chvíli zadržet, než se sem dostanou.
Nakonec došel v rozhovoru čas na docela logickou a rozhodně důležitou věc:
- „Ano, celá akce získání ZPM dopadla úspěšně, avšak čtyřčlenný tým, který byl na místo vyslán utrpěl citelné ztráty a přežil pouze jeden z původní osádky průzkumného vrtulníku, jenž také dostal ZPM z lodi a ve vrtulníku se s ním vydal k nám. Nyní ale není už proč přepravovat ho touto nepohodlnou a hlavně dlouhou cestou, proto bych vás chtěl požádat o to, abyste ho transportovali rovnou k nám a my mohli dokončit náš úkol ihned, jakmile bude připraven stroj.“
- „Jistě, to není problém, i když musím přiznat, že z toho cestování časem a změny minulosti a budoucnosti nejsem moc nadšen. Sám přece musíte vědět, pane viceprezidente, jak nebezpečné je nechat někoho řídit takovou věc, díky které má možnost dělat, co se mu zlíbí.“
- „To jsme na tom stejně, kapitáne, zezačátku se mi do něčeho takového vůbec nechtělo, ale když pak zničili Washington a zabili všech těch několik milionů nevinných lidí, myslím, že by si za to zasloužili daleko horší věci, než jen pouhou porážku, ale spíš úplné vymazání z časové linie. Ovšem z pochopitelných důvodů to není možné, a také kvůli tomu samému důvodu to zašlo až tak daleko, jinak bychom zabránili tomu, aby se celý dnešní den vůbec mohl stát.“
- „Jistě, neříkám, že nejsem ochoten podstoupit to riziko, nic jiného nám nezbývá, takže spíše nemáme právo rozhodovat o tom, že by se nic udělat nemělo.“
- „Zajímavý názor, kapitáne, očekávám, že budeme schopní do doby, než sem dorazí křižníky, vyslat stroj času. Pokud by se však něco zkomplikovalo nebo změnilo, dám vám vědět.“
- „Fajn, spoléháme na vás, pane viceprezidente. Kutuzo…“
- „Počkejte ještě,“ zarazil kapitána krátce před ukončením spojení Eastbound, „Je vám doufám známo, že by se tato věc neměla dostat do příliš širokého okolí, protože, ať už se děje cokoliv, stále je to přísně tajná věc a my nemůžeme vědět, jestli tomu tak nebude i potom, co dokončíme náš úkol.“
- „Samozřejmě, pane viceprezidente, můžete se spolehnout. Kutuzov konec.“
- „To jsem rád,“ řekl už viceprezident do „tůtajícího“ sluchátka a potom ho teprve položil.

05:17 – Hyper prostor v Mléčné dráze, Atlantis, Cela v hlavní věži

Porter se naštvaně vřítil do dveří, za nimiž našel klec vyspělé antické konstrukce, kde nechal zavřít Caina z budoucnosti a ten se ho už asi poslední hodinu v kuse neustále snažil kontaktovat. Netřeba vysvětlovat, že něco jako je mluvení s tím otravným pilotem „Black guye“ zrovna v tuto chvíli docela rozladilo, i když by ho to jindy v tomto případě nejspíše rozladilo i tak.
- „Mluvte, dávám vám minutu a to jen proto, že jste z budoucnosti!“ Odsekl a nakrátko se podíval nahoru, aby ještě víc zdůraznil, jak se teď cítí.
- „Co takhle pět?“ Pokusil se s podlézavým úsměvem kapitán, na což záporák s odporem odpověděl:
- „Máte dvě, ale pokud nezačnete mluvit, nechám tu zhasnout a zahodím klíč!“
- „Dobře vidím, že bych to asi měl vybalit hned… Takže, dobře vím, že se vám tohle nebude moc líbit, ale jsem k tomu nucen, protože jste mě tady zavřel a já nebudu moct udělat tu hlavní věc, která změní budoucnost… nebo z velké části teď už vlastně přítomnost, ale o to nejde. Vím, že jsem vám říkal o tom, že ta moje cesta a pokyny vymyslelo několik lidí, ale pravda je, že vlastně ani nevím, kdo to původně vymyslel, ale mám dojem, že aspoň z velké části já.“
- „Vy?“ Vydal ze sebe hned na to s vysoko zvednutým obočím Porter.
- „Jo, nebo některé z mých minulých já,“ znovu ten nevysvětlitelně nechápající výraz, „Ehm… totiž, abyste tomu rozuměl, za pár minut se moje mladší já vydá k bráně a cestou mě, teda vlastně jemu přijde subprostorová zpráva obsahující video, které jsem před pár hodinami nahrál já sám. V něm bude všechno to, co má dělat, kam se má vydat, co má nechat proběhnout bez zásahu a z části taky co má říkat a jak přesvědčit lidi, který je potřeba, aby mu uvěřili.“
- „A proč jste něco takového nezkusil i se mnou?“ Namítl najednou logicky „Black guy“.
- „A uvěřil byste?“
- „Ne.“
- „O důvod víc, proč jsem to neudělal. Hlavní ale je, že mě budete muset pustit, abych mu ten záznam poslal a on tak věděl, co dělat, tak jako jsem se to před osmi hodinami dozvěděl i já. Chápete mě?“
- „Sám se tomu divím, ale myslím, že jo. Mimochodem vaše dvě minuty skončily už před minutou,“ vydal ze sebe s vyzařujícím nezájmem záporák a vydal se ke dveřím, jako by mu řekl, že je cela OK a o nic důležitého se vlastně nejedná.
- „Počkejte! Kam to dete?! Musíte mě pustit, jinak…“
- „Co?!“ zastavil se „kravaťák“ a s následujícími slovy se otočil a došel zpátky, „Zableskne se a my všichni zmizíme? Nebo se z nás stanou napůl plazi a ze všech mrakodrapů v New Yorku se stanou stromy?!“
- „Cože?“ zkřivil otevřená ústa tupě Caine, „Jo vy myslíte ten debilní film s motýlím efektem? Ne, nic takového… teda vlastně ne přesně takového, ale v zásadě asi ano.“
- „Mám dojem, že sám víte méně než já, jste jen námořní pilot, co si přehrál nějakou pásku a teď podle ní mění svět bez toho, aby věděl, jestli je to správné.“
- „To je absurdní…“
- „Ne, pane Caine, přesně tak to je! To, že nedokážete přiznat ani tento prostý fakt, že jednáte jen na základě vaší domněnky a nějakého neoficiálního ‚návodu‘ bez jediného hmatatelného důkazu, že to vše povede ke šťastnější budoucnosti, jen přihrává mému názoru na vás, tomu, že se vám nedá věřit! A teď mě omluvte, mám důležitější věci na práci než poslouchat nějaké výmysly…“ Následně chvíli Cainovi trvalo, než dokázal vymyslet něco lepšího na svoji obhajobu a promluvit jen o sekundu později, už by to Porter za dveřmi ani neslyšel.
- „Máte pravdu!“ Jednoduchá avšak nepříliš často a lehce vyslovovaná slova náhle dokázala něco, co neustálé omývání zoufalých rad, jak změnit budoucnost k lepšímu, ne. Když byl „Black guy“ zase u něj zkusil to kapitán z jiného konce:
- „Dobře, asi máte pravdu v tom, že nemůžu přesně vědět, jak to všechno dopadne, ale to, proč to dělám a věřím tomu, vězí v tom, že bych tohle nikdy neudělal, pokud bych to nevěděl jistě. Musel sem udělat pár věcí, co mi příliš neseděly, a být v jiné situaci, nikdy bych nedopustil, aby se staly. Ale postupem času se to vyplatilo, protože věci, co bych jinak nikdy neudělal, způsobily, že do sebe všechno zapadlo a teď jsme tady, pár minut od Země v Hyper prostoru se třemi ZPM a desítkami ne-li stovkami Dronů, které zachrání svět. A teď mi řekněte, že bychom tady byli, i kdybych nepřišel a nepomohl plukovníkovi párkrát vzít za otěže trochu tvrději, tak jak bylo potřeba a vy jste to nedokázal.“
- „Divil byste se, co všechno bych dokázal, ale nemyslel jsem si, že…“
- „Jasně, nebyl jste dostatečně odhodlaný, přesvědčený nebo jste mi nevěřil, to je fuk, hlavní je, že se to tak muselo stát a bude muset ještě několik set milionkrát či miliardkrát v jiných realitách, kde jeden Caine získá stroj času, aby mu ten druhý, co už časovou linii mění, řekl, co udělat, i když neví, kde se to vlastně ten první dozvěděl. Vím, že vy víte, alespoň trochu, že mám pravdu nebo se k ní aspoň blížím a jestli to je tak, pustíte mě a necháte mě vám pomoct třeba i v bitvě při ovládání Dronů…“
- „Ano, něco ve vašich slovech je, pane Caine, asi z části pravdu opravdu máte,“ přikyvoval zamyšleně do prázdna pohlížející Porter.
- „Tak pustíte mě?“ Zeptal se nakonec s úsměvem z vítězství kapitán a s nadějí očekával, co muž v obleku odpoví.
- „Ne,“ ozvalo se najednou záporně, až s sebou Caine cukl.
- „Co-cože? Měl jste říct ano, jak-jak si potom budu moct poslat tu pásku?“
- „Nijak,“ pokračoval nekompromisně záporák, „Ale dám vám možnost mi říct, kde jste ji nechal. Nuže?“
- „Bože, fakt sem si myslel, že jste mi začal věřit.“
- „Dělal sem i v utajení, kapitáne, nemyslete si, že neumím hrát. I když to, že jste mě vůbec přesvědčil k tomu, poslat vašemu mladšímu já tu pásku, můžete brát jako jeden z vašich největších osobních úspěchů… vůbec.“ Na to již kapitán s nelibostí vydechl a svolil:
- „Dobře, poslouchejte…“

05:19 – Mléčná dráha, Orbita Země, RFS Kutuzov (BC-303), Můstek

Klidné pozadí dokončování sčítání škod a započínání jejich oprav v CIC náhle přerušilo varovné hlášení senzorového důstojníka, jež bylo jen téměř o sekundu zpožděné oproti zapípání senzorového varování z počítače.
- „Kapitáne, zachytili jsme plavidlo v HP mířící velkou rychlostí k nám. ETA: 30 sekund!“ Markov se okamžitě a zamračeně otočil na svém křesle dopředu, aby viděl na hlavní obrazovku, kde se ona data zobrazovala graficky.
- „Zatracená rušička, začínám si myslet, že se nevyplatí ani nám. Identifikace?“
- „Vyhlaste pohotovost prvního stupně, připravit ke spuštění zbraní a štítů!“ Zavelel zatím stranou XO a pak se rovnou vydal dozadu ke stanovišti senzorů.
- „Zatím nic nemáme, pouze to, že je zatím jedna a velikostí odpovídá zhruba něčemu mezi Orijským křižníkem a BC-304kou. Ovšem kvůli tomu rušení jsme jako krátkozraký bez brýlí, vidíme nějaký obrys, ale zaboha nepoznáme, o co přesně jde, dokud se nepřiblíží.“
- „Chápu,“ odvětil hned na to kapitán, „Jak jste myslel to, zatím jedna?“
- „No, lodě většinou v HP cestují za sebou a chvíli byla možnost, že se objeví i další, teď už to ale tak nevypadá.“
- „Průzkumné plavidlo?“ Vydal ze sebe návrh na jednu z možností zamyšleně výkonný.
- „To brzy zjistíme, nahoďte ty štíty a ujistěte se, jestli je ostatní vidí také! XO vyhlaste bojovou pohotovost!“ Rozkázal bez obalu Markov, který právě uviděl, že se limit blíží ke svému konci.
- „Rozkaz,“ ozvalo se a téměř ve stejnou chvíli, kdy zazněl poplach s hlášením, se za oknem průzoru rozsvítilo zelené světlo a z něho vypadla silueta šedého plavidla. Na tu dálku to však mohl být i křižník z profilu odkud není na takovou dálku záře z jeho energetického jádra příliš znatelná.
- „Zbraňový, připravte se to zaměřit,“ pokračoval zatím kapitán počítající se vším. Všechny však vzápětí o jistém omylu přesvědčily slova senzorového:
- „Počkejte! Zachytávám signaturu BC-304, identifikace odpovídá… Kapitáne je to Daedalus!“
- „Daedalus? Nikdo nám nedal vědět, že nám ho posílají jako podporu…“ Divil se komandér Petrovov, zatímco důstojnice ze sedla taktiky oznámila další novinku:
- „Pane, snaží se s námi spojit.“
- „Na obrazovku!“ Zaznělo prostě a jen o sekundu později už se mohli poslední velitelé pozemských křižníků octnout tváří v tvář.
- „Kapitáne Markove,“ pokynula známá holá hlava jako první.
- „Plukovníku Caldwelle, nevěděl jsem, že nám letíte na pomoc…?“
- „Za to se omlouvám, kapitáne, vyrazili jsme teprve po tom, co jste domluvili s panem Porterem a Atlantis změnilo svůj kurz. Nemohli jsme vám dát ovšem vědět, protože pět minut za námi letělo osm Orijských křižníků, které by mohly naši komunikaci zachytit. Navíc, stejně už by to nebylo nic platné, daleko důležitější pro nás je, že jsme získali informace o jejich počtu a také času, kdy dorazí, což bude přibližně v 05:30 ZULU.“
- „Dobrá práce, plukovníku. Vydržíte chvilku?“
- „Jistě.“ Přitakal klidně si sedící kapitán Daedala, zatímco na své obrazovce sledoval, jak se kapitán ruského plavidla naklání ke své taktické a pak si nasazuje do ucha headset, zvedá se a popochází dál od své posádky a blíž k obrazovce.
- „Promiňte, musím udržovat jistou míru utajení, ale chtěl jsem se vás zeptat.“
- „Ano?“
- „Vy jste úplně uvědoměn o všech těch věcech se strojem času a podobně?“
- „Samozřejmě, mluvil jsem s člověkem, co se k nám dostal z budoucnosti krátce po tom, co se objevil v Pegase.“
- „Dobře, děkuji vám, jen jsem se chtěl ujistit, že to je skutečně tak, jak mi řekli…“ Dokončil trochu zamyšleně Markov, jenž byl následnou změnou tématu docela potěšen.
- „Chápu, kapitáne. Mimochodem, jak jste na tom se škodami a dobíjením vašich štítů?“
- „Ó dobře, plukovníku, škod máme minimum a doufáme, že štíty budou do pěti minut nabity aspoň do 75%, i když jsme museli na naši palubu transportovat několik přenosných naquadahových generátorů z našeho doku na Zemi.“
- „Výborně, pokusíme se pomoct, jak nejvíce bude potřeba, můžete se spolehnout. Je to všechno?“
- „Bohužel ne, plukovníku, mám ještě tu nemilou povinnost, že vám musím oznámit téměř kompletní zničení vašeho hlavního města Washingtonu, D.C. Tato událost se stala jen před necelou třičtvrtě hodinou, bohužel, když jsme se sem dostali, bylo už příliš pozdě na to, bychom tomu zabránily.“
- „Proboha,“ dostala ze sebe ztěží druhá strana, „A už jste zjistily, proč to udělali?“
- „S velikou pravděpodobností to bylo v důsledku toho, že se Ba'al dozvěděl o zradě ze strany prezidenta, ačkoliv jeden z určujících faktorů byl určitě také úmysl demonstrovat celému světu jeho moc a odhodlání.“ Na to Caldwell přikývl a ukončil jejich komunikaci slovy:
- „Snažte se před příchodem dalších lodí dostat do co nejvíce bojeschopného stavu. Daedalus končí.“
- „Rozumím, Kutuzov konec.“

05:24 – Mléčná dráha, Země, USA, Virginia, Průmyslový komplex, Podzemní laboratoř

- „Tohle nemá smysl! Se*u na to!“ Zaklela najednou Houstonová a celou halou silně zazněl tupý zvuk něčeho těžkého a kovového, co docela jistě poslala k zemi stejná osoba.
- „Co se stalo?“ Přiběhl k ní jako první před Jumper Eastbound a našel ji, jak vynervovaně sedí opřená o nějakou skříňku a mne si rukou unavený obličej.
- „Nejde to, je to tam tak namačkaný vedle sebe, že sem skoro ráda, že rozeznám jednotlivé programy a podprogramy od příkazů a pojistek!“ Ačkoliv ustaraně pohlížející důstojník ve výslužbě neměl ani páru, o čem to mluví, snažil se jí přesto porozumět a toho se snažil dosáhnout slovy:
- „Jak to myslíte, bojíte se, že to nestihnete nebo že to nedokážete?“
- „S tím prvním máte pravdu, to druhé jsem neřekla, ale když sem dostala nápad, jak to udělat, nevěděla sem, jak těžké a složité to vlastně bude, nikdy předtím sem na tom nedělala a něco takového je tak složité, že se spíš stane, že to podělám a ten stroj už nebude fungovat ani jako dosud.“
- „A o co si se vlastně přesně snažila, jestli to dokážeš říct aspoň z půlky tak, abych tomu rozuměl,“ vydal ze sebe zase Caine, který se tu náhle objevil odněkud z neznáma.
- „Snažila jsem se vypnout tu pojistku, co brání stroji cestovat několik set let zpět a vpřed v čase z přítomnosti.“
- „Jasně,“ vydal ze sebe s pohledem upřeným někam dopředu a vzhůru kapitán, který ze sebe dostal další slovo teprve za pár vteřin:
- „A jak ten stroj vlastně ví, kdy je přítomnost, když cestuje třeba tři tisíce let do minulosti? To má nějaký vesmírný hodiny nebo…?“
- „Ne, stroj má něco jako harddisk nebo je to spíš podobný datovému krystalu, kde se tohle ukládá a na základě toho…“ Zarazila se ještě před koncem doktorka, jíž dost očividně něco napadlo.
- „To je ono! Celou dobu sem to měla před nosem a přišel na to Caine…“ Konstatovala trochu s překvapením a udivením zároveň. Viceprezident zatím sebral síly k položení otázky:
- „Promiňte, doktorko, ale na co jste přesně přišla, mám dojem, že to přesně neví ani tady kapitán Caine…“
- „Héj! Musíte mi to hned zkazit?“ utrhl se na Eastbounda ještě v doznívajícím opojení nad vlastní dokonalostí Caine. Naštěstí pro něj to však viceprezident moc nevnímal, protože se snažil pobrat slova Houstonové.
- „Přišla jsem na to, jak celkem rychle a spolehlivě odstranit tu pojistku, a to vlastně tím, že s ní nic dělat nebudu, ale odstraním fyzicky její datový prostor a napojím tam jiný, mnohem menší. Když to hodně zjednoduším, po pár delších skocích jak dopředu tak dozadu pojistka ztratí časový údaj z přítomnosti a bude blokovat úplně jiný čas, zatímco tento bude dostupný jako teď nějaká vzdálená minulost či budoucnost.“ Hned na to se bez okomentování toho, jestli to pochopil, přidal kapitán:
- „Počkat, a jak vlastně zjistíme, kam – do jakého času se vrátit? Když to nebude vědět ani ten chudák stroj…?“ Ačkoliv se k němu s tázavým výrazem přidal i sám viceprezident, doktorka neměla žádný problém s tím to vysvětlit:
- „Bude stačit tvůj mozek, teda aspoň doufám,“ rýpla si zase dobře naladěná Ashley, „Pomyslíš soustředěně na přítomnost a bude to.“
- „A proč se vlastně už nepřenesete rovnou o těch několik hodin do minulosti?“ Pokračoval už jen sám Eastbound.
- „To by nebylo k ničemu, nebyla by tady cesta do Galaxie Pegasus bez toho, aby se změnila naše časová linie, kvůli které vlastně podnikáme zrovna tento typ plánu. Bude potřeba se vrátit nejdřív sem, proletět bránou na Midway, přesunout se v čase zpět, vysvětlit vše místní posádce a pak teprve odcestovat do Galaxie Pegasus v minulosti.“
- „To je docela složité, nemyslíte?“
- „Nikdy jsem neříkala, že to bude jednoduché, pokud se ale s pomocí zmenšení té paměti podaří omezit to na dva skoky, než se časový údaj přítomnosti vymaže, bude potřeba dohromady provézt pouze raz, dva, tři… 6 skoků,“ usmála se nakonec doktorka šťastná z konečně vyřešené nevyřešitelné hádanky. Její radost jí dokonce nezkazila ani následující poznámka ze strany Caina:
- „Nic jednoduššího sem nikdy neslyšel,“ po které vydal viceprezident už raději potřebný pokyn:
- „Dejte se do toho.“

A zase bych prosil nějaké ty komentáře, či pochvaly, však už to znáte...
Samozřejmě za skvělou a rychlou korekci vděčíme všichni DarkLive...

tak a teď místo smajlíků trocha písmenek,tentokrát byla korekce od DarkLive naprosto bezchybná,velice mě potěšilo že američanům zachraňují "prdel" rusové páč to se hned tak nevidí ale je to vítaná změna no jinak jako vždy patří pochvala *Jackovi* těším se na zbývající půlhodinu,nechcu byt rýpavej ale tipuju že to bude koštovat tak aspoň 10 stránek ale to je myslim celkem úměrný zakončení první série,navíc jak se dá tušit nás čeká docela slušná bitva a ta si zaslouží prostor no a závěrem pohni a fofrem sem doval poslední část

Také se přidávám k obecnému chvalozpěvu. Těším se na zakončení, které vypadá, že bude víc než velkolepé. Co velikosti se týče, taky bych se přiklonil k tipu dvouciferného počtu stránek, ale co je na tom?

Super kousek , jen doufám, že Baal těch orijských křižníků nemá nekonečné množství, ta bitva o Zemi musí taky někdy skončit

Díky za ocenění a chvalozpěvy...
Jinak pomalu se mi to šplhá k dvoucifernému číslu, ale zatím přesně nevím kolik to pojme, uvidí se zítra nebo večer, každopádně si nejsem jistý, jestli bude mít korektorka čas, takže povídka bude spíš zítra, ale to už bych bral jako velmi jisté...
A teď k jednotlivým připomínkám:
2 Peca86: Budu se snažit, i když už to tolik protahovat nebudu, protože se v těch bitvách začínám pomalu motat a připadá mi, že píšu až na výjímky to samé...
2 Kocourr: Neboj, když to sice počítám výjde mi číslo skoro okolo 30 (jak vidíte jsem zastáncem toho, že by invazní flotila měla čítát víc než 10 lodí, akčoliv zase nemám namysli něco jako tu Wraithskou )... Ale každopádně už tu není Super brána, takže by se s více vytasit neměl... i když...

Zdravím
jak jsem slíbil, jsem tu i s novým dílem, jenž je skutečně v 2ciferné velikosti stránek, jak jste to původně odhadli, ale já ne
Dost keců, přeju příjemné počtení a trpělivost...

STARGATE - 24 hodin
1x24 Konec? II. (The End? II.)

Následující události se odehrávají mezi 05:30 a 06:00 hodinou ranní Greenwichského času (ZULU)

05:28 – Mléčná dráha, Oběžná dráha Země, USS Daedalus (BC-304), Můstek

- „Dobře, pane viceprezidente, naprosto s vámi souhlasím… Můžete se spolehnout, jakmile se něco změní, jeden z mých důstojníků vás přímo odtud z CIC okamžitě informuje… Ano, a jak dlouho odhadujete, že ty úpravy budou trvat?“ Rozmlouval tiše Caldwell vysílačkou s povrchem, zatímco se jakoby nervózně procházel před průzorem. Ovšem nikdo z posádky neměl šanci nic si z toho vyslechnout, protože konverzace kolem výměny tajných informací, byla přepojená kapitánovi, tak říkajíc přímo do ucha.
- „Dobře. Daedalus, konec,“ pravil nakonec holohlavý muž v zelené kombinéze a vrátil se do svého křesla, kde si udělal pohodlí, aby hned na to řekl:
- „Spojte mě s ruskou BC-303kou a také zbytkem našich spojeneckých plavidel.“
- „Rozkaz, pane,“ utrousil Marks a nechal spustit obraz na dvou obrazovkách před nimi, z nichž jedna byla uprostřed rozdělená tak, aby mohla promítnout jak Eldrena, tak Teal’ca.
- „Pánové,“ oslovil je všechny univerzálně plukovník, „Jak už jistě víte, vzal jsem si na starost vedení naší krátké ‚předbitevní‘ porady. Začneme se stavem našich štítů a zbraní. Teal’cu?“
- „U všech našich třech Hataků a šesti Al’keshů se díky naquadahový generátorům od vás a kapitána Markova podařilo dobít štíty na 70 – 100% a naše zbraně nemají žádná omezení.“
- „To rád slyším,“ pravil Caldwell a s trochou nemaskovaného odporu pokračoval stejně i s Tok’ry, jejichž vůdci však přes všechny informace, které dostal, zatím nebyl schopen moc věřit.
- „Eldrene?“
- „Naše štíty ještě dobíjíme, ale už nyní dosahují kolem 80%, zbraně jsou online.“ Kapitán Markov se pak hned po Tok’rech vyzval sám a stručně oznámil:
- „Štíty na 75%, zbraně v pořádku.“
- „Dobře, shrnu teď naše hlavní úkoly. Ten nejhlavnější bude samozřejmě samotné ubránění naší planety před útokem Ba’alovy orijské flotily, ovšem s tím neodmyslitelně souvisí také přílet Atlantidy a jejím prostřednictvím také rozhodnutí bitvy v náš prospěch, protože je jasné, že proti více než dvojnásobné přesile nemáme šanci déle než několik minut. Ovšem bude potřeba hlavně zabránit jakémukoliv útoku proti povrchu a zvláštnímu týmu v čele s viceprezidentem Eastboundem, kteří musí svůj úkol za každou cenu dokončit. Za žádnou cenu nesmíme dovolit křižníkům Ori, aby se jim podařilo je zastavit střelbou z orbity, což se budeme snažit odvrátit poutáním jejich pozornosti a systematickým napadáním. Nikomu z vás doufám, nemusím vysvětlovat, proč je obrana týmu pana viceprezidenta tak důležitá, takže bych přešel k samotné taktice naší obrany, jejíž velení se nejspíše ujmu právě já, pokud s tím kapitán Markov nebude mít žádné problémy…?“
- „Nevidím v tom vzhledem k vašim zkušenostem žádný problém, plukovníku. Avšak chtěl bych zdůraznit, že by bylo dobré využít také velmi dobré vzájemná spolupráce, díky níž jsme v uplynulých několika hodinách úspěšně vybojovali dvě důležité bitvy.“
- „Jsem rád, že moji roli zde respektujete, ale já bych zase rád zdůraznil, že už nejsme v situaci, kdy se snažíme něco dobít, anebo se ubránit slabému útoku! Čelíme tu přesile a bude zapotřebí, kromě samozřejmé spolupráce, také cílevědomé velení. Nebo si snad myslíte, že ne?“
- „Jak myslíte, plukovníku, chtěl jsem jen poradit, ne vám vzít velení,“ odrazil s ledovým klidem menší hromobití Markov, jenž ho nesprávnou volbou slov také sám způsobil, takže se ani nepokoušel v této složité situaci nijak provokovat ve vesmíru zkušenějšího velitele.
- „To jsem rád. Naše taktika bude téměř stejná jako posledně, tedy svobodní Jaffové budou útočit ze zálohy a zase se hned potom zamaskují, jejich Al’keshe s mými 302kami pak budou podnikat sabotážní útoky tam, kde na ně orijové kvůli manévrování a ostatním lodím nebudou moct efektivně pálit z palub křižníků. Trojice lodí Tok’rů, mého Daedala a Kutuzovu potom budou aktivně zaměstnávat a bojovat s přesilou nepřátelských plavidel tak, abychom co nejdéle vydrželi až do příletu Atlantis, ale také, aby se jim nepodařilo útočit na povrch. Je to všem jasné?“ Muži na druhé straně přikyvovali a nic nenamítali, takže mohl Caldwell přenos ukončit a jak se ukázalo, přesně v ten pravý čas.
- „Pokud bude mít někdo z vás během bitvy nějaký dobrý nápad či taktiku, ať kontaktuje přímo mě a uvidíme, co se dá dělat. Pokud to bude něco menšího a ne moc rozhodujícího, jako bránění křižníkům ve střelbě na Zemi, můžete to udělat sami…“ Nestačil ani plukovník dokončit svou řeč a ze strany uslyšel, jak major povídá:
- „Na senzorech se objevily Orijské křižníky, pane! ETA: 25 sekund!“ Kapitán přikývl a dodal pro ostatní velitele:
- „Zlomte vaz. Daedalus, konec!“ – „Ukončete spojení,“ poručil hned potom, co se všichni tři z obrazovky postupně odporoučeli.

05:30

- „Nahoďte štíty, energetické zbraně na maximum a připravte mi rychlé spojení na ostatní kapitány!“
- „Rozkaz,“ zaznělo vícehlasně, načež Caldwell pokračoval přes svůj headset do vysílačky:
- „Tok’rové, Kutuzove, připravte své hlavní zbraně k výstřelu a na můj povel vypálíme na jednu z lodí současně! Předpokládejme, že nás nevidí přesně, kde jsme, takže pokud to nejsou cvoci, vyskočí trochu dál a nebudou se moct hned rozptýlit, takže střepiny možná líznou ještě nějaké křižníky okolo.“
- „Rozumím,“ ozvalo se celkem dvakrát pokaždé jiným hlasem, načež s BC-304 vytvořila formaci jak sesterská BC-303, tak i křižník Ori nepřátelské konstrukce. Taktický důstojník začal odpočítávat výskok:
- „Kontakty opustí HP za: 5 – 4 – 3 – 2 - 1, teď! Vzdálenost 10 mil a rozptylují se!“ Okomentoval Marks několik modře zářících energetických jader v povzdálí, bez nichž by snad křižníky ani nebylo vidět.
- „Zamřete tu loď úplně vpravo a palte na ně dvěma paprsky!“ Rozkázal plukovník jak své posádce, tak i zbylým dvěma lodím kousek od nich. To mělo nevyhnutelně za následek to, že ještě než se všech osm plavidel vpředu mohlo vůbec vzpamatovat, už se proti jednomu z nich vyřítila čtveřice modrých laserů s jedním žlutým „v závěsu“ a téměř okamžitě přetížila jeho štíty, což hned na to vyvolalo mohutnou destrukci. Ta se také následně dost silně opřela i o štíty sousedního křižníku, takže se pro velký úspěch Caldwell rozhodl pokračovat, dokud mají tu možnost.
- „Zaměřte ten hnedka vedle, jsou oslabení, tahle šance se už nemusí opakovat!“
- „Hotovo,“ pravil rychle pověřený důstojník za velitelem, aby jen o sekundu později dostal potřebný příkaz:
- „Palte!“ V tu chvíli se ale zleva vedle zaměřeného korábu objevil druhý, a zrovna v tu pravou chvíli ještě stihl zablokovat poslední dva z pěti vystřelených paprsků, což bohužel stačilo jen k tomu, aby byly obě lodě pouze oslabené. Nyní bylo ovšem jasné, že jsou na tahu ti druzí.
- „Dobrá práce pánové, teď se snažte dostat mezi ně, ale rychle rozptylte, aby se jim nepodařilo to samé. Na tuto dálku máme šanci střelbě uhýbat, takže ať vaši piloti ukáží, co v nich je!“ Pravil do éteru a svému vlastnímu kormidelníkovi poručil:
- „Vyrazte proti nim, naše štíty jsou nejčerstvější, ale nechci, abychom to schytali od všech najednou, takže se čiňte! Taktický, vy mi přesně hlaste zaměřování a střelbu, nezáleží, která loď to má na svědomí, ale hodilo by se říct, odkud to přibližně jde!“
- „Rozkaz, pane,“ procedili mezi zuby oba důstojníci, z nichž jeden vyrazil s celou kocábkou kupředu a začal s přípravami na rychlejší manévrování související velmi úzce s vyšší rychlostí, zatímco druhý monitoroval senzory.
- „Něco tu mám, napodobují nás, jedna trojice křižníků zaměřuje loď Tok’rů a druhá nás. Výstřel asi za šest sekund!“
- „Teď je váš čas, poručíku! Posádko, tady kapitán, všichni se připravte na náraz! Štíty na maximum!“ Zaštěkal kolem sebe Caldwell několik pokynů a sám se raději chytil opěradel svého křesla.
- „Teď, pálí!“ Spolu s tím kormidelník provedl prudký obrat doprava, který po změně směru o 45° změnil v levotočivý výkrut, čímž je dostal velmi rychle o celou tloušťku jejich lodi vzhůru. To mělo ve výsledku za následek to, že je strefil pouze jeden ze tří vystřelených paprsků.
- „Štíty na 70%!“ Zakvílel hned na to Marks, po němž přišla řada zase na velitele:
- „Plným tahem vpřed, mezi ně a připravte energetické zbraně k palbě!“
- „Rozkaz, pane!“

05:32 – Mléčná dráha, Země, USA, Virginia, Průmyslový komplex, Podzemní laboratoř

Viceprezident Eastbound se zase po pár minutách snahy trávit čas nějakou interakcí s okolním prostředím, znovu vrátil do Jumperu, aby zde zjistil, jestli už se něco změnilo. Ke svému překvapení zde ale našel spící doktorku, která si tiše klimbala opřená o lavici vedle stroje času. Rozhodl se ji tedy co nejvíce šetrně probrat slovy:
- „Tak, jak to jde?“ Moc se mu to ovšem nepodařilo, protože se Houstonová probrala trochu rychleji a s daleko větším úlekem, než by mohl kdokoliv čekat, a tak to nakonec skončilo tím, že se zezadu udeřila do hlavy o stěnu Jumperu.
- „Au…“ chytla se za hlavu Ashley „Chtěla jsem říct, že sem nespala, ale už je mi to fuk… Co jste to říkal?“
- „Omlouvám se, chtěl jsem vědět, jestli už jste hotová?“ Na to si doktorka vzala do ruky tablet a naklepala do něj krátkou kombinaci, po níž se stroj času rozsvítil, spolu s čímž pravila:
- „Už jo, bylo to o hodně snadnější, než sem si myslela… Teda ještě bude potřeba vysvětlit Cainýmu, kapitánu Cainovi, jak má přesně postupovat při práci s Jumperem, na kterej je napojenej stroj času, ale jinak jo.“
- „A teď? Jak stroj dostaneme na oběžnou dráhu a pak do brány?“
- „To je ta těžší část, bude se muset zařídit, aby se otevřela horní velká a velmi těžká vrata, kterýma sem spouštějí větší kluzáky a letouny.“
- „A není jednodušší způsob, přeci jen to je stroj času, co se v něm posunout do jiné doby v jiném ročním období, kdy bude Země zrovna například na druhé straně Slunce. Stroj se totiž myslím posouvá jen v čase, ale v podstatě se nehne z místa, na rozdíl od Země, funguje to tak, že doktorko?“ Vysoukal ze sebe náhle viceprezident docela zajímavý postřeh na adresu cestování v čase.
- „Ano, je to přesně tak, ale nejsem si jistá, co by to mohlo udělat, kdyby ten stroj přitom seděl na pevné zemi natožpak v podzemí, to mi nepřijde moc bezpečné, zvlášť když stačí, aby si Cainý vzpomněl na léto a my se sice octli v 1. století před Kristem, ale v zemi!“
- „My-myslím, že vás chápu,“ vydal ze sebe trochu vylekaně vyhlížející muž, „Můžete tedy otevřít ta vrata?“
- „Nó… v tom bude asi ten problém, podívejte se. Ukážu vám něco, na co jsem narazila už předtím, ale doteď jsem neměla čas se tím pořádně zabývat, až teď.“ Pravila doktorka a v tabletu mu promítnula plánek komplexu, kde se jedno z horních pater zobrazovalo na rozdíl od ostatní šedých tmavě modře.
- „Tohle je podlaží nad námi, kde sou vrata usazená, a jak vidíte, v něčem se od ostatních liší. Bohužel pro nás se liší v tom, že v něm během nabíhání záložního napájení nejspíš shořely obvody, nebo byly poškozený už někdy předtím, to já nevím. Hlavní ale je, že kvůli tomu je všechna vnitřní elektroinstalace mimo provoz a tím pádem jsou na tom stejně i vrata a několik dveří, co k nim vedou.“
- „A jde je otevřít nějakým jiným způsobem?“
- „No, kromě takovejch nereálností jako je střelba z orbity nebo ‚Deus ex machina‘, by stálo za zkoušku dostat se do toho patra a podle toho, jestli by po ‚nahození pojistek‘ všechno buď naskočilo, nebo nenaskočilo, by se postupovalo dál. Přinejhorším by se to vyřešilo prodlužovačkou, ale to je až to krajní řešení. Myslím, že snad opravdu šlo jen o něco, co se dá nahodit zpátky, víc ale řeknu, pokud se tam dostanu. Ovšem na tom patře je nejmíň jedna pořádná elektronicky ovládaná přepážka, co nám bude stát v cestě.“
- „Problém tedy nebude jen v otevření vrat, ale i v tom se k nim dostat?“
- „Přesně tak…“ Na to Eastbound instinktivně vyndal z kapsy vysílačku a v momentě, kdy ji zvedl k puse, se ještě před stlačením tlačítka pro mluvení zeptal:
- „Bude možné je nějak rychle otevřít přes obvody, počítač nebo tak něco?
- „Ne, řekla bych, že panel u přepážky a intranet tam na tom budou jako všechno ostatní.“
- „Dobře,“ pravil a pak už pokračoval do éteru, „Majore, bude potřeba vaší pomoci.“
- „Poslouchám, pane viceprezidente…?“
- „Máte s sebou něco, co by zvládlo bezpečnostní přepážku tady dole?“
- „Podle toho jestli chcete, aby z ní nic nezbylo nebo jestli chcete jenom projít skrz?“
- „To bude stačit, pokuste se tedy co nejdřív dostat do prvního podzemního podlaží výzkumného komplexu, setkáte se tam s doktorkou a pomůžete jí s otevřením vrat pro start Jumperu.“
- „Rozkaz, pane, hned jsem tam. Konec!“
-„Rozumím, konec,“ zakončil jejich konverzaci muž v obleku s vlaječkou USA a obrátil svůj pohled znovu ke své daleko obyčejněji oděné podřízené:
- „Běžte, já počkám tady s kapitánem a otevřu ty vrata, jakmile je zprovozníte.“
- „Dobře, ukážu vám, co a jak.“

05:33 – Hyper prostor v Mléčné dráze, Atlantis, Cely

Unavená Sam Carterová si své minuty nebo spíš hodiny v base krátila tím nejlogičtějším možným způsobem po necelých 24 hodinách na nohou, a to spaním. Chtěla toho tak dosáhnout opřením se o jeden ze širších rohových sloupků, na jehož okrajích však každou chvíli zavadila některou částí těla o silové pole, které ji zákonitě dalo ránu. To nebyly moc dobré podmínky pro spánek ani odpočinek, a tak mohla také vzápětí vidět přicházet někoho dveřmi do místnosti. Už podle toho, že měl na sobě sako, věděla, že to je Porter, ale nevěděla, co by po ní mohl chtít. Proto vstala a uvítala ho slovy:
- „Tak přece jen si to chcete ještě jednou vyměnit?“ A k tomu se pokusila o ironický úsměv, který tak dokonale kontrastoval s tím otráveným a nuceným na „Black guyově“ tváři.
- „Ne,“ smetl její poznámku a přešel k věci, „Jsem tu proto, abych vám něco nabídnul.“
- „Co, celu s okýnkem? A co takhle postel?“
- „Ne, a není to ani o tom, že budu poslouchat vaše otravné výlevy. Jak jistě víte, během několika minut se Atlantis dostane k Zemi a bude potřeba, aby se zbavila několika zbylých Ba’alových křižníků, které nyní zaměstnávají zbylé lodě Země, Tok’rů a Jaffů…“
- „Ne, tak tohle opravdu nevím. Co ještě bych měla vědět?“
- „Bude toho víc, ale já nepřišel, abych vás seznamoval s podrobnostmi. Já nejsem voják a ani nemám zkušenosti s velením v bitvě…“
- „Mám to teda chápat tak, že chcete ode mě, abych to dělala za vás, a vy jste slíznul všechny zásluhy? A co plukovník Sheppard?“
- „Nějak tak, ale obávám se, že podplukovník bude příliš zaměstnán manévrováním s městem a střelbou Dronů, než aby také vydával důležité příkazy. Bude potřeba někoho v řídící místnosti, kdo bude podle potřeby nechávat převádět energii tak, kde to bude nejvíce potřeba a ještě k tomu bude koordinovat náš postup spolu s ostatními ještě bojeschopnými loděmi, dokud se všechno neuklidní.“
- „A co takhle prosím?!“ Pokračovala v už daleko jemnějším rýpání Sam. Na druhé straně to ale nenašlo zdaleka takový úspěch, jaký by mohla čekat:
- „Já vás nepřišel prosit, dávám vám možnost dělat vaši práci a jsem přesvědčen, že vítězství v takovéto bitvě by vám mohlo pomoct k tomu, aby za vaše dnešní chyby zaplatila jen vaše vojenská kariéra, ale jak už jste vy sama řekla, stejně jste spíš radši vědec.“
- „Vidím, že pořád dokážete zmanipulovat kohokoli k čemukoli, jak se vám to hodí,“ toto byla teprve první výtka, která na Porterově tváři mohla vytvořit něco vzdáleně podobné úsměvu.
- „Mám to tedy brát jako ano?“
- „Jak myslíte,“ potvrdila to nepřímo plukovnice, „Ale měla bych jednu nebo spíš dvě podmínky, propusťte taky majora Lorna a kapitána Caina, mohou nám pomoct během bojů, protože mají oba potřebný gen a výcvik.“
- „Plukovníku, nemám ten dojem, že byste byla v pozici, kdy si můžete klást podmínky.“
- „Buď to, anebo mi přineste tu postel,“ odvětila nekompromisně Carterová a čekala, co z něho vypadne. Záporák ji chvíli nechal čekat a pak svolil:
- „Vyberte si jednoho z nich, mám dojem, že dva na tu práci úplně stačí, pokud jeden bude manévrovat a druhý si vezme na starost střelbu.“
- „Nelíbí se mi to, ale vím, že vy na kompromisy moc nejste.“
- „Takže?“
- „Propusťte Caina, když už nic, tak je aspoň z budoucnosti a to se můžeme brát jako výhoda.“
- „Dobrá tedy, máte ho mít. Ale teď už mě, prosím, následujte do řídící místnosti.“

05:34 – Galaxie Mléčné dráhy, Orbita Země / RFS Kutuzov (BC-303), Můstek

Od začátku kdy se dařilo převážně domácím, se už rapidně změnila situace, a to rozhodně ne k lepšímu. Celá bitva byla rázem úplně jiná. Dokonce i Caldwell už přestal tak hodně aktivně velet a soustředil se spíše na velení své lodi. Tím pádem se vše změnilo na jakousi manévrovací válku, kde rozhodovalo hlavně to, jak dobré má tahle či tamta loď piloty a soustavu motorů, které taky dost rozhodovaly. Ovšem nikomu to nebylo nic moc platné, protože na jedné straně se prokázala zkušenost pozemských kormidelníků v případě Kutuzovu, což pomáhalo zejména smazat rozdíly mezi menší manévrovatelností 303jek a 304řek, zatímco na druhé straně se i s docela dobrými „jízdními“ vlastnostmi potýkali zase s menšími zkušenostmi pilotů, kteří byli v těchto pozicích přes neurální (asi to má být neutrální, ale ani to slovo se mi tam moc nehodí…?) rozhraní prakticky poprvé, i když od první bitvy před několika hodinami se rozhodně zlepšili.
Nakonec to tedy byla velikost pozemských lodí, co se ukázalo jako výhoda, jež jim teď skoro každou chvíli zachraňovala životy. Ovšem kvůli tomu také často Orijské křižníky ztrácely trpělivost a vrhaly se bezhlavě ven z bitev, kde zaměřovaly povrch a od střelby je vždy zadržel až útok Jaffů, kteří se odmaskovali a vypálili vším, co měli po ruce.
Avšak situaci nejen jim začínali čím dál víc ztěžovat stále více nasazovanější početné letky nepřátelských stíhačů, jež se kvůli oslabení z poslední bitvy nesetkávaly takřka s žádným odporem a mohly se v klidu proplétat mezi loděmi a ve chvíli, kdy do nich zrovna nekropily, aby je oslabily během střelby, proháněly chudáky Al’keshe na jejich záškodnických misích. Letouny F-302 bohužel proti takové přesile neměly nejmenší šanci a postupně začínaly padat doslova jako mouchy. Netřeba připomínat, že by každý z nich více než uvítal, kdyby se tu už konečně objevila Atlantis.
Bohužel ta však byla ještě nejméně dvě minuty odsud, a tak musel nyní ruský křižník znovu řešit další otravný pokus o výpad proti povrchu. Ovšem tentokrát již na první pohled byl daleko více zorganizovaný, jak také následně oznámil senzorový:
- „Pane, jedna loď Orijů míří na střeleckou pozici a další dvě míří k nám a nabíjení zbraně.“
- „Zatraceně, koordinují se k útoku, jak jsme na tom se zbraněmi my?!“ Vysypal ze sebe rychle výkonný důstojník při pohledu skrz průzor, kde už v bitvě začínaly být viditelné obrysy obkličování jejich lodi s tou připravující se zasáhnout povrch v pozadí.
- „Máme nabito, čekám na rozkaz, pane!“ Dal vědět vzápětí zbraňový, zatímco se k nim připojil i kapitán:
- „Chtějí nás obklíčit, zaměřte tu z lodí, které se nemůžeme vyhnout, a dejte mi vědět, jak je na tom Daedalus a křižník Tok’rů!“
- „Vypadá to špatně, pane,“ začal ne moc povzbudivě senzorový, „Křižník Tok’rů je ve stejném obklíčení, jako my a Daedalus sice v žádném není, ale je příliš daleko na to, aby to stihl.“
- „Tak jim dejte vědět, že musí, a spojte mě s povrchem! XO vyřiďte ten výpad, máte na starosti řídit střelbu a kurz!“
- „Rozkaz, pane,“ zaznělo jako vždy vícehlasně, ale zkazilo to následující hlášení:
- „Oba dva křižníky nás zaměřily a pálí!“
- „Úhybné manévry!“ Dostal ze sebe pouze komandér, ale bylo již příliš pozdě a dvojice paprsků se se silným zaduněním opřela do jejich štítů.
- „Štíty spadly ze 48 na 21%,“ informovala naléhavě taktická, „Ještě dva zásahy a jsme dole!“
- „Dostaňte nás od těch dvou pryč na střeleckou pozici! Zbrojní, zaměřte a palte na ten křižník, co se snaží střílet na Zem! A někdo vzkažte do strojovny, že by se nám hodila další energie z Naquadahových generátorů!“ Zaštěkal rozkazy Petrovov, zatímco Markov už se dovolal viceprezidentovi:
- „Pane viceprezidente, už to dlouho neudržíme, sice ještě můžeme bojovat, ale už nemůžeme vzdorovat těm výpadům vůči vám, dřív nebo později vás někdo z nich dostane a já se přikláním k tomu ‚dřív‘!“ V tu chvíli už z jejich předku vyšlehla další dvojice modrých paprsků, které jen o chvilku později zasáhly loď v dáli a k jejich štěstí ji i zničily.
- „Křižník byl zničen, ale na místo původního výpadu se rychle přesouvá jiný křižník a ti dva za námi znovu nabíjejí a míří k nám!“
- „Pane, pokud se jim nepostavíme, doplatíme na to!“ Varoval hned po hlášení senzorového XO, načež mohla konečně přijít odpověď od přehlušovaného Eastbounda:
- „Jsme si toho vědomi, ale během několika vteřin otevřeme stropní vrata z haly, kde je Jumper a budeme moci vyslat tým i se ZPM, ovšem potřebujeme ještě tak dvě minuty!“
- „Dělejte, co umíte,“ rozkázal Markov stranou svému zástupci a pak odvětil do headsetu:
- „Nemáte dvě minuty, všichni se dostaňte ihned do stroje, abychom vás mohli transportovat k nám. Musíte se ale shromáždit všichni, protože nemůžeme zachytit samotný stroj, a tak transportujeme vaše nejbližší okolí a budeme doufat, že to vyjde. Zůstaňte na příjmu, budu vás informovat!“
- „Rozumím, kapitáne, udělám, co budu moct.“ Odmlčel se nakonec viceprezident a kapitán zase konečně mohl plnohodnotně velet. Jenže tou dobou se znovu ozval jeden z dvojice je pronásledujících křižníků a vpálil jim jednu dávku svého smrtonosného laseru do zad.
- „Štíty na 13%, stačí jedna rána a přijdeme o štíty!“
- „Pane, křižník je v palebné pozici, zaměřuje povrch… A blíží se k nám zprava další a připravuje se k palbě!“
- „To jsou Tok’rové, kapitáne!“ Oznámil radostně výkonný, jenž se právě nacházel hned vedle senzorového a přečetl tak jeho údaje za něj.
- „Ať nám hlídají záda, taktická, zaměřte transportním paprskem všechny známky života ve výzkumném komplexu se ZPM!“ Poručil Markov důstojnici vedle sebe. Krátce po té se znovu ozvalo varovné hlášení senzorového:
- „Deset sekund do střelby na povrch!“
- „Zbraňový?“ Vyrazil ze sebe hned na to XO.
- „Naše paprskomety nejsou připraveny, pane!“ Mezitím už se kapitán znovu spojil s viceprezidentem:
- „Pane, teď nebo nikdy, do 8 sekund budete zasaženi!“
- „Cože?! To je moc brzo, ještě tu nejsme všichni… Počkejte ještě!“
- „Není čas, kde se nachází Jumper?!
- „Je, je v něm kapitán Caine, je tam sám, já šel naproti zbylým dvěma mým lidem k výtahu!“
- „Zaměřte okolí toho samotného kontaktu a přeneste je do hangáru, zbytek sem na můstek!“
- „Je to tady, křižník pálí!“ Ozvalo se zezadu skoro současně s tím, jak Markov dořekl poslední příkaz pro taktickou. Teď už jen záleželo na tom, jestli to jejich transportéry zvládnou včas. To už se ovšem před nimi rozsvítilo známé oslňující bělomodré světlo transportéru, jenž vzápětí zhmotnil trojici krčících se osob – Brookse, Houstonové a Eastbounda. Ještě si však nestačili užít ani krátkodobou chuť z úspěchu a taktická už oznamovala další okolnosti:
- „Pane, mám tu problém, když jsem transportovala ty kontakty, v poslední chvíli před rozložením hmoty jeden z kontaktů zmizel.“
- „Cože?“ Vydala ze sebe opodál stojící doktorka a ostatní včetně kapitána sdíleli její údiv.
- „Bylo to jen milisekundu před zásahem, pane… obávám se, že to mohlo být také tím, že byla ta známka života zasažena, než jsme ji transportovali pryč.“
- „To by takové muselo být i s námi, byli jsme přece kousek odtamtud,“ namítl logicky Brooks, ale až slova viceprezidenta nastínila nejpravděpodobnější řešení.
- „Také je možné, že se kapitán už přenesl do minulosti. Předtím, než jsem vyrazil pro vás, jsem mu totiž přikázal, aby při prvním náznaku útoku z oběžné dráhy použil stroj a zmizel bez nás. Nebylo jisté, jestli nás stihnete transportovat a když tak jestli i s tím strojem.“
- „Nejsem si jistý, pane,“ přidal se také senzorový, „Ale je možné, že jsem krátce před jejich transportem zachytil menší vzrůst energie okolo toho místa, je to ale spíš kvůli účinkům toho paprsku.
- „Počkejte! To mi chcete říct, že do minulosti poletí Caine sám?“ Došel k děsivému poznatku z ničeho nic major od pěchoty.
- „No asi jo… ale žádný strach, ještě se musí vrátit, aby proletěl bránou a dostal se přes Midway do Pegasu,“ nasvětlila mu to ochotně Houstonová.
- „Každopádně tady máme ještě jinou práci, takže bych to raději vyřešil později. Dovolíte, pane viceprezidente?“ Pravil nakonec Markov a jednoduchým gestem jim naznačil, že mu zastiňují výhled.
- „Výkonný,“ řekl si vzápětí ještě o informování o vývoji bitvy zatím, co se jí nemohl věnovat.
- „Pane, Tok’rům se v jejich křižníku podařilo zahnat jednu loď, ale ta druhá se nás pořád snaží dostihnout a v současnosti je blízko k dobití jejich zbraně. Naše jsou už ale nabité, čekáme jen na vaše rozkazy, kapitáne.“
- „Přesměrujte všechnu energii do paprskometu v zadní části trupu a několikrát na ně vypalte. Hodilo by se nám srazit ten počet na přinejmenším takový, jaký máme my!“
- „Rozkaz,“ procedil mezi zuby zbraňový důstojník a krátce potom už na taktické mapě sledovali, jak jejich několikrát se objevující paprsek „šimrá“ křižník zepředu a opírá se do jeho štítů. Avšak nepřišel žádný výbuch, jaký čekali.
- „Nefungovalo to, jsou se štíty na krajíčku, ale drží! A…“ Stačil ze sebe pouze vydat senzorový, než se všemi zatřásl daleko silnější výstřel než všechny ostatní.
- „Štíty jsou dole!“ Vyštěkla hned na to taktická, k níž se s vysvětlením dodal důstojník, jenž posledně nestačil dokončit hlášení:
- „Omlouvám se, nevšiml jsem si křižníku, co se přiřítil shora.“
- „To nebyla vaše vina, bylo jen otázkou času, než si nás tady najde další,“ uklidnil stresujícího se muže teď už trochu rozrušený kapitán.
- „Jak to kolem nás vypadá teď?“ Zeptal se mezitím XO.
- „Ten, co to do nás napálil, zase míří pryč, ale jsme tu napospas tomu původnímu, co nás stále ještě sleduje!“
- „Vypadá to, že to tu pro vás není bezpečné, pane viceprezidente, chcete-li, transportujeme vás na Daedala, jsou na tom přece jen o trochu lépe, i když ne o tolik,“ nabídl zachráněným vzadu na to kapitán.
- „Myslím, že by to tady nikomu nevadilo,“ pravil narovinu Eastbound a ačkoliv ostatní nic neřekli, nevypadali, že by byli s to se tomu bránit.
- „Dobře, poručíku, zaměřte je a spolu s autorizací je pošlete na Daedalus.“
- „Rozkaz, pa… Pane, omlouvám se, ale transportéry nejdou, systém mi to kvůli bojovému režimu automaticky nenahlásil, protože nejde o kritický systém.“
- „Bohužel tady ještě budete muset zůstat, je mi líto…“ Na to viceprezident pouze pohodil hlavou s chápavým pohledem, ovšem žena vedle něho potichu prohodila trochu méně vyrovnaně:
- „To jsme si pomohli…“
- „Pane, blíží se letka nepřátelských stíhačů!“ Vytrhl je zase z převzácného klidu senzorový, jenž nechal na hlavní obrazovce zobrazit taktickou mapu, na níž se asi dvacítka červených teček rychle blížila k té osamocené bílé uprostřed.
- „XO, vykliďte paluby pod pláštěm! Zbraňový, pokryjte je, dokud jsou dostatečně daleko, pak přesuňte palbu na jednotlivé cíle. Kormidelníku, natočte k nim levou a horní stranu!“
- „Kapitáne, a co ten křižník?!“ Přidala se ještě ke všemu taktická přijímající všechny možné údaje z bitvy, z nichž se i bez senzorů dalo usoudit, že na ně během boje s letouny zaútočí.
- „Jsem si vědom naší situace, poručíku. Zbraňový, jak jsme na tom s energetickými zbraněmi?“
- „Téměř nabity a připraveny k palbě, díky tomu, že jádro nemusí napájet štíty.“
- „Tak je zaměřte a dejte mi vědět… Senzorový?“
- „Kontakt s letouny za deset sekund!“
- „Spusťte čelní kryty! XO?!“ Pokračoval Markov, zatímco sledoval, jak se průzor postupně uzavírá a nahrazuje ho temná ocel. Hned na to se ještě před odpovědí Petrovova spustila většina čelních obrazovek včetně té, co se nacházela na vnitřní straně spuštěného krytu průzoru, a zobrazily vnější okolí, čímž prakticky nahradily čelní výhled.
- „Všechny rizikové chodby a paluby téměř vyklizeny, nepotřebná posádka je stále směrována do krytů!“
- „Promiňte, do krytů?“ Vydal ze sebe udiveně Eastbound směrem k výkonnému, jakmile to slovo dořekl.
- „Ano, poučili jsme se z vašich chyb a pro případ proražení trupu není třeba vyklízet sekce před jejich uzavřením, protože tam nikdo není, a když trefí celý úkryt, tak už je to stejně jedno.“
- „A neměli bychom do nějakýho krytu také my?!“ Přihrnula se k nim doktorka, která byla schopná se bát každého záblesku z venku. A teď jim ještě do pláště začaly bubnovat střely křižáckých stíhaček, které se jako plyn valily kolem viditelné části trupu.
- „Žádný strach, můstek právě funguje jako jeden z nich, v případě potřeby se to tu jako teď uzavře, jak z venku, tak zevnitř.“
- „To jste mě uklidnil, ještě k tomu nemůžeme ven!“ Pokračovala ve slovním panikaření Houstonová.
- „Omluvte mě, musím se dál věnovat bitvě,“ vyřešil to nejlepším možným způsobem mladý komandér a vrátil se duchem ke kapitánovi, který zatím dostával všechna různá hlášení po tom, co se orijové přehnali.
- „Průzor zvenku neporušen. Paluby 8 a 6 zboku částečně proraženy, ve střední části trupu to nejvíc schytaly paluby 3 až 5 proražené kompletně zleva a trochu zprava. Zřejmě šli po zdroji energie, ten ale zůstal neporušen.“
- „Uzavřete poškozené sekce a odkryjte průzor! Senzory? Zbraně?!“
- „Orijský křižník se chystá k útoku…“
- „Nabíjejí se, během útoku jsem totiž raději snížil napětí, protože kdyby trefili plně nabité jádro, nezbylo by po nás nic. Je mi líto, pane…“
- „Kormidelníku, dostaňte nás odsud!“ Přizpůsoboval se okolnostem dále kapitán, ale ani tady to nebylo moc růžové.
- „Motory nejedou na plný tah, tedy pravý ano, ale levý od útoku nechce naskočit, vypadá to, že jim šlo hlavně o to nás znehybnit a připravit o napájení zbraní…“
- „Zatraceně!“ Zaklekl poprvé za bitvu Markov a byl nucen vydat rozkaz beze smyslu, jenž však zázrakem mohl být k něčemu platný:
- „Připravte se na náraz!“
- „Zaměrují nás, ETA výstřelu: 5 sekund… ovšem zachytávám podivné údaje ze senzorů, ale nemohu to pořádně ověřit, vypadá to, že trefili i naše senzory mimo plášť a bez nich to nemohu pořádně určit…“
- „Co je to, Atlantis?!“ Vydal ze sebe zase výkonný.
- „Možná, nebo taky účinek poškození… neodvažuji se tvrdit nic určitého… Jsme v podstatě napůl slepí!“
- „Pane bože, doufám, že to bude Atlantis...“ Ozvalo se tlumeně odněkud z můstku překvapivě ale mužským hlasem.
- „Je to tu, pálí!“ Zakřičel nakonec pověřený důstojník a sám se trochu přikrčil, jako by to snad mělo nějakou cenu. Ve chvíli kdy však měl přijít jejich výbuch, přišlo na místo toho mohutné zadunění, které bylo hned nato následováno dunivým krupobitím po celé délce trupu lodi.
- „Co se to stalo? Jak to, že ještě žijeme?“ Zeptal se kdosi, po němž promluvila dosud nemluvná taktická důstojnice:
- „Pane, někdo se s námi chce spojit, audio video… je možné, že by mohlo jít o Atlantis…“
- „Na obrazovku!“
- „Rozkaz…“ Vydala ze sebe a jen o chvilku později mohli všichni pohlédnout do tváře plukovníku Caldwellovi, což značilo, že minimálně nekomunikují s Atlantis.
- „Kapitáne, Markove… pane viceprezidente, omlouvám se, že jsme se tu neukázali dřív, ale sami jsme měli až doteď problémy s křižníky, které nás před chvilkou také připravily o štíty.“
- „Co se děje, plukovníku, to jste nebyli vy?“ Zeptal se hned na to správně Eastbound ještě doplněný zdejším velitelem:
- „A proč už není problém s křižníky?“
- „Ano, byli, i když to bylo na poslední chvíli. Ovšem kdyby nebylo Atlantis, která odpoutala jejich pozornost, asi bychom tu už ani vy ani my nebyli.“
- „Takže Atlantis už tady je? To je výborné, pomůžete nám dostat se k nim do doků? Máme pryč senzory a částečně i motory.“
- „Jistě, stačí se držet za námi, kdyby něco Drony z Atlantidy nás ochrání. Daedalus, končí.
- „Rozumím. Kutuzov, konec.“

05:38 – Galaxie Mléčné dráhy, Orbita Země, Atlantis, Řídící místnost v hlavní věži

- „Daedalus hlásí, že jsou na ruské BC-303 všichni v pořádku a je tam i tým v čele s viceprezidentem, jenž před chvílí vyslal stroj času,“ informovala svou staronovou velící Amélie pracující stejně jako Chuck u senzorů na 110%.
- „Dobře, jak postupujete, plukovníku? Co Drony?“ Pokračovala Carterová dotazem na zaměstnaného střelce, jemuž záda kryl Caine z budoucnosti, nebo už vlastně spíš přítomnosti, který se staral ale zejména o řízení města, jež však při jeho velikosti stejně nemělo valný smysl.
- „De to… ale dře to,“ začal soustředěním přerušovaný hlas podplukovníka, „I když Dronů je zatím požehnaně… Ale spíš mě štve, že sem zatím nesestřelil víc než jeden křižník, zbývají čtyři, ale zdá se, že se nechtějí nechat chytit a tak manévrují jako splašení a kolem sebe nechávají létat hejna těch jejich malejch stíhaček… Je to s prominutím o hubu… Chvíli to bude trvat.“
- „Fajn, dělejte, co umíte, budu se snažit vám občas poradit nebo rozkázat, ale zatím se raději budu starat o naše dvě poslední lodě, jsou bez štítů, a dokud se neschovají pod ty naše, jsou takřka bezbranné. Tím spíš, že je na jedné z nich viceprezident, nechci riskovat, aby na ně ještě zaútočili.“
- „Rozumím,“ procedil mezi zuby do vysílačky Shepp a raději se dál věnoval své práci.
- „Madam, chtějí se s námi spojit zamaskované Jaffské Hataky…“ Promluvil krátce na to Chuck, jenž se raději snažil příliš nevyčnívat, aby nepřitápěl pod kotlem trpělivosti své nadřízené, kterou v podstatě sesadil on – nebo to tak aspoň cítil.
- „Na obrazovku!“ Poručila nekompromisně a bez citu Sam, aby mohla vzápětí už přivítat starého přítele:
- „Teal’cu…“
- „Plukovníku Carterová…“
- „Ráda tě zase vidím, i když bych si přála mít tu možnost za jiných okolností…“
- „Vskutku,“ stačil odvětit pouze Jaffa, ale znovu ho předešla blond plukovnice:
- „Jak jste na tom, kvůli tomu maskování jsem ani nemohla přesně zjistit, kolik lodí vám zbylo, i když se mi zdá, že z Al’keshů ani jeden…?“
- „Pouze dva, které už jsem stáhl a Hataky jsou na tom bohužel stejně. Chtěl jsem ale mluvit o dopadení Ba’ala, jež musí zaplatit za smrt Bra’taca!“
- „To je mi líto, máš na mysli zase Jaffskou pomstu?“
- „Ano, ale to nebude možné, pokud to neudělám osobně, a obávám se, že to je také jediný způsob, jak úplně vyloučit, aby neunikl, jak to mívá ve zvyku.“
- „Chápu, ačkoliv tě můžu ujistit, že podle našich předpokladů s tou poslední flotilou měl přicestovat i ten poslední, teda je to spíš logický předpoklad ale stejně… Máš nějakou stopu, na které lodi by mohl být?“
- „Možná, během bitvy jsem si všiml, jak se těsně před výbuchem jedné z lodí někdo transportoval na jinou, nechal jsem ji tedy na senzorech sledovat a ukázalo se, že se to před pár vteřinami stalo znovu a paprsek kruhů vyšel právě z té lodi.“
- „Myslíš si, že to je Ba’al?“
- „Nebo je tu někdo jiný natolik důležitý, aby musel přežít až do konce. Každopádně by to stálo za to riziko.
- „Chceš se tam vydat hned?“
- „Ano, nehodlám riskovat, aby Ba’al znovu unikl a nemohl zaplatit za to, co provedl.
-„Dobře, poručím svým lidem, aby nestříleli na tu loď a jen vyřídili její štíty.“ Teal’c se na obraze uklonil a rozloučil se slovy:
- „Díky, ozvu se, až ho dostanu.“
- „Dobře, ale dávej na sebe pozor, Teal’cu!“ Pravila nakonec skoro až rozkazovačným tónem Sam.
- „Svobodní Jaffové končí.“
- „Atlantis, konec…“ Spojení se ukončilo a Carterová se znovu spojila s Sheppardem, aby ho seznámila s novými fakty.

Mezitím se ale kousek za ní vedle Portera objevil McKay s nezvykle starostlivým výrazem v obličeji a potom, co „kravaťáka“ zatahal za rukáv, řekl:
- „Pane Portere, myslím, že tady máme problém… Poďte radši se mnou“ Muž v obleku se na něj zamračil a následoval ho až ke konzoli, na níž měl doktor počítač. Ten rozevřel a začal s obeznámením:
- „Nevěděl jsem, za kým mám jít, ale vzhledem k tomu, že má Sam práci, tak jsem si raději vybral vás…“
- „Přejděte k věci, doktore! Jaký problém?“
- „No, víte, jak nám nejspíše nějaký Goa’uldský špión infiltroval systém a tím nám řekněme výrazně snížil dosah senzorů?“
- „Ano?“
- „Tak právě sem si procházel hlášení z poslední automatické kontroly a vypadá to, že jsem konečně objevil tu stopu, kterou jsme hledali. Neřeší to sice náš problém, ale možná by vás zajímalo, kdo se do systému naboural? Tedy pravděpodobně…?“
- „Počkejte, vy jste objevil přihlašovací údaje toho, kdo se do systému naboural?“
- „Ne to ne, ale vím, kdy a odkud to udělal,“ pravil jako by to snad bylo snad nejlepší možné řešení, kterého lze dosáhnout McKay.
- „Takže,“ začal přemýšlet pomalu Porter, „Můžeme se podívat do té místnosti, kdo tam v tu dobu byl podle nějakých vizuálních záznamů města?“
- „No, to bohužel ne, protože tenhle systém se dá použít pouze, pokud ho někdo spustí, a to v tu dobu ani na tom místě nebylo vůbec potřeba. Ale možná budu moct spustit záznam senzorů o známkách života, je to sice 2D, ale půjde tam zjistit identita podle rozpoznávacího systému města, který využívá unikátních informací zjistitelných detektorem života, jež umožňují registraci všech ve městě…“
- „A byl v té době ten systém doufám už v provozu?“ Rýpnul si tak trochu „Black guy“.
- „Jo, a perlička! Byl spuštěn týden předtím,“ pochlubil se Rodney chvástavě s další zajímavostí, o které věděl.
- „A ukážete mi to?!“ Vyrazil ze sebe po chvíli tichého mlčení netrpělivě Porter.
- „Tady to je,“ vydal ze sebe vědec, až když zase spustil, co bylo potřeba, „A kruci… podívejte na tu jmenovku…“
- „Doktorka Jennifer Kellerová?“ Přečetl to pro jistotu pomalu záporák a potom se stejným způsobem, jako McKay na něj, podíval on na McKaye. Zase vědátorovi chvíli trvalo, než zjistil, že tím ten druhý očividně myslel, aby onu osobu našel, ale jakmile to udělal, vypadalo to, že toto zjištění nebylo nic proti tomuhle.
- „Kde to je?“
- „To je v západní části města… u křesla Antiků, kde sedí kapitán Caine. Vy-vypadá to, že jde přímo tam… sakra,“ vyjekl trochu Rodney, jakmile uviděl, že známka života jen pro jistotu tam umístěného strážce náhle zmizela, právě když se octla v jedné chodbě s tou od Goa’uldem napadené Kellerové. Tou dobou již však Porter vyrazil ze dveří a potom, co na vědce vyštěkl, ať jde za ním, se spojil vysílačkou s nic netušícím kapitánem:
- „Kapitáne Caine, tady Ryan Porter, slyšíte mě?!“

05:40 – Mléčná dráha, Orbita Země, Atlantis, Místnost s antickým ovládacím křeslem

Kapitán si až do teď „v klidu posedával“ v sedle příjemného i když trochu nepohodlného antického designu, když mu náhle do ucha začala řvát vysílačka a v ní Porter znějící taky trochu moc nahlas:
- „Kapitáne Caine, tady Ryan Porter, slyšíte mě?!“
- „Au,“ postěžoval si sám sobě nad hlasitostí této vymoženosti a otráveně odvětil, „Nó?!“
- „Rychle se odpoutejte od křesla a dostaňte se ke zdi vedle dveří, IHNED!“ Poručil mu důrazně, takže se ani nevzrušoval a jen nechal opěrátko zvýšit svou polohu, aby měl větší přehled a nespustil podvědomě snad náhodou nějakou autodestrukci.
- „A proč? Vymáčkněte se, chlape!“
- „Míří k vám bezpochyby ozbrojený goa’uldský agent s cílem vás zabít! A ne, není to vtip, kapitáne, už jsem na cestě k vám.“ Zabrnkal tentokrát „Black guy“ přesně na tu správnou notu, což způsobilo, že kapitán okamžitě a se zděšeným výrazem udělal, co po něm chtěl, k čemuž ještě dodal to, že přitom byl skrčený, jakoby to snad něco mělo ovlivnit.
- „A co teď?“
- „Pokuste se na něj zaútočit ve dveřích, dokud vás neuvidí!“
- „Dobře, tak vtip bychom měli a teď mi řekněte, co mám dělat!“ Pokusil se o tlumeně důrazný hlas Caine, ale vyšlo mu z toho spíš něco jako ustrašeně zoufalé volání o pomoc.
- „Fajn, tak se pokuste ho nějak odstrčit a pak utéct a běžet mi naproti. Za minutu jsem u vás…“
- „Hm to jste mě uklidnil.“
- „Nejsem tu od toho, abych vás uklidňoval, kapitáne, zavzpomínejte na svůj výcvik.“
- „Jo, to myslíte na ten, co říká: nejez před lety s přetížením vyšším, než jsou 3 G?!“ Na to se Porter dokonce zasmál, ale zbytek už kapitán slyšet nemohl, protože slyšel kroky, a tak vypnul vysílačku a připravil se. Celý vyklepaný si počkal, až se dveře rozevřely, a pak se vyřítil téměř s křikem proti překvapivě ženské postavě. Ta ho však, aniž by se ho dotkla, ještě než mohl mít možnost něco udělat, velmi silně odhodila něčím až příliš moc podobným ozbrojené ruce. Také to tak nějak cítil Caine ještě na zemi, když zasténal a zeptal se:
- „Co po mě sakra chcete?!“ Žena mu na to Goa’uldským hlasem odpověděla:
- „Tebe, můj milý, tebe,“ pak změnila hlas na normální, který už poznal i kapitán na zemi, „Nebo bych spíš měla říct tvůj ‚antický gen‘…“ Usmála se trochu samolibě, zatímco se Caine zvedal a odvětil s jistou dávkou překvapení:
- „Kellerová?“
- „Copak, nečekal jsi mě? Myslela jsem, že někdo jako ty ‚z budoucnosti‘ ví všechno…“
- „Všechno ne, ale až si znovu předám ten vzkaz, tohle tam nezapomenu doplnit. Co si říkala, že chceš?“ Vydal ze sebe, právě když se zvedl a sledoval, jak k němu přistupuje s něčím malým v ruce a říká:
- „Dotkni se tohohle.“ On s nejistým a zamračeným výrazem zároveň vyhověl, i když jen špičkou prstu, ale i to stačilo a z ničeho nic se po celém jejím těle na chvíli rozproudilo zelené světlo, jež se však za chvíli uklidnilo a zůstal tu jen ten zeleně zářící malý předmět na její ruce, který si schovala do kapsy.
- „Co to sakra bylo?!“
- „Myslím, že tomu říkáte ‚osobní silové pole‘, sice jako Goa’uld nemám problém si takové podobné opatřit, toto je přeci jen v něčem výjimečné, a to že účinkuje úplně před vším. Krátkodobě dokonce i před účinky vzduchoprázdna…“
- „Ale proč jste si neopatřila ten gen sama, ukradla jste přeci tělo doktorce?“
- „To není tak jednoduché, když ho tělo odmítne…“
- „Proč jste si potom nenašla jiné?“
- „Tohle se mi líbí a myslím, že nejen mě…“
- „No jo, docela ujde, ale to mi neodpovídá na otázku!“
- „Našla jsem řešení, ale je složitější a já ho provedu raději v klidu na své planetě.“
- „Myslíte Zemi, tu už stejně nedostanete, o to se buď já, nebo má jiná já postarají, jen se nebojte…“
- „Ale ne Zemi ty, pako! Můj vlastní svět jinde v téhle Galaxii.“
- „Co takhle mi říct adresu, kdybych chtěl někdy zavolat nebo tak.“
- „Vy chcete flirtovat s Goa’uldem? Velmi jste mě překvapil, kapitáne Caine. Nejste náhodou taky Goa’uld?“
- „Ne, bohužel pro vás, ale myslel sem spíš poslat vám bombu nebo tak.“
- „Ah, jste vtipný, kapitáne…“
- „Vážně? Já to myslel smrtelně vážně.“
- „Ano, zkušenost být v tomto těle mi řekla i hodně o jedné z nejsilnějších lidských vlastností – říká se jí myslím: ‚velké oči‘. Jde o to, že o něčem mluvíte jako o jisté věci, a když na to přijde, nejste s to, to udělat.“
- „No, já říkám, že každý by si měl v životě vyzkoušet něco novýho… Třeba jako vy teď!“ Dokončil kapitán hlasitě a zakryl si oči, aby ho do nich nezasáhla střepina ze střelby, která se hned nato spustila. Bohužel však neměla nejmenší účinek kromě toho, že dostala další dva lidi do zajetí Goa’ulda.
- „Á, doktor McKay, ještě jsem vám zapomněla poděkovat, taky jste mi velmi pomohl.“
- „Cože?“ Vydali ze sebe hned nato téměř jednohlasně Porter s Cainem.
- „Ano, díky tady doktorovi jsem zjistila, odkud se mám napojit do systému a taky, že můžu vzít za vděk touto impozantní technologií,“ přitom zvedla ruku a fascinovaně shlédla, jak po ní z přeběhl zelený výboj štítu.
- „Doktore, nechcete nám něco říct?!“ Pravil po chvíli kapitán, aby jim to objasnil alespoň on, dokud je Goa’uld v Kellerové „mimo“.
- „No… ono vlastně není co… Přisedla si ke mně u oběda a já jí pak ukázal laboratoř?“
- „A dala vám aspoň?!“
- „Cože?“ Vyrazil ze sebe nechápavě Rodney, jenž si nejen sám opět myslel, že je Caine tak trochu mimo.
- „To byl sarkasmus, jak to, že si nevšimnete, když vám někdo ukradne něco tak nebezpečného, jako je ten štít?!“
- „No, on byl vlastně vy-vybitý… Hej!“ houkl na Kellerovou až trochu moc hlasitě vědec, který nejdřív snížil „volume“ a pak pokračoval:
- „ Jak jste ho dokázala nabít, já na to za celý tři roky nepřišel…?“ Na to had, jakoby to byl nejobyčejnější úkon z obyčejných, jen tak stranou odvětil:
- „Stačí jen trochu začít zkoumat vaše ZPM, doktore… Nyní mi ale promiňte, že pohrdnu vaší společností, ale budu potřebovat odejít, takže ať to vyřídíme hned. Kapitáne, pojďte sem!“ Poručila kapitánovi, jenž se v okamžiku vzdal jakéhokoliv snad i sebemenšího pohybu a doufal, že nemyslela jeho.
- „Pojďte sem, nechci vás zabít, na to jste až příliš cenný díky vašemu genu!“
- „Počkat, co je na něm tak zvláštního, má stejně uměle aplikovaný gen, jako já,“ obořil se na ni McKay, jehož zase jednou štvalo to, že někde není a něčeho se neúčastní, ještě než se stačil sám zastavit, aby jako pokusný králík neskončil nakonec on.
- „Ano, to je pravda, ale ten tady u kapitána, byl aplikován teprve před týdnem, takže je jaksi nejčerstvější.“
- „Vypadá to, že nejste dost čerstvý, doktore,“ pravil s trochou pobavení až doteď mlčenlivý Porter, ačkoliv podobná hláška seděla do pusy spíše Cainovi. Ten však nyní odolával „nepřekonatelné“ bolesti z injekce, kterou mu „Goa’uldka“ odebrala trochu krve a velmi nepřirozeně mu dala gázu, současně s čímž z pusy vypustila, aby si to zval, zatímco už se věnovala něčemu se stříkačkami ve svých rukou.
- „Co to děláte?“ Pokračoval v nemlčení Rodney, jenž po její zvláštní práci rukou pokukoval, jako kdyby někdo připravoval nový vědecký pokus.
- „To za chvíli uvidíte,“ pravila sebejistě Kellerová stále používající svůj normální hlas, načež se po chvíli vydala ke křeslu, na které si sedla, ale očekávatelně se nic nestalo. Proto se opřela a se zavřenýma očima se začala soustředit, aby ho nejspíše spustila. To už ovšem Porter začal potichu našlapovat směrem k ní, protože tušil nějakou sabotáž, a musel se alespoň pokusit jí zabránit. Caine mu však rychle zavrtěním hlavou naznačil, že by to neměl dělat.
- „Kapitán Caine má pravdu, opravdu byste nic dělat neměl,“ řekla náhle jakoby vševědoucně Kellerová, jejíž křeslo se z ničeho nic rozsvítilo a ona už na ně zase pohlížela s otevřenýma očima, takže nemohli dělat nic. Jen se jí zeptat, jak to také udělal kapitán:
- „Jak jste to sakra mohla udělat?!“
- „Myslím, že každý kouzelník by si měl zachovat nějaké tajemství, i když můžu vám prozradit, že to mělo něco společného s tou vaší krví a možná ne úplně jen s aplikovaným genem, ale to by asi mohlo stačit.“
- „A co teď uděláte? Zastavíte nás Drony nebo snad vypnete štíty, aby všichni ve městě zemřeli?“
- „Ale, co si to o mě myslíte, pane Portere, navíc tady doktor vás sám milerád utvrdí, že to druhé udělat nemůžu,“ na to McKay opravdu přikývl a ona pokračovala ve svém, zatímco se zvedla a vydala se ke dveřím, před nimiž zůstala stát.
- „Měli byste vědět, že jsem už dnes ráno věděla, že ten Ba’aluv plán nemá smysl, i když jsem nepočítala s až tak velkým odporem a zapojením dokonce stroje času, což mě ale ještě víc utvrdilo v mém názoru. Klidně mu to můžete vyřídit, až ho uvidíte umírat a pevně věřím, že se to stane, i když to možná nebude formou popravy.“
- „A teď prostě odejdete i s tělem doktorky?“ Pokračoval zase Caine.
- „Přesně tak,“ přisvědčila bez okolků „Goa’uldka“, k čemuž ještě dohodil svou otázku Porter:
- „A také si myslíte, že se vás nepokusíme zastavit?“
- „Ne, nikdy bych vás nepodcenila, tomu jsem se za těch deset let dokonale naučila… Tak tedy, dobrou noc, pánové…“
- „Dobrou?“ Odvětil potichu a trochu s obavami kapitán, jenž byl vzápětí stejně jako zbytek mužů v místnosti sražen k zemi a omráčen Zat‘naktelem.

05:45 – Mléčná dráha, Orbita Země, Atlantis, Řídící místnost v hlavní věži

- „Je to potvrzené, nepřátelské štíty zkolabovaly a Hyper prostorový generátor spolu s podsvětelným bude brzy zničen. Nemají žádnou šanci uniknout, madam,“ oznamoval Carterové už trochu radostněji Chuck, načež dostal bez jakýchkoliv okolků další rozkaz:
- „Spojte mě s Teal’cem uvnitř a dejte vědět Daedalovi, že je chci zaměřit a ať jsou připraveni je na můj pokyn transportovat!“
- „Rozkaz, madam,“ odvětil strojově seržant a začala dělat, co mu bylo poručeno a co také uměl nejlépe. To už Sam mluvila do vysílačky ke starému dobrému jaffskému příteli:
- „Teal’cu, tady Sam, jak jsi na tom? Zničili jsme zbytek lodí… a jsme připraveni tě přenést,“ dokončila svou řeč po chvíli, když Chuck přikývl, jako že na 304řce o všem ví.
- „Tady svobodný Jaffa Teal’c, rád vás slyším, plukovníku, a můžu vám s radostí oznámit, že jsme vskutku dopadli zloděje, vraha a posledního vládce soustavy Ba’ala. A jsme připraveni na transport, ovšem jestli mohu, tak žádám o to, aby to bylo, co nejdřív, protože se k nám za chvilku dostanou křižáci, které jsme zablokovali kousek od můstku plavidla.“
- „To moc ráda slyším, Teal’cu, chvíli vydrž.“
- „Dobře…“ Odpověděl moudrý válečník bez problémů, zatímco Sam vydala příkaz k tomu, aby se vojáci u brány připravili a Daedalus aby uskutečnil transport.
- „Zničte tu zbývající loď!“ Rozkázala nakonec a vydala se dolů po schodech, kde o sobě zatím dal vědět krátkým zazářením jasně modrobílého světla asgardský transportní paprsek, jenž se jen o několik milisekund později změnil ve skupinku tyčovými zbraněmi ozbrojených Jaffů v čele s Teal’cem, který hrdě mířil na v pokleku svázaného falešného boha a přivítal příchod plukovnice pohledem s přikývnutím.
- „Jsem ráda, že si ho nezabil ihned, i když si to bez pochyby zaslouží. Pokud ti to nevadí, odvedu ho do cely, kde zůstane až do chvíle, dokud se nerozhodne, co s ním bude. Jistě ho ale nečeká nic dobrého…“
- „Vskutku,“ přitakal Teal’c, „Myslím, že by mohl pomoct uklidnění nepokojů na Zemi a k přesvědčení jejich obyvatel, že už se není čeho bát. Stejně ale, pokud se rozhodne o jeho popravě, s radostí se toho ujmu osobně.“ Pravil nakonec s neskrývaným zájmem, při němž se na šklebícího se Goa’ulda se zakrváceným obličejem podíval s co největším opovržením, jakého byl schopen.
- „Věřím, že v zájmu dobrých vztahů to dokonce i bude možné, na to ale bude čas později, až se situace trochu uklidní. Chceš ho odvézt do cely?“ Nabídla Jaffovi něco, co nemohl odmítnout a on na to s více než náznakem úsměvu přikývl hlavou, načež i s celou skupinkou vojáků a svých bratrů zmizel v postranní chodbě.
Sam si však nemohla oddechnout ani teď, protože ji na konci schodů do kontrolní místnosti okamžitě přivolal Chuck naléhavými slovy:
- „Madam, rychle, chce s vámi nutně mluvit pan Porter. Prý jde o věc nejvyšší důležitosti a bezpečnosti!“
- „No jo, Porter, kam ten se poděl,“ řekla si pro sebe Carterová a v momentě už slyšela nezvykle naléhavě znějící hlas slizkého pověřence IOA:
- „Plukovníku Carterová, musíte okamžitě zaměřit skrze městské interní senzory doktorku Kellerovou, těžko se to vysvětluje, ale ona je ten goa’uldský agent, co se hrabal v městském počítači a omezil senzory a nyní je i s plně nabitým…“ následující část doplnil rychle McKay, „Antickým osobním štítem… a míří nejspíše do hangáru Jumperů s téměř čtyřminutovým náskokem na nás, bohužel nás omráčila, než jsme mohli něco dělat.“
- „Brzděte, brzděte, Portere! Právě jsme zadrželi Ba’ala a já ani nechápu, jak jste mi mohl zmizet z očí…“
- „To vám blahopřeji, ale je nutné, abyste ji okamžitě lokalizovala a zamezila jí útěk! S tím, co ví a co mohla zjistit, je příliš nebezpečné ji nechat jít!“
- „Madam, ve městě už bohužel není,“ pravil najednou Chuck, ještě než-li mu byl vůbec vydán příkaz.
- „Cože? Ještě jsem vám nedala ani příkaz!“
- „Plukovníku!“ zvýšil na ni hlas, aby si uvědomila jejich situaci, „Mám tady údaje o tom, že jeden z Jumperů před minutou a půl opustil podvodní hangár.“
- „A co-co externí senzory?“
- „Nikde nic… nejspíš se zamaskovala ihned po vzletu,“ informoval ji po chvíli seržant a s nadějí čekal na další příkaz.
- „A jak je na tom brána na oběžné dráze měsíce?“
- „Dobrý nápad… ehm… ne, ano! Právě do ní začala proudit energie, někdo se ji očividně snaží spustit!“
- „Johne?“ Pravil již zase do vysílačky, kde se jí také vzápětí ohlásil svým typickým stylem ten, jehož volala.
- „No, haló, už jsem ani nedoufal a chtěl jsem na Zemi přistát sám… Co se děje?“
- „Zadržte, plukovníku, teď není čas na vtipy. Potřebuju, abyste okamžitě zaměřil Hvězdnou bránu u měsíce a udělal s ní krátký proces!“
- „Rozkaz… i když nevím proč,“ odvětil nenuceně Sheppard a na Chuckových senzorech byly také hned na to vidět jeho vystřelené Drony, které ihned nejvyšší možnou rychlostí zamířily pryč. Avšak byly až příliš pomalé na to, aby mohly něco změnit, o čemž následně svědčilo i to, že seržant oznámil aktivaci horizontu událostí a jen o chvíli později také velmi pravděpodobný průchod. Ještě než se pak Drony mohly vůbec dostat na dohled, modrá hladina se zase zavřela.
- „Můžete to nechat být, plukovníku, stejně tou branou bude muset ještě proletět kapitán Caine.“
- „Rozumím,“ ozvalo se nakonec ještě sklesle a potom už mohli maximálně sledovat jak Shepp tvoří svůj vlastní kráter na měsíci.

05:49 – Mléčná dráha, Orbita Země, Atlantis, Řídící místnost v hlavní věži

- „Pane viceprezidente, ráda vás vidím, i vás ostatní,“ přivítala nově příchozí na schodech na konci prostoru brány Sam.
- „Potěšení je na mé straně, plukovníku,“ odvětil galantně Eastbound a jako ostatní se začal rozhlížet kolem, k čemuž doktorka Houstonová dodala postřeh:
- „Wow… takže ten plát teda nakonec fungoval?“
- „Ano, i když ne přesně tak, jak jste asi původně počítali,“ přisvědčila plukovnice a spolu s ostatními se vydala po schodech nahoru.
- „A kde jsou vlastně naše starší já? Nebo jak bych to měla jinak říct…?“
- „Řekla jste to správně, doktorko, ačkoliv když jsem mluvila o tom, že všechno nebylo přesně tak, jak jste si představovala, měla jsem to asi rozvést. Myslím, že nejlepší ale stejně bude, když vám to přímo ukážu… doktorko, pane viceprezidente a majore, představuji vám někoho, koho možná znáte, jediného cestovatele v čase z vašeho týmu, kapitána Caina,“ dořekla, zatímco všichni zírali na úplně stejného Caina, jaký jim jen v jiném oblečení a bez malé jizvy na obličeji před pár minutami zmizel.
- „Počkat, jak to, že cestoval jenom on? To už ho cestou nestihneme nebo…?“ Pokusila se tento jev vysvětlit neúspěšně doktorka, které ale musela pomoct Sam:
- „Ne, nikdo jiný už s ním nepoletí, vlastně mladší kapitán Caine už je na cestě do Pegasovy Galaxie, protože jsem mu k tomu dala příkaz a poslala videozáznam, na němž mu starší kapitán Caine vysvětluje všechno, co má udělat a co už také současně vlastně udělal, jak můžete vidět…“
- „A jak se tenhle Caine dozvěděl, co má tomu druhýmu říct?“ Přidal se k nim po chvíli ještě Brooks. Přítomný kapitán na to jen udělal obouruční gesto, že neví a pravil:
- „Na to se musíte zeptat prvního, Caina, já jsem nějakej 698 milion tisíc… radši řekněme, že nejsem první…“
- „Ne, teď už nemám pochyb, že to není on, takovou blbost ze sebe může dostat jenom on,“ prohlásila na to smrtelně vážným tónem Houstonová, po níž už raději viceprezident rozhodl:
- „Raději to už nebudeme rozebírat, myslím, že se mnou všichni souhlasí,“ nikdo nic ani nemohl namítnout, „Ale ještě by mě zajímalo, jak jsou na tom vlastně naši spojenci?“
-„Ano, k tomu jsem se také chtěla dostat, Jaffové s Teal’cem zatím hlídají Ba’ala v cele spolu s panem Porterem, zatímco jejich Hataky se vydají zpět na své domovské světy, aby opravily škody, projevily úctu svým padlým a pak si tady své druhy zase vyzvednou, až se rozhodne, co s Ba’alem. Jinak Tok’rové zmizeli hned, jak skončila bitva s tím, že si musejí urovnat své záležitosti a že hned jak padne závazné rozhodnutí jejich rady, najdou si nás, abychom pokračovali v utužování vzájemných styků.“
- „Skvěle, vypadá to, že jste si s tím poradila na výbornou, což vám před IOA také ochotně přičtu k dobru. Můžeme tedy přejít na přistání?“
- „Ano, jistě,“ položila ruku na svou vysílačku v uchu a spojila se s Sheppardem, „Johne, připravte nás prosím na přistání.“
- „Milerád, ale kam to vlastně bude?“
- „Pane viceprezidente, teď velíte vy…?“
- „Jistě, už jsem nad tím přemýšlel a mám dobré místo, kde bychom mohli přistát…“

05:58 – Mléčná dráha, Orbita Země -> Země, Atlantis, Řídící místnost v hlavní věži

Přistání šlo tentokrát mnohem hladčeji než posledně, kdy s sebou celé město praštilo, jako když někdo upustí klavír nebo kovadlinu. Všichni přítomní mohli klidně sledovat celé přistání z balkónů a verand a také toho hodně lidí využilo, protože takovou podívanou už asi jen tak zase moc dlouho neuvidí. Atlantis vlastně přistávala na zastíněnou polokouli, takže když se už konečně čerň vesmíru změnila postupně v tmavě modrou oblohu, za chvíli bylo všechno zase stejně černé, ačkoliv zase byla celá podívaná ještě o to impozantnější, protože mohli všichni vidět, jak se pod nimi postupně stále víc a víc zvětšují zářivá světla rozlehlých metropolí.
- „A co teď, konec?“ Zeptala se se zadívaným výrazem do dáli Houstonová Brookse vedle sebe, jenž ji klidným hlasem odpověděl:
- „Zdaleka ne, všude je pěknej brajgl všechno teďka spíš začíná…“
- „A pak?“ Pokračovala, načež major začal přibarvovat svůj pohled pohrdáním k většině věcí, o kterých hovořil:
- „Všechno ututlají, i když je to tak vlastně lepší…“
- „Počkejte, přeci už nemůžou utajit, co se dneska vlastně stalo, vždyť zmizelo celý město a všude zuří nepokoje?!“
- „Nemyslel jsem, že utají tohle, to už asi ani nejde. Ale přece jste si nemyslela, že by rozhlásili, že svět zachránil přiblblej pilot ve stroji času…“
- „A co si myslíte, že teda světu řeknou?“
- „To, co vždycky, nakrmí je několika hrdiny a dobře vymyšlenou pohádkou.“
- „Ale to je možná trochu škoda, ne?“
- „Nevím proč, vy byste snad chtěla bejt hvězda s tím, že už nikdy nebudete moct pořádně pracovat, i když vy jste vědec u vás to tak nevadí…“
- „Proč si myslíte, že by se tohle stalo?“
- „Když vás budou od rána do večera obletovat novináři třeba i z celýho světa, tak s vámi asi jen tak dělat na něčem tajným nebudou, stane se z vás ten, kdo jim bude dělat tvář a ne ten, kdo bude dělat skutečnou práci. Vždycky budou tajnosti, protože to ani nejde říkat všechno, to by to tu pak nefungovalo a pokud jde o mě, mě to takhle vyhovuje. Vám snad ne?“
- „Asi jo, ale představa to je zajímavá…“
- „Jo, to asi jo,“ pravila ještě zamyšleně doktorka a pak už se mohla daleko rozhlédnout po krásném nočním průčelí města New York.



Titulky k celé první sérii:

Postavy:


Kapitán Martin Caine (Představitel - Wenworth Miller)

Dr. Ashley J. Houston (Představitelka - Erica Durance)

Major Paul S. Brooks (Představitel - Hugh Laurie)

Ryan „Black guy“ Porter (Představitel - William Fichtner)

Eldren (Představitel - Michael Emerson)

Prezident Henry Hayse (Představitel – William Devane)

Viceprezident Michael W. Eastbound (Představitel – David Andrevs)

Kapitán Maverick Darsey, Ph.D. (Představitel – Louis Lombardi)

Jim Carlson (Představitel – Peter MacNicol)

Poručík Peter Hawk (Představitel – Rudy Reyes)


Povídka:

Námět a zpracování: *Jack*
Obrázky a ilustrace: *Jack*
Korekce ČJ: DarkLive
Technické poradenství: Anděl

Děkuji všem, kterým se první půlka série líbila, přispívali mi tu svými názory a za to, že vydrželi číst až do konce, za což je obdivuji. *Jack*

Na závěr prosím o komenty k celé 1. řadě

No tak tohle bylo super, už se těším, o čem bude druhá série. Baal je (pravděpodobně) mimo, wraitové dostali taky docela na zadek, tak by mě zajímalo s jakým námětem se vytasíš
Jinak musím pochválit skvělé provedení vesmírných bitev, stejně tak jako skvělé udržování charakterů jednotlivých postav . I když je to trochu delší čtení než většina povídek tady, není to vůbec naškodu, právě naopak .
Z pěti možných bodů ti dávám 4,8 (musím si nechat nějakou rezervu na II. sérii)

No, opravdu díky za takovou chválu, podobné příspěvky vždy potěší a obzvlášť to tvoje hodnocení...
Jinak během dneška dodám ještě takový menší epilog, kde se zhruba nastiňuje, co se stalo s postavami a částečně i se světem po konci 1. série...

Páni,.. páni... ani nevím co na to říct. Bitva zkrátka skvělá. Skutečně miluju otevřené konce. Brooks a Caine jsou prostě Brooks a Caine, na ty má Jack zkrátka patent.
Hodnocení pomocí čísel nemám moc rád, protože nikdy nevím, kdy přijde něco lepšího, takže zůstanu u slovního: perfektní

btw.: teď jsem si všiml, že ta povídka zabrala přesně rok, den a čtyři minuty.

Jo, toho jsem si vědom, i když ne až tak přesně, ale můj původní plán bylo to zvládnout přesně do roka, ale nestih sem to jen o dvě stránky a potom, co jsem napsal toho 4. srpna téměř 12 stran (textu při velikosti 12), sem toho už fakt měl dost a nechtěl sem, aby moje snaha udělat to přesně do roka neznamenala snížení kvality. I tak to de "Rok, den a 4 minuty"...

A jsem rád, že si ocenil taky Brookse, protože ač jsem se s Cainem daleko víc vyhrál a bylo ho tu po polovinu série vlastně dvojnásob... tak sem se zase snažil vytvořit daleko reálnější a tvrdší postavu vojáka, která nebude jako ty dosavadní bez disciplýny a smějící se nepřiteli do očí (teď nemyslím O'neilla, ačkoliv to na něj sedí, to že ho mám rád a má i jiný kvality tohle převáží ), ale zase sem si nebyl jistej, jestli to někdo vůbec ocení, protože z takových musíte podle udělat buď největšího hrdinu všech dob (což já nechtěl) a nebo si jich takřka nikdo moc nevšimne...

Btw.: večer tu očekávejte ten epilog, už se mi vrátil z korekce, ale chci slyšet ještě aspoň jeden názor dokud tu není...

EDIT:
Tak jak jsem slíbil ještě ten epilog...

STARGATE - 24 hodin
Epilog (Epilogue)


Verze oficiální neutajené podoby krize

Obě verze událostí, jak ta novinářů, tak i ta pravdivá a dobře utajená, se prakticky nelišily až do útoku na Zemi, vyjma Galaxie Pegasus, kde nebylo ani zmínky o cestovateli v čase, ale pouze zajetí Daedala Wraithy a jejich útok.
Jedním z největších a vůbec prvních hrdinů krize událé za necelých 24 hodin (oficiálně pojmenované „One Day Crisis“ v překladu „Jednodenní krize“) se podle vlády stal Generál Michael Page, šéf náčelníků štábu, který dočasně převzal velení v SGC, aby dohlédl na evakuaci, jak se také ve skutečnosti stalo.
Ovšem dle oficiální verze byl on tím, kdo vymyslel plán, jak krizi odvrátit, a to transportováním ZPM ze spadlé lodi třídy Aurora z okolí D.C., které by se tak spolu s tím, co do té doby chránilo štítem Cheyennský komplex, odeslalo na Atlantis do Pegasovy Galaxie, odkud by do několika hodin mohlo přicestovat antické město s dostatkem střel.
Generál prý po té položil život, když byl nucen vydat rozkaz k deaktivaci štítů, které byly do té doby pod náporem střel z orbity, aby mohl bez problémů provézt přenos až z východního pobřeží. Vše se podařilo, ale v důsledku deaktivace silového pole byl zmařen život hrdiny a také zničeno SGC.
Následně tak v Pegasu díky dodaným ZPM a také vynikajícím schopnostem plukovníka Carterové a jejich podřízených porazili velkou Wraithskou flotilu okolo 20 Hive a 30 křižníků a osvobodili posádku Daedala i se samotným křižníkem.
Nedlouho potom se vydali nejvyšší rychlostí rovnou k Zemi, kde už se všechno zase stalo skoro na vlas stejně jako ve skutečnosti. Samozřejmě opět vyjma zmínek o Stroji času, jenž nahradily ty, kde poručík Peter Hawk položením svého života uchránil viceprezidenta Eastbounda před tlakovou vlnou ze zničeného Washingtonu.
Stal se tak čtvrtým velkým hrdinou hned po Generálu Pagovi, Samanthě Carterové a Cameronu Mitchelovi, který do poslední chvíle bránil azgardské paměťové jádro uložené pod zemí v Oblasti 51, které skutečně zničila až destrukce podzemního komplexu jako přímý následek zásahu křižníku z orbity.


Postavy

Major Paul Brooks byl za své činy během krize vyznamenán Stříbrnou hvězdou, vzhledem k tomu, že již vlastnil bronzovou. Podle posledních známých informací zůstal na své pozici šéfa ochranky a výsadkových týmů na USS Daedalus (BC-304).

Doktorka Ashley Houstonová odmítla nabídku na to, aby převzala funkci šéf-inženýrky na Daedalovi a místo toho vzala práci v Bílém Domě jako poradkyně nového prezidenta, jenž jí tuto pozici sám nabídl, aby mohla v klidu dořešit své osobní věci, mezi nimiž byl například pohřeb jejího otce.
Na ten se také dostavil rekordní počet bývalých podřízených, kolegů a přátel, ale také jiných vysokých důstojníků včetně prezidenta, kteří mu přišli vzdát úctu za výrazné přispění k záchraně světa a umožnění odvrácení krize.

Kapitán Marty Caine byl oceněn Bronzovou hvězdou za své zásluhy během krize zejména v Bitvě o Zemi, za něž byl také po právu oceněn. Krátce po skončení nejhorších nepokojů odešel mimo aktivní službu a podle neoficiálních zdrojů se po zbytek léta přidal jako dobrovolník k Miamskému hasičskému sboru, aby pilotáží hasičských letounů pomáhal při zvládání vážných každoročních požárů v oblasti.

Plukovník Samantha Carterová byla vyznamenána Křížem letectva za své významné činy jak v Pegasově Galaxii, tak i v Bitvě o Zemi, jimiž významně přispěla k rychlému konci celé krize. I tak se ale potom, co zastala funkci prozatímní velitelky Atlantis do doby, než ji někdo nahradí, vzdala dalšího možného velení na jedné z vystavovaných základen nebo nových lodí a rozhodla se spíše pomoct při rozjetí mezinárodního vědeckého konceptu, jehož hlavním úkolem by mělo mimo jiné být kromě výzkumu i zavádění získaných technologií k využití ve společnosti.

Dočasný pověřenec IOA Ryan Porter byl za své přispění k velení plukovníka Carterové též jako civilista oceněn samotnou IOA. Po té ovšem, jak to měl ve zvyku během posledních pár let, zase zmizel někde v hlubokém utajení.

Podplukovník Sheppard byl za své přispění a příkladnou službu na Atlantis povýšen na plukovníka. Kvůli svému přehnanému nesouhlasu s neochotou světa podnikat další expedici do Galaxie Pegasus a ani dovolit se tam navrátit Teyle Emmagan a Rononu Dexovi pramenící z jejich příliš rozsáhlých znalostech o Zemi, byl však zbaven možnosti zastat se důležitějšího postu někde jinde v projektu zkoumající Hvězdnou bránu a vesmír.

Doktoři Radek Zelenka a Rodney McKay byli svými zásluhami během krize oceněni tím, že jim byly do budoucna přislíbeny jedny z vedoucích pozic v připravovaném projektu plukovníka Carterové.

Viceprezident Michael W. Eastbound hned druhý den po krizi složil prezidentský slib a stal se tak 44. prezidentem USA, jenž se podobně jako jeho předchůdce potýkal s jedněmi z nejhorších problémů v dějinách Země i státu. Díky podpoře téměř nedotčené vlády a pracovníků se mu však nakonec podařilo přenést obyvatele USA přes nejhorší vlny nepokojů, které skončily ještě ten měsíc, kdy proběhla Jednodenní krize.

Doktor Daniel Jackson byl krátce po neúspěšném hledání posádky Daedala a Tok’rů prohlášen za nezvěstného. Avšak nikdo z jeho přátel doopravdy neuvěřil, že by se mu něco stalo.

Stejně tak doktorka Jennifer Kellerová byla prohlášena za nezvěstnou a zároveň hledanou jako velmi nebezpečný Goa’uld s výrazným podílem viny na událostech Jednodenní krize. Větší potencionální nebezpečí ale může pramenit z toho, že nejspíše objevila způsob, jak naočkovat antický gen ATA i do organizmu lidí, jejichž tělo by ho jinak odmítlo. K pátrání se neoficiálně zavázali též svobodní Jaffové a Tok’rové.

Poslední vládce soustavy Ba’al byl po vleklém a nejistém soudním řízení nakonec odsouzen jako válečný zločinec, avšak pouze za své činy během Jednodenní krize, za kterou mu byl nakonec udělen výjimečný trest ve formě popravy bez ohledu na hostitele, přestože někteří lidé hlavně z řad bývalého SGC namítali, že je to zbytečné a zemřít by měl jen symbiont. Ovšem touha po pomstě a potřeba kompletního svalení viny co nejdřív, aby se ukončil i zbytek nepokojů, udělaly své a rozsudek byl nakonec vykonán na elektrickém křesle v USA. Svobodní Jaffové poté namítli, že by si zasloužil daleko bolestivější smrt, ale vzhledem k tomu, že se po dlouhých průtazích konečně něco stalo, byli i tak spokojení.

A nakonec svobodný Jaffa Teal’c se kvůli průtahům v procesu po několika dnech po událostech Jednodenní krize vrátil zpět ke svému lidu, aby se dál zasazoval o lepší vztahy Jaffů a lidí z Tau’ri, na které bylo ale už přece jenom pohlíženo trochu lépe, protože dokázali zničit Super bránu a tak nejspíš nadobro zavřeli tu „Pandořinu skříňku“.


Oběti

Z kanceláře Bílého Domu přišel na veřejnost oficiální seznam především vojenských obětí citovaných a také „in memoriam“ vyznamenaných, mezi nimiž stály za zmínku zejména tyto:
Bílý Dům: President Henry Hayse, Poradce Jim Carlson, Poručík Peter Hawk z dočasně přidělené jednotky MSOB námořní pěchoty vyznamenaný Medailí cti za hrdinství a zásluhy;
Pentagon: Generál Michael Page, taktéž vyznamenaný Medailí cti; Generálporučík George Hammond, pátý z velkých hrdinů Jednodenní krize rovněž vyznamenaný Medailí cti.
SGC: Generálmajor Hank Landry, Seržant Walter Harriman, Technický seržant Sylar a mnoho dalších zejména z vnitřní ostrahy komplexu;
Atlantis: 8 členů ochranky prostoru brány a dvou budov vyhrazených pro evakuované Cestovatele;
Daedalus: Kapitán Maverick Darsey, Ph.D.; část ochranky a pilotů;
Ostatní americké lodě: Plukovník Michael Emerson s jeho posádkou a stejně tak i Plukovník Ellis a jeho posádka, kteří spolu s piloty ze Země položili životy v Bitvě o Zemi.
Významní spojenci: Vala Mal Doran, mistr Bra’tac, jehož smrt však nebyla nikdy úplně potvrzena vzhledem k chybějícím troskám jednoho z Hataků s nimiž bojoval v Bitvě o Zemi.

Pokud šlo o nevinné oběti přímo na Zemi v nejvíce zasažené oblasti Washingtonu, D.C. a okolí „Washington Dulles National Airport“ zemřelo téměř přes pět milionů lidí, zatímco v celých Spojených státech to dohromady dělalo jen o pár tisíc navíc, ačkoliv se čekalo daleko víc vzhledem k obětování několika vojenských základen bývalým prezidentem Haysem, jenž však během svého vyjednávání s Ba’alem očividně vybíral co možná nejméně „lidnaté“ cíle.

Celosvětově se pak jednalo až o pět a půl milionu lidí, k čemuž však nejspíš výrazně dopomohly následné ekologické katastrofy v okolí několika zničených raketových základen v Rusku a také Severní Koreji, kde tak byly zamořeny okolní oblasti hlavně v půdě a vodě, což trvalo déle zjistit.

Překvapením také bylo, že i přes totální destrukci ruského vládního krytu za Moskvou, prezident Putin a několik jeho blízkých spolupracovníků přežili, a to díky klamnému manévru evakuace vlády, která ovšem až na výjimky zůstala skryta celou dobu v Kremlu. Jednou z významnějších tamních obětí pak byl možný kandidát na prezidenta Dmitrij Medvěděv, jenž neuposlechl rad svého prezidenta a vydal se do krytu.

Posledním úmrtím celosvětového kalibru bylo též selhání srdce britské královny Alžběty jako přímý důsledek zničení Washingtonu a vypuknutí těch nejhorších nepokojů bez vidiny dobrého konce všeho. Na její místo pochopitelně brzy nastoupil princ Charles, o němž se původně říkalo, že se už vlády pravděpodobně neujme.


Důsledky tzv. Jednodenní krize

Kromě výrazných změn ve špičkách vlád jedněch z nejsilnějších zemí světa (USA, Velké Británie a částečně Ruska) byly důsledky krize známy překvapivě také v ekonomice, protože vlivem nepokojů a útoku na Washington, D.C. byla vyvolána finanční krize, která měla podle pozdějších odhadům ekonomických expertů přijít bez varování až někdy příští rok.
Jiné projevy se však objevily zejména také v celosvětové politice. Přes některé předpoklady, že by mohlo dojít k ozbrojenému konfliktu mezi vládami USA a Ruska, právě události během Jednodenní krize se nakonec ukázali jako rozhodující, protože došlo ke srovnání sil vesmírných bitevníků a obě vlády se navzájem druhé zavázali, že pomohou jedna druhé krizi překonat.
Ovšem na druhé straně vznikl problém zhledem k orientaci vesmírného programu a výzkumu skrz Hvězdnou bránu, o což se doteď starala hlavně americká vláda, coby velmoc též co se dříve týkalo počtu vyvinutých vojenských plavidel, pod dohledem komise pěti zbylých nejsilnějších států. S tím výrazně nesouhlasila hlavně Evropská unie, k níž se nedlouho potom přidala také většina zbylých zemí světa, jenž některé by jinak do této problematiky vzhledem ke své velikosti a ekonomické vyspělosti ani mluvit nemohli.
Tlak byl později tak vystupňován, že byla americká vláda samotnou IOA nucena vzdát se všech zabraných mimozemských technologií, mezi kterými byla například i Hvězdná brána. To všechno mělo přejít pod střídavý dohled států IOA (program brány byl mezitím pozastaven a nahradily ho dočasně mezihvězdné cesty Daedala a Kutuzovu) s prozatímním sídlem přímo na Atlantis, jenž se stalo symbolem odvrácené krize a snahy Země se v otázkách výzkumu vesmíru sjednotit na neutrální půdě.
Ztracené město Antiků bylo také jedním z ústupků v tom, že bylo přesunuto mimo vody Spojených států prozatím do Atlantického oceánu. Po dlouhých jednáních bylo nakonec nastíněno, že dojde k pokusu o vytvoření mezinárodní organizace, která by neměla více či méně podléhat vlivu jednoho silného státu, ale měla by být samostatným mezinárodním prvkem, u něhož bude mít pouze vojenský a vědecký personál možnost zastupovat na Zemi i misích mimo ni svůj stát. Avšak přesto že stěžejním cílem má být obrana Země před hrozbami z vesmíru pomocí získávání a využívání všech možných technologií, tato organizace nebude moct nijak zasahovat do běhu světa, protože by svou nestrannost mohla ztratit a způsobit tak možná i světový konflikt, který rozhodně nikdo nechce. Výjimku tak tvoří pouze jako kontrolní orgán nakládání se získanými technologiemi a zbraněmi.

Což také potvrdil o několik dní později prezident Eastbound. Při svém legendárním projevu z trosek Kapitolu slíbil celému národu, že podnikne nezbytné kroky k tomu, aby bylo přinejmenším centrum bývalého Washingtonu obnoveno nejpozději do dvou let. Zrekonstruované centrum se pak vzdá svého dosavadního názvu a bude přejmenováno na „Nový Washington“, avšak název celého města se měnit nemá a blízko Washingtonova monumentu vznikne též pomník obětem Jednodenní krize.


Atlantis v Atlantickém oceánu, kolem ní fregaty a letadlové lodě
[img][./images/thumbs/efaf0ac5bd_51351329_o2_1249675285.jpg]http://nd01.blog.cz/670/249/efaf0ac5bd_51351329_o2.jpg[/img]

Jako vždy korekci dodala DarkLive...
Jinak kromě případných názorů na ten epilog by mě ještě zajímalo (pokud to v paměti najdete), jestli byste dokázali říct, který díl 1. řady by se dal považovat za nejlepší ???

EDIT č. 2:

Ještě opožděně dodávám celou povídku už kompletní v PDF a DOC samozřejmě zase od jakopa, za což mu děkuji...

Kód: Vybrat vše

http://uloz.to/2264060/stargate-24-hodin-part-24-.pdf
http://uloz.to/2264059/stargate-24-hodin-part-24-.doc


no, co říct celá série byla skvělá, dokonce jsem měla díky korekci možnost mít ty díly o chvilku dřív jinak postavy, děj, všechno perfektně propracované těším se na další sérii

Díky ti za názor a pochvalu...
Konečně se sem zase někdo dostal od té doby, co sem vydal epilog, ale ještě jsem se chtěl zeptat, jak už sem psal, jestli máte nějakou epizodu nebo moment z první řady, který se vám nějakým způsobem líbil?
Chtěl bych se totiž inspirovat pro další psaní i třeba v tom, co bych měl zlepšit, takže se nebojte a pište...

Mě se líbí, že jsi to napsal realisticky, Baal zaútočí na Zem, použije pár chytrých triků a pozemšťané se neobejdou bez strát. Pozemšťani ale nejsou žádný blbci, tak se jim podaří nakonec situaci (i když se strátami) zachránit. Žádná drtivá porážka jedné, či druhé strany.
I když sám teť píšu další díl ke své povídce, a tam to na drtivé vítězství jedné ze zúčastněných protistran docela vypadá...

Taky je fajn, že v tvé povídce hrají důležitou úlohu spojenci, myslím, že jsi to napsal VELICE dobře.

Díky, snažil sem se o to, i když časem si uvědomuju, že sem zase hodně podcenil sílu Orijských křižnk (nebylo jich potřeba tolik) a tak trochu i Wraithských Hive (i když tam nejsou žádné štíty, takže útok atomovkou nebo něčím jiným je prostě stoprocentní a poloviční loď už zkrátka sama o sobě neobstojí )...
Ale hlavní bylo udělat něco takového, jak si už napsal realisticky a to se mi doufám povedlo (lépe než scénáristům v "Enemy at the Gate" ), taky sem nechtěl zase zapomínat na Jaffy, kterých je v Galaxii tolik, co nás a po Goa'uldech jim muselo zůstat mnohem víc Hataků a jiných lodí, než co jsme mohli v seriále vidět a taky tu jsou ještě Tok'rové s úžasným potenciálem plynoucím z jejich schopnosti ovládnout nepozorovaně lidské tělo (věřím, že toho jsou schopni, myslím, že to v jednom z posledních dílů snad i bylo a že tak chtěli ovládnout Adriu), což je podle mě výhoda, kterou v seriále zdaleka nevyužili ani je nenechali hrát sami za sebe a já se na většinu toho teprv chystám...
A pokud se ve tvé povídce objevuje drtivé vítězství tak to není nic špatného, pokud je to dobře a realisticky podané, protože když se jedna strana dostane do o hodně lepší pozice a využije toho, tak je snad jasné, že to takhle musí dopadnout a čas od času je dobré zbavit se jednoho hráče u karetního stolu...

Nakonec se omlouvám za ten menší sloh a vítám i další podobné inspirativní názory snad možná i od lidí, kteří povídku četli teprve někdy poslední dobou v PDF od jakopa (nejméně o dvou vím)...

Tak...
Dodávám sem ještě celkové shrnutí k využití při pochopení mé další práce, ať už to bude 24řka nebo něco jinýho, co pokračuje v dosavadní příběhový linii...

STARGATE - 24 hodin
Celkové shrnutí 1. sezóny

Následující události se odehrávají během 24 hodin jednoho dne v červenci roku 2007 od 06:00 ráno Greenwichského času (ZULU).

• Ukradení rozsáhlých souborů z městské databáze Atlantis týkající se převážně genové terapie. Stojí za tím skupinka Goa’uldů vydávajících se za Antiky pod vedením jejich kapitána Eldrena z antického křižníku pocházejícího z jiné reality. Ti chtějí tato data původně směnit za ZPM, aby údajně zachránili svůj druh před následky o ATA gen je připravující infekce, kterou na ně údajně seslali Orijové.
• Daedalus sleduje unikající křižník třídy Aurora v rukou Goa’uldů s uloupenými informacemi na palubě až k okraji Pegase, kde je na několik dalších hodin uvězněn s poruchou Hyper pohonu způsobenou manévrem s cílem zjistit kurz sledované lodi mířící ven z Galaxie.
• Úspěch nebezpečeného skoku s Jumperem pod štíty nepřátelsky klasifikované Aurory, za účelem buď jejího ovládnutí, nebo zničení během cesty do Mléčné dráhy. Operaci vede daedaluský velitel výsadkářů major Brooks, jemuž technické věci s tím spojené obstarává doktor Zelenka.
• Vymontování Azgardského jádra z Odyssey a jeho přemístění do Oblasti 51, krátce na to nový ruský křižník BC-303 Kutuzov a také BC-304 Odyssey vyráží k Super bráně.
• Objevení poškozené lodi Cestovatelů na cestě k Atlantis, způsobené napadením pyramidovými loděmi v brzkých ranních hodinách, což je kromě ztráty všech lodí až na jednu stálo i jejich antický křižník a uvěznilo zbytek jejich lidí na planetě bez brány.
• Pro pozemšťany neúspěšně končící bitva u Super brány, která měla zabránit průletu skrz ni skupince Ba’alových Ha’taků s podporou lodí také z Mléčné dráhy, a to i když se během bitvy daří ukořistit antický křižník i se ZPM.
• Téměř na 100% úspěšná evakuace Cestovatelů z planety bez brány, kde původně jen doplňovali zásoby. Avšak stojí je to jejich poslední loď a na okamžik se i ztratí Sheppard s McKayem a Larin, kteří ji řídili.
• Shromažďování masivní flotily wraithských lodí za účelem napadení Atlantis, což umožnily neopakujícím se okolnosti, jež mohou pozemšťany z Pegasu dostat navždy.
• Vyslání záškodnické mise s cílem zlikvidovat všechny křižníky na jedné z vedlejších planet Galaxie Ori, jíž se účastní SG-2, výsadkový tým majora Brookse a také doktoři Zelenka s Jacksonem.
• Útok Wraithů na Atlantis v počtu 26 Hiveship a téměř padesátky křižníků, načež ji začínají obléhat.
• 75% úspěch záškodnické mise bombami na čtyři Ba’alem verbované orijské křižníky na jedné z vedlejších rolnických planet Galaxie Ori. Přitom jsou ale odhaleni a je ztracena celá SG-2 i s Danielem.
• Záchrana zbytku záškodnického týmu Tel'takem patřícím agentovi Tok’rů, Eldrenovi, jenž byl mezitím odhalen a sesazen ze své vysoké pozice.
• Osvobození doktora Jacksona ze zajetí, při němž mu byl vpraven goa’uldský symbiont, aby z něj a z Valy dostal důležité informace. To překazí Brooks se svým týmem, když zničí i křižník, který původně nestihli. I přesto se Goa’uldovi v těle Valy podaří uniknout, ačkoliv už má v jeho hostiteli „anti-symbiontí“ vakcínu Tok’rů, která ho později zabíjí stejně jako u Daniela.
• Obětování Valy Mal Doran při sebevražedném atentátu na jednoho ze tří posledních klonů Ba’ala toxinem, který dodali též Tok’rové v utajení.
• Přesun Daedala k nejbližší planetě s Hvězdnou bránou. Tam se na jeho palubě objeví cestovatel v čase, kapitán Caine, de facto se ZPM a přesvědčí kapitána ke spolupráci pro zabránění znovu opakování špatné budoucnosti.
• Přepad 2 Wraithských křižníků končí přepadem samotného Daedala a jeho přesunem k Atlantis pod jejich nadvládou, kde se má stát skrze transportní paprsek jejich nástrojem k ovládnutí města.
• Úspěšný únik cestovatele v čase z lodi, jeho přesun na Atlantis a úspěšné ač složité přesvědčení velení expedice ke spolupráci na změně časové linie. Carterová je v zásadě pro a Porter zase proti.
• Vnik dosud nevídané orijské flotily do Galaxie Mléčné dráhy v závěsu se zamaskovaným Tel’takem, který se je i s výrazně pomalejším HP vydává sledovat, aby se poté spojil s Tok’ry.
• Tým v Tel’taku mění ještě před koncem svůj kurz a dostává se k Chulaku, kde se pozemská část jeho posádky krátce spojuje s Tok’ry, aby vzápětí prošla skrz bránu na Zem.
• Dobytí SGC záškodnickým týmem „zvenku“ skrze Hvězdnou bránu a započetí evakuace příslušníků vedení IOA a velké části americké vlády.
• Začátek 1. fáze tzv. Bitvy o Zemi, kde na straně lidí stojí Odyssey, Apollo a Kutuzov v těsném závěsu s antickým křižníkem na palubě se ZPM a také Bra’tacem s několika Ha‘taky.
• Konec evakuace, kterou odmítl prezident Hayse i viceprezident Eastbound.
• Prohra 1. fáze Bitvy o Zemi v neprospěch pozemšťanů, zničení všech jejich lodí kromě BC-303 Kutuzov, která nevysvětlitelně mizí v HP a pád antického křižníku i se ZPM na pevninu nedaleko Washingtonu, D.C.
  
• Mezitím trojice šéfa štábu náčelníků Generála Page, jeho dcery doktorky Houstonové a majora Brookse přemýšlí nad tím, jak dostat ZPM včas do Pegasu, aby jim Atlantis mohla pomoct. Problém však vznikne, když se třetí modul zřítí spolu s antickým křižníkem na místo, odkud ho bez možnosti transportu a využití ostatních lodí nelze žádným způsobem dostatečně rychle dostat. Na to generál Page přichází s možností řešení v podobě využití přísně utajovaného antického stroje času. Toto následně rozvíjí jeho dcera, která přichází na plán dostat ZPM na Atlantis včas díky stroji, čímž se naproti výrazné změny historie předejde možnému časovému paradoxu změnou budoucnosti v podobě včasného příletu Atlantis.
• Přesun rychle zformovaného týmu majora Brookse, doktorky Houstonové a kapitána Caina se stíhači F-302 do A51, krátce potom co je ZPM transportováno z SGC do Galaxie Pegasus, po čemž je celý Cheynnský komplex zničen z oběžné dráhy Ba‘alem.
• Nikým nepozorované získání kontroly nad Daedalem v Galaxii Pegasus a výhra v následně událé „2. Bitvě o Atlantis“, při níž je rozprášena a rozehnána většina wraithské flotily. Atlantis vykládá Cestovatele na stanoviště alfa a s pomocí trojice ZPM začíná vyrábět dokonce Drony na cestě k Zemi.
  
• Tým vyslaný do A51 přichází na změnu umístění stroje času do tajného výzkumného centra na okraji metropole D.C. Protože se v tuto dobu již nedá s nikým v té oblasti spolehlivě spojit, sami vyráží dál znovu v letounech F-302, krátce po čemž je podobně jako SGC zničena stále se bránící Oblast 51.
• Veřejné odhalení programu Hvězdné brány a okolností vedoucí k prohře v Bitvě o Zemi prezidentem spojených států Haysem, kterého k tomu přinutí Ba’al.
• Začátek provádění tzv. špinavých obchodů se smrtí mezi Ba’alem a prezidentem Haysem, jenž obětováním několika základen zabraňuje destrukci jednoho velkoměsta po druhém, což by se stalo, pokud by to odmítl udělat.
• „RFS Kutuzov“ vyráží ze stínu trpasličí planety Pluta, kde celou dobu opravovala své škody, aby se neúspěšně pokusila zabránit zničení tajného vládního krytu na okraji Moskvy. To se nedaří a oni musí v následujícím střetu zničit jeden z posledních třech Ba’alových křižníků u Země, aby v závěsu s dalším mohli uniknout do Hyper prostoru.
• Sub-prostorovou komunikací se kapitán ruského plavidla domlouvá s Jaffy a dohromady si tak mohou velmi účinně poradit s jejich pronásledovateli, aby se spojili a společně vyrazili k Super bráně.
• Dobití Super brány s poloviční původní ostrahou, jejíž část byla předtím odvelena k Zemi. Ke všemu se k Rusům s Jaffy připojují Tok’rové s jejich orijským křižníkem, jež uloupili na konci Bitvy o Zemi.
• Komunikace jednotek u Super brány s Atlantidou, po jejímž velení chtějí, aby jim pomohli se znovu zablokováním jediného účinného spojení Mléčné dráhy s Galaxií Ori. Ta má přijít, nýbrž tak, že se tam Atlantis ihned vydá a pokusí se ji zničit, zatímco oni se zbaví křižníků na orbitě Země a přečkají tam všechny útoky, dokud nedorazí posily.
• Problém v přesunu týmu vyslanému pro stroj času. Ten je sice vyřešen, ale způsobuje prozrazení „proti-okupačních“ úmyslů prezidenta a jeho následnou smrt spolu s dalšími bezmála 5 miliony lidí ve zničeném Washingtonu jako důrazné varování celému světu.
• Spojení viceprezidentovy „diplomatické“ kolony s týmem majora Brookse nedaleko zničeného D.C. a začátek nutných úprav stroje času k jeho správnému fungování.
• Zmocnění se ZPM na palubě zříceného antického křižníku útokem orijských leteckých a výsadkových jednotek.
• Znovuzískání ZPM ještě, než se ho křižákům daří odvézt pryč, a jeho přesun ke stroji času.
• Úspěšné skončení 2. fáze Bitvy o Zemi posádkou Kutuzovu a pozemskými spojenci, k nimž se ještě posléze přidává na pomoc vyslaný Daedalus, jehož velitel se dále ujímá velení bitev.
• Zničení druhé Super brány prostřednictvím Dronů z Atlantis během aktivace jejího horizontu.
• Začátek 3. fáze Bitvy o Zemi, při které kvůli na Zem směřujícímu útoku předčasně startuje stroj času na palubě pouze s jeho pilotem, kapitánem Cainem, a také včasný transport viceprezidenta, majora a doktorky na palubu Kutuzovu.
• Atlantis zabraňuje zničení velmi oslabeného Daedala a ruské BC-303 v podobné situaci, načež je bere pod svá křídla, zatímco se novými Drony stará o zbytek orijských křižníků.
• Jaffové v čele s Teal’cem dopadli posledního vládce soustavy Ba’ala na palubě jediného zbylého orijského plavidla.
• Vítězství v poslední fázi Bitvy o Zemi a transport Ba’ala do cely na Atlantis.
• Neúspěch v zastavení průletu bránou Goa’uldky s uměle implantovaným genem ATA, jejíž tělo, patřící doktorce Kellerové, ho původně odmítlo. Jejím prostřednictvím symbiont následně ukradl plně nabitý antický osobní štít a i s ním nakonec zmizel skrz bránu uloupeným atlanským Jumperem.
• Přistání Atlantis v zálivu nedaleko Manhattanu v New Yorku a tím oficiální vyhlášení konce série událostí později nazvané jako „Jednodenní“ nebo také „24-hodinová krize“.

Pro ty, kteří nečetli povídku nebo její konec je důležité přečíst si i epilog k 1. sezóně (tady).

Jinak tu lidi pořád čekám na někoho, kdo si aspoň vzpomene na moment (ne-li celej díl), kterej se mu nejvíc líbil, nějak jste na mě zapoměli...