Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
Část druhá
Jeden z dalších incidentů, kterých se Zuzana a playboy zúčastnili, se odehrál v jídelně. Před zraky mnoha doktorů a vojáků. Kapitán se musela zachovat jako velitel, aby ujistila ostatní, že je to stále ona, kdo je tu pánem. Všechno začalo tím, že se Smith rozhodl o vyřízení účtů ohledně její rány pěstí.
„To by stačilo, vojáku! Jméno, hodnost,“ zavrčela znovu kapitán. Muž naproti ní, o hlavu větší než ona, si zkřížil ruce na prsou. „Nebudu to opakovat dvakrát. Jako váš vojenský velící si vyprošuji takové chovaní!“ štěkla. Neodpověděl, jen mlčel. Snažil se ji vyprovokovat. „Tak naposledy, jméno a hodnost…nechtěje po mně, abych vás nahlásila.“
„Já bych po vás mohl chtít to samé, na vaší uniformě nevidím, že byste byla vyšší hodnosti než já,“ pousmál se. V tuhle chvíli celá jídelna zalapala po dechu. Ne, že by se Zuzany báli, věděli, že štěká, a nekouše. Jenže jeden nikdy nevěděl. „Navíc, byla jste to vy, kdo mě posledně napadnul.“
„Překročil jste moji trpělivost, mladý pane!“ smekla mu drobnou poklonu. „Víte co, já si vás najdu v záznamech! Nemám čas jen na vaše vrtochy! Ještě jeden přestupek a frčíte na Zem dřív, než by vás stihl vysát Wraith.“
„Vážně?“ zeptal se, avšak veškerá jistota v jeho hlase pomalu mizela. „Nikdo vám neuvěří…“
„Ale ano, uvěří. Mně zajisté, s vámi budou mít problém. Končím, pěkný den,“ zavrčela a otočila se. Nemělo cenu se tímto podivným invididuem zabývat. Udělala krok. Slyšela někoho, kdo na ni volal. Otočila se nazpět. Tak tak stihnula uhnout před pěstí. Tou, kterou jí Bob sliboval.
Než stihla udělat něco dalšího, tak se před ni vrhnul jeden z nováčků. Vykryl playboyovu ránu a srazil jej na zem. Petersonová stála neschopna pochybu. Tohle se jí nikdy nestalo, aby před ní neznámí vojáci skákali a nechali se dobrovolně mlátit. Více se nestalo. Přiběhla ochranka v čele s Sheppardem, který ten den měl službu.
„Proboha, kapitáne!“ vykřikl John. Muž na zemi zbledl, myslel si, že ta malá hnědovláska je jen nějaká vojanda. Podplukovník však pokračoval: „To se nedokážete jeden den obejít bez rvačky?“ Poslední slova vojenského velitele zněla spíše zoufale než rýpavě. No, hold byla kapitán taková, jaká byla.
Hnědovláska se zmohla jen na nějakou hloupou odpověď a odešla. O pár hodin později si zavolala Covena. Nabídla mu místo ve svém týmu. Rozhodla se již dávno, ale celý incident vše ještě víc uspěchal. Nehodlala se radit s ostatními, prostě jim to oznámí. Po více jak dvou měsících byl tým Petersonové konečně plně obsazený.
Déšť i vítr se zmírnili. Chlad se stal vlezlejším. Zuzana si přitáhla deku více k tělu. Opřela se o stěnu Jumperu a skrčila si nohy. Nezajímalo ji, že celé sedadlo zašpinila. Pozorovala zvedající se mlhu a kapky padající ze stěny lodi. Uklidňovalo ji to.
Zvláštní na její osobě bylo, že nikdo nedokázal přesně předpovědět chování, které bude následovat dané situaci. Nikdo nedokázal číst v její tváři či očích a pokud opravdu existoval člověk, který to dokázal, tak tam po většinu času četl jen zmatek. Zuzana se nepovažovala za velitele a už vůbec ne za dobrého. Proč by jinak dovolila zemřít tolika lidem? Odfrkla si. Velitel je od toho, aby velel. To ona nedokázala, chybovala. Možná někdy v minulosti dokázala něco velkého, jenže to skončilo smrtí nepřítele. Smrt se jí lepila na paty a pomalu ji doháněla. Brzy navštíví i ji, klidně si vsadí ve vítězství Smrtky.
„Madam, asi bych vás měl upozornit na to, že jsem smolař,“ prohodil Coven. Kapitán a zbytek týmu se zasmáli.
„Buďte v klidu, to jsme my všichni. Díky mé maličkosti jsme každý den v problémech až po uši,“ upozornila na drobný fakt velící. Usmála se. Nikdy by nečekala, že nový přírůstek v jejím týmu tak rychle zapadne. Čekala od Scotta odtažitost a ze strany Andyho nedůvěru. Nic z toho nenastalo. Oba dva muži se jej ujali a rychle mu vysvětlili chod celého jejich ´společenství´. Zasvětili jej do tajů jejich rituálů a hlavně mu vysvětlili, jak jednat se Zuzanou. Normálně by nechali nováčka, aby se několikrát spálil. James Coven v sobě musel mít něco zvláštního. Lidi se kolem něj měnili. Vyzařoval z něj optimismus a přitom se sám považoval za pesimistu.
„Takže, když to vezmeme kolem a kolem, tak mě nezabijete, když se něco podělá?“ zjišťoval James.
„Ne, jen vám utrhnu nohy.“ Po tomhle se rozesmáli. Nutno podotknout, že první jejich mise v tomhle složení skončila fiaskem, ale nikomu se nic vážného nestalo. Všechno dobře klapalo do doby, než přišla pohroma, která pro všechny znamenala ránu.
Nad planetu snesla noc. Vyšly hvězdy. Třpytily se na černém sametu. Bezmračná obloha slibovala nový a teplý den. Vzduch se deštěm vyčistil.Od moře se táhla mlha a obklopovala všechno, co měla v dosahu. Nesla sebou podivné zvuky a chlad.
Zuzana Petersonová se přetočila na boku a přitáhla si deku blíže k tělu. Mokré oblečení jí neprospělo, chvěla se zimou. Naštvaně se posadila a svlékla si alespoň tričko. Potřebovala na chvíli zamhouřit oči. Zamotala se do provlhlé přikrývky a rozkašlala se. Začala sledovat jednu ze stěn.
„Proč proboha jdou po nás?“ zakřičel zděšeně James. Střelil nejbližšího Wraitha, který se řítil proti kapitánovi.
„Protože dlouho nejedli a navíc jsou naštvaní na všechny z Atlantis!“ štěkl Green, „no tak, Petersonová, nezdržuj!“ Snažil se přivolat velící, která se nacházela vzadu. Něco šmodrchala u cesty.
„Ticho a padejte!“ Více se od ní nedozvěděl. Radši poslechnul. Ještě viděl, jak ji ostatní kryjí, ale sám běžel k bráně. Někdo tu adresu musí zadat. Zbývalo mu sotva pár metrů, když se ozval výbuch. Zarazil se a otočil. K němu běžela Zuzana, Scott a Coven. Všichni se usmívali, za nimi se valil hustý černý dým. Konečně muži došlo, co jeho velící u té cesty dělala. Připravovala nálož na pokus Wraithy naučit létat, jak tomu říkala ona. Dlouho se nad tím nerozmýšlel, musel běžet dál. Byl naštvaný. Někdo totiž musel prozradit jejich misi. Ti Wraithové tu dopoledne nebyli!
Všichni zpomalovali a kontrolovali stav pronásledovatelů. Zarazili se, nikdo tam nebyl. Zuzana se zamračila. Udělala pár kroků v před. Chtěla zjistit, co se děje. To jí zachránilo. Kolem ní něco proletělo. Otočila se. Coven ležel na zemi a klepal se. Sklonila se nad ním. V krku měl nějakou střelu. Vypadalo to jako uspávadlo. Tak tak jej odtáhli na Atlantis. Už tenkrát bylo pozdě na záchranu, jed působil rychleji, než se zprvu zdálo.
Slunce vysvitlo. Z vysílačky v Jumperu se ozýval šum a volání. Zuzana se trhnutím probudila a spadla na zem. Zamumlala něco o nechutně tvrdých sedačkách. Promnula si oči a doplazila se do přední části lodi.
„Kapitáne Petersonová?“ Hlas patřil Davidu Scottovi.
„Hmm?“ zamručela do vysílačky. Rukou si přičísla slehlé vlasy. Všechno jí bolelo. Nohy asi nejvíce. Vypadalo to, že si natáhla i ty svaly o kterých neměla ani ponětí.
„Je sedm hodin. Chtěla jste, abych vás vzbudil.“
„Díky, za hodinu budu nazpět.“
„Všechno v pořádku?“ staral se mariňák. Nerad to přiznával, avšak měl strach. Netušil, co bude Zuzana na pevnině vyvádět.
„V největším,“ ujistila jej ospale.
Žena se poté vydala nazpět domů. Musela se připravit na pohřeb. Tedy na to, jak pošle několikátou rakev bránou s dopisy pro rodiče. Na tohle si nikdy nezvykla a asi nikdy nezvykne.
„Madam, žádám vás, abyste tam neletěla,“ prosil ji David.
„Ne,“ odpověděla mu klidně. Otočila se a pomalu vyrazila k hangáru. Nevšímala si lidí okolo. Poletí na pevninu. Podle nejnovějších předpovědí se tam žene déšť. Tím lépe pro ni.
„Sama nikam nepoletíte,“ zaznělo vedle ní. Kapitán se podivila, jak je David otravný.
„Jsou věci, které si musím urovnat. Na tohle je lepší být sám...“ Zuzana se pohledem přesvědčila, že to pochopil.
„Můžu pro vás alespoň něco udělat?“
„Vzbuďte mě vysílačkou zítra v sedm, prosím.“ Opravdu odešla a na jakékoliv volání nezastavila ani se neotočila. Jak říkala, jsou věci, které si musí napřed v sobě uspořádat.
Během cesty Jumperem vzpomínala na rady jejího tehdejšího velitele. Jakže to bylo? ´Špatný velitel nemá svědomí a ještě horší chybuje.´ Tak nějak to možná mohlo znít…
Smuteční obřad se konal u brány. Všichni vojáci měli na sobě uniformu, doktoři saka a doktorky šaty. Nikdo nic neřekl. Čekali na proslov. Člověk, který to měl vše na starosti, se pomalým krokem postavil k rakvi. Smutně se usmál. Upravil si uniformu. Zuzana pohledem vyhledala doktora McKaye, jednu z jistot, kterou měla. Bála se pohlédnout na kohokoliv ze svého týmu. Později snad ano, ale teď ne.
„James Coven byl…“ odmlčela se, Rodney ji úsměvem vyzval k pokračování, „skvělý člověk. Moc toho nenamluvil, ale dokázal se vždy postavit za slabší a…“ zavřela oči, „…nenáleží mi, abych o něm něco říkala. Neznala jsem ho a myslím, že bych jej nikdy nepoznala. Byla jsem jeho velící, která jej zklamala. Chyby nedokážeme napravit, ale stále máme možnost volby. Coven si vybral. Tohle byla jeho volba a my se ji budeme muset naučit respektovat…“
„Kde jsou ti zatracení zdravotníci!“ zakřičela Petrsonová. Poklekla vedle vojáka a chytla ho za ruku. „Jsme tu, nenecháme tě v tom,“ zašeptala a pohladila jej po hlavě. Muž se usmál. Zakuckal se. Z úst mu vytekl tenký pramínek krve. „Greene, ty zdravotníky!“ štěkla na Andyho a dál si jej nevšímala. Celý svět se stáhnul kolem umírajícího.
„Madam,“ zašeptal James. Hnědovláska se k němu naklonila. „Nechtě mě jít,“ poprosil. Žena zbledla. V zelených očích se zaleskly slzy.
„Ne, já nemůžu,“ odpověděla, „nenechám tě umřít!“ Doslova křičela. Nemohla mu vyplnit poslední přání. Jenže všechna její snaha byla marná. Stisk druhé ruky povolil. Mužovy oči se zavřely a dech vymizel. Hlava mu klesla na bok.
„Ne!“ zaznělo zoufale z ženiných úst. Začala provádět masáž srdce a umělé dýchaní. „No tak, dělej…prosím, tohle ne…“ opakovala zbytečně. Pokoušela se udělat z pravdy lež. Přála si, aby dokázala vrátit čas. Cítila na svých ramenou něčí ruce. Setřásla je. Věnovala se muži, který nevstane.
Tentokrát neplakala, uklidnila se. Vstala, jako by šlo o něco běžného. V rukou křečovitě svírala Jamesovy známky. Zaryly se jí do dlaní. Krev kapala na podlahu. Neuvědomovala si sílu, kterou do stisku vložila. Nedokázala ovládnout vztek, myšlenky a bolest…
KONEC
Jeden z dalších incidentů, kterých se Zuzana a playboy zúčastnili, se odehrál v jídelně. Před zraky mnoha doktorů a vojáků. Kapitán se musela zachovat jako velitel, aby ujistila ostatní, že je to stále ona, kdo je tu pánem. Všechno začalo tím, že se Smith rozhodl o vyřízení účtů ohledně její rány pěstí.
„To by stačilo, vojáku! Jméno, hodnost,“ zavrčela znovu kapitán. Muž naproti ní, o hlavu větší než ona, si zkřížil ruce na prsou. „Nebudu to opakovat dvakrát. Jako váš vojenský velící si vyprošuji takové chovaní!“ štěkla. Neodpověděl, jen mlčel. Snažil se ji vyprovokovat. „Tak naposledy, jméno a hodnost…nechtěje po mně, abych vás nahlásila.“
„Já bych po vás mohl chtít to samé, na vaší uniformě nevidím, že byste byla vyšší hodnosti než já,“ pousmál se. V tuhle chvíli celá jídelna zalapala po dechu. Ne, že by se Zuzany báli, věděli, že štěká, a nekouše. Jenže jeden nikdy nevěděl. „Navíc, byla jste to vy, kdo mě posledně napadnul.“
„Překročil jste moji trpělivost, mladý pane!“ smekla mu drobnou poklonu. „Víte co, já si vás najdu v záznamech! Nemám čas jen na vaše vrtochy! Ještě jeden přestupek a frčíte na Zem dřív, než by vás stihl vysát Wraith.“
„Vážně?“ zeptal se, avšak veškerá jistota v jeho hlase pomalu mizela. „Nikdo vám neuvěří…“
„Ale ano, uvěří. Mně zajisté, s vámi budou mít problém. Končím, pěkný den,“ zavrčela a otočila se. Nemělo cenu se tímto podivným invididuem zabývat. Udělala krok. Slyšela někoho, kdo na ni volal. Otočila se nazpět. Tak tak stihnula uhnout před pěstí. Tou, kterou jí Bob sliboval.
Než stihla udělat něco dalšího, tak se před ni vrhnul jeden z nováčků. Vykryl playboyovu ránu a srazil jej na zem. Petersonová stála neschopna pochybu. Tohle se jí nikdy nestalo, aby před ní neznámí vojáci skákali a nechali se dobrovolně mlátit. Více se nestalo. Přiběhla ochranka v čele s Sheppardem, který ten den měl službu.
„Proboha, kapitáne!“ vykřikl John. Muž na zemi zbledl, myslel si, že ta malá hnědovláska je jen nějaká vojanda. Podplukovník však pokračoval: „To se nedokážete jeden den obejít bez rvačky?“ Poslední slova vojenského velitele zněla spíše zoufale než rýpavě. No, hold byla kapitán taková, jaká byla.
Hnědovláska se zmohla jen na nějakou hloupou odpověď a odešla. O pár hodin později si zavolala Covena. Nabídla mu místo ve svém týmu. Rozhodla se již dávno, ale celý incident vše ještě víc uspěchal. Nehodlala se radit s ostatními, prostě jim to oznámí. Po více jak dvou měsících byl tým Petersonové konečně plně obsazený.
Déšť i vítr se zmírnili. Chlad se stal vlezlejším. Zuzana si přitáhla deku více k tělu. Opřela se o stěnu Jumperu a skrčila si nohy. Nezajímalo ji, že celé sedadlo zašpinila. Pozorovala zvedající se mlhu a kapky padající ze stěny lodi. Uklidňovalo ji to.
Zvláštní na její osobě bylo, že nikdo nedokázal přesně předpovědět chování, které bude následovat dané situaci. Nikdo nedokázal číst v její tváři či očích a pokud opravdu existoval člověk, který to dokázal, tak tam po většinu času četl jen zmatek. Zuzana se nepovažovala za velitele a už vůbec ne za dobrého. Proč by jinak dovolila zemřít tolika lidem? Odfrkla si. Velitel je od toho, aby velel. To ona nedokázala, chybovala. Možná někdy v minulosti dokázala něco velkého, jenže to skončilo smrtí nepřítele. Smrt se jí lepila na paty a pomalu ji doháněla. Brzy navštíví i ji, klidně si vsadí ve vítězství Smrtky.
„Madam, asi bych vás měl upozornit na to, že jsem smolař,“ prohodil Coven. Kapitán a zbytek týmu se zasmáli.
„Buďte v klidu, to jsme my všichni. Díky mé maličkosti jsme každý den v problémech až po uši,“ upozornila na drobný fakt velící. Usmála se. Nikdy by nečekala, že nový přírůstek v jejím týmu tak rychle zapadne. Čekala od Scotta odtažitost a ze strany Andyho nedůvěru. Nic z toho nenastalo. Oba dva muži se jej ujali a rychle mu vysvětlili chod celého jejich ´společenství´. Zasvětili jej do tajů jejich rituálů a hlavně mu vysvětlili, jak jednat se Zuzanou. Normálně by nechali nováčka, aby se několikrát spálil. James Coven v sobě musel mít něco zvláštního. Lidi se kolem něj měnili. Vyzařoval z něj optimismus a přitom se sám považoval za pesimistu.
„Takže, když to vezmeme kolem a kolem, tak mě nezabijete, když se něco podělá?“ zjišťoval James.
„Ne, jen vám utrhnu nohy.“ Po tomhle se rozesmáli. Nutno podotknout, že první jejich mise v tomhle složení skončila fiaskem, ale nikomu se nic vážného nestalo. Všechno dobře klapalo do doby, než přišla pohroma, která pro všechny znamenala ránu.
Nad planetu snesla noc. Vyšly hvězdy. Třpytily se na černém sametu. Bezmračná obloha slibovala nový a teplý den. Vzduch se deštěm vyčistil.Od moře se táhla mlha a obklopovala všechno, co měla v dosahu. Nesla sebou podivné zvuky a chlad.
Zuzana Petersonová se přetočila na boku a přitáhla si deku blíže k tělu. Mokré oblečení jí neprospělo, chvěla se zimou. Naštvaně se posadila a svlékla si alespoň tričko. Potřebovala na chvíli zamhouřit oči. Zamotala se do provlhlé přikrývky a rozkašlala se. Začala sledovat jednu ze stěn.
„Proč proboha jdou po nás?“ zakřičel zděšeně James. Střelil nejbližšího Wraitha, který se řítil proti kapitánovi.
„Protože dlouho nejedli a navíc jsou naštvaní na všechny z Atlantis!“ štěkl Green, „no tak, Petersonová, nezdržuj!“ Snažil se přivolat velící, která se nacházela vzadu. Něco šmodrchala u cesty.
„Ticho a padejte!“ Více se od ní nedozvěděl. Radši poslechnul. Ještě viděl, jak ji ostatní kryjí, ale sám běžel k bráně. Někdo tu adresu musí zadat. Zbývalo mu sotva pár metrů, když se ozval výbuch. Zarazil se a otočil. K němu běžela Zuzana, Scott a Coven. Všichni se usmívali, za nimi se valil hustý černý dým. Konečně muži došlo, co jeho velící u té cesty dělala. Připravovala nálož na pokus Wraithy naučit létat, jak tomu říkala ona. Dlouho se nad tím nerozmýšlel, musel běžet dál. Byl naštvaný. Někdo totiž musel prozradit jejich misi. Ti Wraithové tu dopoledne nebyli!
Všichni zpomalovali a kontrolovali stav pronásledovatelů. Zarazili se, nikdo tam nebyl. Zuzana se zamračila. Udělala pár kroků v před. Chtěla zjistit, co se děje. To jí zachránilo. Kolem ní něco proletělo. Otočila se. Coven ležel na zemi a klepal se. Sklonila se nad ním. V krku měl nějakou střelu. Vypadalo to jako uspávadlo. Tak tak jej odtáhli na Atlantis. Už tenkrát bylo pozdě na záchranu, jed působil rychleji, než se zprvu zdálo.
Slunce vysvitlo. Z vysílačky v Jumperu se ozýval šum a volání. Zuzana se trhnutím probudila a spadla na zem. Zamumlala něco o nechutně tvrdých sedačkách. Promnula si oči a doplazila se do přední části lodi.
„Kapitáne Petersonová?“ Hlas patřil Davidu Scottovi.
„Hmm?“ zamručela do vysílačky. Rukou si přičísla slehlé vlasy. Všechno jí bolelo. Nohy asi nejvíce. Vypadalo to, že si natáhla i ty svaly o kterých neměla ani ponětí.
„Je sedm hodin. Chtěla jste, abych vás vzbudil.“
„Díky, za hodinu budu nazpět.“
„Všechno v pořádku?“ staral se mariňák. Nerad to přiznával, avšak měl strach. Netušil, co bude Zuzana na pevnině vyvádět.
„V největším,“ ujistila jej ospale.
Žena se poté vydala nazpět domů. Musela se připravit na pohřeb. Tedy na to, jak pošle několikátou rakev bránou s dopisy pro rodiče. Na tohle si nikdy nezvykla a asi nikdy nezvykne.
„Madam, žádám vás, abyste tam neletěla,“ prosil ji David.
„Ne,“ odpověděla mu klidně. Otočila se a pomalu vyrazila k hangáru. Nevšímala si lidí okolo. Poletí na pevninu. Podle nejnovějších předpovědí se tam žene déšť. Tím lépe pro ni.
„Sama nikam nepoletíte,“ zaznělo vedle ní. Kapitán se podivila, jak je David otravný.
„Jsou věci, které si musím urovnat. Na tohle je lepší být sám...“ Zuzana se pohledem přesvědčila, že to pochopil.
„Můžu pro vás alespoň něco udělat?“
„Vzbuďte mě vysílačkou zítra v sedm, prosím.“ Opravdu odešla a na jakékoliv volání nezastavila ani se neotočila. Jak říkala, jsou věci, které si musí napřed v sobě uspořádat.
Během cesty Jumperem vzpomínala na rady jejího tehdejšího velitele. Jakže to bylo? ´Špatný velitel nemá svědomí a ještě horší chybuje.´ Tak nějak to možná mohlo znít…
Smuteční obřad se konal u brány. Všichni vojáci měli na sobě uniformu, doktoři saka a doktorky šaty. Nikdo nic neřekl. Čekali na proslov. Člověk, který to měl vše na starosti, se pomalým krokem postavil k rakvi. Smutně se usmál. Upravil si uniformu. Zuzana pohledem vyhledala doktora McKaye, jednu z jistot, kterou měla. Bála se pohlédnout na kohokoliv ze svého týmu. Později snad ano, ale teď ne.
„James Coven byl…“ odmlčela se, Rodney ji úsměvem vyzval k pokračování, „skvělý člověk. Moc toho nenamluvil, ale dokázal se vždy postavit za slabší a…“ zavřela oči, „…nenáleží mi, abych o něm něco říkala. Neznala jsem ho a myslím, že bych jej nikdy nepoznala. Byla jsem jeho velící, která jej zklamala. Chyby nedokážeme napravit, ale stále máme možnost volby. Coven si vybral. Tohle byla jeho volba a my se ji budeme muset naučit respektovat…“
„Kde jsou ti zatracení zdravotníci!“ zakřičela Petrsonová. Poklekla vedle vojáka a chytla ho za ruku. „Jsme tu, nenecháme tě v tom,“ zašeptala a pohladila jej po hlavě. Muž se usmál. Zakuckal se. Z úst mu vytekl tenký pramínek krve. „Greene, ty zdravotníky!“ štěkla na Andyho a dál si jej nevšímala. Celý svět se stáhnul kolem umírajícího.
„Madam,“ zašeptal James. Hnědovláska se k němu naklonila. „Nechtě mě jít,“ poprosil. Žena zbledla. V zelených očích se zaleskly slzy.
„Ne, já nemůžu,“ odpověděla, „nenechám tě umřít!“ Doslova křičela. Nemohla mu vyplnit poslední přání. Jenže všechna její snaha byla marná. Stisk druhé ruky povolil. Mužovy oči se zavřely a dech vymizel. Hlava mu klesla na bok.
„Ne!“ zaznělo zoufale z ženiných úst. Začala provádět masáž srdce a umělé dýchaní. „No tak, dělej…prosím, tohle ne…“ opakovala zbytečně. Pokoušela se udělat z pravdy lež. Přála si, aby dokázala vrátit čas. Cítila na svých ramenou něčí ruce. Setřásla je. Věnovala se muži, který nevstane.
Tentokrát neplakala, uklidnila se. Vstala, jako by šlo o něco běžného. V rukou křečovitě svírala Jamesovy známky. Zaryly se jí do dlaní. Krev kapala na podlahu. Neuvědomovala si sílu, kterou do stisku vložila. Nedokázala ovládnout vztek, myšlenky a bolest…
KONEC
Další povídka bude...slibuji, že jo
. Ještě fotky vložím až přijde ta správná chvíle 
Modré oči? Nenene! Ona je má zelený, ta herečka 
