SG: Povídky od M. - Rychlá záchrana...

Opravdu nerad sem to ZASE já kdo se musí zeptat, ale, nebyla by další povídka

tak ja ti odpovim....nebyla....Mooony si vali sunky v Beskydech

Další povídka bude až bude, co víc mám říct? Nevím, kdy bude... napsaná je, ale chce korekci.

Mac: Ti dám válet šunky až ti bude zle!

Pro nedočkavce:

Toto je spoiler!!!:

Bude to psycho... hahaha...toho jsem vám zase řekla

Další povídka bude, až já budu chtít No a teď vážně. Lidičky, já chápu, že máte absťák, ale pochopte, že i korektoři jsou jenom lidi. Končí mi teď semestr, takže mám fůru jiných povinností, které jsou naneštěstí přednější. No, pokud se mi ty povinnosti podaří splnit brzo, nebo se během jejich plnění budu chtít odreagovat, tak by mohla být brzo, ale pokud ne, nastane horší scénář, a to, že z mých drápů se povídka dostane až počátkem května. Tímto se rovnou omlouvám i Mooony za zdržování, ale vážně to můžu ovlivnit jen minimálně. Holt toho na nás ve škole hází moc. No, aspoň si na vás Mooony může vytvořit zásobu

Doporučuju DOČASNĚ vyměnit korektora za něko kdo nemá tolik jiný práce a povídky by tim pádem byli opravené dříve. Kdo je PRO

tak jestli tohle nebylo myšleno jako hodně tvrdá ironie, tak to je vážně moc... Ne všichni mají čas jen na to, aby dělali korekturu.(třebas já vím, že se od ní o víkendu skoro nehnu, ale to sem nepatří)

TAK A DOST ! Tohle přesahuje už všechno! Chápu, že chce povídku brzo, ale Eleira toho má opravdu hodně. Já sotva taky stíhám. KOKOREKTORA NEHODLÁM A NEVYMĚNÍM doufám, že jsem se vyjádřila jasně. Dark Angel má pravdu. Tohle je buďto hodně špatný vtip, a nebo hloupá ironie. A taky ještě můžu hrozit celkem katastrofickým scénářem, Zuzanu zabiju a budu se věnovat škole...

to Eleira: Nemáš se za co omlouvat. Hlavně ať všechno dobře zvládneš Času dost

Tak jsem zase tu . Pokud jsem vás ještě neodradila, tak to mám další povídku. Opět je rozdělená na dvě části. Je krátká a hlavní postavou je Zuzana. Jmenuje se: Nebyla to tvá volba
Tak přeji pěkné počtení a kritiku ocením.
Ještě děkuji Eleiře za korekci.

Nebyla to tvá volba…

část první

„Jsem velitel, zodpovídám za každého ve svém týmu. Nikoho nenechám zemřít. Nikdo nezemře bez mého dovolení. Nechci mít výčitky svědomí jen pro to, že neposlechnete rozkaz…“

Pevnina na planetě s Antickým městem vypadala obyvatelně, přesto tam nikdo netrávil více času, než musel. Naháněla všem tak trochu strach. Jediní lidé, co tam vydrželi více jak týden, byli vědci. Jenže v tuto dobu se tam nikdo nenacházel a ani neměl. Přesto tu přistál Jumper, antická průzkumná loď, několik set let stará a stále držela vcelku.
Netrvalo dlouho a z lodi vystoupila žena. Nebyla nikterak vysoká. Drobná, hubená, menší postava. Světlehnědé dlouhé vlasy měla svázané do copu. Zelené oči vypadaly prázdně, jako by hleděly kamsi do dálky. Nepřítomný pohled odrážel její pocity. Cítila bolest, svíravou, nekonečnou. Nedokázala se jí zbavit. Drtila ji. Tlačila na hrudník a ona se nedokázala ani pořádně nadechnout. Lapala po dechu jako tonoucí, jenže žádný kyslík nenacházela.
Schylovalo se k prudkému dešti. Zuzana si protřela holé paže. Chlad se jí dostal až na kosti, i když bylo léto. Ignorovala to. Měla na sobě jenom kanady, kalhoty z misí a tričko bez rukávů. Ze zbraní měla k pasu připevněný pouze nůž, nic víc. Zbytek výstroje zůstal na Atlantis. Vyběhla kamsi do lesa, směrem k moři na útes. Jumper nechala otevřený a nechráněný.
Pravděpodobně neviděla ani cestu před sebou, ani míhající se stromy okolo ní. Prostě běžela. Co nejdále ode všech a ode všeho. Snažila se co nejvíce unavit. Najednou pocítila tolik energie, a tak ještě více zrychlila. Měla pocit, že běží pomalu, jako by šla.
Začalo pršet. Dešťová voda dopadala na ztvrdlou zem. Napřed jen drobně kapalo, později se nevinný deštík změnil v průtrž mračen, která nebrala konce. Listy dávno ztratily schopnost ochrany před deštěm. Zuzana, která už neběžela, ale spíše čvachtala v bahně, byla promoklá až na kůži. Veškeré oblečení mohla ždímat. Nevnímala to. Musela dál, co nejrychleji. Levá noha míjela pravou. Ruka střídala druhou. Vlasy se odrážely do zad. Kapitán zvedla levou nohu, avšak ta se zachytila o pravou. Spadla přímo do bláta. Nezvedla se. Ramena se jí roztřásla. Nechala déšť, aby jí bubnoval do zad.
V hlavě jí zněla jen jedna věta, neustále se opakovala dokola: „James Coven, byl skvělý člověk, přítel…“

„No tak, Greene, podívej se na tu bandu! Z nich si mám vybrat?“ zaprskala Petersonová na nováčky. „Jeden blbec vedle druhého a podívej, tam je dokonce i nový playboy!“ Prohlížela si se zájmem nového vojáka. Měl pěknou postavu, to ano, jenže moc ´velkej frajer´.
„Ale madam, někoho potřebujeme. David nám šílí a za chvíli úplně zcvokne,“ chlácholil ji Andy.
„To říkal i Lorne, ale, proboha živýho, tohle je tlupa faganů a ne vojáků!“ štěkla. Právě reagovala na to jak ´playboy´ plesknul jednu z doktorek po zadku.
„Ok, dobře, vzdávám se, toho chlapa nechci,“ přiznal a dál si přihlížel jiné. Oba hledali vhodného adepta. Osobní složky je ještě čekaly, avšak oni věřili v první dojem. Nenápadně prošli kolem skupinky. Nikdo si jich nevšímal. Vesele na sebe pokřikovali a neustále se naváželi do jednoho z nich. Ten v klidu stál a nad jejich vtípky pouze kroutil hlavou.
Zuzana s Andym se usmáli, vzpomněli si na léta v akademii. Zamířili pryč, tady toho moc nezmůžou. Vše nechají na Sheppardovi a Lornovi. Ať si s nimi udělají, co chtějí. Petersonová si jen vybere nového týpka do týmu. Který stejně během pár dnů zdrhne.

Vstala a celá od bahna se postavila na nohy. Skoro se jí podlomily. Kašlala na únavu a vyčerpání. Rozeběhla se dál. Musela pokračovat. Přeskakovala poražené stromy, padala na zem. Ruce měla poškrábané od křovisek. Promodralá kůže signalizovala chlad. V hlavě jí tepalo ponížení, stesk, vztek a bolest…všechny pocity se spojily v jedno a ona se stala bezradnou. Nevěděla, co dál.
Nakonec se zastavila u jednoho stromu. Opírala se o něj a zhluboka dýchala. Rozkašlala se. Promnula si zkřehlé ruce. Roztřásla se. Přitiskla si ruce blíže k tělu, získala tím alespoň trochu tepla. Nohy se jí podlomily a ona se svezla podél stromu. Dosedla na zem. Oči nepřítomně sledovaly okolí. Pokud jí tekly slzy, tak to nebylo poznat. Dešťové kapky, studené a křišťálové, nekonečně padaly z nebe. Zuzana si s povzdechem objala nohy a hlavu složila na kolena.

Major Lorne právě dotrénoval s Petersonovou. Pro něj to bylo chvilkové odreagování. Samozřejmě, je silnější a ke všemu chlap, nikdy by mu jeho ego nedovolilo nahlas vyslovit to, co si myslel. Zuzana mu pěkně dokázala naklepat zadek a popravdě i on jí. Přinejhorším se mohl kdykoliv vymluvit na to, že je gentleman a nechává jí, aby ho zmlátila.
Evan hodil ručník po zničené kapitánce. Smál se jí. Uznával, že na boj z blízka neměla, avšak její mušce se málo kdo vyrovnal. Dokázala být velmi přesná. Jendou to pocítil i na vlastní kůži.
Zuzana si prokřupala páteř a otřela si obličej.
„Jak to děláš, že já jsem vždycky zpocená jak to prasátko a ty jsi v pohodě,“ stěžovala si. Nejradši by se úplně vysvlékla a skočila do sprchy.
„No…jak bych ti to vysvětlil, jsem prostě trénovanější, mám více svalů a jsem chlap.“
„Teď jsi to celý objasnil…“ pronesla ironicky. „Jdeme jíst?“ radostně vyhrkla. Muž se zasmál. Znal ji moc dobře a věděl, že tohle je snad její úplně nejoblíbenější činnost…blázen. Dobrovolně a bez přemlouvání ji následoval do jídelny. Trénovali skoro dvě hodiny v kuse a od rána pobíhali po celé Atlantis.
Zuzana si nabrala nějaké jídlo. Nezkoumala, jak ho její společník pojmenoval. Potřebovala doplnit energii. Vypadala jako někdo, kdo týden nejedl, popravdě bylo tomu tak. Poslední týden vynechávala snídaně, obědy a nebo večeře, někdy dokonce i všechno najednou. S nováčky přibývalo stále více a více práce. Měla plný stůl stížností na nového městského playboye Boba Smitha. Jenže než vyřešila jedno, hned se jí objevily další dva problémy. Lorne to měl obdobně. Musel totiž většinu stížností vyřizovat a ještě chodil na mise. Posledně přišel o jednoho člena a čekalo se, že si vybere náhradu a to co nejrychleji. Někdy záviděli Sheppardovi. Jako jediný měl nejdéle trvající stabilní tým.
Major i kapitán se plíživým krokem vydali k nějakému hodně vzdálenému stolu. Neměli zájem o to, aby je někdo vyrušoval a nebo po nich něco chtěl. Přesně ve chvíli, kdy procházeli kolem stolu nováčků, se ozvalo plesknutí. Zuzana se zastavila v polovině kroku. Chvíli vypadala, jako by bojovala sama se sebou, ale nakonec to nechala plavat. Pro tuto chvíli měl opovážlivec štěstí, ani nevěděl jaké.

Netušila, jak se má zachovat. Snažila se utišit to zoufalé volání o pomoc. Chtěla ze sebe smít všechnu tu špínu, kterou měla na duši. Nestále se vracela k té chybě, kterou opět udělala. Krev na jejích rukou nešla dolů. Mohla si je umívat kolikrát chtěla a stále 0 ji tam viděla. Všechno jí bolelo. Bála se nadechnout. Sípavě lapala po dechu. Zelené oči se konečně naplnily slzami. Jedna z mnoha slz se snažila prodrat přes kapky vody. Proč nejde vrátit čas?

„Slyšel jsem, že nás rozhodí do týmů,“ ozval se kdosi ze skupinky nováčků. Major i kapitán zbystřili doslova v polovině sousta.
„Jo, já slyšel, že pokud budu mít velký štěstí, tak skončím u Lorna,“ ozval se druhý. V tuto chvíli hnědovlasá žena šťouchla do Evana. Poplácala jej po rameni ve znamení gratulace. To, co říkali, byla všeobecně známá věc. Lorne patřil mezi nejoblíbenější velitele.
„No, já bych radši chtěl k Petersonové!“ promnul si ruce playboy.
„Jsi masochista? Vždyť nám podplukovník radil, ať se jí vyhýbáme obloukem.“ V tuhle chvíli to byl major, kdo gratuloval. Na téhle pověsti si zelenoočka zakládala. Posledně vylekala párek nováčků, jedním z nich byl David Scott, takovým způsobem, že se jí opravdu vyhýbali.
„Ženská jako ženská, tak hrozná nebude, jak tvrdí. Každá je stejná,“ obohacoval ostatní o své poznatky Bob.
Evan se nahnul k Zuzaně a zašeptal: „To tě ještě nezná.“
„Pozná,“ zašeptala nazpět žena a ďábelsky se usmála. Však ona mu to plesknutí po zadku při nejbližší příležitosti vrátí. Chce maso? Bude ho mít!
Teď se celá skupinka začala zabývat mlčenlivým mladíkem. V klidu si četl a zdálo se, jako by jejich konverzace šla mimo něj. Nevzrušeně otočil stránku, ostatní oklamal, ale Zuzanu, které jej taky pozorovala, ne.
„No tak, Jamesi!“ šťouchnul do něj jeden z mariňáků. „Přestaň číst a taky se vyjádři.“ Černovlasý mladík založil knihu. Tmavé oči si prohlédly všechny v jídelně, dokonce i majora s kapitánem.
„Mně je to jedno. Tohle já nerozhoduju. Ať skončím, kde skončím, tak to bude můj tým. Nebudu si dělat naděje, že bych mohl být zařazen k Lornovi a nebo k Petersonové. Ti si spíš vyberou někoho, koho znají a můžou mu důvěřovat,“ řekl nahlas své myšlenky James. Prohrábnul si rukou delší vlasy a pohodlně se posadil na židli.
„Stále stejný pesimista,“ prohodil Bod ´playboy´.
„Lepší být pesimista, než si dělat falešné naděje,“ zavrčel a opět pokračoval v četbě. O dva stoly dál se Zuzana usmála. Tak to vypadalo, že má problém s výběrem vyřešený. Dojedla poslední sousto a počkala, až její nadřízený udělá to samé. Pak se společně vydali kolem ´nováčkovského´stolu pryč.
Ozvalo se znovu plesknutí. Zuzana se zastavila. Pevně stiskla čelisti. Evan od ní stál pouze dva kroky. Otočil se a čekal, až se pohne. Podle výrazu v ženině obličeji se začínal bát. Neviděl, co se stalo, ale začínal mít celkem jasnou představu. Kapitán odložila svůj tác na nedaleký stolek. Přišla těsně k Bobovi Smithovi a dala mu pěstí. Vložila do toho snad všechnu energii, kterou právě našla. Muž málem spadl ze židle, chytil se za hlavu a vykřikl.
„Můj zadek je majetek americké armády!“ štěkla hnědovláska. „Já rozhoduji, kdo na něj bude šahat a kdo ne! Naučte se své ruce držet na svých kolenou, vojáku, možná by vás to ušetřilo zbytečných problémů,“ zakončila své kázání. Promnula si klouby na pravé ruce. Pohlédla na Jamese Covena, který zadržoval smích a taky se usmála. Po té popadla svůj tác a nevzrušeně odpochodovala ven. Konečně si ulevila, jak jí ten chlap lezl krkem celý oběd.

Vstala prokřehlá, unavená a zmatená. Bláto smíval déšť. Dále musela postupovat opatrněji. Jednu chvíli se bořila po kolena a druhou šla po pevné půdě. Nakonec dorazila na místo, po kterém toužila. Obzor odrážel všechen její zmatek.
Stála na útesu. Pod ní mohlo být tak pět metrů. Vlny rozbouřené větrem a deštěm se zvadaly do výšek, o kterých kapitán ani nesnila. Ledový vítr, jak se slanou, tak se sladkou vodou, ji šlehal do tváří. Zhluboka dýchala. Rukama si zoufale zajela do vlasů. Začala křičet. Potřebovala to ze sebe dostat, všechno. V tom výkřiku bylo tolik zoufalství a bolesti, jenže ne vše, co cítila. Poklekla. Hlavu svěsila a vzlykavě se rozplakala. Nahlas, nikdo ji neposlouchal. A proč to všechno? Jako velitel zklamala, vlastně si připadala jako jeden velký omyl.

Tak tohle je...úžasné. Tahle část mi přišla sice o něco kratší (i když já mám co povídat), ale na druhou stranu byla nabušená událostmi.....
Jinak proč vždycky umírají ti nejlepší? ......

dokonalé....ostatně jako vždy....a ostatně jako vždy duchaplné hodnocení

Jen se zeptám:
Nebyl by náhodou další díl

Bude, určite bude . Trpezlivosť. Neviem, kde sa Mooony túla, ale už na nej pracovala. Takže určite bude, ale treba trpezlivo čakať

bylo by supr kdyby přibil další díl !
ale to jak řekla že její zadek je majetkem americké armády me dostalo
supr díl

prosím dalsi

Další díl jako vždycky zdržuju já. Ale počítám, že by mohl být v průběhu týdne. Přes víkend jsem byla a ještě budu nedostupná, takže v týdnu se vrhnu na korekci. Snad.

Všem děkuji za hodnocení

Ano, ano, dílek má Eleira, ale jen chvíli ona je hlavní brzda autor a navíc je blbé období...Mám nápad já to budu řídit ze vzdáleného střediska, někdo za mě bude přidávat díly a bude je podle mých myšlenek i psát...dobrý ne? No nic, tak to nevyšlo...