SG: Povídky od M. - Rychlá záchrana...

Ja mam 300. prispevek...ja mam 300. prispevek...ale co napsat, abych nebyla OT

Kdy bude nedele?

Tak teď mi to nebudete věřit, ale dobrých několik minut jsem měla pokušení ji utopit Jak podle Cimrmana: Šup hlavičku pod vodičku...
Jenže jsem ji musela nechat přežít , no představte si, koho by pak Zuzka (doslova) šikanovala? Chudák Even ani na to nechci myslet!

Eleiro, ano, opravdu jsem jí to udělala a dala jsem ta Zuzičku, myslím, že ta dlouho nebude zapomenuta (Jsem tak odporná! Vivat LOAG!)

Jinak všem děkuji za komentáře, s hrubkama se pokusím něco udělat do příště. Neděle bude pravděpodobně až v neděli Dřív to asi nestihnu napsat, ale já se snažím!

Tak jsem tu i s povídkou. Jak jsem slibovala Neděle bude v neděli . Škoda, že to tak není se sobotou. Jinak co k tomu říct? Je přichystaná akce, která dopadne jinak, než všichni předpokládali. Znáte to, od začátku se vám to bortí. Takže, snad se bude líbit.

Neděle

„Nejvíce přátel máme kolem sebe, když si myslíme, že jsme sami.
Vždy tu pro nás budou, stejně jako my pro ně.“

Andy se probudil. Vlastně ho vzbudily kapky dopadající na okno. Pršelo. To mu byl čert dlužen. Věděl, že jeho velící začne vyšilovat, jakmile to zjistí. Bude muset najít nové místo, kam přesunout první část výcviku. Jenže teď zůstane nějakou dobu ležet ve vyhřáté posteli a bude přemýšlet nad tím, že je venku hnusně.
Musel, už opravdu musel, vstát. Nechtělo se mu. Nakonec se překonal a vyskočil. Pomalým krokem šel do koupelny, kde provedl ranní hygienu. Netrvala mu dlouho. Oblékl se do uniformy, pět minut si zavazoval boty. Připnul si na vestu P-90 a na bok si připevnil svou služební zbraň. Svižným krokem, který se naučil od své velící, přešel místnost a zamířil ven. Jeho další zastávkou byla jídelna.
Seržant si zrovna nabíral jídlo, když do něj někdo strčil. Chtěl dotyčného okřiknout, ale když zjistil, kdo to je, tak radši držel jazyk za zuby.
„Ta má dneska ale náladu,“ prohodil major Lorne. Hlavou kývl k nějakému stolu, kde seděla Petersonová a nimrala se v jídle. Dívala se ven. Čím dál tím více se mračila. Green nad tím pokrčil rameny a zamířil k ní. Chápal ji, měl náladu stejně mizernou.
„Smím?“ otázal se muž hnědovlásky. Nepohlédla na něj, jen kývla, věděla, kdo to je.
„Greene, jsme v háji,“ posmutněla Zuzka. Pochopil.
„Nevěšte hlavu, madam, najdeme náhradní místo.“
„Jak? Je sedm a do devíti máme tolik práce,“ povzdechla si. Možná si říkala, že je toho na ni hodně, ale některé věci se nemění.
„Rychle to do sebe nahážu a pak se vydáme hledat, ok?“ Na tohle mu kapitán jen zamručela. „Stihneme to a teď něco snězte!“ přikázal jí. Ignorovala to. „Petersonová, nenuťte mě, abych vás krmil.“ Green byl v tomhle neoblomný. Docílil jen toho, že kapitán zavrčela a naházela jídlo do sebe rychlostí, za kterou by se nemusel stydět ani křeček. Sám se spokojil s pomalejším tempem, ale nakonec se oba vydali pryč.
Jejich cesta proběhla mlčky. Zamířili do pokoje Zuzany. Chystali se zkontrolovat barvy.
„Ale ne! Oni tam dali i růžovou. Tohle není možné, zakázala jsem jim to…co si o sobě…“ hudrovala kapitán. Nějak to ze sebe musela dostat. Napsala si o barvy, které chtěla a SGC si tam dalo svoje. Bylo jim asi jedno, že se hodně z nich popere. Nikdo normální by růžovou barvu nechtěl. Naštvaně kopnula do krabice.
„Ok, Greene, teď najdeme to místo a pak tam přesuneme tyhle krabice. Budeme se asi muset proběhnout od transportéru.“ Hnědovlasý muž zakňučel. Běhat se mu nechtělo, ale nic jinému nezbývalo.
Nějakou dobu jim hledání náhradního místa určitě zabralo. Všechny místnosti byly buďto malé a nebo zaskládané a přichystané na akci. Nakonec přece jenom jednu našli.
Místnost nebyla nikterak prostorná. Budou se muset zmáčknout, ale zvládnou to. Nic lepšího není. Nahlásila změnu doktorce Weirové a ta to poslala dál. Pokud bude mít někdo problém, tak ho Zuzka klidně vyhodí na hodinu až dvě na déšť. Teď ještě přetáhnou krabice z jedné místnosti do druhé a pak padnou.

V devět dopoledne atlantského času skončili. Ztrhaní a unavení. Jenže teď přišla ta nejtěžší část. Museli sem dovést celou bandu přihlášených. Vyslechnout si Becketta a McKaye.
„Skočím pro ně,“ nabídl se ochotně seržant.
„Tak skočte, alespoň to tu ještě urovnám,“ prohodila. Postavila se ve stejnou chvíli jako on a začala skládat krabice. Jak se nenáviděla za ten nápad. Překontrolovala věci a pak se posadila na okno. Tohle snad byla jediná místnost, ve které byl velký parapet. Zajistila si tím dobrý výhled.
Netrvalo dlouho a vrátil s Green i s ostatními. Skoro všichni zde byli vojáci a tak se nestalo, že by se pošťuchovali a nebo se dokonce poprali o místo. V klidu nastoupili a posadili se. Čekali na přednášku doktora McKaye, která kupodivu proběhla v klidu a dokonce bylo i několik názorných ukázek. Zuzka by mu nejradši skočila kolem krku. Ani nečekala, že se do toho vrhne s takovou vervou. Bude mu muset ještě poděkovat.
Doktor Beckett to vzal poněkud volněji. Všichni přítomní někdy v minulosti absolvovali lékařský kurz a tak se hlavně soustředil na vážné problémy, kam ani vědomosti těch nejlepších nesahaly. Pěkné, opravdu se hlavní lékař snažil. Stejně jako Rodney, tak i on přidal krátkou názornou ukázku a dokonce trval na tom, aby si to každý vyzkoušel. Zuzana se musela pro sebe usmát. Něco takového nečekala. Asi jim koupí kytku.
Blížilo se poledne, čas na oběd, který si všichni zasloužili. Zuzana seskočila z parapetu a předstoupila tam, kde stál předtím Rodney a Carson. Neměla ráda, když musela mluvit před tolika lidmi, kteří čekali, že z ní vypadne něco inteligentního.
„No, tak první část máme za sebou,“ s úsměvem si promnula ruce, „nezbývá mi nic jiného, než vám rozdělit barvičky, kterýma budeme po sobě střílet jak děti a vysvětlit pravidla.“ Ozvalo se zamručení. Někdo měl zřejmě hlad. „Ale tohle bych nechala až po obědě. Všichni máte hodinu a půl na to, abyste se najedli a dostavili sem. Teď šup.“ Při poslední větě několikrát tleskla . Po tomhle si vysloužila velmi hlasitý smích ode všech. Sama se vydala ven a ze dveří ji následovala banda hladových vojáků. Počkala si na McKaye.
„Rodney,“ zavolala, když ho konečně našla ve valícím se davu. Zrovna se o něčem bavil s Teylou a Rononem. Jakmile ji zaznamenal, tak se od nich oddělil.
„Co je?“ zavrčel McKay.
„Počkáme, až se to tu vyprázdní a potom je půjdeme předběhnout do jídelny…“ sdělila mu během pochodu za posledním. Pohlédla mu do obličeje: „Děkuji, nečekala jsem, že to uděláš takhle.“
„Bylo to moc špatné?“ zamračil se muž. Někdy bylo těžké kapitána pochopit.
„Ne! Naopak, myslela jsem, že jen něco řekneš a na ostatní se vykašleš…“ obdařila ho úsměvem. Něco ji zřejmě napadlo. „…stále mě překvapuješ. Co to bude příště?“
Tohle donutilo vědce k zamyšlení. „Možná tě nepustím ze skály.“
„To mě nepustíš, nedokážeš to.“ Po tomhle se muž nafoukl. Možná to bylo tím, co řekla a nebo tím, že na něj vyplázla jazyk.

„Tak, hodina a půl uběhla. Podle toho, jak se na vás tak koukám, tak jsme tu všichni a pěkně přecpaní,“ začala Zuzka po pauze. Přítomní vypadali přecpaně a spokojeně. Však ona je donutí, aby to vyběhali a tvářili se nešťastně. Od toho se jmenuje Petersonová a ne nedarmo jí říkají Rychlá smrt. Samozřejmě za jejími zády. Teď jim to vrátí.
„Začneme pravidly. Nejsou těžká, o to se postaral Green, a obejít se dají, o to jsem se postarala já.“ Půlka se ušklíbla. Samozřejmě, jak jinak. „Takže, začneme od střílení. Nemiřte na hlavu, ale přesto všichni vyfasují brýle a helmy. Šátky máte mít, ostatně jako další věci, které jsme tam napsala. Kdo je nemá, pak je mi líto. Batohy, které od nás vyfasujete, obsahují základní lékárničku. Kdokoliv je raněn, tak postupuje jako v případě doopravdického postřelení. Nepodvádíme. Mrtví setrvají na místě a vyčkají mého, Greenova a nebo Scottova příchodu. My všechny ,mrtvé´ budeme posílat na předem určené místo a opatříme je viditelným štítkem. Munici jim odebereme. Nikdo po nich již střílet nebude a ani oni po nikom taky ne. To platí v době, kdy jsou mrtví a my k nim ještě nedorazili! Koho uvidím, že v tomhle nemá jasno, tak ať si mě nepřeje!“ tady se odmlčela a přemýšlela.
„Mrtví jste v případě, že vás někdo trefí: do hlavy, hrudi…srdce. Ostatní místa nějak vydýcháme. Ze zadu na sebe opravdu nevidíte,“ chopil se vysvětlování Andy. „Každá skupina bude mít jiné barvy, to abychom si vás rozlišili.“
„Skupiny musí držet pohromadě, jste tým. Chráníte si záda. Není důležité tu vyhrát… důležité je, abyste se chovali jako tým a nenechali nikoho pozadu,“ doplňoval Scott.
„Tak a když jsme u té výhry, tak je to jednoduché, kdo zůstane na živu je vítěz…Jinak, jakmile vám dojde munice, tak je mi líto, ale musíte se schovat a doufat, že se všichni postřílí navzájem. Jinak by to mohlo být vše,“ zakončila to kapitán. Chtěla pokračovat v něčem jiném, když si Green odkašlal a ukazoval na sebe.
„No jasný!“ zvolala Zuzka, „tak, po nás třech se nestřílí,“ názorně ukázala na sebe, Andyho a Davida. „Dobře střílí, ale mějte na paměti, že my neumíráme a navíc máme více munice než vy. Pak si na vás naši barvu spočítáme…Prostě na sebe zbytečně neupozorňujte.“ Tady to vše zakončila pořádným lokem vody. Posadila se na jednu z beden a vzala do ruky nějaký seznam.
„Přečtu barvu střeliva a velitel týmu se mi přihlásí. Já ho zapíšu…takže začneme,“ vysvětlovala rychle Zuzana. Chtěla to mít z krku. „…růžová?“ vyprskla tu nejhorší, věděla, že se nikdo nepřihlásí. „No tak, nenechte se přemlouvat!“ skoro si klekala na kolena.
Chvíli se ozýval šum a nakonec se přihlásil se smíchem Lorne: „Tak my si ji vezmeme!“ Zuzana, ač byla překvapená, tak si to zapsala. Stále v tom cítila nějaký podraz. Co už, jednoduše, zbavila se té barvičky a navíc, je to jeho problém. Další rozdělení proběhlo mnohem rychleji. Na Zuzanin tým zbyla bílá. Nebránila se. Po tomhle všem ještě rozdala potřebnou výbavu i munici. Pak již zbývalo jen všechny rozvést do sektorů a odstartovat celou šílenost.

Byla to tak hodina, co se vše rozeběhlo. Zatím nikdo neporušil pravidla. Tedy ne viditelně. Zuzana měla co dělat, aby stíhala posílat všechny tam, kam patřili. Několik pěkných ran schytala a sama taky některé rozdala. Zrovna procházela pátým sektorem. Zahnula za roh. Pohledem zaznamenala, jen hlaveň něčí zbraně a pak už jen ďábelský smích.

Andy Green šel po chodbě a v klidu se rozhlížel. Moc lidí na něj neútočilo.
„Greene!“ zaznělo opravdu vražedně z vysílačky. Seržant se lekl. Muselo se něco vážného stát, raději se ozval.
„Připomeňte mi, že až uvidím Lorna, tak ho nesmím zabít!“ kapitánovo vrčení bylo čím dál tím silnější. Major udělal asi něco hodně odporného.
„Co se stalo?“ otázal se opatrně seržant.
„Co udělal? Ten hajzlík na mě vystřílel celý zásobník růžové!“ pěnila hnědovláska. Muž, s kterým mluvila, si to dokázal celkem jasně přestavit. To byla nádhera.
Rychle zadržel smích a snažil se nasadit vážnější hlas: „A vrátila jste mu to, madam?“
„Ještě ne, ale jestli ho potkám, tak poruším pravidla a osobně ho zardousím. Jak já nenávidím RŮŽOVOU!“ vztekala se.
„To nesmíte, plánovaná smrt vyššího důstojníka,“ upozornil ji na tento drobný fakt Andy.
„Přiškrtit můžu?“ smlouvala.
„Byl by dlouho indisponován.“
„Nakopat, prosííííím, tohle musí být v předpisech…“ žadonila.
„Ne, bez udání důvodů.“ Chvíli bylo ve vysílačce ticho. Nejistotu ze stále znějícího šumu vystřídal přímo ďábelský smích, při kterém se Andy doslova lekl.
„Myslíte, že Weirová uzná něco jako: Růžová?“ zachechtala se napůl šíleně Zuzana. Vypadalo to, že jí to opravdu vlezlo na mozek.
„Abych byl upřímný, tak pochybuji.“
„Šmankote! Tak co teda můžu?“ navztekala se jako malá holčička. Green by přísahal, že po posledním slově slyšel střelbu, kterou určitě vyhrála kapitán.
„Chcete pravdu a nebo milosrdnou lež?“ urovnával věci muž.
„Pravdu!“
„Tak ho můžete jen přátelsky poplácat po rameni…“ tady byl přerušen.
„A po prd…nemůžu? Taky přátelsky!“
„…ne! Sexuální obtěžování!“ Andy toho začínal mít dost.
„To si rovnou můžu jít hodit mašli…Hej, LORNE!!!!“ přenos definitivně skončil. To znamenalo, že se Zuzana vrhla pro majorovi a všechno mu vrátí i s úroky. Tahle „hra“ se doslova zvrhla v bitku těch dvou. Přepadali se na chodbách a stříleli na sebe barvu hlava nehlava. A uznejte sami, kdo má kontrolovat ,mrtvé´, že nepokračují ve hře, když si vaše velící běhá po všech čertech?!
Pokračoval dál. Nevěřícně kroutil hlavou. Bylo to zvláštní, ale nacházel se v klidové zóně. Byl za to vděčný. Zašel za roh, ale v polovině pohybu se zarazil. Ztuhl. Slyšel před sebou kroky, připravil se. Potichu setrval na místě. Skoro nedýchal.
Na rameno mu dopadla něčí ruka. Vyděšeně se obrátil. Další pohled věnoval muži, který mu pevně svíral rameno. Slyšel za sebou někoho. Otočil se nazpět. Cestu měl zastoupenou. Polknul. Tohle nevypadalo dobře.

Kapitán Petersonová vybíhala z jedné velké rvačky. Potřebovala pomoci. Scott tam již byl, ale tohle neměli šanci zvládnout jen sami dva. Jediná pomoc se dala čekat od posledního člena týmu.
„Greene, potřebuji vás v desátém sektoru!...Greene?!“ zavolala do vysílačky. Jenže nic se neozvalo. Bylo ticho a klid. Zuzana naštvaně vběhla do chodby v sektoru, kde věděla, že byl. Všude na stěnách byla barva. Červená, zelená, modrá, růžová (ano, tohle nemělo cenu připomínat, Zuzanina uniforma byla jeden velký růžový maskáč, děkujeme majore Lorne), jen jeda se sem nehodila. Temně rudá. Tu nikdo neměl, sama viděla barvy ostatních. Sklonila se a nebrala ji na prsty. Krev…
Kapitán přeladila na frekvenci, kterou používali normálně ve městě.
„Doktorko Weirová,“ štěkla.
„Ano?“
„Něco se tu děje, snažím se spojit s Greenem, ale neodpovídá. Na chodbě, kde jsem ho viděla naposledy, je krev,“ přepnula a čekala. Vysílačka chvíli šuměla.
„Doktor Beckett mi před chvílí oznámil, že seržant Green byl napaden. Je v kritickém stavu a stále operují. Podle všeho byl pobodán.“ Zuzana polknula. Udělalo se jí špatně. Když se pořádně rozhlédla po chodbě, tak jí došlo, o co se seržant snažil. Cákance svědčily o tom, že se bránil.
„Toho parchanta najdeme, madam.“ Byla odhodlána k nemožnému.
„To doufám…“ Zuzka rychle přeladila a začala informovat ostatní. Brzy se měli sejít v pátém sektoru a sebou měli vztít Shepparda, Lorna a Ronona. Musí zabránit dalšímu napadení. Čert aby to vzal.

Green zalapal po dechu. Před ním stáli lidé, kteří na Atlantis neměli co pohledávat. Málem mu vypadla z ruky zbraň a o tom, že měl otevřenou pusu nikdo nemusel pochybovat.
Jack O´Neill se postavil proti němu. „Seržante, jste součástí našeho plánu. Půjdete s námi a nespojíte se s nikým. Chceme vidět, jak bude velení postupovat v případě „napadení“ důstojníka. Nemusí se vám to líbit, ale tohle berte jako přímý rozkaz.“ Nevypadalo to, jako by Jack mluvil do větru. „V opačném případě to bude bráno jako neuposlechnutí nadřízeného důstojníka v době války.“ Tohle by mohlo na Greena stačit. Zmýlil se a to hodně.
„O jaké válce to mluvíte?“ zazubil se. Právě vyhrával. „Víte, generále, mohl byste mě poslat nazpět na Zem, klidně i zatknout, ale při každé z těch akcí byste narazil na problém. Mě nemůžete degradovat,“ uchechtl se, „zavřít mě můžete, poslat na Zem je to samé, jako byste mě na místě zastřelil…ne všechny tyhle informace obsahuje má složka.“ Generál i přítomní zalapali po dechu. Tohle mu nemohlo projít jen tak.
„Kde berete tu jistotu?“ vyprskla z ničeho nic Sam.
„U prezidenta Spojených států, madam.“ Jeho úsměv byl nesnesitelný. Vypadal, že je mu to jedno.
„Greene, mě to nezajímá!“ neudržel se Jack, jak blízké jeho osobě, „Teď nejsme v Americe, jsme na Atlantis. Prezident je daleko. Budete spolupracovat?“ štěkl.
„Nemůžu přijmout tenhle rozkaz už jen z morálního hlediska.“
„Greene…“ V tuhle chvíli seržant zavřel oči. Před nimi mu prolétly veškeré vzpomínky, které se snažil potlačit. Tyhle obrazy, vzpomínky, sebou přinesly něco, čeho se špatně zbavuje. Hlasy se vrátily. Bylo to zoufalé volání o pomoc, křik dětí, lidí, umírajících. Nešli umlčet.
„Greene?“ dolehlo jako z dálky. Oslovený rychle otevřel oči. Snažil se nemrkat. Celkově zezelenal, obličej se mu stáhl do bolestivé grimasy. Tvářil se poněkud rezignovaně.
„Pokud na tom trváte, pane, pak jdu do svého pokoje,“ prohlásil. Následoval ho doktor Jackson. Přece jenom mohli čekat nějaký podraz.
Andy na to neměl myšlenky. Hned po příchodu do pokoje zamířil do koupelny a tam se zavřel. Nevyšel ven. Daniel si ho nevšímal, nechal ho tam, kde byl.

„Kapitáne, napadá vás někdo, kdo by to mohl udělat?“ zeptal se John. Tady se Petersonová ušklíbla. Samozřejmě, že to nevěděla. Seržant byl velmi oblíbený.
„Ve městě není jediný člověk, který by toho byl schopen.“
„Tak proč?“ zeptal se Rodney. Sám tušil, že on by mohl být taky adeptem.
„Zaprvé, vás jsem doktore nechtěla,“ kapitán se nikdy nezapřela, „a za druhé ani jeden z vás by to neudělal.“
„Kde berete tu jistotu?“ zazubil se John.
„Nemáte na to buňky, pane.“ Na tom, co řekla, přece jen něco bylo.
„A co vy?“ začal podezírat Ronon.
„Nemyslíte, že to mohla udělat na nějaké misi?“
„Ale vy ho znáte déle , tak…“ přidal svou do mlýna Evan.
„Pane, měla jsem tolik možností mu vrazit nůž do zad, ale nikdy bych to neudělala. Je to můj podřízený…“ a přítel. Jenže tohle zaznělo jen v jejích myšlenkách. Andyho by nikdy nezabila! Oba si prošli peklem. Vždycky to byl on, kdo ji zachránil.
„Co navrhujete?“ navrhl znovu Sheppard.
„Já?“ vykřikla zelenoočka.
„Je to vaše akce!“
„Jo super, takže všechny stáhneme do jiné místnosti než ,mrtvé´,“ rychle uvažovala, „prohledáme a vyslechneme je, stejně jako ty ,odepsané´.“ Vyhrkla ze sebe. Právě měla úplně jiné starosti než to, jak a kdo bude prohledán a zatčen. Uvnitř šílela, umírala strachem. Přála si být u operačního sálu a ronit krokodýlí slzy nebo jen rozbíjet talíře, vázy a křehké věci. Jenže práce nepočká. S nádechem a polknutím se vydala za Sheppardem a ostatními.
První rána, která je při posílání ostatních do bezpečí potkala, byl podplukovník Mitchel. Šel po chodbě a když je uviděl, tak se rozeběhl. Tímto činem se stal podezřelým číslo jedna. Cameronova nevýhoda byla neznalost tohoto místa. Rodney s Rononem mu nadběhli a srazili ho k zemi. Zuzana mu svázala pevně ruce a donutila jej, aby se postavil a šel s nimi na izolaci.

Výslech patřil kapitánu. Nebylo to profesionální, ale sama dlouho přemlouvala Weirovou a Shepparda. V klidu došla ke stolku, za kterým seděl Mitchel, a posadila se.
„Takže, od začátku, co se stalo?“ mrkla na něj. Vypadala vytočeně, ne to bylo slabé slovo. Kdyby mohla vraždit pohledem, tak je muž nejméně dvacetkrát mrtvý.
„Nic nevím,“ zapíral muž a člen SG-1.
„Jak chcete, podle všeho nejste na Deadalu, to znamená vážný problém. Jste podezřelý z napadení seržanta…tak s pravdou ven.“ Stále se držela, přesto se naklonila blíže k zadrženému.
„Kapitáne, nemusím vysvětlovat své rozkazy anebo pohnutky…“
Skočila mu do řeči: „Ale ano, musíte! Jinak vás dáme do vězení a ani samotný O´Neill vám nepomůže, natož prezident, o to postarám! Green bojuje o život a vy mi tu tvrdíte, že nemusíte nic vysvětlovat?!“ doslova vyprskla.
Cameron se usmál: „Generál O´Neill se nachází tady na základně. Seržant Green je ve svém pokoji. Celé jsme to vymysleli, abychom viděli, jak budete postupovat v případném vyšetřování. Vypulírované město je sice krásné, ale my z něčeho musíme udělat posudek.“ Zuzana zalapala po dechu. Bylo jí ze všeho špatně. Do ucha jí z vysílačky zaznělo, že mluví pravdu. Z toho se jí zamotala hlava.
Zamrkala: „Green šel dobrovolně?“
„Ne!“
„Vy jste mu to dali rozkazem?“ vyštěkla hnědovláska. Pomalu jí začínalo docházet, čemu Andyho vystavil.
„Ano,“ přiznal neochotně Cameron, „jinak by nikdy neuposlechl.“
„Vy jste ale kretén!“ prskla mu do obličeje, „vůbec nevíte, co jste tím způsobil!“ Byla opravdu vytočená. Skoro na něj převrhla stůl. Udržela se. Svižným krokem, tak typickým pro její osobu, přešla místnost a stanula před stráží. Teď musela jednat rychle.
„Jestli se hne, tak ho zastřelte,“ prohodila s klidem na oba muže. Kývli, rozkaz je rozkaz.
„To nemůžete!“ vyštěkl podplukovník.
„Teoreticky ano, fingování smrti důstojníka, mrhání časem vojenského velení, přerušení plánovaného cvičení…jste v tom až po uši, PANE! Uvědomte si, že tu neplatí zákony Země. Tady jste na Atlantis a tady platí naše zákony.“ Ironie osudu byla, že přesně tato slova použil dnes Jack.
„Myslím si, že to přeháníte, KAPITÁNE!“ bránil se Mitchel. Zuzana se zastavila v polovině, pohybu.
„Ano, uvědomuji si to, ale vaše výhody se právě zmenšily na minimum. Jste vojenský vězeň.“
„Tohle jste už vážně přehnala.“
„Omluvám se pane, ale jinak to nejde, nemám čas se s vámi hádat,“ řekla. Dál mluvila k ochrance, „původní rozkaz platí.“ Konec. Více se s ním nebavila. Otočila se a vypochodovala na chodbu, kde málem srazila Rodneyho.
„Hej, klid,“ zašeptal. Tak tak ustál náraz.
„Nikdo, ať za mnou nejde,“ zavrčela nebezpečně a odstrčila se od doktora. Myslela to vážně. Tohle si musela vyřídit sama s Andym. Jen musela doufat, že neudělal nic hloupého. Věděla, čím prošel a co ho ještě čeká. Momentálně trpěl. Před týdnem měla podobný „problém“ ona. Musela mu pomoci, už jen kvůli slibu, který si dali. Před minulostí se nedá schovat. Stále se pravidelně připomínala. Vyskakovala na povrch vždy, když dostali nesmyslný rozkaz, udělali chybu…Mohli utíkat jak chtěli, ale minulost si je vždy našla. Dávno si je označila, poznamenala a nepustila.
Petersonová doslova vpadla do seržantova pokoje. Rychlým pohledem zkontrolovala místnost. Jackson! Něco si četl.
„Ven!“ štěkla. Pohlédl na ni. „Řekla jsem ven! Nacházíte se v soukromé ubikaci!“ Nepříčetnost z ní přímo vyzařovala. Ani necekl a radši se odebral ven.
Dveře koupelny se otevřely. V místnosti se rozprostíralo ticho a tma. Zuzana v tichosti vkročila dovnitř. Tušila, co najde. Ta tma ji ujistila o správnosti její domněnky. Mávnutím ruky rozsvítila. Mezi vanou a stěnou někdo seděl. Seržant, musel to být on. Bez pohybu a bez jediného zvuku měl přiložené ruce na uších. Třásl se, stejně jako jeho prsty. Ve vlasech měl směsku různých barev. Zuzka si velmi dobře všimla služební zbraně, která ležela docela blízko Andyho, byla odjištěná. Potichu přešla a klekla si před něj. Vzala svého podřízeného za ruce, na dotek byly chladné.
„Andy,“ zašeptala. Teď musela zdvořilost stranou. Pohlédl na ni. Jí samotné se udělalo špatně. Celou tvář měl poškrábanou. Barva svědila a neuvědomil si, jakou má sílu.
„Nemůžu, já už dál nemůžu,“ zašeptal. Hlas se mu třásl.
„Přestane to, neboj, bude to v pořádku.“ Objala ho, pevně. Pohladila ho po vlasech.
„Nejdou utišit, nedokáži je donutit, aby přestali,“ rozechvěle se nadechl, „šest let, Zuzko, šest let je dlouhá doba. Proč jsme tam byli? Proč jsem tenkrát neumřel?“ Zhluboka dýchal. Sotva popadal dech. V očích měl prázdno, jako by se dívala jinam. Někam do minulosti.
„Oni přestanou, ale musíš napřed chtít ty…Pojď opláchneš si obličej.“ Pomohla mu na nohy. Doslova se jí skácel do náruče. Musela ho podepřít, nakonec se zachytil umyvadla. Pustila vodu. Studenu a donutila ho, aby si opláchl tvář. Barva se vypláchla, ale škrábance zůstávaly.
„Seržante,“ prohlásila kapitán pevně. Musela to udělat a Andy to věděl. Udělá to samé, co on před týdnem. „Budu vám muset na nějaký čas odebrat služební zbraň,“ oznámila. Hlas se jí třásl. Nenáviděla, když dělala něco, co bylo proti jejímu přesvědčení. Věděla, že mu právě prokazuje velkou službu. Vzpomínala na to, kolikrát měla chuď zmáčknout ten kohoutek. Stačil jen jeden stisk a všechny hlasy by utichly. Výčitky svědomí občas dokáží přijít v tu nejhorší dobu.
„Chtěl jsem vám říct, co se děje, ale dostal jsem rozkaz,“ promluvil. Psí oči, které na ni upřel, ji dostaly. „Chtěl jsem, opravdu jsem chtěl neuposlechnout. Jenže pak…“ nemohl pokračovat, hlas se mu vytratil. Zuzana zavřela oči. Chtěla si zahrát na tvrdou velící a vzít to s přehledem.
„Andy, není to tvá chyba,“ zahalekala a poklekla před něj. „Není to tvoje chyba a nikdy nebyla!“ přesvědčovala ho. Vlastně začala přesvědčovat i sebe.
„Víte jaké to je, kapitáne. Vždycky se vrátí.“
„Andy, mlč!“ vykřikla hnědovláska. „nenuť mě, abych udělala to, na čem jsme se shodli, že nikdy neuděláme. Nenuť mě splnit rozkazy, které se mi příčí!“
„Jaký je v tom rozdíl?“ Pohlédl na ni. Jeho obličej byl jako vytesaný do skály. Myslel to vážně. „Buďto ten kohoutek zmáčknu já a nebo vy. Já v tom rozdíl nevidím, rozkaz zněl jasně, jen vy ho odkládáte.“ Zuzana zrudla a postavila se. Vytáhla svoji zbraň a hodila mu ji do rukou. Tak tak ji zachytl.
„Vystřel! Máš na to právo! Rozkaz zněl jasně! První z nás, kdo začne projevovat známky lability má být tím druhým zneškodněn.“ Petersonová vypadala klidně a odhodlaně. Rozkazy zněly jasně, ona je odhodlaná přijmout spravedlnost.
„Jdi do háje!“ štěkl seržant. Zbraň jí hodil nazpět.
Zuzana se usmála, dosáhla toho, co chtěla: „Tak, když jsme si ujasnili problém, tak bychom mohli jít na večeři! Co ty na to?“
Green se ušklíbnul: „Jasně, zjednala jsi klid a chceš se jít nacpat!“
„Typická Petersonová! Pojď, nebo sním tvoji porci,“ postrašila ho.
„Nenávidím den, kdy jsem tě potkal…“
Tady to končilo. Některé věci nemělo cenu vytahovat na světlo. Důvod, proč oba byli na Atlantis měl zůstat jen mezi nimi a doktorkou Weirovnou. Tenkrát Petersonová postrašila několik vlivných lidí. Zařídila si tak pro sebe a jeho jednosměrnou cestu na Atlantis. Nechala si tak dát rozkaz, který nikdy nesplní…minulost by měla být pohřbená.

Konec

Korekci provedla Eleira, díky.

btw: Nevysvětlené věci se dozvíte a to snad brzo.

supr povidka...hlavne cast, kdy Zuzka chtela uskrtit, strelit, kopnout...Lorna

no luxusní ....parádní závěr týhle minisérie....jsem zvědavej co nám předhodíš dalšího

Tak můj názor Mooony zná, ale pro pořádek Super díl. LOAG skoro dostalo infarkt v té pasáži o Andym. (Že nevíte co je LOAG?...no, neřešte to, raději ) A v té pasíži s Mitchelem, tam jsem jenom vykřikovala "Hit him, hit him" A ano, ty chvilky s Lornem...Lornem je prostě mizera
Super díl.
Btw.....tomu s tou korekcí nevěřte, to je pomluva

Téédy, skvělý díl. Krásný konec téhle Týdenní povídky Lorne je ale pěkný mizera, to se musí nechat (myslím s tou růžovou barvou )

Tak hanabím sa, že tu nie som aktívnejšia . Áno, už som to mohla pocítiť, ale nemyslím to v zlom . Čo povedať? Že mávam česť väčšinu práce vidieť pred finálnou verziou... niečo napr. čo ešte len uzrie svetlo sveta . Každopádne všetko, čo tu je (nejde vypisovať presne) je bezvadné a do budúcna sa máte rovnako na čo tešiť . Prosto Mooony super!

p.s. Rúžovú tiež nemusím V tomto prípade to Lorna minulo... keby som tam bola ja, tak si asi niekde zapíšem "odrovnať nadriadeného dôstojníka" aby som na to nezabudla . Myslím, že vojesnký súd by stál za tú malú chvíľku šťastia .

Ahoj,
neuvažuješ nad tím dát někam na začátek seznam povídek a jejich částí jako odkazy na příspěvky?

Uj, to je dobrý nápad nějak se s tím poperu

Jinak děkuji za komentáře, jako vždy

Tak jsem se rozhodla přidat další povídku, která se jmenuje: Přežít znamená žít . Je rozdělená na dvě části. Hlavní postavy tentokrát nejsou Zuzana a Rodney, ale Zuzana a Green. Celý příběh se odehrává mimo Atlantis a není tam tak důležité, co se děje ve městě, jako to, co se děje okolo Zuzany a Andyho...
Přeji příjemné počtení a opět korekci provedla Eleira . Tímto jí moc děkuji .(Co bych si bez ní počala?)

Přežít znamená žít - část I.

„Jsme pod palbou…opakuji jsme…pal…ou! Greene, projděte sakra!“ z vysílačky se ozval tolik známý hlas kapitána Zuzany Petersonové. Lidé v řídící místnosti zhypnotizovaně sledovali modrý kruh. Brána však stále nikoho nepropouštěla. Dlouho to netrvalo a proběhli jí vyděšení vědci. Někteří měli na tvářích oděrky, ale jinak byli v pořádku. Teď se čekalo jen na doprovodný tým.
Doktorka Weirová nervózně přešlápla, stejně jako major Lorne.
„Kapitáne, jak jste na tom?“ snažila se Elizabeth o kontakt. Chtěla být vyrovnaná, ale hlas se jí zadrhával strachem o lidi, kteří byli venku.
Vysílačka mlčela, avšak nakonec se ozvalo nějaké chrčení: „Špatně, madam,“ v hlase byla znatelná úleva, ještě žije. Střelba byla tak hlasitá, že sotva slyšeli ženin hlas. „Tak tak to stihneme. Připravte tým zdravotníků…Scotte, okamžitě projděte na druhou stranu a vezměte ho s sebou…Greene…“ Místnost opět zaplavilo ticho. To znamenalo, jak si Zuzana uvědomila, že celý dialog do vysílačky byl zbytečný.
Modrý kruh se lehce zvlnil a propustil dva mariňáky z týmu Petersonové. Jeden těžce krvácel z břicha. Byl převzat zdravotníky a odeslán na operační sál. Druhý měl zlomené pouze zápěstí. Teď mohli čekat na poslední opozdilce, kteří se stále nevraceli.
„Madam, chystáme se na náv…áááá...bože!“ hlas ženy utichl.
„Madam, k bráně to nestihneme, jsme pod příliš silnou palbou. Projdeme, až to bude bezpečné.“ Podle tónu i hloubky hlasu to byl seržant, kdo převzal na starosti informování. V pozadí všeho byly slyšet jadrné nadávky ženského hlasu. Všichni v řídící místnosti byli plní strachu. Nikdo nevěděl, co se stalo, jak je to vážné a kdy se vrátí. Vše uzavřel modrý kruh, který zmizel. Brána utichla a všechny pochybnosti se ještě zvětšily.

„Greene, dala jsem vám rozkaz!“ zakňučela Zuzana. Byla zapřená za seržanta a za sebou táhla levou nohu. Na stehně se jí čím dál více zvětšovala tmavorudá skvrna. Tekutina jí stékala po lýtku až do boty.
„Kašlu na to!“ zakřičel v návalu adrenalinu Andy.
„Greene, za neuposlechnutí rozkazu můžete…“
„Buďte sakra ticho! Vy jste se nechystala projít, tak nemusím ani já!“ Zuzana mlčela. Dala svému týmu velkou volnost a teď se jí to vracelo. Seržant se zastavil, otočil a hodil kamsi do dáli granát. V tuhle chvíli se oba opět vydali zase na cestu.
„Tohle by je mělo alespoň na chvíli zdržet. Při dřívějším průzkumu okolí jsem našel nedaleko jeskyni. Budu vás tam muset odnést,“ jeho slova zněla klidně, jako by nic. Jenže se setkal s nesouhlasem hnědovlásky.
„Ve vší úctě, madam, táhnete za sebou nohu a děláte rýhu jak krtek!“ zaznělo z mužových úst. Tón hlasu se nedal považovat za klidný a ani příjemný.
„To je mi jedno! Nemůžete si na sebe hodit na víc sto kilo a dělat jakoby nic!“ Andy povytáhl obočí a přehodil si jí přes jedno rameno. Zuzana lehce vykřikla bolestí.
„Dokud budu moci, tak vás ponesu. Ocenil bych, kdybyste hlídala a případně střílela.“
„Nakopu vás leda tak…“ brblala si pro sebe žena, přesto měla nachystané zbraně.

Andy opatrně sundal Zuzanu z ramene a klesl. Viděl, že se jeho velící neubránila bolestivé grimase, avšak on dělal, co mohl. Teď se rozplácl na zádech a snažil se popadnout dech. Pot mu tekl snad všude. Hnědovláska odněkud vytáhla šátek a začala mu otírat obličej. Její prsty chladily. Nevšímala si škubání v noze. Měla strach, avšak ne o sebe, ale o muže, který ležel vedle ní. Vypadal že nemá daleko k infarktu. Po čase se jeho dech zklidnil.
„Omlouvám se za chvilkovou nepřítomnost,“ promluvil do ticha.
„Omluva přijata. Můžete mi pomoci?“ Green ještě chvíli ležel a pak se posadil. Jeho pohled sklouzl na temně rudou skvrnu na kapitánově stehně, stále více se rozšiřovala.
„Kulka?“ otázal se. Kývla.
„Budeme to muset vyndat.“ Znovu to kývnutí.
„Nejsem doktor!“ snažil se ospravedlnit.
„Ale tohle jste už několikrát dělal,“ promluvila konečně. Oba věděli, že má pravdu. Vlastně to samé dělala i Zuzana, avšak tenkrát byla na Greenově místě.
Andy vstal a položil pod kapitána deku. S omluvným výrazem jí vyzul botu. Byla nasáklá krví. Ponožka skončila kdoví kde. S lehkým začervenáním a tichým: „Promiňte,“ jí roztrhl kalhoty vysoko nad ránu.
„Novou uniformu nedostanu,“ zavzlykala kapitán.
„Dám vám svoje kalhoty.“ Byl to chabý pokus o vtip, ale podařil se. Teď seržant vytáhl všechny věci z batohu. Srovnal obě základní lékárničky vedle sebe a s vyděšeným pohledem pohlédl do zelených očí kapitána.
„Obvazů tu mám dost, sterilní věci nejsou problém, ale nemáme morfin.“ Zoufalý pohled kapitána mluvil za vše. „Máme jenom brufen.“
„Cože? Brufen?“ zaúpěla. Andy kývl.
„Bože, dejte mi dva!“
„Nechcete tři? Dva jsou velmi málo!“ ironie byla velmi slyšitelná. Petersonová to postřehla.
„Lepší lítat někde jinde, než vám řvát do ucha.“
„Taky možnost,“ prohlásil seržant a podal vše kapitánovi. Navlékl si rukavice a zhluboka se nadechl.
„Ještě něco?“ zeptal se naposledy. Poprosila jen o šátek. Ten si pak strčila do úst a pořádně skousla. Teď teprve kývla, byla připravená. To se však nedalo říct o muži. Nervózně se sklonil nad její nohou. Vzal kleštičky z lékárničky a vydezinfikoval je. Opatrně je dal do rány. V tu chvíli se Zuzana prohnula. Rukama zmáčkla přikrývku, její křik byl udušen v tkanině šátku. Seržant zavřel na chvíli oči, ruce se mu klepaly, ale když se znovu pokoušel vylovit kulku, tak jeho ruce i mysl byly klidné. Snažil se nevnímat křik ženy, ani její zmítání.
Andy konečně viděl kulku, uchopil ji a vytáhl. V tuto chvíli Zuzana omdlela. Díky bohu za to, protože teď musel zastavit krvácení a vydezinfikovat. Kdyby byla při vědomí, tak ho na místě zabije.
Seržantovy ruce se rychle hýbaly. Za chvíli měl zastavené krvácení, vydezinfikovanou a zavázanou ránu. Neprovedl to zrovna nejlépe, ale pokud sebou kapitán nebude moc škubat, mělo by to, jak doufal, vydržet. Teď si všiml, že se mu třesou ruce. K mozku došla informace o dřívější situaci a on vyčerpáním padl vedle kapitána. Oči se mu na chvíli zavřely a když je otevřel, veku už byla dávno tma. Jeho první pohled patřil ženě vedle něj. Byla bledá, na čele se jí perlil pot. Lehce se jejího čela dotkl. Bylo teplé, avšak ne horké. Pro jistotu ji vzbudil a dal nějaké léky.
„Co se…au!“ Zelené oči si pomalu uvědomovaly situaci. Zaostřily na jediný živý objekt v okolí.
„Díky,“ poděkovala, jak za prášky, tak za všechno.
„Budeme muset sehnat vodu,“ dodala kapitán, když se napila. Seržant nic nenamítal. Postavil se. Zuzana začala vstávat taky. Zachytila se za něj, vypadalo to, že chce jít taky.
„Jak jsme daleko od brány?“ zašeptala.
„Nevím, ale vy zůstáváte, pro vodu jdu já. Obhlédnu situaci a pak uvidíme, co dál...Můžete zatím dělat večeři,“ zamrkal na ni. Jeho velící kývla, nemohla říct více. Vztekání by nepomohlo, ani dupnout si nemohla, a on by mohl přinejhorším utéci. Místo nadávek a všeho začala vařit polévku na vařiči. Teď to byla Zuzana, která odsunula vtipy stranou.
Mohla uběhnout sotva čtvrthodina, když žena v jeskyni uslyšela z venku nějaké zvuky. Rychle vypnula vařič. Ten s tichým puf přestal vydávat slabé světlo a pomalu chladnul. Popadla P-90 a odplížila se ke vchodu. Zaostřila. Nepotřebovala světlo, viděla v noci celkem obstojně. Tohle bylo způsobeno „malou nehodou“ na jedné planetě. Samozřejmě, kdyby jí pustili do očí ostré světlo, tak se začne bolestí svíjet na zemi. Některé výhody měly i své proti. Každopádně viděla nějakou postavu, která procházela okolo jeskyně. Green to nebyl. Skoro nedýchala a snažila se na sebe neupozornit. Povedlo se, neznámý někam odešel. Vydechla a pak se zhluboka nadechla. To bylo o fous.
Konečně přišel seržant. Okamžitě ho informovala o nezvaném hostu.
„Cestou jsem jich několik potkal. Chodí většinou po dvou. Pokud jsem si všiml, tak v pravidelných intervalech a po předem určených cestách. Myslím, že jsme jim trochu nahnali strach. Jinak, tady je voda,“ láhve s tekutinou podal kapitánovi, která pokračovala mlčky s přípravou jídla.
„Našel jsme perfektní místo, kde se můžeme schovat. Je hodně chráněné a ve dne nás neuvidí.“ Tady kapitán kývla, chtěla si vyslechnout vše, jako velící měla právo veta. Muž to pochopil. Věděl, že se nechce vysilovat mluvením, ztratila poměrně dost krve.
„Kolem brány hlídá asi tak dvacet mužů. Jsou viditelně rozmístěni, ale i schováni v keřích.“
„Když udeříme rychle, tak by se to mohlo povést, máme dost C4, tím bychom mohli způsobit dostatečný randál,“ tím zatím zhodnotila celou situaci kapitán.
„K tomu místu,“ pokračoval Green. „Je zhruba v polovině mezi bránou a touhle jeskyní, schované mezi keři, nikdo nás neuvidí. Je to malá díra v zemi, asi tak třikrát čtyři metry a vysoká metr dvacet. Pořádně se postavit nebudeme moct, ale lepší než zůstat tu. Je kamenná, takže nám nespadne na hlavu. Vodu budeme mít asi tak čtyři metry od sebe…Zvládnete to?“ Zuzana se zamyslela a podala misku polévky seržantovi.
„Myslím, že jo…Ok, uděláme to takhle. Vydáme se na to místo, o kterém jste mluvil a zítra večer se porozhlédnu u brány já. Musím mít přehled o tom, jak to tam vypadá.“
„Ale…“ pokusil se vznést námitku muž. Okamžitě však zmlknul. Bledá tvář ženy byla ještě více bledá pod modrým plamenem vařiče. Tady seržant už nic víc nenamítl. Prostě tak se věci měly, sám to chápal. Nešlo tu o důvěřuj, ale prověřuj. Šlo tu o přesvědčení se na vlastní oči a vymyšlení plánu na místě. Tohle on znal a často to upřednostňoval i dělal. Jaká ironie…
Povečeřeli beze slov. Nebylo potřeba mluvit. Na vyjádření pocitů bude čas později. Kupodivu jim to uteklo strašně rychle. Green sbalil veškeré věci a pomohl kapitánovi na nohy. Ta si nechala navléci krosnu a zahákla se za svého společníka. Mlčky se vydali do tmy, která nevěstila nic dobrého.
Nevypadalo to dobře. Šli velmi pomalu a muž musel ženu skoro nadnášet. Ta bedlivě sledovala své okolí. Ač nesvítil měsíc a hvězdy sotva prosvítily mraky, tak se chovala, jako by bylo šero, možná i světlo. Najednou se zastavila. Ukázala neurčitě před sebe. Na rukou vztyčila dva prsty. Muž vedle ní pochopil. Opatrně se odplížili mezi keře. V klidu vyčkali, než prošli pronásledovatelé.
„To bylo o fous,“ zašeptal sotva slyšitelně Andy.
„To mi povídejte…“ zachichotala se Zuzana a vytáhla ho z keřů. „Čím dřív tam budeme, tím lépe,“ prohlásila žena ještě před tím, než je okolí pohltilo tichem.
Konečně došli k řece, voda zurčela. Musela být ledová. Vyvýšený břeh se zdál jako překážka.
„Ehm, myslím, že to bude chtít jinou cestu,“ navrhovala znovu žena. Její společník jen protočil oči a seskočil dolů. Přistoupil blíže a chytl ji za pas. Petersonová mu položila ruce na ramena. Připadala si jako pírko. Green měl opravdu sílu. Nadzvedl ji, jako by byla nic (a to měla na sobě plnou polní) a položil ji lehounce na zem, přesto se na jejím obličeji objevila bolestivá grimasa.
„Omlouvám se,“ hlesl.
„To nic, moje blbost…ta voda…fuj…ledová!“ Oba dva se oklepali. Přesto museli vyrazit dál po proudu, dokud nešla další hlídka. Snažili se nenadělat příliš mnoho hluku, avšak za daných podmínek to moc dobře nešlo. Postupovali ještě pomaleji než předtím. Zuzaně to podkluzovalo a Andy ji musel neustále chytat. Najedou se oba zastavili. Hrklo v nich. Otočili se na sebe. Jejich oči se setkaly. Slyšeli další hlídku.
Na břehu stál vetší keř. Rychlostí, jakou by od nich nikdo nečekal, vběhli do něj. Zuzana padla na záda. Bolestí zasyčela. Hlavu měla zakloněnou. Batoh se nacházel pod jejími zády. Nohy měla natažené, jednou rukou drtila seržantovo rameno. Samotný muž skončil stejně jako ona. Oba se modlili, aby je nenašli. Skoro nedýchali. Vytřeštěné oči zíraly do nebe.
„Něco jsem slyšel!“ ozval se velmi hrubý hlas těsně vedle keře.
„To se ti zdálo, asi nějaká ryba,“ komentoval to druhý. Měl podivně přiopilý hlas.
Zuzana ještě více zmáčkla vojákovo rameno. Nechtěla, opravdu ne, ale její noha si myslela něco jiného. Roztřeseně a potichu se nadechla. Z očí ji vytékaly slzy, razily si cestu do vlasů. Kapitán se v duchu modlila, aby odešli. Její přání bylo vyslyšeno. Ještě chvíli tak setrvali, kapitánův stisk povolil a oba zhluboka dýchali.
Muž se konečně odvážil posadit. Připadal si jako štvaná zvěř. Promnul si paži, kterou předtím kapitán svírala. Očima zkontroloval svou velící, ta jen nehybně ležela a zírala na oblohu. Pohledem sklouzl po jejím těle, zastavil se až na ráně. Zhrozil se. Veškeré obvazy byly smáčené krví, tekla doslova proudem. Zíral na to, co viděl, neschopen slova. Začala mu docházet vážnost situace. Zuzka si při schovávání musela ránu znovu nedopatřením otevřít. Stačil na to prudký pohyb.
Nezkoušel nějak vyrušit ženu před sebou. Věděl, že dělá všechno, aby nezačala křičet. Vzal ji do náruče, i s batohem, což bylo něco zvláštního, a utíkal na místo, které bylo vzdáleno dvacet metrů po proudu. V duchu si přál, aby ještě vydržela.
Sotva dorazil na místo, položil jí. Podestlal pod ní deku. Zuzanina hlava klesala na bok.
„Ne, ne, ne,…to mi nedělej!“ zašeptal a rychle strhl obvazy. Zuřivě začal zastavovat krvácení. Po čele mu tekl pot, ale on musel vydržet. Nakonec se mu podařilo ránu zastavit. Na rukou mu zasychala krev, třásl se. Několika výdechy se uklidnil a umyl si ruce vodou. Znovu se vrátil k ženě. Ta se chvěla, na čele jí vyskakoval ledový pot a když zkoušel teplotu, tak jen hořela. Poplácal jí po tváři. Zelené oči na malý okamžik zaostřily seržanta, ale pak se opět schovaly za víčky. Upadala do bezvědomí. Přesto se snažila něco říct. Andy se k ní naklonil.
„Bylo mi ctí…“ sotva uslyšel seržant. Naštvaně na ní pohlédl.
„Mně ne! Protože mi ještě poděkujete…“ vzal její známky a prohlédl si je. V duchu děkoval komukoliv, kdo ho poslouchal. Jeho krevní skupina byla nula plus, stejně jako její. Rychle rozevřel lékárničku. Se zoufalým úsměvem se dal do práce.
„Uděláme kouzlo…budeme zkoušet, jestli přijmete moji krev,“ zašeptal. Zelené oči na něj znovu zaostřily.
„Ne…“ zněla chabá odpověď, avšak Andy to ignoroval. On udělal své. Informoval ji o vývoji situace, teď udělá konečně to, co chce. Vzpřímil se tak, jak to nejvíce šlo, a sundal si pásek. Na ruce si natáhl rukavice. Poslední. Někde našel úzkou hadičku a napojil na ni dvě jehly, z každé strany jednu. Pohodlně se usadil a obtočil si pásek okolo ruky. Zatnul pěst a utáhl. Připadal si jako feťák, když si vpichoval jehlu do žíly. Druhou stranu napojil k Zuzaně na hřbet ruky. Zvedl paži, co nejvýše to šlo. Průhledná stěna hadičky se zabarvila do ruda. Transfuze začala. Green doufal, že je pro dnešek infekce a cokoliv jiného vynechá. O nějakou chvíli a jistě i o spoustu krve později vytáhl hadičku. Jak u sebe tak i u Zuzky. Oba obdařil náplastí. Cítil se unavený. Kapitán se stále klepala. V duchu prosil, aby mu jednu nevrazila, až se probudí, a přilehl k ní. Přikryl oba druhou dekou. Bylo mu, stejně jako jí, chladno. Objal ji okolo pasu a během chvíle cítil, že se Petersonová přestává klepat a její dech se zklidnil. Usnula. Zanedlouho se odebral i on do říše snů.
Zabralo to, nedalo přímo se říct, že úplně fungovalo, ale zabralo. Lepší než nic. Green byl rád, že oba na chvíli usnuli. Slyšel, že venku někdo chodí a ptáci zpívají, to znamená, že hlídají i ve dne. Připadal si jako štvanec. Měli by se opět přesunout blíže k bráně. Někam, kde nehlídají. Musí to mít nějakou slabinu. Potichu se chtěl posadit, avšak v polovině pohybu zjistil, že má na sobě zátěž. Opět dolehl a rozhodl se, že počká. Nebude ji zatím budit, alespoň ať se ona prospí.
V břiše mu zakručelo. Zavřel oči a donutil se myslet na něco jiného. Příjemnějšího. Nic ho nenapadalo. První myšlenka byla, že má hlad. Další a další byly stejně pozitivní. Nacházeli se na planetě, ze které se zatím nemohli dostat. Oba se cítili vyčerpaní. Kapitán ztratila tolik krve a on se mohl jen modlit, aby nedostala infekci. Nakonec opatrně nadzvedl ženu a zase jí položil nazpět. Rychle nachystal něco k snídani. Musí jim to vydržet ještě dlouho. Kapitán by měla snídat více. Naštvaně se rozhlédl po jejich dosavadním úkrytu. S mírným povzdechem napsal krátký vzkaz, kdyby se náhodou žena probudila a pak se vydal ven. Musí něco najít a ještě uklidit stopy po včerejší noci.
Zuzana se vzbudila asi hodinu po té, co Green odešel. Bolela jí noha a vlastně i ruka. Celý kus noci měla jako v mlze a nevěděla, jestli to byla pravda nebo ne. Pohlédla na hřbet ruky. V tu chvíli by se v ní krve nedořezal…ne, že by jí měla hodně. Už jen z principu. Riskoval, a to hodně. Andy riskoval svůj život a několikrát porušil rozkaz. Tentokrát si však musela přiznat, že kvůli ní, jen aby jí zachránil život. Nejradši by do něčeho kopla. Neměla náladu na nic, prostě jen chtěla ležet. Kručení v břiše a bolest v noze ji připomněla základní lidské potřeby, jako jsou prášky a jídlo.
Doplazila se k zásobám. Dala si opravdu skromnou snídani, kdo ví, jak dlouho tu ještě zůstanou. Na to si hodila ibalgin. To by mohlo pro začátek stačit. Vše zapila zbytkem vody. Její další pohled patřil vzkazu. Takže se zase toulal venku a hledal místo, kam se přesunou. Jediná možnost, jak přežít. I tak bylo dost riskantní tu zůstávat přes den. Nejradši by něco udělala, jenže nevěděla, co. S podivným strachem hleděla ven a zbraň měla připravenou.
Slyšela šustot. Někdo okolo procházel. Zadržela dech. Vyděšeným pohledem sledovala svět před sebou. Kdyby musela střílet, tak pravděpodobně zemře. Nebyla možnost, jak utéct. S tou nohou nemohla. Lék proti bolesti sice trochu zabral, ale stačil velmi prudký pohyb a vykrvácela by. Green by jí znovu nepomohl. Ocitla se v pasti. Musel to být trest, jen nevěděla od koho. Samozřejmě, že se ocitla v takových situacích tolikrát, až to nebylo příjemné, a řekněme si, často i s Greenem. Dokonce si oba často přáli být mrtví, ale vždy přežili. Teď tomu snad nebude jinak.
Připravená udělat to, co musí, čekala. Opravdu se někdo objevil. Podivný zarostlý chlap v kožených kalhotách. Prohlížel si okolí a hledal stopy, které by vypovídaly o jejich pobytu. Nic však nenašel a proto pokračoval dál. Kapitán si oddechla. Na chvíli zavřela oči a nabrala dech. Zhluboka se vydýchala. Sotva to provedla, tak se ozval podivný zvuk, jako by někdo na něco troubil, a pak následovala střelba. Objevili Greena.
To bylo poprvé, co Zuzana pořádně ztuhla. V duchu se modlila, opravdu se modlila, aby to přežil. Se strachem, který se zvyšoval s každou minutou, čekala. Skoro zapomněla dýchat. Všechny svaly měla stažené. Do očí se jí draly slzy. Bylo to strašné a ona nemohla nic dělat, jen tu ležet a čekat…na co vlastně? Na to, že se možná nikdy nevrátí. Nejradši by byla mrtvá.
Mohla uplynout tak hodina od doby, kdy se naposledy ozval poslední výstřel a Green stále nepřicházel. Žena se snažila zadržet slzy, které se draly na povrch. Takhle to mělo skončit? Měla zemřít sama na nějaké podělané planetě, ze které nevedla cesta ven? Nejvíce ji tížila vina. Kdyby ho donutila projít dřív, než se jí to stalo, tak by teď žil. Nedokázala už dále vydržet. Zelené oči se zaleskly. První slzu následovaly i další. Zuzana se nehýbala, jen ležela a plakala. Bez dechu, bez vzlyků. Byla sama, bez přátel, někde v díře. Nikdo nebude moci donést rodině známky. Nikdo nebude moci donést její.
Začalo se pomalu stmívat. Světlo a slunce vystřídaly hvězdy a jasná bez měsíčná noc. Zuzana si uvědomovala svoji situaci. Vlastně už byla mrtvá. Kolem prošla další hlídka. Slyšela jejich slova. Nepřeslechla to, že musí najít tu ženu, která musí být raněná a tudíž se nemůže hýbat. Vězeň, opět jím byla, teprve teď si uvědomovala svoji závislost na muži, který se nevrátí. Nějakým zázrakem si stihla dojít pro vodu a zahladit za sebou svoje stopy, avšak tady skončila. Neobědvala, nemohla. Jídla bylo málo a bude ho potřebovat později. Teď se musí postavit na vlastní nohy.
Tma přinášela strašidelné výjevy v podobě stínů a zvuků. Nenáviděla přírodu v noci. Bála se v ní. Všechen strach přehlušil žaludek. Znovu se hlásil o jídlo. Naštvaně se odplížila k batohu. Vzala si jen třetinu nějaké hloupé tyčinky. Hlad to nezahnalo, ale kručení uspokojilo. To bylo prozatím všechno. Vrátila se nazpět a snažila se neusnout. Znovu a znovu se jí z očí spouštěly slzy. Chtěla je zastavit, byla přece voják, ale nedokázala to. Sama se divila, kde na ně bere energii. Psychická únava se dostavila. Hřbetem ruky setřela slanou pohromu na tvářích. Docílila jen toho, že si rozetřela všechnu špínu. Skousla si již tak zničený ret. Tohle bylo za trest. Vážně.
Připravila si zbraň. Slyšela nějaký šelest. Na hlídku bylo brzo. Tak to vypadalo, že jí našli. Teď ji vytáhnou ven a zastřelí. Možná se ani nebudou obtěžovat s něčím takovým, jednoduše vypálí pár kulek do jeskyně. Wow, to bude nádhera! Jenže ona se nevzdá, už jen kvůli Andymu, bratrovi a dalším…ne tak jednoduše.
Připravená vypálit do tmy se ještě více přimžila. Odněkud se ozvalo zahoukání místního nočního dravce. Lekla se. Snažila se zatajit dech. Nepravidelně dýchala. Už viděla dotyčného. Krčil se za jedním z keřů. Měla ho na mušce. Přivřela oko a zamířila. Pohne se blíž a ona ho zastřelí.

super ....jsem zvedava na pokracovani ...napinas nas

Díky Jinak na začátku máte všichni přehled povídek i s popisem...

Tak já to sice četla v předstihu, ale i tak sem napíšu komentář. Moc se mi to líbilo. A jsem zvědavá, jak se z toho Zuzka s Andym dostanou, protože oni se z toho dostanou, poněvadž jestli ne, tak si na Mooony došlápne LOAG. (No dobře, prozradím, co to znamená Liga pro Ochranu Andyho Greena - kdo se do ligy přidá? ...Andy bude mít radost, že má nějaké zastání )

dobre ja se taky priznam....uz vim jak to dopadne....a do LOAG se pridam moooc rada, protoze Andy je sympos