Stargate Pegasus : Anomalies - 07 - Povinnost na obtížHudba pro díl : http://www.youtube.com/watch?v=7KINcNMDyQY
Jedna z mnoha pegasuských základen na odlehlé državě se probouzí do nového dne. Centrální betonový bunkr, prefabrikátové domky a dvojitý plot s ostnatým drátem, a strážnými věžemi. Za bunkrem kraluje rychlopalný energetický kanón goa'uldské konstrukce, chráněný silnou kovovou kupolí.
V hluboké roklině pod nimi stojí poměrně velké město s kamennými i hliněnými domy, některé vytesané přímo do skalního masivu, plné žebříků a stezek. Farmy, chrám i další budovy jsou postaveny dále nad nimi, spojené stezkami a tunely, přímo okolo základny. Město s ním tak tvoří až groteskní celek.
Popuzený výraz pozemského žoldáka na stráži u základny vyleká chlapce, spěchajícího do nové školy. Přestože je jejich učitel rovněž jeden z těch podivných, vysokých lidí z velké dálky, mluvících nesrozumitelnou řečí, stále se jich místní obávají. I tak zde zjevně panuje vskutku idyla.
Většina vesničanů pracuje od svítání na poli, a nemusí se obávat, že je zaskočí démoni z nebes, a unesou jejich blízké.
„Dobré ráno, Lomusi!“ pozdraví svého souseda sedláka mladý muž s rybářským náčiním, a loveckou kuší
„Dobré ráno.“ odpoví ztrhaně Lomus. Jde o starého, ale stále silného muže.
Před lety, když se legendy o unášených lidech ukázaly jako pravdivé, hodlal podstoupit oběť, aby si vzali tolik lidí, kolik potřebují, a zmizeli. Před tím mu vzali oba syny a snachu.
Jen jeho plačící žena s malým vnukem v náručí ho v tom zarazila.
Pak, za mnoho zapadnutí sluncí, přišli ve zlatém korábu ochránci. Dobrodinci. Lidé jako oni.
Nádherný koráb vypálil přízračné bestie z oblohy.
Tak se stalo.
Zůstali, a přestože jsou jejich zvyky podivné, jsou si jistí, že by jim ti cizinci v šatech ze zelených skvrn neudělali nic, co by nedokázali přejít a omluvit.
Znalost nařízení vládce, nařizující pod hrozbou přísného trestu chovat se co nejlépe k loajálním a mírným domorodcům, nemají.
Z malého domku z pálených cihel vychází ošuntěle vyhlížející muž v khaki uniformě. Nestačil se ani oholit, pokud to vůbec ještě někdy dělá. Políbí mladou ženu s dítětem v náručí, a odchází k základně.
Zastaví se u desátníka na stráži, a prokáže se identifikačním čipem.
„Těbůh, seržo. Jak se má kluk?“ zeptá se desátník po nezbytném odsalutování příchodu nadřízeného.
Seržant mu přívětivě odpoví v místním jazyce, ale strážce na něj nechápavě dál hledí.
To příchozího rozčílí.
„Jsme tu pár let, a ty pořád neumíš po jejich? Měl ses vrátit na Zemi, jak nám nabídli hned po válce. S tímhle přístupem jsi tu k hovnu. Podívej se na toho Taliána – ten rovnou, když mohl, odložil bouchačku, a učí ty děcka v městečku Archimédovy zákony a Shakespeara.“
„Nějak jsem si tu nezvykl, seržo.“ přiznává strážce, a upraví si řemen zbraně, aby jí měl upnutou těsněji.
Seržant si smiřlivě povzdechne, a přátelsky, svou rodnou francouzštinou, mu řekne -
„Pochybuju, že bychom se dostali do větší akce, tak ti radím…“
Základna se rozezní poplašnými signály. Senzorová anténa nad bunkrem se vysune, a začne zběsile kmitat všemi směry. Poklidně načatý den se rázem mění v blázinec.
„Všichni ven! Hlaste se u svých velitelů! Vyzvedněte si výstroj a výzbroj!“ zní všude kolem. I právě seržant nezůstává pozadu, a vyřvává rozkazy, co mu hlasivky stačí.
Třením atmosféry do ruda rozpálený štít lodi třídy Ha'tak připomíná padající kometu. Místní lidé si to mohou myslet, zejména ti starší.
Kometa byl oblíbeným objektem mnoha ság a bájí různých kultur nejen na Zemi. Zpravidla věstily nadcházející událost. Strašnou, nebo velmi dobrou.
O kometu sice nejde, ale pokud by šlo o výklad první možnosti, byl by přesto nezpochybnitelný.
Vládce galaxií vejde na štítem chráněnou konstrukci loděnice. Zvenku nemůže stavba působit impozantněji, než zvnitřku. Pokud byl Delmak v dobách Sokarových hodný respektu od všech Vládců Soustavy, nyní by stačil jen pohled na tuto loděnici, aby prosili vládce planety o ušetření jejich ubohých životů. Třicetikilometrová délka, osmikilometrová šířka, antigravitační nosníky v počtu dvaceti, každá o velikosti Ha'taku, a uprostřed téměř stejně velká, rozestavěná loď. Zlatý obelisk se špicí z červeného krystalu, a po každé straně polozapuštěný menší obelisk, taktéž s červeným kamenem na konci. Nebo spíš skálou.
Zadní část je mnohem širší, ale stupeň rozestavěnost nedává naděje k brzkému dokončení. Trápení otroci v počtech desítek tisíc, jaffské stráže a sem tam goa'uldský inženýr. Leagnar hodlá navštívit jen jednu osobu, pověřenou vést stavbu za dobu jeho časté nepřítomnosti.
Na majestátu mu přidává, že se beze strachu pohybuje beze stráží. Ani první muž nebo lo'taur, nikdo s ním není viděn. Přesto jde o mocnou, nedotknutelnou bytost, jak jsou otroci přesvědčení, sotva ho uvidí.
Nechybí ani stále přítomný Maybourne. Přítomný, kdy on chce. Vnitřní hlas s vlastní vůlí.
„Překonáváte se, Nerusi.“ podotkne Leagnar
„Ta žravá koule je překvapivě výkonná. Ale raději bych si ho líp ohlídal. Jestli si něco nedává bokem víc, než je zdrávo, naordinovaní jednodenního půstu bude dostačovat.“ řekne posměšně Maybourne, což slyší jen Leagnar, přesto není jisté, zda-li jej poslouchal.
Desetikilometrový tlustý obelisk, po jehož třech stranách jsou polozapuštěny další, o něco menší obelisky. Každá musí mít skutečně božsky silnou palebnou sílu, pomyslí si.
Kdy budou osvícenci na vyšším stupni energie donuceni jednat? No, ti určitě. Leda tak o dalším Velkém Třesku.
Nemám vás rád, a vůbec se za to nestydím.
Údajně to mohou být jen dobré bytosti. To určitě!
„Pokud se paprsky menších spojí s primární zbraní, výstřel dokáže zasáhnout a poškodit i jádro planety.“
„Nepředpokládám, že tohoto potenciálu využiji. Nakazuji ti ihned zkontrolovat sekci suap yta sá. Dochází jim materiál, náprava…“ odpovídá vládce chladně, ale Nerus už nasedá na vznášedlo.
„Ano, pane, můj pane!“ vykřikne, a proplétá se kontrukcí kdesi až k sekundárním obeliskům.
To se bojí, že přeteče okraj kruhů, směje se vnitřní hlas.
Jeho hostitel promlouvá v jeho mysli, slýchající jeho pochyby.
„Přestaň už myslet na to, že nemáš právo ovládat. Jasně že máš, tak na to kašli. Tímhle uvažováním šli srát ti mizerní světelní svatoušci, co maj míň morálky, než žárovka.“
„Nerad uznávám, že máš zase pravdu, člověče. Viděl jsem však za svůj život příliš mocných věcí, než aby mě to zanechávalo racionálním v úsudku.“
„Čím silnější vůdce, tím větší znak moci. Ber tu loď jako symbol všeho, čeho jsi dosáhl.
„I na člověka máš poměrně přizpůsobivou morálku.“
„Díky, zatím nebudu obtěžovat, nezáživný tlusťoch s nadměrným apetitem se k tobě cupitá zpátky. “
Nerus vskutku svého pána nenechal nadlouho o samotě.
„Co byste si ještě přál, můj pane?“ řekne tak podlézavě, že by to bolelo i starého senilního vládcem Yu.
„Více prostoru.“ řekne, a odstrčí svého, normálně loajálního, do velké míry drahého služebníka.
Odejde od něj, a prohlédne si nejdůležitější součástku lodi. Jedna z osmi, dle holoplánů na stavebních konzolích asymetricky rozdělených v lodi.
Zdířka a z něj vedené původními rozvody, z trosek antických křižníků
Pro napájeni z antických zásobníků energie.
Danielova loď se jen tak vznášela na orbitě nad planetou, zakrytou hustými mračny bouří, až do poslední skuliny.
Posádku můstku tollánského křižníku poslední léta viděla s ledacos, ale nikdy s ničím podobným.
I ten, kdo to viděl už tolikrát, že ho z toho bolí oči, čím víc ví, tím více odmítá uvěřit.
„Dali si záležet, aby jí nikdo nenašel. Potenciál modrých krystalů je…nevyčíslitelný!“ dostal ze sebe tollánský vědec, kontrolující získané údaje.
„Kdy budeme moci zahájit těžbu?“
„Těžko říci. Goa'uldi se vracejí velmi nepravidelně, přesto máme dostatek času, pokud iontová bouře poleví.“
Daniel dávno ztratil většinu základních ideálů, kterých se nevzdal ani jako člen SG-1. Nikdy, ani když by to bylo logické a rozumné. Tohle je jedna z mála věcí, jež nedokázal snést bez rozhořčení nad zvěrstvy Goa'uldů. Těmhle nevzali jen životy, oni jim vzali i duši.
Ubohé bytosti. Co jim to udělali? Moudře žili, v míru na svém světě. Z myslících bytostí s nevinnou duší udělali své zvířecí otroky, plných zášti a bolesti. Nejsou schopní jiného kontaktu, než zabít.
„Pamatujte, stále ještě nejsou všichni členové Rady přesvědčeni o využití modrých krystalů.“ řekne Daniel Tollánci, uznávajícího nařízení, a odcházející k pracovnímu stanovišti vedle navigátora.
Já nejsem přesvědčený.
Máme na to právo? Co se to z nás stalo, přemílá Daniel, nepřestávaje se dívat na svět, obrostlý krystaly.