SG: Povídky od M. - Rychlá záchrana...

bylo to prostě nádherné a ted se jen těšit na nové díly

Díky všem za ohodnocení, vždycky mě potěší vaše názory . Dále se můžete těšit na novou povídku, kterou musím ještě opravit. Nebude nikterak dlouhá, pouze jednorázovka. Bude to tzv. vyplňovačka před dalším příběhem se Zuzanou a Rodneym

Mooony: Tak konečne som si prečítala poviedku V temnotě. Opäť si ma prekvapila nápadom. Ja neviem, kam na tie nápady chodíš, ale každá tvoja poviedka je super. Mohol tam byť možno trošku viac John ale to som celá ja
Zuzka bola skvelá postava. Páčilo sa mi ako sa obetovala pre dobro ostatných a tiež aj to, že to nakoniec skončilo happy endom aj pre ňu. Zaujímavý nápad s tými očami - ja ťa proste obdivujem. Ako pozerám už máš dokončenú aj ďalšiu poviedku, tak dúfam, že sa aj k nej čoskoro dostanem. Veľmi sa mi to páčilo

Teď ste mi připoměli, jestli někoho zajímá můj názor , že se mi nezdálo to jak Rondey soucítil s těmi v alt. realitě... I když co já vím jak by se mohl cítit a on vlastně tak trochu soucítil sám se sebou... stejně bych ale řekl, že by byl více zaměřen na sebe... chápete... No... to byl spíš takový postřech, že bych si ho tak nepředstavoval...
Stejně to ale bylo kolosální a tohle je jen kosmetická výtka...

Btw Zizi máš mrtě dobrej avatar... fakt mě pobavil...

Zizi: Děkuji, moc díky. Jsem ráda, že se ti mé povídky líbí. Přiznávám se (bez mučení) že nápady ke mě občas přijdou sami a to vždy v dost nevhodnou dobu.

*Jack*: Tvůj názor samozřejmě zajímá mě! Díky za výtku, příště se zkusím s Rodneym více ztotožnit. Vážně díky, tohle mě nějak nenapadlo .

Tak a je to tu, mám pro vás novou povídku.
Jmenuje se: Deset ran.
Postavy které se tu vyskytují jsou ze seriálu. Nenajdete tu novou postavu. Odkud jsem zápletku vzala hodně z vás pozná. Celá povídka není veselá, řekla bych, že je depresivní. Myslím, že více říkat nemusím a tak můžete se vrhnout do čtení .

btw: Pokud najdete chyby, tak je prosím omluvte. Díky . A ještě žádám omluvu, opravdu nevím, jestli byl John starší než jeho brácha, tak pokud v tom mám chybku...tak mi to prosím odpuste.

Deset ran

Prolog

„McKayi, vypni to!“ zakřičel John. Jindy arogantní vědec se zatvářil zoufale.
„Já...já to nedokážu, Johne. Je mi to líto,“ zašeptal Rodney. To bylo poprvé, co něco takového přiznal. V podplukovníkově obličeji se objevil strach.
„Vždyť to dokážeš, musíš! Rodney!“ Jeho hlas skoro žebral.
„Ne, Johne, je konec. Víš to stejně dobře jak já.“ Vzdal se, Rodney McKay se vzdal. V jeho očích se objevil strach. Pohlédl na svého přítele a smutně se usmál. Bylo mu jasné, že tu někdo musí zůstat a zastavit další hrozbu.

To bylo poslední, co si John Sheppard pamatoval. Poslední okamžik, kdy mu viděl do očí a mohl říct, že doufal...opravdu doufal, že je to lež. Za tolik let si vytvořili mezi sebou bezeslovnou komunikaci. Jako by mu tenkrát četl myšlenky. Tolik by si přál vrátit čas, ale nedokáže to, nikdo to nedokáže.

****

John si povzdechl a znovu pohlédl na pamětní desku, která patřila jednomu z největších géniů. Smutně se usmál a položil květinu těsně pod hranu desky. Bylo to zvláštní, ale i přes to všechno, jak se Rodney snažil všechny od sebe odehnat, tak neuspěl. Leželo to tolik růží, květin...Lidé nezapomínají na hrdiny. Sheppard hodil poslední pohled na desku.
Zavřel oči: „Chybíš nám.“ Pak odešel. Zanechal za sebou ztichlou jižní plošinu s malou, na jedné straně lehce nadzvedlou pamětní deskou, která má přežít staletí.

Slunce zapadalo. Jeho rudá záře zbarvila bílé růže do nachova. V modré hladině plavaly okvětní lístky květin, řasy a malé rybky. Přehozená a připevněná vlajka u památníku se zvlnila. Foukal mírný vítr. Antická slitina pod paprsky slunce zrudla. Pár květů se odkutálelo stranou a odkrylo na půl zakrytý nápis.
„Na věčnou památku doktoru Rodneymu M. McKayovi, který neváhal položit život za záchranu tisíce životů.“ Takhle skončil jeden z největších géniů, přátel, bláznů a hlavně lidí...


O několik dní dříve...
Atlantis klidně plavala na modré hladině. Bílé vlnky se objevovaly a zase mizely pod hladinou, sem tam se nějaká rozutekla do dály. Slunce vyšlo vysoko nad obzor a příjemně hřálo. Nastalo tak zvaný podzim. Bylo chladněji a moře ztmavlo. Od pevniny sem vál vítr, který sebou nesl barevné listí. Dny se krátily a noci prodlužovaly. Někteří obyvatelé vstali za tmy a stejně tak chodili spát. Každý den se tu prozkoumávali nové místnosti, kterých tu bylo tolik. Vědci nestíhali a to tu byli už dva roky. Pro každého se tu našla nějaká práce, překlad, výzkum, průzkum planet...

„Rodney,“ zavolal kdosi. Vědec se otočil na menšího Čecha.
„Hm, co je, Radku?“ I za ty dva roky mu dalo zabrat jeho jméno.
„Našli jsme zajímavý přístroj,“ oznámil doktor Zelenka a přešlápl z nohy na nohu.
„V čem je problém? Zjistěte k čemu je!“
„Problém je v tom, Rodney, že se ho podařilo někomu spustit. Nevíme, kdo to udělal, ale každopádně to bude problém.“ Doktor McKay si povzdechl. Žil mezi idioty! Nikdo se nepřizná ke své chybě a ještě k takové strašné!

„Zjistili jste k čemu sloužil?“ vyštěkl vědec na Čecha. Radek na sucho polkl.
„Ne,“ zarazil se po pohledu, který po něm Rodney střelil.
„Ale...“
„Ale co?“ zakřičel už podrážděný McKay.
„Antikové po hned jeho zkonstruování od celého projektu odstoupili, nevíme proč. Jsou o tom smazány skoro všechny záznamy.“ Rodney si povzdechl. Tohle by mohl být problém. Nakonec se ovládnul a vydal se za doktorem Zelenkou. Měl podivný pocit, že to není něco v pořádku.

Zbytek toho dne se všichni snažili přijít na to, co tenhle stroj způsobuje. Nic se však nenašli. Veškeré záznamy byly vymazány. Všude k tomuto přístroji bylo napsané, že se nesmí za žádnou cenu spustit. Na to však bylo pozdě. Bylo pozdě na vrácení zpět, vše se rozeběhlo svým směrem. Vznikl jeden příběh, který nikdy neměl být zapomenut a při kterém lidí umírají.


Rodney McKay ráno vstal. Protáhl se a zazíval. Zapraskalo mu v zádech. Unaveně se odšoural do koupelny. Opláchl si obličej vodou a ...zarazil se. Jako by v místnosti kvákala žába. Zatřásl hlavou a žába znovu zakvákala. Naštvaně se otočil.

Na okraji vany seděla středně velká ropucha a hleděla na vědce.
„Kšá, potvoro!“
„Kvák,“ dostalo se mu odpovědi. Na tu zrůdu nesáhne, ani ho nenapadne. Ignoroval ji. Další zakvákání přerušilo zakručení jeho žaludku. Byl čas na snídani a tak se vědec vydal zaplnit si žaludek. Otevřel dveře na chodbu a v polovině kroku se zarazil.
„Kvááááák,“ zaznělo z chodby sborově.
„Co to do háje je?“ Odpovědí mu bylo jen další zakvákaní. Vědec se naštvaně rozešel do jídelny. Z cesty mu uskakovaly všechny přítomné ropuchy a žáby všeho druhu. Jediné, co doktor netušil, bylo, že je ho jeho osobní žabka pronásleduje.

„Rodney,“ vybouchla Elizabeth, „vysvětli mně, co tu u všech svatých dělají ty žáby!“ McKay protočil panenkami.
„Kdybych to věděl, tak tu už nejsou! Jedna mě dokonce pronásleduje!“
Přítomný Sheppard se zasmál: „Že by nápadnice?“ Na to dostal odpovědí pouze vědcův kyselý obličej.

Doktorka Weirová přecházela po laboratoři. Byla nervózní. Několik očí ji sledovalo. Pouze dva páry byly lidské.
„Půjdu zjistit, co se děje,“ prohlásil po chvíli Rodney. Připadal si zodpovědný za to, co se právě dělo. Svým způsobem byl. Teď už bylo pozdě hledat viníka. Tak jako předešlý den.

Ke konci dne se nic nezměnilo. Žab na chodbách bylo pořád stejně. Jedna neustále pronásledovala doktora McKaye. Vědci na nic nepřišli a Atlantis, starodávné město, se ponořilo do další neklidné noci, při které si podivný přístroj hvízdal. Chystal další překvapení pro nový den.


A přišel nový den. Slunce potichu vyšlo, avšak jen na chvíli. Nad Atlantis se přihnaly mraky, tak temné, jako by byla noc. Spousta obyvatel se vzbudila do tmy. Stíny se ploužily chodbami. Na obloze poletovali noční ptáci, kteří si mysleli, že znovu přišla noc. Žáby se skoro nehýbaly z místa na místo. A pokud ano, tak si tichounce poskakovaly po chodbách starobylého města a tlumeně kvákaly.

Doktorka Weirová otevřela oči. Prvně si myslela, že se jí to jen zdálo, avšak tlumené kvákání a zvonění budíku rozhodně nevypadalo jako sen. Vstala a pohlédla z okna. Tma, všude, kam jen oko dohlédlo, byla temnota. Hodiny na budíku ukazovaly osm ráno. Elizabeth se otřásla. Měla takový nepříjemný pocit, ale okamžitě ho zahnala. Ticho a tma v ní vzbuzovalo poněkud stísněný pocit, ale práce volala. Byla velitel a od ní se očekávalo, že ostatní uklidní.
V tomhle případě si vždy pokládala otázku: „Kdo uklidní mě?“ Odpověď na ni nikdy nenašla.

Situace se kolem poledne nezlepšila. Vypadalo to, že se mračna nechystají zmizet. Vítr nefoukal a tak se nikdo nedivil, že setrvávají na svém místě. Elizabeth už dostala hlášení od psycholožky. Mnoho lidí podlehlo depresi a skoro všichni si k ní chodili pro radu. John Sheppard pobíhal po městě a uklidňoval lidi okolo. Jediný, kdo se neozval doktorce, byl McKay. Liz věděla, že někde sedí a snaží se ten problém vyřešit. Rodney už byl takový, i přes neustálé remcání a stěžování si.

Okolo desáté večer přišel Rodney do kanceláře Weirové, i se svým se svým ochráncem. Neposlal hlášení nebo mail, jak měl ve zvyku. Došel osobně, muselo to být špatné. A taky že bylo. Nikdo nevěděl, k čemu přístroj sloužil, slouží a jak se vypíná. Jediný, čím i byli všichni jistí bylo to, že za to, co se děje, může neznámé zařízení.


Přišel další den a nikdo to nepostřehl. Oproti noci nenastala žádná změna. Tma zůstávala, stejně jako kvákání. Přesto tu bylo něco, co ohlašovalo změnu. Podivný bzukot přehlušil žáby. Brzy všichni zjistili, jaká je situace. Po chodbě poletovaly mouchy. Bylo jich nekonečně mnoho. Avšak milé žabky plnily svůj úkol, konečně si nacpaly svá malá bříška k prasknutí.

Podplukovníka Johna Shepparda vzbudilo lechtání na nose. Ohnal se po narušiteli, ale jakoby se to minulo účinkem. Za chvíli ho opět svědil nos. Otevřel jedno oko a zaostřil. V tu ránu vyskočil zděšením. Na nose mu seděla velká a tlustá masařka. Příjemné probuzení do krásného, temného a hlučného rána.

Kolem polední se stav much ztenčil, ale zase ze zvětšil počet přeplněních žabek. Ubozí tvorečkové se sotva mohly pohnout, natož skákat. John musel šourat nohama po podlaze, aby je nerozmáčkl. Přece jenom neměl chuť zašlápnou a roznést po celé základně jediného nezvaného hosta.

Stav a psychika lidí se k večeru opravdu zhoršila. Všichni byli podráždění, roztěkaní a značně nervózní. Polovina lidí byla hladová. Představa, že sní více much, než samotného jídla byla děsivá. Vědecká část oznámila, že stále neví, k čemu přístroj slouží, natož, jak se vypíná. Přesto Rodney tvrdil, že z toho vytáhl, co je zítra čeká. V ohlášené McKayovské předpovědi bylo krupobití. Nikdo nevěřil, hlavně nikdo nechtěl věřit.


Major Evan Lorne se převalil na posteli. Od půlnoci nemohl pořádně spát. Něco ho neustále budilo. Vypadalo to na nějaké bušení. Naštvaně si přehodil polštář přes hlavu. Ano, tohle bylo lepší, všechny zvuky se ztlumily. Unavený voják se během chvilky ocitl v říši snů, nalhávaných slibů, tužeb a přání.

V deset hodin dopoledne vstal Evan z postele, aby zjistil, že to neustálé bušení je krupobití. Přesně jak bylo předpověděno. Rozčilený voják kopl do nejbližší možné věci. Ne jen že si natloukl palec, ale taky vzbudil dosud spící roj much a armádu žab. Nejméně dalších deset minut se držel za palec a s křikem poskakoval na jedné noze po svém pokoji. O hodinu později se upravený a uklidněný vydal na snídani, která mohla zaručit spoust šťavnatých much.

Odpoledne nepřineslo žádnou změnu. Deprese obyvatel města byla horší. Beznaděj se plížila po nekonečných chodbách. Tma neustoupila, stejně jako mouchy a žáby. Krupobití nezměnilo svou intenzitu, stále bylo monotónní a lezlo na nervy. Antická okna se držela, avšak nikdo nevěděl na jak dlouho.

Lorne ten večer musel uklidňovat několik lidí. Psychika celé základny byla pryč. Lidé se klepali, blouznili, omdlévali a nedokázali normálně uvažovat. O doktoru McKayovi nebyli žádné zprávy. Prý se na celý den zavřel v laboratoři a tu také neopustil. Nikdo netušil, co další den přinese, ale nic dobrého to být nemohlo. Na to by si vsadili všichni do posledního.


Rodney McKay otevřel oči. Nic se nezměnilo. Na okna dopadaly kroupy ve stejném rytmu. Z chodeb se ozývalo tlumené kvákání a bzučení. Vědec cítil, jak mu něco skočilo na hrudník. Tak jako každé ráno věnoval první pohled „své“ žábě. Příšerná představa, ale nejvtipnější na téhle situaci bylo, že tenhle živočich udržoval doktora v mezích příčetnosti.

Konečně se Rodney zvedl. Pomalým krokem se došoural do koupelny. Rozsvítil. Nad prudkým světlem přivřel víčka. Nakonec se ovládl a donutil oči, aby se otevřely. Během chvilky si zvykl na ostré světlo. Došel ke kohoutku a omámeně ho pustil. Opláchl si obličej a...zarazil se. Ta voda podivně páchla. Zpustil ruce z obličeje a sklouzl pohledem do zrcadla. Jeho vyděšené oči hleděly na svůj obraz. Chtělo se mu zvracet. Jeho ruce, obličej a část oblečení byla od krve. Roztřesenýma rukama se utíral do bílého ručníku. A tehdy ho to napadlo, neváhal. Rozeběhl se k přístroji. Možná to byla jediná možnost na záchranu.

Okolo poledne se k doktorce Weirové donesla zpráva o první sebevraždě. Lidé byli na dně. Nikdo už nedokázal uvažovat normálně. Všichni bláznili. Neustálé bzučení, kvákání, bušení krup a tma doháněla všechny k šílenství, ale zkažená voda znamenala konec. Jediný pitný zdroj představovaly PET-láhve s vodou, neboli tak zvanou „mrtvou vodou“. Přesně v tu nejhorší chvíli se John vydal za Rodneym. Byl rozhodnut ten přístroj rozstřílet.

Šel potichu, nikdo ho přes ten hluk nemohl slyšet. Přesto Rodney věděl o jeho příchodu. Prvně zmatený voják nechápal, ale pak pochopil. Za všechno mohla ta žába.
„Nikdy jsme neměli přijít do téhle zatracené laboratoře,“ zaznělo sklíčeně místo pozdravu.
„Rodney, uklidni se!“ zakřičel John. Jako všem, tak i jemu ruply nervy.
„Ne, neuklidním se. Nechápeš to. Každý den se něco děje. Žáby, kobylky, mouchy, tma, krev! Sakra! To jsou egyptský rány! Antici si zahrávali s něčím, na co pak nestačili!“ Voják sledoval vědce před sebou.
„Tím chceš říct, že...?“ McKay dosedl k přístroji.
„Že jsme v pytli? Jo, to přesně tvrdím!“ Mezi muži se rozhostilo mlčení.

„Jaká...“ John nebyl schopen slova.
„Jaká rána má následovat?“ Podplukovník kývl.
„Je to zpřeházené, jinak, než je to napsané v Bibli. Bylo hodně těžký to zjistit...“ mluvil jako by pro sebe McKay, avšak John ho přerušil.
„K věci!“
„Smrt všech prvorozených synů...Jsem na řadě, Johne...“

Hodiny odtikávaly čas. Půlnoc se nemilosrdně blížila. Rodney McKay pobíhal okolo zařízení a výjimečně mlčel. Počet sebevražd stoupl, mezi mnohými, kteří si sáhli na život byl i Evan Lorne, nepodařilo se ho zachránit. Tohle nebylo správné. Smrt byla blízko, všichni ji cítili.

„Johne,“ zaznělo poněkud přiškrceně.
„Ano?“ řekl oslovený šeptem.
„Přišel jsem na to, jak to zastavit.“ Podplukovník v tu ránu stál na nohou.
„Jak?“ Teprve teď si John všiml vědcova vyděšeného pohledu. Strach v jeho očích byl sám o sobě děsivý.
„Rodney?“ McKay na sucho polknul.
„Ten, kdo se pokusí ten přístroj vypnou, tak zemře. Jeho duše bude navždy zatracena.“ Na podplukovníkově obličeji se rozlil úsměv.
„Tím prvním si nejsem jist, ale to druhé rozhodně nebude pravda,“ zasmál se, však pouze jen a jen ze zoufalství. Půlnoc se blížila. Podivné zařízení začalo více a více svítit. Tma houstla, anděl smrti pomalu přicházel.

„McKayi, no tak řekni, jak to mám vypnout!“ zakřičel John. Jindy arogantní vědec se zatvářil zoufale.
„Já...já ti to nemůžu říct, Johne,“ zašeptal Rodney. To bylo poprvé, co něco takového přiznal. V podplukovníkově obličeji se objevil strach.
„Tak to vypni! To dokážeš, musíš! Rodney!“ Jeho hlas skoro žebral.
„Johne, je konec. Víš to stejně dobře jak já.“ Vzdal se, Rodney McKay se vzdal. V jeho očích se objevil ten samý strach jako před chvílí. Pohlédl na svého přítele a smutně se usmál. Bylo mu jasné, že tu někdo musí zůstat a zastavit další hrozbu.
„Já nevěřím té povídačce, že někdo zemře, pokud se pokusí to vypnout. Řekni mi, co mám udělat a já to udělám.“ Rodney zakroutil hlavou.

„Rodney!“ zakřičel John.
„Bylo mi ctí s tebou sloužit, Johne.“
„Rodney, vypadni od toho stroje!“ Vědec se pouze uchechtl. Bylo načase, aby napravil to, co napáchal. Byl zodpovědný za všechny vědce na základně. Nechtělo se mu umřít, ale záviselo na něm tolik životů, Johnův život! Slyšel jak na něj jeho přítel křičí a koutkem oka zahlédl, jak se k němu blíží. Digitální hodinky měly za chvíli ukázat čas, od kterého má začít masové vyvražďování. Nadechl se.
„Stejně bychom oba zemřeli,“ zašeptal. Poslední pohled věnoval Johnu Sheppardovi, svému nejlepšímu příteli, a pak udělal krok vpřed. Vešel přímo do chřtánu hladové bestie. Místnost ozářilo ostré světlo. Ozývalo se pípání hodinek, půlnoc přišla.


John se zarazil v polovině pohybu. O chvíli později poklesl v kolenou. Tlumená rána oznamovala, že dopadl na zem. Nevnímal bolest, tedy ne tu fyzickou. Přístroj přestával hučet, nevydával žádné zvuky. Ztichl úplně. Temnota ustoupila a na oblohu vyšel měsíc. Mouchy padly mrtvé k zemi. Žáby jako by se zadusily a voda se změnila na svou původní barvu. Takže Rodney měl pravdu, všechno se vrátilo do normálu. Dnes už nikdo nezemře, jeden se obětoval za všechny.

Podplukovník si připadal, jako by se pohyboval na vatě. Nedokázal normálně přemýšlet. Připadal si, jako by mu vygumovali mozek. Neuvědomoval si nic. Pohlédl na své ruce a zarazil se. Chvěly se, nekontrolovatelně. Snažil se je přinutit, aby přestaly ve své činnosti, ale neposlouchaly. Teprve teď si uvědomil, že mu po tvářích stékají slzy. Semkl víčka a vyčkával. Čekal na tu chvíli, kdy mu konečně dojde, co se stalo a až ta chvíle přijde, bude to stát za to.

Nečekal dlouho. K mozku mu přišla informace o tom, co se stalo. Přestal se ovládat. Křičel, řval. Dokonce i plakal, celkově se nervově zhroutil. Tohle byla poslední kapka. Už nemohl dál. V hlavě hledal všechna slova, které kdy Rodneymu řekl, ale nevzpomínal si. Viděl znovu a znovu jeho vyděšený pohled. Jeho oči plné strachu a poznání. Rukama si vjel do vlasů. S víčky pevně zavřenými se pohupoval dopředu a dozadu. Tolik si chtěl vytrhat vlasy. Byl tu sám, mohl si tohle dovolit, už nebyl důvod k přetvářce. Už nikdy nebude.


Věci se pomalu vracely do normálu. Místnost s přístrojem byla zapečetěna. Na jižním molu byla vystavěna památeční deska. Byla zhotovena pro muže, který neváhal nasadit svůj život pro lidi, které miloval, pro rodinu a přátele...

***

Epilog

„Kde to jsem?“ jeho hlas se rozléhal. Železné stěny ho odrážely a vracely několikrát zesílený.
„Kde to jsem?“ zeptal se znovu muž. Žádná odpověď nepřicházela. Doktor McKay se několikrát otočil. Dostával závratě. Hlava se mu točila. Netušil kde je a poslední, co si pamatoval byl jen oslnivý záblesk. Pak přicházela jen tma a zapomnění.

Rozeběhl se nekonečnou chodbou. Jeho kroky se rozléhaly stejně jako ozvěna. Zrychleně dýchal.
„Je tu někdo?“ zakřičel. Nic, ticho, tak jako vždy. Nakonec se vysílením zastavil. S očima pevně zavřenýma zhluboka dýchal. Tolik si přál se probudit. Říct si, že to byl jen špatný sen, ale když otevřel oči, tak uviděl znovu jen prázdnotu, tmu, dým a šedé stěny. V tuhle chvíli se mu kolena podlomila a on dopadl na zem. Takže to byl konec, přesně jak bylo napsáno. Jeho duše byla odsouzena na věčnost společně s dalšími, kteří vstoupili do přístroje. Další z bláznů a hrdinů, který doufal, opravdu doufal, že všechny ochrání.
Možná ho za pár set let přijde někdo vystřídat, ale do té doby: „Vítejte, doktore McKay!“

hustyyyyy

ne dobre to bylo a nerekla bych, ze to bylo depresivni,ale spis...smutne ....jenom tak nedivas se nahodou na McLeodovy dcery?...ja jenom, ze to tam nedavno bylo... ...ale jinak supr...kdy bude dalsi dil?

BTW: touhle povidkou jsi me privedla na jeden napad do moji...s tou Rodneyho smrti...ale jenom zpusob...takovy hrdinsky - umrit, aby zachranil jine... o kopirovani se bat nemusis...slibuju

Mackenzie: Díky, jsem ráda, že se ti to líbilo...Ne nedívám se na ně . To vůbec nevím, že už to někde bylo. Mě to tak jednou napadlo no a nápad je pytli, protože to už někdo někde použil . Nevadí. U tohoto další díl nebude. Je to ukončené (ok, já vím, příště tam musím napsat: Konec ). Ale naplánované mám další díl se Zuzkou a Rodneym a pak další a další .
Btw: Děkuji za nominaci. Udělalo mě to radost
Btw2: V pohodě, o kopírování se nebojím. Pokud tě něco napadlo, tak klidně to použij. Já jsem se taky dívala na kdo ví co a najednou vžum a měla jsem nápad .

Tak tohle bylo hodně smutné, to mě po dnešku dorazilo

Paráda...
Nebudu se s reakcí nijak moc vypisovat, protože sem si vymazal původní příspěvek o asi šesti řádcích...
Takžééé... skvělý námět a propracování psychologie charakterů... přesně tak, jako tady, bych si představoval Rodneyho smrt...
A na závěr: Těším se na další díl ságy Rodneyho a Zuzany...

Musím říct Moony, že se zlepšuješ s každou další povídkou. Prostě jsi se skvěle rozepsala. Už jen začátek tvé povídky mi způsobil zadrhnutí v hrdle a zbytek to celé ještě jen podtrhl. Sice to bylo krátké, ale vůbec ne na závadu. Naopak - úderné a výstižné. Dobrý námět a good pointa. Myslím, že to mělo právě ty atributy, co mám podařená povídka mít.

Dark Angel: Já vím a je mě líto, že tě to dorazilo. Mě samotné se to zrovna dobře nepsalo.

*Jack*: Děkuji moc, jinak naprosto chápu, že se ti to nechce vypisovat...ehm, ne jednou se mě to stalo . Ještě jednou díky za ohodnocení . Jen ta Rodeyho smrt se mi nelíbila, ne že byla hrdinská, ale rozhodně si takový konec nezasloužil .
A na závěr: (takoví malý trailer: )

Toto je spoiler!!!:

Jeden nápad, dva lidé. Jeden vtip, který se zvrhnul. Začalo jít o životy, kdo za to zaplatí?

Neděs se .

Mrs. Sheppard: Děkuji, tvého hodnocení si vážím. A vždycky mám radost, když nějaké napíšeš. Ještě jednou díky.

v pohodě, to prostě akorát, že to byl divnej den. Jinak to bylo úžasné.

Teeeeda, wow....musím uznat, že od své prvotiny jsi ušla velký kus cesty. Zejména pravopisných chyb rapidně ubylo a hned se to líp četlo. Příběh skvělý. Charaktery dokonalé. Atmosféra úžasně vykreslená. Skoro jsem si připadala, že tam jsem taky. Fuj, ale nechtěla bych tam teda být
Ten závěr mi opravdu skoro vehnal slzy do očí. Chudák Rodney, ale takhle nějak bych si jeho smrt představovala.
A teď zápory. Pár slohových nesrovnalostí. Ještě mi to přišlo v některých pasážích uspěchané a někde by nezaškodilo víc si pohrát se slovíčky. Ale tak ono to tak bývá, že jako na potvoru člověka napadne jeden výraz a za boha nemůže vymyslet synonymum. Zrovna včera jsem se smála, když jsem si pročítala svoje povídky. V první se na sebe všichni pořád smějou nebo usmívají a v druhé na sebe pořád kývají Takže, co tím chci říct? Nepovažovala bych to zas za tak hroznou chybu, ale zase znám lidi z jiného serveru, kteří jsou ohledně toho puntičkáři a srážejí za to hodnocení.
A co mě nejvíc porazilo - chudák Lorne. . Ale přestože mě to taky skoro rozbrečelo (což je dobře, asi to byl účel), skvěle se to tam hodilo. Vždycky víc zapůsobí neštěstí někoho známého než někoho nejmenovaného. No, ale já bych mu postavila památník těsně vedle Rodneyho. S velkým "RIP Evan"
A celkově. Nádhera. Jsi čím dál lepší.
Jen škoda, že se to nemůže nominovat.

Eleira: Děkuji, moc díky Tvého ohodnocení si velmi cením. Co se týká děje, nikdy bych si nepřála tam být (ani za zlatý prasátko )!
S těmi slohovými nerovnostmi...já na tom pracuju . Stále proti nim bojuji, ale oni na sebe všichni tak rádi mrkají a smějí se .
S tím Lornem jsem si říkala...ať o Eleira nečte, nebo mě zastřelí . Hodně dlouho jsem váhala, je to přece jenom voják, ale nakonec jsem se rozhodla pro tuhle variantu. Jinak to nešlo, přece jenom, ta situace by spoustu lidí dohnala do blázince.
Vážně moc děkuji a jsem polichocena, že by jsi tohle nominovala .
Btw: jak jsem psala dříve, chystám povídku a na hlavní postavu byl nominován major Lorne