SG: Zítra bude hůř...

musim se pridat cte se to opravdu dobre , to s tou nahotou a Rodneym bylo dobry jinak by to chtelo s tou rasou naky spojenectvi a vytriskat new techy

Opět se to dá vyjádřit pouze slovo jako výborné, skvělé ....
Už se těšim na pokračování

A jee Klenotka sa zasa rozpísala

Tak ja som si to zatiaľ ešte neprečítala, ale už sa chystám. Už len týždeň a mám po skúškach, tak potom budem relaxovať pri čítaní. Čo sa týka dĺžky tvojich poviedok, tak ten obsah stojí vždy za ten čas strávení pri čítaní . Odporúčam neskracovať.

Ja som za to aby si Rodney a Teyla tykali.

Skvělá povídka. Zajímavě se to rozvíjí. Rozhodně to chce už další část...

Budu se opakovat, ale ta povídka je super Mám ráda depresivní povídky.
A jsem pro taky tykání, vykání by znělo tak nějak... nepřirozeně.

[Klenotka]

Další, kratší část. Nevím, kdy bude další. Jednak nemám čas a jednak nevím, kam s tou povídkou směřuju. Sama se nechám překvapit, co z mé klávesnice vypadne. Sama totiž nemám ponětí

Radek Zelenka se znovu probudil jinde a opět vedle něj ležel bezvědomý Sheppard. Na chvíli ho to vyděsilo. Místnost byla stejná jako ta, v níž viděl ostatní. A nelíbilo se mu to. Být zavřený v krabičce od sirek nebyla jeho představa ideálně stráveného dne. A tenhle den šel do kytek, se vším všudy. Nejradši by byl ve své laboratoři, ale zkrátka nemohl odolat. Zase se nechal Rodneym přemluvit. Vždyť ten projekt stejně vedla doktorka Hobbesová, i když z toho nakonec bylo fiasko…no, fiasko…podíval se kolem sebe a napadlo ho, jestli kontakt s cizí rasou může nazývat fiaskem. Ale jeho hlavní starost byla, jak najít ostatní a dostat se pryč. Měl strach. Ze všech emocí, které ho poslední dobou provázely, teď převažoval strach. Jestli to dobře pochopil, tak si tahle rasa myslela, že potřebují nějak uzdravit. Ale to mohlo znamenat milion věcí. Podíval se na plukovníka, který pořád nejevil známky toho, že by se hodlal probudit.
„Plukovníku?“ Opatrně se ho dotkl na rameni a hned uhnul, protože ho nechtěl vyděsit a taky se vyhnout jeho případné reakci. A udělal dobře. John se s trhnutím posadil a ruce zvedl ve výhružném gestu. Pak zaostřil a uviděl před sebou ustaranou tvář Zelenky. Znovu zavřel oči, protože se mi zvedl žaludek.
„Jsme zase zpátky?“ zeptal se a Radek přikývl. John se s jeho pomocí vyškrábal na nohy a podíval se kolem sebe.
„Hmm, křečci v krabici,“ řekl a víc nahlas pokračoval: „Hej! Slyší mě někdo?!“ zakřičel a podvědomě se podíval nahoru, jako to předtím udělali Rodney s Teylou.
„Možná byste nám sem mohli přihrát nábytek…i něco k jídlu by se šiklo. My, podřadné lidské bytosti, nehodny vaší pozornosti, mají svoje potřeby, víte?!“ zařval znovu z plných plic.
„Plukovníku, nemusíte je nutně dráždit.“ Zašeptal vedle něj Radek a trochu se schoulil, jakoby čekal na blesk, který je oba sežehne za rouhání. Místo toho se jim v hlavě ozvaly známé hlasy, tentokrát podbarvené trochou netrpělivosti.
„Subjekty Tři a Čtyři mají svoje potřeby. Jsme si toho vědomi. Na základě specifikací nalezených v jejich mysli nyní vyhotovujeme prostředky k jejich uspokojení.“ John se zatvářil zmateně a podíval se na Radka. Ten zakroutil hlavou.
„To znamená, že si u vás v hlavě našli, co chcete a dají vám to.“
„Oh…no, nemůžu říct, že je to zrovna uklidňující.“ Ještě to ani nedořekl a místnost se jim začala měnit před očima. Nepatrně se zvětšila a objevily se dvě postele, stolek, skříň…. a než se John nadál, měl před sebou dokonalou kopii svého dětského pokoje. Udiveně zíral. Kdyby ještě měli okna, bylo by to perfektní.
„Tohle je….neuvěřitelné.“ řekl Radek, který měl ve tváři stejný úžas jako John.
„O to víc, že je to dokonalá replika pokoje, který jsem měl s bratrem jako kluk. Museli si to opravdu důkladně přečíst…prolétlo mi to hlavou jenom na chvíli, když jsem říkal, že potřebujeme nábytek.“ A najednou mu výraz ztvrdl. Nechtěl si nechat hrabat v hlavě. Tohle privilegium přenechával jenom Wraithským královnám, které potom ovšem mohl zabít.
„Nemůžete mi takhle bez dovolení číst myšlenky. Jak jste to vlastně udělali? Jak jste to vytvořili? A proč tady nejsou dveře a okna? Kde jsme? A co to bylo za rosol, ve kterém jste nás předtím drželi?“
„Subjekt Tři má spoustu otázek. Děti mají vždycky hodně otázek.“ Radek s Johnem se na sebe zmateně podívali. Na Sheppardově osobním trablmetru teď ručička velmi zuřivě běhala mezi „ne dobré“ a „velký průšvih“.
„Co prosím? Děti? My nejsme děti. Jsme dospělí lidé…a když už jsme u toho, kde jsou McKay a Teyla?“
„Subjekty Jedna a Dva jsou ve stejném prostředí jako Subjekty Tři a Čtyři a daří se jim dobře. Tekutina, v níž se Subjekty předtím nacházely, byla léčivá a zároveň nám pomohla pochopit jejich fyziologii. První dva Subjekty vyžadovaly přítomnost dalších Subjektů. Bály se o jejich bezpečí. Proto jsem umožnili krátké setkání Subjektů. Teď je ale potřeba, aby léčba probíhala částečně odděleně.“
„OK…to ale nevysvětluje ty děti.“ Sheppard začínal zase zuřit. Nesnášel, když si s ním někdo takhle pohrával. Mít věci pod kontrolou byla jeho práce.
„Myslíme si, že Subjekty potřebují péči, protože jsou nemocné a z našeho pohledu jsou to nemocné, zmatené děti. Je potřeba se o ně starat.“ Hlas byl zase jen jeden a mluvil na oba velmi starostlivě, pomalu a trpělivě.
„A co když řeknu, že tenhle Subjekt, a ani žádný jiný, o vaši péči nestojí. Poslyšte, nejspíš jsme velmi rozdílní, ale to neznamená, že jsme slabší nebo nemocní. My…naše pocity, chyby…patří to k nám. Je to podstata lidství. Máme se ještě co učit a já to vidím při pohledu na hvězdy každý den. Ale musíme k tomu dojít sami.“ Zkoušel být stejně trpělivý jako hlasy v jeho hlavě, ale moc mu to nešlo. Radek vedle něj nervózně popošlápl.
„My můžeme Subjektům pomoci. Jsou pevní. Mají fyzickou formu. Pro nás je to neobvyklé. Chceme se při jejich léčbě i něco dozvědět.“ Oba muži se po sobě poplašeně podívali. Johnův trablmetr teď v jeho hlavě už zběsile pípal a ručička se přehoupla na jasnou a červeně podtrženou větu. My jsme v hodně velkém maléru.
„Možná bychom si o tom mohli normálně promluvit. Vraťte nás do naší lodi a my vám pak klidně zodpovíme všechny otázky. Můžeme navázat normální, civilizovaný kontakt.“
„Dáváme přednost poznávání Subjektů zblízka.“ Dodal hlas, tentokrát už ne tak trpělivý a s malou ozvěnou v pozadí.
„Fajn…“ řekl John a přešel k jedné z postelí, podvědomě té, která kdysi v jejich pokoji patřila jemu, a usadil se na ní.
„Já ale nic říkat ani dělat nebudu.“ Řekl to trochu víc vzpurně než zamýšlel. Radek se usadil na posteli proti němu a trochu křečovitěji se chytil jejích okrajů.
„Nebudeme vyžadovat povolení ani jednoho ze Subjektů. Děti musí poslouchat, nemocné obzvlášť.“
„Bezva. Možná byste aspoň mohli začít mluvit přímo ke mně. Takhle by si o vás mohl někdo myslet, že jste blázni, nemocní blázni.“ Radek nadskočil, když podél zdi sjel Johnovým směrem jakýsi výboj a zasáhl ho. Ten vykřikl bolestí a svalil se na postel.
„Jo, to taky beru jako dobrý závěr plodné konverzace.“ Supěl John a Radek si pomyslel, že o tom blesku shůry se zase tak moc nemýlil. Sklonil se k Sheppardovi, který mu dal kývnutím najevo, že je v pořádku. Tak si sedl na postel, sledoval Shepparda, jak se sbírá ze šoku a povýšil tenhle den na ten nejhorší svého života.

Povídky takovýho typu debata věznitel/vězněný mám rád a hlavně (možná je to moc brzo) mě zajímá jak se z toho dostanou (pokud to nebude ovšem třeba paralelní realita. Rozhodně se těším na další pokračování.

je to good , ale s tema subjektama je to hrozny , nemuze jim nekdo nabidnout aby jim rikaly jmeny ?

sheppy klidný člověk, super. Vybrat pokoj z jeho dětství je dobrej nápad, když to jsou ty děti

opět výborné, akorát mi přijde divný, že je drží po dvojicích a ne úplně odděleně...

No zatim se to odviji jaksi nevinne,ale to jeste nic neznamena,treba to nakonec budou nejaci "Temnaci",kdo vi..Neboli to vi jen buh a mozna jeste Klenotka.

Nedávno jsem někde četla, že prý úplně nejlepší díla vznikají tehdy, pokud se člověk schovává za pseudonym a píše jen pro radost z psaní a z lásky k tématu. (tedy nekyne mu za to žádná hmotná odměna:), jen ta morální) Myslím, že tyto tři podmínky jsou splněny Jen tak dál! Těším se na pokračování.

[Klenotka]

Další část. Zatím se toho moc neděje. Neptejte se, jak to skončí, protože to nevím . Vymýšlím si to kapitolu od kapitoly. Jenom vás prosím, nenapovídat, protože, věřte tomu nebo ne, na všechno, co jste tu vyjmenovali, myslím Což teď poznáte
Není to moc dobré, je to narychlo, ale příští kapitola bude lepší, protože ji budu psát snad už ve větším klidu. Tím chci říct, že bude nejdřív za 14 dní, protože teď jedu pryč a pak mám ještě tři zkoušky. Takže trpělivost, jak říká Yoda

Rodney sledoval se slzami bolesti v očích, kam zajel výboj, který ho zasáhl. Zase si otevřel pusu. Když se probudil z bezvědomí, aniž by věděl, jak se v něm ocitl, zjistil, že Teyla je pryč
Sledoval, jak se zeď pod výbojem zvlnila.
„Subjekt Jedna klade nevhodné dotazy.“ Řekl mu hlas v hlavě, teď už rozhodně ne tak trpělivý jako na začátku.
„Jen jsem se zeptal, jestli dostaneme něco k jídlu!“ Když se mu povedlo znovu se rovně postavit a v oblasti žeber, kam ho výboj zasáhl už cítil jenom tupé tepání, podíval se zpříma znovu ke stropu.
„Subjekt Dvě je v pořádku. To musí Subjetku Jedna stačit.“
„Ohledně těch čísel…víte, pokud od nás chcete vidět, jak …reagujeme a případně nás léčit či co…hodně by pomohlo, kdybychom se tady cítili dobře. A toho nedocílíte, pokud pro nás budete používat označení jako pro laboratorní vzorky. Jména jsou pro nás důležitá.“ Nemluvě o tom, že nevím, o kom mluvíte, když použijete číslo. Pomyslel si v duchu, ale nahlas to neřekl. Stejně si to v jeho hlavě budou moct přečíst, když budou chtít.
„Netušili jsme, že pro vás vaše označení tolik znamenají. Dává tedy Subjekt Jedna přednost označení Subjekt McKay?“ Rodney byl trochu zaskočen upřímným zájmem a nechtěl je podráždit námitkou, že i ten „Subjekt“ by si mohli odpustit.
„Perfektní.“ Řekl jen. Škoda, že tu není Teyla, byla by hrdá na jeho diplomacii. Dokázal se s nimi domluvit, aniž by je desetkrát v jedné větě urazil. Ačkoliv dost pochyboval, že znají něco jako urážku či sarkasmus. Dal si za úkol, že je to naučí, dokud se odtud nedostanou. Neměl sice ponětí, jak by mohli utéct, ale na to bude čas myslet později.
„Dobrá…takže, proč jste poslali pryč…Subjekt Teylu?“ zeptal se váhavě.
„Zjistili jsme, že léčba subjektů bude probíhat lépe, když budou každý zvlášť. Subjekt Sheppard a Subjekt Zelenka jsou už také odděleni.“
„Hezké. Proč je léčba tak lepší? My potřebujeme společnost, nemůžeme dlouho fungovat v izolaci.“
„Chceme, aby se Subjekty vypořádaly se svými zraněními samy.“ Hmm, takže nechtějí, abychom si vzájemně pomáhali. Chytré potvůrky.
„Myslíte, že bych mohl tedy dostat něco k jídlu a nějaké místo, kam si sednout nebo lehnout?“ Uprostřed místnosti se objevila židle a na ní tác s jídlem. Rodney se zamračil, protože jestli mu četly myšlenky, tak museli vědět, že si představoval úplně něco jiného. Ale sedl si a pustil se do jídla. Chutnalo to jako jakýkoliv oběd na Atlantis, takže určitě věděli, na co přesně myslí. Předpokládal, že tohle měl být asi začátek nějakého procesu jejich „léčby“. A nelíbilo se mu to.

John Sheppard zaslechl slabý dunivý zvuk přenosu, který jejich hostitelé používali. Když vzhlédl z postele, kde ležel, rychle se posadil. Radek byl pryč. Nevěděl, co se stalo a proč to dělali, ale sám přišel na to, že ptát se nemá cenu. Asi si řekli, že vězni by neměli být pohromadě. A ať se jim ty bytosti snažily namluvit cokoliv, tak on a jeho tým nebyli jejich hosty, ale vězni. Pokusná zvířátka. Děti, o které je potřeba se starat a trestat je za chyby. Nemohli přece za to, že byli v evolučním vývoji za touhle rasou o pár desítek tisíc let pozadu. Radkova postel zmizela i s ním a tak teď vedle něj zela díra, kterou začínal cítit i uvnitř své mysli. Potřeboval kolem sebe lidi. Nerad byl sám. Za svou vojenskou kariéru už poznal spoustu druhů vězení a osamělosti. Ale větší starosti mu dělali ostatní. Jestli na tom byli stejně jako on, tak si mohl jen domýšlet, co se jim honí hlavou. Věřil, že Teyla to zvládne. Všechny ty její meditace jí pomůžou. V otázkách psychické výdrže na tom byla nejlépe ze všech. Věřil, že Rodney se spoustou nadávání a urážek, to snad taky nějak překoná. Měl ale obavy o Zelenku, který nikdy nic podobného nezažil. I když Radek dokázal už dřív, že je v něm víc, než si o něm lidé myslí. John tedy odvedl mysl od svých přátel k plánu útěku, ale na žádný nepřišel. Jestli se okolí jejich cel skládalo z té želatiny a jestli v ní ta rasa žila, nemají šanci se kamkoliv dostat. Potřeboval budovu, s místnostmi a chodbami, v níž by se mohl orientovat. Doufal jen, že Elizabeth něco vymyslí, protože jestli se nestane něco zásadního, neměli nejmenší šanci se odtud dostat na vlastní pěst.
„Sakra.“ Řekl prázdné místnosti a ta mu jeho nadávku ozvěnou vrátila.

Radek seděl na zemi, opřený o zeď. V místnosti byl stůl a židle, ale nějak neměl chuť si tam sednout. Nevěděl, co používali k tomu, aby je uvedli do okamžitého bezvědomí a jak fungoval ten jejich přenos. Věděl jen, že mu z toho bylo zle a taky se mu pořád motala hlava. Bál se, že kdyby se postavil, zvedl by se mu žaludek. Nezměnil názor, ani když se na stole objevilo jídlo. Dál seděl a čekal, jestli mu někdo řekne, co má dělat, protože v tuhle chvíli byl ochromený strachem. Díval se kolem sebe, poslouchal ticho a zdi se kolem něj svíraly a jemu se z toho dělalo ještě víc špatně. Pokusil se lehnout si na tvrdou zem a zavřít oči. Žaludek mu pořád divně poskakoval a jemu se po chvíli podařilo se uklidnit natolik, že byl schopen přemýšlet. Jedinou souvislou myšlenku, kterou dal dohromady, byla opakující se věta: „Chci domů.“

I Teyla seděla na zemi a i jí bylo špatně. Transportéry, které tahle rasa používala, jí rozhodně nedělaly dobře. V místnosti nic nebylo. Jenom se spolu s ní na zemi přenesl i tác s jídlem a vodou. Jídlo bylo očividně athosianského původu. Neměla na jídlo ani pomyšlení, bylo jí špatně. A taky ji děsilo, že je někdo v její hlavě a čte si i v těch nejtajnějších zákoutích její mysli. Určitě tak našli i věci, které chtěla nechat pohřbené navždy. Vzala sklenici s vodou, aby se zbavila suchého pocitu v ústech. Po pořádném loku se jí přestala točit hlava, ale žaludek pořád nechtěl přestat dělat gymnastiku. Lehla si na zem, zavřela oči a začala s meditací. Vleže to sice tak nefungovalo, ale bála se, co by se stalo, kdyby se pokusila o prudší pohyb.
Postupně se jí podařilo mysl dostat pryč od neposedného žaludku a nepříjemného pocitu, plynoucího z toho, že byl někdo v její hlavě. Poznala proniknutí do mysli lépe, než kdo jiný. Sama se o to před časem pokusila a tak studené prsty, pátrající v její hlavě, cítila naprosto jasně a zřetelně. Postupně se, zcela nevědomky, začala na ty cizí mysli soustředit. Bylo to víc myslí, to věděla určitě. A pak, překvapivě, se jí povedlo je z hlavy vytlačit. Bylo to náhlé. Bylo to, jakoby byla v hlučné místnosti a najednou ho někdo náhle vypnul. Přesně tak se to stalo. Hluk v její hlavě ustal a jediné, co vnímala, byly pokusy těch cizích myslí se tam znovu dostat. A potom ucítila, jak jí leze mráz po zádech, protože těch spojených myslí přibylo a začaly zuřit. S úsilím je dokázala odrazit i podruhé, ale než se mohla začít radovat z úspěchu, uchvátilo ji znovu transportní zařízení a dál už nebylo nic.

Líbí se mi, že dáváš dostatek prostoru i ostatním postavám (tedy Sheppardovi, že ), chudáci subjekty - ale takový díl bych brala:).

Pěkné, bylo by zajímavé, kdyby se Teyla dostala do myslí "cizinců"..