Kapitola pátá – Odpovědi
Radek s Trishiou šli v hustém dešti travnatou plání za uvězněnými Zelenkovými přáteli. Byli celí promáčení, voda stékala přes jejich vlasy po čele a od úst jim při dýchání vycházely obláčky páry. Tráva byla promáčená natolik, že až po jejich kotníky teď byla vodní hladina, což činilo každý další krok neuvěřitelně namáhavým a velmi je to zdržovalo.
Na nebi nebyl vidět jediný kousek modře, celé bylo pokryté jedním velkým temně šedým mrakem, ze kterého se na zem snášely s hlasitým šploucháním přívaly studené vody.
Putovali už dlouho, Zelenkovi začínaly docházet síly. Každý další krok ho teď bolel, přesto neřekl ani slovo a dál rychle šel. Trishia naopak vypadala, že jí pochod nepůsobí žádné potíže. Šla zlehka, často se na Radka podívala a na její tváři byl nepřetržitý, stěží poznatelný, jemný úsměv. Měli ještě několik hodin cesty před sebou.
Zelenka najednou s hlasitý šplouchnutím upadl na zem, jeho tvář se ponořila pod vodu a obličej mu obklíčila stébla trávy. Několik málo sekund tak setrval, poté se s námahou vzepjal a těžce dýchaje opět postavil na nohy. Chtěl rychle pokračovat v cestě, takže udělal několik těžkých kroků vpřed.
Znovu upadl, tentokráte se ovšem nezvedl, jen převrátil na záda, aby se neutopil.
„Nemůžu, už prostě nemůžu.“
„Chceš jít za svými přáteli. Zbývá ti už málo času.“
Natáhla k němu ruku, on se jí chytil a znovu postavil na nohy. Zatnul zuby a zase rozpohyboval své nohy. Připadalo mu, že na nich má obrovské žulové bloky, tak byly těžké. Šel teď velmi ztuha, jeho chůze připomínala poraněné zvíře, které se z posledních sil snaží odplazit do bezpečí. Jeho kroky teď vyměřovaly pravidelný rytmus jako velká kladiva bušící na kovadlinu a byly provázeny stejnou námahou a potem, s jakým se rodí opracovaný kus železa.
Trishia dál vykračovala vedle něj, úsměv na její tváři byl teď o něco zřetelnější.
**********
„Rodney? Rodney! Sakra, tohle mi nedělej!“ Teyla se skláněla na McKayem. Před chvílí s ní ještě trochu komunikoval, díval se na ni. Teď však zas upadl do bezvědomí. Jeho dýchání bylo nepravidelné.
„Do háje. Do háje! DO háje! DO HÁJE!“ John každé své další ‚do háje‘ provázel ránou do zdi. Celé jeho uvěznění ho přivádělo do nepříčetnosti. Byl zodpovědný za svůj tým, jehož jeden člen byl nezvěstný a jeden umíral.
Na skleněné stěny jejich vězení teď bubnoval déšť. Něco se změnilo, bylo to cítit ve vzduchu.
**********
Zelenka se s jen s velkými potížemi pohyboval dál, zato Trishia vypadala čerstvá a odpočatá, jako by se na ní celodenní chůze ve vodě vůbec nepodepsala.
„Už tam budeme, Radku. Podívej!“ ukázala na terénní zlom vzdálený asi sto metrů od nich.
„Tam jsou?“
„Ano, tam v té propasti. Musíme si pospíšit. McKay už nemá moc času.“
Vydali se kupředu v jakémsi poklusu, těžkém, lopotném, přesto se zdálo, že Zelenka setřásl část své nekonečné únavy, připraven setkat se se svými přáteli, k nimž si během těch několika let na Atlantis našel vřelý vztah. Byli vlastně jeho rodinou.
Dorazili ke srázu a po úzké cestičce začali klesat dolů ke skleněné místnosti, která jakoby visela několik desítek centimetrů nad dnem propasti a v jejímž nitru šly vidět nějaké postavy.
„Můžu ti věřit, že to proběhne, jak jsme se domluvili? Nesmíš ohrozit McKaye, ať ti city říkají cokoliv.“
„Takže jsem opravdu…“
„Ano.“ Přerušila ho ještě, než to stačil doříct. Znala jeho otázku, stejně jako věděla, jak je nesnadné odpovědi na ní uvěřit.
**********
John Sheppard dál bušil pěstí do zdi, už však slabě, s pocitem prohry, když spatřil postavy blížící se k nim. Přes vodu, která stékala po skle, nemohl určit, jak vypadají. Věděl jen, že jsou dva.
„Ronone! Ronone! Připrav se, někdo jde. Může to být naše jediná šance dostat se ven.“
Ronon vstal, jedním pohybem si protáhl krk, až se ozvalo hlasité zakřupání, a postavil se vedle Johna.
Sheppard se dále díval na šmouhy, blížící se k nim.
„Je to jenom jedna žena, ne nijak silná. Zelenka je s ní.“ s překvapením konstatoval Ronon.
„To nás přišel zachránit?!“
Radek Zelenka se přiblížil ke stěně, Trishia zůstala v povzdálí, jako by ho kontrolovala, přestože jí myšlenka, že by jí Zelenka nemusel poslechnout, připadala nemyslitelná.
Potom se k ní otočil, podíval se jí do očí a ukázal prstem na McKaye. Trishia se usmála, sotva znatelně přikývla a napřáhla ruku směrem k Rodneymu, ten naráz otevřel oči a zmateně se rozhlédl kolem sebe. Zelenka přešel k němu, jak nejblíže to přes skleněnou zeď šlo a ostatní se kolem něj seřadili v pomyslném půlkruhu.
„Ahoj…, přátelé…,“ začal Radek rozpačitě, hlas se mu chvěl. „Já, no…, všichni jste se stali mou rodinou, během těch let, která jsme společně prožili. Pamatujte na mě a pozdravte ostatní, musím se s vámi totiž rozloučit. Jinak to nejde, všechno pochopíte.“
Po lících mu tekly slzy, s přemáháním se otočil k Trishie, došel k ní, podal ji ruku a náhle klidným krokem odcházeli vstříc slunečnímu paprsku, který prosvitl přes mraky.
Ostatní zůstali zaraženě hledět jeho směrem, takže viděli, jak se ještě naposledy ohlédl a letmo zamával směrem k nim.
**********
John Sheppard, Rodney McKay, Teyla a Ronon leželi na lůžkovém oddělení ošetřovny Atlantis. Kolem nich se svižně pohybovala doktorka Kellerová. Když spatřila, že celý tým takřka v jednom okamžiku svorně otevřel oči, málem se jí podlomila kolena. Všichni, kteří ještě před chvílí hleděli na odcházejícího doktora Zelenku, teď zmateně zrakem pátrali po místnosti. Jejich pohled se zarazil na prázdné posteli vedle.
„Musíte teď být v klidu a nijak se nevzrušovat. Přesto cítím jako svoji povinnost vám říct, že jste všichni utrpěli těžká zranění na průzkumné misi.“
Její tvář nebývale zvážněla a tichým hlasem do tíživého ticha, které náhle nastalo, smutně prohlásila:
„Doktor Zelenka svým zraněním bohužel podlehl.“
No, posuďte sami, no...
