SG: Povídky od M. - Rychlá záchrana...

Děkuji všem za komentáře Nebudu vás dlouho mučit a pokračování bude zítra a nebo pozítří, podle toho jak moc budu mít dobrou náladu. Jinak chci podotknout, že opravdu v té rakvi je skutečná Zuzana. Já jen aby se nevytvářely nějaké bludy a drby

Tak ať vás dlouho nenapínám. Pěkné počtení...

Prach jsi, v prach...
část druhá

O tři dny dříve

„...Bla bla bla...Ještě něco, McKayi?“ ušklíbla se Zuzana, jenže za chvíli vyprskla smíchem. „Ty jsi mi to uvěřil!“ zvolala výtězně. Muž naproti ní se zamračil a raději se napil kávy. Neodpovídal. Vlastně vše spojené s tímto ďábelským kapitánem jej naučilo se ovládat. „Přiznej si to, jsi na mě závislý...“ rýpala do něj.
„Zuzano, očividně ti přeskočilo, možná by ses měla vrátit zpět na Zem a pořídit si někde nový mozek,“ zavrčel na ni Rodney.
„Potřebuješ mě,“ zazubila se. „No, tvoji radu si k srdci nevezmu, ale rozhodně půjdu na dnešní misi.“ Vstala a poplácala jej po rameni. „Uklidíš to, prosím?“ ukázala na tác a než stihl doktor cokoliv říct, tak zmizela. Jen něco nesrozumitelného a neslušného zamručel. Napil se kávy a pak pohlédl z okna. Snažil se najít vnitřní rovnováhu, kterou nikdy neměl. Nikdy však nebylo pozdě na to, aby začal s hledáním.
Kapitán přiběhla k bráně na poslední chvíli. Očima rychle zkontrolovala vzorný tým, který již dávno stál na svém místě. Kývla jak na ně, tak na Chucka. To znamenalo, aby zadal adresu planety, kde se mají porozhlédnout.
Už nějakou dobu se snažili najít ideální planetu. Nutně potřebovali pro všechny případy beta základnu, jenže žádná planeta zatím nevyhovovala. Takže kromě ZPM hledali přátele a vhodné planety. Kapitán si nedělala naděje, že to bude právě ona s jejím týmem, kdo najde „tu pravou“ po všech stránkách. Měla více smůly než kdokoliv na základně.

David Scott prošel jako poslední na novou a neznámou planetu. Myslel si, že opět uvidí zalesněnou krajinu. Spletl se. Před ním se rozléhala příroda, která měla minimum stromů, ale zato spoustu jezer. Létali tu podivní broučci a motýli. Slunce ani tolik nepeklo. Mraky se neobjevovaly. Vypadalo to jako dokonalý ráj.
Sonda nezjistila žádné známky civilizace a to se nepovedlo ani jim, přesto zajistili nejbližší okolí. Dále se vydali na obhlídku. Chtěli zjistit, jestli tu někdo předtím žil a nezanechal nějaké budovy, anebo cokoliv jiného. Jenže štěstí jim opět nepřálo, nic takového nenašli, slunce brzy zapadlo za horizont a vše okolo se ponořilo do tmy. Hvězdy se třpytily a odrážely se ve vodě.
Jediné světlo kromě hvězd vydávali ještě oni podivní broučci, kteří teď nejvíce připomínali svatojánské mušky. Poletovali a lákali neznámé do okolních vod. Vojáci se nenechali zmást. Bedlivě sledovali půdu pod nohama a šli si svým směrem. Nakonec se zastavili u jednoho keře. Kapitán se sklonila k jednomu z listů, na kterém seděla bludička a začala ji sledovat. Zatím nenašli nic, co by stálo za povšimnutí a tak se mohli zdržet studováním brouka. Navíc se nikomu nikam nechtělo.
„Všimli jste si, že je větší než bludičky u nás?“ starala se hnědovláska a ukazovala na svítící bod. „A vůbec nezhasíná, to je nádhera.“ Zbytek týmu se k ní přidal. Pozorovali ji kdo ví jak dlouho. Zanedlouho to Scotta omrzelo a sedl si na nedaleký kámen. Vytáhnul jednu z proteinových tyčinek a kousek si ulomil. Zbytek pečlivě uschoval do kapsy a úlomek zbaštil.
„Nechcete se vrátit?“ zamručel znuděně blonďák. Green s kapitánem na něj pohlédli. Pokrčili rameny. Měl pravdu, za nic to tu nestálo. Hnědovlasý muž vyrazil za svým podřízeným a kapitán se ještě chtěla podívat na světlušku. Když se ohlédl na ten list, kde se měla nacházet bludička, tak tam nic neviděla. Povzdechla si, musela odletět. Nevšimla si, že ta malá potvůrka jí sedí na límci.
Všichni pomalým krokem vyrazili k bráně. Nikam nespěchali. Vidina další a další práce je děsila. Z ničeho nic kapitán sykla. Oba muži se zastavili a pohlédli na svou velící.
„Ten malej parchant,“ vrčela, „ta bludička mě kousla.“ Začala kolem sebe splašeně mávat a odhánět malého zákeřného broučka. „Zmiz, mrcho!“
Boj vyhrála žena. Ohnala se tak, že světluška spadla do trávy. Zuzana po ní dupla. Mumlala si něco o malém kryplovi a pak nechala seržanta, aby se podíval na kousanec. Tenhle druh brouka neznali a tak uznali za vhodné, aby se na celé neštěstí podíval i doktor. Samozřejmě jediné, co z toho kapitán tak mohla mít, byla alergická reakce, ale přece jenom se vraceli o něco svižněji. Zuzana se častokrát zastavovala. Měla neustále sucho v ústech, za chvíli jí došla voda v láhvi. Co chvíli si promnula oči a potřásla hlavou. Nějak se jí to všechno nelíbilo.
Šli kolem jednoho z jezer. K bráně to mohli mít tak sto metrů. Někde na východě pomalinku bledla obloha. David Scott se zastavil a ohlédl. Měl nějaké vnitřní pnutí, možná jeho šestý smysl zapracoval, nevěděl, ale otočil se. Kapitán se za nimi sotva vlekla. Vydal se k ní, chtěl jí pomoci, avšak než stačil udělat krok, tak se skácela k zemi. Mariňák viděl, jak její hlava dopadla na kámen, její tělo se skutálelo do nedalekého jezera a černá voda se za ní v mžiku uzavřela. Hladina se okamžitě proměnila v jednolitou plochu. Jako by to všechno bylo v pořádku a nic nikdy nepohltila. Muž stál jak přimražený. Nedokázal se pohnout. Nějak nechápal, co se právě stalo.
Seržant se otočil, aby zjistil, kde to vázne. Viděl přesně to, co David, jenže narozdíl od vojáka vydal podivný zvuk a rozeběhl se k vodě. Po cestě se snažil sundat vestu a zbraně. Vše hodil na zem a donutil druhého vojáka, aby svítil baterkou na hladinu. Sice to moc nepomohlo, ale nějaký účel to pravděpodobně mělo. Skočil do vody a ta se za ním uzavřela stejně jako za kapitánem. Andy se o minutku později vynořil, jenže sám. Jen zalapal po vzduchu a opět se potopil. Mohlo mu to trvat tak tři minuty, než konečně vylezl na pevninu i s kapitánem.
David si okamžitě převzal svojí velící a snažil se jí uvolnit dýchací cesty. Trochu vody vyteklo. Nevěděl, kolik jí doopravdy v sobě má. Zkusil nahmatat puls, ale žádný nenašel, stejně jako nezaznamenal žádný dech. Zaklel. Snažil se jí rozdýchat. Uvést do chodu srdce. Vydržel čtvrt hodiny, než to za něj převzal Andy. Sám pak vyčerpáním padl na zem. Sledoval hvězdy. Nevěděl, jak dlouho slyšel Greena nadávat a pobízet kapitána, aby žila. Připadalo mu to jako věčnost. O čtvrt hodiny později, co odpadl on, odpadl i seržant.

Major Lorne se protáhnul a opět se věnoval jedné knížce, kterou si půjčil od nějaké doktorky. Nemusel romány, ale tohle ho i bavilo. Vždy tvrdil, že moc písmenek patří intelektuálům. Z čtení jej vytrhl zvuk příchozí červí díry. Založil si místo, kde skončil. Přešel k Chuckovi.
„Že by kapitán?“ zvolal poněkud radostněji, než by mělo být normální. Čekal, až vše potvrdí muž u konzoly.
„Ne, kód Scotta, pane,“ odpověděl poslušně.
Evan se zamračil. „Stáhněte štít,“ zamručel a s obavami sešel dolů.
Modrá hladina se zavlnila a jako první prošel David. Major na něj kývl, avšak on jen zakroutil hlavou a naštvaně hodil vše, co měl v rukách, na zem. Ohlédl se k bráně, kterou právě procházel Green s mrtvou. Muž opatrně položil ženu na zem a odhrnul jí přilepené vlasy z obličeje. V denním světle vypadala pobledle.
„Seržante?!“ zamručel major. Nějak nechápal, co se tu dělo. Proč kapitán? Vlastně jednu teorii měl, ale jeho mozek ji nechtěl přijmout.
Oslovený pohlédl na svého velitele. „Nezvládla to,“ zašeptal. Evan na chvíli zavřel oči a pak pohlédl na mrtvou. Cítil se tak nějak divně. Jako by ztratil veškerou energii. Možná by se to dalo přirovnat k velkému noži, kterým by jej někdo bodl. Nevěděl, připadal si najednou tak strašně unavený. Rukou si promnul obličej.
„Možná by bylo lepší, kdybyste ji odnesli na ošetřovnu,“ pronesl tichým hlasem. „Tam už se o ni postarají, pak mi jeden z vás přijde říct, co se vlastně stalo.“ Tímto je propustil, dokonce jim i naznačil, že nemusejí spěchat. Sám se pak vydal nazpět ke své židli. Děkoval nebi, že mu služba skončí tak za hodinu. Netěšil se, až bude Weirové oznamovat smrt jednoho z důstojníků v tomhle městě. Jasně, Sheppard nadskočí metr dvacet a s ním asi půlka Atlantis.

Rodney McKay právě vehementně mačkal jedno tlačítko u jeho notebooku. Vypadalo to, že se ubohý přístroj zahřál a odmítal spolupracovat. Nakonec si naštvaně povzdechl a vydal se k jedné tabuli, kde pokračoval s výpočty. Nevšiml si Lorna, který potichu přišel do jeho laboratoře. Nerozhodně se zastavil ve dveřích a nevěděl, jestli má vstoupit nebo ne.
Major nakonec zvolil taktiku odkašlání. Samozřejmě nechtěl vědce vylekat, avšak nepovedlo se. Vědec nadskočil leknutím a okamžitě se na něj obořil s tím, co chce.
„Víte, mám pro vás důležitou zprávu,“ začal nejistě Evan, sám měl problém s celou pravdou, „měl byste se raději posadit,“ poradil mu.
„Mm-hmm,“ vydal podivný zvuk vědec, „myslím, že postojím. O co jde?“
„Jde o kapitána...“ tady však byl muž přerušen.
„Co zase provedla?“ zavrčel. „Já nic opravovat nebudu, vždyť tu jen rozbíjí věci,“ zvolal zoufale, „pak dělá psí oči a chce, aby to lidi zpravovali.“ Usmíval se, nikdy by to nepřiznal, ale měl rád, když ho Zuzana prosila o pomoc.
„Doktore,“ Evan přešlápl, „ona už nic neprovede...“ zašeptal. Tahle věta jej bolela. Konečně si přiznal něco, co tak dokonale ignoroval.
Rodney se zarazil v polovině pochybu. Zamračil se. „Prosím? Vždyť...“ tohle podle něj nemohla být pravda, vždyť ji nedávno viděl a byla v pohodě. Navíc majorova slova mohla znamenat jen jednu věc a ta nikdy nemohla nastat. Nasucho polknul. „Není...“ slova se mu zasekla v hrdle. Jenže major kývnul a tím mu potvrdil ty nejčernější myšlenky. Vědec nahmatal židli a pomalu se posadil. Sledoval podlahu. „Majore,“ vykoktal pochvíli génius, „prosím, odejděte,“ teprve teď pohlédl na druhého muže. Vypadal stejně ztrhaně jako Rodney. Počkal, až voják odejde, a pak si složil hlavu do dlaní. Jeho noční můry se právě proměnily v realitu.

Město potichu hučelo. Lidé se nesmáli, stejně jako ještě několik hodin nebudou. Tak to bylo vždy, když někdo zemřel. Všichni věděli, že ta situace nastane, avšak nikdo nerad pohřbíval své přátele. Jednoho dne přestane velení posílat další a další lidi. Vždyť všechno vypadalo zbytečně, když každou chvíli posílali domů rakev za rakví. Tuhle skutečnost si asi nejvíce uvědomoval Carson Beckett. Nenáviděl narychlo sestavenou márnici hned vedle ošetřovny. Nenáviděl ticho a mrtvá těla těch, které měl rád. Nenáviděl...na jeho vkus nenáviděl až moc věcí. Povzdechl si a přikryl kapitána. Nemusel ani dělat pitvu, vždyť smrt byla jasná. Utopila se a předtím se praštila do hlavy, jaký důkaz ještě potřeboval? Pravděpodobně žádný.
Přešel ke dveřím a otevřel je. Vyděsil se. Stál tam doktor McKay. Ihned mu došlo, co tu chce. Jen ustoupil a nechal jej projít. Připomenul mu, že za chvíli opět přijde. Druhého muže to nerozhodilo, prostě jen vešel a počkal až se dveře zavřou. Přistoupil k mrtvé a z tváře jí nechal sklouznout plachtu. Vyděsil se. Vypadala jinak, bledě a strašidelně.
„Ahoj,“ zašeptal naprosto zbytečně. „Já...“ zamumlal. Nevěděl, co tu chce a proč tu je. „Chtěl jsem se jen rozloučit a dát sbohem,“ brblal. „Omlouvám se, že jsem se s tebou hádal, máš pravdu, jsme na tobě závislý...“ mlel páté přes deváté. Nedokázal se dostat k jádru věci. Doopravdy jí nedokázal říct to pravé sbohem, teď ještě ne. „Proč jsi nezůstala ještě chvíli?“ Položil otázku jen tak do vzduchu. Odpovědi se nedočkal a asi nikdy nedočká. Jednou rukou ji váhavě pohladil po tváři. Studila. Uchechtl se nad myšlenkou, že vždy bývala chladná a odtažitá. Nakonec ji opět přikryl a vydal se pryč. Doktor tu měl jistě ještě spoustu práce a on by jen překážel. Na něj čekal jeden krásný projekt, který přímo lákal k tomu, aby jej rozluštil a on si slíbil, že to dokáže, avšak ne pro sebe, ale pro Zuzanu.

Andy Green, jakožto nejbližší přítel mrtvé, dostal na starosti úklid pokoje. Knihy skládal pečlivě do krabice. Vyrovnával jednu vedle druhé. Prohlížel si je, až v jedné našel přesně to, co hledal. Dopisy s posledním sbohem. Položil je na stůl a pokračoval v práci. Nešlo mu to rychle, vlastně se ani nesnažil spěchat. Konečně skončil s jednou malou poličkou a mohl se vrhnout na stůl. Z přemýšlení jej vytrhlo zaklepání.
Otočil se směrem ke dveřím a našel tam stát Davida Scotta. Bylo mu jasné, proč přišel. Vybídl ho rukou, aby vešel. Poslechl a chopil se jedné bedny a šel na druhou stranu. Začal nočním stolkem. Nesledoval, co tam bylo za věci, jen je úhledně skládal do krabice. Odlepil ze stěny plakát, ze kterého na něj koukal Malcolm Reynolds se svojí lodí z tolik milovaného seriálu kapitána. Nepamatoval si, jak se jmenoval, přestože mu o něm neustále vykládala. Smotal ten kus papíru a přidal k ostatním věcem. Pokračoval povlečením. Nakonec se s Greenem potkali u její skříně. Ani jednomu se nechtělo ji otevřít.
Vyklidili snad už všechno, poslední, co zbývalo, bylo jen odšroubovat cedulku u dveří se jménem a hodností zesnulé. Krabice naskládali do kouta. Seržant vzal dopisy a jeden podal Scottovi. Nechal jej, aby dokončil poslední věc v úklidu a sám se vydal roznést obálky.

Přípravy na pohřeb poněkud vázly. Kapitána úhledně oblékli do slavnostní uniformy a nechali ji v chladu. Zatímco připravovali rakev, tak do toho ještě museli plnit svoje povinnosti. Major Lorne dostal za úkol, aby si připravil řeč na poslední rozloučení a nejlépe, aby ještě sestavil dopis pro jejího otce. Takže od té body chodil Evan zadumaně po chodbách a neustále si pro sebe něco brblal. Chtěl mít vše skvěle připravené, avšak čím víc se snažil, tím mu to šlo hůře. Nakonec napsal pár řádků a doufal, že se to dá číst.
Konečně přišel den pohřbu. Do rakve bylo uloženo tělo a víko pořádně přišroubovali. Celou bednu pak přikryli americkou vlajkou. Těsně před obřadem ji přenesli do řídící místnosti, která již byla připravená.
Major Lorne po dlouhé době opět vytáhl slavnostní uniformu, stejně jako Zuzanin tým. Evan si povzdechl a prohlédl si polobotky. Vypadaly docela zašle. Přetřel je leštidlem a pak je hadříkem dával do kupy. Následovalo přeleštění vyznamenání a frček, co měl na uniformě. Pak se osprchoval a oblékl. Rozhodl se, že se ještě staví pro McKaye, ten by jistě jinak nikdy nedorazil. Ještě před odchodem zkontroloval celou místnost. Na stole si všiml bílé obálky, kterou mu přinesl Green. Přečte si ji později, až na to bude čas.

Evan a Rodney se zastavili ve dveřích vedoucích do řídící místnosti. Nedokázali udělat další krok. Viděli lesknoucí se hvězdnou bránu, která se nad vším tím tyčila jak bůh pomsty. Jejich zrak padl na bednu stojící u brány. Americká vlajka zakrývala materiál, z kterého byla rakev vyrobena. Vedle té „krabice“ stála fotka, která všem ukazovala o koho se jedná. Místností hrála tichá hudba.
Oba muži na sebe pohlédli. Čekalo se jen na ně. Nechtělo se jim, avšak museli. Pomalu vkročili do té místnosti a postavili se na svá místa. Doktor ke všem ostatním a major dopředu. Jakmile došel k rakvi, tak hudba zmlkla a všechny oči se na něj obrátily. Na chvíli sevřel pevně víčka a pohlédl na rakev. Položil na ni ruku. I přes vlajku chladila.
„Zuzana...“ zarazil se a nadechl. „Kapitán Zuzana Petersonová byla výtečný voják,“ opět se zasekl. Nevěděl, co má vlastně říct. Tu řeč si připravoval snad stokrát, jenže nikdy se mu nelíbila, vždy se mu na ní něco nezdálo. „Opravdu nevím, jak dál pokračovat, jak jsem již řekl, byla výborný voják, který své vlasti sloužil se ctí. Nikdy nemluvila o tom, co bylo, ale vždy jen o tom, co bude. Měla jistě své způsoby, jak lidem říct, co si myslí... Neposlouchala rozkazy, avšak v osobním životě byla skvělý přítel. Vím, že spousta z nás jí vděčí...“ zarazil se. Všechny oči v místnosti jej sledovaly. Major se začal chovat divně. Přešel k přední části rakve a přiložil na ni ucho. O chvíli později zděšeně odskočil. Vytřeštěně hleděl před sebe. Nakonec se přece jen odvážil přijít blíže a tentokrát jen přiložil ucho z boku. Nakonec strhl z vrchu vlajku. To už začala většina z přítomných považovat za zneuctění. Andy se Scottem šli uklidnit svého velitele. Každý mu položil ruku na jedno rameno.
„Pane, možná byste měl jít stranou,“ sdělili mu s kamennou tváří.
„Poslouchejte,“ vybídl je. Oba na sebe pohlédli, shodli se na tom, že muži přeskočilo. Jemně mu naznačili, aby se vzdálil. „Ne, počkejte, jděte blíž a poslouchejte,“ snažil se je přemluvit. Nakonec se mu to podařilo. Oba neochotně přistoupili k bedně a čekali. Nic neslyšeli.
„Majore, možná byste si měl jít sednout, aby pohřeb mohl dál pokračovat,“ začal jej Andy jemně odvádět pryč. Major se moc nebránil, seržant byl ramenatější a vyšší.
Oba muži se zarazili ve chvíli, kdy Scott chtěl přikrýt opět rakev vlajkou, ale místo toho vykřikl a uskočil. Scott přešel k rakvi a taky na ni přiložil ucho. Chvíli nic neslyšel, ale nakonec se mu podařilo zaslechnout nějaký hlas a občasnou ránu. Hluk v místnosti nabíral na hlasitosti.

Zuzana si připadala jako by ji přejel vlak. Cítila sucho v ústech a v žaludku ji trochu zakručelo. Konečně se jí podařilo odlepit víčka od sebe, jenže kolem sebe neviděla nic, jen tmu. Začínala ji bolet hlava. Chtěla si protřít oči, ale zjistila, že může hýbat jen prsty. Jako by zdálky slyšela tlumenou hudbu. Na její vkus poslouchá doktor moc pohřební muziku. Konečně cítila, že se jí vrací cit do nohou a do zbytku těla. Usmála se. Konečně se bude moci protáhnout. Zkusila promluvit, ale vyšel jí z hrdla jen podivný skřek. Nechala to na později. Teď jí zajímalo, kde je a co se dělo. K její radosti hudba přestala hrát. Dokonce z dálky slyšela i tolik známý hlas. Sice jí slova stále nedocházela, avšak najednou zatoužila po spánku. Přesto pomalu roztáhla ruce a ani ne ve třetině pohybu se zarazila. Nemohla dál.
„Co to do čerta...“ zachrčela. Začínala si spojovat věci dohromady. Proč je tam taková tma, proč o někom Lorne mluví a proč je vlastně zavřená v krabici. Zvedla prudce kolena a jak koleny, tak rukama bouchla do víka. „Hej!“ vydechla. Stále neměla jistý hlas. „No tak!“ Znovu a znovu se snažila přilákat pozornost. Čím více se snažila, tím méně naděje ji zbývalo. Nechápala jak to mohli udělat, jak to vůbec mohl Lorne dovolit. Ona přece žila a chtěla ven. Ani neslyšela, že Evan přestal mluvit. Vzduch byl čím dál tím hustější.
„Kapitáne?“ zaslechla z dálky. Někdo zaklepal na bok rakve. Ihned se vzpamatovala.
„Jsem tu,“ křikla, i když to bylo poněkud komické. Samozřejmě bylo jasné, že tam je. Opět ztratila hlavu a začala kolem sebe mlátit. Nedokázala přestat a navíc ani bolest necítila, takže neodhadovala, jakou sílu do všeho dává.
„Petersonová, uklidněte se, dostaneme vás ven,“ tento hlas musel patřil Lornovi.
„No to se vám říká! Sakra, vy nejste v rakvi!“ křičela už v plném rozsahu. Nevěděla, že venku se při poslední její poznámce všichni zarazili. Takže bylo jasné, že to musela vědět.
„Hele, snažíme se nehnat nářadí, čím to odšroubujeme, tak počkejte,“ uklidňoval ji Evan.
„Ne, ne, já nikam nejdu, hergot! Jsem tu zavřená!“ pokračovala a ještě více bouchala kolem sebe. Třeba se ven dostane takhle.

Lorne se snažil uklidnit čím dál více hysterického kapitána. Jenže, nikam to nevedlo, čím víc se o to snažil, tím více se zevnitř ozývaly nadávky. Klasičtí čumilové, kteří doopravdy žádnou práci neměli, jen zabírali místo a otravovali.
Trvalo snad věčnost, než přiběhl udýchaný Scott se vším tím harampádím. Prvně položili rakev na zem a pak se Green chopil jednoho ze dvou šroubováků. O druhý se skoro popral Lorne s McKayem. Nakonec kupodivu zvítězil doktor. Vpadalo to, že s ním umí zacházet.
Šroubů tam mohlo být jen pár, avšak zevnitř se nikdo neozýval. Všichni napjatě sledovali, div nezačali vsázet, jak celá situace dopadne. Konečně Andy oddělal poslední šroub a Lorne ještě vepředu odjistil nějaké pojistky. Rychle rakev otevřeli.

Zuzana se pořádně nadechla. Rozklepala se. Otevřela oči a opět je zavřela. Nedokázala ostrost světla snést. Snažila se uklidnit, ale nedokázala to. Začala se škrábat z rakve. Vypadla z ní. Objala nejbližšího a vyděšeně sledovala její místo posledního odpočinku.
„V pořádku?“ šeptal jí někdo do ucha. Teprve teď si uvědomila, koho doslova drtí v obětí. Povolila stisk a odtáhla se.
„V pořádku? V pořádku?“ vybouchla naštvaně. „Proboha, proč jste mě tam cpali?!“ zakřičela na jediného člověka po ruce. Jenže pak se opět opřela o Lorna. Připadala si unaveně a zničeně. K jejímu překvapení ji začínali bolet kolena a ruce. Podívala se po lidech okolo. Očima se zastavila na Rodneym, který byl jen kousek od ní. Usmála se na něj. „Ty jsi plakal?“ starala se. Omámeně ukázala na jeho obličej.
„Ne!“ okamžitě zalhal. „Ne, jen tu byl průvan,“ vysvětloval nevysvětlitelné. Zuzana kývla že rozumí. Jak jinak, průvan v uzavřené místnosti vysvětloval naprosto vše. Skoro už spala únavou, když si ji převzali zdravotníci.

Konec

Jen ještě: Ať žijí české pohádky

dokonalé, úžasné, úchvatné

Mooony Opravdu dokonalé.

Toto je spoiler!!!:

Probudit se v rakvi je snad noční můra každého , ale jsem rád, že si jí nezabila .

Takže, já už jsem se Mooony k povídce vyjádřila, ale písnu to i sem. Je to opravdu jen lehká oddechovka, která má čtenáře navnadit. Mooony si prostě ráda hraje s emocema a tohle je jedna z těch povídek, ve které řádí. No, proč ne? Ale nechala bych si líbit i něco trošičku akčnějšího. Ony ty lehčí povídky by se mohly přejíst

Ona neumřela Strašná škoda, měla jsi ji v té rakvi nechat
Ok, konec srandy

Jinak povídka moc pěkná a víceměně souhlasim s Eleirou (mám takový pocit, že už zase ) a do budoucna by to chtělo už nějakou tu akcičku

Děkuji moc všem za ohlasy Jinak chytám něco akčnějšího, ale nevím, kdy na to dojde řada. Momentálně neslibuji nic... snad brzy najdu trochu času

Tak předem chci říct, že poslední měsíc, kdy mám volný čas, čtu jenom tvé povídky a musím uznat že mě většina z nich nadchla(i když jsem asi 2 vynechal). Chtě nechtě jsem si nejvíce z lidí na atlantis oblíbil Zuzanu(i když.... ) a myslel jsem si že se zblázním když jsem si přečetl začátek "prach ji,v prach..." ale někde v půlce my začínalo docházet jak to dopadne, protože neudělat pitvu... to mohlo mít jen jeden důvod. každopádně tvé povídky jsou geniální i šílené zároveň, skvěle se čtou a jeden se neustále těší až je bude moct číst znovu.
Na konec bych rád popřál spoustu nápadů/šíleností a dost času na psaní.

Ps.: rozepsal jsem se trošku víc než jsem měl v plánu původně, tak se prosím nezlobte za kvanta chyb v mích příspěvcích.

PPs.:probudit se v rakvi...fuj. Rozhodně jedna z nejděsivějších představ. - představte si alternativní konec kdy se Zuzana probudí těsně předtím, než začne její vlastní kremace.....

arian: Díky moc, takovou chválu si ani nezasloužím.

Po dlouhé době jsem zase tu a mám pro vás povídku. Vždy o vánocích je fórum plné vánočních povídek a jiných. Nechci tohle přímo dávat za vánoční, ale odehrává se na Štědrý den. Rozhodně není optimistická a má docela důležité události k ději. Přišlo mi vždy zvláštní, jak jsou Vánoce klidné na Atlantis a všichni oslavují a dávají si dárky, já to beru trochu z jiného pohledu. Služba a různé jiné problémy.
Povídka se jmenuje: Marné volání
Hlavní hrdinkou celé povídky je pouze Zuzana Petersonová. Samozřejmě objevují se zde i jiné postavy, ale to jen pro vysvětlení některých věcí .
Jak již jsem naznačila, děj je poněkud ponurý. Odehrává se v převážně v kontrolní místnosti. Myslím, že během prvních dvou odstavců pochopíte, o co se vlastně jedná. Nerada něco prozrazuji do předu.
Co ještě dodat? Jde o Vánoční povídku, která asi zklame všechny, kteří čekají typickou Vánoční povídku.
Pěji příjemné počtení a veselé Vánoce .
Za korekci děkuji Anijshe, díky moc

Marné volání

„Ten, kdo žije osaměle, se musí sám k sobě chovat slušně a s dávkou hrdosti, nechce-li klesnout v očích toho posledního člověka, který mu zbyl, totiž v očích sebe sama.“
Eduard Petiška

„Tady kapitán Petersonová, pokud mě někdo slyšíte, prosím, odpovězte. Opakuji, tady kapitán Petersonová, pokud tu někdo jste a slyšíte mě, tak prosím odpovězte. Pokud nemáte možnost ke komunikaci, tak se nacházím již pátý den v kontrolní místnosti...“ zaznělo vnitřní komunikací města. Zkreslený hlas se rozléhal prázdnými chodbami, odrážel se od stěn. Tříštil se a v některých koutech zněl strašidelně. „Prosím, jestli mě někdo slyšíte, odpovězte, jsem...stále sama...“ poslední slova byla sotva slyšitelná a dal se z nich vyčíst strach a rezignace.
V kontrolní místnosti hrála tichá hudba. Rozléhala se do všech koutů místnosti. Hořely zde svíčky a to i když se svítilo. Mezi konzolami leželo provizorní lůžko. Potraviny se nacházely na balkóně. Místností se rozlévala nasládlá vůně čaje a tam, kde kdysi stávala brána, bylo prázdné místo.
Drobná hnědovlasá žena usekla z erárního hrnku a sedla si na jedno z křesel. Zahleděla se na obrazovku před sebou a protřela si oči. Cítila se osaměle, tak jako nikdy.
„Kapitánův deník,“ zamručela, když pustila nahrávání. „Je dvacátého čtvrtého prosince pět hodin ráno. Jsem kapitán Zuzana Petersonová a jsem momentálně nejvyšší velící Atlantis,“ tady se trochu uchetla, „vlastně jsem jediný její obyvatel.“ Rozhlédla se. Po pěti dnech jí z toho všeho pomalu začalo hrabat. „Pokud tohle někdo budete přehrávat, pak jsem pravděpodobně zemřela, anebo se zbláznila... Poslední den nemůžu přes noc moc spát, je tu všechno tak tmavé,“ šeptala, nechala se unést pocity. „Doktorka Weirová je mrtvá, stejně jako dalších několik lidí, nemohu si vzpomenout, jestli jsem to již říkala, a nebo ne. Pár těl jsem našla na chodbách, ale nechápu, proč. Ve vzduchu jsem našla nějaké stopy po zbytkové radiaci. Než jsem stihla udělat více testů, stáhla jsem se do kontrolní věže. Nějaké výsledky jsou na ošetřovně. Snad to někomu pomůže, aby zjistil co se tu stalo.“ Povzdechla si a rozhlédla se. „Na mé pravidelné volání nikdo neodpovídá. Jsem stále sama. Zkusím zjistit, jestli se někdo nenachází na oběžné dráze, ale pochybuji. Poslední pokus skončil zhroucení systémů... Na dnešní den jsme měli naplánovanou velkou oslavu,“ pousmála se, vzpomínala. Přeskakovala z jedné myšlenky na druhou „Chtěli jsme...“

„Celou jídelnu vyzdobíme ve velkém,“ radoval se major Lorne. „Nechám sem dovést dva obrovské stromy z MX-45269 a dvacátého čtvrtého je ozdobíme.“ Vypadal jako přerostlé dítě. Do dne D zbývaly dva týdny a on už měl vše naplánované. Letos sice nemohl na Zem za sestrou a její rodinou, ale to mu nebránilo, aby si vše vyzdobil podle svého. Po chodbách vyselo jmelí a pár suchých větviček. Teyla plánovala, jak bude vysvětlovat zvyky jejich lidí, které patří k svátku podobného Vánocům. Všichni se radovali a práce vázla. Vedení se snažilo přestat ignorovat hrozbu z docházející energie. Více týmů trávilo svůj čas venku hledáním ZPM a nebo alternativního zdroje energie. Vše vypadalo beznadějně, avšak blížící se vánoce všechny drželi tak trochu nad vodou.
„Všude budou velké stoly, proč bychom pořád měli sedět po čtyřech?“ plánoval někdo na jedné z pondělních porad.
„Mohli bychom někde sehnat něco, co alespoň vzdáleně připomíná krocana,“ navrhoval nesměle podplukovník, „pak by to trošku připomínalo domov. Chápejte hloupé malé dárečky, stromek, krocan a klid.“ Všichni se zamysleli a usmívali se.
„A pak tu ještě někdo musí držet stráž,“ přerušila jejich tok myšlenek Zuzana. „Musíme určit službu, nemůžeme to tu nechat nehlídané.“
„Jste tak vždycky pesimistická?“ zavrčel John. „Nechte nám alespoň chvíli tu představu klidu a nic nedělání.“
„Má pravdu,“ přidal se do rozhovoru Rodney, který snad poprvé v něčem s ní souhlasil. „Navíc spousta lidí je tu z jinému státu a vánoce slaví jindy. Všichni máme jiné zvyky.“ Vypadalo to, jako by si spíše chtěl šplhnout u kapitána a ne se zavděčit podplukovníkovi.
„Vy dva jste dneska tak laskavý a lidumilní, až je mi z vás zle,“ zavrčel John.

„...pět dní se snažím vzpomenout na to, co se stalo. Těžko si vybavuji celou situaci. Možná, že už přestávám racionálně myslet.“ Promnula si čelo, hlava ji nesnesitelně rozbolela. „Jak jsem již zmiňovala,“ sekala větu, „brána je pryč. Nevím, co mám dělat. Jako jediný přeživší mám povinnost zde zůstat. Několikrát mě napadlo jít se proletět Jumperem, ale nakonec jsem to vzdala. Bojím se, že by mi město zmizelo a navíc si myslím, že systémy Jumperů budou zmatené... Začínám tu pomalu bláznit, pokud pochopím jak funguje stáze, pak se tam přesunu. Předpokládám, že když se mi nikdo již pět dní neozval, tak jsou všichni mrtvý.“ Vypnula nahrávání. Rozhlédla se po místnosti a znovu usrkla z čaje.
„Tak veselý Vánoce, Zuzko,“ zamumlala si pro sebe. „Měli bychom to tu ještě uklidit.“ Protáhla se a vstala. Samomluva ji tak trochu držela na trochu normálním uvažování. Nikdo nemůže chtít po jednom člověku, ať už je to voják, nebo ne, aby myslel pořád normálně. Hlavně, když se ten dotyčný nachází sám na celé planetě, ale hlavně sám v celém velkém městě, které ani není zdaleka probádané. Kdo ví co se mohlo skrývat v těch nejtemnějších koutech. Hnědovláska by byla raději, kdyby šlo o planinu a malý domek. Tohle bylo mnohem horší.
Petersonová začala sbírat kusy oblečení a obalů, co se válely na zemi. Za pár dní, co tu žila se nějak neobtěžovala s úklidem. Nechtělo se jí. Jen studovala záznamy o všem, co mohla. Něco jako manuál ke stázi našla u McKaye. Jistě prolomit jeho heslo nebylo nikterak těžké, když jí ho jednou ve slabé chvilce prozradil. Jenže byl tak líný, že si ho ani nezměnil. Pak stačilo použít jen vyhledávání podle slova „stáze“ a už to jelo. Vlastě několikrát mu projížděla různé projekty, tak byla u něj v záznamech jako doma.

„Předpokládáme, že se ZPM nachází na téhle planetě,“ na velkém plátně se objevila adresa planety, plus její popis a nějaké fotky, co přivezla sonda. „Je docela logické, že ho tam Antikové uložili,“ mluvil dál nějaký doktor. Major Lorne ho pozorně poslouchal. Podobný proslov měl před nedávnem McKay a on i Sheppard trajdali po nějaké planetě zatím bez výsledku. „Často takovou cenou věc svěřovali do rukou spřátelených lidí, aby až se vrátí, měli vše připraveno. Takže...“
„Takže podle databáze to byla velmi spřátelená rasa s Antiky. To znamená, že pokud by tam to ZPM bylo, pak by se potvrdila teorie McKaye,“ vložila se do toho Petersonová, která se šla na poradu podívat jen pro zábavu ve svém volném čase.
„Jistě,“ přikývl vědec, „s doktorem McKayem si myslíme, že pokud tam nějaká civilizace je, pak mají náš zdroj energie a pokud není, což je pravděpodobnější, pak je pečlivě uschován v nějaké svatyni. Pod zemí, na horách... Nevíme, místo už prozkoumala sonda a podle všeho to vypadá na hodně dlouho neobydlenou planetu.“
„Tím to mám chápat tak,“ zamručel Lorne a celý jeho tým se jako by rázem probudil. Moc neposlouchali, avšak hlas jejich velitele by slyšeli i za bouřky. Ne, že by jej tak zbožňovali, ale prostě se vycvičili probouzet pouze na jeho hlas a nebo na oslovení. Jinak porady brali jako další čas na mikrospánek, on jím to stejně celé znovu vysvětlí. „Že Antikové dávali to nejdůležitější jen svým přátelům? Nevím, ale pokud bych měl něco schovat tak, abych to našel jen já, pak bych to svěřil nepříteli, který by nevěděl co s tím. Navíc u nepřátel to nikdo hledat nebude...“
„Majore,“ začala Weirová, „Antikové měli poněkud jednoduší myšlení, raději to dávali jako modlu primitivním přátelům, než primitivním nepřátelům.“ Zamyslela se, „ale musím s vámi souhlasit, vaše myšlenka je logická, avšak Antikové byli vždy tak trochu vyšinutí a arogantní, tedy podle toho, co jsme slyšeli.“ Tím zhruba shrnula vše, co chtěla k tomuto problému říct a vlastně vše k celé poradě. Lorne dostal zelenou.

Kapitán Petersonová se vrátila do kontrolní místnosti. Měla umyté vlasy a i čistou uniformu. Pravdou je, že za těch pět dní nějak nenašla chuť se jít převléct. Navíc na Vánoce chtěla být čistá, stejně jako uklidila tuhle místnost. Všechny své věci, co si sem donesla, poskládala do cestovky. Provizorní lůžko i s věcmi dala někam do kouta.
„Mám hlad,“ pronesla do prázdné místnosti. „Ale nesmíš jíst, jinak neuvidíš zlaté prasátko...“ uchechtla se. Sešla schody a sedla si na poslední. „Hergot,“ zakřičela z ničeho nic a vstala. Strhla nejbližší ozdobu a pak další a další. Schytal to i uschlý stromek. Všechno jehličí se rozsypalo po podlaze. Pár ozdob, co na něm vyselo, rozkopala po podlaze. Roztřeseně se nadechla a nohy se jí podlomily. Dopadla do toho celého nepořádku. Zhluboka dýchala a snažila se uklidnit. „Proč?“ zamumlala. „Proč sakra?!“ Rozvzlykala se. „Chci domů...“ fňukla, „chci zpátky starou Atlantis...“ po tvářích ji tekly slzy. Zahleděla se z okna. Viděla krásně modrou oblohu, takovou, která bývala jen v zimě na Zemi. Kdyby se tak mohla natáhnout a kus si jí odtrhnout. Bláznivě natáhla ruku, ale jediné co udělala bylo, že si setřela slzy. Seděla tam ještě tak hodinu a poslouchala sténání města, které nepřehlušily ani písničky.

Brána se otevřela. Vytryskl z ní modrý gejzír a vytvořila se blankytně modrá hladina, která ještě více prosvětlila místnost. Všichni napjatě čekali, co se bude dít. Major Lorne odešel před dnem na cizí planetu a od té doby se neohlásil a teď, když měli jeho kód, tak každá sekunda byla nesnesitelná. Většina zastávala názor, že přijde s prázdnou. Tenhle pocit ještě více umocnil zklamaný pohled právě příchozího Kaye Jeonga a Jamese Taylora. Vypadali zničeně a utahaně. Za nimi šla poručík Nataša Semyonova, která se podivně uculovala. Nějak nedokázala udržet vážnou tvář. Poslední prošel major Lorne. Za ním se brána okamžitě zavřela.
Evan vypadal snad nejzklamaněji. Sundal si batoh a začal v něm hrabat. K němu se pomalým krokem vydala Elizabeth, nějak znala odpověď, určitě bude stejná jako mnoho dalších. Jenže než se tam vůbec dobelhala, tak voják vytáhl zbrusu nové zářivé ZPM. Všichni jen vyvalili oči a skoro se na majora vrhli. Konečně úspěch po několika měsících marného hledání.
Nadšený výskot a pleskání po ramenou Lorna přerušil doktor McKay: „Ehm ticho, kapitán Petersonová by chtěla něco důležitého říct.“ Zuzana ho zpražila naprosto vražedným pohledem.
„Ok, přiznávám, že doktor Rodney McKay je nejgeniálnější génius ve dvou známých galaxiích a pravděpodobně v celém vesmíru...“ řekla zřetelně nahlas. Vypadala, že na ni jdou mdloby. „A teď mě prosím někdo zastřelte.“ Tohle vyvolalo jen vlnu smíchu. ZPM doputovalo Rodneymu, který se rozhodl to jít zapojit co nejdříve.
„Já ti říkala, ať se s ním nevsázíš, ale ty ne, ty vždycky musí mít svou a prohrát. Příště to bude snad umývání zad, nebo něco podobného?“ hustila do zelenoočky doktorka Harrisová a vymýšlela jednu hloupost za druhou. Konec koncům, Zuzana neřekla žádnou novinku, ale stále si myslela svoje. Nejgeniálnější tu byla ona, pak dlouho nikdo a pak teprve Rodney, tedy s oblibou mu to tak říkala.

„Slyšíte mě někdo?“ zkusila vysílat mimo Atlantis, výjimečně se nic nezhroutilo, všechno zatím běželo, jak mělo. „Tady kapitán Petersonová, pokud mě někdo slyšíte prosím odpovězte.“ Nic. Ozýval se jen šum. Zkusila to ještě třikrát, než s vysílačkou praštila o zem. Jen něco sprostého zamručela a ještě do ubohé krabičky kopla. Pak se vyzbrojena zbraní a vším možným vydala do města. Přepnula hudbu tak, aby ji slyšela všude tam, kam se pohnula.
Její první zastávka byla na ošetřovně. Odebrala si trochu krve, jako každý den, a opět udělala nějaké testy, které pak běželi sami. Měla pocit, že ať se stalo cokoliv, pravděpodobně to, že žije a ostatní ne, souvisí nějak s ní a s její krví. Nechala vše, aby běželo tak, jak mělo. Nějak dřívější výsledky ani nezkoumala. Rozuměla by, ale to teď nebyla její starost. Nebude brát práci Beckettovi.
Zkontrolovala množství podivného záření ve vzduchu. V některých částech města se již skoro ani nevyskytovalo (tedy na druhé straně od nejvíce zamořené části). Nejvíce se ho drželo kolem místnosti s ZPM a laboratoře doktora Emersona. Vždy se ji v tom místě udělalo opravdu špatně. V místnosti se stází to taky nebylo nikterak slavné, ale vydržela tam, aniž by se jedinkrát pozvracela. Několikrát vyzkoušela, jestli opravdu stáze funguje a nic se jí nestane. Stále měla strach, že by mohlo dojít k nějakému zmatení systémů a ona by tam zůstala navěky. Zkoušela uspat nějakou přeživší rostlinku. Stáze vypadala, že drobné výkyvy zvládá. Usmála se a s pískotem se vydala do kontrolní místnosti. Nastal čas si připravit hostinu a pak se vydat na dlouhý spánek, ze kterého se možná ani neprobudí.

„Kapitáne Petersonová, doprovodíte mě?“ zeptala se hnědovlásky doktorka Weirová. „Doktor McKay odmítl s tím, že jde o ztrátu času a doktor Emerson na tomhle projektu trvá. Před nedávnem zprovoznil zařízení na výrobu dronů. Vypadá to, že mu v tom daří. Samozřejmě se to celé občas i zhroutí...Přeje si, abych byla přítomna u první výroby nového dronu,“ doslova se nad tímhle objevem rozplývala. Pravda, proč Rodney odmítl jít byla, že musel zprovoznit štít na bráně, který nefungoval zrovna nejlépe a tak trochu i záviděl, tenhle projekt sám chtěl. Jenže s jeho asi dalšími dvaceti projekty by to trvalo dlouho. Vlastně udělal dobře, že se s něčím takovým nezahrával.
Obě po cestě podrobně rozebíraly další plány. Do Vánoc zbývalo šest dní. Nakupilo se mnohem více práce, než si kdo mohl myslet. Málem přešly laboratoř, která se nacházela mezi místností s křeslem a místnosti se ZPM. Doktor Emerson se sem přesunul, protože si myslel, že bude mít lepší připojení k energii, kterou potřeboval a navíc, pokud by šlo vše jak mělo, tak by podivný přístroj zůstal tam, kde byl.
Doktorka Weirová konečně dorazila a celé představení mohlo začít. Dozvěděla se, že nový dron budou dělat doopravdy poprvé. Vše co je potřeba na výrobu mají, ale pouze čas výroby odhadují. Dávali tomu zhruba pět minut.
Zatím se to rozeběhlo dobře. Po chvíli se celá věc zhroutila, ale pak to opět Emerson nahodil a pokračoval. Po dvou minutách se přístroj začal chovat divně. Podivně zářil a jeho světlo nabíralo na intenzitě. Kapitán navrhovala, aby to odpojili, jenže doktor trval na svém a doktorka jej podporovala. Ve třetí minutě se místností rozlilo ostré světlo. Zuzaně se zatočila hlava a nohy se jí podlomily, pevně zavřela oči. Slyšela bolestivý křik a nářek, pak už nic.

Zuzana se přemohla a nachystala si velikánskou večeři. Po pěti dnech konečně něco uvařila. Někde v kuchyni sebrala víno, které si tam pravděpodobně schovala Francouzská část expedice. Stejně ho už nikdo nikdy nebude pít. Vše si nachystala na deku, kterou si rozložila kus od místa, kde stávala brána. Oblékla si slavnostní uniformu a posadila se. Rozdělala víno, nalila si. Pustila se do teplého jídla. Celou dobu si se sebou povídala, měla tím pocit, že není sama. Vypila tak polovinu láhve. Víc už ani nechtěla. Přišlo jí líto, že půlka přijde v niveč. Zbytek jídla schovala a nechala v místnosti i s vínem. Deku poskládala a dala ji k věcem. Tolik se těšila na rozbalování dárků, které nedostala. Posadila se na židli a zapnula nahrávání deníku.
„Je dvacátého čtvrtého prosince sedm hodin odpoledne. Jsem kapitán Zuzana Petersonová. Do dnešního dne jsem bývala v kontrolní místnosti. Pokud jste někdo slyšel mé volání, pak jsem se přesunula do stáze. Pokus o spojení s Daedalem, který pravděpodobně odletěl, bylo marné.“ Povzdechla si a natáhla se, aby vše vypnula. Nastavila vypnutí všeho asi tak za hodinu. Pak se přesunula směrem ke „svému lůžku“.

Nacházela se v Řecku, v olivovém háji. Těžký teplý vzduch ji tak trochu ubíjel, ale občasný větřík ji vždy probral. Všude to nádherně vonělo. Měla na sobě jen lehké šaty. Dokonce i cítila vůni moře. Slunce přes listy olivovníků tolik nepálilo. Z nedalekého města sem doléhaly obyčejné zvuky. Cikády se snažily překřičet jedna druhou. Zavřela oči a užívala si toho klidu.
Vše se ráze změnilo. Zvuky města a cikád nahradilo tiché a zlověstné vrčení. Vůni moře vystřídal podivný zápach, teplo a dusno vystřídal chladný a těžký vzduch. Neměla na sobě žádné lehké šaty, ale obyčejnou uniformu, která byla špinavá. Strom, o který se opírala byl ve skutečností sůl, ale neopírala se o něj, ale ležela u jeho nohou. Připadala si jako přejetá vlakem, bylo jí nesnesitelně špatně. Zkusila se posadit, ale ihned se pozvracela. Pohlédla na ruce. Na kůži měla podivné černé fleky, které moc nešly dolů a celkově ji měla popraskanou. Všimla si doktorky Weirové. Pomalu se k ní dostala, záhy zjistila, že jí nikterak nepomůže. Všichni v místnosti a dokonce i o tři chodby dál byli mrtví, v dalších částech města nikoho nenašla. Pohlédla na hodinky. Musela být mimo jeden den. Do Vánoc zbývalo pět dní. Popadla doktorku Weirovnou a odtáhla ji do márnice. Po cestě na ošetřovnu se jí udělala trošku lépe. Na nikoho však nenarazila. Odebrala si krev a než se dočkala výsledků opět se pozvracela. Zjistila jen, že má v krvi zvýšený počet toho sajrajtu, který si dovezla z budoucnosti, kdy se setkala s plukovníkem Blackovou. Chtělo se jí spát, ale jako povinnost brala, že se doplazila do řídící místnosti.
„Tady kapitán Petersonová, pokud mě někdo slyšíte, tak prosím odpovězte...“ vydechla do vysílačky. Její hlas se rozléhal chodbami. „Opakuji, pokud tu někdo jste, tak opovězte. Pokud nemáte možnost spojení, tak se nacházím v řídící místnosti...“ Pak pohlédla na místo, kde bývala brána a omdlela. Zmizela, brána prostě zmizela.

U stáze se jí trošku udělalo špatně, avšak ne tolik, aby se tím příliš zabývala. Vše si přichystala.
„Doufám, holka,“ pohladila okraj toho, v čem měla ležet možná několik dalších let, „že mě nezklameš a nezkolabuješ...“ pousmála se a šla k ovládacímu panelu, „alespoň to bude rychlé.“ Povzdechla si a podle stručného manuálu obohaceného o své poznámky vše zapojila, nastavila. S papírem v ruce si stoupla do komůrky a zavřela oči. Cítila teplo, které se jí rozlévalo do končetin. Hmota ji pomalu pohltila. O půl hodiny později se hudba a světlo se všude vypnulo. Město začalo hrčet a sténat naplno, ale nikdo jej neposlouchal. Jediný obyvatel propadl spánku, který mohl trvat věčně.

Probrala se na zemi. Bylo jí stále špatně. První, co udělala bylo, že jsi zjistila, co se stalo. Tedy ve vzduchu našla nějaké neznámé záření. Pak si znovu odebrala krev a pomalu se přestěhovala do kontrolní místnosti. Osprchovala se. Černé flíčky vybledly a ranky se troch zacelily. Oblékla si čistou uniformu a zopakovala volání. Začala si nahrávat záznamy.
Tohle dělala každý den. Vždy navštívila ošetřovnu, zopakovala několikrát volání. Občas se pokusila o komunikaci mimo město, ale shodila si tím celý systém. Zkontrolovala radiaci a pak jedla, kreslila a nebo si četla. Později toho nechala a nabourala se McKayovi do počítače a projížděla mu projekty, ještě procházela záznamy a snažila se dopsat hlášení, která nezvládla. V noci toho moc nenaspala. Většinou usínala přes den.

Městem se ozývaly podivné zvuky. Procházeli jím muži v rudých oblecích. Chránili se proti slaboučké radiaci, která byla pouze u ZPM a laboratoře. Jeden z mužů se zarazil u zkažených zbytků jídla v kontrolní místnosti.
„Hele, neříkal jsi, že to nikdo nemohl přežít?“ zteplat se jeden v rudém obleku druhého.
„Majore, ta radiace zabila všechny, kteří se nacházeli blízko Emersonova pokusu. Tohle nikdo nemohl přežít,“ zavrčel pravděpodobně vědec. Pak vzal vysílačku. „Bránu můžete vrátit na své místo, vzduch je bezpečný, tedy v kontrolní místnosti, takže se sem můžete už přesunout,“ vychrlil ze sebe a sundal si helmu. Nic se nestalo, jedině vzduch mu přišel trochu těžký. Druhý muž ho následoval, stejně jako dalších pět lidí.
„Tak jo, tak zkusíme projet záznamy, pokud někdo přežil, tak určitě nahrával,“ trval na svém Evan.
„Jistě, ale uvidíš, že pravdu mám já,“ mručel McKay. Nikdo to nemohl přežít. Sice v duchu doufal, že mohl přežít alespoň jeden člověk, ale ta pravděpodobnost byla mizivá. „Hele, kdo mohl přežít jedenáct dnů v zamořené oblasti? Navíc...“ více neřekl. Vyjeveně zíral na obrazovku, kde jim právě kapitán Petersonová oznámila svůj plán ohledně stáze. Oba na sebe pohlédli. „Jak je to sakra dlouhý...“ zamručel vědec. „První záznam je z dvacátého prosince. Proboha...ale...“ když pohlédl do její tváře, který měla samý černý flek a škrábanec, tak se zhrozil. „To není možné...“ hles a pustil si další kus.
První, na co se Evan zmohl, bylo: „Celou dobu tu byla, ale jak to, že se neozvala?“ Za jejich zády stáli všichni, které přenesli na Atlantis.
„Ale my zaznamenali nějaké podivné jako by vysílání, ale šlo jen o šum,“ zamručel jeden z doktorů. „Mohlo jít o cokoliv, nikdo nepředpokládal, že někdo mohl přežít.“ Všichni raději mlčeli.

Zuzana cítila nepříjemné mravenčení v rukou. Hrozný chlad, někdo ji budil z krásného snu a nebo umírala. Hmota, která ji chránila pomalu mizela a ona otevřela oči. Z čerstvého vzduchu se jí zatočila hlava. Papír, co měla v ruce vypadl na zem a ona ho následovala, avšak nedopadla úplně, někdo ji zachytil. Podle hlasu a přízvuku šlo o doktora Becketta. Vzal jí do náruče a položil na nosítka. Odvezli ji na ošetřovnu. Věděla a nebo spíše tušila, že jí dělá nějaká vyšetření, ale skoro nevnímala jeho otázky. Usnula únavou a psychickým vyčerpáním. Jedna z posledních myšlenek, která se jí honila hlavou byla: „Co se to k čertu děje?“
Probudila se až o den později. Dostala nějaké lehké jídlo a vodu. První, na co se ptala bylo, co se stalo. Carson jí však odmítal cokoliv říct. Celou situaci ji vysvětlil podplukovník Sheppard, který momentálně velel celé Atlantis. Doktorka Weirová odpočívala v márnici.
„Jakmile jsme zaznamenali záření, tak jsme poprosili Daedala, aby nás co nejrychleji přesunul s nějakými zásobami na pevninu, kde nehrozila kontaminace,“ začal stručně. Šlo jen o obeznámení se situací. „Pár nás se přesunulo na Daedalus, kde jsme jedenáct dní čekali, až bude vzduch bezpečný. Během pozorování města jsem zaznamenali, jako by pokus o komunikaci, ale když jsem slyšeli jen šum, tak jsme přestali poslouchat. Po jedenácti dnech jsem šli do města a našli jsem váš záznam.“ Pokrčil rameny, jako by o bylo nad slunce jasné. „To je vše. Teď by bylo vhodné, abyste nám řekla něco o tom, co se stalo,“ zamručel.
„Vše,“ zachroptěla, „co potřebujete vědět, podplukovníku, jsem nahrála. Matně si pamatuji, co se stalo, ale myslím, že jsem dost unavená, ráda bych se prospala.“ Bylo mu jasné, že tomu tak není. Jen něco zavrčel a otočil se. Pomalu a provokativně odešel. Zuzana se usmála, všechno bylo tak, jak mělo. O hodinu později navštívil Rodney i s vánočním dárkem.
Proč přežila se mohli jen dohadovat. Doktor Beckett to však přikládal k podivnému druh bakterií v její krvi, o kterém věděl jen to, že neškodil a nic nedělal. Pravděpodobně posiloval imunitu, či cokoliv jiného. Někdy, podle doktora, bylo lepší nevysvětlovat nepochopitelné. Jen litoval toho, že to neměli všichni ti, kteří zemřeli. Město nemělo velitele, místo Vánoc měli pohřeb. Brzy měl nastoupit nový velitel, Richard Woosley. Jediné, co jim zbylo, bylo ZPM a kupa práce, kterou někdo bude muset udělat.

KONEC

luxusní ...fakt že jo ...trošku jiný styl, než veselé vánoce, ale co .... jenom jsem si to měla nechat na odpoledne, protože zas celý den nebudu vědět, co dělat, abych přišla na jiné myšlenky než dárky
jinak při jménu toho jednoho doktora se mi vybaví něco úplně jiného reflex, nemůžu si pomoct

ale tak já za sebe přeju všem veselé Vánoce, hodně dárků a žádnou kost v krku(pro ty, co jí ryby ) když už jsme u toho...

Nádhera. Mno co taky jiného říct, si připadám jak kafemlejnek Přesto to zopakuji - úžasné.

Tak s tou korekcí bych to nepřeháněla, víme jak to bylo, že Mooony

Jinak povídka jako vánoční dosti netradiční, žádné veselí, Santa Claus etc. ale pěkně napsané drama a dokoce i úmrtí, hmm... opravdu veselé Vánoce na Atlantis. Good work, my little cousin

I když by to zuzana asi neřekla a za můj názor by mě nacpala do plechovky s vojenskou stravou a poslala zpět na Zemi, musím říct že to byl od tebe snad ten nejlepší vánoční dárek jaký jsem dostal(snad kromě nového notebooku ).

Pěkné, moc pěkné. Prostě šťastné a veselé, jak mají být
Zuzka si to zase parádně užila, holka jedna naše.

Pěkná povídka.

Ale já být na jejím místě a dozvědět se, že moje volání o pomoc bylo pokládáno za šum, tak bych tomu dotyčnému vědci nejspíš jednu vrazil

Už se nemohu dočkat dalšího pěkného dílka.