První setkání, part 2
Mike ráno zaklepal na dveře seržantky Reedové. Jak slíbil, tak splnil. Vzal ji na snídani. K jeho překvapení byla vzhůru už od pěti hodin. Zajímal se, co dělala.
"Nic, dělala hlášení, a vyplňovala papíry, byla si zacvičit."
"Pilná," pousmál se. "Rád bych se v klidu nasnídal, ale na ošetřovně je jeden z vojáků, který přežil. Našli ho v noci s jedním vědcem nahoře v kopcích."
"Jasně, to ses ani nemusel stavovat." pokrčila rameny.
"Chtěl jsem," pousmál se.
"Podívej, potřebují tě na ošetřovně. Do jídelny trefím sama." Jenom se na ni podíval.
"Slíbil jsem ti snídani."
"Ano, ale to znamená, že se mnou budeš snídat," protočila očima. "Běž na tu ošetřovnu."
"Jsi vždycky taková?" zastavil se.
"Asi ano," pokrčila rameny.
"Tak večeře? Radši zítra? To mám volno."
"Mám službu, promiň, dám ti vědět a stavím se."
"No dobře," povzdechl si. "Tak si užij snídani." Jen kývla a vydala se úplně na druhou stranu, než byla jídelna. Zavrtěl hlavou a zrychlil směr ošetřovna. Olivie se ale nestavila další dva dny a nikde ji nezastihl.
Will měl až odpolední, takže se za kapitánkou stavil celkem brzy ráno. Zaklepal a rovnou vešel. Vypadala, že ještě spí. Došel k posteli a sedl si na ni. Pozoroval ji. Nakonec ji podrbal za ouškem. Rozespale otevřela oči a trochu zamrkala. Usmál se na ni.
"Bré ráno," zašeptala a trošku bolestivě znova zavřela oči. Chvilku tak zůstala, než si pomalu sedla.
"Dobré," dal jí pusu na čelo.
Smutně se pousmála."Tak co?"
"Přišel jsem si promluvit a omluvit se za včerejšek." Jenom kývla.
"Omluva se přijímá."
"Byl jsem naštvaný na Calahana, málem jsem mu rozbil úsměv," dodal na vysvětlenou. "A tak jsem mu chtěl vyhovět a jít za tebou, akorát ale s myšlenkou se s tebou rozejít."
"Všimla jsem si," přikývla a sledovala ho. Čekala.
"Potřebuju teď nějakou chvíli čas. Nemám moc volného času na sebe, skoro pořád ležím v papírech, které musím vyplnit já, anebo cvičím, anebo jsem na službě."
"Co to jsou za papíry, že ti s nima nemůžu pomoct."
"Tajné, většinou," pokrčil rameny.
Přikývla. "Nechci o tebe přijít," hlesla.
"Já o tebe taky ne, ale je toho na mě moc a tím, že proti mě budeš poštvávat toho vola, tomu nepomůžeš."
"Já mu neřekla, ať jde za tebou!"
"No tak mu máš vysvětlit, že nemá za mnou co lézt... najdi mu ženskou, ať má jiné starosti. Dokonce i Tylor zakotvil na jednom místě."
"Jenom jsme se večer bavili a on...prostě...udělal, co udělal."
"Najdi mu ženskou, to je rozkaz." Trošku se pousmála. "Doufám, že alespoň tenhle rozkaz splníš na jedničku, kapitáne, a bez odmlouvání." Znova se trošku posmutněle usmála. Vypadala pořád utrápeně.
"Prostě, podívej, nemám teď moc času, ano?" povzdechl si.
"Dobře," přikývla.
"Jen prostě vydrž," dal jí pusu. Zavřela oči a povzdechla si. Potom přikývla. „Musím, mám službu."
"Já myslela, že až odpoledne," kývla k tabletu. Dívala se včera na rozpis.
"Na poslední chvíli to změnili," povzdechl si. Přikývla a natáhla se na stolek pro prášek, který rychle zapila. Will se na ni tázavě podíval.
"Migréna. Včera večer. Už je to lepší," odpověděla.
"Chceš něco donést?"
"Co chci, to momentálně mít nemůžu," zavrtěla hlavou.
"To ne, to musí na službu." Znova se trošičku pousmála.
"Tak už běž, ať nepřijdeš pozdě." Dal jí pusu na čelo a pak odběhl. Kapitánka se dala do svojí práce.
"Nevíme, kdo to udělal," broukla seržant na poradě ten den odpoledne, a podívala se na spolusedící.
"Já to vím," ozvalo se ode dveří. Všechny oči tam zamířily. Stála tam kapitánka s dvěma tlustými knihami pod paží. "Teda aspoň si to myslím," broukla a nejistě přešlápla. Na poradách zatím v podstatě neměla co dělat.
"Lepší nějaká teorie, než žádná," přikývla doktorka Weirová. Ginny pomalu vešla.
"Tak nás zasvěťte, kapitáne," usmál se někdo z přítomných. Nervózně přelétla po přítomných a zastavila se u Willa. Pustila prezentaci. Dala se do přednášení.
"Podle těhle knih, které jsem si nechala poslat ze Země, by se mohlo jednat o Aztéky. Nebo kmeny jim podobné. Způsob toho, jak zabili naše vojáky, přesně odpovídá," přepnula na jeden slide. Byl to výjev ne nepodobný tomu, jaký se jim naskytl včera.
"To je výborné, Aztékové měli být dávno mrtvý."
"To ano, prý je vyhubili španělští konkvistadoři. Na rozdíl od Mayů."
"Co se stalo s Mayema?" starala se Reedová.
"Zmizeli, nikdo neví proč a jak."
"Takže odešli sem?" zamračila se seržantka.
"Možná...to žádné knížky na Zemi nepíšou," pokrčila rameny.
"Logicky, můžu, madam, jen mě něco napadlo..." Reedová vstala a odběhla, jakmile dostala povolení.
"Jak to že to víte?" starala se doktorka.
"Moje máma byla kurátorka v jednom z největších muzeí v USA. Přírodovědecké v New Yorku. Specializace na kmeny jižní a střední Ameriky," trošku se smutně pousmála.
Doktorka přikývla a čekala, co vypadne ze seržantky, která přiběhla udýchaná.
"Před nedávnem, než jsem byla nějaký čas na Zemi, jsem s majorem Lornem a týmem vědců byla na nějaké planetě, název si nepamatuju, ale našli jsme tam tohle," vydechla a rychle zapojovala flashku. Během chvíle měli na stěně nějaké obrázky textu. "Nikdo s tím jazykem nepohnul. Zvukový záznam zní jako antičtina...." Ginny se na to podívala. Párkrát přetočila na jinou stránku.
"Je to historie nějakého kmene," broukla po chvilce. "Něco jako pár stránek z kroniky. Není to celé."
"Aztéci? Mayové?" starala se Liv a pustila zvukový záznam. "Muselo se to vyvinout, nebo minimálně některá slova jsou z antičtiny." Ginny se zaposlouchala.
"Tohle není anticky. Ale ani ne aztécky a maysky. Některé slova poznávám - ze všech jazyků," mluvila se zavřenýma očima. Tyhle jazyky neslyšela skoro dvacet pět let.
"Není to Anticky, jejich nahrávky mám naposlouchané, ale třeba je to tak, že se ty jazyky vyvinuly..."
"Ne, slyším tak několik málo slov z jazyka Nahuatl - aztéčtiny. Něco málo z jednoho dialektu mayského jazyka - to si ale nejsem jistá, ten skoro neznám. Samozřejmě podobnost antičtiny. Musela bych si nad tím sednout," zavrtěla nerozhodně hlavou.
"Myslela jsem si, že by to mohlo být podobné," broukla seržantka. "Tedy že byste mohla v tom něco poznat..." Zatím se tím nezabývali, protože nikdo nevěděl, co s tím.
"Dám to dohromady," řekla přesvědčeně. "Ne hned, ale za pár dní." Všichni se po ní tázavě podívali. "Já nahuatl uměla - kdysi dávno. Včetně jazyku kečua - tím mluví skoro 14 milionů obyvatel. Hlavně v Ekvádoru, Kolumbii, Chile a Argentině," vysvětlovala rychle a sledovala jejich užaslé obličeje.
"To ano, ale počítejte s tím," vstoupila do toho opět Reedová, " že se ten jazyk vyvíjel samostatně deset tisíce let, tedy jinak než na Zemi."
"A máte někoho lepšího?" podívala se na ni. "Nebo to chcete dělat sama?"
"Já jen, abyste na to nezapomněla," pokrčila rameny.
"O to se nebojte, seržante." Liv se ušklíbla a přestala rušit. "No, pokud teda tohle jsou Aztékové, máme tak trošku problém," broukla ještě Ginny.
"Jaký?" staral se William Ryan.
"Nebyly zrovna mírumilovní. A jak si ti bystřejší stačili všimnout, nestačilo jim jenom člověka zabít. Museli ho trošku potrápit. A obětovali třeba i dvacet tisíc lidí svému Slunci, aby další den vysvitlo."
"To víš všechno od mámy?" zajímal se trošku znechuceně. Jemu maminka vykládala o koťátkách a ovečkách.
Pokrčila ramen a přikývla. "Jo," knikla a nechápala, kam tím míří.
"Chci být adoptovaný! Tohle není fér, proč některý mámy vykládají dětem o koťátkách a jiný o zabíjení?"
"Strávili jsme rok a půl v jižní Americe, když mi bylo sedm. Ty jazyky jsem se naučila tehdy. Chodila jsem do tamější školy."
"No, ale nikdo ti nepovídal o kačátcích," nafoukl se. "No, v čem je tedy problém?"
"Povídal," pokrčila rameny. "I takové pohádky mi povídali."
"Vraťme se prosím k tématu," okřikla oba Weirová
"Pardon...to je zatím všechno, co vím," broukla Ginny. "Ale nenašlo se ještě něco?"
"Cokoliv budeme vědět, ozveme se vám, děkuju."
"Jo, není zač," hlesla, vzala si zase ty dvě obrovské knížky pod paži a pomalu odešla. Porada pokračovala bez ní.
"Šéfe, věděl jste, že takové jazyky vůbec existujou?" podrbal se na hlavě George, když ze zasedačky skoro všichni odešli.
"Ne, nevěděl a nějak mě to nebere," mávl rukou.
"No mě hlavně fascinuje, že je někdo umí," zavrtěl hlavou.
"Co se v mládí naučíš..." rozesmál se. "Ty hele, slyšel jsem, že máš ženskou."
"No," pokrčil rameny.
"Kdo ti nalít tentokrát? Vsadím se, že ti vydrží měsíc."
"Nějaká botanička. Její znalost azalek je nekonečná," uchechtl se.
"Je alespoň pěkná?"
"Je velmi pěkná," skočila do hovoru Reedová. "Dlouhé nohy, velká prsa, štíhlý pas a pěkné blond vlasy."
"No přesně tvůj typ," popleskal ho Will.
"Prý je jí jedno, jestli chodí s ženskou, nebo chlapem... tak mě napadá.... nemám ti ji přebrat?" rýpla si Liv.
"Slyšel jsem," zavrněl. "Skýtá to nepřeberný prostor pro fantazii. Přebrat ne, ale můžeš se přidat," zachichotal se. Dostal kopanec do kotníku, protože výše Olivie nedosáhla.
"No na to zapomeň," ušklíbla se. "Má moc velká prsa na mě."
George zavrtěl hlavou a odbočil jinam. Liv se sbalila a vydala k sobě. Pak se vydala za Carsonem pro záznamy ohledně mrtvých, tedy ty, co měl. Nad těmi strávila nějakou dobu, než kolem půlnoci zjistila, že je čas jít spát. Velkým obloukem se vyhnula kanceláři Calahana.
Procházela kolem tělocvičny, když zevnitř uslyšela nějakou hudbu. Zastavila se a nakoukla. Vevnitř Mike běhal na pásu. Usmála se a stoupla si do dveří a opřela se o futra. Koukala. Byl zpocený a měl na sobě jenom tričko a kraťasy. Byly vidět jeho vyrýsované svaly. Začala se usmívat. Tohle byl pohled pro bohy. Ještě by k tomu mohly podávat popcorn nebo zmrzlinu. Nevypadal, že by si jí všiml. Přešla k pásu a stoupla si těsně před. Začala na něj koukat a čekala, až vzhlédne, zrovna se zajímal o svou rozvázanou tkaničku. Jakmile ji spatřil, lekl se. Zastavil pás.
"Běháš takhle po nocích?"
"Neměl jsem přes den čas," pousmál se.
"No, ale nepřeháníš to?" starala se. "Ne, že by to nebylo pěkné," pohladila ho po paži a skoro slintala blahem, "ale takhle běhat po nocích na úkor spánku."
"Bez toho neusnu."
"Blázne!"Pokrčil rameny a slezl.
"A neunaví tě něco jiného?" starala se a pronásledovala ho jako duch.
"Třeba?"
"Je tu bazén, schovaný... moc se o něm nemluví, ale je ve spodních patrech, většinou se používá jen na trénování a čekací doba je dlouhá."
„Bazén?" zamrkal.
"Pojď," vytáhla ho tam. Po pár minutách zapomněl cestu zpět. Ale cesta za to stála, bazén byl obrovský a krásný. Antici měli na některé věci vkus. Po cestě se dozvěděl, že voda je mořská, ale prochází přes několik filtrů, tím pádem je čistá, ale energii města to nebere vůbec.
"No teda," vydechl.
"Pěkný, že?" usmála se a už dávno měla dole boty.
"Nemám plavky," koukal na ni.
"Myslíš, že já ano?" pozvedla obočí. Začala se svlíkat. Jenom ho polilo horko. Za chvíli skočila do vody ukázkovou šipku. Calahan se oblízl. Zastavila se v půlce bazénu.
"Neumíš plavat, nebo co?"
"Umím."
Jenom zavrtěla hlavou a plavala k němu, jak nejrychleji uměla, Pak se opřela bradou o okraj bazénu a čekala.
"Bojíš se?"
"Já...dneska už se na to necítím," pousmál se.
"Trefíš zpátky?"
"Pokusím se."
"Počkej, doprovodím tě." Vyhoupla se ven a oblíkla. Pak se vydala pryč, jen doufala, že ji následuje. Jakmile vyšli z bazénu, trošku přestal být nervózní. Liv si toho ale nevšímala a rozhodným krokem mířila k jeho pokoji.
„Jdeš dál?" nabídl jí.
"Ne, díky, ještě si půjdu zaplavat."
"Určitě? Jiná šance nebude," uchechtl se.
"Vážně?" pozvedla obočí. "Myslím, že o ni nestojím."
"Omlouvám se za ten bazén. Nejsem moc rád mokrý."
Jen pokrčila rameny. "Dobrou noc, doktore Calahane."
"Dobrou, seržante." Jenom zavrtěla hlavou a vydala se už k sobě. Po cestě stihla nakopnout květináč. Mike zavřel dveře a opřel se o ně. Sakra, proč se nechal zatáhnout zrovna do bazénu. Tohle mu byl čert dlužen. Zalezl do postele.
Ginny už skoro spala, když se ozvalo tiché zaklepání. Povzdechla si a šla otevřít. Bylo to jako deja vu. Stál tam Will a vypadal nejistě.
"Můžu?" staral se.
"Ano," odtušila.
„A můžu za tebou?" ukázal na postel. Jenom se usmála. Najednou vypadala dokonale šťastně. Skočil k ní a zalezl pod peřinu a přitiskl se k ní. Spokojeně si zamručela.
"Jaký jsi měl den?" zajímala se a hladila ho po ruce. Nosem se jí jemně otíral o tvář a cítil, jak se trošičku usmívá. Jo, na to by si snad každý večer našel čas.
"Na nic," povzdechl si. "Nudný a plný papírů."
"To je pro to, že jsem nebyla s tebou," pousmála se a zavřela oči.
"To ano," dal jí pusu.
"A přitom řešení je tak jednoduché," šeptla.
"Proto jsem tu," zazubil se.
Přitiskla se k němu ještě blíž. Bylo jí krásně. Kdyby mohl, tak spokojeně přede jako kočka. "Wille? Máš něco v kapse nebo...?" knikla po chvilce.
"Hm? Co?" Rukou jí jel od bříška níž.
"Prostě jenom lež," šeptl jí do ucha a našel lem košilky. Zavřela oči a vydechla.
"Chrisi!" ozvalo se zaskučení vedle vojáka, který spal. Jenom sebou rychle cuknul a sedl si.
"Co je? Nemám další chipsy!"
"Ale ty nechci," přisunula se blíž Olivie. "Mám strašný problém!"
"Nooo?"
"Jsem strašně ošklivá...." skoro se rozbrečela.
"Cože?" zamrkal. "Co blbneš."
Jenom si povzdechla a objala si kolena. "No vždyť je to pravda. Nikdo o mě ani nezakopne."
"To není pravda. Zakopávám o tebe rád."
"Fákt? A nezdám se ti tlustá?"
"Ne, co je?"
"Představ si scénu, nahá ženská ve vodě... a chlap na břehu a řekne, že nechce za ní!"
"No třeba není na holky."
"To by vysvětlovalo to, že mě chtěl pozvat na snídani, ale doprovodil mě jen k jídelně..." povzdechla si. "Asi vypadám jako chlap!"
"Ale no tak. Hlavně si s ním promluv."
"A nemůžu si promluvit s tebou?"zazubila se drze.
"Můžeš," broukl.
"Výborně," povalila ho na postel. Zachichotal se a pleskl ji po zadku. Liv se pousmála, jediný člověk, který nikdy nezklamal.
Seržant Lincoln byl poslední dobou docela usměvavý. Jedna z nevýhod jeho stavu byla ta, že rýpal do všeho, do čeho mohl. Právě teď se mu naskytla příležitost do doktora Calahana, který byl poprvé na misi.
"Sice máme hlídat kapitána Smithovou a děláme to rádi, ale vy si dávejte pozor, kam šlapete," trousil moudra k doktorovi. "Doktor Beckett rád nechává své svěřence, aby pobíhali po lesích, ale sám nikdy nikam nejde," klidně našlapoval po staré dlážděné cestě. Podle předchozího týmu měl být na konci cesty nějaké staré obětiště. Doktorka Weirová poslala kapitána Smithovou s doktorem Calahanem a doprovodem, aby se po okolí porozhlédli a zjistili co nejvíce detailů. "Hlavně, doktore, si dávejte pozor na Reedovou, je z nás nejzákeřnější a nejzlejší."
"Malinko jsem si stačil všimnout," ušklíbl se.
"Jistě, ráda škádlí doktory na misích, vždy řekne stát a k zemi, a dělá, jako by něco zaslechla. A pak pokračuje a zopakuje to..." chechtal se.
Liv se zamračila: "To není pravda!"
"Reedová, na nic si nehrajte," štěkl po ní Ryan, "naposledy jsem musel zakročit, protože jste to dělala co sto metrů!"
"Jo, a chudáci vědci tehdy byli na nervy," dodala Ginny. Většinou chodila na konci nebo začátku skupiny, ale teď si připadala jako čestný host vedený uprostřed.
"Vy jste zlý! Tohle se nevypráví na první misi a už vůbec ne doktorům, právě jsem to chtěla zkusit!"
"Stůjte," broukl najednou poručík. "Myslím to vážně, něco jsem slyšel." Všichni se zastavili a ti, co byli čestnými hosty a byli nahnáni do skupiny. Vojáci se kolem semkli.
"Někdo tu je," šeptla Reedová. "Jde z leva." Ginny vytáhla zbraň. Modlila se, ať to je zajíc. Na tohle prostě nebyla připravená.
"Je jich víc, stáhneme se do lesa," hlesl Lincoln. Šel jako první. Pak se zarazil a zahleděl se do lesa. Na druhé straně Liv. Měla pocit, že jsou obklíčeni a vědí o nich.
"Vědí o nás," zašeptal Ryan.
"No tak to moje hodiny kick-boxu nepřijdou nazmar," zachichotal se Mike.
"Idiote, skrč se a modli se, aby o nás nevěděli," zavrčel mu do ucha George.
"No...kdyby nás chytli," polkla kapitánka bledá jako stěna, "měli bychom tu čest být obětováni. Možná bychom to měli zkusit. Kolikrát se vám to stane?" ušklíbla se sarkasticky.
"Ale je to jen zážitek, který absolvujete jednou za život, že?" hlesla Liv a koukla na Lincolna. "Teoreticky... madam, když někoho dopadli, pátrali po dalších, když neznali počet?"
"No...já nevím. Zas tak stará nejsem, abych v té době žila. Chtěli oběti, hodně obětí. Asi když jich bylo hodně, tak možná pátrali. Když napadli vesnici, tak obětovali všechny, ale jinak..." pokrčila rameny.
"Takže, když máme teoreticky skupinu pár kusů a chytnou jen část, měli by se spokojit ne?" vyptával se Chris.
"Já nevím, možná. Pokud berou radši něco než nic."
"Radši něco, než všechno," šeptla Liv. "Schovejte se," zašeptala a vyběhla z úkrytu následovaná Lincolnem. Sotva vyběhli, tak se rozutíkali pryč, ale tak, aby byli slyšet. Všimli si, že pronásledovatelé, kteří se kolem nich stahovali se a okamžitě vydali za nimi. Ryan překryl rukou pusu kapitánky, která se tvářila vyděšeně a už se nadechovala k výkřiku.
"Ticho," šeptl a stále jí nedal ruku z pusy. Spoléhal se na Mika a Tylora, kteří je budou chránit. Trošku ho kousla a on ji pustil.
"Chápeš, co jim udělají?!" zašeptala naléhavě. "Nezabijou je rychle. Bohové měli rádi podívané," sykla.
"Oni si to uvědomují," hlesl. "Oba byli na tom stanovišti, kde jsme sbírali mrtvé."
"Musíme něco udělat!" prskla.
"To bychom měli," přidal se Tylor. "Ne, že bych Lincona měl rád, ale nerad bych se díval na jeho smrt."
"A co Liv, ty balvane," zavrčel Ryan.
"Ta neumře, pokud žiju já."
"No tak co tu sedíte?" broukl Calahan.
„Jdeme, ale potichu, kdo ví kam zaběhli..." Pak se ale všichni zarazili. Podle výstřelů je zajali. Nebo minimálně dohonili. Rozběhli se tím směrem.
"Nebudou u toho obětiště?" nadhodil zadýchaně Mike. Kapitánka jenom přikývla. Určitě budou. Kde jinde by obětovali své ubohé oběti.
"Fajn, měníme směr," odfoukl. "Jinak vyhodím plíce, jak ti dva mohli tak dlouho běžet?"
"Běželi o život, doktore," dodal na vysvětlenou George. "To se běhá dále a rychleji. Poradím vám, někdy až budete běžet... neohlížejte se. Zpomaluje vás to."
"Už jsem párkrát běžel," uchechtl se.
"O život?" staral se Ryan.
"O život," vydechl souhlasně.
„Co se stalo?" vyzvídal zvědavý George a postupoval opatrně s ostatními směrem k obětišti.
"Občanská válka a Afrika," zafuněl a koukl na kapitánku. Ta lapala po dechu stejně jako on. Byla prostě z formy, ale i tak na souhlas kývla. Jednou běželi spolu.
"To leda cos vysvětluje," přikývl Ryan, který nevypadal ani trochu zadýchaný. Calahan kývl. Zaklekli u nějakého křoví, odkud měli výhled na celý palouk, kde bylo několik kamenů, k překvapení všech, tam ale žádná tráva nerostla. Jako by byla vypálená. Nečekali dlouho. Během pár minut se vracela skupina "mimozemšťanů" s dvěma lidmi v uniformách Atlantis. Reedová vypadala, že se trochu vyválela v bahně. Po cestě musela ztratit gumičku, protože jí vlasy lítaly všemi směry. Lincoln zase vypadal, že mu někdo zlomil nos. Uniformu a pusu měl od krve. Přivázali je k velkému kameni. Mužů bylo asi šest. Měli na sobě čelenky z peří a přes sebe pláště.
"Vypadají neškodně," šeptl sotva slyšitelně George. Začali něco vykřikovat.
"Právě se začali modlit a podlézat slunci," sykla Ginny a soustředěně je sledovala.
"Výborně, jak tohle většinou skončí?" staral se Ryan.
"Srdcem na dlani," ušklíbla se.
"A kurva," hlesl Mike.
"Tohle byl blbý nápad," hlesla Liv přivázaná ke kameni.
"No maličko. Připomeň mi, proč jsme to jenom dělali?" odkašlal si Lincoln.
"Abychom zachránili všechny ostatní..." knikla a snažila se vtisknout do kamene. Vyděšeně sledovala muže okolo. "Bylo to rozumné. Mohli by dostat všechny a pro nás je priorita jejich bezpečnost...ale..." otočila se na přítele. Když se na ni otočil, viděl, že má v očích slzy. "Nechci umřít, Alecu, ne takhle..."
Chris na ni vyděšeně zíral. "My neumřem," hlesl. "Aspoň ještě pár minut ne."
"Chceš slyšet něco pozitivního?" popotáhla. Musela vypadat stejně jako on. Vyděšená k smrti. Špinavá, zpocená a od krve. Slzy jí tekly po tvářích.
"No?"
"Umřeme spolu..."
"A se srdcem na dlaních...."
"Romantické."
"Co ještě říkají?" sykl Ryan.
"Nic extra důležitého. Obětují je Slunci, aby každé ráno mohlo vytlačit Měsíc. Je k tomu i jedna úchvatná pověst," ušklíbla se. "Musíme něco udělat."
Řeč mužů naproti vojákům se začala zrychlovat, když se najednou ozvaly dva výstřely těsně po sobě a pak dva hlasy, které něco zakřičely. Liv s Lincolnem to celé sledovali. Dva muži před nimi padli mrtví a další dva na straně skoro hned taky. Ti, co byli u lesa, skončili na zemi sražení doktorem Calahanem a kapitánkou. Momentálně se váleli v blátě. Liv sledovala, jak si kapitánka vytáhla z boty nůž, rychle se zvedla a muže běžícího k ní nechala napíchnout a ještě ho párkrát pro jistotu bodla. Skoro v té samé chvíli Mike zlobil jednomu vaz. Nebyla schopná nijak reagovat. Stále nezpracovala informaci, že neumře. Její mozek se zaměstnával informací, jak moc bude bolet, když se jí někdo bude snažit dostat k srdci. Kapitánka rychle doběhla k obětním kamenům a oba vojáky odvázala. Liv se na ni zhroutila a rozbrečela se jí na rameni. Ginny ji trochu poplácala a hodila ji do náručí Mikovi. Vrhla se na focení té stěny. Byly tam nápisy. Hodně nápisů.
"Musíme jít!" zatahal ji za ruku Ryan. George hlídal okolí.
"NE! Ne, dokud nebudeme mít fotky!" zaprostestovala a vysmekla se mu.
"Jdeme, hned!" zavrčel. "A když říkám hned, myslím hned!"
"Wille, prosím! Může tam být něco důležitého! Tři minuty! Prosím!" udělala na něho štěněčí oči. Tenhle pohled musí zabrat.
"Ale pohni," zavrčel a koukal na Lincolna a Reedovou. O muže se staral Tylor a rýpal do něho, což na Chrise zabíralo. Reedová plakala na rameni Calahana. Na jejím místě by brečel jako malý.
"Z-zabil jsi ho," fňukla mu do bundy seržantka.
"No...jo," přikývl a pokrčil rameny Calahan.
"Hrozně jsem se bála," hlesla a snažila se nějak uklidnit.
Hladil ji po zádech. "Už je to dobré."
"O-omlouvám se..." fňukla. Zhluboka dýchala. Co jí to sakra popadlo? Takhle hysterčit!
"Nic se neděje," pousmál se.
"HOTOVO!" křikla kapitánka a rychle foťák sbalila. Will ji pozoroval. Nebezpečně se podobala šprtům. Bude si s ní o tom muset promluvit. "Vracíme se, hned! Mám půlku týmu nervově v prdeli! Co vás to dva popadlo?!" křičel. Zabil by je nejraději sám. Lincoln omluvně trhl rameny.
"Lepší dva, než všichni ne?" vysmrkala se Olivie do kapesníku a ještě stále odmítala pouštět Mika.
"Mohli jsme se jim vyhnout," zavrčel Tylor.
"Nemohli a vy to víte, poručíku," zavrtěl hlavou Christopher a postavil se. Nabídl ruku své kolegyni, aby ji pomohl na nohy. "Slyšeli nás, jak se bavíme na cestě a obklíčili si nás."
"Bylo jich šest. Stejně jako nás," namítl George.
"Šest?" hlesl Lincoln a podíval se na Liv. "Musíme k bráně, hned!"
"Všechny jsme je zabili," namítl Mike.
"Bylo jich víc, ne jenom šest..."
"A to víte jak?" zajímal se Ryan a sklouzl očima ke kapitánce. Ta jenom pokrčila rameny. Netušila, jak chodili na výzvědy.
"Měl jsem dost času si je spočítat, když mi lámali nos. Čtyři pak zřejmě odvolali, protože odběhli pryč. Sebrali mi nášivku z rukávu a Reedové taky."
"A sakra," přikývl kapitán a rozešel se směr brána.
"Myslíte si, že li o nás povědět dalším?" staral se Tylor a následoval svého kapitána.
"Možná, nehodlám to riskovat," přikývl William.
"Ale můžou tu být další texty!" namítla potichu Ginny.
"Ticho a marš, nebo tě před sebou budu kopat. Calahane, pohněte se seržantem. Měla dost energie běhat, tak teď si pohne!"
"Nevíš, jak můžou být důležité?" nafoukla se.
"Tvé srdce na místě kde má být, je taky důležité, stejně jako tvá kůže, jdem a neodmlouváme!" Nafoukla se ještě víc, ale spíš radostně. Staral se o ni. Jo, to se jí líbilo. K jejich překvapení cesta bránou probíhala naprosto klidně. Reedová byla poctěná zadáváním adresy a zbytek hlídal. Prošli bránou tak tak. Planeta na chvíli ztichla, ale pár minut na to se brána otevřela a prošlo jí na planetu nad čtyřicet mužů v podivných oblecích.
Jmenoval se Garry Hyde. Nešťastné jméno, které jej provázelo od mala. Šikana v mládí jej vedla k drobným šarvátkám a později i k větším zločinům. Dal se k armádě. Možná už mu nezáleželo na ničem, ani na nikom. Ani tam se nevyhnul „průserům“, které se mu lepily na paty, jako medvěd na med. Nedávno měl krásný plán. Dokonalý, řekl by. Pomsta, která měla být sladká. Nevyšla. Nedivil se tomu, ani tomu, že jej zajali. To, že jej vystopovali, to ho taky nepřekvapilo, podle toho, co si o lidech z Atlantis přečetl, tedy jejich záznamy, tak se nedivil. Bylo tam dost vlivných lidí a dost lidí, kteří by jej vystopovali během chvíle. Třeba ta žába, které měl vystřelit mozek, nebo William...
Přemýšlel nad vším, měl na to dost času. Byl připraven i zemřít, bral by i vězení, ale stále tu byla chuť té pomsty, která jej pálila a nedala mu klidu. Ta chuť byla tak lahodná. Nikdy se necítil lépe, než ve chvíli, ve které věděl, že Williamu je ublíženo, že trpí, že má strach.
Najednou světla pohasla. Chvíli byla tma, než se zapnula záložní. Během toho se však ozval i jiný zvuk, zvuk, který Garrymu doslova vyvolal úsměv na tváři. Otevřely se dveře.
„Pustili jste ho?“ staral se starší muž, kterému Garry říkal Sherlocku.
„Ano i ne, ale stále jej sledujeme. Potřebujeme, aby nás dovedl k pár věcem a pak ať si dělá, co chce.“
Sherlock se zamračil, „měli byste je varovat, ať jsou připravení. Bude se chtít pomstít...“
„To ano a to až to nejméně budeme čekat...“
Agent, který Hyda vystopoval i vyslýchal, se opřel o stěnu a tiše prohlásil: „Já budu čekat... pořád...“