The Shields Epilog vydán (8.12.2016)

Mno tak když si vezmeš, co dokáže její mentální kopie, která teď utekla z lochu, tak ta Fénix/Drak verze musí být docela bestie...
A oni kluci v Řádu věděli, proč by Kayden neměla používat své síly na takové úrovni. Holčina je moc nestabilní. Sama se toho bála.
A už je to tady.

tak buď mam spatny kalendar nebo Storm je trocha pozadu. Do pulnoci asi casu dost.

Ne, že by to tady někoho tankovalo , ale díl se o týden opozdí. Měl jsem práce nad hlavu a když jsem otevřel soubor pro finální revizi, zjistil jsem, že jsem nějak neudělal první revizi a v díle je celá linka, která je oproti předešlým verzím odstraněná.
Takže je potřeba ji smáznout a dopsat novou část.

[Strýček Forďa]

Tak ať to stojí za to...

[Aiwendill]

Ale nooo, Forďasi... u St0rma to vždycky stojí za to...

[Strýček Forďa]

To máš vlastně pravdu Aiwe.

St0rm je taková moje záchrana, když ty selžeš a dlouho nikoho nepošleš pod drn. Tak si léčím svojí depku u jeho dílů. U něho mám záruku, že min. 1 člověk, vždy v nové kapitole zemře.

Tak sem měl po čase konečně možnost se sem vrátit a počíst si. Pěkný. Místy se trochu ztrácím v kdo je kdo a jaké sou návaznosti, ale zatim se to vyvíjí celkem dobře bych řekl. Jen pár kapitol z Avalonu a hradu by tomu bodlo

[Strýček Forďa]

sgcatlantis: Pokud se v tom ztrácíš, doporučuji sepsat si jména všech hlavních postav a k nim, kdo kam patří a na jaké straně stojí. Pak v tom budeš mít jasno.

Tak zas tak moc jich tam není... Hlavně, jenom jedna postava na straně Helykanů má jméno. The telepathic biatch.

[Strýček Forďa]

St0rm: Nežvaň a koukej dovalit díl!

Sgatlantis: seznam si udělej a pak jen škrtej, jak budou postavy postupně umírat... až ti zůstane jen proškrtaný papír.

#8 Zasněžení

I

Už týden v kuse sněžilo. Sedm dní a sedm nocí totální běloby za hranicemi města.
Kali se začínala cítit jako miniatura sebe sama, kterou někdo přilepil na dno obrácené sněžné koule a celé to strčil na centrifugu. Kopule městského štítu sahala až do hustých mraků, takže spodní dvě třetiny odolávaly přívalům sněhu a horní vrstva byla zahalena v ‘pěně‘ jako jedno obrovské pivo. Jako obrácená sněžná koule na dně piva. Přesně to vystihovalo její sentiment.
Stála v roztaženém vstupu jednoho ze stanů provizorního městečka a znechuceně pozorovala proražené městské zdi. Ostnatý drát, protitankové zábrany, miny a zákopy kam až oko dohlédlo. Všech padesát werratů bylo nasazeno, pár z nich dokonce mělo exoskeletony. Několik modelů, které přežily skrz obléhání.
Kayden byla stále v bezvědomí, spíše kómatu, a ve městě probíhaly nepokoje! Protesty během obléhání. Zatracení amatéři. Tohle bylo nové low Avalonu. Kdyby ji aspoň Angus vzal s sebou.

II

Angus již druhý den vyšetřoval povstání a čím dál tím více litoval, že nechal Kali i Corena na linii. Tohle začínalo smrdět. Na stranu druhou potřebovali každého bojeschopného vojáka a Kali vydala za pět. Nemluvě o tom, že Coren si zase hrál na ducha za hranicemi města.
Maršál už několik hodin seděl ve výklenku a pozoroval malou křižovatku. Tu by měli používat agenti neznámého podpalovače povstání. Lidé mluvili o siluetě malého dítěte, studeném dětském smíchu v černých chodbách kroků jen těsně za nimi. Za nimi, kde samozřejmě nikdo nebyl, když se otočili. Nejhorší je, že Avaloňané nevěří na báchorky.
Nepřítel musel do města propašovat nějakého Xeno agenta. To byla jediná možnost, která ho napadala. V temných koutech za hranicemi Avalonského Impéria ležely světy plné tvorů, kteří byli až přespříliš podobní lidským dětem a jiným nočním můrám. Pokud Helykané šli pro pomoc k nim, pokud by je nedej Trůn dokázali sjednotit…
Žijeme pro tebe by velice rychle ustoupilo verši druhému.
Dva muži došli na křižovatku a na chvíli zastavili. Z druhé strany došla jakási žena a po prohození pár slov spolu vyrazili pryč. Přímo směrem k maršálovi.
Zmizel v hlubinách výklenku, schoval ruce do kapes černého oblečení a otočil hlavu, aby ho nebylo vidět. Prošli kolem něj, dal jim půl minuty náskok a sklouzl zpět na cestu. Dával si pozor, aby byl vždy jeden roh pozadu a držel se jich jako klíště.

III

Infy zabořený po kolena ve sněhu postupoval neprostupnou bělobou sněžné bouře a rozrytá stopa, kterou za sebou nechával byla během minut opět téměř k nepoznání, přikrytá čerstvým prašanem. Nevěděl, kde přesně Coren je, ale ani nepotřeboval. Stále ho mohl cítit ve větru. Byl blízko.
Na hraně dohledu stoupala hromada sněhu lehce výše než všude jinde a narušovala tak homogenní vrstvu bílé.
Infy se k ní probořil a očuchal ji. To jen těsně předtím, než začal hrabat. Jeho tlapy metaly závěje sněhu do všech stran a rychle se propracoval k rychle mrznoucí mrtvole muže. Vojáka.
Jednoho z jejich.
Zvedl hlavu a zavětřil, než se natočil směrem, kde předpokládal svého kolegu a štěkl. Krátký, hrubý, nesoucí se zvuk. Zvuk, na který Coren reagoval téměř okamžitě. Infy mohl vidět jeho siluetu na okraji padajících sněhů, ale Coren nemohl vidět ho. Tak písknul.
Infy si otráveně odfrknul, setřepal ze sebe sníh a na chvíli změnil barvu na černou, aby přilákal jeho pozornost. Pořád nic. Tak prásknul ocasem.
Konečně ho viděl. Lidi… Občas si říkal, jak se dostali tak daleko.
Muž přiklekl vedle mrtvého a dlaněmi odhrnul jemnější nánosy sněhu, které werratovy tlapy nedostaly.
Obličej mrtvého začínal modrat, neměl žádné zranění —potáhl za oční víčko, kterému se nechtělo nahoru— popraskané cévky. Ten obličej znal. Chvíli mu však trvalo, než ho přes deformaci mrazem zařadil. Byl to ten samý voják, kterého dostal týden zpátky do centra města. Poslíček od starostky. Jak se to jen jmenoval?
Odhrnul kus zmrzlé uniformy, který popraskal, a vytáhl jeho známky. William Davis.
Co tady sakra dělal? Neměl na sobě ani pořádnou výbavu do extrémního mrazu jako Coren, jen teplý kabát. Takový, jaký fasovali strážní v zákopech před prolomeným ležením. Tam však bylo podstatně tepleji.
Proč by opustil pozici?

IV

Malá holčička utíkala co jí nohy stačily, stromy se míhaly kolem, tráva se vlnila. V jejích zádech ‚utíkala‘ dlouhonohá blondýna. Dívenka se zasmála zvonivým smíchem, sklouzla po sypané cestičce a odbočila po ní přímo mezi stromy.
V cestě jí stál vysoký muž širokých ramen. Rychle se sklonil, zvedl ji a její nožičky ještě chvíli utíkaly ve vzduchu, než narazila na jeho hruď a nohama objala jeho pas. Titěrné prstíčky vyrazily k mužově hlavě a rozcuchaly jeho hnědé vlasy se stříbrnými prameny.
„Tati! Požaduji okamžité odložení na zeminu,“ oznámila malá Kayden a nafouknula líčka.
Blondýna se zasmála: „No, rozhodně dědila víc po mamince než po tobě.“
„Alespoň, že ty ses potatila, když už nikdo.“ Odpověděl své starší dceři, než věnoval pozornost té mladší: „A od Prvního Rytíře může vyžadovat jen královna.“
„No tak to budu přeci jááá. Po mamince dědí trůn děti.“
Oba dospělí explodovali smíchy a Kayden to očividně urazilo. Zmateně koukala z jednoho na druhého, než otec jednoduše vysvětlil: „Tohle je Avalon, ne středověk. Na vrcholku Kamelotu, na vrcholku Impéria sedí ten, kdo je nejlépe uzpůsoben vládnout. To si pamatuj,“ a prstem ji stlačil špičku nosíku.
Mezi stromy, směrem k palácové zdi, se vynořila bodyguardka a oznámila: „Královna již čeká, Chrissy.“
Blondýna přikývla, vyrazila za strážnou a malá Kayden začala kopat nožičkama. „Máma je doma, máma je doma!“
Christopher ji postavil na zem a vyrazil za ní.

V

Angus z dálky pozoroval setkání možná dvacítky civilistů. Pár z nich mělo zbraně a jeden si pohrával s amatérskou náloží. Všichni byli otočeni někam ke stínům a s někým mluvili. Maršál však neviděl s kým. Ne že by příšeří bylo tak silné, osoba však byla za rohem a on nemohl najít lepší pozorovací úhel.
Jejich tváře znal. Při nejmenším pět z nich s ním bylo v místním tréninku pro telepaticky citlivé. Učili je odolat mentálním útokům a po tom debaklu na sousední planetě se k nim přidal.
Děsivé sebeuvědomění zaplnilo jeho mysl. Ne… Ne!
Skupinka se začínala rozcházet, jejich neviděný vůdce pravděpodobně také zmizel, a muž s náloží mířil na druhou stranu.
Angus se musel bleskově rozhodnout, co dřív. Nechá uniknout vůdce, nebo zastaví to cokoliv, co měl bomber v plánu? Kam dřív?

VI

Bo seděl jednom z nejpřednějších zákopů, hrana štítu visící vysoko nad jeho hlavou. Celé roky chtěl být v armádě, ale teď, když tady tak mrznul zachumlaný v kabátě objímajíce pušku, by nejraději zase běhal se zásilkami.
Válka nebyla, co si představoval. Nikdo nikdy nevypráví o tom, jak se týden nic nedělo. Jak čekali na akci. Že každý zvuk hraje nervy, že každá hodina působí jako celý den… Nikdo mu neřekl, že bude mít strach. Za ten se styděl nejvíce.
„Vojáku,“ ozvalo se po jeho levici a chlapec sebou škubnul. Vyděšené oči přibité na skautovi, který tam ještě před vteřinou nebyl. Na straně pravé seděl obrovský werrat.
Bo těkal pohledem z jednoho na druhého. „Jak… CO?“
Skaut, který nevypadal, že by vůbec cítil zimu, pohodil hlavou: „Tvůj zákop je jediný, kde nejsou dva strážní. Kde je kolega?“
„Já… On… Nechci ho dostat do problémů.“
„Kam šel?“ Corenův hlas ztvrdnul a Bo sklopil hlavu.
„Povídali jsme si, vyprávěl mi o prvních dvou dnech bitvy… A najednou se stáhl. Byl potichu, vzdálený. Nechtěl…“
„Nechtěl tady zůstat?“
„Pořád se mě ptal, jestli něco neslyším. Hlasy… Nevím, o co mu šlo.“
„Jak je to dlouho, co odešel?“
„Možná tři hodiny? Říkal, že musí jít zjistit, odkud to jde.“
Bo pozoroval Corenův hubený, zamyšlený obličej. Pak mu to došlo: „Je mrtvý, že?“
„Našli jsme ho asi půl kilometru od města. Umrznul.“
Na chlapce toho bylo konečně příliš, zabořil hlavu do vysokého límce kabátu a rozbrečel se.
Coren byl v půlce pohybu k odchodu, ale werrat mu věnoval ošklivý pohled a přitulil se k hochovi. Muž si povzdechl a sklouzl zpátky do zákopu.
„Kolik ti je? Šestnáct?“
Chlapec přes slzy jen kývnul.
„A očividně bez výcviku, naverbován na poslední chvíli.“
Červené oči potkaly ty jeho, tázavé.
„Objímáš odjištěnou pušku.“ Ukázal skaut a Bo rychle zmáčkl pojistku.
„Je v pořádku, že se bojíš.“
„Já… Já se nebojím.“ Oznámil s falešnou hrdostí.
„Tak to jsi potom idiot. A idioti umírají jako první.“ Zahučel Coren a čekal na nějakou reakci, jakoukoliv.
„Vždycky jsem chtěl být voják jako plukovník Porter, nebo maršál, ale tohle… Asi jsem dobrý jen pro roznášení zásilek.“
„Tímhle jsme si prošli všichni… Já, Porter, Cooper… Všichni. Teda, až na admirála Chrissy Davis, ale ta baba to nemá v hlavě v pořádku.“ Uchechtl se vlastnímu vtipu. „Pointa je, že se není za co stydět, i kdybys to nezvládl. A věř mi. Hned jak začnou létat kulky zjistíš, která z těch dvou skupin jsi.“
Bo tiše přikývl.
„Nahlas smrt svého kolegy. Kdyby se ptali, není potřeba posílat náhradu, tu ti zařídím já.“ Rozkázal skaut a kývl na svého werrata. Ten jen tiše zavyl a z řídčeji padajícího sněhu vyběhl další čtyřnohý tvor. Jeden z potomků Infyho, fenka ne o moc menší než on sám.
„Jmenuje se Ara. Její pán je po smrti, takže je tvoje. Alespoň dokud neskončí tahle legrace. Ne že ti umře!“ Pohrozil a Bo si nebyl jistý, jestli mluví na něj, nebo na Aru. Utřel si slzy a chtěl poděkovat, Coren byl však pryč a jen vločky zabíraly místo, kde ještě před vteřinou seděl.
„Wow…“

VII

Angus s demontovanou bombou přehozenou přes rameno kráčel chodbou přibližně šest pater pod zemí. Neodvažoval se kontaktovat kohokoliv jiného, a tak raději nejprve zastavil muže s náloží a až pak pokračoval, kam ho vedla intuice. Nemohl si být jistý, že někdo v řetězci velení nespolupracuje s povstalci.
Ne… Ne, ne, ne! Nenenenene.
Měl pravdu. Dveře cely byly sice zamčeny, ale vedle nich byla titěrná díra ve zdi, dost na to, aby se skrz ni někdo mohl podívat. Nebo utéct. Zabouchal na dveře, zavolal, ale odpověď nedostal.
„Je tam někdo?!“ Znovu zabušil.
Chraplavý, téměř neslyšitelný šepot odpověděl: „Šéfe?“
„Wille?“
„Je pryč… Kathrine. Ona… Je pryč!“ Jeho hlas ke konci selhal.
„V kom?“ Zeptal se opatrně.
„Nemám tušení. Probudil jsem se na podlaze, díra ve zdi, prázdno v hlavě. Řval jsem, snažil jsem se někoho varovat. Nikoho jsem nesehnal, nikdo mě neslyšel.“
Angus vypustil zklamaný výdech. Chytit tu noční můru, znovu, bude absolutní katastrofa.
„Nějaká šance, že u sebe máte klíče?“ Zasmál se smutně Will.
„Víš, že tě nemůžu pustit… Byls její děvka víc jak šestnáct let. Trůn ví, co ti provedla.“
„Jsem v pořádku. Jsem pořád já!“
„Uhuh, a já ti to tak můžu věřit,“ poznamenal jízlivě, ale se soucitem dodal: „Drž se. Tohle všechno brzy skončí, tak či tak.“
Chtěl odejít, když k nim dorazil otřes z povrchu. Druhý, třetí. Co to?

VIII

Šestiletá Kayden ležela v obrovské posteli uprostřed komplexu pokojů, kterým může říkat „dětský koutek“ jen Avalonský Královský Palác. Honosná budova na střeše nejvyššího mrakodrapu centrální planety nedělala nic napůl.
Převalovala se tam a zpátky a ze spánku tiše skuhrala. Na líčku měla jemnou pavučinku podkožní infekce a čelo kompletně orosené. Sulanská chřipka byla to poslední, co po této rase zbylo. Rychlá, nebezpečná, ale jednoduše zvládnutelná léky.
Hologram palácového AI prošel zavřenými dveřmi, sklonil se nad dívkou a překontroloval její stav. Chvíli ji z blízky pozorovala, pak do její hlavy vsunula ruku a s kyselým obličejem zmizela.
Chvíli po ní přišel do místnosti Christopher, kterého přivolala. V ruce nesl hrnek s pitím, pár tabletek a nanoinjektor. Usedl na okraji postele, přitáhl dívenku blíže k sobě, o rameno opřel to drobné zařízení a bezbolestně do ní vpravil první lék.
„Broučku,“ lehce s ní zatřepal, „Vstávat. Tabletky.“
Kayden otevřela oči, ale očividně stále spala. Jedno z těch probuzení, které si ráno nepamatujete.
„Tabletky.“
Hmhph… zatřepala hlavou. Hmph…
„Ale notak,“ pobídl ji otec a jednou dlaní jí podložil záda, aby ji posadil. Jeho ruka byla široká, jako její trup. Prakticky kompletně relaxované tělíčko by okamžitě sjelo zpět do peřin, nebýt jeho opory.
Obě tabletky hodil do hrníčku a přiložil ho k jejím rtům.
„Napij se…“
Hmphph
„Zlato!“
„Hmmmmp.“
„Napij se.“
„Ne!“ prošlo přes její rty a hrnek v Chrisově ruce přestal existovat. Jen energie obsažená v hmotě, ze které byl, teď držela původní tvar. A tekutina uvnitř stále držela na místě.
První Rytíř zachoval chladnou hlavu, přece jen viděl Optima tým v akci, ale srdce měl až v krku. Pořád mohl cítit keramickou rukojeť ve své ruce, i když tam už dávno nebyla a světlo z ‚hrnku‘ ozářilo pokoj.
Z Kayden to vysálo poslední energii a teď bez protestů pootevřela rty a nechala do sebe nalít léky. Chris ji spustil zpět na polštáře, přikryl ji až k bradičce, postavil hrnek na stolek a odešel z pokoje. Když zavíral dveře, světlo v jeho zádech zmizelo, hrnek přestal existovat.
Turi, palácové AI, tiše oznámilo: „Již jsem informovala královnu.“
Věděla, co bude chtít Christopher říct dřív, než otevřel pusu. Stejně to však řekl.
„Myslím, že je na čase kontaktovat Řád.“

IX

Jediné sateďanské uši zaznamenaly vzdálenou explozi, musela být až na druhé straně města.
Kali se otočila ve snaze poznat odkud přišla, ale nemusela. Druhá, třetí, čtvrtá. Stále blíže a blíže. Ty slyšeli i ostatní ve stanovém městečku.
Pátá rána následovala záhy, ta ale nebyla explozí. Doprovodila ji vůně ozonu a během několika vteřin na Kali dopadly první vločky. Štít byl pryč!
„Sabotáž.“ Ozvalo se po její levici a Kali otočila svou zjizvenou tvář, aby našla Kayden. Sinavou, ale plně při vědomí a oblečenou ve Flexi-obleku.
Sateďanka překontrolovala svou pušku a broukla: „Právě v čas na párty.“
Něco takového nemohlo Helykanům uniknout. Sníh padal jen zlehka, teplota stoupla a i kdyby náhodou město neviděli, určitě slyšeli deaktivaci štítu. A pokud měla artilerie stále zaměřeno…
První projektily začaly dopadat do Města a bez jakékoliv překážky drtily budovy, techniku i lidi. K bubnování lehkých děl se přidala i ta těžkotonážní a první zemětřasná nálož si našla cestu až k centru města.
S jekotem dopadla před jeho hradbu, zmizela pod zemí a tam explodovala. Vznikla tak prohlubeň několik desítek metrů v průměru a dvě budovy přímo nad ní se sesypaly dolů.
A další.
A další.
Kayden chytila Kali za krk a přitáhla ji k sobě, než je obklopila kinetickou bariérou. Balistická raketa se rozmázla o neviditelnou zeď a poslala po ní duhové vlny, zatímco všechno mimo bublinu pohltil oheň.
Sateďanka zírala na svou nadřízenou. Ta jen mávnula volnou rukou a brnění, které za normálních okolností vyžadovalo asistenci k navlečení prostě proplachtilo vzduchem a sestavilo se na jejím těle. Nohou si podala svou Řádovou zbraň a volnou rukou nasadila helmu.
Byla neskonale klidná, i když mohla za hradbami města vidět tisíce, desetitisíce vojáků postupující proti nim. I když mohla vidět, že v jejich čele neohroženě kráčí Kathrine Raith. I když všude kolem pršely projektily artilérie. Otočila hlavu ke Kali.
„Šance, že se dožiju konce jsou téměř nulové,“ oznámila prostě, držíce emoce pod pokličkou, „Vzkažte mým rodičům, že jsem padla při dělání té správné věci.“
Kali kývnutím přijala věštbu. „Za Avalon.“
„Pro Širší Dobro.“
Městské AI se konečně probudilo a přivedlo všechny funkční zbraně k životu. Railguny, směrové štíty a paprskové zbraně otevřely palbu proti přicházející baráži a vytvořily polokouli explozí všude kolem města. Nedokázala zastavit všechny, ale dala Městu šanci k boji.


Městské interkomy velení ožily.
„…F-Kamelot městu! Opakuji, SFAF-Kamelot městu! Držte linii, jsme tady.“
„Příliš pozdě, obávám se.“ Zašeptala Kayden, rozmrkala slzy a vyrazila proti řadám nepřítele, který právě vstupoval do města.

vynikající díl

Excelentné....
ale nejako málo mŕtvol, na St0rma

Bo seděl v jednom z nejpřednějších zákopů, hrana štítu visící vysoko nad jeho hlavou.

Neco se naslo.
Pekne intermezzo.
Zas cekat celej tejden.

Tak nevím, jestli si toho ještě nikdo nevšiml, nebo to není nikomu divné