The Shields Epilog vydán (8.12.2016)

[Marks]

Jen počkej... tím, že to oddaluje znamená, že zas někoho chce zabít chce si jen tím prodloužit život o jeden den

No, aby to taky nebyl Forďas

[Strýček Forďa]

Volal mě tu někdo?

Neříkal tady někdo náhodou že díl vyjde 2.9. 2016?

Někteří z nás pracují a taky v tomhle dinosaurovi formátovat text, to je boj.
Tak tady máme první díl, pojďme to zkusit.

I

Diamantová špička řezačky na sklo skřípěla po průhledném panelu, zanechávajíce roztřesenou, hlubokou rýhu.
„Dělej!“
„Vychladni, jo?“
„Vychladni… Jako by tady nebyla už tak kosa.“ Stěžoval si muž v hrubém zimním kabátu, jeho zuby klepajíce v mrazu.
A měl pravdu. Planeta, na které se nacházeli, obíhala po deformované orbitě a trávila roky ve vzdálených a chladných prázdnotách svého solárního systému. Tam jejímu povrchu vládla tvrdá, studená a brutální zima. Na finální křivce ke své hvězdě se pokaždé prohřála a probudila —jedenáctiměsíční jaro zrozeno— na jejím povrchu startující nová evoluční vlna. Obrození přírody, které v každém cyklu proměnilo mrtvou trosku v přetékající fontánu života, jež vypadalo pokaždé zcela jinak a přinášelo neočekávané verze exotiky.
Evoluce vybavila lokální faunu a flóru neuvěřitelnou rychlostí. Během pár krátkých let se všechno na povrchu prožene bezpočtem generací předtím, než na povrch vznese opět nárok zima. Příroda tak vytvořila perfektní resort pro bohaté. Jejich vily a paléce se schovávaly v kopcích a pohořích, uprostřed oceánů. Každý cyklus se snesli na povrch planety jako kobylky v touze po vyhřívání se v teplých paprscích slunce během dalšího z extravagantních lét. Léto, které bylo ještě pět měsíců daleko...
Nocím stále vládla zima a tma, dokonalost sama pro nepovolené výlety do příbytků nejvyšší vrstvy.
Jeden z dvojice konečně dokázal prořezat sklo a zneškodnit bezpečnostní systém, který držel uzavřená masivní panelová vrata v úpatí hory. Bezpečnostní zámky měly daleko k nejmodernější technologii. Přece jen, planeta byla po většinu času prakticky opuštěná.
Pavučina prasklin projela ledovým nánosem a zvonivě se svezla po chladném kovu zatímco se brána otevírala. Ven okamžitě vypadla stěna teplého vzduchu, jejich zimní oblečení vlálo v průvanu.
„Konečně. Dělej.“ Zabručel a nacpal se dovnitř. Světla se problikala k životu, vrata za nimi dosedla zpátky a klimatizace naskočila.
„Neměla by tady být zima?“
„Hora to pravděpodobně izoluje.“ Máchl rukou.
„Pravděpodobně?!“
„Mohl bys být ještě trošku větší poseroutka? Vážně si myslíš, že jeden z těch rozmazlených Avaloňanů by tady byl v tuhle dobu? Jejich krásné malé zadky by umrzly...“
Uvítala je rozlehlá vstupní hala vily, paláce podle standardů poloviny galaxie, která zabírala čtvrtinu hory. Klenuté stropy, vnitřní lázně, osobní hangár a dostatek místa pro dvacet hostů a osmdesát členů personálu.
Oba shodili zimní výbavu, ale masky nechali nasazené. Interní systémy by mohly zaznamenat jejich obličeje.
„Ty vado... V týhle chodbě bys mohl postavit dva byty. A čekuj tu kuchyň.“ Zavolal jeden a zamrznul, oči fixované na misce s čerstvě nakrájeným ovocem. Nůž lepkavý od sladkých šťáv ležel na mramorovém pultu hned vedle. Pomalu couval a jeho oči těkaly tam a zpátky. Ze stínu do temnoty... Někdo je doma! Rychle se otočil a vyrazil hledat svého kolegu.
Kde sakra byl?!
Jedna z mnoha společenských místností se nečekaně rozsvítila, vyděšený muž zůstal stát v proudu světla, které proudilo do potemnělé chodby. Roztřesen civěl na masivního a zcela nahého Avaloňana; dva a půl metru svalové masy. Jedna jeho ruka byla natažená přímo vpřed a v ní za krk visel mužův kamarád. Hora svalů vypadala, že mu tato pozice nezpůsobuje žádné problémy.
„Vypadá to, že jsme všichni měli stejný nápad.“ Pronesl jemný dívčí hlas.
Vyděšen hledal zdroj hlasu, než zaregistroval spoře oděnou ženu ve velkém křesle, v ruce nůž, mezi rty plátek jablka. Jeho oči našly ty její, nemohl, nechtěl se podívat jinam. Mrknul a dívka stála přímo před ním. „Sundej si tu masku.“ Její vůle vjela hluboko do jeho mysli.
Omráčen, uposlechl.
„My... My klidně půjdeme. Nikomu se nemusí nic stát.“ Těch pár slov vyžadovalo extrémní soustředění.
„Dovolím ti odejít, neboj se. Ale nejdříve musíme něco vyřešit.“ Dotknula se jeho tváře a on instinktivně uškubnul.
Žena zničehonic stála vedle svého masivního kolegy. „Bohužel budu potřebovat jen jednoho z vás. Zabij ho, zlato.“
Ohromné svaly po celé délce paže zatnuly, prsty sevřely a krční páteř se rozsypala. Krev a míšní mok stékal po Avaloňanově ruce, on však sevření nepovolil.
„Zůstaň! A drž zobák.“ Rozkázala muži, který se pokusil o útěk. Jeho nohy přestaly poslouchat a tiše stál, slzy plnící jeho oči. Chtěl pryč, ale nemohl. Povel zasáhl jeden ze základních pudů. Teror. ‘Stůj, ať tě není vidět!‘
Co se to sakra dělo?! Proč tady dva Avaloňani vraždí místní? Neměli tady být ještě měsíce… Jeho mysl závodila sama se sebou, rty zůstaly jako sešité dohromady.
Našla jeho vyděšené oči a nepříjemně dlouho mu do nich zírala. Opět nečekaně změnila pozici a tentokrát se proměnilo úplně vše. Stáli venku, slunce stoupalo podél úpatí hory, a žena stála vedle něj, zimní kabát s velkým chlupatým límcem ji chránil před ranním chladem. Slunce se odráželo v jejích velkých očích, když se na něj usmála.
V jeho hlavě nezůstala ani stopa po strachu, jen jedna neobyčejně čistá a jasná myšlenka. Povolej kavalerii. Hned!
Její tváře pomalu růžověly ve štípajícím mrazu.
„Utíkej.“ Rozkázala a tak se otočil a šel pomalu pryč. Nedokázal si vybavit téměř nic z toho, co se ve vile stalo. Jediné, co se vždy vrátilo zpátky při pokusu rozvzpomenout se, byly její oči. Velké, fialkové oči.
Celou cestu zpět ke své terénní bugině a následně do jednoho z podzemních měst viděl jen ji, slyšel jen ji, cítil…
Jen ji.
Zvedl telefon a udělal, jak mu bylo přikázáno.

II

Během dvou týdnů dorazila na orbitu malá, štíhlá fregata. Posádka ji celou cestu tlačila na hraně bezpečného provozu a bylo to znát. Chladící plochy žhnuly bíle, radiátory vypouštěly chladící tekutiny přehřáté takovým způsobem, že se proměnily v plasmu.
Komunikační důstojník vyslal varování a identifikaci bezpečnostní flotile u sousední planety, jejich senzory musely tak masivní výdej energie zaznamenat.

Výsadkový člun proletěl tunelem stavěným pro mnohem větší stroje, žížala v krtčím výkopu. Několikery vrata se předním otevřely a za ním zase zavřely, a na konci dosedl do jednoho z vyznačených kruhů na rozsáhlé betonové ploše.
„Maršál Angus?“ Dobíhal místní komandér a nabízel pravačku na uvítání.
„Jaká je situace, komandére? Je komplex pořád pod dohledem? Vaše předběžné hlášení šetřilo na detailech.“
„No… plukovníku, ono…“ Očividně byl vyděšený. Jím, nebo splašeným psypatem? Angus si nemohl být jistý.
Chvíli mu trvalo, než se vykoktal a maršál si všiml relativní prázdnoty betonové základny. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat.
„Vyslali jsme… Kolik to?“ Otočil se ke svému podřízenému, který pošeptal odpověď, „Stovku mužů aby zajistili oblast, a... tak nějak se nevrátili, plukovníku.“
„To je v pořádku,“ Ty idiote! „Jen jste se snažil zajistit bezpečnost vám svěřené populace, je to pochopitelné.“ Protože když máte na planetě jednoho z nejnebezpečnějších psypatů posledního milénia, pošlete jí posily! „Nějak si s tím poradíme.“
„Jsem si jistý, že ano, pane.“
„Tak… Kde je ten, co ji nahlásil?“
„Mrtvý, pane. Před týdnem si vystřelil mozek z hlavy. Tady je vše, co nám řekl.“ Předal komandér složku.
Ta byla velice detailní, vše od vloupání se do vily až po zvednutí telefonu. I přesto krátká, přímo k věci… Alespoň něco udělali pořádně.
Muž podle všeho poslal šifrovanou zprávu velitelství Helykanů. Maršál odplivl nahořklou chuť v puse, zatracení zrádci. A když se probral z transu, varoval Avalon. Tenhle systém bude velice přeplněný velice rychle. Útočník Katherine Raith… Pravděpodobně další telepatický duch na špionážní misi. Ani náhodou to nebyla reálná verze generála Helykanů. Ale pro jistotu by měli střílet na potkání, rozhodl se a složku zavřel.

Angus místní jednotkám rozkázal zůstat ve městě a povolal vlastní posily z fregaty. Maršál týmy mají být malé, čtyřicet až osmdesát podpůrných členů pro jednoho maršála. On měl padesát jako osádku lodi a čtyři pro bitvu a přímé vyšetřování. Tak akorát pro zvládnutí čehokoliv, co by na ně mohla Imperiální společnost hodit. Být finančně podporován Avalonskou Imperiální Agenturou tomu rozhodně pomáhalo.
Co více je o nich potřeba vědět? Nosí základní verzi exoskeletonu z leštěného bílého kovu a kinetickou pistoli, od své posádky vyžaduje to samé. Většinu toho, co potřebují, vozí na palubě a pokud náhodou něco chybí, vždy můžou spoléhat na absolutní autoritu nad lokálními zdroji.
Jeho tým stihl přistát a vyložit lehké obojživelné vozidlo dřív, než se Angus dostal k povrchu.
Wes a Kali na něj čekali u sklopené rampy levitujícího stroje, jejich helmy vztyčeny pro udržení tepla, a kalibrovali své pušky pro místní atmosféru. Čtvrtý člen týmu byl momentálně mimo službu a s těžkou infekcí zaměstnával palubního doktora.
„Nějaké posily?“ Dotázala se Kali, Angus jen zavrčel: „Ani se neptej,“ a nastoupil.
Usadil se do druhé řady křesel, Wes i Kali prošli kolem a sedli si na místa řidiče a spolujezdce, střelce. Spartánsky zařízený interiér se ponořil do šera, jak se dveře zavřely a syčení dalo jasně najevo, že systémy do kabiny napumpovaly teplý vzduch.
Oba jeho podřízení nechali své helmy sjet pod hrudní a zádové pláty pro větší pohodlí, maršál nechal svou vztyčenou, stále totiž studoval místní podmínky.
Skrze poloprůhledný výpis po očku sledoval svůj tým, který v tandemu pilotoval a rapidně zrychloval. Nemohl se ubránit myšlence, že Wes vedle Kali vypadal jako model. Lehké strniště, ostrá čelist, absolutně černé vlasy… Čistokrevný Avaloňan, jeden z Dětí královny, člen Řádu a Angusova nejužitečnější zbraň, obzvláště při takovýchto misích. Trénoval jako Chevaliér, speciální jednotky Řádu. V průběhu byl křivě obviněn z atentátu a Angus dokázal jeho nevinu. Tak začalo dvacetileté partnerství.
Wes byla narozena na Satedě, planetě ve Štítovém Systému v konstantním válečném stavu a v jejích žilách proudila krev dvou ras. V důsledku byla štíhlejší než čistý člověk, v civilním oblečení mohla vypadat až křehce, její hlava byla lehce protažená dozadu a vzhůru a obličej končil v drobné, špičaté bradě. Jasně modré oči, v nich zářící ramena galaxií pomalu rotující kolem zorniček, kontrastovaly s děsivě sinalou kůží a čistě bílými vlasy v pevném drdolu.
Za normálních okolností by spadala mezi horní polovinu, co se vzhledu týče, ale jako každý Sateďan hrdě nesla každičkou jizvu utrženou v boji. Jedna masivní šla od spánku až po krční tepnu, druhá přes pravou tvář a kousek chybějící nosní dírky. Stejné pravidlo platilo i pro její karmínové brnění.
„Vezmi nás nahoru,“ ukázal k vrchovině, která postupně přecházela ve vyšší hory za nimi, a stroj se stočil daným směrem. „Já a Wes odvedeme pozornost čelním útokem. Kali, infiltrace.“
„Infiltrace?“ Téměř vyplivnula, „Pane.“ Její sateďanská hrdost byla očividně raněna.
„Vím, vím… Ale s Corenem na ošetřovně to musí udělat někdo z nás. Já jsem bez Wese nahraný, ty nikoho nepotřebuješ. Neucítí tě, nedokáže tě ovládat…“
„Tak se těma ventilacema protáhněte vy dva a já vezmu čelní útok.“
„Má při nejmenším stovku vojáků.“
„No a?“ pokrčila rameny a otočila se na něj. Angusův úsměv byl naštěstí ukryt helmou: „Já se neptal.“
„Dobrá, pane.“ Přikývla a vstala od ovládání zbraní, aby se mohla odzbrojit. Wes hodil rychlý, šibalský úsměv směrem k Angusovi, oba napadlo to samé. Kdyby ji ještě trošku víc vytočili, vážně by těch sto vojáků pokosila.
Vozidlo se pohupovalo na antigravitačním polštáři, prudce stoupající přímo po zasněženém horském hřebenu. Nalevo i napravo zela kilometrová prázdnota, za vznášedlem vířil táhlý mrak zmrzlých vloček a slunce hrálo na jejich bezpočetných ploškách.
Zastavili pod vrcholkem, kde uprostřed bílé pokrývky trčela betonová konstrukce, kolem ní bahno a poskvrněné zbytky sněhu. Skrz mříže na horní straně proudily výpary. Kali ze sebe v té době sundala většinu brnění, ponechávajíce pouze část hrudního plátování a chrániče stehen. Zbytek těla kryla upnutá vrstva pevného, ale poddajného materiálu s pružnými obvody a úchyty pro plátování, Flexi-oblek.
K pasu zavěsila pistoli, v levačce jí visela útočná puška: „Vážně by se mi hodilo.“ Kývnula hlavou ke kopí ze stříbrného kovu, jeho plochy zdobené uhlovými ornamenty.
„To víš, že jo. Nemám ti ho ještě přeleštit?“ Bránil Wes svou Řádovou zbraň.
„Mohl bys,“ Usmála se jen levou stranou obličeje, pravá strana ztuhlá kvůli jizvě, a z úchytu na zdi vytáhla dlouhou dýku, „Tohle bude muset stačit...“
„Batoh,“ podal Angus pevný kovový ruksak, který si Wes připevnila na záda, lehké kliknutí oznamujíce, že bezpečně sedí.
Na úzký nos posadila taktické brýle s naoranžovělými skly, jejich zabudované systémy Obohacené Reality naskočily a v uchu uslyšela hlas plukovníka Anguse: „Dvojko, Jednička.“
„Dvojka Jedničce. Slyším,“ ohlásila.
Vrata se sklopily a ledový vítr okamžitě vyhnal veškeré teplo z kabiny. Kali se otřepala, ale její Sateďanská mysl vytlačila veškerý diskomfort. Seskočila do bahna, proťapala kalužemi až k betonové konstrukci a se zvoněním podrážek o rezavé stupínky stoupala vzhůru.
Za svými zády mohla slyšet zabírající motory jejich vznášedla, a když dorazila na vrcholek betonové masy, mohla ho vidět, jak klesá přímo po prudkém úbočí. Ve vzorci ostrých zatáček, cik-cak, vyhazujíce oblaka sněhu v každém smyku jako lyžař.
Mohla vidět, jak se svět kolem probouzí. Vzdálené nížiny již byly plné zeleně a bahnité biomasy ženoucí se skrze první stupně evoluce.
Výpary obalily její temnou siluetu, když se shýbala k opotřebovaným mřížím. Na páře proudící vzhůru se nesla neurčitá vůně jídla, z většiny však byla přebita zápachem několik let nečištěné klimatizace.
Uvolnila zarezlé šrouby, z batohu vytažené lano uvázala kolem jednoho z nosníků, na kterých ležely mříže, a bez zaváhání skočila do temnoty komínu.

Vznášedlo ukončilo svůj bleskový slalom ostrou zatáčkou nad bahnitým korytem, ze kterého se brzy měla stát řeka, hnědá hmota pod generátory prakticky vařila. Angus se protáhl na místo střelce, systémy v křesle se propojily s jeho brněním a kývnul na Wese.

Nízké údolí bylo zalito hlukem motorů v plném tahu a vojáci před branou do komplexu hledali jejich zdroj, zbraně připraveny ke střelbě. Jeden z nich se podíval vzhůru právě v čas, aby mohl vidět masu kovu skákající z útesu po pravé ruce. Obdélníková forma v ladném obloukovém letu zastínila slunce a začala s jekotem motorů padat dolů.
Vznášedlo přistálo přímo na jednom z vojáků a energetický polštář si dával na čas, než vyrovnal dopad. Odpor generátorů vůči zemi se konečně projevil a do všech stran detonoval koblih bahna, krve a končetin.
Nad přídí připevněný kanón zahájil palbu dřív, než si exploze sednula. Modré šmouhy plasmy prolétávajíce skrz stěnu bahna a další dva vojáci padli, než dokázali reagovat. Zbývajících pět členů předsunuté hlídky konečně začalo střílet a hledat si útočiště. Jeden z nich dokázal sklouznout za zubaté skalisko právě v čas. Přes střelbu automatických pušek slyšel rychle sílící bzukot a namodralý výboj rozrazil zem v místech, kde ještě před chvílí stál. Mohl vidět své kolegy, jak jeden po druhém koketují s osudem, těžká palba proměňujíce jejich těla na oblaky červené mlhy. Zůstal zcela osamocen, ukryt mezi útočícím strojem a vraty do komplexu.
Takhle to nemůže skončit… Musí ji chránit, musí je zastavit…
Zůstal na pozici, jak dlouho se jen odvažoval a podle zvuku odhadoval, že se vznášedlo blíží k němu. Přichystal se ke skoku a v hloubi svého srdce věděl, že na něj bude hrdá.
Osádka mohla slyšet tupé thump a pilot se podíval ke stromu, zatímco Angus otáčel hlavou na všechny strany v marné snaze zjistit, co to bylo. Voják však stál obkročmo přímo nad dělem a otáčel se zároveň s ním. Uvnitř průduchů hlavně viděl jakési krystaly a byl si jistý, že bez nich nebude zbraň fungovat. Zalícil a podržel spoušť jako v křeči.
Roztříštěné krystaly padaly ven z hlavně, většina kulek zvonila o kovové části vznášedla a jedna z těch odražených proletěla jeho lýtkem. S jeknutím spadl na záda a s hlavou v oblacích sklouznul bokem, padajíce do bahna. Dopad poslal jeho dech na výlet, vrata se otevřela a postava v brnění z matně bílého kovu na něj namířila pistoli. Předposlední věc, která mu proletěla hlavou, byla: Bude na mě hrdá.
Tou poslední byla kulka.

III

„Zatracený psypat,“ opakovaně si stěžovala Kali v úzkém prostoru odtahových šachet. Široké komíny a hlavní průduchy nechala dávno za sebou. Teď lezla po čtyřech, místy se musela i plazit. Zatracení Avaloňani… Všechny ostatní rasy ve známém vesmíru byly spokojené s tím, jaké jsou, ale né… Avalon musel mít něco extra.
Protáhla své dlouhé, extrémně štíhlé tělo přes hranu prudce klesající šachty a po zběsilém sjezdu, který se marně snažila ubrzdit dlaněmi proti stěnám, narazila do mříže na spodní straně.
I když, teď když nad tím tak přemýšlela, Satedu to v nějakém bodě čekalo taky, až genetická evoluce dostatečně pokročí. Věda říkala, že lidská rasa je jen prvním stupněm, jako červi, kteří se časem vyvinuli v housenky schopné metamorfózy v motýla. Avalon byl teď na hraně a někteří již byli této proměny schopni.
V průběhu se však stali úplně někým jiným a jedna z jejich původních povahových vlastností byla vytočena na jedenáct z deseti. Většina z nich odešla, nechávajíce své původní životy a Avalon v prachu, pro ně, bezvýznamné minulosti. Někteří však zůstali. Jako například Kathrine Raith, její zatracený hlad po moci a telepatické schopnosti mimo měřitelné stupnice. Obyvatelům Impéria byli známi jako Fénixové, inkarnáti neuhasitelné životní energie vesmíru. Ti na straně Helykanů, padlí Fénixové, byli známi jako Draci. Věda Avalonu však věděla lépe…
Konečně povolila poslední šroub a protáhla se do interní části vily. Stovkami metrů klikatých ventilačních šachet k ní dorazily zvuky boje, šéf a Wes zahájili čelní útok.
Rychle se tlačila vpřed a temnotu šachty zleva i zprava protínaly obdélníkové pruhy světla z vedlejších přípojek. Všechny však byly moc malé i pro její štíhlé tělo. Následovala proto svůj nos, který ji dovedl až ke kuchyňské klimatizaci. Zvuky boje byly mnohem blíže, frenetický jekot plnil místnosti.
Vzpříčená v úzkém prostoru použila jedinou volnou ruku k nahmatání batůžku a v něm ukrytém plasmovému hořáku.
Rychle prořezávala mříž nad sporákem.

IV

Zbraně Řádu byly více znakem cti a úřadu, než skutečným smrtícím nástrojem. Používány byly jen sporadicky, většinou v části bitvy, kdy došlo na bajonety. Proto teď Wesovo stažené kopí viselo u jeho boku a v ruce držel standardní plasmovou pušku.
Postupoval po jedné straně chodby a její honosný dekór ležel všude po podlaze. Angus byl na straně druhé. Překročil jednu z mnoha mrtvol a další dva vojáci vyběhli zpoza rohu, pušky zběsile štěkající. Wes zvedl obrněnou paži ve snaze krýt svou helmu před žhavými kousky kovu a maršál zalícil a chvíli podržel spoušť. Dvě krátké salvy hodily vojáky proti zdi, proletěly skrze jejich hrudní koše a zakously se do obložení z černého mramoru. K hromadám trosek přibyly další roztříštěné kachličky. Angus rychlým signálem naznačil, že je čisto. Wes obešel roh.
Další místnost byla prázdná.
Oba v poloběhu dorazili až ke kovovému oblouku, za kterým byla další rozsáhlá místnost, a narazili do jednotky, která je původně běžela zastavit. Všichni okamžitě mačkali spouště, deset hlavní metalo projektily na všechny strany a někdo vyrazil Wesovu pušku vzhůru. Proud plasmových projektilů propálil ozdobný oblouk a kus kovu se za protivného skřípění zhoupl.
Potrhaný konec nosníku nabral jednoho z vojáků do zad, přirazil ho na Anguse a oběma mrštil o zeď, kde zůstali zaklíněni. Kov trčel skrz vojákovo tělo a maršál byl v tom bodě vděčný za své, teď promáčknuté, brnění. Vytasil pistoli, vojákovi chraptícímu v jeho náruči prostřelil spánek a snažil se střelbou podpořit Wese. Ten neměl čas ani přebít a teď používal špatnou stranu pušky jako palcát.
Jednomu z protivníků zlomil vaz prudkým úderem pažby do zátylku, hlaveň druhého vychýlil bokem, zrovna když mačkal spoušť a třetího z něj sestřelil Angus. Souboj ještě chvíli pokračoval, ale vojáci neměli proti exoskeletonu příliš šancí. Maršál konečně dokázal odtlačit zlomený oblouk dost na to, aby mohl vyklouznout. Ten s mokrým křupnutím rozrazil tělo nabodnutého vojáka o zeď a za hlasitého skřípotu upadnul.
Wes v poslední chvilce uskočil a masa kovu zarazila posledního z ovládaných vojáků do podlahy. Z těžka vydýchával a zíral na kaluž krve kolem jeho bot. „Příště trošku varování, plukovníku?“

V

Síto konečně vypadlo, Kali se přes pas svěsila do místnosti a hlavou dolů kontrolovala prostor. Kolem kuchyňské linky bylo prázdno, u ledničky taky nic, v průchodu… Okamžitě začala šátrat ve ventilační šachtě. Ve dveřích do jídelny stála mladá brunetka a její obrovské fialové oči propalovaly Kali díru do hlavy. Ta konečně našla pouzdro pistole, tasila, mířila,
mačkala spoušť.
Kulka prošla přímo dívčinou hlavou, nic se však nestalo. Bylo to jen další echo, další duch psypata na steroidech.
Kathrine zvedla ruku, ve které držela nůž a hodila. Kali sice uhnula, ale ostří ji stejně zasáhlo a s výkřikem spadnula z ventilační šachty na podlahu.
„Chm… Tohle většinou funguje,“ postěžovala si Kathrine nad neefektivitou svého psychického útoku.
„Jsem Sateďan ty děvko blbá,“ zavrčela, její zorničky se roztáhly a vyskočila na nohy.
„Zlato, prosím tě,“ lusknula Kate prsty a z jídelny vyběhl její dvou-a-půlmetrový poskok v uniformě Avalonské Flotily.
Kali zkusila přemířit, ale muž byl rychlejší. Kolenem jí vyrazil pistoli z ruky a druhou tahal nůž z kuchyňské linky. Uhnula dvěma širokým zápřahům a rychle tahala vlastní dýku. Jejich ostří se za břinkotu srazila, ona uskočila, on nasupen následoval.
Sklonila se pod dalším z jeho útoků, dostala se mezi jeho otevřené paže a zaútočila pravačkou od spod. Pokusil se ji zastavit, ale Kali na poslední chvíli dýku pustila a nechala ji letět vzhůru. Na půl cesty ostří proskočilo skrz rukojeť na druhou stranu, ona ji chytila do levé a bodnula seshora. Její protivník stihl jen vyčarovat překvapený výraz ve tváři, než mu ostří zajelo do bicepsu.
Když však chtěla ostří vytáhnout, chytil ji svou masivní prackou a držel ostří i ji pevně na místě. Řídká krev stékala mezi jejich prsty a on do ní kopal hlava nehlava. Jednou rukou zkoušela ubránit své tělo, ale protivník byl při nejmenším třikrát masivnější než ona a v hrubé síle měl navrch.
Nechala se kopnout do hrudníku, obouruč chytila zabodnutou dýku, vyšvihla se vzhůru, zapřela se oběma nohama a vší silou potáhla špatným směrem.
Spadla na chladnou podlahu, dýka odjela ke vzdálené lince a z obrovy paže visel roztržený biceps. Jako by to však ani necítil. Dlouhými kroky došel až k ní a kopl ji proti zdi. Její štíhlé tělo vydrželo hodně, ale dopad na tvrdý kámen konečně něco zlomil. Zavyla bolestí a jako bonus obdržela druhý kop špičkou přímo pod poslední žebro.
K jejím uším dorazil zvuk tříštícího se skla a hlasité: „Ne!“ od někoho, kdo musel být Kathrine. Vyplivnula krev a nachystala se na další úder, který však nikdy nepřišel.
Zvedla hlavu a mohla vidět chroptícího obra na kolenou, krev proudící z koutku úst. Vyškrábala se na nohy, sebrala veškeré soustředění, které v ní zbylo, a pro jistotu mu dobře mířeným úderem rozdrtila hrtan klouby pravé ruky.
Jídelna byla od další místnosti oddělena skleněnou stěnou, jeden její panel chyběl, čtyřicet metrů daleko stál Wes a z obrových zad trčelo jeho kopí.
Chtěla je varovat, že to není ‚opravdová‘ Kathrine, ale nedokázala popadnout dech.
Angus se ji pokusil popravit stejně jako Kali a pohořel úplně stejně. Její oči našly ty jeho, ale její škodolibý úsměv rychle zmizel. Rychle si uvědomila, že je její cíl někým chráněn. Sateďanka to určitě nebyla… Otočila se směrem, kde tušila třetího člena týmu, ten už stál přímo u ní. A dotknul se jí.
Husí kůže projela skrz její metafyzické bytí, když jeho druhá ruka našla její čelo. Chvíli se nedělo zhola nic. Angus mrknul a Kathrine byla pryč.
„Máš ji?“ Chtěl vědět.
„Jo,“ odkýval Wes a poklepal si na spánek, „Mám ji.“
Kali vytrhnula kopí z bezvládného hrudního koše, složila jeho teleskopickou konstrukci a podala ho Wesovi.
„Solidní hod.“
Ten však místo odpovědi zaskučel: „A doprdele…“ jen těsně předtím, než jeho levá ruka stiskla knoflík pro složení helmy a s rozběhem si rozbil čelo o nejbližší sloup.
„Ovlá…“ chtěl vykřiknout plukovník, ale Wes ho pomocí telepatie zastavil a přikázal útok na Kali.
Ta mohla v očích svého velitele vidět absolutní děs a bezmoc někoho, kdo ztratil kontrolu nad vlastním tělem. Mohl se jen dívat, jak se pokouší zabít svou podřízenou. Vrhnul své tělo vpřed a Kali měla co dělat, aby stihnula uhnout. Přes plukovníkovo rameno mohla vidět Wese, který útíkal k východu.
Rozběhla se proti Angusovi, nohou našla horní hranu kuchyňské linky, odrazila se od ní a přeskočila ho. V hladkém kotrmelci přistála na podlaze a vyrazila za uprchlíkem s plukovníkem v zádech.
Sprintovali rozbořenou vilou, skákali přes mrtvoly a suť. Jednu z prudkých zatáček Wes nevybral, uklouzl a krvi a narazil do zdi, ztrácejíce cenné vteřiny. Kali celý incident viděla a namísto podlahy otočila roh několika kroky po venkovní zdi, v plné rychlosti se od ní odrazila, v letu tasila pistoli a hned po dopadu vystřelila přímo na zadní stranu uprchlíkova kolena.
První kulka se odrazila od plátování lýtek, druhá od stehna a třetí zmizela v pružném spoji. Wes sebou hodil na podlahu, ale Kali nedostala šanci vychutnat si přesný zásah. Plukovník do ní narazil a oba spadli na zem v klubku končetin a tvrdých úderů. Škubnula hlavou a pěst jejího nadřízeného napraskla kachličky v podlaze, druhý úder stáhla obouruč bokem a své štíhlé tělo vytáhla jako had zpod masivního brnění, obmotávajíce nohy kolem plukovníkova krku.
Jako někdo, kdo nosil stejný typ brnění, znala jeho síly i slabiny. Jednou z nich byla nízká pevnost v tahu; vše bylo postaveno pro odolání tlaku a zásahům.
Vzepřela se na lopatkách, stále držela jeho ruku pevně nataženou a mezi svými kotníky začala zvedat Angusovu hlavu, co nejvýše dokázala. Pružná část brnění vrzala a protestovala, Kali škubnula a Angus zařval bolestí. Svaly, jak umělé, tak ty opravdové uvnitř, se utrhnuly od vazů. Žena ho pustila, nahmatala pistoli a pažbou ho dvakrát praštila přímo do raněné paže. Přiklekla ho, zamířila přímo na opět prchajícího, teď již kulhajícího, Wese a přehodila nastavení railgun hlavně na absolutní maximum. Muška seděla přímo mezi jeho lopatkami, a když mačkala spoušť, mohla jen doufat, že svého kolegu nezmrzačí.
Kulka opustila hlaveň doprovozená obláčkem plasmy, drcením jednoho z jemných plátů mezi lopatkami ztratila většinu energie a zničila baterii pohánějící brnění. Hrubá síla zásahu Wese převrátila, brnění neschopné pohybu, a jeho hlava potkala podlahu. Konečně zůstal ležet. V bezvědomí.
Pod jejím kolenem šlo slyšet hlasité oddechování někoho, koho konečně přešel záchvat paniky.
„Plukovníku?“ Opřela pistoli o jeho hlavu.
„Jo…“ Pokusil se postavit, ale ostrá bolest v paži ho zastavila; jeho obličej zkroucený utrpením.
„Cos mi to udělala?“ Zaskuhral.
„Žádná vzpomínka z posledních deseti minut?“
Angus zavrtěl hlavou.
„To já ne, to ona.“ Ukázala na ležícího Wese, šibalská jiskra v jejích galaktických očích. „Nebojte, žije. Ale Kathrine je mnohem silnější než on. Nemyslím, že ji dokáže udržet na uzdě.“
„Nějak ho musíme dostat ven. Dostat ho na Venitor. Je oba. Avalon ji už dostane ven…“
„Možná bychom měli…“ zamávala zbraní.
„Ne! Dlužím mu příliš na to, abych ho jen tak popravil. My oba.“
„Jak si přejete, pane.“ Přikývla, i když očividně nesouhlasila.
Pomohla Angusovi na nohy a zavřela Wesovu helmu. Teď z něj byl vězeň ve vlastním brnění. Chytila ho za ruku a z a nohu. Plukovník ji chvíli pozoroval, než přes bolest protlačil: „Obávám se, že ho takhle neuneseme.“ A zakýval nehybnou paží.
„Kdo řekl něco o nás?“ Přichystala se ke zvednutí.
„Jseš si jistá, že…“ její ledový pohled ho zastavil, „Vím, vím! Jsi Sateďan.“
V naprostém šoku pozoroval, jak si vizuálně křehká žena s pokřikem přehazuje hromadu svalů a kovu přes ramena a vyráží k východu. Vypadala jako párátko podpírající meloun. Znal ji už deset let, ale pořád ho překvapovala…

Vrata Venitoru dopadaly do zámků a podle hlášení systémů na můstku dosedal orbitální člun do dokovací stanice. Pilot přehodil pár knoflíků, přesunul pozici hologramu a oznámil: „Připraveni ke startu. Ale kanál letové kontroly je mrtvý.“
„Ani automatický naváděcí signál?“ Chtěl vědět kapitán lodi.
„Ne, pane. Vůbec nic.“
„Kapitán hlavnímu technikovi. Kontrola dálkových komunikačních systémů.“
Dveře na můstek odjely do boků a maršál Angus došel k velitelskému křeslu. „Oba víme, že naši komunikaci dokáže efektivně rušit jen jedna frakce.“
„Avalon.“
„A kdo má část naší technologie, kapitáne?“ Zeptal se s trpělivostí učitele. Ten neodpověděl, ale okamžitě volal pilota: „Dostaňte nás odsud!“
Fregata zažehnula motory a zrychlovala svižněji, než by mělo být pro něco tak velkého možné. Pilot ji vedl po nejefektivnější orbitě kolem vzdálené hvězdy, plně využívajíce výhod jedné z gravitačních dálnic mezi vesmírnými tělesy. Rychle se blížili ke druhému obydlenému tělesu v systému, Štítová Planeta a bastila Avalonu na jednom ze vzdálených okrajů jeho území. Planeta, která byla právě pod masivním útokem. V obrovské dálce, vedle malé modré kuličky která musela být planetou, šlo vidět jen záblesky energetických zbraní a explozí.
„Do toho nemůžeme.“ Křikl pilot přes interkom.
„Musíme… Jediná cesta k H-bráně.“ Kapitán kontroloval několik obrazovek.
„Je úplně jedno, jak rychle to propálím skrz. Je to Helykanská Armáda, mají naše lodě, naše zbraně!“
„Pilot má pravdu,“ vložil se do toho plukovník, „Máme na palubě jejich špióna, echo echo jednoho z jejich generálů. Opravdu si nemyslím, že nás nechají jít.“
„Takže co?“ Štěkl podrážděný kapitán a rychle si uvědomil svou chybu, „Pane.“
Salva torpéd loď-loď přerušila jejich debatu. Pilot dokázal dvěma uhnout, ale další tři se zakously do plátování. V téměř pravidelných rozestupech vyrazily kusy palub z levoboku. Lodí projela hluboká vibrace a při částečné ztrátě kontroly vybočil z přímého kurzu.

VI

„Už jsou tady,“ uchechtl se Wes. Tedy spíše Kathrine obývající jeho hlavu, která cítila armádu svých spojenců. Kali mu věnovala pohled plný opovržení.
„Nechtě mě jít a dovolím vám rychlou smrt.“ Dodal ještě.
„Drž hubu,“ pronesla klidně a o krk mu opřela aktivní taser. Wese popadl záchvat a ztratil vědomí.
Do cely naběhl Angus. „Evakuace. Hned!“
Chtěla se zeptat proč, ale nebyl čas. Spolu se strážným chytila bezvládné, svázané tělo a nesli ho chodbami k záchranným modulům. Plukovník jim razil cestu skrz zbývající členy posádky, kteří také mířili k určeným modulům, když další exploze hodila celou palubou vzhůru. Za masového jekotu všichni spadli na podlahu, trefili strop, pak se rozmázli o stěnu a nakonec zůstali viset ve stavu beztíže.
Chodby byly plné skuhrání a drobného materiálu, plukovník visel v bezvědomí uprostřed haly, krev ze zmrzačené ruky tvořila drobné rudé kuličky v nulové gravitaci. V nastalé panice neměla Kali, jediná vědomá, šanci sehnat pomoc. Shodila bundu a rukávy svázala Wese a Anguse k sobě pro jednodušší manipulaci. Otočila se, odrazila od zdi a tlačila je před sebou přímo k evakuačnímu člunu.
Jeho vrata už byla otevřena, někdo zadal kód, který mají jenom čtyři členové hlavního týmu. Poslala svázanou dvojici dovnitř a zpoza rohu se vynořil pár rukou, který je ustálil. Coren, čtvrtý člen týmu, vystrčil svou střapatou hlavu.
„Vypadáš strašně,“ ohodnotila jeho sinavě bílou pokožku Kali.
„Zajímavé, přitom se cítím strašně,“ odsekl a připevňoval plukovníka do bezpečnostní sedačky, než dodal: „Krom toho. Ty máš co říkat.“ A zasmál se.
Další vlna explozí vzala oběma veškerou radost. Trupem proletěl jekot smrtelně raněné velryby následován sílícími vibracemi. Kali skočila po knoflíku k uzavření vrat a na poslední chvíli to stihnula. Skrz malé okénko mohla vidět posledních pár členů posádky vysávaných podtlakem vakua.
„Kde je Infy?“ Chtěla vědět.
„Kotec je samostatný modul.“ Vysvětlil a podíval se na Wese, než zařval přes sílící hluk: „Co se mu stalo?“
„Wes není Wes.“ Štěkla, přivázala se do bezpečnostní sedačky a modul vyletěl z trupu.
Jen dva moduly neopustily trup a zbývajících osmnáct pršelo k povrchu planety. Přicházející orbitální palba z povrchových děl jim poskytnula alespoň nějakou ochranu, zatímco jejich loď byla trhána dalšími salvami vysoko nad jejich hlavami.

Automatický systém moduly naváděl směrem k Městské Instalaci 02 a už teď ho mohli vidět, celých tři sta kilometrů čtverečných plných budov a stovek hlavní pálících jak na orbitu, tak po letkách bombardérů. Na pláních před hradbami přistávala armáda pěchoty a po levé straně padaly směrem k moři koule ohně, ze kterých se po zpomalení vyklubala námořní plavidla.
„Z louže pod okap…“

Zajímavé

Pekne začínaš.
Skoro ako ten "starý" St0rm.
Ešte je len začiatok a už haldy mŕtvol.

[Marks]

kdyby tam nebyly mrtvoly, tak by to nebyl náš St0rmík

Jaké mrtvoly? Vždyť to byl takový lehounký rozjezd...

Spíš přejezd ne?...přejetej vznášedlem...ale no ták

Neni to na zacatek spatne.
Jo zacinam byt pomalu natesen na pokracovani.
Neco se preci jen naslo.
hledej smudlo

Angus místní jednotkám rozkázal zůstat ve městě a povolal vlastní posily z fregaty.

n

Jednu z prudkých zatáček Wes nevybral, uklouzl a krvi a narazil do zdi, ztrácejíce cenné vteřiny.

n

Chytila ho za ruku a z a nohu

výborný první díl souhlasím s kasparovou

No kluci a děvčata, ozvalo se vás víc, než jsem čekal.
Samozřejmě jsem rád, že se líbí a i když pokračující příběh bude mít společné prvky s předešlou tvorbou, je to téma a styl, který jsem ještě nepoužil. Doufám, že bude úspěch.

#02: Infiltrace

I

Světlo jasných, poblikávajících hvězd na inkoustovém nebi proráželo křišťálový půlnoční vzduch a smaragdová mlhovina Hada se kroutila přímo v nadhlavníku. Mořská hladina byla klidná, hladká jako zrcadlo a za obzorem metala blesky odcházející bouře. Vzduch voněl zimou.
Maya ležela u kormidla plavidla tak černého, že splývalo s nocí; stejně jako její oblečení. Na palubě nebyl nikdo jiný, stroj neměl žádnou elektroniku, a jediným mechanickým zařízením byla zpřevodovaná šlapátka pohánějící lodní šroub. Šlapátka, do kterých v pravidelných, několik vteřin vzdálených intervalech tlačila.
Loď měla plytký ponor, téměř nulovou výšku, šrouby byly malé, pomalu se točící a zcela ukryt pod hladinou. Nebylo slyšet žádné šplouchání od přídí prorážejících hladinu ani od pohonu samotného. Jen Mayin dech pravidelně přerýval ticho, občas doprovozen vzdáleným hřměním.
Po pravé ruce držela linii pobřeží, vzdálenou bílou linii písečných, sněhem pokrytých pláží sotva viditelnou v temnotě. Po levé otevřené moře. Její cíl byly hrubý černý stín, který se vyloupl zpoza horizontu před více jak dvěma hodinami a pomalu rostl, jak se k němu blížila.
Maretova skála, nejzazší výběžek pevniny stáčející se zpět dovnitř, poskytujíce přírodní ochranu široké zátoce za ní. Granitová skála a skaliska sloužily jako větro- a vlno-lamy, ošlehány a rozryty oběma živly. Síla sněhových bouří na jižní polokouli byla legendární.
Maya si dobře pamatovala ta teď tak vzdálená léta, která trávila se svými bratry nedaleko Maretova skaliska. Tábořili, lovili ryby i větší zvěř, závodili a hecovali jeden druhého k co nejdelšímu skoku z vrcholku útesu. Voda pod ním byla hluboká, temná, bez jediné překážky. Pevnina padala přímo dolů až k mořskému dnu kilometr níže. Vzpomínka na ledový dotek hlubin, který cítila při záchraně jejího staršího bratra, ji opět vrátila do reality.
Setřepala husí kůži a opět se věnovala pravidelnému dýchání. Cesta byla dlouhá, k cíli daleko a nemohla si dovolit jediný špatný nádech, pokud doufala v dokončení výpravy.
Skála stoupala pod plytkým úhlem od vzdáleného pobřeží až po ostrý, otřepený vrchol přímo před ní a teď zakrývala většinu hvězd. Obrovská, zastrašující, v tento čas však život zachraňující. Mayino plavidlo zmizelo v jejím stínu a ona jen lehce potáhla za lanko a pozměnila směr, následujíce popraskanou žulovou stěnu plnou výstupků a prohlubní.
Někde ve výšině zaslechla nesrozumitelný hlas, pravděpodobně hlídka. Chvíli nešlapala, vpřed plující jen díky setrvačnosti a minimálnímu odporu kompozitního trupu, a pozorovala okraj skaliska, kontrastní proti hvězdami zaplavenému nebi. Malý černý bod popošel kousek dále, malinkatý bod zažhnul, jak stín naposledy potáhl z cigarety, cosi zamumlal a nedopalek hodil dolů.
Maya viděla padající červenou tečku, která rychle rostla. V klidném vzduchu padala po perfektní křivce, odrazila se od hrany lodi a s ostrým tsk zmizela pod hladinou. Rychle sfoukla roj žhavých uhlíků z trupu a střelila pohledem k nebi, stín byl však pryč.
Pokračovala vpřed, Maretova skála po její pravé ruce bez varování skončila ostrou hranou a před Mayou ležel průplav do zátoky lemované kopci, jejich šedivý odstín vypovídající o sněžné pokrývce. Mezi skálou a linií skalisek bylo místa dost pro bitevní křižník, jeden z důvodů proč Město 02 stálo právě tady, teď však tato strategická výhoda pracovala proti nim.
Na nejbližším útesu se tyčila rozbořená pevnůstka, pozůstatek mechanismu sloužícího k uzavření průplavu a v temnotě Maretova skaliska Maya tušila druhou část vytesanou v granitové stěně. Určitě již však nevypadala tak, jak si ji pamatuje.
Uvnitř zátoky kotvila flotila nepřítele. Za normálních okolností se většina lodí zdržovala na otevřeném moři, méně zranitelná, ale bouře je donutila vyhledat útočiště v zátoce.
Rozmar počasí narušil dlouho plánovanou operaci. Velení tušilo, že flotila pro jistotu ustoupí za skalistý val, ale již nebylo na výběr, Maya musela vyrazit teď, v jediné noci za sto deset dní, kdy jsou všechny tři měsíce pryč z oblohy a temnota pracuje s ní. Za jiných okolností by počkali, ale teď nemohlo být dalších sto deset dní promrháno.
Flotila kotvila v obranné formaci, kapitální lodě, mezi nimi i dvě letadlové, stály ve středu vodní plochy, téměř se dotýkaly trupy, zatímco kolem nich v centrických kruzích stály tři tucty menších plavidel určených k obraně před útokem z moře, vzduchu, nebo orbity. Ze souše byla formace chráněna leženími obrněné pěchoty a systémy včasného varování.
Téměř všechna bezpečnostní opatření byla namířena proti konci zátoky, Maya tedy prozatím zůstávala v relativním bezpečí. Žádný ze systémů ji nemohl zachytit, žádný kromě sonaru, kvůli kterému bylo její plavidlo poháněno fyzicky a šroub tvarován tak aby v určitých otáčkách zněl jako ploutve delfínů. A právě ty teď musela udržovat přesněji než kdy předtím.
Trajektorie ji vedla kolem venkovního bezpečnostního okruhu a nebezpečně blízko břehu. Vlnící se temnota dávala tušit vysoké trávy rostoucí z plytkého pobřeží; nemohlo být více jak padesát metrů napravo a neustále se přibližovalo. Maya od něj chtěla zůstat co nejdále, ale infra reflektory a možnost malých hlídkovacích člunů ji tlačila dál a dál od flotily.
Blíže než deset metrů se neodvažovala. Stačilo by jen lehce zadřít o dno a její mise by byla u konce. Udržet loď v pohybu nebylo nijak těžké, ale donutit ji k pohybu z nuly, případně ji vyprostit z bahna nepřipadalo v úvahu. Ne s nákladem, bez kterého nemělo cenu pokračovat.
Trupy lodí trčely z temnoty, černé siluety na pozadí tmavých odstínů šedi a modři, na jejich palubách neviděla ani živáčka, všichni se určitě schovávali před mrazem. Zato v houští u břehu se něco zalesklo. Určitě kov!
Opět přestala šlapat a v temném tichu zírala do podrostu. Byl to jen vrak, pozůstatek jedné z desítek bitev, nebo nějaký bezpečnostní systém? Riskovat to nemohla…
Zajistila kormidlo v bezpečném směru, převalila se ke kraji plavidla a neslyšně zajela pod hladinu. Ledová voda přitlačila oblečení k jejímu tělu, cítila chlad až uvnitř kostí zatímco pod vodou mířila ke břehu. Musela však ocenit látku, která nepropustila ani kapku vody dovnitř. Břichem zadřela o kamenité dno, jednou rukou se o něj zapřela a vynořila zakuklenou hlavu.
Byla hned na okraji omrzlého rákosí, doplazila se dovnitř a pomalu vstala, voda i bahno sklouzávajíce po hydrofobním materiálu. Z pochvy pod levou paží vytáhla dlouhé a úzké ostří, jedinou zbraň, kterou disponovala, a vyrazila kupředu. Našlapovala lehce, s rozvahou hledajíce místa kde nezlomí rákos, nezlomí tenounký led objímající stonky nebo nezajede do nečekané hloubky.
Našla cestu k místu, kde dříve viděla metalický záblesk a přiklekla k němu. Potáhla za kus kovu a z bahna s protestním blop vyklouzl ohořelý kus křídla.
Šepot v neznámém jazyce někde za vysokými travinami byl jako nůž do srdce; někdo ji slyšel. Rychle odhadla, jak daleko její loď dorazila setrvačností a lehnula si do bahna. Dostatečně nízko na to aby dokázala najít její siluetu. Plavidlo razilo cestu bezpečným směrem, ale bylo daleko, příliš daleko a po směru hlasů. Ty se teď pomalu blížily doprovázeny praskáním rákosů.
Zůstala u země a přivřela oči, co nejvíce si mohla dovolit a přitom stále viděla. Dvojice lesklých bulev v temnotě prozradily nejednoho agenta. Přetočila se na záda a v krátkých intervalech začala vrtět celým tělem i končetinami. Bahnitá břečka stoupala kolem jejího těla. Nejprve zmizel krk, pak pas, paže, nohy, boky a nakonec i hrudník. V bahně trčel jen obličej, se kterým čekala do poslední chvíle. Až když byla dvojice strážných jen několik metrů daleko, nadechla se a zatlačila do té břečky i hlavu.
Bahno si téměř okamžitě našlo cestu mezi pevně sevřené rty a do nosních dírek; odvahu vyfouknout ho však neměla. Ostrá bolest vojenské podrážky sjíždějící po jejím předloktí vytlačila z plic výkřik, ale pevně sevřené rty jej nepustily ven. Druhá noha došlápla na její břicho, ale na to již byla připravená a celé její tělo bylo zatnuté…

II

Místnost vyložená měkkým polstrováním byla ponořená v šeru. Veškeré vybavení mělo stejnou barvu jako zdi —postel, stůl i podlaha— a vše bylo obalené vrstvou měkkého polštáře. V koutku postele, která stála v rohu cely, seděl v klubíčku stočený muž. Mastné, černé vlasy propletené prvními stříbrnými prameny visely z jeho svěšené hlavy a proplétaly se s neudržovaným plnovousem.
Bývaly doby, kdy každý den vstal a za pomoci plastového holítka a speciálního gelu oholil svou tvář, upravil se a cvičil. Četl, studoval, díval se na filmy. Časem ztratil přehled o počtu dní strávených v cele, zapomenul, jak vypadají ostatní lidé, přestal cvičit, přestal se holit… Nevěděl jak dlouho tady je, po dvou letech přestal počítat.
Na samotku ho zavřeli sotva jejich loď padla za oběť nepřátelské palbě a jejich záchranné moduly napadaly na planetu. Většinu té horské dráhy si nepamatoval, jeho spolucestující si dali sakra záležet na tom, aby zůstal v bezvědomí. Ať už to bylo za pomoci taseru nebo hrubého úderu to zátylku. Doopravdy nabyl vědomí, až když ho hodili do cely a dvojité dveře zapadly. Od té doby nikoho neviděl. Jasně, jednou za čas si s ním přes dveře povídala Kali nebo plukovník Angus, ale nikdy je neviděl. Nemohl.
Nesměl. V jeho hlavě teď žila kopie Kathrine Raith a stačil prostý oční kontakt k tomu, aby se dostala ven, aby utekla. O to horší, že pokud chtěla, mohla ovládat jeho tělo. Nikdy se jí nemohl rovnat. Ani před lety, když oba trénovali v Řádové Akademii.
„Pravda,“ zazněl příjemný dívčí hlas, „Pokusit se mě dostat pod kontrolu byla strašná ptákovina.“
Rozhodl se ji ignorovat a neodpověděl. Hlasem ani myšlenkou.
Jemný dotek ženských prstů přejel po jeho čelisti jako by v cestě nestály vousy, sladký polibek na tvář následoval a Wes otevřel oči. Cela byla pryč,
„Sakra… Říkal jsem ti, ať to neděláš.“
Zvedl pohled a rozhlédl se. Každý den sekaný trávník běžel do všech stran, chodníčky sypané černými a bílými kameny v něm vytvářely obrazce a na různých místech stála uskupení stromů, keříků a kytek. Po jeho levé ruce trčel vysoko nad stromy čistě bílý zámek v hypermoderním stylu a daleko vpravo tušil hranu střechy a za ní několikakilometrový pád. Palácové Zahrady, jejich první rande.
Zvonivý smích naplnil jeho levé ucho. „Já věděla, že si to budeš pamatovat.“
Následoval její hlas a mohl vidět štíhlou, vysokou dívku v bílé uniformě Řádu s rošťácky rozepnutými horními knoflíčky, vysoký límec tak odstával od krku a jakoby podpíral drobnou bradu, jasnou čelist a nádherné fialové oči. Byla tak mladá, tak krásná, tak hodná… Ne ta noční můra, která se z ní měla stát.
Stala.
Vypustil dlouhý, smutný výdech. Položil svou ruku na její a jejich prsty se reflexivně propletly. Vstal z lavičky, jemně potáhl a Kate následovala. Přitáhla se k němu, roztála proti jeho boku a jako jeden vyrazili na procházku.

III

„Říkám ti, že tady nic není. Nic kromě kořenů… Akorát máš slyšiny.“ Vrčel jeden z dvojice vojáků a rozžhnul baterku. Kužel světla přejel zleva doprava a zastavil na ohořelém kusu křídla v bahně. Jeho kolega k němu vyrazil, noha mu sklouzla po jednom z potopených kořenů a tak tak stihl položit druhou na něco, co bylo na došlap jako rovný kámen, aby zabránil pádu. Zvedl kus kovu a prohlédl si jej.
„Naše nebo jejich?“ Chtěl vědět kolega.
„Čert ví. Možná tady je někde zbytek vraku…“ Rozsvítil i on baterku a posvítil na hladinu. V čiré vodě zahlédl něco, co připomínalo roztrhaný ocas stíhačky. „Asi jejich…“ zabručel po chvíli, otočil svítilnou kolem ruky a zhasl.
„Co to bylo?!“ Ukázal jeho kolega do tmy, kam ještě před chvílí mířil prst svítilny, a posvítil tou svou.
Široký černý objekt s několika malými trupy si tiše plul vpřed, několik beden přehozených noční maskovací plachtou rozmístěných po palubě. Okamžitě sahal po vysílačce, ale kámen pod jeho nohou se pohnul, on uklouznul a padal do bahna. Napůl cesty k zemi viděl stín stoupající z podhladiny. Když ucítil ledový dotek vody na zádech, stín probodával srdce jeho kolegy. A když se nad ním zavřela voda, projela ocelový chlad jeho hrtanem a temnota smrti jej pohltila.
Maya znechuceně přehlédla obě mrtvoly, krev podřezaného mísící se s vodou, jejich vzpomínky jako projekce na hladině, vše odtékajíce pryč, do prázdnoty. Franklin měl rodinu, dvě malé dcerky; na Joshe čekala doma slečna, ze které doufal udělat svou přítelkyni… Šlápla přímo do vzpomínek na vodě, ale to její empatii nezastavilo. Nesnášela zabíjení lidí, ať už propaganda dehumanizovala protivníka jakkoliv, ona a jí podobní vždy soucítili s ostatními členy lidstva. Naděje a sny mrtvých jí protékaly kolem kotníků a s hrůzou si uvědomila, že radostně vzpomíná na minulou válku; na dobu kdy mohla vykuchat libovolného nepřítele bez špetky lítosti. Stačilo, že to nebyli lidé.
Překonala své prokletí a jednala s jistotou.
Nejprve k okraji rákosů odtáhla jednoho, poté druhého, a sklouznula zpět do ledové vody. Ponořila se s první mrtvolou, dotáhla ji k ponořenému vraku stíhačky a nacpala ji do rozbitého kokpitu, přímo do klína pilota v posledních fázích rozkladu. Po chvíli byla zpět s druhým, natlačila jej jakžtakž dovnitř a vyplavala k hladině. Mrtvoly se dříve nebo později uvolní, ale minimálně několik dní tam dole vydrží a to je všechen čas co potřebuje.
Dva mrtví jsou jen dvě otázky. Kdo a proč? Dva chybějící strážní jsou však možní dezertéři, zajatci, oběti organizačního chaosu a někde omylem škrábou brambory…
Opět se ponořila, v mrazivé vodě alespoň necítila nechtěné slzy, a dohnala svou loď. Plavidlo již téměř stálo, když se na něj znova vytáhla a začala šlapat, udržujíce předepsaný rytmus. Celou cestu kolem flotily jen nabírala rychlost a až když byla konečně za zákrutem zátoky, byla opět v plné páře.
Břehy opět začaly stoupat, přírodní útvar přešel v umělý. Hora na konci zátoky byla rozpůlena, průplav vedl skrz. Chvíli ještě mohla pozorovat Hada, zelenavou mlhovinu přímo v nadhlavníku, než se z průplavu stal úzký a vysoký tunel, a vše pohltila absolutní temnota.
Bývaly doby, kdy celá hora zářila, tunel osvětlen tak, že ani ten nejmenší stín neměl šanci k existenci. Ve zdech byly ukryty ležení a pevnosti, celá hora protkána tunely, které spojovaly stanoviště uvnitř tunelu s bunkry na povrchu. Takovýchto hor bylo kolem města třináct. Všechny sloužily jako první okruh obrany proti leteckým a orbitálním útokům. Jen jedna z nich však měla průplav.
Lodě blížící se k městu musely proplout kolem osmi pevností v každé zdi a přímo pod otvory ve stropě tunelu, ze kterých mohly být shazovány nálože, případně prováděny výsadky; to vše bez místa k manévrování nebo otočení.
Ležení teď však byly zcela určitě opuštěné, s největší pravděpodobností i zničené, jen občasný poryv větru sfoukl část sněhového nánosu z tesaných parapetů. Město bylo v obležení příliš dlouho, neustálé bitvy zdevastovaly vše okolo i město samotné a přeživší určitě ustoupili za jeho hradby. To vše však byly jen odhady, nikdo jej neviděl už roky. Všechny satelity byly sestřeleny, orbitální výtahy zničeny, kolem města postavena ležení, které nepropustily dovnitř ani ven žádný stroj, nebo signál. Z toho co Maya věděla, mohlo být klidně usuzováno, že město již padlo, laxní ochrana perimetru a relativní jednoduchost jejího průniku nasvědčujíce právě tomu, ale proč by perimetr potom existoval? Blokáda byla po letech rutinou a vojáci ji pravděpodobně flákali.
Samozřejmě, že se armáda Helykanů pokusila ležení prorazit, avšak po dvou pokusech v brzkých dnech invaze, jeden krvavější než druhý, bylo od třetího kola upuštěno, alespoň co Avalon vědělo. Udržet tak obrovskou oblast přece jen stálo protivníka značné úsilí a armáda přítomná zde nemohla pomoci jinde.
Skály zase jednou ustoupily, Had se vrátil na své místo na nebi a hvězdy žhnuly. Maya teď mířila napřič vodní plochou, která před zásahem stavitelů bývala jezerem; na druhé straně čekal cíl její cesty. Teď by již měla být v bezpečí, byla příliš blízko města na to, aby tady měl nepřítel stabilní ležení, ne v efektivním dostřelu zbraňových systémů.

IV

Kathrine seděla na druhé straně malého stolu a její Colgate úsměv zářil v teplém světle svíček. Za deset metrů vysokým oknem visela noční obloha plná diamantových hvězd, celá restaurace špitala na sotva slyšitelné hranici a každý stůl měl svého číšníka, který byl taktně neviditelný, dokud ho nebylo potřeba. Šetřila několik měsíců, než si mohla dovolit pozvat Wesleyho na rande právě sem, ale stálo to za to.
Měl oči jen pro ni a běžná uniforma nebo ne, díval se na ni, jako by měla oblečenou večerní garderobu a tělo královny. Jedna její ruka byla natažená přes ubrus na stole dražším než její auto, a Wesova paže ležela pod její, dlaní vzhůru. Hladila ho konečky prstů a jen náhodou si všiml chvilkové křeče v prstech.
„Něco je špatně?“ Zamračila se.
„Trénink mi dává zabrat,“ promnul si rameno, „Štít je těžší než se zdá.“
„Nemají Chevaliéři náhodou exoskeleton upravený speciálně pro tyhle příležitosti?“
„Po osmnácti hodinách tréninku denně, dvou týdnech v kuse, je úplně jedno, jestli brnění zvedá semnou nebo ne. Nejsem si jistý, jestli bych teď dokázal zvednout alespoň tebe.“ Po chvilce se začervenal, když mu došlo, co to vlastně řekl. Kate zvedla jeho ruku ke svým rtům a přitiskla je na své borůvkové rty. „Co takhle masáž?“ Navrhla s jedním koutkem zvednutým v šibalském úsměvu. „A pak uvidíme co s tím zvedáním,“ dodala ještě s mrknutím a vstala od stolu, táhnouce špičky prstů od jeho zápěstí až po krk.
Wes vstal a pomalu pospíchal za ní.

V

Nalevo od míst kde tušila město, se na obzoru blýskalo; často, násilně a hlasitě. Blesky tančily po vrcholcích hor a rozsvěcely je jako svíce. Druhá bouře tak blízko po té první byla však neobvyklá i na jižní polokouli…
Náhlý náraz ji vytrhnul z dumání. Ona neviděla je, oni neviděli ji, ne dokud nebylo pozdě. Duté thump zarezonovalo tichou nocí, když se dvě černá plavidla srazila.
„Fénix!“ štěkla do černoty, zatímco tasila dýku, čekajíce na odpověď. Tou byl jen pokřik v cizím jazyce. Náhle zažehnutý světlomet ji oslepil, puška štěknula, síla kulek ji zvedla z nohou…

Narušitel spadl do vody, hladina za ním se zavřela a tři vojáci přeskočili na plavidlo, čtvrtý ovládajíce světlomet. Jejich kůže byla světlá, oči velké, nos chyběl.
Zvědavě nadzvednuli plachtu a objevili velké stříbrné válce. Šest, podobných si jako vejce vejci. Baterie. Něco takového muselo být okamžitě hlášeno, bohužel však ne uvnitř bezpečnostního pásma. Rušení bylo perfektní až do bodu zlomu. Nikdo, ani obléhatelé, nemohl používat bezdrátovou komunikaci.
„Zahákni to!“ zavolal velitel jednotky na svého muže za světlometem, který už však nebyl jeho muž.

Maya se vynořila na druhé straně lodí, vyšplhala na hlídkovací člun, vplížila se do zad nepřítele a zarazila mu dýku do pravé spodní části zad. Přímo mezi dvě kostnaté destičky kryjící prostor, kde měl jejich druh srdce. Odzbrojila ho a skrytá za kuželem ostrého světla spustila palbu.
Střílet musela opatrně, nemohla si dovolit poškození nákladu. To však neplatilo pro trojici vojáků, kteří opětovali palbu bouří kulek.
Světlo explodovalo na tisíce střepů prakticky okamžitě, desítka kulek zasáhla její tělo a jedna prošla skrz. Jeden z vojáků padl k zemi, druhý se smýknul bokem, aby mu mohl pomoci a dostal přesně mířenou kulku do spánku. Třetímu došly náboje, stejně jako Maye, která už skákala zpět na své plavidlo s dýkou v ruce. Voják se pokusil zvednout ze země druhou pušku, včas mu však došlo, že to nestihne a připravil se k sebeobraně.
Prázdnou zbraň mrštil po Maye, která si loktem zakryla obličej a odrazila ji bokem. Voják hod následoval pěstí a úspěšně zasáhl. Maya ucítila metalickou chuť krve v puse a bodla. Přímo vpřed, půjčujíce si list z knihy šermu. Její pokus byl zmařen vyražením paže v bok. Protivník nezahálel, chytil ozbrojenou ruku, praštil do nervového uzlu a prsty povolily. Nůž vypadl, on jej chytil ve vzduchu a hned bodl proti břichu.
Maya uskočila a zaklonila se. Ostří jí prosvištělo před obličejem, do cesty mužovy ruky dala své předloktí a zastavila prudký pohyb. On dýku v dlani přehodil ostřím dolů a opět bodl, tentokrát na rameno.
V hydrofobním oblečení zela díra, stejně tak ve svalstvu pod ním a Maya uskočila před dalším útokem. Voják ji následoval. Bodal, sekal… nepřestával. Couvala dostatečně dlouho na to, aby našla vzorec v jeho trénovaných pohybech.
Počkala, až opět bodne a vyrazila vpřed. Tři prsty levé ruky mu zarazila kolem obrovské oční bulvy a potlačila. Muž v bolestné křeči šlehnul dýkou několikrát tam a zpátky a Maya musela uskočit. Ozvalo se žaludek zvedající lupnutí a vojákova levá plíce dostala více vzduchu, než bylo záhodno. V jeho hrudníku zela masivní díra. Pár vteřin na to dorazil zvuk dalekého výstřelu. Kdyby měla dostatek energie, mohla by uvažovat nad tím, co se to sakra stalo.
Mrtvolu nechala padnout k palubě a sama se vyvrátila vedle ní. Chemický afektový koktejl opouštěl tepny, oslepující bolest jedoucí na jeho ocasu.
V pravém rameni cítila kulku, která zůstala uvízlá někde v kloubu, levé rameno mělo přeseknuté vazy a na zádech cítila tři pálivé mentolové pruhy. Parchant ji ve smrtelné křeči ještě stihl dostat. Krev plnila její oblek a po obou pažích stékala k dlaním. Z hlavy stáhla kuklu s naivním zadoufáním, že se jí bude lépe dýchat.
Nedýchalo.
Opřela se o jednu z baterií a zvedla se na nohy, nechávajíce krvavou šmouhu na všem čeho se dotkla, kapky jako stopy všude kudy šla. Své plavidlo zahákla za člun, mrtvoly svalila s vypětím všech sil do vody a dopotácela se ke kormidlu. Nahodila motor, příď nasměrovala k městu a pevně se zapřela. Z lékárničky na palubě vytáhla obvazy, to jediné bylo její fyziologii co platné, a postahovala všechny bodné rány, na které dosáhla. Záda pořád krvácela, kulka pořád zadírala namísto chrupavky v kloubu, ale aspoň si koupila čas.
Chlad pracoval, neustále jí padala hlava, ale odhodlaná zůstat při vědomí bojovala. Pobřeží se blížilo a za ním vycházelo slunce. Ještě bylo daleko od vyloupnutí se přes horizont, ale obloha již světlala, stínové věže města kontrastující se světlající oblohou.

VI

Emoce jsou katalyzátorem F-sil. Dobře usměrněný vztek může sloužit jako palivo například pro telekinezi, správně použité vzrušení může pomoct s telepatií. A láska je surfařská jízdenka do cizího mozku. Je to nemoc, která u člověka vytváří touhu změnit se pro jiného a nevědomky tak umožňuje být změněn.
Wes ležel na boku, jeho mladá svalnatá postava jako vytvořená za pomoci CGI byla akcentována hvězdným svitem. Za ním spokojeně oddechovala Kathrine, hrudník přitištěný na jeho holá záda, jednu ruku pod jeho hlavou, druhou na jeho břiše, nohy propletené s těma jeho.
Wesley konečně usnul, Kate se k němu přitáhla ještě blíže a něco mu pošeptala do ucha. Chvíli jen ležel, než jeho víčka vystřelila nahoru a zorničky zaostřily. Vstal z postele, našel plastové holítko a došel ke dveřím vedoucím z cely. Vedle nich odhrnul bokem uvolněné polstrování a odhalil tak hrubě vrtanou díru plnou kovových i plastových otřepů.
Vsunul do ní rukojeť holítka, která na chlup pasovala, a bezmyšlenkovitě ho chytil mezi dlaně. Pohyboval s nimi nahoru a dolů jakoby prosil a pomalu ale jistě začal prohlubovat vývrt.

VII

Město se rozprostíralo na velké ploše, výška budov rostoucí od několikapatrových ve venkovních kvadrantech až po vysoké věže v centru samotném. Temná silueta nedávala najevo žádné poškození z dlouholetého obléhání a v té chvíli vypadalo jako za Mayina mládí. Doby kdy pobíhala po pláních růžové trávy a lesy stříbrných listnáčů vypadaly, že hoří, když se v nich odráželo zapadající slunce.
Rozbořená brána přístavu ji přivítala zpět domů. Mola uvnitř byla otlučená, dolámaná, prakticky neexistující; budovy v desolátním stavu, z některých zbývala jen hromada suti a pokroucených kovových platů; venkovní opevnění strženo, za ním listnatý les, který se vzpamatovával z dávných bitev. Přístav byl prvním sektorem, který padl a o který se nejčastěji bojovalo. Komu patřil teď, těžko hádat. Žádná stopa po lodích obléhatelů však byla dobrým znamením.
Její skomírající vidění zaznamenalo masivní siluetu ne vrcholku jedné z budov, bez pochyb taktické brnění.
„F-… Fe…“ pokoušela se o identifikaci. „Fe…“
Hromová rána se odrazila od pozůstatků zdí… paprsky vycházejícího slunce dopadly na její tvář… kulka prorazila hrudní koš… les zahořel oranžovou…

VIII

Místnost vyložená měkkým polstrováním byla ponořená v šeru. Veškeré vybavení mělo stejnou barvu jako zdi —postel, stůl i podlaha— a vše bylo obalené vrstvou měkkého polštáře. V koutku postele, která stála v rohu cely, seděl v klubíčku stočený muž. Mastné, černé vlasy propletené prvními stříbrnými prameny visely z jeho svěšené hlavy a proplétaly se s neudržovaným plnovousem.
V jeho hlavě teď žila kopie Kathrine Raith a stačil prostý oční kontakt k tomu, aby se dostala ven, aby utekla. O to horší, že pokud chtěla, mohla ovládat jeho tělo. Nikdy se jí nemohl rovnat. Ani před lety, když oba trénovali v Řádové Akademii.
„Pravda,“ zazněl příjemný dívčí hlas, „Pokusit se mě dostat pod kontrolu byla strašná ptákovina.“
Rozhodl se ji ignorovat a neodpověděl. Hlasem ani myšlenkou.

…

[Aiwendill]

Prezila to alebo nie? Tot otazka... dufam, ze hej, ale prihliadnuc k autorovej manii zabijat hlavne postavy sa asi dockam zlej spravy. Inac nadherny pribeh...