Stargate: Aldeneerin Calanirmyan

[andoriel]

Měsíček se vrátil v modrém. Paráda

Není co dodat:_)

Zdar. Jsem rád, že se Calanirmyan líbí, a tak si dáme další díl.

3
Viděno neviděné

Od poslední návštěvy Melekeabu uplynulo jen pět dní a až se chystala další výprava. Toho slunečného dopoledne badatelé Mustin s Kolgrimem probírali onen podivný měsíc.
„Jsem si jist, že ten měsíc je zodpovědný za ty psychické stavy,“ přesvědčoval Mustina o své úvaze Kolgrim.
„Jseš si jistý?“
„Mnohé indicie tomu nasvědčují. Měsíc u všech, co se zúčasnili té výpravy, vyvolal pocity smutku. Viděl jsi snad do té doby Siegmara brečet?“
„To ne.“
„A co před pár dny? Měsíc změnil barvu a vyvolával zcela jiné nálady. Pokud se nemýlím, tak je ten svět ideální místo kde zkoušet účinky světelné fontány.“

„Á, tady jste,“ přerušil jejich rozhovor Teloch. „Už jsme připraveni na cestu, tak pojď,“ připomněl Kolgrimovi, že už je čas.
„Tak já už musím,“ loučil se badatel Kolgrim a přehodil si batoh s výbavou na záda.
„Hodně zdaru,“ popřál mu na cestu Mustin. „Počkej, kam vůbec jdete?“
„Na Sehel Koy. Má tam být nějaká Aldeřanská laboratoř.“

Před Kruhem světů se sešla výprava čítající tři členy. Válečník Dariusz, zvěd Teloch a badatel Kolgrim. Calanirmyan jim vysvětlil cíl výpravy a popřál bezpečnou cestu. Když vůdce Kruh otevřel, vydali se na Sehel Koy.

Na druhé straně je uvítala horká pouštní pustina po níž se proháněl nepříjemný vítr. Trojice se rozhlédla a pátrala po nedaleké Aldeřanské laboratoři. Zvěd zahlédl nedaleké pohoří, kde se podle knih nacházel cíl jejich cesty. Neztráceli čas a hned vyrazili, protože písek hnaný větrem byl velmi nepříjemný.

Urazili asi dvě míle, když konečně nalezli ruiny staré stavby. Při bližším průzkumu jim bylo jasné, že zub času se na laboratoři podepsal vrchovatou měrou. Hradby mající chránit stavbu před případným útokem byly téměř zcela zbořeny, věže vyvráceny, mnoho domů pohřbeno v horkém písku, stropy propadlé a sály zasypané.

„Pánové. Něco mi říká, že tady už moc nezbylo,“ smířeně konstatoval Kolgrim, když se díval na zříceniny.
„Nevzdával bych to,“ povzbuzoval Teloch zbytek. „Možná něco zůstalo. Pojďme to alespoň prolézt.“

Více jak hodinu prohledávali trosky Aldeřanské laboratoře. Nenacházeli prakticky cokoliv užitečného, buď to bylo zcela zničené, nebo pohřbené pod sutinami. Občas zkoušeli v některých sálech hrabat, ale brzy to vzdali, protože na řádné odstranění písku by byla třeba celá armáda kopáčů. Úspěch výpravy už všichni viděli černě, avšak štěstí se jim nakonec obrátilo vstříc. V částečně zachovalém křídle zůstalo několik sálů v dobrém stavu a v jednom z nich nějaké zařízení. Byl to jakýsi válec, který skrýval podlouhlé oranžové krystaly v pravidelných rozestupech, mnoho zdobení a na jeho povrchu poznali staré Aldeřanské písmo. Na jednom boku se nacházelo několik silnějších modrých a červených krystalů.
„Co myslíte, že to je?“ narušil Teloch dlouhé ticho, když si prohlíželi podivnou věc.
„Nevím, ale alespoň něco jsme tu našli,“ radoval se Kolgrim.
„No co. Nebudeme tu marnit čas. Vezmeme to domů,“ rozkázal válečník.
Dariusz a Kolgrim zařízení popadli za rám přímo určený k přenosu a namířili si to ke Kruhu. Věc vážila dobrých třicet liber, a tak museli cestou mnohokrát odpočívat a střídat se.

Když se konečně vrátili na Nazgaran, válečník se ihned vydal hledat Calanirmyana.
„Tady jste,“ pravil Dariusz, jakmile potkal vůdce v první úrovni laboratoří, kde právě spolu s dalšími zkoumal nějakou záhadnou čarodějnickou hůl přinesenou z Calugu
„Jak dopadla výprava?“ Našli jste něco?
„Ano. Máme to v hlavním sále před Kruhem. Pojďte nám s tím pomoct.“

Dva další válečníci pomohli přenést zařízení do volného sálu na druhé podzemní úrovni. Parta badatelů a mágů se zaujetím prohlížela záhadnou věc a dlouho se každý ostýchal na ni sáhnout. Dlouze přemítali o jeho funkci, zatímco se Kolgrim pokoušel přečíst staré symboly.
„Zjistil jsi něco?“ netrpělivě vyzvídal Mustin.
„Něco o nějakých sférách.“
„Myslíš něco na způsob toho místa, které navštívil před rokem druid Dazavius?“
„Možná,“ uvažoval Kolgrim a dál se věnoval písmu.
„Co prostě zkusit tady ty krystaly,“ navrhoval přímý postup válečník Ted Skjellum.
„Raději bych s tím zatím počkal, nevíme, co by to mohlo udělat.“
„Vždyť je to jen pár barevných krystalů a tyčí v nazdobeném válci. Co když je to jen nějaká,“ zamyslel se, „ozdoba.“
„Pochybuju. Na umění je to prostě divné.“

Během další hodiny se v laboratoři sešlo patnáct členů společenství a každý vymyslel vlastní teorii. Někdo si myslel, že se to dá připojit ke Kruhu a cestovat do jiných sfér, jiný považoval za portál samotné zařízení. Protože se stále nemohli shodnout, Calanirmyan rozhodl věc blíže prozkoumat. Badatelé tedy zkusili vyjmout jeden z krystalů a přendat ho do volného otvoru uprostřed.

Sotva tak učinili, oranžové krystaly se rozzářily a předmětu se začalo ozývat slabé pravidelné bzučení. Mág Siegmar ucítil přítomnost neznámé formy magické energie, se kterou se dosud nesetkal.
„Cítíš to také?“ zeptal se mága Gerlioze stojícího opodál.
„Myslíš tu podivnou energii?“
„Ano,“ potvrdil jeho pocit. „Co si o tom myslíš?“
„Přesně ti neřeknu, ale něco mi to připomíná,“ zamyslel se Gerlioz.
Jejich rozhovor náhle přerušil válečník Dariusz: „Viděli jste to?“
„Viděli co?“ podivovali se ostatní přičemž se rozhlíželi po okolí a hledali to, čeho si válečník všiml.
„Prolétla tu nějaká bytost? Zmizela támhle za rohem,“ ukazoval na průchod do další laboratoře.
„Nikdo tam není,“ ujišťoval ho průzkumník Astennu, když narychlo nakoukl do vedlejší potemnělé místnosti.

Po této příhodě se chystali na podrobný průzkum záhadného předmětu, když cosi zářícího slabě namodrale podobné létající rybě ladně prolétlo sálem. Toho už si všimli všichni přítomní a nebyl tak důvod nevěřit Dariuszovi. „Chyťte to!“ přikázal vůdce. Válečník rychle vyrazil za bytostí a naplocho po ní švihl mečem. K jeho údivu čepel bez jakéhokoliv kontaktu prolétla tvorem a ten na něj vůbec nereagoval. Zkusil to znovu, ale účinek byl stejný. V tom sálem prolétla další světélkující bytost, tentokrát podobná člověku. Mnozí se pokusili o kontakt, ale neznámý je zcela ignoroval, jakoby v sále vůbec nikdo nebyl.

V následujících minutách bytostí přibylo. Celým podzemním patrem poletovaly různí chapadlovití tvorové, bytosti podobné andělům, zářící bludičky a mnoho dalšího. Vše zářilo lehce namodralou barvou a nic z toho si nevšímalo sešlosti okolo přístroje.
„Co to sakra má bejt?“ nechápal Calnirmyan.
„To bude mít určitě něco společného s tímhle,“ ukázal Dariusz na věc uprostřed.

„Co se to tady děje,“ přiběhla badatelka a alchymistka Anja Garbarek jedna ze šesti žen ve společenství. „Kde se tu vzaly všechny ty Astrální bytosti?“
„Cože. Kde všude jsi je viděla?“ překvapeně na ní zíral Siegmar.
„Po celé pevnosti,“ odpověděla a její zrak spočinul na bzučícím a zářícím předmětu. „Co je tohle?“
„Přinesli jsme to z trosek laboratoře na Sehel Koy a teď se snažíme přijít na to, k čemu to slouží,“ vysvětloval mág.
„Zmínila jsi se o Astrálních bytostech,“ pokračoval Calanirmyan, který chtěl vědět víc.
„S něčím podobným se občas setkávám při mých cestách do Astrální sféry existence. Tahle věc zřejmě způsobuje, že vidíme to, co běžně nevídáme.“
„Taky si to myslím,“ souhlasil s jejími slovy mág Gerlioz.

Po celou dobu všichni pozorovali nezvyklé bytosti, až se jeden z badatelů zeptal: „Jak to, že na nás nereagují?“
„Je to asi tak,“ uvažovala alchymistka. „Kromě naší sféry existence existuje spoustu dalších úrovní bytí. Jedna z nich je Astrální, do které občas cestuju skrze meditace. Všechny ty sféry existují současně s naší, akorát je většinou nevidíme a ani necítíme, pouze vnímavější jedinci mohou cítit přítomnost čehosi, co se běžné v materiální sféře nevyskytuje. Zpravidla se obyvatelé těchto úrovní vzájemně neovlivňují, i když mohou existovat i výjimky. A tahle věc nám patrně umožňuje nahlížet do různých sfér.“
„Něco na tom bude,“ procházel si Calanirmyan v myšlenkách vše, co se o dalších úrovních bytí dosud dozvěděl. „Zkusili bychom přehodit tyhle krystaly a schválně co se stane.“

Siegmar na jeho žádost vyjmul několik průhledných a modrých krystalů a chystal se je vložit v jiné kombinaci. Sotva je vyndal, Astrální bytosti postupně mizely. Potom jak změnil konfiguraci, ostatní mezitím čekali na to, co se bude dít.

Zanedlouho sál zaplnilo množství, ryb, žab, vodních víl a dalších tvorů žijící převážně ve vodních světech.
„A teď tady máme co?“ Gerlioz položil otázku a dál se fascinovaně rozhlížel po sále.
„Nejsem si tak jist,“ pravila Anja Garbarek, když kolem ní prolétla velká ryba s ploutví přecházející do velkého množství slabých chapadel, „ale může to být nějaká vodní sféra. Taky to může být zcela jiný svět existující současně s naším.“
„Tak co zkusíme dál?“ ptal se Siegmar.
„Pokračujme, nastav další kombinaci,“ souhlasil s mágem Calanirmyan. „Nezapomeň poznamenat tuhle kombinaci ať můžeme znovu prohlédnout vodní svět.“

Mág opět přendal pár krystalů a tentokrát se pevnosti začaly promenádovat vysoké postavy kratších vlasů podobné lidem, avšak místo nosu dýchali několika ústrojími připomínající žábry umístěné tam, kde by byl obvykle nos. Jejich kůže měla barvu šedorůžovou a oděni pouze v šedých lesklých hábitech.
„To jsem se lekl,“ odskočil stranou průzkumník Astennu.
„Neboj, nijak nás neovlivňují,“ uklidnil ho mág.
„Jsi si opravdu tak jistý?“
„Podívej se. Jejich svět patrně vypadá úplně jinak a my jen vidíme jejich obyvatele. Třeba támhle prošel zdí a dokonce i my můžeme procházet skrz ně, aniž by na nás reagovali,“ vysvětloval a demonstrativně prošel přímo jedním z nich.
„Řeknu vám, že je to stejně divné vidět tu mezi námi takové zvláštní postavy a my je vidíme a oni nás ne,“ pokračoval v úvahách Gerlioz. „Možná ani netuší, že je tu takhle pozorujeme. A co když nás podobně sleduje někdo jiný.“
„Možné to je,“ souhlasil s ním Siegmar. „Raději bych to vypnul. Už víme k čemu to slouží.“
„Souhlasím s tebou,“ pravil vůdce. Mág na jeho příkaz vyjmul krystaly s prostředních otvorů a vložil je do krajních zásobníků. Zařízení zhaslo a současně ustalo i slabé bzučení. Bytosti nato hned zmizeli.
„Co dál?“
„Pro dnešek by to stačilo. Do budoucna to budeme ještě zkoumat, a pak to schováme do skladu,“ odpovídal mu Calanirmyan .

Když se společenství sešlo k večeru v jídelně, mnozí hojně diskutovali o podivném zařízení přinesené ze Sehel Koy. Mnozí probírali bytosti, které měli během krátkého experimentu, možnost vidět, jiní uvažovali nad obyvateli dalších sfér. Dle knih jejich počet nikdo nespočítal a jejich počty se odhadují na tisíce ne-li více.

„Co podnikneme v dalších dnech,“ přerušil půlhodinovou debatu badatel Kolgrim.
„Předně nastal čas k pitvě Temnorozených,“ úkoloval Calanirmyan společenství a popil z číše dobrého červeného vína. „Nic moc jsme se od nich nedověděli a potrava pro ně nám dochází. Necromant Chaldanyrn si s nimi pěkně pohrál a jsou nám prakticky k ničemu. Pakliže se od nich víc nedovíme, tak z nich snad zjistíme víc. Ohledně výprav, tak chtěl bych konečně navštívit starou Aldeřanskou pevnost na Samré-Ager. Určitě tam toho je víc, než jedna z posledních výprav odhalila.“
„To je ten svět, kde byla ta sněžná koule?“ ptal se Astennu.
„Ano. To je on,“ odpověděl mu vůdce a dále pokračoval v plánování. „Vyrazíme za pět dní. Půjdu já, mág Siegmar a badatel Kolgrim. A tímto bych to uzavřel,“ ukončil krátkou poradu a mnozí pokračovali v jídle a popíjení.

[andoriel]

To jsem ráda, že obyvatelé jiných sfér nejsou jen divný hmyz
Moc pěkná kapitola ... a teď k pitvě?

vynikající díl

Pitva bude zítra v dalším malém doplňku

Pokud právě obědváte, doporučuju to urychleně ukončit, protože nás čeká pitva

3.1
Pitva

Ve třetím podzemním patře se právě chystal Ingar Amlien k dlouho očekávané pitvě. Místnost nedaleko vězeňských cel a mučírny byla vybavena právě pro tento účel. Na dvou kamenných stolech vytesané z černé žuly leželi již mrtví Temnorození, kteří sem byli dovlečení před necelými šedesáti dny.

Ingar Amlien patřil mezi vůbec největší podivíny ze společenství. Liboval si v tématech smrti, znal snad všechny možné i nemožné mučící praktiky, samozřejmostí byla i znalost černé magie v níž poslední rok učinil velký pokrok, také se zajímal temná umění a fascinovala ho rasa Temnorozených. Ve starých knihách se zaměřoval právě na tato ponurá témata. Jeho kůže byla pobledlá, což v kombinaci z temně černými dlouhými vlasy ještě víc vynikalo. Nosil výhradně černé oblečení a velice se mu líbil styl oblékání Temnorozených, takže hned po přivedení zajatců z Calugu jim sebral takřka všechno oblečení, které pak sám s oblibou nosil. Dost často se potom stávalo, že se ho kdekdo lekl v domnění, že někdo z Temnorozených utekl.

Do sálu vstoupil Calanirmyan, aby osobně dohlédl na průběh pitvy.
„Jsem připraven,“ pravil hlubokým temným hlasem Ingar Amlien.
„Dobrá. Pust se do toho,“ svolil vůdce.
Ingar vzal do ruky skalpel a jako první otevřel dutinu břišní. Mrtvolný zápach, který byl kolem mrtvol už delší dobu přítomný, ihned zesílil.
„Co pak tu máme,“ chladně pravil, když prohlížel zdánlivě podobné vnitřnosti, jako tomu bývá u běžného člověka, až na to, že místo červených a růžových odstínů bylo vše lehce zbarveno do černa. Nejprve se podíval do oblasti střev, plynule přešel k žaludku a při tom si cosi pro sebe šeptal. Znovu vzal skalpel a jednotlivé orgány postupně rozřízl. „Pozoruhodné.“
„Co jsi zjistil? Něco zajímavého?“
„Ano. Střeva se v mnohém liší. Zcela tu chybí slepé střevo a jejich povrch je tvořen nějakou divnou pozměněnou tkání. V Aldeřanských knihách pojednávající o skladbě těl mnohých ras jsem už na podobné anomálie narazil. Myslím, že vím proč jsou takové.“
„A to,“ nedočkavě prohlásil vůdce.
„Takovou tkáň měla jedna rasa kanibalů, takže jejich střeva jsou patrně schopné absorbovat živiny ze snědeného člověka. A všimni si, že i žaludek je z podobných tkání a jeho objem je schopen pojmout mnohem více potravy než je tomu u nás. A co je nejzajímavější, podívej na toto,“ ukázal do míst, kde bývají u člověka játra.
„To asi nejsou játra,“ odhadoval Calanirmyan při pohledu na zvláštní temně rudý orgán.
„Jako taková ne, ale funkce bude podobná. Podívej,“ rozevřel onen orgán tvořen z podivné tuhé hmoty. „Tahle tkáň dokáže odbourat snad všechny známé jedy. Podobnou zkoušeli Staří Aldeřané vyvinout genetickými pokusy, ale zatím jsem nenašel kde to zkoušeli a jak to dopadlo.“
„Genetické pokusy?“ podivil se vůdce.
„Nejsi jediný, koho podobné zjištění uchvátilo, avšak mnozí ze Starých zkoušeli mnoho modifikací člověka a samozřejmě zkoušeli i křížení a tvorbu nových tvorů. Pár takových pevností jsme už našli, například tu na Avnilu, či Linvris. V tomto případě to bude asi přirozený vývoj, ale neřeknu ti to určitě, protože o původu Temnorozených nevíme skoro nic.“
„Pozoruhodné. Co nám tu ještě zbývá? Ledviny?“
„Ano. Tady je máme,“ začal skalpelem řezat do orgánu k filtraci krve. „No podívejme na tu temnou hmotu. Je to podobné jako u, jater?“ hledal správný příměr. „Soudě i ony jsou odolné vůči mnohým neduhům.“
Ingar Amlien potom usedl ke stolu, kde měl pár knih, lejster a nástrojů a všechny dosavadní zjištění zaznamenal.

„Teď se pustím do hrudi,“ chystal se v pokračování pitvy a do ruky vzal kleště určené na přestřižení žeber.
„Zatraceně, to jde dost ztuha, u člověka to jde mnohem jednodušejc,“ okomentoval náročnou práci při otevírání hrudního koše. „Temnorození jsou dost odolní, už samotná kůže byla mnohem pevnější a kosti vydrží opravdu hodně, alespoň u těchto exemplářů.“
Po minutách snažení se Ingar konečně dostal ho hrudi. První věc, co ho okamžitě zaujala bylo srdce, to bylo mnohem mohutnější a netvořily ho pouze čtyři komory, ale rovných osm.
„Tomu říkám srdce. Každá síň je zdvojená, takže jejich oběhová soustava je mnohem výkonnější než naše.“
„Pěkné,“ neskrýval vůdce obdiv skladby těla jejich nepřátel, „čelíme mnohem mocnějšímu nepříteli, než se původně zdálo. Tohle by měla vidět rada Kruhu. Co tam máš ještě zajímavého?“
„Mrkneme na plíce, ty vypadají na pohled podobně,“ pravil a skalpelem se pustil do dýchacího orgánu.
Calanirmyan čekal dlouhé minuty, zatímco Ingar dlouho zkoumal plíce. „Tak co je na nich zajímavého?“ nedočkavě vyzvídal vůdce.
„Asi všechno, základní skladba se sice podobá našim, ale ten vnitřek je pozoruhodný, podívej na tu tkáň plnou mikrokanálků a tu stavbu plicních sklípků. Podle mých poznatků už samotné plíce dokáží odfiltrovat mnoho škodlivých látek. To bude ten důvod, proč jsou Temnorození tak odolní vůči nemocem a jsou schopni přežít v nehostinných světech.“
Ingar Amlien ještě prozkoumal pár dalších drobností, aby se potom odebral znovu ke stolu, kde zapsal další zjištění.

„A teď se pustím do hlavy. Podej mi pilku,“ požádal Calanirmyana o nástroj. Ingar se potom pustil do řezání lebky, aby se dostal k mozku.
„To skoro vůbec nejde,“ komentoval svou marnou snahu. Když nad tím strávil mnoho dalších minut, požádal vůdce: „Nedá se nic dělat, tím to nepůjde. Přines mi majzlík a kladivo.“
Po chvíli už měl Ingar potřebné nástroje a pustil se do poněkud násilného otevírání lebky. Umístil majzlík do již vytvořené drážky a udeřil pořádně kladivem. Lebka praskla a mohl se tak konečně dostal k mozku. Pinzetou odstranil ochrannou blánu a nyní mohl zkoumat mozek.
„Ten vypadá dost podobně tomu našemu, tedy alespoň co jsem měl možnost vidět,“ konstatoval vůdce.
„Až na barvu vypadá podobně, ale jisté drobné anomálie tu přesto vidím. Přesně ti neřeknu, jak jejich mozek funguje, to je nad moje znalosti. Víc bychom zjistili, kdybychom mohli poznat jejich společnost, ale to asi nebude zrovna snadný úkol.“
„Časem něco vymyslíme,“ pravil vůdce. „Je to všechno?“
„Ještě zdaleka ne,“ prohlásil, když zasedl ke stolu, aby sepsal další část pitevní zprávy. „Podívám se na končetiny, páteř, systém tepen, šlachy, a mnoho dalších drobností. Počítám, že mi to zabere dobrých pár hodin, ale už teď mohu konstatovat, že Temnorození jsou mimořádně odolní vůči nemocem, jedům a samotné tělo je také silnější. Potom mě bude čekat ještě ten druhý, snad to do noci zvládnu. Abych mohl potvrdit závěry pitvy u celé rasy, musel bych pitvat ještě nějakého běžného Temnorozeného, tak až se s nimi někde střetneme, přineste mi jednoho.“
„Dobrá. Nějakého ti seženeme. Já už půjdu a nechám tě pracovat,“ loučil se vůdce s Ingar Amlienem a vrátil se do svých soukromých komnat.

[andoriel]

Pitva! Mňam, mňam Temnorození jsou hezky poskládaní a pitva byla hezky popsaná.
Těším se na pokračování

vynikající díl možná trochu nechutný

Koukám, že se pitva líbila
Další díl dávám už dnes, protože po celý týden budu hodně cestovat. Znovu navštívíme jeden svět a pokusíme se odpovědět na jednu otázku, ať se líbí.

4
Co kdyby

Pár dní od výpravy na Sehel Koy už byla nachystána výprava na Samré-Ager, kde se nacházela již těžce poničená Aldeřanská pevnost. Byl to ten svět, kam byla vyslána jedna z posledních výprav Aldeneerinu pár dní před odchodem společenství na Nazgaran. Calanirmyan byl přesvědčen, že mnoho věcí zde zůstalo skryto, jen se nebát podzemí pořádně prozkoumat. Na cestu se vydával sám vůdce, mág Siegmar a badatel Kolgrim.

Když dorazili na místo, teprve nyní se mohli přesvědčit, v jak špatném stavu se celé podzemí nacházelo. Písek se sypal ze spár, občas v dáli spadl malý kamínek a celým prostorem se ozývalo slabé dunivé hučení. Dostupnou část podzemí prošli během slabé půlhodinky. V této části nenašli vůbec nic užitečného, a tak se vydali na místo, kde se dalo přes jeden zával protáhnout.

Dostali se do další části původně rozlehlé pevnosti. Trojice se dala hned do objevování. Celkem rychle našli komnatu ze sněžnou koulí.
„Tady od toho dál, ať se nemusíme toulat v nějakém pokusném světě,“ ukázal vůdce zářící model světa pod průhlednou kopulí.
„Je nám to jasné,“ odpověděli mág a badatel, zatímco se přesouvali do dalšího sálu..
„Co s těmito předměty?“ ukázal Kolgrim na hromadu pozlacených předmětů válející se na kamenném stole.“
„To vezmeme domů, ale zatím to tu chci celé projít.“

Další průzkum ukázal, jak malá část pevnosti za závalem byla ještě přístupná. Další místa oddělovaly opět závaly a nefunkční dveře, stejně jako tomu bylo v předchozí části. Tentokrát už nešel žádný zával překonat pouhým přelezením, nýbrž bylo zapotřebí kopat a to zrovna nebyl dobrý nápad v tak poškozeném podzemí, kde každý větší otřes mohl způsobit další zával.

Průzkumníci prošli pár přístupných sálů, kde našli několik předmětů, mezi nimiž byla i jedna stará, ale zachovalá stříbrná helmice.
„Počkejte,“ zavolal na zbytek badatel, když si před odchodem z jednoho sálu všiml jedné věci připomínající zrcadlo v mohutném černém kamenném rámu.
„Co to máš?“ přišel blíž k šest stop vysokému předmětu Siegmar. „To asi nebude zrcadlo, když v tom nejsem vidět,“ domníval se mág.
„Nejsi náhodou upír?“ zavtipkoval průzkumník se starými báchorkami, které se dnes používaly maximálně ke strašení dětí a sám se podíval do odrazu temné místnosti. „Taky tam nejsem vidět a ty také ne. Co to může být?“
„Zjistíme to doma,“ zavelel vůdce. „Vezmeme to na Nazgaran, tam budeme mít spoustu času na pokusy a tyhle drobnosti bereme taky.“
„Počkej,“ namítal mág. „To neuneseme najednou.“
„Nejdřív odneseme tohle. Zrcadlo. A potom se vrátíme pro zbytek.“

Trojice měla plné ruce práce s přenesením podivného zrcadla, které mohlo vážit dobrých sto padesát liber. V chodbách to zvládali, a přenesení přes zával bylo náročné. Po půl hodině lopoty ho dostali na Nazgaran, a tak se mohli vrátit pro zbylé předměty.

O hodinu později už byly předměty a záhadné zrcadlo v laboratořích na druhém podzemním patře a mohlo se pomalu začít s výzkumem. Samozřejmě se zde v následujících hodinách motalo mnoho zvědavých členů společenstva, a tak se badatelé mohli plně věnovat práci až po poledni.

Největší pozornost si zasloužilo zvláštní zrcadlo nevrhající žádný odraz lidí před ním. Calanirmyan, Siegmar a Kolgrim dlouze debatovali o jeho účelu až mága napadlo: „Co když s tím má něco společné některý z těch předmětů, co jsme sem donesli? “
„Tak to vyzkoušíme,“ souhlasil s jeho postupem badatel a donesl ze sousedního sálu pár zlatých umně vyvedených předmětů. Všichni tři si jej se zaujetím prohlíželi ze všech možných stran až mág na jednom z nich cosi zmáčkl a najednou se odraz v zrcadle zavlnil.
„Co to bylo?“ otočil se k ostatním vůdce.
„Netuším,“ pravil Kolgrim a stejně jako ostatní se šel podívat na zrcadlo blíž. Natáhl k němu ruku a jakmile se ho dotkl, všemi třemi prošel slabý energetický impulz.
„Sakra, co to bylo,“ leknutím uskočili dvě stopy stranou.
„V pořádku?“ zjišťoval stav mág Siegmar.
„Nic mi není,“ ujišťoval ho badatel.

Najednou za zády uslyšeli něčí hlas: „Co tady děláte?“
„Zkoumáme to záhadné zrcadlo,“ odpověděl mu vůdce aniž by se podíval za sebe.
„Aha. Konečně nám sem někoho přidělili. Už se nám to tu válí pěkných pár let.“
„Cože, pár let,“ podivili se, vždyť ho přinesli přece dnes a otočili se směrem k hovořícímu. V tu chvíli tam stáli jako opaření, když před nimi stál vysoký upravený muž vznešeného vzhledu ve světlemodrém rouchu.
„Sice vás neznám, ale to je v pořádku. Po obsazení našich důležitých pevností Goa'uldy na Samré-Ager a Chal-Almen jsme museli přesunout naše výzkumy i sem. Ještě pořád si nemůžu zvyknout na to, že se tu motá mnoho ras a dalších podivínů.“

„Kdo to byl?“ šokovaně pravil mág, sotva neznámý odešel. Calanirmyan ihned vyrazil ke dveřím a sotva se podíval na chodbu, zůstal tam stát civět, jako by mu ulítly včely. Po chodbách, dosud poloprázdné podzemní pevnosti, se najednou promenádovaly zástupy neznámých lidí. Mezi nimi spatřili spoustu vznešeně vypadajících ve světlemodrých rouchách.
„Zatraceně, co se tu stalo,“ divil se badatel. „Kde se tu najednou všichni vzali.“
„Něco se změnilo,“ správně dedukoval Siegmar. „Pojďme tomu přijít na kloub.“

Tojice se nenápadně ztratila v davu a vydala se směrem k horní části pevnosti. Cestou míjeli mnoho nejrůznějších lidí evidentně různých ras a národností. Jejich počty odhadovaly na stovky, možná i tisíce. Celé to působilo dojmem, že se něco velmi důležitého chystá. Když dorazili do prvního nadzemního patra, zarazili se. V blízkosti hlavního schodiště o čemsi debatovala skupinka pěti Temnorozených.

„Co tady dělají tihle?“ neudržel se Kolgrim.
Jeho slova zaslechl kdosi ze vznešených, jenž k nim přistoupil a hned spustil: „Co se tak divíte? Vždyť to jsou Temnorození.“
„Právě. Co tu hledají?“
„Vy asi nejste zdejší?“ pochopil vznešený. „Odkud jste přišli?“
Calanirmyan rychle hledal možnou odpověď. Nechtěl říkat pravdu odkud přišli, protože vůbec netušil, co se stalo: „Přišli jsme ze světa Escema,“ zalhal.
„Escema, to mi něco říká, ale nemůžu si vzpomenout. Nevadí. Předpokládám, že jste dorazili nedávno. Abych se představil, Gronbech jméno mé.“
„Calanirmyan,“ přestavil se vůdce. „A tohle je Siegmar a Kolgrim. Přicestovali jsme dnes,“ odpověděl mu vůdce společenství, který se rozhodl reprezentovat celou trojici.
„Pojďte prosím za mnou. Cestou vám vše vysvětlím.“

Zamířili chodbou na křižovatku, kde byly čtyři portály. Průvodce zde prohlásil: „Použijeme portály. Ušetříme tak cestu.“ Následně jedním z nich prošli. Když se jim za zvuků bzučení zatmělo před očima a obraz světa se za krátko vrátil, nacházeli se v prostorách, které byly pro trojici neznámé.

„Kde to jsme?“ zeptal se vůdce.
„Jsem v pátém nadzemním podlaží, konkrétně v pracovnách,“ odpověděl Gronbech, který otevřel dubové dveře a pozval hosty k sobě do pracovny. Zde jim nabídl místo u stolu a drobné ovoce k jídlu.
„A jak je to tu vůbec velké?“ pokračoval, když zjistil, že se pevnost najednou zcela změnila a jen málo tu bylo tak, jak to znal.
„Pevnost má šest nadzemních pater a osm podzemních. Nedávno jsme ji byli nuceni rozšířit. Situace je už po staletí zlá.“
„Slyšeli jsme o nějakých ztrátách v boji.“
„Ano. Jak jistě víte, celé naše Aldeřanské impérium se potýká s válkami. Momentálně nám největší problémy působí Goa'uldé. Vedeme s nimi války od nepaměti, ale málokdy představovali vážnější hrozbu. To se změnilo před pár lety. Jistý Anubis před třiceti lety získal odkudsi velkou moc. Jeho velká armáda úspěšně dobývala jeden náš svět za druhým. Stejně tak si podroboval další naše spřízněné civilizace. Podařilo se nám po letech mnohé osvobodil, ale Anubis se nevzdal a pokračuje ve svém tažení. Navíc získal některé naše důležité výzkumné pevnosti, například největší Chal-Almen.“
„Chal-Almen. To zní zajímavě, co se tam dělo?“
„To nemůžu říct. Ten svět podléhá nejpřísnějšímu utajení a naší prioritou je její co nejrychlejší získání zpět.“
„Aha,“ trochu zklamaně pravil Calanirmyan. „Předpokládám, že Anubis není jediná hrozba.“
„Přesně tak. Goa'uldé mají mnoho mocných vůdců, namátkou nám dělá starosti Ba'al, Apofis a mnoho dalších. Kromě Goa'uldů nás trápí mnohé vzpoury po celém impériu. Mnohé civilizace nám vyčítají, že je zneužíváme hospodářsky a děláme si z nich pokusné králíky. Neměl bych o tom příliš mluvit, ale je pravda, že mnozí naší vládci nemají zrovna čisté svědomí, a tak se tomu mnohdy nedivím.“
„V každém impériu se vždy najde někdo, kdo nemá čisté úmysly,“ konstatoval vůdce.
„Pravda. To mnozí odmítají slyšet.“

„A co Temnorození? Jsou nějaké problémy s nimi?“
„Minimální. Je pravda, že byla období, kdy jsme s nimi vedli dlouhé boje, ale to je dávná historie. Sice holdují hodně temné magii a umění. Jejich povaha je hodně svérázná, avšak když je necháváme žít, nechávají i oni nás. V posledních letech si situace natolik změnila, že někteří z nich dokonce pomáhají ve válce s Goa'uldy. Co mě na nich fascinuje, jak Temnorození drží pospolu. Neslyšel jsem o jediném případu rozkolu, vnitřních bojů o moc, vražd, loupeží a dalšího špatného, co je v mnohých civilizací běžná věc.“
„Asi se máme od nich co učit.“
„Je to paradoxní, že od tak temné rasy libující se v temnotě, utrpení a zlu je i něco takového možné. Když vezmu Goa'uldy, tam jsou intriky a vnitřní boje na denním pořádku. Žádný vládce si nemůže být jist svým bezpečím, protože mnohdy kolem něj někdo připravuje vzpouru a převzetí moci. Jednotlivé Goa'uldské armády často bojují i sami mezi sebou, což nám přijde vhod. Naši spojenci Tok'rové toho využívají a operují jako tajní agenti v řadách Goa'uldů, kde se je snaží poštvávat proti sobě. Nemusím zmiňovat, že jejich pozice jsou známé jen hrstce vyvolených. Už jsme tu měli několik nepřátelských špiónů, díky nimž museli Tok'rové urychleně měnit světy a to nemusím připomínat, že to stálo mnoho životů.“
„Tok'rové, o nich jsem už něco slyšel,“ po dlouhé době promluvil mág Siegmar, který o této rase našel už nějaké zmínky v knihách.
„Ve své podstatě jsou obdobou Goa'uldů až na to, že nejsou zlí a spojení s hostitelem je zcela dobrovolné. Také umožňují hostiteli, aby mluvil sám za sebe.“
„Zajímavé,“ konstatoval vůdce, když se dozvěděl o existenci další rasy vhodné v boji proti nepřátelům „Plně to chápeme, že jejich prozrazení by bylo příliš riskantní.“
„Přesně. I mezi námi se občas najde nějaký ten zrádce či někdo, komu jde jen o vlastní prospěch.“

„Měl bych jeden dotaz,“ pokračoval v získávání poznatků Calanirmyan. „Už jsem nad tím kdysi dávno přemýšlel, protože historie Aldeřanů je pozoruhodná. Kolik je to vůbec let, co je Aldeneerin obydlen?“
„Huh, to jste mě lehce zaskočil,“ podivil se průvodce na neobvyklou otázkou a hluboce se zamyslel, jak hledal odpověď. „Aldeneerin byl osídlen necelý tisíc let před koncem sedmé éry páté epochy. Osmá éra již trvá přesně 156233 let a 132 dny Aldeřanského kalendáře. Pátá epocha trvá více než čtyři miliony osm set tisíc let.“
„To je neskutečně dlouhá doba,“ ohromeně zírala celá trojice, která tak obrovské letopočty vůbec nečekala.
„Chápu, že na mnohých světech obyvatelé vedou různé letopočty s často nízkými hodnotami. Někde přešli na Aldeřanský kalendář, jinde ho odmítají a dále používají svůj vlastní a mnoho světů používá oba systémy.“
„A co se stalo na začátku osmé éry?“ zajímal se badatel Kolgrim.
„Impérium si prošlo velmi těžkými časy. Konec sedmé éry ukončila dlouhotrvající válka, která napáchala obrovské škody. Původní Aldeneerin se stal zcela neobyvatelným, a proto naši předkové byli nuceni vybudovat domovský svět úplně znovu a jinde. Trvalo celá tisíciletí, než Aldeřané obnovili své světy a celé impérium, avšak už bylo mnohé jinak.“
„A co se stalo na počátku páté epochy?“
„Pátá epocha začala porážkou dávného a velmi mocného nepřítele. O tom vám mnoho neřeknu, to byste se museli zeptat nějakého historika na Aldeneerinu, ale nevím zda bude mít na vás čas. Jak jsem zmínil, celé impérium je ve velké válce, a tak mnohé musí jít stranou. A o dění v prvních epochách jsou jen velmi kusé písemné zmínky, které jsou dost pravděpodobně hodně zkreslené. Pár milionů let udělá své.“
Trojice měla nyní hodně co vstřebávat z nových překvapivých zjištění. Nové informace vrhají na všechny dosavadní znalosti o Starých Aldeřanech zcela jiné světlo a také to, že o nich neví takřka nic.

„Když dovolíte, budu vás muset opustit,“ přerušil Gronbech jejich dlouhé bloumání. „Zpět do laboratoří se musíte dostat pěšky. Portály ze spodních pater do horní části jsou až na výjimky jednosměrné. Bezpečnostní opatření,“ ukončil povídání a ukázal jim cestu po schodišti.

Trojice se posléze vrátila do laboratoře, kde se nacházelo zkoumané zrcadlo. Když se kolem nemotal nikdo z Aldeřanů a dalších obyvatelů pevnosti, pustili se do uvažování nad tím, co se tu vůbec stalo. Každý měl nějakou teorii nad níž dlouze přemítali až si badatel vzpomněl na jakousi dávnou knihu. „Mám určitou teorii. Před rokem se mi dostala do rukou jedna zajímavá kniha, která pojednávala o jakýchsi alternativních realitách. Podle mě tohle zrcadlo slouží jako průchod mezi nimi a my jsme se přesunuli do jedné z nich. Svět, kde Staří Aldeřané stále obývají Aldeneerin a světy. Schválně si všimněte, jak je ten svět našemu podobný, avšak se mnohém liší.“
„To zní docela šíleně,“ zmohl se na odpověď mág Siegmar.
„Znám jen jediný způsob, jak to ověřit,“ dále přemýšlel nad možnostmi badatel. „Znovu se zkusíme dotknout zrcadla a uvidíme, zda se vrátíme zpět do našeho světa.“
Trojice se následně postavila přímo před zrcadlo a Kolgrim se ho znovu dotkl.

Všemi opět prošel slabý energetický impulz. Calanirmyan se poté pomalu přesunul ke dveřím do laboratoře a nedočkavě otevřel dveře na chodbu. Tentokrát zde opět vládla tma, chlad a prázdno.
„Vyšlo to, asi jsme doma,“ tichým hlasem konstatoval badatel.
„Pojďme to hned zjistit,“ prohlásil mág a vyrazil po schodišti do horních pater.
Pevnost Nazgaran vypadala stejně, jak ji znali před cestou a sotva potkali známé, oddechli si, že je vše na svém místě.
„Tady jste,“ přivítal je průzkumník Astennu. „Kde jste byli? Nemohli jsme vás vůbec nikde najít.“
„Řekněme, že tu bude na delší povídání a na to bychom si sedli do jídelny v čase večeře,“ odpověděl mu Calanirmyan.

Sotva šel průzkumník oznámit jejich návrat, Kolgrim si na něco vzpomněl: „Neměli bychom to zrcadlo vypnout?“
„Máš pravdu, nechali jsme ho aktivované, skoč dolů a postarej se o to,“ poručil mu vůdce.
Jakmile odešel badatel vykonat, co mu bylo řečeno, Siegmar zasněně zauvažoval: „Uvědomuješ si, jaké nám zrcadlo dává možnosti. Můžeme zjistit spoustu o Starých Aldeřanech o jejich impériu, světech, dalších rasách a případných nepřátel.“
„Možností je hodně, ale vzpomeň si na slova Kolgrima. Tamní svět je sice podobný našemu, ale v mnohém jiný. Co když v našem světě Aldeřané nerozlišovali čas na éry a epochy. A když jo, možná poslední netrvala takových šílených roků. Ale samozřejmě je to jen má úvaha,“ vysvětloval vůdce. „O tom ti určitě víc poví Kolgrim. Jen škoda, že tu není Azanyrmuth. Toho podobné jevy fascinovaly a dost se v nich vyznal, nebo aspoň věděl jak postupovat v hledání.“

Když se všech dvacet šest členů společenství sešlo v hlavní jídelně, vůdce Calanirmyan zahájil večerní poradu. Jako první si vzal slovo badatel Kolgrim: „Čas od času jsem se setkal s myšlenkou, co kdyby Staří Aldeřané stále obývali svět,“ a dal se do vyprávění všeho, co zažili na druhé straně zrcadla a všichni s úžasem naslouchali. Následná diskuze trvala dlouho do noci a spoustu dalších dní se nehovořilo o ničem jiném.

Doufám, že jsem moc nepřeháněl

[andoriel]

Ach. Zrcadlo do paralelních světů. Další z mých oblíbených.

Zajímavá další možnost zatáhnout nějakého aldeřana do svojí reality to by bylo docela zajímavé

vynikající díl

Díky za komenty. O možnosti zatáhnutí nějakého Aldeřana do své reality se nebráním, klidně se do toho můžete někdo pustit, protože Aldeřanské impérium bylo velmi mocné a velké, ovládali mnoho galaxii. Přirovnal bych to rozlehlostí a vlivem k Avalonu v Odkazu Phoenixe od St0rma.

A dáme si další díl, který má délku 6 stran.

5
Dvacátý sedmý

Od cesty do alternativní reality uběhlo třicet pět dní. Ten den byla krátce po rozbřesku vyslána na svět Tillarn malá průzkumná výprava. Ti co se výpravy neúčasnili, právě doobědvali a dopřávali si zaslouženého odpočinku. Z příjemného lenošení je vytrhl zvuk otevření Kruhu. „Výprava se už patrně vrací,“ pomyslili si.

Calanirmyan dorazil do sálu s Kruhem, kde už na něj čekal válečník Dariusz. Z jeho výrazu okamžitě poznal, že nese špatnou zprávu.
„Co se děje?“ vyzvídal vůdce, sotva uviděl znaveného válečníka. „Nějaké problémy. Nepřítel?“
„Ano. Jsou tam Goa'uldi. Jednoho z nás zajali. Potřebuje naši pomoc,“ vychrlil ze sebe v rychlosti.
„Dobrá, rychle někoho seženeme. Kolik jich tam je?“ dále se vyptával vůdce, zatímco do sálu dorazili někteří ze společenství.
„Je to oddíl asi o dvaceti Jaffech, ale v okolí jich může být klidně i víc.“
„Ztráty si dovolit nemůžeme. Půjde každý, kdo umí bojovat,“ zahlásil a nato ihned obešel všechny v pevnosti a vysvětlil jim celou situaci.

Za necelou půlhodinu se v sále před kruhem sešlo šestnáct bojovně naladěných členů okamžitě připravených k boji. Záchranné výpravy se účastnil i Calanirmyan, který patřil mezi nejmocnější čaroděje jak ve společenství, tak i na Aldeneerinu hned po Azanyrmuthovi. Nezdržovali se zbytečnými řečmi a Kruhem se ihned přesunuli na Tillarn.

Na druhé straně už na ně čekal mág Siegmar a průzkumník Sanrabb. Než celý oddíl prošel Kruhem, z blízkého smrkového lesa na konci mechem porostlé louky se vrátil zvěd Teloch.
„Co jsi zjistil?“ vyzpovídal ho hned průzkumník, sotva stačil vydechnout.
„Stále táboří za řekou, je jich dvacet dva a pravděpodobně tu už nemají žádný další oddíl. Je to svět bez známek jakékoliv civilizace. Takže bychom měli co nejrychleji vyrazit, abychom Serpentha zachránili, než bude pozdě.“
„Serpenth?“ zarazil se válečník Ted Skjellum. „To je kdo?“
„Přece náš nejlepší válečník, zapomněl si?“ osvěžoval mu paměť zvěd, když viděl jeho zmatený výraz. Ovšem válečník nebyl jediný, kdo se tvářil zmateně. Najednou se celá skupina dala do vášnivé debaty. Nikomu jméno válečníka nepřišlo povědomé.
„Počkejte, ticho!“ sjednal klid Calanirmyan. „Kdo je to ten Serpenth. Nějak si na něj nevzpomínám, já to snad musím vědět nejlíp, když jsem vůdce celého tohohle spolku.“
„No přece takový hodně urostlý a má hodně podobné vlasy jako ty,“ přistoupil k válečníkovi s dlouhými vlnitými vlasy až ho za ně lehce popadl a ukázal všem ostatním, kteří stále odmítali uvěřit v existenci zajatého.
Najednou se válečník ozval: „Už si vzpomínám, jak jsem mohl o něm pochybovat.“

Debata na louce obklopenou jehličnatými lesy a pohořím na jihu, pokračovala ještě dlouhou dobu. Z nějakého důvodu si na záhadného člena vzpomněli ještě další, a tak Calanirmyan zavelel: „Sice stále netuším, o kom se tu bavíme, ale přikláním se k názoru, že bychom to měli prozkoumat. To, že si na něj stále nemůžu vzpomenout mohla způsobit naše nedávná cesta do alternativní reality. Kdo ví, jaké vedlejší účinky to zrcadlo může mít.“

Oddíl devatenácti bojovníků, mágů, zvědů, ale i průzkumníků se vydal severozápadním směrem k táboru Jaffů, který se od Kruhu nacházel tři míle cesty lesem. Během klidné hodinové cesty si na zajatého válečníka vzpomněli další čtyři. Mágov Sieagmar, jenž se účasnil první výpravy na Tillarn, hned od začátku přemýšlel o příčině hromadné amnézie. V mysli se přikláněl k vůdcovo vysvětlení. Staří Aldeřané po milióny let neustále s něčím experimentovali a kdo ví, jak ty jejich udělátka vůbec fungovala. Mág se v myšlenkách vrátil na Aldeneerin a vzpomínal na dobu prvních výprav Kruhem i na dobu před. Najednou se mu vybavily časy, kdy se Serpenthem vymetali kdejakou krčmu, prolejzali staré ruiny i zážitky z dětství.

V podvečer dorazili na místo. Z úkrytu sledovali malý tábor na malém paloučku na břehu klidné říčky vinoucí se údolím. U jednoho stanu zahlédli onoho zajatce. Skutečně jím byl velice silný urostlý a vlasatý válečník. Ti, jenž si na něj dosud nevzpomněli, ho marně hledali v táboře a šeptem se dožadovali, aby jim ho ostatní ukázali.
„Támhle je přece,“ ukázal vůdci mág. Ten si ho nakonec také vybavil, včetně dávných vzpomínek i to, jak se stal členem společenství. Jeden by se najednou podivil, jak snadno se dá zapomenout.

„Co tedy podnikneme?“ zajímal se Dariusz.
„Naše počty se s nepřáteli téměř rovnají, ale máme výhodu překvapení,“ v rychlosti konstatoval zvěd Teloch. „Je to jednoduché. Lukostřelci a mágové se potichu rozmístí po okolí, zatímco se válečníci ukryjí za tamtu skálu,“ ukázal na malý útvar nedaleko tábora. „A my zvědi se přesuneme až na druhou stranu, odkud zaútočíme hned po útoku našich válečníků. Takže se připravte a až zapískám jako drozd, zaútočíme.“
Plán útoku ještě jednou v rychlosti spolu probrali a nato se nenápadně rozmístili na pozice.

Uplynulo přes půl hodiny. Údolí říčky obklopené tichými lesy a liduprázdnou krajinou se pozvolna halilo do stínu vrhaného blízkým pohořím. Nic zde nenasvědčovalo, že Goa'uldům hrozí nebezpečí. Tu se najednou ozvalo drozdí zapískání. Najednou vzduchem zasvištěly šípy a trojice Jaffů zničeho nic padla k zemi. Než se stačili ostatní nepřátelští válečníci probrat, z okolních lesů přiletěly dvě ohnivé koule a další salva šípů. Pět Jaffů zle spálil oheň a co neudělaly kouzla, to dokončily šípy. Než nepřítel stačil zformovat obranu, už na ně vtrhli válečníci, kteří náhlým útokem znemožnili nepříteli použít Tyčové zbraně. Hned nato z úkrytů vyrazil oddíl zvědů, který napadl Jaffy ze zálohy.

Boj netrval ani minutu a bylo po všem. Všech dvaadvacet nepřátelských bojovníků leželo v krvi na písčité zemi. Teloch vysvobodil Serpentha uvázaného ke stromu.
„Díky za pomoc. Věděl jsem, že brzy dorazíte i s posilami,“ radostně děkoval válečník.
„Dopadlo to nad míru dobře,“ chválil Calanirmyan průběh celé akce a kontroloval bojiště. „Pobili jsme celý oddíl, nikdo neutekl, a tak se Goa'uldi nikdy o nás nedoví. Prohledáme to tu a rychle domů. Ať jsme pryč, než bude úplná tma!“

V rychlosti prohlédli satany a prošacovali mrtvé, ale kromě drobné výbavy a zbraní, nic užitečného či zajímavého neobjevili. „Pobereme ty zbraně,“ rozkázal vůdce. „Tyčové zbraně a Zat'nik'ately se nám budou velmi hodit.“ Každý vzal nějakou zbraň a se zachráněným se urychleně vydali ke Kruhu. Celkově si z tábora odnesli osm Tyčových zbraní a šest Zat'nik'atelů.

Když se vrátili domů, rozhodli se uspořádat malou oslavu na počest záchrany Serpentha. Na Nazgaranu byl teprve příjemný sluncem prohřátý večer, zatímco na Tillarnu už vládla temná noc.
„Pomůžu ti s věcmi do pokoje,“ nabídl válečníkovi pomoc Teloch. Sotva to dořekl, zarazil se. Nějak si nemohl vybavit, kde přesně Serpenth bydlí. „Kde vůbec máš pokoj?“
„Tady na patře. Neboj, zvládnu to sám, běž raději pomoct ostatním.“

Návrat válečníka způsobil u těch, kteří se záchranné výpravy neúčasnili, podobný zmatek, jako na počátku cesty k táboru. Stejně jako tam si však dřív nebo později Serpentha vybavili. Když už byla hostina připravena, mág Siegmar se rozhodl zajít pro válečníka. „Skočím pro něj,“ pravil Dariusz a vydal se za zachráněným, jenž z nějakého neznámého důvodu pořád působil v hlavách místních zmatek. Mág zcela neomylně našel Serpentovo pokoj. Když o tom přemýšlel, uvědomil si, že tuto část patra moc často nenavštěvoval a nedokázal si vzpomenout, jak jeho pokoj vypadá. Jaké však bylo překvapení, když po příchodu uviděl útulně zařízené komnaty a najednou všechny pochyby kamsi zmizely.

Oslava návratu se tradičně protáhla dlouho do noci, jako podobné akce za prvních výprav Aldeneerinu. Ovšem výhoda tohoto uzavřeného uskupení spočívala v určité pohodě. Nikdo nebyl nucen časně ráno vstávat, postupovat povinné cvičení a řídit se pokyny nejvyšších vůdců a rady, i když i zde byly povinnosti, které nesnesly odklad.

Druhý den po prolenošeném dopoledni a obědě se rozhodl badatel Kolgrim prozkoumat další z předmětů donesených ze Samré-Ager. Byla to opravdu krásná a umně vyvedená stříbrná helmice. Spolu s dalšími nedávno zkoumal nenápadný rytý nápis uvnitř helmy, který hlásal: „Pouze jasný zrak vnese světlo do stínů a odhalí převářku.“ Mohlo to značit mnohé a rychlý průzkum nic zajímavého neodhalil.

„Co to máš?“ zajímal se mág Siegmar sledujíce badatele, jak nad čímsi přemýšlí.
„Snažím se přijít, jaké magické účinky má tahle helma. Pamatuješ, donesli jsme ji z té staré Aldeřanské pevnosti. Můžeš se na ni ještě jednou podívat a upřesnit, jaký typ magie vyzařuje?“
Mág ji uchopil do rukou a zaměřil na ni mysl. Dlouze ji obdivoval, než se odhodlal nasadit na hlavu. Na první pohled se nic zajímavého nestalo a začal popisovat své pocity: „Je to hodně silná magie. Co můžu říct určitě, že se nejedná o útočnou a kupodivu ani obranou. Je to cosi jiného. Co nespadá do klasických škol. Nemá to nic společného ani s vyvoláváním. Jistou spojitost cítím s iluzemi, ale jen velice neurčitě. Určitě s tím bude mít co do činění ten nápis, co jsi nedávno přeložil.“
„Říkáš s iluzemi,“ hluboce se zamyslel a v hlavě se mu rodily další myšlenky a nápady. „Jak dobře ovládáš iluze?“
„V podstatě základy. O iluze se zajímám zatím okrajově.“
„Půjč mi tu helmu,“ poručil si badatel.

Ještě než si ji nasadil, pobídl mága: „A teď zkus vytvořit nějakou iluzi. Stačí nějaká jednoduchá.“ Siegmar pronesl zaklínadlo a na stole před Kolgrimem se zachvěl prostor a z ničeho nic zde bylo prostřeno pro jednoho člověka. Talíř s opečenou kachnou, číší vína a korbelem piva. „Vypadá to vskutku opravdově,“ neodpustil si pochvalnou poznámku. Ještě se zkusil rukou dotknout jídla a ta dle očekávání jen prošla skrz. Potom odstoupil a konečně si nasadil helmici.

„Jo! Vypadá to, že jsme na to přišli,“ zajásal badatel.
„Co vidíš?“ nedočkavě se doptával mág.
„Podívej se sám.“
Siegmar uposlech a vzal si helmu: „Nic tu není. Moje iluze zmizela,“ podivil se a hned sundal helmu z hlavy, aby se přesvědčil, že jeho kouzlo i nadále trvá. „To je dobré. To se bude hodit na průzkumné výpravy. Škoda, že máme jen jednu.“
„Zatím jo. Možná, že najdeme další, nebo něco podobného, ale teď bych zkusil ještě pár dalších pokusů. Zvládl bys i neviditelnost?“
„Úplnou ne, ale jisté maskování ano.“
„Dobrá, to bude snad stačit. Skus to použít na něco, a pak i na sebe.“

Mág pronesl další zaklínadlo a stolek, kde ještě před minutou byla iluze večeře, se částečně zprůhlednil. Kolgrim si znovu nasadil helmu a před sebou viděl stolek naprosto jasně, jako by na něj žádné kouzlo nepůsobilo. Na jeho pokyn se zamaskoval i Siegmar a opět si ověřil svou teorii. Zamaskovaný mág nyní před ním stál v neskryté podobě.
„Funguje to jak jsem předpokládal. Helmice nám ukazuje svět přesně takový, jaký je. Spatříme neviditelné, iluze nás nezmatou a kdo ví, co ještě dokáže. Pojďme to hned ukázat Calanirmyanovi,“ neskrýval radost z objevu a hned se jím chtěl patřičně pochlubit.
„Tak jo,“ souhlasil mág. „A potom bychom mohli prozkoumat znovu celou pevnost i okolí. Co kdyby se tu mezi námi něco ukrývalo.“
„Máš dobrý nápad,“ na chvilku se badatel s obavou zachvěl, když mu hlavou prošlo pár možností, co by zdi staré pevnosti mohly tajit.

Pár minut poté už seděl badatel v komnatě Calanirmyana a popisoval mu objev: „Říkáš tedy, že ta helmice nám ukáže to, co je ukryté pod rouškou iluze.“
„Přesně tak.“
„To se může velice hodit při průzkumu dalších světů. Rovněž bude užitečná při sledování příchozích Kruhem světů. Snadno tak poznáme případnou léčku, proto ji dám k dispozici stráži u Kruhu. Samozřejmě tvůj nápad s prozkoumáním celé pevnosti schvaluji a doporučuju to udělat co nejdříve, nejlépe dnes.“
„Klidně to projdu sám. Celé dny jsem zavřený v podzemí a potřebuju se trochu provětrat,“ nabídl se Kolgrim a s helmou v ruce se dal na odchod.
„To se mi líbí. Kdybys něco objevil, hned to ohlaš. Nepouštěj se do ničeho sám.“

Kolgrim se rozhodl prozkoumat okolí pevnosti, především údolí, jenž jim poskytuje dostatek jídla, vody a dalších surovin. Helmici si nasadil už v pevnosti a po celou dobu ji měl na hlavě. Průzkum údolí mu zabral tři hodiny. Postupoval pomalu a pečlivě, aby mu případné nebezpečí nezůstalo skryto. Když nenarazil na cokoliv podezřelého, odpočinul si. Po svačině pokračoval v průzkumu okolí samotné pevnosti, to už se však blížil večer. Jakmile padla noc, zcela náhodou badatel odhalil další efekt helmice. Když si ji na chvíli sundal, zjistil, že už venku panuje černočerná tma, zatímco si dosud myslel, že je ještě podvečerní šero.

Ten večer ještě pokračoval v průzkumu samotné pevnosti. Začal s podzemní části, protože tam existovala největší možnost nějakého objevu. Po necelých dvou hodinách i zde nenašel jakoukoliv hrozbu, a tak se pustil do horní části, kde už neočekával něco skrytého.

Poslední část už mu nezabrala moc času. Cestou opět potkal Calanirmyana, a tak mu v rychlosti podal hlášení o průzkumu. Kolgrim se už chystal do své komnaty, přičemž cestou propátral poslední pokoje. Když nahlédl do pokoje, kde bydlel válečník Serpenth, zarazil se. V pokoji na posteli ležela místo statného válečníka nějaká podivná vychrtlá bytost s dredy připomínající ze všeho nejvíc Gluma z příběhů Středozemě. Chvíli tam stál a nedokázal si vysvětlit, kde tu něco takového vzalo.

Kolgrim na nic nečekal a zavolal: „Pojďte sem rychle někdo!“
Jeho volání uslyšel mág Siegmar, průzkumník Mustin a zvěd Teloch. „Co se stalo?“ ptal se průzkumník, sotva doběhl.
„Tohle,“ ukázal na podivnou bytost.
„Počkej. Co blbneš, vždyť je to přece Serpenth.“
„Vy to nevidíte?“
„A co bychom měli vidět?“ překvapeně na něj zírala trojice.
Badatel si rychle uvědomil, co to mohlo znamenat, a proto si sundal helmu. Jakmile to udělal, už tam zase byl urostlý válečník.
„Děje se něco chlapi?“ probudil se válečník ještě netušíc, že jeho pravá identita byla odhalena.
Mág si nasadil helmici a hrůzou vykřikl: „Co to je?“ Podobně zareagovali i ostatní, kteří si nasadili helmu, stejně tak i ti, kteří právě dorazili.

Povyk, který nastal v této noční době, zakrátko vzbudil téměř celé osazenstvo pevnosti včetně Calanirmyana, který se ihned zajímal: „Co se to tu děje?“
„Račte se podívat,“ podal mu Teloch helmu Pravého vidění. „Serpenth se nezdá být tím, za koho ho považujeme.“
„Co to jen je?“
„To právě nevíme. Pravděpodobně nás to muselo nějak omámit, vzpomeň si, jak jsme si z počátku Serpentha nemohli vybavit.“
„Kamarádi, vždyť vám nechci ublížit,“ snažila se neznámá bytost o konverzaci.
„Kdo tedy jsi?“ rázně se dožadoval odpovědi vůdce, přičemž se chystal vydat povel ostatním, aby ho zajali, pokusí-li se o něco.
„Ve skutečnosti se jmenuju Kaialel. Jsem jedním z rasy Reol. Často jsme nuceni žít skrytě, nejen z důvodu našeho vzhledu, ale především díky schopnostem.“
„O jakých schopnostech se tu bavíme?“ ihned se zajímal badatel, protože cítil v kostech, že jsou na prahu dalšího zajímavého objevu.
„Toho jste právě svědkem. Iluze, uměle vytvořené vzpomínky a mnohé další. Po mnohých tisíciletích je naše rasa pronásledovaná, nejsme žádní bojovníci, ani mocní čarodějové, a proto jsme se učili zdokonalovat naše vrozené schopnosti.“
„Kdo po vás jde?“
„Momentálně Goa'uldi, zajali mě při průzkumu Tillarnu. Bylo štěstí, že jste se objevili a dostali se do takové blízkosti, že jsem vás mohl omámit. Pak jste si mysleli, že jsem jeden z vás.“
„Aha. Tak to tedy bylo,“ prohlásil válečník Dariusz, jemuž se vybavila vzpomínka na podivné setkání s čímsi v táboře Goa'uldů.
„Díky tomu a především z vašich vzpomínek jsem zjistil, že nejste Aldeřané, ale noví obyvatelé Aldeneerinu, příchozí z neznámého světa.“
„Je tomu tak, ale co takový odpor ze Starých Aldeřanů?“ pokračoval vůdce když si všiml jeho mimiky při vyslovení jejich jména.
V dřívějších dobách kromě Goa'uldů, Drowů a mnoho dalších to byli právě Staří Aldeřané, kdo po nás šel. Dělali na nás ty jejich šílené a zvrácené pokusy. O hrůzách, které se děly v jejich největší pevnosti Chal-Almen se vyprávěly děsivé historky. Naštěstí se mnohým z nás podařilo tamodtud uniknout.“
„Chal-Almen? To už jsem někde slyšel,“ vybavoval si mág Siegmar jejich nedávnou návštěvu alternativní reality. „Znáš adresu?“
„Ano, ale tam určitě nebudete chtít cestovat,“ zrazoval je od cesty Kaialel. „Pevnost před třemi sty léty obsadili Goa'uldi a obnovili město chránící vstup. Je nemožné se dostat dovnitř touto cestou.“
„A neexistuje nějaká jiná?“ nevzdával se Kolgrim.
„Naši druhové párkrát zmínili trhlinu v zemi, která tam kdysi dávno najednou vznikla. Říká se, že tamními pokusy rozhněvali samotnou matičku zemi a ta se rozhodla tu pevnost postupně ničit. Co je však na tom pravdy, nedokážu říct. Dnes může být vše jinak.“
„Přesto bychom tu adresu rádi znali. Goa'uldi jsou i naši nepřátelé.“
„Dobrá, ale výměnou za svobodu.“
„Platí,“ neváhal Calanirmyan s přijetím nabídky.
Kaialel na přichystaný papír tužkou poněkud zvláštním uchopen nakreslil příslušné symboly a při předání ještě dodal: „Ještě vám poradím. Nepoužívejte hlavní bránou, bude jistě střežená. Druhá je v samotné pevnosti, ale ta má na sobě energetický štít, který brání průchodu nepozvaným. Doporučím bránu s číslem čtyři. Nachází se daleko v opuštěných horách, avšak je tam krušné podnebí a je třeba být připraven.“
„Bránu čtyři,“ podivil se vůdce a mnozí s ním. „Jak to myslíš? Ono bývá víc Kruhů v každém světě?“
„Většinou bývá jen jeden, ale na důležitých světech je jich víc. Například Aldeneerin jich měl osm. K cestování do jiné než hlavní je zapotřebí Prsten kruhu. Máte nějaký?“
„O tom slyšíme prvně,“ pravil zklamaně mág. „Ty asi nemáš jeden navíc?“
„To ne, ale snad nějaký najdete. Po světech se jich válí poměrně dost.“

„Doufejme, že se poštěstí. Na Nazgaranu jsme žádný nenašli,“ pokračoval Calanirmyan. „Chystáš se teď domů? Možná by mohli naše rasy spolupracovat.“
„To by jistě bylo přínosné, ale adresy našich světů nemůžu prozradit. Můžeme se však setkávat zde,“ a na papír připsal další adresu světa, jenž nesl název Korlan. „Jsem rád, že jsme našli po dlouhých letech někoho, kdo nás hned nebude chtít zajmout a experimentovat na nás.“
„My určitě ne, ale někteří naši druhové na Aldeneerinu jistě ano,“ upozornil ho vůdce na poměry.
„Vím. Vaše vzpomínky. A nyní bych rád vyrazil na cestu. Teď už mám jistotu, že mě necháte jít. Původně jsem chtěl pár dní zůstat, poznat vás blíž, a pak nakonec uniknout Kruhem. Vzpomínky na Serpentha by z ničeho nic zmizely, stejně jako to zařídím i teď. Budete si akorát pamatovat, že jsem u vás vyvolal falešné vzpomínky na dalšího válečníka.“

Následovalo ještě krátké rozloučení a nabídka možných budoucích vztahů. Kaialel zadal adresu světa Korlan, a potom už zmizel v otevřeném průchodu. Jakmile se Kruh uzavřel, přesně podle jeho slov vzpomínky na Serpentha zmizely. Potom už všichni již unavení ulehli ke spánku.

Další dny bylo hodně o čem diskutovat. O rase Reol, falešných vzpomínkách, možná spolupráce, helma Pravého vidění a také Prsteny kruhu a pevnosti Chal-Almen.

A příště se vydáme na Vonšok, kde potkáme další známé z SG.

Tý kokso supeer hned jsem si na ten díl SGC vzpoměl už v úvodu... DObré počtení, ale (to je snad první ale co píšu). Paci příběhově se to má jak? Dobrodružství ano hloubka příběhu (jak jsem zvyklý u tvých povídek) nikoli, promiň že to říkám, postrádám originalitu co mě tak zaujme... Piš ať zase změním názor:-)