Stargate: Aldeneerin 2

[Aiwendill]

bueeeeeeee

Chlape ať se děje co se děje nenech si to vlézt až do morku kostí, čas to vyhojí neboj.. A když se soustředíš na příjemné věci( psaní si přeju ) tak to odezní ještě rychleji. ps Znám to...

[Aiwendill]

V zákulisných šumoch sa objavila správa, že Paci sa nám vrátil na fórum. Dá sa teda predpokladať, že Aldeneerin bude pokračovať? Bolo by to totiž veľmi dobré. Tretí ročník Barda sa totiž blíži a nech je teda komu dať body...

Třikrát hurá,hurá hurá

Udarvím všechny.
Věci se pomalu urovnávají, doháním mnohé resty a Aldeneerin bude samozřejmě pokračovat. Uvidím, jak mi to půjde po 4 měsíční odmlce se budu muset trochu rozepsat. 11 díl už jsem měl rozepsanej, tak se budu muset do toho dostat, především si vzpomenout na to, co jsem tam chystal.

Jsem rád, že ses vrátil ze země stínů wizarde

Hlásím návrat k psaní a teď budu pokračovat i kdyby traktory padaly.

11
Nečekaný průzkum

Jednoho deštivého jarního dne roku 377 se plánovala malá průzkumná výprava na svět Khanktil. Po delší době se Aldeřané chystali navštívit jeden z dosud neprozkoumaných světů. Vzhledem k dění na severní hranici říše se veškeré cestování Kruhem světů zaměřilo na spolupráci se spojenci především z Cimmérie a Mínoji. Další pomoc pak směřovala na světy, kde se místní potýkali se svými problémy.

Protože Khanktil měl patřil mezi bezpečné a pravděpodobně ještě obydlené světy, měli se tam vydat pouze dva, Azanyrmuth Bojovný a průzkumník Baldfried, který se dosud účastnil průzkumných operací v zemích nepřítele.

„Dále,“ odpověděl Baldfried na zaklepání, zatímco dokončoval přípravy na cestu.
Do pokoje vstoupil Dandalus. Už podle výrazu šlo poznat, že mu nese důležitou zprávu.
„Stalo se něco?“ zeptal se.
„Azanyrmuth Bojovný se této výpravy nemůže zúčasnit, protože byl na poslední chvíli převelen na severní hranici. Naprostá většina místních válečníků je buď na hranicích, nebo venku. Máme teď dvě možnosti. Buď výpravu zrušíme a necháme ji příhodnější chvíli, a nebo se na Khantil vydáš sám. Je to celkem nebezpečné, kdo ví, co se tam mohlo změnit.“
Baldfried se zamyslel: „To je pravda. Bezpečné to nebude. Ještě jsem sám nebyl na neprozkoumaném světě, přestože jsem zvyklý na samostatné průzkumy nepřátelských oblastí.“
„Je to trochu jiné.“
„Na druhou stranu i Aldeneerin skrývá spoustu neznámého, nebezpečného a neprozkoumaného,“ uvažoval Baldfried. „Ale ve výsledku je to skoro to samé. Dobrá, vydám se tam sám.“
„Samozřejmě tě nenutíme. Tahle cesta klidně počká,“ snažil se Dandalus zvrátit jeho rozhodnutí.
„Už jsem se rozhodl. Bude to něco nového a navíc, už jsem celkem dlouho doma.“

Za krátko dokončil přípravy, a nato opustil pokoj pro cestovatele a namířil si to přímo ke Kruhu. Cestou ještě pozdravil pár přátel, které tu nedávno poznal. Na samotném nádvoří mu Dandalus popřál všeho dobrého na cestě a zadal příslušnou adresu. Kruh se otevřel, což znamenalo existenci světa na druhé straně.

Baldfried před vstupem do otevřeného průchodu naposledy pohlédl na nádvoří, rozhlédl se po střechách a věžích okolních staveb, podíval se na chmurně zataženou oblohu, a pak udělal krok do portálu. Cesta Kruhem pro něj byla nová zkušenost, zatím se mimo Aldeneerin vydal pouze třikrát a vždy na známý svět.

Když let prostorem zakončila jasná záře a Baldfried prošel na druhou stranu, Kruh se za ním uzavřel. Svět zde nevypadal vůbec přívětivě, přestože na Aldeneerinu už téměř deset dní téměř vytrvale pršelo a slunce se vytrvale za mračny schovávalo. Stál na malém zarostlém palouku kolem dokola obklopen hustými lesy. Jediná schůdná cesta směřovala na východ. Nejprve opatrně prozkoumal bezprostřední okolí a pátral po případném nebezpečí, nebo po místních obyvatelích, jež tu měli podle starých knih žít. Nikde tu však nespatřil stopy, ani náznak přítomnosti jiných bytostí. Vyrazil tedy po staré dlážděné cestě, kterou pokrýval mech a popínavé rostliny.

Zdejší nebe bylo zahalené těžkými černými mračny, až to vyvolávalo v Baldfriedovi podobné pocity, jako v lesích mezi severní hranicí Lianarské říše a popelavými pláněmi. Se vší opatrností pokračoval cestou dál na východ.

Po čtyřech mílích cesty narazil na rozcestí, kde se připojovala mnohem širší cesta, jež nesla stopy příležitostného používání. Baldfried zpozorněl a sledoval stopy směřující tentokrát na sever. Neušel ani míli a v dáli zaslech hlasy. Opatrně se lesem připlížil blíž. Zpoza hustého keře zahlédl skupinku pěti lidí, dle zbroje zřejmě místní válečníky. Když se zaposlouchal do jejich rozpravy, zjistil, že jim překvapivě celkem slušně rozumí. Zrovna se bavili o návratu do nedalekého města Baldarinu.

Baldfried chvíli rozmýšlel, zda s nimi naváže kontakt. Pak mu došlo, že lepší příležitost jak kontaktovat místní mít nebude. Vystoupil tedy z křoví a už se chystal promluvit.
„To jsem se lekl,“ vykřikl vyděšeně jeden z válečníků. „Tohle mi nedělej. Už jsem si myslel, že je to zas jedna s těch nemrtvých bytostí.“
„Co tady děláš sám uprostřed těhlech nebezpečných lesů?“ ptal se druhý.
Baldfried byl z jejich slov zmaten. Měl pocit, jakoby ho přítomní válečníci znali, a to nestačil promluvit.
„Jmenuji se Baldfried a vás právě hledám,“ představil se.
„Baldfried?“ zamyslel se starší válečník. „To mi nic neříká. Nemíváme tu časté návštěvy. Odkud přicházíš?“
„Po pravdě řečeno, nepocházím z tohoto světa. Přišel jsem z Aldeneerinu a pátrám po místních. Původně jsme měli jít dva, ale nakonec se mnou nemohl, protože byl převelen do míst, kde bojujeme z mocným nepřítelem.“
„Aldeneerin. To mi něco říká. Nejlépe uděláš, když půjdeš s námi. Je to tu nebezpečné. Toto místo ovládá nášnepřítel.“
„Můžete mi povědět, o jakém nepříteli se zde bavíme?“ vyzvídal průzkumník Baldfried.

A zatímco se vydali na cestu, velitel hlídky Rozvek mu vyprávěl o věcech, které se tu v posledních letech udály.
„Asi před deseti lety navštívil naše město Baldarin podivný cestovatel. Co si vzpomínám, jeho kůže byla bledá a studená, ve tváři měl černé skvrny a na sobě měl černý otrhaný plášť. Nevím co to bylo zač, ale neměl jsem z něho dobrý pocit.“
„To je mi nějak povědomé,“ zapřemýšlel průzkumník v obavě z nejhoršího. „Pamatuješ na ty skvrny v obličeji?
„Už moc ne, ale připomínalo mi to malování na obličej, jež používali některé kmeny obývající světy, které jsme kdysi navštívili. Většinou tím vyjadřovali svou náladu, společenské postavení při obřadech, nebo jim to dodávalo sílu, když je čekal boj nebo důležitá zkouška.“
„Vy také cestujete Kruhem?“ zarazil se Baldfried po tomto zjištění.
„Je to hodně let. V dávných dobách jsme cestovali na světy našich přátel, obchodovali spolu a také prozkoumávali dosud neobjevené světy.“
„Co se stalo, že jste přestali cestovat?“
„Ani nevím. Už za mého mládí se cestovalo velmi málo, a pak to časem upadlo zcela. Z vyprávění rodičů a ze záznamů jsme kdysi přátelili s jednou mocnou kulturou, ale pak se najednou odmlčeli. To je asi tak vše. Víc by se o tom jistě dalo zjistit v naší knihovně,“ na moment se odmlčel. „Vraťme se zpátky k tomu podivnému cestovateli.“
„Z toho mám právě špatný pocit,“ pokračoval průzkumník. „Podle tvého popisu to bude jeden z Temnorozených. Nepřátelská rasa, se kterou vedeme v poslední dva roky náročnou válku. Naší jedinou nadějí je cestovat Kruhem světů a pátrat po spojencích. Už se nám jich pár podařilo získat, ale nebylo to nikdy zadarmo. Vždy měli svých problému až dost. Pověz mi o tom cestovateli.“
„Potom spolupracoval s místním čarodějem, který byl známý tím, že se zajímal o černou magii a temné experimenty. Oba potom zmizeli, a pak po několika měsících okolí zamořili nemrtví. Od té doby je nebezpečné potulovat se po okolí. Dal bych za to krk, je to všechno je jejich práce. Veškeré pokusy o likvidaci se minuly účinkem. Vždy se objevili noví a noví nemrtví, už jsme s toho dost zoufalí. V současnosti rada města zkouší vymýšlet způsoby, jak tento problém vyřešit.“

Když Rozvek dovyprávěl, co se tu událo, Baldfried jim pro změnu vyprávěl o jejich cestách Kruhem a dobrodružstvích, které při tom zažili. Při tom urazili dalších pět mil. Konečně se před nimi v hlubokém porostu zjevila mohutná městská brána. Z dálky se zdála nehlídaná, zato na vysokých hradbách v tu dobu pochodovala spousta strážných ozbrojených luky.

Rozvek zabušil klepadlem na bytelnou železem pobitou bránu, a nato se otevřelo malé okénko. „To jsi ty, hned vám otevřu,“ pravil strážný na druhé straně. Velká brána za doprovodu vrzání a skřípání pomalu otevřela. Jakmile hlídka s Baldfriedem vstoupila dovnitř. Strážní jedinou přístupovou cestu do města za nimi ihned zavřeli.

„Koho to vedete?“ zeptal se jeden z místních.
„Je to cestovatel, který k nám dorazil Kruhem světů,“ vysvětloval Rozvek. „Co mi vyprávěl, i jejich svět má podobné problémy jako my.“

Zatímco zbytek hlídky šel podat hlášení, Rozvek vedl Baldfrieda do hlavního hradu. Cestou mu ukazoval město Baldarin a vyprávěl mu o zdejším životě.
„Život zde není lehký. Obyvatelé nemůžou vycházet ven, je to pro ně příliš nebezpečné. Potravu a zásoby získáváme z daleka, z míst, které jsou v bezpečí. Jednou týdně dorazí silně střežená karavana, která nám přiveze potraviny a potřebné zásoby.“
„Proč tu tedy zůstáváte?“
„Pro mnoho z nás je to domov. Město, které má dlouhou historii a byla by škoda ho nechat zničit nemrtvými. Proto mnoho z nás i přes nepřízeň osudu nadále setrvává.“

Dorazili do hradu v gotickém stavebním slohu umístěným na vyvýšeném místě, odkud byl dobrý výhled do okolních lesů. Samotný hrad byl od města oddělen hlubokým příkopem naplněným vodou a padacím mostem. Rozvek dovedl průzkumníka z Aldeneerinu do sálu, který dříve sloužil pro hosty. Protože byl Baldfried za posledních šest let prvním hostem, komnata sloužila spíše jako skladiště nepotřebného nábytku.

„Omlouvám se za ten nepořádek, ale neměli jsme to kam dát a uvítací sál pro návštěvy jsme už dlouho nepotřebovali,“ vysvětloval. „Počkej tu chvíli, než dojdu pro někoho z městské rady.“

Průzkumník se posadil na židli k jedinému stolu, jež nebyl zaskládán nepotřebným haraburdím. Během čekání dorazila služebná, jež mu přinesla tác se skromným jídlem a džbán červeného vína. Protože od příchodu na Khanktil ještě nejedl, pustil se do jídla. Když dojedl, dorazil spolu s Rozvekem starší vousatý muž s prošedivělými dlouhými vlasy, jež se představil jako Kocel.

„Vítám vás v našem městě,“ představil se průzkumníkovi a podal mu ruku na výraz přátelství. „Rozvek mi už o vás řekl vše. Prý pocházíte z Aldeneerinu.“
„Ano je to tak.“
„Tak to musíte být potomci našich dávných přátel. Jsem rád, že se po tolika generacích opět setkáváme. Většina z nás už na Aldeneerin zcela zapomněla. Co se vůbec přihodilo, že se naše cesty rozešly?“
„To netuším. Přesněji náš lid osídlil Aldenerin před necelými čtyřmi stoletími. Podle vyprávění starších byl ten svět zcela opuštěn a navíc mnoho z nás se snažilo zapomenout na naši minulost, takže nemáme tušení, co se do té doby stalo. Po starých Aldeřanech nacházíme pouze spoustu knih, starých staveb a pozůstatků jejich experimentů. Asi se stalo něco moc děsivého, když se všichni snažili zapomenout na minulost,“ vyprávěl Baldfried.
„Možná by to mohl být klíč k tomu, co se stalo. Prý se Staří Aldeřané hodně měnili a mnozí s nimi nechtěli mít nic společného.“
„Podobný příběh už jsme párkrát slyšeli. Jedna rasa nám dokonce popisovala, jak hrozné věci prováděli. Zájem o černou magii, temné experimenty, války, krutost, mučení a mnoho dalšího. Co se stalo, stalo se. Přejděme raději k jiným věcem.“
„Souhlasím,“ přitakal Kocel. „Prý hledáte spojence? Určitě tuto nabídku přijmeme, ale nejprve je třeba vyřešit problém s nemrtvými v okolí Baldarinu.“
„Určitě bychom vám mohli pomoct. Můžete mi prozradit více?“
„To základní už jste slyšel. Ti, které nazýváte Temnorozenými, napáchali škody i zde. Konkrétně jeden z nich se tu spojil s naším čarodějem a spolu páchají své temné pokusy. Naše armády nalezli místo, kde by se oba měli skrývat,“ Kocel poté vytáhl z roucha malý svitek, který rozložil na stůl. Jednalo se o mapu okolí zdejšího města. Potom zapíchl prst do místa asi pět mil severozápadně od Baldarinu. „Je to tady. Jedná se o starý opuštěný klášter. Kdysi patřil řádu Baldarinských rytířů, ale kdysi spáchali hrozné věci, proto byl jejich řád rozpuštěn a největší hříšníci uvrženi do nejtěžšího vězení. Od té doby to místo zpustlo a každý rozumný se mu vyhýbal. Říkalo se, že je klášter prokletý.“
Baldfried se na chvíli zamyslel: „Našly by se tu podrobnější plány kláštera? Možná bych se tam mohl vydat a něco podniknout. Mám bohaté zkušenosti z průzkumných a záškodnických výprav.“
„Museli bychom se podívat do hradní knihovny. Je tam spousta zajímavého. Staré plány, mapy, knihy a mnoho věcí z dob, kdy Khanktilští cestovali Kruhem.“

Všichni tři se nato vydali do hradní knihovny. Ta se nacházela ve čtvrtém patře kam vystoupali po točitém schodišti v severní věži. Pokračovali chodbou, z níž byl pěkný výhled na město. Zastavili se před gotickými dveřmi bohatě zdobené rytinami. Kocel odemknul zámek klíčem, který měl uvázán na zlatém řetízku, jež nosíval na krku.

Baldfriedovi se naskytl pohled na vysoké police naplněné starými knihami. Odhadem zde mohlo být uloženo téměř dvacet tisíc svazků. Starší muž poposunul pojízdné schodiště k jedné prosklené vitríně. Když vystoupal nahoru, pravil: „Vzpomínám si, že jsem tu kdysi našel nějaké staré plány. Snad tu budou i ty plány kláštera.“ Během chvíle podal Baldfriedovi a Rozvekovi spoustu starých svitků. Všichni tři se pustili do prohlížení. Byly tu mapy okolních vesnic, starých hrobek, katakomb, ale i některých míst mimo Khanktil.

„Myslím, že něco mám,“ prohlásil Baldfried, který na jednom nákresu poznal znaky možného kláštera.
„Ukaž to,“ v rychlosti Kocel prohlédl staré mapy. „To je přesně on. Je tu všechno včetně podzemních prostor.“
Aldeřanský průzkumník chvíli prohlížel mapu, zatímco se mu začal v hlavě rodit důmyslný plán. „To půjde,“ konstatoval pro sebe. „Celkem snadno se dá dostat dovnitř. Je tu spousta starých chodeb. Touto chodbou se dá dostat přímo do sklepů hlavního paláce.“
„Takže do toho půjdeš?“
„Jasně. Už mám zkušenosti s podobnou výpravou do nepřátelských zemí.“
„Mám pro tebe návrh,“ pokračoval Kocel. „Když se ti podaří zlomit zlou moc, tak budeš mít ty a tvůj lid přístup k našim archivům.“
„Přijímám,“ bez váhání prohlásil Baldfried. „Nakonec by mohly naše národy spolupracovat v prozkoumávání dalších světů.“

Baldfried si poté překreslil mapu kláštera, a když skončil, přemístil se do hradní jídelny, kde pro něj byla připravena večeře. Tam kromě něj, Kocela a Rozveka hodovali královští rytíři. Během hostiny spolu mnohé probrali. Baldfried jim vyprávěl o Aldeneerinu a jejich výpravách, také o válce s Temnorozenými. Samozřejmě že řeč padla i na jeho cestu do prokletého kláštera. Mnoho rytířů se mu nabídlo, že se vydají s ním, ale ten nabídku s vděkem odmítl, protože takový skrytý útok nebude nepřítel očekávat. Ani to však některé neodradilo v nabídce pomoci. Baldfried nakonec svolil, že až bude uvnitř a situace příhodná, vyšle dohodnutý signál, a nato rytíři zaútočí na klášter.

Když si Balfried odpočinul, naposledy zkontroloval vše důležité a vydal se na nebezpečnou výpravu. „Nezapomeň na náš signál. Až ho vyšleš, vyšleme za tebou tolik válečníků, kolik jich bude ochotno jít,“ strážný u brány mu ještě popřál bezpečnou cestu a opatrně zajistil dveře v bráně na závoru, jakoby měl obavu, aby plán nebyl vyzrazen.

Aldeřanský průzkumník kousek za městem zmizel v šedých a tichých lesích. Jeho kroky směřovaly severním směrem do míst, kde podle plánů stála dávno opuštěná tvrz mající za úkol chránit Baldarin. Právě z této tvrze vedla tajná úniková cesta z kláštera. První míle cesty se obešly bez nepříjemností. Pomalu se blížila noc a opuštěnou krajinu pohlcovala tma.

Baldfried se na chvíli zastavil. Měl pocit, že nedaleko zaslechl jakési zvuky. Ukryl se mezi velké balvany ležící nedaleko palouku, který byl ukryt v hustém lese. Sotva se pořádně rozhlédl, došlo mu, že pustá louka je ve skutečnosti starý hřbitov a šramocení pocházelo přímo odsud. Záhy spatřil nejasné pohybující stíny, jež patřily oživlým mrtvolám. Chvíli dění mezi zarostlými náhrobky pozoroval. Byl si vědom, že právě sleduje jeden z výsledků magických pokusů Temnorozeného a místního čaroděje. Nepouštěl se do zbytečného rizika, a proto pomalu zmizel v tmavých stínech lesa.

Dále postupoval s velkou opatrností. Tu a tam byl nucen se vyhnout dalším podobným místům, starým hrobkám, opuštěným statkům a dalším pozůstatkům po dřívějším osídlení. Dnes je většinou obývaly pouze různé formy nemrtvých, jako zombie, ghůlové, kostlivci, případně hlinění golemové. Zkušený průzkumník se jim vždy dokázal bez potíží vyhnout, a tak cestoval k cíli.

Po dvou hodinách dorazil ke staré tvrzi. Vysoká věž a bývalá kasárna byla v lesním porostu stále dobře patrná. Baldfried, vědom si možného nebezpečí, nejprve pečlivě obhlédl okolí. Jeho prozíravost se vzápětí vyplatila, protože i tato tvrz byla zamořena dalšími bytostmi. Hlavní vstup hlídali dva podivní kostlivci. Na rozdíl od běžné lidské kostry, tato měřila dobrých osm stop, kosti měla mnohem mohutnější a z horní poloviny vyčnívaly další dlouhé kosti. Kolem nich zářila načervenalá aura, která byla patrná až při pozornějším pohledu. Průzkumník si byl vědom, že tudy cesta dovnitř nevede a rozhodl se nejprve najít jiný vstup.

Když obcházel staré, ale přesto stále bytelné hradby, občas naslouchal řinčení řetězů, tajemnému mručení, sténání a zaříkání. Chvílemi přemýšlel o hrůzách, jaké ukrývají tyto studené zdi. Pak si záhy uvědomil, že na podobné myšlenky nemá čas a dál hledal nějakou cestu dovnitř. O kousek dál nalezl v hradební zdi úzkou skulinku. Jeho naděje však následně pohasla, když narazil na zával. Baldfried se však nevzdával a pokračoval dál. Po krátké obhlídce našel jedno místo, kde se horní část hradeb zřítila a kudy se dalo celkem bez větších nesnázích vyšplhat.

Jakmile se dostal na druhou stranu, rychle se ukryl do stínu, a poté trpělivě sledoval dění v okolí. Na první pohled vypadala tvrz opuštěně, až po bedlivém pozorování ze stínu spatřil další podivné bytosti. Podivné kostry s mnoha anomáliemi, oživlé mrtvoly už dávno nepřipomínající člověka a také různé formy hliněných golemů.

Po čase se naskytla vhodná příležitost, a když nádvoří zelo na krátký čas prázdnotou, Baldfried rychle proklouzl do ruin paláce. Mezi sutinami se již léta nenacházelo cokoliv užitečného, a tak se vydal hledat vchod do podzemí.

V podzemí byla neskutečná tma. Jeho oči se dlouhou dobu museli přivykat tmě. Několikrát si průzkumník pohrával s myšlenkou na zapálení louče, ale to by se okamžitě prozradil nepříteli. Pak si vzpomněl na jednu důležitou věc, když v kapse nahmátl malý nazelenalý drahokam. Tento kousek drahého kamene měl zvláštní schopnost. Když přes něj kdokoliv pohlédl, svět byl o něco málo jasnější i v těch nejtemnějších podzemních prostorách. Baldfried ho před rokem dostal od jednoho čaroděje, s nímž na hranicích vyhrál náročnou bitvu nad Temnorozenými.

S tímto zázračným drahokamem byl průzkum podzemní mnohem snadnější. Díky němu zůstával zcela ukryt a zároveň na sebe nepoutal pozornost světlem. Zvláště to bylo vhodné, protože i ve starých sklepení se pohybovala další monstra. Nalézt tajný průchod nebyl až takový problém, protože původně skryté dveře dávno podlehly času. Baldfried se opatrně vydal touto chodbou směrem ke starému klášteru.

Dlouhou chodbou šel dobrou půlhodinu. Ačkoliv to do klášterních sklepů nebyla ani míle, cestu komplikovalo několik poškozených míst a drobnějších závalů. Často se musel plazit po čtyrech, jindy se brodil v bahně.

Průzkumník si ještě jednou prohlédl mapu klášterního podzemí, aby naplánoval další postup. Kousek od místa, kde vstoupil do klášterních sklepů se nacházely mučírny a vězení. To záhy poznal i bez mapy. Chodbami se čas od času neslo děsivé stínání, či hrůzyplné skřeky. Bylo slyšet taktéž řinčení řetězů, praskání, vrzání, bublání a další zvuky probíhajících muk.

Opatrně se přiblížil ke dveřím, odkud vycházelo slabé mihotavé světlo. Opatrně nahlédl dovnitř klíčovou dírkou. Naskytl se mu pohled na kruhovou místnost o několika patrech s ochozy. V dolní úrovni stála v kruhu mučidla, stejně tak na zdech bylo přikováno mnoho dalších nešťastníků. Uprostřed toho všeho zahlédl dvě postavy, jak spolu o čemsi diskutují. Nerozuměl jejich slovům, ale dobře poznal černou řeč, používající zejména Temnorozenými.

Celou dobu průzkumník sledoval obě postavy. Jedna na sobě měla čarodějnický plášť zdobený rudými osmicípými hvězdami, jeho tvář byla svraštělá a plna nenávisti. Druhý měl na sobě černou koženou zbroj pokrytou mnoha podivnými ornamenty. Podle bledé barvy rukou a černých dlouhých vlasů tušil, že se jedná právě o dotyčného Temnorozeného, jež byl příčinou všech nepravostí v této oblasti.

Baldfried nechtěl riskovat a raději se odsud vzdálil. Chtěl prozkoumat klášter a mezitím přemýšlel, jakou smrtící past by na ně nastražil. Další cesta vedla kolem vězeňských cel. Občas do některé nahlédl, ale nenacházel tu už kohokoliv živého. To najednou zaslechl: „Pomoz mi!“ Průzkumník narychlo nahlédl do zbylých cel ve snaze najít místo, odkud vycházelo volání o pomoc. Za rezavými železnými dveřmi cely označené číslem 28 nahlédl skrze zamřížované okénko, kde našel postavu v otrhaném azurově modrém plášti pokrytým půlměsíci a hvězdami.

Tyto symboly už viděl zde na Khanktilu a značily zdejší cech mágů, tudíž si mohl být jist, že se nejedná o nějakou podlou léčku. Baldfried si sáhl do náprsní kapsy pro soupravu paklíčů, jimiž následně bez větších problémů otevřel dveře.

„Děkuji ti moc, že jsi mě osvobodil,“ zakašlal vězeň, když se snažil popadnout dech.
„Rádo se stalo,“ průzkumník mu poté podal trochu vody a léčivý lektvar. Potom pokračoval: „Jmenuji se Baldfried. Nečekal jsem, že tu najdu někoho živého. Kdo jsi a co se ti přihodilo?“
„Děkuji ti,“ pokračoval, když se mág začal zotavovat. „Říkají mi Tonnan. Pocházím z Baldarinu a jsem členem cechu mágů v Gildatonu. Když se tu začaly dít ty podivné věci, náš cech začal pátrat po příčině. Dlouho jsme na nic nemohli přijít, až po čase, kdy jsme se více zajímali o toho podivného cestovatele, dali jsme si věci do souvislosti a bylo najednou vše jasné. Cestovatel z rasy Temnorozených se tu spolčil s Caltanem, aby mohli společně zkoumat černou magii.“
„To byl kdo, ten Caltan?“
„Býval kdysi jedním z nás. Protože však opakovaně porušoval zákony cechu, byl z něj vyhoštěn. Caltan byl už delší dobu znám zájmem o temné umění. Snažili jsme se ho přesvědčit, že z toho nekouká nic dobrého, ale on si stále vedl svou. Když se mu jeden velmi nebezpečný experiment nepovedl, a tím přivolal na náš svět démony, pomyslný pohár přetekl. Následně byl navržen trest smrti a souzen radou. V hlasování jen těsně unikl hrdelnímu trestu a byl tak pouze s okamžitou platností vyhoštěn. Mimochodem, já byl pro trest smrti. Škoda, že náš národ je proti útrpnému právu a trestům smrti. Teď to máme.“
Tonnan po chvilce mlčení pokračoval: „Když jsme konečně nalezli místo kde se usídlil Caltan s Temnorozeným, rozhodli jsme se zakročit. První útok však selhal. Po deseti dnech jsme zaútočili znovu, tentokrát i s pomocí královských rytířů z Baldarinu. I tento útok byl odražen. Moc Temnorozeného jsme podcenili. Ukázalo se, že je mnohem mocnější, než se původně zdálo. Po čase se to zkusilo ještě po třetí, ale i to se nepovedlo. Tudy cesta nevedla. Rozhodl jsem se potají proniknout do kláštera a přichystat na Caltana a Temnorozeného past. Moc dobře znám Caltanovo praktiky a také jeho slabiny. Dostal jsem se až do alchymistických laboratoří. Jenže, než jsem stihl vše připravit, Temnorozený mě tam načapal a zajal.“
„Podobný nápad jsem měl také. Připravit nějakou léčku. Můžeš mi prozradit o co šlo?“ zajímal se průzkumník.
„Caltan vždycky shromažďoval magickou moc. Často byla mnohem mocnější než si byl vědom. Také se mu občas vymkla kontrole a jednou ho to málem stálo život. Mám v hlavě nápady, jak provést změny této moci, a potom ho do připravené léčky vlákat.“
„A co ten Temnorozený? Zmínil jsi se, že je mnohem mocnější, než se zdálo.“
„I na to jsem myslel. Temnorození nesnáší světlo, proto bude součástí léčky i jedno velmi mocné kouzlo, které jsem vždycky toužil vyzkoušet naostro.“
„To zní dobře. Pomůžu ti s tím. Znáš cestu do laboratoří?“ nabídl se Baldfried.
„Ano, samozřejmě. Můžeme vyrazit hnedka. Už se cítím mnohem silněji. Tím jak si otevřel dveře, narušil si i magický štít, který mi zcela zablokoval všechny schopnosti.“

Tonnan poté vedl neomylně Baldfrieda podzemím, potom i klášterními paláci. Cestu se museli několikrát vyhnout místním stvůrám. Díky společným schopnostem neměli žádné problémy.

Konečně dorazili do laboratoří. Bylo to několik místností plných všelijakých nástrojů, zařízení, aparatur, baněk, nádobek s neznáními ingrediencemi a mnoho dalšího, čemuž Aldeřanský průzkumník nerozuměl. Oba se zastavili uprostřed kruhové místnosti, s otvorem uprostřed, odkud vycházela rudá záře a ozýval šepot temných hlasů. Kamennou podlahu pokrývalo mnoho symbolů a kolem dokola stálo mnoho bizarních přístrojů.

„Jsme na místě,“ šeptl Tonnan, zatímco Baldfried fascinovaně hleděl na věci okolo. „Zde Caltan shromažďuje moc. Jak můžeš cítit i ty, je hodně silná. I mě zaskočil, na co si ten bláznivý čaroděj troufl. Teď jenom provedeme nezbytné úpravy.“ Potom Tonnan popošel k okolním přístrojům a požádal průzkumníka: „Pomoz mi tu vyměnit pár součástí.“

Oba se dali do práce. Baldfried občas zkontroloval okolí, aby se přesvědčil, že je vzduch čistý.
„Výborně. Teď ještě sem dáme takový malý pozdrav Temnorozenému,“ až škodolibě se pousmál Tonnan, když si představoval, co nastane, až se to spustí. „A ještě provedu pár nezbytných kouzel. Pohlídej okolí. Teď nesmím být rušen. Kdyby sem někdo šel, odlákej ho pryč.“

Průzkumník se tiše plížil po okolních sálech. Minuty se vlekly jako hodiny a Baldfried začínal být trochu nervózní. Uvědomoval si, že jejich úhlavní nepřátelé nebudou setrvávat v mučírnách věčně a tyto laboratoře zcela jistě patřily mezi jejich nejoblíbenější místa v klášteře. Tu najednou kdesi zaslech kroky. Opatrně se vydal do míst, odkud neomalené dupání vycházelo a dle směřování se dotyčný blížil zrovna tam, kam si Baldfried nepřál.

V průchodu dostihl skupinku tří odporných páchnoucích příšer vzdáleně připomínající skřety. Nezbývalo příliš času na vymýšlení strategie. Pokud bylo třeba něco učinit, teď nastala ta pravá chvíle. Rozhodl se pro nejjednodušší řešení. Sáhl po luku, z toulce vyndal šíp, napnul tětivu, zamířil a rychle vypálil. Zásah, jedna potvora padla k zemi, a než ostatní stačily postřehnout, že se něco děje, Baldfried už vystřelil další šíp. Další trefa, přímo do čela. To už si třetí všiml, že je něco špatně a rozeběhl se varovat ostatní druhy. To však bylo to poslední, co za svůj život chtěl udělat. I třetí šíp neminul svůj cíl.

Baldfried si oddychl. Nebezpečí včas zažehnal. Rychle odtáhl tři odporné tvory do malé komory, která patrně kdysi sloužila jako sklad brambor. Ještě v rychlosti zkontroloval okolí a šel se podívat, jak pokročil Tonnan.

„Už jsem skoro hotov,“ pravil mág, sotva průzkumník dorazil do kruhového sálu.
„Teď už jen vymyslet způsob, jak je sem nalákat,“ dodal, jakmile bylo po minutce vše připraveno.
„To nech na mě,“ nabídl se Baldfried, který už měl delší dobu plán. Popadl v alchymistické laboratoři jednu lahvičku s jedovatě zelenou barvou.

Potom se vydal zpět do spodních pater. Čaroděj Caltan i Temnorozený stále něco tvořili v mučírně. Byli teď oba otočení zády ke dveřím. Baldfried je otevřel a mrštil lahvičku přímo pod jejich nohy. Ozvala se dutá rána, jak se jedovatý lektvar rozprskl na podlaze.

„Co to, kur… “zaklel Caltan, když mu tekutina znečistila plášť.
Než přišla jakákoliv reakce, už na ně vykřikl. „Kdyby vás to zajímalo, tak jsme v laboratořích a sabotujeme Caltanovi plány!“ Na to se dal Baldfried na zběsilý úprk. Temnorozený sice chtěl vypálit po něm nějaké kouzlo, ale cíl mu hned zmizel v podzemním labyrintu chodeb.

„Už jdou,“ hlásil trochu udýchaně Tonnanovi. Ve tváři Aldeřanského průzkumníka se záhy objevil poťouchlý úsměv. Aby ne, vždyť to provedl způsobem velmi drzým.

Tonnan zaujal místo v kruhové síni a očekával své soky. Průzkumník se držel trochu stranou, a spíše hlídal mágovi záda před případným útokem ze zálohy.

Když Caltan s Temnorozeným vtrhli do sálu, najednou se oba zarazili.
„Opět se shledáváme. A tentokrát to bude zcela naposled,“ sebejistě spustil Tonnan řeč.
Ještě trochu překvapený čaroděj, bývalý člen cechu mágů, nečekal takovou návštěvu: „Měl jsem tě už prve zabít! Moje chyba. Teď už ji neudělám. Rozluč se se svou bídnou existencí,“ pozvedl magickou hůl na jejímž konci tkvěl rudý krystal a provolal mocné zaklínadlo.

Záře vycházející zprostřed místnosti nabývala na síle. Zformovala do podoby mocných rudě zářících chapadel a pomalu se zaměřovala na mága. Ten jen pozvedl dlaň, pronesl pár slov a najednou se stalo něco, co Caltan neočekával. Celá obrovská masa energie se najednou otočila a vrhla se přímo na nepřítele. Ten jen marně vzdoroval, protože se mu zcela vymkla kontrole. Ozvala se rána a po Caltanovi zbyla jen hromádka prachu.

Temnorozený se spolehl na své temné schopnosti a chystal se zničit Tonnana stínovou koulí, která už nabrala na síle. Sám se také obklopil neviditelnou mocnou bariérou, která ho výrazně chránila před kouzly. S tím však Tonnan počítal, a spustil druhou část plánu. Magické elektrody kolem se rozzářili jasně bílou září. Zbytek ukryté energie v středové prohlubni se spojil se vznikajícím prstencem bílého světla. Všechna moc Temnorozeného začala slábnout. Nejdřív se poroučela bariéra a potom i selhalo jeho připravené kouzlo. Výraz v jeho tváři se změnil z nenávisti na úlek a strach. Emoce, jež v jejich tvářích málokdo kdy spatřil.

Jasná bílá záře svou oslnivou mocí zcela zaplnila síň a její chapadla pronikala do všech temných zákoutí zkaženého kláštera. Pak už se jen ozval hrůzostrašný jek, a potom už nic. Jakmile záře polevila, v síni zbyl pouze Tonnan a Baldfried, který celé dění sledoval s otevřenými ústy zpovzdálí. Prostor uprostřed ztratil veškerou sílu a zůstala po něm jen tmavá díra v podlaze.

Na tváři mága se vzápětí vytvořil úsměv. Měl velikou radost, že po tolika letech je konečně po všem. Potom promluvil k Baldfriedovi: „Ještě však není úplný konec. Většina jejich výtvorů zánikem magického zdroje sice zemřela, ale mnoho dalších bytostí tu ještě přežívá. Bude nutné celou oblast vyčistit. Měli bychom se okamžitě vrátit do Baldarinu a podat zprávu o našem vítězství.“
„Jistý krok jsem podnikl ještě před mým příchodem,“ přerušil ho Baldfried. „Zdejší rytíři jsou už připravení a čekají až vyšlu signál. Dali mi tohle,“ vyndal malý železný válec s knotem. „Sice nevím, k čemu to slouží, ale mám to někde venku zapálit, a pak se jen dívat z bezpečné vzdálenosti.“
„Výborně, to nám ušetří mnoho času,“ pravil mág, který okamžitě poznal, co Aldeřan drží v ruce. „A díky tomu zastihneme zbytek potvor nepřipravených. Pojďme tedy na nádvoří.“

Oba vyšli z potemnělých laboratoří na jedno klášterní nádvoří. Venku vládla stále noc, ale slabé světlo na východě už hlásilo blížící se ráno. Průzkumník položil na kamennou dlažbu plechový váleček, jehož knot nato zapálil. Potom poodstoupili do bezpečné vzdálenosti. Baldfried byl zvědavý, co se teď stane.

Vtom se ozvalo hlasité zasyčení a z válečku za hlasitého hvízdání vyletělo k temné obloze několik malých sytě barevných ohnivých koulí. Pak se ozvalo mnoho silných ran, a oblohu pokrylo spoustu nádherných kruhových světelných efektů.

„Tomu říkám signál,“ ohromeně popsal průzkumník právě skončený ohňostroj. „Kam se hrabe nějaké hvízdání, či píšťaly. Tohle určitě nepřehlédli.“
„Teď už nebývá než čekat,“ pokračoval Tonnan. „Ve skutečnosti se ohňostroje používají při oslavách významných výročí, slunovratu a podobně. K dávání signálů se využívají naprosto ojediněle.“

Potom se pustili do pozvolného průzkumu celého kláštera a přitom likvidovaly poslední zbytky odporu. Za slabou půlhodinu se ozvalo v okolí celé stavby řinčení zbraní. To už dorazili rytíři a čistili okolní lesy. Tonnan s Baldfriedem jim vyšli naproti.

„Zdravím vás,“ pozdravil jej Ragand, velitel rytířského oddílu. „Vidím, že si zachránil Tonnana. Už jsme ani nedoufali, že tě někdy ještě uvidíme.“
„Nebýt Baldfrieda a jeho důvtipu, možná bych tu zůstal uvězněn do konci života a napospas Caltanovým temným plánům,“ pravil Tonnan.
„Jak jste dopadli. Je Caltan mrtev? Slyšeli jsme nějaké hrozivé kvílení a viděli jak klášterem pronikla jakási jasná záře.“
„Ano je. A s ním i Temnorozený. Můj plán vyšel na výbornou. Je po všem.“
„To je nejlepší zpráva, jakou se v poslední době slyšel. Ještě pobijeme zbytek a můžeme se vrátit domů. Kocel bude mít radost, až uslyší, jak jsme uspěli.“

Ještě než paprsky ranního slunce pronikly okny do nyní zcela pustých komnat starého kláštera, padl i poslední nepřátelský tvor v okolí. Pak už se rytíři, Tonnan a Baldfried mohli vrátit zpět do Baldarinu. Tam dorazili krátce po poledni. Když se místní dozvěděli o porážce Caltana i Temnorozeného, nastala v celém městě radost. Dobrá zpráva se rychle roznesla úplně ke každému ve městě. Záhy vyrazil posel, který měl za úkol informovat okolní města o tom, že cesta i okolí je opět v bezpečí.

V Baldarinském hradě bylo po dlouhé době zase co slavit. Sešli se zde královští rytíři, místní vládci i obyčejný lid, přítomen byl i mág Tonnan a Baldfried, jimž všichni vděčili za vítězstvím nad nepřítelem.

Oslava trvala dlouho do noci a někteří pokračovali i druhý den. Baldfried se poté sešel s místním vládcem Kocelem. Za pomoc Khanktilu přislíbil Aldeřanům přístup ke knihovnám. Ještě ten den se Baldfried vydal na cestu domů předat tu dobrou zprávu.

„Vítám tě zpět doma,“ pozdravil ho Dandalus, který krátce po jeho návratu ho navštívil v jeho komnatě. „Byl jsi pryč celé tři dny. Povídej, co si odhalil? Vidím ve tvé tváři dobrou náladu.“
„Tamní svět je obydlen. Místní obyvatelé jsou téměř na naší úrovni. Ovládají magii a co jsem také zjistil, v dřívějších dobách cestovali kruhem, ba co víc, byli to spojenci starých Aldeřanů. Pomohl jsem jim s jednou nepříjemností.“
„Co se tam dělo?“
„Navštívil je Temnorozený, který se spřáhl s čarodějem vyhozeným z cechu mágů a páchali tam nepravosti. S pomocí místního mága jsem to vyřešil a za pomoc nám nabídli přátelství, možnost obchodování a to nejlepší na konec. Přístup do jejich knihoven, kde mají záznamy z dob, kdy cestovali Kruhem světů.“
„To je naprosto skvělé. Nečekal jsem takový úspěch,“ neskrýval Dandalus radost. „Jdu to hned oznámit radě. A ty si zatím odpočiň, na zítra svolám poradu.“

Jakmile Dandalus opustil pokoj, Baldfried na chvíli ulehl. K večeru zašel do oblíbeného hostince: „U kruhu světů.“ Protože se během dne novinka roznesla téměř po celém Lianaru, měl ten večer hodně k vyprávění.

[Aiwendill]

Velmi pekne, len tak dalej...

Díl nemá chybu, v jakém horizontu bude pořádná bitka na hranicích v lianaru, nebo plánuješ spojenectví měst a anihilaci temnorozených?

[andoriel]

Po těhle příbězích se mi stýskalo...
Jsem moc ráda, že už pokračují

vynikající díl

Děkuju za komentáře.
Pokračování vypadá slibně, teď mi psaní celkem jde. V Ald 2 zbývá cca 6 dílů. Ale jak se znám, tak je možné, že zase něco upravím. Velká bitva na hranicích království tak nějak probíhá průběžně a účastní se jí všechna království Aldeneerinu. Jeden velký boj se však chystá, ale zatím mimo Aldeneerin, a pak nastane velké finále, už se sám na to těším až to budu tvořit.

Ok a kdy přibližně máme očekávat pokračování?

Nechci slibovat přesné termíny, ale tipuju to tak na začátek listopadu. Už mám asi 4,5 strany, ale díl bude asi o něco delší.