Povídky M&M - 54.část - Avalon, part 3

Mluvila jsem něco o čtvrtku, ale to uvidím, jak na tom budu... , zkusím další část sjet v ten čtvrtek...

jen abys misto dilu nesjela sebe

[Aiwendill]

v najlepšom prestať a dať tam hlášku: TO BE CONTINUED...

presne v duchu scenáristov Stargate...

pri takých veciach sa mi otvára nožík vo vrecku...

Aiwendill: no tak at se ti nezapíchne do určitých míst náhodou ...

a ano, chápu, že jsme zlé a já nevím jaké, když jsme to usekly v nejlepším - taky to u seriálů nesnáším ...ale tady vím, jak to dopadne, tak jsem vklidu

Je to dobré.
Dievčatá, ešte jedno takéto prerušenie deja a neprajte si ma niekde stretnúť osamote.



P.S.: Zdá sa mi, že som postrehol niekoľko chybiek.

Nevěděla jsem jak začít - asi poprvé, když něco někam píšu - ale - o tomhle ještě Mac neví - zřejmě díl bude později, nezaručuju čtvrtek, možná pondělí dalšího týdne. Doufám, že se nebudete moc zlobit, ale momentálně jsem v situaci, kde jsou povídky asi na pátém místě. Tímto vzniká i to, že na nějaký čas "zmrazím" svá témata a prozatím je veškerá má tvorba pozastavena. S Mac psát ale dál budu jen jsem chtěla sfouknout dvě věci naráz

[Aiwendill]

dneska zase jenom stručně krátce aktuálně )
další část povídky
hezké počtení

První setkání, part 2

"Gin?" koukl na ni nechápavě Will.
"Já...ne..." nedokázala ze sebe vypravit nic souvislého. V hlavě měla naprosto prázdno. Druhá žena už byla skoro u nich. Kapitánka myslela, že co nevidět omdlí. Cítila, jako by jí měla prasknout hlava, kolena se jí podlamovala a dělaly se jí mžitky před očima. Druhá černovláska došla až před ně a zkoumavě se na ně zadívala.
"Odveďte je do vězení!" přikázala.
"Ale, má paní," ozval se nesměle jeden z mužů okolo. "To jsou oběti!"
"Dneska těch dvacet už stačilo! Necháme je na dobu, kdy žádné neseženete! A teď proveďte!" Všechny naštvaně sjela naprosto nadřazeným pohledem. Muži vytáhli na nohy Ryanův tým a vedli je někam do pyramidy.

Těžké mraky zahalily oblohu, ze které pomalu začal padat jemný déšť. Drobné kapky zchladily zemi, stromy i trávu. Padaly tam, kam je to napadlo, nevynechaly jediné místečko. Jedna z kapek dopadla na bílé čelo ženy, která ležela na zemi. Hned jí následovala další a další... Trvalo nějakou dobu, než se hnědovlasá žena pohnula a lehce sebou trhnula. Pootevřela oči, a když zjistila, že leží v dešti a v blátě, tak se začala pomalu soukat do sedu. Stále na půl omámená se vyškrábala na nohy a zavrávorala. Udělala pár nejistých kroků, než zamířila směrem k bráně. V pravém rameni jí pulzovala neskutečná bolest, která měla za následek její bezvědomí. Pomalu došla k DHD a zadala adresu. Vyslala kód a prošla. Spíše proklopýtala. Připadala si, že jí bolest doslova ovládá. Nebyla schopná se na nic soustředit, přesto, když k ní v řídící místnosti přistoupil generál, tak se snažila stát rovně. Skoro hned ji však podepřel a vyslechl si její zmatené líčení událostí. Pak už jí zdravotníci pomohli na ošetřovnu. Ujal se jí doktor Beckett, který jako odborník přes neznámá zranění skoro plul na obláčku blaha. Jedno mu však nevyhovovalo a to bylo, že seržant odmítala celkovou anestezii. Nakonec jí to ošetřil jenom tím, že jí místo okolo umrtvil a pak pod záminkou, že jí píchne něco proti bolesti, jí píchl něco na spaní. Pak už si zavolal doktora Calahana a další odborníky a diskutoval s nimi nad zraněnou, kterou po ošetření dal do postele na pozorování. Myslel si že od ní bude mít klid, ale ta se vzbudila nezvykle brzo a dožadovala se někoho, komu řekne, co se stalo a co našla na planetě... Mimo jiné se dožadovala něčeho, co ji utěší. Za chvilku se na ni přišel podívat Mike. Ležela na posteli a všemožně se vrtěla.
"Nešij sebou, vytrháš si stehy," broukl a sedl si k ní. "Jak ti je?"
"Ono to lechtá," přiznala a přestala. "Je mi špatně. Mám pocit, jako by bylo všechno v mlze."
"Co se tam stalo?" zajímal se jemně.
"Přišli jsme prozkoumat vesnici, která..." dala se do vyprávění. Nevynechala kus s Wraithama a tím, že mají chráněné planety, pak přešla k Willovi a jeho zranění nakonec se dostala až k tomu jak utekla pronásledovatelům a zřejmě omdlela.
"Myslíš, že jsou ještě na té planetě?"
"Určitě ne, pokud ano, sebrali by mě. Nevím, jak daleko jsem utekla, nepamatuju si."
Mike si jenom odfoukl. "Půjdu to říct Brandsomovi, ty si odpočiň," pohladil ji po hlavě.
"Dobře," mírně si povzdechla. "Zlobíš se, že?"
"Proč?"
"Že jsem ji tam nechala..." skoro ji neslyšel, jak šeptala, ale znělo to spíše zklamaně, než vyčítavě.
"Ne, vůbec," broukl. "To není tvoje chyba."
Měl pocit, jako by jí to ani trochu nepotěšilo. "Přemýšlela jsem..."
"Ježiš. Ano?" pousmál se.
"Že bych doopravdy chtěla, abys zůstal mým manželem, ale je mi jasné, že tě nemůžu k sobě připoutat. Nemůžu ti zničit život," povzdechla si. "Protože ve tvém není dost místa pro mě... nemusíš za mnou chodit, nemusíš se starat, nechci abys tohle dělal protože musíš..."
"Nedělám to, protože musím! A nechápu, proč si pořád myslíš, že ano!" prskl a vstal.
"Chtěl si vědět, co chci, víš to. Chci, abys zůstal..." sledovala ho, jak soptil. "Ale ten pocit mám, protože prostě to tak vidím. Možná jsem jen vždycky žárlila na kapitána, pro kterou máš oči od první chvíle, co jsem tě poznala..."
Jenom si povzdechl."Znám Ginny dvanáct let! Dvanáct! Je to nejlepší přítelkyně a člověk, na kterého se můžu vždycky spolehnout i potom, co jsem jí provedl."
"A já to tak beru," přikývla. "Nebo se snažím... Miku, stále ji miluješ, ať tvrdíš, že ne. Je to na tobě vidět."
"Mám ji rád, ano. Miluju ji? Ne tím způsobem, co myslíš!"
"Ale mě taky nemiluješ," řekla až moc tvrdě, i když nechtěla. "Pokud je to jinak, neměla jsem jedinou možnost, kromě toho, kdys nebyl sám sebou, se přesvědčit. Vždy jsem měla pocit, že ti jde jen o sex." Zatím co ona se do něj bláznově zamilovala. Další hloupé zklamání v životě Olivie Reedové.
"Mám tě rád Liv," broukl. "Já...ehgrrrr," projel si rukou vlasy. "Tohle neumím."
"S mít rád se nějak dokážu smířit," mírně se pousmála, i když se přemáhala.
"Prostě...já nevím, jak to vysvětlit," hlesl.
Promnula si obličej a převalila se na bok. "Vždyť je to jedno... jen jsem tě prosila, ať pak za mnou přijdeš s konečným rozhodnutím. Můj názor znáš a rozhodně na něj neber ohledy.“
"Dobře..." dal jí pusu na čelo. Netušil, co má dělat, tak tam nejistě chvilku postával. "Půjdu říct, co víš, ano?" hlesl. Nevěděl, co jiného dělat. Na tohle potřeboval radu kapitánky, která tu nebyla.
"A přijdeš ještě někdy?"
"Utrčitě," usmál se. Liv se mírně usmála, ale vypadalo to spíš, že se už usmívá ze spánku.

Ginny seděla ve vězení v koutě s rukama kolem kolen a čelem položených na nich. Koukala si v podstatě do klína. V hlavě měla prázdno. Nemohla ani přemýšlet, ani být v šoku. Prostě nic. Matně vnímala, že tam s ní jsou ještě dvě osoby. Jedna seděla vedle ní a hladila ji konejšivě po zádech. Sama byla bezradná. Musela se zabavit. Pořádně se nadechla a koukla na Willa.
"Co noha?" starala se a přesunula se k ní, aby se podívala na ránu.
"Gin..." broukl Ryan, ale kapitánka mu skočila do řeči.
"Nechci o tom mluvit," pronesla trošku ostřeji, než měla v úmyslu. "Prostě...ne," šeptla.
"Ale..."
Chtěla mu odhrnout látku od kalhot, ale ruce se jí třásly. Jenom na to koukla a párkrát si je promnula a protřepala. George se koukl významným pohledem na kapitána. Ten si ji jen s tichým pohledem přitáhl k sobě, chytil ji za ruce a objal. Chvilku tak zůstala, ale pak se odtáhla.
"Ne teď, prosím," hlas se jí už třásl. "Doma, ale ne teď a ne tady," rychle si otřela oči. Kdyby ji držel ještě o chvilku déle, už by se dál nezvládla aspoň takhle přetvařovat. "Mike má teorii," změnila rychle téma. Radši se jim to řekne. Sama si toho všímala čím dál víc.
A bylo potřeba odvézt jejich pozornost.
"Co má Mike za teorii?" staral se kapián.
"PTSP," broukla a přesunula se zpátky k jeho noze.
"To je jako něco s měsíčními problémy?" nechápal.
"Posttraumatická stresová porucha," zabručela. George i Will zpozorněli. Tohle svým způsobem čekali, ale...Jenom pokrčila rameny a sklonila se k ráně. Jemně oddělala látku kalhot i tu, která ránu překrývala. Zase si však ránu zakryl a ji objal. Nechtěl, aby se mu v tom vrtala. Znova se od něho odtáhla a trošku zavrtěla hlavou. Nechtěla, aby ji zrovna teď někdo utěšoval.
"Potřebuješ to znova vyčistit," broukla a ani na jednoho z nich se nepodívala. "A převázat. A budeš potřebovat antibiotika a..." začala.
"A teď ani jedno nemáme," pousmál se. "Nech to tak, jak to je..." Prohrábla si vlasy rukama a znova se odsunula do kouta a opřela si hlavu o zeď. Koukala na strop. George se přisunul k Willovi.
"Myslíte, že to zvládne?" šeptl mu do ucha. Jen zavrtěl hlavou. Sám si nebyl jistý. George po ní střelil pohledem. "Ale zatím vypadá, že...to zvládá," zašeptal znova a sledoval kapitánku.
"Vypadá..." povzdechl si Will. "A to jen vypadá."
Po chodbě uslyšeli blížící se kroky. Dveře se otevřely a dovnitř vešel skoro polonahý muž. George si pomyslel něco o tom, že by si seržantka užila ten pohled, kdyby tu byla. Měl vypracované svaly a kolem pasu jen roušku. Na krku měl nějakou ozdobu.
"Ty!" ukázal na černovlásku. Ginny na něho vyděšeně koukala. Pak se rychle podívala na Willa. Najednou se nedokázala strachem ani pohnout.
"Co po ní chceš?" staral se Will a vstal. "Jsem její nadřízený a cokoliv chcete řešit, tak jedině se mnou!"
"Mám rozkaz ji dovézt! Vstaň a pojď!" zavrčel a na Ryana se ani nepodíval.
"Nikam nejde." Muž udělal dva dlouhé kroky, protože cela nebyla moc velká, a vytáhl kapitánku na nohy. Ta jenom vyděšeně vyjekla. To se už postavil i George s tím, že si ho s Ryanem podá.
"Vy dva sednout!" štěkl znova a ve zlomku vteřiny zpoza pasu vytáhl něco, co vypadalo jako malá kovová hůlka. Švihl tím a ta věc se najednou roztáhla do délky skoro jednoho metru. Udělal jeden krok k Georgovi a pleskl ho tím přes stehno. Tylor jenom vyjekl a svalil se na zem. Bylo to, jako by dostal kopanec od koně.
"NE!" vyjekla kapitánka vystrašeně. "Já...já půjdu! Jenom...nechte je být!" knikla. Seržant na ni ze země koukal. Vypadala jako vystrašeně štěně.
"To je jedno, na mě neberte ohledy," přecedil skrze zuby. "Není to nic, co bych nezvládl..."
Muž se ušklíbl a vytáhl ženu ze dveří a prudce přibouchl dveře. George se znova podíval na Willa a vstal.
"Bolí to jak kráva, pane, ale jsem připraven hledat cestu ven!"
"Co to bylo?" zajímal se kapitán a zkoumal stěny okolo.
"Co co bylo?"
"Co ta věc udělala?"
"Asi elektřina," zahučel.
"Každopádně to bolí... hodně.Will jenom přikývl. "Co budeme dělat šéfe?" pokračoval.
"Zatím čekat," hlesl. Podle výrazu v tváři s tím George nesouhlasil.

Kapitánku dovedli do nějaké velké haly. Byla vyložená zlatem a v rozích plály ohně. Muž, který tady Ginny dovedl, se vypařil. Zůstala tam sama. Ale jen do doby, než se z druhé blížil stín a za chvilku se vynořila postava ženy. Připadala si tu ztracená... skoro jako by nepřátelství cítila i ze stěn.
"Vyrostla jsi," ozvalo se od postavy.
"To se stává - po 22 letech!" odvětila. Divila se, že z ní vypadlo tohle - že z ní vlastně vůbec něco vypadlo.
"Pravda, to se stává, jeden by řekl, že se děti zaseknou v určitém věku a v něm zůstanou. Na jednu stranu by to bylo pěkné, ale na druhou... nevhodné." Ginny mlčela. Nevěděla, co dělat, co říkat. "Nic ti neudělám," řekla druhá žena. Tvář jí osvítil oheň. "Vypadáš jako já," broukla. "Až na ty oči. Ty máš po Jackovi." Kapitánka se na ni znova podívala. Měla pravdu. Stejné vlasy, postava, jen ty oči byly jiné.
"Kdo jsi?" šeptla. Tohle prostě nemohla být pravda.
"Kdo myslíš, že jsem?" pozvedla obočí. "Moc dobře víš, kdo jsem, jen si to nechceš přiznat,"
"To ne..." zavrtěla hlavou.
"Nev, js..."
"Neříkej mi tak!" štěkla.
"A jak ti mám říkat? Vaše veličenstvo?"
"Dalas mi další čtyři jména, vyber jiné," zavrčela. "Anebo mi neříkej nijak." Jenom se ušklíbla. "Charlotte se ti nelíbí, Demetria se nelíbí mně a říkat ti mým vlastním jménem mi přijde...zvláštní. Madison?" Kapitánka sotva postřehnutelně přikývla. Přešlápla.
"Jak?" hlesla. Pořád to nechápala. "Táta viděl..."
"Viděl jenom fotky a vrak auta," zavrčela žena před ní. Kapitánka se zamračila. S tátou se o tom kdysi bavili. Říkal, že vlastně ani neviděl její tělo. Že mu koroner tvrdil, že bylo moc ohořelé. Ale podle testů DNA to tehdy byla jeho žena a Ginnina máma. Jenže viděl jenom auto, nic víc. To jediné Ginny věděla.
"Neviděl nic víc," vypadalo to snad, že ji to i mrzí. "Ale je pozdě na to, abych se vrátila, stejně pozdě na to opustit toto místo." Ginny jenom zavrtěla hlavou a zavřela oči.
"Jsme se válce, Nev...Madison."
"My?!"
"Aztékové."
"Ale ty nejsi...ty nejsi ONI!" rozhodila rukama.
"Dvacet dva let, myslíš, že tě to nezmění?" Kapitánka si zajela rukama do vlasů a začala chodit tam a zpátky.
"S kým?"
"Mayové." Ginny se zamračila.
"Proto jsi tady? Protože jsi byla na Zemi jedna z nejlepších? Prý."
"Myslím si, že ano... taky je to ale dané tím, že jsem rozluštila jejich tajemství."
"Jaké?" vydechla.
Jenom se pousmála. "Nejsou to jen Mayové, ale i Wraithové... tedy Wraithy nepovažujeme za nebezpečí, potrestáni byli dost, přesto se bouří. Stále a znova i přes to, jaké následky to mělo v minulosti!"
"Aha," knikla. "Pomoz nám se odsud dostat."
"Pomoz mi najít Avalon!"
"Avalon?" zamrkala. "Co je Avalon?"
Vypadalo to, jako by ji žena neposlouchala, přesto dělala přesně to o čem věděla, že zabere. "Najdeš mi ho... najdeš jej v databázi a pak mi řekneš, kde jej hledat..." zarazila se, jako by se zamyslela. "Prý s vámi byla ještě jedna žena, kdo to je?"
"Nikdo další s námi nebyl," broukla Ginny. "Ale Avalon...nevím, jak bych ho měla najít."
"Byla s vámi ještě jedna žena, podle těch co vás zajali, ji postřelili, přesto jim utekla."
"Nemusí tě to zajímat," zavrčela a znova si prohrábla vlasy.
"Kdo to byl?!" křikla hodně hlasitě. Vypadalo to, jako by jí na tom záleželo.
"Nikdo."
"Chci vědět, kdo to je," zavrčela. "Musím to vědět! Taky mi řekneš, kdo z vás otevřel tajný vchod k Wraithské technologii!" Pak se otočila ke dveřím a vykřikla několik rozkazů. "Řekneš mi to, nebo ho nechám zabít..." Několik mužů do místnosti dovlekli kapitána Ryana.
Ginny vytřeštila oči a koukala na Willa.
"Takže?" starala se žena. Musela to vědět, měla k tomu své důvody. Pokud existoval byť jediný člověk, který dokázal číst jazyk Antiků a Aztéků i Mayů, pak to byl problém, pokud však existoval někdo, kdo uměl natolik dobře Wraitsky, aby dokázal proniknout jejich obraným systémem, který mu neublížil, pak se tu objevil další problém. Samozřejmě tu existovala reálná šance, že díky tomu najdou Avalon, ale....
"Já...ne," zavrtěla hlavou.
"Jak chceš, k vám domů se můžeš vrátit jen sama, jsou to přirozené ztráty..." ušklíbla se a kývla k mužům. Jeden bolestivě šlápl Williamu Ryanovi na zraněný kotník. Ten jenom vykřikl.
"NE!" vyjekla Ginny. Ucouvla ke stěně. Měla dojem, že skoro nemůže dýchat. Snažila se zase uklidnit a najít nějaký ten poslední zbyteček sebeovládání. Vzpomínala, co ji učil Mike. Jenže nemohla si vzpomenout ani na jednu jedinou věc, kterou jí řekl.
"Stačí mi, když mi odpovíš na otázku, slibuji, když mi řekneš, kdo to byl v obou případech, pak jej pustím, stejně tak tebe i toho druhého muže."
"Promiň," špitla směrem k Willovi. "Je to členka našeho týmu," hlesla.
"Chtěla jsem vědět jméno," řekla s klidem její matka a sedla si do jedné židle, která vypadala pohodlně a zřejmě i byla.
"Olivia Reedová," šeptla.
"A kdo otevřel ten vstup?!"
"Já nevím," hlesla.
Její matka si ji měřila pohledem a pak přejela k Williamovi. Vzala si jeho známky do ruky a přečetla si jméno.
"Pane Ryane," pronesla s mírným přízvukem, "kdo otevřel vstup do tajné místnosti na té planetě? Byl byste tak laskav a odpověděl mi? Nerada bych vám nechala useknout ruku. Věřím, že ve vaší profesi to znamená konec." Kapitánka jenom vyjekla. Jeho ruku ani nic jiného ne! Vyděšeně koukala na Willa.
"Ta samá, která byla jmenovaná," odpověděl kapitán. Mohl se bránit, ale proč? Liv tu nebyla a ta žena, která stála u něj, nevypadala, že by oplývala dostatkem trpělivosti.
"Děkuji," přikývla. "Myslím, že jste rozumný mladý muž. Plním sliby, které dávám, ale jelikož vám to tak dlouho trvalo, myslím si, že si zahrajeme hru. Madison, vy i ten třetí dostanete možnost se vrátit tam, odkud jste přišli..." ve vzduchu však viselo jedno velké ALE. Oba potichu poslouchali a čekali, co bude dál. "Ale má to háček. Kdyby mi Madison odpověděla hned, nemuselo k tomu dojít," ukázala opět na svoji dceru. "Madison jako jediná se může vrátit beztrestně, ale ty, kapitáne Ryane, a tvůj podřízený budete utíkat. Samozřejmě vám dáme náskok, ale ten, který bude chycen, bude obětován." Kapitánka jenom prudce zavrtěla hlavou a úplně zbledla. "Abych vám dala, za vaši informaci nějakou výhodu, Madison bude u brány a jakmile vás uvidí, zadá adresu a vy, pokud to stihnete, budete moc proběhnout na druhou stranu a nikdo vás nebude následovat.
"Dobře," broukl Will. "Ale nech si nás promluvit. V soukromí."
"Budete mít dost času doma," pousmála se. Vypadalo to, jako by to bylo jen na oko, jako by je doopravdy chtěla pustit, ale proč? Kvůli Avalonu? Vždyť kapitán Smithová neměla nejmenší ponětí, co to bylo, kde to má hledat...
"Prosím, půl minuty," broukl Ryan. "Bude to rychlé."
"Už tak pro vás dělám dost!" štěkla.
"Deset vteřin," zavrčel Will. "Nic víc nechci." Přesto se však nedočkal ničeho. Byl odveden pryč k Tylorovi a Ginny odvedli k bráně tak, jak si její matka přála. Ta mezitím v místnosti ze zlata, seděla v pohodlném křesle a sledovala protější stěnu. Přemýšlela. Pokud opravdu Ginny nasadila brouka do hlavy, pak by mohla najít Avalon a tím otevřít cestu k něčemu, co nikdo z Aztéků nemohl najít a mohlo jim to pomoci vyhrát válku! Ale pokud tu měli někoho, kdo ovládal wraithštinu, pak tu existovala možnost, že lidé s Wraithy uzavřou příměří... Tak Olivie Reedová? Bude se jí muset zbavit....

"Kde je kapitánka?" staral se George, když Ryana přivedli zpátky.
"Sejdeme se s ní před bránou... utíkal jsi někdy o život?"
"No utíkání to tehdy nebylo. Před bránou?" zamrkal.
"No, tak tentokrát si to zkusíš, když to nestihne k bráně v čas, zemřeš..."
"Dobře," hlesl. "Ještě že jsem běhal s Reedovou," uchechtl se.
"Tentokrát poběžíš se mnou," přiznal neochotně muž. "Nevím, jak dlouho dokážu běžet s tou nohou."
"No tak. Pomůžu vám, šéfe," pousmál se.
"Právě na to spoléhám, mám na srdci ještě pár věcí, které si chci s kapitánem vyřídit."
"Třeba?" zajímal se s malým úsměvem.
"Třeba to, kdo je ta ženská, o čem s ní mluvila a proč se zajímala o Reedovou..." nafoukl se.
"Já myslel, že to bude něco víc...intimního," broukl Tylor.
"Intimní to bude, jestli umřu... jdeme."
"Jasně, šéfe," plácl ho po rameni.

Zanedlouho je vyvedli ven před pyramidu. Za chvilku se oba rozeběhli směrem, kterým tušili bránu. Za chvilku za sebou slyšeli bojový pokřik. Cože je nutilo, aby ještě zrychlili. Brána byla ještě několik kilometrů od nich. Několikrát se schovali a několikrát se vraceli, hledali si zkratky. Zpoza stromů se ale pomalu objevovali válečníci. Cesta jim připadala jako nekonečná, ani jeden se neohlížel, protože to by mohla být jedna z posledních věcí, co by udělali. William začínal trošku zaostávat. Tak ho George popadl, a pokud by musel, klidně ho k bráně odnese. Už se objevili na dohled brány. Skoro úlevou padli. Kapitánka stála u brány. Jakmile je viděla a viděla, že jsou dostatečně blízko, začala zadávat adresu. Brána se otevřela.
"Nemáme vysílač!" křikla.
"Já mám," křikl George. Měl ho celou dobu ulitý v botě. Popravdě ho tam nosil skoro vždy. Rychle zadal kód. Kapitánka podepřela Willa, který už kulhal. Pak se všichni rozeběhli ještě na poslední chvíli k bráně. Proběhli domů.

vynikající díl

Ukecaný dosť , ale aj celkom dobrý.
Mohli ste to hodiť aj s predchádzajúcim a dnes sme už mohli čítať o čo vlastne jej matke ide.

tak další povídka ...bude další ukecaná, ale je to třeba , ale je dlouuuuhááá

Malé rozepře

"Jak je Willovi?" hlesla Ginny asi hodinu po tom, co se vrátili na Atlantis. Právě všichni prošli povinnou prohlídkou a ona seděla na jedné z postelí.
"Ta noha není tak hrozná. Ošetřil jsem mu to a poslal jsem ho si lehnout k sobě do pokoje," pousmál se Mike. "A tvoje výsledky taky vypadají v pořádku." Kapitánka se nervózně pousmála a rozhlédla se kolem. Byli sami. Párkrát se nadechla, ale neřekla nic.
"Ehm..." hlesla znova po chvilce. "Miku?"
"Hm?" vzhlédl od papíru, kde si něco zapisoval.
"PTSP říkáš?" knikla sotva slyšitelně.
"Ano, říkám," přikývl
"A...a co s tím?" hlesla.
"V tvém případě psychoterapie. Dám vědět Amy ještě dneska," pousmál se.
"Ne," zavrtěla hlavou. "Amy ne. Musíš to být ty," hlesla.
"Já to být nemůžu."
"Ale ano, můžeš. Viděla jsem tě v Darfuru. Vím, že máš jeden z těch kurzů, které tě k tomu opravňují. A...já...musí to být někdo, komu věřím. S kým dokážu mluvit. A to jsi ty," chrlila ze sebe.
„Já…momentálně nevím, jestli jsem na to ten pravý. Trochu mám problém se svým životem... nevím co s ním."
„Promiň, ale tos nevěděl nikdy,“ rýpla si. "Ale tak nic, budu v pohodě," mávla rukou. "Je to jenom...vlastně nic." Jen zavrtěl hlavou. "O mě se nestarej, zvládnu to sama," znova mávla rukou. Snažila se o úsměv. Zrovna když se rozhodla, že potřebuje jeho pomoc, tak ji odmítne.
"Ne, nezvládneš, a proto mi dej pár dní čas, abych vyřešil, co potřebuji."
"Fajn. Kdybys potřeboval, víš, kde mě najít," broukla.

Liv seděla na posteli a četla si, když uslyšela zaklepání. Počkala, až někdo vejde.
"Ahoj," broukl Mike ode dveří.
"Ahoj," broukla a dál pokračovala ve čtení.
"Jdu se podívat na to rameno," vešel dovnitř. "A...už jsem se rozhodl," polkl. Sedla si a vyhrnula rukáv. Čekala až ji zkontroluje rameno. Opatrně začal. Čekal, jestli něco řekne. Mlčela. Jenom sem tam sykla, když jí zranění zabolelo.
"Tak co ty?" pobídl ji. "Jaký je tvůj názor?"
"Můj názor jsme ti už řekla," pokrčila rameny. "Pokud jde o šetření, tak mě to stále bolí."
"Líbí se mi, když jsi paní Calahanová," hlesl sotva slyšitelně.
"Vážně?" koukla na něj překvapeně. "Proč?"
"Musím mít důvod?" Zase pokrčila rameny, jako by jí to bylo úplně jedno.
Jenom si povzdechl. "Vypadá to, že se ti to hojí."
"Za jak dlouho budu moct do služby?"
"Tak týden, možná dva," broukl.
"Dobře, děkuju, jak jsou na tom kapitáni? Slyšela jsem, že už se vrátili."
"Jsou v pořádku. Všichni tři."
"To je dobře... nějak se mi nelíbí, že jsem takhle zbaběle utekla."
"Nebyl to útěk jako takový."
Jenom se pousmála. "Jenom by mě zajímalo, proč se ti líbí, když jsem paní Calahanová?" rozhodla se vrátit k předchozímu tématu.
"Prostě se mi to líbí. Stejně jako ty."
"Dobře," pousmála se. To bylo vše. Připadalo mu, jako by to byl úplně někdo jiný. Dal jí pusu na tvář. Přitáhla si ho a políbila ho. Pokud je její manžel, tak by se měl odnaučit jí dávat pusu na tvář. Polibek jí opětoval víc než nadšeně.
"Vidíš, že to jde," řekla, když se od ní odtáhl. "Myslela jsem, že už to neumíš." Jenom se chlípně usmál a znova ji políbil a položil ji na postel. "Můžu s tou rukou?" starala se.
"A proč ne?" zarazil se. "Nechceš?"
"Jenom se starám, ty jsi doktor... a já chci," ušklíbla se. "Nejsem jeptiška." Znova se usmál a políbil ji.

Kapitán Ryan se jeden večer vydal za Ginny. Neukázala se od chvíle, kdy se vrátili. Měl otázky. Zaklepal a vešel. V pokoji svítila akorát lampička a dveře na balkon byly otevřené. V pokoji nikdo nebyl.
"Ginny?!" zavolal.
Nikdo se neozýval, tak vykoukl na balkon. Kapitánka seděla se zakloněnou hlavou o zeď. Vedle ní byla skoro vypitá láhev whisky.
"Tys pila?" vydechl. Jenom přikývla. "A jsi opilá!"
"Evidentně ne dost," hlesla hořce a otevřela oči. Znova se napila.
"Měla bys přestat!"
"Proč?" šeptla. Dala si za dnešní cíl dotáhnout celou láhev. Zbývaly tak tři hlty. Napila se. Teď už tak jeden a půl. Znova se koukla na láhev a dopila to celé.
Kapitán si povzdechl a sedl si k ní. Objal ji. "Na co se tě ptala?"
"Já...ani nevím," žbletla. "Proč lidi pijou? Stejně to nepomáhá."
"Protože když pijou na žal, neodhadnou míru... ale tohle sem teď nepleť, potřebuju vědět, o co šlo, proč chtěla jméno Reedové, co chtěla po tobě... musím to nahlásit."
"Napíšu hlášení...někdy," mávla rukou.
"Ne, dáš mi ho hned," vypadal, že jej opustil veškerý humor.
Jenom se rozhihňala. "Mám napsat hlášení? Teď?" chichotala se.
"Ne, řekneš mi, co se stalo!" zavrčel nebezpečně. Maličko se zamračila a vypadala, že se strašně soustředí. Pomalu se pustila do vyprávění. Sem tam jí skočil do řeči, ale jinak ji poslouchal.
"No a to jeee všechno," protáhla. "Nic víc. Prostě...tohle. Ani nechtěla vědět, co tady dělám. Víš? V jiné galaxii...prostě nic." rozhodila rukama.
"Protože to už není tvoje matka," řekl možná trošku až moc tvrdě. Pak ale řekl o něco jemněji. "Je to dvaadvacet let. Možná z ní ještě něco zbylo, ta část, která tě pustila, ale nejsem si jistý. Chce jen, abychom našli Avalon, i když nevím, o co jde."
Kapitánka mávla rukou. "Avalon, neavalon. Náhoda, kdyby se našel v naší dat-databázi."
"V naší nebude," zavrtěl hlavou. "Ale kdo říká, že musí být v naší? Po celé galaxii je tisíce antických záznamů, tisíce wraithských... podle mě nemá cenu hledat jen na Atlantis. A když říkám wraithské, tím myslím to, že se starala o to, kdo otevřel ten vchod, dokonce se o nich sama zmiňovala," zamyšleně umlkl.
"Moooc namáhavé na myšlení," broukla kapitánka. Will se na ni podíval a stoupl si.
"Pojď, vstávej," vytáhl ji na nohy. Úplně se zakymácela. "Jdeme od toho zábradlí." S námahou ji dovedl do pokoje, kde se znova rozchichotala.
"Je mi třicet dva a jsem poprvé úúúúplně opilá," hihňala se. Kapitán na ni koukal a přidržoval. Jenom protočil očima. Asi ji někam uklidí a pak půjde nahlásit, co zjistil.
"Víte, pane Ryane, budete se divit, ale já vím, proč jste ke mně jako studený čumák," hrála si se zapínáním jeho bundy.
"Ano?" ušklíbl se.
"Ááááno," přikývla pyšně. "Ale víte, pane Ryane, já nejsem jako ona. Jako vaše bývalo-současná pořád manželka. Ona chce tvoje peníze, a proto ten rozvod trvá už..." zamyslela se, "pět let. Ale, pane Ryane, já vám na vaše peníze kašlu. Mám svoje. A mám jich mooooc! A ty tvoje vůůůůbec nechcu jako ta tvoje žena."
Pan Ryan na ni pohlédl a naprosto veškeré rysy jeho tváře mu ztuhly. Jemně kapitánku vzal a položil ji na postel. "Vyspěte se z toho, kapitáne Smithová." Pak se otočil a pomalu odešel. Kapitánka chvilku sledovala točící se strop, než se odporoučela na záchod, kde zůstala celý zbytek noci. Nepamatovala si, že by jí někdy bylo takhle blbě. Později k ránu se šel ještě kapitán na ni podívat, když viděl, že se na záchod dostala, tak jí zase přemístil do postele a převlékl ji. K posteli ji dal kýbl, kdyby něco. Za tu dobu ale neřekla jediné slovo. V tichosti se stočila do klubíčka a přitáhla si peřinu k sobě. Po tvářích jí tekly slzy, ale snažila se to skrýt. Lehl si k ní a hladil ji, dokud se jí nepodařilo usnout.

Ráno se se zasténáním vzbudila. Netušila, kolik je hodin, ale na nočním stolku viděla krabici džusu a dva prášky. Will seděl vedle ní.
"Jak se cítíš?" broukl.
"Stydím se?" zašeptala sotva slyšitelně a ani se na něho nepodívala. Matně si pamatovala, co se dělo.
"Máš za co," řekl s klidem. "Vypij půlku džusu a vem si prášky. " Bez řečí ho poslechla a právě se chtěla propadnout kamkoliv daleko.

Bylo pozdě večer, když seržant Reedová zamířila ke generálu Brandsomovi. Nechtělo se jí, ale pán volal a ona musela poslechnout. Dokonce nechala i doktora Calahana vyspávat ve své posteli. Zaklepala na dveře jeho kanceláře. Když ji vyzval, aby vešla, tak poslechla. Cítila se tu mírně nevhodně.
"Je pozdě seržante, nechci vás zdržovat," začal generál.
Reedová kývla. "O co jde?"
"Myslím, že v časech, jako jsou tyhle, by se vám mohlo hodit tohle," podal jí obálku, která byla zalepená. "Věřím, že to oceníte, trvalo mi dlouho, než jsem to získal..."
Liv ji se zamračením vzala a chvilku váhala, jestli ji má otevřít.
"Bude vhodnější, abyste si to otevřela u sebe." naznačil, že má odejít. "Tohle, co se děje, nebude věčné, seržante. Doktor Calahan..." vypadal, že se rozmýšlí, co má říct, nakonec zavrtěl hlavou. "Ať se bude dít, co se bude dít, pevně věřím, že to co je v té obálce, vám pomůže přežít těžké časy s čistou hlavou."
Seržantka zaraženě zamrkala. "Pane," přikývla nakonec a odešla někam, kde měla soukromí. V tuhle dobu nikdo nehlídal jumpery, ani se tam nikdo nepotloukal, takže jako na ně padla první volba. Ještě nějakou dobu váhala, než obálku otevřela. Vyndala z ní několik sešitých papírů. Když je rozložila, vypadla jí do klína fotografie, na které seděli dva lidé. Jeden z nich byl pohledný muž s širokými rameny a nakrátko střiženými hnědými vlasy. Měl ostré rysy a působil přísně. Vedle něj seděla pohledná drobná pihatá žena s rudými vlasy, která se smála. Až na ty vlasy vypadala ona žena jako Olivie. Rychle se podívala na další dva papíry. Celé je nejméně dvakrát pročetla, než se opřela o stěnu jumperu a pohlédla opět na fotografii. Mírně vrávoravě vstala a vydala se k sobě do pokoje, kde onen kus papíru pověsila tak, aby na něj viděla. To bylo poprvé, co viděla své rodiče....


Olivie Reedová se vzbudila někdy kolem osmé ráno. Zamračeně se rozhlédla po svém pokoji, jako by čekala, že bude sama. Místo toho našla svého "manžela" stát u nástěnky, kterou musela sama přilepit na antickou zeď, jak si prohlíží fotky, a různé vzkazy, poznámky...
"Bré ráno," broukla.
"Dobré," pousmál se s pitím v ruce.
"Co tam sleduješ?" starala se a snažila se vyškrábat z postele. Bohužel se nadzvedla na zraněné ruce, což znamenalo, že spadla opět do peřin.
"Koukám," usmál se.
"Není tam nic zajímavého," rozesmála se a napodruhé vstala.
"To tu ale nebylo," broukl a ukázal na dvě fotky.
"Dostala jsem je včera," přiznala. "Od někoho, kdo je těžko sháněl."
"A kdo to je?"
"Moji rodiče, pravděpodobně."
"Aha..." hlesl.
"Nikdy jsem je neviděla ani o nich neslyšela, ale prý se podobám mámě."
"No trošku jo," usmál se.
Pousmála se. "Asi ano, to co poznám na fotografii a v zrcadle, tak asi mají pravdu, ti, co ji znali," ušklíbla se. "V chování jsem spíš po otci. Byl záletník, než se usadil.“
Mike se znova usmál."Kdy tě adoptovali?"
"V jednom roce," povzdechla si. "Nepamatuju si nic."
"A tvoje adoptivní rodina? Jací jsou?"
"Výborní, jsou hodní a milují mě. Táta, tedy pan Jones byl nejlepší přítel mého táty, takže..." naznačila, že ji vlastně adoptoval někdo, kdo věděl.
"Jo tak," usmál se.
"Jen... někdy si říkám, že bych alespoň jednou chtěla potkat mámu a tátu..."
"To ti věřím," přikývl zamyšleně.
"Ale jsou sny, které se nikdy nestanou," pokrčila rameny. "Vím o nich už dost."
"Víš aspoň něco, horší by bylo, kdybys nevěděla nic."
Jenom se pousmála a objala ho. "Někdy je lepší nevědět."
"Když myslíš."
"Vědění je moc, čím víc víš, tím líp, ale někdy je důležité přemýšlet jak s danou informací naložíš," pak jej chytla za tričko a donutila ho, aby se sklonil. Políbila ho.

Ginny si sedla na posteli. "Už jsi byl na snídani?" zajímala se a koukla na kapitána.
"Ne."
"Aha. Nechceš jít do sprchy? Se mnou?" pomalu se zvedla.
"Ne."
"Aha..." zamrkala překvapeně. "Zlobíš se?"
"Ano."
"Proč?"
"Jdi do té sprchy."
"Budeš tu, až se vrátím?"
"Ne."
"V tom případě nikam nejdu," založila si ruce. "Proč se zlobíš? Kvůli včerejšku?"
"Pravděpodobně," přiznal a nevypadal, že by s ní chtěl mluvit.
"Proč? Kvůli...tomu, že jsem se opila dvacetiletou whiskou skoro do němoty? Je mi to líto a fakt se za to stydím," hlesla.
"Ne, za to co jsi řekla, promiň, musím jít pracovat," vstal.
"A...a co jsem řekla?" zamračila se. "O tom hlášení? Napíšu ho třeba hned," hlesla.
"Měj se, uvidíme se večer."
"Wille!" stoupla si před dveře. "Co se děje?" chytla ho za ruku.
"Nic," vytrhl jí ruku. "Mám práci, to je vše!"
"No...dobře," zaraženě ho pustila a trošku ustoupila ze dveří. Jen kývl a odešel si po svém. Měl neskutečný vztek. Kapitánka nic nechápala.

Generál Bradsome svolal na poledne důležitou poradu.
"Chtěl jsem s vámi jenom projednat, co se stalo během minulého týdne," broukl generál a koukl na přítomné. “Pak samozřejmě i to, s čím přišel tým kapitána Ryana." Kapitánka Smithové se trošku zavrtěla. Mluvit o tom nechtěla.
"Podle zpráv, které mi podal kapitán Ryan, tak matka zde přítomné kapitánky Smithové žije..." To už se zmiňovaná snažila změnit v chameleona a dělat, že tam není. "Což, jak jsme vyrozuměl mělo za následek, že tým kapitána stále žije. To však není to podstatné, paní Smithová se zmiňovala o místě jménem Avalon."
"Víme, co to je?" broukl George.
"Podle legend na zemi to bylo místo, spíše ostrov, kde došli k poslednímu odpočinku Artuš a jeho žena. Samozřejmě je to i místo, kam Josef z Arimatie odvezl svatý grál."
"Chm," odfrkl si Tylor.
"Podle Antiků... nevíme nic. Přesto, pokud se budeme pouštět do pátrání, chci, abyste to udělali v tajnosti."
"Proč?" zajímal se Ryan.
"Drahý kapitáne," povzdechl si generál, všem to připadalo, jako by mluvil k dítěti. "To, že vás Aztékové pustili jen s informací, že chtějí, abyste našli Avalon je poněkud divné, nezdá se vám? A co chtěla vědět na oplátku? Kdo byl člen týmu, který utekl a kdo otevřel wraithskou tajnou místnost? Nezdá se vám to alespoň trošičku divné?"
"Momentálně se mi zdají jiné věci divné."
"A jaké?" staral se. "Myslím, že se s námi o ně můžete podělit."
"Je to soukromého charakteru, pane."
"V tom případě se prosím věnujte tématu, které vám nepřijde divné, minimálně nám, kteří jsme myšlenkami zde, tak nám takové přijde. Kapitáne Smithová, máte k tomu něco?"
"Co? Ne," odpověděla rychle dotazovaná. Vypadala jako školačka, kterou přistihli při piškvorkách místo, aby si psala zápis.
"Výborně, je tu alespoň někdo v místnosti, komu to přijde divné?!" prskl. V rohu místnosti se nejistě přihlásila Reedová.
"Výborně, Calahanová, ještě někdo?!" George odvážně zvedl ruku. Následovalo pár dalších. "Výborně, konečně se k něčemu dostáváme, jakmile vyřešíme tohle, tak se přesuneme k tomu..." střelil pohledem po Olivii, "jak to, že ksakru, seržante, umíte wraithsky a přitom jste tvrdila, že žádné informace už nemáte!" Liv jenom stydlivě sklopila hlavu dolů.

Kapitánka Smithová večer nervózně přecházela po pokoji. Ryan slíbil, že se staví, ale bylo deset pryč a on nikde. Dá mu ještě dvě minuty a pak jde za ním ona. Koukla na hodiny. Nechápala, proč se k ní tak choval. Musela říct opravdu něco špatného. Vydala se do jeho pokoje, ale tam nebyl. Povzdechla si a opřela se o zeď. Přemýšlela, kde by mohl být. Byl čtvrtek, kde jinde by mohl být, než na kartách? Vydala se do jedné z opuštěných částí města. Už z dálky slyšela smích a cítila doutníkový kouř. Jo, byla tu správně. Když došla po čuchu do místnosti, viděla plný stůl, kde byl tým majora Lorna a kapitána Ryana. Tentokrát byl přizván i doktor Calahan.
"Ahoj," broukla ode dveří. "Potřebovala bych na chvilku mluvit s kapitánem."
"A nechcete se posadit?" pobídl ji Lincoln. "Výtěžek bude věnován paní Calahanové na kočárek..."
"Dneska ne," odvětila a ani se neusmála. "Potřebuju jenom mluvit s kapitánem."
"Omluvte mě na chvíli," broukl ten, jehož si žádala. "Budu hned zpět."
Vyšli ze dveří a prošli vedle do nějaké laboratoře, která se dala zavřít.

"Bože, chci to slyšet," zakvílel George.
"Tylore, pokud si chceš zaposlouchat, tak se stačí zvednout a přiložit ucho na stěnu," poradil mu major Lorne.
Poručík jenom přešlápl. "Půjde to slyšet i tak," broukl Lincoln. "Tak šššt."

"Proč se mnou nemluvíš?" hlesla kapitánka se založenýma rukama. "Jestli mě chceš potrestat za včerejší noc, tak kocovina to udělala. Už se snažit nemusíš," zamračila se.
"Jde o to," zabručel, "že nemám rád, když mi někdo leze do mého soukromí. Soukromí, které bych ti řekl. Ano, přísahám, že ano, ale jsou věci, které chtějí čas. Proto!"
"O čem to mluvíš?" zamračila se.
"Pokud sis o mě musela zjistit vše, předtím, než si se mnou vlezla do postele, prosím," zaprskal. "Stačilo se zeptat. Nemyslím si, že by tě nějak musel zajímat fakt, že mám ženu, se kterou se rozvádím. Rozvádím se s ní a brzo to už skončí!" zavrčel až moc nebezpečně. "No a co?!" už křičel. "To tvoje, nejsem jako ona a nechci tvé peníze..." projel si rukama vlasy, "bože, jsi jako ona... jen to nevíš."
"Eh...ou...jo, tohle," hlesla a rozpačitě se podrbala na hlavě. "Já...Wille," šeptla. "Promiň, ale když..." najednou nevěděla, co říct. "Proč jsem jako ona?"
"To tě nemusí zajímat, chtěla jsi vědět proč, víš to, pokud dovolíš, půjdu dohrát karty."
"Ne!" stoupla si mu zase přede dveře. "Nemyslíš si, že mám právo vědět, že si pořád ženatý?" zavrčela. "Já ti řekla něco, o čem ví tolik lidí, že se to dá spočítat na prstech jedné ruky! A ty?! Nevím o tobě nic! NIC! Choval si se ke mně mnohem vstřícněji a líp, když jsme spolu jenom spali! A pro tvou informaci, drahý kapitáne Ryane, tohle bylo ve tvé osobní složce, ke které má přístup každý, kdo pracuje v programu a kdo si o to požádá! A za druhé: ano, chci vědět, s kým mám tu čest. Udělala jsem to i u Mika i u Stevena. A za třetí: nemyslím si, že po pěti letech tahání se o majetek něco rychle skončí. A ty bys mi to nikdy neřekl," poslední větu šeptla. "Stejně jako všechno ostatní, protože buď si na mě naštvaný, nebo spolu zrovna spíme, ale nikdy se mnou doopravdy nemluvíš, Wille. Nikdy nepřijdeš jenom tak večer se zeptat a nebo mi říct, jak bylo v práci nebo cos měl třeba i na pitomý oběd. Vždycky mluvíš o tom, jakou má Tylor ránu, co udělala Reedová a nikdy, nikdy nejde o mě. O nás." Tohle všechno vychrlila skoro na jediný nádech.
"V tom případě bychom měli přestat úplně, nemyslíš?"
Jenom se na něho podívala."Pokud to chceš," pokrčila rameny. "Už jednou jsi s tím přišel, podruhé už mě to tolik nepřekvapí. Ale jestli to chceš skončit, Wille, odejdu. Ne odsud, z téhle místnosti. Ale z Atlantis a z letectva, protože pak mě tady už nic nebude držet."
"Rozhodni se sama. Mně je to jedno, jak tohle dopadne," pokrčil rameny. "Ale vyslechni ty mě. Něco, co se v papírech nedozvíš. S ženou, kterou se už pět let rozvádím, jsem žil deset let. Třikrát potratila, nakonec to dopadlo takhle. Chce moje peníze, možná ano, možná ne. Mně je to upřímně jedno. Jen jsem opatrný. Deset let jsem někomu říkal, jak se mám, co sem měl na oběd a pak jsem o všechno přišel. Ano, stále ji miluju, ale tebe miluju víc. Deset let nemůžu jen tak zahodit a dělat, jako by neexistovaly, stejně jako dalších pět. Nemůžu se změnit přes noc. Možná jsem až přehnaně opatrný, ale i teď se mi to vyplatilo. Neměla si jediné právo o mně zjišťovat cokoliv, ať ze spisů nebo ne. A tohle bych ti řekl, dřív, nebo později, ale řekl. Minimálně v době, kdy bych věděl, že tě kvůli tomu neztratím. Tohle je věc, kterou máš právo vědět, a to já respektuju, ale nemáš právo na to, ji srovnávat se sebou. Nic o tom nevíš a ve spisu nejsou důvody, ani co bylo, jen holá fakta." Pak ji jemně odsunul. "Je to na tobě, je mi vážně jedno, jak to dopadne. Ať se rozhodneš zůstat, nebo odejít, bude to jen tvé rozhodnutí." Pak se vrátil pro své peníze a odešel. Kapitánka se opřela o stěnu místnosti a zavřela oči. Je mu to jedno. Uchechtla se. Nechápala, jak mu může být vztah jedno. Sedla si na zem a složila si hlavu do dlaní.

"Ehm..." podrbal se George rozpačitě na hlavě a koukl po přítomných.
"Kapitán," začala Liv a pak zmlkla, jako by se rozhodovala, co řekne, nakonec se nadechla: "Stejně jako my všichni vzal místo v téhle expedici z jednoho jednoduchého důvodu..."
"A to?" ozval se Mike.
"Doufal, že tu umře," dodal Lincoln.
"Já třeba nedoufám, že tu umřu," zabručel doktor. "A taky to není důvod, proč bych tu byl," nafoukl se.
"To bylo ještě předtím, doktore, než jste přišel. Většina původních obyvatel, tedy to, co z nich zbylo, tu není kvůli kariérnímu postupu nebo penězům," přidal se do toho Lorne. Tohle zarazilo snad všechny. Major byl považován za blázna, který tohle místo vzal jen pro možnost se blýsknout a všem zlepšit život. "Všichni jsme tenkrát věděli, do čeho jdeme. To, že ještě žijeme je jen důkaz toho, že možná život na nás lpí více, než my na něm."
"No a nebylo by rychlejší se zastřelit sami? Když jste tady byli původně proto, že jste nechtěli žít?" zabručel. "Jste banda cvoků," zavrtěl hlavou a vstal.
"Blbě jsme to formulovali," řekla paní Calahanová, "každý je tu pro to, že před něčím utíká, něco hledá. Někdo chce umřít, někdo chce jen utéct od problémů." Pak na něj s naprosto vážným obličejem pohlédla. "Zkoušel jsi někdy zmáčknout kohoutek, když sis mířil na hlavu?"
"Já mám život rád, prokrista pána jána!" vyjekl.
"A proto skáčete ze skal, doktore?" uchechtl se George.
"Ano, přesně proto! A proto, že při každém úspěšném seskoku moje ego vrnělo blahem, že jsem borec a vyzrál nad přírodou! Ale tohle je něco jiného. U adrenalinových sportů není účel se zabít nebo utéct. Je to o tom pocitu volnosti, svobody, nadvlády. Proto to děláme."
"Tak tady máte nový pohled na život: kupa lidí, co utíká, schovává se, nebo je někdo odsunul, protože byli až moc dobří. Najdete tu tisíc důvod proč tu někdo je. Ano, je tu dost lidí kvůli příležitosti, možnostem... nebo to tvrdí. Vy jste doktor, výborný doktor. Jste tu, abyste nás šílence dával do kupy a přiučil se něco nového. Je to pro vás nový druh adrenalinu. Berte to tu jako výzvu." Major Lorne upil piva. "Hold někdo je tu pro to, že se jen nechtěl vrátit na Zemi, kde jej nečekalo nic dobrého. Abych se ještě více opravil. Chcete tu zemřít... ale stářím."
Mike zavrtěl hlavou."To si pište, že jsem sakra dobrý doktor," nafoukl se. "Uvidíme se doma, paní Calahanová," houkl směrem k ženě a vydal se pryč.
"No a právě jste mi zařídili tichou domácnost, díky," ozvalo se ještě za ním. To ho donutilo se usmát. Vydal se chodbami pryč, než se dostal k pokoji kapitánky. Zaklepal. Otevřela mu po chvilce s trochu zarudlýma očima."Potřebuju s tebou mluvit," broukl.
"Já potřebuju mluvit s tebou," trošku se pousmála a pustila ho dovnitř.
"Tak si promluvíme oba," pousmál se. "Co se děje?"
"Ty první," pobídla ho.
"Ne, ty. Ale víš, že tu jsi s bandou cvoků?"
"Jo, právě jsem to zjistila," povzdechla si a koukala na něho. "Proč to mezi námi nevyšlo?"
"Protože chceš všechno nebo nic a jak říkáš, ne není odpověď."
"Kdybych trošku slevila, mohlo to vyjít. Mohli jsme spolu trávit adrenalinové víkendy, měsíce v zapadlé poušti někde v Africe mezi cholerou a malárií a mohlo to fungovat."
"Jsi tvrdohlavá, v tom to vězí. My oba. Tvrdohlaví, neústupní a ambiciozní, Gin. A proto jsi tam, kde jsi, proto jsi tohohle dosáhla."
"Dosáhla čeho?" rozhodila rukama. "Dosáhla toho, že jsem v jiné galaxii s mojí dvacet dva let údajně mrtvou matkou? Že jsem ve starém antickém městě, které by se dalo přirovnat k dobře fungujícímu bordelu? A že se nemůžu vrátit na Zem, protože tam pořád někde pobíhá ten Ryanův magor?" ušklíbla se. "Wow. Tak to je výhra," pokývala hlavou.
"No to si užij, máš, co jsi chtěla."
"Já tohle nikdy nechtěla," broukla. "Chtěla jsem pár dětí pobíhajících na zahradě, psa, koně, asi bazén. Problém je, že nemám s kým," pokrčila rameny.
"To je špatné," přikývl. "Jsi taková, jak jsem říkal, tohle by ti nikdy nestačilo, chtěla bys víc."
"Znáš mě líp, než kdokoliv jiný, doktore. A funguje to i opačně," maličko se pousmála. "Chtěla bych, aby to bylo tak i s někým jiným.
"Jenže na to si musíš počkat. Nejde to jen tak ze dne na den. Kolik let jsme na tom pracovali, nemůžeš mít všechno hned teď."
"Dvanáct. Celou dobu, co se známe. Ale byli jsme mladší," pousmála se. "Bože, najednou se cítím fakt stará," uchechtla se. "Říkal, že mu je jedno, jestli s ním nechci být, Miku," hlesla.
"Slyšeli jsme to všichni, Gin."
"Skvěle," povzdechla si. "Co mám dělat?"
"Upřímně? Je hodně naštvaný, ale po tom, co jsem slyšel, se nemůžu zbavit dojmu, že pokud budeš chtít jít, tak ti nebude bránit."
"Ale já nechci!" vyjekla. "A proto musím vědět, co mám dělat!"
"Zůstaň, slev z nároků a zkus to nějak vyžehlit."
"Zase se mám omlouvat já?" hlesla. "Omlouvám se vždycky jenom, aby byl klid."
"Možná by ses jednou měla zkusit omluvit, protože to myslíš vážně a ne jen proto, aby byl klid," pousmál se. "Spousta lidí to pozná, jak to je."
"Ano, zjistila jsem si o něm informace, ale to o všech. Je to...bylo to pro moji bezpečnost. Pro bezpečnost mojí a tátové společnosti. Musím vědět, s kým mám tu čest. Proč jsem mohla zjisti Willa, ale o Hydovi jsem nezjistila ani slovo?
Mike si povzdechl, "možná to je ten problém,“ reagoval na první část. Hyda si nevšímal. „Přišla jsi o možnost ho poznat, někdy je lepší se spálit, než si zjišťovat o každém něco. To, co zjistíš v papírech, ti nikdy nedá pohled na to, jaký je to člověk. Nediv se, tohle jednoho naštve. Prvně si o něm zjistíš všechno a pak si hraješ, jak je dokonalý. Kdyby neprošel tvým výběrovým řízením, tak si ho ani nevšimneš a možná tak odkopneš něco, s čím bys měla vše. Za tohle si můžeš sama."
"Tak to ale není," nafoukl se. "První jsme spolu spali a ani když to začlo být jinačí, tak jsem neměla jeho složku. Nechala jsem si ji poslat dva týdny zpátky. Vždycky to tak bylo. Proč chtít informace o někom, s kým bych si jenom občas užila?"
"A? To na tom něco mění?" pozvedl obočí. "Někdy vědění je jen na škodu. Gin, jsem tu chvíli, ale Ryan je stejný jako každý druhý tady. Neřekne ti víc, než považuje za vhodné."
"Jo," hlesla. "Říkal jsi, že tu jsou samí magoři?" uchechtla se.
"Ano jsou. A ty jsi jeden z nich."
"Ale já to mám oficiálně potvrzené od váženého doktora Calahana," maličko se pousmála.
Jenom se ušklíbl. "Ne, mám to z pozorování." Trošku se jenom pousmála."Udělej to, co považuješ za správné. Pokud chceš zůstat, zůstaň."
"Utíkej už za paní Calahanovou," broukla.
"Ale já taky něco chtěl," připomněl se.
"No tak se mi svěř."
"Všichni jsou magoři!"
"To je všechno?" rozesmála se.
"Ano!" nafoukl se. "Dokonce i má žena, ta tomu tu kraluje! Je magor mezi magory!" Jenom se smála. Jo, tohle byl prostě kočičinec. Pak se sbalil, ještě nejmíň jednou prohlásil, že všichni jsou šílení magoři a pak odkráčel.

Ginny se natáhla pro tablet a zadala Willovu adresu.
"Jestli ti je jedno, jestli spolu budeme, něco je špatně. Potřebujeme si opravdu promluvit, aniž bys zase utekl. Dobrou noc. Kapt. Smithová." Vzkaz poslala a tablet odložila.
Asi do hodiny se stavil s tím, že ať řekne, co chce.
"Co ke mně cítíš?" zeptala se.
"To co jsem říkal předtím, miluju tě."
"Tak proč se ke mně tak nechováš?" povzdechla si. "Já nejsem kudlanka," zabručela nevrle.
"Protože pokaždé, když už chci, stane se něco, co mě donutí se stáhnout. Nejsi kudlanka, ale já taky nejsem někdo, kdo po deseti letech vztahu můžu volně přejít na jiný, jako by se nic nestalo a to nepočítám těch pět let, které se rozvádím."
"Stáhnout se? Je to mnou?" hlesla.
"Je to tím, že jsem až moc opatrný," pokrčil rameny.
"Ale to já taky, ale ne tak."
"Ale je to i částečně tebou," přiznal.
"Proč?" broukla. "Musím to vědět, abych s tím mohla něco dělat."
"Vím, že jsem takový, jaký jsem, ale neumím být jiný, zatím ne. Nepomáháš mi tím, že si o mě zjišťuješ všechno. Chci, abys byla součástí mého života, ale tím, že se tam vecpeš bez pozvání, tomu nepomůžeš. Nemůžu ti dát hned vše co chceš."
"Chtěla jsem prostě jenom zjistit, proč se chováš takhle," hlesla. "Nic víc."
"A? Neopravňuje tě to k tomu co jsi udělala."
"Podívala jsem se jenom do veřejně přístupných záznamů."
"A?"
"Tím pádem jsem neudělala nic nezákonného. Jenom jsem si prostě prohlídla veřejně přístupnou složku. Je mi to líto, ano?"
"Ne, není ti to líto a upřímně, je mi to jedno. Dosáhla jsi, čeho chtěla a ano, jsem naštvaný a ještě nějakou dobu budu. Proč si taky něco nezjistíš o Hydovi? Nemusíš se mě pořád vyptávat, hm?!"
"Nezjistím, protože…nikde nic není," přiznala neochotně. „Jsi na mě pořád naštvaný.“
"Ano a dlouho budu," pokrčil rameny.
"Jako vždycky," povzdechla si.
"Nehraj si prosím na ublíženou, ty bys sama zuřila, kdybych si o tobě něco začal zjišťovat, ale teď se budeš bránit a začneš jančit, že to není pravda, ať si vše zjistím..." ušklíbl se.
Úšklebek mu vrátila."Posluž si. Ale není co zjišťovat. Víš v podstatě všechno. Jako jeden z mála."
"Tohle jsme si vyjasnili, co ještě chceš?"
"Aby ses...vždyť je to fuk," mávla nakonec rukou a koukala do země. "Ale není to fér. Víš o mně všechno a já o tobě nic. Když se přestaneš zlobit, víš, kde mě najít. A pokud nepřestaneš, dej mi vědět, abych se když tak mohla pohnout dál," broukla.
"Dělej si, co chceš, jsi dospělá, informace si umíš sehnat bravurně," rýpl si. "Já tě nenutil mi všechno říkat, to si pamatuj. Jen prostě nemám ve zvyku o sobě všechno vyžvanit."
"Ne, nenutil, ale já považovala za důležité, abys to věděl. Abys věděl o mé minulosti," přikývla.
"A já ti řeknu o mé, až budu připraven ti o ní říct. Do té doby buď si najde někoho jiného, nebo počkáš."
Nervózně přešlápla."Já bych ráda počkala," broukla. Ve vzduchu však viselo ALE.
"Pak si najdi někoho jiného, pokud ti to nevyhovuje," řekl až moc klidně.
"Chceš se rozejít?" špitla. "A je mi to jedno není odpověď."
"Bohužel mě to doopravdy je jedno. Jeden vztah mi krachl, krachne - li druhý, život půjde dál."
"Pokud ti to je jedno, Wille, tak ke mně necítíš vůbec nic," řekla potichu. "Protože kdyby ano, jedno by ti to nikdy nebylo." V duchu si pomyslela, že tohle pochopil už i Mike Pařez Calahan.
"Ne, miluju tě, ale taky nemůžu chodit s někým, kdo žije minulostí, protože Mike udělal tohle a udělal támto. Mike... já žiju jen ve dvou. To si zapamatuj a rozhodni se, jak chceš."
"O Mikovi nepadla jediné slovo," zavrčela. "Toho teď do toho nepleť. Nemá s tím nic společného! Taky nechci mít tvoji manželku mezi náma, a přesto tady je."
"Nebyla tu, dokud si ji do toho nezačala plést!" křikl po ní. "Jasné?! O Mikovi padá slovo jindy než teď. To stačí. Víš co? Je tu mezi námi, protože jsi ho sem dotáhla ty! Mám toho už plné zuby. Samé, musíme si vyříkat a nemusíme. Mám plné zuby tohodle debilního města, tohoto života, lidí všeho! Všichni mi lezete na nervy, i ty, dokonce i ty."
"Jaké překvapení," ušklíbla se na poslední větu. "A ano, je tady tím, že se chováš tak, jak se chováš."
Chvíli na ni zíral a pak se otočil, "choval bych se tak, i kdyby tu nebyla. A teď pokud dovolíš, jdu zase utéct k sobě a vezmu si dlouhou dovolenou."
"Tak dobrou noc," hlesla.
"Dobrou noc a nezapomeň mi příště připomenout, že jsem opět utekl," ušklíbl se a pak odešel k sobě, kde se zbarikádoval na celý týden.

Doktor Calahan došel do pokoje za svojí ženuškou. Ta si něco čmárala na papír a nevypadala, že vy jej vnímala, když přišel.
"Už jste skončili?" staral se a objal ji.
"Ano, nikomu se pak po výstupu těch dvou nechtělo hrát, ta jsme to zabalili," přiznala a spokojeně zavřela oči. "Počkej, něco ti zahraju, tohle mě napadlo." Vstala a odněkud vytáhla housle. "Poslouchej..."
Sedl si a usmál se. Zaposlouchal se. Znělo to, zvláštně. Rozhodně nic takového nikdy neslyšel. Chvílemi si připadal naprosto sklíčeně, ale po chvíli zase měl pocit, že má radost, jako by jej dokázala ona hudba chytnout a ukázat mu celou škálu nálad. Přesně tohle potřeboval. Trvalo dlouhou chvíli, než to skončilo, přesto mu to připadalo jako chvíle. Když pohlédl na Olivii, tak jen viděl, jak na něj dychtivě kouká a čeká, co řekne.
"Úžasné," zavrněl.
Odložila nástroj a skočila mu do náruč. "Mám radost, že se ti to líbí!"
"Je to dokonalé."
"Myslela jsem na tebe a najednou jsem tu melodii slyšela."
"Hmmm, jsem poctěn."
Dostal pořádnou pusu. "Půjdeme se najíst?"
"Je jedenáct pryč," uchechtl se. "Ale pokud chceš." Taky že chtěla a tak se doktor vydal se svou ženou na pozdní večeři, kde toho sice moc neuloupili, ale snažili se. Připadal si jako dítě, když se potichu kradl do jídelny pro kousek koláče. Samozřejmě tam mohli nakráčet a ten kus si vzít jenže... to by nebyla ta zábava, kterou do toho Liv zamíchala. Popravdě několik dalších dní se spíš držel s paní Calahanovou, pokud nebyl na ošetřovně.

Jednu večeři se k nim blížila kapitán Smithová.
"Můžu?" broukla a sedla si.
"Jasně," přikývli oba a spokojeně se ládovali vším možným.
"Jak se má náš jediný manželský pár na Atlantis?"
"Docela spokojeně," odpověděla Reedová, "pokud mi něco tady doktor netají,"
"Jo, no...ono to s tím manželstvím tak žhavé nebude," odkašlala si.
"Prosím?" koukla na ni překvapeně stejně jako Mike.
Podala jim každému papíry. "Je mi to líto, lidi," pokrčila rameny.
Liv se do toho začetla, a když papíry stranou odložila, tak... nereagovala nijak. Prostě vzala vidličku a pokračovala v jídle. Co však nedokázala zakrýt, bylo to, že se jí třásla ruka.
"Ehm...my dva, kapitáne, bychom si měli promluvit," zavrčel Mike.
"Já to nevymyslela," pokrčila rameny Ginny. "Prostě to tak je."
"Konečně budete spokojená, že?" zasyčela Reedová.
"Já? Proč?" zamrkala Ginny. "Nemám důvod."
Vstala a z vesty si sundala jméno: "Calahanová", které ji nechali vyrobit. "Možná byste si to ráda připevnila sama," hodila to po ní. "Myslím, že máte jedinečnou možnost." Posbírala papíry, které jí kapitán dala. "Pokud mě omluvíte... musím... vypadnout..."
"Jste paranoidní," zavrčela.
Liv se k ní naklonila. "Máte pravdu, jsem paranoidní. Ale vy byste měla být taky..."
Ginny se jenom ušklíbla. "Vyhrožujete mi?"
"Ne, to bych si nedovolila, jsem přece seržant Reedová," na jméno dala velký důraz. "A nebo počkejte, nejsem... jsem Vivien Johnesová a té byste se měla bát více než Reedové."
"Nemůžu za to, že to není právoplatné." V jednu chvíli ale měla doopravdy kapitán strach, že Liv jí doopravdy bodne vidličku do ruky. Pak ale jako by se druhá žena probrala z transu a opět vidličku položila. Otočila se na doktora. "Omlouvám se, doktore, za nepříjemnosti, které nastali. Mám vám sbalit, nebo si pro věci přijdete?"
"Ti přeskočilo? Co blbneš?" vytřeštil oči.
"Omluvte mě... nějak mě přešla chuť k jídlu," hlesla a vypadala mnohem bledší než normálně.

"Proč si to sakra udělala?!" zavrčel Mike.
"Udělala co? Ukázala pravdu?"
"A žádal tě o to někdo?" prskl.
"Ne, nudila jsem se," pokrčila rameny.
"Mohla ses nudit někde jinde!" zněl už zoufaleji.
"Tak se vemte znova. Krom toho, ve svatebních slibech je přesně jedna část, která to říká."
"Oh, jasně, vezměte se znova, však ono je to jedno. Zapomněla jsi ale na jednu důležitou část!" štěkl. "Abych se znova oženil, potřebuju k tomu nevěstu!"
"No tak běž za ní."Jenom se ušklíbl a dál pokračoval ve večeři. "Přišlo by se na to."
"Kolikrát se berou opilí lidé a je to právoplatné," pokrčil rameny. "Mě ale zajímá, proč jsi to udělala?"
"My se vzali a za osm hodin to bylo anulované, protože jsme vystřízlivěli. Vím. A proč jsem to udělala? Nevím. Přišlo by se na to."
"Na co? Na to, že jsem si ji vzal a ona mě pod vlivem mimozemské technologie, která mě nutila dělat to, co jsem chtěl? Která mě nutila chovat se bez přetvářky? Chci jen vědět proč, ne že nevíš. Udělala jsi to z nějakého důvodu!"
"Já vážně nevím."
Promnul si obličej. "Děkuju, vážně děkuju," povzdechl si.
"Požádej ji znova a udělej to pořádně."
"Víš moc dobře, že ji nepožádám..."
"Možná bys měl. " Neodpověděl a pokračoval dál v jídle. Pořád si znovu četl ony papíry, které před chvílí dostal.
Ginny dojedla."Dobrou noc," zvedla se.
"Jak pro koho..." hlesl. "Vážně děkuji za to, co jsi udělala. Hlavně, že jsi s tím přišla až ve chvíli, kdy jsem si to všechno ujasnil."
"Nic se nezměnilo. Nebo ano, pokud nejste manželé?" Jen zakroutil hlavou a vstal. Měl by najít Liv. "Dobrou, doktore," pousmála se.

Naštvaně odkráčel hledat bývalou paní Calahanovou.
"Liv," zaklepal u ní v pokoji.
"CO je?" otevřela mu. Vypadala strašně. Zatlačil ji dovnitř. Poslušně si sedla a čekala, co řekne.
"Pro mě se tím nic nemění," broukl.
"Pro mě se změnilo hodně," hlesla.
Mike polkl. "Jak to?" hlesl.
"Já..." povzdechla si. "Bude to znít hloupě a dětinsky, ale najednou se splnilo vše, co jsem kdy v životě mohla mít a ani jsem v to nedoufala. Měla jsem manžela, který se mnou chtěl být, domov...a pak jsem během jedné minuty přišla o vše. Zase a znovu, je to pořád dokola... jedno zklamání za druhým!" Naštvaně vstala a smetla věci ze stolu.
"Takže pro tebe je důležitý ten kus papíru?"
"Není, je... já nevím..."
"Tak si to rozmysli. Já tě chci i bez toho papíru."
"Miku..." knikla. "Chci tě," otočila se na něj se slzami v očích, "ale... opravdu mě chceš bez kusu toho papíru? Je teď jedno, jaká odpověď přijde, chci ale, aby byla myšlená vážně."
"ANO!" skoro zavrčel. O krok ustoupila, jako by se ho bála. "Pro mě papír nikdy nic neznamenal."
"Jen... je to, jako bych přišla o něco..." sedla si na prázdný stůl. "Nejde o to, že bych tolik toužila po tom kusu papíru, nebo prstýnku," který byl dávno pověšený na nástěnce, "šlo mi o jistotu... o to, že někam patřím, že mě doopravdy někdy někdo chtěl..."
"Ale já tě chci."
Složila si hlavu do dlaní. "Proč to udělala?"
"No tak to nevím," broukl Mike.
"Mně se prostě líbilo být paní Calahanová, to je vše," knikla a koukla na něj. Snažila si otřít slzy.
"Tak si mě vem."
Rozesmála se. "Ale no ták... teď jsi svobodný a už by ses do toho hnal zase?"
"Líbilo se ti. Až budeš znova připravená, dej vědět."
Seskočila dolů a překročila nepořádek na zemi. Přišla k němu a políbila ho na čelo. "Až budeš chtít, tak mě požádej."
Usmál se a hodil ji na postel."Chci, ale něco jiného.“
"Nepovídej..." řekla a natáhla se, stáhla ho k sobě.

vynikající díl

Parádna časť , ale celok pôsobí ako psychologická dráma (takže - na palicu).
Ak je niekomu niečo skutočne jedno, tak nech si trhne ľavou zadnou a prestáva ma zaujímať, ale tu to vyzerá ako v telenovele.


P.S.: Máte tam niekoľko-krát prehodené písmená, jedno nesprávne a (možno) jedno vynechané.

ale je dlouuuuhááá

P.P.S.: Táto dĺžka (poviedky) sa mi páči.
(Ale tá hrúbka )

PUK: no já v tom telenovelu maličko vidím taky a moc se mi to nelíbí - určitě ani jedna nechcem, aby to bylo takové

BTW: William mě v téhle povídce tak s..., že je mu to jedno ...Mooony by mohla vyprávět, jak jsem protestovala