Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
já vám přeje krásné počtení
Padlý anděl, part 2
Ráno za ní došel Mike s tím, že s Tylorem potřebují do města něco jet nakoupit, protože v ledničce není nic. Měl s ní zůstat jenom William. Trošku nervózně souhlasila. Will vypadal, že je mu to jedno, dokonce se i rozhodl, že bude vařit a péct.
"Chceš pomoct?" ozvalo se za ním potichu okolo poledne.
"Ne, a zalez si alespoň na gauč," ukázal ke gauči a šel pro deku. "Ještě nemáš courat." Jenom přikývla a natáhla se tam.
"Je na tebe krásný pohled," pronesla.
"Když pracuju, co?" uchechtl se. "Moc si nezvykej, dlouho to trvat nebude."
"No...když vaříš...je to skvělý pohled." Jen se uchechtl a za chvíli ji servíroval oběd, sám ještě kontroloval, jestli je buchta v troubě v pohodě.
"Nevěděla jsem, že umíš vařit," pomalu jedla.
"No, to já taky ne," rozesmál se. "Dělám si srandu... běžně nevařím."
"Je to dobré," oblízla se.
"Díky," přikývl si a šel si sednout s jídlem za ní. Sice každou chvíli odbíhal kontrolovat buchtu, ale když ji vyndal a dojedl, tak usnul v křesle.
Ginny chvilku koukala do ohně a pak zkontrolovala, jestli opravdu spí. Potichu se zvedla a šla hledat zásoby, co určitě musel Mike mít. Pochybovala, že by to táhl do města. Rychle prohledala všechny skříňky v kuchyni, v koupelně, v obýváku a v pokojích. Našla to u něho v kufru. Celý obrovský balík. Vyvalila na to oči. Tak to teda ne. Ani náhodou. Celý sáček vzala a šla s ním do koupelny. Rozpárala ho a vysypala do záchodu. Pak se vrátila zpátky do obýváku a natáhla se na gauč. Párkrát se zhluboka nadechla a zavřela oči. Na pár dní to bude peklo.
Will se vzbudil až někdy odpoledne. Ginny ležela stočená na gauči. Přikryl ji dekou a šel si udělat kávu. Když se vrátil, všiml si, že se trochu třese. Zvedl telefon a zavolal doktorovi, kde se flákají. Pořád ještě nakupovali, tak mu Mike řekl, co má dělat a kde hledat. Vydal se k jeho kufru, ale našel ho otevřený. Nic z toho, co říkal, že tam bude, tam nebylo. Jenom polkl a podíval se ke dveřím. Vběhl do obýváku a zatřásl s kapitánkou. Koukla na něho. Jestli se jí všechno před tím houpalo, tak teď se to točilo naprosto šíleně. Chvilku to trvalo, než se všechno ustálilo.
"Co jsi to sakra udělala?"
"Zbavila se toho," řekla potichu ale pevně.
"Jsi normální?!" zavrčel a pustil ji. "Jsi úplně šílená!""
"Ne, Wille," šeptla. "Jenom to už v sobě nechci!" vyškrábala se do sedu.
"Víš co? Je mi to jedno, klidně si teď kvůli své blbosti umři! Ode mě pomoc už nečekej!"
"Ani mi pomoc nemůžeš," hlesla.
"Ani nechci," naštvaně šel do kuchyně si zatelefonovat. Rozhodl se o tuhle super novinu podělit s těma dvěma. Mike málem vyletěl z kůže a slíbil, že hned jedou zpátky. Poprosil Ryana, ať počká, že ji zabijí spolu.
Dorazili skoro za dvě hodiny. Město bylo přece jenom daleko. To už se Ginny třásla viditelně. Prvně ji nadal Mike, pak se přidal i George.
"Chápu, že mě chcete všichni roztrhnout," procedila skrze zaťaté zuby, "ale pořád mi zbylo mé demokratické právo říct ne a taky možnost se samostatně rozhodnout. A to jsem teď udělala! Ať se vám to líbí nebo ne!" Přitáhla si deku těsněji kolem sebe a pomalu vstala. Chytla se Willa, protože se všechno zatočilo. Trochu zatřepala hlavou a udělala pár váhavých kroků směr schodiště nahoru k jejímu pokoji. Chytla se zábradlí. Tohle zvládne!
"Ano a teď si to taky vyžereš to své demokratické rozhodnutí," zavrčel někdo z nich.
"To si teda piš!" štěkla a otočila se k nim zpátky.
"Ty nejsi ještě nahoře?" staral se Will a prohlížel si nehty. "Myslel jsem, že se chystáš jít nahoru." Vrhla na něho jeden upřený pohled a vydala se do schodů. Ještě našla sílu prásknout pořádně dveřma. Další dny pro ni byli strašné. Mike sice chodil kontrolovat její stav, Tylor jí občas pomohl do koupelny a Will donesl jídlo, ale jinak nikdo pro ni nic neudělal. Spíše ji nechali, aby si to užila se vším všudy. Chtěla to, měla to mít. Za celou dobu ani jednoho nepoprosila o pomoc. Ani to neměla v dalších dnech v plánu. Ležela v posteli stočená v klubíčku, třásla jí zima a byla zpocená jak myš. Potřebovala si zatáhnout závěsy, protože jí zase začaly migrény. Trvalo jí asi deset minut, než se k nim dostala a pak zpátky do postele. Pak už jenom ležela a zase ji přemáhal ten pocit, že chce umřít. Vydržela to týden, než konečně všechny příznaky pomalu odeznívaly. Jenom migrény jí prozatím zůstávaly. A naprosto neodolatelná chuť na kokain, což nechápala.
Jednou večer opět Mike s Georgem potřebovali odjet. Calahan odjížděl trošku zdráhavě, protože kapitánka měla zrovna jeden z horších dnů, ale Ryan souhlasil, že na ni dohlídne. Seděl u ní na posteli a hladil ji po vlasech.
"Snažila jsem si vzpomenout, jak ten chlap vypadal," hlesla potichu.
"A na co jsi došla?"staral se.
"Nemůžu si vzpomenout. Snažím se, vážně ano. Jeho tvář jsem viděla hodněkrát, ale když zavřu oči, vidím jenom obrys. Nic víc."
"Nic se neděje, my na něj třeba přijdeme," hladil ji dál. "Detektivové celý případ vyšetřují. Chceš něco na pití?" Chvilku na něho koukala, než zavrtěla hlavou.
"Já..." sedla si. "Chci něco jiného. A vím, že toho žádám moc, ale..." nervózně poposedla a natáhla se do šuplíku u nočního stolku. Vytáhla malý balíček.
"Ne!" zavrtěl hlavou. "Až ti bude lépe."
"Wille, prosím," zašeptala zoufale. "Klidně si před tebe kleknu a budu prosit."
"Ne! A nepřemlouvej mě! Nejdi zdravá a nechci ti ublížit."
"Prosím," šeptla. "Tohle...potřebuju to. Potřebuju na chvilku zapomenout, Wille," trošku zčervenala. Ještě nikdy nemusela o tuhle věc žebrat.
"Prostě ne!"
"Prosím," zopakovala a vrhla na něho takový zoufalý pohled, který ještě nikdy neviděl. Ne, neudělá to, nebylo to správné... ale zapomněl na to ve chvíli, kdy po něm vyjela. Chvilku se snažil bránit, ale naprosto fatálně selhal. Znala jeho úplně nejcitlivější místečka a hodlala jich využít. Nakonec udělal vše, co jí na očích viděl.
Celý zadýchaný se z ní za pár minut odvalil. Měla zavřené oči a pořád prudce oddechovala, ale vypadala naprosto klidně a spokojeně. Když se na ni podíval pořádně, měl dojem, že se možná i maličko usmívá. Dobře, to by měli. Ale i tak si stál za tím, že to neměl dělat... ale stálo to za to. Objal ji a ona se mu přitiskla k tváři.
"Mike říkal, že se zítra půjdeme na chvíli projít a dáme si oběd venku."
"Hmmmm," broukla, ale oči neotevřela. Dostala pusu na tvář a přikryl ji. Za chvilku se přetočila na bok, zády k němu a zachumlala se ještě hlouběji do peřiny. Objal ji a přitiskl se k ní. Netrvalo dlouho a cítil, že spí. Oblíkl se a šel připravit večeři, aby, až se ti dva vrátí z města, měli co jíst. Asi za půl hodiny mu volal Mike, že dorazí až další den ráno, že se jim prý porouchalo auto. Povzdechl si a nakonec se najedl sám. Ginny spala, takže ji nechtěl budit.
Ráno si četl noviny na gauči, když uslyšel tiché kroky po schodech. Otočil se a uviděl kapitánku scházet dolů. Když si všimla, že ji vidí, najednou vypadala strašně nervózně. Přitáhla si svetr blíž k tělu.
"Copak se děje?" staral se.
Přešla ještě kousek blíž a opřela se o jedno z křesel. "Já..." odkašlala si. "Chtěla jsem ti poděkovat...za...za ten včerejšek. Bylo to..." na chvilku se zarazila, už tak rudá jako ředkvička s úpalem, "ohromující."
"Není zač, já rád..." usmál se i když ve skutečnosti s tím nesouhlasil.
"Omlouvám se, že jsem tě do toho tak nutila, ale...při tomhle prostě na chvilku dokážu zapomenout."
"Já to chápu, asi to není nejlepší." Nervózně zavrtěla hlavou a rychle se pousmála. "Jaké to je?" zeptal se potichu. Překvapeně se na něho podívala.
"Měl si někdy pocit, že tvoje tělo chce jednu věc, ale tvůj rozum chce přesně tu opačnou? A teď je otázka, kdo je silnější. Jestli tvoje tělo, které v mém případě po tom koksu zoufale touží, anebo moje hlava, která ví, že je to špatné a že se to znovu nesmí opakovat. A vlastní osobnost stojí někde mezi tím. Chce dávku, ale ví, že nesmí a musí to vydržet a nějak se zabavit," odpověděla mu potichu.
"Hrozné," vydechl. Zkoumavě na něho koukala.
"Můžu ti to pro představu ukázat," šeptla a sedla si obkročmo na něho. "Je to neskutečně frustrující pocit," zašeptala a políbila ho. Dlouze a vášnivě a mezitím mu rukama po paměti rozepínala košili.
"Nejsem si jistý, že to chci vědět," zahučel mezi polibky. Neodpověděla a dál pokračovala. Dostala se k zipu jeho kalhot, který rozepla a rukou tam zůstala. Zapřela se tak, aby se jí Will nepohl ani o kousíček a přesunula se s polibky na krk a na hranu jeho čelisti. Druhou rukou ho hladila ve vlasech. Myslel si, že umře. Pokud měl námitky, tak je opět zase ztratil. Dávala dobře pozor na všechny jeho reakce, a když už to vypadalo, že je hodně blízko, ruku stáhla a přestala dělat cokoliv. Prudce otevřel oči a ona jenom zavrtěla hlavou. Ztěžka oddechoval a Ginny čekala, až se trošku uklidní a pak to celé opakovala. Musela uznat, že je hodně statečný, když byla asi u pátého nájezdu na jeho maličkost.
"Je to frustrující, že?" vydechla mu do ucha. "Tak blízko a přece tak daleko," sjela zpátky na krk.
"No, to sice jo," vytáhl si ji nahoru a políbil. "Ale já to zvládnu."
Přetočil si ji pod sebe a vjel jí rukou pod noční košili.
"NE!" vyjekla. "To ať tě ani nenapadne! A já ti to nedovolím bez...toho, co je nahoře!" zalapala po dechu.
"Hm, nepotřebuju to, znám jiný způsob," ušklíbl se.
Asi za půl hodiny celí udýchaní slyšeli bouchnutí dveří od auta. Ginny se na Willa vyděšeně podívala. Nepochybovala, že její účes přesně odpovídal noci a jeho nájezdu před pár minutami. Navíc byla zpocená jak myš.
"Mike nás zabije," šeptla. "Oba!"
"Val nahoru," ukázal do schodů.
"Eh?" knikla. Žertoval?! Teď?! Po tom všem?! Úplně se jí třásly nohy. Ale nakonec se donutila, aby jí nohy poslechly a vyplazila se nahoru, kde se stihla ještě převléct do čisté košilky, rychle zalézt do postele a přikrýt se přesně ve chvíli, kdy dovnitř vešel vážený doktor Calahan. Zavřel za sebou dveře a sedl si k ní.
"Dobré ráno, jak ti je?" staral se a odhrnul jí vlasy z čela.
"Trošku líp," hlesla, ale na něho se nepodívala. Zkoumavě ji pozoroval a pak si odkašlal. "Co?" knikla.
"Co se tu dělo, když jsme tu nebyli?"
"Nic," knikla ještě vyšším hláskem. Pobaveně se ušklíbl.
"Slečno Smithová, znám vás asi dvanáct let a z toho deset jsme to tvoje nic provozovali spolu. Poznám to na tobě." Zahanbeně mlčela. Zvedl jí bradu tak, aby se na něho dívala. "Jojo, rudé fleky na tvářích, maličko skelný pohled, vlasy úúplně rozcuchané..."
"Dobře! Dost! ANO! Přiznávám se!" vyjekla.
"No proto!" pousmál se. "Převleč se, za chvíli vyrážíme na procházku." Jenom jí znova zazářily očka. Konečně!
Asi za deset minut byla dole u schodů. Rychle koukla na Willa a v tu chvíli okamžitě stydlivě sklonila hlavu a uhnula očima. Ten se jen rozesmál a šel pomoc chlapům z balením batohů. Pak jen vzali Gin a pomalu se vydali do kopců na koních. Zažili krásný den, kdy často zastavovali, jedli a nic nedělali. Vrátili se až pozdě odpoledne. Když se blížili k ranči, všimli si, že na verandě sedí nějaká žena v šatech a čte si časopis.
"Tvůj táta někoho čeká?" uchechtl se Will. Ginny jenom zavrtěla hlavou. Před dvěma dny mu volala, aby mu řekla, že už jí je mnohem líp a že pokud bude potřebovat, může jeho naplánované věci vyřídit, dokud se nevrátí, ale odpověděl jí, že na tenhle týden nemá sjednané nic. A teď tu seděla nějaká ženská, která vypadala jako ti z banky nebo realitky. Kapitánka jenom doufala, že táta zaplatil za elektřinu. Podle chlapů vypadala z dálky moc pěkně. Dlouhé vlasy měla pěkně sestříhané, šaty dokonale padly. Lodičky měla dané bokem. Zřejmě sem šla pěšky.
"Ty vole, to je Liv," vydechl George a málem z koně upad.
"Cože? Tohle?" vyjekl Ryan. "To... ne!"
"Ale jo," vydechla kapitánka a taky vytřeštila oči.
"Kdo jí to udělal?" nechápal Tylor. "Vypadá... sexy!"
Dojeli ke stájím. George sklouzl dolů a běžel se za ní podívat. No to snad ne! Musel to vidět zblízka. Will pomohl mezitím Ginny dolů. Trošku se jí podlomily nohy, když dopadla na zem. Mike taky třeštil oči.
"Běžte, o koně se postarám," pobídla je.
"Pomůžu ti," nafoukl se galantně Ryan, podívá se pak. Tohle nějakou dobu vydrží.
"Dík," malinko se pousmála a pustili se do toho. Will si myslel, že to bude tak za deset minut hotové, ale než se všichni koníci osvěžili, vyhřebelcovali, nachystalo se jim žrádlo - zabralo to skoro půl hodiny. Až pak se připojili ke zbytku.
George se rozběhl podívat na Liv a těsně před ní zastavil a začal si ji prohlížet. Byla ostříhaná, vlasy měla vyfoukané a co se týkalo make-upu, tak ten byl podle něj perfektní. Musela se postavit a zatočit, aby zhodnotil šaty.
"Georgi, nech toho, je to jen trochu šminek a trochu zastřižené vlasy, nemusíš vyvádět."
"Vždyť na sobě většinu času nosíš uniformu! Tohle je terno!"
"Ale prosím tě, přeháníš," ušklíbla se. "Ale je pravda, že moje cesta po Evropě spíše dopadla tak, že mě přímo nařídili, abych se začala oblíkat, malovat a nechala se ostříhat jako člověk, než mě někam pustí."
"A dobře udělali." ozvalo se za ní.
"Miku?" pousmála se.
"Je hezké vás zase vidět, slečno Reedová," usmál se na ni.
"Ah jasně, jsem to jen na otočku, doktore Calahane," odpověděla. "Přišla jsem se podívat na vašeho pacienta, než se vydám dál."
"A kam to bude tentokrát?"
"Domů na Atlantis, zpět do služby."
"Jo tak," přikývl.
"Vracím se s tebou," zahučel George.
"Musíš se mnou?" nechápala. "Myslela jsem, že sis bral dovolenou."
"Musím," přikývl a pokrčil rameny.
"Ach v tom případě budeš té lásky a vezmeš mi tašku dovnitř? Je mi tu opravdu teplo, sedím tu už půl dne a asi před dvěma hodina jsem vypila veškerou vodu, co jsem měla sebou."
"Jo, určitě," usmál se. Jenom si obula boty a vydala se za Georgem. Byla utahaná a doufala, že jí tu dají alespoň večeři.
"Byli jsme celý den pryč, moc tu toho na jídlo není!" křikl Mike.
"Objednáme pizzu?" broukla Ginny ode dveří.
"Kapitáne?" starala se Liv a šla si ji prohlédnout. "Vypadáte mnohem lépe, než jsem vás viděla naposledy. Jak vám je?"
"Líp, děkuju," malinko se pousmála. "Když se o mě starají tři chlapi..."
"Závidím," rozesmála se. "Myslím, že ti se o vás budou starat ještě dlouho a já zase otřu. Vidíte, to je ten důvod, proč jsem vás nechtěla v týmu!"
"No tak..." znova se trošku pousmála. "Sorry, kluci, ale mi stačí jenom jeden," koukla na Willa, který ji držel kolem pasu. Bylo to spíš pro jistotu, protože vypadala fakt unaveně.
"No, jdu se odlíčit a převléct, pokud to nebude vadit, jinak tady George umře," rozesmála se Liv.
"No není to tak hrozné!" nafoukl se.
"Poručíku Tylore, vychladněte," zabručela. "Na Atlantis na vás čeká kupa doktorek."
George se mlsně oblízl a promnul si ruce. "Svatá pravda," pokýval hlavou.
Jenom protočila očima, "doufám, že jednou jedna otěhotní a ty si konečně najdeš stálou ženskou."
George na ni vykulil oči. "NE! Dávám si pozor!" nafoukl se. "Jsem unavený a bolí mě zadek z toho zvířete, jdu si lehnout, dobrou!" proplul.
Všichni se mu jen smáli. Chudák, teď bude mít špatné sny.
"Takže bude pizza?" starala se Liv. "To abych zůstala na večeři."
"Určitě," pousmála se Ginny. "Můžeme se najíst venku," ukázala na verandu.
"To zní jako plán, je tam pěkně, mám prostřít?" Ginny jí jenom podala věci. Olivie všechno pěkně nachystala a vypadala jako vyměněná. V klidu odpovídala na všechno a o všechno se zajímala. Ve skutečnosti se sem těšila. Jeden večer, kdy si odpočine, než zase naběhne do zmatku. Jediné, co ji vadilo, bylo, že jí Mike opět vykal. Vždycky, když se nikdo nedíval, tak ho sledovala a snažila se přijít na to proč?
"Budu hned zpátky," hlesla Ginny večer, když už byla tma. I v tom světle vypadala nějaká bledá. Vstala a zmizela v domě. Will se zamračil a šel za ní. Liv mezitím koukala na Mika.
"Co?" pousmál se na ni.
"Nevěděla jsem, že jsem zase Reedová," přiznala.
"Snažil jsem se být jenom zdvořilý," trošku se znova pousmál.
"Aha," mírně si povzdechla, "no, doktore Calahane, budu se muset rozloučit, čeká mě ještě cesta na základnu."
"Ne snad dneska večer," vydechl.
"Ještě dneska, nechci kapitána zbytečně otravovat." Vstala. "A zneužívat ji, jen jsem chtěla vidět, jak se jí daří."
"Myslím, že když tu zůstaneš, tak si toho málem nikdo ani nevšimne," pousmál se.
"Musela bych ji poprosit," vypadala, že to zvažuje, "ale vážně mi to přijde jako zneužívání."
"Ale no tak. Můžu mluvit klidně za ni. Zůstaň, prosím."
Jenom zakroutila hlavou a začala skládat talíře, "ale jen protože tak pěkně prosíš." Jenom zatleskal a úplně se rozzářil.
Will našel Ginny v kuchyni, jak se opírá o linku se skleničkou v ruce.
"Co se děje?" staral se. Jenom zavrtěla hlavou. Objal ji zezadu a cítil, jak se trochu chvěje. V tu chvíli se jí podlomily nohy úplně.
"MIKU!" zakřičel a zachytil ji.
Calahan s Liv se na sebe rychle podívali, jak uslyšeli ten výkřik. Rozeběhli se podle volání. Našli Williama v kuchyni, jak drží v náručí majitelku domu.
"Polož ji na stůl!" přikázal a rychle ji prohlídl. "Je v pořádku," rozhodl po chvíli, která jim připadala jako věčnost. "Jenom je unavená. Měla by do postele a spát."
"Určitě?" hlesl Will. "Je strašně bledá," hladil ji nervózně po vlasech.
"Ano, protože omdlela."
"Dobře," hlesl a opatrně ji vzal do náruče. "Mám ji zkusit vzbudit, aby se aspoň napila?" zeptal se ještě.
"Ano, ale až nahoře. Pak ať vypije celou sklenici vody a sní něco sladkého a nevstává."
Jenom rychle přikývl a vydal se s ní nahoru.
"Promiň, kde jsme to skončili?" otočil se Mike na Liv. Snažil se znít bezstarostně.
"Pokud potřebuješ, jdi za ní, ať je v pořádku, já zatím umyju nádobí."
"Ne, nemůžu pro ni teď nic udělat. A to nádobí nech," pousmál se a dotkl se nějakého panelu na kuchyňské lince. Otevřela se myčka nádobí.
"Ale je toho jen trocha..." a protestovala celou dobu, co nádobí dával do myčky. Ale musela mu nechat jedno. Byl na něj pěkný pohled, když tak klečel.
"Vidíš, hotovo," broukl a pokynul jí zpátky k verandě, kde jí dolil víno.
"Snažíš se mě opít? Jako doktor bys měl vědět, že se rychle nametu, když jsem málo pila a jedla."
"Nesnažím," pousmál se. "Jsem jenom zdvořilý."
"Ty jsi zdvořilý i ve chvíli, kdy je to špatně," rýpla si a upila vína. Odhodila boty a pohodlně se posadila v křesílku. Jenom zamračil. Co tím sakra myslela?! "Nemrač se, budeš mít vrásky."
"Cos tím myslela?" Neurčitě se usmála. Tohle vypadalo na příjemnou hru. "Znám tisíc a jeden způsob mučení a hodlám je využít, pokud mi to neřekneš."
Rozesmála se. "Ano? Začni, jsem vycvičena, abych mlčela." Zasvítily mu oči.
"Ale ne na tohle," zavrněl.
"Já jen, aby bylo jasno, zajímá mě to z vědeckého hlediska. Pár způsobů jak mučit znám, tak ráda se přiučím." Přehodil si ji přes rameno a odnesl ji do pokoje pro hosty.
"Jenom mi chviličku vydrž, hned jsem zpátky," uchechtl se a zamkl ji. Rychle vyběhl se podívat na Ginny Vypadalo to, že už se probrala a Will se do ní snažil nacpat celou skleničku vody. Šlo mu to docela těžko, ale když se snažil, tak se mu to i povedlo. Ruce se jí trošku třásly, když pila.
"Možná jsme to uspěchali," broukl Mike a měřil jí puls.
"Příště musíme jen na chviličku a ne na celý den," šeptl britský kapitán, který svou přítelkyni podpíral.
"Myslel jsem, že to bude v pořádku," hlesl. "Promiň," koukl na Ginny.
"Nic se neděje," malinko se pousmála. "Spadla jsem do měkkého."
"Jo na mě," broukl "polštářek". Nevypadal však, že by mu to nějak extrémně vadilo.
"Zalehni a spi. Dobrou noc," mávl jí doktor.
Calahan odemknul dveře do pokoje pro hosty a zastavil se ve dveří. Opřel se o rám. Liv ležela stočená v klubíčku na posteli a objímala polštář. Spala.
"Žertuješ?" vydechl a povzdechl si. Chvilku ji ode dveří pozoroval. Pak ji šel přikrýt.
Sotva ji však přikryl, tak na něj zamžourala. "Jsem usla?"
"Už to tak vypadá," přikývl.
"Promiň, kde jsme to skončili?" pousmála se. "Budu si stejně muset sundat šaty, jinak budou nepoužitelné."
"Potřebuješ pomoc?" zeptal se gentlemansky.
"Určitě," sedla si a zívla. "V zadu by měl být zip."
Pousmál se a oddělal jí vlasy ze zad. V rozepínání byl expert.
Spokojeně zamručela a nechala ho, aby jí pomohl i ze šatů.
"Pane doktore?"
"Ano?" broukl.
"Ordinujete pozdě večer?" uchechtla se.
"Pokud je to naléhavé," usmál se.
"Myslím, že je to hodně naléhavé," strčila ho na postel.
"Tak to čas mám," uchechtl se.
"Měla jsem příšerné dva týdny," postěžovala si.
"Já asi měsíc, povídej."
"Cesta po Evropě se skládala z toho, že jsem skákala z jednoho města do druhého, jedna tiskovka za druhou, recepce. Měla jsem na přípravu dvě hodiny a někdy jsem jela i dva dny v kuse," povzdechla si. "A až uvidí náš doktor tohle, tak mě zabije..." ukázala na paži, kde měla nepěknou jizvu. Nevypadala, že by se dobře hojila.
Mike se zamračil. "Mám na to takovou šikovnou mastičku. Měla by pomoc."
"Díky, vím, vybrala jsem si blbou chvíli, ale jen se bojím, aby se do toho opět nepustila infekce."
"To už by neměla," mávl rukou.
Přešla k němu a pohladila ho po vlasech. "Proč jsi měl příšerný měsíc?" Jenom kývl hlavou nahoru. "To je mi líto," zeptala soucitně a rukou mu zajela do vlasů tak, že musel zaklonit hlavu.
"Už to je dobré," usmál se.
"Vážně?" starala se a naklonila se k němu těsně tak, že se skoro dotýkali rty.
"Jo," vydechl a políbil ji. Polibek mu vrátila a povalila ho na postel. Jen doufala, že se ráno neprobudí sama. Neměla to dvakrát v lásce.
Ráno je probudilo bouchnutí venkovních dveří. Olivie, ač to neměla moc ve zvyku, tak se víc přitulila k muži vedle sebe a zase zavřela oči. Byla unavená a ztrhaná. Jenom ji jemně odsunul.
"Počkej tu," šeptl a rychle se oblékl. Bylo šest ráno a takhle brzo nikdy nikdo nevstával.
Jenom se převalila na druhý bok a skoro hned usnula. Mike potichu vyšel.
"Sakra, vy jste mě vyděsili!" ulevil si, když u dveří potkal Jacka a Mary Anne Smithovi.
"Omlouváme se, ale vrátili jsme se dříve," usmál se Jack.
"To vidím," usmál se. "Ginny bude ráda."
“Jak je jí? Vím, že si mi psal, ale oba jsme měli starost."
"Jo, o tom nepochybuju," střelil pohledem po Mary Anne. "Už je na tom mnohem líp," pousmál se.
"Jsem ráda, že je jí lépe. Je zde i kapitán Ryan?" starala se.
"Přirozeně," přikývl. Najednou se za Mikem pootevřely dveře a vykoukla ze dveří rozcuchaná Reedová, která se teď tvářila jako vyděšené zvířátko. Měla na sobě ty samé šaty jako včera, jen vzadu nebyly dopnuté. Rychle se rozhlédla po společnosti a polknula. Pak se usmála.
"Dobré ráno, omlouvám se za svůj vzhled, ale včera jsem přijela pozdě na návštěvu a bylo mi nabídnuto, abych zůstala. Bohužel jsem nečekala, že takhle brzo ráno zde někoho najdu, jinak bych se snažila vypadat lépe." Křečovitě se usmála a otočila se na pana Smithe. "Omlouvám se, s poslední platbou meškám, ale vzhledem k situaci na Zemi jsme se nedostala k tomu, abych poslala peníze. Ještě dnes pošlu další část."
"Nespěchejte," usmál se na ni vlídně.
"Wille, mohu s vámi na chvilku mluvit?" odchytla si muže Mary Anne dopoledne.
"Ano, o co jde?" staral se a poodešel s ní bokem.
"Jak je na tom Madison?" kývla hlavou nahoru.
"Bude jí lépe, myslím, že bude v pohodě. Byl to pro ni děsný zážitek," povzdechl si.
"To věřím," přikývla. "Williame, chci vás před ní varovat."
"Proč?" staral se,
"Ona není...není pro vás."
"Máte proti mně nějaký problém?" pozvedl obočí. "Pokud potřebujete nějaký dobrý původ, můžu vám dodat rodokmen jako na šlechtění pejsků."
"Právě naopak. Ona pro vás není dost dobrá. Váš otec je ministr zahraničí a nechci si ani domyslet, co by se dělo, kdyby se rozkřiklo, že jeho syn chodí s dívkou, která má ne zrovna příkladnou minulost..." naznačila.
"No vzhledem k tomu, že jsem si nedávno trhl celosvětovou ostudu, pak myslím, že tohle je maličkost. Otci se líbila a myslím, že příkladná minulost je vedlejší záležitost." V duchu si vzpomněl, co se dozvěděl o svém otci a matce. Ten by si s jeho přítelkyní mohl podat ruce.
"Williame, potřebujete k sobě dívku, která vás bude reprezentovat," natáhla se k jeho paži.
"A to Ginny dokáže," poodstoupil bokem. "A nepotřebuju nikoho, kdo by mě reprezentoval. Na Atlantis je to o boji o přežití, nepotřebuju fiflenu, co se stará o make-up!"
"A to ona snad není?!" odfrkla si. "A ještě tu máme tu záležitost s tím doktorem tady," povzdechla si.
"S ním?!" podivil se. "Vždyť ten..." odkašlal si. V noci si šel pro vodu a musel jít kolem pokoje pro hosty a ... ještě dlouho si bude utahovat z Reedoové.
"Ano, to jste nevěděl?" smutně se pousmála. "Podváděla s ním dokonce i svého snoubence."
"Ale mě s ním nepodvádí," řekl tak, že zněl přesvědčeně. Sám si pak udělal čárku za tím, že se na to musí zeptat. Mary Anne jenom zavrtěla hlavou.
"Ale pak neříkejte, že vás nikdo nevaroval."
"A vy náš vztah nechte na pokoji, je to moje volba, ne vaše."
Žena naproti jenom pokrčila rameny a odešla pryč. Will se vydal nahoru do pokoje. Mike seděl u Ginny na posteli a o něčem si nejspíš povídali. Oba se jenom chichotali.
"Co vy dva spolu máte?" vypálil hned ode dveří.
"Co?" koukla na něho Ginny. Mike vstal a jenom trochu zvedl ruce. "Co se děje?" hlesla.
"Jen by mě zajímalo, co spolu máte, nic víc."
"Nic," zavrčela kapitán. "Nech nás, prosím," koukla na Mika. Ten jenom přejel pohledem na ni a pak na Willa a kývl. Potichu odešel. "Co se sakra děje?!"
"Co by se dělo, můžeš mi slušně odpovědět? Jen mě zajímá, co jste spolu měli a co spolu máte, to je vše."
Malinko se zamračila. "Mike je tu s náma skoro měsíc, proč se na to ptáš t..." zarazila se. "To ona, že?"
"Ano a chci, abys mi odpověděla a nevykrucovala se kolem."
"Nemáme spolu nic, Wille. Přísahám bohu. Jsem monogamní - většinu času," poslední dvě slova šeptla. "I když vás dva bych si dokázala představit se...ehm, to je jedno," mávla rukou.
Na to se kapitán jen rozesmál. "Věřím ti, ale ten konce... ne!"
"Ale no tak!" nafoukla se naoko.
"Je ti líp, co?"
"A bude mi ještě líp, když budu mít potvrzené negativní výsledky testů," zvážněla.
"To chápu," přikývl. "Ale musíš počkat."
"Co ti řekla?" koukala na něho.
"To není důležité, měla jen blbé pindy, nic co bych nezvládl, ale naznačila, že máš něco s Mikem, tak jsem chtěl vědět co...Nešlo mi to moc na mysl, zvlášť, když si myslím, že se mu líbí Reedová, nebo tedy vzhledově."
"Mám s Mikem deset společných let života, Wille. Je to nejlepší přítel. Ale od té doby, co jsem potkala tebe, tak už je jenom ten přítel."
"Věřím ti," políbil ji.
"Měl bys," přikývla.
"Děkuji, za možnost přespání," usmála se Olivie na pana Smitha. "Ráda jsem se sem zase podívala. Je tu pěkně." Loučila se hlavně s ním. "Pozdravujte prosím ode mě všechny. Musím už utíkat."
"Nepotřebujete někam zavézt?" staral se.
"Dojdu pěšky a pak si něco stopnu, nedělejte si s tím starosti."
"Ale no tak! Někdo vás hodí...na letiště? Nebo kam?"
"Už tak jsem vás využívala dost," mávla rukou, "projdu se, pročistím si hlavu."
"Jak chcete."
"Mějte se a prosím ještě za mě vyřiďte rozloučení," pousmála se znova a popadla svoji cestovní tašku. Nazula lodičky a vydala se ke dveřím. Pak se zastavila na terase a rozhlédla se po okolí. Jo, tak tohle jí bude chybět. Stačil jeden večer, aby si to tu zamilovala. Na Atlantis byl jen oceán.
"Ou, kam se ženeš?!" křikl někdo za ní.
"Do práce, musím se vrátit zpět na Atlantis," otočila se a usmála. "Jen se chci ještě chvíli pokochat výhledem. Tam kam jdu, je jen voda."
"I ta je krásná," usmál se.
Úsměv mu vrátila. "Děkuju za pěkné přivítání tady," trochu se uchechtla. "Upřímně jsem nečekala, že tě třeba ještě uvidím, vždyť pořád někde pobíháš."
"Chtěl jsem se rozloučit."
"Přišlo mi hloupé tě rušit," přiznala a trošku zčervenala.
"Ale no tak," mávl rukou a podal jí vizitku. "Moje číslo, kdyby ti někdy bylo smutno."
"Díky... ale... smutno je mi pořád, jen nejsem na Zemi často."
"No to nevadí, ale kdybys měla chuť s někým zajít na kafe, nebo tak..." andělsky se pousmál.
Jenom zavrtěla hlavou a šla k němu. Stoupla si na špičky a nakonec si ho stáhla, aby mu dala pusu na tvář.
"Měj se..."
"Jo, ty taky."
Vizitku si předním schovala do peněženky, pak se ještě jednou rozhlédla a vydala se na cestu. O hodný kus dál se ohlédla, jestli je stále na verandě, nebo ne. Pořád tam stál a koukal za ní.
"Ale ale, pane Calahane, neříkejte, že se vám bude stýskat," ozvalo se za ním.
"Cože?" otočil se a nechápal. "Jo, aha... jen koukám, víš, ty vysoké podpatky, dobře pohybující se pěkný zadek... neodolám."
"Jo, o tom nepochybuju, ale nefandi si, když se dozví, co mezi náma bylo..."
"Už to ví."
"COŽE?! ZBLÁZNIL SES?! Reedová je poslední člověk na světě, kterému se máš svěřit! A kór s věcmi, které souvisí s náma! Se mnou! Miku, prokrista!" zalapala po dechu.
"Co ti na tom, prosím tě, vadí?" nechápal.
"Reedová! Ona je neřízená bomba! Může s touhle informací udělat cokoliv a kdykoliv! A krom toho, teď jsme si kvit!"
"Guinevro Smithová, ty máš z toho malého nešikovného strach!" smál se jí.
"Nemám!" nafoukla se. "A neříkej mi tak!"
"Ale prvně to přiznej, pak mi řekni proč a uvidíme." Založila si ruce a otočila se od něho.
"A proč to chceš vědět? Hm? Co s ní máš? Znáš to, informace, za informaci."
"Nic...jenom..." pokrčil rameny.
"Jenoooom?" starala se. Že by se Mike zakoukal? No tak tomu nevěřila.
"Jenom jsme spolu spali?"
"Ahááá, a ví, jak to máš rád?" přešla za něho a šeptla mu do ucha. "Nemyslím si," šeptla mu do druhého. "Protože kdyby ano, nedostanete se až nakonec, utekla by ti," zachichotala se. "Mám pravdu?"
"Mpf," nafoukl se. "Ví neví," pokrčil rameny. Ginny se jenom usmála.
"A Will ví, jak ty?" vrátil jí to.
"Je tak na půli cesty," zachichotala se. "Nestěžuju si."
"No vidíš," založil si ruce.
"A líbí se ti?" starala se dál.
"Ale tak není to nejhorší," broukl.
Jenom se pousmála. "Jdeme jíst?" Jenom přikývl.
Uplynul ještě nějaký čas, než Ginny byla skoro v pořádku. Jedno krásné ráno, když se k ní Will přitulil, jenom zavrněla. Dostala pusu.
"Měla bych volat na kliniku dneska," šeptla.
"Ano?"
"Jo, kvůli těm testům...výsledkům," hlesla přiškrceně.
"Já vím, bude to v pohodě." Koukla na hodinky. Bylo osm, to už by tam měli být.
"Asi bych to měla udělat hned."
"Čím dříve zavoláš, tím lépe," dal jí pusu. Vylezla z postele a vydala se dolů do pracovny pro telefon. Will čekal za dveřmi. Slyšel, jak Ginny potichu mluví, pak uslyšel položení telefonu a čekal, že vyjde, ale nic se nedělo. Povzdechl si a zaklepal. Když mu neotvírala, tak vešel. Našel ji s obličejem v dlaních opřenou o stůl. Ramena se jí třásla vzlyky.
"Gin?" staral se Jenom rychle vzhlédla a otřela si uslzený obličej.
"Je to negativní," vzlykla. "Všechny testy jsou negativní!" Rozeběhl se k ní a objal ji. Pořádně ji k sobě přitiskl a políbil ji. Polibek mu vrátila naprosto vášnivě a vjela mu rukama do vlasů. Cítila naprosto šílenou úlevu.
"Jsem rád, že to dopadlo takhle," přiznal.
"Myslím, že bychom to měli oslavit," znova ho políbila a on ji vysadil na masivní stůl jejího otce.
"No tak, byl to jenom zlý sen," hladil Ginny Will po zádech tu samou noc. Celá se třásla a byla zpocená.
"Já...vzpomněla jsem si na to, jak vypadal," trošku vzlykla a otřela si oči.
"To je skvělé!" vydechl. "můžeš ho identifikovat a pak ho sebereme!"
Jenom rychle přikývla a v tu samou chvíli se rozrazily dveře, ve kterých stál Mike a její otec.
"Co se stalo?" staral se okamžitě doktor Calahan.
"Sen," houkl Will. "Viděla konečně tvář."
"To zní dobře, mohla by ho identifikovat," přikývl nadšeně Jack, i když se mu to moc nelíbilo.
"To ano," souhlasil Mike. "Ale policie bude muset nejdřív udělat kresbu," broukl. "Zavolám detektiva."
"Reedová má nějaké typy, když jí předloží fotky... a nebo klidně to můžeme udělat přes detektiva..."
"Potřebuješ něco?" staral se Mike.
Zavrtěla hlavou. "Ne, ale díky."
"Vážně?" přidal se Jack
"Vážně," trošku se pousmála. Ještě chvíli se ujišťovali, že nic nechce a že si doopravdy chce ještě trošku pospat, než vycouvali ven.
Odpoledne se objevil detektiv i s nějakým dalším mužem.
"Mám tady takový program, který nám pomůže sestavit jeho portrét," ťukl do tabletu a naskočila obrazovka.
"Zaměříme se vždy na nějakou věc a vy mi ji popíšete a pokusíme se vyhovět vašim představám."
"Jo, aha...no nevím, jestli jsem na to ta pravá," broukla. "Moc takové věci neumím."
"Nevadí, proto jsem tu, pomůžu vám," usmál se.
Jenom kývla a pustili se do toho... "Ne, zkuste tenhle nos...ne, tak tenhle...no asi...větší oči...blíž u sebe..." Dělali na tom asi půl hodiny, než Ginny vydechla: "To je on!"
"Určitě?" zeptal se detektiv.
"Mám dojem, že tu tvář delší dobu nezapomenu," podotkla.
"Dobře, dáme ho do databáze a uděláme vše, pro to, abychom jej dopadli!"
"Můžu se podívat?" broukl Will.
"Určitě," přikývl detektiv a otočil monitor směrem ke kapitánovi.
Willovi rysy ztvrdly.
"Ten hajzl!"
"Ty ho znáš?" hlesla Ginny.
"Jasně, že ho znám!" prskl.
„Tak proto se na tebe ptal. Tak kdo to je?“ Will jenom zavřel oči a zavrtěl hlavou.
"To, co ti Gary Hyde udělal, je moje chyba."
tak čo? dobré?
jinak děkujeme za komentáře k minulé části
. Na začiatku až nepekne temná, ale čím bližšie k záveru .... parádička. 
čím ďalej, ale nielen v tejto poviedke to začína postupne naberať smer * +18. 
určitým 
jen take stydlive nastineni. no treba se jeste o tem rozepisete.
píšete dobre, pútavo a zaujímavo. Takže len tak ďalej... 