Povídky M&M - 54.část - Avalon, part 3

Tak já bych už povídku měla mít na mailu a zkusím to ještě dneska opravit (nějak nevím, v kolik dneska dojdu domů ), když to nestihnu, tak ale nejpozději zítra ji tu máte

[Aiwendill]

Jupííííííííí

super

tááák...doufám, že to náležitě oceníte a napíšete nám dlouuuuhé komentáře, protože povídka je ještě teplá z opravování a já jsem tuhá jak veka ....to jenom abyste věděli, jak moc jsem se musela hecnout, když jsem domů přivalila v devět po celodenní práci (vlastně dvou ) a stejně tak Mooony včera

No nic, tak si to užijte a napište nám nějaký hezký komentář

Jako by se nic nestalo

"Vstávej!" křikl někdo Ginny do ucha. Vnímala to jako by z dálky. Zmateně se rozhlídla kolem sebe. Venku už bylo světlo, ale v pokoji bylo pořád šero. Všechno se s ní houpalo. "Začneme od znova!" zavrčel ten hlas. "Ryan! Co teď dělá?!"
"Nevím," šeptla.
Chytl ji za bradu a zvedl jí ji nahoru. "Kde ho můžu najít?" štěkl těsně před jejím obličejem. Zavřela oči. "DÍVEJ SE NA MĚ!" Trhla sebou a oči znovu otevřela. "Kde ho najdu?"
"Možná u mě doma," hlesla.
"No vidíš, šikovná holka. Kde bydlíš?"
"New York, DC, Colorado, Hawaii, LA...vyber si," malinko se pousmála.
Praštil ji. "Mluv! Kde bydlíš..." Pak uskočil, protože se jí otočil žaludek. "Ježiši Kriste," vydechl a koukal na ni. Jenom se zakuckala a zase zavřela oči. Jo, teď jí bylo lépe. Ne sice o moc, ale v duchu se přistihla, že doufá, že ho trefila. Aspoň to si ten hajzl zasloužil. A taky že se jí to povedlo. Předupal místnost a šel se převlíknout. Ani se nenamáhal před ní schovávat. Svlíkl se do naha a přehodil si kalhoty. Kapitánka jenom přivřela oči. Nemusí vidět všechno. Tohle bylo teda pěkně nechutné. Byla odhodlaná ty oči prostě neotevřít. Donutila ji k tomu až další facka.
"Znovu a řekni mi, kde je ten zasraný Ryan!"
Jenom zavrtěla hlavou. "Neřeknu. A už to skonči," zašeptala.
"Skončí to, až mi to řekneš, bylo by to pro tebe rychlejší, pochop to," pousmál se. Povzdechla si a maličko vyděšeně se jí rozšířily oči, když uviděla v jeho ruce znova injekci. "Přemýšlel jsem půlku noci o tom, proč na to nereaguješ, jak máš. Kokain ti má pomoct se uvolnit, být bezstarostná, ale s tebou to ani nehne! A pak jsem na to přišel. Jiné vysvětlení není. Ty dávky, co jsem ti dával...byly moc malé, že? Protože tvoje tělo je zvyklé na větší, mnohem větší..." zavrněl jí do ucha.
Jenom rychle zavrtěla hlavou."Nevím, o čem to mluvíš," šeptla.
"Ale víš, s lidmi jako ty mám dost zkušeností! No, tak minimálně si to vyzkouším," ušklíbl se. On ji tím klidně zabije.
"Už ne," zašeptala. "Prosím."
"Tak mi řekni, kde je!"
"Nemůžu, protože to nevím," hlesla.
"Mluv!" praštil ji.
"Nevím to!" vzlykla. Znovu ji praštil... znova a znova. Bil ji tak dlouho dokud neomdlela. Pak se sbalil a vydal se na další konferenci. Ryan tam určitě bude.

"Novináři chtějí tiskovku," broukl William ráno. "Musíme jet," dal na stůl tři talíře se snídaní. Právě mluvil s detektivem, který neměl žádné nové stopy. Jako by se propadla.
"Vím," přikývla Liv. "Podle všeho mám zastupovat vědeckou část Atlantis," ušklíbla se.
"Cože? Ne, to ne...Ginny je zástupcem celé Atlantis. Žádná vědecká část. Prostě do podrobností nezabíhejte."
"Jste normální, myslíte, že vím, co dělají vědci na Atlantis? Vždyť se laboratořím vyhýbám obloukem!" ušklíbla se. "Na to nemám mozek.“
"No, já si naopak myslím, že na to mozek máte, Reedová, vzhledem k okolnostem, které vím, tak si myslím, že na to máte sakra moc mozku." Pyšně se nafoukla a pustila se do snídaně.
"Odpoledne vás sem zaveze Calahan, volali mi z SGC, že se mám zapojit do pátrání, nějak nenápadně hlavně."
"Jasně," broukla.
"Můžete si třeba do večera zahrát šachy," rýpl si opět kapitán, který svou podřízenou znal a moc dobře si všiml, že kouká po Calahanovi. Sice nenápadně, ale… Liv bez řečí dojedla a převlíkla se. Byla připravená vyrazit. Ale pod nátlakem Ryana se šla ještě namalovat. Pak alespoň nevypadala tak přísně.Vyjeli k policejní stanici.

"Stále po kapitánu Smithové pátráme," odpověděla snad po sté Olivie Reedová. Vždy odpověděla jen, že po ní pátrají, nic pořádně bližšího. Samozřejmě popsala onen politování hodný incident, ale neví nic.
"A víte, kdo to udělal?! Nebo proč?!"
"Máme několik teorií, kdo za tím stojí a proč, ale pravdou je, že únosce se ještě neozval, tudíž nemůžeme nic potvrdit. Kdybychom to věděli a znali i motiv, místo mě zde stojí kapitán."
"To byste ji tak rychle našli?! Je pravda, že všichni členové Stargate programu mají zabudovaný vysílač?!"
"Pouze členové SGC. Na Atlantis je teď situace, kdy jsou naopak vysílače vyjímány a budou nahrazeny jinými," odpověděla po pravdě. "Někteří členové však vysílače nemají... mezi nimi je i kapitánka. Kdyby vysílač měla, našli bychom ji hned."
"Proč ho nemá?!"
"Její tělo ho odmítlo, vysílače jsou většinou zabudované ve tkáni." Po tomhle prohlášení zamrkala. Ano, o tomhle věděla své.
"Odmítlo?! Stává se to často?!"
Liv se napila a pak pokračovala. "Stává se to málo kdy, ale naši doktoři, na Atlantis, pracují na tom, aby se to nestávalo, stejně tak, aby změnili frekvenci stávajících vysílačů.“
Pak už jí zasypala další hora otázek. Mezi nimi se dočkala i otázky, zda má přítele a jak se vyjádří k prohlášení, že byla s majorem Davisem.... Liv však vždy z každé otázky vybruslila a vyšla z toho s čistým štítem. Za půl hodiny ji od tama Ryan vysvobodil.
"Díky, pane," hlesla a zavěsila se do něj. "Mám hlad!"
"Vezmu vás na oběd."
"Zajedu si, vy raději jděte s Davisem do SGC, zítra to zvládnu sama," pousmála se.
"Dobře," hlesl a na chvilku se mu přes tvář mihl ustaraný stín, který hned zmizel.
"CO se děje?" šťouchla do něj.
"Nic," rychle se pousmál a zavrtěl hlavou. "Vůbec nic."
"Buďte v klidu, najdeme ji, i když to nevypadá, pracuji na tom jako ostatní..." pohladila ho po paži. "Jděte."
"Jak víte, že myslím na kapitánku?" vydechl.
"Jednoduše, mě byste nechal ukrást..." rozesmála se. Jenom vážně zavrtěl hlavou. Pousmála se a zamířila pryč k autu. Jde se někam nadlábnout. Asi zvolí drahou restauraci, když to platí vláda. Asi za hodinu se k ní přidal Mike.
"Můžu?" broukl nad ní.
"Prosím," ukázala na místo u stolu v jedné zašité restauraci, kde ji prakticky nikdo neviděl, takže nehrozilo přepadení reportéry.
"Dobrou chuť," popřál jí.
"Díky, dáte si taky něco?"
"Už jsem jedl," mávl rukou. "Jsem pro dnešek váš odvoz."
"Vážně? Uvažovala jsem, že se pak přinejhorším projdu, když bych nesehnala taxi," mávla rukou. To nemuselo být.
"Určitě," pousmál se. "Nebojte."
"Já se nebojím, nechcete se jít projít? Kousek odsud je park..."
"Můžeme," pousmál se. "Zaplatím to," broukl, když došel číšník.
"Neplaťte to," zabručela. "To proplatí vláda."
„Aha, tak to pak jooo," usmál se.
"Kdybych si to měla platit sama, tak si koupím něco rychlého a levného do ruky," mávla rukou a vyskládala na stůl bankovky. Pak vstala a zamířila ven. Podržel jí dveře a vyšli na ulici. Liv se do něj zavěsila a začala ho tahat po všech čertech. To, že ho prakticky vodila místy, kde byl Ryan s Ginny zjistil až ve chvíli, když šli kolem místa, kde Gin unesli. Pořád tam byly malé součástky auta a na silnici tmavá čára, jak auto klouzalo po boku. Mike se zastavil a celé si to prohlížel. Přestože tu prošla kupa lidí, tak se Reedová pohybovala sebejistě. Prošla si celé místo, tam i zpět a pak se usmála.
"Můžeme jít domů."
"Jo," hlesl Calahan a párkrát zamrkal.
"Omlouvám se, ale musela jsem sem jít..." táhla ho pryč. "Čekají na moje hlášení z SGC."
"V pořádku," odkašlal si a trošku se pousmál. Prohrábl si vlasy rukou.
"Byli tu odborníci, ale já jen chci vědět, na kolik se můj názor od nich liší."
"A váš názor je...?"
"Auto jelo zprava, musel vědět, že se touhle celou budou vracet. Když najelo nad kanál, tak únosce odpálil výbušninu... stačila malá nálož. Auto se převrátilo a jelo pár metrů. Musel to být někdo, kdo se vyzná, podle stop věděl, co dělá, kdyby dal více výbušniny, může zabít všechny v autě..."
"Voják?"
"Vzhledem k povaze případu, tipla bych si, ale mohl to být i policista od speciálních jednotek. Navíc jednal rychle. Věděl, že tu nejsou kamery."
"Opravdu mě nenapadá nikdo, kdo by to mohl udělat," hlesl.
"Vás ne, ale mě ano, právě prověřují Ryana, zda nemá nějaké nepřátele a to samé dělají i u Smithové a Davise, proto jsou oba v SGC. Hledáme motiv... jak se to stalo víme, stop je tu dost." Zastavila se a otočila, pak se rychlým krokem vracela zpět k úlomkům. Někde kolem místa, kde byla odpálená nálož se shýbla a něco sebrala ze země, pak se opět vracela k Mikovi. "Kdo to je... to nevíme, ale minimálně se nám úžil okruh hledání. Pojďme si odpočinout."
Jenom přikývl. Zamířila zpátky do bytu Ginny. Will se vrátil až za šera a nikdo nic nového nezjistil.

Ginny slyšela toho chlapa chodit kolem. Nechala oči zavřené. Vrátil se před několika hodinami strašně naštvaný a něco na ni křičel. Ani ho pořádně nevnímala.
"Dělají, jako by se nic nestalo!" zaprskal. "Ta náhrada se mi nelíbí!" Omotal si její vlasy kolem ruky a zaklonil jí hlavu dozadu. Otevřela oči.
"Náhrada?" zašeptala.
"Ano, náhrada! Nahradili tě nějakou jinou!" prskl. "A nic se nezměnilo, okomentovali tě jen tím, že je to politování hodná událost a nic víc!"
"A není?" šeptla.
"Chci, aby se o tom mluvilo, ne zapomnělo!" prskl. Pak se usmál. "Budu si muset zastřílet!"
Vyděšeně se na něho podívala. Nedivila by se, kdyby si z ní ten psychopat udělal terč.
"Možná tě pak konečně začnou hledat, pokud zastřelím tu druhou! Jdu se projít," oznámil jí a vzal bundu. "Neboj, nebudu daleko. Zatím si jenom odskočím pro náboje. Nechám ti tak dvacet minut soukromí..." zabručel. "Teď mě napadá, možná bys chtěla použít koupelnu, ne?" rozchechtal se. "Od včerejška tu jenom tak sedíš."
"Možná bych chtěla," hlesla.
"Dobře, tak až přijdu!" znova se rozchechtal a poplácal ji po tváři, na které měla krásně vybarvenou modřinu. Jenom ucukla. "A nezapomeň," zamával jí před nosem prázdnou injekční stříkačkou, kterou pak hodil na stůl. "Tohle tě čeká taky, až přijdu!" Zavřela oči, a když je zpátky otevřela, koukala na ty provazy, kterými byla přivázaná. Nebyly utažené zas až tak moc a i kdyby si měla sedřít kůži nebo vykloubit prsty na rukou, tak je prostě uvolní.

Mike sledoval dveřmi, jak se Liv převléká. Nedovřela si a on by byl úplně tupý, kdyby se otočil. Naklonil hlavu trošku na stranu a vychutnával si ten pohled. Hlavně trochu netušil, že je možné na sebe navléct pod úplou uniformu zbraně a nože. A taky neprůstřelnou vestu, nebo něco, čemu se to podobalo.
"Nechcete s tím pomoct?" uchechtl se.
Otočila se a vypískla. "Netušila jsem, že se ty dveře nedovřely!" Jenom pokrčil rameny. "Ale ano, pokud můžete, ta vesta se mi sundává špatně."
"S největší radostí," pousmál se a začal jí z toho dostávat. Všiml si jizvy na paži, která vypadala dost ošklivě a čerstvě.
"Díky... jsem nešika."
"Infekce?" hádal a jemně se rány dotkl.
Přikývla a zavřela oči. "Nebyl čas dezinfikovat nůž."
"Je hezká...a časem tam nebude ani jizva," pousmál se.
"Bude, ale to je důvod, proč taky nemám vysílač," zazubila se. Přistoupila blíž.
"Aha," broukl zamyšleně.
"Ale je to jen škrábnutí," přišla ještě blíž. Pak si od stehna odepla zbraň. Chytl ji za ruku, ve které ji měla, a pouzdro vzal. Jemně se jí při tom dotkl. Odhodil zbraň na stůl a pak odepl druhou část výbavy, malý nožík. Liv se jenom prudce nadechla, když se při tom ani trochu nevyhýbal její holé nožce. Pak mu nůž vzala a odhodila ho za zbraní.
"Čekáme potíže?" staral se Mike a přitáhl si ji k sobě.
"Nikdy nevíte, co se přihodí..." šťouchla ho a stoupla si na špičky.
"Pravda, je dobré být připravený," šeptl kousek od jejích rtů. Vzala ho za košili a stáhla si ho na polibek. Celkem bez váhání jí ho vrátil a sjel jí po zádech dolů. Skoro hned mu začala rozepínat košili, kterou pak odhodila do kouta. Začala ho tlačit k té obrovské posteli.
"Ne! Tam teda rozhodně ne!" zašeptal. "Jsme jenom návštěva!"
"No a?" broukla a srazila ho na zem. Neodpověděl a jenom ji začal líbat na krku. Po chvíli si vyměnili role a tentokrát ona líbala na krku jeho. Spokojeně si mručel a rukama jí sjel na zadek. Znovu ho políbila a rukama mu vjela do vlasů. Po chvíli měla v plánu mu sundat kalhoty, jenže to se nesměl vrátit Ryan z SGC. Slyšeli jenom cvaknutí dveří a odhození klíčů.
"Sakra!" sykl Mike a rychle sebou mrsknul. Pomohl Liv na nohy.
"Prdele," knikla a rychle mu podávala košili. Bleskově ji na sebe navlíkl. Vypadal, že s takovouhle situací už dost velké zkušenosti. Ostatně, když koukal na ženu, která byla skoro během chvilky oblečená, tak to vypadalo, že ona s tím má taky docela velké zkušenosti.
"Tady jste," broukl Will unaveně a přejel je pohledem. "Už jste jedli?" hlesl.
"Ne, jen obědvali, chcete skočit na večeři?" ptala se Liv a rozčesávala si vlasy. V tu chvíli se Ryanovi rozezvonil telefon.

Asi po pěti minutách se Ginny podařilo uvolnit jednu ruku. Od prstů nad zápěstí ji měla úplně zarudlou od toho, jak se snažila dostat z provazů. Jakmile měla aspoň jednu ruku volnou, nad tou druhou strávila mnohem méně času. Pak si rychle rozvázala obě nohy a vstala. V tu chvíli ale skončila na zemi. Hlava se jí točila a všechno s tím. Byla zesláblá a celá zkoprnělá od sezení v jedné pozici. Na chvilku zavrčela oči a zhluboka se nadechla. Nahmatala židli a pomalu vstala. Otevřela oči a zkusila udělat pár kroků. Když to vzala pomalu, tak by to i šlo. Zamířila ke dveřím, které byly zamknuté a za boha nechtěly povolit. Na stole uviděla ležet nůž. Natáhla se pro něho. Může se hodit. Rozhlédla se kolem. Další cesta byla přímo naproti ní. Pomalu přešla k oknu a polkla. No dobře, druhé patro. Nervózně si kousala ret, když zpoza dveří uslyšela kroky. Musela jednat rychle. Otevřela okno a pak se šla schovat za nějaký nábytek. Doufala, že ho napadne vyběhnout ven. Jenže kroky se začaly vzdalovat a stoupat do dalšího patra. Maličko si oddechla, ale to pořád neřešilo její problém. Bosky přecupitala ke kuchyňské lince. Zhnuseně a pomocí nože pootvírala všechny skříňky, než v jedné našla přesně to, co potřebovala. Průhlednou tekutinu v malé lahvičce a vedle toho injekci. Natáhla ji do stříkačky a znova šla k oknu. Koukla dolů a zavrtěla hlavou. Tak na tohle teda dost odvahy nemá. Otřásla se a v tu chvíli se dveře otevřely. Vyděšeně se otočila a ten chlap stál v nich. Naprosto šokovaně na ni zíral. Ginny zalapala po dechu. Buď teď nebo nikdy. Pustila injekci a proskočila. Tvrdě dopadla, až vyjekla. Možná v tom byla velká dávka štěstí, nebo ne, ale pod okny zrovna zastavilo auto s odpadky. Rychle z něho vylezla a viděla, jak ji sleduje z okna a rychle mizí. Rozeběhla se pryč. Netušila, jak je to možné, když před chvilkou sotva stála. Pokud by někdo měřil strach, u ní by naměřil minimálně šest bodů na pěti stupňové stupnici. Přeběhla přes cestu, přičemž ji málem srazilo auto a vběhla do nějakého tmavého parku. Vůbec nechápala, kde je. Tahle čtvrť byla tak hnusná. Domy polorozpadlé, samí divní lidé na ulicích, popraskané lampy a ten park byl radost pohledět. Samé smetí, bezdomovci, střepy, které jí píchaly do nohou, když běžela - svoje boty nechala u toho chlapa. Na podpatcích by to nebylo ono. Skrze stromy uviděla prosvítat telefonní budku. Přeběhla přes trávu a vběhla do ní. Rychle vzala sluchátko a vytočila nějaké číslo.
"Informace, dobrý večer, jak vám můžeme pomoci?" ozvalo se.
"Potřebuju...potřebuju hovor na účet volaného," vydechla. Sotva popadala dech.
"Ano, dobře, číslo prosím." Ginny se jenom vyděšeně dívala po okolí. Snažila se si vzpomenout. Nakonec ho nějak ze sebe dostala. Telefon začal zvonit.

"Prosím?" ozvalo se na druhé straně.
"Wille, to jsem já," vzlykla. Rychle si setřela slzy, které jí začaly téct z očí.
"Gin? Kde jsi?!"
"Já nevím," znova vzlykla. "Někde...nevím," svezla se na podlahu budky.
"Nezavěšuj, vydrž chvilku!" hlesl. Jenom na chvilku zavřela oči. "To je Ginny!" křikl na Liv a Mika.
"CO?!" vydechl Mike.
"Volejte do SGC, ať zaměří ten hovor! Rychle!" křikl na Liv.
"Hned!" křikla a hned volala.
"Nepokládej ten telefon," houkl Will, vzal si bundu a rychle vyběhl ze dveří s těma dvěma za zády. Hodil klíče od auta Mikovi. "Ginny, slyšíš?!"
"Jo," šeptla a znova si setřela slzy.
"Neplakej, ano? Jsme na cestě!"
"Je někde v těch starých zástavbách na okraji města, ještě hledají přesnější umístění té budky," houkla Liv. Mike jenom přikývl a šlápl na plyn. Projel křižovatku na červenou. Vypadal, že se tu celkem vyzná, protože to vzal do nějaké uličky, kterou projel, a podle všeho si ušetřili další semafory. Will slyšel v telefonu zalapání po dechu. Naprosto vyděšené.
"Ginny? Ginny? Jsi tam!" křikl. Byl strachy podělaný.
"Já...musím jít," knikla a pak už slyšel jenom telefon spadnout. Liv je mezitím navigovala. Ginny vyděšeně vyběhla z budky. Přes trávu k ní mířil ten chlap. Vběhla do nějaké uličky, kde byly dva velké kontejnery. Za jeden se rychle schovala. Neslyšela ho. Na chvilku zavřela oči a snažila se přestat se třást a splynout se zdí. Přála si být chameleon.
"A mám tě," ozvalo se nad ní šeptem. Jenom vyděšeně zakřičela. Vytáhl ji na nohy a přikryl jí rukou pusu. Snažila se mu vysmeknout a do ruky ho kousla. Odžduchl ji na zeď. Dala sice ruce před sebe, aby ztlumila náraz, ale i tak se do zdi praštila hlavou a svezla se na zem.
"Ty jedna děvko," zavrčel a začal do ní kopat. Stočila se do klubíčka. Najednou se odněkud ozvaly brzdy. To byla chvilička, kterou využila. Rychle se postavila na nohy a bodla toho chlapa nožem. V tu chvíli ale cítila i bodnutí ve stehně. Slyšela bouchnutí dveří od auta. Zněly jako ty od jejího. Ten chlap cosi zavrčel a rozutíkal se uličkou pryč. Zůstala tam stát se zakrváceným nožem v ruce. Na začátku uličky viděla nějaké tři postavy, jak se rychle blíží k ní, ale všechno tak nějak zavalovala mlha. Měla dojem, že snad slyší i Willa, jak volá její jméno a nezněl tak jistě jako vždycky. Pak ji pohltila tma, ticho a klid. Will k ní doběhl a klekl si k ní.
"Dovolte, rychle," odšťouchl ho Mike. Zběžně ji prohlédl a vytáhl injekci z jejího stehna. Znova se na ni podíval. "Volejte záchranku a řekněte jim, že tady máme předávkování kokainem. HONEM!" křikl a koukal na Liv. Rychle se ještě podíval na Willa.
"Záchranka tu nebude tak rychle. Kapitáne, vím, kde se o ni postarají rychleji. Vemte ji do náruče!" Pak vzala telefon a rychle do něj začala mluvit. Pak chytla Mika za ruku a odtáhla ho bokem. Ginny a William zmizli v záblesku bílého světla. "Postarají se o ni ti nejlepší."
"Co?" vydechl a koukal na ni a pak na to místo, kde před chvilkou byli ještě dva lidé.
"Vysvětlím po cestě, jdeme!" zahučela, "zmizíme odsud!"
"Ale ten parchant..." ukázal do uličky.
Vypadala, že to zvažuje. Na sobě měla uniformu a zbraň. "Dobře, ale drž se za mnou."
"A to se mám za tebe schovat?" zavrčel a přejel jí pohledem, zvedl ten nůž a vydal se uličkou po krvavých stopách. Zakroutí mu krkem holýma rukama.
"Ano, já tu mám zbraň," zavrčela a šla k němu. Chytla ho za ruku a prudce otočila k sobě. "Nesmíš ho zabít! Ať se děje, co se děje, pořád by to byla vražda!"
"Ne! To nebyla. Byla by to jenom sebeobrana a ty bys mi to dosvědčila," odvětil prostě.
"Nedosvědčila," šeptla.
"Tak ať!" prskl. A šel dál.
"Miku, vnímej mě a uklidni se. Je to tvoje kamarádka, nejlepší, ale musíš se uklidnit..." Podíval se na ni a pak směrem, kde ten chlap zmizel. Opřel se o zeď.
"Kam zmizeli?" zeptal se potichu.
"Jsou na oběžné dráze Země, nedostane se k ní nikdo nepovolaný. Je v péči těch nejlepších doktorů, pokud bude potřeba, převezou ji na Atlantis. Je už v bezpečí, to mi věř," šeptla a opět pozvedla zbraň. Potichu se vydala za únoscem, i když věřila, že jej už nenajdou. Šel za ní.
"To je ale místo, kam já nemůžu," sykl. "A ona potom nebude potřebovat na Atlantis. Ale domů."
"To se dá potom zařídit," šeptla tak, že ji skoro neslyšel. "Teď ale potřebuje lékařské vyšetření a ošetření. Možná to zní vychloubačně, ale máme ty nejlepší prostředky."
„Já vím, ale chtěl bych tam být," zašeptal.
"Možná to půjde zařídit, ale teď ne, nechci tam volat, kapitán dá vědět, jak bude něco vědět," mírně se pousmála a zamračila se, když došli na konec uličky. "Jdeme zpět, tohle nemá cenu, je tu tma, mohl se kamkoliv schovat."
Jenom přikývl.
"Děkuju," hlesl.
"Není zač." Mike si uvědomil, že docela natáhla krok, jako by se bála.
"Zkus to prosím zařídit co nejdřív," požádal ji potichu a nastoupil do auta.
"Zkusím, ale je možné, že se to vůbec nepovede. Přestože je program brány odtajněný, tak stále je to vojenský "prostor", zvlášť co se týká lodí."
"Já vím, ale...můžu zavolat jejímu tátovi, ten zavolá Heysovi a ten veliteli..." broukl. "Ale bude to trvat."
"A i tak tě tam možná nepustí." Podle hlasu to myslela vážně. "Já jsem v programu z jednoho jednoduchého důvodu, byla jsem tam protlačena skrz nějaké věci... což mě napadá, že vraždu, kterou bys zamaskoval jako sebeobranu, bych neodsvědčila, tak jak bys chtěl."
"Proč?" hlesl a zamířil zpátky k autu. Bude rychlejší, když zavolá Jacku Smithovi, aby to zařídil. Potřeboval vědět, co jí je.
"Protože..." zasekla se, vypadala, že přemýšlí co říct. "Je pro mě mnohem důležité, abych mluvila pravdu, protože pokud by bylo prokázáno... že lžu... hm... je to tajné," mírně se pousmála.
"Jasně..." hlesl.
"Miku, podívejte," hlesla a donutila ho, aby zastavil u krajnice. Počkala, až na ni pohlédl. "Upřímně, nedovolila bych vám, abyste ho zabil, ať v sebeobraně, nebo ne. Nelíbí se mi nic z toho, co se stalo, ale až budu za pár hodin psát o celém incidentu hlášení, můžu jej s čistým svědomím odevzdat. Protože přestože jste byl naštvaný a ten druhý byl raněný... pořád to mohlo dopadnout tak, že zabije vás." Teď zavřela oči ona. Chvíli mlčela, než pokračovala. "Udělám, co budu moc, abych alespoň zjistila, co jí je. Pokusím se vás dostat na loď ke kapitánce, ale bude to trvat... Jen vydržte... já se musím řídit rozkazy."
"Bude potřebovat...budou muset sehnat další koks," šeptl.
"To nebude problém," mávla rukou a počkala, až se zase rozjede. "Tohle je to nejmenší, buďte v klidu, teď je v nejlepších rukou. Bude v pořádku."
"Kéž bych tomu dokázal taky tak věřit," šeptl.
Jenom si povzdechla a zamířila do bytu. Tam se zavřela v jednom pokoji a skoro celou hodinu telefonovala. Když vyšla, sedla si k Calahanovi. "Bude v pořádku," houkla. "Zranění nejsou tak velká, horší budou drogy."
"Nedokážeš si představit, jaký to bude problém," hlesl. "Tohle není její poprvé," špitl.
"Nedovedu, ale dostane se z toho," řekla rozhodně. Pak se zvedla. "Musím si zabalit. Zítra, po tiskovce se s tebou sejde jeden major od nás a po vyřízení pár podpisů tě dovede za Ginny. Já se přesunu do hotelu." Zabručela.
"Myslím, že tu můžeš zůstat. Hotel je zbytečný. Krom toho. Někdo tě musí hlídat."
"Bude mě hlídat major," pokrčila rameny. "A umím se o sebe postarat. Chceš ji vidět, nebo ne?" Pak začala házet věci do tašky, stejně jako neprůstřelnou vestu. Poskládala ji nazpět tašky, do které dala košile a veškeré blbostičky, které sebou měla. Završila to velkou kupou papírů.
"Chci," vydechl.
"Tak mlč," pousmála se.
"Promiň." Přikývla a usmála se. Pak ho donutila, aby se trochu vyspal.

Will přecházel před ošetřovnou. Byl nervózní jak sáňky v létě. Co chvilku koukal na hodinky.
Trvalo jim to neskutečně dlouho! Doktor vyšel snad po sto letech.
"Zranění jsou velká, ale nejsou smrtelná. Čeho se bojím…v jejím těle jsme našli velkou dávku prvotřídního kokainu a na rukou několik vpichů."
Will jenom přikývl.
"Můžu za ní?"
"Je v bezvědomí, kapitáne. Dejte jí čas. Probere se, když bude připravená. Utrpěla vlasovou frakturu lebky, má pohmožděná žebra, několik dalších modřin, je dehydrovaná a zesláblá. A předávkoval ji kokainem. Tahle dávka by zabila i koně..." malinko naznačil, že neví, proč ne ji. "Její tělo ji kupodivu dokáže odbourávat celkem rychle. Jako by to bylo něco, co zná..." nechal větu nedokončenou.
"Lékařské tajemství, doktore..." povzdechl si. Dřív nebo později by na to přišli. "Už dříve se s kokainem setkala."
"Myslel jsem si to," přikývl. "Jak dlouho?"
"Něco okolo půl roku."
"A kdy?"
"Když jí bylo patnáct nebo tak," odvětil.
"Dobře. Jenom, kapitáne, nepočítejte s tím, že se vám do týmu vrátí nějak rychle. Bude si tím muset projít znovu. Potřebujeme sehnat tu drogu a pomalu snižovat dávky. Nemyslím, že by momentálně ve svém stavu zvládla přímé vysazení."
"Je mi to jasné, kokain nebude problém sehnat, ročně ho zabavíme jen na hranicích dost."
Doktor se maličko pousmál.
"Policie vám hlavně musí nějaký uvolnit."
"Uvolní," mávl rukou. "Znám někoho, kdo to zařídí."
"Dobře," přikývl muž. "Ještě ji testujeme na...přenosné nemoci. Když jí ten kokain píchal, jehly nemusely být sterilní."
"To znamená?" polkl.
"Některá mohla být infikovaná například žloutenkou...HIV a tak,“ povzdechl si. "Popravdě mohla být infikovaná čímkoliv. Všemi nemocemi přenosnými krví. Uvidíme, otestujeme ji na vše a pak dáme vědět. Měl byste si jít odpočinout."
"Můžu k ní prosím?"
"Ne, zítra ráno ano, ale dnes už ne!"
"Co když se vzbudí?"
"Nevzbudí, věřte mi, nevzbudí se minimálně dva dny."
"Dobře," hlesl. "Ale zítra ráno se stavím. Budu na Zemi."
"Jak si přejete, ale můžete přespat i tady."
"No...dobře," přikývl.
"Poručík Simons vás zavede do kajuty."
"Dík," broukl a nechal se vést.

no další část bude až bude
Zatím se mějte fanfárově

vynikající díl obě jste úžasný

Super dil

[Aiwendill]

prečítal som si to okamžite po tom, čo to vyšlo, ale z mobilu sa celkom zložito odpisuje, tak som s tým počkal až doteraz.

príbeh je milý, vtipný a momentálne aj dosť akčný. Ten skok do odpadkového auta ma dostal a ten kokaín tiež. Ale dúfam, že jej z toho neostanú nejaké trvalé následky, ako poškodenie mozgu a podobne...

chybičky som nenašiel žiadne, je vidieť,že ste si to opravili poctivo. Len neviem, či to obstojí aj pod Pučíkovým pozorným pohľadom. Teda ak sa tu ešte niekedy ukáže, pretože nám asi nejako zdrhol...

teším sa na novú kapitolu a dúfam, že výjde už čoskoro a nebudeme vás musieť znovu všetci urgovať...

to je konečně komentář, měli byste si všichni z Aiwendilla vzít příklad
a Pučíka jsem tež dlouho neviděla, to je fakt , no ale vzhledem k tomu, že tentokrát to je opravované narychlo, tak bych se ani nečertila, kdyby tam nějaká chyba byla

[Aiwendill]

Mackenzie: som polichoteny...

Tak "Pučík" v tejto časti chyby nenašiel (a ani ich zámerne nehľadal ), ale v predchádzajúcej je niekoľko preklepov .
Dobré časti a celkovo aj dobrý dej (nie vždy je kvalita len v akčných častiach).
Nemal som čas, ale to píšem už ani neviem po koľký krát a pomaly do každého príspevku /asi od včera /.
Tak ešte raz: Je to dobré čítanie a človek sa pri ňom nenudí. Prednosťou je, že je tu rozvinutá nielen hlavná línia, ale aj vedľajšie vlákna ktoré dokresľujú príčiny aj následky (prečo, čo a ako ...). Takže jedno veľké +.

tak konecne jsem to docetl

Vypadal, že ma s takovouhle situací už dost velké zkušenosti.

kdo hleda nekdy i najde

tak další povídka je na světě ...omluvte případné chyby, snažila jsem se u toho neusnout, u toho opisovat z tabule Řízení lidských zdrojů a dělat, že dávám pozor
užijte si to

Padlý anděl

Den na to, kdy našli kapitána Smithovou, oznámila seržantka Reedová s majorem Davisem onu radostnou novinu. Kapitán je živá a zdravá v naprostém pořádku a bezpečí. Přesto však několik dní bude její úlohu stále plnit seržant, kvůli odpočinku. Veřejnost i novináři se toho moc nedozvěděli, přesto měli pocit, že ví vše, co chtějí. Major Davis dokázal slova zaobalit tak, aby to vypadalo pěkně. Seržantka naopak pohotově a věcně odpovídala. Někdy lhala, někdy říkala přikrášlenou pravdu, nakonec se rozpovídala, co se doopravdy stalo. Pro všechny, kdo celou situaci sledovali, to byla dokonalá senzace.
Olivie se právě dostala k tomu, jak byla kapitánka statečná, když tu umlkla v půlce slova a udělala několik rychlých, zmatených kroků vzad a pak spadla na zem. Ozval se vyděšený křik a lidi začali prchat. Někdo střílel do davu. Vojáci kolem hledali střelce. Zbytek lidí i novinářů bylo doslova rozehnáno rychleji, než by dokázali policisté. Major Davis s doktorem Calahanem se vrhli k seržantce, kterou odtáhli do bezpečí. Teprve pak ji začali ohledávat. Našli sice díru po střele, ale nikde nebyla krev. Samotná seržantka vypadala, že nedýchá. Tenhle stav trval asi minutu, než žena prudce otevřela oči a prudce si sedla do sedu a začala dávivě kašlat. Nakonec klesla jednomu z mužů do náručí.
"Ježiš!" oddechl si Mike.
"Reedová!" zaprskal major Davis a rychle jí rozepínal košili. "No tak to si děláte srandu," usmál se, přesto však cítil úlevu.
"Vesta," vydechl Calahan. "Dobrý nápad.“
"Nosím ji vždy na podobné příležitosti," zakuckala se. "Bože, tohle nenávidím! Ještěže nemířil na hlavu," hlesla a zkusila sedět bez opory, ale skoro hned zase padla nazpět tentokrát do náruče majora. "To byla pecka."
"No, to jo," broukl Mike. "Ráže 45."
"Výborné, to mi pomůže," hlesla a napila se vody, co jí Davis podával.
"Odvezu vás na hotel." nabídl se skoro hned Paul Davis, gentleman tělem i duší.
"Bydlí v bytě kapitána Smithové," broukl Mike.
Major Davis se na něj podíval a zamračil se. "Ano, ale po tomhle by měla být pod dohledem."
"Bude...v bytě," zabručel. "Ten je bezpečnější než hotel. Už jenom proto, že se tam dostává na kód."
"Fajn, dáte mi kód!" zavrčel major.
"Jistě," houkl.
"Výborně, zařídím vám někoho, kdo vás doprovodí za kapitánem Smithovou."
"Vážně?" vydechl.
"Ano, Reedová vám to měla včera říct," přikývl. Pak pomohl seržantovi na nohy.
"Super," úlevou se usmál. Za chvíli si ho vzal do parády nějaký důstojník a major Davis odvezl seržantku k Smithové do bytu.

Objevilo se bílé světlo a Mike se ocitl na lodi USS Daedalos. Přímo na můstku.
"Vítejte na Daedalu, doktore Calahane," usmál se plukovník Caldwell. Mike jenom koukal z okna s otevřenou pusou. Pod ním byla jeho planeta. Tak tohle bylo husté, málem zapomněl na všechno. "Doktore," ozval se Steven jemně.
"Ano, jistě. Jsem tu," usmál se Mike. "To je..." ukázal k Zemi. "Neuvěřitelné."
"Ano, to je," přikývl. "Pojďte za mnou. „Seržantka Reedová říkala, že jako doktor byste mohl kapitánovi Smithové pomoc."
"Budu se snažit," hlesl a najednou zvážněl.
"Seržante, odveďte doktora Calahana na ošetřovnu." Mike ještě jednou vrhl pohled na Zemi. Tak tohle Ginny záviděl. Vešel na ošetřovnu a další doktor ho za ní zavedl. Dal mu její záznamy. Opřel se o stůl a začetl se. Byly to skoro dvě strany. Pak prošel přes otevřené dveře a zarazil se. Najednou nevěděl, jestli chce vůbec jít dovnitř. Avšak na chvíli zavřel oči, nadechl a vešel. Zkoumavě se na ni zadíval. Na čelisti měla velkou a vydatnou modřinu, na čele několik škrábanců, na levé ruce v lokti měla modřinu od vpichů a v druhé ruce v tom samém místě měla infuzi. Sedl si k ní a pohladil ji po vlasech. Sáhl jí na čelo. Vypadalo to, že má teplotu. Povzdechl si a ještě jednou si přečetl záznamy. Tohle bude na delší čas. Kdyby toho hajzla chytil, zabil by ho a bylo by mu jedno, co by si všichni mysleli. Snažil se v hlavě projít všechny její známé. Teda ty, o kterých mu říkala. Za těch let, co se znali, mu o moc lidech nevykládala. A u žádného si nevzpomněl, že by měla nějaký problém. Pak si ale vzpomněl na to, co mu říkala Reedová. Zaměřili se i na Davise a Ryana? Možná to byl někdo od nich.
"Jste tady?" ozvalo se za ním překvapeně a vytrhlo ho to z přemýšlení.
"Ano," otočil se a hleděl Ryanovi do tváře. "Jsem doktor." Will maličko přikývl.
"Nemohl jsem spát," podotkl a sedl si na druhou stranu postele.
"To já taky ne, chtěli jsme ho pak najít, ale utekl," hlesl. Ryan jenom přikývl a jemně ji nenápadně vzal za ruku. Hladil ji po kloubech prstů. Věděl, že to na nějaký čas ničemu nepomůže, ale i tak, pro jeho pocit.
"Doktoři ji uspali, aby to pro ni nebylo tak hrozné," řekl potichu doktor Calahan a vstal. "Nechám vám soukromí."
Kapitán přikývl. "Vy...znal jste ji, když to bylo poprvé?"
"Ne," zavrtěl hlavou. "Potkali jsme se asi o pět let později. Netuším, jaké to pro ni bylo, jestli se ptáte na tohle. Ale tehdy to bylo zaviněné její blbostí. Teď je v tom absolutně nevinně, a za tu chybu, kterou udělala kdysi, hodně zaplatí," zašeptal. Will jen přikývl. Tohle mu bylo jasné.
"Co konference? Jak lidi reagovali na to, že jsme ji našli?" zkusil odklonit téma, i když věděl, že se k Ginny vrátí.
"Fiaskem, někdo střílel do davu a po mluvčích, veškeré konference, tiskovky a tyhle blbosti byly do odvolání zrušeny."
"No pěkné," prohrábl si rukou vlasy. "Všichni v pořádku?"
"Ano," hlesl druhý muž a nedodal, že nebýt neprůstřelné vesty, tak nejsou. Ryan jenom přikývl. "Nechám vás s ní o samotě."
Kapitán jenom rychle zamrkal a přikývl. Přemýšlel o tom, co mu Mike řekl, když se bavili v Coloradu. O tom, co k němu Ginny prý cítí. Zavřel oči a na chvilku zauvažoval nad tím, jak to má on. Možná stejně jako ona, možná méně... nebyl si jistý už ničím. Hlavně teď měl o ni strach.

Mike se objevil v obýváku bytu. Nechápal to. Trošku se bál, že ho zhmotní třeba uprostřed lednice - což by na jednu stranu nebylo tak strašné, na tu druhou zas ale ano. Ale podle všeho to měli hoši nahoře zmáknuté jedna radost. K jeho překvapení se tu svítilo a v křesle seděla Reedová s knihou, která jí dávno vypadla na zem. Byla zabalená v dece a spala. Chtěl se potichoučku proplížit, ale nepovedlo se mu to. Vzbudila se.
"Jak je jí?" starala se a sedla si.
"Vzhledem k situaci? Není to nejhorší," broukl. "Nechtěl jsem vás vzbudit. Omlouvám se," namířil si to k baru, a když ho otevřel, musel se pousmát. Na jeho nejoblíbenějším pití byl vzkaz „Posluž si.“
"To je dobře a nic se neděje..." koukla, co dělá, "myslíte, že byste mi nalil?"
"Určitě," přikývl a podal jí sklenku. "Vyšetřil vás někdo?" staral se.
"Díky," vzala si skleničku a po tom, co si přiťukli, tak se napila. Spokojeně zavřela oči. Tohle byl děsný den. "Ne, nevyšetřil, nebyl na to čas."
"Tričko dolů," zavelel. Jenom se ušklíbla a sedla si zpět do křesla. "Myslím to vážně. Ve vší počestnosti. Jsem doktor."
"Vím, že jste doktor, sice jsem si to musela prvně zjistit." Naznačila, že o něm ví naprosto vše. "Ale na tohle jsem vás protlačila za kapitánem..." Nechala ho chvíli na ni naštvaně koukat, než protočila oči a sundala si tričko. Trošku sykl. V místě střely měla krásnou kulatou modřinu.
"Lehněte si na gauč," broukl. Začala protestovat, ale poslechla. Pohodlně se natáhla.
"Po té, co jste odešel, jsme s majorem šli do hotelu, bylo potřeba připravit nějaké prohlášení. Venku na nás ale čekalo pár...hm... lidí, kteří na celý program a tuhle situaci měli svůj názor."
"Ano? Jaký?" začal jí zcela profesionálně prohmatávat hrudník.
"Byla jsem ráda... au!" vyknikla, když narazil na bolestivé místo. "Že nepoužili dlažební kostky na vyjádření svého názoru."
"To se občas stane. Je to jenom modřina. Nic zlomeného," zahučel.
"Jasně, stane... taky se občas stane, že do vás začnou strkat, až vás shodí na zem a vy je ani nemůžete praštit, že?" zaprskala. Prudce vstala a šla si obléct tričko a opět se zabalila do deky. Sedla si do křesla, ve kterém spala.
"Tak jsem to nemyslel," zahučel.
"Ano a jak jste to myslel?"
"Že se prostě názory různí," zabručel.
Jen přikývla. "Když budete chtít jít spát, tak postel je volná. Major je v nemocnici."
"A tomu se stalo co?"
"Někdo po něm hodil rajče a to ho trefilo do hlavy." Mike se zakuckal skotskou. Snažil se skrýt pobavení, ale naprosto fatálně selhal.
Taky se usmála, ale pak zvážněla. "Někdo našel půlku cihly."
"Asi to rajče bylo tvrdé," hýkl.
"Asi..." pousmála se, "nějak se to vymklo z kontroly a vznikla tlačenice, zřejmě ho někdo praštil a spadl na zem... nevím, neviděla jsem to. Musela jsem několikrát vystřelit, aby se vzdálili. Klidně by nás udupali."
"Celé vystupování na veřejnosti je nešťastné," zaprotestoval a skleničku dopil.
"To mi povídejte, mám vyvrtnutý kotník, pane doktore."
"Boty dolů, podívám se na to." Skoro okamžitě ho poslechla. Zřejmě to doopravdy bolelo, jinak by se bránila. Opatrně jí ho prohmatal.
"Je vyvrtnutý. Ale bude to za pár dní v pohodě," pousmál. "Nic moc mu není. Ledovat a být v klidu."
"A když už jste tu, tak mám jiný problém..." zašeptala.
"Poslouchám," přikývl vážně. Prohlédla si ho a usmála se. Když tak hezky seděl na zemi a stále jí držel nohu.
"Pak mě bolí kolínko." Tázavě se na ni podíval a malinko se pousmál.
"Aha, dobrá," pokýval hlavou a přejel k němu po holeni.
"Přesně tam," zašeptala. "A pak mám pocit, že ta rána po kulce... nějak se mi blbě dýchá... asi budu potřebovat péči doktora."
"No...kdybyste dýchat přestala, slečno, potřebovala byste určitě dýchání z úst do úst a nechci ani pomyslet, co bych musel dělat, kdyby se vám zastavilo srdce," vydechl a jel rukou od kolena výš.
Jenom se roztřeseně nadechla. "Myslím, že se nemůžu nadechnout...."
"A sakra," vydechl a políbil ji. Polibek mu okamžitě vrátila a přitáhla si ho blíž. Tak tohle si nechá líbit. Dal jí ruku na bok a pak pomalu vyjížděl přes bříško výš. Polibky mu sjela na krk a skoro součastně mu pomáhala z oblečení.

Will proseděl u kapitánky celou noc a pak i skoro celý následující den. Stejně tak jako ten další. K večeru už nemohl, tak si hlavu položil na kraj postele a kolem šesté usnul.

Ginny absolutně nechápala, co se děje. Všechno ji bolelo. Její hlava, hrudník, bok, rameno, paže, nohy...prostě všechno. Pomalu a nejistě otevřela oči. Chvilku trvalo, než si zvykla na světlo kolem. Všechno jako by se malinko houpalo. Zkusila pootočit hlavu a k jejímu překvapení to i fungovalo. Po pravé straně viděla kapitána Ryana opřeného hlavou o kraj její postele a tvrdě spícího. Byl skoro na dosah, takže zkusila pohnout rukou a ono to znova fungovalo. Jemně ho pohladila ve vlasech. Jenže ho to neprobudilo. Sjela mu z vrchu hlavy a pohladila ho po uchu. Věděla, že tam je citlivý. Rychle sebou cuknul a sedl si. Ruka jí sklouzla zpátky na postel.
"Ginny?" vyjekl.
"Ahoj," zašeptala sotva slyšitelně. Zkoumavě se na něho zadívala.
"Bál jsem se!" vydechl.
"Bál ses?" šeptla.
"Samozřejmě!" hlesl a hladil ji. Na chvilku zavřela oči.
"Co je za den?"
"Úterý dvacátého devátého," zahučel.
"Jsou to skoro tři dny," šeptla.
"Já vím, stalo se hodně věcí..."
"Proč je to svinstvo pořád ve mně?" zašeptala znova a hlas se jí třásl.
"Protože tě musí vyléčit.
"Ne takhle," hlesla.
"Ne, jinak to nezvládneš a opovaž se se hádat!" prskl. Trošku zamrkala a znova se na něho zadívala.
"Jsi raněná, myslíš, že se některé rány zahojí během pár minut?“ Měl toho dost, byl strachy bez sebe celou dobu a ona teď vymýšlela blbosti. Vyděšeně na něho zírala.
"Promiň," špitla vystrašeně. Dobře, tak tenhle typ Willa jí naháněl strach.
"Neodmlouvej doktorům! Protože pokud zjistím, že jsi to dělala, tak tě osobně přetrhnu jak hada!"
"Dobře," hlesla a pořád se na něho dívala naprosto vystrašenýma očima. Byl teď zase jednou naštvaný. Přitáhla si peřinu blíž k bradě a chvilku oba mlčeli.
"Pořád se zlobíš?" špitla po několika minutách.
"Ano!" nafoukl se. "A budu se zlobit ještě dlouho..."
"A to proč?" ozvalo se ode dveří. V nich stál Mike Calahan s úsměvem ve tváři. Ginny otočila hlavu tím směrem a maličko se na něho pousmála. Prohlídla si ho od hlavy až k patě. Jo, ten rozcuch na hlavě měl vždycky jen po jedné věci. Will mu to všechno požaloval.
"V tom s vámi výjimečně, kapitáne, souhlasím." zamračil se. "Měla bys odpočívat."
"Já vím," hlesla a na chvilku zavřela oči. Všechno se nějak moc točilo.
"Dostal jsem zprávu, že prý se kapitán probrala. Nějaká sestřička šla kolem a slyšela, že se tu vykecáváte," dodal na vysvětlenou, proč tu byl.
"Vzbudila se a už odmlouvá!" odfrkl si Will.
"Neznám ji, že by někdy neodmlouvala," pronesl vážně Mike.
"No tak, jsem pořád tady," broukla. "Slyším vás."
"A my tebe," přikývli oba a pak si plácli. Tak a má to! Neměla dovolit, aby se spolu seznámili. Očima přejela z jednoho na druhého. No, horší by bylo, kdyby se nemohli vystát. Ale co není, může být. Ryan stále neměl veškeré podrobnosti, co se dělo během jeho nepřítomnosti na Zemi. Ginny si jenom povzdechla. Najednou se jí chtělo strašně spát, tak zavřela oči.
"Ještě nějakou dobu budeš muset zůstat tady, než tě někam vůbec převezou..." slyšela jakoby z dálky Ryanův hlas. Tak to ji dokonale probralo.
"Převezou?" otevřela oči a hlas se jí třásl strachem. No tak na to, ať si nechají zajít chuť. Jediné místo, kam odsud chce je Texas a ranč. Nikam jinam.
"Ano, do SGC, Deadalos bude odlítat zpět na Atlantis," přikývl Will. "Ale než se uzdravíš, bude to chvíli trvat."
"Do SGC?" šeptla. "Nikam jinam?"
"Nemůžeš ani nikam jinam," dodal Mike.
"Dobře," hlesla, ale pak se znova nervózně zavrtěla. "Určitě?" Pak raději rychle zavřela pusu a zavrtala se hlouběji do polštářů, když viděla Williamův výraz.
"Uvolni se a odpočiň si," broukl Mike. "Zatím tě prohlídnu."
"Tak u toho nemusím být," broukl druhý muž.
"Jsem rád, že mi věříte, kapitáne," uchechtl se.
"Myslím, že si nic nezkusíte a pokud ano... zlomím vám všechny kosti v těle, doktore."
Mike ho obdaroval naprosto profesionálním doktorským úsměvem. Co však následovalo tak doktora Calahana mírně znepokojilo. Vysoký Brit se jen mírně pousmál a s naprosto nevinným výrazem ve tváři odešel. Calahan zavrtěl hlavou a pustil se do práce. Vypadalo to, že Ginny mu naprosto věří. Někdy v půlce mu usnula a vypadala úplně klidně. Trošku se pousmál a pohladil ji po vlasech.

Na Zemi v bytě kapitánky se objevil asi za půl hodiny. K jeho překvapení tam našel i seržantku. Ta seděla na zemi a kolem sebe měla rozloženou kupu papírů. Nevypadala, že by si jej nějak všimla.
"Co to máš?" broukl. Předpokládal, že jí může po včerejší noci tykat.
"Pane bože!" vyjekla. "Vyděsil jsi mě," hlesla a otočila se. "Jen nějaká prohlášení," mávla rukou a začala papíry schovávat. "Nic důležitého."
"Aha," pokýval hlavou a přešel k ledničce. Otevřel ji a vzal si nějakou čokoládovou tyčinku.
Sledovala ho pohledem. Normálně většinou měla co říct, ale dneska... neprobudila se do pěkného dne.
"Chápu, že je na mě hezký pohled," ucedil pobaveně pořád k ní otočený zády, "ale nerad bych měl díru propálenou skrz."
"Mpf!" ozvalo se za zády a pak následovalo šustění papírů a zvuk škrábání pera o papír.
Jenom se zachechtal.
"Proč vlastně nejsi s kapitánem Smithovou," ozvalo se po chvíli do ticha.
"Teď jsem se vrátil," broukl.
"Myslím, proč s ní nechodíš."
"Jo, tohle..." podrbal se na hlavě. "My...ona..." zakoktal se.
"Ehe, jasně," kývla a za celu dobu se na něj ani jednou nepodívala. Pořád četla nějaký papír.
"Prostě to nevyšlo. Chtěli jsme, ale já...byla to moje chyba. Jí bylo něco málo přes dvacet a chtěla...něco jiného, co jsem jí dát nemohl. Chtěla společné večery a občas i víkendy, ale mně se začala slibně vyvíjet kariéra a vyjel jsem na pár misí s Lékaři bez hranic. Nikdy mi na to neřekla ani půl slova, ale já věděl, že jí to nestačí. Když jsme byli spolu...snažil jsem se, aby to bylo všechno normální, ale takhle to nefungovalo. Po půl roce jsme měli velkou debatu," povzdechl si. "Nechtěla mi bránit v ničem, co jsem chtěl, tak se rozhodla to zkusit po mém."
"Nedivím se," přikvla Liv. "Pár společných večerů nikdy nestačí."
"Já se snažil," povzdechl si. "Ale prostě...podle ní jsem nikdy nedospěl," trošku se pousmál. "V pondělky jsem míval karate, v úterý fotbal, ve středu volejbal, ve čtvrtek stěnu, v pátek baseball, v sobotu znova stěnu a v neděli meditaci. Něco z toho jsme dělali spolu, ale když bylo krásně, vyjížděl jsem na vodu, do skal, do hor...Jezdil jsem s partou dalších chlapů a nikdy mě nenapadlo, že by chtěla tohle taky."
Liv na chvíli zavřela oči a na chvíli vypadala hodně unaveně. "Někdy je těžké zjistit, co ten druhý chce," přikývla šeptem. Nebyla si jistá, že tohle by byla schopná říct nahlas.
Jenom přikývl. "Asi měsíc na mě naléhala, abych ji vzal někam sebou. Byla naprosto neodbytná. Nechtěl jsem, protože někdy to prostě nebylo zrovna to nejbezpečnější, ale pohrozila mi, že mě nechá, když jí na jeden víkend nevezmu sebou," uchechtl se.
"A vzal?"
"Vzal," usmál se. "A byl to ten nejlepší víkend. Ten a pak každé další s ní," povzdechl si s úsměvem.
"Co se pak stalo?" chtěla se vyptávat. Zajímalo jí to. Malinko smutně se pousmál.
"Lékaři bez hranic," odpověděl prostě. "Byl jsem na první misi, která mě naprosto nadchla. Možnost pomoc všem těm lidem, kteří to potřebovali...trvalo to tři měsíce. Tři měsíce jsme se neviděli a pak se to všechno vrátilo do stejných kolejí. Víkendové výlety a všechno kolem. Jenže za pár měsíců přišla další nabídka, kterou jsem znova vzal. Zase jsme bez sebe celé tři měsíce a pak zase zpátky spolu v normálním světě. Během dalšího roku jsem vyjel ještě na několik dalších misí a pokaždé, když jsem odjížděl, jsem viděl, jak jí to strašně moc vadí, ale nikdy neřekla ani půl slova."
"To je mi líto."
"Další rok jela se mnou," uchechtl se. "Bylo to někde v Sierra Leone, nebo tak. Špína, prach, strašný smrad, horko, špinavá voda, jako postele byly jenom staré armádní lehátka, ale za celé tři měsíce neřekla ani slovo. Ani jednu námitku. Na mise většinou jezdí jenom lékaři a inženýři, ale tak přesvědčil jsem svého tehdejšího šéfa, že by mohla být užitečná." Liv mlčela a neřekla ani slovo. Čekala, co dalšího řekne. Sama poslouchala na půl ucha. Někdy ani nevěděla co říct. "Starala se o děti. Povídala jim pohádky, když byly nemocné nebo zraněné, seděla tam s nima, když jejich rodiče nemohli nebo už prostě...nebyli."
"Nechápu, jak jste se mohli rozejít," broukla.
"Protože jsem vůl," zabručel.
"To ledacos vysvětluje," přikývla.
"Nevážil jsem si toho, co mám," povzdechl si. "Byli jsme jeden víkend spolu ve skalách. Že z nich skočíme padákem. Kluci vytipovali místo a já je nekontroloval, ale když jsme tam došli...bylo to prostě...tenhle skok byl tak riskantní. Nechtěla skákat a přesvědčovala i mě. Byl jsem na ní ale naštvaný už i z minulého dne, kdy jsme se pohádali, protože byla proti, abych jel s Lékaři do válečné zóny. Řekl jsem jí, že na rozdíl od ní nejsem rozmazlený a z bohaté rodiny a že nejsem zbabělec. Nikdy nezapomenu, jak se tvářila," koukal do země. Liv na to nic neřekla. Nebylo ani co říct. Udělal chybu a platí za to. "My skočili a ona to slanila. V naší skupině byla jediná holka. Takový ten rozumný kousek, který nás brzdil. Celý zbytek dne se mnou nepromluvila. Další týden mi naprosto suše oznámila, že se přihlásila k letectvu. Málem to se mnou tehdy seklo. Nedokázal jsem si ji představit dělat u armády. Zrovna ji. Snažil jsem se ji přemluvit, aby to vzala zpátky."
"A poslala tě do háje," přikývla.
"Jo," přikývl. "Od té doby jsme na sebe měli ještě méně času. Ona si při tom dodělala Harvard a dařilo se jí. Jednou dokonce měla na Akademii nejlepší prospěch v ročníku, takže si vyprosila povolení jet na misi Lékařů se mnou."
Liv si povzdechla a vstala. Přešla k jednomu oknu a koukala ven. Zajímalo by jí, jak by asi všechno dopadlo, kdyby se s ním kapitánka nerozešla.
"Ve skutečnosti..." broukl Mike. "Nevím, jestli to mezi námi někdy opravdu skončilo," hlesl. "Byl jsem její první...hmm...no prostě první a ona byla první holka, do které jsem se já beznadějně zamiloval. Když byla na zahraničních misích, psávali jsme si a volali. Jenže když je někdo tisíce mil vzdálený na dlouhou dobu...potom, když se vrátila, snažili jsme se to vrátit zpátky, ale nešlo to," broukl. "Teď to byla ona, kdo byl na řadě v kariéře. A já jí stál v cestě," povzdechl si
"To je mi líto," přikývla. "Omluvíš mě na chvíli?"
"Jo, promiň. Asi tě nudím," broukl a pousmál se.
"Ne... to ne..." hlesla. "Jen..." nevěděla, co má říct. Všechno, co slyšela, se tak nebezpečně podobalo tomu, co se snažila už několik měsíců dát pryč.
"Nudilo tě to," uchechtl se. "Promiň. Jenom jsem myslel, že tě to zajímá."
Koukla na něj a v očích měla slzy. "Promiň, musím..., na chvíli..." vyběhla do koupelny.
Mike se za ní jenom podíval a zavrtěl hlavou. Trvalo nějakou chvíli, než vylezla ven.
"Promiň, nechtěla jsem být nezdvořilá. Nenudilo mě to, zajímalo mě to jen... jen mi to připomnělo něco s čím se nemůžu vyrovnat."
"Chápu," přikývl a zkoumavě se na ni zahleděl. Počká, až se uklidní a pak se jí možná zeptá.
"Pokračuj, prosím," zašeptala.
"Nikdy jsme si ve skutečnosti neřekli, že je konec. Prostě se z nás postupem času stali jenom přátelé," hořce se pousmál. "Nejhorší okamžik pro mě byl, když mi řekla, že někoho má. Ten její Steven, Stephen nebo jak se ten buran jmenoval..." pleskl se do čela. "Když mi ho za pár týdnů představila, myslel jsem, že mě odvezou. Nedovedl jsem si představit nikoho, kdo by se k ní tak strašně nehodil. Je to prostě úplně nudný člověk. Jeho vrcholem fantazie při vymýšlení víkendu byla procházka v parku," odfrkl si.
"Někdy i procházka v parku je lepší než drátem do oka," přiznala.
Znova se ušklíbl. "Byli jsme někde v hotelu. Ten chlápek tam byl na nějakém kongresu nebo čem a já byl zrovna ve městě. Takže když on byl pracovně kongresovat, Ginny šla za mnou. Tu noc jsme se ale strašně pohádali. Já a Ginny. Řekl jsem jí, co si o tom chlapovi myslím, ona na mě křičela, že mi do toho nic není a pak jsme se najednou líbali a..." maličko zčervenal.
"Výborné, myslím, že úplně vše do detailu vědět nemusím," rozesmála se.
"A u toho to neskončilo," zabručel. "Asi po půl roce se dozvěděla, že ji Steven taky podvádí. Ani jeden prostě takhle žít nechtěl, ale ani jeden z toho nemohl vycouvat. Ginny kvůli své nevlastní matce a Steven kvůli otci," povzdechl si.
"Nikdy asi nepochopím, proč někdo nemohl něco udělat kvůli své matce, nebo otci," zahučela. "Já se sice kvůli rodině vzdala slibné kariéry, ale to bylo něco, co oni nechtěli. Nikdy si nedovedu představit, že by trvali na něčem, co nechci."
"Ani jeden z nich neměl moc na výběr. Ginny svoji nevlastní mámu nemůže vystát. Ony dvě jsou si povahami tak strašně podobné, že se v jedné místnosti prostě nesnesou. Stejně tak ona nemohla být ta, kdo od Stevena couvne," broukl. "Mary Anne...Ginny, mi říkala, že jí řekla, že pokud od toho chlapa odejde, vypustí do světa zprávu o tom, co dělala v patnácti. Víš dobře, jak se celá armáda staví k drogám a to ona nechtěla riskovat, takže to prostě radši snášela, a pokud Mary Anne do té doby nemohla vystát, tak teď jí za tohle nenávidí."
"Nedovedu si představit, že mohla takhle nějakou dobu žít."
"Ona taky nemohla," maličko se pousmál a opřel se o gauč. "Mary Anne letěla až z Texasu, aby jí tohle řekla," odfrkl si. "Byla zrovna tady," rozmáchl rukama po bytě, když Mary Anne přišla. Ten večer běžela za mnou," broukl. "Nikdy jsem ji neviděl tak nešťastnou. Celé hodiny a hodiny jsem ji potichu držel," zasnil se. "Pohnula se snad až k ránu. Jenom poděkovala a dala mi pusu, ze které se ale během okamžiku stalo něco víc," znova se trošku uchechtl. Liv sice nesouhlasně koukala, ale neřekla ani slovo. Pak se usmála. Jen ať povídá, alespoň bude mít něco na kapitánku, když ona měla něco na ni...Omluvně pokrčil rameny.
"Ona i ten chlap měli každý svůj život. On ji podváděl, kde mohl a s kým mohl a ona byla se mnou. Teda...ne byla jako byla. Ale...prostě jsme spolu spali. Jako dobří kamarádi, kteří si vypomůžou čas od času - její slova," uchechtl se.
"Výborné..." pousmála se. Zapřemýšlela, jestli mu má říct, že je od tajných, pak od toho raději upustila. Stejně, kde by to vykládala. "A od ní jsi měl nějaký vážnější vztah?"
"Já? Ne," rozesmál se. "Ona byla jediná. Pak ji převeleli na Atlantis a my se zase přestali vídat. Viděl jsem jí od té doby už jenom jednou, a to už asi byla s tím kapitánem, protože nedovolila, abych se jí dotknul," trošku se nafoukl.
"Obávám se, že si budeš muset najít jinou slečnu, protože upřímně, pokud se mezi ně pokusíš montovat... tak ti zlomím obě ruce."
"Nepokusím," zabručel. "Když mi o něm nedávno vyprávěla...nikdy jsem ji pro změnu nezažil takhle zářit," pousmál se. "Jsem rád, když ji vidím šťastnou. Asi to zní jako klišé, ale já a ona - nikdy by to nefungovalo tak, abychom byli spokojení oba. A ona si zaslouží být šťastná, protože je to chytrá, milá, laskavá, čestná a obětavá bytost," znova se trošku pousmál. Pokrčila rameny. Do toho jí nic nebylo, ale měl to brát jako jakési varování.
"Která si jde ale tak trochu tvrdě za svým," uchechtl se.
"Aby bylo jasno, nemám kapitánku ráda, tedy ne, tak jak bych ji mohla mít, ale věřím ji." Pronesla vážně a pak se pousmála. "V minulosti mi několikrát pomohla, i když nemusela... ale stále je tu ale..."
"Jaké ale?" zamračil se.
"Měly jsme malé nedorozumění ohledně mé osoby, nic vážného," mávla bezstarostně rukou. Oh, jasně, malé nedorozumění, které málem skončilo vystřeleným mozkem. Nic, co by nezvládla. Mike se zamračil.
"Nemyslím si, že by ti udělala něco, čím by ti ublížila."
"Zvědavost, Miku, je jedna z věcí, kterou lidem klasicky ublížíš... a někdy i sobě." Znova se trošku zamračil. Celou dobu ho pozorovala a vypadala naprosto vyrovnaně, jakoby předchozí "vystoupení" ani nebylo.
"Jen jsou věci z mého života, které neví ani má rodina, nemyslím si, že by je měl znát kdokoliv jiný."
"Každý něco takového má," broukl.
"To ano, jen pro někoho je to dvacet let jeho života." Maličko se ušklíbl. Úšklebek mu vrátila a šla kolem něj do ledničky pro něco k jídlu. Nesnídala a po tomhle jí nějak vyhládlo. Chvilku na ni koukal.
"A co ty? Máš někoho?"
"Já? Ne," zavrtěla hlavou. "A myslím, že už ani nikdy mít nebudu. S jedním delším vztahem jsem skončila."
"Ou, promiň," hlesl. "Nechtěl jsem se tě dotknout."
"Dotknout? Ale to ne," mávla rukou. "Vždyť o nic nejde," křečovitě se usmála. "Jen je to už dlouho, co ten... hm, vztah skončil. Jen já se přes to nemůžu nějak přenést."
"Rád bych ti pomohl, ale...v tomhle nejsem zrovna dobrý," broukl.
"Díky, ale s tímhle mi nepomůžeš, i kdybys v tom byl dobrý. Plácám se v tom skoro rok a před asi čtvrt rokem se věci ještě zhoršili a po tom mi nezbyly ani ty pěkné vzpomínky," promnula si obličej. "Jen neskutečná kupa blbostí, co jsem udělala." Jenom ji pozoroval. "Ale čert to vem," šeptla. Vždyť on jí taky vykládal, tak ať si to užije taky! "Chodila jsem tři roky s přítelem. Možná jsme se i chtěli vzít, nevím, tohle si už nepamatuju. Myslím, že jsme oba chtěli odejít od armády a udělat si vlastní živnost. Jenže pak nás převeleli na Atlantis a nedalo se s tím jen tak seknout... Asi po roce... na jedné misi... zemřel. Je to vlastně jediná věc, která mě stále drží při myšlence, že mě opravdu miloval. Tenkrát si stoupl přede mě." Na Mika ani nekoukla a otočila se k onu tak, aby jí neviděl do tváře. "Myslím, že jsem tenkrát byla mírně nepříčetná, ale díky kamarádovi jsem to zvládla.... nějak, ale zvládla."
"To je mi líto," hlesl.
"Asi půl roku na to jsme na jedné misi narazili na mimozemskou entitu, která vypadala přesně jako on. Chovala se tak... byla jím, z našich vzpomínek. Jen to mělo háček. Vzala na sebe jeho nejhorší vlastnosti... Všechno co jsem milovala, bylo najednou pryč, nebylo už nic, co bych mohla v klidu uctít. Matt byl jiný, zlý, ubližoval snad všem. Najednou jsem si nebyla jistá ničím. Všechno co říkal předtím a teď bylo jiné. Ztratila jsem přehled o tom, co byla pravda a co ne. Pak se mě pokusil zabít... jediné, co mě zbylo jsou špatné vzpomínky a jediná myšlenka ta, že možná mě miloval."
"Nemusíš o tom mluvit, jestli nechceš," hlesl.
"Ani už není o čem, tohle je vlastně celý konec. Zkoušela jsem jít s někým na rande, ale rychle to skončilo... nakonec jsme zjistila, že ani vlastně nechci nic."
"Vůbec nic?" Liv se na něho koukla. Dvojsmysl?
Ušklíbla se. "To jen někdy," pokrčila rameny.
"A třeba teď?" zkusí taktiku, která mu fungovala s Ginny, když mívala špatnou náladu.
"Včera večer to nestačilo?" vyvalila na něj oči. Usmál se takovým způsobem, že se jí málem podlomily kolena. "Já jen důvod mého hysterického výstupu je ten, že z vyprávění mi to trochu připomnělo Matta, taky byl podobný vůl."
"Dík!" uchechtl se.
"Kdykoliv," poplácala ho po rameni. "Ale stejně mám pocit, že se možná vidíme naposledy. Zítra letím do Evropy."
"Do Evropy? Co tam?" zamrkal.
"Program brány... ještě dva týdny budu nahrazovat Smithovou a pak mě vystřídá někdo jiný," snažila se to nějak vysvětlit. Musela se vrátit na Atlantis. Mimo jiné na Zemi bylo potřeba udělat pátrání po tom, kdo mohl kapitánce ublížit, minimálně zúžit okruh na pár lidí a ty pak budou sledovat.
"Aha..." zahučel a podrbal se na hlavě. "Tak co kdybych tě pozval dneska na večeři?" navrhl.
Překvapeně na něj koukla a pak přikývla. Proč ne, večeře bude fajn.

Uplynulo pár dnů, kdy už měl Daedalos odletět a Ginny měla zůstat v SGC.
"Změna plánu," přišel za ní Will.
"Co?" vystřelila očima vzhůru od nějaké křížovky.
"V SGC mají přeplněnou ošetřovnu. Nějaké problémy na misi. Mike slíbil, že se o tebe postará a doktor to dovolil. Budeš na ranči." Spadla jí brada.
"To jako doma?" knikla nevěřícně.
"To jako doma, ale budeš pod přísným dohledem!"
"Cokoliv," vydechla úlevou.
"Jsem věděl, že ti to udělá radost.. a... hm... mám na tebe prosbu od dvou lidí."
"Ano?" zamrkala.
"Reedová se bude vracet z Evropy na Atlantis a Tylor má dovolenou... oba by se na tebe chtěli přijít podívat."
"Chtěli by?" zamrkala. "To jako dobrovolně?"
"To jako dobrovolně," přikývl. "Navíc Liv, ač se to nezdá, celou dobu, co byla mimo Státy, tak pracovala na tom, aby zjistila, kdo to byl. Má okruh asi deseti lidí, co by ti mohli chtít ublížit."
"Ou, aha," hlesla.
"Ale kupodivu tě chce jenom vidět," pousmál se.
"No dobře, tak jo," trošku se pousmála.
"Ale pokud ty dva nechceš vidět, vyhodím je hned na prahu."
"Ne, chci," malinko unaveně se pousmála.
"Takže jim mám říct, že bez dárků ať nechodí, chápu," pohladil ji po hlavě. Přitiskla se k jeho ruce."S Mikem jsme se shodli, že ti bude lépe doma. Navíc zítra tě tam přenesou."
"Až zítra?" nafoukla se. "A není to už jedno?" kňoukla.
"Není, teď mají na lodi moc práce, víš," dal jí pusu na čelo.
"Tak dobře," hlesla.
"Budem tam ale sami. Tvůj táta je pořád kdesi v jižní Americe. I s Mary Anne."
"Aha," přikývla.
"Nebo chceš někam jinam?" staral se.
"Ne, ne to ne," zavrtěla hlavou.
"Vidíš, jen ty... já..."zarazil se a zaksichtil, "Mike a na otočku Tylor a Reedová."
"Jenom to trošku kazí ten účel bytí tam," povzdechla si smutně.
"No to ano, ale musíš se prostě uzdravit a to nebude jen tak během jednoho dne."
"Mohlo by to být rychlejší, kdyby se ty dávky nesnižovaly, ale rovnou vysadily," maličko zavrčela.
"Gin, o tom jsme se bavili už nejmíň padesátkrát, tak mě už neštvi, nebo povalíš rovnou na Atlantis! Je to jasné?!" Na chvilku zavřela oči.
"Netušíš, jaké to je," zašeptala. "Není to o moc příjemnější, než kdybych se tu svíjela v křečích. Prostě není, protože vím, že je to špatné a že to nechci." Když oči otevřela, byly v nich slzy.
"Ne, netuším, máš pravdu!" prskl. "Ale tím, že se budeš neustále snažit smlouvat a hledat v tom výhody, tím tomu nepomáháš. Ani nevíš, ´kolik mi dalo práce přemluvit lidi, abys mohla domů! Ksakru, měla jsi letět Daedalem na Atlantis, protože na Zemi teď tu práci dělá někdo jiný s Davisem!"
"Nekřič na mě," šeptla potichu.
"Tak se přestaň chovat jako malé dítě." Rychle si otřela oči.
"Promiň," hlesla rychle.
"Uvidíme se zítra,"odsekl. "Mám práci ještě."
"Nemůžeš ještě chvilku zůstat?" knikla.
"Ne."
"Dobře," hlesla. "Tak...tak zítra." Kývl a odešel bez pořádného rozloučení.

Vrátil se až další den ráno a vypadal, že má trošku lepší náladu. K překvapení Ginny s ním byl i Mike a Tylor.
"Bré ráno, připravená?" usmál se na ni Mike. Jenom nadšeně přikývla.
"Máme sebou další dva tahouny, kteří se o tebe budou starat. Budeš mít pohodlí tří chlapů."
"Wow," pousmála se. "Už abych byla doma," nemohla se dočkat.
"Pokud by to nevadilo, rád bych zůstal déle u vás," broukl George Tylor.
"Ne, v pořádku," malinko se pousmála a zkoumavě koukla na Willa. Ještě neřekl ani slovo. Balil jí věci a moc se nestaral o to, co se dělo kolem. Byl stále naštvaný. Za chvilku bylo všechno sbalená a Mike kontroloval její poslední výsledky. Bylo to lepší než předtím. Cítil se spokojenější a věřil, že pokud to vydrží takhle dál, tak brzy bude moc na krátkou procházku. Za chviličku se objevili v obýváku na jejich ranči v Texasu. Ginny se jenom úlevou pousmála a rozhlídla se. Moc dlouho jí to nevydrželo, skoro hned byla odvedena do postele. Jakmile padla do svých polštářů a peřin, skoro hned usnula. Spala až do odpoledne, kdy si vzala svoji pravidelnou dávku a pak znova odpadla. Byla neskutečně unavená.

a zase budeme rády za nějaké ty komentáře

[Aiwendill]

veľmi pekná časť...

plačem rozkošou z tej romantiky...

...omluvte případné chyby, snažila jsem se u toho neusnout, u toho opisovat z tabule Řízení lidských zdrojů a dělat, že dávám pozor

No teraz Ti to s opravovaním až tak nevyšlo.
Poviedka trošku temnejšia, ale akosi tam chýba vyšetrovanie prímadu (únos a aj streľba).
Inak celkom dobré.

dobře, jsem asi natvrdlá

Aiwendill: jaká romantika?
Puk: co co co? ...jsem nějak nepochopila ...a všechno bude, neboj